ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetího senátu)
23. ledna 2007
Věc F-43/05
Olivier Chassagne
v.
Komise Evropských společenství
„Úředníci – Odměňování – Roční cestovní výdaje – Ustanovení použitelná na úředníky pocházející z francouzského zámořského departementu – Článek 8 přílohy VII změněného služebního řádu“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se O. Chassagne v podstatě domáhá jednak zrušení implicitního rozhodnutí Komise zamítajícího jeho stížnost podanou dne 20. listopadu 2004 proti jeho platovému výměru za měsíc srpen 2004, jakož i zrušení uvedeného platového výměru, a jednak náhrady nemajetkové a finanční újmy, která mu údajně vznikla.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Náhrada výdajů – Roční cestovní výdaje
(Služební řád, článek 71; příloha VII, článek 8)
2. Úředníci – Služební řád – Výklad – Metody
3. Úředníci – Náhrada výdajů – Roční cestovní výdaje
(Služební řád, příloha VII, článek 8)
4. Úředníci – Náhrada výdajů – Roční cestovní výdaje
(Služební řád, příloha VII, článek 8)
5. Úředníci – Náhrada výdajů – Roční cestovní výdaje
(Článek 253 ES; služební řád, příloha VII, článek 8, ve znění nařízení č. 723/2004)
6. Úředníci – Služební řád – Změna
(Služební řád; nařízení Rady č. 723/2004)
7. Úředníci – Zásady – Ochrana legitimního očekávání
(Služební řád, příloha VII, článek 8)
1. Nárok úředníka a jím vyživovaných rodinných příslušníků na náhradu ročních cestovních výdajů mezi místem jeho zaměstnání a místem jeho původu, uznaný článkem 8 přílohy VII služebního řádu, představuje výraz výkonu diskreční pravomoci zákonodárce Společenství vzhledem k tomu, že žádné pravidlo práva Společenství vyšší právní síly či mezinárodního právního řádu jej nezavázalo k tomu, aby takový nárok ve prospěch úředníků a jejich rodinných příslušníků uznal. Jelikož v rámci své diskreční pravomoci rozhodl o tom, že členům evropské veřejné služby budou vynaložené cestovní výdaje hrazeny u příležitosti jejich roční dovolené, zákonodárce Společenství disponuje tím spíše širokou posuzovací pravomocí při určování podmínek a způsobů takové náhrady, která musí být vykonávána v souladu s pravidly a zásadami práva Společenství vyšší právní síly.
Přezkum legality vykonávaný soudem Společenství v této oblasti se tedy musí omezit na ověření, zda dotčené opatření není stiženo zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo zda předmětný orgán zjevně nepřekročil meze své posuzovací pravomoci, která musí být vykonávána v souladu s pravidly a zásadami práva Společenství vyšší právní síly. Přezkum soudu se tedy musí omezit na ověření, pokud jde o zásadu rovnosti, jakož i o zásadu zákazu diskriminace, že dotyčný orgán neprovedl svévolné či zjevně nepřiměřené odlišení a že s ohledem na zásadu proporcionality přijaté opatření nemá zjevně nepřiměřený charakter s ohledem na cíl právní úpravy.
S ohledem na podstatný a ustálený růst počtu úředníků tak byl zákonodárce Společenství z legitimních důvodů, zejména rozpočtových a administrativních důvodů a důvodů souvisejících se zaměstnaneckou politikou plně oprávněn učinit výběr spočívající v tom, že do budoucna bude prováděna pouze paušální náhrada, a nikoliv náhrada skutečně vynaložených nákladů s jedinou výhradou, která, jak se jeví, byla dodržena, že bude zachován cíl článku 8 přílohy VII služebního řádu, spočívající v tom, aby každému úředníkovi bylo umožněno zachovat jeho osobní vztahy s místy jeho hlavních zájmů.
(viz body 52, 55 až 57, 61, 62, 65, 66 a 73)
Odkazy:
Soudní dvůr: 11. března 1987, Rau v. Komise, 279/84, 280/84, 285/84 a 286/84, Recueil, s. 1069, bod 34; 11. července 1989, Schräder, 265/87, Recueil, s. 2237, bod 22; 26. června 1990, Zardi, C‑8/89, Recueil, s. I‑2515, bod 10; 12. července 2001, Jippes a další, C‑189/01, Recueil, s. I‑5689, bod 80, a citovaná judikatura; 7. září 2006, Španělsko v. Rada, C‑310/04, Sb. rozh. s. I‑7285, bod 96
Soud prvního stupně: 30. září 1998, Losch v. Soudní dvůr, T‑13/97, Recueil FP, s. I‑A‑543 a II‑1633, body 113, 121 a 122; 30. září 1998, Busacca a další v. Účetní dvůr, T‑164/97, Recueil FP, s. I‑A‑565 a II‑1699, body 48, 49, 58 a 59; 6. července 1999, Séché v. Komise, T‑112/96 a T‑115/96, Recueil FP, s. I‑A‑115 a II‑623, body 127 a 132; 8. ledna 2003, Hirsch a další v. ECB, T‑94/01, T‑152/01 a T‑286/01, Recueil FP, s. I‑A‑1 a II‑27, bod 51; 13. září 2006, Sinaga v. Komise, T‑217/99, T‑321/00 a T‑222/01, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 144
2. Ustanovení služebního řádu, která jsou v současné době platná, musejí být vykládána se zohledněním svého uspořádání a svého účelu, a nikoli ve světle zrušené právní úpravy.
(viz bod 70)
Odkazy:
Soudní dvůr: 25. listopadu 1982, Evens v. Účetní dvůr, 79/82, Recueil, s. 4033, bod 10
3. Třebaže použití článku 8 přílohy VII služebního řádu ve svém znění platném od 1. května 2004, který se týká nároku na paušální náhradu cestovních výdajů z místa zaměstnání do místa původu, vede k odlišení mezi situací úředníka pocházejícího z francouzského zámořského departementu a situací většiny ostatních úředníků, jejichž místa zaměstnání a původu jsou méně vzdálená, přičemž první skupině úředníků je přiznán nižší průměrný příspěvek na jeden kilometr, než je příspěvek přiznaný druhé skupině úředníků, takové odlišení vychází z vyšší ceny na jeden kilometr, pokud jde o letenky do míst určení nacházejících se ve střední vzdálenosti. Ačkoli je pravda, že před stanovením tarifu v uvedeném článku nebyla provedena studie trhu s letenkami, přičemž se vycházelo pouze z obecného vnímání struktury cen na jeden kilometr, zákonodárce Společenství mohl právem konstatovat existenci takové struktury cen a zohlednit ji při vypracování a zavedení nového systému paušální náhrady s ohledem na rozsáhlou zkušenost orgánů v oblasti vyřizování žádostí o náhradu cestovních výdajů.
Krom toho i přes shledaný rozdíl mezi průměrnými příspěvky na jeden kilometr použitelnými na situaci úředníka pocházejícího z francouzského zámořského území a příspěvky jiných úředníků se nezdá, že je systém uvedeného článku zjevně nepřiměřený ani zjevně nevhodný s ohledem na jeho cíl, kterým je umožnit úředníkovi a jemu vyživovaným osobám se alespoň jednou za rok vydat do místa jejich původu. Aby se zákonodárce ujistil o dodržování účelu tohoto článku, nemohl se spokojit s tím, že by stanovil částky náhrady odpovídající přesně nebo o něco málo přesahující ceny, o nichž se má za to, že jsou pro cesty mezi místem zaměstnání a místem původu úředníků obvyklé. Z důvodu proměnlivosti trhu s letenkami a silného dopadu politických a hospodářských konjunktur na cenu těchto letenek tak zákonodárce obecně stanovil sazby příspěvku na jeden kilometr tak, aby paušální částky vyplývající z jejich použití byly dostačující pro pokrytí skutečných cestovních výdajů, jakož i v určitých situacích výdajů na druhou cestu či dalších cest. Za těchto podmínek jelikož částka uhrazená úředníkovi je dostačující pro financování cesty do místa jeho původu, nemůže okolnost, že jiní úředníci dostávají průměrný příspěvek na jeden kilometr vyšší než jeho příspěvek, způsobit protiprávnost systému, i za předpokladu, že z důvodu úrovně ceny dopravních prostředků v daném okamžiku by se někteří z těchto úředníků mohli do místa svého původu vydat častěji než žalobce do místa svého původu.
V důsledku toho s ohledem na širokou posuzovací pravomoc zákonodárce Společenství a s ohledem na logiku systému článku 8 přílohy VII služebního řádu jako celku není tento článek zjevně nepřiměřený ani zjevně nevhodný s ohledem na svůj cíl, tím spíše, že i když ze zavedení obecné a abstraktní právní úpravy v okrajových situacích mohou vyplývat nahodilé nevýhody, nelze zákonodárci vytýkat, že použil kategorizaci, jelikož není ve své podstatě diskriminační s ohledem na cíl, který sleduje.
(viz body 86 a 89 až 91)
Odkazy:
Soudní dvůr: 16. října 1980, Hochstrass v. Soudní dvůr, 147/79, Recueil, s. 3005, bod 14
4. Při výkonu své široké posuzovací pravomoci je zákonodárce oprávněn mít za to, že pro účely výpočtu paušální částky pro náhradu ročních cestovních výdajů se všichni úředníci, pro které je vzdálenost mezi místem zaměstnání a místem jejich původu stejná, nacházejí ve stejné situaci ve smyslu požadavků zásady rovného zacházení, a to i přes odlišnosti vyplývající z toho, že některá místa původu jsou ostrovy, z toho, že někteří úředníci nemohou využívat jiné způsoby dopravy než letadlo a z dotovaného či nedotovaného charakteru letenek do určitých míst určení. Z toho vyplývá, že rovné zacházení vyhrazené všem těmto úředníkům článkem 8 přílohy VII služebního řádu je v souladu s požadavky téže zásady.
(viz bod 93)
5. Vzhledem k tomu, že se odůvodnění obecně závazného aktu může omezit na to, že uvede jednak celkovou situaci, která vedla k jeho přijetí, a jednak obecné cíle, o jejichž dosažení usiluje, a že je, pokud z takového aktu vyplývá podstata cíle sledovaného orgánem, přehnané vyžadovat zvláštní odůvodnění pro různé provedené technické volby, je odůvodnění nařízení č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců, i když stručné, dostačující, pokud jde o nová pravidla náhrady ročních cestovních výdajů.
(viz body 105, 106 a 108)
Odkazy:
Soudní dvůr: 3. července 1985, Abrias a další v. Komise, 3/83, Recueil, s. 1995, body 30 a 31; 19. listopadu 1998, Spojené království v. Rada, C‑150/94, Recueil, s. I‑7235, body 25 a 26; 19. listopadu 1998, Španělsko v. Rada, C‑284/94, Recueil, s. I‑7309, bod 30; 7. listopadu 2000, Lucembursko v. Parlament a Rada, C‑168/98, Recueil, s. I‑9131, bod 62; 9. září 2003, Kik v. OHIM, C‑361/01 P, Recueil, s. I‑8283, bod 102; 10. března 2005, Španělsko v. Rada, C‑342/03, Sb. rozh. s. I‑1975, bod 55
Soud prvního stupně: 22. června 1994, Rijnoudt a Hocken v. Komise, T‑97/92 a T‑111/92, Recueil FP, s. I‑A‑159 a II‑511, body 49 a následující; 8. listopadu 2000, Ghignone a další v. Rada, T‑44/97, Recueil FP, s. I‑A‑223 a II‑1023, body 54 a 55
6. Přijetí nařízení Společenství, kterým se mění služební řád úředníků, nelze zpochybnit v důsledku toho, že nebylo zveřejněno konsolidované znění ustanovení upravujících postavení úředníků orgánů Evropské unie. Platnost právní úpravy totiž závisí na jejím řádném zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, formalitě, která byla splněna jak v případě původního nařízení upravujícího uvedený služební řád, tak v případě nařízení, která jej následně změnila, včetně nařízení č. 723/2004, které jej změnilo naposledy. V každém případě je konsolidované znění služebního řádu přístupné na internetové stránce Komise, přičemž je krom toho vytištěné znění obvykle předáno každému úředníkovi při jeho nástupu do služby. Navíc žádné právní pravidlo ohledně účinků budoucí změny služebního řádu nestanoví formy, podle kterých musí být uskutečněno zveřejnění informací určených zaměstnancům, stejně tak jako žádné ustanovení nečiní platnost pravidel služebního řádu závislou na takovém zveřejnění.
Krom toho se úředník nemůže dovolávat zásady ochrany legitimního očekávání a zásady řádné správy, aby zpochybnil legalitu nového ustanovení nařízení, zvláště v oblasti, jejíž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace.
(viz body 109 až 111)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 15. března 1994, La Pietra v. Komise, T‑100/92, Recueil FP, s. I‑A‑83 a II‑275, bod 45; výše citovaný rozsudek Rijnoudt a Hocken v. Komise, bod 104; 7. července 1998, Mongelli a další v. Komise, T‑238/95 až T‑242/95, Recueil FP, s. I‑A‑319 a II‑925, body 52 až 54; 7. července 1998, Telchini a další v. Komise, T‑116/96, T‑212/96 a T-215/96, Recueil FP, s. I‑A‑327 a II‑947, body 83 až 85
7. V oblasti, jejíž předmět zahrnuje stálé přizpůsobování v závislosti na změnách hospodářské situace, jakou je oblast náhrady ročních cestovních výdajů úředníkům, nesmí dodržení zásady ochrany legitimního očekávání bránit použití nové právní úpravy na budoucí účinky situací, které vznikly za působnosti dřívější právní úpravy v případě neexistence závazků přijatých veřejným orgánem.
(viz body 113 a 114)
Odkazy:
Soudní dvůr: 5. května 1981, Dürbeck, 112/80, Recueil, s. 1095, bod 48
Soud prvního stupně: 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, Recueil, s. II‑1047, bod 85; výše citovaný rozsudek Mongelli a další v. Komise, body 52 až 54; výše citovaný rozsudek Telchini a další v. Komise, body 83 až 85