Věc C‑244/13
Ewaen Fred Ogieriakhi
v.
Minister for Justice and Equality a další
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Irsko)]
„Předběžná otázka – Směrnice 2004/38/ES – Článek 16 odst. 2 – Právo trvalého pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetí země – Konec manželského soužití – Okamžité nastěhování k jiným partnerům během doby nepřetržitého pobytu v délce pěti let – Nařízení (EHS) č. 1612/68 – Článek 10 odst. 3 – Podmínky – Porušení unijního práva členským státem – Posouzení povahy dotyčného porušení – Nezbytnost předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 10. července 2014
1. Občanství Unie – Právo volného pohybu a pobytu na území členských států – Směrnice 2004/38 – Právo trvalého pobytu rodinných příslušníků občana Unie, kteří jsou státními příslušníky třetí země a nabyli toto právo v hostitelském členském státě – Nabytí tohoto práva státním příslušníkem třetí země po uplynutí doby nepřetržitého pobytu v délce pěti let s občanem Unie v hostitelském členském státě – Pobyty legálně uskutečněné před datem provedení směrnice – Zahrnutí – Pobyt podléhající podmínkám stanoveným ve směrnici 2004/38 a podmínkám stanoveným unijními právními předpisy platnými v době, kdy pobyt probíhal – Manželé, kteří se rozešli a nastěhovali se k jiným partnerům během doby nepřetržitého pobytu v délce pěti let – Neexistence vlivu
(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38, čl. 16 odst. 2)
2. Volný pohyb osob – Pracovníci – Právo pobytu rodinných příslušníků – Rodinný příslušník bez státní příslušnosti členského státu – Podmínka mít k dispozici ubytování považované za obvyklé pro tuzemské pracovníky – Absence požadavku, aby rodina trvale bydlela ve společné domácnosti – Podmínka platící jen jako podmínka pro přijetí
(Nařízení Rady č. 1612/68, čl. 10 odst. 3)
3. Předběžné otázky – Předložení sporu Soudnímu dvoru – Zjevné porušení unijního práva jakožto rozhodující faktor v rámci žaloby na náhradu škody – Neexistence
(Článek 267 SFEU)
1. Článek 16 odst. 2 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států musí být vykládán v tom smyslu, že na státního příslušníka třetí země, který po dobu pěti let před datem provedení této směrnice nepřetržitě pobýval v členském státě jakožto manžel občanky Unie pracující v uvedeném členském státě, musí být pohlíženo v tom smyslu, že nabyl právo trvalého pobytu podle tohoto ustanovení, i když se manželé v uvedeném období rozhodli žít odděleně a začali žít s jinými partnery a manželka uvedeného státního příslušníka, která má unijní občanství, mu již nezajišťovala ubytování ani mu jej neposkytovala.
V případě, že je nepřetržitý pobyt v délce pěti let zcela nebo zčásti završen před datem, do něhož měla být provedena směrnice 2004/38, totiž uvedený pobyt musí splňovat jak podmínky stanovené uvedenou směrnicí, tak podmínky stanovené unijním právem platným v době tohoto pobytu, aby bylo možné se dovolávat práva trvalého pobytu podle čl. 16 odst. 2 této směrnice. V tomto ohledu je třeba uvést, že v rámci analýzy čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38 závisí nabytí práva rodinných příslušníků občana Unie, kteří nemají státní příslušnost žádného členského státu, na trvalý pobyt každopádně na okolnosti, zda sám tento občan splňuje podmínky stanovené v čl. 16 odst. 1 této směrnice a zda kromě toho uvedení rodinní příslušníci s tímto občanem během dotčené doby pobývali. Poněvadž čl. 16 odst. 2 uvedené směrnice podmiňuje nabytí práva trvalého pobytu pro rodinné příslušníky občana Unie tím, že pět let nepřetržitě legálně pobývali „s“ tímto občanem, vyvstává otázka, zda je uvedená podmínka splněna, pokud během předmětného období došlo k manželské separaci z důvodu, že spolu nebydleli a především spolu nežili jako manželé. Jak v tomto ohledu vyplývá z rozsudků ve věci Diatta (267/83) a Iida (C‑40/11), manželský svazek není možné považovat za ukončený, pokud ho neukončil příslušný orgán, což není případ manželů, kteří jednoduše žijí odděleně, i když s úmyslem se později rozvést, takže manžel nemusí nezbytně trvale žít s občanem Unie, aby byl držitelem odvozeného práva pobytu. Skutečnost, že manželé nejen že přestali žít spolu, ale začali žít s jinými partnery, je tedy irelevantní pro účely nabytí práva trvalého pobytu podle čl. 16 odst. 2 směrnice 2004/38.
(viz body 32, 34, 36–38, 47, výrok 1)
2. Podmínka, kterou čl. 10 odst. 3 nařízení č. 1612/68 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství stanoví pro pracovníka, jenž je státním příslušníkem členského státu, a podle níž musí tento pracovník mít pro svou rodinu k dispozici ubytování považované za obvyklé pro tuzemské pracovníky v regionu, kde je zaměstnán, je splněna, pokud tento pracovník opustil domácnost a jeho manžel začal žít s jiným partnerem v nové domácnosti, kterou uvedený pracovník tomuto manželovi nezajišťuje ani neposkytuje ubytování.
Článek 10 odst. 3 totiž nevyžaduje, aby dotyčný rodinný příslušník s migrujícím pracovníkem trvale pobýval, ale pouze to, aby ubytování, které pracovník má, mohlo být považováno za obvyklé pro jeho rodinu, takže nelze implicitně připustit požadavek, aby rodina trvale bydlela ve společné domácnosti.
Podmínka mít k dispozici ubytování považované za obvyklé kromě toho platí jen jako podmínka přijetí každého rodinného příslušníka u pracovníka, takže dodržení tohoto ustanovení lze v každém případě posuzovat pouze k datu, k němuž státní příslušník třetí země započal soužití s manželem-občanem Unie v hostitelském členském státě.
(viz body 43, 45, 46)
3. Skutečnost, že vnitrostátní soud považoval za nutné položit v rámci žaloby na náhradu škody pro porušení unijního práva předběžnou otázku týkající se dotčeného unijního práva, nelze považovat za rozhodující pro účely určení, zda členský stát toto právo zjevně porušil, či nikoli.
Pouhá skutečnost, že byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nemůže omezit svobodu soudu rozhodujícího ve věci samé. Odpověď na otázku, zda bylo porušení unijního práva dostatečně závažné, nevyplývá ze samotného využití možnosti dané článkem 267 SFEU, ale vyplývá z výkladu podaného Soudním dvorem. Možnost vnitrostátních soudů obrátit se na Soudní dvůr, považují-li to za nutné pro výklad ustanovení unijního práva, ačkoli již byla pokládaná otázka řešena, by přitom byla nepochybně omezena, pokud by využití takové možnosti bylo rozhodující pro určení, zda došlo ke zjevnému porušení unijního práva či nikoli pro účely případného založení odpovědnosti dotyčného členského státu za porušení unijního práva. Takový důsledek by zpochybnil systém, účel i znaky řízení o předběžné otázce.
(viz body 53–55, výrok 2)