CURIA - Documents

Home > Search form > List of results > Documents

Start printing

Language of document : ECLI:EU:T:2013:80

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)

20. února 2013 (*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Subjekt 100% vlastněný subjektem uznaným za subjekt zapojený do šíření jaderných zbraní – Námitka protiprávnosti – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu“

Ve věci T‑492/10,

Melli Bank plc, se sídlem v Londýně (Spojené království), zastoupená původně S. Gadhiou, S. Ashleyem, solicitors, D. Andersonem, QC, a R. Blakeleyem, barrister, poté S. Ashleyem, S. Jeffreyem, A. Irvinem, solicitors, D. Wyattem, QC, a R. Blakeleyem,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem a R. Liudvinaviciute‑Cordeiro, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou S. Boelaert a M. Konstantinidisem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je jednak návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39), rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81), nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1), rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 319, s. 71), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s. 11), a nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1), v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně, a jednak návrh na určení, že se čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 na žalobkyni nevztahují,

TRIBUNÁL (čtvrtý senát),

ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 3. července 2012,

vydává tento

Rozsudek

Skutečnosti předcházející sporu

1 Žalobkyně, Melli Bank plc, je akciová společnost, která je registrovaná a má sídlo ve Spojeném království a poskytuje služby na základě povolení a pod dohledem Financial Services Authority (orgán pro finanční služby ve Spojeném království). Bankovní činnosti ve Spojeném království zahájila dne 1. ledna 2002 po přeměně z tamní pobočky Bank Melli Iran (dále jen „BMI“). BMI, mateřská společnost a 100% majitel žalobkyně, je íránská banka ovládaná íránským státem.

2 Projednávaná věc se týká omezujících opatření zavedených za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby skoncovala s jadernými činnostmi, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a s vývojem nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).

3 Společným postojem Rady 2008/479/SZBP ze dne 23. června 2008, kterým se mění společný postoj 2007/140 (Úř. věst. L 163, s. 43), byly BMI i její dceřiné společnosti, včetně žalobkyně, zařazeny na seznam obsažený v příloze II společného postoje Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 61, s. 49).

4 Rozhodnutím Rady 2008/475/ES ze dne 23. června 2008, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 163, s. 29), byly tedy BMI a žalobkyně zařazeny na seznam obsažený v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1), v důsledku čehož jim byly zmrazeny finanční prostředky.

5 Jak ve společném postoji 2008/479, tak v rozhodnutí 2008/475 uvedla Rada Evropské unie v souvislosti s BMI a se všemi jejími pobočkami a dceřinými společnostmi následující odůvodnění:

6 Žalobkyně podala k Tribunálu dvě žaloby, jimiž napadla rozhodnutí 2008/475. Tyto žaloby byly zamítnuty rozsudkem Tribunálu ze dne 9. července 2009, Melli Bank v. Rada (T‑246/08 a T‑332/08, Sb. rozh. s. II‑2629).

7 V souvislosti s ponecháním omezujících opatření namířených vůči žalobkyni v platnosti proběhla mezi žalobkyní a Radou v době od července 2009 do května 2010 rozsáhlá korespondence. Žalobkyně zaslala Radě dopisy ve dnech 6., 15. a 24. července, 20. srpna a 15. října 2009 a 22. března 2010, na které Rada odpověděla ve dnech 23. července, 1. října a 18. listopadu 2009 a 11. května 2010.

8 Korespondence se týkala důvodů pro přijetí omezujících opatření namířených vůči BMI a žalobkyni a pro jejich ponechání v platnosti. Rada k tomu v dopise ze dne 23. července 2009 upřesnila, že omezující opatření jsou vůči žalobkyni namířena z důvodu, že je dceřinou společností BMI. V dopise ze dne 18. listopadu 2009 Rada po přezkoumání konstatovala, zaprvé že BMI podporuje šíření jaderných zbraní, zadruhé že BMI vlastní žalobkyni a může na ni vykonávat vliv a zatřetí že alternativní opatření navržená žalobkyní nemohou zamezit riziku, že BMI bude prostřednictvím žalobkyně obcházet omezující opatření, která se jí týkají. V dopise ze dne 11. května 2010 Rada na tomto stanovisku setrvala.

9 Dále žalobkyně požádala o zpřístupnění spisu Rady. Rada v této souvislosti v dopise ze dne 23. července 2009 odmítla zpřístupnit původní návrh na přijetí omezujících opatření týkajících se BMI a žalobkyně (dále jen „původní návrh“) kvůli důvěrné povaze tohoto dokumentu. Dopisem ze dne 1. října 2009 Rada žalobkyni sdělila dodatečné odůvodnění týkající se údajného zapojení BMI do šíření jaderných zbraní. Dopisem ze dne 18. listopadu 2009 poskytla Rada žalobkyni nedůvěrnou verzi návrhu na přijetí omezujících opatření, který se týkal dodatečného odůvodnění sděleného dopisem ze dne 1. října 2009 (dále jen „dodatečný návrh“).

10 BMI i žalobkyně byly zařazeny na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39) již v okamžiku jeho přijetí. V případě BMI bylo uvedeno následující odůvodnění:

„Poskytuje, či se pokouší poskytovat finanční podporu společnostem, které se podílejí na íránském jaderném a raketovém programu nebo které je zásobují (AIO, SHIG, SBIG, AEOI, Novin Energy Company, Mesbah Energy Company, Kalaye Electric Company a DIO). [BMI] napomáhá citlivým činnostem Íránu. Napomohla řadě nákupů citlivých materiálů pro íránský jaderný a raketový program. Poskytla řadu finančních služeb ve prospěch subjektů napojených na íránský jaderný a raketový průmysl, včetně vystavení akreditivů a vedení účtů. Řada z výše uvedených společností je uvedena v rezolucích Rady bezpečnosti OSN 1737 (2006) a 1747 (2007). [BMI] i nadále zastává tuto funkci, a to přístupem, který podporuje citlivé činnosti Íránu a napomáhá jim. Prostřednictvím svých bankovních vztahů poskytuje i nadále podporu a finanční služby subjektům, jež jsou s těmito činnostmi spojeny a jež jsou uvedeny na seznamech OSN a EU. Jedná rovněž jménem a na příkaz těchto subjektů, včetně banky Sepah, přičemž ke svým operacím často využívá jejich dceřiné a přidružené organizace.“

11 Vstupem v platnost prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 195, s. 25), nebylo zařazení žalobkyně do přílohy V nařízení č. 423/2007 nijak dotčeno.

12 Rada uvědomila žalobkyni o jejím zařazení na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 dopisem ze dne 27. července 2010.

13 Dopisem ze dne 17. srpna 2010 požádala žalobkyně Radu, aby přezkoumala rozhodnutí o jejím zařazení na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a o jejím ponechání na seznamu obsaženém v příloze V nařízení č. 423/2007. V této souvislosti požádala o poskytnutí kopie celého spisu Rady týkajícího se přijetí omezujících opatření vůči ní. Rovněž zopakovala svůj návrh na poskytnutí záruk k zamezení riziku obcházení omezujících opatření namířených proti BMI.

14 Rozhodnutím Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81), byla žalobkyně ponechána na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413.

15 Vzhledem k tomu, že nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 281, s. 1), zařadila Rada názvy BMI a žalobkyně do přílohy VIII posledně uvedeného nařízení. Finanční prostředky a hospodářské zdroje žalobkyně tedy byly zmrazeny na základě čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení.

16 Odůvodnění týkající se BMI, které je uvedeno v rozhodnutí 2010/644 a v nařízení č. 961/2010, je totožné s odůvodněním obsaženým v rozhodnutí 2010/413.

17 Dopisem ze dne 28. října 2010 uvědomila Rada žalobkyni o ponechání jejího názvu na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 a o jejím zařazení na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Rada v tomto ohledu upřesnila, že připomínky předložené žalobkyní dne 17. srpna 2010 nejsou důvodem pro zrušení omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, a že její spis neobsahuje žádné nové informace či skutečnosti týkající se žalobkyně.

18 Dopisem ze dne 29. července 2011 požádala žalobkyně Radu, aby přezkoumala rozhodnutí o jejím ponechání na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznamu obsaženém v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Žalobkyně zopakovala svůj návrh na poskytnutí záruk k zamezení riziku obcházení omezujících opatření namířených vůči BMI, zejména v souvislosti se jmenováním a odvoláváním členů jejího řídícího orgánu, a zdůraznila, že tyto záruky jsou účinné a proveditelné.

19 Vstupem v platnost rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 319, s.71), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s.11), nebylo zařazení BMI a žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010 nijak dotčeno.

20 Dopisem ze dne 5. prosince 2011 uvědomila Rada žalobkyni o ponechání jejího názvu na seznamech obsažených v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Rada konstatovala, že připomínky předložené žalobkyní dne 29. července 2011 nejsou důvodem pro zrušení omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, zejména proto, že záruky, které navrhla ohledně jmenování a odvolávání členů svého řídícího orgánu, nestačí k zajištění její nezávislosti ve vztahu k BMI.

21 V dopise ze dne 31. ledna 2012 žalobkyně uvedla, že přezkoumání rozhodnutí ponechat v platnosti omezující opatření, která se jí týkají, podle ní vykazuje vady. Žalobkyně zejména konstatovala, že podle jejího názoru Rada v dopise ze dne 5. prosince 2011 právně dostačujícím způsobem neodůvodnila, proč nepřihlédla k dodatečným zárukám navrženým žalobkyní.

22 Rozsudkem ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada (C‑380/09 P), Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný žalobkyní proti rozsudku Tribunálu ze dne 9. července 2009, Melli Bank v. Rada, bod 6 výše.

23 Vzhledem k tomu, že nařízení č. 961/2010 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 88, s. 1), zařadila Rada názvy BMI a žalobkyně na seznam obsažený v příloze IX posledně uvedeného nařízení. Odůvodnění týkající se BMI a veškerých jejích poboček a dceřiných společností je totožné s odůvodněním uvedeným v rozhodnutí 2010/413. Finanční prostředky a hospodářské zdroje žalobkyně tedy byly zmrazeny na základě čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení.

24 Dopisem ze dne 24. dubna 2012 uvědomila Rada žalobkyni o ponechání jejího názvu na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 a o jejím zařazení na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012. Rada přitom odkázala na argumenty, které předtím uplatnila jak ve své korespondenci s žalobkyní, tak i před Tribunálem. Rada dále upozornila žalobkyni na závěry, které Soudní dvůr učinil v rozsudku ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, bod 22 výše.

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

25 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. října 2010 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

26 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 5. listopadu 2010 upravila žalobkyně svá návrhová žádání v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010.

27 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 14. ledna 2011 požádala Evropská komise o vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Usnesením ze dne 8. března 2011 předsedkyně čtvrtého senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolila.

28 Ve své replice došlé kanceláři Tribunálu dne 7. března 2011 vzala žalobkyně svou žalobu zpět v části, v níž se týkala zrušení prováděcího nařízení č. 668/2010.

29 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 31. ledna 2012 upravila žalobkyně svá návrhová žádání v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2011/783 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 a dále navrhla, aby byly napadené akty případně zrušeny s okamžitým účinkem.

30 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. dubna 2012 upravila žalobkyně svá návrhová žádání v návaznosti na přijetí nařízení č. 267/2012.

31 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky se Tribunál (čtvrtý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu položil účastnicím řízení písemně otázky ohledně důsledků, které je třeba v projednávané věci vyvodit z rozsudku ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, bod 22 výše, a ohledně přípustnosti čtvrtého žalobního důvodu. Účastnice řízení na otázky Tribunálu odpověděly.

32 Ve své odpovědi na otázky Tribunálu, došlé kanceláři Tribunálu dne 8. června 2012, vzala žalobkyně zpět nejprve část výtek uplatněných v rámci prvního žalobního důvodu, vycházejícího z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zásady dodržování práva na obhajobu a práva na soudní ochranu, následně část výtek uplatněných v rámci druhého žalobního důvodu, vycházejícího z nesprávného posouzení v souvislosti s vlastnictvím či ovládáním žalobkyně ze strany BMI, a nakonec vzala zpět i třetí žalobní důvod, vycházející z protiprávnosti čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012.

33 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 3. července 2012.

34 Usnesením Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 4. září 2012 byla znovuotevřena ústní část řízení za účelem obdržení vyjádření žalobkyně k usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 19. července 2012, Akhras v. Rada [C‑110/12 P(R), nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí] a rovněž vyjádření ostatních účastnic řízení. Ústní část řízení byla opětovně ukončena dne 4. října 2012.

35 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

– s okamžitým účinkem zrušil bod 5 tabulky B přílohy II rozhodnutí 2010/413, bod 5 tabulky I. B přílohy rozhodnutí 2010/644, bod 5 tabulky B přílohy VIII nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcí nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají;

– určil, že se na ni čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 nevztahují;

– uložil Radě náhradu nákladů řízení.

36 Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:

– žalobu zamítl;

– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

Právní otázky

37 Žalobkyně ve svých písemnostech uplatnila pět žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zásady dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Druhý žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení v souvislosti s vlastnictvím či ovládáním žalobkyně ze strany BMI. Třetí žalobní důvod vychází z nepřiměřenosti, a tím pádem protiprávnosti čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012. Čtvrtý žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení ohledně zapojení BMI do šíření jaderných zbraní. Pátý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality a z porušení práva žalobkyně vlastnit majetek a jejího práva na výkon hospodářské činnosti.

38 Jak vyplývá z bodu 32 výše, v průběhu řízení vzala žalobkyně zpět třetí žalobní důvod a část výtek uplatněných v rámci prvního a druhého žalobního důvodu. Vzhledem k tomu, že třetí žalobní důvod byl jediným žalobním důvodem uplatněným na podporu druhého bodu návrhových žádání, na jehož základě mělo být určeno, že se čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 nepoužijí, má částečné zpětvzetí též za následek, že se uvedený bod návrhových žádání stal bezpředmětným.

39 Rada a Komise zpochybňují opodstatněnost žalobních důvodů. Rada mimoto v duplice uvedla, že není přípustné, aby se žalobkyně dovolávala porušení svých základních práv, neboť je odnoží íránského státu.

40 Na úvod je třeba zkoumat nejprve přípustnost žalobkyní provedené úpravy návrhových žádání, poté přípustnost čtvrtého žalobního důvodu a nakonec přípustnost argumentů Rady týkajících se možnosti žalobkyně dovolávat se ochrany jejích základních práv.

K přípustnosti

K přípustnosti úpravy návrhových žádání žalobkyně

41 Jak vyplývá z bodů 14, 15 a 23 výše, po podání žaloby byl seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 nahrazen novým seznamem, který byl stanoven rozhodnutím 2010/644, a nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 961/2010, které pak bylo samo nahrazeno a zrušeno nařízením č. 267/2012. V odůvodnění rozhodnutí 2011/783 a prováděcího nařízení č. 1245/2011 mimoto Rada výslovně uvedla, že provedla celkový přezkum seznamu obsaženého v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010 a že dospěla k závěru, že omezující opatření by se na osoby, subjekty a orgány, jejichž jména a názvy jsou na tyto seznamy zařazeny, tj. včetně žalobkyně, měla vztahovat i nadále. Žalobkyně svá původní návrhová žádání upravila tak, že se její návrh na zrušení týká nejen rozhodnutí 2010/413, ale také rozhodnutí 2010/644, nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 (dále jen společně „napadené akty“). Rada ani Komise neměly proti této úpravě žádných námitek.

42 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud je rozhodnutí nebo nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno aktem se stejným předmětem, musí být tento akt považován za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit jeho návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Mimoto by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl na kritiku obsaženou v žalobě podané proti aktu k unijnímu soudu reagovat tak, že by změnil napadený akt nebo jej nahradil jiným, a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti rozšířit jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody na pozdější akt nebo proti němu předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, bod 46 a citovaná judikatura).

43 Stejný závěr platí pro takové akty, jako je rozhodnutí 2011/783 a prováděcí nařízení č. 1245/2011, v nichž se konstatuje, že se určité rozhodnutí nebo nařízení mají po přezkoumání, které totéž rozhodnutí nebo nařízení výslovně ukládá, nadále bezprostředně a osobně vztahovat na určité jednotlivce.

44 V projednávané věci je tedy třeba vycházet z toho, že je přípustné, aby se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí 2010/644, nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, bod 42 výše, bod 47).

K přípustnosti čtvrtého žalobního důvodu, vycházejícího z nesprávného posouzení ohledně zapojení BMI do šíření jaderných zbraní

45 V rámci čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že přijetí omezujících opatření vůči BMI není odůvodněné. V tomto ohledu odkazuje na žaloby, které k unijním soudům podala BMI, a objasňuje, že pokud se v okamžiku vyhlášení tohoto rozsudku již nebudou omezující opatření na BMI vztahovat, musejí být zrušena i opatření namířená vůči žalobkyni.

46 Žalobkyně však neuplatňuje žádnou konkrétní výtku, kterou by zpochybňovala legalitu omezujících opatření namířených vůči BMI. Žalobkyně se mimo jiné nevyjadřuje dostatečně přesně k dodatečnému odůvodnění, které se týká údajného zapojení BMI do šíření jaderných zbraní a které jí bylo sděleno dopisem Rady ze dne 1. října 2009 (viz bod 9 výše), neboť ani neuvádí, zda popírá, že ke skutkům vytýkaným bance BMI opravdu došlo, nebo zda zpochybňuje kvalifikaci těchto skutků jako podpory šíření jaderných zbraní.

47 Za těchto okolností není Tribunál schopen o čtvrtém žalobním důvodu rozhodnout, neboť argumentace žalobkyně není dostatečně přesná. Shodně s tím, co navrhuje Komise, proto musí být uvedený žalobní důvod prohlášen za nepřípustný na základě čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.

K přípustnosti argumentů Rady týkajících se přípustnosti žalobních důvodů vycházejících z údajného porušení základních práv žalobkyně

48 Rada v duplice uvedla, že žalobkyni je třeba považovat za odnož íránského státu, která se tak nemůže ve svůj prospěch dovolávat ochrany a záruk spojených se základními právy. Rada se proto domnívá, že žalobní důvody vycházející z údajného porušení uvedených práv musejí být prohlášeny za nepřípustné.

49 V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že Rada nezpochybňuje samotné právo žalobkyně domáhat se zrušení napadených aktů. Zpochybňuje pouze, že jí svědčí určitá práva, na jejichž podkladě se zrušení napadených aktů domáhá.

50 Zadruhé se však otázka, zda žalobkyni svědčí právo, jehož se v rámci žalobního důvodu dovolává na podporu návrhového žádání znějícího na zrušení aktu, netýká přípustnosti uvedeného žalobního důvodu, nýbrž jeho opodstatněnosti. Argumentace Rady vycházející z toho, že žalobkyně je odnoží íránského státu, proto musí být odmítnuta potud, pokud směřuje k tomu, aby byla konstatována částečná nepřípustnost žaloby.

51 Zatřetí byla tato argumentace předložena poprvé až v duplice, přičemž Rada netvrdila, že by se zakládala na právních či skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení. Pokud jde o meritorní stránku sporu, tato argumentace tedy představuje nový důvod ve smyslu čl. 48 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu, což znamená, že musí být prohlášena za nepřípustnou.

K věci samé

52 Po částečném zpětvzetí žaloby a s ohledem na nepřípustnost čtvrtého žalobního důvodu je třeba zkoumat pouze první, druhý a pátý žalobní důvod.

53 Tribunál má za to, že je třeba zkoumat na prvním místě druhý žalobní důvod, vycházející z nesprávného posouzení v souvislosti s vlastnictvím či ovládáním žalobkyně ze strany BMI, společně s pátým žalobním důvodem, vycházejícím z porušení zásady proporcionality, práva vlastnit majetek a práva na výkon hospodářské činnosti. Na druhém místě je třeba zkoumat první žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zásady dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného posouzení v souvislosti s vlastnictvím či ovládáním žalobkyně ze strany BMI, a k pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality, práva vlastnit majetek a práva na výkon hospodářské činnosti

54 V odpovědi na otázky Tribunálu, došlé kanceláři Tribunálu dne 8. června 2012 (viz bod 32 výše), žalobkyně uvedla, že po vyhlášení rozsudku ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, bod 22 výše, již netvrdí, že není vlastněna bankou BMI ve smyslu čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 267/2012. Žalobkyně se nicméně domnívá, že přijetí omezujících opatření vůči ní a jejich ponechání v platnosti je nepřiměřeným omezováním jejího práva vlastnit majetek a práva na výkon hospodářské činnosti.

55 Z judikatury v tomto ohledu vyplývá, že jsou‑li zmrazeny finanční prostředky subjektu označeného jako subjekt podílející se na šíření jaderných zbraní, existuje nezanedbatelné riziko, že tento subjekt bude vyvolávat tlak na subjekty, které vlastní nebo ovládá, za účelem obcházení účinku opatření, která se ho týkají. Zmrazení finančních prostředků těchto subjektů, které je Rada povinna provést na základě čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 267/2012, je proto nezbytné a vhodné k zajištění účinnosti přijatých opatření a toho, aby tato opatření nebyla obcházena (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, bod 22 výše, body 39 a 58).

56 Podle judikatury dále platí, že pokud 100 % kapitálu subjektu vlastní subjekt, který je považován za subjekt zapojený do šíření jaderných zbraní, je podmínka vlastnictví uvedená v čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 splněna (obdobně viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, bod 22 výše, bod 79). Tentýž závěr platí pro subjekt „vlastněný“ subjektem, který je považován za subjekt zapojený do šíření jaderných zbraní, podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 267/2012.

57 Z toho plyne, že přijetí omezujících opatření vůči subjektu, jehož 100 % kapitálu vlastní subjekt považovaný za subjekt zapojený do šíření jaderných zbraní (dále jen „vlastněný subjekt“), není důsledkem nějakého posouzení, v jehož rámci by Rada hodnotila riziko, že bude vlastněný subjekt nucen k obcházení účinku opatření přijatých vůči jeho mateřskému subjektu, nýbrž přímo vyplývá z uplatnění příslušných ustanovení rozhodnutí 2010/413, nařízení č. 961/2010 a nařízení č. 267/2012, tak jak je vykládá unijní soud.

58 Argumenty, jimiž je zpochybňována přiměřenost zmrazení finančních prostředků vlastněného subjektu, se tedy netýkají legality nějakého posouzení okolností projednávané věci Radou. V konečném důsledku se týkají legality takových obecných ustanovení, která Radě ukládají zmrazení finančních prostředků všech vlastněných subjektů, jako jsou čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 a čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012.

59 Hodlá-li tedy vlastněný subjekt zpochybnit přiměřenost omezujících opatření, která se ho týkají, je na něm, aby se v žalobě znějící na zrušení aktů, jimiž byla uvedená opatření přijata nebo ponechána v platnosti, dovolával nepoužitelnosti uvedených obecných ustanovení prostřednictvím námitky protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU.

60 V projednávané věci není zpochybňováno, že 100 % kapitálu žalobkyně „vlastní“ BMI. Rovněž není zpochybňováno, že Rada považovala BMI za subjekt zapojený do šíření jaderných zbraní.

61 Nelze přitom mít za to, že by žalobkyně uplatnila námitku protiprávnosti založenou na argumentech předložených v rámci druhého a pátého žalobního důvodu.

62 Zaprvé totiž nebyla námitka protiprávnosti, která by byla založena na těchto argumentech, uplatněna výslovně ani ve spisech žalobkyně ani v její odpovědi ze dne 8. června 2012 na otázky Tribunálu ani na jednání.

63 Zadruhé jsou argumenty předložené žalobkyní v rámci druhého a pátého žalobního důvodu založeny na okolnostech, které se týkají jí samotné, neboť byly uplatněny s poukazem na její konkrétní situaci a na konkrétní opatření, jež navrhla Radě. Tyto argumenty proto nejsou relevantní z hlediska zkoumání legality obecných pravidel stanovených v čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413, v čl. 16 odst. 2 písm. a) nařízení č. 961/2010 a v čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 267/2012.

64 Za těchto okolností je třeba druhý a pátý žalobní důvod zamítnout jako irelevantní.

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zásady dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

65 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že Rada porušila svou povinnost uvést odůvodnění a její právo na obhajobu a na účinnou soudní ochranu, protože jí zaprvé neposkytla dostatek informací, aby mohla předložit účelné připomínky k přijetí omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, a aby jí zajistila spravedlivý proces, a zadruhé protože pravidelné přezkoumání omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, vykazuje řadu vad.

66 Rada podporovaná Komisí zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně. Rada konkrétně tvrdí, že se žalobkyně nemůže platně dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu.

67 Zaprvé je třeba připomenout, že povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, tak jak je stanovena v čl. 296 druhém pododstavci SFEU, a v projednávané věci konkrétně v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413, v čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 a v čl. 46 odst. 3 nařízení č. 267/2012, má za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a také umožnit unijnímu soudu přezkoumat legalitu tohoto aktu. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu unijního práva, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, Sb. rozh. s. II‑3967, bod 80 a citovaná judikatura).

68 Rada je tedy povinna sdělit subjektu, kterého se týkají omezující opatření, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se domnívá, že tato opatření měla být přijata, ledaže sdělení určitých informací brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Rada je tak povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění dotyčných opatření, a úvahy, které ji vedly k jejich přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 67 výše, bod 81 a citovaná judikatura).

69 Kromě toho musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotyčné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 67 výše, bod 82 a citovaná judikatura).

70 Zadruhé podle ustálené judikatury platí, že dodržování práva na obhajobu, a zejména práva být vyslechnut v každém řízení zahájeném vůči určitému subjektu, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, je základní zásadou unijního práva a musí být zajištěno i při neexistenci jakéhokoliv předpisu týkajícího se daného řízení (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 67 výše, bod 91).

71 Zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby byly dotyčnému subjektu sděleny skutečnosti, na jejichž základě má být vůči němu vydán akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. A dále mu musí být umožněno účelně vyjádřit své stanovisko k těmto skutečnostem (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, bod 93).

72 Proto v případě prvního aktu, kterým se určitému subjektu zmrazují finanční prostředky, musí být tomuto subjektu skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch sděleny současně s přijetím daného aktu nebo co možná nejdříve po jeho přijetí, ledaže tomu brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Na základě vlastní žádosti má dotyčný subjekt rovněž právo vyjádřit stanovisko k těmto skutečnostem po přijetí aktu. S týmiž výhradami musí být v zásadě před každým následným rozhodnutím, jímž se zmrazují finanční prostředky, sděleny dotyčnému subjektu nové skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch a musí mu být znovu umožněno vyjádřit stanovisko (obdobně viz rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, bod 71 výše, bod 137).

73 Dále je třeba poznamenat, že byly‑li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčnému subjektu účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 67 výše, bod 97 a citovaná judikatura).

74 Zatřetí, zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 83, s. 389). Účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit důvody omezujícího opatření dotčenému subjektu v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je uvedené opatření přijato, nebo alespoň co nejdříve poté, aby bylo dotčenému subjektu umožněno využít v příslušných lhůtách práva takové opatření napadnout. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud, tak i k tomu, aby byl unijní soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného aktu, tak jak mu to přísluší (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, body 335 až 337 a citovaná judikatura).

75 S ohledem na tuto judikaturu má Tribunál za to, že je třeba zkoumat nejprve úvodní argument Rady a Komise, že se žalobkyně nemůže dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu. Následně je třeba zkoumat údajné porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva žalobkyně na obhajobu a jejího práva na účinnou soudní ochranu, jež má vyplývat z toho, že neobdržela dostatek informací ohledně přijetí omezujících opatření vůči ní. Nakonec bude Tribunál zkoumat argumenty týkající se údajných vad pravidelného přezkoumání omezujících opatření namířených vůči žalobkyni.

– K možnosti žalobkyně dovolávat se zásady dodržování práva na obhajobu

76 Rada a Komise zpochybňují, že by zásada dodržování práva na obhajobu byla v projednávaném případě použitelná. S odkazem na rozsudek Tribunálu ze dne 19. května 2010, Tay Za v. Rada (T‑181/08, Sb. rozh. s. II‑1965, body 121 až 123), tvrdí, že omezující opatření nebyla vůči žalobkyni přijata z důvodu její vlastní činnosti, nýbrž z důvodu její příslušnosti k určité obecné kategorii osob a subjektů, které podporovaly šíření jaderných zbraní. Řízení o vydání omezujících opatření tedy podle Rady a Komise nebylo zahájeno vůči žalobkyni ve smyslu judikatury uvedené v bodě 70 výše, a žalobkyně se proto nemůže dovolávat práva na obhajobu nebo se ho může dovolávat jen v omezeném rozsahu.

77 S touto argumentací nelze souhlasit.

78 Zaprvé byl totiž rozsudek Tay Za v. Rada, bod 76 výše, na základě kasačního opravného prostředku v celém rozsahu zrušen rozsudkem Soudního dvora ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada (C‑376/10 P). Závěry učiněné v uvedeném rozsudku již proto nejsou součástí právního řádu Unie, a Rada ani Komise se jich tedy nemohou platně dovolávat.

79 Zadruhé platí, že čl. 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413, čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 a čl. 46 odst. 3 a 4 nařízení č. 267/2012 obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu. Dodržování tohoto práva podléhá přezkumu unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 67 výše, bod 37).

80 Za těchto okolností je nutno učinit závěr, že se žalobkyně může v projednávané věci dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu připomenuté v bodech 70 až 73 výše.

– K porušení povinnosti uvést odůvodnění a práva žalobkyně na obhajobu a jejího práva na účinnou soudní ochranu, jež má vyplývat z toho, že neobdržela dostatek informací ohledně přijetí omezujících opatření vůči ní

81 V odpovědi na otázky Tribunálu, došlé kanceláři Tribunálu dne 8. června 2012 (viz body 32 a 54 výše), žalobkyně uvedla, že po vyhlášení rozsudku ze dne 13. března 2012, Melli Bank v. Rada, bod 22 výše, již netvrdí, že Rada porušila svou povinnost uvést odůvodnění a její právo na obhajobu tím, že jí nesdělila důvody, proč se domnívala, že je vlastněna bankou BMI, a skutečnosti, o které se toto zjištění opírá.

82 Žalobkyně nicméně tvrdí, že i přes opakované žádosti o poskytnutí informací neobdržela dostatek informací ohledně přijetí omezujících opatření vůči BMI, a zejména neobdržela žádný důkaz o údajném zapojení BMI do šíření jaderných zbraní. Žalobkyně v tomto ohledu zpochybňuje důvěrnou povahu původního návrhu, kterou vůči ní uplatnila Rada, a zdůrazňuje, že skutečnosti sdělené ve dnech 1. října a 18. listopadu 2009 nejsou dostačující.

83 Žalobkyně z toho vyvozuje, že jí sdělení těchto skutečností neumožnilo předložit účelné připomínky k přijetí omezujících opatření namířených jak vůči ní, tak vůči BMI a nemohlo jí zajistit spravedlivý proces.

84 Na úvod je třeba připomenout, že se omezující opatření na žalobkyni vztahují od 23. června 2008. Mezi tímto datem a datem přijetí prvního z napadených aktů, tj. 26. červencem 2010, si žalobkyně a Rada navzájem zaslaly několik dokumentů, mezi něž patří mimo jiné dopisy z 1. října a 18. listopadu 2009, jimiž Rada žalobkyni sdělila dodatečné odůvodnění k přijetí omezujících opatření a poskytla jí verzi dodatečného návrhu bez důvěrných údajů. Tyto dokumenty souvisejí s přijetím napadených aktů, a mohou být proto při zkoumání tohoto žalobního důvodu zohledněny.

85 Rovněž je třeba poukázat na to, že omezující opatření namířená vůči žalobkyni stojí na dvou základech, z nichž prvním je původní návrh a druhým jsou skutečnosti sdělené ve dnech 1. října a 18. listopadu 2009.

86 Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o dva samostatné základy, porušení procesních práv žalobkyně v souvislosti s původním návrhem by mohlo – pakliže by bylo prokázáno – odůvodňovat zrušení napadených aktů pouze tehdy, pokud by bylo rovněž prokázáno, že skutečnosti sdělené ve dnech 1. října a 18. listopadu 2009 nemohly být samy o sobě základem pro přijetí omezujících opatření namířených proti žalobkyni.

87 V tomto ohledu již bylo konstatováno v bodech 45 až 47 výše, že čtvrtý žalobní důvod, který se týká mimo jiné věcné opodstatněnosti odůvodnění sděleného dne 1. října 2009, je nepřípustný.

88 Jak ostatně vyplývá z bodu 82 výše, žalobkyně v rámci prvního žalobního důvodu zpochybňuje dostatečnost skutečností sdělených ve dnech 1. října a 18. listopadu 2009, přičemž zejména zdůrazňuje, že neobsahují důkazy o údajném zapojení BMI do šíření jaderných zbraní.

89 Zaprvé je však nutno poukázat na to, že dodatečné odůvodnění omezujících opatření, které bylo sděleno dne 1. října 2009, je dostatečně přesné, a vyhovuje tak kritériím stanoveným judikaturou, která jsou uvedena v bodech 67 až 74 výše. Tyto skutečnosti tedy umožňují určit subjekty, kterým BMI údajně poskytovala finanční služby a vůči kterým jsou namířena omezující opatření přijatá Unií nebo Radou bezpečnosti OSN, stejně jako období, po které byly předmětné služby údajně poskytovány, a v některých případech i konkrétní transakce, s nimiž byly spojeny.

90 Pokud jde dále o neposkytnutí důkazů, je třeba poznamenat, že podle zásady dodržování práva na obhajobu není Rada povinna sdělovat jiné skutečnosti, než které jsou součástí jejího spisu. Rada přitom v projednávané věci uvádí – a žalobkyně jí v tom neprotiřečí – že její spis neobsahuje k odůvodnění sdělenému dne 1. října 2009 žádné dodatečné důkazy.

91 S ohledem na výše uvedené musí být argumenty žalobkyně vycházející z údajné nedostatečnosti skutečností sdělených ve dnech 1. října a 18. listopadu 2009 odmítnuty jako neopodstatněné.

92 Za těchto okolností a s ohledem k tomu, co bylo uvedeno v bodech 85 a 86 výše, je také třeba odmítnout argumentaci žalobkyně ohledně neoznámení původního návrhu jako irelevantní.

– K údajným vadám pravidelného přezkoumání omezujících opatření namířených vůči žalobkyni

93 Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Rada neprovedla skutečné přezkoumání omezujících opatření, která jsou vůči ní namířena, neboť vycházela pouze ze stávajících skutečností, včetně skutečností, které žalobkyni nebyly sděleny. Podle žalobkyně Rada konkrétně nezkoumala záruky, které žalobkyně navrhla a které mohly zamezit riziku obcházení omezujících opatření týkajících se BMI.

94 V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že z bodů 85 a 86 výše vyplývá, že omezující opatření namířená vůči žalobkyni stojí na dvou základech, z nichž prvním je původní návrh a druhým skutečnosti sdělené ve dnech 1. října a 18. listopadu 2009. I kdyby se prokázalo, že přezkoumání odůvodnění obsaženého v původním návrhu trpí vadami, tyto vady by za daných okolností neměly žádný vliv na legalitu přezkoumání odůvodnění založeného na skutečnostech, které byly v uvedených dnech sděleny.

95 Rada dále uvádí – aniž jí v tom žalobkyně protiřečí – že před přijetím napadených aktů obdržely delegace členských států připomínky předložené BMI a žalobkyní, takže bylo umožněno, aby tyto připomínky byly zohledněny. Stejně tak z dopisů Rady z 18. listopadu 2009, 11. května a 28. října 2010, 5. prosince 2011 a 24. dubna 2012 vyplývá, že Rada uvedené připomínky posoudila a že na ně odpověděla, a to i v souvislosti s dodatečnými zárukami navrženými žalobkyní.

96 Pokud jde konečně o posledně uvedené záruky, je třeba připomenout – jak již bylo konstatováno v bodě 57 výše – že přijetí omezujících opatření vůči vlastněnému subjektu není důsledkem nějakého posouzení, v jehož rámci by Rada hodnotila riziko, že bude vlastněný subjekt nucen k obcházení účinku opatření přijatých vůči jeho mateřskému subjektu, nýbrž přímo vyplývá z uplatnění příslušných ustanovení rozhodnutí 2010/413, nařízení č. 961/2010 a nařízení č. 267/2012, tak jak je vykládá unijní soud. Za těchto okolností nebyla Rada při přezkoumávání omezujících opatření tak jako tak povinna zohledňovat dodatečné záruky navržené žalobkyní k zamezení riziku obcházení předmětných opatření.

97 Zadruhé podle žalobkyně z diplomatických depeší vyplývá, že vláda Spojených států amerických vyvíjela na členské státy, zejména na Spojené království Velké Británie a Severního Irska, tlak, aby přijaly omezující opatření vůči íránským subjektům. Podle žalobkyně tato skutečnost vrhá pochybnosti na legalitu přijatých opatření a na legalitu řízení o jejich vydání.

98 I kdyby se skutečnost, že na některé členské státy byly vyvíjeny diplomatické tlaky, prokázala, sama o sobě ještě neznamená, že tyto tlaky měly vliv na Radou přijaté napadené akty nebo na posouzení, jež provedla v rámci jejich přijímání.

99 Za těchto okolností je třeba argumenty vycházející z existence vad, jimiž údajně trpí pravidelné přezkoumání omezujících opatření namířených vůči žalobkyni, odmítnout jako neopodstatněné.

100 S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod, a tím pádem i celou žalobu zamítnout, a návrh na zrušení napadených aktů s okamžitým účinkem je tudíž bezpředmětný.

K nákladům řízení

101 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

102 Orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá.

2) Melli Bank plc ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Pelikánová

Jürimäe

Van der Woude

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. února 2013.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K přípustnosti

K přípustnosti úpravy návrhových žádání žalobkyně

K přípustnosti čtvrtého žalobního důvodu, vycházejícího z nesprávného posouzení ohledně zapojení BMI do šíření jaderných zbraní

K přípustnosti argumentů Rady týkajících se přípustnosti žalobních důvodů vycházejících z údajného porušení základních práv žalobkyně

K věci samé

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zásady dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu

– K možnosti žalobkyně dovolávat se zásady dodržování práva na obhajobu

– K údajným vadám pravidelného přezkoumání omezujících opatření namířených vůči žalobkyni

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.