Věc C‑377/14

Ernst Georg Radlinger

a

Helena Radlingerová

proti

Finway a.s.

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Krajským soudem v Praze)

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 93/13/EHS – Článek 7 – Vnitrostátní procesní úprava insolvenčního řízení – Dluhy ze smlouvy o spotřebitelském úvěru – Účinná soudní ochrana – Bod 1 písm. e) přílohy – Nepřiměřená výše odškodného – Směrnice 2008/48/ES – Článek 3 písm. l) – Celková výše úvěru – Bod I přílohy I – Částka čerpání – Výpočet roční procentní sazby nákladů – Článek 10 odst. 2 – Informační povinnost – Posouzení z moci úřední – Sankce“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 21. dubna 2016

1.        Ochrana spotřebitelů – Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Prostředky určené k zabránění používání zneužívajících klauzulí – Vnitrostátní právní úprava, která neumožňuje soudu zkoumat z moci úřední zneužívající povahu smluvních ujednání, z nichž vznikla pohledávka přihlášená v insolvenčním řízení, a omezuje možnost soudu zkoumat nezajištěné pohledávky – Nepřípustnost

(Směrnice Rady 93/13, čl. 4 a 7 odst. 1)

2.        Ochrana spotřebitelů – Smlouvy o spotřebitelském úvěru – Směrnice 2008/48 – Požadavky na informace, které mají být uvedeny ve smlouvě – Předmět – Povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední dodržení těchto požadavků a na základě výsledku tohoto zkoumání vyvodit příslušné důsledky – Omezení

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48, čl. 10 odst. 2 a 23)

3.        Akty orgánů – Směrnice – Přímý účinek – Možnost uplatnění směrnice vůči jednotlivci – Vyloučení – Provedení členskými státy – Povinnosti vnitrostátních soudů – Povinnost zkoumat z moci úřední dodržení určitých povinností stanovených směrnicemi 93/13 a 2008/48 v oblasti ochrany spotřebitelů

(Čl. 288 třetí pododstavec SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48, čl. 10 odst. 2; směrnice Rady 93/13, článek 7 odst. 1)

4.        Ochrana spotřebitelů – Smlouvy o spotřebitelském úvěru – Směrnice 2008/48 – Požadavky na informace, které mají být uvedeny ve smlouvě – Celková výše úvěru a částka čerpání úvěru – Pojem

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48, čl. 3 písm. h) a l), čl. 10 odst. 2 a příloha I bod I]

5.        Ochrana spotřebitelů – Zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Zneužívající klauzule ve smyslu článku 3 – Posouzení vnitrostátním soudem – Kritéria – Uplatnění ustanovení, které stanovuje nepřiměřeně vysoké odškodné k tíži spotřebitele – Pravomoc vnitrostátního soudu

[Směrnice Rady 93/13, články 3, 4, čl. 6 odst. 1, článek 7 a bod 1 písm. e) přílohy]

1.        Článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v insolvenčním řízení neumožňuje soudu, u něhož je toto řízení vedeno, zkoumat z moci úřední případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, z nichž vznikly pohledávky přihlášené v uvedeném řízení, ačkoli má tento soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, a která uvedenému soudu umožňuje zkoumat pouze nezajištěné pohledávky, přičemž se toto zkoumání omezuje jen na námitky týkající se zániku či promlčení těchto pohledávek.

Vnitrostátní soud má totiž povinnost posuzovat zneužívající charakter smluvní klauzule spadající do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu, a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu. V této souvislosti vzhledem k tomu, že součástí práva na účinnou soudní ochranu je právo spotřebitele popřít před vnitrostátním soudem oprávněnost pohledávek z úvěrové smlouvy, která obsahuje klauzule, jež mohou být prohlášeny za zneužívající, bez ohledu na to, zda jde o pohledávky zajištěné či nezajištěné, platí, že vnitrostátní právní úprava, která omezuje možnosti námitky dlužníka, který hodlá popřít nezajištěnou pohledávku, pouze na promlčení či zánik této pohledávky, může zasahovat do efektivity ochrany zamýšlené články 6 a 7 směrnice 93/13.

(viz body 52, 56, 57, 59 a výrok 1)

2.        Článek 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který se zabývá sporem ohledně pohledávek z úvěrové smlouvy ve smyslu této směrnice, ukládá povinnost zkoumat z moci úřední, zda byla dodržena informační povinnost stanovená v tomto ustanovení, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z jejího porušení, za podmínky, že uplatnitelné sankce splňují požadavky stanovené v článku 23 uvedené směrnice.

Informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy poskytnuté před uzavřením a při uzavírání smlouvy mají totiž pro spotřebitele zásadní význam. Zejména na základě těchto informací se spotřebitel rozhoduje, zda chce být vázán podmínkami, které prodávající nebo poskytovatel služeb vyhotovil předem. Dále existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Z toho vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. V této souvislosti tedy musí vnitrostátní soud zajistit užitečný účinek ochrany spotřebitele požadované ustanoveními směrnice 2008/48, takže role, která je mu unijním právem přiznána v předmětné oblasti, se neomezuje na pouhou možnost vyslovit se k tomu, zda byly uvedené požadavky dodrženy, ale zahrnuje i povinnost posoudit tuto otázku z moci úřední, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu.

(viz body 64 až 66, 70, 74, 51 a výrok 2)

3.        Povinnost členského státu přijmout všechna opatření nezbytná k dosažení výsledku stanoveného směrnicí je v tomto ohledu závaznou povinností uloženou čl. 288 třetím pododstavcem SFEU a samotnou směrnicí. Tato povinnost přijmout všechna obecná nebo zvláštní opatření je závazná pro všechny orgány členských států, včetně soudních orgánů v rámci jejich pravomocí.

V této souvislosti, pokud jde o směrnici 93/13 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách a směrnici 2008/48 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, platí, že povinnost posoudit z moci úřední zneužívající charakter některých klauzulí a existenci povinných informací v úvěrové smlouvě je v projednávaném případě procesním požadavkem, který neplatí pro jednotlivce, ale pro soudní orgány. Kromě toho při použití vnitrostátního práva jsou vnitrostátní soudy nicméně povinny vykládat jej v co největším možném rozsahu s ohledem na znění a účel směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje, a vyhověly tak čl. 288 třetímu pododstavci SFEU. Tento požadavek konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému SFEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost práva Unie, rozhodují-li o sporu, který jim byl předložen.

(viz body 76, 77, 79)

4.        Článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

Jelikož je pojem „celková částka splatná spotřebitelem“ vymezen v čl. 3 písm. h) směrnice 2008/48 jako součet celkové výše úvěru a celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, vyplývá z toho, že pojmy „celková výše úvěru“ a „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ se vzájemně vylučují, a celková výše úvěru tudíž nemůže zahrnovat částky, které vstupují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele. Do celkové výše úvěru ve smyslu čl. 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 tedy nelze zahrnout žádnou z částek sloužících jako odměna za závazky sjednané z důvodu dotčeného úvěru, jako jsou administrativní poplatky, úroky, provize a veškeré další poplatky, které spotřebitel musí zaplatit. V této souvislosti musí vnitrostátní soud ověřit, zda nebyla příslušná částka neoprávněně zahrnuta do celkové výše úvěru ve smyslu čl. 3 písm. l) směrnice 2008/48, jelikož tato okolnost může mít vliv na výpočet roční procentní sazby nákladů, a ovlivnit tedy i správnost informací, které musí věřitel uvést podle čl. 10 odst. 2 této směrnice v dotčené úvěrové smlouvě.

(viz body 85, 86, 89, 91 a výrok 3)

5.        Ustanovení směrnice 93/13 o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění ve smyslu bodu I písm. e) přílohy k této směrnici požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech příslušných klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plném uplatnění, a že vnitrostátní soudy případně musí na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a vyloučit všechny klauzule uznané za zneužívající, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné.

Vnitrostátní soudy mají totiž pouze povinnost vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soud, který konstatuje, že několik klauzulí ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu směrnice 93/13, musí vyloučit všechny zneužívající klauzule, a nikoli jen některé z nich.

(viz body 97, 100, 101 a výrok 4)