Věc C‑621/21
WS
v.
Intervjuirašt organ na Daržavna agencija za bežancite pri Ministerskia savet
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Administrativen sad Sofia-grad)
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. ledna 2024
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Společná azylová politika – Směrnice 2011/95/EU – Podmínky pro přiznání postavení uprchlíka – Článek 2 písm. d) – Důvody pronásledování – ‚Příslušnost k určité sociální skupině‘ – Článek 10 odst. 1 písm. d) – Pronásledování – Článek 9 odst. 1 a 2 – Souvislost mezi důvody pronásledování a pronásledováním nebo mezi důvody pronásledování a neexistencí ochrany před takovým jednáním – Článek 9 odst. 3 – Nestátní původci – Článek 6 písm. c) – Podmínky pro získání nároku na doplňkovou ochranu – Článek 2 písm. f) – ‚Vážná újma‘ – Článek 15 písm. a) a b) – Posuzování žádostí o mezinárodní ochranu pro účely přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany – Článek 4 – Násilí na ženách na základě pohlaví – Domácí násilí – Hrozba ‚vraždy ze cti‘ “
1. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95 – Podmínky pro přiznání postavení uprchlíka – Hrozba pronásledování – Důvody pronásledování – Posuzování – Pojem „příslušnost k určité sociální skupině“ – Ženy jako celek z téže země původu nebo užší skupiny žen, které sdílejí další společný charakteristický rys, v závislosti na situaci v této zemi – Zahrnutí
[Článek 78 odst. 1 a 2 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, čl. 2 písm. d), čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 10 odst. 1 písm. d)]
(viz body 37, 38, 44, 46, 47, 49–62, výrok 1)
2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95 – Podmínky pro přiznání postavení uprchlíka – Obava žadatele, že bude v zemi svého původu pronásledován ze strany nestátních původců – Požadavek souvislosti mezi důvody pronásledování a pronásledováním – Neexistence – Podmínka – Prokázání souvislosti mezi důvodem pronásledování a neexistencí ochrany před pronásledováním ze strany poskytovatelů ochrany
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, čl. 6 písm. c), čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1 až 3 a čl. 10 odst. 1]
(viz body 64–67, 70, výrok 2)
3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95 – Podmínky pro získání nároku na podpůrnou ochranu – Vážná újma – Pojem – Reálná hrozba, že žadatel bude usmrcen nebo vystaven násilí ze strany svého rodinného příslušníka nebo příslušníka své komunity z důvodu údajného porušení kulturních, náboženských nebo tradičních norem – Zahrnutí
[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, čl. 2 písm. g), čl. 15 písm. a) a b) a článek 18]
(viz body 75–80, výrok 3)
Shrnutí
Velký senát Soudního dvora, jemuž byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, poskytl upřesnění ohledně důvodu pronásledování, který může vést k přiznání postavení uprchlíka, kterým je „příslušnost k určité sociální skupině“(1), pokud je žadatelem o mezinárodní ochranu žena, která tvrdí, že se v případě návratu do země svého původu obává, že bude usmrcena nebo vystavena násilí ze strany svého rodinného příslušníka nebo příslušníka své komunity z důvodu údajného porušení kulturních, náboženských nebo tradičních norem.
WS je tureckou státní příslušnicí kurdského původu. V červnu 2018 legálně přicestovala do Bulharska a následně odcestovala k rodinnému příslušníkovi do Německa, kde podala žádost o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím Státní agentury pro uprchlíky(2) (dále jen „DAB“) přijatým v únoru 2019 na základě žádosti německých orgánů byla WS bulharskými orgány převzata za účelem posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu.
Během slyšení provedeném v říjnu 2019 WS uvedla, že byla ve věku šestnácti let proti své vůli sezdána a byla obětí domácího násilí. WS opustila společnou domácnost v září 2016. V roce 2017 uzavřela církevní sňatek a v květnu 2018 se jí z tohoto manželství narodil syn. Po odchodu z Turecka se v září 2018 oficiálně rozvedla se svým prvním manželem, a to i přes jeho námitky. Uvedla, že z těchto důvodů se obává, že ji její rodina zavraždí, pokud se vrátí do Turecka.
Rozhodnutím přijatým v květnu 2020 předseda DAB zamítl žádost o mezinárodní ochranu podanou WS, když konstatoval, že podmínky pro přiznání postavení uprchlíka nejsou splněny. Důvody, které WS uvedla, zejména domácí násilí nebo vyhrožování smrtí, totiž nejsou relevantní, jelikož je nelze podřadit pod žádný z důvodů pronásledování uvedených v zákoně o azylu a uprchlících, který provádí směrnici 2011/95 do bulharského práva. Mimoto WS netvrdila, že je obětí pronásledování na základě pohlaví.
Kromě toho bylo WS odepřeno přiznání statusu doplňkové ochrany. Bylo konstatováno, že WS nesplňuje podmínky požadované za tímto účelem, jelikož zaprvé úřední orgány, ani určité nestátní subjekty vůči ní nepodnikly kroky, které by stát nemohl kontrolovat. Zadruhé WS neoznámila zločinné útoky na svou osobu policii, nepodala trestní oznámení a Turecko opustila legálně.
Žaloba podaná WS proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta.
V dubnu 2021 podala WS na základě nových důkazů následnou žádost o mezinárodní ochranu, v níž tvrdila, že má odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu své příslušnosti k určité sociální skupině, a sice ženám, které se staly oběťmi domácího násilí, a ženám, jež mohou být oběťmi vraždy ze cti ze strany nestátních původců, před kterými ji turecký stát nemůže chránit. WS uvádí, že odmítá své navrácení do Turecka z důvodu obav, že se stane obětí vraždy ze cti nebo bude donucena k novému sňatku.
V květnu 2021 odmítla DAB znovu zahájit řízení o přiznání mezinárodní ochrany zejména s odůvodněním, že WS neuvedla žádnou novou významnou skutečnost týkající se její osobní situace nebo země původu.
Předkládající soud, k němuž byla podána žaloba proti tomuto rozhodnutí, se rozhodl požádat Soudní dvůr o výklad směrnice 2011/95 a vyzval jej, aby upřesnil hmotněprávní podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany a druh mezinárodní ochrany, která má být za takových okolností poskytnuta.
Závěry Soudního dvora
Zaprvé Soudní dvůr zkoumal, zda podle směrnice 2011/95 mohou být v závislosti na situaci v zemi původu ženy z této země jako celek považovány za příslušnice „určité sociální skupiny“ jakožto „důvodu pronásledování“, který může vést k přiznání postavení uprchlíka, nebo zda dotyčné ženy musí sdílet další společný charakteristický rys, aby bylo možné mít za to, že přísluší k takové skupině.
V tomto ohledu nejprve zdůraznil, že Istanbulská úmluva(3) stanoví povinnosti spadající do působnosti čl. 78 odst. 2 SFEU, který opravňuje unijního normotvůrce k přijetí takových opatření týkajících se společného evropského azylového systému, jako je směrnice 2011/95. Tato úmluva je tedy v rozsahu, v němž souvisí s azylem a zásadou nenavracení, součástí smluv, ve vztahu k nimž je třeba uvedenou směrnici vykládat(4), přestože některé členské státy, včetně Bulharské republiky, tuto úmluvu neratifikovaly.
Soudní dvůr dále připomněl, že z čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95 vyplývá, že skupina se považuje za „určitou sociální skupinu“, jsou-li splněny dvě kumulativní podmínky. Zaprvé musí členové dotyčné skupiny sdílet alespoň jeden ze tří identifikačních znaků uvedených v tomto ustanovení(5). Zadruhé musí mít tato skupina v zemi původu „odlišnou identitu“.
Pokud jde o první podmínku identifikace „určité sociální skupiny“, Soudní dvůr podotkl, že skutečnost, že se jedná o ženu, představuje vrozený charakteristický rys, a je tudíž dostatečná ke splnění této podmínky. To nevylučuje, že ženy sdílející další společný rys, jako je například společná minulost, kterou nelze změnit(6), mohou rovněž náležet do takové kategorie ve smyslu tohoto ustanovení.
Pokud jde o druhou podmínku pro identifikaci „určité sociální skupiny“, Soudní dvůr konstatoval, že ženy bez ohledu na to, zda sdílejí další společný rys, mohou být okolní společností vnímány jako odlišné a v této společnosti jim může být přiznána odlišná identita zejména z důvodu společenských, morálních nebo právních norem platných v zemi jejich původu.
Konečně Soudní dvůr uvedl, že příslušnost k „určité sociální skupině“ musí být konstatována nezávisle na pronásledování(7), jehož oběťmi mohou být členové této skupiny v zemi původu. Nicméně diskriminace nebo pronásledování osob sdílejících společný charakteristický rys může představovat relevantní faktor, pokud je za účelem ověření, zda je splněna druhá podmínka pro identifikaci sociální skupiny, třeba posoudit, zda se dotčená skupina jeví jako odlišná z hlediska společenských, morálních nebo právních norem dané země původu.
Na ženy jako celek lze tudíž nahlížet tak, že přísluší k „určité sociální skupině“ ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. d) směrnice 2011/95, pokud je prokázáno, že v závislosti na situaci v zemi jejich původu jsou z důvodu svého pohlaví vystaveny fyzickému nebo psychickému násilí, včetně sexuálního násilí a domácího násilí. Kromě toho užší skupiny žen, které sdílejí další společný charakteristický rys(8), mohou být považovány za příslušnice sociální skupiny s odlišnou identitou v jejich zemi původu, pokud jsou v důsledku tohoto charakteristického rysu stigmatizovány a vystaveny nesouhlasu okolní společnosti, což vede k jejich sociálnímu vyloučení nebo k násilným činům.
Zadruhé Soudní dvůr zkoumal, zda v případě, kdy žadatel tvrdí, že se v zemi svého původu obává pronásledování ze strany nestátních původců, směrnice 2011/95 vyžaduje, aby byla prokázána souvislost mezi pronásledováním a alespoň jedním z důvodů pronásledování uvedených v čl. 10 odst. 1 směrnice 2011/95. Poukázal na to, že podle čl. 9 odst. 3 této směrnice ve spojení s dalšími ustanoveními(9) přiznání postavení uprchlíka předpokládá, že je prokázána souvislost mezi výše uvedenými důvody pronásledování na jedné straně a buď pronásledováním(10), nebo neexistencí ochrany ze strany „poskytovatelů ochrany“(11) před pronásledováním páchaným „nestátními původci“ na druhé straně. V případě pronásledování nestátním původcem je tedy podmínka stanovená ve výše uvedeném čl. 9 odst. 3(12) splněna, pokud je toto jednání založeno na některém z důvodů pronásledování uvedených v čl. 10 odst. 1 této směrnice, i když se neexistence ochrany na těchto důvodech nezakládá. Tuto podmínku je třeba považovat za splněnou také v případě, že je neexistence ochrany založena na některém z důvodů pronásledování uvedených v posledně uvedeném ustanovení, i když se pronásledování nestátním původcem na těchto důvodech nezakládá. Pokud tedy žadatel tvrdí, že se v zemi svého původu obává pronásledování ze strany nestátních původců, není nutné prokázat souvislost mezi jedním z důvodů pronásledování uvedených v čl. 10 odst. 1 směrnice 2011/95 a pronásledováním, pokud lze takovou souvislost prokázat mezi jedním z těchto důvodů pronásledování a neexistencí ochrany před tímto jednáním ze strany poskytovatelů ochrany(13).
Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že pojem „vážná újma“(14), který může vést k přiznání statusu doplňkové ochrany(15), zahrnuje reálnou hrozbu, že žadatel bude usmrcen nebo vystaven násilí ze strany svého rodinného příslušníka nebo příslušníka své komunity z důvodu údajného porušení kulturních, náboženských nebo tradičních norem. K učinění tohoto závěru Soudní dvůr uvedl, že čl. 15 písm. a) a b) směrnice 2011/95(16) kvalifikuje jako „vážnou újmu“ „trest smrti nebo popravu“ a „mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu“. S ohledem na cíl čl. 15 písm. a) směrnice 2011/95, kterým je poskytnout ochranu osobám, jejichž právo na život by bylo v případě návratu do jejich země původu ohroženo, nelze pojem „poprava“, který je v něm uveden, vykládat tak, že vylučuje ohrožení života pouze z toho důvodu, že se jej dopustily nestátní subjekty. Pokud tedy ženě hrozí reálné nebezpečí, že bude usmrcena nebo vystavena násilí ze strany svého rodinného příslušníka nebo příslušníka své komunity z důvodu údajného porušení kulturních, náboženských nebo tradičních norem, musí být taková vážná újma kvalifikována jako „poprava“ ve smyslu tohoto ustanovení.