ROZSUDEK SOUDU (pátého senátu)

18. června 2008 (*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh sorbátů – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Metoda stanovení pokut – Povinnost odůvodnění – Závažnost a doba trvání protiprávního jednání – Přitěžující okolnosti – Zásada non bis in idem – Spolupráce během správního řízení – Přístup ke spisu – Doba trvání řízení“

Ve věci T‑410/03,

Hoechst GmbH, dříve Hoechst AG, se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem (Německo), původně zastoupená M. Klusmannem a V. Turnerem, poté M. Klusmannem, V. Turnerem a M. Rübou, a nakonec M. Klusmannem a V. Turnerem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, původně zastoupené W. Möllsem, O. Beynet a K. Mojzesowicz, poté W. Möllsem a K. Mojzesowicz, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Böhlkem, advokátem,

žalované,

jejímž předmětem je návrh směřující ke zrušení, v rozsahu, v jakém se týká žalobkyně, rozhodnutí Komise 2005/493/ES, ze dne 1. října 2003 související s jednáním [v řízení] podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru proti Chisso Corporation, Daicel Chemical Industries, Ltd, Hoechst AG, The Nippon Synthetic Chemical Industry Co. Ltd a Ueno Fine Chemicals Industry, Ltd (Případ č. C.37.370 – Sorbity) [(věc COMP/E-1/37.370 – Sorbáty] (shrnutí v Úř. věst. 2005, L 182, s. 20) nebo podpůrně návrh na přiměřené snížení pokuty uložené žalobkyni,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚEVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý senát),

ve složení M. Vilaras, předseda, F. Dehousse a D. Šváby, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. února 2007,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Rozhodnutím 2005/493/ES ze dne 1. října 2003 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 dohody o EHP proti Chisso Corporation, Daicel Chemical Industries Ltd, Hoechst AG, The Nippon Synthetic Chemical Industry Co. Ltd a Ueno Fine Chemicals Industry Ltd (věc COMP/E-1/37.370 – Sorbáty, dále jen „rozhodnutí“), Komise konstatovala, že několik podniků porušilo čl. 81 odst. 1 ES a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EHP) tím, že se účastnily kartelové dohody na trhu sorbátů.

2        Podniky, kterým je rozhodnutí určeno, jsou Chisso Corporation, Daicel Chemical Industries Ltd (dále jen „Daicel“), The Nippon Synthetic Chemical Industry Co Ltd (dále jen „Nippon Synthetic“), Ueno Fine Chemicals Industry Ltd (dále jen „Ueno“), všechny se sídlem v Japonsku, a žalobkyně, Hoechst AG, později Hoechst GmbH, se sídlem v Německu.

3        Zjištěná doba trvání protiprávního jednání je od 31. prosince 1978 do 31. října 1996 (pro Chisso, Daicel, Ueno a Hoechst) a od 31. prosince 1978 do 30. listopadu 1995 (pro Nippon Synthetic).

4        Pojem „sorbity [sorbáty]“ ve smyslu rozhodnutí označuje chemické konzervační prostředky (antimikrobiální látky), které jsou schopny zpomalit nebo zabránit růstu mikroorganismů, jako jsou kvasinky, baktérie, plísně nebo houby. Používají se zejména v potravinách a nápojích. Sorbáty jsou někdy také využívány pro uchování dalších vlastností potravin jako je chuť, barva, textura a nutriční hodnota. Krom toho jsou sorbáty využívány při stabilizaci dalších druhů výrobků, jako jsou farmaceutické výrobky a kosmetika, jakož i potraviny pro zvířata chovaná v zájmovém chovu a krmiva pro hospodářská zvířata (bod 56 odůvodnění rozhodnutí).

5        Podle rozhodnutí existují tři druhy sorbátů. Zaprvé, kyselina sorbová je základní výrobek, z něhož jsou odvozeny další sorbáty. Výroba této látky je technicky náročná a její využití je omezeno z důvodu nízké rozpustnosti ve vodě. Zadruhé, sorban draselný se používá v případech, kdy je požadovaná vysoká rozpustnost ve vodě. Zatřetí, sorban vápenatý se používá pro povrchovou úpravu papíru na balení sýrů ve Francii a Itálii. Kyselina sorbová představuje téměř 30 % prodeje sorbátů v západní Evropě, sorban draselný představuje 70 % a sorban vápenatý představuje zbytkový podíl (body 57 až 61 odůvodnění rozhodnutí).

6        V rozhodné době existovalo sedm velkých dodavatelů sorbátů na celosvětové úrovni: dva evropské podniky (Hoechst a Cheminova A/S); jeden americký podnik (Monsanto, později Eastman Chemical Company); čtyři zbývající podniky byly japonské (Chisso, Daicel, Nippon Synthetic a Ueno) (bod 64 odůvodnění rozhodnutí).

7        Až do převedení, v září 1997, svého úseku činnosti v odvětví sorbátů na jednu ze svých 100% vlastněných dceřiných společností (Nutrinova Nutrition Specialities & Food Ingredients GmbH, dále jen „Nutrinova“), byla Hoechst hlavním subjektem na celosvětovém trhu (více než 20 % v roce 1995) a na evropském trhu (více než 45 % v roce 1995). Hoechst následovaly Chisso, Daicel, Nippon Synthetic a Ueno (jednotlivé podniky představovaly mezi 9,5 a 15 % celosvětového trhu a mezi 4 a 15 % evropského trhu v tomtéž roce) [body 65 a 70 (tabulka I odůvodnění rozhodnutí)].

8        Podle bodů 4 a 5 odůvodnění rozhodnutí se advokáti společnosti Chisso setkali se zástupci služeb Komise dne 29. září 1998 za účelem vyjádření vůle Chisso spolupracovat v rámci sdělení Komise ze dne 18. července 1996 o neuložení nebo snížení pokut v případech kartelových dohod (Úř. věst. C 207, s. 4, dále jen „sdělení o spolupráci z roku 1996“) ve věci celosvětové kartelové dohody na trhu kyseliny sorbové.

9        Dne 27. října 1998 advokát Nutrinova rovněž kontaktoval služby Komise za účelem vyjádření vůle Nutrinova spolupracovat v rámci sdělení o spolupráci z roku 1996.

10      Dne 29. října 1998 na setkání advokátů Hoechst a Nutrinova se službami Komise byl ústně popsán dotčený trh, výrobci, podíly na trhu, řízení ve Spojených státech a činnosti v rámci kartelové dohody.

11      Dne 13. listopadu 1998 Chisso ústně popsala službám Komise činnost v rámci kartelové dohody a předložila listinné důkazy.

12      Dne 9. prosince 1998 služby Komise získaly ústní svědectví zástupce Chisso v kartelové dohodě, který poskytl vysvětlení a vyjasnění dokumentů předaných dne 13. listopadu 1998.

13      Dne 21. prosince 1998 Nutrinova poskytla vyjádření o trhu sorbátů.

14      Dne 19. března a 28. dubna 1999 Nutrinova poskytla vyjádření uvádějící protisoutěžní činnosti dotýkající se trhu sorbátů, jakož i listinné důkazy.

15      Dne 20. dubna 1999 Chisso poskytla prohlášení, kterým potvrdila a dále rozvedla ústní vyjádření podané na setkání dne 13. listopadu 1998.

16      Na tomto základě dne 26. května a 17. června 1999 Komise společnostem Daicel, Nippon Synthetic a Ueno zaslala žádosti o informace podle článku 11 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, První nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 13, s. 204) (bod 6 odůvodnění rozhodnutí).

17      Dne 15. července 1999, dne 24. října 2001 a dne 21. února 2002 Nippon Synthetic, Ueno a Daicel vyjádřily svoji vůli spolupracovat v rámci sdělení o spolupráci z roku 1996. Odpověděly na žádosti o informace zaslané Komisí (body 7, 10 a 11 odůvodnění rozhodnutí).

18      Komise následně zaslala další žádosti o informace na základě článku 11 nařízení č. 17, poslední s datem 13. prosince 2002 (bod 21 odůvodnění rozhodnutí).

19      Mezi roky 1998 a 2001 byla ve Spojených státech a v Kanadě zahájena řízení týkající se praktik stanovování cen v odvětví sorbátů. Daicel, Hoechst, Nippon Synthetic a Ueno (v řízení ve Spojených státech) a Daicel, Hoechst a Ueno (v řízení v Kanadě) byly uloženy pokuty (body 30 až 32 odůvodnění rozhodnutí).

20      Dne 20. prosince 2002 Komise zahájila řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP a zaslala oznámení námitek podnikům, kterým bylo určeno rozhodnutí (bod 22 odůvodnění rozhodnutí).

21      Dne 24. dubna 2003 se podniky, kterým bylo určeno rozhodnutí, účastnily jednání před Komisí (bod 29 odůvodnění rozhodnutí).

22      Dne 1. října 2003 bylo správní řízení ukončeno přijetím rozhodnutí Komise.

23      Podle článku 1 výroku rozhodnutí níže uvedené podniky porušily čl. 81 odst. 1 ES a ode dne 1. ledna 1994 čl. 53 odst. 1 dohody o EHP tím, že se účastnily v níže uvedených obdobích komplexní, jediné a trvající dohody a jednání ve vzájemné shodě v odvětví sorbátů, v rámci kterých se dohodli na stanovení cílových cen, přidělení kvót objemu, definování systému informování a kontroly a neposkytování technologií uchazečům o vstup na trh:

a)      Chisso ode dne 31. prosince 1978 do dne 31. října 1996;

b)      Daicel ode dne 31. prosince 1978 do dne 31. října 1996;

c)      Hoechst ode dne 31. prosince 1978 do dne 31. října 1996;

d)      Nippon Synthetic ode dne 31. prosince 1978 do dne 30. listopadu 1995;

e)      Ueno ode dne 31. prosince 1978 do dne 31. října 1996.

24      V článku 2 výroku rozhodnutí Komise uložila podnikům vyjmenovaným v článku 1 povinnost okamžitě ukončit, pokud tak dosud neučinily, protiprávní jednání uvedená v témže článku, a zdržet se napříště úkonů a jednání popsaného v článku 1, jakož i úkonů či jednání, které by měly stejný nebo podobný předmět či účinek.

25      Na základě skutkových zjištění a právního posouzení provedeného v rozhodnutí Komise dotčeným podnikům uložila pokuty, jejichž výše byla vypočtena metodou uvedenou v Pokynech o metodě stanovování pokut udělených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 9, s. 3, dále jen „pokyny“), jakož i ve sdělení o spolupráci z roku 1996.

26      V článku 3 výroku rozhodnutí Komise uložila následující pokuty:

a)      Daicel: 16 600 000 eur;

b)      Hoechst: 99 000 000 eur;

c)      Nippon Synthetic: 10 500 000 eur;

d)      Ueno: 12 300 000 eur.

27      Výše pokuty uložené Hoechst zohledňuje zejména úlohu vůdce kartelové dohody, kterou zastávala společně se společností Daicel, jakož i recidivní povahu jejího jednání (body 363 až 373 odůvodnění rozhodnutí). Pokuta uložená Hoechst byla nicméně snížena o 50 % z důvodu její spolupráce během správního řízení (body 455 až 466 odůvodnění rozhodnutí).

28      Ohledně Chisso měla Komise za to, že byla prvním podnikem, který v rámci šetření poskytl určující důkazy. Z toho důvodu jí byla přiznána plná ochrana a nebyla jí uložena žádná pokuta (body 439 až 447 odůvodnění rozhodnutí).

29      Rozhodnutí bylo oznámeno Hoechst dne 9. října 2003 dopisem datovaným 8. října 2003.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

30      Návrhem zapsaným v kanceláři Soudu dne 18. prosince 2003 Hoechst podala projednávanou žalobu.

31      Dne 16. prosince 2004 Soud zamítl návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice podaný společností Chisso (usnesení Soudu ze dne 16. prosince 2004, Hoechst v. Komise, T‑410/03, Sb. rozh. s. II‑4451).

32      Dne 2. března 2006 byla Komise vyzvána, aby odpověděla na otázku Soudu a aby poskytla zaprvé dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, ve formě, v jaké byly přístupné společnosti Hoechst a zadruhé použitelnou nedůvěrnou verzi či nedůvěrné shrnutí dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami. Komise na tuto žádost odpověděla ve stanovené lhůtě. Pokud jde o dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, Komise upřesnila, že Chisso souhlasila s tím, aby původní verze uvedených dokumentů byly použity výhradně pro účely řízení před Soudem.

33      Dne 5. dubna 2006 byly odpověď a dokumenty předložené Komisí oznámeny společnosti Hoechst.

34      Dne 18. května 2006 byla Hoechst vyzvána, aby předložila své vyjádření k odpovědi Komise. Konkrétně byla Hoechst vyzvána, aby upřesnila, jak jí nezpřístupnění dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, ve formě předložené Komisí před Soudem, zabránilo dozvědět se o dokumentech, které mohly být užitečné pro její obhajobu a jak tím bylo porušeno její právo na obhajobu. Dopisem ze dne 16. června 2006 Hoechst odpověděla na tuto otázku ve stanovené lhůtě.

35      Dne 12. července 2006 byla Komise vyzvána, aby předložila své vyjádření k některým bodům odpovědi Hoechst. Dopisem ze dne 5. září 2006 Komise předložila své vyjádření ve stanovené lhůtě.

36      Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (pátý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení.

37      Řeči účastnic řízení a odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 8. února 2007.

38      V průběhu jednání Soud usnesením na základě čl. 65 písm. b) a čl. 67 odst. 3 druhého pododstavce jednacího řádu Soudu uložil Komisi, aby ve lhůtě tří týdnů, počínaje dnem konání jednání, předložila interní dokumenty týkající se telefonických rozhovorů mezi službami Komise a společností Chisso, které se uskutečnily od září 1998 do dubna 1999.

39      Usnesení Soudu, zaznamenané v protokolu, bylo účastnicím řízení oznámeno dne 13. února 2007.

40      Komise vyhověla výzvě Soudu ve stanovené lhůtě.

41      V souladu s čl. 67 odst. 3 druhým pododstavcem jednacího řádu nebyly dokumenty předložené Komisí, během doby, kdy Soud ověřoval jejich důvěrnost, jakož i jejich relevanci pro řešení sporu, předány žalobkyni.

42      Dne 30. dubna 2007 byla ukončena ústní část řízení.

43      Dne 11. května 2007 byly účastnice řízení informovány o rozhodnutí Soudu o vynětí interních dokumentů uvedených v bodě 38 výše ze spisu a o jejich vrácení Komisi.

44      Hoechst navrhuje, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí v rozsahu, v jakém se jí týká;

–        podpůrně snížil výši pokuty, která jí byla v rozhodnutí uložena, na přiměřenou úroveň;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

45      Komise navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil Hoechst náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

46      Žaloba Hoechst spočívá na třinácti žalobních důvodech.

47      Je třeba v tomto ohledu uvést, že v rozporu s tím, co tvrdí Komise, předložené argumenty umožňují určit rozsah žalobních důvodů předložených Hoechst na podporu jejích návrhových žádání.

48      První a čtvrtý žalobní důvod tedy směřují ke zrušení rozhodnutí v plném rozsahu, v jakém se týká Hoechst.

49      Třináctý žalobní důvod směřuje k částečnému zrušení výroku rozhodnutí, tedy jeho článku 2, v rozsahu, v jakém se týká Hoechst.

50      Ostatní předložené žalobní důvody směřují ke snížení pokuty.

I –  K žalobním důvodům směřujícím ke zrušení rozhodnutí v plném rozsahu, v jakém se týká Hoechst

51      Prvním žalobním důvodem Hoechst napadá odmítnutí Komise umožnit jí přístup k dokumentům v její prospěch. V rámci svého čtvrtého žalobního důvodu Hoechst uplatňuje skutečnost, že spis úřednice pro slyšení je neúplný.

A –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z odmítnutí přístupu k dokumentům ve prospěch žalobkyně

1.     Shrnutí správního řízení a rozhodnutí

52      V průběhu setkání Chisso a Komise, které se konalo dne 13. listopadu 1998, jeden z úředníků Komise odpovědný za spis ujistil uvedený podnik, že „bude loajálně upozorněn, pokud by se jiný podnik pokusil předejít Chisso na základě sdělení o spolupráci“.

53      Dne 9. prosince 1998 služby Komise obdržely ústní svědectví zástupce Chisso v kartelové dohodě.

54      Dne 5. března 1999 Nutrinova v průběhu telefonického rozhovoru se službami Komise požádala, aby bylo uspořádáno setkání. Této žádosti nebylo vyhověno.

55      Dne 20. prosince 2002 Komise zahájila řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP a zaslala oznámení námitek podnikům, kterým bylo určeno rozhodnutí. K témuž datu měli uvedené podniky přístup ke spisu ve formě dvou CD-ROM obsahujících úplný opis dokumentů, s výjimkou obchodních tajemství a dalších důvěrných informací (body 22 a 23 odůvodnění rozhodnutí).

56      Zápis ze setkání ze dne 13. listopadu 1998 pořízený Komisí byl součástí spisu.

57      Dopisem ze dne 22. ledna 2003 zaslaným úřednici pro slyšení požádaly Hoechst a Nutrinova prostřednictvím svých poradců o přístup k interním dokumentům vztahujícím se k telefonickým rozhovorům Komise a Chisso, od září 1998 do konce dubna 1999. Požadovaly rovněž přístup k nedůvěrné verzi dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002, jež je součástí spisu.

58      Pokud jde o interní dokumenty vztahující se k telefonickým rozhovorům Komise a Chisso, poradci Hoechst a Nutrinova připomínají znění zápisu ze setkání ze dne 13. listopadu 1998 a upřesňují následující:

„Pro naše klienty je zásadní vědět, zda, a v jakém rozsahu, byly příspěvky v průběhu spolupráce našich klientů s Komisí podněcovány úředníky Komise.“

59      Pokud jde o dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002, poradci Hoechst a Nutrinova uvádějí zejména, že jedna z příloh uvedeného dopisu, tedy dopis ze dne 26. března 1999, byla nazvána „[Pro] Komisi, pokud jde o spolupráci Chisso s generálním ředitelstvím pro hospodářskou soutěž“. Dodávají následující:

„Veškeré argumenty týkající se spolupráce Chisso, nebo – což je důležitější – jakékoliv náznaky, že v uvedené době existovaly kontakty mezi Chisso a úředníky Komise, mohou být zvláště relevantní pro obhajobu našich klientů.“

60      Dopisem ze dne 24. února 2003 úřednice pro slyšení nevyhověla žádostem uvedeným v dopise ze dne 22. ledna 2003.

61      Úřednice pro slyšení v tomto ohledu upřesnila, že dokumenty týkající se telefonických rozhovorů Chisso a Komise jsou interními dokumenty, a nejsou proto přístupné. Vzhledem k neexistenci určujícího protidůkazu je třeba předpokládat, že Komise provedla objektivní analýzu informací prospěšných pro Hoechst. Krom toho, pokud jde o dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 (a dopis ze dne 26. března 1999 převzatý v příloze prvního uvedeného dopisu), úřednice pro slyšení uvádí, že Chisso požádala o důvěrné zacházení s uvedenými dokumenty.

62      Dne 7. března 2003 Hoechst a Nutrinova prostřednictvím svých poradců v rámci své odpovědi na oznámení námitek znovu podaly žádosti obsažené v dopise ze dne 22. ledna 2003. Konkrétněji Hoechst a Nutrinova trvaly na získání přístupu ke spisu, přičemž rozvíjely argumenty týkající se nerovného zacházení, k němuž došlo v průběhu řízení.

63      Dne 23. září 2003 úřednice pro slyšení předložila svoji závěrečnou zprávu v této věci (Úř. věst. C 173, s. 5). V této zprávě uvedla zejména:

„[…] jsem dopisem ze dne 24. února 2003 informovala strany [účastnice řízení], že další přístup ke spisu nebude v této fázi řízení poskytnut. Vysvětlila jsem, že záznamy o telefonních rozhovorech mezi stranami a úředníky Komise jsou interními dokumenty Komise, a nejsou proto zásadně přístupné. V tomto konkrétním případě Komise výjimečně zpřístupnila některé z interních spisů [interních dokumentů] a odkázala na ně ve sdělení o námitkách [v oznámení námitek], aby vysvětlila skutkový stav a data svých setkání s různými adresáty. Pokud jde o dopisy od Chiss[o], [tato společnost] požádal[a] o důvěrné zacházení s těmito dopisy a stranám byl poskytnut přístup ke shrnutím těchto dopisů, které neměly důvěrný charakter.“

64      Poznámka pod čarou vložená pod uvedený odstavec upřesňuje:

„Následně po ústním slyšení a v reakci na moji žádost o znovuzvážení důvěrné povahy dopisu zaslaného Komisi dne 26. března 1999 potvrdil [advokát] Chiss[a] svůj názor, že tento dokument obsahuje obchodní tajemství a jako takový je důvěrný.“

65      Úřednice pro slyšení ve své závěrečné zprávě dále uvádí:

„Na základě [těchto] tvrzení Hoechst[…] a Nutrinov[a] jsem věnovala zvláštní pozornost závěrům Komise k otázce shovívavosti v předloženém návrhu rozhodnutí. Přezkoumala jsem rovněž existující interní záznamy útvarů Komise. V tomto případě jsou úvahy vyjádřené Hoechst[…] a Nutrinov[a] ve velké míře zpochybněny závěry uvedenými v návrhu rozhodnutí k otázce shovívavosti. Kromě toho jsem dospěla k názoru, že jednání útvarů Komise vůči stranám neměla žádný vliv na výsledek případu ohledně této otázky. Potvrzuji také, že jakýkoli další přístup ke spisu není nezbytný k naplnění [práva na obhajobu] Hoechst[…]. Ani interní dokumenty Komise, ani dokumenty předložené Chiss[o] neposkytují […] dodatečný usvědčující nebo zprošťující důkaz, který by musel být zpřístupněn Hoechst[…].“

66      Dne 1. října 2003 Komise přijala rozhodnutí a v bodech 26 a 27 jeho odůvodnění odpověděla na žádosti Hoechst takto:

„26.      Pokud jde o dokumenty či části dokumentů předložených Chisso, pro které Chisso požádala o ochranu ‚obchodního tajemství‘, skutečnost, že nebyly sděleny dalším účastníkům řízení, chrání legitimní obchodní zájmy uvedené společnosti. Tato ochrana brání ostatním účastníkům řízení získat strategické informace o obchodních zájmech Chisso a o provozování a rozvoji jejích činností, v souladu s článkem 20 nařízení č. 17 a se sdělením Komise o vnitřním jednacím řádu pro zacházení s žádostmi o nahlédnutí do spisů v případech použití článků 85 a 86 Smlouvy o ES, článků 65 a 66 Smlouvy o ESUO a nařízení Rady (EHS) č. 4064/89.

27.      Zadruhé pokud jde o přístup k interním dokumentům Komise, Komise není v souladu s ustálenou judikaturou povinna, za účelem zajištění práva na obhajobu, zpřístupnit v průběhu řízení své interní dokumenty. Nadto pokud jde o kontakty s podniky v rámci jejich spolupráce, má Komise za to, že úvaha Hoechst se zakládá na předpokladech, které jsou od základu nesprávné. Další přístup k interním dokumentům Komise nijak nezlepší výkon práva na obhajobu podniků, ani nepřispěje k určení, který podnik jako první poskytl určující důkazy. Toto posouzení se totiž provede výhradně na základě dokumentů poskytnutých podniky, k nimž měly účastnice řízení přístup.“ (neoficiální překlad)

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

67      Hoechst uvádí, že až při čtení oznámení námitek zaznamenala, že na začátku řízení, víceméně současně s ní, spolupracovala s Komisí společnost Chisso na základě sdělení o spolupráci z roku 1996. Zároveň dokumenty, ke kterým měla Hoechst přístup, jí umožnily odhalit pochybení ve správním řízení. Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že v osmém žalobním důvodu zpochybňuje skutečnost, že první, kdo poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody, byla dne 13. listopadu 1998 společnost Chisso.

68      V rámci svého prvního žalobního důvodu Hoechst zaprvé napadá odmítnutí přístupu k interním dokumentům týkajícím se kontaktů Komise a Chisso. Zadruhé Hoechst napadá odmítnutí přístupu k dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami. Zatřetí Hoechst uplatňuje skutečnost, že Komise nevyhověla její žádosti o provedení nových šetření. Krom toho Hoechst navrhuje přijetí organizačních procesních opatření.

 K odmítnutí přístupu k dokumentům týkajícím se kontaktů Komise a Chisso

69      Komise odmítla Hoechst přístup k některým dokumentům předaným společností Chisso, jakož i k záznamům zhotoveným Komisí a týkajícím se setkání a telefonických rozhovorů s Chisso. Pokud by je mohla Hoechst konzultovat, mohla by si vytvořit úplnou představu o stycích Komise a Chisso, a v důsledku toho by mohla snáze prokázat, že to byla ona, a nikoli Chisso, kdo z hlediska času i obsahu poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody, a kdo má tedy získat snížení pokuty. Hoechst by rovněž mohla lépe prokázat, že úkony spolupráce Chisso byly ovlivněny informacemi Komise.

70      S odkazem na rozsudky Soudu ze dne 29. června 1995, ICI v. Komise (T‑36/91, Recueil, s. II‑1847, bod 69), ze dne 28. dubna 1999, Endemol v. Komise (T‑221/95, Recueil, s. II‑1299, bod 65), a ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise (T‑191/98, T‑212/98 až T‑214/98, Recueil, s. II‑3275, bod 334), Hoechst zdůrazňuje, že právo nahlížet do spisu je jednou ze základních procesních záruk práva Společenství, jejímž účelem je chránit právo na obhajobu adresátů oznámení námitek. Právo přístupu ke spisu má zajistit zejména účinný výkon práva být vyslechnut, neboť umožňuje seznámit se s důkazy použitými Komisí v jejím oznámení námitek a případně je ve své odpovědi vyvrátit. Povinností Komise je zpřístupnit v zásadě celý spis. Jinak je tomu pouze v případě interních dokumentů Komise, jakož i dokumentů obsahujících obchodní tajemství třetích osob.

71      Hoechst rovněž uvádí, že zásada rovnosti zbraní znamená, že Komise nemůže sama rozhodnout, zda, a v jakém rozsahu, zpřístupní dokumenty, které by účastník řízení mohl použít jako skutečnosti ve svůj prospěch. Bylo by zásahem do práva na obhajobu, pokud by bylo prokázáno, že správní řízení mohlo mít odlišný výsledek v případě, že by Hoechst v průběhu uvedeného řízení měla přístup k daným dokumentům ve svůj prospěch. Ohledně písemností, které nebyly ve spise, Hoechst musela výslovně požádat o nahlédnutí do dotčených písemností.

72      V projednávané věci Hoechst velmi jasně zdůraznila, že veškeré dokumenty týkající se telefonických rozhovorů zástupců Komise a Chisso uskutečněných od září 1998 do dubna 1999 jsou významné pro její obhajobu, protože by mohly představovat dokumenty v její prospěch umožňující prokázat nedostatek nestrannosti při vedení řízení v rozhodné době.

73      Části spisu, které mohla Hoechst konzultovat, umožnily zjištění nerovného zacházení v její neprospěch, ve srovnání s Chisso.

74      Zaprvé Komise na podzim roku 1998 dopřála Chisso to, co zároveň odmítla Hoechst, tedy uznání ústních svědectví jako úkonů spolupráce. Tehdy také Komise aktivně vyzvala Chisso, aby se s ní setkala, zatímco odmítla tatáž setkání s Hoechst. Konkrétně interní dokument Komise ze dne 9. listopadu 1998 uvádí, že „[a]dvokáti [Chisso] alespoň souhlasili s konáním setkání dohodnutých na základě telefonátů generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž“. Uvedené opakované telefonáty Komise odhalují podjatost, s jakou vedla řízení.

75      Zadruhé bylo zjištěno, že v průběhu uvedené rozhodné doby řízení, tedy na konci roku 1998, Chisso protiprávně obdržela slib ze strany Komise, že bude „upozorněna“, pokud by ji jiné podniky předešly v otázce spolupráce. Taková podjatá upozornění jsou nejen sama o sobě protiprávní, ale rovněž relevantní pro obhajobu Hoechst. Její obhajoba totiž v zásadě závisela na otázce, zda, a v jakém rozsahu, Chisso dostala od Komise taková „upozornění“ či náznaky ve věci stavu spolupráce ze strany Hoechst. Navíc podle ustálené judikatury zásada řádné správy zahrnuje povinnost příslušného orgánu posoudit s péčí a nestranností všechny relevantní okolnosti projednávaného případu (rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise, T‑31/99, Recueil, s. II‑1881, bod 99). I za předpokladu, že se Chisso nedostalo upozornění od Komise, nic to nemění na žalobním důvodu vycházejícím ze skutečnosti, že Komise v každém případě prohlásila, že je připravena takové upozornění učinit. Toto jediné porušení zásady řádné správy stačí k odůvodnění toho, aby Hoechst byl udělen rozšířený přístup ke spisu za účelem ochrany jejího práva na obhajobu.

76      Za těchto podmínek jsou veškeré dokumenty zabývající se kontakty advokátů Chisso s úředníky Komise pověřenými touto věcí významné pro obhajobu Hoechst, jako dokumenty v její prospěch. Hoechst toto stanovisko vyjádřila opakovaně, jak písemně (pro úřednici pro slyšení a vedoucího oddělení Komise pověřeného věcí), tak na jednání konaném dne 24. dubna 2003.

77      Přitom úřednice pro slyšení tyto žádosti zamítla dopisem ze dne 24. února 2003 určeným poradcům Hoechst a Nutrinova, přičemž upřesnila zejména následující:

„Vzhledem k neexistenci určujícího protidůkazu je třeba předpokládat, že Komise provedla objektivní analýzu informací prospěšných pro vaš[eho] klient[a] v tomto ohledu. Váš dopis neobsahuje žádný přesvědčivý protidůkaz. Krom toho důvod (uvedený výše) této žádosti o další přístup ke spisu není vhodným důvodem pro zpřístupnění dokumentů; přesněji, není relevantní pro otázku použití sdělení o spolupráci v této věci.“

78      Uvedené argumenty prokazují, že úřednice pro slyšení, jejíž úkony se považují za úkony Komise, překročila své pravomoci a porušila povinnosti, které má jako strážce ochrany práva na obhajobu. V souladu s judikaturou lze od účastníka řízení, který požaduje širší přístup ke spisu, pouze očekávat, že relevantními argumenty prokáže, které dokumenty mohou být významné pro jeho obhajobu a z jakého důvodu (rozsudek Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 70 výše, bod 335). Posouzení významu pro obhajobu je třeba provést z perspektivy účastníka řízení, který se hájí, a ani zmocněnec Komise pověřený věcí, ani úřednice pro slyšení nejsou příslušní rozhodnout, které dokumenty mohou sloužit obhajobě jako dokumenty ve prospěch obhajoby.

79      S odkazem rovněž na rozsudek Soudu ze dne 29. června 1995, Solvay v. Komise (T‑30/91, Recueil, s. II‑1775, body 81 a 83), Hoechst tvrdí, že jestliže věc vyžaduje provedení obtížných a složitých hospodářských posouzení, musí Komise jednat tak, aby adresáti rozhodnutí mohli mít tutéž znalost skutečností, jako ona sama a jako ostatní dotčení účastníci řízení. Tato zásada platí rovněž ohledně interních dokumentů Komise týkajících se jejích kontaktů s Chisso, ke kterým Hoechst požadovala přístup za účelem ochrany svých práv. S odkazem na rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise (T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 40), Hoechst uvádí, že interní dokumenty Komise musí být zpřístupněny, jestliže byly předloženy závažné údaje prokazující, že takové zpřístupnění vyžadují výjimečné okolnosti projednávané věci. Přístup k interním dokumentům Komise musí být povolen, jestliže slouží k prokázání porušení zásady legality Komisí (usnesení Soudního dvora ze dne 18. června 1986, BAT a Reynolds v. Komise, 156/84, Recueil, s. 1899, bod 11).

80      Pokud jde o odkaz učiněný úřednicí pro slyšení na použití sdělení o spolupráci z roku 1996 v projednávané věci, Hoechst uvádí, že úřednici pro slyšení nemůže příslušet předvídání budoucího odůvodnění rozhodnutí Komise a zakládat na tomto budoucím odůvodnění svá procesní rozhodnutí. Nemůže znát ani rozhodnout, které důvody přijme kolegium členů Komise, a nemá pravomoc ani právo, sama rozhodovat o významu, který mohou pro obhajobu mít dokumenty svědčící případně v její prospěch (rozsudek Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 70 výše, bod 339).

81      V tomto kontextu Hoechst navrhuje, aby Soud přijal organizační procesní opatření a nařídil Komisi, aby jí, jakož i Soudu, umožnila nahlédnout do úplného znění všech dokumentů nacházejících se ve spise, nebo jinde v držení Komise, a umožnila dozvědět se, čeho se týkaly kontakty advokátů Chisso a zástupců Komise od září 1998 do dubna 1999. Krom toho z titulu důkazního opatření Hoechst navrhuje, aby byli předvoláni jako svědci dva úředníci Komise pověření věcí v rozhodné době.

 K odmítnutí přístupu k dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami

82      Hoechst uvádí, že již před přijetím rozhodnutí poukazovala na to, že dopis advokátů Chisso ze dne 17. prosince 2002 nacházející se ve spisu, jehož obsah byl však téměř úplně zakryt, by měl být ve spise v úplném znění. Hoechst zdůraznila, že přílohy uvedeného dopisu, včetně dopisu ze dne 26. března 1999, který se podle shrnutí svého obsahu týkal spolupráce Chisso s Komisí, mají velký význam pro její obhajobu.

83      V rozsahu, v jakém se uvedený dokument, jak lze vyvodit z přístupné části spisu, týká pouze obsahu či právní otázky týkající se spolupráce Chisso a jejího posouzení, má Hoechst za to, že neexistuje důvod umožňující bránit do něj nahlédnout.

84      Hoechst dodává, že dopis Chisso by mohl obsahovat skutečnosti v její neprospěch (například v případě, že by Chisso označila Hoechst za vůdce kartelové dohody), a Komise jej tedy měla zpřístupnit okamžitě a samovolně. Naopak v případě náznaků diskriminace, jako například pochybení v řízení před Komisí, uvedených výše, by dopis Chisso mohl mít účinky ve prospěch Hoechst. V takovém případě měl být uvedený dopis předán nejpozději na žádost Hoechst.

85      V tomto kontextu je lhostejné, zda účastník řízení požádal o důvěrné zacházení s dotčeným dokumentem, či nikoli. Komise musí bez návrhu a objektivně přezkoumat důvěrnou povahu dokumentů ve spisu. Hoechst v tomto ohledu upřesňuje, že čl. 21 odst. 2 nařízení č. 17 stanoví, že Komise může vyhovět pouze odůvodněným žádostem o důvěrné zacházení s obchodním tajemstvím.

86      Podle Hoechst by pouze obchodní údaje, jako například obrat či podíl na trhu v nedávné době, mohly odůvodnit zakrytí – ale jen částečné – obsahu dopisu Chisso.

87      S odkazem na rozsudek Endemol v. Komise, bod 70 výše (bod 65), Hoechst tvrdí, že ochrana důvěrných informací musí být v rovnováze s právem na obhajobu adresátů oznámení námitek. Adresáti oznámení námitek musí mít možnost se znalostí věci určit, zda popsané dokumenty mohou být relevantní pro jejich obhajobu (rozsudek ICI v. Komise, bod 70 výše, bod 104). V projednávané věci Hoechst tvrdí, že její možnost obhajoby byla omezena, neboť nemohla objasnit některé určující otázky týkající se řízení a skutkových okolností.

88      Konkrétně v rozsahu, v jakém Hoechst zpochybňuje skutečnost, že Chisso byla první, kdo poskytl určující důkazy, by mohl dopis Chisso ze dne 26. března 1999, který se týkal, jak prokazuje jeho shrnutí, spolupráce Chisso s Komisí, případně umožnit dospět k závěru ohledně obsahu a data úkonů takové spolupráce, zejména před dnem 29. října 1998.

89      V tomto kontextu Hoechst navrhuje, aby Soud přijal organizační procesní opatření a nařídil Komisi, aby Soudu a Hoechst poskytla úplné znění dopisu ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami zaslaného Komisi advokáty Chisso. Krom toho z titulu důkazního opatření Hoechst požaduje, aby byli prostřednictvím Komise předvoláni jako svědci dva úředníci pověření věcí v rozhodné době.

90      V dopise ze dne 16. června 2006 v odpovědi na písemnou otázku Soudu, kterou byla vyzvána k předložení doplňujících vyjádření k dokumentům dříve předaným Komisí, včetně zejména dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami (viz bod 34 výše), Hoechst uvádí, že některé důkazy nebyly připuštěny a správní řízení bylo stiženo pochybeními.

91      Pokud jde o nepřipuštěné důkazy má Hoechst zaprvé za to, že dopis poradců Chisso zaslaný Komisi dne 11. ledna 1999, který mohla poprvé konzultovat nyní, je dokumentem v její prospěch.

92      Tento dopis prokazuje, že dne 3. listopadu 1998, tedy několik dnů po žádosti Hoechst o ochranu, se Chisso snažila získat potvrzení, že žádný jiný podnik nenabídl svoji spolupráci před ní.

93      To prokazuje, že k uvedenému datu Chisso nepodala Komisi žádost o ochranu. Chisso podala žádost o ochranu až po dni 11. ledna 1999, jak vyplývá ze samotného znění uvedeného dopisu. Nelze však zhojit neexistenci žádosti o ochranu. Tato skutečnost nebyla v rozhodnutí uvedena a může potvrdit, že Hoechst byla prvním podnikem spolupracujícím s Komisí.

94      Zadruhé má Hoechst za to, že dopis Chisso zaslaný Komisi dne 26. března 1999 je rovněž dokumentem v její prospěch

95      Podle Hoechst tento dopis prokazuje, že v okamžiku jeho poslání nebyla dosud předložena písemná prohlášení, jež Komise požadovala od Chisso.

96      Hoechst v tomto ohledu především uvádí, že Chisso byly neformálně uděleny dodatečné lhůty, což není stanoveno ve sdělení o spolupráci z roku 1996.

97      Krom toho, pokud chyběly některé dokumenty ještě dne 26. března 1999, nelze mít v rozporu s tím, co bylo uvedeno v bodě 458 odůvodnění rozhodnutí za to, že Komise měla důkazy o existenci kartelové dohody poskytnuté Chisso na základě spolupráce. Komise tedy poskytla Chisso protiprávní závazek, který také dodržela, když jí později přiznala ochranu před pokutou.

98      Hoechst rovněž připomíná, že dne 19. března 1999 Komisi poskytla listinné důkazy, přestože její zaměstnanci byli dosud vystaveni nebezpečí trestního stíhání ve Spojených státech, a přestože sdělení o spolupráci z roku 1996 vyžaduje pouze prokázání existence kartelové dohody, což Hoechst učinila již dne 29. října 1998.

99      Pokud jde o pochybení, kterými bylo stiženo správní řízení, Hoechst tvrdí, že Komise v bodě 461 odůvodnění rozhodnutí odmítla uznat, že Hoechst byla prvním spolupracujícím podnikem, z toho důvodu, že Hoechst měla dokumenty, které nepředložila, ačkoli bylo dohodnuto, že s ohledem na řízení probíhající ve Spojených státech může Hoechst předložit uvedené dokumenty v pozdější fázi.

100    Současně, jak prokazuje dopis ze dne 26. března 1999, Komise zjevně udělila Chisso „dodatečné lhůty“ pro předložení dokumentů. Krom toho dokumenty předložené Chisso v dubnu 1999 mohly být předloženy dříve. Proto neměla být spolupráce Chisso přijata ze stejných důvodů, které byly uplatněny vůči Hoechst.

101    Přitom Chisso nebyl vytýkán žádný nedostatek spolupráce, navzdory přísně srovnatelné situaci. To představuje nerovné zacházení v neprospěch Hoechst.

 K žádosti o provedení nových šetření

102    Hoechst uvádí, že v dopise ze dne 22. ledna 2003 zaslaném úřednici pro slyšení požadovala, aby byla provedena dodatečná šetření v prostorách Komise prostřednictvím vyslechnutí svědků. Aniž by byla zamítnuta úřednicí pro slyšení či Komisí, nebyla tato žádost vyřízena, neboť požadované šetření zjevně nebylo provedeno. V rozsahu, v jakém z důvodů uvedených v tomto žalobním důvodu bylo dané šetření určující pro obsah rozhodnutí, se Komise dopustila porušení zásady řádné správy.

b)     Argumenty Komise

 K odmítnutí přístupu k určitým dokumentům

103    Komise uvádí, že Hoechst nepopírá, že přístup k určitým dokumentům může být v zásadě odmítnut, jsou-li uvedené dokumenty interní či obsahují-li obchodní tajemství.

104    V tomto kontextu zaprvé Komise upřesňuje, že úřednice pro slyšení věnovala „zvláštní pozornost“ závěrům Komise v návrhu rozhodnutí k otázce příznivého zacházení v oblasti pokut. Přezkoumala „mimoto“ interní sdělení Komise, než prohlásila, že je přesvědčena, „že jednání útvarů Komise vůči stranám neměla žádný vliv na výsledek případu ohledně této otázky [na výsledek řízení z tohoto hlediska]“.

105    Zadruhé Komise uvádí, že první určující důkazy o existenci kartelové dohody poskytla Chisso na setkání dne 13. listopadu 1998. Určení podniku, který Komisi jako první poskytl určující důkazy, bylo provedeno výhradně na základě dokumentů poskytnutých podniky, k nimž měli účastnice řízení přístup. Proto upozornění přislíbené Chisso na uvedeném setkání dne 13. listopadu 1998 logicky nemohlo ovlivnit určení podniku, který spolupracoval jako první. Z toho zároveň vyplývá, že výtka týkající se průběhu řízení po uvedeném datu nemůže mít v tomto ohledu žádný význam. To platí rovněž ohledně námitek týkajících se odmítnutí přístupu k dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 a jeho přílohám.

106    Zatřetí Hoechst ani nedokázala vyvolat vážné pochybnosti ohledně objektivity Komise při vedení řízení, které by mohly odůvodnit rozšířený přístup k interním dokumentům Komise.

107    Komise v tomto ohledu uvádí, že možnost poskytnout ústní vyjádření, nabídnutá Chisso dne 9. prosince 1998, se týkala výhradně vysvětlení písemných důkazů předložených dne 13. listopadu 1998. Naproti tomu setkání telefonicky navržené Hoechst dne 5. března 1999 mělo nahradit existující písemné důkazy ústním svědectvím.

108    Pokud jde o „odmítnutí“ setkání navrženého Hoechst, Komise uvádí, že z její strany šlo více o obecný odkaz na podmínky použití sdělení o spolupráci z roku 1996 než o konečné odmítnutí jakýchkoli dalších kontaktů s Hoechst. Komise rovněž upřesňuje, že její stanovisko se zakládalo na prozatímním posouzení jednak vůle Hoechst spolupracovat, přičemž Hoechst nebyla ochotna plně spolupracovat před skončením trestních a občanskoprávních řízení probíhajících ve Spojených státech, a jednak důkazní hodnoty informací, které Hoechst předala Komisi do uvedeného data. Jelikož Hoechst při žádosti o setkání neoznámila, že je ochotna plně spolupracovat s Komisí a poskytnout informace jiné povahy než dosud poskytnuté informace, nemělo smysl, ani pro Komisi, ani pro Hoechst, organizovat další setkání.

109    Pokud jde o skutečnost, že Komise aktivně pozvala Chisso na setkání, které zorganizovala, Komise upřesňuje, že telefonickým rozhovorem pouze reagovala na podnět Chisso. Na setkání ze dne 29. září 1998 bylo dohodnuto, že advokáti Chisso ve lhůtě dvou týdnů dají podnět k dalšímu setkání s Komisí. Jelikož se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, Komise navázala kontakt, aby ověřila, zda advokáti Chisso nadále zamýšlejí se setkat.

110    Komise dodává, že její řádné fungování v oblasti hospodářské soutěže závisí zejména na účinnosti sdělení o spolupráci, a tedy na víře spolupracujících podniků v důvěrnost kontaktů v tomto ohledu navázaných. Je tedy třeba popřít tvrzení Hoechst, podle kterého má její zájem na prokázání případných vad řízení přednost před řádným fungováním orgánu. V tomto kontextu není rozsudek Solvay v. Komise, bod 79 výše, nijak užitečný k tomu, aby Hoechst překonala neexistenci výjimečných okolností projednávané věci. Věc, v níž byl vydán rozsudek Solvay v. Komise, se netýkala interních dokumentů Komise, ale pouze důvěrných dokumentů účastníka řízení. Krom toho skutkové okolnosti, na základě kterých byl vydán uvedený rozsudek, se velmi lišily od skutkových okolností projednávané věci, která se netýká obtížných a složitých hospodářských posouzení.

111    Konečně s odkazem na rozsudek Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 70 výše (bod 340), Komise tvrdí, že jestliže dokumenty, které mohly obsahovat skutečnosti ve prospěch, nebyly oznámeny účastníku řízení, lze konstatovat zásah do práva na obhajobu, pouze pokud je zjištěno, že správní řízení mohlo mít odlišný výsledek v případě, že by tento účastník řízení v průběhu uvedeného řízení měl přístup k daným dokumentům. To je však v projednávané věci vyloučeno, pokud jde o skutečnost, že Chisso byla prvním spolupracujícím podnikem, díky svému příspěvku ze dne 13. listopadu 1998.

112    V odpovědi na písemnou otázku Soudu ze dne 5. září 2006 měla Komise následující poznámky k doplňujícím vyjádřením Hoechst oznámeným dne 16. června 2006 (viz body 34 a 90 až 101 výše).

113    Zaprvé pokud jde o dopis Chisso ze dne 11. ledna 1999, Komise uvádí, že tento dokument byl již v průběhu správního řízení přístupný, takže jej nelze v žádném případě kvalifikovat jako nezpřístupněný důkaz.

114    V každém případě Komise upřesňuje, že bod E odst. 1 sdělení o spolupráci z roku 1996 ukládá podnikům „kontaktovat“ její generální ředitelství pro hospodářskou soutěž. Přestože v německém znění tohoto ustanovení byl v tomto kontextu použit pojem „žadatel“ (Antragsteller), není nezbytné podat formální žádost. Hoechst ostatně sama „žádost“ v dopise ze dne 27. října 1998 nepodala.

115    Ohledně otázky, který podnik byl prvním spolupracujícím podnikem ve smyslu bodu B sdělení o spolupráci z roku 1996, má Komise za to, že datum „žádosti“ není určující. Podstatné je, který podnik „je první, kdo poskytne určující důkazy o existenci kartelové dohody“. Krom toho znění dopisu ze dne 11. ledna 1999 prokazuje, že Chisso zjevně předpokládala, že její spolupráce již byla zahájena.

116    Zadruhé pokud jde o dopis Chisso ze dne 26. března 1999, Komise tvrdí, že tento dokument se týká výhradně lhůt uložených Chisso, a nikoli Hoechst, pro předložení dalších dokumentů, v okamžiku, kdy již Chisso splnila podmínky použití bodu B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996, díky svému příspěvku ze dne 13. listopadu 1998. Hoechst se tedy nesprávně domnívala, že uvedený dokument je dokumentem v její prospěch. Nemohlo tomu tak být, neboť se netýkal žádného z důvodů, kvůli kterým se na Hoechst nevztahuje bod B sdělení o spolupráci z roku 1996, a které jsou uvedeny v bodech 455 až 464 odůvodnění rozhodnutí, a které Komise připomíná.

117    Skutečnost, že je Chisso považována za první spolupracující podnik, se nezakládá na vyjádřeních předaných posledně uvedenou dne 20. dubna 1999, ale na dokumentech poskytnutých dne 13. listopadu 1998. Prodloužení lhůty tedy nemělo za následek zpětné uznání, že Chisso spolupracovala jako první.

118    Tvrdí-li Hoechst, že z uvedeného dokumentu vyplývá, že ani Chisso nesplnila podmínky použití bodu B písm. d) sdělení o spolupráci z roku 1996, má Komise za to, že její argument nelze přijmout, neboť nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 373). Krom toho i kdyby se na Chisso bod B sdělení o spolupráci z roku 1996 skutečně nevztahoval, nemělo by to na Hoechst žádný dopad.

119    Komise dodává, že důkazy nezbytné pro použití bodu B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996 jsou tytéž, které jsou nezbytné pro prokázání existence kartelové dohody. V rozporu s názorem Hoechst nejsou dostačující důkazy, které pouze umožňují Komisi provést ověření.

120    Je pravda, že ústně předané informace nejsou a priori vyloučeny. Nejsou však samy o sobě relevantní v rámci použití bodu B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996 a stávají se relevantními až v okamžiku, kdy jsou zaznamenány na odpovídající nosiče (rozsudek Soudu ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, Sb. rozh. s. II‑497, bod 505).

121    O pořízení protokolu v dané věci je třeba Komisi výslovně požádat (rozsudek BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 502), v každém případě pokud to nenavrhla Komise v rámci své správní praxe. Krom toho protokol může přispět k prokázání existence kartelové dohody, pouze pokud Komise může prokázat autentičnost prohlášení.

122    Zatřetí pokud jde o pochybení, kterými bylo stiženo správní řízení, Hoechst z dopisu ze dne 26. března 1999 odvodila, že ani Chisso nesplnila podmínky pro použití bodu B písm. d) sdělení o spolupráci z roku 1996. Tento argument musí být zamítnut, neboť nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby.

123    Krom toho otázku, zda jsou splněny podmínky použití bodu B písm. d) sdělení o spolupráci z roku 1996, je podle Komise třeba řešit případ od případu. Jednou ze skutečností významných v tomto kontextu je, zda jednání dotčeného podniku způsobilo nezanedbatelné zpoždění řízení. Při posouzení řízení jako celku je zjevné, že to není případ projednávané věci. Komise rovněž zdůrazňuje, že Hoechst předala druhou část svých vyjádření až v dubnu 1999, několik dnů poté, co Chisso předložila vlastní prohlášení (kvalifikované Hoechst jako opožděné).

124    Konečně Komise zpochybňuje určitá skutková tvrzení obsažená ve vyjádření Hoechst.

 K žádosti o provedení nových šetření

125    Komise uvádí, že šetření bylo skutečně provedeno, ale nepřineslo výsledky příznivé pro Hoechst. Zejména byl vyslechnut úředník pověřený věcí v rozhodné době a bylo potvrzeno, že Chisso neobdržela upozornění týkající se možnosti, že bude předběhnuta v otázce spolupráce. Chisso nebyla v tomto ohledu upozorněna. Komise v tomto ohledu odkazuje na bod 458 in fine odůvodnění rozhodnutí.

3.     Závěry Soudu

126    Úvodem je třeba poznamenat, že Hoechst v rámci prvního žalobního důvodu na podporu porušení práva přístupu ke spisu opakovaně uplatňuje porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení. Tyto argumenty jsou nadto dále rozvinuty v rámci osmého a devátého žalobního důvodu, které směřují ke snížení pokuty.

127    Za těchto podmínek má Soud za to, že uvedené argumenty je třeba přezkoumat nejdříve, před podrobnější analýzou porušení práva přístupu ke spisu, jež Hoechst uplatňuje.

a)     K porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení

128    Je třeba připomenout, že v průběhu správního řízení před Komisí, má Komise povinnost dodržovat procesní záruky stanovené právem Společenství (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Enso Española v. Komise, T‑348/94, Recueil, s. II‑1875, bod 56).

129    K zárukám poskytnutým právním řádem Společenství ve správních řízeních patří zejména zásada řádné správy, ke které se váže povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat veškeré relevantní okolnosti projednávané věci (rozsudky Soudu ze dne 24. ledna 1992, La Cinq v. Komise, T‑44/90, Recueil, s. II‑1, bod 86, a ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 75 výše, bod 99).

130    Pokud jde o zásadu rovného zacházení, Komise nemůže v rámci posouzení spolupráce poskytnuté podniky přehlížet tuto obecnou zásadu práva Společenství, která je podle ustálené judikatury porušena pouze tehdy, je-li se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudky Soudu ze dne 13. prosince 2001, Krupp Thyssen Stainless a Acciai speciali Terni v. Komise, T‑45/98 a T‑47/98, Recueil, s. II‑3757, bod 237, a ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, Sb. rozh. s. II‑4407, bod 453).

131    Zaprvé je v projednávané věci, pokud jde o tvrzení Hoechst, podle kterého Komise na podzim roku 1998 přiznala Chisso to, co zároveň odmítla Hoechst, tedy uznání ústních svědectví jako úkonů spolupráce, a z důvodů uvedených v bodech 572 až 578 níže, třeba zohlednit jednak, že Komise v rozhodnutí považuje ústní příspěvky Hoechst za úkony spolupráce, a jednak, v každém případě, že skutečnost, že Komise zamýšlela nezohlednit určité ústní příspěvky, byla následkem nejistoty ohledně účinné spolupráce Hoechst na počátku řízení. Argumenty Hoechst v tomto ohledu musí být odmítnuty.

132    Zadruhé, pokud jde o interní sdělení Komise ze dne 9. listopadu 1998 týkající se zejména setkání dne 29. října 1998, jež upřesňuje, že „advokáti […] alespoň souhlasili s konáním setkání dohodnutých na základě telefonátů [generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž]“, je třeba mít za to, že telefonické rozhovory se uskutečnily z podnětu služeb Komise na základě skutečnosti, že již 29. září 1998 došlo k setkání služeb Komise s advokáty Chisso, aniž by bylo třeba určit, zda byla totožnost Chisso oficiálně odhalena, či nikoli. Jak Komise uvádí ve svém interním sdělení ze dne 1. října 1998, bylo dohodnuto, že advokáti znovu kontaktují služby Komise ve lhůtě patnácti dnů. Skutečnost, že v tomto kontextu kontakt obnovily služby Komise, nemůže zpochybnit regulérnost řízení v tomto ohledu.

133    Zatřetí pokud jde o skutečnost, že žádostem Hoechst o dodatečná šetření nebylo vyhověno, je třeba konstatovat, že žádost Hoechst vyjádřená v dopise ze dne 22. ledna 2003 zaslaném úřednici pro slyšení, byla součástí žádosti o přístup k interním dokumentům týkajícím se telefonických kontaktů Komise a Chisso od září 1998 do dubna 1999. Konkrétně Hoechst vyzvala úřednici pro slyšení, aby prošetřila uvedené telefonické kontakty. Přitom ze závěrečné zprávy úřednice pro slyšení vyplývá, že „[n]a základě [těchto] tvrzení Hoechst[…] a Nutrinov[a]“ úřednice pro slyšení „přezkoumala […] existující interní záznamy útvarů Komise“. Tvrzení Hoechst, podle kterého nebylo žádosti vyhověno, tedy není skutkově podloženo.

134    Začtvrté ohledně tvrzení, podle kterého v rámci použití sdělení o spolupráci z roku 1996 došlo k výskytu podjatosti nebo nerovného zacházení, je třeba uvést, že Komise s odkazem na první setkání s Chisso a Hoechst uvedla v interním sdělení ze dne 9. listopadu 1998 následující:

„Zjevně jsme je neinformovali [tedy advokáty Chisso], že další podniky rovněž poskyt[ly] informace, ani jsme neinformovali uvedené další podniky, že […] Chisso podala žádost o ochranu.“

135    Přitom ze zápisu ze setkání Chisso a Komise, které se konalo dne 13. listopadu 1998 vyplývá, že jeden z úředníků pověřených projednávanou věcí naznačil Chisso, že „bude loajálně upozorněn, pokud by se jiný podnik pokusil předejít Chisso na základě sdělení o spolupráci“.

136    Z toho vyplývá jednak, že dne 9. listopadu 1998 Komise jasně oznámila svůj úmysl neodhalit spolupracujícím podnikům, zejména Hoechst, skutečnost, že další podniky vstoupily do kontaktu s jejími službami za účelem získání ochrany před pokutami, zatímco kromě toho dne 13. listopadu 1998, tedy o několik dnů později, ujistila Chisso, že ji upozorní, pokud by se jiný podnik pokusil předejít Chisso na základě sdělení o spolupráci.

137    Tyto skutečnosti vedou Soud k závěru, že Komise v projednávané věci porušila zásadu řádné správy a zásadu rovného zacházení. Soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že ačkoli tvrzení dotčeného úředníka na setkání ze dne 13. listopadu 1998 neprokazuje, že slib poskytnutý společnosti Chisso byl skutečně následně dodržen, představuje nicméně porušení obou výše uvedených zásad.

138    V této fázi je třeba uvést, že Hoechst nenavrhuje zrušení rozhodnutí v rozsahu, v jakém Komise porušila zásadu řádné správy a zásadu rovného zacházení. Avšak vzhledem k tomu, že porušení uvedených zásad bylo uplatněno na podporu tvrzení o porušení práva přístupu ke spisu, jež bude analyzováno níže, a v rozsahu, v jakém jsou argumenty Hoechst opakovány v rámci osmého a devátého žalobního důvodu, které se týkají použití sdělení o spolupráci z roku 1996, je třeba přezkoumat dopad porušení zjištěného v bodě 137 výše na obsah rozhodnutí.

139    V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že protiprávnost zjištěná v bodě 137 výše nemůže zpochybnit protiprávní jednání konstatované v rozhodnutí, které se ostatně zakládá na listinných důkazech. Hoechst ostatně nepředložila žádný argument v tomto smyslu.

140    Zadruhé, pokud jde o spolupráci podniků, vyplývá z bodu 440 odůvodnění rozhodnutí následující:

„Během setkání, které se konalo 13. listopadu 1998, Chisso ústně popsala činnost v rámci kartelové dohody a poskytla písemné důkazy […] Komise má za to, že při této příležitosti byla Chisso prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody zjištěné v tomto rozhodnutí.“

141    Z toho vyplývá, že Komise svůj závěr, že Chisso byla prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody, založila výhradně na ústním popisu činnosti kartelové dohody a písemných důkazech předaných na setkání dne 13. listopadu 1998.

142    Za těchto podmínek, i za předpokladu, že Chisso dále spolupracovala s Komisí po dni 13. listopadu 1998, Komise nemohla v rozhodnutí dospět k jinému výsledku, pokud jde o použití sdělení o spolupráci z roku 1996, s výhradou přezkumu osmého a devátého žalobního důvodu, které uplatňuje Hoechst, a které směřují k věcnému prokázání, že důkazy předané Chisso dne 13. listopadu 1998 nebyly určující. Bylo by tomu tak, i kdyby Hoechst dále spolupracovala po dni 13. listopadu 1998, vědoma si spolupráce Chisso.

143    Je tedy třeba mít za to, že protiprávnost zjištěná v bodě 137 výše nemůže ovlivnit platnost rozhodnutí ani ohledně zjištění protiprávního jednání, ani ohledně skutečnosti, že Chisso spolupracovala jako první.

144    Bez ohledu na otázku dopadu protiprávnosti zjištěné v bodě 137 výše na právo přístupu ke spisu, jež bude přezkoumán dále, a tedy na otázku jejího dopadu na platnost rozhodnutí v plném rozsahu, a v rozsahu, v jakém jsou argumenty Hoechst zopakovány v rámci osmého a devátého žalobního důvodu, které směřují ke snížení dotčené pokuty, Soud rozhodne o případné opravě částky uvedené pokuty později.

b)     K porušení práva přístupu ke spisu

145    Úvodem je třeba připomenout, že právo přístupu ke spisu, které je důsledkem zásady ochrany práva na obhajobu, znamená, že Komise umožní dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu. To zahrnuje dokumenty svědčící jak v neprospěch, tak ve prospěch, s výhradou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, bod 68 a citovaná judikatura).

146    Pokud jde o skutečnosti v neprospěch, dotyčnému podniku přísluší prokázat, že výsledek, k němuž Komise dospěla ve svém rozhodnutí, by byl jiný, kdyby nezpřístupněný dokument, na kterém Komise založila obvinění tohoto podniku, neměl být připuštěn jako důkaz svědčící v neprospěch. Pokud jde o skutečnosti ve prospěch, dotyčný podnik musí prokázat, že jejich nezpřístupnění mohlo ovlivnit k jeho újmě průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise. Postačí, že podnik prokáže, že uvedené dokumenty ve prospěch mohl použít ke své obhajobě v tom smyslu, že pokud by je mohl uplatnit během správního řízení, mohl by se dovolávat skutečností, které se neshodují se závěry dovozenými v této fázi Komisí, a mohl by tedy jakýmkoli způsobem ovlivnit závěry Komise učiněné v případném rozhodnutí, přinejmenším pokud jde o závažnost a dobu trvání jemu vytýkaného jednání, a tudíž výši pokuty. Možnost, že nezpřístupněný dokument mohl mít vliv na průběh řízení a obsah rozhodnutí Komise, může být prokázána až po předběžném přezkumu některých důkazních prostředků, z něhož vyplývá, že nezpřístupněné dokumenty mohly mít – s ohledem na tyto důkazní prostředky – význam, který neměl být přehlédnut (viz rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, body 73 až 76 a citovaná judikatura).

147    Navíc je třeba zdůraznit, že nemůže příslušet pouze Komisi, jež oznamuje námitky a přijímá rozhodnutí ukládající sankci, aby určila dokumenty užitečné k obhajobě dotčeného podniku. Může však ze správního řízení vyloučit důkazy, které nemají žádný vztah ke skutkovým a právním tvrzením uvedeným v oznámení námitek, a které v důsledku toho nejsou pro šetření nijak relevantní. Žalobce se nemůže užitečně dovolávat nezpřístupnění nerelevantních písemností jako žalobního důvodu směřujícího ke zrušení (viz rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 126 a citovaná judikatura).

148    Konečně je třeba připomenout, že porušení práva přístupu ke spisu může mít za následek úplnou či částečnou neplatnost rozhodnutí Komise, pouze pokud nedostatek řádného přístupu k vyšetřovacímu spisu v průběhu správního řízení bránil dotčenému podniku či dotčeným podnikům dozvědět se o dokumentech, jež by mohly být užitečné pro jejich obhajobu, a porušil tak jejich právo na obhajobu. Tak by tomu bylo, pokud by zpřístupnění dokumentu mohlo, byť v omezené míře, vést k jinému výsledku správního řízení, pokud by se o něj dotčený podnik mohl v průběhu uvedeného řízení opřít (viz v tomto smyslu rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, body 101 a 131).

149    S ohledem na uvedené úvahy je třeba posoudit, zda právo Hoechst na přístup ke spisu bylo v projednávané věci porušeno, pokud jde jednak o dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, a jednak o interní dokumenty týkající se telefonických kontaktů Komise a Chisso od září 1998 do dubna 1999.

 K dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami

150    Zaprvé je třeba uvést, že Komise se rozhodla zahrnout dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, v nedůvěrné verzi, do vyšetřovacího spisu přístupného podnikům, které byly účastníky řízení. Komise tedy nezbytně měla za to, že uvedené dokumenty byly pro šetření relevantní.

151    Zadruhé dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, nebyl použit Komisí v rozhodnutí za účelem prokázání, že se dotčené podniky dopustily protiprávního jednání. Nejde tedy o důkazy v neprospěch.

152    Zatřetí je třeba konstatovat, že Hoechst skutečně měla přístup k nedůvěrné verzi dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami. Nicméně uvedené dokumenty ve formě, v jaké byly přístupné společnosti Hoechst v průběhu správního řízení, obsahovaly 101 stran, přičemž téměř všechny byly zakryty a označeny za „Obchodní tajemství“. Žádná srozumitelnější nedůvěrná verze, ani shrnutí obsahu uvedených dokumentů, nebyla v průběhu správního řízení poskytnuta. Dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 obsahoval pouze seznam uvádějící data, odesílatele a příjemce, jakož i případně předmět dotčených dokumentů. Za těchto podmínek se nedůvěrná verze dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, ve formě, v jaké byly přístupné společnosti Hoechst v průběhu správního řízení, ve skutečnosti rovná nezpřístupnění dotčených písemností, které v rozsahu, v jakém jsou součástí spisu, byly pro šetření relevantní.

153    Začtvrté je třeba zdůraznit, že Hoechst v průběhu správního řízení opakovaně žádala o širší přístup k dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami. Tento přístup jí byl podle bodu 26 odůvodnění rozhodnutí odmítnut z důvodu, že Chisso požádala o důvěrné zacházení s uvedeným dopisem. Přitom se Komise nemůže obecně odvolávat na důvěrnost za účelem odůvodnění úplného odmítnutí zpřístupnění písemností obsažených v jejím spise (rozsudek Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 1017). Právo podniků a sdružení podniků na ochranu jejich obchodního tajemství totiž musí být vyváženo zaručením práva nahlédnout do celého spisu (rozsudek Soudu ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, zvaný „Cement“, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, Recueil, s. II‑491, bod 147).

154    Za okolností projednávané věci, s ohledem na výslovnou žádost Hoechst v daném smyslu, Komise mohla připravit nebo nechat připravit nedůvěrné verze dotčených dokumentů, nebo případně pokud by příprava nedůvěrných verzí byla obtížná, sestavit seznam dotčených dokumentů, jakož i dostatečně přesné nedůvěrné shrnutí jejich obsahu.

155    Ze všech těchto důvodů je třeba mít za to, že organizace přístupu Hoechst k dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami nebyla ze strany Komise organizována řádným způsobem.

156    Nicméně je třeba připomenout, že porušení práva přístupu ke spisu může mít za následek úplnou či částečnou neplatnost rozhodnutí Komise, pouze pokud nedostatek řádného přístupu k vyšetřovacímu spisu v průběhu správního řízení bránil dotčenému podniku či dotčeným podnikům dozvědět se o dokumentech, jež by mohly být užitečné pro jejich obhajobu, a porušil tak jejich právo na obhajobu.

157    Za těchto okolností Soud přijal organizační procesní opatření uvedená v bodech 32 až 35 výše, a Hoechst mohla předložit doplňující vyjádření k úplným dokumentům, které jí takto byly oznámeny.

158    V tomto ohledu je třeba úvodem uvést, že některé dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, zejména dopis Chisso ze dne 11. ledna 1999, byly předloženy na žádost Soudu v rozsahu, v jakém na ně rozhodnutí odkazovalo za účelem konstatování, že Chisso na setkání dne 13. listopadu 1998 ústně popsala činnosti v rámci kartelové dohody, jakož i důkazy. Krom toho je nesporné, že uvedené dokumenty jsou součástí vyšetřovacího spisu přístupného účastníkům řízení, což potvrdila Komise ve svém vyjádření, aniž by to v tomto bodě bylo zpochybněno ze strany Hoechst. Za těchto podmínek Hoechst nemůže oprávněně uplatňovat porušení práva přístupu ke spisu v tomto ohledu.

159    Pokud jde o dopis Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami, doplňující vyjádření Hoechst se týkají zvláště jedné z jeho příloh, tedy dopisu Chisso s datem 26. března 1999.

160    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že konečné stanovisko Komise ohledně skutečnosti, který podnik jako první poskytl určující důkazy, bylo v projednávané věci přijato v okamžiku přijetí rozhodnutí. V žádné fázi řízení Komise nedala podnikům na vědomí, zda jim udělí ochranu před pokutou, či nikoli. Za těchto podmínek nezpřístupnění dopisu Chisso ze dne 26. března 1999 nemohlo mít dopad na právo na obhajobu Hoechst v průběhu správního řízení.

161    V každém případě je třeba upřesnit, že dopis Chisso ze dne 26. března 1999 nemohl změnit závěr Komise, podle kterého byla Chisso prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody, bez ohledu na to, zda byl tento závěr opodstatněný, či nikoli. Dopis Chisso ze dne 26. března 1999 totiž vysvětluje zpoždění tohoto podniku při poskytnutí „popisu skutkových okolností“. To nic nemění na skutečnosti, že na setkání ze dne 13. listopadu 1998 podle Komise Chisso ústně popsala činnosti v rámci kartelové dohody, jakož i písemné důkazy. Stejně tak skutečnost, že Komise mohla udělit dodatečné lhůty společnosti Chisso pro sdělení doplňujících skutkových okolností, po setkání ze dne 13. listopadu 1998, nemůže mít dopad na skutečnost, že Chisso byla prvním spolupracujícím podnikem, když se tento závěr zakládá pouze na skutečnostech sdělených na uvedeném setkání.

162    S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout žalobní důvod vznesený Hoechst, v rozsahu, v jakém se týká dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami.

 K interním dokumentům týkajícím se telefonických kontaktů Komise a Chisso od září 1998 do dubna 1999

163    Úvodem je třeba uvést, že Hoechst v průběhu správního řízení požádala o přístup pouze k interním dokumentům týkajícím se telefonických kontaktů Komise a Chisso od září 1998 do dubna 1999. To vyplývá zejména z dopisu zaslaného Hoechst úřednici pro slyšení dne 22. ledna 2003, a bylo to potvrzeno na jednání.

164    Dále je třeba připomenout, že právo přístupu ke spisu znamená, že Komise umožní dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu, s výhradou zejména interních dokumentů Komise (viz v tomto smyslu rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 68).

165    Omezení přístupu k takovým dokumentům je odůvodněno potřebou zajistit řádné fungování Komise v oblasti boje proti protiprávním jednáním porušujícím pravidla hospodářské soutěže stanovená Smlouvou. Interní dokumenty Komise mohou být zpřístupněny, pouze pokud to vyžadují výjimečné okolnosti projednávané věci, na základě vážných indicií, které má poskytnout dotčená strana (viz rozsudky Soudu Cement, bod 153 výše, bod 420, a citovaná judikatura, a ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑236/01, T‑239/01, T‑244/01 až T‑246/01, T‑251/01 a T‑252/01, Recueil, s. II‑1181, bod 40).

166    V projednávané věci byly z důvodů uvedených v bodech 128 až 144 výše argumenty předložené Hoechst týkající se porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení zamítnuty, s výjimkou argumentů ve vztahu k ujištění poskytnutému společnosti Chisso na setkání ze dne 13. listopadu 1998, že se jí dostane upozornění, pokud by se jiný podnik pokusil předejít Chisso na základě sdělení o spolupráci z roku 1996.

167    Přitom jak bylo uvedeno v bodě 143 výše, protiprávnost zjištěná v tomto ohledu nemůže ovlivnit platnost rozhodnutí ani ohledně zjištění protiprávního jednání, ani ohledně určení prvního spolupracujícího podniku, a tedy poskytnutí ochrany před pokutou.

168    Je tedy třeba mít za to, že neexistuje žádná vážná indicie ve smyslu výše uvedené judikatury, která by odůvodnila přístup Hoechst k dotčeným interním dokumentům. Z toho důvodu musí být žalobní důvod Hoechst zamítnut v rozsahu, v jakém se týká porušení práva přístupu k interním dokumentům týkajícím se telefonických kontaktů Komise a Chisso od září 1998 do dubna 1999.

169    Jen pro úplnost a v zájmu prokázání pravdy ohledně porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení uvedeného výše, bylo Komisi na základě čl. 65 písm. b) a čl. 67 odst. 3 druhého pododstavce jednacího řádu nařízeno předložit dotčené interní dokumenty Soudu za účelem ověření. V souladu s čl. 67 odst. 3 druhým pododstavcem jednacího řádu nebyly dokumenty předložené Komisí, během doby, kdy Soud ověřoval jejich důvěrnost, jakož i jejich relevanci pro řešení sporu, předány žalobkyni.

170    V rámci uvedeného ověření dospěl Soud k závěru, že dotčené interní dokumenty zjevně neobsahovaly důkazy relevantní pro řešení sporu. V důsledku toho a s ohledem na důvěrnost běžně spojenou s tímto druhem dokumentů Soud rozhodl o jejich vynětí ze spisu a jejich vrácení Komisi (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 25. října 2002, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02, Recueil, s. II‑4381, bod 78, a podobně usnesení Soudu ze dne 10. prosince 1997, NMH Stahlwerke a další v. Komise, T‑134/94, T‑136/94 až T‑138/94, T‑141/94, T‑145/94, T‑147/94, T‑148/94, T‑151/94, T‑156/94 a T‑157/94, Recueil, s. II‑2293, body 40, 44 a 45).

171    Ze všech těchto důvodů a aniž je třeba uchylovat se k organizačním procesním opatřením či k dodatečným důkazním opatřením požadovaným Hoechst, jelikož Soud pokládá první žalobní důvod za dostatečně objasněný na základě písemností obsažených ve spise, musí být tento důvod zamítnut.

B –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neúplnosti závěrečné zprávy úřednice pro slyšení

1.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

172    Hoechst připomíná, že zaslala úřednici pro slyšení několik výtek týkajících se průběhu správního řízení a zejména skutečnosti, že jí zaprvé nebylo umožněno spolupracovat prostřednictvím ústních svědectví, ačkoli tato forma svědectví byla umožněna Chisso; zadruhé jí byla odmítnuta další setkání se zástupci Komise, ačkoli taková setkání byla nabídnuta Chisso, a zatřetí bylo Chisso protiprávně přislíbeno upozornění, pokud by se ji ostatní strany pokusily „předejít“ v rámci spolupráce.

173    V rozsahu, v jakém závěrečná zpráva úřednice pro slyšení přešla tyto výtky mlčením, nebylo kolegium členů Komise, které přijalo rozhodnutí, správně informováno o zásahu do práva na obhajobu Hoechst.

174    Podle Hoechst měla úřednice pro slyšení neprávem – a bez konkrétního odůvodnění – za to, že skutečnost, zda byly výše uvedené výtky opodstatněné, či nikoli, byla bez významu. S odkazem na rozsudek ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 75 výše (bod 104), Hoechst tvrdí, že je možné, že nedostatek objektivity při vedení řízení neovlivní regulérnost rozhodnutí významně a v rozporu s právem na obhajobu, jestliže je tento nedostatek objektivity pouze důsledkem „podjatosti myšlení“ zástupce Komise. Naproti tomu má Hoechst za to, že je třeba provést další právní posouzení, jestliže jako v této věci, mají procesní úkony jednostranně zvýhodňující jednu stranu nějaké následky.

175    Hoechst na tomto základě dospěla k závěru, že úřednice pro slyšení měla ověřit uvedené skutečnosti a uvést je ve své závěrečné zprávě, aby předala členům Komise odpovědným za přijetí rozhodnutí věrný obraz průběhu řízení.

b)     Argumenty Komise

176    Účelem závěrečné zprávy úřednice pro slyšení je doplnit návrh rozhodnutí předložený členům Komise.

177    S odkazem na čl. 15 první pododstavec rozhodnutí Komise 2001/462/ES, ESUO ze dne 23. května 2001 o mandátu úředníků pro slyšení v určitých řízeních ve věcech hospodářské soutěže (Úř. věst. L 162, s. 21; Zvl. vyd. 08/02, s. 151, dále jen „mandát“), má Komise za to, že v projednávané věci závěrečná zpráva úřednice pro slyšení splňuje svoji úlohu. Prokazuje, že právo účastníků řízení být vyslechnut nebylo v žádném ohledu porušeno. Krom toho má Komise s odkazem na rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše (bod 53), za to, že úřednice pro slyšení není povinna se v závěrečné zprávě podrobně zabývat výtkami procesního charakteru.

178    V závěrečné zprávě dokonce úřednice pro slyšení šla nad rámec nezbytného minima, když uvedla dané výtky, a proč nejsou určující. Zpráva tedy uváděla, že „vady řízení“ byly tvrzené, zejména „diskriminace ve srovnání s Chisso v řadě otázek týkajících se spolupráce“. Krom toho úřednice pro slyšení upřesnila, že na základě uvedených tvrzení věnovala „zvláštní pozornost“ závěrům Komise k této otázce v návrhu rozhodnutí. Bylo by zbytečné uvádět v závěrečné zprávě podrobnosti, neboť dotčenými výtkami se zabývalo samo rozhodnutí (body 453 a 458).

2.     Závěry Soudu

179    Na základě článku 1 mandátu, Komise jmenuje jednoho nebo více úředníků pro slyšení, „který zajistí dodržování účinného výkonu práva na slyšení v řízeních před Komisí ve věcech hospodářské soutěže“.

180    Článek 13 odst. 1 mandátu stanoví:

„Úředník pro slyšení podá o slyšení a o závěrech, které ze slyšení vyvozuje, s ohledem na dodržení práva na slyšení zprávu příslušnému členu Komise. Poznatky v této zprávě se týkají procesních otázek, včetně zveřejnění dokumentů a přístupu k protokolu, lhůty pro odpověď na námitky a řádného provedení ústního slyšení.“

181    Podle čl. 15 prvního pododstavce mandátu:

„Úředník pro slyšení na základě návrhu rozhodnutí, které se má předložit poradnímu výboru v příslušném případě, připraví konečnou písemnou zprávu o dodržování práva na slyšení uvedenou v čl. 13 odst. 1. Tato zpráva také vezme v úvahu, zda se návrh rozhodnutí zabývá pouze námitkami, u kterých byla stranám poskytnuta příležitost oznámit svá stanoviska […].“

182    Na základě čl. 16 odst. 1 mandátu „[k]onečná zpráva úředníka pro slyšení se připojí k návrhu rozhodnutí předloženému Komisi, aby se zajistilo, že při přijímání rozhodnutí v příslušném případě je Komise plně informována o všech důležitých informacích týkajících se průběhu řízení a dodržování práva na slyšení“.

183    V projednávané věci postačí konstatovat, že argumenty předložené Hoechst na podporu jejího žalobního důvodu, které opakují to, co již bylo uplatněno v rámci prvního žalobního důvodu týkajícího se práva přístupu ke spisu, neumožňují dospět k závěru, že právo Hoechst na slyšení nebylo v rámci správního řízení před Komisí dodrženo.

184    Pokud jde o porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení zjištěné v bodě 137 výše, je třeba zdůraznit, že uvedené porušení se netýká práva Hoechst na slyšení ve smyslu mandátu.

185    Ostatně úřednice pro slyšení v závěrečné zprávě upřesňuje, že „jednání útvarů Komise vůči stranám neměla žádný vliv na výsledek případu ohledně [shovívavosti]“. To odpovídá závěrům Soudu v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu, podle kterého protiprávnost zjištěná v bodě 137 výše nemůže ovlivnit platnost rozhodnutí, zejména ohledně určení prvního spolupracujícího podniku.

186    Nadto je třeba uvést, že v bodě 453 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí procesní výtky uplatněné Hoechst a odpovídá na ně zejména v bodě 458 odůvodnění. Za těchto podmínek nelze tvrdit, jak to činí Hoechst, že kolegium členů Komise nebylo dostatečně informováno.

187    Ze všech těchto důvodů musí být čtvrtý žalobní důvod zamítnut.

II –  Ke třináctému žalobnímu důvodu směřujícímu ke zrušení článku 2 rozhodnutí v rozsahu, v jakém se týká Hoechst

A –  Argumenty účastnic řízení

1.     Argumenty Hoechst

188    Hoechst tvrdí, že zjištění Komise uvedená v bodě 298 odůvodnění rozhodnutí, podle kterých byla kartelová dohoda ukončena nejpozději v listopadu 1996, zbavují skutkového opodstatnění příkaz obsažený v článku 2 rozhodnutí.

189    Pokud Komise chce ještě sedm let po ukončení kartelové dohody vydávat příkazy k ukončení protiprávního jednání, měla by mít dostačující důkazy o jeho pokračování. Nemá-li je, jedná se o opatření na základě pouhého podezření, což je v rozporu s článkem nařízení č. 17. Kromě újmy na dobré pověsti, by to mohlo adresátovi rozhodnutí způsobit obtíže spojené se soukromoprávním řízením, které by proti němu mohly zahájit třetí osoby.

190    Navíc je protiprávnost článku 2 rozhodnutí zjevná, neboť Hoechst se v roce 1996 zřekla své činnosti v odvětví sorbátů, přičemž tuto část své činnosti v roce 1997 v plném rozsahu postoupila třetí osobě, společnosti zcela nezávislé na její skupině, Celanese AG.

191    Hoechst na tomto základě dospěla k závěru, že článek 2 rozhodnutí by měl být zrušen v rozsahu, v jakém se jí týká.

2.     Argumenty Komise

192    Komise uvádí, že podobně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 153 výše, článek 2 rozhodnutí obsahuje výslovnou výhradu, „pokud tak dosud neučinily“. Připomíná, že Soud v uvedené věci konstatoval, že „[p]okud jde o žalobní důvod vznesený Hoechst […] postač[í] uvést, že článek 2 rozhodnutí je určen výhradně podnikům, které jsou dosud aktivní v odvětví PVC“ a že „[p]roto argumentace na podporu tohoto závěru [byla] zjevně neopodstatněná“ (bod 1247).

193    V projednávané věci Komise tvrdí, že není povinna s konečnou platností určit, zda protiprávní jednání, k němuž v určitou dobu docházelo, pokračovalo ještě v okamžiku přijetí rozhodnutí, nebo zda bylo již ukončeno. Komise krom toho zdůrazňuje, že strany jednaly v největší tajnosti po dobu téměř dvou desetiletí (bod 306 odůvodnění rozhodnutí), a že článek 2 rozhodnutí byl preventivním příkazem k ukončení (bod 307 odůvodnění rozhodnutí). Postoupení části činnosti Hoechst v odvětví sorbátů Komisi nebrání, aby Hoechst určila příkaz, podle kterého se povinnost ukončit protiprávní jednání týká pouze podniků, které „tak dosud neučinily“.

B –  Závěry Soudu

194    Úvodem je třeba uvést, že z žaloby jasně vyplývá, že Hoechst prostřednictvím třináctého žalobního důvodu navrhuje zrušení článku 2 výroku rozhodnutí v rozsahu, v jakém se jí týká.

195    Z věcného hlediska je třeba konstatovat, že článek 2 výroku rozhodnutí obsahuje ve skutečnosti dva příkazy.

196    Zaprvé toto ustanovení dotčeným podnikům ukládá okamžitě ukončit, pokud tak dosud neučinily, protiprávní jednání uvedená v článku 1 výroku rozhodnutí. V tomto bodě, v rozsahu, v jakém již Hoechst nevykonávala v okamžiku přijetí rozhodnutí činnost v odvětví sorbátů, je argumentace uplatněná proti uvedenému ustanovení zjevně neopodstatněná, protože Hoechst, ačkoli je uvedena mezi podniky vyjmenovanými v článku 1 výroku rozhodnutí, není ve skutečnosti daným příkazem dotčena (viz v tomto smyslu rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 153 výše, bod 1247). Tato okolnost činí nerelevantními rovněž argumenty předložené Hoechst ohledně újmy způsobené její dobré pověsti, a možnosti, že by proti ní třetí osoby zahájily soukromoprávní řízení.

197    Zadruhé článek 2 výroku rozhodnutí požaduje, aby se uvedené podniky napříště zdržely úkonů a jednání popsaného v článku 1, jakož i úkonů či jednání, které by měly stejný nebo podobný předmět či účinek.

198    V tomto ohledu je třeba připomenout, že uplatnění čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 může zahrnovat zákaz pokračování určitých činností, praktik nebo situací, jejichž protiprávnost byla zjištěna, ale rovněž zákaz podobného jednání do budoucna. Takové povinnosti uložené podnikům však nesmí přesáhnout meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení sledovaného cíle (viz rozsudek Cement, bod 153 výše, body 4704 a 4705, a citovaná judikatura). Krom toho pravomoc Komise vydávat příkazy musí být vykonávána v závislosti na povaze zjištěného protiprávního jednání (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 1974, Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise, 6/73 a 7/73, Recueil, s. 223, bod 45; rozsudky Soudu ze dne 7. října 1999, Irish Sugar v. Komise, T‑228/97, Recueil, s. II‑2969, bod 298, a ze dne 12. prosince 2000, Aéroports de Paris v. Komise, T‑128/98, Recueil, s. II‑3929, bod 82).

199    V projednávané věci Komise v článku 1 výroku rozhodnutí konstatovala, že Hoechst a další podniky porušily čl. 81 odst. 1 ES, a ode dne 1. ledna 1994 čl. 53 odst. 1 dohody o EHP, tím, že se po velmi dlouhou dobu účastnily komplexní, jediné a trvající dohody a jednání ve vzájemné shodě v odvětví sorbátů, v rámci které se dohodli na stanovení cenových cílů, přidělení kvót objemu, definování systému informování a kontroly a neposkytování technologií uchazečům o vstup na trh. Hoechst v tomto ohledu rozhodnutí nezpochybňuje. Za těchto podmínek Komise příkazem, aby se uvedené podniky napříště zdržely na trhu sorbátů úkonů či jednání, které by měly stejný nebo podobný předmět či účinek, nepřekročila pravomoci, které jí uděluje čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17.

200    Skutečnost, že v okamžiku přijetí rozhodnutí již Hoechst nevykonávala činnost v odvětví sorbátů, nebo že Komise uvádí v bodě 298 odůvodnění rozhodnutí, že kartelová dohoda byla ukončena nejpozději v listopadu 1996, tento závěr nezpochybňuje. Příkaz, jako je příkaz v projednávané věci, je totiž preventivní povahy a nezávisí na situaci dotčených podniků v okamžiku přijetí rozhodnutí.

201    Ze všech těchto důvodů musí být třináctý žalobní důvod zamítnut.

III –  K žalobním důvodům směřujícím ke snížení pokuty uložené Hoechst

202    Soud má za to, že žalobní důvody směřující ke snížení pokuty Hoechst je třeba přezkoumat v jiném pořadí, než v jakém je uvádí žaloba. Rovněž byly pro účely analýzy přeskupeny některé žalobní důvody týkající se téže věcné problematiky.

A –  Ke dvanáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nadměrné délky řízení

1.     Shrnutí správního řízení

203    Ze skutkových zjištění obsažených v rozhodnutí, která nebyla zpochybněna Hoechst, vyplývá, že Komise první žádost o informace na základě článku 11 nařízení č. 17 zaslala dne 26. května 1999 společnostem Daicel, Nippon Synthetic a Ueno (bod 6 odůvodnění rozhodnutí).

204    Další žádosti o informace na základě článku 11 nařízení č. 17 byly zaslány následně, zejména od května do listopadu 2002 (body 12 až 18 odůvodnění rozhodnutí).

205    Dne 20. prosince 2002 Komise zaslala oznámení námitek podnikům, kterým bylo určeno rozhodnutí (bod 22 odůvodnění rozhodnutí).

206    Dne 24. dubna 2003 se podniky, kterým bylo určeno rozhodnutí, účastnily jednání před Komisí (bod 29 odůvodnění rozhodnutí).

207    Dne 1. října 2003 Komise přijala rozhodnutí.

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

208    Hoechst vytýká Komisi, že porušila zásadu dodržování přiměřené délky řízení. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 P, Recueil, s. I‑8375, bod 170), Hoechst tvrdí, že tato zásada patří mezi obecné zásady práva Společenství a vychází (prostřednictvím čl. 6 odst. 2 EU) z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

209    V projednávané věci Hoechst upřesňuje, že mezi první žádostí o informace zaslané Daicel, Nippon Synthetic a Ueno dne 26. května 1999 a oznámením námitek dne 20. prosince 2002 uplynulo více než 42 měsíců. V tomto období byla Komise zcela nečinná po dobu téměř 31 měsíců, tedy mezi žádostí o informace ze dne 25. října 1999 a žádostí o informace ze dne 14. května 2002, nebo v každém případě do setkání s Daicel dne 21. února 2002.

210    S ohledem na sankční povahu pokuty je taková doba trvání vyšetřování a rozhodování přijatelná pouze v případě existence výjimečných okolností. Hoechst však má za to, že takové okolnosti v projednávané věci nenastaly.

211    Hoechst z toho vyvozuje, že délka správního řízení přesáhla meze přiměřenosti. Za těchto podmínek se Hoechst s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise (C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 48 a následující) domnívá, že důvody hospodárnosti řízení požadují, aby výtka vycházející z nadměrné délky řízení vedla ke zrušení rozhodnutí v rozsahu, v jakém stanoví částku pokuty.

212    Hoechst dodává, že režim promlčení stanovený nařízením Rady (EHS) č. 2988/74 ze dne 26. listopadu 1974 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti dopravy a hospodářské soutěže v Evropském hospodářském společenství (Úř. věst. L 319, s. 1; Zvl. vyd. 07/01, s. 61) nebrání výtkám týkajícím se nadměrné délky řízení. Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že pravidla promlčení nechrání podniky před nadměrnou délkou řízení, neboť zahájením vyšetřování se promlčecí doba přerušuje (článek 2 nařízení č. 2988/74).

b)     Argumenty Komise

213    Komise především uvádí, že žalobní důvod předložený Hoechst nemůže být úspěšný z důvodu pouhé skutečnosti, že se týká částky pokuty, a nikoli rozhodnutí v plném rozsahu. Komise v tomto ohledu upřesňuje, že určující je pouze pravidlo promlčení podle nařízení č. 2988/74.

214    Ačkoli překročení přiměřené lhůty, zejména jestliže tím došlo k zásahu do práva na obhajobu dotčených osob, odůvodňuje zrušení rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže, není tomu tak v případě, že je zpochybněna částka pokuty uložené Komisí v daném rozhodnutí, neboť pravomoc Komise ukládat pokuty je upravena nařízením č. 2988/74, jež v tomto ohledu stanoví promlčecí dobu.

215    S odkazem na rozsudky Soudního dvora ze dne 14. července 1972, ICI v. Komise (48/69, Recueil, s. 619, body 46 až 49), Geigy v. Komise (52/69, Recueil, s. 787, body 20 až 22), a ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise (C‑74/00 P a C‑75/00 P, Recueil, s. I‑7869, body 139 až 141), Komise tvrdí, že vzhledem k existenci nařízení č. 2988/74 je třeba odmítnout jakékoli úvahy spojené s povinností Komise vykonávat svoji pravomoc ukládat pokuty v přiměřené lhůtě.

216    Komise dále pro úplnost uvádí, že překročení přiměřené lhůty, za předpokladu, že je prokázáno, může odůvodnit zrušení rozhodnutí, pouze pokud porušením uvedené zásady došlo k zásahu do práva na obhajoby u dotčených podniků (rozsudek Soudu ze dne 16. prosince 2003, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, T‑5/00 a T‑6/00, Recueil, s. II‑5761, bod 74). Přitom v projednávané věci Hoechst nevysvětlila, jak jí překáželo v obhajobě údajně pomalé vyřízení věci ze strany Komise.

217    Navíc nadměrná délka trvání této fáze řízení jako taková nemohla způsobit zásah do práva na obhajobu, protože v této době ještě zúčastněným nebyla sdělena formální obvinění z porušení pravidel hospodářské soutěže, k němuž došlo až oznámením námitek, takže neměli potřebu se obhajovat (rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, bod 216 výše, bod 78).

218    Konečně Komise má za to, že „celková“ délka řízení nepřesáhla přiměřenou lhůtu (rozsudek Soudu ze dne 13. ledna 2004, JCB Service v. Komise, T‑67/01, Recueil, s. II‑49, bod 43).

3.     Závěry Soudu

219    Především je třeba uvést, jak zdůrazňuje Komise, že tento žalobní důvod směřuje, podle vlastního znění žaloby, ke „zrušení rozhodnutí v rozsahu, v jakém stanoví částku pokuty“. Tento žalobní důvod tedy směřuje ke zrušení, nebo alespoň ke snížení pokuty uložené Hoechst.

220    Přitom ačkoli překročení přiměřené lhůty může za určitých podmínek odůvodnit zrušení rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže, není tomu tak v případě, kdy je zpochybněna částka pokuty uložené uvedeným rozhodnutím, neboť pravomoc Komise ukládat pokuty je upravena nařízením č. 2988/74, jež v tomto ohledu stanoví promlčecí dobu (rozsudek Soudu ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T‑213/00, Recueil, s. II‑913, bod 321).

221    Z druhého bodu odůvodnění nařízení č. 2988/74 totiž vyplývá, že zásada promlčení byla zavedena za účelem zajištění právní jistoty. Podle téhož bodu odůvodnění „má-li být tato právní úprava úplná, musí se vztahovat jak na pravomoc ukládat pokuty nebo sankce, tak na pravomoc vykonávat rozhodnutí, na jejichž základě jsou pokuty, sankce nebo penále ukládány; […] tato právní úprava musí stanovit promlčecí dobu, den, kterým promlčecí doba začíná běžet, a skutečnosti, které mohou vést k jejímu přerušení nebo zastavení, [a] je při tom třeba přihlédnout na jedné straně k zájmům podniků nebo sdružení podniků a na druhé straně k potřebám správní praxe“. Pokud jde tedy o pravomoc Komise ukládat pokuty, stanoví čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2988/74, že pro pravomoc Komise k ukládání pokut platí promlčecí doba pět let, pokud jde o porušování pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 220 výše, body 322 a 323).

222    Podle čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení promlčecí doba běží ode dne porušení právních předpisů, nebo v případě trvajícího nebo pokračujícího porušování běží ode dne, kdy došlo k jeho ukončení. Promlčecí doba však může být přerušena nebo zastavena v souladu s články 2 a 3 nařízení č. 2988/74. Akty, kterými se podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2988/74 přerušuje promlčecí doba, jsou zejména písemné žádosti, jimiž žádá Komise o informace, zahájení řízení Komisí a oznámení námitek. Přerušení promlčecí doby nabývá účinnosti dnem, kdy je akt oznámen alespoň jednomu podniku nebo sdružení podniků, které se na protiprávním jednání podílely. Podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2988/74 přerušením promlčení začíná běžet nová promlčecí doba, která však uplyne nejpozději dne, kdy uplynulo období v délce dvojnásobku promlčecí doby, aniž Komise stanovila pokutu nebo sankci. Promlčecí doba v záležitostech stíhání je zastavena na dobu, po kterou je rozhodnutí Komise předmětem řízení u Soudního dvora Evropských společenství.

223    Z toho vyplývá, že nařízení č. 2988/74 zavedlo úplnou právní úpravu, která podrobně upravuje lhůty, v rámci kterých má Komise právo, aniž by byl porušen základní požadavek právní jistoty, uložit pokuty podnikům, které jsou předmětem uplatnění pravidel práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v otázce pokut, v rámci uplatnění pravidel práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže, vyplývá z čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2988/74, že promlčecí doba v každém případě uplyne, s výhradou případného zastavení, po deseti letech, jestliže je promlčecí doba přerušena v souladu s čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení, takže Komise pod hrozbou promlčení nemůže své rozhodnutí ohledně pokut odkládat na neurčito (rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 220 výše, bod 324).

224    Vzhledem k existenci uvedeného nařízení je třeba odmítnout jakoukoli úvahu spojenou s povinností Komise vykonávat její pravomoc ukládat pokuty v přiměřené lhůtě (rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 220 výše, bod 324; viz rovněž v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. července 1972, ICI v. Komise, bod 215 výše, body 46 až 49 a Geigy v. Komise, bod 215 výše, body 20 až 22).

225    V projednávané věci je nesporné, že dotčená protiprávní jednání byla trvající. Krom toho Komise dospěla k závěru, aniž by to Hoechst zpochybnila, že zjištěná protiprávní jednání byla ukončena nejpozději na konci měsíce října 1996. Proto s ohledem na pozdější úkony přerušující běh promlčecí doby, zejména žádosti o informace zaslané na základě článku 11 nařízení č. 17 a oznámení námitek, a s ohledem na skutečnost, že celková doba od konce října 1996 do přijetí rozhodnutí dne 1. října 2003 nepřesáhla deset let, nedošlo k promlčení v době, kdy Komise přijala rozhodnutí, přičemž tuto okolnost Hoechst nijak nezpochybnila v rámci tohoto řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, bod 216 výše, bod 90).

226    Z uvedených důvodů musí být tento žalobní důvod, vznesený Hoechst a směřující ke „zrušení rozhodnutí v rozsahu, v jakém stanoví částku pokuty“, zamítnut.

227    V každém případě je třeba připomenout, že překročení přiměřené lhůty, za předpokladu, že by bylo prokázáno, by nezbytně neodůvodnilo zrušení rozhodnutí. Pokud jde totiž o uplatnění pravidel hospodářské soutěže, překročení přiměřené lhůty může být důvodem pro zrušení pouze v případě rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, jestliže porušením uvedené zásady došlo k zásahu do práva na obhajobu dotčených podniků. Kromě tohoto zvláštního případu nemá nedodržení povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě vliv na platnost správního řízení podle nařízení č. 17 (rozsudky Soudu Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 153 výše, bod 122; ze dne 14. února 2001, Sodima v. Komise, T‑62/99, Recueil, s. II‑655, bod 94, a Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, bod 216 výše, bod 74; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, Sb. rozh. s. I‑8725, body 42 až 44).

228    Hoechst přitom neuplatnila, že případným překročením přiměřené lhůty v projednávané věci došlo k zásahu do jejího práva na obhajobu. Krom toho za předpokladu, že by žaloba Hoechst mohla být vykládána v tomto smyslu, argumentace rozvinutá v tomto ohledu by musela být považována za obecnou a nemohla by prokázat skutečné porušení práva na obhajobu, jež musí být přezkoumáno v závislosti na zvláštních okolnostech konkrétního případu (viz v tomto smyslu rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, bod 227 výše, bod 59).

229    Ze všech těchto důvodů musí být dvanáctý žalobní důvod zamítnut.

B –  Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neoprávněného zakrytí některých důvodů rozhodnutí

1.     Shrnutí rozhodnutí

230    V bodě 37 odůvodnění rozhodnutí Komise upřesňuje:

„[…] Celkový celosvětový obrat dosažený Chisso v roce 2002 byl 117,711 miliard [japonských jenů] (973,4 milionu eur).“

231    V bodě 42 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí:

„[…] Celkový celosvětový obrat dosažený Daicel v roce 2002 byl 271,341 miliard [japonských jenů] (2,2439 miliard eur).“

232    V bodě 50 odůvodnění rozhodnutí Komise upřesňuje:

„[…] Celkový celosvětový obrat dosažený Nippon [Synthetic] v roce 2002 byl 38,872 miliard [japonských jenů] (321,5 milionu eur).“

233    V bodě 55 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí:

„[…] Celkový celosvětový obrat dosažený Ueno v roce 2002 byl 25,034 miliard [japonských jenů] (199,5 milionu eur).“

234    Tabulka I rozhodnutí vypadá takto:

Velikost a relativní význam na trhu sorbátů

Podnik	Obrat (v milionech eur) a odhadované podíly na celosvětovém trhu sorbátů v roce 1995	Obrat (v milionech eur) a odhadované podíly na trhu sorbátů v EHP v roce 1995
Chisso	[…] (více než 9,5 % a méně než 15 %)	[…] (více než 4 % a méně než 15 %)
Daicel	[…] (více než 9,5 % a méně než 15 %)	[…] (více než 4 % a méně než 15 %)
Hoechst	42,4 (23,6 %)	21,6 (48 %)
Nippon Synthetic	[…] (více než 9,5 % a méně než 15 %)	[…] (více než 4 % a méně než 15 %)
Ueno	[…] (více než 9,5 % a méně než 15 %)	[…] (více než 4 % a méně než 15 %)
Cheminova, Eastman Chemical a další	[…] (méně než 30 %)	[…] (méně než 16 %)
Celkem	180 (100 %)	45 (100 %)

235    Konečně bod 352 odůvodnění rozhodnutí zní takto:

„Tabulka I [rozhodnutí] prokazuje, že v roce 1995 byla Hoechst zdaleka největším výrobcem sorbátů na celosvětovém trhu, s podílem na trhu ve výši 23,6 % (48 % v EHP). Proto je tento podnik zařazen do první skupiny. Daicel, Chisso, Nippon [Synthetic] a Ueno vlastnily podíly na trhu v rozmezí mezi 9,5 a 15 % (mezi 4 a 15 % v EHP). Proto jsou zařazeny do druhé skupiny.“

236    Znak „[…]“ v bodech 37, 42, 50 a 55 a v tabulce I rozhodnutí odpovídá podle vysvětlení uvedených v rozhodnutí, části zakryté Komisí z důvodů důvěrnosti.

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

237    Hoechst tvrdí, že v konečném rozhodnutí o uložení pokuty, nejpozději v jeho oznámené verzi, nesmí být zakryté části obsahující důkazy nebo skutková či právní posouzení. V opačném případě dojde k zásahu do práva na obhajobu. Hoechst upřesňuje, že povinnost oznámit odůvodnění rozhodnutí existuje ve vztahu k adresátovi uvedeného rozhodnutí. Situace se podstatně liší od situace, kdy existuje obecný zájem na zachování důvěrnosti skutečností, který mohou mít účastníci řízení ve vztahu ke třetím osobám.

238    V projednávané věci body 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí obsahovaly zakryté části. Především v tabulce I rozhodnutí byly zakryty podíly na trhu v rozhodném roce (1995), takže Hoechst mohla rekonstruovat pouze svůj podíl na trhu, a nikoli tržní podmínky platné pro ostatní dotčené podniky. V rozsahu, v jakém výpočet výchozí částky pokuty v bodě 352 odůvodnění rozhodnutí vycházel z velikosti podniků a tržních podmínek vymezených v tabulce I rozhodnutí, bylo Hoechst, jakož i Soudu, zabráněno dostatečně porozumět podstatnému aspektu rozhodnutí. Krom toho údaje týkající se roku 1995 byly historickými údaji, které již nemohly být důvěrné, ani ve verzi rozhodnutí zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie. Skutečnost, že bylo v průběhu správního řízení požadováno a poskytnuto důvěrné zacházení, nemá dopad na otázku, zda byly zakryté části nadále odůvodněné v rámci přijatého a oznámeného rozhodnutí, k čemuž, jak se zdá, dospěla Komise v dopise ze dne 30. října 2003. Hoechst se táže na odůvodnění zachování důvěrnosti uvedených údajů, konkrétně vůči ní, když již před dlouhou dobou ukončila svoji činnost v odvětví sorbátů a z dotčeného trhu se stáhla.

239    I kdyby Komise neměla povinnost provést aritmetický výpočet výše pokut, neznamenalo by to, že nemá možnost jej provést. Naproti tomu, pokud Komise takový výpočet provede, má povinnost jej oznámit adresátům rozhodnutí.

240    Krom toho s odkazem zejména na rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše (body 219, 227 a následující) dospěla Hoechst k závěru, že všichni adresáti rozhodnutí ukládajícího pokutu mají právo na nediskriminační zacházení v souladu se zásadou rovného zacházení v rámci výpočtu pokut na základě rozdělení do kategorií uskutečněného v závislosti na podílech na trhu. Je zjevné, že pochybení, k nimž dojde v tomto postupu, zajímají nejen podniky ve druhé skupině, kterým byly uloženy příliš vysoké pokuty, ale rovněž podniky v první skupině, kterým mohly být uloženy příliš vysoké pokuty. Přímým následkem nepřiměřené povahy základů pro výpočet pro podniky zařazené do první kategorie pokut může být relativně nízká částka použitá jako základ pro výpočet ve druhé kategorii a naopak.

241    Hoechst krom toho zdůrazňuje, že žádná ze zakrytých částí nebyla nahrazena shrnutími či dostatečně přesnými slovními obraty, které by jí umožnily přesně porozumět důvodům rozhodnutí.

242    Hoechst rovněž uvádí, že prostřednictvím dopisu ze dne 10. října 2003 zaslaného úřednici pro slyšení a Komisi tvrdila, že uvedené části rozhodnutí byly zakryty neprávem. Komise na tuto žádost reagovala zamítavým dopisem, který Hoechst obdržela dne 10. listopadu 2003. Hoechst odpověděla dopisem ze dne 11. listopadu 2003 a Komise dopisem ze dne 17. listopadu 2003 Hoechst oznámila, že rozhodnutí bylo oznámeno v plném rozsahu. Pokud by Komise tvrdila, že přijala rozhodnutí určené výhradně Hoechst, bylo by třeba požádat o protokol ze setkání Komise ze dne 1. října 2003, za účelem seznámení se s počtem a formou rozhodnutí přijatých k uvedenému dni v projednávané věci. To by bylo vhodné zejména proto, že Komise se odchýlila od svého běžného postupu ve srovnatelných řízeních, což ovlivnilo formální řádnou povahu rozhodnutí. Nicméně i v takovém případě by zakrytí výše uvedených bodů odůvodnění bylo neodůvodněné.

243    Hoechst na tomto základě dospěla k závěru, že rozhodnutí je stiženo vážným nedostatkem odůvodnění, který je rovněž zásahem do práva na obhajobu v rámci výpočtu její pokuty, neboť nebylo možné porozumět skutkovým předpokladům, o něž se Komise opírala. Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že Soud v rozsudku ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše, podrobně ověřil rozdělení do kategorií provedené Komisí a opravil četné chyby ve výpočtech. Zároveň dospěl k závěru, že rozdíl podílů na trhu o 2 % byl dostatečným důvodem pro zrušení původních rozhodnutí Komise o rozdělení do kategorií a o výchozí částce pokuty. Komise je tedy přísně vázána kritérii pro stanovení výše pokuty použitými během správního řízení, jejichž nediskriminační uplatnění podléhá úplnému individuálnímu soudnímu přezkumu.

b)     Argumenty Komise

244    Podle Komise musí být v souladu s čl. 21 odst. 2 nařízení č. 17 na oprávněné zájmy dotčených podniků na ochraně jejich obchodního tajemství brán ohled nejen v průběhu správního řízení a v okamžiku zveřejnění rozhodnutí, ale rovněž při jeho oznámení. Oznámení rozhodnutí nepředstavuje odchylku.

245    Zakryté části v bodech 37, 42, 50 a 55 odůvodnění a v tabulce I rozhodnutí obsahovaly informace týkající se podniků, které byly účastníky řízení, a které požádaly o důvěrné zacházení, které jim Komise v průběhu správního řízení poskytla. Skutečnost, že Hoechst je adresátem rozhodnutí, nezbavuje ostatní adresáty jejich oprávněného zájmu na zachování důvěrnosti. Komise tvrdí, že sama Hoechst dopisem ze dne 16. prosince 2003 požadovala zakrytí jejích obratů a podílů na trhu ve verzi rozhodnutí určené ke zveřejnění, a případně jejich nahrazení dostatečně širokým rozpětím obratů.

246    Je nepodstatné, zda Komise mohla zpochybnit tento postoj v rámci příprav přijetí rozhodnutí z toho důvodu, že dotčené informace již nebyly obchodním tajemstvím. Podle Komise rozhodnutí, jak bylo přijato a oznámeno Hoechst, splnilo podmínky článku 253 ES týkající se odůvodnění.

247    Především s odkazem na rozsudek ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 208 výše (body 463 a 464), a na rozsudek Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 70 výše (bod 1 558), Komise tvrdí, že povinnost odůvodnění rozhodnutí ukládajícího pokutu byla dodržena, neboť Komise uvedla posuzované skutečnosti, které jí umožnily zvážit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání. Nebylo ani nezbytné uvádět v rozhodnutí případné výpočty uskutečněné za účelem uplatnění daných posuzovaných skutečností.

248    V každém případě, i kdyby bylo třeba uvést daná upřesnění, Komise tento požadavek zcela splnila. V projednávané věci Komise začala provedením obecných zjištění ohledně závažnosti protiprávního jednání a představením zvláštních aspektů kartelové dohody, z nichž vyplynulo, že se jednalo o velmi závažné protiprávní jednání (bod 344 odůvodnění rozhodnutí), kterému odpovídá pokuta nejméně ve výši 20 milionů eur (bod 354 odůvodnění rozhodnutí). Dále Komise zdůraznila značné rozdíly v postavení podniků na trhu a vysvětlila, že výši pokuty je třeba přizpůsobit v závislosti na relativním významu zúčastněných na dotčeném trhu, a tedy v závislosti na jejich schopnosti způsobit významnou škodu soutěžitelům (body 345 a 346 odůvodnění rozhodnutí). Skutečnosti zohledněné za účelem uvedeného přizpůsobení, zejména za účelem rozdělení podniků do dvou skupin, jsou uvedeny v bodech 349 až 353 odůvodnění rozhodnutí.

249    Z toho vyplývá, s ohledem na údaje uvedené v tabulce I rozhodnutí, že podíl Hoechst na trhu byl jednoznačně na vyšší úrovni než podíly ostatních účastníků řízení. Tento rozdíl vedl k zařazení Hoechst do první skupiny. V tomto ohledu vyplývá z bodů 352 a následujících rozhodnutí, že z důvodu postavení Hoechst na trhu, začala Komise touto společností, když prováděla výpočet výchozí částky pokuty pro jednotlivé podniky. Výchozí částka pokut pro ostatní podniky byla stanovena v druhé řadě. Byla nižší, neboť uvedené podniky měly na trhu slabší postavení než Hoechst. Vzhledem k tomu, že Hoechst nezpochybnila, že byla zdaleka nejvýznamnějším podnikem na trhu, přesné údaje o podílech na trhu ostatních podniků nemají žádný význam při stanovení výchozí částky pokuty uložené Hoechst. Mohly mít význam pouze z pohledu ostatních podniků, neboť by jim umožnily přesnou znalost jejich postavení ve vztahu k Hoechst.

250    Krom toho Hoechst mohla sama bez problému určit odstup mezi svým postavením a postavením podniků druhé skupiny na základě údajů v tabulce I rozhodnutí. Přesné podíly na trhu podniků druhé skupiny byly významné výhradně z pohledu dodatečného odstupňování v rámci druhé kategorie, od níž však bylo upuštěno, jak vysvětluje bod 353 odůvodnění rozhodnutí. Komise uvádí, že tato skutečnost není Hoechst ke škodě.

251    Pokud jde o odkaz na rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, učiněný v bodě 165 výše, má Komise za to, že Hoechst zamýšlela odvodit z možného pochybení v zacházení ohledně podniků zařazených do druhé kategorie, že sama byla předmětem diskriminace. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že Soud v uvedené věci dospěl k závěru, že podnik musí být zařazen do jiné kategorie, a omezil se na jiné rozřazení při zachování kategorií stanovených v rozhodnutí Komise. Pochybení při zařazení podniku do určité kategorie by tedy mělo za následek pouze přeřazení daného podniku do jiné kategorie, a nikoli zrušení rozřazení všech podniků.

252    Komise tedy tvrdí, že případná diskriminace v rámci druhé kategorie s sebou nemůže nést diskriminaci vůči Hoechst, jako podniku první kategorie.

3.     Závěry Soudu

253    S ohledem na formulaci použitou Hoechst v jejích písemnostech, je úvodem třeba mít za to, že tento žalobní důvod v podstatě směřuje k prokázání nedostatku odůvodnění, pokud jde o body 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí a tabulku I rozhodnutí. Hoechst tak upřesňuje, že zakrytí částí rozhodnutí je porušením povinnosti Komise poskytnout srozumitelné odůvodnění rozhodnutí. To údajně zabránilo Hoechst, jakož i Soudu, dostatečně porozumět podstatnému aspektu rozhodnutí. Tento nedostatek odůvodnění musí být analyzován, podle Hoechst, ve vztahu k bodu 352 odůvodnění rozhodnutí, jenž se týká rozřazení dotčených podniků do různých kategorií pro účely určení výchozí částky pokuty. V důsledku toho Hoechst tvrdí, že výše uvedený nedostatek odůvodnění byl porušením práva na obhajobu.

254    Krom toho je třeba zdůraznit, že v rozsahu, v jakém se nedostatek odůvodnění tvrzený Hoechst týká skutečností, které umožnily Komisi posoudit závažnost protiprávního jednání, směřuje tento žalobní důvod v podstatě ke snížení uložené pokuty.

255    Především je třeba uvést, že článek 21 nařízení č. 17, který stanoví zveřejnění některých rozhodnutí, ukládá Komisi povinnost brát ohled na oprávněný zájem podniků na ochraně jejich obchodního tajemství.

256    Dále je třeba připomenout, že z odůvodnění individuálního rozhodnutí musejí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na text dotčeného aktu, ale také s ohledem na celkové souvislosti, za nichž byl uvedený akt přijat (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, Recueil, s. I‑1719, bod 63).

257    Podstatné formální náležitosti, které představuje povinnost uvést odůvodnění, jsou splněny, jestliže Komise ve svém rozhodnutí uvede posuzované skutečnosti, které jí umožnily vymezit závažnost a délku trvání protiprávního jednání (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, bod 73, a ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 208 výše, bod 463).

258    Aniž je nezbytné určit, zda zakryté části obsahují obchodní tajemství, či nikoli, je v projednávané věci třeba poznamenat, že body 37, 42, 50 a 55 odůvodnění a tabulka I rozhodnutí, s ohledem na bod 352 odůvodnění rozhodnutí, splňují povinnost odůvodnění, která je uložena Komisi.

259    Zaprvé je třeba uvést, že bod 352 odůvodnění rozhodnutí obsahuje posuzované skutečnosti, jež Komisi v rámci určení výchozí částky pokut umožnily rozřadit dotčené podniky do dvou kategorií s ohledem na závažnost protiprávního jednání.

260    V bodě 352 odůvodnění rozhodnutí tedy Komise upřesňuje, že Hoechst byla zdaleka největším výrobcem sorbátů na celosvětovém trhu. Rovněž uvádí pořadí Hoechst na trhu sorbátů EHP. V důsledku toho Komise dospěla k závěru, že Hoechst musí být zařazena do první kategorie podniků.

261    Tento závěr Komise učinila na základě podílů na celosvětovém trhu v roce 1995 uvedených v tabulce I rozhodnutí, tedy podílů na trhu určených na základě údajů o celosvětovém obratu dotčeného výrobku (bod 351 odůvodnění rozhodnutí).

262    To jsou zakryté části tabulky I rozhodnutí, jež Hoechst zpochybnila.

263    Přitom tabulka I rozhodnutí dostatečně srozumitelně uvádí posuzované skutečnosti, které umožnily Komisi dospět k závěru uvedenému v bodě 352 odůvodnění rozhodnutí.

264    Je třeba připomenout, že závěr uvedený v bodě 352 odůvodnění rozhodnutí spočívá, jak bylo uvedeno výše, na podílech dotčeného výrobku na celosvětovém trhu v roce 1995.

265    V tomto ohledu obsahuje tabulka I rozhodnutí rozpětí podílů na trhu pro rok 1995, která umožnila Komisi rozlišit dva druhy podniků: zaprvé japonské podniky, které měly v roce 1995 podíly na trhu mezi 9,5 a 15 % a zadruhé Hoechst, jejíž podíl na trhu přesahoval 20 %. Tyto posuzované skutečnosti jsou s ohledem na závěr Komise v bodě 352 odůvodnění rozhodnutí dostatečně srozumitelné.

266    Krom toho i když byly obraty dotčených podniků v tabulce I rozhodnutí zakryty, je možné určit jejich rozsah ve vztahu k rozpětím obratů obsaženým v uvedené tabulce. Tabulka I rozhodnutí totiž obsahuje řádek nazvaný „Celkem“, který uvádí sečtené obraty a podíly na trhu dotčených podniků. Na tomto základě lze vypočítat rozpětí obratů jednotlivých dotčených podniků.

267    Z těchto důvodů, aniž je dotčena otázka, zda se Komise dopustila v tomto ohledu pochybení, jež bude přezkoumána v rámci pátého žalobního důvodu, je třeba konstatovat, že tabulka I a bod 352 odůvodnění rozhodnutí uvádí posuzované skutečnosti, které Komisi umožnily vymezit závažnost protiprávního jednání.

268    Pokud jde o body 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí, je třeba uvést, že nejsou zmíněny v bodě 352 odůvodnění rozhodnutí, přičemž jediný bod odůvodnění, který uvádí Hoechst, se týká závažnosti protiprávního jednání a rozřazení dotčených podniků do různých kategorií.

269    Krom toho Hoechst neuvedla, které posuzované skutečnosti, které Komise použila pro posouzení závažnosti, či trvání protiprávního jednání, uvedené body odůvodnění obsahovaly. Hoechst se omezila na uvedení, že body 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí obsahují zakryté části.

270    Za těchto podmínek nic neumožňuje tvrdit, že by zakryté části bodů 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí měly vést k závěru, že Komise v projednávané věci porušila povinnost odůvodnění, kterou má ve smyslu výše uvedené judikatury.

271    V každém případě zakryté části bodů 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí částečně opakují údaje uvedené v tabulce I rozhodnutí. Body 37, 42, 50 a 55 odůvodnění rozhodnutí totiž obsahují údaje týkající se Chisso, Daicel, Nippon Synthetic a Ueno a odpovídají bodu 46 odůvodnění rozhodnutí v rozsahu, v jakém se týká Hoechst. Přitom podle verze rozhodnutí oznámené Hoechst, která je předmětem této žaloby, bod 46 odůvodnění rozhodnutí obsahuje zejména, pokud jde o Hoechst, údaje týkající se celosvětového obratu a obratu na úrovni EHP pro rok 1995 dosažených na trhu sorbátů, tedy údaje odpovídající údajům uvedeným v tabulce I rozhodnutí. Proto z důvodů uvedených v bodech 263 až 267 výše nelze v tomto ohledu konstatovat nedostatek odůvodnění.

272    Krom toho je třeba uvést, že odůvodnění zařazení Hoechst do první kategorie není stiženo žádnou vadou, neboť Hoechst nezpochybňuje, že v roce 1995 držela významnější podíl na celosvětovém trhu než ostatní dotčené podniky. Proto je nerelevantní případné pochybení při zařazení ostatních podniků do druhé kategorie.

273    S ohledem na uvedené skutečnosti musí být odmítnut nedostatek odůvodnění rozhodnutí uplatňovaný Hoechst. Z toho rovněž vyplývá, že nelze konstatovat porušení práva na obhajobu, jako následek uvedeného údajného nedostatku odůvodnění.

274    Konečně pokud jde o tvrzení Hoechst, podle kterých Komise dotčeným podnikům oznámila rozhodnutí, které vykazovalo formální rozdíly, postačí uvést, že uvedené formální rozdíly jsou spojeny s ochranou obchodních tajemství dotčených podniků. Nicméně skutečnost, že prvky rozhodnutí mohly být z důvodů důvěrnosti při konečném oznámení dotčeným podnikům zakryty, neumožňuje mít za to, že jeho přijetí bylo stiženo jakoukoli vadou v tomto ohledu. V každém případě Hoechst neuvedla žádné podrobné informace umožňující mít za to, že rozhodnutí, jak bylo oznámeno dotčeným podnikům, obsahuje zejména rozdílná odůvodnění. Za těchto podmínek není třeba vyhovět žádosti Hoechst směřující k předložení protokolu ze setkání kolegia členů Komise ze dne 1. října 2003.

275    Ze všech těchto důvodů musí být třetí žalobní důvod zamítnut.

C –  K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při určení základní částky pokuty

1.     Shrnutí rozhodnutí

276    V bodě 321 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí, že základní částka pokuty je stanovena v závislosti na závažnosti a době trvání protiprávního jednání.

277    Zaprvé pro účely určení závažnosti protiprávního jednání Komise zohlední jeho povahu (body 323 až 326 odůvodnění rozhodnutí), jeho skutečný dopad na trh sorbátů v EHP (body 327 až 342 odůvodnění rozhodnutí) a velikost relevantního zeměpisného trhu (bod 343 odůvodnění rozhodnutí).

278    Pokud jde o povahu protiprávního jednání, Komise uvádí, že dotčené protiprávní jednání sestávalo hlavně ze stanovení cen a rozdělení trhu. Krom toho Komise tvrdí, že koluzní dohody byly v zásadě pojaty, řízeny a podporovány na nejvyšších úrovních hierarchie dotčených podniků a byly prováděny výhradně ve prospěch zúčastněných výrobců, ke škodě jejich zákazníků a nakonec široké veřejnosti (bod 323 odůvodnění rozhodnutí).

279    Pokud jde o skutečný dopad protiprávního jednání na trh sorbátů, Komise zejména uvádí, že je nadbytečné zohledňovat konkrétní účinky dohody, jestliže se jeví, že je jejím cílem omezení, vyloučení nebo narušení hospodářské soutěže v rámci společného trhu. Komise nicméně upřesňuje, že v projednávané věci mělo protiprávní jednání skutečný dopad na trh sorbátů v EHP (bod 327 odůvodnění rozhodnutí).

280    Komise má za to, že v projednávané věci lze protiprávní jednání kvalifikovat jako velmi závažné (bod 344 odůvodnění rozhodnutí).

281    Dále Komise uplatňuje rozdílný přístup k podnikům v závislosti na jejich postavení na trhu sorbátů v roce 1995 (body 345 až 355 odůvodnění rozhodnutí). Komise upřesňuje, že v roce 1995 byla Hoechst zdaleka největším výrobcem sorbátů na celosvětovém trhu, s podílem na trhu přesahujícím 20 % (přesahujícím 45 % v EHP). Proto byla Hoechst zařazena do první skupiny. Daicel, Chisso, Nippon Synthetic a Ueno vlastnily jednotlivé podíly na trhu v rozmezí mezi 9,5 a 15 % (mezi 4 a 15 % v EHP). Byly zařazeny do druhé skupiny (bod 352 odůvodnění rozhodnutí).

282    V bodě 354 odůvodnění rozhodnutí Komise upřesňuje, že pokuta, kterou lze uložit za velmi závažná protiprávní jednání, přesahuje 20 milionů eur.

283    Za těchto podmínek Komise v bodě 355 odůvodnění rozhodnutí stanoví výchozí částku pokut na 20 milionů eur pro podniky první skupiny (Hoechst) a na 6,66 milionu eur pro podniky druhé skupiny (Daicel, Chisso, Nippon Synthetic a Ueno).

284    Konečně za účelem zajištění, že pokuta bude mít dostatečný odrazující účinek vůči velkým podnikům, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že velké podniky mají právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které jim umožní lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání, a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži, Komise provedla další úpravu výchozí částky v případě společnosti Hoechst. V bodě 357 odůvodnění rozhodnutí Komise v tomto ohledu uvádí, že je třeba zvýšit výchozí částku pokuty vypočtenou na základě kritéria relativního významu na dotčeném trhu, za účelem „přihlédnutí k velikosti společnosti a jejím celkovým zdrojům“. Za těchto podmínek byla výchozí částka pokuty pro Hoechst zvýšena o 100 % a dosáhla 40 milionů eur.

285    Zadruhé ohledně doby trvání protiprávního jednání Komise uvádí, že Chisso, Daicel, Hoechst a Ueno porušovaly čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP v období od 31. prosince 1978 do 31. října 1996. Tyto podniky se tedy dopustily dlouhodobého protiprávního jednání v délce 17 let a 10 měsíců. Komise na tomto základě dospěla k závěru, že výchozí částka musí být zvýšena o 175 % (bod 359 odůvodnění rozhodnutí).

286    S ohledem na závažnost a dobu trvání protiprávního jednání je základní částka pokuty pro Hoechst stanovena ve výši 110 milionů eur (bod 361 odůvodnění rozhodnutí).

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

287    V pátém žalobním důvodu Hoechst zpochybňuje povahu, jakož i dobu trvání protiprávního jednání, na kterém Komise v projednávané věci založila určení výše pokuty.

288    Na úvod Hoechst tvrdí, že částka pokuty vypočtená před zohledněním její spolupráce, tedy 198 milionů eur, odpovídá téměř pětinásobku celkového objemu trhu v EHP v roce 1995 podle tabulky I rozhodnutí, tedy 44,6 milionu eur. Taková pokuta je naprosto nepřiměřená.

289    Krom toho Hoechst tvrdí, že Komise při stanovení pokuty disponuje posuzovací pravomocí v rámci nařízení č. 17, avšak výkon této posuzovací pravomoci je omezen obecnými zásadami práva Společenství, jakož i pokyny, které Komise při výpočtu pokuty musí dodržovat (Hoechst odkazuje zejména na rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Daesang a Sewon Europe v. Komise, T‑230/00, Recueil, s. II‑2733, bod 38).

 K povaze protiprávního jednání

290    Na úvod, zejména s odkazem na bod 1 A pokynů a na rozsudek Daesang a Sewon Europe v. Komise, bod 289 výše (bod 38), Hoechst upřesňuje, že základní částka pokuty je stanovena podle závažnosti a doby trvání protiprávního jednání. Závažnost protiprávního jednání je určena podle řady kritérií jmenovaných v pokynech. Součástí kritérií je povaha protiprávního jednání, jeho skutečný dopad na trh a jeho zeměpisný rozsah, jakož i skutečná hospodářská schopnost podniků způsobit významnou škodu soutěžitelům a spotřebitelům.

291    Z věcného hlediska Hoechst vznáší čtyři výtky proti velmi závažné povaze protiprávního jednání konstatované v rozhodnutí. Zaprvé má Hoechst za to, že posouzení závažnosti protiprávního jednání mu neprávem přičítá škodlivé účinky. Zadruhé má za to, že žádný z jejích nejvyšších ředitelů se na protiprávním jednání nepodílel. Zatřetí Hoechst tvrdí, že se Komise při rozřazení podniků do jednotlivých kategorií dopustila nesprávného právního posouzení. Začtvrté kritizuje násobící koeficient použitý Komisí za účelem odrazení.

–       K účinkům protiprávního jednání

292    Hoechst uvádí, že Komise předpokládá, že dotčená kartelová dohoda způsobila škodu spotřebitelům. Tento předpoklad byl hlavním důvodem pro uložení tvrdé sankce dotčeným podnikům. Hoechst v tomto ohledu odkazuje na body 333 až 336 a 340 až 341 odůvodnění rozhodnutí, jakož i na tiskovou zprávu Komise ze dne 1. října 2003.

293    Konkrétně má Hoechst za to, že údajné škodlivé účinky dotčené kartelové dohody byly určeny jako jeden ze tří prvků (povaha protiprávního jednání, dopad a rozsah kartelové dohody v rámci celého EHP), jež posloužily k určení závažnosti protiprávního jednání (bod 344 odůvodnění rozhodnutí). Vzhledem k tomu, že v rozhodnutí není uvedeno žádné vážení uvedených skutečností, Hoechst z toho vyvozuje, že třetina celkové částky pokuty byla stanovena na základě údajných škodlivých účinků dotčené kartelové dohody. Přitom Komise nepředložila důkaz negativního dopadu protiprávního jednání v projednávané věci.

294    Body 105, 109, 333 až 337 a 342 odůvodnění rozhodnutí tedy neobsahují žádný důkaz negativního dopadu protiprávního jednání.

295    Pokud jde o bod 105 odůvodnění rozhodnutí, má Hoechst za to, že skutečnost, že po dlouhou dobu nebylo dosaženo cílových cen, by měla být posuzována spíše jako náznak či důkaz toho, že dohody o cenách nefungovaly. To vyplývá zejména z bodů 163 až 188 odůvodnění rozhodnutí. Mimoto Hoechst odkazuje na skutečnosti uvedené v bodech 210, 217, 224 a 228 odůvodnění rozhodnutí, a tvrdí, že po dobu pěti po sobě jdoucích let nebylo dosaženo žádného zvýšení cílových cen.

296    Pokud jde o bod 109 odůvodnění rozhodnutí, spočívá výhradně na odhadu Chisso.

297    Pokud jde o body 333 a 334 odůvodnění rozhodnutí, Hoechst tvrdí, že Komise uznává, že v projednávané věci nelze dopad kartelové dohody na dotčený trh přesně změřit. Komise však rovněž konstatuje, že dotčená dohoda měla bezpochyby konkrétní důsledky pro trh sorbátů v EHP. Vysvětlení uvedená Komisí v tomto ohledu zdaleka nebyla průkazná. Konkrétně Hoechst nerozumí, jak by mohlo dohodnuté snížení cen, jež uplatňuje Komise, mít škodlivý dopad na hospodářskou soutěž, a ještě méně rozumí, jak by mohlo sloužit jako důkaz škody způsobené třetím osobám. Hoechst mimoto zdůrazňuje, že skutečný dopad by mohl být konstatován, pouze pokud by bylo zjištěno, že cílové ceny byly vyšší než hypotetické tržní ceny, a zadruhé, pokud by uvedené ceny byly alespoň zčásti dosaženy. K tomu přitom v projednávané věci nedošlo.

298    Pokud jde o bod 335 odůvodnění rozhodnutí, Hoechst tvrdí, že skutečnost, že objemy prodeje uvedené v tabulce v bodě 112 odůvodnění rozhodnutí (tabulka II) se shodují s dohodnutými kvótami, by mohla být známkou řádného fungování dohod, pokud by neexistovala „šedá množství“, tedy množství prodaná a nepřiznaná účastníkům kartelové dohody. Přitom v projednávané věci taková „šedá množství“ existovala, zejména v případě Hoechst. Dále má Hoechst za to, že Komise měla prokázat, mimo jiné, že dohody o objemu měly za následek umělý pokles nabídky, a tedy uplatnění zneužívajících cen vůči odběratelům.

299    Pokud jde o bod 336 odůvodnění rozhodnutí, je nesprávné předpokládat, že výrobci sorbátů mohli kontrolovat nejen trh sorbátů, ale také z větší části trh s konzervačními prostředky. Hoechst v tomto ohledu uvádí, že neexistuje jediný trh s konzervačními prostředky.

300    Konečně pokud jde o body 337 a 342 odůvodnění rozhodnutí, je rozporuplné tvrdit jednak, že dotčené dohody byly prováděny během trvání protiprávního jednání, a jednak, že existence vnějších činitelů, jež také mohly ovlivnit vývoj cen výrobku, způsobila, že je obtížné vyvodit závěry o relativním významu všech možných příčin. Závěr převzatý v bodě 341 odůvodnění rozhodnutí, podle kterého úmyslné provádění dohody mělo skutečný dopad na trh sorbátů, je za těchto podmínek nesprávný.

–       K účasti nejvyšších ředitelů na protisoutěžních dohodách

301    Komise má za to, že protisoutěžní dohody byly pojaty, řízeny a podporovány na nejvyšších úrovních hierarchie dotčených podniků (bod 323 odůvodnění rozhodnutí).

302    Podle Hoechst je toto tvrzení v rozporu s povinností odůvodnění, kterou má Komise na základě článku 253 ES. Konkrétně Komise měla uvést činitele, na nichž založila svůj závěr (rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, Brugg Rohrsysteme v. Komise, T‑15/99, Recueil, s. II‑1613, bod 210).

303    Krom toho je nepravdivé, že osoby, které se účastnily kartelové dohody byly nejvyšší ředitelé, přinejmenším pokud jde o Hoechst. S odkazem na odůvodnění rozsudku ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 75 výše (body 33 až 38), Hoechst tvrdí, že její dva nejvýše postavení spolupracovníci, uvedení v bodě 96 odůvodnění rozhodnutí, zastávali postavení vedoucích odbytu v jednom z osmi až dvanácti obchodních úseků Hoechst. Každý z nich byl podřízen řediteli odboru a řediteli prodeje dotčeného obchodního úseku, přičemž oba stále náleželi do nižší úrovně vedení podniku. Další spolupracovníci jmenovaní v rozhodnutí zastávali nižší postavení nebo neměli žádnou vedoucí funkci.

304    Konečně i kdyby spolupracovníci ostatních dotčených podniků měli být považováni za nejvyšší ředitele, nemůže to znamenat zvýšení základní částky pokuty pro Hoechst. Závažnost protiprávního jednání Hoechst totiž nemůže záviset na situaci zaměstnanců ostatních podniků, které se účastnily protiprávního jednání.

–       K rozřazení podniků do kategorií

305    Hoechst především uvádí, že odstupňování výchozích částek, stanovených na 20 milionů eur pro Hoechst a 6,6 milionu eur pro všechny ostatní dotčené podniky, není přijatelná s ohledem na povahu protiprávního jednání, která je pro všechny podniky totožná.

306    Krom toho s odkazem na rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 220 výše (body 405 a následující), Hoechst tvrdí, že rozřazení podniků do kategorií v rámci výpočtu výchozí částky musí především respektovat zásadu rovného zacházení.

307    V projednávané věci Komise stanovila odstupňování výchozích částek pro podniky podle jejich předpokládané schopnosti způsobit škody konkurenci a podle jejich příspěvku ke škodě konkurenci údajně způsobené (bod 349 odůvodnění rozhodnutí). Jako kritérium zvolila podíly na trhu jednotlivých podniků na celosvětovém trhu sorbátů (bod 350 odůvodnění rozhodnutí).

308    V tomto ohledu Hoechst zaprvé uvádí, že každý ze čtyř japonských výrobců měl podíl na trhu dosahující až 15 %, což by mohlo při jejich sečtení představovat podíl na celosvětovém trhu rovnající se více než dvojnásobku podílu na trhu Hoechst. S ohledem na odolnost kartelové dohody japonských výrobců v rámci vývozu a na vždy dokonalý soulad jejich jednání na setkáních kartelové dohody, měla Hoechst na vývoj celosvětového trhu druhotný vliv. Na základě rozpětí podílů na trhu japonských výrobců má tedy Hoechst za to, že základní částka měla pro uvedené výrobce být 1,61krát až 2,54krát vyšší než pro Hoechst. To by odpovídalo, za předpokladu přiměřené pokuty pro japonské výrobce (včetně Chisso), základní částce mezi 10,4 a 16,65 milionu eur, a tedy – za předpokladu zachování všech ostatních věcí – snížení pokuty Hoechst mezi 16,58 a 47,52 milionu eur.

309    Zadruhé v každém případě a i za předpokladu odděleného zohlednění podílů na trhu jednotlivých japonských výrobců, by výpočet pokuty za 1 % podílu na trhu odpovídal výchozí částce mezi 0,44 a 0,7 milionu eur. Hoechst byla znevýhodněna, protože pokud by na ní Komise uplatnila totožná kritéria, její výchozí částka by musela být mezi 10,38 a 16,52 milionu eur. Za předpokladu zachování všech ostatních věcí, byla pokuta nadměrná o 17,3 až 47,62 milionu eur.

310    Zatřetí srovnání s dalšími nedávnými rozhodnutími prokazuje, že Komise se v projednávané věci odchýlila od zásad týkajících se stanovení pokut podle kategorií. Hoechst v tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí Komise 2006/460/ES ze dne 17. prosince 2002 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 dohody o EHP proti SGL Carbon AG, Le Carbone-Lorraine SA, Ibiden Co., Ltd, Tokai Carbon Co., Ltd, Toyo Tanso Co., Ltd, GrafTech International, Ltd, NSCC Techno Carbon Co., Ltd, Nippon Steel Chemical Co., Ltd, Intech EDM BV a Intech EDM AG (Věc COMP/E-2/37.667 – Speciální grafity), v níž byl vydán rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, bod 118 výše. V uvedeném rozhodnutí Komise zejména stanovila výchozí částku pokuty ve výši 20 milionů eur pro podnik, jehož podíl na trhu byl mezi 30 a 40 %, a ve výši 14 milionů eur pro podnik s podílem na trhu mezi 21 a 27 %. Krom toho v tomtéž rozhodnutí byla kvůli další kartelové dohodě týkající se trhu speciálního extrudovaného grafitu, každému ze dvou sankcionovaných podniků, jejichž podíl na trhu byl mezi 25 a 35 %, uložena pokuta s výchozí částkou ve výši 15 milionů eur. Hoechst jako důkaz předkládá nedůvěrnou verzi uvedeného rozhodnutí (po zveřejnění), jakož i svědectví úředníka Komise. S ohledem na uvedené zásady má Hoechst za to, že její základní částka stanovená v projednávané věci by měla být o mnoho nižší (24,75 nebo 29,7 milionu eur, podle toho, zda je výchozí částka 14 nebo 15 milionů eur, za předpokladu zachování všech ostatních věcí).

–       K faktoru zvýšení za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů Hoechst

311    Komise se znovu dopustila nerovného zacházení vůči Hoechst, když násobila její výchozí částku 20 milionů eur skupinovým faktorem dva. Ostatní podniky dotčené rozhodnutím byly a nadále jsou velkými podniky na mezinárodní úrovni. Krom toho výrazné omezení velikosti Hoechst, k němuž mezitím došlo a jež omezilo obrat skupiny přibližně na 9 miliard eur za referenční rok 2002, jakož i její omezení činnosti holdingu, a prodej úseku její činnosti v odvětví sorbátů třetí osobě, zpochybňuje odůvodnění výjimečného zvýšení pokuty. V každém případě podle Hoechst neměl být jako násobící koeficient použit faktor dva.

 K době trvání protiprávního jednání

312    Hoechst má za to, že zvýšení za dobu trvání protiprávního jednání o 175 %, o kterém rozhodla Komise, je přehnané a nepřiměřené.

313    Zaprvé zvýšení z důvodu doby trvání protiprávního jednání přesahující 100 % jsou zásadně v rozporu s metodou výpočtu pokut stanovenou Komisí v pokynech. Hoechst poznamenává, že faktory spojené se závažností protiprávního jednání umožňují stanovit základní částku, která je ve druhé fázi přizpůsobena podle doby trvání protiprávního jednání. V posledně uvedeném aspektu však bod 1 B pokynů stanoví pouze „velké navýšení“ základní částky, a nikoli stanovení zcela nové částky zcela odlišné výše, než je základní částka.

314    Zadruhé zvýšení z důvodu doby trvání protiprávního jednání zohledňuje podruhé závažnost protiprávního jednání. Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že kartelové dohody o cenách a objemech jsou typickým dlouhodobým protiprávním jednáním. V důsledku toho, pokud Komise umístí tyto kartelové dohody do nejvyšší kategorie „velmi závažných protiprávních jednání“, nemůže podruhé zohlednit uvedenou závažnou povahu protiprávního jednání v rámci svého posouzení doby trvání protiprávního jednání.

315    Zatřetí Hoechst zásadně zpochybňuje skutečnost, že přímo poměrné zvýšení, jež staticky dosahuje 10 % za rok, lze za účelem uložení sankce za kartelovou dohodu uplatnit na dlouhou dobu trvání. Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že v rámci dlouhodobých deliktů považovaných za jediné protiprávní jednání, stanoví všechny systémy sankcí faktory zvýšení trestu, jejichž úroveň se s narůstajícím časem exponenciálně snižuje. Tento přístup navíc respektuje zásadu proporcionality. Je-li totiž spravedlivé, aby trestné činy sahající daleko do minulosti byly v určitém okamžiku promlčeny, nelze tutéž zásadu ignorovat při výměru trestu. Hoechst dodává, že i kdyby „zásada kontinuity“ zakotvená v čl. 1 odst. 2 nařízení č. 2988/74 byla dosud v právu Společenství uplatňována, nemohla by vést k nekonečným zvýšením uložených pokut.

316    Konečně, použité zvýšení je nepřiměřené ve srovnání s dřívější praxí Komise.

317    Hoechst především odkazuje na rozhodnutí Komise 98/273/ES ze dne 28. ledna 1998 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/35.733 – VW) (Úř. věst. L 124, s. 60), v němž Komise rozhodla, že zvýšení o 10 % za každý rok protiprávního jednání je přiměřené, pouze pokud závažnost protiprávního jednání zůstává po celou dobu jeho trvání stejná. V projednávané věci nebylo předloženo žádné zjištění prokazující takovou skutečnost, což je v rozporu s povinností odůvodnění, kterou má Komise.

318    Hoechst dále odkazuje na několik rozhodnutí, v nichž Komise zvýšila základní částku počínaje až druhým rokem, neboť pokyny stanoví zvýšení pouze pro období protiprávního jednání přesahující dobu trvání považovanou za „střední“. Konkrétně Hoechst odkazuje na zvýšení provedené v rozhodnutí Komise 1999/60/ES ze dne 21. října 1998 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/35.691/E-4 – Předizolované trubky) (Úř. věst. L 24, s. 1), a rovněž odkazuje na rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Cheil Jedang Corporation v. Komise (T‑220/00, Recueil, s. II‑2473, bod 137). Hoechst z toho vyvozuje, že v projednávané věci bylo předvídatelné pouze zvýšení o 165 %.

b)     Argumenty Komise

319    Úvodem, a v odpověď na argumenty rozvinuté Hoechst na úvod pátého žalobního důvodu, Komise tvrdí, že srovnání mezi pokutou a celkovým obratem sorbátů na trhu EHP v roce 1995 není platné. Obrat dosažený v jednom roce na trhu neodhaluje negativní dopad, jaký kartelová dohoda trvající více než 17 let mohla mít. Krom toho částka pokuty před zohledněním spolupráce Hoechst je v projednávané věci vysvětlena řadou faktorů. Navíc 20 milionů eur odpovídá minimální výchozí částce předvídané v pokynech pro případ velmi závažného protiprávního jednání. Tato částka je rovněž v souladu s rozhodovací praxí Komise. Konečně Komise tvrdí, že zvláštní výchozí částka je pouze prozatímní částkou, jež v rámci uplatnění metody stanovené v pokynech bude následně předmětem úprav v závislosti na době trvání protiprávního jednání a zjištěných přitěžujících a polehčujících okolnostech (rozsudek Cheil Jedang Corporation v. Komise, bod 318 výše, bod 95).

 K účinkům protiprávního jednání

320    Komise má za to, že mohla považovat na nespornou skutečnost, že ceny uložené kartelovou dohodou byly v zásadě přinejmenším vyšší než tržní ceny, v každém případě u Hoechst. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že Hoechst měla příležitost vyjádřit se k závěrům uvedeným v bodech 105, 109 a 288 odůvodnění rozhodnutí, jež odpovídají bodům 78, 82 a 265 oznámení námitek. V uvedeném oznámení námitek Komise rovněž naznačila, že v souladu s pokyny zohlední „dopady na trh“ (body 291 a 295). V odpovědi na oznámení námitek se Hoechst ve věci dopadů na trh spokojila s prohlášením, že jsou pro účely prokázání existence protiprávního jednání nerelevantní. Hoechst v odpovědi rovněž výslovně prohlásila, že nezpochybňuje podstatné skutečnosti kartelové dohody v odvětví sorbátů, jak byly popsány v oznámení námitek Komise (body 29 a 451 odůvodnění rozhodnutí).

321    Komise dále zdůrazňuje, že v projednávané věci dotčené podniky stanovily cílové ceny, které měli zákazníci platit (bod 102 odůvodnění rozhodnutí). Tyto ceny neodpovídaly volnému stanovení cen jednotlivými účastníky kartelové dohody. Hoechst nadto vážně nepopírá, že zavedené kontrolní mechanismy skutečně umožnily globálně dosáhnout cílových cen, nebo přinejmenším, že se jich účastníci aktivně snažili dosáhnout (body 331 a 334 odůvodnění rozhodnutí). Podle Komise byly cílové ceny systematicky používány jako základ pro vyjednávání (bod 104 odůvodnění rozhodnutí). Někdy účastníci výslovně konstatovali, že cílové ceny byly dodrženy (bod 205 odůvodnění rozhodnutí).

322    Komise nicméně ponechala stranou otázku rozdílu mezi cenami uloženými kartelovou dohodou a cenami, kterých by mohlo být dosaženo v situaci běžné hospodářské soutěže (body 333 a 340 až 342 odůvodnění rozhodnutí). V rozhodnutí nebylo uvedeno, že ceny byly trvale zvyšovány, ale pouze že byly stanoveny cílové ceny za účelem dosažení vyšších než tržních cen. Podle Komise to mohlo zahrnovat snížení cen, jehož účinkem však pouze bylo zmírnění dopadu snížení tržních cen pro účastníky kartelové dohody (bod 224 odůvodnění rozhodnutí).

323    Pokud jde o důsledky kartelové dohody pro objem prodeje, Hoechst nezpochybňuje konkrétně údaje uvedené v tabulce II rozhodnutí. Tvrzení Hoechst (v rozporu s bodem 419 odůvodnění rozhodnutí), podle kterého existovala větší „šedá množství“ u jiných výrobců než Ueno, zejména u Hoechst, je zcela nepřesné. Krom toho otázka šedých množství vyvstala až na konci roku 1992, tedy ke konci kartelové dohody (body 112 a 193 odůvodnění rozhodnutí). Komise rovněž připomíná, že v projednávané věci byla nabídka přizpůsobena poptávce a odkazuje na body 108 a 109 odůvodnění rozhodnutí.

324    Pokud jde o poznámky Hoechst týkající se relevantních trhů, Komise upřesňuje, že v bodě 336 odůvodnění rozhodnutí jednoduše připomněla, že sorbáty jsou nejpoužívanější konzervační prostředky a že žádný jiný konzervační prostředek je nemůže zcela nahradit. Bylo tedy oprávněné domnívat se, že výrobci sorbátů mohli také kontrolovat „ve značném rozsahu“ odvětví konzervačních prostředků. Komise dodává, že neprokázala s konečnou platností existenci odlišného trhu sorbátů. I kdyby tomu tak bylo, zjištění Komise nadále platí.

325    Konečně pokud jde o význam škodlivých důsledků protiprávního jednání na určení výše pokuty, předpoklad Hoechst, podle kterého uvedené důsledky odpovídají přesně jedné třetině, je zcela neopodstatněný. Tisková zpráva Komise, jíž se dovolává Hoechst, obsahuje pouze zkrácenou verzi rozhodnutí a nelze si myslet, že znamená, že dotčený dopad sehrál při výpočtu pokuty rozhodující úlohu. Tento aspekt není ani uveden v části nazvané „Výpočet pokut“ zprávy. Krom toho je třeba přičíst více významu skutečnostem týkajícím se předmětu jednání než skutečnostem týkajícím se jeho účinků, především jestliže se týkají skutečně závažného protiprávního jednání, jako stanovení cen a rozdělení trhů (rozsudek Soudu ze dne 11. března 1999, Thyssen Stahl v. Komise, T‑141/94, Recueil, s. II‑347, bod 636).

 K účasti nejvyšších ředitelů na protisoutěžních dohodách

326    Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí, Komise tvrdí, že Hoechst zjevně pochopila, co zahrnuje pojem „na nejvyšší úrovni“, a že krom toho oznámení námitek upřesňuje, že dohody byly pojaty, řízeny a podporovány na nejvyšších úrovních hierarchie dotčených podniků. Hoechst tato zjištění nezpochybnila a nebylo nezbytné tuto otázku zkoumat podrobněji.

327    Z věcného hlediska nelze z rozsudku ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 75 výše, odvodit definici pojmu „nejvyšší úroveň“ použitelnou na jakoukoli situaci, která by vyloučila všechny osoby vykonávající funkce nižší než funkce dotčené v uvedeném rozsudku. V bodě 323 odůvodnění rozhodnutí Komise směřuje k prokázání, že kartelová dohoda nebyla organizována podřízenými spolupracovníky, ale osobami na takové úrovni hierarchie, která může kartelové dohodě dodat autoritu a stabilitu. Vedoucí odbytu dotčeného odboru Hoechst uvedené podmínky splňovali.

 K rozřazení podniků do kategorií

328    Hoechst ponechává bez povšimnutí skutečnost, že pokyny se opírají o specifickou váhu jednotlivých podniků (čtvrtý, šestý a sedmý odstavec bodu 1 A). Skutečnost, že japonští výrobci se pravidelně setkávali před společnými setkáními a obvykle také po těchto setkáních, z nich nutně nedělá jeden a tentýž podnik.

329    Krom toho Komise připomíná, že při rozřazení podniků do kategorií začala s Hoechst, které uložila minimální pokutu doporučenou pro velmi závažná protiprávní jednání. Argument Hoechst směřující k tvrzení, že výchozí částka pokuty pro podniky v druhé kategorii, jež dosáhla jedné třetiny její vlastní výchozí částky, je příliš nízká, nelze přijmout, neboť nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, Lögstör Rör v. Komise, T‑16/99, Recueil, s. II‑1633, bod 350). Navíc má Komise při stanovování výše každé pokuty posuzovací pravomoc a není povinna v této souvislosti používat přesný matematický vzorec (rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 220 výše, body 252 a 383). Skutečnost, že výchozí částka pokuty nebyla pro podniky druhé kategorie přizpůsobena přesně poměrným způsobem podle podílů na trhu dotčených podniků, tedy nemá žádný dopad.

330    Pokud jde o rozhodovací praxi, jíž se dovolává Hoechst, Komise tvrdí, že tato praxe sama o sobě neslouží jako právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, jež byl vymezen výhradně v nařízení č. 17, a že srovnávané skutečnosti mohou mít pouze orientační povahu, jelikož podrobné údaje o věcech hospodářské soutěže, jako například dotčené trhy, výrobky, země, podniky a období nejsou totožné. Komise v tomto ohledu odkazuje na rozsudek JCB Service v. Komise, bod 218 výše (body 187 a 188). Srovnání provedené Hoechst proto není relevantní.

 K faktoru zvýšení za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů Hoechst

331    Komise tvrdí, že stanovení faktoru za účelem odrazení je v souladu s judikaturou a rozhodovací praxí. Komise odkazuje zejména na rozsudek ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 75 výše (body 162 a následující).

332    Uvedený faktor zohledňuje velikost a zdroje dotčeného podniku, jež souvisejí s jeho významem. V roce 2002 byla Hoechst přinejmenším čtyřikrát větší než Daicel, podnik, který Hoechst bezprostředně následuje, pokud jde o obrat. Naproti tomu povaha činnosti Hoechst v okamžiku přijetí rozhodnutí je nerelevantní. Skutečnost, že Hoechst postoupila svoji část činnosti v odvětví sorbátů třetí osobě, již byla zohledněna v rámci příslušného srovnání velikosti dotčených podniků.

 K době trvání protiprávního jednání

333    Pokud jde o argumenty Hoechst týkající se metody stanovené v pokynech, Komise uvádí, že zvýšení o 10 % za rok je stanoveno v bodě 1 B pokynů, a to s cílem ukládat účinné sankce za omezení hospodářské soutěže, které mělo dlouhodobě škodlivé účinky. Soudní dvůr měl nedávno příležitost znovu zdůraznit, že je v souladu s obecným zájmem předcházet protisoutěžním jednáním a dohodám, tato jednání a dohody odhalit a rovněž je sankcionovat (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 54).

334    Komise mimoto zdůrazňuje, že pro zvýšení stanovené za dobu trvání protiprávního jednání neexistuje maximální možná výše (jako například 100 %, jak tvrdí Hoechst) a odkazuje v tomto ohledu na svoji rozhodovací praxi v několika věcech.

335    Navíc kritéria závažnosti a doby trvání protiprávního jednání jsou navzájem nezávislá. Společně umožňují určit základní částku. Definovat zvýšení z důvodu doby trvání protiprávního jednání odkazem na kritérium závažnosti by bylo v rozporu s nezávislou povahou obou kritérií, a tedy nepřiměřené.

336    Krom toho v rozporu s názorem Hoechst není kategorie velmi závažného protiprávního jednání nijak vyhrazena pro dlouhodobá horizontální omezení. Je tedy třeba plně zohlednit skutečnou dobu trvání protiprávního jednání.

337    Ani úvahy ohledně promlčení nejsou relevantní. Promlčecí doba začíná v případě trvajícího nebo pokračujícího protiprávního jednání běžet až ke dni ukončení protiprávního jednání.

338    Pokud jde o argument, podle kterého v každém případě bylo předvídatelné pouze zvýšení o 165 % z důvodu, že první rok protiprávního jednání se nepočítá, Komise odpovídá, že zvýšení o 10 % za rok je zcela v souladu se zásadami zakotvenými v pokynech. V tomto ohledu bylo pouze stanoveno, že pro krátkodobá protiprávní jednání, obecně kratší než jeden rok, se neuplatní žádné zvýšení (rozsudek Cheil Jedang Corporation v. Komise, bod 318 výše, bod 133). Srovnání znění druhého a třetího odstavce bodu 1 B pokynů ukazuje, že v případě protiprávního jednání delšího než jeden rok se zvýšení uplatní „za rok“ protiprávního jednání, tedy včetně prvního roku.

339    Konečně pokud jde o rozhodovací praxi, jíž se dovolává Hoechst, na základě které bylo uloženo zvýšení nižší než 10 % za rok, Komise uvádí, že věc, v níž byl vydán rozsudek Cheil Jedang Corporation v. Komise, bod 318 výše, vykazovala tu zvláštnost, že zvýšení z důvodu doby trvání dosáhlo 10 % pro některé podniky a méně než 10 % pro jiné podniky, takže rozhodnutí nebylo koherentní (bod 139 rozsudku). Komise dodává, že skutečnost, že v minulosti uplatnila určitou sazbu zvýšení částky pokuty v závislosti na době trvání protiprávního jednání, jí nezbavuje možnosti zvýšit tuto sazbu v mezích uvedených v nařízení č. 17 a v pokynech, je-li to nezbytné pro zajištění uplatňování politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Soudu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 277).

340    Krom toho v nedávných rozhodnutích, jež uvádí Hoechst, Komise nepochybně zvýšila pokutu o 10 % za rok za dobu trvání protiprávního jednání. Je třeba v tomto ohledu odmítnout tvrzení Hoechst, podle kterého zvýšení o 10 % za rok je v každém případě nepřiměřené, jelikož intenzita protiprávního jednání se měnila. Jednak část rozhodnutí citovaná Hoechst za účelem prokázání uvedené změny v intenzitě protiprávního jednání neumožňuje vůbec žádný závěr v tomto smyslu. A jednak, pokud se jedná o stíhání velmi závažného protiprávního jednání, je zvýšení pokuty o 10 % za rok odůvodněné, i kdyby se intenzita protiprávního jednání v dotčeném období měnila (rozsudek Michelin v. Komise, bod 339 výše, bod 278).

3.     Závěry Soudu

341    Úvodem je především třeba konstatovat, že pátý žalobní důvod vznesený Hoechst sestává ze dvou částí. První část je nazvaná „Povaha protiprávního jednání“. Druhá část je nazvaná „Doba trvání protiprávního jednání“. První část se však ve skutečnosti týká prvků „závažnosti“ protiprávního jednání, jež zahrnují povahu protiprávního jednání. Je tedy třeba mít za to, že Hoechst v první části ve skutečnosti zpochybňuje důkazy uplatněné Komisí ohledně závažnosti protiprávního jednání.

342    Dále je třeba zamítnout obecný argument Hoechst, podle kterého je částka její pokuty, vypočtená podle sdělení o spolupráci z roku 1996, nepřiměřená, neboť odpovídá téměř pětinásobku celkového objemu trhu v EHP v roce 1995 podle tabulky I rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise má za účelem stanovení výše každé pokuty posuzovací pravomoc (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Mo och Domsjö v. Komise, C‑283/98 P, Recueil, s. I‑9855, bod 47, a rozsudek Soudu ze dne 5. prosince 2006, Westfalen Gassen Nederland v. Komise, T‑303/02, Sb. rozh. s. II‑4567, bod 151). Krom toho se podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 částka pokuty určuje na základě závažnosti protiprávního jednání a době jeho trvání. Navíc je uvedená částka výsledkem řady výpočtů provedených Komisí podle pokynů. Určení uvedené této částky totiž závisí zejména na různých okolnostech souvisejících s individuálním chováním dotčeného podniku, jako je například existence přitěžujících nebo polehčujících okolností (rozsudek Soudu ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, body 82 a 85). Z právního rámce nelze dovodit, že Komise musí zajistit úměrnost mezi takto vypočtenou částkou pokuty a celkovým objemem dotčeného výrobkového trhu v EHP v daném roce protiprávního jednání (v této věci v roce 1995), když dotčené protiprávní jednání trvalo více než 17 let, a že částka pokuty závisí také na dalších okolnostech souvisejících s individuálním chováním podniku. Z toho vyplývá, že obecný argument Hoechst v tomto ohledu musí být zamítnut.

a)     K závažnosti protiprávního jednání

343    Je třeba připomenout, že pokyny stanoví zejména, že při hodnocení závažnosti protiprávního jednání je třeba brát v úvahu jeho povahu, skutečný dopad na trh, pokud jej lze měřit, a velikost relevantního zeměpisného trhu. Protiprávní jednání se tak zařadí do jedné ze tří kategorií: méně závažná protiprávní jednání, závažná protiprávní jednání a velmi závažná protiprávní jednání (první a druhý odstavec bodu 1 A).

344    Je třeba rovněž připomenout, že závažnost protiprávního jednání musí být zjištěna v závislosti na vícero skutečnostech, jakými jsou zejména zvláštní okolnosti věci, její kontext a odrazující dosah pokut, a to, aniž by byl sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 208 výše, bod 465, a ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh. s. I‑5425, bod 241).

 K dopadu kartelové dohody na trh sorbátů v EHP

345    Úvodem je třeba zdůraznit, že tři aspekty hodnocení závažnosti protiprávního jednání uvedené v bodě 343 výše nemají v rámci celkového přezkumu tutéž váhu. Povaha protiprávního jednání má prvořadou úlohu, zejména pro kvalifikování protiprávních jednání jako „velmi závažná“. V tomto ohledu z popisu velmi závažných protiprávních jednání v pokynech vyplývá, že dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mající za cíl zejména, jako v projednávané věci, jednak stanovení cílových cen nebo přidělení kvót objemu prodeje, mohou být již na základě své vlastní povahy kvalifikovány jako „velmi závažná“ protiprávní jednání, aniž by bylo nezbytné, aby se taková chování vyznačovala zvláštním dopadem (viz v tomto smyslu rozsudky Soudu ze dne 27. července 2005, Brasserie nationale a další v. Komise, T‑49/02 až T‑51/02, Sb. rozh. s. II‑3033, bod 178).

346    V projednávané věci je zaprvé třeba uvést, že Hoechst nezpochybňuje protiprávní cíl kartelové dohody, tedy stanovení cílových cen, přidělení kvót objemu prodeje, definování systému informování a kontroly a neposkytování technologií uchazečům o vstup na trh.

347    Zadruhé je třeba konstatovat, že v rozhodnutí Komise při hodnocení závažnosti protiprávního jednání zohlednila konkrétní dopad kartelové dohody na trh. Ačkoli totiž Komise v bodě 327 odůvodnění rozhodnutí tvrdí, že není nezbytné zohlednit konkrétní účinky, je-li prokázán protisoutěžní cíl kartelové dohody, v bodech 333 až 336 odůvodnění rozhodnutí nicméně konstatuje existenci takových účinků v projednávané věci, i když v bodě 333 odůvodnění tvrdí, že není možné je přesně změřit. Tyto účinky jsou zejména následkem provádění dotčených dohod. Komise v tomto ohledu v bodech 330 až 332 odůvodnění rozhodnutí připomíná, s odkazem na část I rozhodnutí, že dotčené dohody byly pečlivě prováděny. Body 334 a 336 odůvodnění, jež se zabývají konkrétními dopady kartelové dohody na trh rovněž odkazují na provádění dotčených dohod. V bodě 337 odůvodnění rozhodnutí, který obsahuje závěr týkající se úvah věnovaných konkrétnímu dopadu kartelové dohody na trh, Komise uvádí, že toto „trvalé provádění mělo dopad na trh sorbátů“.

348    Přitom závěr Komise ohledně provádění kartelové dohody Hoechst před Soudem nezpochybnila. Je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že zejména pokud jde o kartelovou dohodu o cenách, může Komise ze skutečnosti, že účastníci kartelové dohody přijali opatření za účelem uplatnění dohodnutých cen, oprávněně vyvodit, že protiprávní jednání mělo účinky. Naproti tomu je-li prokázáno provádění kartelové dohody, nelze od Komise požadovat, aby systematicky prokazovala, že dohody skutečně umožnily dotčeným podnikům dosáhnout vyšší úrovně obchodních cen, než jaká by existovala bez kartelové dohody (viz v tomto smyslu rozsudek Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 153 výše, body 743 až 745). Proto argumenty Hoechst nezpochybňují závěr Komise ohledně účinků kartelové dohody vyplývajících z provádění daných odhod.

349    Nadto je třeba uvést, že předmětem kartelové dohody bylo zejména stanovit cílové ceny. Je třeba v tomto ohledu připomenout, že stanovení ceny, i když pouze orientační, se dotýká hospodářské soutěže tím, že umožňuje všem účastníkům kartelové dohody s přiměřenou mírou jistoty předvídat, jaká cenová politika bude sledována jejich soutěžiteli. Obecněji s sebou takové kartelové dohody přinášejí přímý zásah do základních parametrů hospodářské soutěže na dotčeném trhu. Dotyční výrobci totiž tím, že vyjádřili společnou vůli uplatňovat určitou cenovou hladinu na své výrobky, už neurčují autonomně svou politiku na trhu, čímž porušují vnitřní koncepci ustanovení Smlouvy týkajících se hospodářské soutěže (rozsudek Soudu ze dne 29. listopadu 2005, Heubach v. Komise, T‑64/02, Sb. rozh. s. II‑5137, bod 81). Z toho vyplývá, že dotčená kartelová dohoda nezbytně ovlivnila hospodářskou soutěž zejména stanovením cílových cen.

350    Krom toho tabulka II rozhodnutí prokazuje, že kvóty prodeje dohodnuté mezi účastníky kartelové dohody byly prováděny, jak Komise uvádí v bodě 335 rozhodnutí. Číselné údaje převzaté v tabulce Hoechst nezpochybnila, pouze uvedla, že „šedá množství“ – tedy množství prodaná a nepřiznaná účastníkům kartelové dohody – zpochybňují řádné fungování dotčených dohod. Přitom z bodů 112 a 193 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že rozhovory mezi účastníky kartelové dohody o případných „šedých množstvích“ se týkaly objemů prodeje japonských výrobců nezahrnutých do „oficiálních statistik“, tedy zveřejněných údajů o vývozech uvedených výrobců. Konkrétně v bodě 335 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí, že taková „šedá množství“ lze přičíst Ueno. Proto za předpokladu, že taková „šedá množství“ měla dopad na údaje o objemu prodeje Ueno, nebo dalších japonských výrobců, uvedené v tabulce II rozhodnutí, neměla uvedená množství dopad na údaje o objemu prodeje Hoechst. Za těchto podmínek měla kartelová dohoda přinejmenším ten účinek, že omezovala či kontrolovala odbyt soutěžitele přítomného na trhu EHP. V tomto ohledu, pokud jde o tvrzení Hoechst, podle kterých rovněž prodávala „šedá množství“ dotčeného výrobku, postačí uvést, že nejsou podpořena žádnou objektivní skutečností, která ostatně nebyla Komisi sdělena včas.

351    S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout argumenty Hoechst ohledně dopadu kartelové dohody na trh sorbátů v EHP.

 K účasti nejvyšších ředitelů Hoechst na kartelové dohodě

352    Úvodem je třeba uvést, že zjištění Komise, podle kterého dotčené koluzní dohody byly v zásadě pojaty, řízeny a podporovány na nejvyšších úrovních hierarchie dotčených podniků, bylo zopakováno v rámci posouzení povahy dotčených protiprávních jednání.

353    Nic však neumožňuje mít za to, že toto zjištění, pokud by bylo nesprávné ohledně Hoechst, samo o sobě mohlo zpochybnit závěr Komise, podle kterého dotčená protiprávní jednání, charakterizovaná zejména stanovením cílových cen a přidělením kvót objemu prodeje, byla svou povahou velmi závažná.

354    V každém případě postačí uvést, že zjištění Komise se zjevně opírá o seznamy zaměstnanců dotčených podniků, kteří se účastnili setkání, uvedené v bodech 88, 91 a 96 až 98 odůvodnění rozhodnutí. Pokud jde o Hoechst, Komise v bodě 96 odůvodnění rozhodnutí upřesňuje, že její zástupci na společných setkáních byli zejména vedoucí odbytu či ředitelé prodeje dotčeného výrobku. Nedostatek odůvodnění namítaný Hoechst tedy musí být v tomto ohledu zamítnut.

355    Je třeba rovněž uvést, že seznam zaměstnanců Hoechst, převzatý v bodě 96 odůvodnění rozhodnutí, byl uveden již v bodě 62 oznámení námitek. Krom toho v bodě 295 oznámení námitek Komise jasně uvedla, že zohlední skutečnost, že koluzní dohody byly pojaty, řízeny a podporovány na nejvyšších úrovních hierarchie dotčených podniků.

356    Tyto skutečnosti Hoechst v průběhu správního řízení nezpochybnila.

357    Přitom nic neumožňuje mít za to, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že „vedoucí odbytu“ byli součástí nejvyšší hierarchie dotčených podniků. Konkrétně se Hoechst omezuje na zpochybnění tohoto závěru tím, že uvádí, že vedoucí odbytu jsou sami podřízeni dalším ředitelům, aniž by předložila konkrétní důkazy na podporu tohoto tvrzení, a rozhodně, aniž by je Komisi poskytla včas. Ostatně skutečnost, že vedoucí odbytu byli sami podřízení dalším ředitelům nezbytně neznamená, že sami nebyli řediteli na „nejvyšší úrovni“.

358    Konečně pokud jde o odkaz Hoechst na rozsudek ABB Asea Brown Boveri v. Komise, bod 75 výše (body 33 až 38), postačí konstatovat, že ve věci, v níž byl uvedený rozsudek vydán, Komise odkazovala na úlohu „skupinového ředitelství“ dotčeného podniku, což uvedenou věc odlišuje od projednávané věci.

359    S ohledem na tyto skutečnosti je třeba zamítnout argumenty Hoechst ohledně účasti jejích nejvyšších ředitelů na kartelové dohodě.

 K rozřazení dotčených podniků do kategorií

360    Úvodem je třeba připomenout, že odstupňování provedené ohledně kartelové dohody na trhu sorbátů sestávalo z určení, podle třetího, čtvrtého a šestého odstavce bodu 1 A pokynů, individuálního příspěvku každého podniku, pokud jde o skutečnou hospodářskou schopnost, k úspěchu kartelové dohody, s cílem jeho zařazení do vhodné kategorie (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 118 výše, bod 225).

361    V bodě 349 odůvodnění rozhodnutí Komise v tomto ohledu upřesnila, že zvolená metoda umožňuje odhadnout relativní schopnost každého podniku, jeho příspěvek k celkové škodě způsobené konkurenci v EHP a jeho příspěvek k účinnosti kartelové dohody jako celku.

362    V projednávané věci Komise posoudila individuální příspěvek dotčených podniků na základě podílů na trhu, které držely v roce 1995, pro dotčený výrobek v celosvětovém měřítku.

363    Hoechst nezpochybňuje skutečnost, že Komise rozdělila dotčené podniky do kategorií, ani metodu použitou k tomu účelu. Hoechst namítá hlavně nerovné zacházení ve srovnání s japonskými podniky, pokud jde o výchozí částky v závislosti na kategorii.

364    Je třeba v tomto ohledu připomenout, že provádí-li Komise rozřazení do kategorií, musí dodržet zásadu rovného zacházení, podle které je zakázáno se srovnatelnými situacemi zacházet odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (rozsudky CMA CGM a další v. Komise, bod 220 výše, bod 406, a ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše, bod 219).

365    Zaprvé z rozhodnutí jasně vyplývá, že poté, co dospěla k závěru, že dotčené protiprávní jednání je „velmi závažné“ (bod 344 odůvodnění rozhodnutí), dospěla Komise k závěru, že Hoechst byla v roce 1995 největším výrobcem sorbátů na celosvětovém trhu a zařadila ji do první kategorie podniků (bod 352 odůvodnění rozhodnutí). Hoechst nezpochybňuje zjištění, podle kterého byla největším výrobcem sorbátů v roce 1995, což ostatně potvrzují údaje uvedené v tabulce I rozhodnutí. Pokud jde o argument Hoechst, podle kterého měla být srovnávána se čtyřmi japonskými výrobci posuzovanými jako celek, je třeba připomenout, že rozhodnutí, i když bylo vyhotoveno ve formě jediného rozhodnutí, musí být chápáno jako soubor individuálních rozhodnutí, kterými se konstatují protiprávní jednání kladená za vinu podnikům, jimž jsou rozhodnutí určena, a kterými se případně ukládají těmto podnikům pokuty, jak je ostatně doloženo zněním výrokové části rozhodnutí, především jeho články 1 a 3 (usnesení Hoechst v. Komise, bod 31 výše, bod 16). Za těchto podmínek nelze vytýkat Komisi, že situaci dotčených japonských podniků posoudila odděleně.

366    Zadruhé v bodě 354 odůvodnění rozhodnutí Komise upřesňuje, že pokuta, kterou lze uložit za velmi závažná protiprávní jednání přesahuje 20 milionů eur.

367    Zatřetí v bodě 355 odůvodnění rozhodnutí Komise stanoví výchozí částku pokut na 20 milionů eur pro podniky první skupiny (Hoechst) a na 6,66 milionu eur pro podniky druhé skupiny (Daicel, Chisso, Nippon Synthetic a Ueno).

368    Z toho vyplývá, že pro účely odlišného zacházení s dotčenými podniky, Komise nejdříve stanovila pro podniky první kategorie (tedy Hoechst, jež byla podle rozhodnutí největším výrobcem sorbátů v roce 1995) částku 20 milionů eur předvídanou pokyny. Komise následně na tomtéž základě určila částku pro podniky druhé kategorie.

369    Nic v rozhodnutí neumožňuje dospět k závěru, že částka pro podniky první kategorie byla stanovena v závislosti na částce pro podniky druhé kategorie. Stejně tak nic v rozhodnutí neumožňuje mít za to, že částka 20 milionů eur pro podniky první kategorie byla výsledkem matematického vzorce používajícího částku pokuty podle úrovně obratu, v rozporu s tím, co, jak se zdá, navrhuje Hoechst.

370    Za těchto podmínek, i za předpokladu, že by částka 6,66 milionu eur pro podniky druhé kategorie byla příliš nízká, nebo že by některé podniky zařazené do této druhé kategorie měly být zařazeny do první kategorie, jednalo by se o protiprávnost ve prospěch podniků druhé kategorie.

371    Přitom je třeba zdůraznit, že dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudky Soudu ze dne 14. května 1998, SCA Holding v. Komise, T‑327/94, Recueil, s. II‑1373, bod 160, a Lögstör Rör v. Komise, bod 329 výše, bod 350).

372    Konečně pokud jde o rozhodovací praxi Komise, jíž se dovolává Hoechst, je třeba připomenout, že předchozí rozhodovací praxe Komise sama o sobě nevytváří právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, neboť ten je vymezen výhradně v nařízení č. 17 a v pokynech (viz rozsudek Michelin v. Komise, bod 339 výše, bod 292 a citovaná judikatura), a že krom toho subjekty nemohou vložit legitimní očekávání v zachování existující situace, neboť ta může být Komisí v rámci její posuzovací pravomoci změněna (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C‑350/88, Recueil, s. I‑395, bod 33, a citovaná judikatura, a Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 344 výše, bod 171).

373    Za těchto podmínek, a aniž je třeba posoudit žádost Hoechst směřující k vyslechnutí svědků, jelikož je Soud pokládá za dostatečně objasněné na základě písemností obsažených ve spisu, je třeba argumenty Hoechst ohledně rozřazení dotčených podniků do kategorií zamítnout.

 K faktoru zvýšení za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů Hoechst

374    Za účelem zohlednění „velikosti a celkových zdrojů podniku“ byla výchozí částka pokuty Hoechst zvýšena o 100 % a dosáhla 40 milionů eur (bod 357 odůvodnění rozhodnutí).

375    Toto zvýšení má podle bodu 356 odůvodnění rozhodnutí za účel zajistit, že pokuta bude mít dostatečný odrazující účinek vůči velkým podnikům, s ohledem na skutečnost, že velké podniky mají právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které jim umožní lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání, a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži.

376    V tomto ohledu pokyny stanoví, že kromě povahy protiprávního jednání, jeho skutečného dopadu na trh a jeho zeměpisného rozsahu, je nezbytné brát v úvahu, zda původci protiprávních jednání skutečně měli hospodářskou schopnost způsobit významnou škodu jiným hospodářským subjektům, zejména pak spotřebitelům, a určit výši pokuty na úrovni, která zajistí její dostatečně odrazující účinek (čtvrtý odstavec bodu 1 A).

377    Lze také brát v úvahu skutečnost, že velké podniky mají právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které jim umožní lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání, a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži (pátý odstavec bodu 1 A).

378    V projednávané věci, ačkoli jsou body 356 a 357 odůvodnění rozhodnutí uvedeny pod názvem „Dostatečný odrazující účinek“, z bodu 356 odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Komise pro účely uplatnění zvýšení výchozí částky pokuty o 100 %, zohlednila jednak nezbytnost zajistit dostatečný odrazující účinek pokuty, ve smyslu čtvrtého odstavce bodu 1 A pokynů, a jednak skutečnost, že velké podniky, jako Hoechst, mohou lépe rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání, a jaké důsledky z něj vyplývají podle právních předpisů o hospodářské soutěži, ve smyslu pátého odstavce bodu 1 A pokynů.

379    Pokud jde o první skutečnost, tedy nezbytnost zajistit dostatečný odrazující účinek pokuty, požaduje úpravu částky pokuty tak, aby zohlednila zamýšlený dopad na podnik, kterému je uložena, aby se nestala nezanedbatelnou nebo naopak nadměrnou, zejména s ohledem na finanční schopnost dotčeného podniku, v souladu s požadavky vycházejícími jednak z potřeby zajistit účinnost pokuty, a jednak z dodržení zásady proporcionality. Soud již uvedl, v rozsudku ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše, že pro jeden z podniků dotčených v dané věci je vzhledem k jeho značnému celosvětovému obratu ve srovnání s ostatními účastníky kartelu snadnější shromáždit finanční prostředky potřebné k zaplacení jeho pokuty, což za účelem dosažení dostatečně odrazujícího účinku této pokuty odůvodňuje použití násobícího koeficientu (bod 241). V tomto rámci, aby bylo dosaženo náležitě odrazujícího cíle a současně dodržena zásada proporcionality, musí být tyto zdroje posouzeny ke dni uložení pokuty. V tomto ohledu je ze stejných důvodů třeba poznamenat, že v rámci čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 je maximální výše pokuty stanovená na 10 % obratu dotyčného podniku určována podle obratu dosaženého v hospodářském roce předcházejícím přijetí rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Sarrió v. Komise, C‑291/98 P, Recueil, s. I‑9991, bod 85).

380    Je třeba uvést v tomto ohledu, že Komise v rozhodnutí neupřesňuje, které údaje byly použity pro závěr ohledně potřeby zajistit dostatečně odrazující účinek pokuty uložené Hoechst.

381    V rozhodnutí však Komise uvádí celosvětové obraty dotčených podniků v roce 2002 (body 37, 42, 46, 50 a 55), tedy v roce, který je posledním hospodářským rokem před přijetím rozhodnutí. Komise nadto odkazuje na rok 2002 ve svých písemnostech předložených Soudu. Celkové obraty v daném roce dosáhly 9,2 miliard eur pro Hoechst, 2,243 miliard eur pro Daicel, 973,4 milionu eur pro Chisso, 321,5 milionu eur pro Nippon Synthetic a 199,5 milionu eur pro Ueno. Hoechst tedy v roce 2002 skutečně byla zdaleka největším z podniků dotčených rozhodnutím. Konkrétně byl její celkový obrat nejméně čtyřnásobný ve srovnání s obratem druhého největšího podniku, tedy Daicel. Za těchto podmínek Komise správně zamýšlela zajistit odrazující účinek pokuty pro Hoechst.

382    Pokud jde o druhou skutečnost zohledněnou Komisí pro účely zvýšení výchozí částky pokuty, tedy právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které podnikům umožňují snadněji posoudit protiprávní povahu jejich jednání, je třeba zdůraznit, na rozdíl od výše uvedeného, že tato skutečnost směřuje k uložení vyššího trestu velkým podnikům, o kterých se předpokládá, že mají dostatečné znalosti a strukturální prostředky k tomu, aby si uvědomily protiprávní povahu svého jednání a vyhodnotily jeho případné výhody. Přitom je třeba mít za to, že v tomto případě se obrat, na základě kterého Komise určuje velikost dotčených podniků, a tedy jejich schopnost určit povahu a následky jejich jednání, musí vztahovat k jejich situaci v okamžiku protiprávního jednání.

383    V projednávané věci Komise v rozhodnutí neupřesňuje, na kterých údajích založila svůj závěr, podle kterého Hoechst mohla lépe posoudit protiprávní povahu svého jednání a následky tohoto jednání vyplývající z právní úpravy v oblasti hospodářské soutěže.

384    Nicméně je nesporné, že celosvětový obrat Hoechst byl 28,181 miliard eur v roce 1995, tedy v posledním úplném roce před ukončením protiprávního jednání (bod 46 odůvodnění rozhodnutí). Přitom nelze na tomto základě tvrdit, že Hoechst neměla právní a ekonomické infrastruktury, jež mají velké podniky, což ani Hoechst nezamýšlí. Skutečnost, že ostatní dotčené podniky mohly v roce 1995 rovněž být velkými podniky nemá vliv na posouzení v tomto ohledu provedené Komisí.

385    Z výše uvedeného vyplývá, že Komise se nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v projednávané věci uplatnila faktor zvýšení.

386    Další argumenty předložené Hoechst nemohou tento závěr zpochybnit. Konkrétně skutečnost, že Hoechst doznala značného omezení své velikosti a její obrat v roce 2002 dosáhl 9 miliard eur, nebo že Hoechst ukončila svoji část činnosti v odvětví sorbátů před přijetím rozhodnutí, nemohou ovlivnit legalitu uplatnění faktoru zvýšení v projednávané věci. Jednak totiž omezení velikosti Hoechst nezpochybňuje skutečnost, že její celosvětový obrat v roce 1995, tedy v posledním úplném roce protiprávního jednání, byl 28,181 miliard eur. A jednak ukončení části činnosti v odvětví sorbátů nezpochybňuje skutečnost, že v roce 2002, roce odpovídajícím poslednímu hospodářskému roku před přijetím rozhodnutí, byla Hoechst největším z dotčených podniků.

387    Pokud jde o tvrzení Hoechst, že v projednávané věci neměl být uplatněn faktor ve výši 100 %, toto tvrzení není podpořeno žádnými podrobnými informacemi. V každém případě zaprvé nic neumožňuje mít za to, že zvýšení provedené Komisí přesahuje meze stanovené čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a pokyny. Zadruhé je třeba připomenout, ze celkový obrat Hoechst v roce 2002 byl nejméně čtyřnásobný, ve srovnání s obratem druhého největšího podniku, tedy Daicel. Faktor použitý Komisí v tomto ohledu odráží rozdíl v celkovém obratu v roce 2002 mezi Hoechst a ostatními dotčenými podniky. Krom toho pokud jde o skutečnost, že Hoechst v roce 1995 měla právní a ekonomické znalosti a infrastruktury, které jí umožnily snadněji posoudit protiprávní povahu jejího jednání, a následky tohoto jednání, a za předpokladu, že by ostatní dotčené podniky byly v roce 1995 také velkými podniky, není v tomto ohledu třeba rozlišovat mezi dvěma podniky, jejichž obraty v každém případě odůvodňují jejich kvalifikaci jako velkých podniků majících takové infrastruktury. Z uvedených skutečností vyplývá, že faktor 100 % použitý Komisí nelze v projednávané věci považovat za nepřiměřený.

388    S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba zamítnout argumenty Hoechst zpochybňující použití faktoru zvýšení ve výši 100 % za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů podniku.

389    Je tudíž třeba zamítnout první část pátého žalobního důvodu.

b)     K době trvání protiprávního jednání

390    V souladu s čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 je doba trvání protiprávního jednání jednou ze skutečností, které mají být zohledněny při určení pokuty uložené podnikům, jež porušily pravidla hospodářské soutěže.

391    Pokud jde o faktor týkající se doby trvání protiprávního jednání, pokyny rozlišují krátkodobá protiprávní jednání (obecně kratší než jeden rok), pro něž se výchozí částka určená podle závažnosti nezvyšuje, protiprávní jednání střednědobá (obecně jeden až pět roků), pro něž může být uvedená částka zvýšena až o 50 %, a dlouhodobá protiprávní jednání (obecně déle než pět roků), pro něž může být uvedená částka zvýšena o 10 % za každý rok (první až třetí odrážka prvního odstavce bodu 1 B).

392    V projednávané věci Komise v bodě 359 odůvodnění rozhodnutí uvádí, že Chisso, Daicel, Hoechst a Ueno porušovaly čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP ode dne 31. prosince 1978 do dne 31. října 1996. Hoechst tuto skutečnost nezpochybňuje, ani skutečnost, že dotčené protiprávní jednání bylo Komisí kvalifikováno jako „dlouhodobé“.

393    Z toho vyplývá, jak Komise správně uvedla v rozhodnutí, že dotčené protiprávní jednání trvalo 17 let a 10 měsíců.

394    Zvýšení o 175 % uplatněné vůči Hoechst tedy není samo o sobě v rozporu s pokyny (viz v tomto smyslu rozsudek Cheil Jedang Corporation v. Komise, bod 318 výše, bod 137).

395    Pokud jde o argument Hoechst, podle kterého pokyny stanoví pouze „velké navýšení“ základní částky, a nikoli stanovení zcela nové částky, nic neumožňuje mít za to, že zvýšení provedené Komisí přesahuje meze stanovené čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a pokyny. Použití pojmu „velké navýšení“ neumožňuje učinit závěr, jak tvrdí Hoechst, že zvýšení přesahující 100 % jsou v rozporu s metodou výpočtu stanovenou v pokynech. Je třeba zdůraznit v tomto ohledu, že cílem pravomocí svěřených Komisi nařízením Rady č. 17 je umožnit jí splnit úkol spočívající v zajištění dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu, který jí byl svěřen článkem 81 ES. V tomto rámci je v souladu s obecným zájmem předcházet protisoutěžním jednáním a dohodám, tato jednání a dohody odhalit a rovněž je sankcionovat (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 54).

396    Krom toho je třeba uvést, že ačkoli třetí odrážka bodu 1 B pokynů nestanoví pro dlouhodobá protiprávní jednání automatické zvýšení o 10 % za rok, ponechává v tomto ohledu Komisi posuzovací pravomoc (viz v tomto smyslu rozsudek Cheil Jedang Corporation v. Komise, bod 318 výše, bod 134). Přitom argumenty předložené Hoechst na podporu jejího žalobního důvodu neprokazují, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení v tomto ohledu. Navíc je třeba zdůraznit, že v rozsahu, v jakém pokyny stanoví, že protiprávní jednání trvající déle než pět let se považují za dlouhodobá protiprávní jednání, a že taková protiprávní jednání odůvodňují uplatnění zvýšení, jež může za každý rok dosáhnout 10 % částky určené za závažnost protiprávního jednání, nelze uplatňovat žádné porušení zásady proporcionality při určení doby trvání protiprávního jednání, jehož se Hoechst účastnila (viz v tomto smyslu, rozsudek Soudu ze dne 11. prosince 2003, Strintzis Lines Shipping v. Komise, T‑65/99, Recueil, s. II‑5433, bod 194).

397    Pokud jde o tvrzení Hoechst, že kartelové dohody o cenách a objemech jsou typickým dlouhodobým protiprávním jednáním, a že tedy zvýšení za dobu trvání protiprávního jednání podruhé zohledňuje závažnost protiprávního jednání, je třeba připomenout, že i za předpokladu, že by určité druhy kartelových dohod byly ve své podstatě koncipovány za účelem jejich trvání, je třeba vždy na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 rozlišit mezi dobou trvání jejich skutečného fungování a jejich závažností, jak vyplývá z jejich vlastní povahy (rozsudek ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 118 výše, bod 275). Zvýšení za dobu trvání protiprávního jednání tedy nezohledňuje podruhé závažnost protiprávního jednání.

398    Pokud jde o údajnou okolnost, že skutky sahající daleko do minulosti jsou v určitém okamžiku promlčeny a že by se tedy úroveň zvýšení měla s narůstajícím časem exponenciálně snižovat, postačí připomenout, že zvýšení provedené Komisí nepřesahuje meze stanovené čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a pokyny a že jednání Komise nepodléhá v projednávané věci s ohledem na nařízení č. 2988/74 (viz bod 225 výše) promlčecí době.

399    Konečně pokud jde o předchozí praxi Komise, a zejména o skutečnost, že v určitých případech zvýšila výchozí částku pokuty počínaje až druhým rokem, je třeba připomenout, že tato praxe sama o sobě nevytváří právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, neboť ten je vymezen výhradně v nařízení č. 17 a v pokynech (viz rozsudek Michelin v. Komise, bod 339 výše, bod 292 a citovaná judikatura), a že krom toho subjekty nemohou vložit legitimní očekávání v zachování existující situace, neboť ta může být Komisí v rámci její posuzovací pravomoci změněna (viz rozsudky Delacre a další v. Komise, bod 372 výše, bod 33, a citovaná judikatura, a Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 344 výše, bod 171). Navíc pokyny pouze stanoví, že pro krátkodobá protiprávní jednání (obecně kratší než jeden rok), se žádné zvýšení neuplatní. Naproti tomu pro dlouhodobá protiprávní jednání pokyny umožňují použití zvýšení o 10 % „za každý rok“. S ohledem na slova v tomto ohledu použitá v pokynech, není důvod mít za to, že první rok protiprávního jednání má být z výpočtu Komise systematicky vylučován (viz v tomto smyslu, pokud jde o střednědobá protiprávní jednání, rozsudek Cheil Jedang Corporation v. Komise, bod 318 výše, bod 133).

400    Ze všech těchto důvodů musí být druhá část pátého žalobního důvodu, a tedy i pátý žalobní důvod v plném rozsahu, zamítnuty.

D –  K druhému a šestému žalobnímu důvodu, které se týkají námitky vycházející z vedoucí úlohy určené v rozhodnutí jako přitěžující okolnost

401    Druhým žalobním důvodem Hoechst uplatňuje porušení práva být vyslechnut ve vztahu k námitce vycházející z vedoucí úlohy určené v rozhodnutí jako přitěžující okolnost. Šestým žalobním důvodem Hoechst uplatňuje, že zvýšení na základě její vedoucí úlohy je neodůvodněné.

402    Nejdříve je třeba analyzovat druhý žalobní důvod.

1.     Shrnutí rozhodnutí

403    V bodech 363 až 367 odůvodnění rozhodnutí, ve spojení s body 92 až 95, Komise uvádí, že v případě Hoechst je závažnost protiprávního jednání posílena úlohou vůdce kartelové dohody, kterou tento podnik měl.

404    Konkrétněji v rozhodnutí Komise uvádí, že Hoechst byla spolu s Daicel významným hnacím prvkem a jedním z nejaktivnějších účastníků kartelu, zejména s ohledem na její postavení na trhu. Hoechst tak dosáhla největšího prospěchu z kartelové dohody a podařilo se jí prosadit své návrhy vůči japonským výrobcům, například v roce 1992, kdy navrhla stanovit rozdílné ceny pro kyselinu sorbovou a sorban draselný a tento návrh japonští výrobci přijali v roce 1994.

405    Krom toho Komise v rozhodnutí uvádí, že Hoechst byla spolu s Daicel pověřena plánováním a předsednictvím společných setkání. Při setkáních v Evropě, která organizovala a financovala, měla úlohu hostitele. Hoechst také organizovala některá setkání mimo Společenství. Byla v pravidelném spojení s Daicel za účelem výměny informací. Navíc Hoechst přijala několik opatření za účelem zajištění účinné kontroly dodržování kvót objemu (například navrhla založit ve Švýcarsku neutrální organizaci pověřenou sběrem údajů o prodejích japonských výrobců, nebo v roce 1995 jednostranně navýšila svojí kvótu o 600 tun z důvodu existence „šedých množství“ ). Krom toho jako člen Chemical Industrial Products Export Co-operative (CIPEC) měla Hoechst přístup ke statistikám japonských vývozů.

406    Hoechst rovněž podle rozhodnutí úspěšně zajistila kontrolu evropské složky kartelové dohody, zejména udržováním pravidelného a výhradního spojení s jediným dalším evropským podnikem v tomto odvětví.

407    Konečně Komise v rozhodnutí upřesňuje, že v listopadu 1996, během posledního společného setkání se Hoechst spolu s Daicel pokusila přesvědčit ostatní účastníky, aby pokračovali v setkávání a v dohodách.

408    S ohledem na uvedené skutečnosti a za účelem zohlednění vedoucí úlohy Hoechst zvýšila Komise základní částku pokuty o 30 % na základě přitěžujících okolností.

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

409    Hoechst uvádí, že Komise přihlédla k její údajné úloze „spoluvůdce“ pro účely určení její pokuty.

410    Hoechst vytýká Komisi, že nezohlednila právní posouzení, které Hoechst provedla ohledně svého údajného jednání jako vůdce. Konkrétně Hoechst tvrdí, že jí Komise nezaslala oznámení námitek v tomto ohledu.

411    Před přijetím rozhodnutí o uložení pokuty měla Komise dát podnikům dostatečnou příležitost se obhájit vůči námitkám proti nim uplatněným. To znamená, že skutkové a právní námitky, které jim Komise zamýšlela určit, měly být sděleny budoucím adresátům rozhodnutí prostřednictvím oznámení námitek (Hoechst v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 70 výše, body 193 a 194).

412    V projednávané věci oznámení námitek zaslané Hoechst nijak nenaznačovalo, že Komise uplatní přitěžující okolnost vedoucí úlohy. Komise rovněž po zaslání oznámení námitek neoznámila, že zamýšlí rozšířit své námitky vůči Hoechst a kvalifikovat ji jako vůdce. Hoechst dále zdůraznila, že vzhledem k neexistenci námitek v tomto ohledu neměla potřebu zabývat se otázkou kvalifikace jako vůdce (Hoechst odkazuje na svoji odpověď na oznámení námitek). Hoechst tytéž poznámky učinila během jednání dne 24. dubna 2003.

413    Tento skrytý krok Komise je o to nepochopitelnější, že argumenty uplatněné v tomto ohledu v rozhodnutí mohly být uplatněny v okamžiku oznámení námitek, neboť nespočívají na skutečnostech, o kterých by se Komise dozvěděla až později. Komise tím nejen porušila právo na obhajobu Hoechst, ale rovněž její právo na spravedlivý proces. Zásada rovnosti zbraní požaduje, aby základní prvky pozdějšího rozhodnutí byly sděleny zároveň s oznámením námitek nejen ohledně později uplatňovaných skutečností a důkazních prostředků, ale rovněž ohledně jejich právního posouzení.

414    Je zjevné, že pokud by Hoechst věděla o takové námitce vůči ní, nečekala by na soudní řízení, ale hájila by se ve fázi správního řízení. Nadto je absurdní, aby dotčení účastníci preventivně předkládali vyjádření pro domo ohledně skutečnosti, že požadované skutkové podmínky nejsou splněny.

415    Hoechst na tomto základě dospěla k závěru, že kvalifikaci vůdce, kterou Komise uplatnila v rozhodnutí, nelze přijmout. Zvýšení pokuty na základě uvedené kvalifikace je tedy protiprávní. Je tomu tak i ohledně argumentů předložených v bodech rozhodnutí, podle kterých bylo z důvodu uvedeného postavení „vůdce“ právně vyloučeno uplatnění bodu B sdělení o spolupráci z roku 1996.

b)     Argumenty Komise

416    Komise zdůrazňuje, že právo na obhajobu bylo dodrženo, neboť Komise v rozhodnutí nepřičítá zúčastněným jiná protiprávní jednání než protiprávní jednání vytýkaná v oznámení námitek, a neuplatňuje jiné skutečnosti než skutečnosti, k nimž měli zúčastnění příležitost se vyjádřit. Oznámení námitek tomuto požadavku odpovídalo, neboť uvádí, formou shrnutí, ale jasně, zásadní skutečnosti, o které se Komise opírá (Komise odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1970, ACF Chemiefarma v. Komise, 41/69, Recueil, s. 661, body 26 a 94, a na rozsudek Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 70 výše, body 138, 191 a následující).

417    Podle Komise v projednávané věci již oznámení námitek obsahovalo popis právních a skutkových okolností zohledněných v rozhodnutí za účelem výpočtu pokuty. V bodě 296 oznámení námitek Komise uvedla, že zohlední zejména „úlohu jednotlivých účastníků, zvláště vedoucí úlohu některých podniků“. V bodě 60 oznámení námitek bylo výslovně vytčeno Hoechst, že na společných setkáních měla spolu s Daicel „vedoucí úlohu“ (Komise rovněž odkazuje na bod 64 oznámení námitek). V bodě 282 oznámení námitek byla Hoechst představena jako jeden z „hlavních účastníků“ kartelové dohody.

418    Krom toho Hoechst byla předem informována o všech skutečnostech vedoucích k její kvalifikaci jako vůdce kartelové dohody prostřednictvím oznámení námitek (zejména v bodech 60, 77, 79, 94, 166, 178, 179, 210 a následujících a 282 oznámení námitek). Komise rovněž odkazuje na body 347 až 367 odůvodnění rozhodnutí, kde jsou odkazy na body 92 až 95 odůvodnění rozhodnutí.

419    Komise na tomto základě dospěla k závěru, že Hoechst měla možnost vyjádřit se k námitce vycházející z její úlohy vůdce před přijetím rozhodnutí, což učinila jak v odpovědi na oznámení námitek, tak v průběhu jednání. Skutečnost, že Hoechst s uvedenou námitkou nesouhlasila a snažila se ji v odpovědi na oznámení námitek vyvrátit, nemění nic na tom, že tato námitka byla vůči ní učiněna.

3.     Závěry Soudu

420    Je třeba připomenout, že dodržování práva na obhajobu ve všech řízeních, která mohou vést k uložení sankcí, zejména pokut nebo penále, je základní zásadou práva Společenství, která musí být dodržována, i když se jedná o správní řízení (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-Laroche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, bod 9, a ze dne 2. října 2003, Arbed v. Komise, C‑176/99 P, Recueil, s. I‑10687, bod 19; rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, bod 216 výše, bod 32).

421    Tato zásada zejména vyžaduje, aby oznámení námitek zaslané Komisí podniku, kterému zamýšlí uložit sankci za porušení pravidel hospodářské soutěže, obsahovalo základní skutečnosti uplatňované vůči danému podniku, jako například vytýkané skutkové okolnosti, jejich kvalifikaci a důkazy, o něž se Komise opírá, aby mohl uvedený podnik užitečně uplatnit své argumenty v rámci správního řízení vedeného proti němu (viz rozsudek Arbed v. Komise, bod 420 výše, bod 20 a citovaná judikatura).

422    Pokud jde konkrétněji o výpočet pokuty, Komise splní svou povinnost dodržet právo podniků být vyslechnuty, pokud ve svém oznámení námitek výslovně uvede, že bude zkoumat, zda je třeba uložit dotyčným podnikům pokuty, a pokud uvede hlavní skutkové a právní okolnosti, které mohou vést k uložení pokuty, jako je závažnost a délka trvání předpokládaného protiprávního jednání a skutečnost, že k němu došlo „úmyslně nebo z nedbalosti“. Komise jim tak poskytuje údaje, které jsou nezbytné pro jejich obhajobu nejen proti zjištění protiprávního jednání, ale i proti uložení pokuty (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 344 výše, bod 428; viz rozsudky Soudu ze dne 20. března 2002, LR AF 1998 v. Komise, T‑23/99, Recueil, s. II‑1705, bod 199, a citovaná judikatura, a ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon v. Komise, bod 118 výše, bod 139; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique diffusion française a další v. Komise, 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 21).

423    Rovněž je třeba připomenout, že úloha „vůdce“ zastávaná jedním nebo více podniky v rámci kartelové dohody musí být zohledněna pro účely výpočtu výše pokuty v rozsahu, v jakém podniky, které takovou úlohu zastávaly, musejí z tohoto důvodu nést zvláštní odpovědnost v porovnání s ostatními podniky (rozsudky Soudu ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše, bod 301, a BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 281; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Mayr‑Melnhof v. Komise, T‑347/94, Recueil, s. II‑1751, bod 291). V souladu s uvedenými zásadami stanoví bod 2 pokynů pod názvem „Přitěžující okolnosti“ příkladmý výčet okolností, které mohou odůvodnit zvýšení základní částky pokuty a které zahrnují zejména „vedoucí úlohu při protiprávním jednání nebo podněcování k němu“ (třetí odrážka). V tomto rámci musí dotčený podnik, aby mohl být kvalifikován jako vůdce, představovat pro kartelovou dohodu významnou hybnou sílu (viz v tomto smyslu rozsudek BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 374).

424    V projednávané věci je zaprvé třeba uvést, že ačkoli byly všechny skutečnosti. o které se Komise opírala v rozhodnutí pro účely odůvodnění námitky vedoucí úlohy, uvedeny již v oznámení námitek, byly tyto skutečnosti uvedeny v různých bodech daného oznámení, aniž by byly propojeny, a aniž by je Komise jakkoli kvalifikovala. Teprve ve fázi rozhodnutí byly uvedené skutečnosti spojeny a objevila se jasná námitka vedoucí úlohy vůči Hoechst.

425    Konkrétněji pouze bod 60 oznámení námitek, mezi body uvedenými Komisí na podporu její žalobní odpovědi, používá ohledně Hoechst pojem „vůdce“ („leader“ v anglickém znění a „führende Rolle“ v německém znění uvedeného oznámení). Nicméně celá dotčená věta zní takto: „Hoechst byla spolu s Daicel vůdcem společných setkání se čtyřmi japonskými výrobci“. Podobná věta byla obsažena v bodě 64 oznámení námitek ohledně Daicel („[Daicel] byla spolu s Hoechst vůdcem společných setkání […]“). Nicméně výše uvedená věta v bodě 60 oznámení námitek může znamenat, že Hoechst měla zvláštní úlohu při konání společných setkání – jak ostatně prokazují další skutečnosti uvedené v tomtéž bodě, které se týkají věcné organizace uvedených setkání – aniž by však jasně uváděla, že Hoechst byla „vůdcem protiprávního jednání“ ve smyslu pokynů. Tento výklad je ostatně podpořen skutečností, že Komise změnila terminologii použitou v rámci rozhodnutí. V bodě 92 odůvodnění rozhodnutí tak Komise uvádí: „Hoechst byla spolu s Daicel pověřena stanovením dat společných setkání a jejich předsednictvím“. Tatáž změna byla vložena ohledně Daicel, přičemž Komise v rozhodnutí uvedla: „Daicel byla spolu s Hoechst pověřena stanovením dat společných setkání a jejich předsednictvím“ (bod 89). Krom toho zatímco Komise v rozhodnutí upřesňuje, že Hoechst spolu s Daicel „stanovovala data“ společných setkání, byla tato úloha v oznámení námitek přičítána výhradně Daicel, jak vyplývá z bodu 64 uvedeného oznámení, který zní takto: „[Daicel] organizovala přípravná setkání, stanovovala data společných setkání a spolu s Hoechst byla vůdcem společných setkání“.

426    Zadruhé pokud jde o skutečnost uvedenou v bodě 77 oznámení námitek, že Hoechst „obvykle“ jako první oznámila novou cenu v Evropě, následována japonskými výrobci, je třeba zdůraznit, že pouhá skutečnost, že účastník kartelové dohody jako první oznámil novou cenu nebo zvýšení ceny, nelze považovat za důkaz o jeho vedoucí úloze v kartelové dohodě, jestliže okolnosti daného případu ukazují, že dotčená cena nebo zvýšení ceny byly stanoveny předem společnou dohodou s ostatními účastníky kartelové dohody a že účastníci kartelové dohody rovněž rozhodli, kdo z nich o tom učiní oznámení jako první, neboť tento způsob určování účastníků naznačuje, že první oznámení ceny nebo zvýšení ceny je pouze aktem striktního dodržení schématu předem vymezeného společnou vůlí, a nikoli tedy spontánní iniciativou, která byla impulsem pro kartelovou dohodu (rozsudek BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 427). V projednávané věci, jak vyplývá z bodů 150, 158 a 190 oznámení námitek, byla některá oznámení cen naplánována účastníky kartelové dohody, kteří případně stanovili, který podnik uskuteční oznámení jako první. Výše uvedený bod 77 oznámení námitek tedy s ohledem na další skutečnosti obsažené v daném oznámení neumožňuje učinit jasný závěr, že oznámení cen uskutečněná Hoechst byla spontánní iniciativou, která byla impulsem pro kartelovou dohodu.

427    Zatřetí pokud jde o skutečnost uvedenou v bodě 94 oznámení námitek, že Daicel a Hoechst se domlouvali na rozvrhu společných setkání, je třeba konstatovat, jak vyplývá z bodu 207 oznámení námitek, že rozvrhy společných setkání byly nejdříve vypracovány japonskými výrobci na přípravných setkáních a poté navrženy Hoechst. Jak vyplývá z bodu 204 oznámení námitek, uvedená přípravná setkání rovněž japonským výrobcům umožnila dohodnout se na cílových cenách a kvótách objemu, které následně navrhli Hoechst.

428    Začtvrté pokud jde o okolnost, uvedenou v bodě 166 oznámení námitek, že Hoechst měla přístup, jako člen CIPEC, ke statistikám japonských vývozů, zatímco japonští výrobci nemohli mít přístup k oficiálním německým statistikám, nelze ji samu o sobě vykládat tak, že to znamená, že Hoechst byla hybnou silou kartelové dohody.

429    Zapáté pokud jde o dvoustranné kontakty Hoechst s japonskými výrobci uvedené v bodech 210 a 211 oznámení námitek, je třeba poznamenat, že i kdyby uvedené kontakty byly většinou navázány s Daicel, udržovala Hoechst vztahy rovněž s Ueno a Nippon Synthetic, jak uvádí bod 211 oznámení námitek. Pokud jde o další dvoustranné kontakty uvedené v bodech 212 a následujících oznámení námitek, je třeba konstatovat, že jak vyplývá zejména z bodů 219 a 220 uvedeného oznámení, některé z daných kontaktů byly výsledkem vůle všech účastníků kartelové dohody, dokonce i samotných japonských výrobců.

430    Zašesté, pokud jde o větu uvedenou v bodě 282 oznámení námitek, a zdůrazněnou Komisí, podle které Hoechst byla jedním z hlavních účastníků kartelové dohody, musí být vrácena do svého kontextu. Body 281 a následující oznámení námitek totiž prokazatelně směřují k upřesnění rozsahu odpovědností Hoechst na jedné straně a Nutrinova na druhé straně, neboť posledně uvedený podnik převzal od září 1997 úsek činnosti Hoechst v odvětví sorbátů. Tuto větu v žádném případě nelze chápat tak, že jakkoli dostatečně vymezuje vedoucí úlohu společnosti Hoechst.

431    Některé skutkové okolnosti uvedené v oznámení námitek, zejména v bodech 79 (návrh stanovit rozdílné ceny pro kyselinu sorbovou a sorban draselný), 178 (návrh zvýšit kvótu objemu Hoechst) a 179 (návrh svěřit údaje o prodejích japonských výrobců neutrální organizaci), zajisté dokazují příležitostné podněty Hoechst. Jako celek však skutečnosti uvedené Komisí v oznámení námitek, které podporují její závěr vyvozený v rozhodnutí o vedoucí úloze Hoechst, byly nedostatečně přesné, pokud jde o jejich rozsah a kvalifikaci.

432    Navíc i kdyby Komise v bodě 295 oznámení námitek dala najevo, že zohlední vedoucí úlohu „některých podniků“, tato zmínka není dostatečná s ohledem na nepřesnost zbývající části oznámení námitek, aby umnožila Hoechst zjistit, zda se jí případná kvalifikace jako vůdce týká, či nikoli.

433    Ze všech výše uvedených důvodů je třeba mít za to, že i kdyby skutečnosti vytýkané Hoechst byly v oznámení námitek uvedeny, Komise je nekvalifikovala s dostatečnou přesností, aby žalobkyni umožnila se užitečně hájit.

434    Ostatně je třeba v tomto ohledu uvést, že v odpovědi na oznámení námitek Hoechst upřesnila:

„Hoechst/Nutrinova neměly v kartelové dohodě určující úlohu. Pojem ‚vůdce‘ uvedený v bodě 60 oznámení námitek není v tomto ohledu jasný […] Odkaz na ,vůdce‘ v bodě 60 oznámení námitek se týká výhradně úlohy Hoechst/Nutrinova jako hostitele a organizátora společných setkání, která se konala v Evropě.“

435    Na tomtéž setkání, které se konalo dne 24. dubna 2003, poradci Hoechst a Nutrinova rovněž prohlásili, že uvedený podnik splnil veškeré podmínky k získání ochrany před pokutou, a upřesnili toto:

„Pokud jde o úlohu Hoechst a Nutrinova jako hostitelů společných setkání v Evropě, je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že moji klienti byli jediným evropským podnikem, který se účastnil společných setkání, bylo zcela přirozené, že byli odpovědní za organizaci setkání v Evropě. Nevyplývá však z toho úloha vůdce kartelové dohody.“

436    Z toho vyplývá, že nepřesnost oznámení námitek ohledně kvalifikace Hoechst jako vůdce vedla tento podnik k tomu, že se soustředil na organizaci společných setkání, jediné téma původně uvedené Komisí v bodě 60 oznámení námitek. Vzhledem k neexistenci dalšího upřesnění a s ohledem na rozptýlení dalších skutečností v oznámení námitek si Hoechst nemohla v tomto ohledu připravit užitečnou obhajobu.

437    Nadto je třeba připomenout, že Komise o nepřesnosti pojmu „vůdce“ použitého v bodě 60 oznámení námitek věděla. Vyplývá to zejména ze skutečností, že změnila terminologii použitou v rámci rozhodnutí.

438    Ze všech těchto důvodů musí být druhý žalobní důvod přijat. Proto, aniž je třeba analyzovat šestý žalobní důvod, je nezbytné změnit rozhodnutí v rozsahu, v jakém proti Hoechst uplatňuje přitěžující okolnost vedoucí úlohy.

439    Konkrétní důsledky této změny budou určeny později.

E –  K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neodůvodněného zvýšení pokuty za opakování protiprávního jednání

1.     Shrnutí rozhodnutí

440    Bod 363 odůvodnění rozhodnutí zní takto:

„V případě Hoechst je závažnost protiprávního jednání posílena těmito okolnostmi:

a)      Hoechst měla úlohu vůdce kartelové dohody (body 92 až 95);

b)      Hoechst byla objektem dřívějších rozhodnutí konstatujících protiprávní jednání téhož druhu.“ (neoficiální překlad)

441    Poznámka pod čarou na straně č. 211 vložená za bod 363 odůvodnění rozhodnutí zní takto:

„Viz rozhodnutí Komise 94/599/ES (PVC II) (Úř. věst. L 239, 14.9.1994, s. 14), 89/191/EHS (PVC I) (Úř. věst. L 74, 17.3.1989, s. 21), 86/398/EHS (Polypropylén) (Úř. věst. L 230, 18.8.1986, s. 1) a 69/243/EHS (Barviva) (Úř. věst. L 195, 7.8.1969, s. 11).“ (neoficiální překlad)

442    V bodě 368 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí:

„Je nezbytné počínat si tak, aby pokuta měla dostatečný odrazující účinek. Komise poznamenává, že v dřívějších rozhodnutích určených Hoechst byla uvedená společnost vyzvána, aby ukončila své protisoutěžní jednání a napříště se tohoto jednání zdržela (viz bod 363). To ji mělo vést k tomu, aby věnovala zvláštní pozornost dodržování práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže a zdržela se jakéhokoli vědomého protiprávního jednání. Skutečnost, že opakovala totéž jednání prokazuje, že dřívější pokuty na ní neměly dostatečně odrazující účinek, aby své chování změnila.“ (neoficiální překlad)

443    V odpovědi na argumenty předložené Hoechst Komise v bodě 372 odůvodnění rozhodnutí upřesňuje:

„Pokud jde o opakování protiprávního jednání ze strany Hoechst, Komise uvádí, že poslední rozhodnutí nařizující tomuto podniku, aby ukončil své protisoutěžní jednání a napříště se tohoto jednání zdržel, bylo vydáno v červenci 1994. Po vydání uvedeného rozhodnutí Hoechst více než dva roky pokračovala v protiprávním jednání, které je předmětem tohoto řízení. To jasně prokazuje, že dřívější rozhodnutí ji neodradilo od účasti na podobné kartelové dohodě.“ (neoficiální překlad)

444    S ohledem na uvedené skutečnosti a za účelem zohlednění opakování protiprávního jednání ze strany Hoechst, Komise zvýšila základní částku pokuty o 50 % na základě přitěžujících okolností (bod 373 odůvodnění rozhodnutí).

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

445    Hoechst uvádí, že Komise za opakování protiprávního jednání zvýšila o 50 % základní částku její pokuty ve výši 110 milionů eur. Hoechst má za to, že toto zvýšení je nepřiměřené a nechápe, jaký důvod umožnil uložit jí zvýšení za recidivu v souvislosti s protiprávním jednáním, ke kterému došlo v minulosti.

446    Zaprvé Hoechst tvrdí, že dřívější řízení uvedená v bodě 363 odůvodnění rozhodnutí [tedy řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí Komise 94/599/ES ze dne 27. července 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/31.865 – PVC) (Úř. věst. L 239, s. 14, dále jen „rozhodnutí PVC II“), rozhodnutí Komise 89/191/EHS ze dne 21. prosince 1988 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/31.866 – PEBD) (Úř. věst. L 74, s. 21, dále jen „rozhodnutí PVC I“), rozhodnutí Komise 86/398/EHS ze dne 23. dubna 1986 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/31.149 – Polypropylén) (Úř. věst. L 230, s. 1), a rozhodnutí Komise 69/243/EHS ze dne 24. července 1969 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/26.267 – Barviva) (Úř. věst. L 195, s. 11)], neměla žádný vztah k projednávané věci. Konkrétněji pokud jde o rozhodnutí PVC II, má Hoechst za to, že pouze opakuje rozhodnutí PVC I, jež bylo Soudem prohlášeno za neplatné od samého počátku, a poté zrušeno Soudním dvorem. Krom toho rozhodnutí PVC I a PVC II se týkají skutečností, ke kterým došlo v minulosti, neboť byly ukončeny v roce 1984. Komise tedy v bodě 372 odůvodnění rozhodnutí neprávem konstatovala vztah mezi rozhodnutím PVC II a projednávanou věcí. K tomu se přidává skutečnost, že činnost Hoechst v odvětví potravinářských aditiv, ke které došlo v minulosti, nemá nic společného s činnostmi v odvětví PVC. Hoechst rovněž uvádí, že Komise nedávno podnikla kroky k zavedení kolektivní odpovědnost skupiny, když uložila zvýšení o 10 % za rok za období mezi rozhodnutím ukládajícím pokutu v jedné věci a ukončením protiprávního jednání, které bylo předmětem jiné věci. Hoechst v tomto ohledu odkazuje na rozhodnutí Komise 2005/471/ES ze dne 27. listopadu 2002 v řízení podle článku 81 Smlouvy ES proti BPB PLC, Gebrüder Knauf Westdeutsche Gipswerke KG, Société Lafarge SA a Gyproc Benelux NV (Věc COMP/E-1/37.152 – Sádrokartonové desky) (Úř. věst. L 166, s. 8). Tato praxe zapadá do rámce nových protiprávních jednání vědomě spáchaných jedním a tímtéž ředitelstvím skupiny, a to navzdory represím za paralelní jednání. V projednávané věci však současnost rozhodnutí PVC II a protiprávního jednání dotčeného v projednávané věci vyplývá ze skutečnosti, že Komise mohla přijmout rozhodnutí PVC II až jedenáct let po ukončení dotčeného protiprávního jednání v posledně uvedené věci.

447    Zadruhé věci uvedené Komisí v bodě 363 odůvodnění rozhodnutí se týkaly jednání ukončeného nejpozději v roce 1984. Jde tedy o promlčené skutečnosti. Hoechst tvrdí, že rozhodnutí Barviva se stalo konečným před více než 30 lety vydáním rozsudku Soudního dvora. Je tedy příliš staré, než aby umožnilo dospět k závěru, že došlo k opakování protiprávního jednání. Hoechst dodává, že o skutečnostech uvedených v rozhodnutí Polypropylén bylo s konečnou platností rozhodnuto až v červenci 1999, a o skutečnostech uvedených v rozhodnutích PVC I a PVC II až v říjnu 2002, tedy dlouho po ukončení skutečností v projednávané věci.

448    Zatřetí, i kdyby bylo nakonec rozhodnuto, že jednotlivá protiprávní jednání, spáchaná navzájem nezávisle ve skupině a bez subjektivního vztahu mezi nimi, představují přitěžující okolnost, je uplatněné zvýšení nepřiměřené. Konkrétně skutečnost, že Hoechst byla součástí skupiny, byla Komisí zohledněna již dvakrát: poprvé při stanovení výchozí částky pokuty na 20 milionů eur a podruhé při zvýšení uvedené částky o 100 % z důvodu velikosti slupiny Hoechst. Není spravedlivé přidávat další zvýšení. Pro srovnání, Hoechst nese základní částku téměř čtrnáctkrát vyšší než Daicel, z důvodu struktury skupiny, ačkoli její obrat je vyšší pouze čtyřikrát. Hoechst rovněž zdůrazňuje, že v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí Sádrokartonové desky, bylo uloženo zvýšení o 10 % za rok a to za období mezi dřívějším rozhodnutím ukládajícím pokutu a ukončením protiprávního jednání ohledně dotčeného výrobku. Přitom v projednávané věci bylo uplatněno zvýšení o 22 % za rok.

449    Podpůrně Hoechst tvrdí, že zvýšení za opakování protiprávního jednání není spravedlivé, jestliže dotčený podnik v průběhu správního řízení plně spolupracuje. Účel sankce neodůvodňuje dané zvýšení.

b)     Argumenty Komise

450    S odkazem na rozsudky Thyssen Stahl v. Komise, bod 325 výše (bod 617), a Michelin v. Komise, bod 339 výše (bod 284), Komise tvrdí, že pojem „opakování protiprávního jednání“, tak jak je chápán v některých vnitrostátních právních řádech, znamená, že se určitá osoba dopustila nových protiprávních jednání poté, co jí byla uložena sankce za obdobná protiprávní jednání.

451    V projednávané věci se řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí PVC I, PVC II a Barviva, uvedená v rozhodnutí, všechna týkala kartelových dohod o cenách či kvótách. Jde tedy o protiprávní jednání podobné tomu, které je předmětem projednávané věci.

452    V tomto kontextu je málo významné, že k některým protiprávním jednáním (jako například protiprávní jednání, které vedlo k vydání rozhodnutí Barviva) došlo v minulosti. Zvýšení z důvodu opakování protiprávního jednání neslouží ke zvýšení a posteriori minulých sankcí, ale k účinnému stíhání případů opakovaného protiprávního jednání. Komise zejména zdůrazňuje, že musí dbát na odrazující povahu svého jednání (rozsudek Irish Sugar v. Komise, bod 198 výše, bod 245) a že opakování protiprávního jednání patří k relevantním kritériím pro účely stanovení výše pokuty (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 91). Komise dodává, že v projednávané věci neexistují pochybnosti o kontinuitě podniku, kterému byla určena rozhodnutí uvedená v bodě 363 odůvodnění rozhodnutí.

453    Krom toho v rozporu s tím, co tvrdí Hoechst, má Komise za to, že zvýšení za opakování protiprávního jednání lze uložit, jestliže dotčené protiprávní jednání bylo spácháno, i když rozhodnutí o dříve sankcionovaném protiprávním jednání se dosud nestalo konečným. Upozornění je poskytnuto v okamžiku oznámení rozhodnutí Komise, a nikoli až když se dané rozhodnutí stane konečným. Rovněž zvýšení výchozí částky z důvodu velikosti skupiny Hoechst nebrání zvýšení základní částky z důvodu opakovaného protiprávního jednání. Zvýšení uložené z důvodu velikosti skupiny nemá žádný vztah k sankcím za minulá protiprávní jednání. Zohlednění protiprávního jednání, k němuž došlo v minulosti, tedy není „dvojím trestem“.

454    Je rovněž bezvýznamné, že Hoechst ukončila vlastní obchodní činnost na relevantním trhu před ukončením protiprávního jednání, neboť na něm byla činná po celou dobu trvání protiprávního jednání.

455    Konečně je bezvýznamné, že dřívější protiprávní jednání se týkala jiných odvětví než odvětví sorbátů. Sankce uplatněné na koluzní činnosti týkající se výrobku směřují k odrazení podniků od porušování dotčeného zákazu, nezávisle na dotčeném výrobku.

456    Pokud jde o míru zvýšení za opakování protiprávního jednání, Komise připomíná, že má za účelem stanovení výše pokuty posuzovací pravomoc (rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‑150/89, Recueil, s. II‑1165, bod 59), a není povinna v této souvislosti používat přesný matematický vzorec. Komise v tomto ohledu odkazuje na několik rozhodnutí v jiných věcech v rámci použití článku 81 ES, jakož i na rozsudek Michelin v. Komise, bod 339 výše (bod 292), kde byla použita nebo povolena zvýšení o 50 %.

457    Srovnání projednávané věci a věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Sádrokartonové desky, je nerelevantní, neboť mezi roky 1969 a 1994 byla Hoechst opakovaně „upozorněna“, aniž by z toho vyvodila nezbytné důsledky. Není tedy přehnané zvýšit základní částku pokuty o 50 %.

458    Konečně uplatnění sdělení o spolupráci z roku 1996 nezmírňuje skutečnost, že opakování protiprávního jednání Hoechst má povahu přitěžující okolnosti. Podle Komise sdělení o spolupráci z roku 1996 vymezuje podmínky, za kterých může být snížena pokuta podnikům spolupracujícím s Komisí. Uvedené sdělení nicméně nemůže odůvodnit neuložení sankce v případě opakování protiprávního jednání.

3.     Závěry Soudu

459    Bod 2 pokynů jako příklad přitěžujících okolností uvádí „opakované protiprávní jednání stejného typu spáchané stejným podnikem […]“.

460    Pojem „opakování protiprávního jednání“, tak jak je chápán v některých vnitrostátních právních řádech, znamená, že se určitá osoba dopustila nových protiprávních jednání poté, co jí byla uložena sankce za obdobná protiprávní jednání (rozsudky Thyssen Stahl v. Komise, bod 325 výše, bod 617, a Michelin v. Komise, bod 339 výše, bod 284).

461    Případné opakování protiprávního jednání je uvedeno mezi skutečnostmi, ke kterým má být přihlédnuto při posuzování závažnosti daného protiprávního jednání (rozsudky Soudního dvora Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 91, a ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, Sb. rozh. s. I-1331, bod 26).

462    Komise má posuzovací pravomoc ohledně výběru skutečností, které zohlední pro účely určení výše pokut, jako například zejména konkrétní okolnosti věci, její kontext, a odrazující účinek pokut, a to aniž by bylo nezbytné odkazovat na závazný či taxativní výčet kritérií, která musejí být povinně zohledněna. Zjištění a posouzení zvláštních charakteristických znaků opakovaného protiprávního jednání je součástí uvedené pravomoci Komise a posledně jmenovaná nemůže být v rámci tohoto zjišťování vázána případnou promlčecí lhůtou (rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, bod 461 výše, body 37 a 38).

463    V projednávané věci je třeba uvést, že Hoechst nezpochybňuje, že čtyři dřívější rozhodnutí uvedená v rozhodnutí Komisí za účelem konstatování opakovaného protiprávního jednání se jí týkala, a zahrnovala protiprávní jednání téhož druhu, jako v projednávané věci.

464    Pokud jde o rozhodnutí Barviva (přijaté dne 24. července 1969) a Polypropylén (přijaté dne 23. dubna 1986), je třeba uvést, že protiprávní jednání zjištěné v rozhodnutí bylo zahájeno deset let po přijetí rozhodnutí Barviva, a pokud jde o rozhodnutí Polypropylén, bylo přijato během doby trvání uvedeného protiprávního jednání. Krom toho ačkoli Hoechst byla uložena sankce v rámci rozhodnutí Polypropylén v roce 1986, pokračovala v protiprávním jednání na trhu sorbátů, a to po dobu deseti let. Opakování ze strany Hoechst protiprávního jednání svědčí o sklonu posledně uvedené nevyvozovat vůči sobě přiměřené důsledky z porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, bod 130 výše, bod 355). S ohledem na uvedené skutečnosti mohla Hoechst očekávat, že Komise zohlední výše uvedená dřívější rozhodnutí v rámci možné kvalifikace opakovaného protiprávního jednání v projednávané věci. Nic tedy nebrání tomu, aby se Komise pro účely konstatování opakovaného protiprávního jednání Hoechst v rámci projednávané věci opřela o rozhodnutí Barviva a Polypropylén.

465    Pokud jde o rozhodnutí PVC I (přijaté dne 21. prosince 1988), je třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí bylo Soudem prohlášeno za neplatné od samého počátku (rozsudek ze dne 27. února 1992, BASF a další v. Komise, T‑79/89, T‑84/89 až T‑86/89, T‑89/89, T‑91/89, T‑92/89, T‑94/89, T‑96/89, T‑98/89, T‑102/89 a T‑104/89, Recueil, s. II‑315), a nakonec zrušeno Soudním dvorem (rozsudek ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, Recueil, s. I‑2555), a to předtím, než Komise přijala rozhodnutí v projednávané věci. Je třeba zdůraznit v tomto ohledu, pokud jde o zrušení, o kterém rozhodl Soudní dvůr, že článek 231 ES stanoví, že je-li žaloba opodstatněná, Soudní dvůr prohlásí napadený akt za neplatný od počátku. Krom toho ačkoli rozhodnutí PVC II, přijaté Komisí po zrušení rozhodnutí PVC I, převzalo velkou část skutkových okolností posledně uvedeného rozhodnutí, liší se od něj zejména tím, že konstatuje, že dotčená dohoda či jednání ve vzájemné shodě trvaly přibližně od srpna roku 1980, zatímco rozhodnutí PVC I uvádí, že dotčená dohoda či jednání ve vzájemné shodě trvaly přibližně od září 1976. Je tomu tak i ohledně výše pokut pro Hoechst (1 milion ecu v rozhodnutí PVC I a 1,5 milion eur v rozhodnutí PVC II). Z toho vyplývá, že uvedená dvě rozhodnutí nelze považovat za totožná. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že se Komise dopustila omylu odkazem na rozhodnutí PVC I, který učinila v rozhodnutí za účelem konstatování opakovaného protiprávního jednání Hoechst.

466    Pokud jde o rozhodnutí PVC II, bylo sice přijato dne 27. července 1994, tedy během doby trvání protiprávního jednání, ale bylo předmětem soudních řízení, která po ukončení dotčeného protiprávního jednání v projednávané věci skončila rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 208 výše, a ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, bod 153 výše. Je třeba nicméně zdůraznit, že na úrovni Společenství, a v souladu s prvním pododstavcem článku 256 ES, rozhodnutí PVC II bylo podkladem pro výkon rozhodnutí, neboť ukládalo peněžitý závazek jiným osobám než státům, a to bez ohledu na podání žaloby na neplatnost proti tomuto rozhodnutí na základě článku 230 ES. Na základě článku 242 ES nemá totiž žaloba předložená soudci Společenství odkladný účinek [rozsudek Soudu ze dne 14. července 1995, CB v. Komise, T‑275/94, Recueil, s. II‑2169, body 50 a 51; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 21. dubna 2005, Holcim (Německo) v. Komise, T‑28/03, Sb. rozh. s. II‑1357, bod 121]. Krom toho je nesporné, že Hoechst nepožádala o odklad výkonu rozhodnutí PVC II na základě druhé věty článku 242 ES. Konečně je třeba uvést, že rozsudky Soudu a Soudního dvora, které mimoto potvrdily rozhodnutí, byly vydány před přijetím rozhodnutí. Z toho vyplývá, že Komise se pro účely konstatování opakovaného protiprávního jednání Hoechst mohla opřít o rozhodnutí PVC II.

467    S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba dospět k závěru, že Komise se pro účely konstatování opakovaného protiprávního jednání Hoechst mohla opřít o rozhodnutí Barviva, Polypropylén a PVC II, ale nikoli o rozhodnutí PVC I.

468    Nicméně omyl, jehož se Komise dopustila ohledně rozhodnutí PVC I, nemůže zpochybnit kvalifikaci opakovaného protiprávního jednání stanovenou v projednávané věci, dokonce ani použitou sazbu zvýšení.

469    Pokud jde o kvalifikaci opakovaného protiprávního jednání, má dostatečnou oporu v rozhodnutích Barviva, Polypropylén a PVC II.

470    Pokud jde o sazbu zvýšení použitou v projednávané věci, v rozhodnutí nic nenaznačuje tomu, že by konstatování Komise, že opakování protiprávního jednání následovalo po několika dřívějších protiprávních jednáních, vedlo ke zvýšení částky pokuty na základě přitěžující okolnosti, které by bylo vyšší, než kdyby bylo konstatováno pouze jedno dřívější protiprávní jednání (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. října 2005, Danone v. Komise, bod 130 výše, bod 366).

471    Krom toho pokud jde o argument Hoechst, podle kterého bylo použité zvýšení nepřiměřené, včetně ve vztahu k ostatním podnikům uvedeným v rozhodnutí, postačí připomenout, že Komise má při stanovování výše pokuty posuzovací pravomoc a není povinna používat přesný matematický vzorec. Navíc Komise musí při určování pokuty dbát na odrazující povahu své činnosti. Přitom opakování protiprávního jednání je okolnost, která odůvodňuje značné zvýšení základní částky pokuty. Opakování protiprávního jednání je totiž důkazem, že dříve uložená sankce nebyla dostatečně odrazující. V projednávané věci nic neumožňuje mít za to, že zvýšení základní částky pokuty o 50 % za účelem nasměrování jednání Hoechst k dodržování pravidel v oblasti hospodářské soutěže je nepřiměřené (viz v tomto smyslu rozsudek Michelin v. Komise, bod 339 výše, bod 293).

472    Je tedy třeba mít za to, že kvalifikace opakovaného protiprávního jednání určená v projednávané věci, jakož i použitá sazba zvýšení, jsou opodstatněné.

473    Ostatní argumenty vznesené Hoechst nemohou tento závěr zpochybnit.

474    Pokud jde o skutečnost, že dřívější činnost Hoechst v odvětví potravinářských aditiv neměla nic společného s jejími činnostmi v odvětví PVC, je třeba zdůraznit, že pokyny označují za opakování protiprávního jednání téhož podniku „protiprávní jednání stejného typu“. Za těchto podmínek, jakmile se podnik dopustí protiprávního jednání stejného typu, i když v odlišném hospodářském odvětví, může Komise uplatnit přitěžující okolnost. Argument Hoechst v tomto ohledu tedy nelze přijmout.

475    Pokud jde o skutečnost, že Komise v jiné věci předcházející rozhodnutí podnikla kroky k zavedení kolektivní odpovědnosti skupiny a uložila zvýšení o 10 % za rok za období mezi rozhodnutím ukládajícím pokutu v jedné věci a ukončením protiprávního jednání v jiné věci, je třeba připomenout, že předchozí rozhodovací praxe Komise sama o sobě nevytváří právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže, neboť ten je vymezen výhradně v nařízení č. 17 a v pokynech (viz rozsudek Michelin v. Komise, bod 339 výše, bod 292 a citovaná judikatura), a že krom toho subjekty nemohou vložit legitimní očekávání v zachování existující situace, neboť ta může být Komisí v rámci její posuzovací pravomoci změněna (viz rozsudky Delacre a další v. Komise, bod 372 výše, bod 33, a citovaná judikatura, a Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 344 výše, bod 171).

476    Konečně jak zdůrazňuje Komise, odkaz na sdělení o spolupráci z roku 1996 nezmírňuje skutečnost, že opakování protiprávního jednání ze strany Hoechst má povahu přitěžující okolnosti. Argument předložený Hoechst, podle kterého není zvýšení za opakování protiprávního jednání spravedlivé, jestliže dotčený podnik v průběhu správního řízení zcela spolupracoval, je tedy nerelevantní.

477    Ze všech těchto důvodů musí být sedmý žalobní důvod zamítnut.

F –  K desátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z obdobného použití sdělení o spolupráci z roku 2002 na základě „zásady nejpříznivějšího ustanovení“

1.     Shrnutí rozhodnutí

478    V bodě 12.2.3 rozhodnutí, který se týká uplatnění sdělení o spolupráci z roku 1996, Komise uvádí, že Hoechst považuje za použitelné na případ v projednávané věci oznámení Komise z roku 2002 o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 45, s. 3, dále jen „sdělení o spolupráci z roku 2002“).

479    Komise především zamítá argumenty předložené Hoechst zdůrazňující, že bod 28 sdělení o spolupráci z roku 2002 stanoví, že ode dne 14. února 2002 se toto oznámení použije pro všechny případy, v nichž se žádný podnik neopírá o sdělení o spolupráci z roku 1996. Přitom v projednávané věci několik podniků – včetně Hoechst – kontaktovalo Komisi na základě sdělení o spolupráci z roku 1996. Sdělení o spolupráci z roku 2002 tedy není použitelné (body 431 a 432 odůvodnění rozhodnutí).

480    Dále pokud jde o „zásadu nejpříznivějšího ustanovení“, které se dovolává Hoechst, Komise zaprvé uvádí, že sdělení o spolupráci se nedotýkají právního rámce vymezeného v článku 15 nařízení č. 17. Vzhledem k tomu, že „zásada nejpříznivějšího ustanovení“ vyžaduje změnu právního rámce určujícího výši pokuty, není použitelná na případ v projednávané věci (bod 434 odůvodnění rozhodnutí). Navíc dotčené podniky, které Komisi nabídly svoji spolupráci, nabyly legitimního očekávání na základě skutečnosti, že tato spolupráce spočívá výhradně na sdělení z roku 1996, jež bylo v dané době jediné použitelné (bod 435 odůvodnění rozhodnutí).

481    Zadruhé Komise tvrdí, že přístup sledovaný v rozhodnutí 1999/210/ES Komise ze dne 14. října 1998 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (Věc IV/F‑3/33.708 – British Sugar plc, věc IV/F - 3/33.709 – Tate & Lyle plc, věc IV/F - 3/33.710 - Napier Brown & Company Ltd, věc IV/F - 3/33.711 – James Budgett Sugars Ltd) (Úř. věst. L 76, s. 1), nelze přenést na případ v projednávané věci, jelikož jde o odlišné situace. Komise v tomto bodě upřesňuje, že v případě British Sugar/Tate & Lyle, dosud neexistoval režim shovívavosti, když se Komise rozhodla obdobně uplatnit ustanovení sdělení o spolupráci z roku 1996 (bod 436 odůvodnění rozhodnutí).

482    Zatřetí nelze učinit závěr, že sdělení o spolupráci z roku 2002 je celkově příznivější než sdělení o spolupráci z roku 1996. Zda provedená změna přinese danému podniku výhody, či nikoli, velmi závisí na konkrétní situaci (bod 437 odůvodnění rozhodnutí).

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

483    Hoechst uvádí, že měla získat ochranu na základě obdobného použití sdělení o spolupráci z roku 2002. Hoechst tvrdí, že tyto argumenty již uvedla v odpovědi na oznámení námitek.

484    Hoechst uvádí, že začala spolupracovat již na podzim roku 1998, v okamžiku, kdy existovalo pouze sdělení o spolupráci z roku 1996. Je však třeba zohlednit skutečnost, že podle obecných zásad trestního práva musí být použita nejpříznivější právní úprava. Jestliže je sdělení o spolupráci z roku 2002 příznivější než sdělení o spolupráci z roku 1996, je třeba uplatnit prvně uvedené sdělení.

485    Podle sdělení o spolupráci z roku 2002 každý podnik účastnící se kartelové dohody, tedy dokonce i „vůdce“, může požádat o ochranu. Hoechst tvrdí, že vyloučení významného snížení pokuty ve vztahu k vůdcům, podle bodu B sdělení o spolupráci z roku 1996, nebylo převzato ve sdělení o spolupráci z roku 2002. Krom toho sdělení o spolupráci z roku 2002 je výhodnější pro první spolupracující podnik v tom smyslu, že již nevyžaduje, aby předložené důkazy umožnily Komisi přijmout rozhodnutí nařizující šetření ve smyslu čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17. K úspěchu žádosti o ochranu není ani nezbytné sdělit všechny důkazy, které má podnik k dispozici. Sdělení takových důkazů může nadále proběhnout ústně, podle ustálené praxe Komise, pokud podnik uplatní riziko sdělení důkazů ve Spojených státech.

486    V projednávané věci informace předané Hoechst dne 29. října 1998 stačily k udělení ochrany na základě sdělení o spolupráci z roku 2002. Hoechst jako první předala svoji žádost o ochranu a rovněž jako první učinila před Komisí nezbytná ústní prohlášení. Pokud by bylo použitelné sdělení o spolupráci z roku 2002, Komise by za těchto okolností zaslala Hoechst na začátku roku 1999 dopis oznamující udělení předběžné ochrany. Její žádost o ochranu by tak byla úspěšná na základě sdělení o spolupráci z roku 2002, v rozporu s tím, co tvrdí Komise v bodě 437 odůvodnění rozhodnutí.

487    Hoechst dále uvádí, že jako obecná právní zásada je „zásada nejpříznivějšího ustanovení“ použitelná jak v trestních řízeních, tak ve správních řízeních. Hoechst odkazuje zejména na nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. L 312, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 340), které stanoví, že „[s]právní sankce smí být uložena, pouze pokud ji stanoví právní předpis Společenství předcházející nesrovnalosti“ a že „[v] případě pozdější změny ustanovení týkajících se správních sankcí obsažených v předpisech Společenství se zpětně použijí ustanovení, která jsou méně přísná“.

488    Hoechst dodává, že „zásada nejpříznivějšího ustanovení“ byla uplatněna Soudním dvorem v rozsudku ze dne 17. července 1997, Farmers’ Union a další (C‑354/95, Recueil, s. I‑4559, body 40 a 41), a že je součástí právní tradice společné členským státům. Hoechst v tomto ohledu předkládá srovnávací studii předloženou v průběhu správního řízení.

489    Hoechst krom toho zdůrazňuje, že Komise uznala uvedenou zásadu v rozhodnutí British Sugar/Tate & Lyle, bod 481 výše, když upřesnila, že „sdělení [o spolupráci z roku 1996] je přímo použitelné pouze na spolupráci, k níž došlo po zveřejnění sdělení v Úředním věstníku dne 18. července 1996“ a že „[v]e všech ostatních případech spolupráce bude sdělení použito obdobně, což znamená, že veškeré příznivé zacházení ve smyslu sdělení [o spolupráci z roku 1996] bude záviset na rozsahu splnění podmínek spolupráce, jak jsou vymezeny ve sdělení“.

490    Soud tuto zásadu potvrdil v rozsudku ze dne 12. července 2001, Tate & Lyle a další v. Komise (T‑202/98, T‑204/98 a T‑207/98, Recueil, s. II‑2035, body 157 a následující).

491    Hoechst rovněž uvádí, že v rozhodnutí 2004/421/ES Komise, ze dne 16. prosince 2003 v řízení podle článku 81 ES a článku 53 Dohody o EHP proti Wieland Werke AG, Outokumpu Copper Products OY, Outokumpu Oyj, KM Europa Metal AG, Tréfimétaux SA a Europa Metalli SpA (Věc COMP/E‑1/38.240 – Průmyslové trubky) (shrnutí v Úř. věst. L 125, s. 50, dále jen „rozhodnutí Průmyslové trubky“), Komise upřesnila, že „na rozdíl od bodu 23 sdělení [o spolupráci] z roku 2002, sdělení [o spolupráci] z roku 1996 nestanoví zvláštní odměnu pro toho, kdo požádá o shovívavost, jenž odhaluje skutečnosti dříve Komisi neznámé, které mají vliv na závažnost či dobu trvání kartelu“, a že „[p]roto je vhodné zohlednit takovou spolupráci jako součást polehčujících okolností“ (bod 384 odůvodnění rozhodnutí Měděné průmyslové trubky). V důsledku toho Komise snížila základní částku pokuty uložené jednomu podniku (Outokumpu) z 38,98 na 22,22 milionu eur „mimo rámec sdělení [o spolupráci] z roku 1996“ (bod 387 odůvodnění rozhodnutí Měděné průmyslové trubky). Komise v tomto ohledu uvedla, že „Outokumpu ne[má] být trestána za svoji spolupráci uložením vyšší pokuty, než jakou by musela zaplatit v případě, že by nespolupracovala“ a že „[z] uvedeného důvodu se základní částka pokuty Outokumpu snižuje na jednorázovou částku ve výši 22,22 milionu eur, takže je totožná s hypotetickou částkou pokuty, která by byla Outokumpu uložena za protiprávní jednání trvající čtyři roky“ (bod 386 odůvodnění rozhodnutí Měděné průmyslové trubky).

492    Hoechst dodává, že i kdyby se vycházelo ze zásady, že sdělení o spolupráci z roku 1996 založilo legitimní očekávání třetích osob, které je třeba chránit, nemá tato úvaha v projednávané věci význam. Pouze Chisso by totiž mohla uplatnit postavení třetí osoby zasluhující ochranu. Chisso však nebyla vytýkána vedoucí úloha a ústním příspěvkům Chisso nebyla upřena povaha spolupráce. Naopak, Chisso měla možnost a bylo jí přiznáno právo spoléhat na skutečnost, že ústní a písemné příspěvky, které předložila v průběhu šetření budou zohledněny z titulu polehčujících okolností. Legitimní očekávání Chisso by ostatně nebylo porušeno, kdyby Komise uplatnila uvedené zásady na Hoechst a vedlo by to k osvobození Hoechst od pokuty na základě jednoho ze sdělení o spolupráci (či obou). V obou případech měla spolupráce Hoechst vést k osvobození od pokuty, zatímco spolupráce Chisso, k níž došlo později, měla vést ke snížení pokuty.

493    Hoechst na tomto základě dospěla k závěru, že pokud Komise neměla povinnost udělit ochranu před pokutou podle sdělení o spolupráci z roku 1996, měla tak učinit obdobně na základě sdělení o spolupráci z roku 2002.

494    Hoechst dodává, že v rozporu s odpovědí Komise na otázku položenou Soudem by jí použití sdělení o spolupráci z roku 2002 umožnilo dosáhnout ochrany.

495    Zaprvé podle Hoechst, Chisso nepředložila v říjnu/listopadu 1998 veškeré dokumenty, které mohly být předloženy. Tato námitka tedy neměla být určena výhradně Hoechst. Krom toho Hoechst uvádí, že úředníci Komise odpovědní za spis nepožadovali bezprostřední předložení dokumentů, které byly oznámeny a předány později. V dané době nepožadovali ani sestavení seznamu dokumentů, které budou předány později.

496    Zadruhé je absurdní domnívat se, že skutečnosti oznámené Hoechst dne 29. října 1998 nebyly dostačující k přijetí rozhodnutí nařizujícího šetření ve smyslu čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17. Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že Komise mohla prokázat existenci kartelové dohody aniž by potřebovala nařídit šetření. Pokud jde o skutečnost, že Komise neměla k dispozici specifické údaje ohledně dotčených podniků (konkrétně adresy kanceláří), Hoechst uvádí, že Komise uvedeným podnikům zaslala žádosti o informace. Věděla tedy již v dané době, a to díky spolupráci Hoechst, komu uvedené žádosti o informace zaslat.

b)     Argumenty Komise

497    Podle Komise použití „zásady nejpříznivějšího ustanovení“ předpokládá změnu právního základu, který je určující pro stanovení pokuty. Přitom k žádné změně takového druhu nedošlo. Konkrétně čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nebyl změněn prostřednictvím sdělení o spolupráci z roku 2002. Posledně uvedené definuje pouze kritéria pro udělení preferenčního zacházení určitým podnikům, které si přejí spolupracovat s Komisí, aniž by měnilo právní rámec sloužící k určení pokut, které mají být uloženy. Komise v tomto ohledu obdobně odkazuje na rozsudek LR AF 1998 v. Komise, bod 422 výše (bod 233).

498    Komise rovněž upřesňuje, že ačkoli je při výkonu své diskreční pravomoci vázána platným sdělením o spolupráci, je tomu tak, pouze pokud jsou uvedená pravidla použitelná. Komise zdůrazňuje, že uvedená pravidla zakládají legitimní očekávání ze strany dotčených podniků. V projednávané věci se legitimní očekávání ze strany podniků ohledně příznivého zacházení, jež vyplývá ze spolupráce, zakládalo výhradně na sdělení o spolupráci platném v dané době, tedy na sdělení o spolupráci z roku 1996. V rozsahu, v jakém sdělení o spolupráci z roku 1996 nezaložilo legitimní očekávání výhradně u Hoechst, je vyloučeno dovolávat se sdělení o spolupráci z roku 2002.

499    Navíc se v projednávané věci nejedná o ustanovení trestního práva hmotného, ale o ustanovení, která mohou odůvodnit zrušení sankce. „Zásadu nejpříznivějšího ustanovení“ nelze uplatnit, pokud jde o sdělení o spolupráci. Původní i nová ustanovení vycházejí ze zásady, že ochranu lze udělit pouze jedinému podniku. V případě, že by dva podniky uzavřely protiprávní dohody a požádaly o ochranu, přičemž jeden by byl první ve smyslu sdělení o spolupráci z roku 1996 a druhý ve smyslu sdělení o spolupráci z roku 2002, použití „zásady nejpříznivějšího ustanovení“ by mělo za následek povinné udělení ochrany oběma podnikům. To by vedlo k naprosté neexistenci sankcí pro oba účastníky kartelové dohody, což vůbec nemůže být cílem sdělení o spolupráci.

500    Krom toho se projednávaná věc liší od věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí 1999/210 (bod 481 výše). V rozhodné době Komise obdobně použila sdělení o spolupráci z roku 1996 v probíhajících řízeních, v nichž došlo ke spolupráci, před zveřejněním tohoto sdělení. V projednávané věci podle Komise nebyl takový přístup stanoven, neboť samo sdělení o spolupráci z roku 2002 obsahuje v bodě 28 jasné pokyny týkající se zacházení s přechodnými případy. Uvedené pokyny zaručují rovné zacházení všem zúčastněným podnikům.

501    Pokud jde o rozhodnutí Měděné průmyslové trubky uvedené v bodě 491 výše, kterého se dovolává Hoechst, Komise upřesňuje, že neuplatnila „zásadu nejpříznivějšího ustanovení“ ohledně sdělení o spolupráci z roku 2002. Pouze v souladu s bodem 3 šestou odrážkou pokynů měla za to, že okolnost, která ve smyslu nového režimu odůvodňovala zvláštní odměnu, představovala účinnou spolupráci podniku při řízení, mimo oblast působnosti sdělení o spolupráci z roku 1996.

502    Komise v odpovědi na otázku položenou Soudem dodává, že ani za předpokladu použitelnosti sdělení o spolupráci z roku 2002 na případ v projednávané věci by se Hoechst nemohla těšit ochraně, ba ani významnějšímu snížení uložené pokuty.

503    Pokud jde o ochranu před pokutou, Komise zaprvé uvádí, že Hoechst v říjnu/listopadu 1998 nepředložila všechny důkazy, které měla k dispozici, a to v rozporu s bodem 13 písm. a) sdělení o spolupráci z roku 2002. Ze stejných důvodů by nemohl být použitelný bod 13 písm. b) uvedeného sdělení, neboť Komise neobdržela soupis přesně odrážející povahu relevantních důkazů. Krom toho Hoechst se měla zavázat, že předloží uvedené důkazy „v dohodnuté době“. Podle Komise proto Hoechst na podzim roku 1998 nesplnila podmínky stanovené v bodě 13 sdělení o spolupráci z roku 2002. Na základě zjištění, že Hoechst v březnu a dubnu 1999 předložila všechny důkazy, které měla k dispozici, mohla splnit podmínky stanovené v bodě 13 sdělení o spolupráci z roku 2002 až v uvedeném okamžiku. Přitom Komise již měla k dispozici důkazy dostačující k prokázání porušení článku 81 ES, což zabránilo Hoechst, s ohledem na bod 10 sdělení o spolupráci z roku 2002, těšit se ochraně před pokutou.

504    Zadruhé vzhledem k neexistenci podrobných informací o osobách zastupujících podniky účastnící se kartelové dohody, jakož i o umístění kanceláří, Komise nemohla na základě bodu 8 písm. a) sdělení o spolupráci z roku 2002 přijmout rozhodnutí nařizující šetření ve smyslu čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17. To platí o to více, že ostatní zúčastněné podniky byly japonské, a že Hoechst krom toho prohlásila, že neexistuje žádný náznak účasti jediného dalšího evropského podniku v kartelové dohodě.

505    Zatřetí Komise odkazuje na bod 456 odůvodnění rozhodnutí, a domnívá se, že Hoechst na setkání ze dne 29. října 1998 předložila nepřesnou verzi skutkových okolností, a že klamně trvala na tom, že kartelová dohoda byla mírné povahy. Tento popis nebylo možné považovat za „důkaz“, který by Komisi umožnil, aby ve smyslu bodu 8 písm. b) sdělení o spolupráci z roku 2002 zjistila protiprávní jednání podle článku 81 ES.

506    Pokud jde o snížení pokuty, Komise tvrdí, že na základě sdělení o spolupráci z roku 2002 nemůže přesáhnout 50 % a může být dokonce nižší. Toto snížení zohledňuje datum a úroveň přidané hodnoty dotčených důkazů. Na tomto základě má Komise za to, že klamné prohlášení Hoechst o mírné povaze kartelové dohody bylo použito proti ní, a bylo jí uděleno snížení menší než 50 %.

3.     Závěry Soudu

507    Úvodem je třeba upustit od „obdobného“ uplatnění sdělení o spolupráci z roku 2002, neboť spolupráce Hoechst byla v průběhu řízení upravena sdělením o spolupráci z roku 1996. Nynější situace se v tomto ohledu liší od případu uvedeného Hoechst, v němž mohlo být sdělení o spolupráci z roku 1996 použito obdobně na situace, které vznikly před přijetím uvedeného sdělení, ale které nepodléhaly žádnému právnímu předpisu.

508    V rozsahu, v jakém lze žalobní důvod Hoechst chápat tak, že skutečně vznáší otázku časového konfliktu právních předpisů, postačí konstatovat, že takový konflikt nemůže existovat. Bod 28 sdělení o spolupráci z roku 2002 totiž jasně stanoví, že uvedené sdělení se použije ode dne 14. února 2002 pro všechny případy, v nichž se žádný podnik neopírá o „[sdělení o spolupráci z roku 1996]“. Přitom v projednávané věci se dotčené podniky, včetně Hoechst, opíraly o sdělení o spolupráci z roku 1996.

509    Je ostatně třeba uvést, že spolupráce dotčených podniků byla zahájena na konci roku 1998, tedy v okamžiku, kdy bylo použitelné pouze sdělení o spolupráci z roku 1996, ale pokračovala po zveřejnění sdělení o spolupráci z roku 2002, přičemž poslední žádost o informace zaslaná Komisí byla datována 13. prosince 2002. Krom toho je třeba zdůraznit, že až ve fázi přijetí rozhodnutí Komise rozhodla s konečnou platností o spolupráci dotčených podniků, a zejména o otázce, který podnik může být případně chráněn před pokutou. Tedy úkony spolupráce dotčených podniků v rámci sdělení o spolupráci z roku 1996 měly účinky po přijetí sdělení o spolupráci z roku 2002. Přitom pokud jde o právní situace, které dosud nepozbyly svých účinků, uplatní se nové pravidlo bezprostředně na budoucí účinky situace vzniklé za doby platnosti dřívějšího pravidla, „neexistují-li přechodná ustanovení“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 2003, Německo v. Komise, C‑512/99, Recueil, s. I‑845, bod 46). Vzhledem k tomu, že taková přechodná ustanovení v projednávané věci existují, je třeba je zohlednit a mít za to, že sdělení o spolupráci z roku 1996 bylo použitelné.

510    Tento závěr ostatně umožňuje dodržet zásadu právní jistoty a zásadu legitimního očekávání. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že sdělení o spolupráci vyvolává legitimní očekávání ohledně možnosti získat určité procento snížení (rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, bod 344 výše, bod 188). Krom toho s ohledem na znění bodu B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996, jeho cílem je odměnit velmi významným snížením pokuty pouze ten jediný podnik, který skutečně jako „první“ poskytl určující důkazy (viz rozsudek BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 550 a citovaná judikatura).

511    Krom toho, a aniž je třeba určit, zda zásada, kterou uplatňuje Hoechst, může být použitelná na sdělení Komise o spolupráci, postačí konstatovat, že sdělení o spolupráci z roku 2002 je komplexní v tom smyslu, že mění sdělení o spolupráci z roku 1996 v několika bodech, jak na úrovni hmotných pravidel, tak na úrovni procesních pravidel. Některé změny jsou příznivější pro dotčené podniky. Jiné změny naproti tomu příznivější nejsou. Navíc použití sdělení o spolupráci z roku 2002 se liší případ od případu. Sdělení o spolupráci z roku 2002 tedy nelze kvalifikovat jako celkově příznivější než sdělení o spolupráci z roku 1996.

512    Nadto by použití sdělení o spolupráci z roku 2002 na případ v projednávané věci konkrétně nevedlo nezbytně k výsledku příznivějšímu pro Hoechst.

513    V tomto ohledu je třeba uvést, že aby mohl být podnik chráněn před pokutou na základě sdělení o spolupráci z roku 2002, musí „okamžitě“ poskytnout Komisi všechny důkazy vztahující se k předpokládanému protiprávnímu jednání, které má k dispozici v době předložení, „nebo“ nejprve předložit tyto důkazy jako hypotézu, přičemž v takovém případě musí podnik poskytnout soupis důkazů, které hodlá předložit v dohodnuté době. Soupis by měl přesně odrážet povahu a obsah důkazů [bod 13 písm. a) a b) sdělení o spolupráci z roku 2002].

514    V projednávané věci a z důvodů uvedených v bodech 574 až 578 níže, je třeba konstatovat, že Hoechst neposkytla okamžitě důkazy, které měla k dispozici. Z písemností ve spisu ani nevyplývá, že Hoechst poskytla důkazy, které by Komisi umožnily seznámit se s povahou a obsahem důkazů, které Hoechst měla, a které by mohly být zpřístupněny později.

515    Použití sdělení o spolupráci z roku 2002 na případ v projednávané věci by tedy nevedlo nezbytně k ochraně Hoechst před pokutou.

516    Krom toho a v rozsahu, v jakém sdělení o spolupráci z roku 2002 stanoví, kromě ochrany, maximální snížení pokuty o 50 %, nevedlo by jeho použití nezbytně ke snížení pokuty Hoechst vyššímu, než jaké již bylo uděleno.

517    Ze všech těchto důvodů musí být desátý žalobní důvod zamítnut.

G –  K osmému a devátému žalobnímu důvodu, které se týkají použití sdělení o spolupráci

518    Osmým žalobním důvodem Hoechst tvrdí, že Komise se při určení prvního spolupracujícího podniku v projednávané věci dopustila nesprávného posouzení. Devátým žalobním důvodem Hoechst tvrdí, že Komise provedla nesprávné posouzení obsahu spolupráce Hoechst.

519    Nejdříve je třeba analyzovat osmý žalobní důvod.

1.     Shrnutí rozhodnutí

520    V bodě 12.2.3 rozhodnutí týkajícím se použití sdělení o spolupráci z roku 1996 je uvedeno následující (bod 440 odůvodnění rozhodnutí):

„Během setkání, které se konalo dne 13. listopadu 1998 Chisso ústně popsala činnosti v rámci kartelové dohody a poskytla listinné důkazy […] Komise má za to, že Chisso při té příležitosti byla prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody konstatované tímto rozhodnutím. Důkazy předané dne 13. listopadu 1998 Komisi sestávaly konkrétně z ručně psaných poznámek týkajících se několika setkání v rámci kartelové dohody. Ústní popis činnosti kartelové dohody umožnil Komisi umístit dokumenty do jejich skutečného kontextu. Informace poskytnuté Chisso umožnily Komisi prokázat existenci a obsah většiny setkání v rámci kartelu a identifikovat jejich účastníky, jak je vysvětleno v Části I.“ (neoficiální překlad)

521    Pokud jde o Hoechst, upřesnila v bodě 451 odůvodnění rozhodnutí, že „[a]niž by byla prvním podnikem, který poskytl Komisi určující důkazy, Hoechst v předběžné fázi řízení přispěla k prokázání významných aspektů protiprávního jednání a po obdržení oznámení námitek nezpochybnila věcnou správnost skutkových zjištění, na kterých Komise založila svá tvrzení“ (neoficiální překlad).

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

522    I za předpokladu použitelnosti sdělení o spolupráci z roku 1996, Hoechst tvrdí, že měla být považována za první podnik spolupracující s Komisí, který poskytl zásadní důkazy o existenci kartelové dohody.

523    Na základě chronologické analýzy skutečností Hoechst tvrdí, že advokáti Chisso se setkali s Komisí dne 29. září 1998, v rámci jiné věci. Z protokolu z uvedeného setkání vyplývá, že advokáti Chisso podpůrně uplatnili, že zastupují také další podnik, který vyjádřil zájem spolupracovat s Komisí ve věci kartelové dohody týkající se kyseliny sorbové.

524    Advokáti Chisso však nebyli ani připraveni, ani oprávněni, odhalit k danému datu totožnost daného podniku. Vyplývá to zejména ze dvou interních dokumentů Komise datovaných 1. a 2. října 1998. Skutečnost, že autor uvedených interních dokumentů se k setkání připojil po jeho začátku, neumožňuje učinit závěr, že totožnost Chisso byla předem odhalena, zejména tehdejšímu zástupci generálního ředitele generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž. Krom toho zmínka o dalším podniku v interním dokumentu ze dne 2. října 1998 nebyla typografickou chybou Komise, a skutečně se tedy netýkala Chisso.

525    Hoechst má rovněž za to, že k uvedenému datu nebyla podána žádná žádost, která by splňovala požadavky bodu E odst. 1 sdělení o spolupráci z roku 1996, a že během uvedeného setkání nebyl nabídnut ani předán žádný důkaz. Navíc nebyl popsán žádný prvek protiprávního jednání a nebyla ani sdělena obchodní jména zúčastněných podniků.

526    Dne 23. října 1998 advokáti Hoechst a Nutrinova telefonicky kontaktovali Komisi za účelem žádosti o setkání.

527    Dne 29. října 1998 v průběhu setkání s Komisí advokáti Hoechst a Nutrinova formálně požádali, aby s podniky, jež zastupovali, bylo zacházeno jako s hlavními svědky spolupráce. Popsali v tomto kontextu základní prvky kartelové dohody týkající se sorbátů, tedy dotčené výrobky, zúčastněné podniky, protisoutěžní chování a dotčené období. Tento ústní popis základních prvků byl tedy přijat Komisí jako úkon spolupráce. Srovnání s následnými zjištěními v rozhodnutí prokazuje, že informace poskytnuté společností Hoechst k uvedenému datu byly v rozhodnutí použity bez omezení. Konkrétně Komise neučinila v rozhodnutí zjištění týkající se struktury kartelové dohody, která by byla zásadně odlišná od informací poskytnutých Hoechst dne 29. října 1998.

528    Dne 13. listopadu 1998 advokáti Chisso poprvé učinili ústní vyjádření ve věci kartelové dohody týkající se sorbátů. Až toho dne byla odhalena totožnost Chisso.

529    Následně Hoechst předala Komisi několik písemných zpráv, tedy v prosinci 1998, březnu a dubnu 1999, jakož i několikrát poté. Příspěvek Hoechst ze dne 19. března 1999 byl prvním písemným příspěvkem potvrzujícím, ve formě „prohlášení společnosti“, základní prvky kartelové dohody.

530    První prohlášení společnosti ze strany Chisso bylo učiněno až 20. dubna 1999. Žádné jiné podniky účastnící se protiprávního jednání nevstoupily v této první fázi řízení s Komisí do kontaktu.

531    Uvedené skutečnosti prokazují, že Hoechst jako první předala Komisi „určující důkazy“ ve smyslu sdělení o spolupráci z roku 1996, a to ústně.

532    Hoechst dodává, že je v souladu s praxí Komise, aby byl podnik považován za první spolupracující podnik, i když poskytne nejprve ústní důkazy, pokud splňují kritérium „určujících důkazů“ a jsou následně písemně potvrzeny a doplněny. Tyto ústní důkazy již Komisi umožnily provést šetření či zaslat žádosti o informace. Písemnou formu spolupráce nepožaduje ani sdělení o spolupráci z roku 1996, ani sdělení o spolupráci z roku 2002.

533    Hoechst zdůrazňuje, že Komise se k ní chovala nevstřícně, neboť zaprvé přislíbila upozornit Chisso v případě, že by ji jiné podniky předešly, a zadruhé rázně odmítla uznat ústní příspěvky za úkony spolupráce, a vrátila se tak ke svému předchozímu postoji. Hoechst v posledně uvedeném bodě odkazuje na dopis Komise s datem 19. ledna 1999, v němž dospěla k závěru, že Hoechst ukončila spolupráci, na dopis zaslaný Hoechst 28. ledna 1999 vyjadřující její nepochopení v této věci, na telefonický rozhovor ze dne 5. března 1999, během kterého Komise uvedla, že čas setkání „bez konce“ již skončil, jakož i na dopis Komise ze dne 29. března 1999, kterým odmítla přijmout ústní svědectví ze strany Hoechst. Tento přístup je porušením práva na spravedlivý proces a zásady řádné správy. Hoechst rovněž uvádí, že od té doby praxe Komise zahrnuje připuštění žádosti a úkony spolupráce podniků v ústní formě. Přístup Komise se tedy zdá nespravedlivý také proto, že ústní svědectví Chisso byla naproti tomu přijata.

534    V každém případě, i kdyby Komise – v rozporu se svojí praxí v dané době i s nedávnou praxí – zohlednila pouze písemné informace, písemné oznámení Hoechst ze dne 19. března 1999 bylo první písemností vydanou jménem podniku a potvrzující údaje poskytnuté ústně.

535    Předložení zápisů z rozhovorů společností Chisso dne 13. listopadu 1998 nelze kvalifikovat jako první písemnou spolupráci, neboť uvedené dokumenty byly nesrozumitelné a dávaly smysl až díky popisu skutkových okolností, který jako první učinila Hoechst dne 29. října 1998. Nedostatek průkaznosti dokumentů předložených Chisso vyplývá rovněž ze skutečnosti, že Komise měla za nezbytné provést nový výslech zaměstnanců Chisso dne 9. prosince 1998. Navíc zápisy poskytnuté Chisso odkazovaly pouze na některá setkání z let 1995 a 1996. Pro mnohem delší období od roku 1978 do roku 1994 Chisso dne 13. listopadu 1998 nepředala žádný listinný důkaz. Krom toho uvedené „důkazy“ nebyly v rozhodnutí použity k prokázání činnosti v rámci kartelové dohody. Nebyly tedy „určující“.

536    Hoechst v tomto ohledu zdůrazňuje, že v interním dokumentu Komise ze dne 9. listopadu 1998, oznámeném v rámci přístupu ke spisu, je uvedeno, že advokáti Chisso „jako první nabídli svoji spolupráci a byli předejiti v důsledku dalších událostí, v rámci kterých jiné podniky poskytly užitečné informace před nimi“.

537    Hoechst dodává, že Komise jí nemůže vytýkat skutečnost, že poskytnutá vysvětlení týkající se dohod se liší od některých bodů uvedených v rozhodnutí, a zároveň přijmout, že informace poskytnuté Chisso, které udělila ochranu, nezahrnují celou dobu trvání protiprávního jednání ani všechny podrobnosti kartelové dohody.

b)     Argumenty Komise

538    Komise především zdůrazňuje, pokud jde o interní dokument Komise ze dne 9. listopadu 1998, kterého se dovolává Hoechst, že neformální posouzení úředníků Komise v předběžné fázi řízení nepředjímá rozhodnutí samotné Komise.

539    Ve zbývající části Komise opravuje způsob, jakým Hoechst popisuje sled událostí v projednávané věci.

540    Zaprvé pokud jde o setkání ze dne 29. září 1998 – jež se týkalo dvou věcí, včetně sorbátů, a jež se konalo mezi 16:30 a 18:30 –, Komise tvrdí, že advokáti jednali jménem Chisso, jak vyplývá z bodu 4 odůvodnění rozhodnutí.

541    Komise v tomto ohledu připomíná, že existují dva interní dokumenty týkající se tohoto setkání.

542    Pokud jde o interní zprávu ze dne 2. října 1998 týkající se setkání ohledně kyseliny sorbové, Komise uvádí, že tehdejší zástupce generálního ředitele generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž se setkal s advokáty Chisso mezi 16:30 a 17:30. Komise rovněž uvádí, že tato interní zpráva zmiňuje „společnost Chisso“. To dokazuje, že advokáti Chisso jmenovitě uvedli svého klienta. Pokud by tak neučinili, autor dokumentu by nebyl informován o totožnosti daného podniku. Skutečnost, že interní zpráva ze dne 2. října 1998 odkazuje na „neznámý podnik“ není kontradiktorní. Znamená to pouze, že odkaz byl na setkání s advokáty dohodnutý. Krom toho skutečnost, že uvedený dokument uvádí další podnik účastnící se dalšího řízení, je pouze typografickou chybou. Uvedeným podnikem byla ve skutečnosti Chisso.

543    Pokud jde o interní zprávu ze dne 1. října 1998 (jež se týká dvou věcí, včetně kyseliny sorbové), Komise tvrdí, že dva úředníci se připojili k setkání od 17:30. Skutečnost, že tato interní zpráva uvádí, že podnik, který si přál poskytnout informace o kartelové dohodě v odvětví sorbátů nebyl identifikován, je odůvodněna okolností, že Chisso nebyla jmenována před dvěma dotčenými úředníky, z nichž jeden je autorem dané interní zprávy.

544    Zadruhé je nesprávné tvrdit, že Hoechst popsala hlavní prvky kartelové dohody týkající se sorbátů na setkání dne 29. října 1998. Hoechst ostatně sama upřesnila v dopise ze dne 27. října 1998, že je jednalo o „první rozhovor směřující k vyjasnění dalších podrobností“. Podle interní zprávy Komise ze dne 6. listopadu 1998 Hoechst na začátku setkání uvedla, že potřebuje více času, aby se dostatečně podrobně informovala za účelem poskytnutí úplných informací.

545    Informace poskytnuté Hoechst na setkání ze dne 29. října 1998 byly velmi obecné a skutečnosti byly popsány velmi vágně. Krom toho Hoechst zmínila semestrální setkání, během kterých nebyla uzavřena žádní konkrétní dohoda. Rovněž zmiňuje neformální a přátelský charakter setkání (bod 456 odůvodnění rozhodnutí).

546    V relevantní části rozhodnutí, která uvádí popis skutečností (body 79 až 251 odůvodnění), Komise neodkazuje ani jednou na prohlášení Hoechst učiněné dne 29. října 1998. Poznámky Hoechst týkající se dohod se ostatně značně lišily od skutečností uvedených v rozhodnutí.

547    Zatřetí Komise tvrdí, že Hoechst nebyla až do 19. března 1999 připravena zcela spolupracovat. To jasně vyplývá z dopisů ze dne 21. prosince 1998 a ze dne 28. ledna 1999, v nichž Hoechst informovala Komisi, že se z důvodu trestních a občanských řízení probíhajících ve Spojených státech rozhodla neposkytnout všechny užitečné informace v daném okamžiku, jakož ani dokumenty či důkazy o existenci kartelové dohody, které měla k dispozici. V dopise ze dne 19. ledna 1999 tedy Komise uvedla, že tento přístup představuje odmítnutí spolupracovat ve smyslu sdělení o spolupráci z roku 1996. Tím na sebe Hoechst převzala nebezpečí, že jí bude uložena pokuta.

548    V rozporu s tím, co tvrdí Hoechst, Komise tvrdí, že nezohlednění ústních příspěvků nebylo v rozporu s tehdejší praxí. Tato praxe se změnila až po přijetí sdělení o spolupráci z roku 2002.

549    Krom toho pokud jde o námitku týkající se překážky v průběhu řízení, Komise tvrdí, že v dopise ze dne 29. března 1999, kterého se dovolává Hoechst, upřesnila, že pokud si Hoechst přeje mít prospěch ze sdělení o spolupráci z roku 1996, musí přinejmenším poskytnout informace, dokumenty nebo jiné důkazy, které přispívají k prokázání existence kartelové dohody. To stanoví bod D odst. 2 první odrážka sdělení o spolupráci z roku 1996. Dopis ze dne 29. března 1999 tedy uvádí, že až do té doby Hoechst podle názoru úředníků Komise nesplnila ani podmínky této první odrážky. Nic dalšího ze zápisu vypracovaného advokáty Hoechst a týkajícího se určitých částí telefonického rozhovoru ze dne 5. března 1999 s úředníkem Komise pověřeným touto věcí nevyplývá. Nejednalo se tedy o překážku, ale o správné vysvětlení situace v souladu se sdělením o spolupráci z roku 1996.

550    Začtvrté Komise uvádí, že je nepřesné tvrdit, že Chisso předala na setkání dne 13. listopadu 1998 malé množství dokumentů. V interní zprávě ze dne 19. listopadu 1998 Komise uvádí několik dokumentů týkajících se kontaktů mezi soutěžiteli mezi roky 1995 a 1996. Uvedenými dokumenty byly pořady setkání a osobní poznámky. Krom toho Chisso předala tabulky s dohodnutými cílovými cenami po celou dobu trvání kartelové dohody. Tyto písemné důkazy, jež byly rovněž vysvětleny ústně, měly pro Komisi při přijetí rozhodnutí určující význam (bod 440 odůvodnění rozhodnutí), protože poprvé v průběhu správního řízení umožnily prokázat spáchané protiprávní jednání, i když nepokrývaly celou dobu trvání ani veškeré podrobnosti kartelové dohody. Z upozornění přislíbeného Chisso na daném setkání nelze vyvodit, že tento podnik v dané době dosud nesplnil podmínky pro udělení ochrany. Nanejvýš lze vyvodit, že nebylo jisté, zda Chisso získá ochranu na základě svých tehdejších úkonů spolupráce.

551    Naproti tomu Hoechst poskytla Komisi informace, které mohly být považovány za začátek účinné spolupráce až dne 19. března 1999. Nicméně písemné sdělení ze dne 19. března 1999 neobsahovalo podrobný popis setkání a postupů kartelové dohody. Hoechst tyto podrobnosti poskytla až dne 28. dubna 1999 v odpovědi na upřesňující otázky Komise.

3.     Závěry Soudu

552    Je třeba připomenout, že bod B sdělení o spolupráci z roku 1996 stanoví, mezi dalšími podmínkami, že podnik, který „je první, kdo poskytne určující důkazy o existenci kartelové dohody“ [bod B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996], je oprávněn k 75% snížení pokuty, která by mu měla být uložena, kdyby nespolupracoval, nebo dokonce k úplnému osvobození od pokuty.

553    Ze samotného znění bodu B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996 vyplývá, že „první“ podnik nemusí poskytnout všechny důkazy prokazující všechny podrobnosti fungování kartelové dohody, ale že postačí, když poskytne určující důkazy. Znění tohoto ustanovení nevyžaduje, aby poskytnuté důkazy byly samy o sobě „postačující“ pro vypracování oznámení námitek, či dokonce pro přijetí konečného rozhodnutí, kterým se konstatuje existence protiprávního jednání (rozsudek ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 118 výše, bod 362). Ačkoli však důkazy uvedené v bodě B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996 nemusí být nezbytně samy o sobě dostatečné k prokázání existence kartelové dohody, musí být nicméně určující pro tentýž účel. Nesmí se tedy pouze jednat jenom o ukazatel směru, kterým má Komise vést šetření, ale o důkaz, který může být přímo použit jako hlavní důkazní podklad pro rozhodnutí konstatující protiprávní jednání (rozsudek BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 493).

554    Je třeba rovněž zdůraznit, že určující důkazy ve smyslu bodu B písm. b) sdělení o spolupráci z roku 1996 mohou být poskytnuty též ústně (rozsudek BASF v. Komise, bod 120 výše, bod 506).

555    Konečně je třeba připomenout, že Komise má jistý prostor pro uvážení při posouzení, zda byla dotčená spolupráce „určující“ pro usnadnění jejího úkolu prokázat existenci protiprávního jednání a ukončit jej, přičemž pouze zjevné překročení tohoto prostoru může být protiprávní (rozsudek ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 118 výše, bod 362).

556    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba přezkoumat, zda se Komise v projednávané věci dopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že Chisso byla prvním podnikem, který poskytl určující důkazy k prokázání existence kartelové dohody.

557    V tomto ohledu, je zaprvé třeba připomenout, že v bodě 440 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí, že „[b]ěhem setkání, které se konalo 13. listopadu 1998, Chisso ústně popsala činnost v rámci kartelové dohody a poskytla písemné důkazy“ a že „má […] za to, že při této příležitosti byla Chisso prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody zjištěné v tomto rozhodnutí“. Z toho vyplývá, že Komise se opírala výhradně o ústní popis činností v rámci kartelové dohody a písemné důkazy předané na setkání ze dne 13. listopadu 1998, a nikoli později, když dospěla k závěru, že Chisso byla prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody.

558    Zadruhé je třeba uvést, že na setkání ze dne 13. listopadu 1998 Chisso podrobně ústně popsala činnosti v rámci kartelové dohody. Ze zápisu z uvedeného setkání vypracovaného Komisí vyplývá, že Chisso uvedla účastníky kartelové dohody, její dobu trvání, 19 dat setkání a místo jejich konání, cíl a fungování kartelové dohody. Ohledně dvou posledně uvedených bodů Chisso upřesnila, zejména že dotčené podniky uzavřely dohody o cenách a objemech sorbátů, a že po dobu trvání kartelové dohody si byly vědomy toho, že jejich činnost je protiprávní. Chisso rovněž upřesnila způsob stanovení kvót a případné vyvstalé problémy, průběh setkání a přípravných setkání mezi japonskými výrobci, jména zaměstnanců Chisso, kteří se účastnili setkání, jakož i jména některých zaměstnanců dalších dotčených podniků, rozsah kontaktů mezi Hoechst a Daicel a systém setkávání a způsob stanovení cílových cen.

559    Zatřetí je třeba zdůraznit, že kromě podrobného ústního popisu činnosti v rámci kartelové dohody, Chisso na setkání ze dne 13. listopadu 1998 rovněž poskytla dokumenty uvedené ve vyšetřovacím spise (celkem 156 stran). Konkrétněji Chisso předala podrobné poznámky (ručně psané poznámky v japonském jazyce a jejich překlad do anglického jazyka) zapsané na setkáních kartelové dohody na jaře a na podzim roku 1995 a roku 1996 (jež odrážejí úroveň cílových cen stanovených mezi účastníky kartelové dohody), zápisy z uvedených setkání, vizitky osob, které se setkání účastnily, jakož i objemy kvót prodeje dohodnuté pro roky 1992 až 1995.

560    V rozporu s tím, co tvrdí Hoechst, byly tyto dokumenty použity Komisí, neboť na několik stran se odkazuje v rozhodnutí, zejména ve vztahu k průběhu a konkrétním výsledkům společných setkání (viz zejména poznámky pod čarou na stranách 82, 140, 141, 144 a 150 rozhodnutí). Uvedené dokumenty tedy byly relevantní za účelem prokázání „existence kartelové dohody“ ve smyslu sdělení o spolupráci z roku 1996.

561    Krom toho v rozporu s tím, co tvrdí Hoechst, byly tyto dokumenty dostatečně jasné, navzdory skutečnosti, že jeden ze zaměstnanců Chisso, který se účastnil společných setkání, poskytl upřesnění na setkání s útvary Komise konaném dne 9. prosince 1998. Jak totiž vyplývá ze zápisu z uvedeného setkání, který vypracovala Komise, upřesnění poskytnuté v otázce uvedených dokumentů se netýkala jejich obecného pochopení, ale některých podrobností spojených zejména s používáním zkratek.

562    Začtvrté je třeba uvést, že Hoechst se setkala s útvary Komise dne 29. října 1998, tedy před Chisso, aby ústně popsala dotčená setkání. Konkrétně Hoechst uvedla účastníky setkání, přibližnou dobu trvání těchto setkání (od konce 70. let/začátku 80. let do roku 1995/1996), četnost setkání a jejich předmět.

563    Nicméně je třeba zdůraznit, že během tohoto setkání Hoechst nepředložila žádný písemný dokument na podporu svých prohlášení. V tomto ohledu zástupce Hoechst zmínil, podle zápisu vypracovaného Komisí a nezpochybněného ze strany Hoechst, „veliké obtíže, jež Nutrinova měla při dohledání všech relevantních podrobností týkajících se uvedených setkání“.

564    Krom toho v tomtéž zápise je uvedeno, že „[p]ředmětem uvedených setkání nebylo rozdělení zákazníků či stanovení cen v přísném slova smyslu“ a že „[ž]ádný systém kontroly neexistoval“ nebo dále, že advokát Hoechst „kategoricky trval na tom, že úroveň dohod na uvedených setkáních byla mírná a atypická pro kartelovou dohodu týkající se stanovení cen či rozdělení zákazníků“.

565    Stejně tak v zápise ze setkání ze dne 29. října 1998 vypracovaném Hoechst se uvádí, že „[r]ozhovory mezi Hoechst/Nutrinova a Japonci se netýkaly rozdělení zákazníků, kartelových dohod o zadávacích řízeních či stanovení cen v přísném slova smyslu“.

566    V žádném okamžiku během setkání ze dne 29. října 1998 Hoechst neuvedla, že společná setkání měla za cíl přidělení dotčeným podnikům kvót objemů prodeje pro Evropu, ani že byl zaveden systém kontroly setkání, jak bylo nicméně na základě oznámení námitek konstatováno v článku 1 výroku rozhodnutí, aniž by tyto skutečnosti byly zpochybněny Hoechst. Pokud jde o kvóty prodeje, Hoechst pouze ve výše uvedeném zápisu pod označením „míra nárůstu“ uvedla, že „soutěžitelé se neshodli na pohledu na růst trhu, jenž by zajistil nárůst poptávky“.

567    Konečně Hoechst ve svém zápisu ze setkání ze dne 29. října 1998 uvedla, že „[s]etkání nebyla systematicky organizována a [že] pořady setkání byly velmi podobné“.

568    Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že zaprvé Chisso poskytla na setkání ze dne 13. listopadu 1998 podrobný popis činnosti a fungování kartelové dohody. Zadruhé popis Chisso byl podpořen dokumenty, které byly relevantní pro účely prokázání existence kartelové dohody. Zatřetí ze setkání dne 29. října 1998 vyplývá, že Hoechst sice popsala dotčená setkání, ale její popis byl jednak mnohem méně podrobný než popis Chisso, a jednak nepopsala správně předmět a fungování dotčené kartelové dohody, a konečně, že jej nepodpořila žádnými dokumenty.

569    S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že Komise se nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když dospěla k závěru, že Chisso byla prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody.

570    Žádný z argumentů vznesených Hoechst uvedený závěr nezpochybňuje.

571    Ohledně skutečnosti, že Komise na setkání ze dne 13. listopadu 1998 přislíbila Chisso upozornění, pokud by ji jiné podniky předešly, jak již bylo uvedeno v rámci analýzy prvního žalobního důvodu, tato okolnost se nedotýká skutkového zjištění, že Chisso byla prvním podnikem, který na daném setkání poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody.

572    Pokud jde o skutečnost, že Komise rázně odmítla uznat jako úkony spolupráce ústní příspěvky Hoechst, zejména informace předložené Hoechst během setkání ze dne 29. října 1998, je třeba uvést, že v bodě 5 odůvodnění rozhodnutí Komise výslovně uvádí, že dne 29. října 1998 během setkání mezi advokáty Hoechst a Nutrinova a útvary Komise, došlo k ústnímu popisu dotčeného trhu, výrobců, podílů na trhu, řízení ve Spojených státech a činnosti v rámci kartelové dohody. Nikde v rozhodnutí není upřesněno, že ústní příspěvek Hoechst na setkání ze dne 29. října 1998 nebyl zohledněn. Skutečnost, že Komise mohla v určitém okamžiku řízení mít za to, že spolupráce Hoechst nesplňuje požadavky sdělení o spolupráci z roku 1996, nemění závěr, podle kterého ústní příspěvek Hoechst na setkání ze dne 29. října 1999 byl nakonec v rámci rozhodnutí zohledněn.

573    V každém případě je třeba uvést, že Hoechst ve svých písemnostech odkazuje na dopis Komise ze dne 19. ledna 1999, v němž Komise uvedla následující:

„Útvary Komise mohou pouze zaznamenat změnu vašeho postoje a skutečnost, že Nutrinova nemá nadále v úmyslu spolupracovat podle sdělení o spolupráci […]. Informace o sorbátech, které byly dosud poskytnuty společností Nutrinova nelze považovat za poskytnuté na základě uvedeného sdělení.“

574    Je třeba v tomto ohledu uvést, že na setkání s útvary Komise dne 29. října 1998 Hoechst chtěla poskytnout písemný příspěvek do konce roku 1998. Přitom Hoechst v dopise ze dne 21. prosince 1998, na který právě Komise odpovídá v dopise ze dne 19. ledna 1999, kromě toho, že nelze uvažovat o spolupráci prostřednictvím ústních svědectví, uvedla následující:

„Bohužel nemůžeme dodržet náš slib poskytnout vám úplnou zprávu o skutkových okolnostech před koncem roku […]. Vzhledem k tomu, že americké řízení nadále pokračuje, náš poradce ve Spojených státech nám naznačil, že zpřístupnění před Komisí, jak bylo předpokládáno při rozhovoru v říjnu, by vážně ohrozilo zájmy Nutrinova (jakož i zájmy určitých jejích členů) ve Spojených státech.“

575    Z toho vyplývá, že Hoechst jasně uvedla, že v této fázi řízení nemůže dále spolupracovat s Komisí prostřednictvím písemné spolupráce ani ústních svědectví. Za uvedených okolností nelze vytýkat Komisi, že v dané fázi řízení měla za to, že Hoechst plně nespolupracuje, a že za těchto podmínek mohou být předchozí úkony spolupráce případně považovány za nedostatečné v rámci sdělení o spolupráci z roku 1996.

576    Postoj Hoechst byl následně zopakován v dopise ze dne 28. ledna 1999, v němž Hoechst uvádí:

„Nutrinova, ačkoli si nadále přeje plně a bezprostředně spolupracovat s Komisí, tak nemůže v současnosti učinit, aniž by s ohledem na americké právo vyvolala vážné a neúnosné nebezpečí vůči sobě a svým současným/bývalým zaměstnancům.“

577    Skutečnost, že Komise během telefonického rozhovoru ze dne 5. března 1999 nebo v dopise ze dne 29. března 1999, uvedla, že nový ústní příspěvek není dostačující, vyplynula z nejistoty ohledně spolupráce Hoechst v dané fázi řízení a měla za cíl upozornit Hoechst na skutečnost, že za účelem získání výhod ze sdělení o spolupráci z roku 1996 musí předložit více přesvědčivých důkazů o existenci kartelové dohody.

578    Z těchto úvah vyplývá, že Komise v rozhodnutí nakonec přijala ústní příspěvky Hoechst jako úkony spolupráce a že v každém případě postoj Komise v průběhu správního řízení vyplýval z nejistoty ohledně účinné spolupráce Hoechst na počátku řízení, přičemž Hoechst ostatně původně uvedla, že nelze uvažovat o svědectví jejích zaměstnanců před Komisí.

579    Ze všech uvedených důvodů musí být argumenty předložené v rámci osmého žalobního důvodu odmítnuty.

580    Za těchto podmínek není třeba přezkoumat devátý žalobní důvod vznesený Hoechst, neboť vzhledem k tomu, že nebyla prvním podnikem, který poskytl určující důkazy o existenci kartelové dohody, nemohla Hoechst doufat v získání významnějšího snížení pokuty, než jaké jí bylo poskytnuto s ohledem na bod D sdělení o spolupráci z roku 1996, tedy 50 % částky pokuty, která jí byla uložena, vzhledem k neexistenci spolupráce.

581    Nicméně, je třeba uvést, že určitá procesní pochybení mohou někdy odůvodnit snížení pokuty, přestože nemohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Baustahlgewebe v. Komise, bod 211 výše, body 26 až 48, a rozsudek Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied a Technische Unie v. Komise, bod 216 výše, body 436 až 438).

582    V projednávané věci je třeba zohlednit porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení v rámci uplatnění sdělení o spolupráci z roku 1996, zjištěné v bodě 137 výše, přičemž uvedených porušení se Hoechst dovolávala rovněž v rámci osmého a devátého žalobního důvodu. Proto Soud s ohledem na význam dodržování uvedených zásad Komisí v rámci správních řízení, a při výkonu své pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci, rozhodl o snížení pokuty uložené Hoechst o 10 %.

583    Konkrétní důsledky této změny budou určeny později.

H –  K jedenáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady non bis in idem

1.     Shrnutí rozhodnutí

584    V bodech 314 až 316 odůvodnění rozhodnutí, Komise v podstatě uvádí, že výkon ze strany Spojených států (či třetích zemí) jejich pravomoci vůči kartelové dohodě nijak neomezuje ani nevylučuje příslušnost Komise v rámci práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže. Navíc Komise v žádném případě nezamýšlí sankcionovat dotčené podniky za tytéž skutky jako americké a kanadské orgány. Rovněž řízení provedená a sankce uložené Komisí na jedné straně, a americkými a kanadskými orgány na druhé straně, zjevně nesledují tytéž cíle.

2.     Argumenty účastnic řízení

a)     Argumenty Hoechst

585    Hoechst má za to, že Komise porušila zásadu non bis in idem, jelikož v bodě 315 odůvodnění rozhodnutí měla za to, že není nezbytné provést odpočet americké trestní sankce uložené ve stejné věci. Komise vyjádřila názor, že v žádném případě nelze zásadu non bis in idem uplatnit v rámci vztahu mezi právem Společenství a právem Spojených států v oblasti kartelových dohod. Přitom podle Hoechst žádný rozsudek do současnosti nestanovil, že zásadu non bis in idem nelze nikdy v takovém případě použít.

586    Podrobněji Hoechst z odůvodnění rozsudku Soudního dvora ze dne 14. prosince 1972, Boehringer Mannheim v. Komise (7/72, Recueil, s. 1281) odvodila, že zásada non bis in idem je použitelná v rámci vztahu mezi právem Společenství a právem Spojených států v oblasti kartelových dohod. Krom toho druhá věta shrnutí rozsudku Soudního dvora uvádí, že „případné zohlednění, ze strany Komise, sankce uložené orgány třetího státu předpokládá totožnost skutků vytýkaných podniku obviněnému Komisí a orgány dotčeného třetího státu“.

587    V projednávané věci Komise nezpochybňuje, že se sankce vynesené proti Hoechst ve Spojených státech týkají totožné skutkové situace, jako je situace, z níž vychází rozhodnutí. V tomto ohledu Komise v rozhodnutí přešla mlčením prvky společných setkání a dohod, které se vztahovaly na mimoevropské trhy. Nicméně v bodech 4, 65 až 72, 81, 90, 92, 100, 107, 120, 121, 138, 217, 232, 246, 349, 352, 397 a 450 odůvodnění rozhodnutí Komise uvádí jasné náznaky určující jednotnou povahu protiprávního jednání.

588    Pokud by Komise zpochybnila existenci „idem“ v projednávané věci, Hoechst nabízí jako důkaz dohodu uzavřenou dne 3. května 1999 s americkým ministerstvem spravedlnosti a návrh, aby jako svědci byli vyslechnuti státní zástupce pověřený věcí ve Spojených státech a další osoba, kterou lze předvolat prostřednictvím Hoechst.

589    V každém případě má Hoechst za to, že je nezbytné odečíst americkou sankci z důvodů rovnosti, na základě zásady „přirozené spravedlnosti“ použitelné na základě judikatury Walt Wilhelm (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1969, Walt Wilhelm a další, 14/68, Recueil, s. 1).

b)     Argumenty Komise

590    Komise především tvrdí, že se zdá, že Hoechst se již nechce vracet k pokutě uložené Kanadou, ale pouze k pokutě uložené Spojenými státy.

591    Dále s odkazem zejména na rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše (bod 338), Komise uvádí, že použití zásady ne bis in idem podléhá trojí podmínce, a sice totožnosti skutků, totožnosti pachatele a totožnosti chráněného právního zájmu. Tato zásada tedy zakazuje, aby téže osobě bylo za stejné protiprávní jednání na ochranu téhož právního zájmu uloženo více sankcí.

592    V projednávané věci nejsou totožné ani skutky, ani chráněný právní zájem.

593    Pokud jde o skutky, bod 4 písm. d) dohody uzavřené dne 3. května 1999 s americkým ministerstvem spravedlnosti výslovně stanoví, že sorbáty, jichž se týkala kartelová dohoda, byly prodávány Hoechst či jejími pobočkami a ostatními účastníky kartelové dohody zákazníkům v distriktu Kalifornie Sever. Z toho vyplývá, že akt sankcionovaný soudním narovnáním (Plea Agreement) není koluzní dohoda sama o sobě, ale její provádění ve Spojených státech. Komise v tomto ohledu připomíná, že zásada teritoriality se uplatní jak v americkém právu, tak v evropském právu v oblasti kartelových dohod. Ze soudního narovnání uzavřeného mezi Hoechst a Spojenými státy nevyplývá, že zahrnuje také prováděcí opatření a účinky koluzní dohody v zahraničí, a zejména v EHP. Zjištění provedené v bodě 315 odůvodnění rozhodnutí je tedy správné. Rozsudek Boehringer Mannheim v. Komise, bod 586 výše, ostatně rovněž stanoví, že k porušení zásady non bis in idem nedojde, neexistuje-li totožnost skutků v takové situaci.

594    Ohledně chráněného právního zájmu a s odkazem na bod 316 odůvodnění rozhodnutí, jakož i na rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T‑224/00, Recueil, s. II‑2597 (bod 90), Komise tvrdí, že řízení a sankce orgánů Společenství na jedné straně, a amerických orgánů na druhé straně, neměly totožný cíl. Zatímco v prvním případě se jednalo o zachování nenarušené hospodářské soutěže na území Evropské unie či EHP, ve druhém případě se dosahovaná ochrana týkala amerického trhu.

595    Komise mimoto zdůrazňuje, že v rozsudku ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše (body 130 až 148), Soud výslovně prohlásil, že Komise může uložit pokutu v mezích stanovených čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, aniž by pro účely určení daných mezí musela zohlednit odpovídající americké sankce. Tato úvaha je použitelná na případ v projednávané věci.

596    Komise pro úplnost dodává, že žádný důvod spravedlnosti nehovoří ve prospěch odpočtu americké sankce. Ve vztazích mezi Evropskou unií a Spojenými státy neexistuje situace, jako byla situace, jež vedla Soudní dvůr, v rozsudku Walt Wilhelm a další, bod 589 výše (bod 11), ke zohlednění v právu Společenství prvních sankcí uložených na základě čl. 90 odst. 2 UO, s ohledem na úzkou vzájemnou závislost vnitrostátních trhů členských států a společného trhu (Komise v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, bod 594, bod 99).

3.     Závěry Soudu

597    Úvodem, je třeba uvést, že tento žalobní důvod byl vznesen výhradně proti skutečnosti, že pokuta uložená ve Spojených státech nebyla odečtena od pokuty uložené na úrovni Společenství. Je tedy třeba mít za to, že tento žalobní důvod se netýká pokuty uložené v Kanadě.

598    Zásada non bis in idem zakotvená rovněž v článku 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je základní právní zásadou Společenství, jejíž dodržování zajišťuje soud (rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006 SGL Carbon v. Komise, C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, bod 26).

599    Krom toho, aniž by řešil otázku, zda je Komise povinna započítat sankci uloženou orgány třetího státu v případě, že skutky vytýkané podniku Komisí a uvedenými orgány jsou totožné, Soudní dvůr stanovil, že totožnost skutků, které podniku vytýká Komise a orgány třetího státu, jsou předběžnou podmínku výše uvedené otázky (viz v tomto smyslu, rozsudky Soudního dvora ze dne 18. května 2006, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, C‑397/03 P, Sb. rozh. s. I‑4429, body 48 a 49, a SGL Carbon v. Komise, bod 598 výše, bod 27).

600    Přesněji, Soudní dvůr připomenul, že použití zásady non bis in idem podléhá třem podmínkám, a sice totožnosti skutků, totožnosti pachatele a totožnosti chráněného právního zájmu. Tato zásada tedy zakazuje, aby téže osobě byla za stejné protiprávní jednání vícekrát uložena sankce za účelem ochrany téhož majetkového právního zájmu (rozsudek Aalborg Portland a další v. Komise, bod 145 výše, bod 338).

601    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že zásada non bis in idem se nepoužije v situacích, v nichž dochází k intervenci právních řádů a orgánů hospodářské soutěže třetích států v rámci jejich vlastní působnosti (viz v tomto smyslu rozsudek SGL Carbon v. Komise, bod 598 výše, bod 32).

602    Přestože Komise v projednávané věci v některých bodech odůvodnění rozhodnutí zdůrazněných Hoechst uvádí, že dotčené skutečnosti mají původ v tomtéž souboru dohod a že trh sorbátů lze hodnotit na celosvětové úrovni, je třeba jednak zdůraznit, že použití práva Společenství v oblasti kartelových dohod předpokládá existenci dohody, rozhodnutí či jednání ve vzájemné shodě, které „by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy“ či „mezi smluvními stranami“ Dohody o EHP, jakož i ty, jejichž cílem je „vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu“ či na „území“ zahrnutém Dohodou o EHP (čl. 81 odst. 1 ES a čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP). Cílem činnosti Komise je tedy ochrana volné hospodářské soutěže na společném trhu, která je podle čl. 3 odst. 1 písm. g) ES základním cílem Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek SGL Carbon v. Komise, bod 598 výše, bod 31). Komise má v tomto ohledu za to, že dotčené protisoutěžní jednání mělo za cíl a za výsledek omezení hospodářské soutěže ve Společenství a v EHP (body 280 až 288 odůvodnění rozhodnutí) a že krom toho trvající dohoda mezi výrobci sorbátů měla citelný dopad na obchod mezi členskými státy a mezi smluvními stranami Dohody o EHP (body 289 až 294 odůvodnění rozhodnutí). Na tomto základě Komise v článku 1 výroku rozhodnutí konstatuje, že dotčené podniky porušily čl. 81 odst. 1 ES a ode dne 1. ledna 1994 čl. 53 odst. 1 Dohody o EHP.

603    A jednak ačkoli z dohody uzavřené dne 3. května 1999 Hoechst a americkým ministerstvem spravedlnosti vyplývá, že vytýkané skutečnosti se týkají kartelové dohody o sorbátech prodávaných „ve Spojených státech a jinde“, je třeba uvést, zaprvé že výše uvedená dohoda rovněž upřesňuje, že dotčené sorbáty byly prodávány Hoechst či jejími pobočkami spotřebitelům v distriktu Kalifornie Sever, a zadruhé že nebylo nijak určeno, že řízení uskutečněné ve Spojených státech se týkalo provádění či účinků kartelové dohody mimo Spojené státy, a zejména v EHP, což ostatně zjevně spadá pod územní působnost Komise (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, bod 594 výše, bod 103, a ze dne 29. dubna 2004, Tokai Carbon a další v. Komise, bod 165 výše, bod 143).

604    Proto se v projednávané věci rozhodnutí amerických úřadů pro hospodářskou soutěž a rozhodnutí úřadů pro hospodářskou soutěž Společenství liší v otázce chráněného právního zájmu.

605    Za těchto podmínek se zásada non bis in idem neuplatní. Ze stejných důvodů musí být zamítnuty úvahy týkající se spravedlnosti, které podle Hoechst v rámci pokuty uložené Komisí odůvodňují přihlédnutí k pokutě uložené ve Spojených státech. Nadto vzhledem k tomu, že Soud pokládá tuto otázku za dostatečně objasněnou prostřednictvím písemností obsažených ve spise, není třeba zabývat se žádostí Hoechst směřující k vyslechnutí svědků.

606    Ze všech těchto důvodů musí být jedenáctý žalobní důvod zamítnut.

IV –  Ke konečné částce pokuty uložené Hoechst

607    Jak vyplývá z bodů 420 až 439 výše, je třeba změnit rozhodnutí, v rozsahu v jakém proti Hoechst uplatňuje přitěžující okolnost vedoucí úlohy.

608    Krom toho jak vyplývá z bodu 582 výše, a s ohledem na porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení v rámci použití sdělení o spolupráci z roku 1996, uvedeného v bodě 137 výše, je třeba snížit pokutu uloženou Hoechst o 10 %.

609    Ve zbývající části se úvahy Komise v rozhodnutí, ani metoda výpočtu použitá Komisí nemění.

610    Konečná částka pokuty uložené žalobkyni se tedy vypočte takto: k výchozí částce pokuty (20 milionů eur) se přičte 100 % s přihlédnutím k velikosti a celkovým zdrojům Hoechst v letech 1995 a 2002, což činí celkem 40 milionů eur. Za účelem zohlednění doby trvání protiprávního jednání je tato částka zvýšena o 175 %. Základní částka pokuty je tedy 110 milionů eur. K této základní částce pokuty se přičte navýšení o 50 % z důvodu recidivní povahy jednání Hoechst, což vede k celkové částce 165 milionů eur. Tato celková částka je nakonec snížena o 50 % na základě sdělení o spolupráci z roku 1996, dosahuje tedy 82,5 milionu eur, a poté o 10 % za účelem zohlednění porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení v rámci použití sdělení o spolupráci z roku 1996, zjištěného v bodě 137 výše, což vede ke konečné částce pokuty ve výši 74,25 milionu eur.

 K nákladům řízení

611    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu Soud může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Za okolností projednávané věci je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (pátý senát)

rozhodl takto:

1)      Částka pokuty uložené Hoechst GmbH je stanovena ve výši 74,25 milionu eur.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.

Vilaras Dehousse Šváby

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. června 2008.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

E. Coulon       M. Vilaras

Obsah

Skutkový základ sporu

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

I –  K žalobním důvodům směřujícím ke zrušení rozhodnutí v plném rozsahu, v jakém se týká Hoechst

A –  K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z odmítnutí přístupu k dokumentům ve prospěch žalobkyně

1.  Shrnutí správního řízení a rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

K odmítnutí přístupu k dokumentům týkajícím se kontaktů Komise a Chisso

K odmítnutí přístupu k dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami

K žádosti o provedení nových šetření

b)  Argumenty Komise

K odmítnutí přístupu k určitým dokumentům

K žádosti o provedení nových šetření

3.  Závěry Soudu

a)  K porušení zásady řádné správy a zásady rovného zacházení

b)  K porušení práva přístupu ke spisu

K dopisu Chisso ze dne 17. prosince 2002 s jeho přílohami

K interním dokumentům týkajícím se telefonických kontaktů Komise a Chisso od září 1998 do dubna 1999

B –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neúplnosti závěrečné zprávy úřednice pro slyšení

1.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

2.  Závěry Soudu

II –  Ke třináctému žalobnímu důvodu směřujícímu ke zrušení článku 2 rozhodnutí v rozsahu, v jakém se týká Hoechst

A –  Argumenty účastnic řízení

1.  Argumenty Hoechst

2.  Argumenty Komise

B –  Závěry Soudu

III –  K žalobním důvodům směřujícím ke snížení pokuty uložené Hoechst

A –  Ke dvanáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nadměrné délky řízení

1.  Shrnutí správního řízení

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

B –  Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neoprávněného zakrytí některých důvodů rozhodnutí

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

C –  K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při určení základní částky pokuty

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

K povaze protiprávního jednání

–  K účinkům protiprávního jednání

–  K účasti nejvyšších ředitelů na protisoutěžních dohodách

–  K rozřazení podniků do kategorií

–  K faktoru zvýšení za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů Hoechst

K době trvání protiprávního jednání

b)  Argumenty Komise

K účinkům protiprávního jednání

K účasti nejvyšších ředitelů na protisoutěžních dohodách

K rozřazení podniků do kategorií

K faktoru zvýšení za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů Hoechst

K době trvání protiprávního jednání

3.  Závěry Soudu

a)  K závažnosti protiprávního jednání

K dopadu kartelové dohody na trh sorbátů v EHP

K účasti nejvyšších ředitelů Hoechst na kartelové dohodě

K rozřazení dotčených podniků do kategorií

K faktoru zvýšení za účelem zohlednění velikosti a celkových zdrojů Hoechst

b)  K době trvání protiprávního jednání

D –  K druhému a šestému žalobnímu důvodu, které se týkají námitky vycházející z vedoucí úlohy určené v rozhodnutí jako přitěžující okolnost

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

E –  K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neodůvodněného zvýšení pokuty za opakování protiprávního jednání

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

F –  K desátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z obdobného použití sdělení o spolupráci z roku 2002 na základě „zásady nejpříznivějšího ustanovení“

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

G –  K osmému a devátému žalobnímu důvodu, které se týkají použití sdělení o spolupráci

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

H –  K jedenáctému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady non bis in idem

1.  Shrnutí rozhodnutí

2.  Argumenty účastnic řízení

a)  Argumenty Hoechst

b)  Argumenty Komise

3.  Závěry Soudu

IV –  Ke konečné částce pokuty uložené Hoechst

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: němčina.