USNESENÍ TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
21. září 2011(*)
„Právo na přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001– Dokumenty týkající se smlouvy LIEN 97-2011 – Odepření přístupu – Nový přezkum v průběhu řízení – Podání samostatné žaloby – Zánik právního zájmu na podání žaloby – Nevydání rozhodnutí ve věci samé“
Ve věci T‑141/05 RENV,
Internationaler Hilfsfonds eV, se sídlem v Rosbach (Německo), zastoupená H. Kalteneckerem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené P. Costa de Oliveira a T. Scharfem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 14. února 2005, kterým byl Internationaler Hilfsfonds eV odepřen neomezený přístup ke spisu týkajícímu se smlouvy LIEN 97-2011,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení I. Pelikánová, předsedkyně, K. Jürimäe (zpravodajka) a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
vydává toto
Usnesení
Skutkový základ sporu
1 Žalobkyně, Internationaler Hilfsfonds eV, je nevládní organizací založenou podle německého práva činnou v oblasti humanitární pomoci. Dne 28. dubna 1998 podepsala s Komisí Evropských společenství smlouvu LIEN 97-2011 (dále jen „smlouva“) za účelem spolufinancování programu lékařské pomoci, který organizovala v Kazachstánu.
2 Dne 1. října 1999 Komise jednostranně vypověděla smlouvu a v návaznosti na tuto výpověď sdělila dne 6. srpna 2001 žalobkyni své rozhodnutí, že bude požadovat navrácení určité částky vyplacené žalobkyni v rámci plnění smlouvy.
3 Dne 9. března 2002 podala žalobkyně Komisi žádost o přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy. Poté, co bylo této žádosti částečně vyhověno, žalobkyně požádala dopisem ze dne 11. července 2002 zaslaným předsedovi Komise o úplný přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy. Jelikož této žádosti nebylo vyhověno v plném rozsahu, podala žalobkyně stížnost u evropského veřejného ochránce práv zapsanou do rejstříku pod značkou 1874/2003/GG, v níž napadla skutečnost, že jí Komise neposkytla úplný přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy.
4 Po návrhu doporučení ze dne 15. července 2004, který zaslal veřejný ochránce práv Komisi a po podrobném stanovisku, které zaslala ve dnech 12. a 21. října 2004 Komise veřejnému ochránci práv, posledně jmenovaný přijal dne 14. prosince 2004 konečné rozhodnutí, v němž cestou kritické poznámky konstatoval, že skutečnost, že Komise neuvedla platné důvody, které by mohly odůvodnit její odepření poskytnout žalobkyni přístup k řadě dokumentů týkajících se smlouvy, představuje případ nesprávného úředního postupu.
5 Dne 22. prosince 2004 zaslala žalobkyně, opírajíc se o závěry konečného rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 14. prosince 2004, předsedovi Komise žádost o úplný přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy. Dopisem ze dne 14. února 2005 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odpověděla Komise na tuto žádost a v této souvislosti rozhodla nedat žalobkyni k dispozici jiné dokumenty než ty, které jí byly doposud zpřístupněny.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
Řízení v prvním stupni
6 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. dubna 2005 podala žalobkyně žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí. Tato žaloba byla zapsána pod číslem T‑141/05. Na základě námitky nepřípustnosti vznesené Komisí podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu rozsudkem ze dne 5. června 2008, Internationaler Hilfsfonds v. Komise (T‑141/05, Sb. rozh. s. I-0000) Tribunál odmítl žalobu žalobkyně jako nepřípustnou.
Řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem
7 Na základě kasačního opravného prostředku podaného žalobkyní podle čl. 56 statutu Soudního dvora Soudní dvůr rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise (C‑362/08 P, Sb. rozh. s. I-00669) zrušil rozsudek ze dne 5. června 2008, Internationaler Hilfsfonds v. Komise uvedený v bodě 6 výše, zamítl námitku nepřípustnosti uplatněnou Komisí v řízení před Tribunálem a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o návrhových žádáních žalobkyně znějících na zrušení napadeného rozhodnutí.
Řízení ve věci vrácené Tribunálu
8 Po vrácení věci Tribunálu byla věc nejprve přidělena bývalému druhému senátu. Po změně složení senátů Tribunálu byla věc přidělena čtvrtému senátu.
9 Dopisem ze dne 23. března 2010 informovala kancelář Tribunálu, v souladu s ustanovením článku 119 odst. 2 jednacího řádu, účastníky řízení o pokračování písemné části řízení od stadia, ve kterém se nacházelo v době vydání rozsudku o vrácení a na základě toho vyzvala Komisi k předložení žalobní odpovědi.
10 Dne 5. května 2010 předložila Komise kanceláři Tribunálu procesní písemnost, která byla na základě rozhodnutí předsedy druhého senátu založena do spisu jakožto návrh na nevydání rozhodnutí ve věci samé obsahující návrh na organizační procesní opatření.
11 Dne 22. června 2010 žalobkyně předložila kanceláři Tribunálu vyjádření k návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé.
12 Dopisem ze dne 19. července 2010 došlým kanceláři Tribunálu dne 20. července 2010 vznesla žalobkyně v souladu s ustanovením článku 48 jednacího řádu nové žalobní důvody směřující k tomu, aby byly do argumentace žalobkyně v rámci této žaloby zahrnuty argumenty, které jsou údajně shodné s těmi, jimž Tribunál vyhověl v rozhodnutí ze dne 7. července 2010, Agrofert Holding v. Komise (T‑111/07, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí).
13 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu z důvodu, že se stala bezpředmětnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
14 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl návrh na nevydání rozhodnutí ve věci samé spočívající v tom, že se žaloba stala bezpředmětnou;
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise odepřela neomezený přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
Argumenty účastníků řízení
15 V návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé Komise poukazuje na to, že prostřednictvím dopisů z 28. a 31. srpna 2009 podala žalobkyně novou žádost o úplný přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy. Uvádí, že dopisem ze dne 9. října 2009 Komise na tuto žádost odpověděla s tím, že rozhodla poskytnout žalobkyni širší, avšak ne úplný, přístup k uvedeným dokumentům. Komise dodává, že dopisem ze dne 15. října 2009 ji žalobkyně požádala o přezkoumání odpovědi ze dne 9. října 2009. Uvádí, že nejprve dopisem ze dne 1. prosince 2009 sdělila žalobkyni, že jí bohužel není schopná dát na její žádost konečnou odpověď. Komise nicméně uvádí, že následně dopisem ze dne 29. dubna 2010 po důkladném přezkoumání každého z dokumentů smlouvy, k nimž byl žalobkyni doposud odepírán přístup, přijala rozhodnutí, kterým poskytla žalobkyni širší, avšak ne úplný, přístup k uvedeným dokumentům (dále jen „rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010“). Konečně poukazuje na to, že žalobkyně podala žalobu, jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Komise z 9. října a 1. prosince 2009, zapsanou v kanceláři Tribunálu pod číslem T‑36/10.
16 Komise má tedy za to, že žalobkyně v důsledku přijetí rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 nadále nemá právní zájem na podání žaloby ve věci, která je předmětem této žaloby. Komise tvrdí, že rozhodne-li Tribunál zrušit napadené rozhodnutí, nebude nijak změněna situace žalobkyně, neboť Komise bude nucena posoudit žádost žalobkyně o přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy. Přesně toto přitom již učinila v rámci posuzování nové žádosti v tomto smyslu obsažené v dopisech z 28. a 31. srpna 2009, které skočilo vydáním rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010. Za těchto podmínek vydání rozhodnutí Tribunálu ve věci samé neposkytne žalobkyni žádnou další výhodu.
17 Komise si je nicméně vědoma skutečnosti, že zamítnutí projednávané žaloby z důvodu, že se stala bezpředmětnou, může vést žalobkyni k podání žaloby proti rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010. Proto Komise ve snaze o hospodárnost řízení navrhuje, aby Tribunál dovolil žalobkyni vysvětlit v rámci pokračování tohoto řízení, jaké důsledky vyvozuje z přijetí rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, či dokonce upravit její návrhová žádání a předložené žalobní důvody tak, aby bylo vzato v úvahu uvedené rozhodnutí jakožto nová okolnost.
18 Ve vyjádření k návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé žalobkyně nejprve uvedla, že má právní zájem na pokračování v tomto řízení, zejména proto, aby bylo zachováno její právo na účinnou soudní ochranu. V tomto ohledu poukazuje na to, že navzdory podání této žaloby v roce 2005, následkem námitky nepřijatelnosti vznesené Komisí a rozhodnutí Tribunálu, kterým byla uvedená žaloba neprávem prohlášena za nepřípustnou (bod 6 výše), stále nemá možnost seznámit se se všemi okolnostmi rozhodnutí, kterým Komise jednostranně a náhle vypověděla smlouvu. Žalobkyně dodává, že od tohoto ukončení v roce 1999 Komise brání tomu, aby se žalobkyně mohla seznámit se všemi relevantními důkazy týkajícími se smlouvy, jakož i pochopit důvody uvedené výpovědi. Tato situace zabraňuje žalobkyni v předložení všech potřebných důkazních prostředků na svou obhajobu v řízení před belgickými soudy, na něž se obrátila Komise s cílem získat zpět určitou částku vyplacenou původně v rámci plnění smlouvy. Kromě toho je žalobkyně toho názoru, že její zájem na pokračování v řízení je zachován díky rozsudku ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, uvedenému v bodě 7 výše, kterým Soudní dvůr nařídil Tribunálu, aby rozhodl ve věci samé, a nikoli o nevydání rozhodnutí ve věci samé.
19 Zadruhé žalobkyně uvádí, že s ohledem na ustanovení jednacího řádu a judikatury její návrhová žádání a žalobní důvody vznesené v této žalobě nelze upravit, jelikož nový akt, o který se Komise opírá, nepochází od třetí osoby, ale od žalované samotné. Žalobkyně tedy oznamuje Tribunálu, že se rozhodla podat žalobu, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010.
20 Zatřetí žalobkyně navrhuje, aby Tribunál spojil projednávanou věc s věcí T‑36/10 (viz bod 15 výše) za účelem přezkoumání všech žalobních důvodů vznesených na podporu těchto dvou žalob. Dále navrhuje, aby Tribunál přerušil z úřední povinnosti v souladu s článkem 77 písm. d) jednacího řádu obě probíhající řízení až do doby, než rozhodne o žalobě na neplatnost, kterou se žalovaná rozhodla podat proti rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 (viz bod 19 výše).
Závěry Tribunálu
21 Článek 114 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že požaduje-li některý účastník řízení, aby Tribunál vydal rozhodnutí o překážce a nezabýval se věcí samou, předloží svůj návrh samostatným podáním. V tomto případě, s přihlédnutím k návrhu Komise na nevydání rozhodnutí ve věci samé ze dne 5. května 2010 a k vyjádřením žalobkyně k tomuto návrhu ze dne 22. června 2010, pokládá Tribunál tuto otázku za dostatečně objasněnou na základě písemností obsažených ve spise a za to, že je třeba v souladu s čl. 114 odst. 3 jednacího řádu rozhodnout o překážce bez konání ústní části řízení.
22 Zaprvé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že každá žaloba musí spočívat v právním zájmu žalobce na jejím podání (usnesení Soudního dvora ze dne 18. března 1987, von Bonkewitz-Lindner v. Parlament, 13/86, Recueil, s. 1417, bod 6 a ze dne 24. září 1987, Vlachou v. Účetní dvůr, 134/87, Recueil, s. 3633, bod 8). Nedostatek právního zájmu na podání žaloby je případem nepřípustnosti z důvodu nesplnění nepominutelných podmínek řízení, který může Tribunál zkoumat i bez návrhu (usnesení Soudního dvora ze dne 7. října 1987, D.M. v. Rada a CES, 108/86, Recueil, s. 3933, bod 10; rozsudek Tribunálu ze dne 18. února 1993, Mc Avoy v. Parlament, T‑45/91, Recueil, s. II‑83, bod 22, a ze dne 20. září 2000, Orthmann v. Komise, T‑261/97, Recueil FP, s. I‑A-181 a II‑829, bod 31).
23 V projednávaném případě je nutno konstatovat, že vrácení věci Soudním dvorem Tribunálu nemůže být s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 22 výše základem pro odchýlení se od zásady, podle níž Tribunál může rozhodnout o návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé, který se týká takového nesplnění nepominutelných podmínek řízení, jako je nedostatek právního zájmu na podání žaloby. Je proto třeba odmítnou argument žalobkyně vycházející z toho, že s ohledem na rozsudek ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, uvedený v bodě 7 výše, Soudní dvůr nařídil Tribunálu, aby meritorně rozhodl, a nikoli, aby rozhodl, že není namístě rozhodnout ve věci samé.
24 Zadruhé je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že podmínky přípustnosti žaloby se, s výjimkou odlišné otázky ztráty právního zájmu na podání žaloby, posuzují k okamžiku podání žaloby (viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. března 2002, Shaw a Falla v. Komise, T‑131/99, Recueil, s. II‑2023, bod 29 a citovaná judikatura). Nicméně v zájmu řádného výkonu spravedlnosti nemůže tato úvaha týkající se okamžiku posouzení přípustnosti žaloby bránit Tribunálu v konstatování, že o žalobě již není třeba rozhodovat, pokud žalobce, který původně měl právní zájem na podání žaloby, zcela ztratil osobní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí v důsledku určité události nastalé v době po podání uvedené žaloby. Aby totiž žalobce mohl podat žalobu směřující ke zrušení rozhodnutí, musí si zachovat osobní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí (usnesení Tribunálu ze dne 17. října 2005, First Data a další v. Komise, T‑28/02, Sb. rozh. s. II‑4119, body 36 a 37 a rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2008, Alitalia v. Komise, T‑301/01, Sb. rozh. s. II‑1753, bod 37). V opačném případě mu rozhodnutí Tribunálu ve věci samé nemůže přinést žádný prospěch (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, Sb. rozh. s. I‑4333, bod 43, a rozhodnutí Tribunálu ze dne 19. ledna 2010, Co-Frutta v. Komise, T‑355/04 a T‑466/04, Sb. rozh. s. II‑1, bod 44).
25 Kromě toho z ustanovení článku 4 odst. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), podle kterého lze výjimky uvedené v odstavcích 1 až 3 tohoto článku uplatňovat jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu, vyplývá, že osoba má možnost podat novou žádost o přístup týkající se dokumentů, ke kterým jí byl předtím odepřen přístup. Podáním takové žádosti vzniká dotyčnému orgánu povinnost přezkoumat, zda je předchozí odepření přístupu nadále odůvodněno s ohledem na změnu právní situace nebo skutečnost, ke které mezitím došlo (rozsudek ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, bod 7 výše, body 56 a 57). Za těchto podmínek se uvedený orgán nemůže spokojit s tím, že namítne vůči takové nové žádosti o přístup k uvedeným dokumentům předchozí odepření přístupu (rozsudek ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, bod 7 výše, bod 59).
26 V projednávaném případě není účastníky řízení zpochybňováno, že k datu podání žaloby v této věci napadené rozhodnutí zasáhlo nepříznivě do právního postavení žalobkyně v tom, že obsahovalo odepření přístupu k dokumentům týkajícím se smlouvy. Žalobkyně tedy měla k tomuto datu osobní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, aby tak Komise znovu posoudila její žádost o přístup k dokumentům.
27 Je nicméně nesporné, že dopisy z 28. a 31. srpna 2009, tj. po podání žaloby v této věci, žalobkyně předložila novou žádost o přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy, k nimž jí byl přístup nadále odpírán. V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 25 výše vyžadovala tato nová žádost nové zkoumání dotčených dokumentů. Tribunál dále konstatuje, že v reakci na tuto novou žádost, jakož i na dopis žalobkyně ze dne 15. října 2009 Komise poskytla rozhodnutími z 9. října 2009 a 29. dubna 2010 širší, avšak ne úplný přístup k uvedeným dokumentům. Konkrétně je třeba poukázat na to, že v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 25 výše bylo rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 přijato v návaznosti na posouzení nové žádosti, při němž Komise dospěla k závěru, že předchozí odepření přístupu k některým dokumentům již není důvodné, a naopak k ostatním dosud znepřístupněným dokumentům zůstane přístup odepřen.
28 Je tedy třeba mít za to, že třebaže v rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 Komise výslovně nerozhodla o zpětvzetí napadeného rozhodnutí, bylo rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 vydáno až po podání nové žádosti o přístup k neposkytnutým dokumentům, na jejímž základě Komise aktualizovala, či dokonce vyloučila důvody, na kterých založila své předchozí odepření přístupu k uvedeným dokumentům, takže rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 nahradilo napadené rozhodnutí v jeho účincích vůči žalobkyni (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 2008, Angé Serrano a další v. Parlament, T‑47/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 88).
29 Za těchto podmínek je třeba nejprve poznamenat, že za předpokladu, že Tribunál rozhodne zrušit napadené rozhodnutí, bude Komise s ohledem na ustanovení článku 266 SFEU, jak sama uznala (viz bod 16 výše), muset provést nové posouzení žádosti o neomezený přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy. Je však nutno konstatovat, že na konci tohoto posuzování může Komise buď přijmout rozhodnutí identické s rozhodnutím ze dne 29. dubna 2010, nebo v případě změny právní situace či skutečnosti, ke které došlo po přijetí rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, přijmout rozhodnutí pro žalobkyni příznivější.
30 Rovněž je třeba uvést, že z vyjádření žalobkyně k návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé vyplývá, že má za to, že nemůže v návaznosti na přijetí rozhodnutí Komise ze dne 29. dubna 2010 upravit svá návrhová žádání a žalobní důvody vznesené v této věci tak, aby zohledňovaly uvedené rozhodnutí. Naproti tomu žalobkyně, jak o tom ve svých vyjádřeních informovala Tribunál, podala kanceláři Tribunálu dne 9. července 2010 žalobu na základě článku 263 SFEU, zapsanou pod číslem T‑300/10, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010.
31 Vzhledem k úvahám uvedeným v bodech 29 a 30 výše, je třeba konstatovat, že i kdyby Tribunál rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí, neposkytlo by toto zrušení žalobkyni žádnou další výhodu kromě těch, které pro ni mohou vyplynout z případného zrušení rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 ve věci T‑300/10.
32 Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, nemůže být takovýto závěr na újmu jejímu právu na účinnou soudní ochranu.
33 Na základě článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1), jež má od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 podle článku 6 odst. 1 první pododstavec TFEU stejnou právní sílu jako Smlouvy, platí, že každý jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, má právo na účinné prostředky nápravy před soudem tak, aby jeho věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě.
34 V projednávaném případě je však třeba podotknout, že z ustanovení článku 48 odst. 2 jednacího řádu vyplývá, že nové důvody lze předkládat v průběhu řízení, pokud se zakládají na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení, a z judikatury nevyplývá, že právo žalobce upravit svá návrhová žádání a žalobní důvody, které předložil v rámci žaloby proti rozhodnutí, jež bylo následně nahrazeno novým rozhodnutím, předpokládá, že nový akt nebo nová skutečnost mají být přičitatelné třetí osobě. Z judikatury totiž jasně vyplývá, jak ostatně Komise uvedla ve svém návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé, že pokud je rozhodnutí v průběhu řízení nahrazeno rozhodnutím se stejným předmětem, musí být toto nové rozhodnutí považováno za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit svá návrhová žádání a žalobní důvody. Takováto úprava tedy umožňuje žalobci zachovat si právní zájem na žalobě, která byla podána předtím, než nastala nová skutečnost. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení, kdyby bylo po žalobci požadováno, aby podal novou žalobu. Kromě toho by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl, ve snaze vypořádat se s výhradami obsaženými v žalobě podané k unijnímu soudu proti určitému rozhodnutí, změnit napadené rozhodnutí nebo je nahradit jiným a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti vztáhnout jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody i na pozdější rozhodnutí nebo předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody proti tomuto rozhodnutí (rozsudky Soudního dvora ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise, 14/81, Recueil, s. 749, bod 8, a ze dne 14. července 1988, Stahlwerke Peine-Salzgitter v. Komise, 103/85, Recueil, s. 4131, body 11 a 12; rozsudek Tribunálu ze dne 3. února 2000, CCRE v. Komise, T‑46/98 a T‑151/98, Recueil, s. II‑167, bod 33).
35 Je tudíž třeba konstatovat, že žalobkyně měla, ačkoli tvrdí opak, v důsledku vydání rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 právo buď aktualizovat svá návrhová žádání a žalobní důvody vznesené v rámci této žaloby tak, aby bylo zohledněno uvedené rozhodnutí, které, jak bylo uvedeno výše v bodě 28 výše, nahradilo napadené rozhodnutí, nebo podat proti tomuto rozhodnutí žalobu.
36 Jak vyplývá z bodu 30 výše, žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, takže účinně uplatnila právo, které měla k dispozici, na základě článku 263 SFEU, a to právo zpochybnit před unijním soudem legalitu tohoto rozhodnutí. Žalobní důvod, a sice rozpor rozhodnutí s právem , který žalobkyně tvrdí, pokud jde o odmítnutí Komise poskytnout žalobkyni neomezený přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy, mohl být projednán unijním soudem spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě od data podání žaloby v této nové věci.
37 Zadruhé, i když žalobkyně neuvedla ve svých vyjádřeních k návrhu na nevydání rozhodnutí ve věci samé v tomto ohledu žádné námitky, je třeba poukázat na to, že projednávání této žaloby nemůže být odůvodněno snahou zabránit opakování vytýkané protiprávnosti ani usnadněním případné žaloby na náhradu škody, neboť těchto cílů může být dosaženo projednáním žaloby směřující proti rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. prosince 2010, Ryanair v. Komise, T‑494/08 až T‑500/08 a T‑509/08, Sb. rozh. s. II-05723, bod 46 a citovaná judikatura).
38 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba v souladu s požadavky na řádný výkon spravedlnosti a na hospodárnost řízení určit, že žalobkyně po podání této žaloby v důsledku přijetí rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010 a podání žaloby na neplatnost proti tomuto rozhodnutí (viz bod 30 výše) ztratila jakýkoli osobní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí. Tato žaloba se tudíž tím, že směřuje proti napadenému rozhodnutí, stala bezpředmětnou.
39 Je tedy třeba dospět k závěru, že ač není třeba přijmout organizační procesní opatření k tomu, aby byla žalobkyně dotázána, zda si přeje aktualizovat svá návrhová žádání a žalobní důvody vznesené v této věci, přerušit řízení v této věci a ve věci T‑36/10, zkoumat, zda je namístě spojit tyto dvě věci, a konečně posoudit přípustnost nových žalobních důvodů vznesených žalobkyní v dopise ze dne 20. července 2010 (viz bod 12 výše), o této žalobě již není třeba rozhodovat.
K nákladům řízení
40 Je třeba připomenout, že podle čl. 87 odst. 6 jednacího řádu není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Tribunál dle volného uvážení.
41 V projednávaném případě je nejprve třeba konstatovat, že se žalobkyně rozhodla podle práva, které jí náleželo, podat novou žádost o přístup k dokumentům týkajícím se smlouvy, ke kterým jí byl předtím odepřen přístup, takže Komise s ohledem na její povinnost přezkoumat, zda je předchozí odepření přístupu nadále odůvodněno vzhledem ke změně právní situace nebo skutečnosti, ke které mezitím došlo (viz citovaná judikatura v bodě 25 výše), přijala rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, které, jak bylo uvedeno výše v bodě 28, nahradilo napadené rozhodnutí.
42 Jak bylo uvedeno v bodě 30 výše, žalobkyně se navzdory judikatuře připomenuté v bodě 34 výše mylně domnívala, že nemůže upravit svá návrhová žádání a žalobní důvody vznesené v rámci této žaloby tak, aby bylo zohledněno rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, což jí podle jejího názoru umožnilo zachovat si zájem na podání žaloby v této věci. Žalobkyně se nadto rozhodla podat na základě článku 263 SFEU žalobu proti rozhodnutí ze dne 29. dubna 2010, čímž, jak bylo uvedeno v bodech 38 a 39 výše, ztratila právní zájem na podání žaloby v této věci.
43 Za těchto podmínek je důvodné uložit žalobkyni povinnost nést vlastní náklady řízení, jakož i náhradu nákladů Komise.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) O návrhových žádáních Internationaler Hilfsfonds eV na zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 14. února 2005, kterým byla zamítnuta žádost o přístup ke spisu týkajícímu se smlouvy LIEN 97-2011, již není třeba rozhodovat.
2) Internationaler Hilfsfonds ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení Komise.
V Lucemburku dne 21. září 2011.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |