ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)
25. ledna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/EHS – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Náklady související s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru – Vrácení částek zaplacených na základě ujednání prohlášeného za zneužívající – Počátek běhu promlčecí lhůty pro podání restituční žaloby“
Ve spojených věcech C‑810/21 až C‑813/21,
jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU podané rozhodnutími Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně, Španělsko) ze dne 9. prosince 2021, došlými Soudnímu dvoru dne 20. prosince 2021, v řízeních
Caixabank SA, dříve Bankia SA,
proti
WE,
XA (C‑810/21),
Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA
proti
TB,
UK (C‑811/21),
Banco Santander SA
proti
OG (C‑812/21),
a
OK,
PI
proti
Banco Sabadell SA (C‑813/21),
SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),
ve složení: O. Spineanu-Matei, předsedkyně senátu, S. Rodin (zpravodaj) a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Caixabank SA: J. Gutiérrez de Cabiedes Hidalgo de Caviedes, abogado,
– za WE, XA, TB, UK, OG, OK a PI: J. Fraile Mena, procurador, a F. García Domínguez, abogado,
– za Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA: J. M. Rodríguez Cárcamo a A. M. Rodríguez Conde, abogados,
– za Banco Santander SA: M. García-Villarrubia Bernabé a C. Vendrell Cervantes, abogados,
– za Banco Sabadell SA: G. Serrano Fenollosa a R. Vallina Hoset, abogados,
– za španělskou vládu: A. Ballesteros Panizo a A. Pérez-Zurita Gutiérrez, jako zmocněnci,
– za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: G. Rocchitta, avvocato dello Stato,
– za Evropskou komisi: J. Baquero Cruz a N. Ruiz García, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26).
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi Caixabank SA, dříve Bankia SA, a WE a XA ve věci C‑810/21, mezi Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA a TB a UK ve věci C‑811/21, mezi Banco Santander SA a OG ve věci C‑812/21 a mezi OK a PI a Banco Sabadell SA ve věci C‑813/21, které se týkají následků konstatování neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvách o hypotečním úvěru uzavřených mezi uvedenými stranami.
Právní rámec
Unijní právo
3 Článek 2 písm. b) směrnice 93/13 stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
b) ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“.
4 Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice zní takto:
„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“
5 Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:
„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“
Španělské právo
Katalánský občanský zákoník
6 Článek 121–20 Ley 29/2002, primera Ley del Código Civil de Cataluña (zákon č. 29/2002, první zákon katalánského občanského zákoníku) ze dne 30. prosince 2002 (BOE č. 32 ze dne 6. února 2003, dále jen „katalánský občanský zákoník“) stanoví:
„Nároky jakéhokoli druhu se promlčují po uplynutí deseti let, ledaže došlo k nabytí práva vydržením nebo tento zákoník nebo zvláštní zákon stanoví jinak.“
7 Článek 121–23 uvedeného zákoníku stanoví:
„Promlčecí lhůta začíná běžet v okamžiku, kdy se osoba, které svědčí vzniklý a vykonatelný nárok, dozvěděla nebo se rozumně mohla dozvědět o okolnostech rozhodných pro vznik tohoto nároku a o osobě, proti níž může být tento nárok uplatněn.“
8 Článek 121–11 uvedeného zákoníku stanoví:
„Důvody přerušení běhu promlčecí lhůty jsou:
a) podání žaloby k soudům, i když je žaloba odmítnuta z důvodu nedodržení procesních náležitostí;
b) zahájení rozhodčího řízení týkajícího se pohledávky;
c) mimosoudní uplatnění pohledávky;
d) uznání práva nebo vzdání se práva uplatnit námitku promlčení osobou, vůči níž může být nárok v průběhu promlčecí lhůty uplatněn.“
Občanský zákoník
9 Článek 1303 Código Civil (občanský zákoník) stanoví:
„Nestanoví-li následující články jinak, v případě určení neplatnosti určitého závazku si smluvní strany vzájemně vrátí dosud poskytnutá plnění, která byla předmětem smlouvy, spolu s jejich plody, a cenu včetně úroků.“
Spory v původním řízení a předběžné otázky
Věc C‑810/21
10 Dne 4. února 2004 uzavřeli WE a XA smlouvu o hypotečním úvěru (dále jen „smlouva o úvěru ve věci C‑810/21“) se společností Bankia, která se v roce 2021 sloučila se společností Caixabank.
11 Poslední fakturu týkající se poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti s uvedenou smlouvou zaplatili WE a XA dne 4. května 2004.
12 Dne 16. ledna 2018 podali WE a XA žalobu na neplatnost ujednání obsaženého ve smlouvě o úvěru ve věci C‑810/21, podle kterého měl úvěrovaný zaplatit veškeré náklady vyplývající z uzavření téže smlouvy.
13 Společnost Bankia uvedenou žalobu zpochybnila a tvrdila, že možnost uplatnit nárok restituční žalobou byla promlčena, neboť uplynula desetiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 121–20 katalánského občanského zákoníku.
14 Juzgado de Primera Instancia no 50 de Barcelona (soud prvního stupně č. 50 v Barceloně, Španělsko) rozhodnutím ze dne 23. září 2020 zamítl námitku promlčení vznesenou společností Bankia a uložil uvedené bance zaplatit částku 468,48 eura zaplacenou z titulu poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti se smlouvou o úvěru ve věci C‑810/21. Společnost Bankia podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně), který je předkládajícím soudem.
Věc C‑811/21
15 Dne 20. ledna 2004 uzavřely TB a UK smlouvu o hypotečním úvěru (dále jen „smlouva o úvěru ve věci C‑811/21“) se společností Banco Bilbao Vizcaya Argentaria.
16 Poslední fakturu týkající se poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti s uvedenou smlouvou zaplatili TB a UK dne 15. března 2004.
17 Dne 16. ledna 2018 podali TB a UK žalobu na neplatnost ujednání obsaženého ve smlouvě o úvěru ve věci C‑811/21, podle kterého měl úvěrovaný zaplatit veškeré náklady vyplývající z uzavření téže smlouvy.
18 Společnost Banco Bilbao Vizcaya Argentaria žalobu zpochybnila a tvrdila, že možnost uplatnit nárok restituční žalobou byla promlčena, neboť uplynula desetiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 121–20 katalánského občanského zákoníku.
19 Juzgado de Primera Instancia no 50 de Barcelona (soud prvního stupně č. 50 v Barceloně) rozhodnutím ze dne 25. září 2020 zamítl námitku promlčení vznesenou společností Banco Bilbao Vizcaya Argentaria a uložil uvedené bance zaplatit částku 499,61 eura zaplacenou z titulu poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti se smlouvou o úvěru ve věci C‑811/21. Společnost Banco Bilbao Vizcaya Argentaria podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně), který je předkládajícím soudem.
Věc C‑812/21
20 Dne 17. prosince 2004 uzavřely OG a UK smlouvu o hypotečním úvěru (dále jen „smlouva o úvěru ve věci C‑812/21“) se společností Banco Bilbao Vizcaya Argentaria.
21 Poslední fakturu týkající se poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti s uvedenou smlouvou zaplatil OG dne 18. března 2005.
22 Dne 12. září 2017 podal OG žalobu na neplatnost ujednání obsaženého ve smlouvě o úvěru ve věci C‑812/21, podle kterého měl úvěrovaný zaplatit veškeré náklady vyplývající z uzavření téže smlouvy.
23 Společnost Banco Santander uvedenou žalobu zpochybnila a tvrdila, že možnost uplatnit nárok restituční žalobou byla promlčena, neboť uplynula desetiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 121–20 katalánského občanského zákoníku.
24 Juzgado de Primera Instancia no 50 de Barcelona (soud prvního stupně č. 50 v Barceloně) rozhodnutím ze dne 25. září 2020 zamítl námitku promlčení vznesenou společností Banco Santander a uložil uvedené bance zaplatit částku 589,60 eura zaplacenou z titulu poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti se smlouvou o úvěru ve věci C‑812/21. Společnost Banco Santander podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně), který je předkládajícím soudem.
Věc C‑813/21
25 Dne 14. července 2006 uzavřeli OK a PI smlouvu o hypotečním úvěru (dále jen „smlouva o úvěru ve věci C‑813/21“) se společností Banco Sabadell.
26 Poslední fakturu týkající se poplatků za notářské úkony, za zápisy do katastru nemovitostí a za poradenské a asistenční služby v souvislosti s uvedenou smlouvou zaplatili OK a PI dne 4. října 2006.
27 Dne 15. listopadu 2017 podali OK a PI proti Banco Sabadell mimosoudní stížnost, které uvedená banka nevyhověla, a následně podali dne 15. prosince 2017 žalobu na neplatnost ujednání obsaženého ve smlouvě o úvěru ve věci C‑813/21, podle kterého měl úvěrovaný zaplatit veškeré náklady vyplývající z uzavření téže smlouvy.
28 Společnost Banco Sabadell uvedenou žalobu zpochybnila a tvrdila, že možnost uplatnit nárok restituční žalobou byla promlčena, neboť uplynula desetiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 121–20 katalánského občanského zákoníku.
29 Juzgado de Primera Instancia no 50 de Barcelona (soud prvního stupně č. 50 v Barceloně) rozhodnutím ze dne 11. ledna 2021 vyhověl námitce promlčení restitučního nároku vznesené společností Banco Sabadell. OK a PI podali proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně), který je předkládajícím soudem.
30 Předkládající soud ve spojených věcech C‑810/21 až C‑813/21 poukazuje na judikaturu Soudního dvora, podle níž podání restituční žaloby může podléhat promlčecí lhůtě za předpokladu, že počátek běhu této lhůty, jakož i její délka v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práva spotřebitele požadovat toto vrácení.
31 Předkládající soud má za to, že pro účely ověření, zda je promlčecí lhůta v souladu se zásadou efektivity, musí být zohledněny dvě kritéria, a sice délka promlčecí lhůty a počátek běhu této lhůty.
32 V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že Autonomní oblast Katalánsko má vlastní právní úpravu, která se v určitých ohledech odchyluje od španělské právní úpravy, a že katalánský občanský zákoník stanoví desetiletou promlčecí lhůtu, která je dvakrát delší než promlčecí lhůta stanovená španělským občanským zákoníkem pro osobní žaloby.
33 V tomto ohledu má uvedený soud za to, že v projednávaném případě desetiletá promlčecí lhůta dotčená ve věci v původním řízení není v rozporu se zásadou efektivity, jelikož tato lhůta je dostatečná k tomu, aby umožnila spotřebiteli připravit a podat účinný procesní prostředek. Uvedený soud však vyjadřuje pochybnosti o správném výkladu vnitrostátního práva, pokud jde o určení počátku běhu uvedené lhůty, která podle judikatury Soudního dvora musí spotřebiteli umožnit se o existenci zneužívajícího ujednání dozvědět a následně podat návrh na určení jeho neplatnosti.
34 Předkládající soud poznamenává, že na rozdíl od smluvních ujednání, která již měl Soudní dvůr příležitost zkoumat v rámci věcí, které mu byly předloženy, vyčerpají taková ujednání, jako jsou ujednání dotčená ve věci v původním řízení, která ukládají dlužníkovi náhradu veškerých nákladů na uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, své účinky v okamžiku, kdy spotřebitel zaplatí poslední fakturu týkající se těchto poplatků. Předkládající soud má přitom za to, že judikatura Soudního dvora, podle které lhůta tří let od data bezdůvodného obohacení může nadměrně ztížit výkon práv, která přiznává směrnice 93/13, se v projednávaném případě nemůže použít. V tomto ohledu má za to, že citovaná judikatura vychází ze skutečnosti, že promlčecí lhůta může začít běžet ještě před provedením všech plateb.
35 Kromě toho se předkládající soud zamýšlí nad otázkou, zda se má vědomost spotřebitele o zneužívající povaze ujednání vztahovat jen na skutečnosti odůvodňující zneužívající povahu, nebo zda má zahrnovat i právní posouzení těchto skutečností. Uvedený soud má za to, že pokud se má tato vědomost vztahovat pouze na skutečnosti, mohlo by datum zaplacení poslední faktury představovat okamžik, od kterého začíná běžet promlčecí lhůta, s přihlédnutím k tomu, že v projednávané věci ujednání dotčené v původním řízení vyčerpalo své účinky provedením uvedené platby.
36 Pokud však dodržení zásady efektivity vyžaduje možnost spotřebitele právně posoudit uvedené skutečnosti, bude ještě nutné upřesnit, jaké informace by měl mít průměrný spotřebitel za tím účelem k dispozici. Předkládající soud poté, co uvedl judikaturu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) a zauvažoval nad tím, zda může ustálená vnitrostátní judikatura umožnit španělskému spotřebiteli dosáhnout plné vědomosti o zneužívající povaze smluvního ujednání.
37 Konečně si předkládající soud klade otázku, zda vědomost o zneužívající povaze ujednání musela být získána před počátkem běhu promlčecí lhůty podle vnitrostátních předpisů, nebo před jejím uplynutím. V tomto ohledu tento soud upřesňuje, že na rozdíl od pětileté promlčecí lhůty stanovené španělským občanským zákoníkem trvá promlčecí lhůta v rámci územní působnosti katalánského občanského zákoníku až deset let a že podání žaloby je ve vnitrostátním právním systému upřednostňováno, jelikož pouhé mimosoudní uplatnění nároku představuje důvod přerušení lhůty a celá lhůta začíná běžet znovu.
38 Za těchto podmínek se Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) a) Je v řízení o žalobě podané za účelem uplatnění restitučních účinků určení neplatnosti ujednání, podle kterého výdaje související s uzavřením smlouvy nese úvěrovaný, slučitelné s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 stanovit k uplatnění nároku promlčecí lhůtu deseti let od okamžiku vyčerpání účinků ujednání vypořádáním poslední platby, kdy má spotřebitel vědomost o skutečnostech zakládajících zneužívající povahu [tohoto] ujednání, nebo je nezbytné, aby měl spotřebitel k dispozici rovněž informace o právním posouzení těchto skutečností?
b) Pokud je nutná vědomost o právním posouzení skutečností, závisí počátek běhu lhůty na existenci ustálené judikatury k neplatnosti ujednání, nebo může vnitrostátní soud zohlednit různé jiné okolnosti?
2) Je-li pro možnost uplatnit nárok restituční žalobou stanovena dlouhá, desetiletá promlčecí lhůta, musí spotřebitel mít možnost se dozvědět o zneužívající povaze ujednání a o právech, která mu přiznává směrnice [93/13], než promlčecí lhůta začne běžet, nebo než uplyne?“
K předběžným otázkám
39 Úvodem je třeba poznamenat, že první předběžná otázka se skládá ze dvou částí a na druhou část této otázky je třeba odpovědět pouze pro případ záporné odpovědi na první část této otázky.
40 Kromě toho je třeba druhou předběžnou otázku zkoumat společně s první částí uvedené první otázky.
K první části první otázky a ke druhé otázce
41 Podstatou první části první otázky a druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, ve spojení se zásadou efektivity, vykládány v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého po určení neplatnosti zneužívajícího smluvního ujednání, jež spotřebiteli ukládá úhradu nákladů na uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, podléhá nárok na vrácení takových nákladů desetileté promlčecí lhůtě, která začíná běžet od okamžiku, kdy toto ujednání vyčerpá své účinky provedením poslední platby k úhradě uvedených nákladů, aniž je v tomto ohledu relevantní, že dotčený spotřebitel má vědomost o právním posouzení skutečností zakládajících zneužívající povahu uvedeného ujednání, a v případě kladné odpovědi zda uvedená ustanovení musí být vykládána v tom smyslu, že tuto vědomost musí spotřebitel nabýt před počátkem běhu promlčecí lhůty, nebo před jejím uplynutím.
42 Je třeba připomenout, že v případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, přičemž tyto podmínky nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 22. dubna 2021, Profi Credit Slovakia, C‑485/19, EU:C:2021:313, bod 52 a citovaná judikatura).
43 Pokud jde o námitku promlčení podanou proti návrhu spotřebitele na vrácení bezdůvodně zaplacených částek, založenému na zneužívající povaze smluvního ujednání ve smyslu směrnice 93/13, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 této směrnice nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak zároveň stanoví promlčecí lhůtu pro právo podat žalobu k uplatnění restitučních účinků tohoto určení, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 39 a citovaná judikatura).
44 Námitka promlčení proti restitučním žalobám, které spotřebitelé podali za účelem uplatnění práv, která jim vyplývají ze směrnice 93/13, tak není sama o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud její použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných touto směrnicí (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 40).
45 Pokud jde konkrétně o zásadu efektivity, je třeba uvést, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení [rozsudek ze dne 8. září 2022, D. B. P. a další (Hypoteční úvěr v cizí měně), C‑80/21 až C‑82/21, EU:C:2022:646, bod 87 a citovaná judikatura].
46 Pokud jde o analýzu charakteristik promlčecí lhůty dotčené ve věcech v původních řízeních, Soudní dvůr upřesnil, že tato analýza se musí týkat délky takové lhůty a podmínek jejího použití, včetně podmínek pro zahájení běhu této lhůty (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 30 a citovaná judikatura).
47 V tomto ohledu musí promlčecí lhůta, aby mohla být považována za slučitelnou se zásadou efektivity, být fakticky dostatečná k tomu, aby umožnila spotřebiteli připravit a podat účinný procesní prostředek k uplatnění práv, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13, a to zejména formou restitučních nároků založených na zneužívající povaze určitého smluvního ujednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance (C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 31 a citovaná judikatura).
48 Pokud jde tedy o počátek běhu promlčecí lhůty, taková lhůta může být slučitelná se zásadou efektivity pouze tehdy, pokud měl spotřebitel možnost seznámit se se svými právy před tím, než tato lhůta začne běžet nebo uplyne (rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 46 a citovaná judikatura).
49 V projednávaném případě přitom ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že soudní výklad vnitrostátních procesních pravidel použitelných ve věcech v původních řízeních, bez ohledu na okolnost, že tato pravidla stanoví, že desetiletá promlčecí lhůta pro podání žaloby spotřebitele na vrácení bezdůvodně uhrazených nákladů týkajících se smlouvy o hypotečním úvěru nemůže začít běžet dříve, než spotřebitel získá vědomost o skutečnostech zakládajících zneužívající povahu smluvního ujednání, na jehož základě byly tyto platby provedeny, nevyžaduje, aby spotřebitel měl vědomost nejen o takových skutečnostech, ale i o jejich právním posouzení, které by předpokládalo, že uvedený spotřebitel zná také práva, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13.
50 Nicméně k tomu, aby podmínky použití promlčecí lhůty byly v souladu se zásadou efektivity, nestačí, aby stanovily, že spotřebitel musí mít vědomost o skutečnostech zakládajících zneužívající povahu smluvního ujednání, bez ohledu na jeho vědomost o právech, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13, či na skutečnost, že má dostatek času, aby mohl účinně připravit a podat žalobu k uplatnění těchto práv.
51 Z toho vyplývá, že taková promlčecí lhůta, jako je promlčecí lhůta pro podání žaloby na vrácení poplatků za hypoteční úvěr dotčená ve věci v původním řízení, není v souladu se zásadou efektivity, jelikož podmínky jejího použití nezohledňují poslední dva uvedené prvky.
52 Pokud jde o otázku, zda spotřebitel musí mít vědomost o zneužívající povaze smluvního ujednání a o právech, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13, před tím, než začne běžet promlčecí lhůta pro podání restituční žaloby, nebo před jejím uplynutím, je třeba uvést, že podmínka uvedená v bodě 48 tohoto rozsudku, podle níž promlčecí lhůta může být slučitelná se zásadou efektivity pouze tehdy, pokud měl spotřebitel možnost seznámit se se svými právy před tím, než tato lhůta začne běžet nebo uplyne, byla vyvozena z judikatury Soudního dvora pro účely přezkumu, případ od případu, slučitelnosti zvláštní promlčecí lhůty, spojené s podmínkami jejího použití stanovenými dotyčným vnitrostátním právem, se zásadou efektivity.
53 Jak totiž vyplývá z bodů 45 až 47 tohoto rozsudku, Soudní dvůr při výkladu unijního práva s cílem poskytnout předkládajícímu soudu užitečné vodítko, které mu umožní posoudit slučitelnost vnitrostátního procesního pravidla se zásadou efektivity, zohledňuje všechny relevantní prvky vnitrostátního právního řádu, které mu uvedený soud předložil, a nikoli pouze pravidlo týkající se jednoho z aspektů sporné promlčecí lhůty, posuzované izolovaně.
54 Může se tedy stát, že vnitrostátní pravidlo, podle něhož promlčecí lhůta nesmí začít běžet dříve, než spotřebitel získá vědomost o zneužívající povaze smluvního ujednání a o právech, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13, která se a priori jeví být v souladu se zásadou efektivity, nicméně je s touto zásadou v rozporu, pokud délka této lhůty není fakticky dostatečná k tomu, aby spotřebiteli umožnila připravit a podat účinný procesní prostředek k uplatnění práv, která pro něj vyplývají z této směrnice.
55 S ohledem na výše uvedené je třeba na první část první otázky a na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, ve spojení se zásadou efektivity, musí být vykládány v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého po určení neplatnosti zneužívajícího smluvního ujednání, jež spotřebiteli ukládá úhradu nákladů na uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, podléhá nárok na vrácení takových nákladů desetileté promlčecí lhůtě, která začíná běžet od okamžiku, kdy toto ujednání vyčerpá své účinky provedením poslední platby k úhradě uvedených nákladů, aniž je v tomto ohledu relevantní, že dotčený spotřebitel má vědomost o právním posouzení uvedených skutečností. Slučitelnost podmínek použití promlčecí lhůty s těmito ustanoveními musí být posuzována s ohledem na všechny tyto podmínky.
Ke druhé části první otázky
56 Podstatou druhé části první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 93/13 vykládána v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého lze – pro určení počátku běhu promlčecí lhůty pro podání žaloby spotřebitele na vrácení částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajícího smluvního ujednání – existenci ustálené vnitrostátní judikatury týkající se neplatnosti podobných ujednání považovat za prokázání, že je splněna podmínka vědomosti dotyčného spotřebitele o zneužívající povaze uvedeného ujednání a o právních důsledcích, které z toho vyplývají.
57 V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z předpokladu, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 39, jakož i citovaná judikatura).
58 Zadruhé privilegované postavení, v němž se prodávající nebo poskytovatel nachází, pokud jde o míru informací, které má k dispozici, přetrvává i po uzavření smlouvy. Pokud byla tedy zneužívající povaha některých standardizovaných ujednání konstatována ustálenou vnitrostátní judikaturou, lze od bankovních institucí očekávat, že o tom budou informovány a odpovídajícím způsobem zareagují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2023, CAJASUR Banco, C‑35/22, EU:C:2023:569, bod 32).
59 Naopak nelze předpokládat, že úroveň informovanosti spotřebitele, která je nižší, než jakou má prodávající nebo poskytovatel, zahrnuje znalost vnitrostátní judikatury v oblasti spotřebitelského práva, i kdyby tato judikatura byla ustálená.
60 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 vyplývá, že ochrana poskytovaná uvedenou směrnicí závisí na tom, pro jaké účely fyzická osoba jedná, a že musí jít o účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Od prodávajících či poskytovatelů lze přitom očekávat, že si budou udržovat vědomost o právních aspektech týkajících se ujednání, která začleňují do smluv uzavíraných se spotřebiteli v rámci obvyklé obchodní činnosti, zejména vzhledem k vnitrostátní judikatuře týkající se takových ujednání, přičemž tento přístup od nich nelze očekávat ve vztahu k příležitostnému či dokonce mimořádnému uzavření smlouvy obsahující takové ujednání.
61 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou část první otázky odpovědět tak, že směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého lze – pro určení počátku běhu promlčecí lhůty pro podání restituční žaloby spotřebitele týkající se částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajícího smluvního ujednání – existenci ustálené vnitrostátní judikatury týkající se neplatnosti podobných ujednání považovat za prokázání, že je splněna podmínka vědomosti dotyčného spotřebitele o zneužívající povaze uvedeného ujednání a o právních důsledcích, které z toho vyplývají.
K nákladům řízení
62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, ve spojení se zásadou efektivity,
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého po určení neplatnosti zneužívajícího smluvního ujednání, jež spotřebiteli ukládá úhradu nákladů na uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, podléhá nárok na vrácení takových nákladů desetileté promlčecí lhůtě, která začíná běžet od okamžiku, kdy toto ujednání vyčerpá své účinky provedením poslední platby k úhradě uvedených nákladů, aniž je v tomto ohledu relevantní, že dotčený spotřebitel má vědomost o právním posouzení uvedených skutečností. Slučitelnost podmínek použití promlčecí lhůty s těmito ustanoveními musí být posuzována s ohledem na všechny tyto podmínky.
2) Směrnice 93/13
musí být vykládána v tom smyslu, že
brání soudnímu výkladu vnitrostátního práva, podle kterého lze – pro určení počátku běhu promlčecí lhůty pro podání restituční žaloby spotřebitele týkající se částek bezdůvodně zaplacených na základě zneužívajícího smluvního ujednání – existenci ustálené vnitrostátní judikatury týkající se neplatnosti podobných ujednání považovat za prokázání, že je splněna podmínka vědomosti dotyčného spotřebitele o zneužívající povaze uvedeného ujednání a o právních důsledcích, které z toho vyplývají.
Podpisy