STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 4. května 2017(1)
Věc C‑106/16
Polbud - Wykonawstwo sp. z o.o. v likvidaci
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud, Polsko)]
„Svoboda usazování – Články 49 a 54 SFEU – Oblast působnosti – Přeshraniční přeměna – Přemístění statutárního sídla společnosti do jiného členského státu bez přemístění skutečného sídla – Návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku členského státu původu – Požadavek zrušení a likvidace společnosti – Ochrana věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců – Proporcionalita“
I – Úvod
1. Odporují svobodě usazování předpisy členského státu, které brání společnosti založené podle práva tohoto státu přeměnit se na společnost podle práva jiného členského státu?
2. Toto je v podstatě otázka, kterou má Soudní dvůr v rámci předložené žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodnout. Vyvstala v situaci, kdy polská společnost s ručením omezením chtěla přijmout právní formu společnosti podle lucemburského práva a ponechat si přitom svou právní identitu. Výmazu dotčené společnosti z polského obchodního rejstříku, který je potřebný k dokončení tohoto záměru, však brání skutečnost, že právo tohoto členského státu za tímto účelem vyžaduje předchozí likvidaci a zrušení společnosti.
3. Soudnímu dvoru se v této souvislosti nabízí příležitost upřesnit dosah oblasti působnosti svobody usazování a vyjasnit otázku zásadního významu. Je totiž nutné rozhodnout, zda tato základní svoboda nezaručuje společnosti založené podle práva členského státu nejen svobodnou volbu místa její hospodářské činnosti v rámci Unie, ale nezávisle na tom také přeshraniční změnu právní formy této společnosti.
4. Tato věc tak dále doplní řadu dobře známých rozsudků Soudního dvora týkajících se přeshraniční mobility společností(2). Skutečně patrně existuje pouze málo dílčích oblastí unijního práva, které by rozněcovaly takové vášně v odborných kruzích a byly jí podobně intenzivně prostoupeny. Nebo jak pronesl k doslova obrovskému počtu příslušných pojednání(3) Karl Valentin(4): „Bylo již řečeno vše, ale neřekli to ještě všichni“.
5. Soudní dvůr je tedy opět povolán k rozhodnutí.
II – Právní rámec
A – Právní předpisy Unie
6. Rámec unijního práva je dán svobodou usazování podle článků 49 a 54 SFEU.
B – Vnitrostátní právní předpisy
7. Článek 270 Kodeks spółek handlowych (polský zákoník obchodních společností, dále jen „KSH“) stanoví:
„Společnost zaniká:
[…]
2. rozhodnutím společníků o zrušení společnosti nebo přemístění sídla společnosti do zahraničí, které je potvrzeno notářským zápisem;
[…]“
8. Článek 272 KSH zní takto:
„K zániku společnosti dochází výmazem společnosti z rejstříku po provedení likvidace.“
9. V článku 288 § 1 KSH se stanoví, že poté, co shromáždění společníků schválí konečnou rozvahu a ukončí likvidaci, oznámí uvedenou rozvahu v sídle společnosti a předloží ji rejstříkovému soudu spolu s návrhem na výmaz společnosti z rejstříku. Rozhodujícím dnem je den předcházející dni, kdy dojde mezi společníky k rozdělení aktiv, které zůstanou po uspokojení nebo zabezpečení věřitelů.
10. Články 551 až 568 KSH upravují přeměnu společností. V této souvislosti stanoví čl. 562 § 1 KSH, že přeměna kapitálové společnosti vyžaduje příslušné rozhodnutí shromáždění společníků nebo valné hromady.
11. Článek 17 Ustawa z dnia 4 lutego 2011 r. – Prawo prywatne międzynarodowe (zákon ze dne 4. února 2011 o mezinárodním právu soukromém) zní (výňatek):
„1. Právnická osoba se řídí právem státu, ve kterém má své sídlo.
2. Pokud však právní řád podle odstavce 1 stanoví, že platí právo státu, podle kterého byla právnická osoba založena, uplatní se právo tohoto státu.
[…]“
12. Článek 19 zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví:
„1. Přemístěním sídla do jiného státu se právnická osoba podřizuje právu tohoto státu. Právní subjektivita podle předpisů dosavadního státu sídla se zachová, pokud to připouští právní úprava obou dotčených států. Přemístění sídla v rámci Evropského hospodářského prostoru nevede ke ztrátě právní subjektivity.
2. Spojení právnických osob se sídlem v různých státech vyžaduje splnění podmínek, které stanoví právo těchto států.“
III – Spor v původním řízení a řízení před Soudním dvorem
13. Společnost Polbud-Wykonawstwo sp. z o.o. (dále jen „Polbud“) je společnost s ručením omezeným založená podle polského práva se sídlem v Łącku. Její společníci přijali dne 30. září 2011 rozhodnutí o přemístění „sídla společnosti“ do Lucemburského velkovévodství, a to na základě čl. 270 bodu 2 KSH. Místo skutečného výkonu hospodářské činnosti zůstalo nezměněno.
14. Na tomto základě společnost Polbud podala dne 19. října 2011 u příslušného rejstříkového soudu návrh na zahájení likvidace. Zahájení likvidace bylo do obchodního rejstříku zapsáno dne 26. října 2011 a byl jmenován likvidátor.
15. Dne 28. května 2013 se shromáždění společníků společnosti Polbud před notářem v Rambrouch (Lucembursko) dohodlo vykonat rozhodnutí přijaté v září 2011 o přemístění sídla a přemístit sídlo společnosti s účinností k danému dni do Lucemburska, a to aniž byla ukončena její právní subjektivita nebo zřízena nová právnická osoba. Dále bylo zejména rozhodnuto o přijetí právní formy společnosti s ručením omezeným podle lucemburského práva, o změně názvu společnosti na Consoil Geotechnik S.à.r.l. (dále jen „Consoil“) a o novém uzavření společenské smlouvy. Na základě toho byla společnost Consoil dne 14. června 2013 zapsána do lucemburského obchodního rejstříku(5).
16. Společnost Polbud následně dne 24. června 2013 podala u rejstříkového soudu v Polsku návrh na výmaz z obchodního rejstříku. Nařízení soudu, aby společnost Polbud za tímto účelem předložila požadované doklady o zrušení a likvidaci společnosti, tato společnost nerespektovala. Poukázala místo toho na přemístění sídla společnosti do Lucemburska a na pokračující existenci společnosti podle práva tohoto členského státu.
17. Rejstříkový soud zamítl tento návrh rozhodnutím ze dne 19. září 2013. Opravné prostředky podané proti tomuto rozhodnutí v prvním a druhém stupni byly neúspěšné.
18. Kasační stížností podanou dne 4. června 2014 se tato společnost nakonec obrátila na Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud, Polsko). Uvedla, že dnem přemístění sídla do Lucemburska ztratila svůj polský personální status a stala se společností podle lucemburského práva. Tímto okamžikem tedy skončila likvidace a společnost musela být vymazána z polského rejstříku.
19. Sąd Najwyższy má pochybnosti, zda odmítnutí výmazu společnosti z obchodního rejstříku z důvodu nesplnění předpokladů, které jsou pro to stanoveny podle polského práva, neodporuje svobodě usazování zaručené unijním právem. Tento soud se proto dne 22. října 2015 obrátil na základě článku 267 SFEU na Soudní dvůr s následujícími otázkami:
1. Brání články 49 a 54 SFEU tomu, aby členský stát, ve kterém byla založena společnost s ručením omezeným, uplatnil předpisy vnitrostátního práva, které podmiňují výmaz v obchodím rejstříku zrušením společnosti po provedení likvidace, pokud byla společnost znovu založena v jiném členském státě na základě rozhodnutí společníků o pokračování právní subjektivity získané v členském státě založení?
V případě záporné odpovědi:
2. Je možné vykládat články 49 a 54 SFEU v tom smyslu, že vnitrostátním právem stanovená povinnost společnosti provést likvidaci, která zahrnuje ukončení probíhajících obchodů, vymožení pohledávek, splnění závazků a zpeněžení majetku společnosti, uspokojení nebo zajištění věřitelů, předložení finanční zprávy o provedených opatřeních, jakož i určení osoby, která uchovává účetnictví a dokumenty, a která předchází zániku společnosti, k němuž dojde v okamžiku jejího výmazu z obchodního rejstříku, představuje opatření vhodné, nezbytné a přiměřené k tomu, aby byl chráněn obecný zájem ve formě ochrany věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců přemisťující se společnosti?
3. Musí být články 49 a 54 SFEU vykládány v tom smyslu, že o omezení svobody usazování se jedná tehdy, pokud společnost s cílem přeměnit se na společnost jiného členského státu do něj přemístí své statutární sídlo, aniž přemístí hlavní sídlo podniku, které zůstane ve členském státu založení?
20. V řízení před Soudním dvorem předložily písemná vyjádření Polská republika, Rakouská republika, Portugalská republika a Evropská komise. Jednání konaného dne 6. března 2017 se zúčastnili uvedení zúčastnění s výjimkou Portugalské republiky a dále společnost Polbud a Spolková republika Německo.
IV – Právní posouzení
21. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká změny právní formy společnosti Polbud na společnost s ručením omezeným podle lucemburského práva. Vzhledem k tomu, že Lucembursko, stejně jako všechny ostatní členské státy, podmiňují založení a existenci společností podle tuzemského práva umístěním sídla v tuzemsku, je takový záměr nutně spojen s přemístěním sídla(6). K tomu podle všeho došlo zápisem společnosti Consoil do lucemburského obchodního rejstříku(7).
22. V souladu s terminologií Soudního dvora došlo k přeshraniční přeměně. Je jí míněna přeměna společnosti na společnost podléhající právu jiného členského státu, která v důsledku toho vznikne(8).
23. Úspěch takové přeměny závisí v zásadě stejnou měrou na právních řádech státu původu a státu hostitelského. V rozsudku VALE(9) se například jednalo o to, že hostitelský členský stát sice pro tuzemské společnosti stanovil možnost přeměny, avšak nepřipouštěl přeshraniční přeměny. Projednávaná věc se naproti tomu týká překážek ze strany členského státu původu. Právní předpisy Polska totiž neumožňují provést výmaz společnosti Polbud, jejíž právní subjektivita má pokračovat v podobě společnosti Consoil, z obchodního rejstříku bez předchozího provedení likvidace a zrušení.
24. Následně je v podstatě zapotřebí vyjasnit, zda takovému postupu nebrání svoboda usazování. Zvláštností tohoto případu je přitom okolnost, že přeshraniční přeměna podle údajů v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není spojena se změnou místa hospodářské činnosti společnosti. Předkládající soud si klade otázku, zda je v takové situaci dána oblast působnosti svobody usazování (třetí otázka), zda nedochází k omezení této svobody (první otázka) a zda takové omezení nemůže být případně odůvodněné (druhá otázka).
A – Ke třetí předběžné otázce
25. Třetí předběžná otázka, která je možná formulována trochu zavádějícím způsobem, se týká oblasti působnosti svobody usazování podle článků 49 a 54 SFEU. Touto otázkou je nutno se zabývat nejprve. Pokud se totiž svoboda usazování nevztahuje na přeshraniční přeměnu, o jakou jde v projednávané věci, pak další otázky týkající se omezení a odůvodnění vůbec nevyvstávají.
26. Svou otázkou se chce předkládající soud dozvědět, zda se svoboda usazování vztahuje na postup, při němž společnost založená podle práva jednoho členského státu přemístí za účelem přeměny na společnost jiného členského státu své statutární sídlo do tohoto jiného členského státu, aniž změní „hlavní sídlo podniku“ – tedy v návaznosti na slovník Soudního dvora v rozsudku Cartesio(10) své „skutečné sídlo“ – jež zůstává v členském státě původu.
27. Podle judikatury Soudního dvora patří přeměny společností v zásadě k hospodářským činnostem, u nichž jsou členské státy povinny respektovat svobodu usazování(11). To však neznamená, že jsou takové postupy obecně zahrnuty do oblasti působnosti této základní svobody. Naopak musí být vždy splněny požadavky podle článku 49 SFEU. Podle tohoto ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území jiného členského státu, přičemž se společnostmi založenými podle práva některého členského státu se podle článku 54 SFEU zachází stejně jako se státními příslušníky.
28. Je tedy zapotřebí posoudit, zda je společnost Polbud nutno považovat za společnost ve smyslu článku 54 SFEU, a zda se tak tato společnost může dovolávat svobody usazování (viz k tomu níže bod 1), a dále zda je s přeměnou zamýšlenou v projednávané věci spojeno usazení v jiném členském státě (viz k tomu níže bod 2).
1. Společnost ve smyslu článku 54 SFEU
29. Podle judikatury je otázka, zda je článek 49 SFEU použitelný na společnost, která se dovolává svobody usazování, podle článku 54 SFEU otázkou předběžnou, kterou lze zodpovědět pouze na základě vnitrostátního práva. Členské státy mají totiž možnost volby při definování jak vazby, která je vyžadována od společnosti k tomu, aby mohla být považována za společnost založenou podle jeho vnitrostátního práva, která může z tohoto titulu využít práva na usazování, tak vazby vyžadované pro pozdější zachování tohoto postavení(12).
30. Ve světle čl. 17 odst. 1 polského zákona o mezinárodním právu soukromém by se mohlo jevit jako sporné, zda je společnost Polbud v důsledku přemístění svého statutárního sídla do Lucemburska nadále považována za polskou společnost, která se tak může z tohoto titulu dovolávat svobody usazování. Podle tohoto ustanovení totiž podléhá právnická osoba právu státu, v němž má své sídlo. Podle vyjádření Polska na jednání polský zákonodárce pojem „sídla“ nekonkretizoval. Pokud je však tímto pojmem míněno statutární sídlo, bylo by nutno dovodit závěr, že společnost Polbud již nelze považovat za společnost podle polského práva.
31. Vyjasnění této otázky je však věcí předkládajícího soudu a může být nyní ponecháno otevřené, neboť tento soud sám nezpochybňuje, že se společnost Polbud může dovolávat svobody usazování.
2. Usazení v jiném členském státě
32. Dále je zapotřebí posoudit, zda se v projednávané věci jedná o usazení v jiném členském státě ve smyslu článku 49 SFEU.
33. Podle ustálené judikatury je pojem „usazování“ pojat velmi širokým způsobem a zahrnuje možnost podílet se stabilně a trvale na hospodářském životě jiného členského státu a dosahovat přitom zisku(13). K tomu je nutné, aby byla zajištěna trvalá přítomnost v hostitelském členském státě, kterou je možno určit na základě objektivních a ověřitelných okolností(14).
34. Při upřesňování pojmu „usazování“ Soudní dvůr dále zdůraznil, že zahrnuje skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálé provozovny v tomto státě po neurčitou dobu(15). V novější judikatuře dospěl na základě toho k závěru, že se přitom předpokládá skutečné usazení v hostitelském členském státě a výkon skutečné hospodářské činnosti v tomto státě(16). Soudní dvůr však dosud kritérium skutečného usazení posuzoval pouze v souvislosti s existencí omezení(17) či odůvodnění(18) omezujících opatření.
35. Pokud je však jednak usazení nesporně předpokladem pro uplatnění svobody usazování a jednak pojem „usazení“ zahrnuje v ustálené judikatuře skutečné usazení v hostitelském členském státě a výkon skutečné hospodářské činnosti, měly by pak do oblasti působnosti svobody usazování spadat pouze ty postupy, které jsou spojeny s usazením ve smyslu skutečného usazení.
36. Ve světle širokého chápání pojmu „usazení“ Soudním dvorem je postačující již existence určité infrastruktury v hostitelském členském státě, která umožňuje v tomto státě stabilně a soustavně vykonávat hospodářskou činnost(19). Podle judikatury kromě toho postačuje již úmysl se v tomto smyslu usadit(20).
37. Co se týče projednávané věci, zůstalo podle vyjádření předkládajícího soudu těžiště obchodní činnosti společnost Polbud v Polsku. Tím není vyloučeno, že tato společnost rozvine v Lucembursku činnosti, které představují skutečné usazení ve smyslu judikatury, nebo že se takovýmto způsobem usadit zamýšlí. Pokud by tomu tak bylo, je oblast působnosti svobody usazování otevřena(21).
38. Pokud však jde společnosti Polbud výhradně o změnu práva společností, které se na ni uplatní, není svoboda usazování relevantní. Tato svoboda totiž přiznává hospodářským subjektům Unie svobodnou volbu místa hospodářské činnosti, nikoli však svobodnou volbu práva, které se na ně uplatní. Svoboda usazování se tak na přeshraniční přeměnu nevztahuje samoúčelně, ale pouze ve spojení se skutečným usazením.
– K rozsudku Cartesio
39. Nic jiného nelze dovodit zejména z rozsudku Cartesio(22). Soudní dvůr v něm na jednu stranu rozhodl, že členské státy mohou společnostem podléhajícím jejich vnitrostátnímu právu nedovolit zachovat si toto postavení, pokud své sídlo přemístí na území jiného členského státu, čímž přeruší vazbu, kterou stanoví vnitrostátní právo členského státu založení(23). Na stranu druhou je – jak Soudní dvůr konstatoval obiter dicens – nutno případ přemístění sídla společnosti beze změny práva, kterým se řídí, odlišit od případu, kdy dochází k přemístění společnosti z určitého členského státu do jiného členského státu se změnou použitelného vnitrostátního práva, přičemž se společnost změní na společnost určité formy upravené vnitrostátním právem členského státu, do něhož se přemístila(24).
40. Tyto vývody nelze chápat v tom smyslu, že Soudní dvůr umožnil uplatnění oblasti působnosti svobody usazování na přeshraniční přeměny bez ohledu na každé skutečné usazení. Souhrnné zhodnocení jeho úvah spíše naznačuje, že činí rozdíl mezi přemístěním skutečného sídla beze změny práva použitelného na předmětnou společnost a přemístěním se změnou tohoto práva. Tento závěr je patrně nutno dovodit již proto, že jednak je obiter dictum Soudního dvora zapotřebí vykládat ve světle jádra problematiky, z níž vychází, a jednak bylo předmětem uvedeného rozsudku přemístění skutečného sídla společnosti(25).
– K rozsudkům Centros a Inspire Art
41. Problém neexistuje ani ve vztahu k rozsudkům Centros(26) a Inspire Art(27). Pokud by totiž měla společnost Polbud v úmyslu hospodářsky působit jako společnost podle práva jednoho členského státu výlučně v jiném členském státě, odpovídá to stavu, který Soudní dvůr v uvedených rozsudcích výsledně považoval za slučitelný se svobodou usazování. Je nicméně zapotřebí rozlišovat. Ve výše uvedených věcech posuzoval Soudní dvůr skutkový stav vždy z pohledu společnosti založené v jednom členském státě, která měla v úmyslu se usadit v jiném členském státě, který byl státem sídla vlastníků společnosti. Z popisu uvedeného v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však vyplývá, že se projednávaný případ týká již existující společnosti, která by chtěla pouze změnit právní režim.
42. K žádnému jinému závěru přitom nevede okolnost, že v Lucembursku dosáhla v podobě společnosti Consoil zápisu společnost s deklarovanými cílem pokračovat v právní subjektivitě společnosti Polbud. Z pohledu Polska to nemůže být relevantní. Jak totiž zdůraznil Soudní dvůr, předpokládá přeshraniční přeměna společností postupné uplatnění dvou vnitrostátních práv(28). Obrazně řečeno tak společnost Polbud sice stojí jednou nohou v Lucembursku, druhá se však stále nachází v Polsku.
3. Dílčí závěr
43. Na třetí předběžnou otázku je tudíž nutno odpovědět v tom smyslu, že svoboda usazování podle článků 49 a 54 SFEU se vztahuje na postup, při němž společnost založená podle práva jednoho členského státu přemístí za účelem přeměny na společnost jiného členského státu své statutární sídlo do tohoto jiného členského státu, pokud se tato společnost skutečně v tomto jiném členském státě usadí za účelem výkonu skutečné hospodářské činnosti nebo se takovýmto způsobem usadit zamýšlí. Oprávnění tohoto členského státu určit jak vazbu, již musí společnost vykázat, aby byla považována za společnost založenou podle jeho práva, tak vazbu, která je požadována pro zachování této vlastnosti, tím není dotčeno.
B – K první předběžné otázce
44. Pokud by se v případě společnosti Polbud jednalo o skutečné usazení v Lucembursku – což musí posoudit předkládající soud – je následně zapotřebí se věnovat první předběžné otázce. Tou má být vyjasněno, zda k omezení svobody usazování dochází v případě, že je výmaz předmětné společnosti z obchodního rejstříku členského státu původu, který je požadován k provedení přeshraniční přeměny, podmíněn předchozí likvidací a zrušením této společnosti.
45. Podle ustálené judikatury musí být za omezení svobody usazování považována všechna opatření, která výkon této svobody znemožňují, jsou tomuto výkonu na překážku nebo jej činí méně atraktivním(29).
46. Podle údajů předkládajícího soudu nevede přemístění sídla polské společnosti v rámci Unie podle čl. 19 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém ke ztrátě právní subjektivity. Také v případě změny statusu společnosti zůstává personální identita zachována. Polské právo v důsledku toho v zásadě uznává, že právní subjektivita společnosti Polbud může v podobě společnosti Consoil pokračovat. Zároveň je však rozhodnutí o přemístění sídla do zahraničí podle čl. 270 bodu 2 KSH ve spojení s článkem 272 KSH spojeno se zrušením společnosti po provedení likvidace.
47. Odmítavý postoj polských orgánů k výmazu společnosti Polbud bez předchozí likvidace a zrušení však brání provedení přeshraniční přeměny. Je proto nutné konstatovat existenci omezení svobody usazování(30).
48. Na první předběžnou otázku je tudíž nutno odpovědět v tom smyslu, že v případě, kdy se společnost založená podle práva jednoho členského státu skutečně usadí v jiném členském státě za účelem výkonu skutečné hospodářské činnosti nebo takové usazení zamýšlí a přemění se na společnost podle práva tohoto členského státu, omezuje uplatnění vnitrostátních právních předpisů, podle nichž je výmaz této společnosti z obchodního rejstříku členského státu původu podmíněn jejím předchozím zrušením po provedení likvidace, svobodu usazování.
C – Ke druhé předběžné otázce
49. Závěrem je nutno se zabývat druhou otázkou. Je zaměřena v podstatě na to, zda povinnost provést likvidaci představuje přiměřené opatření k ochraně věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců společnosti, která uskutečňuje přeshraniční přeměnu.
50. Podle popisu předkládajícího soudu zahrnuje postup likvidace konkrétně ukončení probíhajících obchodů, vymožení pohledávek, splnění závazků a zpeněžení majetku společnosti, uspokojení nebo zajištění věřitelů, předložení finanční zprávy o provedených opatřeních, jakož i určení osoby, která uchovává účetnictví a dokumenty. Tento postup předchází zrušení společnosti, k němuž dochází v okamžiku výmazu z obchodního rejstříku.
51. Vyjma případů uvedených v článcích 51 a 52 SFEU jsou omezení svobody usazování podle ustálené judikatury přípustná pouze v případě, jsou-li odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu. Musí být přitom způsobilá k dosažení sledovaného cíle a nesmějí překračovat meze toho, co je k jejich dosažení nezbytné(31).
52. Následně se budu věnovat nejprve námitce Polska, podle níž je požadavek likvidace společnosti odůvodněn již z důvodů boje proti zneužívajícím praktikám (viz k tomu níže bod 1). Dále se budu zabývat zájmy věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců, jež zmiňuje ve své předběžné otázce předkládající soud (viz k tomu níže bod 2).
1. K boji proti zneužívajícím praktikám
53. Podle názoru Polska se u přeměny, která je předmětem projednávané věci, jedná o umělou konstrukci, která není podložena hospodářskými důvody. Likvidace společnosti je vhodným opatřením k odrazení podniků od obcházení vnitrostátního práva.
54. Vyjádření Polska je zbytečné, pokud vychází z předpokladu, že společnost Polbud zamýšlí pouze změnu statusu společnosti. To by totiž již – jak je vyloženo výše – nespadalo do oblasti svobody usazování. Pokud je však oblast působnosti této svobody vzhledem k rozvoji skutečné hospodářské činnosti v hostitelském členském státě otevřená, nelze s polským stanoviskem souhlasit.
55. Na jednu stranu je nesporné, že se nikdo nemůže unijního práva dovolávat zneužívajícím způsobem(32). Obecná povinnost k provedení postupu likvidace však překračuje meze toho, co je k zabránění takovým praktikám nezbytné, neboť ji lze ve výsledku postavit naroveň nepřípustné obecné domněnce, že došlo ke zneužití(33). Pokud by v konkrétním případě byla přeshraniční přeměna vedena nekalými pohnutkami, je věcí členských států přijmout vhodná opatření k zabránění podvodům nebo k jejich stíhání(34).
2. K ochraně zájmů věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců
56. Zájmy věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců jsou naléhavými důvody obecného zájmu(35). Není však již patrné, že by povinnost k provedení postupu likvidace byla vhodná k ochraně zájmů uvedených skupin. Daleko spíše by tím bylo v přeshraniční přeměně bráněno i tehdy, pokud tyto zájmy ohroženy nejsou(36).
57. Takové opatření se naopak jeví přímo jako kontraproduktivní. Jak totiž uvádí předkládající soud, je postup likvidace výsledně zaměřen na ukončení právní existence společnosti. Vede tudíž k tomu, že soukromým věřitelům společnosti zmizí jejich dosavadní smluvní partner, pracovní poměry všech zaměstnanců jsou zrušeny a menšinoví společníci, stejně jako ostatní společníci, jsou odkázáni na likvidační zůstatek.
58. Na druhou stranu to však neznamená, že by členský stát nemohl v zájmu ochrany veřejných zájmů vázat přeshraniční přeměny na splnění podmínek. Tato opatření však musí splňovat zásadu proporcionality. Následně se v tomto ohledu budu věnovat situaci věřitelů [k tomu viz níže písmeno a)], menšinových společníků [k tomu viz níže písmeno b)] a zaměstnanců [k tomu viz níže písmeno c)]
a) K ochraně věřitelů
59. Pokud jde o ochranu věřitelů, mohou připadat v úvahu pouze zájmy stávajících věřitelů společnosti. Bude-li totiž společnost Polbud po provedení přeshraniční přeměny působit v právní formě lucemburské společnosti nadále také v Polsku, je pro potenciální věřitele zjevné, že se vnitřní a vnější vztahy společnosti nebudou řídit polským právem(37).
60. Existuje však riziko, že zájmy stávajících věřitelů budou přeměnou negativně dotčeny. Společnost by zejména mohla nadále podléhat méně přísným pravidlům, pokud jde o kapitálovou ochranu a ručení. Ve světle toho by nebylo možné vytýkat těmto věřitelům požadavek přiměřených záruk, pokud mohou prokázat, že uspokojení pohledávek, které již za společností mají, je přeměnou ohroženo(38).
61. Co se dále týká tvrzení Polska, že by se situace věřitelů přeměnou zhoršila také z procesněprávního hlediska, když poukazuje na skutečnost, že by věřitelé museli společnost žalovat u soudů jiného členského státu, není tato námitka přesvědčivá. Pokud totiž – jak naznačují úvahy předkládajícího soudu – zůstane skutečné sídlo společnosti v Polsku, lze vycházet z toho, že tato společnost může být v Polsku i nadále žalována(39).
b) K ochraně menšinových společníků
62. Změnou statusu společnosti by dále mohlo být ovlivněno postavení společníků, kteří se případně marně vyslovovali proti přeměně. Nový status společnosti totiž může vést ke změně práv a povinnosti osob, jež mají ve společnosti účast. Za těchto okolností by se jevilo jako přiměřené umožnit společníkům, aby za přiměřenou náhradu ukončili svou účast ve společnosti(40).
c) K ochraně zaměstnanců
63. Pokud jde konečně o ochranu zájmů zaměstnanců, je jednak zapotřebí předeslat, že se tímto bodem ani předkládající soud, ani účastníci řízení blíže nezabývali. Na druhou stranu neexistují v případě společnosti Polbud žádné náznaky toho, že by přesouvala či rušila pracovní místa.
64. Přeměna a s tím spojené přemístění statutárního sídla společnosti by však mohly mít dopad na některá práva zaměstnanců, která jsou spojena s tímto sídlem. Je tím míněna v první řadě spoluúčast na rozhodování podniku, tj. účast na vedení podniku(41). Právo společností, které se po přeměně na tuto společnost uplatní, může stanovit užší rozsah práv v oblasti spolurozhodování zaměstnanců.
65. Přeshraniční přeměna se potud ve svých možných dopadech na práva zaměstnanců neliší od přeshraniční fúze(42). Tu unijní zákonodárce samostatně upravil ve směrnici 2005/56(43), v jejímž článku 16 stanovil zvláštní právní úpravu pro ochranu zájmů zaměstnanců, která je v podstatě zaměřena na dosažení řešení prostřednictvím jednání. Ve světle těchto skutečností nevede k žádným pochybnostem snaha členského státu původu, aby se společnost, jež má v úmyslu přeshraniční přeměnu, řídila odpovídajícími pravidly.
3. Dílčí závěr
66. Na druhou předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět tak, že obecná povinnost provést likvidaci nepředstavuje přiměřené opatření k ochraně věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců společnosti, která má v úmyslu uskutečnit přeshraniční přeměnu.
V – Závěry
67. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud, Polsko) odpověděl následovně:
„1. Svoboda usazování podle článků 49 a 54 SFEU se vztahuje na postup, při němž společnost založená podle práva jednoho členského státu přemístí za účelem přeměny na společnost jiného členského státu své statutární sídlo do tohoto jiného členského státu, pokud se tato společnost skutečně v tomto jiném členském státě usadí za účelem výkonu skutečné hospodářské činnosti nebo se takovýmto způsobem usadit zamýšlí. Oprávnění tohoto členského státu určit jak vazbu, již musí společnost vykázat, aby byla považována za společnost založenou podle jeho práva, tak vazbu, která je požadována pro zachování této vlastnosti, tím není dotčeno.
2. V případě, kdy se společnost založená podle práva jednoho členského státu skutečně usadí v jiném členském státě za účelem výkonu skutečné hospodářské činnosti nebo takové usazení zamýšlí a přemění se na společnost podle práva tohoto členského státu, omezuje uplatnění vnitrostátních právních předpisů, podle nichž je výmaz této společnosti z obchodního rejstříku členského státu původu podmíněn jejím předchozím zrušením po provedení likvidace, svobodu usazování.
3. Obecná povinnost provést likvidaci nepředstavuje přiměřené opatření k ochraně věřitelů, menšinových společníků a zaměstnanců společnosti založené podle práva jednoho členského státu, která uskuteční přeměnu na společnost podle práva jiného členského státu.“