ROZSUDEK SOUDU (osmého rozšířeného senátu)
11. června 2009(*)
„Státní podpory – Režim podpor poskytovaných italskými orgány některým podnikům poskytujícím veřejné služby ve formě osvobození od daně a půjček se zvýhodněnou sazbou – Rozhodnutí prohlašující podpory za neslučitelné se společným trhem – Žaloba na neplatnost – Osobní dotčení – Přípustnost – Existující podpory nebo nové podpory – Článek 87 odst. 3 písm. c) ES“
Ve věci T‑301/02,
AEM SpA, se sídlem v Miláně (Itálie), zastoupená A. Giardinou, C. Croffem, A. Santa Mariou a G. Pizzoniou, advokáty,
žalobkyně,
podporovaná
ASM Brescia SpA, se sídlem v Brescii (Itálie), zastoupenou G. Caiou, V. Salvadorim, N. Pisanim a F. Capellim, advokáty,
vedlejší účastnicí,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené V. Di Buccim, jako zmocněncem,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení článků 2 a 3 rozhodnutí Komise 2003/193/ES ze dne 5. června 2002 o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek podnikům poskytujícím veřejné služby s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (osmý rozšířený senát),
ve složení E. Martins Ribeiro, předsedkyně, D. Šváby, S. Papasavvas, N. Wahl (zpravodaj) a A. Dittrich, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. dubna 2008,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, AEM SpA, je akciovou společností kótovanou na burze, vlastněnou z 51 % obcí Milán (Itálie). Vznikla v roce 1996 po přeměně komunálního podniku téhož názvu. Žalobkyně zajišťuje hlavně distribuci elektřiny a distribuci a prodej zemního plynu a termální energie zejména na území města Milán.
K vnitrostátnímu právnímu rámci
2 Legge n° 142 ordinamento delle autonomie locali (zákon č. 142 o organizaci místních samospráv, ze dne 8. června 1990, GURI č. 135 ze dne 12. června 1990, dále jen „zákon č. 142/90“) zavedl v Itálii reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení veřejných služeb, zejména v odvětvích dodávek vody, plynu, elektřiny a v odvětví dopravy. Článek 22 uvedeného zákona, ve znění změn, stanovil možnost, aby obce za účelem poskytování veřejných služeb zakládaly společnosti různých právních forem. Mezi nimi je uvedeno zakládání obchodních společností nebo společností s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí (dále jen „společnosti podle zákona č. 142/90“). Žalobkyně je společností podle zákona č. 142/90.
3 V tomto kontextu byly podle článku 9a legge n° 488 di conversione in legge, con modificazioni, del decreto-legge 1° luglio 1986, n° 318, recante provvedimenti urgenti per la finanza locale (zákona č. 488, kterým se přeměňuje v zákon a mění nařízení s mocí zákona č. 318 ze dne 1. července 1986, kterým se zavádějí naléhavá opatření na podporu místních rozpočtů, ze dne 9. srpna 1986, GURI č. 190 ze dne 18. srpna 1986), mezi roky 1994 a 1998 společnostem podle zákona č. 142/90, které byly poskytovateli veřejných služeb, u Cassa Depositi e Prestiti (dále jen „CDDPP“) poskytnuty půjčky se zvláštní úrokovou sazbou (dále jen „půjčky CDDPP“).
4 Podle ustanovení čl. 3 bodů 69 a 70 legge nº 549 (su) misure di razionalizzazione della finanza pubblica (zákona č. 549 o racionalizačních opatřeních v oblasti veřejných rozpočtů ze dne 28. prosince 1995, běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 29. prosince 1995, dále jen „zákon č. 549/95“) ve spojení s decreto-legge n° 331 (su) armonizzazione delle disposizioni in materia di imposte sugli oli minerali, sull’alcole, sulle bevande alcoliche, sui tabacchi lavorati e in materia di IVA con quelle recate da direttive CEE e modificazioni conseguenti a detta armonizzazione, nonché disposizioni concernenti la disciplina dei centri autorizzati di assistenza fiscale, le procedure dei rimborsi di imposta, l’esclusione dall’ILOR dei redditi di impresa fino all’ammontare corrispondente al contributo diretto lavorativo, l’istituzione per il 1993 di un’imposta erariale straordinaria su taluni beni ed altre disposizioni tributarie (nařízením s mocí zákona č. 331 o harmonizaci daňových právních předpisů v různých oblastech ze dne 30. srpna 1993, GURI č. 203 ze dne 30. srpna 1993, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 331/93“), byla mimoto ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 zavedena následující opatření:
– osvobození od všech poplatků, kterými jsou zatíženy převody aktiv uskutečněné v rámci přeměny zvláštních podniků a komunálních podniků na společnosti podle zákona č. 142/90 (dále jen „osvobození od poplatků za převody“);
– úplné osvobození od korporační daně, tedy od daně ze zisku právnických osob a od místní daně z příjmu, po dobu tří let a nejpozději do zdaňovacího období roku 1999 (dále jen „tříleté osvobození od korporační daně“).
Správní řízení
5 Na základě stížnosti ohledně uvedených opatření požádala Komise dopisy ze dne 12. května, 16. června a 21. listopadu 1997 italské orgány v tomto ohledu o informace.
6 Dopisem ze dne 17. prosince 1997 poskytly italské orgány část požadovaných informací. Krom toho se na žádost italských orgánů konala schůze dne 19. ledna 1998.
7 Dopisem ze dne 17. května 1999 oznámila Komise italským orgánům své rozhodnutí o zahájení postupu podle čl. 88 odst. 2 ES. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. C 220, s. 14).
8 Komise poté, co obdržela připomínky od zúčastněných třetích osob a od italských orgánů, požádala uvedené orgány několikrát o dodatečné informace. Rovněž se konaly schůzky mezi jednak Komisí, a jednak italskými orgány, jakož i zúčastněnými třetími osobami.
9 Některé společnosti podle zákona č. 142/90, jako je žalobkyně, jakož i společnosti ACEA SpA a Azienda Mediterranea Gas e Acqua SpA (AMGA), které navíc podaly žalobu na neplatnost proti rozhodnutí, které je předmětem této věci (věci T‑297/02 a T‑300/02), zejména tvrdily, že dotčené tři druhy opatření nepředstavují státní podpory.
10 Italské orgány a Confederazione Nazionale dei Servizi (Confservizi), konfederace seskupující zejména společnosti podle zákona č. 142/90 a zvláštní obecní podniky v Itálii, se k tomuto stanovisku v podstatě připojily.
11 Naproti tomu, Bundesverband der deutschen Industrie eV (BDI), německé sdružení průmyslu a poskytovatelů souvisejících služeb, mělo za to, že by dotčená opatření mohla vést k narušení hospodářské soutěže nejen v Itálii, ale rovněž v Německu.
12 Stejně tak Gas-it, italské sdružení soukromých provozovatelů v odvětví distribuce plynu, prohlásilo, že dotčená opatření, zejména tříleté osvobození od korporační daně, představují státní podpory.
13 Dne 5. června 2002 přijala Komise rozhodnutí 2003/193/ES o státní podpoře poskytované Itálií ve formě osvobození od daně a půjček za zvýhodněných podmínek společnostem podle zákona č. 142/90 (Úř. věst. 2003, L 77, s. 21; dále jen „napadené rozhodnutí“; citace z uvedeného rozhodnutí použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem).
Napadené rozhodnutí
14 Komise především zdůrazňuje, že se její přezkum týká pouze režimů podpor s obecnou působností zavedených spornými opatřeními, a nikoli individuálních podpor poskytnutých různým podnikům. V tomto ohledu prohlašuje, že Italská republika „neposkytla žádné daňové výhody na individuálním základě a neoznámila [jí] žádný konkrétní případ podpory spolu s uvedením veškerých informací nezbytných pro jeho posouzení“. Komise uvádí, že v důsledku toho má za to, že je povinna provést obecný a abstraktní přezkum dotčených režimů, pokud jde jak o jejich kvalifikaci, tak o jejich slučitelnost se společným trhem (body 42 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
15 Podle Komise jsou půjčky CDDPP a tříleté osvobození od korporační daně (dále jen, společně, „dotčená opatření“) státními podporami. Poskytnutí takových zvýhodnění ze státních prostředků společnostem podle zákona č. 142/90 má totiž za účinek posílení jejich postavení z hlediska hospodářské soutěže ve srovnání se všemi ostatními podniky, které chtějí poskytovat téže služby (body 48 až 75 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dotčená opatření jsou neslučitelná se společným trhem, neboť nesplňují ani podmínky podle čl. 87 odst. 2 a 3 ES, ani podmínky podle čl. 86 odst. 2 ES, a navíc porušují článek 43 ES (body 94 až 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
16 Naproti tomu osvobození od poplatků za převody podle Komise nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vzhledem k tomu, že povinnost platit tyto poplatky vzniká při založení nového hospodářského subjektu nebo při převodu aktiv mezi různými hospodářskými subjekty. Komunální podniky, na straně jedné, a společnosti podle zákona č. 142/90, na straně druhé, přitom svou podstatou představují tentýž hospodářský subjekt. Jejich osvobození od uvedených poplatků je tudíž odůvodněno povahou nebo vnitřní strukturou systému (body 76 až 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
17 Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:
„Článek 1
Osvobození od poplatků za převody […] nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Článek 2
Tříleté osvobození od korporační daně […] a zvýhodnění vyplývající z půjček [CDDPP …] představují státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 [ES].
Tyto podpory nejsou slučitelné se společným trhem.
Článek 3
Itálie přijme veškerá nezbytná opatření, aby protiprávně poskytnuté podpory uvedené v článku 2 získala od příjemců zpět.
Navrácení se provede bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva, pokud umožňují okamžité a účinné provedení [napadeného] rozhodnutí.
Podpory, které mají být navráceny, zahrnují úroky od data, kdy byly protiprávní podpory poskytnuty příjemcům, až do data jejich skutečného navrácení. Tyto úroky se vypočtou na základě referenční sazby použitelné pro výpočet subvenčního ekvivalentu v rámci regionálních podpor.
[…]“
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
18 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. září 2002 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
19 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 2. ledna 2003 požádala ASM Brescia SpA o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně. Usnesením ze dne 12. května 2003 předseda pátého rozšířeného senátu Soudu (v dřívějším složení) tomuto návrhu na vstup vedlejší účastnice do řízení vyhověl. Vedlejší účastnice předložila svůj spis vedlejšího účastníka a ostatní účastnice řízení k němu předložily svá vyjádření ve stanovených lhůtách.
20 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 6. ledna 2003 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu.
21 Dne 27. února 2003 předložila žalobkyně své vyjádření k námitce nepřípustnosti.
22 Dne 8. srpna 2002 podala proti napadenému rozhodnutí rovněž Italská republika žalobu na neplatnost k Soudnímu dvoru, zapsanou do rejstříku pod číslem C‑290/02. Soudní dvůr konstatoval, že tato žaloba a žaloby ve věcech T‑292/02, T‑297/02, T‑300/02, T‑301/02 a T‑309/02 mají tentýž předmět, totiž zrušení napadeného rozhodnutí, a jsou spojené, neboť žalobní důvody uvedené v každé z těchto věcí se ve značné míře překrývají. Usnesením ze dne 10. června 2003 Soudní dvůr přerušil řízení ve věci C‑290/02 podle čl. 54 třetího pododstavce svého statutu až do vydání rozhodnutí Soudu, kterým se ukončuje řízení ve věcech T‑292/02, T‑297/02, T‑300/02, T‑301/02 a T‑309/02.
23 Usnesením ze dne 8. června 2004 rozhodl Soudní dvůr o tom, že postoupí věc C‑290/02 Soudu, který se stal příslušný k rozhodnutí o žalobách podaných členskými státy proti Komisi v souladu s ustanoveními článku 2 rozhodnutí Rady 2004/407/ES, Euratom ze dne 26. dubna 2004, kterým se mění články 51 a 54 Protokolu o statutu Soudního dvora (Úř. věst. L 132, s. 5; Zvl. vyd. 01/05, s. 85). Uvedená věc byla v kanceláři Soudu zapsána pod číslem T‑222/04.
24 Usnesením ze dne 5. srpna 2004 rozhodl Soud o spojení námitky nepřípustnosti uplatněné Komisí s věcí samou.
25 Na základě zprávy soudce-zpravodaje rozhodl Soud (osmý rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu písemně položil účastnicím řízení otázky, na které tyto účastnice odpověděly ve stanovené lhůtě.
26 Usnesením předsedkyně osmého rozšířeného senátu Soudu ze dne 13. března 2008 byly podle článku 50 jednacího řádu věci T‑292/02, T‑297/02, T‑300/02, T‑301/02, T‑309/02, T‑189/03 a T‑222/04 spojeny pro účely ústní části řízení.
27 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které proběhlo dne 16. dubna 2008.
28 Žalobkyně podporovaná vedlejší účastnicí řízení navrhuje, aby Soud:
– prohlásil žalobu za přípustnou;
– zrušil článek 2 napadeného rozhodnutí, kterým Komise prohlásila tříleté osvobození od korporační daně za neslučitelné se společným trhem;
– zrušil článek 3 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Italské republice ukládá získat zpět podpory poskytnuté ve formě tříletého osvobození od korporační daně;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
29 Komise navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni a vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení.
K přípustnosti
Argumenty účastnic řízení
30 Komise zpochybňuje aktivní legitimaci žalobkyně. Žalobkyně není napadeným rozhodnutím osobně dotčena ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.
31 Komise v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí musí být kvalifikováno jako obecně závazný akt v rozsahu, v němž se týká režimu podpor, a tedy neurčeného a neurčitelného počtu podniků vymezených na základě takového obecného kritéria, jako je skutečnost, že patří k určité kategorii podniků. Podle ní obecná závaznost, a tedy normativní povaha aktu, není zpochybněna možností více či méně přesně určit počet nebo dokonce i totožnost právních subjektů, na které se v určitý okamžik uplatňuje, pokud je nesporné, že se toto uplatnění uskutečňuje na základě objektivní právní nebo faktické situace definované aktem ve vztahu k jeho účelu.
32 Podle Komise, aby byl jednotlivec osobně dotčen obecně závazným aktem, musí tento akt zasahovat do jeho zvláštních práv, nebo orgán, který je jeho autorem, musí být povinen zohlednit důsledky tohoto aktu pro postavení uvedeného jednotlivce. Komise však má za to, že tomu tak v projednávaném případě není. Napadené rozhodnutí totiž mělo důsledky pro postavení všech podniků, které měly z dotčených opatření prospěch. V důsledku toho nedošlo k porušení zvláštních práv určitých podniků, které by se mohly odlišovat od všech ostatních podniků, které měly z dotčených opatření prospěch. Krom toho Komise při přijetí napadeného rozhodnutí ani nebyla povinna, ani nemohla zohlednit důsledky svého rozhodnutí pro postavení konkrétního podniku. Ani prohlášení o neslučitelnosti podpory, ani příkaz k navrácení podpory obsažené v napadeném rozhodnutí se nevztahují na situaci jednotlivých příjemců.
33 Podle Komise je její rozbor potvrzen stávající judikaturou v oblasti státních podpor, podle níž skutečnost, že je určitý subjekt příjemcem režimu podpor prohlášeného za neslučitelný se společným trhem, nemůže stačit k prokázání osobního dotčení ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.
34 Novější věci ustálenou judikaturu nezpochybňují. Podle Komise nelze řešení přijaté v rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise (C‑15/98 a C‑105/99, Recueil, s. I‑8855, dále jen „rozsudek Sardegna Lines“), uplatnit v případě všech žalob podaných příjemci režimu podpor, který byl prohlášen za protiprávní a neslučitelný a u něhož bylo nařízeno navrácení podpor. Tento závěr je nutný především tehdy, byl-li dotčený režim podpor stejně jako v projednávané věci přezkoumán abstraktním způsobem. Mimoto ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Sardegna Lines, byla žalobkyně ve skutečnosti příjemcem individuální podpory, neboť se jednalo o zvýhodnění poskytnuté aktem přijatým na základě místního právního předpisu, který se vyznačoval širokým volným uvážením. Uvedená situace navíc byla předmětem pečlivého přezkumu během formálního vyšetřovacího řízení.
35 Skutkové okolnosti v projednávané věci se rovněž liší od skutkových okolností ve věci, ve které byl vydán rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Itálie v. Komise (C‑298/00 P, Recueil, s. I‑4087, dále jen „rozsudek Alzetta“), v rozsahu, v němž Komise v projednávané věci neznala ani přesný počet, ani totožnost příjemců dotčených podpor, neměla k dispozici veškeré relevantní informace, ani neznala výši podpory poskytnuté v každém jednotlivém případě. Mimoto se v projednávaném případě použije tříleté osvobození od korporační daně bez dalšího, zatímco podpory dotčené ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Alzetta, byly poskytnuty prostřednictvím následného aktu.
36 V rozporu s tvrzeními žalobkyně není za účelem přezkumu přípustnosti důležitá znalost totožnosti podniku, ale skutečnost, že pozornost Komise byla zaměřena na charakteristické znaky konkrétního případu, které mohly odůvodnit individuální přezkum. V napadeném rozhodnutí přitom Komise uvedla, že jí nebyla poskytnuta žádná informace, která by dokládala, že dotčená opatření ve vztahu k žalobkyni nepředstavovala podpory nebo představovala existující podpory nebo podpory slučitelné se společným trhem.
37 Každopádně ani skutečnost, že se žalobkyně účastnila formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES, ani příkaz k navrácení podpor obsažený v napadeném rozhodnutí podle Komise nestačí k individualizaci žalobkyně. Vzhledem k tomu, že nejsou přípustné ve smyslu článku 230 ES žaloby podané potenciálními příjemci oznámeného režimu podpor, mělo by totiž tomu tak být také v případě žalob podaných příjemci neoznámeného režimu podpor.
38 Konečně, prohlášení žaloby podané žalobkyní v projednávané věci za nepřípustnou by neporušilo zásadu účinné soudní ochrany, neboť procesní prostředky stanovené v článcích 241 ES a 234 ES jsou dostatečné (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. července 2002, Unión de Pequeños Agricultores v. Rada, C‑50/00 P, Recueil, s. I‑6677).
39 Žalobkyně tvrdí, že je osobně dotčena tou částí napadeného rozhodnutí, která se týká tříletého osvobození od korporační daně. Je totiž společností podle zákona č. 142/90, tedy podnikem, pro něhož byl určen dotčený režim podpor a který měl prospěch z tříletého osvobození od korporační daně, v jehož případě bylo nařízeno navrácení podpory.
40 Vedlejší účastnice řízení se v podstatě připojuje ke stanovisku a k většině tvrzení žalobkyně.
Závěry Soudu
41 V souladu s čl. 230 čtvrtým pododstavcem ES může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti rozhodnutí určenému jiné osobě pouze tehdy, pokud se jí uvedené rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká.
42 Podle ustálené judikatury může jiná fyzická nebo právnická osoba, než je adresát rozhodnutí, tvrdit, že je jím osobně dotčena, pouze tehdy, pokud se jí toto rozhodnutí dotýká z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a z tohoto důvodu ji individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise, C‑321/95 P, Recueil, s. I‑1651, body 7 a 28).
43 Soudní dvůr tak rozhodl, že žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, podaná podnikem v zásadě nemůže být přípustná, jestliže je tímto rozhodnutím podnik dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k dotčenému odvětví a svého postavení potenciálního příjemce uvedeného režimu. Takové rozhodnutí je totiž ve vztahu k žalujícímu podniku obecně závazným opatřením, které se uplatní v objektivně vymezených situacích a které zakládá právní účinky pro určitou kategorii osob vymezených obecně a abstraktně (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 15, a rozsudek Alzetta, bod 35 výše, bod 37 a citovaná judikatura).
44 Soudní dvůr však v bodech 34 a 35 rozsudku Sardegna Lines, bod 34 výše, rovněž rozhodl, že jelikož byl podnik Sardegna Lines rozhodnutím dotčeným v uvedené věci dotčen nejen jakožto podnik v odvětví námořní dopravy na Sardinii, který byl potenciálně příjemcem režimu podpor pro sardinské provozovatele plavidel, ale rovněž ve svém postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla v rámci tohoto režimu poskytnuta a jejíž navrácení Komise nařídila, byl uvedeným rozhodnutím osobně dotčen a jeho žaloba směřující proti němu byla přípustná (viz v tomto smyslu rovněž rozsudek Alzetta, bod 35 výše, bod 39).
45 Je tudíž třeba ověřit, zda je žalobkyně v postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla poskytnuta v rámci režimu podpor v určitém odvětví a jejíž navrácení Komise nařídila (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 20. září 2007, Salvat père & fils a další v. Komise, T‑136/05, Sb. rozh. s. II‑4063, bod 70).
46 V tomto ohledu je třeba zaprvé podotknout, že z odpovědi žalobkyně na písemné otázky Soudu k tomuto tématu vyplývá, že je opravdu skutečným příjemcem individuální podpory poskytnuté v rámci dotčeného režimu podpor. Žalobkyně totiž tvrdí, že měla prospěch z tříletého osvobození od korporační daně v letech 1996 až 1999. Toto tvrzení nebylo Italskou republikou popřeno.
47 Zadruhé, z článku 3 napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise nařídila navrácení dotčené podpory.
48 Z toho vyplývá, že žalobkyně je napadeným rozhodnutím osobně dotčena.
49 Pokud jde o bezprostřední dotčení žalobkyně, musí být žalobkyně v rozsahu, v němž článek 3 napadeného rozhodnutí ukládá Italské republice, aby přijala veškerá nezbytná opatření, aby protiprávně poskytnutou podporu uvedenou v článku 2 uvedeného rozhodnutí získala od příjemců zpět, a v němž žalobkyně tuto podporu obdržela a bude ji muset vrátit, považována za bezprostředně dotčenou tímto rozhodnutím (viz v tomto smyslu rozsudek Salvat père & fils a další v. Komise, bod 45 výše, bod 75).
50 Z veškerých předcházejících úvah vyplývá, že projednávaná žaloba musí být prohlášena za přípustnou v rozsahu, v němž směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, která se týká tříletého osvobození od korporační daně.
K věci samé
51 Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje pět žalobních důvodů, které vycházejí:
– z porušení čl. 87 odst. 1 ES a článku 253 ES, pokud jde o kvalifikaci tříletého osvobození od korporační daně jako státní podpory;
– z porušení čl. 88 odst. 1 ES a článku 253 ES z důvodu, že tříleté osvobození od korporační daně bylo kvalifikováno jako nová podpora;
– z porušení čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a článku 253 ES;
– z porušení zásad zákazu diskriminace a svobody usazování, jakož i z nedostatečného odůvodnění a
– z protiprávnosti příkazu k navrácení podpor.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 87 odst. 1 ES a článku 253 ES, pokud jde o kvalifikaci tříletého osvobození od korporační daně jako státní podpory
Argumenty účastnic řízení
52 V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že tříleté osvobození od korporační daně nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Tento žalobní důvod se člení na tři části, které vycházejí z neprovedení šetření, z nenarušení hospodářské soutěže a z neexistence dopadu na obchod mezi členskými státy.
– K první části žalobního důvodu, vycházející z neprovedení šetření
53 Především žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou spočívající v obecném neprovedení šetření, pokud jde o určení rizik pro hospodářskou soutěž, které vyplývají z existence tříletého osvobození od korporační daně na jednotlivých trzích místních veřejných služeb. Na rozdíl od Komise má za to, že neexistuje „souhrnný trh místních veřejných služeb“ a že Komise měla provést rozbor trhu pro jednotlivé výrobky nebo pro jednotlivé zeměpisné oblasti, což by jí umožnilo posoudit účinky tříletého osvobození od korporační daně na každém trhu individuálně. Trh koncesí na místní veřejné služby zmíněný v bodě 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí je odlišný od trhu veřejných služeb. Žalobkyně mimoto tvrdí, že není odůvodněno, proč Komise zvolila provést obecný a abstraktní přezkum.
54 Žalobkyně se rovněž dovolává rozhodnutí Komise 98/182/ES ze dne 30. července 1997 o podpoře poskytované regionem Friuli-Venezia Giulia (Itálie) podnikům silniční přepravy zboží v regionu (Úř. věst. 1998, L 66, s. 18). V uvedeném rozhodnutí byl totiž režim zavedený vnitrostátními právními předpisy kvalifikován jako státní podpora pouze ve vztahu k některým odvětvím. Mimoto byly některé podpory v závislosti na činnosti podniků-příjemců považovány za slučitelné se společným trhem. Toto rozhodnutí ukazuje, že hlubší rozbor situace v jednotlivých odvětvích souhrnného režimu podpor je proveditelný.
55 Komise poukazuje na to, že jelikož se v projednávané věci jedná o režim podpor, musela nutně provést obecný a abstraktní přezkum. Krom toho, italské orgány před Komisí neupřesnily, které z dotčených služeb byly vyňaty z hospodářské soutěže Společenství.
– K druhé části žalobního důvodu, vycházející z nenarušení hospodářské soutěže
56 Argumentace žalobkyně se zaměřuje na tři hlavní tvrzení.
57 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že společnosti podle zákona č. 142/90 nebyly činné na konkurenčních trzích a že tříleté osvobození od korporační daně, z něhož měly tyto společnosti prospěch, tudíž nemohlo narušit hospodářskou soutěž na trzích místních veřejných služeb.
58 Odvětví výroby elektrické energie totiž bylo liberalizováno až v roce 1999 díky provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Úř. věst. 1997, L 27, s. 20; Zvl. vyd. 12/02, s. 3). Přede dnem 31. prosincem 1999 nevyvíjela ostatně žalobkyně žádnou činnost na trhu konečných spotřebitelů, kteří si mohou zvolit svého dodavatele energie. Distribuce elektrické energie byla rovněž vyňata z hospodářské soutěže v rozsahu, v němž ustanovení právních předpisů, která upravovala poskytování těchto služeb, vedla k monopolní situaci v každé zeměpisné oblasti.
59 Distribuce plynu pak byla liberalizována až v roce 2000, když byla v Itálii provedena směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/30/ES ze dne 22. června 1998 o společných pravidlech pro vnitřní trh se zemním plynem (Úř. věst. L 204, s. 1; Zvl. vyd. 12/02, s. 28).
60 Komise měla v projednávaném případě následovat přístup, který přijala ve svém rozhodnutí 98/693/ES ze dne 1. července 1998 o španělském režimu podpor na nákup průmyslových vozidel Plan Renove Industrial (srpen 1994-prosinec 1996) (Úř. věst. L 329, s. 23), v němž prohlásila, že opatření nezakládají státní podporu z důvodu neexistence hospodářské soutěže.
61 Zadruhé, žalobkyně dále uvádí, že napadené rozhodnutí se zakládá na nesprávném posouzení skutkových okolností, pokud jde o možnost společností podle zákona č. 142/90 vyvíjet činnost na trzích, které jsou mimo územní působnost jejich příslušné obce.
62 Společnosti podle zákona č. 142/90 neměly volný přístup k místním veřejným službám jiných obcí. Přímé udělení koncese totiž podléhá dohodě mezi těmito obcemi a obcí, která ovládá dotčenou společnost podle zákona č. 142/90, jakož i obecné podmínce, aby bylo v souladu se zájmy místního územně správního celku původu společnosti.
63 Žalobkyně každopádně uvádí, že se v období uplatňování tříletého osvobození od korporační daně neúčastnila žádného nabídkového řízení týkajícího se zadání místních veřejných služeb v jiných zeměpisných oblastech. Nezískala tedy žádnou výhodu ve srovnání s podniky, na které se nevztahovalo stejné zacházení. Dodává, že všechny podniky vyvíjející činnost v těchto odvětvích byly majiteli výhradních dlouhodobých koncesí.
64 Zatřetí, žalobkyně tvrdí, že i když společnosti podle zákona č. 142/90 mají formu akciových společností s většinovou veřejnou kapitálovou účastí, a řídí se tak kritérii stanovenými ve vztahu k soukromým podnikům, byly založeny výlučně za účelem zajišťovat poskytování místních veřejných služeb. Oblast jejich činnosti je tedy omezena na místní veřejné služby. Je tudíž neodůvodněné tvrdit, jak činila Komise, že zatímco zvláštní podniky obcí měly povinnost provozovat svou činnost pouze na trzích místních veřejných služeb, mohly společnosti podle zákona č. 142/90, pokud jde o ně, volně provozovat činnost na ostatních trzích. Obsah a předmět činnosti společností podle zákona č. 142/90 zůstaly ve značné míře stejné jako v případě zvláštních podniků obcí. Žalobkyně uvádí, že až do roku 1999 pouze vykonávala činnost ve vyhrazených odvětvích plynu a elektřiny a že v odvětví telekomunikací byla činná až po roce 1999.
65 Jelikož byly podle žalobkyně společnosti podle zákona č. 142/90 založeny za účelem provozování veřejných služeb, neúčastnily se nabídkových řízení týkajících se zadání uvedených služeb. Z toho podle žalobkyně vyplývá, že tvrzení Komise vycházející z existence hospodářské soutěže ve vztahu k získání zakázky není přesvědčivý, neboť v odvětví veřejných služeb nebyl trh otevřen hospodářské soutěži.
66 Rozsudek pléna Corte suprema di cassazione (Nejvyššího kasačního soudu, Itálie) č. 4989 ze dne 6. května 1995, citovaný Komisí v poznámce pod čarou 61 (bod 92 odůvodnění) napadeného rozhodnutí, pouze uznal soukromoprávní povahu společností podle zákona č. 142/90, aniž by rozhodl o tom, zda mohou volně provozovat činnost na jiných trzích. Uvedený rozsudek rovněž potvrzuje, že rozhodnutí založit společnost podle zákona č. 142/90 mělo automaticky za následek, že této společnosti byly výlučně svěřeny místní veřejné služby.
67 Každopádně použití zisků pocházejících z výlučného poskytování služby obecného hospodářského zájmu podnikem k rozšíření jeho činnosti na vedlejší trh, který je otevřen hospodářské soutěži, samo o sobě nezakládá porušení pravidel hospodářské soutěže. V důsledku toho nemůže skutečnost, že společnosti podle zákona č. 142/90 mohou vyvíjet činnost na jiných trzích, představovat argument pro to, aby bylo tříleté osvobození od korporační daně kvalifikováno jako státní podpora.
68 Pokud jde o článek 253 ES, žalobkyně zdůrazňuje, že povinnost odůvodnění je zvláště důležitá v obecném rámci státních podpor a stává se zásadní, pokud se opatření státu poskytující daňové zvýhodnění stejně jako v projednávaném případě týkají značného počtu soukromých osob. Požadavek náležitého odůvodnění platí o to více, když se v projednávané věci jedná o zvláštní trhy, jako jsou trhy místních veřejných služeb, které se mnohdy vyznačují monopolní situací.
69 Žalobkyně tvrdí, že i když může být v případě běžných průmyslových a obchodních odvětví rozbor konkrétních podmínek hospodářské soutěže nadbytečný, nemůže tomu tak být v případě odvětví, která jsou ve velké míře regulována a vyhrazena zvláštním podnikům, jak tomu bylo v případě místních veřejných služeb v Itálii během 90. let.
70 Pokud jde o protisoutěžní účinek tříletého osvobození od korporační daně na jiné trhy, Komise nedokládá, že hospodářská soutěž byla potenciálně či skutečně narušena, neupřesňuje dotčené trhy, ani neprokazuje, že je údajné narušení přičitatelné tříletému osvobození od korporační daně. Komise pouze obecným způsobem odkázala na „trhy jiných výrobků, na nichž existuje obchod mezi členskými státy“, a na „jiná odvětví než odvětví místních veřejných služeb“ (bod 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise přitom měla ve větší šíři a více vyčerpávajícím způsobem rozebrat dopad tříletého osvobození od korporační daně na hospodářskou soutěž v jiných odvětvích.
71 Napadené rozhodnutí je rovněž postiženo vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění, jelikož rozlišuje mezi jednak společnostmi podle zákona č. 142/90, a jednak komunálními podniky nadanými právní subjektivitou, které patří týmž místním subjektům a které rovněž měly prospěch z tříletého osvobození od korporační daně, aniž by pro to uvedla důvody.
72 Vedlejší účastnice řízení se v podstatě připojuje ke stanovisku a k tvrzením žalobkyně, pokud jde o porušení článku 87 ES.
73 Komise veškerá uplatněná tvrzení zpochybňuje.
– K třetí části žalobního důvodu, vycházející z neexistence dopadu na obchod mezi členskými státy
74 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že obchod mezi členskými státy není v projednávané věci ovlivněn. V tomto ohledu se dovolává skutečnosti, že místní veřejné služby jsou přímo svěřeny společnostem podle zákona č. 142/90. Výběrová řízení byla pořádána pouze na územích, na nichž nebyl činný žádný komunální podnik nebo společnost podle zákona č. 142/90. Žalobkyně odmítá úvahu Komise, podle níž samotná existence tříletého osvobození od korporační daně byla pro obce pobídkou, aby místní veřejné služby spíše přímo svěřily společnostem podle zákona č. 142/90, než aby uspořádaly nabídková řízení. Naopak tvrdí, že žádná obec, která neměla možnost zadat poskytování veřejných služeb prostřednictvím přímého udělení koncese, nesouhlasila s vytvořením společností podle zákona č. 142/90. V opačném případě by se totiž obce vystavily riziku, že „jejich“ společnosti podle zákona č. 142/90 budou v rámci nabídkových řízení v hospodářské soutěži s jinými provozovateli.
75 Navíc žalobkyně poukazuje na sdělení Komise ze dne 20. září 2000 o službách obecného zájmu v Evropě (Úř. věst. 2001, C 17, s. 4), v němž Komise uvedla, že pravidla v oblasti hospodářské soutěže jsou použitelná pouze tehdy, pokud dotčené činnosti mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy. Například podle obecného pravidla zakotveného v bodě 32 uvedeného sdělení činnost, která ovlivňuje trh pouze okrajově, jako jsou mnohé služby obecného zájmu místní povahy, běžně neovlivňuje obchod mezi členskými státy. Komise přitom neuvedla důvody, proč se projednávaný případ od uvedeného obecného pravidla odlišuje.
76 Žalobkyně se domnívá, že Komise v napadeném rozhodnutí nedostatečným způsobem odůvodnila své posouzení dopadu tříletého osvobození od korporační daně na obchod mezi členskými státy. Komise totiž neuvedla podmínky, které jsou vlastní každému z trhů místních veřejných služeb, a omezila se na tvrzení, že „nelze vyloučit, že samotná existence podpory ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 byla pro obce pobídkou, aby poskytování služeb zadaly spíše přímo, než aby udílely koncese v rámci otevřených řízení“.
77 Vedlejší účastnice řízení se v podstatě připojuje ke stanovisku žalobkyně, pokud jde o porušení článku 87 ES.
78 Komise má za to, že obchod mezi členskými státy je v projednávané věci ovlivněn a že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno.
Závěry Soudu
79 Úvodem je třeba připomenout, že kvalifikace opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Zaprvé se musí jednat o zásah státu nebo ze státních prostředků. Zadruhé, tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí se musí jednat o selektivní výhodu. Začtvrté, tento zásah musí narušit nebo musí být způsobilý narušit hospodářskou soutěž (rozsudky Soudního dvora ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, Recueil, s. I‑7747, dále jen „rozsudek Altmark“, body 74 a 75, a ze dne 3. března 2005, Heiser, C‑172/03, Sb. rozh. s. I‑1627, bod 27).
80 V projednávaném případě žalobkyně v podstatě zpochybňuje kvalifikaci tříletého osvobození od korporační daně jako státní podpory. Tvrdí, zaprvé, že Komise měla provést rozbor pro jednotlivé trhy, a zadruhé, že nejsou splněny dvě ze čtyř podmínek podle čl. 87 odst. 1 ES, které se týkají ovlivnění obchodu mezi členskými státy a dopadu na hospodářskou soutěž. Mimoto je napadené rozhodnutí postiženo vadou spočívající v nedostatečném nebo neexistujícím odůvodnění, pokud jde o přezkum těchto dvou podmínek.
– K první části žalobního důvodu, vycházející z neprovedení šetření
81 Pokud jde o rozbor pro jednotlivé trhy, je třeba konstatovat, že dotčené opatření se týká zvláštní kategorie podniků, totiž společností podle zákona č. 142/90. Skutečnost, že je podnik takovou společností, je jedinou podmínkou vyžadovanou pro to, aby tento podnik mohl být příjemcem v rámci uvedeného režimu.
82 Rovněž je třeba uvést, že uplatnění režimu tříletého osvobození od korporační daně se netýká jen konkrétních služeb a že činnost podniků, jichž se uvedený režim týká, není omezena na odvětví veřejných služeb. Jedná se totiž o jediný režim podpor a nikoli o různé režimy podpor odlišené v závislosti na dotčené činnosti nebo na dotčeném trhu.
83 Z toho vyplývá, že za okolností projednávané věci nebyla Komise za účelem posouzení účinků tříletého osvobození od korporační daně povinna provést přezkum pro jednotlivá odvětví.
84 Pokud jde o odkaz na rozhodnutí 98/182, je třeba konstatovat, že na rozdíl od věci, ve které bylo vydáno uvedené rozhodnutí, která se týkala pouze jediného odvětví, je v projednávané věci dotčen velký počet různých odvětví.
85 Pokud jde o tvrzení, že trh koncesí je odlišný od trhu veřejných služeb, je třeba uvést, že místní územně správní celky mohou k zajištění veřejných služeb využít právní formy koncese a že trh koncesí v tomto odvětví je otevřen hospodářské soutěži Společenství a podléhá pravidlům Smlouvy o ES.
86 Konečně, pokud jde o údajný nedostatek odůvodnění, je třeba uvést, že Komise v bodech 42 až 45 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla důvod, proč provedla obecný a abstraktní přezkum dotčeného režimu.
87 S ohledem na předcházející musí být první část projednávaného žalobního důvodu zamítnuta.
– K druhé a třetí části prvního žalobního důvodu, které vycházejí z nenarušení hospodářské soutěže a z neexistence dopadu na obchod mezi členskými státy
88 Co se týče druhé a čtvrté podmínky zmíněné v bodě 79 tohoto rozsudku, je třeba připomenout, že Komise v rámci svého posouzení obou těchto podmínek není povinna prokázat skutečný dopad podpor na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale je povinna pouze přezkoumat, zda tyto podpory mohou tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano, C‑148/04, Sb. rozh. s. I‑11137, bod 54 a citovaná judikatura).
89 Rovněž je třeba připomenout, že v případě režimu podpor se může Komise omezit na zkoumání charakteristických znaků dotčeného režimu, aby v odůvodnění svého rozhodnutí posoudila, zda na základě bližších podmínek, které tento program stanoví, z něj mohou mít prospěch především podniky, které se účastní obchodu mezi členskými státy (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, C‑310/99, Recueil, s. I‑2289).
90 Krom toho je třeba připomenout, že každá podpora poskytnutá podniku, který provozuje svou činnost na trhu Společenství, může způsobit narušení hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy (viz rozsudek Soudu ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava v. Komise, T‑92/00 a T‑103/92, Recueil, s. II‑1385, bod 72 a citovaná judikatura).
91 Mimoto neexistuje žádný práh nebo procentní podíl, při jejichž nedosažení lze mít za to, že obchod mezi členskými státy není ovlivněn. Poměrně malá výše podpory nebo poměrně malá velikost podniku, který je příjemcem, totiž a priori nevylučují, že bude ovlivněn obchod mezi členskými státy (rozsudky Soudního dvora ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, zvaný „Tubemeuse“, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 43; ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑278/92 až C‑280/92, Recueil, s. I‑4103, bod 42, a rozsudek Altmark, bod 79 výše, bod 81).
92 Navíc Soudní dvůr uvedl, že není nijak vyloučeno, že veřejná dotace poskytnutá podniku, který pouze poskytuje služby místní nebo regionální dopravy a neposkytuje služby v dopravě mimo území svého státu původu, by nicméně mohla mít dopad na obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Pokud totiž členský stát poskytne podniku veřejnou dotaci, může být díky ní poskytování služeb v dopravě uvedeným podnikem zachováno nebo se může zvýšit s tím důsledkem, že šance podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby v dopravě na trhu tohoto státu se zmenší (rozsudek Altmark, bod 79 výše, body 77 a 78).
93 Pokud jde v projednávané věci zaprvé o podmínku týkající se ovlivnění hospodářské soutěže, je třeba konstatovat, že i když žalobkyně skutečně tvrdila, že společnosti podle zákona č. 142/90 nejsou činné na konkurenčních trzích, a to zejména s odkazem na vlastní odvětví, v němž je činná, neposkytla žádný platný důkaz, o který by opřela tvrzení, podle něhož hospodářská odvětví dotčených veřejných služeb nebyla v rozhodné době otevřena hospodářské soutěži. V tomto ohledu je třeba připomenout, že se v projednávané věci jedná o režim podpor vztahující se na mnohá odvětví, a nikoli o různé režimy podpor, z nichž každý se týká konkrétního odvětví.
94 Skutečnost, že se dotčený režim podpor použije pouze ve vztahu ke společnostem podle zákona č. 142/90 bez ohledu na jejich činnost, a okolnost, že tyto podniky jsou skutečně činné v různých hospodářských odvětvích, jak již bylo uvedeno v bodech 81 až 83 tohoto rozsudku, dostatečně umožňují dospět k závěru, že dotčené opatření může ovlivnit hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy.
95 K tomu je třeba podotknout, že – jak uvedla Komise v bodech 73 a 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí – některá dotčená odvětví, jako je odvětví farmaceutických výrobků, odpadu, plynu, elektřiny a vody, se v okamžiku vstupu dotčeného opatření v platnost vyznačovala určitou mírou hospodářské soutěže.
96 Činnost společností podle zákona č. 142/90 není navíc omezena na odvětví místních veřejných služeb. Dotčené opatření tudíž může usnadnit rozšíření činnosti uvedených společností na jiné trhy, které jsou otevřeny hospodářské soutěži, a zakládat tak narušující účinky i v jiných odvětvích, než je odvětví místních veřejných služeb. V tomto ohledu ze zákona č. 142/90, jak byl vyložen ze strany Corte suprema di cassazione, rozsudek č. 4989 ze dne 6. května 1995, a Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), rozsudek č. 4586 ze dne 3. září 2001, vyplývá, že společnosti podle zákona č. 142/90 mohou vyvíjet činnost na jiném území jak v Itálii, tak v zahraničí, a v jiných oblastech, než jsou oblasti veřejných služeb uvedené v jejich stanovách, ledaže by to v citelné míře odčerpalo jejich zdroje a prostředky a mohlo způsobit újmu příslušnému územně správnímu celku.
97 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ve stejném smyslu jsou formulovány i stanovy žalobkyně. Z uvedených stanov totiž vyplývá, že žalobkyně může zakládat sídla, zastoupení, dceřiné společnosti a pobočky v Itálii i v zahraničí. Z těchto stanov rovněž vyplývá, že předmět činnosti zahrnuje rozsáhlou oblast činnosti. Mimoto je stanoveno, že žalobkyně může nabývat kapitálovou účast a podíly v jiných společnostech nebo podnicích, jak italských, tak zahraničních, které mají obdobný – příbuzný nebo doplňující – předmět činnosti.
98 Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle něhož pravidla hospodářské soutěže sama o sobě nebrání tomu, aby zisky dosažené poskytováním veřejné služby mohly být použity k rozšíření činnosti na jiný trh, je třeba poznamenat, že pokud společnost, která obdržela státní podporu, a v důsledku toho mohla zvýšit své zisky, rozšíří svou činnost na jiný trh, který je otevřen hospodářské soutěži, není možno vyloučit určitý účinek na hospodářskou soutěž.
99 Konečně, je třeba konstatovat – stejně jako Komise – že v odvětvích, v nichž jsou činné společnosti podle zákona č. 142/90, spolu podniky soupeří o získání koncesí na poskytování místních veřejných služeb v jednotlivých obcích a že trh uvedených koncesí je trhem otevřeným hospodářské soutěži (body 67 a 68 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že se žalobkyně v období uplatňování tříletého osvobození od korporační daně neúčastnila žádného nabídkového řízení týkajícího se zadání místních veřejných služeb v jiných zeměpisných oblastech, není významná.
100 Tvrzení vycházející z neexistence hospodářské soutěže, a tedy dopadu na obchod mezi státy z důvodu, že ve skutečnosti byly dotčené služby přímo zadány společnostem podle zákona č. 142/90, musí být zamítnuto. Přímé zadání jednak nevyvrací zjištění učiněné v předcházejících bodech, podle něhož se dotčený trh vyznačoval přinejmenším určitou mírou hospodářské soutěže. Krom toho dané tvrzení spíše prokazuje omezující účinky dotčeného opatření na hospodářskou soutěž, a nikoli neexistenci hospodářské soutěže na dotčeném trhu. Jak totiž zdůrazňuje Komise v bodě 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze vyloučit, že samotná existence podpory ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 byla pro obce pobídkou, aby jim služby spíše svěřily přímo, než aby udílely koncese v rámci otevřených řízení.
101 Pokud jde právě o otázku, zda dotčené opatření narušilo nebo mohlo narušit míru hospodářské soutěže existující na trhu, je třeba konstatovat, že dotčené opatření posílilo soutěžní postavení společností podle zákona č. 142/90 ve srovnání se všemi ostatními italskými nebo zahraničními podniky, které jsou činné na dotčeném trhu. Jak správně uvádí Komise v bodě 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podniky, které nemají právní formu kapitálové společnosti a jejichž kapitál není z většiny vlastněn místními územně správními celky, jsou znevýhodněny, pokud se chtějí účastnit nabídkového řízení týkajícího se zadání poskytování určité služby na určitém území.
102 Z předcházejícího vyplývá, že dotčené opatření narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
103 Pokud jde zadruhé o podmínku týkající se ovlivnění obchodu mezi státy, je nejprve třeba připomenout, že skutečnost, že pouze společnosti podle zákona č. 142/90 jsou činné na svém vnitrostátním trhu nebo na území svého původu, není rozhodná. Obchod mezi státy je totiž dotčeným opatřením ovlivněn tehdy, pokud se sníží šance podniků usazených v jiných členských státech poskytovat své služby na italském trhu (viz bod 92 výše).
104 Komise proto právem v bodě 70 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že dotčené opatření mohlo vytvořit překážku pro zahraniční podniky, které se hodlají usadit v Itálii nebo zde nabízet své služby, a že tedy ovlivnilo obchod mezi členskými státy ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.
105 Dotčené opatření totiž jednak způsobuje újmu zahraničním podnikům, které podávají nabídku za účelem získání místních koncesí na veřejné služby v Itálii, jelikož veřejné podniky, které jsou příjemci v rámci dotčeného režimu, mohou nabízet konkurenčnější ceny než jejich domácí soutěžitelé nebo soutěžitelé ve Společenství, které z něj prospěch nemají. Krom toho dotčené opatření činí pro podniky z jiných členských států investice do odvětví místních veřejných služeb v Itálii (například převzetím většinové kapitálové účasti) méně atraktivní, jelikož odkoupené podniky nemají z dotčeného opatření prospěch (nebo by mohly tento prospěch ztratit) z důvodu povahy jejich nových akcionářů (bod 69 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
106 Co se týče údajného nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně těchto dvou podmínek, je třeba připomenout, že Komise dostatečným způsobem v bodech 62 až 64, 69, 73 a 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila důvody, proč měla za to, že dotčená podpora mohla narušit hospodářskou soutěž a ovlivnit obchod mezi členskými státy. Mimoto, jak již bylo uvedeno, Komise není povinna prokázat skutečné účinky již poskytnutých podpor (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, bod 33).
107 Z předcházejícího vyplývá, že kvalifikace tříletého osvobození od korporační daně jako státní podpory v napadeném rozhodnutí není postižena vadou, a že tudíž druhá a třetí část projednávaného žalobního důvodu musejí být zamítnuty.
108 Tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut v plném rozsahu.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 88 odst. 1 ES a článku 253 ES z důvodu kvalifikace tříletého osvobození od korporační daně jako nové podpory
Argumenty účastnic řízení
109 Žalobkyně podpůrně tvrdí, že tříleté osvobození od korporační daně je existující podporou, a že tudíž Komise napadeným rozhodnutím porušila čl. 88 odst. 1 a 2 ES.
110 Žalobkyně tvrdí, že osvobození od daně z příjmů předcházelo vstupu v platnost Smlouvy o ES. Toto osvobození ve prospěch komunálních a zvláštních podniků je totiž stanoveno již od počátku minulého století a bylo prodlouženo ve prospěch společností podle zákona č. 142/90 ve formě tříletého osvobození od korporační daně.
111 Aby dále podepřela svou argumentaci, odkazuje žalobkyně na rozsudek Soudního dvora ze dne 9. srpna 1994, Namur-Les assurances du crédit (C‑44/93, Recueil, s. I‑3829, bod 33), a na rozsudek Soudu ze dne 30. dubna 2002, Government of Gibraltar v. Komise (T‑195/01 a T‑207/01, Recueil, s. II‑2309), z nichž podle ní vyplývá, že Komise je povinna přezkoumat nové aspekty oznámeného režimu podpor. V projednávané věci se přitom oblast činnosti podniků, jimž byly veřejné služby svěřeny, nezměnila. Žalobkyně totiž uvádí, že účelem zákona č. 142/90 bylo umožnit místním subjektům, aby své místní služby organizovaly s využitím jiné právní formy, než je forma komunálních podniků.
112 Podle žalobkyně je odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí nelogické a rozporné. Jednak totiž Komise v rámci přezkumu osvobození od poplatků za převody připouští, že komunální podniky a společnosti podle zákona č. 142/90 v podstatě představují tentýž hospodářský subjekt. Krom toho má za účelem posouzení tříletého osvobození od korporační daně za to, že společnosti podle zákona č. 142/90 jsou subjekty hospodářsky i svou podstatou oddělenými od obcí. Komise v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že osvobození od poplatků za převody nepředstavuje státní podporu. Vzhledem přitom k tomu, že podmínky využití tohoto osvobození byly totožné s podmínkami využití tříletého osvobození od korporační daně, měla mít Komise za to, že ani posledně uvedené osvobození nepředstavuje státní podporu.
113 Mimoto čl. 1 písm. b) bod v) nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88 ES] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), podle žalobkyně stanoví, že „[p]okud se některá opatření stala podporou následkem liberalizace činnosti právem Společenství, taková opatření nebudou považována za existující podporu po datu stanoveném pro liberalizaci“. To znamená, že v období do liberalizace posuzovaných odvětví nelze tříleté osvobození od korporační daně považovat za novou podporu, jelikož byla poskytnuta v odvětvích, která nebyla otevřená hospodářské soutěži.
114 Z těchto důvodů žalobkyně rovněž namítá nedostatek odůvodnění.
115 Vedlejší účastnice se v podstatě připojuje ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně.
116 Komise tuto argumentaci zpochybňuje s odkazem na body 86 až 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dodává, že závěr obsažený v napadeném rozhodnutí je v současnosti potvrzen článkem 4 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení č. 659/1999 (Úř. věst. L 140, s. 1; Zvl. vyd. 08/04, s. 3).
Závěry Soudu
117 Ve svém rozsudku Namur-Les assurances du crédit, bod 111 výše (bod 13), rozhodl Soudní dvůr, že jak z obsahu, tak z účelu ustanovení článku 88 ES vyplývá, že za existující podpory ve smyslu odstavce 1 uvedeného článku musí být považovány podpory, které existovaly přede dnem vstupu Smlouvy o ES v platnost, a podpory, které mohly být řádně provedeny za podmínek stanovených v čl. 88 odst. 3 ES, včetně podmínek vyplývajících z výkladu tohoto článku Soudním dvorem v rozsudku ze dne 11. prosince 1973, Lorenz (120/73, Recueil, s. 1471, body 4 až 6), zatímco za nové podpory podléhající povinnosti oznámení stanovené v tomto posledně uvedeném ustanovení musí být považována opatření, která směřují k zavedení nebo ke změně podpor, přičemž se změna může týkat existujících podpor nebo původních záměrů oznámených Komisi.
118 Pokud jde o existující podpory, čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999 převzal a zakotvil pravidla stanovená judikaturou.
119 Podle znění tohoto ustanovení představují existující podporu:
i) všechny podpory existující v příslušných členských státech před vstupem Smlouvy o ES v platnost;
ii) schválená podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou;
iii) podpora, která se považuje za schválenou, pokud Komise nepřijala rozhodnutí ve lhůtě dvou měsíců počítané v zásadě ode dne následujícího po dni obdržení jejího úplného oznámení, kterou Komise disponuje za účelem provedení předběžného přezkoumání;
iv) podpora, ve vztahu k níž uplynula promlčecí lhůta deseti let ve věci navrácení podpory;
v) podpora, která se považuje za existující podporu, protože v době, kdy začala být uskutečňována, nepředstavovala podporu a poté se stala podporou následkem vývoje společného trhu bez toho, že by byla členským státem pozměněna. Pokud se některá opatření stala podporou následkem liberalizace činnosti právem Společenství, taková opatření nebudou považována za existující podporu po datu stanoveném pro liberalizaci.
120 Dále, podle čl. 1 písm. c) uvedeného nařízení musí být jakákoliv změna existující podpory považována za novou podporu.
121 V podstatě jsou novými podporami opatření, která směřují k zavedení podpor nebo ke změně existujících podpor. Zejména pokud se změna dotýká vlastní podstaty původního režimu, je tento režim přeměněn v nový režim podpor. O takovou podstatnou změnu se však nemůže jednat v případě, že je nový prvek od původního režimu jasně oddělitelný (rozsudek Government of Gibraltar, bod 111 výše, body 109 až 111).
122 V projednávané věci je nesporné, že dané osvobození nespadá do působnosti druhého, třetího ani čtvrtého případu uvedeného v čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999, podle nichž může být opatření podpory považováno za existující podporu. Navíc se těchto případů žalobkyně ani nedovolávala.
123 Pokud jde o první z případů uvedených v čl. 1 písm. b) nařízení č. 659/1999, je třeba nejprve konstatovat, že tříleté osvobození od korporační daně bylo zavedeno nařízením s mocí zákona č. 331/93 a zákonem č. 549/95. V roce 1990, když zákon č. 142/90 zavedl reformu právních organizačních nástrojů, jimiž disponují obce v rámci řízení místních veřejných služeb, včetně možnosti zakládat společnosti s ručením omezeným s většinovou veřejnou kapitálovou účastí, nebylo pro tyto společnosti stanoveno žádné tříleté osvobození od daně z příjmů.
124 Každá společnost podle zákona č. 142/90 vzniklá mezi rokem 1990 a vstupem článku 66 nařízení s mocí zákona č. 331/93 v platnost dne 30. srpna 1993 totiž byla povinna odvádět daň z příjmů.
125 V důsledku toho, jak správně tvrdila Komise v bodě 91 odůvodnění napadeného rozhodnutí, musel italský zákonodárce, aby na společnosti podle zákona č. 142/90 rozšířil daňový režim použitelný na místní územně správní celky, přijmout nové právní předpisy několik desítek let po vstupu Smlouvy o ES v platnost.
126 Mimoto, i kdyby bylo připuštěno, že osvobození od daní pro komunální podniky bylo zavedeno před vstupem Smlouvy o ES v platnost a že zůstalo v platnosti až do roku 1995, nic to nemění na tom, že společnosti podle zákona č. 142/90 se podstatně odlišují od komunálních podniků. Rozšíření existujících daňových zvýhodnění pro komunální a zvláštní podniky na novou kategorii příjemců, jako je kategorie společností podle zákona č. 142/90, přitom představuje oddělitelnou změnu původního režimu. Jak je totiž uvedeno v rozsudku Consiglio di Stato č. 4586 ze dne 3. září 2001, existují právní rozdíly mezi společnostmi podle zákona č. 142/90 a komunálními podniky zejména z důvodu, že prvně uvedené nepodléhají přísnému územnímu omezení uloženému druhým uvedeným a že oblasti činnosti prvně uvedených jsou mnoho rozsáhlejší. Jak již bylo zdůrazněno v bodě 96 výše, společnosti podle zákona č. 142/90 tak mohou vyvíjet činnost mimo příslušné území jak v Itálii, tak v zahraničí a v jiných oblastech než v oblasti veřejné služby, která je stanovena v jejich stanovách, ledaže by jim to v citelné míře odčerpalo zdroje a prostředky a že by to mohlo způsobit újmu příslušnému územně správnímu celku.
127 V důsledku toho, i když společnosti podle zákona č. 142/90 nastoupily do práv a povinností komunálních podniků, právní předpisy, které určují jejich věcný a zeměpisný rozsah činnosti, se podstatně změnily.
128 Je tudíž nutné dospět k závěru, že tříleté osvobození od korporační daně zavedené ustanoveními čl. 3 bodu 70 zákona č. 549/95, ve spojení s čl. 66 bodem 14 nařízení s mocí zákona č. 331/93, nespadá do působnosti čl. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 659/1999.
129 Pokud jde o druhou úvahu žalobkyně, která se zakládá na čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999, je třeba uvést, že toto ustanovení lze použít pouze na opatření, která při svém provedení nepředstavovala podporu. V tomto ohledu stačí konstatovat, že dotčené opatření bylo zavedeno v okamžiku, kdy byly dané trhy každopádně – přestože je velmi pravděpodobné, že v různé míře – otevřeny hospodářské soutěži. Je tudíž třeba mít za to, že tříleté osvobození od korporační daně nespadá do působnosti čl. 1 písm. b) bodu v) nařízení č. 659/1999.
130 Z tohoto důvodu nelze dospět k závěru, že odůvodnění je nedostatečné. Skutečnost, že určitá míra hospodářské soutěže existovala v odvětvích, v nichž společnosti podle zákona č. 142/90 vyvíjí svou činnost, byla důvodem, proč Komise odmítla tvrzení, podle něhož by dotčené opatření mělo být považováno za existující podporu (body 82 až 85 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
131 Konečně, pokud jde o údajný rozpor mezi jednak přezkumem osvobození od poplatků za převody z důvodu, že komunální podniky a společnosti podle zákona č. 142/90 představují v podstatě tentýž hospodářský subjekt, a jednak přezkumem tříletého osvobození od korporační daně z důvodu, že tyto dva druhy podniků představují hospodářsky a svou podstatou oddělené subjekty, je třeba poznamenat, že v napadeném rozhodnutí se Komise, která se opírala o informace poskytnuté italskou vládou, domnívala, že první osvobození bylo odůvodněno povahou a vnitřní strukturou dotčeného systému. Aniž by bylo nutné se vyjadřovat k opodstatněnosti tohoto posouzení, je třeba uvést, že skutečnost, že se Komise případně dopustila omylu v případě osvobození od poplatků za převody, neznamená, že je třeba zrušit jinou část napadeného rozhodnutí.
132 S ohledem na předcházející je třeba usoudit, že dotčené opatření nepředstavuje existující podporu. Druhý žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 87 odst. 3 písm. c) ES a článku 253 ES
Argumenty účastnic řízení
133 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila omylu tím, že neměla za to, že tříleté osvobození od korporační daně je státní podporou slučitelnou se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.
134 Uvádí, že tříleté osvobození od korporační daně umožnilo restrukturalizaci dotčených podniků a přechod od systému monopolního trhu k systému konkurenčního trhu. Komise tedy měla použít tutéž argumentaci, jakou použila ve svém rozhodnutí ze dne 10. listopadu 1999 o přechodných ustanoveních s cílem zrušit osvobození od korporační daně pro obecní podniky v dopravě (Úř. věst. C 379, s. 11), a ve svém rozhodnutí 2000/410/ES ze dne 22. prosince 1999 o režimu podpor, který Francie zamýšlí provést ve prospěch francouzského přístavního odvětví (Úř. věst. 2000, L 155, s. 52). Použití čl. 87 odst. 3 písm. c) ES na státní opatření v těchto dvou rozhodnutích totiž mělo pouze za cíl zajistit přechod z monopolního režimu k liberalizovanému režimu, prostřednictvím procesu privatizace právnických osob, které byly akcionáři dotyčných společností.
135 Žalobkyně tvrdí, že bez přijetí tříletého osvobození od korporační daně by obce nikdy nepřeměnily své komunální podniky na společnosti podle zákona č. 142/90. Krom toho, na základě tohoto opatření byla zajištěna transparentnost finančních vztahů mezi veřejnými orgány a společnostmi podle zákona č. 142/90 a bylo stanoveno přechodné období, aby byla umožněna restrukturalizace podniků, aniž by přitom byla dotčena kontinuita veřejné služby. Mimoto se na dotčené podniky vztahovaly přísné požadavky, pokud jde o území a oblasti, v nichž smějí vyvíjet svou činnost. Vzhledem k tomu, že oblasti, v nichž směly společnosti podle zákona č. 142/90 vyvíjet svou činnost, byly omezené, bylo tříleté osvobození od korporační daně odůvodněné.
136 Pokud jde o osobní situaci žalobkyně, žalobkyně tvrdí, že po své privatizaci v roce 1998 provedla základní reorganizaci a restrukturalizaci svých zařízení, přičemž z výhod z této reorganizace a restrukturalizace plně těžilo město Milán.
137 Vedlejší účastnice se v podstatě připojuje ke stanovisku a k argumentaci žalobkyně.
138 Komise s odkazem na bod 97 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí zpochybňuje opodstatněnost projednávaného žalobního důvodu.
Závěry Soudu
139 Především je třeba připomenout, že Komise v oblasti čl. 87 odst. 3 ES disponuje širokou posuzovací pravomocí (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. února 1987, Deufil v. Komise, 310/85, Recueil, s. 901, bod 18). Přezkum soudu Společenství se tedy musí omezit na ověření, zda byla dodržena procesní pravidla a povinnost odůvodnění, jakož i na ověření věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci.
140 Pokud jde v projednávané věci nejprve o odůvodnění, vyplývá z napadeného rozhodnutí, že Komise na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES ověřila, zda mohla být podpora posouzena jako slučitelná se společným trhem, zaprvé, z hlediska relevantních pokynů, a zadruhé, nezávisle na uvedených pokynech. V tomto ohledu vysvětlila důvody, na jejichž základě dospěla k negativnímu závěru (bod 97 a následující odůvodnění napadeného rozhodnutí).
141 Dále ze spisu jasně vyplývá, že podmínky vyžadované pro to, aby se na tříleté osvobození od korporační daně mohla vztahovat výjimka stanovená v čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, nebyly splněny. Tříleté osvobození od korporační daně nemělo za cíl obnovit výdělečnost příjemců a nebylo vyhrazeno pro podniky v nesnázích. I za předpokladu, že by tomu tak bylo, nebyl předložen žádný plán restrukturalizace ani žádné opatření s cílem kompenzovat narušení hospodářské soutěže, která jsou s poskytnutím dotčených podpor nutně spjata. Podle judikatury přitom musí být podpory podnikům v nesnázích, aby byly prohlášeny za slučitelné se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 písm. c) ES, vázány na soudržný restrukturalizační plán, který musí být předložen Komisi se všemi nezbytnými podrobnostmi (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‑17/99, Recueil, s. I‑2481, bod 45).
142 Pokud jde o tvrzení, že dotčené opatření usnadnilo přechod od systému monopolního trhu k systému konkurenčního trhu, je třeba uvést, že žalobkyně nedokládá, jak dotčené opatření vedlo ke zintenzivnění hospodářské soutěže. Jak již totiž bylo uvedeno, dotčené trhy se již vyznačovaly určitou mírou hospodářské soutěže, a dotčené opatření tedy mohlo narušit hospodářskou soutěž.
143 Pokud jde o údajný rozpor s jinými rozhodnutími Komise, kterým byl povolen přechodný systém, je třeba uvést, že z obou rozhodnutí, na něž se žalobkyně odvolává, vyplývá, že tato rozhodnutí nejsou srovnatelná. Co se týče rozhodnutí ze dne 10. listopadu 1999, jak správně tvrdila Komise, příjemcům daňového osvobození v uvedené věci bylo zakázáno účastnit se nabídkových řízení mimo jejich příslušné území do doby, než budou otevřeny jejich vlastní domácí trhy. Co se týče rozhodnutí 2000/410, poskytnutí dotčených podpor bylo v tomto případě podmíněno uskutečněním investic za účelem převodu a nahrazení stávajícího vybavení.
144 Je tudíž třeba třetí žalobní důvod zamítnout.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad zákazu diskriminace a svobody usazování, jakož i z nedostatečného odůvodnění
Argumenty účastnic řízení
145 Žalobkyně zpochybňuje porušení zásad zákazu diskriminace a svobody usazování, které namítá Komise v napadeném rozhodnutí, a uplatňuje v tomto ohledu nedostatek odůvodnění.
146 Žalobkyně především uvádí, že je třeba odlišit zásadu zákazu diskriminace, která má obecnou povahu, od zásady svobody usazování, která má pak povahu zvláštní. Podle žalobkyně nejsou tyto dvě zásady tříletým osvobozením od korporační daně porušeny.
147 Žalobkyně vylučuje, že by podniky jiných členských států nebo italské podniky, které nevzešly z přeměny komunálního podniku na společnost podle zákona č. 142/90, splňovaly podmínky nezbytné k tomu, aby se na ně vztahovalo tříleté osvobození od korporační daně. Toto osvobození tedy nebylo uplatňováno diskriminačním způsobem, aby zvýhodňovalo italské podniky.
148 Možnost využít tříletého osvobození od korporační daně není závislá ani na státní příslušnosti podniku, ani na povaze společníků, jelikož – jak prohlašuje Komise v bodě 121 odůvodnění napadeného rozhodnutí – to, zda bude podnik moci využít tříleté osvobození od korporační daně, závisí pouze na jeho právní formě (totiž dřívější veřejný subjekt přeměněný na akciovou společnost) a na jeho akcionářích (většinu vlastní veřejný orgán). Z tohoto důvodu žalobkyně rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí je rozporné.
149 Konečně, skutečnost, že společnostem podle zákona č. 142/90 bylo svěřeno přímé a výhradní provozování místních veřejných služeb na území jejich příslušné obce, vyloučila možnost pro všechny ostatní podniky, italské či z jiného členského státu, aby na trh s těmito službami vstoupily.
150 Mimoto mohly podle žalobkyně nepřímo požívat výhod tříletého osvobození od korporační daně podniky jiných členských států, které ve společnosti podle zákona č. 142/90 mají menšinovou kapitálovou účast.
151 Zásada zákazu diskriminace rovněž vyžaduje, aby s různými situacemi nebylo zacházeno týmž způsobem. Tudíž, jelikož se společnosti podle zákona č. 142/90 nenacházely ve stejné situaci jako „běžné“ společnosti vzhledem k omezené oblasti, v níž mohou vyvíjet svou činnost, je tříleté osvobození od korporační daně odůvodněné.
152 Vedlejší účastnice řízení se v podstatě připojuje ke stanovisku žalobkyně.
153 Komise má za to, že projednávaný žalobní důvod není opodstatněný. V tomto ohledu připomíná, že podle ustálené judikatury nemůže být státní podpora, která porušuje jiná ustanovení Smlouvy o ES než článek 87 ES, prohlášena za slučitelnou se společným trhem.
Závěry Soudu
154 Nejprve je třeba připomenout, že první a třetí žalobní důvod byl zamítnut v rozsahu, v němž tříleté osvobození od korporační daně představuje podporu a v němž nejsou splněny podmínky umožňující využití výjimky stanovené v čl. 87 odst. 3 ES. Z tohoto důvodu se prohlášení neslučitelnosti tříletého osvobození od korporační daně se společným trhem z důvodu porušení zásad zákazu diskriminace a svobody usazování týká podpůrného odůvodnění v napadeném rozhodnutí. V důsledku toho není čtvrtý žalobní důvod relevantní.
155 Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z protiprávnosti příkazu k navrácení podpor
Argumenty účastnic řízení
156 Žalobkyně tvrdí, že příkaz k navrácení podpor je v rozporu se Smlouvou o ES a s právními předpisy k jejímu provedení. Podle žalobkyně Komise v napadeném rozhodnutí bezpodmínečně a obecně ukládá Italské republice, aby získala zpět veškerá zvýhodnění, jejichž příjemci byly všechny společnosti podle zákona č. 142/90, přestože Komise uznala možnost, že některé podpory, aniž by je však identifikovala, jsou slučitelné se Smlouvou o ES. V napadeném rozhodnutí totiž Komise poukazovala na možnost, že na některé zvláštní případy se vztahuje pravidlo de minimis nebo že některé jsou považovány za existující podpory v závislosti na situaci příjemce, nebo také jsou slučitelné se společným trhem z důvodů, které jsou vlastní konkrétnímu případu.
157 Napadené rozhodnutí je tedy postiženo dvojí vadou spočívající v protiprávnosti: jednak proto, že Komise nařizuje navrácení podpor, které jsou případně slučitelné se Smlouvou o ES, a jednak proto, že Italské republice ukládá, aby určila, která konkrétní opatření představují podpory. Spolupráce, již je Komise povinna poskytnout, nemůže zmírnit nejistotu, která v projednávané věci vyplývá z řízení o navrácení podpor.
158 Vedlejší účastnice se připojuje ke stanovisku žalobkyně.
159 Komise odmítá úvahu žalobkyně, podle níž abstraktní posouzení režimu podpor bez podrobného přezkumu konkrétních případů použití nemůže vést k vydání příkazu k navrácení.
Závěry Soudu
160 Jak bylo připomenuto v bodě 89 výše, může se podle ustálené judikatury Komise v případě režimu podpor omezit na zkoumání charakteristických znaků daného režimu.
161 Z judikatury rovněž vyplývá, že záporné rozhodnutí týkající se režimu podpor nemusí obsahovat rozbor podpor poskytnutých na základě tohoto režimu v jednotlivých případech. Teprve až ve fázi navracení podpor bude nezbytné přezkoumat konkrétní situaci každého dotčeného podniku (rozsudek ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, bod 89 výše, bod 91).
162 Dále je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zrušení protiprávní podpory prostřednictvím jejího navrácení, jakož i případného zaplacení příslušných úroků, je logickým důsledkem konstatování její neslučitelnosti se společným trhem (rozsudky Tubemeuse, bod 91 výše, bod 66; ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise, C‑169/95, Recueil, s. I‑135, bod 47, a ze dne 29. června 2004, Komise v. Rada, C‑110/02, Sb. rozh. s. I‑6333, bod 41).
163 K tomu je rovněž třeba uvést, že uvedená judikatura se použije jak ve vztahu k individuální podpoře, tak ve vztahu k podporám poskytnutým v rámci režimu podpor.
164 Obecný a abstraktní rozbor režimu podpor však nevylučuje, že v konkrétním případě nebude částka poskytnutá na základě tohoto režimu spadat pod zákaz stanovený v čl. 87 odst. 1 ES, například z důvodu, že na konkrétní poskytnutí podpory se vztahuje pravidlo de minimis. Tato úvaha vysvětluje výhrady uvedené v bodech 72, 85 a 126 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
165 V případě, že Komise přijme rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou se společným trhem, je úloha vnitrostátních orgánů sice omezena na provedení tohoto rozhodnutí a uvedené orgány v tomto ohledu nedisponují žádným volným uvážením (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1977, Steinicke & Weinlig, 78/76, Recueil, s. 595, bod 10). To však vnitrostátním orgánům nebrání v tom, aby při provádění uvedeného rozhodnutí tyto výhrady zohlednily. Proto v rozporu s tím, co tvrdila žalobkyně, nařizuje Komise pouze navrácení podpor ve smyslu článku 87 ES, a nikoli částek, které třebaže byly vyplaceny v rámci dotčeného režimu, podpory nepředstavují nebo představují existující podpory nebo podpory slučitelné na základě nařízení o blokové výjimce nebo pravidel de minimis nebo také jiného rozhodnutí Komise.
166 Dále, pokud jde o údajnou protiprávnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že Italská republika je povinna určit, která konkrétní opatření představují podpory, je třeba uvést, že pojem „podpora“ je právní povahy a musí být vykládán na základě objektivních kritérií. V tomto ohledu příslušný orgán nedisponuje v rámci použití čl. 87 odst. 1 ES volným uvážením. Navíc je vnitrostátní soud příslušný k výkladu pojmů „podpora“ a „existující podpora“ a bude moci rozhodnout o případných zvláštnostech toho či onoho případu použití, popřípadě po položení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
167 Nadto, kdyby byla přijata úvaha žalobkyně, podle níž abstraktní posouzení režimu podpor bez podrobného přezkumu jednotlivých případů použití nemůže vést k vydání příkazu k navrácení podpor, znamenalo by to, že by byla systematicky vyloučena možnost získat zpět protiprávně vyplacené podpory a že by tedy byly články 87 ES a 88 ES zbaveny svého smyslu. V takovém případě by Komise, která je jediným orgánem příslušným k posouzení slučitelnosti podpor se společným trhem, nemohla mnohé případy použití režimů podpor přezkoumat.
168 Ze všeho předcházejícího vyplývá, že pátý žalobní důvod musí být zamítnut.
169 S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy je třeba žalobu zamítnout.
K nákladům řízení
170 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
171 Podle čl. 87 odst. 4 třetího pododstavce jednacího řádu ponese vedlejší účastnice řízení vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (osmý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) AEM SpA ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení vynaložených Komisí.
3) ASM Brescia SpA ponese vlastní náklady řízení.
Martins Ribeiro | Šváby | Papasavvas |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. června 2009.
Podpisy.