ROZSUDEK SOUDU (sedmého senátu)

31. března 2009(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Trh Společenství s nosníky – Rozhodnutí, jímž se určuje, že byl porušen článek 65 UO po uplynutí doby platnosti smlouvy o ESUO na základě nařízení (ES) č. 1/2003 – Pravomoc Komise – Přičitatelnost protiprávního jednání – Promlčení – Právo na obhajobu“

Ve věci T‑405/06,

ArcelorMittal Lucembursko SA, dříve Arcelor Lucembursko SA, se sídlem v Lucemburku (Lucembursko),

ArcelorMittal Belval & Differdange SA, dříve Arcelor Profil Lucembursko SA, se sídlem v Esch-sur-Alzette (Lucembursko),

ArcelorMittal International SA, dříve Arcelor International SA, se sídlem v Lucemburku,

zastoupené A. Vandencasteele, avocat,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené X. Lewisem a F. Arbaultem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení konečného rozhodnutí Komise K(2006) 5342 ze dne 8. listopadu 2006 o řízení podle článku 65 [UO] ve věci kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě evropských výrobců nosníků (věc COMP/F/38.907 – Ocelové nosníky),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (sedmý senát),

ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, D. Šváby a L. Truchot, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 5. listopadu 2008,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

 Ustanovení Smlouvy o ESUO

1        Článek 65 UO stanoví:

„1. Jsou zakázány veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které přímo nebo nepřímo vedou k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu, a to zejména:

a)      ke stanovování nebo určování cen;

b)      k omezování nebo kontrole výroby, technického rozvoje nebo investic;

c)      k rozdělování trhů, výrobků, zákazníků nebo zdrojů zásobování.

[…]

4.      Dohody nebo rozhodnutí zakázané na základě odstavce 1 tohoto článku jsou od počátku neplatné a nelze se jich dovolávat před žádným soudem členských států.

S výhradou žalob podaných k Soudnímu dvoru je Komise výlučně příslušná k rozhodování o souladu uvedených dohod a rozhodnutí s touto smlouvou.

5.      Podnikům, které uzavřou dohodu od počátku neplatnou, které provádí nebo se pokusí provádět prostřednictvím rozhodčího řízení, smluvní pokuty, bojkotu nebo jakýmkoli jiným prostředkem od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí, anebo dohodu, jejíž schválení bylo zamítnuto nebo odvoláno, nebo které získají schválení na základě vědomě nepravdivých nebo zkreslených informací, nebo které používají praktiky odporující odstavci 1, může Komise ukládat pokuty a penále nepřesahující dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, které jsou předmětem dohod, rozhodnutí nebo jednání odporujících tomuto článku, aniž by byla dotčena skutečnost, že jestliže je jejich předmětem omezení výroby, technického rozvoje nebo investic, zvyšuje se tato maximální výše na 10 % ročního obratu dotyčných podniků, jde-li o pokuty, a na 20 % denního obratu, jde-li o penále.“ (neoficiální překlad)      

2        Podle článku 97 UO uplynula doba platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002.

 Ustanovení Smlouvy o ES

3        Článek 305 odst. 1 ES stanoví:

„Ustanovení této smlouvy nemění ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů tohoto společenství a pravidla stanovená zmíněnou smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí.“

 Sdělení Komise týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO

4        Dne 18. června 2002 přijala Komise sdělení týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 152, s. 5, dále jen „sdělení ze dne 18. června 2002“) (citace z uvedeného sdělení použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem).

5        V bodu 2 sdělení ze dne 18. června 2002 se uvádí, že účelem sdělení je:

„ −       shrnout pro hospodářské subjekty a členské státy v rozsahu, v němž jsou dotčeny Smlouvou o ESUO a jejím sekundárním právem, nejvýznamnější změny v hmotném a procesním právu, vyplývající z přechodu na režim Smlouvy o ES […],

–        vysvětlit, jak Komise hodlá řešit zvláštní otázky vyplývající z přechodu z režimu ESUO na režim ES v oblasti kartelových dohod a zneužití dominantního postavení […], kontroly spojování podniků […] a kontroly státních podpor.“

6        Bod 31 sdělení ze dne 18. června 2002, který je obsažen v části zabývající se zvláštními otázkami vyplývajícími z přechodu z režimu ESUO na režim ES, zní:

„Jestliže Komise, v rámci uplatňování pravidel hospodářské soutěže Společenství na dohody, konstatuje, že došlo k protiprávnímu jednání v oblasti spadající do působnosti Smlouvy o ESUO, je použitelným hmotným právem, bez ohledu na dobu uvedeného uplatnění, právo platné v době, kdy došlo ke skutečnostem naplňujícím znaky protiprávního jednání. Každopádně z procesního hlediska je po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO použitelným právem právo ES […].“

 Nařízení (ES) č. 1/2003

7        Článek 4 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) stanoví, že „pro účely použití článků 81 a 82 Smlouvy má Komise pravomoci stanovené tímto nařízením“.

8        Článek 7 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví:

„Pokud Komise na základě stížnosti nebo z vlastního podnětu zjistí jednání v rozporu s články 81 [ES] nebo 82 [ES], může svým rozhodnutím nařídit, aby dotyčné podniky a sdružení podniků takové protiprávní jednání ukončily. [...] Pokud má na tom Komise oprávněný zájem, může rovněž konstatovat, že došlo k protiprávnímu jednání v minulosti.“

9        Článek 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 stanoví, že Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud se úmyslně nebo z nedbalosti dopouštějí jednání v rozporu s články 81 ES nebo 82 ES.

 Ustanovení o promlčení v záležitostech stíhání

10      Podle čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Komise č. 715/78/ESUO ze dne 6. dubna 1978 o promlčení v záležitostech stíhání a při výkonu práva podle Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli (Úř. věst. L 94, s. 22) a čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1/2003 podléhá pravomoc Komise k ukládání pokut za porušení právních předpisů v oblasti hospodářské soutěže v zásadě pětileté promlčecí lhůtě.

11      Podle čl. 1 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 2 nařízení č. 1/2003 začíná promlčecí lhůta běžet dnem, kdy došlo k protiprávnímu jednání. V případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání však začíná lhůta běžet dnem, kdy bylo ukončeno.

12      Podle čl. 2 odst. 1 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003 promlčecí lhůtu přerušuje každý úkon učiněný Komisí za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním. K přerušení promlčecí lhůty dochází s účinkem ode dne, kdy byl tento úkon oznámen nejméně jednomu podniku, které se podílejí na protiprávním jednání. Úkony, kterými se přerušuje promlčecí lhůta, jsou zejména:

–        písemné žádosti, jimiž žádá Komise a rozhodnutí Komise požadující poskytnutí informací;

–        písemné zmocnění k provedení kontroly nebo písemná pověření k provedení šetření vydaná Komisí, jakož i rozhodnutí Komise nařizující šetření;

–        zahájení řízení Komisí;

–        oznámení námitek, jimiž se zabývá Komise.

13      Podle čl. 2 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 4 nařízení č. 1/2003 se přerušení promlčecí lhůty vztahuje na všechny podniky, které se podílely na protiprávním jednání.

14      Podle čl. 2 odst. 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 5 nařízení č. 1/2003 platí, že po každém přerušení začíná běžet promlčecí lhůta znovu. Avšak promlčení nastane nejpozději dnem, kdy uplynula doba rovnající se dvojnásobku promlčecí lhůty, aniž by Komise uložila pokutu nebo sankci. Tato doba se prodlužuje o dobu, po kterou je promlčení zastaveno.

15      Podle článku 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003 se promlčecí lhůta v záležitostech stíhání zastavuje po dobu, kdy je rozhodnutí Komise předmětem řízení u soudu Společenství.

 Skutečnosti předcházející sporu

16      V době rozhodné pro posouzení skutkového základu projednávaného sporu podnikala společnost ARBED SA v oboru výroby ocelářských výrobků. Následně ARBED SA změnila svoji obchodní firmu na Arcelor Luxembourg SA a poté na ArcelorMittal Luxembourg SA (dále jen „ARBED“).

17      V téže době společnost TradeARBED SA, která byla založena jakožto dceřiná společnost ve stoprocentním vlastnictví společnosti ARBED, podnikala v oboru distribuce ocelářských výrobků. Následně změnila svoji obchodní firmu na Arcelor International SA a poté na ArcelorMittal International SA (dále jen „TradeARBED“).

18      Společnost ProfilARBED SA byla založena dne 27. listopadu 1992 jakožto dceřiná společnost ve stoprocentním vlastnictví společnosti ARBED za tím účelem, aby od uvedeného data převzala hospodářskou a průmyslovou činnost společnosti ARBED v odvětví nosníků. Společnost ProfilARBED SA následně změnila svoji obchodní formu na Arcelor Profil Luxembourg SA a poté na ArcelorMittal Belval & Differdange SA (dále jen „ProfilARBED“).

19      Komise v roce 1991 na základě rozhodnutí přijatých podle čl. 47 UO provedla v kancelářských prostorách několika společností, včetně společnosti TradeARBED, šetření. Dne 6. května 1992 Komise zaslala dotčeným podnikům, mezi nimiž i společnosti TradeARBED, oznámení námitek. Společnosti ARBED je však nezaslala. Společnost TradeARBED se rovněž zúčastnila slyšení, které se konalo ve dnech 11. až 14. ledna 1993.

20      Rozhodnutím Komise 94/215/ESUO ze dne 16. února 1994 v řízení podle článku 65 [UO] o kartelových dohodách a jednání ve vzájemné shodě evropských výrobců nosníků (Úř. věst. L 116, s. 1, dále jen „počáteční rozhodnutí“) (neoficiální překlad) učinila Komise závěr, že se 17 ocelářských podniků, včetně TradeARBED, účastnilo několika kartelových dohod, rozhodnutí a jednání ve vzájemné shodě ohledně stanovování cen, rozdělování trhů a výměny důvěrných informací o trhu s nosníky, a to v rozporu s čl. 65 odst. 1 UO, načež uložila pokuty čtrnácti podnikům z tohoto odvětví včetně ARBED (11 200 000 ecu) za protiprávní jednání, k nimž došlo v období od 1. července 1988 do 31. prosince 1990.

21      V bodu 322 odůvodnění počátečního rozhodnutí se uvádí:

„Několika kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě se účastnila pouze společnost TradeARBED. Tato je však jen prodejní společností, která pro svoji mateřskou společnost ARBED za provizi distribuuje mimo jiné i ocelové nosníky. Společnosti TradeARBED plyne za její obchodní služby pouze zlomek z prodejní ceny. V zájmu zachování rovného zacházení je toto rozhodnutí určeno společnosti ARBED, tj. společnosti skupiny ARBED, která vyrábí nosníky, a obrat připadající na předmětné výrobky je obratem společnosti ARBED, a nikoli společnosti TradeARBED.“ (neoficiální znění)

22      Rozsudkem ze dne 11. března 1999, ARBED v. Komise (T‑137/94, Recueil, s. II‑303), Soud z valné části zamítl žalobu na neplatnost počátečního rozhodnutí podanou společností ARBED a zároveň snížil výši pokuty uložené této společnosti v článku 4 uvedeného rozhodnutí na 10 000 000 eur.

23      Rozsudkem ze dne 2. října 2003, ARBED v. Komise (C‑176/99 P, Recueil, s. I‑10687), Soudní dvůr uvedený rozsudek Soudu i počáteční rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž se týkaly společnosti ARBED. V bodech 21 až 24 tohoto rozsudku se uvádí:

„ 21. Vzhledem k významu oznámení námitek musí být v toto oznámení jednoznačně označen subjekt, kterému může být pokuta uložena, a musí být tomuto subjektu zasláno (viz rozsudek ze dne 16. března 2000, Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, C‑395/96 P a C‑396/96 P, Recueil, s. I‑1365, body 143 a 146).

22.      Je nesporné, že v projednávané věci nebylo v oznámení námitek upřesněno, že by pokuty mohly být uloženy i společnosti [ARBED]. Dále, jak Soud uvedl v bodu 101 napadeného rozsudku, společnost [ARBED] nebyla adresátem oznámení námitek, takže jí byl z tohoto důvodu odepřen přístup ke spisu.

23.      I když není zpochybňováno, že si společnost [ARBED] byla vědoma oznámení námitek, které bylo adresováno její dceřiné společnosti TradeARBED, i skutečnosti, že je proti posledně uvedené pokračováno v řízení, nelze na základě této okolnosti učinit závěr, že právo na obhajobu společnosti [ARBED] nebylo porušeno. Nejistota ohledně subjektu, kterému budou uloženy pokuty, kterou mohlo rozptýlit pouze nové oznámení námitek řádně adresované společnosti [ARBED], přetrvala totiž až do konce správního řízení.

24.      Z uvedeného vyplývá, že Soud dospěl v bodu 102 napadeného rozsudku na podkladě skutkových okolností projednávané věci k nesprávnému závěru, že okolnost, že společnosti [ARBED] nebylo adresováno oznámení námitek, nemohla mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu porušení práva na obhajobu v rozsahu, v němž se týká uvedené společnosti.“

24      V návaznosti na toto zrušení rozhodla Komise o zahájení nového řízení zaměřeného na protisoutěžní chování, které bylo předmětem původního řízení. Dne 8. března 2006 zaslala společnostem ARBED, TradeARBED a ProfilARBED (dále souhrnně jen „žalobkyně“) oznámení námitek, v němž je informovala o svém záměru přijmout rozhodnutí o jejich solidární odpovědnosti za předmětná protiprávní jednání. Žalobkyně na toto oznámení odpověděly dne 20. dubna 2006.

 Napadené rozhodnutí

25      Komise dne 8. listopadu 2006 přijala konečné rozhodnutí K(2006) 5342 o řízení podle článku 65 [UO] ve věci kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě evropských výrobců nosníků (věc COMP/F/38.907 – Ocelové nosníky) (dále jen „napadené rozhodnutí“) (citace z uvedeného rozhodnutí použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem), jehož shrnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku ze dne 13. září 2008 (Úř. věst. C 235, s. 4).

26      Preambule napadeného rozhodnutí zní následovně:

„S ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli a zejména na její článek 65,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství,

s ohledem na nařízení [č. 1/2003] a zejména na jeho čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2,

[…]“

27      Pokud jde o právní důsledky uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO k 23. červenci 2002, Komise v bodech 292 napadeného rozhodnutí uvedla, že v důsledku uplynutí doby platnosti nezanikla její pravomoc sankcionovat porušení pravidel hospodářské soutěže v odvětvích, na něž se vztahovala tato smlouva. V bodech 293 až 295 napadeného rozhodnutí toto tvrzení odůvodnila okolností, že Smlouva o ESUO a Smlouva o ES jsou součástí jediného právního řádu, který spočívá na smlouvách zakládajících Evropskou unii a jednotlivá Společenství. Odkázala zejména na posudek Soudního dvora 1/91 ze dne 14. prosince 1991 (Recueil, s. I‑6079, bod 21), jakož i na ustanovení čl. 305 odst. 1 ES, které podle ní zavádí „vztah lex generalis/lex specialis“ mezi Smlouvou o ES a Smlouvou o ESUO. Uvedla, že po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO podléhají odvětví, na něž se tato smlouva vztahovala, právním normám Smlouvy o ES.

28      Pokud jde o svou pravomoc uplatňovat pravidla hospodářské soutěže obsažená ve Smlouvě o ESUO po uplynutí doby platnosti této smlouvy na protiprávní jednání, k nimž došlo před tímto datem, konkrétně pak v kontextu skutkových okolností projednávané věci, Komise v bodech 297 a 298 napadeného rozhodnutí odkázala na bod 31 sdělení ze dne 18. června 2002 ve snaze zdůraznit, že je třeba rozlišovat mezi procesněprávními a hmotněprávními normami. V bodech 299 až 301 napadeného rozhodnutí dále uvedla:

„299. Zaprvé, pokud se jedná o procesní otázky, z jedné z obecných zásad práva Společenství, která byla převzata do sdělení ze dne 18. června 2002 a uznána Soudním dvorem [v rozsudcích ze dne 12. listopadu 1981, Salumi a další, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 9, a ze dne 6. července 1993, CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise, C‑121/91 a C‑122/91, Recueil, s. I‑3873, bod 22], vyplývá, že se použijí procesněprávní normy, které byly v platnosti v okamžiku přijetí předmětného opatření. Tato zásada rovněž znamená, že od uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO se použijí v současnosti platné procesněprávní normy obsažené ve Smlouvě o ES. [Napadené rozhodnutí] bylo tedy přijato v souladu s procesněprávními normami Smlouvy o ES, konkrétně pak s nařízením [č. 1/2003]. Článek 7 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví […], že Komise má pravomoc určit, že se podniky dopustily jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže. Článek 23 odst. 2 uvedeného nařízení jí umožňuje uložit za takovéto jednání sankce.

300.      Pokud jde o pravomoc Komise přijmout předmětné rozhodnutí, vyplývá takováto pravomoc ze skutečnosti, že uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO nahradil článek 81 ES jakožto lex generalis, v rámci jediného právního řádu, článek 65 [UO], tj. lex specialis. Vzhledem k obsahové rovnocennosti těchto hmotněprávních norem, které se pohybují v rámci, jehož hranici podle judikatury tvoří kritérium ovlivnění obchodu mezi členskými státy obsažené v článku 81 ES a určení orgánu, tj. Komise, který je příslušný k uplatňovaní těchto dvou norem v rámci každé z těchto dvou smluv […], nahrazení jedné normy druhou znamená, že Komise má podle čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení [č. 1/2003] rovněž pravomoc zahájit řízení k zajištění dodržování článku 65 [UO], určit, že došlo k jednání porušujícímu uvedený článek, zjištěné protiprávní jednání ukončit a uložit pokutu, kterou je toto protiprávní jednání sankcionováno.

301.      Dále, pokud jde o hmotněprávní normy, podle obecné právní zásady, která byla převzata do sdělení [ze dne 18. června 2002] a uznána Soudním dvorem ve [výše citovaných rozsudcích Salumi a další, bod 9, a CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v Komise, bod 22] platí, že se nadále použije hmotné právo, které bylo platné v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání, bez ohledu na datum uplatnění, a to v mezích zásady lex mitior, kterou uznal Soudní dvůr v [rozsudcích ze dne 3. května 2005, Berlusconi a další, C‑387/02, C‑391/02 a C‑403/02, Sb. rozh. s. I‑3565, bod 69], za předpokladu, že je použitelné na řízení o uložení správních pokut za porušení pravidel hospodářské soutěže […]“

29      Komise v bodech 302 až 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila důvody, proč se domnívá, že v projednávané věci bylo použití článku 65 UO v souladu se zásadou lex mitior.

30      Komise dále v bodech 305 a 306 odůvodnění napadeného rozhodnutí odmítla argumenty, které žalobkyně uvedly v odpovědi na oznámení námitek s cílem zpochybnit pravomoc Komise k přijetí uvedeného rozhodnutí.

31      Pokud jde o určení oněch tří právnických osob, které byly adresátkami napadeného rozhodnutí a které byly identifikovány v bodech 1 a 455 odůvodnění, Komise v bodu 2 odůvodnění uvedla:

„Ze společností uvedených v bodu 1 odůvodnění se série kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě […] porušujících čl. 65 odst. 1 UO účastnila společnost [TradeARBED], přičemž u společností [ARBED] a [ProfilARBED] se má za to, že jsou za tato protiprávní jednání solidárně odpovědné spolu s [TradeARBED], neboť všechny tyto společnosti patří k podniku zastřešenému nejprve společností [ARBED] a později společností Arcelor SA.“

32      Komise krom toho v bodu 453 odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněla, že oznámení námitek zaslala „nejen právnímu subjektu, který se přímo podílel na protiprávním jednání, tj. [TradeARBED], ale rovněž dvěma dalším právním subjektům, které byly členy téže hospodářské jednotky, a sice společnostem [ARBED] a [ProfilARBED], jimž mohlo být jednání společnosti [TradeARBED] připisováno“.

33      Pokud se jedná konkrétněji o společnost ARBED, Komise odůvodnila její odpovědnost za protiprávní jednání v bodech 458 a 460 až 468 napadeného rozhodnutí následovně:

„458. Na úvod je třeba poznamenat, že poté, co se společnosti ARBED, Usinor a Aceralia spojily v roce 2001 do skupiny Arcelor [...], neexistuje dnes skupina zastřešovaná [ARBED] v téže formě, jakou měla v době rozhodné z hlediska vytýkaných skutků.

[…]

460.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora [rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise (C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925, bod 29)] platí, že má-li mateřská společnost stoprocentní účast na kapitálu své dceřiné společnosti, je Komise oprávněna učinit závěr, že mateřská společnost měla skutečně rozhodující vliv na jednání své dceřiné společnosti.

461.      Pokud jde o hmotněprávní podmínky, za nichž je odůvodněno takovéto určení odpovědnosti, je třeba nejprve poukázat na to, že po vzoru zákazu obsaženého v čl. 81 odst. 1 [ES] je zákaz obsažený v čl. 65 odst. 1 [UO] určen zejména ‚podnikům‘. Z judikatury Soudu [viz rozsudek ze dne 10. března 1992, Shell v. Komise, T‑11/89, Recueil, s. II‑757] přitom vyplývá, že pojem ‚podnik ve smyslu článku 81 [ES]‘ musí být chápán tak, že označuje hospodářskou entitu tvořenou jednotnou organizací personálních, hmotných a nehmotných složek, která dlouhodobě sleduje určitý hospodářský cíl a může přispívat ke spáchání protiprávního jednání uvedeného v daném ustanovení (viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 12. července 1984, Hydrotherm, 170/83, Recueil, s. 2999, bod 11, a rozsudek Soudu ze dne 12. ledna 1995, Viho v. Komise, T‑102/92, Recueil, s. II‑17, bod 50, potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 24. října 1996, Viho v. Komise, C‑73/95 P, Recueil, s. I‑5457, body 15 až 18).

462.      V daném případě je společnost [TradeARBED] dceřinou společností vlastněnou stoprocentně společností [ARBED]. Na jednání před Soudem ve věci T‑137/94 právní zástupce žalobkyně upřesnil, že společnost [TradeARBED] je prodejní společností, která distribuuje výrobky z oceli, zejména pak nosníky vyráběné společností [ARBED] […]. Navíc sídlo společnosti [ARBED] se nacházelo na téže adrese jako sídlo společnosti [TradeARBED] a obě používaly tutéž telefonní ústřednu a totéž číslo dálnopisu. Právní zástupce společnosti [TradeARBED] se představoval jako právní zástupce společnosti [ARBED] i společnosti [TradeARBED]. Během správního slyšení, které se konalo ve dnech 11. a 14. ledna 1993 [výše citovaný rozsudek ze dne 11. března 1999, ARBED v. Komise, body 96 a 97] byli společnosti [TradeARBED] nápomocni i dva zástupci společnosti [ARBED]. Chování společnosti [TradeARBED] na trhu nosníků tedy záviselo na její mateřské společnosti, tj. společnosti [ARBED]. V okamžiku, kdy došlo ke spáchání protiprávních skutků, patřila zařízení na výrobu ocelových nosníků, které jsou výrobkem, jenž je předmětem projednávané věci, společnosti [ARBED]. Je tedy nepochybné, že společnost [ARBED] rozhodujícím způsobem ovlivňovala společnost [TradeARBED].

463.      Ve svých odpovědích na oznámení námitek ze dne 8. března 2006 právnické osoby, které byly adresátkami tohoto rozhodnutí, tvrdí, že Komise nepředkládá důkaz o účasti společnosti [ARBED], která by odůvodňovala její potrestání. Dále mají za to, že potrestání společností [TradeARBED] a [ARBED] na základě tohoto rozhodnutí by vedlo k formulaci závěrů „naprosto protichůdných a neslučitelných“ se závěry, k nimž Komise dospěla v [počátečním rozhodnutí].

464.      K tomu postačuje připomenout, že samotná skutečnost, že se společnost [TradeARBED] nepřímo a konkrétním způsobem podílela na protiprávním jednání, nevylučuje odpovědnost její mateřské společnosti, která ji rozhodujícím způsobem ovlivňovala. Dále je třeba zdůraznit, že Komise v tomto rozhodnutí dochází k závěru, že i když společnost [TradeARBED] byla jedinou společností, která se přímo podílela na uvedeném protiprávním jednání, nic to nemění na tom, jak již bylo uvedeno v [počátečním rozhodnutí], že jednání společnosti [TradeARBED] může být přičítáno společnosti [ARBED] z důvodu rozhodujícího vlivu, který na ni společnost [ARBED] měla. Závěry Komise uvedené v tomto rozhodnutí nejsou proto v žádném ohledu protichůdné či neslučitelné se závěry [počátečního rozhodnutí].

465.      Právnické osoby, které jsou adresátkami tohoto rozhodnutí, mají dále za to, že Komise porušila zásadu rovného zacházení tím, že pro účely určení toho, kdo má nést odpovědnost za protiprávní jednání, v tomto rozhodnutí nahradila kritérium účasti na protiprávním jednání, které použila u podniků, které byly členy kartelové dohody sankcionované v [počátečním rozhodnutí], kritériem rozhodujícího vlivu uplatňovaného mateřskou společností.

466.      K tomu je třeba nejprve připomenout, že Komise v bodu 322 svého [počátečního rozhodnutí] uvedla, že ‚jednotlivých kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě se účastnila pouze společnost TradeARBED. Tato je však jen prodejní společností, která pro svoji mateřskou společnost [ARBED] za provizi distribuuje mimo jiné i ocelové nosníky. Společnosti TradeARBED plyne za její obchodní služby pouze zlomek z prodejní ceny. V zájmu zajištění rovného zacházení je toto rozhodnutí určeno společnosti [ARBED], tj. společnosti skupiny ARBED, která vyrábí nosníky, a obrat připadající na předmětné výrobky je obratem společnosti ARBED, a nikoli TradeARBED‘. Pokud jde o ostatní podniky sankcionované [počátečním rozhodnutím], Komise rozhodla o jejich odpovědnosti na základě následujícího kritéria: ‚v případě, kdy se na výše uvedených protiprávních jednáních podílelo několik společností určité skupiny, jsou adresátem tohoto rozhodnutí výrobní podniky, neboť právě tyto podniky mohou nejvíce těžit z předem známých informací o cenách a objemech‘ [počáteční rozhodnutí, bod 319 odůvodnění].

467.      Z ustálené judikatury [rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307), a ze dne 13. dubna 2000, Karlsson a další (C‑292/97, Recueil, s. I‑2737, bod 39); rozsudky Soudu ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise (T‑228/99 a T‑233/99, Recueil, s. II‑435, bod 272), a ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise (T‑351/02, Sb. rozh. s. II‑1047)] vyplývá, že ‚zásada rovného zacházení zakazuje zacházet odlišně se srovnatelnými situacemi, a znevýhodňovat tím určité subjekty vůči jiným subjektům, ledaže by taková odlišnost byla objektivně odůvodněna‘.

468.      V daném případě není pochyb o tom, že pokud Komise pro účely určení podniků, kterým je připisována odpovědnost za protiprávní jednání, používá objektivní kritérium, a sice kritérium výroby ocelových nosníků společnostmi, postupuje tak v souladu se zásadou rovného zacházení. A contrario by pak bylo možné zdůraznit, že pokud by Komise hodlala uložit pokutu pouze na základě kritéria přímé účasti, a tedy vyměřit pokutu v závislosti na obratu společnosti [TradeARBED], které za její služby plyne pouze zlomek z prodejní ceny, na rozdíl od ostatních podniků sankcionovaných jejím [počátečním rozhodnutím], způsobila by diskriminaci posledně uvedených. Podniky, které byly adresátem tohoto rozhodnutí se tedy nemohou důvodně dovolávat narušení rovného zacházení se sankcionovanými podniky.“

34      Pokud jde konkrétněji o společnost ProfilARBED, Komise v bodech 470 až 472 odůvodnění napadeného rozhodnutí odůvodnila své rozhodnutí přičítat jí protiprávní jednání následovně:

„470.  Společnost [ProfilARBED] byla založena v listopadu 1992 jakožto dceřiná společnost vlastněná stoprocentně společností [ARBED] a zařízení na výrobu dlouhých výrobků z uhlíkové oceli včetně nosníků […] byla převedena ze společnosti [ARBED] na společnost [ProfilARBED]. Společnost [ProfilARBED] tedy pokračovala v průmyslových a hospodářských činnostech společnosti [ARBED], která po tomto převodu přestala uhlíkovou ocel vyrábět […]

471.      Vzhledem k tomu, že společnost [ProfilARBED] je hospodářskou nástupkyní společnosti [ARBED], pokud jde o její průmyslové a obchodní činnosti v oblasti nosníků, uvnitř skupiny vedené společností [ARBED] (následně skupina Arcelor), je Komise oprávněna zavést řízení proti společnosti [ProfilARBED] z důvodu její odpovědnosti za protiprávní jednání, která jsou předmětem tohoto rozhodnutí.

472.      Ve věci ‚Cement‘ [rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise (C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, body 354 až 361)] Soudní dvůr rozhodl, že Komise oprávněně rozhodla, že určitá společnost je odpovědná za protiprávní jednání jiné společnosti, která náleží k téže skupině a jejíž hospodářská činnost v odvětví cementu byla převedena na prvně uvedenou společnost. Soudní dvůr byl toho názoru, že skutečnost, že druhá z obou společností i po převodu nadále existuje jakožto právnická osoba, tento závěr v ničem nezpochybňuje. Vzhledem k tomu, že společnost [ProfilARBED] je nástupkyní společnosti [ARBED], pokud jde o její průmyslovou a hospodářskou činnost v odvětví výroby nosníků, je možné ji v souladu s rozsudkem vydaným ve věci ‚Cement‘ činit odpovědnou za protiprávní jednání, která jsou předmětem projednávané věci. Skutečnost, že společnost [ARBED] dosud existuje jakožto právnická osoba tento závěr v ničem nezpochybňuje. Krom toho jakýkoli jiný závěr by znamenal, že by bylo umožněno obcházení pravidel, jimiž právo Společenství upravuje hospodářskou soutěž, neboť by se tak podniky mohly vyhnout odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustily, tím, že převedou sporné činnosti na jinou společnost téže skupiny. Z toho důvodu je toto rozhodnutí adresováno i společnosti [ProfilARBED].“

35      Pokud jde o případné promlčení jejího práva uložit pokuty, Komise v bodech 446 až 452 napadeného rozhodnutí uvedla:

„446.  Při určování pravidel, jimiž se v projednávané věci řídí promlčení v otázce uložení pokut, není nezbytné zjišťovat, zda pravidla, jimiž se řídí promlčení, jsou procesněprávními normami, v důsledku čehož by se použila příslušná ustanovení nařízení [č. 1/2003] upravující tuto oblast, nebo zda jsou tato pravidla hmotněprávními normami, v důsledku čehož by se použila ustanovení [rozhodnutí č. 715/78] v rozsahu, v němž se obsahově shodují […].

447.      […] Komise přikročila k šetření v odvětví ocelových nosníků ve dnech 16. a 17. až 18. ledna 1991, kdy podle ní došlo k ukončení protiprávního jednání. Dne 6. února 1992 zaslala Komise společnosti [TradeARBED] oznámení námitek. Společnosti [TradeARBED] a právnímu oddělení společnosti [ARBED] byly zaslány dopisy, v nichž je Komise žádala o informace, [zejména pak dopis ze dne 26. listopadu 1993, v němž Komise společnost [ARBED] požádala, aby jí sdělila obrat, jehož společnost [ARBED] dosáhla v ESUO od ledna do září 1993. Dne 16. února 1994 přijala Komise [počáteční rozhodnutí], kterým společnosti [ARBED] uložila pokutu za účast společnosti [TradeARBED] na jednání porušujícím článek 65 ESUO. Dne 8. dubna 1994 napadla společnost [ARBED] toto rozhodnutí žalobou podanou k Soudu. Dne 11. března 1999 vydal Soud svůj rozsudek ve věci T‑137/94, ARBED v. Komise. Dne 11. května 1999 podala společnost [ARBED] proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru. Dne 20. října 2003 Soudní dvůr rozsudek T‑137/94 zrušil. Dne 8. března 2006 se Komise rozhodla zahájit nové řízení ohledně protisoutěžního chování, které bylo předmětem [počátečního rozhodnutí] a zaslala společnostem [ARBED, TradeARBED a ProfilARBED] nové oznámení námitek, které vedlo k přijetí tohoto rozhodnutí.

448.      Komise vzhledem k výše uvedenému dospěla k závěru, že společnost [ARBED] nemůže namítat promlčení, neboť toto rozhodnutí nebylo přijato po lhůtě, v níž Komise může uložit pokutu podle ustanovení zmíněných v bodu 446 odůvodnění. Aniž bychom přihlíželi k úkonům učiněným v rámci vyšetřování a stíhání, které byly adresovány dalším podnikům, platí, že jak dopisy, kterými Komise požádala o informace, zaslané společnosti [ARBED] dne 26. listopadu 1993, tak [počáteční rozhodnutí] jsou úkony, které přerušují běh promlčecí lhůty a způsobují, že ve vztahu ke všem společnostem, které tvoří hospodářskou jednotku zastřešenou společností [ARBED] začíná běžet nová promlčecí lhůta. Běh promlčecí lhůty byl následně zastaven v souladu s článkem 3 rozhodnutí [č. 715/78], a to poprvé podáním žaloby dne 11. května 1994, kterou společnost [ARBED] napadla [počáteční rozhodnutí] u Soudu, který vydal svůj rozsudek dne 11. března 1999, a podruhé podáním kasačního opravného prostředku k Soudnímu dvoru, který vydal svůj rozsudek dne 20. října 2003. Následně po tomto zastavení běhu lhůty byl běh pětileté promlčecí lhůty opět přerušen, když Komise dne 8. března 2006 vydala oznámení námitek. Dále je třeba uvést, že toto rozhodnutí bylo přijato před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, jejíž běh začíná ukončením protiprávního jednání v roce 1990, jelikož tento běh byl přerušen po dobu deseti let, po kterou bylo vedeno řízení zahájené společností [ARBED] před Soudem a následně před Soudním dvorem. Ačkoli účastnice řízení ve svých odpovědích na oznámení námitek ze dne 8. března 2006 tvrdí opak, z uvedeného vyplývá, že není pochyb o tom, že společnost [ARBED] nemůže v otázce uložení pokut namítat promlčení.

449.      Právní úprava promlčení rovněž nebrání uložení pokuty společnosti [TradeARBED], neboť soudní řízení, která společnost [ARBED] vyvolala u Soudu a Soudního dvora ohledně [počátečního rozhodnutí] rovněž zastavila běh promlčecí lhůty ve vztahu ke společnosti [TradeARBED]. V daném případě je posledním úkonem, který přerušuje běh promlčecí lhůty ve vztahu ke společnosti [TradeARBED] oznámení námitek, které bylo zasláno dne 8. března 2006 poté, co byl běh promlčecí lhůty zastaven po celou dobu trvání řízení zahájených na návrh společnosti [ARBED] u Soudu a Soudního dvora.

450.      Článek 3 rozhodnutí [č. 715/78] a článek 25 nařízení č. [č. 1/2003] totiž stanoví, že se promlčecí lhůta v záležitostech stíhání zastavuje po dobu, kdy je rozhodnutí Komise předmětem řízení u soudu Společenství.

451.      Komise má tedy za to, že zastavení běhu promlčecí lhůty – které je výsledkem toho, že podnik podal návrh na zahájení řízení u Soudu nebo Soudního dvora – se týká jak právního subjektu, který je účastníkem řízení, tak i všech ostatních právních subjektů, které jsou součástí téže hospodářské jednotky, a to bez ohledu na to, který právní subjekt podal návrh na zahájení řízení. K tomu je třeba zaprvé uvést, že článek 3 rozhodnutí [č. 715/78] takovémuto výkladu nebrání. Dále je třeba zdůraznit, že, pokud by tomu bylo jinak, nebyla by Komise schopna odstranit procesní vady, kterých se případně dopustila, a to ani přesto, že Soudní dvůr ve věci PVC II výslovně uznal její právo přijmout nové rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že [počáteční rozhodnutí] bylo napadeno žalobou u Soudu a následně kasačním opravným prostředkem u Soudního dvora, nebyla Komise oprávněna s ohledem na zásadu řádné správy přijmout nové rozhodnutí, kterým by sankcionovala společnost [TradeARBED], dokud probíhala řízení zahájená proti společnosti [ARBED]. Společnost [ARBED] se v průběhu řízení navíc zjevně nespokojila jen s procesními námitkami, ale uplatnila, pokud jde o podíl společnosti [TradeARBED] na vytýkaném protiprávním jednání, i meritorní žalobní důvody. Není proto pochyb o tom, že společnost [TradeARBED] nemůže, z týchž důvodů jako společnost [ARBED], ve věci uložení pokut namítat promlčení.

452.      Dále je třeba poukázat na to, že argumenty uvedené v bodu 449 a následujících odůvodnění týkající se společnosti [ARBED] se nutně vztahují i na společnost [ProfilARBED], která je hospodářskou nástupkyní společnosti [ARBED].“

36      Článek 1 napadeného rozhodnutí uvádí:

„Podnik složený ze společností [ARBED, TradeARBED a ProfilARBED] se podílel v rozporu s čl. 65 [UO] na řadě kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem bylo stanovení cen, přidělení kvót a výměna informací o trhu Společenství s nosníky, a to ve velkém měřítku. Účast takto složeného podniku na tomto protiprávním jednání je prokázána za období od 1. července 1988 do 16. ledna 1991.“

37      Článek 2 napadeného rozhodnutí stanoví, že „[s]polečnostem [ARBED, TradeARBED a ProfilARBED] se za protiprávní jednání uvedené ve článku 1 ukládá pokuta ve výši 10 milionů eur, za jejíž zaplacení odpovídají společně a nerozdílně.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

38      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 27. prosince 2004 podaly žalobkyně projednávanou žalobu, a to jednak na základě článků 33 UO a 36 UO, a jednak na základě článků 229 ES a 230 ES.

39      Poté, co se změnilo složení senátů Soudu, byl soudce zpravodaj přidělen k sedmému senátu, kterému byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.

40      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (sedmý senát) o zahájení ústní části řízení.

41      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání dne 5. listopadu 2008.

42      Žalobkyně navrhují, aby Soud:

–        napadené rozhodnutí zrušil nebo

–        alespoň zrušil článek 2 uvedeného rozhodnutí, který jim ukládá peněžitou sankci, nebo tuto sankci výrazně snížil;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

43      Komise navrhuje, aby Soud:

–        žalobu zamítl;

–        uložila žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

44      Na podporu svých návrhových žádání žalobkyně uvádí v podstatě čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí a ze zneužití pravomoci. Druhý žalobní důvod vychází z porušení pravidel, podle nichž se určuje odpovědnost subjektu, v tom směru, že napadené rozhodnutí přičítá třem spřízněným společnostem odpovědnost za jednání jedné z nich, aniž by se obě zbývající společnosti na tomto jednání podílely. Třetí žalobní důvod vychází z porušení pravidel v oblasti promlčení. Čtvrtý žalobní důvod, který je uplatňován jen podpůrně, vychází z porušení práva na obhajobu v tom směru, že napadené rozhodnutí bylo podle žalobkyň přijato v nepřiměřené lhůtě.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí a zneužití pravomoci

 Argumenty účastníků řízení

45      Žalobkyně svůj žalobní důvod člení na dvě části.

46      V rámci první části žalobního důvodu tvrdí, že Komise porušila článek 97 UO a dopustila se zneužití pravomoci tím, že použila článek 65 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy ESUO. Jsou totiž toho názoru, že ačkoli se v bodu 292 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí opak, je nevyhnutným následkem uplynutí doby platnosti uvedené smlouvy ke dni 23. července 2002 zánik pravomoci Komise použít uvedené ustanovení.

47      Okolnost, na niž bylo poukázáno v bodu 293 odůvodnění napadeného rozsudku, a sice že Smlouva o ESUO a Smlouva o ES jsou součástí jediného právního řádu, který spočívá na smlouvách zakládajících Evropskou unii a jednotlivá Společenství, je podle nich v tomto ohledu irelevantní. Orgány podle nich sice mají povinnost rozvíjet soudržný výklad jednotlivých smluv. Nemůže tím však být podle nich odůvodněna snaha Komise zajistit „přežití“ Smlouvy o ESUO po uplynutí její platnosti, neboť toto není uvedenou smlouvou stanoveno. Žalobkyně v tomto ohledu zejména odkazují na posudek Soudního dvora 1/91, který byl citován výše v bodu 29.

48      V rámci druhé části žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Komise porušila nařízení č. 1/2003 a dopustila se zneužití pravomoci tím, že opřela svoji pravomoc k přijetí rozhodnutí, jímž se provádí článek 65 UO, o nařízení, které jí přiznává pravomoci k provádění toliko článků 81 ES a 82 ES.

49      Pokud jde o procesněprávní normy použitelné na projednávanou věc, žalobkyně napadají zejména tvrzení uvedené v bodu 299 napadeného rozhodnutí, podle něhož čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 dávají Komisi pravomoci k tomu, aby určovala a sankcionovala „jednání porušující pravidla hospodářské soutěže“. Jsou toho názoru, že z článku 4 tohoto nařízení naopak vyplývá, že pravomoci, které jsou tímto nařízením svěřeny Komisi, jsou jí svěřeny pouze k tomu, aby jí bylo umožněno postihovat jednání porušující články 81 ES a 82 ES.

50      Žalobkyně rovněž poukazují na to, že nařízení č. 1/2003 bylo přijato až po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Vzhledem k tomu, že Rada v tomto nařízení nerozšířila pravomoci Komise na provádění článku 65 UO, jsou toho názoru, že, z jejich pohledu, pravděpodobně dospěla ke správnému závěru, že neměla pravomoc k prodloužení platnosti této smlouvy z důvodu, že tato výsada přísluší výlučně autorům uvedené smlouvy, a nikoli orgánům, které byly touto smlouvou vytvořeny.

51      Pokud jde o argument, který Komise opírá o oznámení ze dne 18. června 2002, žalobkyně zdůrazňují, že k tomu, aby byl určitý principální postoj odůvodněn, nepostačuje jen jeho opakování.

52      Žalobkyně ve své replice dodávají, že i v případě, že by nařízení mohlo být vykládáno tak, že se vztahuje i na řízení na základě článku 65 UO, nemohlo by to vést ke změně působnosti Smlouvy o ESUO, konkrétně pak jejího článku 97. Tvrdí, že z hierarchie právních norem vyplývá, že nařízení Rady nemůže změnit Smlouvu. Tento závěr je podle nich potvrzen tím, že článek 95 UO stanovil zvláštní závazný postup pro případ, že by bylo považováno za nezbytné změnit Smlouvu o ESUO, aby tak byly pokryty případy, s nimiž tato smlouva nepočítala.

53      Pokud jde o hmotněprávní normy, žalobkyně mají za to, že obecná právní zásada uváděná v bodu 301 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle níž se nadále použije hmotné právo, které bylo platné v době, kdy došlo k protiprávnímu jednání, bez ohledu na datum uplatnění, není na daný případ aplikovatelná. Jsou toho názoru, že se v projednávané věci totiž nejedná o změnu právní úpravy jejím autorem, nýbrž o iniciativu orgánu, který je pověřen prosazováním právní normy a který usiluje o prodloužení existence této právní normy za datum uplynutí její platnosti výslovně stanovené jejím autorem. V daném případě podle nich platnost Smlouvy o ESUO uplynula, v souladu s jejím článkem 97, dne 23. července 2002, aniž by její autoři přijali jakékoli opatření k zachování platnosti některých opatření. Ačkoli tato situace může u Komise vyvolávat zklamání, není oprávněna zastoupit uvedené autory a ponechat v platnosti článek 65 UO.

54      Žalobkyně ve své replice dodávají, že pokud se na jednání předcházející 23. červenci 2002 vztahuje Smlouva o ESUO, pak se na ně vztahují veškerá její ustanovení, a to včetně článku 97, který brání jakémukoli použití této smlouvy po tomto datu.

55      Komise odmítá argumenty uvedené žalobkyněmi a předkládá argumentaci, která je obdobná té, jež je obsahem napadeného rozhodnutí.

 Závěry Soudu

56      Obě části tohoto žalobního důvodu je třeba zkoumat společně.

57      Soud připomíná, že Smlouvy Společenství zavedly jednotný právní řád (viz v tomto smyslu výše citovaný posudek 1/91 Soudního dvora, bod 21; rozsudek Soudu ze dne 27. června 1991, Stahlwerke Peine-Salzgitter v. Komise, T‑120/89, Recueil, s. II‑279, bod 78) v rámci kterého, jak je vyjádřeno v čl. 305 odst. 1 ES, představovala Smlouva o ESUO zvláštní režim, který se odchyloval od obecných pravidel stanovených Smlouvou o ES.

58      Podle svého článku 97 Smlouva o ESUO pozbyla platnosti dne 23. července 2002. V důsledku toho se dne 24. července 2002 rozšířila působnost obecného režimu vyplývajícího ze Smlouvy o ES na oblasti, které byly původně upraveny Smlouvou o ESUO.

59      I když nahrazení právního rámce Smlouvy o ESUO právním rámcem Smlouvy o ES přineslo ode dne 24. července 2002 změnu právních základů, postupů a hmotněprávních norem použitelných na situace, které se původně řídily Smlouvou o ESUO, zapadá tato změna do kontextu jednoty a kontinuity právního řádu Společenství a jeho cílů (rozsudek Soudu ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise, T‑25/04, Recueil, s. II‑3121, bod 55).

60      V tomto ohledu je namístě uvést, že zavedení a zachování režimu volné hospodářské soutěže, v rámci kterého jsou zajištěny obvyklé podmínky hospodářské soutěže a ze kterého zejména vychází pravidla v oblasti kartelových dohod mezi podniky, je jedním z hlavních cílů jak Smlouvy o ES (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2006, SGL Carbon v. Komise, C‑308/04 P, Sb. rozh. s. I‑5977, bod 31), tak Smlouvy o ESUO (viz v tomto smyslu posudek Soudního dvora 1/61 ze dne 13. prosince 1961, Recueil, s. 505, 519, a rozsudek Soudu ze dne 11. března 1999, Thyssen Stahl v. Komise, T‑141/94, Recueil, s. II‑347, body 265, 299 až 304).

61      I když se pravidla Smlouvy o ESUO, jimiž se řídí oblast kartelových dohod mezi podniky, do určité míry liší od pravidel Smlouvy o ES, je v tomto kontextu třeba zdůraznit, že pojmy „dohoda a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 65 UO“ odpovídají pojmům „dohoda a jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 81 ES“ a že obě tato ustanovení byla vykládána soudem Společenství stejně (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Thyssen Stahl v. Komise, body 262 až 272 a 277). Naplňování cíle nenarušené hospodářské soutěže v odvětvích, která původně tvořila společný trh s uhlím a ocelí, není přerušeno z důvodu, že Smlouva o ESUO pozbyla platnosti, protože tento cíl je rovněž naplňován v rámci Smlouvy o ES týmž orgánem, a sice Komisí, která je správním orgánem příslušným k provádění a rozvoji politiky hospodářské soutěže v obecném zájmu Společenství (viz v tomto smyslu a per analogiam výše citovaný rozsudek González y Díez v. Komise, bod 55).

62      Krom toho podle zásady, která je společná právním systémům členských států, jejíž původ lze vystopovat již v římském právu, je třeba v případě změny právní úpravy zajistit, nerozhodne-li se zákonodárce jinak, kontinuitu právních struktur (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. února 1969, Klomp, 23/68, Recueil, s. 43, bod 13). Soud poukazuje na to, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku použil tuto zásadu v situaci, kdy se jednalo o změnu primárního práva Společenství provedenou na základě Smlouvy o jednotných orgánech.

63      Kontinuita právního řádu Společenství a cílů, které řídí jeho fungování tak vyžaduje, aby Evropské společenství, jakožto nástupce Evropského společenství uhlí a oceli, ve svém vlastním procesním rámci zaručilo s ohledem na situace, které vznikly za platnosti Smlouvy o ESUO, dodržování práv a povinností platných eo tempore jak pro členské státy, tak pro jednotlivce podle Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení. Tento požadavek platí tím spíše v případě, kdy narušení hospodářské soutěže, které je výsledkem nedodržení pravidel v oblasti kartelových dohod, může mít dopady i v období po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, tj. až za platnosti Smlouvy o ES (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C‑119/05, Recueil, s. I‑6199, bod 41 a citovanou judikaturu, jakož i výše citovaný rozsudek González y Díez v. Komise, 56).

64      Z výše uvedeného vyplývá, že v rozporu s tvrzením žalobkyně musí být nařízení č. 1/2003, konkrétně pak jeho čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2, vykládáno v tom smyslu, že Komisi umožňuje i po 23. červenci 2002 zjišťovat existenci kartelových dohod mezi podniky, které byly uskutečněny v odvětvích, které byly ratione materiae a ratione temporis v působnosti Smlouvy o ESUO a tyto kartelové dohody sankcionovat (viz obdobně výše citovaný rozsudek González y Díez v. Komise, bod 57), a to i přes skutečnost, že uvedená ustanovení výslovně nezmiňují článek 65 UO.

65      Kromě toho je třeba uvést, že použití pravidel Smlouvy o ES na oblast, která byla původně upravená Smlouvou o ESUO musí dodržovat zásady, jimiž se řídí použití právního předpisu v čase. V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že ačkoliv jsou procesněprávní normy obecně považovány za použitelné na všechny spory projednávané v okamžiku jejich vstupu v platnost, neplatí to v případě hmotněprávních norem Tyto normy totiž za účelem zajištění dodržení zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání musejí být vykládány jako vztahující se na situace, ke kterým došlo před jejich vstupem v platnost pouze tehdy, pokud z jejich znění, cíle a struktury jasně vyplývá, že jim musí být přiznán takový účinek (viz výše citovaný rozsudek Soudního dvora, Salumi a další, bod 9, a ze dne 10. února 1982, Bout, 21/81, Recueil, s. 381, bod 13; rozsudek Soudu ze dne 19. února 1998, Eyckeler & Malt v. Komise, T‑42/96, Recueil, s. II‑401, bod 55).

66      Z tohoto pohledu, pokud jde o otázku hmotněprávních ustanovení použitelných na právní situaci, která byla dovršena před uplynutím platnosti Smlouvy o ESUO, kontinuita právního řádu Společenství a požadavky zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání ukládají, aby se hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO použila na skutkové okolnosti spadající do jejich působnosti ratione materiae a ratione temporis. Okolnost, že z důvodu uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, není předmětný právní rámec v okamžiku, kdy dochází k posouzení skutkového stavu, již platný, nemá na tento závěr vliv, protože toto posouzení se týká právní situace, která již byla dovršena v době, kdy byla použitelná hmotněprávní ustanovení přijatá na základě Smlouvy o ESUO (výše citovaný rozsudek González y Díez v. Komise, bod 59).

67      V projednávaném případě bylo napadené rozhodnutí přijato na základě čl. 7 odst. 1 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v návaznosti na řízení vedené podle uvedeného nařízení. Ustanovení týkající se právního základu a řízení vedeného až do přijetí napadeného rozhodnutí spadají pod procesněprávní normy ve smyslu judikatury uvedené v bodě 65 výše. Jelikož napadené rozhodnutí bylo přijato po uplynutí platnosti Smlouvy o ESUO, Komise právem použila normy obsažené v nařízení č. 1/2003 (viz v tomto smyslu a per analogiam výše citovaný rozsudek González y Díez v. Komise, bod 60, a, a contrario, rozsudek Soudu ze dne 25. října 2007, SP a další v. Komise, T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03, Recueil, s. II‑4331).

68      Pokud jde o hmotněprávní normy, je třeba uvést, že napadené rozhodnutí se týká právní situace, která byla dovršena před uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO, neboť období, po něž byly předpisy porušovány, trvalo od 1. července 1988 do 16. ledna 1991 (viz bod 140 níže). Vzhledem k tomu, že hmotné právo z oblasti hospodářské soutěže, které se použije od 24. července 2002, je prosto jakéhokoli zpětného účinku, je třeba dospět k závěru, že ustanovení čl. 65 odst. 1 UO je hmotněprávní normou, která je použitelná a která byla Komisí skutečně použita, přičemž budiž připomněno, že právě z povahy Smlouvy o ES jakožto lex generalis ve vztahu ke Smlouvě o ESUO, zakotvené v článku 305 ES, vyplývá, že zvláštní režim vycházející ze Smlouvy o ESUO a pravidel přijatých k jejímu provedení je na základě zásady lex specialis derogat legi generali jako jediný použitelný na situace, které byly dovršeny před 24. červencem 2002.

69      Z výše uvedených úvah vyplývá, že obě části prvního žalobního důvodu musí být zamítnuty.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení pravidel, podle nichž se určuje odpovědnost subjektu

 Argumenty účastníků řízení

70      Žalobkyně zpochybňují, že by odpovědnost za protiprávní jednání konstatovaná v napadeném rozhodnutí mohla být přičítána společnostem ARBED ProfilARBED.

71      Pokud jde o společnost ARBED, žalobkyně v reakci na bod 460 napadeného rozhodnutí tvrdí, že Soudní dvůr nikdy nepotvrdil, že stoprocentní kontrola postačuje k tomu, aby mateřská společnost byla považována za odpovědnou za jednání své dceřiné společnosti, přičemž odkazují na bod 28 výše citovaného rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise. Soudní dvůr podle nich judikoval, že Komise byla oprávněna se domnívat, že mateřská společnost je odpovědná v situaci, kdy v průběhu správního řízení připustila svoji odpovědnost za jednání své dceřiné společnosti. Tak tomu však v daném případě není. Komise společnosti ARBED ostatně v průběhu prvního správního řízení nikdy neoznámila svůj záměr činit ji odpovědnou za jednání společnosti TradeARBED.

72      Žalobkyně dodávají, že ve věci, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, zvolila Komise přístup, který spočíval v tom, že adresovala předmětné rozhodnutí mateřské společnosti, neboť existovaly konkrétní důkazy o tom, že byla zapojena do účasti své dceřiné společnosti na kartelové dohodě [viz bod 143 odůvodnění rozhodnutí 94/601/ES Komise ze dne 13. července 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o založení Evropského společenství (IV/C/33.833 – Lepenka) (Úř. věst. L 243, s. 1)] (neoficiální překlad). Tak tomu však podle nich v projednávané věci není.

73      Žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že v projednávané nejsou splněny všechny konkrétní podmínky, které Soudní dvůr uvedl ve svém výše citovaném rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, obecná právní zásada individualizace trestů a obecná právní zásada důkazního břemene vyžadují, aby Komise prokázala, že její konkrétní výtky mohou být určeny každému z podniků, které jsou adresátem oznámení námitek. Odvolávají se v tomto ohledu na rozsudek Soudu ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise (T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, bod 118 a citovaná judikatura).

74      Komise přitom v daném případě dospěla jak v napadeném rozhodnutí (body 444 a 464 odůvodnění), tak v počátečním rozhodnutí (bod 322 odůvodnění) ke zjištění, že na jednotlivých kartelových dohodách a předmětném jednání ve vzájemné shodě se podílela pouze společnost TradeARBED.

75      Žalobkyně dále tvrdí, že přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustila společnost TradeARBED, společnosti ARBED z pouhého důvodu, že je stoprocentním vlastníkem své dceřiné společnosti, podle nich v daném případě vede k diskriminaci ve srovnání s ostatními dotčenými podniky. Ačkoli Komise tvrdí v bodu 468 napadeného rozhodnutí opak, byl v počátečním rozhodnutí podle žalobkyň pro účely určení odpovědnosti použit test, který se zakládal nikoli na výrobě nosníků, ale na skutečné účasti na předmětném protiprávním jednání. Tvrdí, že Komise přijala rozhodnutí směřující pouze proti společnosti, která se zabývá výrobou, až když se kartelové dohody účastnily dvě společnosti téže skupiny (viz body 320 a 321 počátečního rozhodnutí). Žalobkyně jsou toho názoru, že Komise se nemůže v daném případě odchýlit od tohoto testu, jímž se určuje odpovědnost, aniž by se tím zároveň nedopustila diskriminace odporující zásadě rovného zacházení.

76      Žalobkyně ve své replice dodávají, že v daném případě se Komise rozhodla neopírat o vyvratitelnou domněnku účasti mateřských společností na jednání jimi stoprocentně vlastněných dceřiných společností a namísto toho zkoumala na základě skutkových okolností a informací, které sama zjistila, zda se tyto společnosti skutečně podílely na protiprávním jednání. Tvrdí, že Komise v daném případě na základě svého zkoumání skutkových okolností dospěla v počátečním rozhodnutí k závěru, že pokud jde o skupinu ARBED, podílela se na protiprávním jednání pouze společnost TradeARBED. To má podle nich dva důsledky.

77      Zaprvé, pokud se Komise rozhodla v rámci řízení, které vedlo k přijetí počátečního rozhodnutí, neopírat se o zmiňovanou vyvratitelnou domněnku, mají žalobkyně za to, že není oprávněna zaujmout jiný přístup v rámci řízení, na jehož základě bylo přijato napadené rozhodnutí, aniž by tím zároveň neporušila zásadu rovného zacházení.

78      Žalobkyně jsou zadruhé toho názoru, že použití této domněnky bylo v daném případě znemožněno v důsledku překážky věci rozhodnuté, která se podle nich pojí k počátečnímu rozhodnutí, v němž Komise údajně dospěla k závěru, že společnost TradeARBED byla jedinou společností, která se účastnila protiprávního jednání. Tato stránka počátečního rozhodnutí podle žalobkyň nebyla nikdy zpochybněna, a tím spíše ani zrušena soudním rozhodnutím.

79      Pokud jde o společnost ProfilARBED, žalobkyně tvrdí, že i kdyby platilo, že Komise může považovat společnost, která se zabývá výrobou a která patří ke skupině ARBED, za odpovědnou za protiprávní jednání, jehož se dopustila společnost TradeARBED, je třeba, aby rozhodla, zda bude stíhat společnost ARBED jakožto výrobní společnost, která byla činná v době skutků, které jsou předmětem sporu, nebo společnost ProfilARBED, jakožto hospodářskou nástupkyni společnosti ARBED v oblasti výroby nosníků.

80      Žalobkyně jsou toho názoru, že Komise nemůže, aniž by zároveň neporušila zásadu individualizace trestů, přičítat odpovědnost za totéž protiprávní jednání podniku, který se na protiprávním jednání podílel, a zároveň podniku, který následně vykonával činnost, jíž se týká protiprávní jednání. Přístup, který hájí Komise, vede podle žalobkyň ve skutečnosti k tomu, že za tytéž skutky jsou stíhány a sankcionovány dva podniky.

81      V každém případě vzhledem k tomu, že společnosti ProfilARBED je připisována odpovědnost za jednání společnosti ARBED, jakožto její nástupkyni v oblasti výroby nosníků, uplatňuje tato společnost mutatis mutandis argumenty uvedené v bodech 71 až 78 výše.

82      Komise argumenty žalobkyň odmítá a předkládá argumentaci, která je obdobná argumentaci obsažené v napadeném rozhodnutí.

 Závěry Soudu

83      Je třeba rozlišovat mezi jednotlivými situacemi těchto tří žalobkyň.

–       TradeARBED

84      Aniž by tím protiřečily své argumentaci předložené v rámci prvního a třetího žalobního důvodu, žalobkyně nezpochybňují, že napadené rozhodnutí mohlo být adresováno společnosti TradeARBED, jakožto společnosti označené v počátečním rozhodnutí za jedinou společnost skupiny ARBED, která se „účastnila jednotlivých kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě“.

85      Je proto třeba mít za to, že společnost TradeARBED neuplatňuje druhý žalobní důvod na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení napadeného rozhodnutí.

–       ARBED

86      Argumentace předložená žalobkyněmi v rámci tohoto žalobního důvodu nedovoluje učinit závěr, že skutečnost, že společnosti ARBED byla přičtena odpovědnost za protiprávní jednání společnosti TradeARBED a skutečnost, že těmto společnostem byla uložena pokuta, za jejíž zaplacení jsou odpovědny společně a nerozdílně, představují nesprávné právní posouzení.

87      Je třeba především připomenout, že pojem „podnik“ ve smyslu článku 81 ES zahrnuje hospodářské jednotky, z nichž každá je tvořena jednotnou organizací personálních, hmotných a nehmotných složek, která dlouhodobě sleduje určitý hospodářský cíl a může přispívat ke spáchání protiprávního jednání uvedeného v daném ustanovení (rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise, T‑112/05, Sb. rozh. s. II‑5049, v současnosti probíhá řízení o kasačním opravném prostředku, bod 57; viz též rozsudek Soudu ze dne 20. března 2002, HFB a další v. Komise, T‑9/99, Recueil, s. II‑1487, bod 54 a citovanou judikaturu).

88      Skutečností, která opravňuje Komisi k adresování rozhodnutí ukládajícího pokuty mateřské společnosti skupiny společností, tedy není ani vztah mezi mateřskou a dceřinou společností, v němž dochází k podněcování k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani účast mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, ale to, že tvoří jediný podnik ve výše uvedeném smyslu. Právo Společenství totiž v oblasti hospodářské soutěže uznává, že jednotlivé společnosti náležející do téže skupiny tvoří jednu hospodářskou jednotku, a tedy podnik ve smyslu článku 81 ES a článku 82 ES, jestliže dotčené společnosti neurčují své jednání na trhu samostatně (výše citovaný rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 58; viz též rozsudek Soud ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 290).

89      V konkrétním případě, kdy mateřská společnost stoprocentně kontroluje svou dceřinou společnost, která se dopustila protiprávního jednání, existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti (výše citovaný rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, bod 60; viz v tomto smyslu též rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1983, AEG Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 50, a rozsudek Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, uváděný jako „ PVC II“, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 961 a 984), a že tedy spolu s ní tvoří jediný podnik ve smyslu článku 81 ES (rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59). Je tedy na mateřské společnosti napadající před soudem Společenství rozhodnutí Komise, kterým jí byla uložena pokuta za jednání její dceřiné společnosti, aby uvedenou domněnku vyvrátila předložením důkazů, které mohou prokázat nezávislost její dceřiné společnosti (rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Avebe v. Komise, T‑314/01, Sb. rozh. s. II‑3085, bod 136; viz v tomto smyslu též výše citovaný rozsudek Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, bod 29).

90      Žalobkyně mají pravdu, když tvrdí, že Soudní dvůr v bodech 28 a 29 výše citovaného rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise uvedl kromě vlastnictví 100 % kapitálu dceřiné společnosti i další okolnosti, jako skutečnost, že mateřská společnost nezpochybnila vliv, který vykonávala na obchodní politiku své dceřiné společnosti a společné zastoupení obou společností v průběhu správního řízení. Uvedené okolnosti však Soudní dvůr uvedl pouze s cílem popsat souhrn skutečností, na kterých Soud založil své úvahy, na jejichž základě učinil závěr, že Soud nezaložil své rozhodnutí výhradně na vlastnictví veškerého kapitálu dceřiné společnost její mateřskou společností. Skutečnost, že Soudní dvůr potvrdil posouzení Soudu v této věci, tudíž nemůže mít za následek změnu zásady uznané v bodě 50 výše citovaného rozsudku AEG Telefunken v. Komise, bod 61).

91      Za těchto podmínek postačuje k potvrzení domněnky, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti na trhu, když Komise prokáže, že veškerý kapitál dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může považovat mateřskou společnost společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, třebaže je konstatováno, že se uvedená mateřská společnost kartelových dohod přímo neúčastnila, s výjimkou situace, kdy tato společnost prokáže, že se její dceřiná společnost na trhu chová nezávisle (rozsudek Soudu ze dne 18. prosince 2008, General Química a další v. Komise, T‑85/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 62).

92      Pokud jde o otázku, zda Komise v daném případě o odpovědnosti rozhodla správně, je třeba úvodem poukázat na to, že zákaz obsažený v čl. 65 odst. 1 UO je po vzoru čl. 81 odst. 1 ES adresován zejména „podnikům“. Ostatně již bylo judikováno, že pojem „podnik“ má v obou těchto ustanoveních tentýž smysl (rozsudek Soudu ze dne 11. března 1999, Unimétal v. Komise, T‑145/94, Recueil, s. II‑585, bod 600). Proto se tedy pravidla, jimiž se řídí určování odpovědnosti za porušení čl. 81 odst. 1 ES uplatní i na jednání, která porušují čl. 65 odst. 1 UO (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise, C‑196/99 P, Recueil, s. I‑11005, bod 96).

93      V projednávané věci je nesporné, že společnost ARBED má stoprocentní podíl na základním kapitálu své dceřiné společnosti TradeARBED.

94      Komise proto mohla oprávněně dospět k závěru, který učinila v bodu 460 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že ARBED vykonávala rozhodující vliv na chování společnosti TradeARBED, neboť nebylo prokázáno a dokonce ani tvrzeno, že uvedená dceřiná společnost sama nezávisle určovala svoji obchodní politiku, takže s ní netvořila jednou hospodářskou jednotku, a tedy ani jeden podnik ve smyslu článku 65 UO.

95      Argumentace, kterou k tomuto uvedly žalobkyně v rámci projednávané žaloby, opírajíce se o bod 28 výše citovaného rozsudku Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, vychází z nepochopení tohoto rozsudku, a musí být odmítnuta z důvodů uvedených v bodu 90 výše.

96      Komise každopádně správně uvádí, že v bodu 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí předložila doplňující důkazy, které nad rámec domněnky vycházející ze skutečnosti, že mateřská společnost stoprocentně vlastní kapitál své dceřiné společnosti, potvrzují nikoli skutečnou materiální účast společnosti ARBED na předmětném protiprávním jednání, ale rozhodují vliv této společnosti na chování společnosti TradeARBED a skutečné uplatňování této moci.

97      Ostatně i Soud v bodu 92 svého výše citovaného rozsudku ARBED v. Komise, který nebyl v rámci kasačního opravného prostředku podaného k Soudnímu dvoru zpochybněn, již na základě upřesňujících informací, které poskytl na jednání právní zástupce společnosti ARBED, konstatoval, že společnost TradeARBED byla prodejní společností, která distribuovala výrobky z oceli, a to zejména nosníky vyráběné společností ARBED, přičemž vystupovala jako zprostředkovatel, takže zboží bylo v takovém případě zákazníkovi fakturováno přímo společností ARBED, nebo jako komisionář, takže společnost TradeARBED fakturovala zákazníkovi zboží na účet společnosti ARBED, přičemž v obou případech společnosti TradeARBED plynula z výnosu prodeje provize. Soud krom toho dospěl k závěru, že společnost TradeARBED sama nezávisle nerozhodovala o svém chování na trhu Společenství s nosníky, nýbrž z valné části jednala podle pokynů, které jí udílela společnost ARBED.

98      Z bodů 96 a 97 výše citovaného rozsudku ARBED v. Komise, které nebyly v rámci kasačního opravného prostředku zpochybňovány, rovněž vyplývá, že: a) po celou dobu správního řízení, v němž bylo vydáno počáteční rozhodnutí, společnost ARBED případně společnost TradeARBED odpovídaly, aniž by činily rozdílu, na žádosti o poskytnutí informací, které Komise zaslala společnosti TradeARBED; b) společnost ARBED považovala společnost TradeARBED za pouhou svojí obchodní „složku“ či „organizaci“, a c) společnost ARBED se sama spontánně považovala za adresátku oznámení námitek, které bylo formálně doručeno společnosti TradeARBED a zmocnila právního zástupce k tomu, aby hájil její zájmy.

99      Z výše uvedeného vyplývá, že na společnost ARBED a její dceřinou společnost TradeARBED musí být pohlíženo tak, že tvoří jeden a tentýž podnik ve smyslu čl. 65 odst. UO, a že tedy Komise měla oprávněně za to, že společnost ARBED je odpovědná za jednání společnosti TradeARBED.

100    Zbývající část argumentace žalobkyň se zakládá na tom, že směšují případ, kdy je odpovědnost za protiprávní jednání spáchané mateřskou společností ve vzájemné shodě s její dceřinou společností přímo přičítána této mateřské společnosti z důvodu její vlastní skutečné účasti na tomto protiprávním jednání, s případem, kdy je tato mateřská společnost považována za odpovědnou za protiprávní jednání, kterého se dopustila pouze její dceřiná společnost, z důvodu rozhodujícího vlivu, který mateřská společnost vykonávala na chování dceřiné společnosti.

101    Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, Komise se při zasílání jak počátečního rozhodnutí (viz bod 322 jeho odůvodnění), tak napadeného rozhodnutí (viz zejména bod 462 jeho odůvodnění) opírala právě o posledně uvedené pravidlo pro určování odpovědnosti.

102    Za těchto podmínek musí být argument žalobkyň, který je založen na údajné překážce věci rozhodnuté, která se podle nich pojí k závěru uvedenému v počátečním rozhodnutí ohledně toho, že se na předmětném protiprávním jednání podílela pouze společnost TradeARBED, odmítnut jako irelevantní.

103    Pokud jde o argument, který se žalobkyně snaží založit na jejich údajné diskriminaci ve srovnání s ostatními podniky, které byly adresáty napadeného rozhodnutí, je tento zcela neopodstatněný. Jak vyplývá z bodů 466 až 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí (a také již z bodu 322 odůvodnění napadeného rozhodnutí), rozhodla se Komise považovat společnost ARBED za odpovědnou za protiprávní jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost TradeARBED právě proto, aby byla zohledněna zvláštní situace podniku tvořeného společností ARBED a společností TradeARBED, které jakožto prodejní společnosti distribuující nosníky společnosti ARBED plynul za její služby pouze zlomek z prodejní ceny, a v zájmu zajištění rovného zacházení mezi všemi podniky vyrábějícími nosníky, které byly zapojeny do předmětného protiprávního jednání. Nejenže toto určení odpovědnosti nemá za následek diskriminaci společnosti ARBED, ale je i plně v souladu s obecnou zásadou rovného zacházení, která podle ustálené judikatury vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není‑li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld, C‑303/05, Sb. rozh. s. I‑3633, bod 56, a Soudu ze dne 5. dubna 2006, Deutsche Bahn v. Komise, T‑351/02, Sb. rozh. s. II‑1047, bod 137 a citovaná judikatura).

104    Soud má dále za to, že na základě aplikace pojmu „podnik“ bylo možné považovat společnosti ARBED a TradeARBED za solidárně odpovědné za jednání, které jim bylo vytýkáno, takže skutky spáchané jednou z nich jsou přičitatelné i druhé společnosti, a jsou tedy považovány za skutky, které sama spáchala (viz v tomto smyslu výše citované rozsudky HFB a další v. Komise, body 524 a 525; Tokai Carbon a další v. Komise, bod 62, a Akzo Nobel a další v. Komise, bod 62; viz v tomto smyslu a per analogiam též rozsudky Soudního dvora ze dne 6. března 1974, Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise, 6/73 a 7/73, Recueil, s. 223, bod 41, a ze dne 16. listopadu 2000, Metsä-Serla a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, body 26 až 28).

105    Z výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být v rozsahu, v němž jej uplatňuje společnost ARBED, odmítnut jako neopodstatněný.

–       ProfilARBED

106    Argumentace, kterou v projednávané věci žalobkyně předložily v rámci zkoumaného žalobního důvodu, nepostačuje ani k prokázání toho, že skutečnost, že společnosti ProfilARBED byla přičtena odpovědnost za protiprávní jednání společností ARBED/TradeARBED a skutečnost, že těmto třem společnostem byla uložena pokuta, za jejíž zaplacení jsou odpovědny společně a nerozdílně, představují nesprávné právní posouzení.

107    Soud má zaprvé za to, že Komise byla oprávněna považovat společnost ProfilARBED, jakožto hospodářskou nástupkyní společnosti ARBED v oblasti výroby nosníků v rámci skupiny ARBED, za odpovědnou za protiprávní jednání společnosti ARBED, a tím i zprostředkovaně za protiprávní jednání společnosti TradeARBED.

108    Toto přičtení odpovědnosti se skutečně jeví jako odůvodněné z hlediska kritéria hospodářské kontinuity, které bylo rozpracováno judikaturou, zejména pak v případech restrukturalizací a jiných změn v rámci skupiny podniků (viz k tomu rozsudek Soudního dvora ze dne 11. prosince 2007, ETI a další, C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, body 40 až 49, a stanovisko generální advokátky J. Kokott k této věci, Sb. rozh. s. I‑10896, bod 65 až 84).

109    Podle této judikatury platí, že v případě převodu veškeré hospodářské činnosti nebo její části z jedné právní entity na jinou, může být nový provozovatel podniku považován za odpovědného za protiprávní jednání, kterého se původní provozovatel podniku dopustil v rámci předmětné činnosti, pokud tento nový provozovatel podniku tvoří spolu s původním provozovatelem pro účely použití pravidel hospodářské soutěže tutéž hospodářskou jednotku, a to i tehdy, když původní provozovatel i nadále existuje jakožto právní entita (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 7. ledna 2004, Aalborg Portland a další v. Komise, C‑204/00 P, C‑205/00 P, C‑211/00 P, C‑213/00 P, C‑217/00 P a C‑219/00 P, Recueil, s. I‑123, body 354 až 359, a výše citovaný rozsudek ETI a další, bod 48; rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Jungbunzlauer v. Komise, T‑43/02, Sb. rozh. s. II‑3435, body 131 až 133).

110    Soudní dvůr upřesnil, že takovéto uplatnění sankce je přípustné zvláště tehdy, pokud jsou tyto jednotky kontrolovány toutéž osobou a pokud vzhledem k úzkým hospodářským a organizačním vazbám, které je pojí, uplatňovaly v zásadě tutéž obchodní politiku (výše citovaný rozsudek ETI a další, bod 49). To se týká zejména případů restrukturalizací v rámci skupiny podniků, u nichž původní provozovatel nepřestane nutně právně existovat, ale nevyvíjí žádnou významnou hospodářskou činnost, dokonce ani na jiném trhu, než je trh dotčený kartelovou dohodou. Jestliže totiž existuje mezi původním a novým provozovatelem podniku podílejícího se na kartelové dohodě strukturální vazba, mohou se dotčené osoby – ať již úmyslně nebo neúmyslně – vyhnout své odpovědnosti vyplývající z kartelového práva díky různým možnostem právního uspořádání. Tak by se například mohl původní provozovatel podniku stát v důsledku restrukturalizace v rámci skupiny „prázdnou schránkou“ (výše citovaný rozsudek, bod 41, a výše citované stanovisko generální advokátky J. Kokott k této věci, bod 79).

111    V daném případě založení společnosti ProfilARBED v roce 1992 jakožto dceřiné společnosti, která je stoprocentně vlastněná společností ARBED, za tím účelem, aby pokračovala v hospodářských a průmyslových činnostech společnosti ARBED v odvětví nosníků, je případem, který je obdobný těm, v nichž byly vydány výše citované rozsudky Aalborg Portland a další v. Komise a Jungbunzlauer v. Komise.

112    Žalobkyně ostatně nijak zásadně nezpochybňují, že je možné považovat společnost ProfilARBED za odpovědnou za protiprávní jednání společností ARBED/TradeARBED. Podstatou jejich vyjádření je vlastně to, že i za předpokladu, že by bylo takovéto určení odpovědnosti možné, což je otázka, k níž se výslovně nevyjadřují, bylo by třeba, aby Komise rozhodla o postihu buď společnosti ARBED, jakožto společnosti vyrábějící nosníky, která byla činná v době spáchání protiprávních skutků, nebo společnosti ProfilARBED, jakožto hospodářské nástupkyně společnosti ARBED v tomto odvětví.

113    Tento argument však nemůže obstát vzhledem k základnímu konceptu hospodářské jednoty, na němž stojí veškerá judikatura Společenství týkající se určování odpovědnosti právnických entit tvořících jeden podnik za protiprávní jednání.

114    Z této judikatury totiž vyplývá, že právo hospodářské soutěže Společenství se zaměřuje na činnost podniků (viz výše citovaný rozsudek ETI a další, bod 38 a citovanou judikaturu). Tím, že články 81 odst. 1 ES a 65 UO zakazují podnikům mimo jiné uzavírat dohody nebo se účastnit jednání ve vzájemné shodě, které omezují hospodářskou soutěž, obracejí se na hospodářské jednotky tvořené souhrnem materiálních a lidských složek, které mohou přispět ke spáchání protiprávního skutku, na který se vztahují tato ustanovení. Podnik ve smyslu těchto ustanovení tedy může zahrnovat několik právních subjektů (viz výše citovaný Tokai Carbon a další v. Komise, bod 54 a citovanou judikaturu).

115    Konkrétně poté, co Soud poukázal na to, že čl. 15 odst. 2 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3) výslovně neupřesňuje, zda společnost, která není přímo a formálně považována za odpovědnou za protiprávní jednání zjištěné Komisí může být prohlášena za solidárně odpovědnou s jinou společností, která je původcem zjištěného protiprávního jednání, které je z tohoto titulu sankcionováno pokutou udělenou této jiné společnosti, Soud rozhodl, že uvedené ustanovení musí být vykládáno v tomto smyslu, že společnost může být prohlášena za solidárně odpovědnou s jinou společností, která se dopustila úmyslného či nedbalostního protiprávního jednání, za zaplacení pokuty, která jí byla udělena, pod podmínkou, že Komise v témže aktu prokáže, že toto protiprávní jednání bylo možné konstatovat i na straně společnosti, která má nést solidární odpovědnost za pokutu (rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Metsä-Serla a další v. Komise, T‑339/94 až T‑342/94, Recueil, s. II‑1727, body 42 a 43).

116    Tento výklad čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, který učinil Soud, byl výslovně potvrzen Soudním dvorem v řízení o kasačním opravném prostředku, v němž byl vydán výše citovaný rozsudek Metsä-Serla a další v. Komise (body 27 a 28). Soudní dvůr zejména poukázal na to, že tento výklad neodporuje zásadě legality, jelikož žalobkyním, kterým byla přičtena odpovědnost za jednání narušující hospodářskou soutěž, kterého se dopustil jiný právní subjekt, byla na základě tohoto článku uložena pokuta za protiprávní jednání, u něhož se mělo z důvodu tohoto přičtení odpovědnosti za to, že se jej dopustily ony samy.

117    Solidarita se tak jeví jako obvyklý důsledek přičtení odpovědnosti jedné společnosti za jednání společnosti jiné, zvláště pak v případě, že obě tyto společnosti tvoří jeden podnik.

118    Pokud jde o argument žalobkyň, který vychází z údajného porušení zásady individualizace trestů, je tento argument náležitě vyvrácen okolností, na niž poukázala Komise, že v daném případě byla všem třem žalobkyním, které dohromady tvoří jeden a tentýž podnik ve smyslu práva hospodářské soutěže Společenství, uložena jediná pokuta, kterou jsou povinny solidárně zaplatit, a nikoli tři různé pokuty.

119    Z výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být v rozsahu, v němž jej uplatňuje společnost ProfilARBED, odmítnut jako neopodstatněný.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení právních norem, jimiž se řídí promlčení stíhání

 Argumenty účastníků řízení

120    Pokud jde o přerušení běhu promlčecí lhůty ve smyslu článku 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003, žalobkyně tvrdí, že jediným podnikem z jejich středu, který by mohl odpovídat definici podniku, který se podílel na protiprávním jednání, je TradeARBED. Tato definice se podle nich v žádném případě nemůže použít na podniky, jimž Komise nezaslala oznámení o námitkách.

121    Žalobkyně ve své replice dodávají, že podniky, které se podílely na protiprávním jednání ve smyslu těchto ustanovení jsou pouze ty podniky, které byly takto označeny v průběhu řízení, v rámci něhož je učiněn úkon, který přerušuje běh promlčecí lhůty.

122    Pokud jde o zastavení běhu promlčecí lhůty ve smyslu rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003, žalobkyně mimo jiné tvrdí, že žaloba podaná k soudu Společenství jedním z adresátů rozhodnutí Komise nemá právní účinky vůči ostatním adresátům, kteří nejsou účastníky řízení. Dovolávají se v tomto ohledu obecné zásady, podle níž soud Společenství nemůže rozhodnout ultra petita, účinku inter partes soudního řízení a následků, které Soudní dvůr s těmito zásadami spojil ve svém rozsudku ze dne 14. září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další (C‑310/97 P, Recueil, s. I‑5363, body 52 a 53). Jsou toho názoru, že takováto žaloba je a fortiori bez účinků vůči osobám, které stejně jako společnosti TradeARBED a ProfilARBED v projednávané věci nejsou adresáty předmětného rozhodnutí, a nemohou je z tohoto důvodu napadnout u soudu.

123    Pokud jde o případné „průřezové uplatnění“ zastavení běhu promlčecí lhůty, které Komise považuje za možné v bodu 451 odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně dodávají, že i když rozhodnutí, jimiž se provádí článek 65 UO, mají obvykle z formálního hlediska podobu jediného dokumentu adresovaného několika podnikům, neznamená to, že by z právního hlediska nebyla souborem individuálních rozhodnutí. V tomto kontextu podle nich platí, že každá žaloba podaná některým z adresátů je v zásadě bez účinků na právní postavení ostatních adresátů, a tím spíše nemá účinky na postavení podniků, které nejsou adresáty předmětného rozhodnutí.

124    Žalobkyně k tomu dále uvádějí, že na rozdíl od výslovné úpravy přerušení běhu promlčecí lhůty obsažené v čl. 2 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 4 nařízení č. 1/2003, článek 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003 nestanoví, že by zastavení běhu promlčecí lhůty v případě jednoho podniku platilo i pro všechny ostatní podniky, které se podílely na protiprávním jednání. Tato ustanovení podle nich tedy upravují zastavení běhu promlčecí lhůty, které se vztahuje pouze na účastníky řízení.

125    Žalobkyně ve své replice tvrdí, že tento restriktivní výklad je potvrzen rozsudkem Soudního dvora ze dne 19. dubna 2007, Holcim (Deutschland) v. Komise (C‑282/05 P, Sb. rozh. s. I‑2941).

126    Žalobkyně vztahují tyto zásady na skutkové okolnosti projednávané věci a tvrdí, že pokud se jedná o společnost TradeARBED, poslední úkon, který přerušil běh promlčecí lhůty, je slyšení, které proběhlo ve dnech 11. až 14. ledna 1993, případně samotné přijetí počátečního rozhodnutí dne 16. února 1994. Již z podstaty věci nemohl být po posledně uvedeném datu učiněn žádný jiný úkon přerušující běh promlčecí lhůty a skutečně jí žádný jiný vyšetřovací úkon nebyl až do zaslání sdělení námitek dne 8. března 2006 adresován. Právo Komise uložit jí pokutu je tedy podle žalobkyň promlčeno od ledna 1998 případně od února 1999. Protiprávní jednání, které jí je vytýkáno, je podle žalobkyň každopádně promlčeno od ledna 2001, tj. po deseti letech ode dne, kdy protiprávní jednání bylo ukončeno.

127    Pokud jde o společnost ARBED, žalobkyně poukazují na to, že tato společnost neobdržela žádnou žádost o informace, nebylo jí zasláno oznámení námitek ze dne 6. května 1992, a že jí z tohoto důvodu byl odepřen přístup ke spisu (výše citovaný rozsudek ze dne 2. října 2003, ARBED v. Komise, bod 22). Tvrdí, že v případě jediných žádostí o informace, které jí byly zaslány v září a listopadu 1993, se jednalo o žádosti, které jí nebyly zaslány z důvodu, že by byla podnikem, který se podílel na protiprávním jednání, což podle nich potvrzuje i počáteční rozhodnutí. Žalobkyně z toho dovozují, že Komise společnost ARBED nepovažovala za podnik, který se podílel na protiprávním jednání ve smyslu čl. 2 odst. 1 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003 v rámci řízení, které vedlo k přijetí počátečního rozhodnutí. Mají tudíž za to, že běh promlčecí lhůty nemohl být v jejím případě přerušen.

128    Pokud jde o samotné počáteční rozhodnutí, žalobkyně tvrdí, že zcela zjevně není „vyšetřovacím“ úkonem ve smyslu výše citovaných ustanovení, a tedy nemůže přerušit běh promlčecí lhůty. Každopádně vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo Soudním dvorem zrušeno, nemůže mít podle žalobkyň žádný účinek.

129    Uvádějí, že žaloba na neplatnost počátečního rozhodnutí byla podána dne 8. dubna 1994, tj. zhruba tři roky a tři měsíce ode dne, kdy bylo ukončeno vytýkané protiprávní jednání. Jsou toho názoru, že běh promlčecí lhůty byl zastaven až do vyhlášení rozsudku Soudního dvora dne 2. října 2003. Od tohoto data měla podle nich Komise ještě rok a necelých devět měsíců na to, aby vůči společnosti ARBED učinila úkon přerušující běh promlčecí lhůty. První úkon, který mohl přerušit běh promlčecí lhůty, a sice rozhodnutí zahájit řízení a zaslání oznámení námitek dopisem ze dne 8. března 2006, byl však podle žalobkyň učiněn až za dva roky a pět měsíců od uvedeného data.

130    Žalobkyně připouštějí, že od počátku roku 2004 zaslala Komise společnosti Arcelor SA, která byla v té době hlavní společností skupiny, několik žádostí o informace. Poukazují však na to, že tato společnost byla právním subjektem odlišným od ARBED a že nikdy nebyla označena za společnost, která se podílela na protiprávním jednání, ani za společnost, jíž by bylo možné tato protiprávní přičítat. Za těchto podmínek mají žalobkyně za to, že předmětné žádosti o informace nemohly u žádného podniku přerušit běh promlčecí lhůty.

131    Konečně, pokud jde o společnost ProfilARBED, žalobkyně tvrdí, že prvním úkon přerušující běh promlčecí lhůty, a sice oznámení námitek ze dne 8. března 2006, byl vůči ní učiněn po více než patnácti letech od ukončení protiprávního jednání. Pokud jde o úkony přerušující běh promlčecí lhůty učiněné vůči ostatním účastníkům protiprávních jednání, mají žalobkyně za to, že všechny předcházely datu přijetí počátečního rozhodnutí, tedy 16. února 1994, tj. více než dvanáct let před zasláním uvedeného oznámení námitek.

132    Komise má za to, že argumentace, kterou žalobkyně vystavěly na základě výše citovaného rozsudku Komise v. AssiDomän Kraft Products a další (viz body 122 až 124 výše), je nepřenosná na případ zastavení běhu promlčecí lhůty. Tato judikatura se totiž podle Komise již z povahy věci týká pouze podniků, které jsou adresáty konečného rozhodnutí, u nichž nevyvstává otázka zastavení běhu promlčecí lhůty. Tato judikatura tak podle Komise nepotvrzuje, že by zastavení běhu promlčecí lhůty mělo relativní účinek pouze ve vztahu k účastníku soudního řízení.

133    Tuto argumentaci podle Komise každopádně vyvrací znění a systematika příslušných ustanovení rozhodnutí č. 715/78 a nařízení č. 1/2003. Z těchto ustanovení totiž podle ní vyplývá, že promlčení se týká možnosti Komise stíhat jednání porušující právo hospodářské soutěže, a nikoli její možnosti podat žalobu na určitý podnik.

134    Pokud jde konkrétně o čl. 2 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 4 nařízení č. 1/2003, má Komise za to, že z nich vyplývá, že běh promlčecí lhůty je přerušen nejen ve vztahu k podniku, vůči němuž směřoval procesní úkon, ale rovněž ve vztahu k podnikům, které, ačkoli se podílely na protiprávním jednání, nejsou Komisi dosud známy, takže ještě nebyly předmětem žádného vyšetřovacího úkonu ani nejsou adresáty žádného procesního úkonu. Stejně tak čl. 2 odst. 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 5 nařízení č. 1/2003 se podle Komise vztahují na všechny podniky, které se na protiprávním jednání podílely.

135    Komise je dále toho názoru, že by bylo nelogické a nekonzistentní vykládat čl. 3 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 6 nařízení č. 1/2003 tak, že znamenají, že promlčecí doba běží ve vztahu k veškerým podnikům vyjma těch, které jsou účastníky soudního řízení. Má za to, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu dosáhnout takovéhoto výsledku, upřesnil by, že zastavení běhu promlčecí lhůty má účinky pouze vůči podniku, který je účastníkem soudního řízení. Podání žaloby, kterou se napadá rozhodnutí, jímž bylo konstatováno protiprávní jednání, kterýmkoli z adresátů, má tedy podle Komise za následek zastavení běhu promlčecí lhůty ve vztahu ke všem ostatním podnikům, které se podílely na protiprávním jednání, ať již byly adresáty téhož rozhodnutí, či nikoli.

136    Komise ve své duplice doplňuje, že výraz „které podílely se na protiprávním jednání“ předpokládá objektivní skutečnost, tj. podíl na protiprávním jednání, který se zcela zjevně odlišuje od subjektivní a vývoji podléhající okolnosti, jakou je označení určitého podniku za podnik, který se podílel na protiprávním jednání. Podle Komise je tedy možné, že se určitý podnik podílel na protiprávním jednání, aniž by si toho byla Komise v okamžiku, kdy činí úkon, kterým se přerušuje běh promlčecí lhůty, vědoma.

137    Komise má dále za to, že výše citovaný rozsudek Holcim (Deutschland) v. Komise není pro projednávanou věc relevantní, neboť Soudní dvůr se v něm nezabýval otázkou vůči komu může úkon, který staví či přerušuje běh promlčecí lhůty, vyvolávat účinky.

138    Komise konečně připomíná, že v bodu 451 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla tvrzení, že zastavení běhu promlčecí lhůty způsobené účastí určité společnosti na soudním řízení se nutně týká i ostatních právních entit, které jsou součástí téže hospodářské jednotky, a tedy téhož podniku ve smyslu práva hospodářské soutěže Společenství.

 Závěry Soudu

139    Je třeba přezkoumat jednak to, zda byla pětiletá promlčecí lhůta dodržena, přičemž je třeba zohlednit každé případné přerušení běhu promlčecí lhůty, a jednak to, zda Komise rovněž dodržela desetiletou promlčecí lhůtu, přičemž je třeba rozlišovat mezi jednotlivými situacemi všech tří žalobkyň.

–       ARBED

140    Je třeba připomenout, že podle článku 1 napadeného rozhodnutí je podíl podniku tvořeného společnostmi ARBED, TradeARBED a ProfilARBED na předmětném protiprávním jednání prokázán, a to v období od 1. července 1988 do 16. ledna 1991. Žalobkyně tento závěr týkající se doby protiprávního jednání nezpochybňují. Jelikož jde o trvající protiprávní jednání, je třeba mít za to, že promlčecí lhůta začala běžet nejdříve dne 17. ledna 1991.

141    Pokud jde zaprvé o pětiletou promlčecí lhůtu, z napadeného rozhodnutí (body 447 a 448 odůvodnění) vyplývá, že její běh byl přerušen zejména šetřeními, která Komise provedla v dotyčných podnicích ve dnech 16., 17. a 18. ledna 1991, oznámením námitek adresovaným společnosti TradeARBED dne 6. února 1992, žádostmi o informace zaslanými společnosti TradeARBED a právnímu oddělení společnosti ARBED dne 26. listopadu 1993, jimiž byla společnost ARBED požádána o sdělení údaje o objemu prodejů, kterého společnost ARBED dosáhla v rámci ESUO od ledna do září 1993, a přijetím počátečního rozhodnutí dne 16. února 1994. Následně po zastavení běhu promlčecí lhůty po dobu řízení probíhajícího u soudů Společenství, byl běh promlčecí lhůty znovu přerušen oznámením námitek adresovaným společnosti ARBED dne 8. března 2006.

142    Společnost ARBED tyto údaje nezpochybňuje, ale tvrdí, že běh promlčecí lhůty nemohl být v jejím případě přerušen, neboť nebyla podnikem, „který se podílel na protiprávním jednání,“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 rozhodnutí č. 715/78 a obdobného ustanovení nařízení č. 1/2003. Zaprvé uplatňuje bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož podle ní vyplývá, že této definici vyhovuje pouze společnost TradeARBED. Zadruhé uvádí, že tuto definici nelze použít na podnik, jemuž Komise nezaslala oznámení námitek. Zatřetí tvrdí, že se tato definice použije pouze na podniky, které byly za takové označeny v průběhu správního řízení, v jehož rámci byl učiněn úkon přerušující běh promlčecí lhůty.

143    Žádný z těchto argumentů nemůže obstát. „Podnikem, který se podílel na protiprávním jednání,“ je totiž třeba ve smyslu tohoto ustanovení rozumět každý podnik, který je za takový označen v rozhodnutí Komise, kterým je sankcionováno protiprávní jednání. V tomto ohledu platí, že okolnost, že určitý podnik nebyl označen za podnik, „který se podílel na protiprávním jednání,“ v počátečním oznámení námitek nebo obecněji vzato v průběhu správního řízení, v rámci něhož byl učiněn úkon, který přerušuje běh promlčecí lhůty, nemá vliv na situaci, kdy je tento podnik takto označen později (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 1. července 2008, Compagnie maritime belge v. Komise, T‑276/04, Sb. rozh. s. II‑1277, bod 31 a citovaná judikatura).

144    Podle čl. 2 odst. 1 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 3 nařízení č. 1/2003 totiž platí, že promlčecí lhůtu přerušuje každý úkon učiněný Komisí za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním oznámený nejméně jednomu podniku, který se podílel na protiprávním jednání, a podle čl. 2 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 4 nařízení č. 2003 platí, že se přerušení běhu promlčecí lhůty týká všech podniků, které se podílely na protiprávním jednání.

145    Jak Komise správně zdůrazňuje, z těchto ustanovení vyplývá, že běh promlčecí lhůty se přeruší nejen v případě podniků, vůči nimž byl proveden vyšetřovací úkon nebo úkon s cílem postihnout jejich jednání, ale rovněž v případě podniků, které, ačkoli se podílely na protiprávním jednání, nejsou Komisi dosud známy, a nejsou proto adresáty žádného vyšetřovacího ani procesního úkonu. Jak Komise rovněž správně tvrdí, výraz „které se podílely na protiprávním jednání“ předpokládá objektivní skutečnost, tj. podíl na protiprávním jednání, která se odlišuje od subjektivní a vývoji podléhající okolnosti, jakou je označení určitého podniku za podnik, který se podílel na protiprávním jednání, v průběhu správního řízení. Je tedy možné, že se určitý podnik podílel na protiprávním jednání, aniž by si toho byla Komise v okamžiku, kdy činí úkon, kterým se přerušuje běh promlčecí lhůty, vědoma.

146    V každém případě je třeba učinit závěr, že v daném případě se společnost ARBED skutečně „podílela na protiprávním jednání“, neboť v souladu s judikaturou citovanou v bodu 116 výše ji lze činit odpovědnou za protiprávní jednání společnosti TradeARBED, takže se na ni pohlíží tak, jako kdyby se tohoto jednání sama dopustila.

147    Pokud jde o úkony přerušující běh promlčecích lhůt, je nesporné, že takovýmito úkony jsou šetření, která Komise provedla v dotyčných podnicích ve dnech 16., 17. a 18. ledna 1991, oznámení námitek ze dne 6. února 1992 a oznámení námitek ze dne 8. března 2006. To platí i pro žádosti o informace zaslané společnosti TradeARBED a právnímu oddělení společnosti ARBED dne 26. listopadu 1993. K tomuto již bylo judikováno, že žádost o informace, jejímž cílem je získat údaje o obratech podniků, proti nimž je vedeno řízení určené k prosazování pravidel hospodářské soutěže Společenství, může být považována za úkon nezbytný k postižení protiprávního jednání, neboť Komisi umožňuje ověřit, zda pokuty, které Komise hodlá těmto podnikům uložit, nepřekračují maximální výši, kterou výše citovaná nařízení připouštějí pro případ porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství (rozsudek Soudu ze dne 19. března 2003, CMA CGM a další v. Komise, T‑213/00, Recueil, s. II‑913, bod 490).

148    Pokud jde o počítání pětileté promlčecí lhůty, přičemž není nutné zabývat se tím, zda počáteční rozhodnutí může být považováno v případě společnosti ARBED za akt přerušují běh promlčecí lhůty, neboť vzhledem k tomu, že bylo zrušeno výše citovaným rozsudkem ze dne 2. října 2003, ARBED v. Komise, běžela tato lhůta bez přerušení nanejvýš od 26. listopadu 1993 do 8. dubna 1994, tj. přibližně čtyři a půl měsíce, a poté po zastavení běhu promlčecí lhůty v důsledku zahájení řízení u Soudu a následně u Soudního dvora, běžela od 20. října 2003 do 8. března 2006, tj. přibližně dva roky a čtyři a půl měsíce. Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato před uplynutím pětileté promlčecí lhůty. Stejný závěr by musel být učiněn i v případě, že by bylo třeba započítat dobu dvou měsíců, které uplynuly od vyhlášení výše citovaného rozsudku ze dne 11. března 1999, ARBED v. Komise, do podání kasačního opravného prostředku Soudnímu dvoru, přičemž tento problém však účastníci řízení Soudu nepředložili, takže není nutné o něm rozhodovat.

149    Pokud jde zadruhé o desetiletou promlčecí lhůtu, tato lhůta běžela nanejvýš od 17. ledna 1991 do 8. dubna 1994, tj. přibližně tři roky a tři měsíce, a poté po zastavení běhu promlčecí lhůty od 20. října 2003 do 8. listopadu 2006, tj. přibližně tři roky a jeden měsíc. Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato před uplynutím desetileté promlčecí lhůty. Stejný závěr by musel být učiněn i v případě, že by bylo třeba započítat dobu dvou měsíců, které uplynuly od vyhlášení výše citovaného rozsudku ze dne 11. března 1999, ARBED v. Komise, do podání kasačního opravného prostředku Soudnímu dvoru, přičemž tento problém však účastníci řízení Soudu nepředložily, takže není nutné se jím zabývat.

150    Z výše uvedeného vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být v rozsahu, v němž je uplatňován společností ARBED, zamítnut jako neopodstatněný

–       TradeARBED

151    V případě společnosti TradeARBED jde o to, zda podání žaloby k soudu Společenství má relativní účinek, v kterémžto případě by se zastavení běhu promlčecí lhůty po dobu celého řízení týkalo pouze žalujícího podniku, nebo zda má účinek erga omnes, takže by se zastavení běhu promlčecí lhůty po dobu řízení týkalo všech podniků, které se podílely na protiprávním jednání bez ohledu na to, zda podaly žalobu, či nikoli.

152    V prvním případě by musela být desetiletá promlčecí lhůta v projednávané věci považována za uplynulou již dlouho před datem přijetí napadeného rozhodnutí, neboť začala běžet dne 17. ledna 1991. V druhém případě by se společnost TradeARBED nacházela ve stejné situaci jako společnost ARBED, která byla zkoumána výše, a nemohla by se dovolávat uplynutí desetileté ani pětileté promlčecí lhůty.

153    Na rozdíl od výslovné úpravy přerušení běhu promlčecí lhůty obsažené v čl. 2 odst. 2 rozhodnutí č. 715/78 a čl. 25 odst. 4 nařízení č. 1/2003 (účinek erga omnes), otázku zastavení běhu promlčecí lhůty tyto předpisy neřeší. Žalobkyně staví svůj argument na této neexistenci výslovné právní úpravy a tvrdí, že pokud by měl zákonodárce Společenství v úmyslu přiznat zastavení běhu promlčecích lhůt účinek erga omnes, byl by tak výslovně učinil. Komise je naopak toho názoru, že by bylo nelogické a nekonzistentní vykládat tuto neexistenci výslovné právní úpravy tak, že znamená, že promlčecí lhůta běží ve vztahu ke všem podnikům vyjma těch, které jsou účastníky soudního řízení. Má za to, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu dosáhnout takovéhoto výsledku, upřesnil by, že zastavení běhu promlčecí lhůty má účinky pouze vůči podniku, který je účastníkem soudního řízení. Dále je toho názoru, že ze systematiky předmětných nařízení vyplývá, že promlčení se týká možnosti Komise stíhat jednání porušující právo hospodářské soutěže, a nikoli její možnosti podat žalobu na určitý podnik.

154    Soud má v tomto ohledu za to, že jak přerušení běhu promlčecí lhůty [výše citovaný rozsudek CMA CGM a další v. Komise, bod 484; viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 2004, Handlbauer, C‑278/02, Sb. rozh. s. I‑6171, bod 40, a pokud jde o promlčení lhůty k podání žaloby na náhradu škody způsobené Společenstvím, výše citovaný rozsudek Holcim (Deutschland) v. Komise, bod 36], tak zastavení běhu promlčecí lhůty je výjimkou ze zásady pětileté promlčecí lhůty, která musí být vykládána restriktivně.

155    Tato zásada brání tomu, aby neexistence výslovné právní úpravy byla vykládána způsobem, který navrhuje Komise.

156    To platí tím spíše, že na rozdíl od přerušení běhu promlčecí lhůty, jehož smyslem je umožnit Komisi stíhat a účinně sankcionovat jednání, které porušuje pravidla hospodářské soutěže, se zastavení běhu promlčecí lhůty již pojmově týká případu, kdy Komise již rozhodnutí přijala. Obvykle v tomto stadiu již není nutné, aby s podáním návrhu na zahájení řízení u některého ze soudů Společenství některým ze sankcionovaných podniků byly spojeny účinky erga omnes. Naopak v takovémto případě účinek inter partes soudního řízení a důsledky, které Soudní dvůr s tímto účinkem spojil, zejména pak ve výše citovaném rozsudku Komise v. AssiDomän Kraft Products a další (bod 49 a následující), v zásadě brání tomu, aby žaloba podaná podnikem, který byl adresátem napadeného rozhodnutí, měla jakýkoli vliv na situaci ostatních adresátů.

157    Komise nicméně v napadeném rozhodnutí rozvinula i specifičtější argumentaci, kterou zopakovala i ve stadiu dupliky. V bodu 451 tohoto rozhodnutí uvedla, že zastavení běhu promlčecí lhůty, které je výsledkem toho, že podnik podal návrh na zahájení řízení u Soudu nebo Soudního dvora, se týká jak právního subjektu, který je účastníkem řízení, tak i všech ostatních právních subjektů, které jsou součástí téže hospodářské jednotky, a to bez ohledu na to, který právní subjekt podal návrh na zahájení řízení.

158    Tato argumentace, která je založena na pojmu „podnik“, který je chápán jako hospodářská jednotka, však musí být rovněž odmítnuta. I když platí, že pravidla hospodářské soutěže upravená ve Smlouvě jsou určená podnikům, pro účely uplatnění a výkonu rozhodnutí Komise v této oblasti je nezbytné označit jako osobu, jíž je rozhodnutí určeno, entitu s právní subjektivitou (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek PVC II, bod 978). Soudní dvůr k tomu ve výše citovaném rozsudku ze dne 2. října 2003, ARBED v. Komise (bod 21), judikoval, že v oznámení námitek musí být jednoznačně uvedena právnická osoba, které bude možné uložit pokuty, a oznámení námitek jí musí být zasláno. Jedině tato právnická osoba má možnost napadnout žalobou rozhodnutí přijaté ve správním řízení, a tedy jedině vůči ní může být namítáno zastavení běhu promlčecí lhůty.

159    Z výše uvedeného vyplývá, že třetí žalobní důvod je v rozsahu, v němž je uplatňován společností TradeARBED, opodstatněný. Napadené rozhodnutí tedy musí být zrušeno v rozsahu, v němž se jí týká.

–       ProfilARBED

160    Závěry učiněné výše ohledně společnosti TradeARBED jsou rovněž platné mutatis mutandis pro společnost ProfilARBED.

161    Třetí žalobní důvod je tak v rozsahu, v němž je uplatňován společností ProfilARBED opodstatněný, což nutně vede ke zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká této společnosti.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

 Argumenty účastníků řízení

162    Žalobkyně podpůrně tvrdí, že neobvykle dlouhá doba trvání řízení způsobila porušení jejich práva na obhajobu, které je natolik závažné, že musí nutně vést ke zrušení napadeného rozhodnutí nebo alespoň ke zrušení článku 2 uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž jim ukládá finanční sankci, nebo k výraznému snížení této sankce. Odkazují v tomto směru na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 2006, Technische Unie v. Komise (C‑113/04 P, Sb. rozh. s. I‑8831, bod 55).

163    V projednávané věci bylo podle nich dotčeným podnikům znemožněno vyvrátit domněnku odpovědnosti založenou na existenci kapitálového propojení společnosti, která se jako jediná podílela na protiprávním jednání, s oběma ostatními žalobkyněmi, kterážto byla poprvé uplatněna po šestnácti letech řízení. Žalobkyně jsou toho názoru, že důkazy, které mohly mít k dispozici v roce 1990, jsou po tak dlouhé době ztraceny.

164    Komise této argumentaci oponuje.

 Závěry Soudu

165    Tento žalobní důvod, který žalobkyně uplatňují podpůrně, bude zkoumán pouze v rozsahu, v němž je uplatňován společností ARBED, neboť již bylo vyhověno třetímu žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž byl uplatněn společnostmi TradeARBED a ProfilARBED.

166    Pokud jde o zásadu dodržování práva na obhajobu, Soudní dvůr v bodu 55 výše citovaného rozsudku Technische Unie v. Komise, jehož se žalobkyně dovolávají, dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že dodržování práva na obhajobu – což je zásada, jež byla v judikatuře Soudního dvora opakovaně zdůrazněna jakožto zásada základní – má v takových řízeních, jako je řízení v projednávané věci, klíčový význam, je důležité zabránit tomu, aby tato práva mohla být nenapravitelně narušena z důvodu nadměrné délky trvání vyšetřovací fáze a aby tato délka trvání mohla být na překážku provádění důkazů majících vyvrátit existenci jednání, která mohou zakládat odpovědnost dotčených podniků. Z tohoto důvodu nesmí být přezkum případné překážky výkonu práv obhajoby omezen na samotnou fázi, během níž tato práva působí plné účinky, a sice na druhou fázi správního řízení. Posouzení zdroje případného oslabení účinnosti práv obhajoby se musí vztahovat na toto řízení jako celek s ohledem na celou dobu jeho trvání.

167    Dále platí, že důkazní břemeno ohledně případného porušení práva na obhajobu, které mohlo být způsobeno tím, že se podnik při své obhajobě proti tvrzením Komise potýkal s obtížemi, které byly důsledkem nadměrné délky správního řízení, nese žalobce (výše citovaný rozsudek Technische Unie v. Komise, bod 61).

168    V projednávané věci však společnost ARBED neprokázala, v čem jí délka správního řízení, která je zajisté mimořádně dlouhá, vezmeme-li v potaz rovněž soudní řízení o žalobě na neplatnost počátečního rozhodnutí, mohla poškodit pokud jde o její právo na obhajobu, konkrétně pak jak jí mohla zabránit „v možnosti vyvrátit domněnku odpovědnosti založenou na existenci kapitálového propojení společnosti, která se jako jediná podílela na protiprávním jednání, s ní samotnou, která byla poprvé uplatněna po šestnácti letech řízení.“ Společnost ARBED se omezila pouze na tvrzení, že „důkazy, které mohl[a] mít k dispozici v roce 1990, jsou po tak dlouhé době ztraceny“.

169    K tomu je třeba uvést, že ačkoli společnost ARBED tvrdí opak, předmětná domněnka odpovědnosti nebyla „poprvé uplatněna po šestnácti letech řízení“, ale již ve stadiu počátečního rozhodnutí, které bylo přijato v únoru 1994 (viz bod 322 jeho odůvodnění a bod 101 výše).

170    Přesto však společnost ARBED v průběhu prvního řízení před Soudem neprokázala ani netvrdila, že její dceřiná společnost TradeARBED sama nezávisle určovala svoji obchodní politiku, takže s ní netvořila jednu hospodářskou jednotku, a tedy ani jeden podnik ve smyslu článku 65 UO (viz bod 94 výše).

171    Tato vyvratitelná domněnka odpovědnosti, jejíž princip byl počínaje rokem 1983 uznán Soudním dvorem ve výše citovaném rozsudku AEG‑Telefunken v. Komise, byla v projednávané věci vrchovatou měrou podpořena doplňujícími důkazy, jež Komise zmínila již v počátečním rozhodnutí (viz bod 96 výše) a které Soud uznal ve výše citovaném rozsudku ze dne 11. března 1999, ARBED v Komise (viz body 97 a 98 výše).

172    Za těchto podmínek musí být čtvrtý žalobní důvod v rozsahu, v němž je uplatňován společností ARBED, zamítnut jako neopodstatněný.

173    Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta jako neopodstatněná v rozsahu, v němž se týká společnosti ARBED, avšak musí jí být vyhověno v rozsahu, v němž se týká společnosti TradeARBED a společnosti ProfilARBED.

 K nákladům řízení

174    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

175    S ohledem na návrhová žádání účastníků řízení je tedy třeba rozhodnout, že v rozsahu, v němž se projednávaná věc týká sporu mezi společnostmi TradeARBED a Profil ARBED a Komisí, ponese Komise vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností TradeARBED a společností Profil ARBED. Dále v rozsahu, v němž se projednávaná věc týká sporu mezi společností ARBED a Komisí, ponese společnost ARBED vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

Z těchto důvodů

SOUD (sedmý senát)

rozhodl takto:

1)      Konečné rozhodnutí Komise K(2006) 5342 ze dne 8. listopadu 2006 o řízení podle článku 65 [UO] ve věci kartelových dohod a jednání ve vzájemné shodě evropských výrobců nosníků (věc COMP/F/38.907 – Ocelové nosníky) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká společnosti ArcelorMittal Belval & Differdange SA a společnosti ArcelorMittal International SA.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá jako neopodstatněná.

3)      V rozsahu, v němž se projednávaná věc týká sporu mezi společnostmi ArcelorMittal Belval & Differdange a ArcelorMittal International a Komisí, ponese Komise vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností ArcelorMittal Belval & Differdange a společností ArcelorMittal International.

4)      V rozsahu, v němž se projednávaná věc týká sporu mezi společností ArcelorMittal Luxembourg SA a Komisí, ponese společnost ArcelorMittal Luxembourg SA vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí.

Forwood Šváby Truchot

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 31. března 2009.

Podpisy.

Obsah

Právní rámec

Ustanovení Smlouvy o ESUO

Ustanovení Smlouvy o ES

Sdělení Komise týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO

Nařízení (ES) č. 1/2003

Ustanovení o promlčení v záležitostech stíhání

Skutečnosti předcházející sporu

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku právního základu napadeného rozhodnutí a zneužití pravomoci

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení pravidel, podle nichž se určuje odpovědnost subjektu

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

– TradeARBED

– ARBED

– ProfilARBED

Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení právních norem, jimiž se řídí promlčení stíhání

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

– ARBED

– TradeARBED

– ProfilARBED

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: francouzština.