ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(třetího senátu)
2. března 2016
Věc F‑3/15
Jürgen Frieberger
a
Benjamin Vallin
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Úředníci – Důchody – Reforma služebního řádu – Nařízení č. 1023/2013 – Článek 22 přílohy XIII služebního řádu – Zvýšení věku odchodu do důchodu – Vrácení příspěvků do důchodového systému Unie – Článek 26 přílohy XIII služebního řádu – Přepočet bonifikace nároků na důchod“
Předmět: Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se J. Frieberger a B. Vallin domáhají zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 13. a 26. března 2014, kterými byly zamítnuty jejich žádosti ze dne 9. a 17. prosince 2013 o vrácení části příspěvků do důchodového systému Evropské unie, které byly odvedeny z jejich platu, a o přepočet bonifikace jejich nároků na důchod převedených do důchodového systému Unie. V případě potřeby navrhují též zrušení rozhodnutí ze dne 26. září 2014, kterými byly zamítnuty jejich stížnosti ze dne 11. a 23. června 2014 proti výše uvedeným rozhodnutím ze dne 13. a 26. března 2014.
Rozhodnutí: Rozhodnutí Evropské komise ze dne 26. března 2014, kterým byla zamítnuta žádost J. Friebergera ze dne 17. prosince 2013 v rozsahu, v němž touto žádostí požádal o provedení nového výpočtu bonifikace týkající se nároků na důchod převedených do důchodového systému Evropské unie, se zrušuje. Není třeba rozhodnout o žalobě v rozsahu, v němž byla podána B. Vallinem proti rozhodnutí Evropské komise ze dne 13. března 2014 v rozsahu, v němž toto rozhodnutí údajně zamítlo žádost o provedení nového výpočtu bonifikace nároků na důchod převedených do důchodového systému Evropské unie. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Žaloba na neplatnost – Pravomoc unijního soudu – Návrh na zrušení individuálního aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotčené osoby – Nedostatek pravomoci soudu Unie ke konstatování protiprávnosti ustanovení s obecnou působností ve výroku jeho rozsudků
(Článek 263 SFEU)
2. Žaloby úředníků – Předcházející stížnost v rámci administrativy – Zamítavé rozhodnutí – Neexistence povinnosti administrativy nahradit odůvodnění původního aktu
(Služební řád úředníků, článek 90)
3. Úředníci – Důchody – Financování důchodového systému – Podmínky zachování pojistně matematické rovnováhy důchodového systému Unie – Stanovení příspěvku úředníků – Pojistně matematický výpočet zahrnující demografický vývoj, růst mezd a úrokové sazby posouzené podle článku 10 přílohy XII služebního řádu – Legalita
(Služební řád úředníků, články 83 a 83a, příloha XI, příloha XII článek 10, a příloha XIII článek 22)
4. Akty orgánů – Preambule – Právní závaznost – Neexistence
5. Základní práva – Listina základních práv Evropské unie – Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku – Možnost samostatně se jej dovolávat v řízení o námitce protiprávnosti ustanovení nařízení č. 1023/2013 – Vyloučení
(Listina základních práv Evropské unie, článek 27)
6. Úředníci – Důchody – Důchodové nároky vzniklé před nástupem do služebního poměru v Unii – Převod do unijního systému – Započtení příspěvkových let – Přepočet bonifikace – Druhý přepočet následující po reformě služebního řádu z roku 2014 po prvním přepočtu následujícím po reformě služebního řádu z roku 2004 – Přípustnost
(Služební řád úředníků, příloha XIII článek 22 a čl. 26 odst. 5; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1023/2013)
1. Ačkoli je unijní soud v rámci posuzování návrhu na zrušení individuálního aktu, který nepříznivě zasahuje do právního postavení dotčené osoby, skutečně příslušný k tomu, aby incidenčně určil, že obecně závazné ustanovení, na kterém se napadený akt zakládá, je protiprávní, nemá naproti tomu pravomoc takové konstatování zahrnout do výroku svých rozsudků.
(viz bod 31)
Odkazy:
Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 21. října 2009, Ramaekers-Jørgensen v. Komise, F‑74/08, EU:F:2009:142, bod 37
2. Pokud příslušný orgán oprávněný ke jmenování po přezkoumání stížnosti dospěje k závěru, že odůvodnění původního aktu, proti němuž tato stížnost směřuje, je jak opodstatněné, tak i dostatečné pro odpověď na výtky uvedené ve stížnosti, nemá žádný důvod se od tohoto odůvodnění odchýlit tím, že jej nahradí novým. V tomto případě proto může stížnost zamítnout s tím, že v zamítavém rozhodnutí zopakuje stejné odůvodnění, jako je to, které je uvedeno v původním aktu, aniž mu lze vytýkat porušení povinnosti uvést odůvodnění nebo porušení zásady řádné správy.
Ve zvláštním případě stížností téhož znění podaných několika dotčenými osobami nelze totiž vytýkat orgánu oprávněnému ke jmenování, že na ně odpovídá standardizovaným způsobem. Tento postup je naopak v souladu se zásadou řádné správy a zaručuje rovné zacházení se stěžovateli.
(viz body 39 a 41)
Odkazy:
Tribunál Evropské unie: rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Faita v. EHSV, T‑619/13 P, EU:T:2014:1057, bod 32
3. Pravidlo zakotvené v čl. 83 odst. 2 služebního řádu, podle kterého úředníci přispívají na náklady důchodového systému z jedné třetiny, musí být vykládáno ve světle čl. 83a odst. 1, 3 a 4 služebního řádu, který vyžaduje rovnováhu tohoto systému a ověřování této rovnováhy na základě pětiletého pojistně matematického posouzení aktualizovaného každý rok v souladu s přílohou XII služebního řádu obsahující prováděcí ustanovení k článku 83a služebního řádu. Za těchto podmínek je důchodový systém v pojistně matematickém smyslu přílohy XII služebního řádu v rovnováze, pokud výše každoročních příspěvků úředníků v činné službě umožní financovat třetinu budoucí výše nároků, které těmto úředníkům vznikly v průběhu stejného roku. Pojistně matematický přístup zvolený normotvůrcem je tak založen na dlouhodobém financování důchodového systému. Za tímto účelem normotvůrce zohlednil celou řadu pojistně matematických předpokladů.
Z toho vyplývá, že příspěvky úředníků ve výši jedné třetiny částky nezbytné k financování důchodového systému je nutno chápat ve výše uvedené pojistně matematické perspektivě a z dlouhodobého hlediska, takže nelze vyloučit zkreslení výpočtu.
Z článku 83a odst. 3 služebního řádu též vyplývá, že pojistně matematická rovnováha důchodového systému je zajištěna dvěma prvky – důchodovým věkem a sazbou příspěvku úředníků do tohoto systému. Napomáhají-li příspěvky do důchodového systému k zajištění jeho rovnováhy, neboť jej přímo financují, obdobný účinek se totiž očekává od zvýšení zákonného věku odchodu do důchodu, neboť to má v podstatě za následek odložení intervence tohoto systému na pozdější dobu.
Toto zjištění však nestačí k závěru, že prostřednictvím mechanismu přímé kompenzace by zvýšení zákonného věku odchodu do důchodu mělo nutně vést ke zpětnému snížení sazby příspěvku úředníků.
Podle článku 1 přílohy XII služebního řádu totiž stanovení příspěvku úředníků do důchodového systému vychází konkrétně z pojistně matematického posouzení prováděného každých pět let doplněného každoroční aktualizací, přičemž obě upravuje čl. 83a odst. 3 a 4 služebního řádu. Toto pětileté pojistně matematické posouzení a jeho každoroční aktualizace se přitom zakládají na několika parametrech stanovených v příloze XII služebního řádu.
Prvním parametrem pro výpočet příspěvku úředníků je „demografický vývoj“ uvedený v čl. 1 odst. 2 přílohy XII služebního řádu. Tento vývoj je sám určen pozorováním populace tvořené účastníky důchodového systému, jak vyplývá z článku 9 téže přílohy. Podle tohoto článku se demografický vývoj konkrétně dovozuje ze struktury základního souboru a průměrné věkové hranice pro odchod do důchodu. Samotná struktura populace musí být posuzována s přihlédnutím k tabulce úmrtnosti, průměrné délce života, míře invalidity a rozdělení populace podle pohlaví. Pokud jde o průměrnou věkovou hranici pro odchod do důchodu, odlišuje se od zákonného věku odchodu do důchodu a její zohlednění lze vysvětlit tím, že určuje skutečné náklady na důchody více než zákonný věk odchodu do důchodu.
Druhým parametrem pro stanovení příspěvku úředníků je vývoj základního platu každého z nich až do „předpokládané věkové hranice pro odchod do důchodu“ (články 4 a 6 přílohy XII služebního řádu). Tento parametr tedy s sebou přináší provedení odhadu budoucí hodnoty základního platu úředníka ve službě tak, že se zohlední promítnutí tohoto platu do doby odchodu do důchodu (čl. 6 odst. 1 první pododstavec přílohy XII služebního řádu). V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že třebaže je nutno zohlednit zákonný věk pro odchod do důchodu, je třeba vzít v úvahu i takové skutečnosti, jako například možnost zůstat ve službě po dosažení tohoto věku nebo ukončit tuto službu před jeho dosažením, jak to nepřímo potvrzuje čl. 6 odst. 4 přílohy XII služebního řádu. Z toho v konečném důsledku vyplývá, že zde zohledňovaná „předpokládaná věková hranice pro odchod do důchodu“ má souhrnnou hodnotu.
Třetí parametr pro stanovení příspěvku úředníků vyplývá z úrokových sazeb posouzených podle článku 10 přílohy XII služebního řádu a čtvrtý parametr vyplývá podle článku 11 téže přílohy z míry ročních změn v platových stupnicích úředníků, odpovídající průměru specifických ukazatelů stanovených v příloze XI služebního řádu za třicet let.
Vše tak nasvědčuje tomu, že zákonný věk odchodu do důchodu, který stanoví článek 22 přílohy XIII služebního řádu ve znění vyplývajícím z nařízení č. 1023/2013 v závislosti na věku každého úředníka ke dni 1. května 2014, je skutečností, která spolupůsobí s odhady budoucí hodnoty několika parametrů (úroková sazba, úmrtnost, nárůst mezd atd.) při posuzování pojistně matematické rovnováhy důchodového systému Unie, a tedy při stanovení příspěvku, který je každý úředník povinen zaplatit do tohoto systému k zajištění třetiny této rovnováhy.
Sazba příspěvku úředníků do důchodového systému Unie se tak může vyvíjet nezávisle na zákonném věku odchodu do důchodu.
Konečně je důchodový systém Unie uspořádán na základě zásady solidarity a není koncipován v tom smyslu, že důchod pobíraný úředníkem představuje přesnou protihodnotu jeho příspěvků do uvedeného systému. Z toho vyplývá, že příspěvky jednotlivého úředníka nezakládají žádnému z nich individuální, skutečně nabytý nárok na přesnou protihodnotu ve formě důchodu a na vrácení případného přeplatku.
(viz body 45 až 54, 56 a 73)
Odkazy:
Soud prvního stupně: rozsudek ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, EU:T:2006:366, bod 134
Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 11. července 2007, Wils v. Parlament, F‑105/05, EU:F:2007:128, body 85 a 86
4. Úlohou preambule aktu s obecnou působností je odůvodnit jej tím, že se v ní zpravidla uvede celková situace, jež vedla k přijetí aktu, a obecné cíle, o jejichž dosažení akt usiluje. Preambule takového aktu tedy nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu, a tím spíše pro účely odůvodnění jeho protiprávnosti.
(viz bod 69)
Odkazy:
Soudní dvůr: rozsudek ze dne 19. listopadu 1998, Nilsson a další, C‑162/97, EU:C:1998:554, bod 54
5. Článek 27 Listiny základních práv Evropské unie, nadepsaný „Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku“, stanoví, že pracovníci musí mít na různých úrovních zaručeno právo na informování a projednávání v případech a za podmínek, které stanoví právo Unie a vnitrostátní právní předpisy a zvyklosti. Z jeho znění tedy jasně vyplývá, že k tomu, aby měl tento článek plný účinek, musí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva.
V tomto ohledu nemohou dotčené osoby založit námitku protiprávnosti čl. 1 odst. 73 písm. g) nařízení č. 1023/2013 výlučně na článku 27 Listiny bez uvedení jakéhokoli jiného ustanovení unijního práva, které jej doplňuje.
(viz body 87 a 88)
Odkazy:
Soudní dvůr: rozsudek ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale, C‑176/12, EU:C:2014:2, body 44 a 45
6. Ve znění čl. 26 odst. 5 přílohy XIII služebního řádu nic nebrání tomu, aby úředník získal po prvním přepočtu bonifikace svých důchodových nároků následujícím po reformě z roku 2004 druhý přepočet zohledňující změnu článku 22 přílohy XIII služebního řádu nařízením č. 1023/2013, která znovu zvýšila zákonný věk pro odchod do důchodu.
(viz bod 97)