null

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 11. ledna 2024(1)

Věci C‑662/22 až C‑667/22

Airbnb Ireland UC (C‑662/22)

Expedia Inc. (C‑663/22)

Google Ireland Limited (C‑664/22)

Amazon Services Europe Sàrl (C‑665/22 a C‑667/22)

Eg Vacation Rentals Ireland Limited (C‑666/22)

proti

Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie)]

„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EU) 2019/1150 – Směrnice 2000/31/ES – Článek 3 – Technické předpisy pro služby informační společnosti – Vnitrostátní právní úprava, která ukládá poskytovatelům on-line zprostředkovatelských služeb a internetových vyhledávačů povinnost zapsat se do rejstříku provozovatelů komunikací a platit finanční příspěvek“

I.      Úvod

1.        Předběžné otázky položené ve věcech, k nimž se vyjadřuje toto stanovisko, se týkají výkladu nařízení (EU) 2019/1150(2) a směrnic 2000/31/ES(3), 2006/123/ES(4) a 2015/1535/EU(5). Tyto otázky vycházejí z toho, že poskytovatelé on-line zprostředkovatelských služeb a internetových vyhledávačů (dále jen „poskytovatelé on-line služeb“) zpochybňují právní úpravu přijatou Italskou republikou, která jim ukládá mimo jiné povinnost zapsat se do rejstříku a předat informace o jejich struktuře a hospodářské situaci.

2.        Uvedené otázky dávají Soudnímu dvoru příležitost, aby se poprvé vyslovil k výkladu nařízení 2019/1150 a k manévrovacímu prostoru, který mají členské státy při jeho uplatňování.

3.        Dále umožňují Soudnímu dvoru, aby upřesnil, zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, kterou členský stát uplatňuje dotčené povinnosti na poskytovatele usazené v jiných členských státech, než jsou členské státy, kde působí. Uvádím, předjímaje své pozdější úvahy, že článek 3 směrnice 2000/31 zavádí mechanismus, který brání uplatňování těchto povinností vůči takovým poskytovatelům.

4.        Lze zajisté tvrdit, že mechanismus stanovený v článku 3 směrnice 2000/31 dává poskytovatelům služeb informační společnosti usazeným v Unii mimořádně širokou ochranu proti opatřením přijatým jinými členskými státy, než je stát, v němž jsou usazeni. Jsem však toho názoru, že záměr unijního normotvůrce během přijetí této směrnice, která je plodem své doby, bylo zavést základní režim, který konkrétním způsobem ochrání volný pohyb služeb informační společnosti v Unii.

5.        Z tohoto hlediska má směrnice 2000/31 za cíl přizpůsobit řešení stanovená smlouvou výzvám, které přináší rozvoj internetu. Současně tato směrnice posloužila jako výchozí bod pro vývoj unijního práva v oblasti on-line služeb(6). V případě potřeby normotvůrce může, nebo dokonce musí zasáhnout a zavést harmonizovaná řešení přizpůsobená sociálně-hospodářské situaci(7). K takovým zásahům během let došlo(8) a nařízení o digitálních službách(9) je toho dokonalým nedávným příkladem.

6.        Mimoto hospodářská povaha informací, které musí poskytovatelé on-line služeb na základě dotčených povinností poskytnout, může vyvolat zdání, že tyto informace jsou užitečné pro ověření, zda tito poskytovatelé dodržují své daňové povinnosti. Mechanismus zavedený v článku 3 směrnice 2000/31 se však v daňové oblasti neuplatňuje(10). Z hlediska unijního práva by legalita opatření vyloučených z oblasti působnosti této směrnice měla být přezkoumána s ohledem na článek 56 SFEU(11). Ani předkládající soud ani italská vláda však netvrdí, že se dotčené povinnosti vztahují k nezbytnosti zajistit výkon daňových povinností.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

1.      Nařízení 2019/1150

7.        Článek 15 nařízení 2019/1150 nadepsaný „Vymáhání“ stanoví:

„1.      Každý členský stát zajistí přiměřené a účinné vymáhání tohoto nařízení.

2.      Členské státy stanoví pravidla pro ukládání opatření za porušení tohoto nařízení a zajistí jejich uplatňování. Tato opatření musí být účinná, přiměřená a odrazující.“

8.        Článek 16 tohoto nařízení nadepsaný „Sledování“ stanoví:

„[Evropská] [k]omise v úzké spolupráci s členskými státy důkladně sleduje dopad tohoto nařízení na vztahy mezi on-line zprostředkovatelskými službami a jejich podnikatelskými uživateli a mezi internetovými vyhledávači a uživateli firemních internetových stránek. Za tímto účelem shromažďuje relevantní informace s cílem sledovat změny v těchto vztazích, a to i prováděním příslušných studií. Členské státy pomáhají Komisi tím, že jí na požádání poskytují veškeré relevantní shromážděné informace včetně informací o konkrétních případech. Pro účely tohoto článku a článku 18 může Komise usilovat o shromáždění informací od poskytovatelů on-line zprostředkovatelských služeb.“

2.      Směrnice 2015/1535

9.        Článek 1 odst. 1 směrnice 2015/1535 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

b)      ‚službou‘ jakákoli služba informační společnosti, tj. každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb.

[...]

e)      ‚předpisem pro služby‘ obecný požadavek týkající se přístupu ke službám a jejich poskytování ve smyslu písmene b), zejména ustanovení týkající se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na služby definované v uvedeném písmenu.

[...]

f)      ‚technickým předpisem‘ technické specifikace a jiné požadavky nebo předpisy pro služby včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh, při poskytování služby, při usazování poskytovatele služeb nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto, jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb, s výjimkou předpisů stanovených v článku 7.

[...]“

10.      Článek 5 odst. 1 první pododstavec této směrnice stanoví:

„S výhradou článku 7 sdělí členské státy neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy se jedná pouze o úplné převzetí mezinárodní nebo evropské normy, a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.“

11.      Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Články 5 a 6 se nepoužijí pro právní a správní předpisy členských států nebo dobrovolné dohody, jimiž členské státy:

a)      plní závazné akty Unie, které vedou k přijetí technických specifikací nebo předpisů pro služby;

[...]“

3.      Směrnice 2000/31

12.      Směrnice 2000/31 ve svém čl. 2 písm. a) definuje pojem „služb[y] informační společnosti“ odkazem na čl. 1 odst. 1 směrnice 2015/1535(12).

13.      Článek 2 písm. h) směrnice 2000/31 definuje „koordinovanou oblast“ jako „požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené“.

14.      Článek 3 této směrnice nadepsaný „Vnitřní trh“ zní takto:

„1.      Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti.

2.      Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.

3.      Odstavce 1 a 2 se neuplatní v oblastech uvedených v příloze.

4.      Členské státy mohou pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2, jsou-li splněny níže uvedené podmínky:

a)      opatření jsou:

i)      nezbytná z jednoho z níže uvedených důvodů:

–        veřejný pořádek, zejména předcházení, vyšetřování, odhalování a stíhání v trestní oblasti, zejména ochrana mladistvých a boj proti podněcování k nenávisti z důvodu rasy, pohlaví, víry nebo národnosti a proti útokům na lidskou důstojnost,

[...]

ii)      přijata vůči určité službě informační společnosti, která poškozuje cíle uvedené v bodě i) nebo která představuje závažné a podstatné ohrožení těchto cílů;

iii)      úměrná těmto cílům;

b)      členský stát předběžně, a aniž je dotčeno soudní řízení včetně předběžného řízení a kroků uskutečněných v rámci trestního vyšetřování:

–        požádá členský stát uvedený v odstavci 1 o přijetí opatření, a tento stát je nepřijme nebo jsou jeho opatření nedostatečná,

–        oznámí Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 svůj záměr přijmout tato opatření.

5.      Členské státy se mohou v naléhavých případech odchýlit od podmínek uvedených v odst. 4 písm. b). V tomto případě oznámí opatření co nejdříve Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 s uvedením důvodů, na základě kterých se členský stát domnívá, že se jedná o naléhavý případ.

6.      Aniž je dotčena možnost členských států přijímat a uplatňovat dotčená opatření, musí Komise co nejdříve posoudit, zda jsou oznámená opatření v souladu s právem Společenství; dojde-li k závěru, že opatření není slučitelné s právem Společenství, požádá dotčený členský stát, aby od přijetí plánovaných opatření upustil nebo aby dotčená opatření neprodleně ukončil.“

4.      Směrnice 2006/123

15.      Článek 16 směrnice 2006/123 nadepsaný „Volný pohyb služeb“:

„1.      Členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni.

[…]

Členské státy nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují tyto zásady:

a)      nepřípustnost diskriminace: požadavky nesmějí být přímo nebo nepřímo diskriminační na základě státní příslušnosti nebo v případě právnických osob na základě členského státu, v němž jsou usazeny;

b)      nezbytnost: požadavky musejí být opodstatněny důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí;

c)      přiměřenost: požadavky musejí být vhodné pro dosažení sledovaného cíle a nesmějí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné.

2.      Členské státy nesmějí omezovat volný pohyb služeb v případě poskytovatele usazeného v jiném členském státě stanovením kteréhokoliv z těchto požadavků:

[...]

b)      povinnost poskytovatele získat od jejich příslušných orgánů povolení, včetně zápisu do rejstříku […];

[...]“.

B.      Italské právo

16.      V italském právním řádu byla opatření k uplatňování nařízení 2019/1150 – a sice zejména rozhodnutí č. 14/2021(13) a 200/2021(14), jakož i zřejmě rozhodnutí č. 161/2021(15) – přijata na základě čl. 1 odst. 515 až 517 legge n. 178 – Bilancio di previsione dello Stato per l’anno finanziario 2021 e bilancio pluriennale per il triennio 2021-2023 (zákon č. 178 ze dne 30. prosince 2020 – o předběžném státním rozpočtu na rozpočtový rok 2021 a víceletém rozpočtu na tříleté období 2021-2023)(16) (dále jen „zákon č. 178/2020“), který změnil legge n. 249 – „Istituzione dell'Autorita’ per le garanzie nelle comunicazioni e norme sui sistemi delle telecomunicazioni e radiotelevisivo“ (zákon č. 249 ze dne 31. července 1997, kterým se zřizuje Úřad pro dohled nad komunikacemi a který zavádí pravidla týkající se telekomunikačních systémů a televizního a rádiového vysílání)(17) (dále jen „zákon č. 249/1997“), kterým byl zřízen AGCOM.

1.      Zákon č. 249/1997 a změny tohoto zákona v důsledku přijetí zákona č. 178/2020, jakož i rozhodnutí č. 666/208 a změny tohoto rozhodnutí v důsledku přijetí rozhodnutí č. 200/2021(18)

17.      Článek 1 odst. 6 zákona č. 249/1997 byl změněn čl. 1 odst. 515 zákona č. 178/2020, který stanoví:

„Za účelem podpory spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb, mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací, se článek 1 zákona [č. 249/1997] mění následovně:

a)      v odstavci 6:

[...]

2)      v písm. c) [...] se vkládá následující [text]:

‚14a [rada AGCOM] dohlíží na řádné a účinné uplatňování nařízení [2019/1150], mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací‘;

[...]“.

18.      Ustanovení zákona č. 178/2020 uložila určité povinnosti poskytovatelům on-line služeb, kteří nabízejí své služby v Itálii, i když nejsou na území tohoto členského státu usazeni, a sice mimo jiné zaprvé povinnost zapsat se do registro degli operatori di comunicazione (rejstřík provozovatelů komunikací, dále jen „ROC“) a zadruhé povinnost platit každoročně příspěvek AGCOM.

19.      Tudíž zaprvé, co se týče povinnosti zapsat se do ROC, AGCOM přijal dne 26. listopadu 2008 delibera n. 666/08/CONS, Regolamento per l’organizzazione e la tenuta del [ROC] (rozhodnutí č. 666/08/CONS, nařízení upravující organizaci a vedení ROC])(19) (dále jen „nařízení č. 666/2008“). Článek 2 přílohy A rozhodnutí č. 666/2008 vyjmenovává kategorie subjektů, které jsou povinny zapsat se do ROC.

20.      Dne 17. června 2021 AGCOM přijal rozhodnutí č. 200/2021. Tímto rozhodnutím AGCOM změnil přílohu A rozhodnutí č. 666/2008 tak, že zahrnul na seznam kategorií subjektů, které jsou povinny zapsat se do ROC, poskytovatele on-line služeb, jak jsou uvedeni v nařízení 2019/1150, kteří, i když nejsou usazeni nebo nemají bydliště na státním území, poskytují nebo nabízejí poskytnout takové služby podnikatelským uživatelům usazeným nebo s bydlištěm v Itálii. AGCOM rovněž změnil přílohu B rozhodnutí č. 666/2008 tak, že rozšířil na poskytovatele on-line služeb povinnost vydat při předložení jejich žádosti o zápis do ROC prohlášení o jejich struktuře a o vykonávané činnosti, jakož i povinnost vydávat následná každoroční prohlášení.

21.      Rozhodnutí č. 666/2008 stanoví, že zápis do ROC podléhá požadavkům v procesní oblasti a v oblasti oznamování. Poskytovatelé on-line služeb tak musí mimo jiné shromáždit a poté oznámit AGCOM řadu informací o své struktuře, oznámit AGCOM v přísných lhůtách (30 dnů) každou změnu kontroly a vlastnictví, a dokonce každý převod 10 % a více (nebo 2 % v případě společností zapsaných na burze) jejich akcií(20), poskytnout AGCOM každoročně prohlášení a kdykoli ho informovat o každé změně poskytnutých údajů(21). Kromě toho předkládající soud uvádí, že podle jeho názoru je zakázáno společnostem zapsaným v ROC „pobírat přímo nebo prostřednictvím jiných subjektů, které kontrolují, nebo s nimiž jsou spojeni, [...] příjmy vyšší než 20 % celkových příjmů dosažených v integrovaném komunikačním systému“(22).

22.      Poskytovatelům on-line služeb, kteří tyto povinnosti nedodrží, mohou být uloženy sankce, které předkládající soud kvalifikuje jako „významné“. I když předkládající soud neposkytuje v tomto ohledu podrobnější informace, je třeba poznamenat, že v takovém případě jsou uplatňované sankce stanovené v čl. 1 odst. 29 až 32 zákona č. 249/1997(23). Tyto sankce zahrnují pokuty a v určitých případech pozastavení činnosti poskytovatele v Itálii a dokonce i trestní sankce. AGCOM rovněž může nařídit zápis poskytovatele do ROC z úřední povinnosti.

23.      Zadruhé, co se týče povinnosti platit AGCOM každoročně příspěvek, čl. 1 odst. 517 zákona č. 178/2020 stanoví „pro pokrytí celkové výše administrativních nákladů vzniklých při výkonu funkcí regulace, dohledu, řešení sporů a postihu svěřených [AGCOM] zákonem v oblastech uvedených v odstavci 515“, vložení do článku 1 zákona č. 266 – Disposizioni per la formazione del bilancio annuale e pluriennale dello Stato (legge finanziaria 2006) (zákon č. 266 ze dne 23. prosince 2005, ustanovení pro sestavení státního rozpočtu a víceletého rozpočtu státu (rozpočtový zákon 2006)(24) (dále jen „zákon č. 266/2005“), následujícího odstavce: „66a. V rámci prvního uplatnění v roce 2021 je výše příspěvku k tíži poskytovatelů on-line služeb uvedených v čl. 1 odst. 6 písm. a) bodě 5 zákona č. 249/1997 stanovena na 1,5 promile příjmů dosažených na státním území, i když jsou zaúčtovány v rozvahách společností se sídlem v zahraničí, a které jsou spojené s hodnotou produkce obsažené v rozvaze za minulé účetní období, nebo u subjektů, které nejsou povinny sestavit tuto rozvahu, v odpovídajících položkách jiných účetních záznamů osvědčujících celkovou hodnotu produkce. Pro následující roky může [AGCOM] přijmout případné změny výše a způsobu příspěvku v souladu s odstavcem 65 s omezením do 2 promile příjmů vypočítaných v souladu s předchozí větou.“

2.      Rozhodnutí předsedy AGCOM č. 14/2021

24.      Rozhodnutí č. 14/2021(25) upřesnilo výši a způsob úhrady poskytovatelem on-line služeb příspěvku stanoveného v čl. 1 odst. 66a zákona č. 266/205.

3.      Rozhodnutí č. 397/2013 a změny tohoto rozhodnutí v důsledku přijetí rozhodnutí č. 161/2021

25.      Dne 25. června 2013 AGCOM přijal delibera n. 397/13/CONS, Informativa economica di sistema (rozhodnutí č. 397/13/CONS, systematické hospodářské prohlášení) (dále jen „rozhodnutí č. 397/2013“). Článek 2 odst. 1 tohoto rozhodnutí vyjmenovává kategorie osob, které jsou povinny předložit AGCOM dokument nadepsaný „Informativa economica di sistema“ (systematické hospodářské prohlášení) (dále jen „IES“).

26.      Rozhodnutím č. 161/2021(26) AGCOM rozšířil na poskytovatele on-line služeb povinnost předložit mu IES, pokud působí na italském území odvolávaje se na nezbytnost „shromáždit každoročně relevantní informace a přijmout opatření, která mají zajistit řádné a účinné uplatňování [nařízení 2019/1150]“, jakož i „výkon funkcí uložených [AGCOM] [zákonem č. 178/2020]“.

27.      Podle tohoto rozhodnutí je IES „prohlášení, které provozovatelé komunikací musí každoročně předložit a týká se osobních a hospodářských údajů spojených s činností, již dotčené subjekty vykonávají, za účelem shromáždění nezbytných poznatků pro plnění specifických zákonných povinností, mezi něž patří vyhodnocení integrovaného komunikačního systému (SIC) a ověření prahů v oblasti spojování v rámci tohoto systému, tržní analýzy a případná dominantní postavení, která jsou v každém případě na újmu pluralitě, výroční zpráva a šetření, jakož i umožnění aktualizace statistické základny provozovatelů komunikací“.

28.      V praxi uvedené rozhodnutí ukládá poskytovatelům on-line služeb povinnost předat příslušné konkrétní informace o jejich hospodářské situaci. Například subjekty, které poskytují on-line zprostředkovatelské služby na prodejních internetových stránkách, musí uvést celkové příjmy plynoucí z těchto internetových stránek, předplatné a pevné poplatky (registrace, členství, zápisné, atd.) dané používáním prodejní on-line platformy uživateli usazenými v Itálii pro nabízení výrobků a služeb spotřebitelům, jakož i pevné a pohyblivé provize vybírané z prodejů (nebo čistou část prodejů) dosažených prostřednictvím této platformy.

29.      Nepředložení IES nebo sdělení nepřesných informací vede k uložení sankcí stanovených v čl. 1 odst. 29 a 30 zákona č. 249/1997.

III. Skutkový základ sporů v původních řízeních a předběžné otázky

A.      Spojené věci C‑662/22 a C‑667/22

30.      Airbnb Ireland UC (dále jen „Airbnb“), společnost se sídlem v Irsku, spravuje stejnojmenný telematický portál sloužící ke zprostředkování nemovitostí, který umožňuje zprostředkovat kontakt mezi pronajímateli, kteří mají k dispozici ubytovací prostory, a osobami hledajícími tento typ ubytování, přičemž od zákazníka vyberou platbu za poskytnuté ubytování před začátkem pronájmu a převedou tuto platbu pronajímateli poté, co pronájem začal, pokud nájemce neprojevil nesouhlas.

31.      Amazon Services Europe Sàrl (dále jen „Amazon“), společnost se sídlem v Lucembursku, spravuje on-line platformu, jež zprostředkovává kontakt mezi prodávajícími a spotřebiteli s cílem umožnit mezi nimi transakce za účelem prodeje zboží.

32.      Změny vnitrostátního právního rámce, které vyplynuly ze zákona č. 178/2020 a z rozhodnutí č. 200/2021 a č. 14/2021 měly za důsledek podřízení společností Airbnb a Amazon, jakožto poskytovatelů on-line zprostředkovatelských služeb, povinnosti zapsat se do ROC a proto sdělit AGCOM řadu informací, jakož i platit uvedenému úřadu finanční příspěvek.

33.      Společnosti Airbnb a Amazon podaly k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) žalobu znějící zejména na zrušení rozhodnutí č. 200/2021 a č. 14/2021. Tyto společnosti tvrdí, že zákon č. 178/2020 a tato rozhodnutí jsou v rozporu s nařízením 2019/1150, jakož i se směrnicemi 2000/31, 2006/123 a 2015/1535.

34.      V tomto ohledu zaprvé předkládající soud připomíná, že článek 15 nařízení 2019/1150 svěřuje členským státům úkol zajistit „přiměřené“ a „účinné“ vymáhání tohoto nařízení. Kromě toho členské státy stanoví pravidla pro ukládání opatření za porušení tohoto nařízení a zajistí jejich uplatňování. Tato opatření musí být účinná, přiměřená a odrazující. Dále článek 16 uvedeného nařízení dodává, že Komise důkladně sleduje dopad tohoto nařízení a shromažďuje relevantní informace s cílem sledovat změny ve vztazích mezi on-line zprostředkovatelskými službami a jejich podnikatelskými uživateli a mezi internetovými vyhledavači a uživateli firemních internetových stránek, a to i prováděním příslušných studií.

35.      Ačkoliv podle vnitrostátního zákonodárce představuje povinnost zápisu v ROC uplatňování nařízení 2019/1150, předkládající soud poznamenává, že tato povinnost má především za cíl informovat AGCOM o vlastnické struktuře a administrativní organizaci subjektů, které ji podléhají, aniž poskytuje sebemenší poznatek ohledně dodržování povinností stanovených nařízením 2019/1150 ani ohledně transparentnosti a spravedlnosti vztahů s podnikatelskými uživateli. Vnitrostátní zákonodárce tímto zavádí sledování, které je zcela odlišné a v rozporu se sledováním stanoveným za účelem uplatňování tohoto nařízení a které neodpovídá sledovanému cíli, protože toto sledování se netýká skutečného dodržování poskytovateli on-line služeb povinností stanovených uvedeným nařízením pro zajištění transparentnosti a spravedlnosti smluvních vztahů s podnikatelskými uživateli, ale subjektivních prvků charakterizujících tyto poskytovatele.

36.      Zadruhé má předkládající soud za to, že ustanovení týkající se zápisu v ROC konkrétně zavádějí obecný požadavek na poskytování služeb informační společnosti, a měla být tudíž oznámena Komisi v souladu s povinnostmi stanovenými směrnicí 2015/1535. Dále vzhledem ke skutečnosti, že podle předkládajícího soudu mohou dotčená vnitrostátní opatření omezit volný pohyb služeb poskytovatele informační společnosti usazeného v jiném členském státě, předkládající soud nevylučuje, že tato opatření měla být oznámena Komisi v souladu s povinností stanovenou v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce směrnice 2000/31.

37.      Zatřetí předkládající soud odkazuje na zásadu volného pohybu služeb uvedenou v článku 56 SFEU, jak je vymezena ve směrnicích 2000/31 a 2006/123, a má za to, že povinnost zapsat se do ROC může představovat neodůvodněné omezení volného pohybu služeb informační společnosti.

38.      Konkrétně tento soud podotýká, že vzhledem k řešením stanoveným směrnicí 2000/31 pro služby informační společnosti, mohou povinnost zápisu v ROC stanovená zákonem č. 178/2020 a rozhodnutím č. 200/2021, jakož i uložení finančního příspěvku, dle všeho představovat omezení volného pohybu služeb informační společnosti v rozsahu, v němž jsou ukládané jiným členským státem, než je stát, v němž je poskytovatel usazen.

39.      Mimoto tento soud uvádí, stále v kontextu zásady volného pohybu služeb, že směrnice 2006/123 v podstatě stanoví, že členské státy nemohou omezit volný pohyb služeb poskytovatele usazeného v jiném členském státě. S odkazem na rozsudek Schnitzer(27) předkládající soud tvrdí, že podřízení takového poskytovatele povinnosti zapsat se do ROC a platit finanční příspěvek může tuto zásadu porušovat, jelikož tyto povinnosti vedou k další finanční a administrativní zátěži, která může narušit fungování společného trhu a zpozdit, ztížit nebo učinit nákladnějším poskytování služeb v hostitelském členském státě.

40.      Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio), usneseními ze dne 10. října 2020, doručenými Soudními dvoru 19. a 21. října 2022, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Brání [nařízení 2019/1150] vnitrostátnímu právnímu ustanovení, které za účelem podpory spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb, mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací, ukládá [poskytovatelům on-line služeb] povinnost zápisu v rejstříku, což znamená poskytnutí příslušných informací o jejich organizaci a placení finančního příspěvku, jakož i uložení sankce v případě nedodržení této povinnosti?

2)      Ukládá [směrnice 2015/1535] členským státům povinnost, aby oznámily Komisi opatření, na jejichž základě jsou [poskytovatelé on-line služeb] povinni být zapsáni v rejstříku, což znamená poskytnutí příslušných informací o jejich organizaci a placení finančního příspěvku, jakož i uložení sankce v případě nedodržení této povinnosti? Pokud ano, umožňuje [tato] směrnice jednotlivci bránit se tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření, která nebyla oznámena Komisi?

3)      Brání článek 3 směrnice 2000/31 tomu, aby vnitrostátní orgány přijaly právní ustanovení, která za účelem podpory spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb, mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací, ukládají provozovatelům usazeným v jiném evropském státě další administrativní a finanční povinnosti, jako je zápis v rejstříku, což znamená poskytnutí příslušných informací o jejich organizaci a placení finančního příspěvku, jakož i uložení sankce v případě nedodržení této povinnosti?

4)      Brání zásada volného pohybu služeb stanovená v článku 56 SFEU a v článku 16 směrnice 2006/123 tomu, aby vnitrostátní orgány přijaly právní ustanovení, která za účelem podpory spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb, mimo jiné prostřednictvím přijetí pokynů, podpory kodexů chování a shromažďování příslušných informací, ukládají provozovatelům usazeným v jiném evropském státě další administrativní a finanční povinnosti, jako je zápis v rejstříku, což znamená poskytnutí příslušných informací o jejich organizaci a placení finančního příspěvku, jakož i uložení sankce v případě nedodržení těchto povinností?

5)      Ukládá čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 členským státům povinnost, aby oznámily Komisi opatření, na jejichž základě jsou [poskytovatelé on-line služeb] povinni být zapsáni v rejstříku, což znamená poskytnutí příslušných informací o jejich organizaci a placení finančního příspěvku, jakož i uložení sankce v případě nedodržení těchto povinností? Pokud ano, umožňuje [tato] směrnice jednotlivci bránit se tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření, která nebyla oznámena Komisi?“

B.      Spojené věci C‑664/22 a C‑666/22

41.      Google Ireland Limited (dále jen „Google“), společnost se sídlem v Irsku, nabízí on-line reklamní služby a provozuje stejnojmenný vyhledávač v celém Evropském hospodářském prostoru (EHP).

42.      Rozhodnutím ze dne 25. června 2015 provedl AGCOM zápis společnosti Google do ROC z úřední povinnosti s odůvodněním, že tento podnik vykonává činnost koncesionáře internetové reklamy a že, i když má sídlo v zahraničí, dosahoval příjmů v Itálii.

43.      V důsledku tohoto zápisu uložil AGCOM rozhodnutím ze dne 9. listopadu 2020 společnosti Google povinnost zaplatit finanční příspěvek na pokrytí provozních nákladů za rok 2020.

44.      Společnost Google napadla tato rozhodnutí AGCOM u Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio).

45.      V návaznosti na změny vnitrostátního právního rámce, které vyplynuly ze zákona č. 178/2020 a z rozhodnutí č. 200/2021, které přijaly italský zákonodárce a AGCOM zejména za účelem zajištění dodržování nařízení 2019/1150, společnost Google změnila svá návrhová žádní tak, aby se domáhala také zrušení tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž rozšířilo povinnost zápisu v ROC na poskytovatele on-line služeb.

46.      Eg Vacation Rentals Ireland Limited (dále jen „EGVR“), společnost se sídlem v Irsku, spravuje a provozuje on-line platformu, jakož i různé nástroje a funkce dostupné prostřednictvím této platformy, které umožňují majitelům a správcům nemovitostí zveřejňovat inzeráty o jejich nemovitostech, a cestujícím vybírat si tyto nemovitosti a navazovat kontakt s těmito majiteli a těmito správci za účelem jejich pronájmu.

47.      Změny vnitrostátního právního rámce zmíněné v bodě 45 tohoto stanoviska měly za důsledek podřízení společnosti EGVR povinnosti zápisu v ROC a v důsledku povinnosti oznámit AGCOM řadu informací, jakož i zaplatit AGCOM finanční příspěvek. Společnost EGVR podala žalobu k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) s návrhem na zrušení rozhodnutí č. 200/2021.

48.      Společnosti Google a EGVR před předkládajícím soudem tvrdily, že zákon č. 178/2020 a rozhodnutí č. 200/2021 tím, že jim ukládají dotčené povinnosti, porušují zásadu volného pohybu služeb, nařízení 2019/1150 a několik směrnic.

49.      V tomto ohledu předkládající soud tvrdí zaprvé dovolávaje se směrnic 2000/31 a 2006/123, že volný pohyb služeb, který mají tyto směrnice zajistit, může být ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodech 37 až 39 tohoto stanoviska, povinnostmi dotčenými v původních řízeních narušen.

50.      Zadruhé maje za to, že ustanovení týkající se zápisu v ROC zavádějí obecný požadavek na poskytování služeb informační společnosti a mohou, ze stejných důvodů jako jsou důvody uvedené v bodě 36 tohoto stanoviska, omezit volný pohyb služeb poskytovatele informační společnosti usazeného v jiném členském státě, předkládající soud si klade otázku, zda oznamovací povinnosti stanovené směrnicemi 2000/31 a 2015/1535 jsou použitelné na opatření dotčená v původních řízeních.

51.      Zatřetí má předkládající soud na základě stejné argumentace, jako je argumentace v bodě 35 tohoto stanoviska, za to, že nařízení 2019/1150 zavádí soubor pravidel, který má zajistit spravedlivé, předvídatelné, udržitelné a důvěryhodné on-line podnikatelské prostředí v rámci vnitřního trhu. Připomíná, že toto nařízení stanoví v článku 15, že každý členský stát zajistí přiměřené a účinné vymáhání uvedeného nařízení a stanoví opatření za jeho porušení, která musí být účinná, přiměřená a odrazující. Podotýká, že podle vnitrostátního zákonodárce jsou povinnosti uložené žalobkyním v původním řízení odůvodněné úkolem AGCOM, kterým je určit a shromáždit od provozovatelů v odvětví trhu, které sleduje, účetní a neúčetní údaje, které shledá relevantními pro výkon svých správních funkcí. Předkládající soud si klade otázku, zda tento účel odůvodňuje zápis do ROC, jakož i povinnosti a zákazy, které z toho vyplývají, a zda povinnosti a zákazy uložené žalobkyním v původních řízeních dodržují zásadu proporcionality.

52.      Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) usnesením ze dne 10. října 2022, doručeným Soudnímu dvoru dne 21. října 2022, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Brání unijní právo použití takových vnitrostátních ustanovení, jako jsou ustanovení čl. 1 odst. 515 [až] 517 zákona č. 178/2020, která pro provozovatele usazené v jiném evropském státě, ale působící v Itálii, stanoví dodatečné administrativní a finanční povinnosti, jako je zápis do zvláštního rejstříku a placení finančního příspěvku? Konkrétně porušuje toto vnitrostátní ustanovení článek 3 směrnice 2000/31, podle něhož poskytovatel služeb informační společnosti […] podléhá právu členského státu, v němž je usazen?

2)      Brání unijní právo použití takových vnitrostátních ustanovení, jako jsou ustanovení čl. 1 odst. 515 [až] 517 zákona č. 178/2020, která pro provozovatele usazené v jiném evropském státě stanoví dodatečné administrativní a finanční povinnosti? Konkrétně brání zásada volného pohybu služeb stanovená v článku 56 [SFEU], jakož i obdobné zásady vyplývající ze směrnic 2006/123 a 2000/31, vnitrostátnímu opatření, které ukládá zprostředkovatelům působícím v Itálii, kteří tam nejsou usazeni, zápis do rejstříku vyvolávající dodatečné povinnosti oproti povinnostem stanoveným ve státě jejich původu pro výkon stejné činnosti?

3)      Ukládalo unijní právo, a zejména směrnice 2015/1535 italskému státu povinnost oznámit Komisi zavedení povinnosti zápisu v ROC, která je stanovena pro [poskytovatele on-line služeb]? Konkrétně musí být čl. 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka směrnice 2000/31 vykládán v tom smyslu, že se jednotlivec usazený v jiném členském státě než v Itálii může bránit tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření přijatá italským zákonodárcem (podle čl. 1 odst. 515 [až] 517 zákona č. 178/2020), která mohou omezit volný pohyb služby informační společnosti, pokud tato opatření nebyla oznámena v souladu s tímto ustanovením?

4)      Brání nařízení 2019/1150, a zejména článek 15, jakož i zásada proporcionality právní úpravě členského státu nebo opatření nezávislého vnitrostátního orgánu, které ukládají poskytovatelům on-line zprostředkovatelských služeb působícím v členském státě povinnost zápisu v ROC, na kterou navazuje řada formálních a procesních povinností, povinnost platit příspěvky a zákaz dosahovat zisků přesahujících určitou výši?“

C.      Věc C‑663/22

53.      Expedia Inc. je společností se sídlem v Seattle (Spojené státy americké), která provozuje internetové platformy, jejichž prostřednictvím jsou poskytovány on-line hotelové a cestovní rezervační služby.

54.      Rozhodnutím č. 161/2021 AGCOM rozšířil na poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb – kategorie, kam společnost Expedia podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nepochybně spadá – povinnost předložit mu IES, jestliže působí na italském území.

55.      Toto rozhodnutí bylo výslovně přijato v rámci plnění funkce svěřené AGCOM v čl. 1 odst. 6 písm. c) bodě 14a zákona č. 249/1997, která spočívá v zajištění řádného a účinného uplatňování nařízení 2019/1150, zejména každoročním shromažďováním relevantních informací.

56.      Společnost Expedia podala žalobu k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) s návrhem na zrušení rozhodnutí č. 161/2021. Tato společnost tvrdí, že nařízení 2019/1150 nestanoví své uplatňování rozhodnutím č. 161/202. Vzhledem k tomu, že toto nařízení zavádí harmonizační opatření inspirované zásadou proporcionality, nedovoluje zpřísnění procesních požadavků kladených na hospodářské subjekty, ať jsou, či nejsou usazeny v Unii.

57.      Předkládající soud má pochybnosti ohledně slučitelnosti povinnosti předložit IES stanovené vnitrostátní právní úpravou s nařízením 2019/1150.

58.      S odkazem na články 15 a 16 nařízení 2019/1150 tento soud uvádí, že IES, jehož předložení bylo rozšířeno na poskytovatele on-line služeb právě s cílem shromáždit každoročně relevantní informace a přijmout opatření, která mají zajistit řádné a účinné uplatňování tohoto nařízení, znamená předání informací týkajících se hlavně příjmů těchto poskytovatelů. Tyto informace přitom neobsahují žádný poznatek ohledně dodržování povinností stanovených uvedeným nařízením ani ohledně transparentnosti a spravedlnosti vztahů mezi poskytovateli a podnikatelskými uživateli. Vnitrostátní právní řád podle všeho zavádí sledování, které je zcela odlišné a v rozporu se sledováním stanoveným za účelem uplatňování téhož nařízení a které neodpovídá sledovanému cíli, jelikož se toto sledování netýká skutečného dodržování uvedenými poskytovateli povinností stanovených nařízením 2019/1150 za účelem zajištění transparentnosti a spravedlnosti smluvních vztahů s podnikatelskými uživateli, ale jejich hospodářské situace.

59.      Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) usnesením ze dne 10. října 2022, doručeným Soudnímu dvoru dne 19. října 2022, rozhodl přerušit řízení a předložit Soudním dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Brání [nařízení (EU) 2019/1150], a zejména jeho článek 15, jakož i zásada proporcionality právní úpravě členského státu nebo opatření přijatému nezávislým vnitrostátním orgánem – jako jsou právní úprava a opatření uvedené v odůvodnění – které ukládají zahraničním [poskytovatelům] on-line zprostředkovatelských služeb povinnost předložit prohlášení obsahující informace, které nesouvisejí s cíli [téhož] nařízení?

2)      Lze v každém případě informace požadované předáním [IES] považovat za relevantní a užitečné pro účely řádného a účinného uplatňování [nařízení 2019/1150]?“

D.      Věc C‑665/22

60.      Amazon spravuje on-line platformu, jež zprostředkovává kontakt mezi prodávajícími a spotřebiteli s cílem umožnit mezi nimi transakce za účelem prodeje zboží.

61.      Změny vnitrostátního právního rámce, které vyplynuly ze zákona č. 178/2020 a z rozhodnutí č. 161/2021, které přijaly italský zákonodárce a AGCOM zejména s cílem zajistit dodržování nařízení 2019/1150, měly za důsledek podřízení společnosti Amazon jakožto poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb povinnosti předložit AGCOM prohlášení IES.

62.      Společnost Amazon podala k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) žalobu znějící zejména na zrušení rozhodnutí č. 161/2021. Společnost Amazon před předkládajícím soudem tvrdila, že rozhodnutí č. 161/2021 tím, že jí nařizuje povinnost předložit AGCOM prohlášení IES, porušuje zásadu volného pohybu služeb, nařízení 2019/1150 a několik směrnic.

63.      Žalobkyně ve věcech C‑663/22 a C‑665/22 se domáhajízrušení rozhodnutí č. 161/2021. Je třeba poznamenat, že na rozdíl od žalobkyně v první věci, žalobkyně ve druhé věci je usazena v členském státě a tvrdí, že toto rozhodnutí je v rozporu nejen s nařízením 2019/1150, ale rovněž se zásadou volného pohybu služeb a několika směrnicemi.

64.      V tomto ohledu zaprvé, co se týče nařízení a jeho výkladu, předkládající soud má pochybnosti podobné těm, které vznáší ve věci C‑663/22(28).

65.      Zadruhé, co se týče zásady volného pohybu služeb informační společnosti, má tento soud za to, že povinnost předložit AGCOM prohlášení IES stanovená rozhodnutím č. 161/2021 může být ve světle směrnice 2000/31 omezením, které je v rozporu s touto zásadou. Předkládající soud dodává, že podmínky uvedené v čl. 3 odst. 4 této směrnice, které umožňují členskému státu zavést omezení, včetně s ohledem na zásadu proporcionality, nejsou patrně splněny. Podle předkládajícího soudu tak platí, i když by se mělo za to, že předložení AGCOM prohlášení IES bylo stanoveno v rámci uplatňování nařízení 2019/1150, a nepřímo tedy za účelem ochrany spotřebitelů, žádost o informace týkající se příjmů je zcela nepřiměřená sledovanému cíli, jelikož tyto informace se netýkají uplatňování tohoto nařízení ani dodržování povinností, které stanoví.

66.      Mimoto, pokud jde o uvedenou zásadu, předkládající soud tvrdí, že bez ohledu na použitelnost směrnice 2000/31, obecnější směrnice 2006/123 stanoví ve svém čl. 16 odst. 1, že členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni, a nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují zásady stanovené tímto ustanovením.

67.      Zatřetí má předkládající soud za to, že vzhledem k povinnostem členských států stanovených směrnicí 2015/1535, ustanovení týkající se předložení IES zavádějí obecný požadavek na poskytování služeb informační společnosti, a tedy měla být oznámena Komisi. Tvrdí, že rozhodnutí č. 161/2021 má za hlavní cíl upravit služby informační společnosti a především on-line zprostředkovatelské služby a internetové vyhledávače. Dále tento soud poznamenává, že čl. 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka směrnice 2000/31 stanoví, že záměr přijmout opatření, která představují omezení volného pohybu služeb informační společnosti, musí být oznámen Komisi a členskému státu, kde je společnost usazena.

68.      Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) usnesením ze dne 10. října 2022, doručeným Soudnímu dvoru dne 21. října 2022, rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžně otázky:

„1)      Brání nařízení 2019/1150 vnitrostátnímu právnímu ustanovení, které za specifickým účelem zajištění řádného a účinného uplatňování tohoto […] nařízení, mimo jiné prostřednictvím shromažďování relevantních informací, ukládá [poskytovatelům on-line služeb] povinnost pravidelně předávat relevantní informace o svých příjmech?

2)      Lze na základě nařízení 2019/1150 považovat informace uvedené v [IES], které se týkají především dosažených příjmů, za relevantní a užitečné s ohledem na cíl sledovaný tímto nařízením?

3)      Ukládá směrnice 2015/1535 členským státům, aby oznámily Komisi opatření, na jejichž základě jsou [poskytovatelé on-line služeb] povinni předávat prohlášení obsahující relevantní informace o svých příjmech, přičemž porušení této povinnosti vede k uložení peněžitých sankcí? Pokud ano, umožňuje tato směrnice jednotlivci bránit se tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření, která nebyla oznámena Komisi?

4)      Brání článek 3 směrnice 2000/31 tomu, aby vnitrostátní orgány přijaly ustanovení, která za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150 stanoví pro provozovatele usazené v jiném evropském státě, ale působící v Itálii, dodatečné administrativní a finanční povinnosti, jako je povinnost předávat prohlášení obsahující relevantní informace o jejich příjmech, jejichž porušení vede k uložení peněžitých sankcí?

5)      Brání zásada volného pohybu služeb stanovená v článku 56 SFEU a článek 16 směrnice 2006/123 a [směrnice] 2000/31/ES tomu, aby vnitrostátní orgány přijaly ustanovení, která za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150 stanoví pro provozovatele usazené v jiném evropském státě dodatečné administrativní a finanční povinnosti, jako je povinnost předávat prohlášení obsahující relevantní informace o jejich příjmech, jejichž porušení vede k uložení peněžitých sankcí?

6)      Ukládá čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 členským státům, aby oznámily Komisi opatření, na jejichž základě jsou [poskytovatelé on-line služeb] povinni předávat prohlášení obsahující relevantní informace o svých příjmech, přičemž porušení této povinnosti vede k uložení peněžitých sankcí? Pokud ano, umožňuje tato směrnice jednotlivci bránit se tomu, aby vůči němu byla uplatňována opatření, která nebyla oznámena Komisi?“

IV.    Řízení před Soudním dvorem

69.      Žalobkyně v původních řízeních a italská, česká a irská vláda, jakož i Komise předložily ve všech věcech písemná vyjádření. Ústní jednání se v těchto věcech nekonalo.

70.      Rozhodnutími předsedy Soudního dvora ze dne 7. prosince 2022 byly věci C‑662/22 a C‑667/22, a dále věci C‑664/22 a C‑666/22 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku. Věci C‑663/22 a C‑665/22 nebyly předmětem podobného rozhodnutí.

71.      V souladu se žádostí Soudního dvora a vzhledem ke společným bodům mezi těmito věcmi se ukázalo jako vhodné přednést k nim společné stanovisko.

V.      Analýza

72.      Projednávané věci vycházejí ze žalob, které podaly žalobkyně v původních řízeních, na zrušení vnitrostátních opatření, jež jim uložila určité povinnosti. Povinnosti, o které se jedná ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22 a ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, se v podstatě týkají zápisu v ROC, který s sebou nese předání příslušných informací o struktuře dotyčných poskytovatelů(29) a placení ročního příspěvku AGCOM, zatímco povinnosti dotčené ve věcech C‑663/22 a C‑665/22 se týkají předkládání IES. Tyto povinnosti jsou uloženy vnitrostátní právní úpravou, která je alespoň částečně relevantní ve všech těchto věcech(30).

73.      Mimoto většinu předběžných otázek předložených Soudnímu dvoru v těchto věcech lze v podstatě shrnout do tří vzájemně propojených otázek.

74.      První otázka zní, zda nařízení 2019/1150 brání vnitrostátním opatřením, jimiž zákonodárce členského státu ukládá za ohlašovaným účelem zajistit uplatňování tohoto nařízení určité povinnosti poskytovatelům on-line služeb (část B).

75.      Druhá otázka zní, zda s ohledem na zásadu volného pohybu služeb uvedenou v článku 56 SFEU, jakož i ve směrnicích 2000/31 a 2006/123, mohou být povinnosti, o kteréé se jedná ve všech těchto věcech uloženy poskytovateli on-line služeb, který je usazen v jiném členském státě, než je stát, který tyto povinnosti uložil (část C).

76.      Třetí otázka zní, zda vnitrostátní opatření, která zavádějí dotčené povinnosti, měla být oznámena Komisi v souladu s povinnostmi zavedenými směrnicemi 2000/31 a 2015/1535 (část D).

77.      Upřesňuji, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑663/22 se týká výlučně první z těchto tří otázek. Žalobkyně v původním řízení v této věci není totiž usazena v členském státě, což ve mně vyvolává dojem, že to je důvod, proč se otázky položené předkládajícím soudem týkají pouze nařízení 2019/1150. Nástroje upravené v článku 56 SFEU, jakož i v směrnicích 2000/31 a 2006/123 týkající se volného pohybu služeb nejsou totiž použitelné na poskytovatele usazené v třetím státě mimo Unii(31). Předkládající soud rovněž neklade otázku týkající se směrnice 2015/1535.

78.      Předtím než uji provedu analýzu těchto tří otázek, je třeba se zabývat přípustností předběžných otázek podaných ve věcech C‑663/22 a C‑665/22 (část A).

A.      K přípustnosti

1.      Ve věci C‑663/22

79.      Italská vláda zpochybňuje přípustnost předběžných otázek ve věci C‑663/22. Podle této vlády jsou totiž obě položené otázky rozporuv v tom, že předkládající soud na jedné straně tvrdí, aniž pro to uvádí důvody, že povinnost předložit AGCOM prohlášení IES nesouvisí s uplatňováním nařízení 2019/1150 a na druhé straně žádá Soudní dvůr, aby posoudil relevanci a užitečnost informací obsažených v IES s ohledem na cíl tohoto nařízení, což vyžaduje provést skutková posouzení, která nespadají do působnosti Soudního dvora, ale předkládajícího soudu.

80.      V tomto ohledu zaprvé chápu stanovisko italské vlády v tom smyslu, že uváděný rozpor vyplývá ze skutečnosti, že předkládající soud uvádí, že informace obsažené v IES „nesouvisejí s cíli nařízení 2019/1150“ (první předběžná otázka) a dále si přeje zjistit, zda tyto informace mohou být relevantní a užitečné pro „řádné a účinné“ uplatňování tohoto nařízení (druhá předběžná otázka), což by měl Soudní dvůr určit na základě svých vlastních skutkových posouzení.

81.      Druhou předběžnou otázku lze zajisté chápat v tom smyslu, že předkládající soud si touto otázkou přeje zjistit, zda bez ohledu na odpověď na první otázku spadá rozhodnutí č. 161/2021 do pravomocí AGCOM. V odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžnou otázku totiž předkládající soud poznamenává, že zákon č. 178/2020 pověřuje AGCOM výlučně funkcí dohlížet na řádné a účinné uplatňování nařízení 2019/1150. Stejná terminologie je však použita v čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení, jehož se dovolává v první otázce, a podle něhož každý členský stát zajistí přiměřené a účinné vymáhání tohoto nařízení. I za předpokladu, že dotčený rozpor existuje, lze argumentovat, že vyplývá z pochybností, které předkládající soud má ohledně správného výkladu téhož nařízení.

82.      Za těchto okolností navrhuji analyzovat obě předběžné otázky společně z jediného hlediska relevantního v unijním právu, a sice z hlediska nařízení 2019/1150, a posoudit, zda toto nařízení brání opatřením, jako jsou opatření vyplývající ze zákona č. 178/2020. V tomto případě zde rozpor uváděný italskou vládou není a v každém případě nemůže vést k nepřípustnosti předběžných otázek.

83.      Zadruhé, co se týče názoru italské vlády, podle něhož formulace předběžných otázek vyzývá Soudní dvůr k tomu, aby provedl skutková posouzení, je třeba podotknout, že i když Soudní dvůr nemůže vykládat pravidla vnitrostátního práva členského státu, může poskytnout předkládajícímu soud požadovaná objasnění ohledně ustanovení unijního práva, která mohou těmto pravidlům bránit.

2.      Ve věci C‑665/22

84.      Italská vláda tvrdí, že druhá předběžná otázka ve věci C‑665/22 je nepřípustná z toho důvodu, že předkládající soud vyzývá touto otázkou Soudní dvůr, aby se vyslovil k užitečnosti dotčených povinností pro správné uplatňování nařízení 2019/1150. Podle této vlády přitom tento výklad, jelikož zahrnuje skutková zjištění, spadá do pravomoci vnitrostátního soudu, což zcela opomíjí vysvětlení, proč by žádost o informace měla být posouzena jako irelevantní a neužitečná.

85.      V tomto ohledu je zajisté třeba uvést, že Soudní dvůr nemůže vykládat pravidla vnitrostátního práva členského státu. Jak jsem však připomněl v bodě 83 tohoto stanoviska, může poskytnout předkládajícímu soudu požadovaná objasnění ohledně ustanovení unijního práva, která mohou těmto pravidlům bránit.

86.      Z toho vyplývá, že předběžné otázky ve věci C‑663/22 a druhá předběžná otázka ve věci C‑665/22 jsou přípustné.

B.      K nařízení 2019/1150

87.      Několik předběžných otázek položených předkládajícím soudem v těchto věcech se týká nařízení 2019/1150(32).

88.      Ačkoliv nejsou vždy formulovány stejně a netýkají se stejných vnitrostátních opatření, dotyčné otázky se v podstatě týkají toho, zda nařízení 2019/1150 brání vnitrostátním opatřením přijatým za ohlášeným účelem zajistit uplatňování tohoto nařízení.

89.      Konkrétně povinnosti dotčené ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22 a ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, a sice povinnosti týkající se zápisu v ROC a každoročního placení příspěvku AGCOM, byly rozšířeny na poskytovatele on-line služeb s odůvodněním uplatňování nařízení 2019/1150 „za účelem podpory spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb(33)“. Podobně povinnost, o kterou se jednáve věcech C‑663/22 a C‑665/22, a sice povinnost předložit AGCOM (italským orgánům) prohlášení IES byla uložena poskytovatelům on-line služeb za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150(34).

90.      S ohledem na další otázky položené Soudnímu dvoru v těchto věcech je zajisté vhodné ptát se především na to, zda ustanovení mající za cíl uplatňovat nařízení 2019/1150 mají přednost před mechanismy zavedenými směrnicemi 2000/31 a 2006/123, co se týče volného pohybu služeb, jakož i před mechanismy zavedenými první z těchto směrnic a směrnicí 2015/1535, co se týče oznamovacích povinností, které tyto směrnice stanoví. Tyto tři směrnice mohou totiž zabránit členskému státu uplatnit jeho vlastní pravidla vůči poskytovatelům služeb usazeným v jiném členském státě. Pokud zaprvé vnitrostátní opatření, o která se jedná v původních řízeních, spadají do působnosti jedné z uvedených směrnic a pokud tato směrnice brání tomu, aby členský stát uložil tato opatření poskytovateli usazenému v členském státě, a pokud zadruhé tytéž směrnice nestanoví výjimku pro nařízení 2019/1150 a vnitrostátní opatření, která ho provádějí, tudíž nezáleží na tom, že povinnosti, o které se jedná v původních řízeních, vyplývají nebo nevyplývají z prováděcích opatření k tomuto nařízení.

91.      Směrnice 2000/31 a 2006/123 však podle všeho nejsou použitelné ve věci C‑663/22(35), takže předkládající soud musí k rozhodnutí v této věci v původním řízení použít pouze nařízení 2019/1150. Toto nařízení se totiž rovněž použije na poskytovatele on-line zprostředkovatelských služeb usazené ve třetím státě za předpokladu, že jejich profesionální uživatelé jsou usazeni v Unii a nabízejí své zboží nebo služby spotřebitelům nacházejícím se v Unii(36).

92.      Za těchto podmínek zaprvé, co se týče jiných věcí než je věc C‑663/22, vyvstává především otázka, zda nástroje unijního práva týkající se volného pohybu služeb, jako je zejména směrnice 2000/31, nebo nástroje týkající se oznamovací povinnosti, jako je zejména směrnice 2015/1535, brání členskému státu ukládat povinnosti, jako jsou povinnosti, o které se jedná v původních řízeních, poskytovali usazenému v jiném členském státě. Pokud ano, je zadruhé třeba zabývat se otázkou, zda směrnice vyhrazují rozdílné zacházení prováděcím opatřením k nařízení 2019/1150. Je-li odpověď na tuto otázku záporná, není třeba se ptát, zda povinnosti, o které se jedná ve všech věcech, vyplývají z prováděcích opatření k tomuto nařízení. Analyzuji tyto otázky v částech tohoto stanoviska, ve kterých se budu věnovat volnému pohybu služeb (část C) a oznamovacím povinnostem (část D).

93.      Co se týče věci C‑663/22, vyvstává otázka, zda nařízení 2019/1150 a zejména jeho články 15 a 16 musí být vykládány v tom smyslu, že odůvodňují přijetí vnitrostátní právní úpravy, která ukládá poskytovatelům on-line služeb povinnost předkládat pravidelně prohlášení obsahující informace o jejich hospodářské situaci a která stanoví uložení sankcí v případě nesplnění této povinnosti. Této otázce se věnuje první část tohoto stanoviska (část B).

1.      Uplatňování nařízení

94.      Je třeba připomenout, že nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech, takže jeho ustanovení v zásadě nevyžadují žádné prováděcí opatření členských států. Nicméně některá z jeho ustanovení mohou pro účely svého uplatnění vyžadovat přijetí takových opatření(37). Členský stát tak může přijmout vnitrostátní prováděcí opatření k nařízení i tehdy, když je k tomu nařízení výslovně nezmocňuje(38).

95.      S poukazem na příslušná ustanovení dotčeného nařízení vykládaná s přihlédnutím k cílům tohoto nařízení je třeba určit, zda tato ustanovení zakazují, ukládají či umožňují členským státům vydat určitá prováděcí opatření a zda – zejména v tomto posledně uvedeném případě – se dotčená opatření drží v rámci prostoru pro uvážení přiznaného každému členskému státu(39).

96.      Členské státy nemohou přijetím prováděcích opatření narušit přímou použitelnost nařízení, zastřít jeho povahu unijního práva a překročit meze jeho ustanovení(40). Pokud je uplatňování nařízení záležitostí vnitrostátních orgánů, je možné se odvolávat na normy vnitrostátního práva pouze tehdy, když je to nezbytné pro správné uplatňování tohoto nařízení a když to neohrozí jeho působnost nebo účinnost(41).

97.      Členské státy jsou při tomto uplatňování povinny zajistit dodržování obecných zásad unijního práva(42), jako je zejména zásada proporcionality. Tato zásada, která platí zejména pro legislativní a regulační orgány členských států při uplatňování unijního práva, totiž vyžaduje, aby prostředky provedené určitým ustanovením byly vhodné k dosažení cíle sledovaného dotčenou unijní právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení.

98.      Právě ve světle těchto úvah je třeba nejprve zkoumat cíl nařízení 2019/1150 a vyhledat v něm ustanovení relevantní pro jeho uplatňování členskými státy a na tomto základě poté poskytnout předkládajícímu soudu přesnější poznatky, které mu umožní ověřit, zda ustanovení, kterými vnitrostátní zákonodárce uložil dotčené povinnosti, skutečně představují prováděcí opatření k tomuto nařízení a jsou vhodné a nezbytné pro dosažení sledovaného cíle.

2.      Nařízení 2019/1150 a jeho cíl

99.      Cílem nařízení 2019/1150 je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu vytvořením spravedlivého, předvídatelného, udržitelného a důvěryhodného on-line podnikatelského prostředí v rámci vnitřního trhu(43). Za tímto účelem zavádí toto nařízení pravidla upravující vztahy mezi poskytovateli on-line služeb a podnikatelskými uživateli těchto služeb, jakož i vztahy mezi uživateli firemních internetových stránek a on-line internetovými vyhledávači tak, aby uvedené služby byly poskytovány transparentním a spravedlivým způsobem a aby takoví profesionální uživatelé mohli mít v tytéž služby důvěru(44).

100. Konkrétně nařízení 2019/1150 zavádí cílené povinnosti, pokud jde o obsah podmínek a jejich změn (článek 3), omezení, pozastavení a ukončení poskytování služeb (článek 4), transparentnost pořadí (článek 5), doplňkové zboží a služby (článek 6), rozdílné zacházení (článek 7), zvláštní zneužívající smluvní ujednání (článek 8), přístup k údajům (článek 9) a stížnosti a mediaci (článek 11 až 14).

101. Většina těchto povinností se týká poskytovatelů zprostředkovatelských služeb. Na poskytovatele internetových vyhledávačů se vztahují pouze ustanovení nařízení 2019/1150 týkající se pořadí (článek 5), rozdílného zacházení (článek 7) a žalob na neplnění požadavků stanovených tímto nařízením (článek 14).

102. V tomto ohledu podle informací obsažených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce pouze žalobkyně v původním řízení ve věci C‑664/22, a sice společnost Google, podle všeho spadá do kategorie poskytovatelů internetových vyhledávačů. Nicméně předkládající soud patrně nepřikládá zvláštní důležitost rozdílu, jenž nařízení 2019/1150 činí mezi poskytovateli on-line zprostředkovatelských služeb a poskytovateli internetových vyhledávačů. To lze vysvětlit skutečností, že dotčená vnitrostátní právní úprava podle všeho ukládá stejné nebo přinejmenším obdobné povinnosti oběma těmto kategoriím poskytovatelů. Důležitější je v kontextu těchto věcí skutečnost, že právní otázky vyplývající z interakcí mezi vnitrostátní právní úpravou a unijním právem jsou v každém případě shodné.

103. Pokud jde o ustanovení nařízení 2019/1150, která jsou relevantní pro jeho uplatňování členskými státy, předkládající soud správně upozorňuje Soudní dvůr na články 15 a 16 tohoto nařízení.

104. Zaprvé článek 16 nařízení 2019/1150 nadepsaný „Sledování“, („Überwachung“ v německém jazyce, „Monitoring“ v anglickém jazyce, „Monitoraggio“ v italském jazyce a „Monitorowanie“ v polském jazyce), vykládaný ve spojení s článkem 18 tohoto nařízení rozděluje úlohy mezi Komise a členské státy, co se týče sledování dopadů tohoto nařízení a jeho přezkumu.

105. Pokud jde o Komisi, ta má za úkol sledování a přezkum. Tento orgán totiž v úzké spolupráci s členskými státy důkladně sleduje dopad nařízení 2019/1150 na vztahy mezi on-line zprostředkovatelskými službami a jejich podnikatelskými uživateli a mezi internetovými vyhledávači a uživateli firemních internetových stránek(45). Kromě toho Komise by měla rovněž pravidelně přezkoumávat toto nařízení a důkladně sledovat jejich dopad na ekonomiku on-line platforem(46).

106. Konkrétně Komise shromažďuje relevantní informace s cílem sledovat změny v těchto vztazích(47). Tento orgán může usilovat o shromáždění od poskytovatelů on-line služeb takových informací, jakož i informací nezbytných pro provedení přezkumu nařízení 2019/1150(48).

107. Pokud jde o členské státy, jejich úloha spočívá „[v pomoci] Komisi [v jejím úkolu sledování] tím, že jí na požádání poskytují veškeré relevantní shromážděné informace včetně informací o konkrétních případech“(49). Takto vymezená úloha členských států odráží druhou větu bodu 47 odůvodnění nařízení 2019/1150, kde se uvádí, že „[č]lenské státy by měly Komisi poskytovat na požádání veškeré relevantní informace, jimiž v této souvislosti disponují“. Podobná formulace je použita v čl. 18 odst. 3 tohoto nařízení, který stanoví, že členské státy poskytnou veškeré relevantní informace, „kterými disponují“ a které Komise může požadovat pro účely svého úkolu přezkumu.

108. Zadruhé článek 15 nařízení 2019/1150 nadepsaný „Vymáhání“ („Durchsetzung“ v německém jazyce, „Enforcement“ v anglickém jazyce, „Applicazione“ v italském jazyce a „Egzekwowanie“ v polském jazyce), vykládaný ve světle bodu 46 odůvodnění tohoto nařízení(50), ve svém odstavci 1 stanoví, že členské státy zajistí přiměřené a účinné vymáhání tohoto nařízení a ve svém odstavci 2, že členské státy stanoví pravidla pro ukládání (účinných, přiměřených a odrazujících) opatření za jejich porušení a zajistí jejich uplatňování. Úkol zajistit sledování a přezkum nařízení 2019/1150 je tak svěřený především Komisi, zatímco úkol zajistit přiměřené a účinné vymáhání tohoto nařízení je svěřen členským státům.

109. Členské státy tak zaprvé mají „možnost svěřit přiměřené a účinné vymáhání [nařízení 2019/1150] stávajícím orgánům, včetně soudů“ a zadruhé nejsou povinny stanovit „vymáhání z moci úřední ani ukládat pokuty“(51).

110. Bez ohledu na práva podnikatelských uživatelů a uživatelů firemních internetových stránek podat jakoukoli žalobu u příslušných vnitrostátních soudů v souladu s právem členského státu s cílem napravit jakékoli porušování příslušných požadavků, jež jsou stanoveny v nařízení 2019/1150(52), aby bylo zajištěno účinné uplatňování tohoto nařízení, by organizace, sdružení zastupující podnikatelské uživatele a uživatele firemních internetových stránek, jakož i případně některé veřejné subjekty zřízené v členských státech(53), měly mít možnost podat žalobu u příslušných vnitrostátních soudů v Unii v souladu s právem členského státu, znějící na ukončení nebo zákaz neplnění pravidel podle tohoto nařízení(54). Každý členský stát musí sbírat informace o těchto subjektech a oznámit je Komisi(55).

111. Pro posílení účinnosti zavedených mechanismů mohou členské státy svěřit příslušným veřejným subjektům nebo příslušným správním orgánům úkol zřídit rejstříky protiprávních jednání, která byla předmětem soudních příkazů u vnitrostátních soudů(56).

112. Z toho vyplývá, že nařízení 2019/1150 nepředjímá kategorickým způsobem mechanismus, kterým musí být zajištěno jeho uplatňování členskými státy, které mohou zvolit mechanismus soukromoprávními prostředky (private enforcement)(57) a doplnit ho mechanismem spočívajícím v činnosti veřejnoprávních orgánů (public enforcement).

3.      Shromažďování informací a uplatňování nařízení 2019/1150

113. Za ohlášeným účelem zajistit uplatňování aktu unijního práva jako je nařízení 2019/1150 může členský stát shromažďovat pouze informace vztahující se k povinnostem, které pro něho vyplývají z tohoto nařízení a jeho cílů. Jak totiž vyplývá z bodů 96 a 97 tohoto stanoviska, prováděcí opatření k nařízení, jehož uplatňování přísluší vnitrostátním orgánům členského státu, musí být vhodná (přiměřená) a nezbytná (nejít nad rámec toho, co je nezbytné) a uskutečňovat cíl sledovaný unijní právní úpravou.

114. Nařízení 2019/1150 ve svých článcích 16 a 18 uvádí, že členské státy mohou „disponovat“ určitými relevantními informace pro sledování dopadů tohoto nařízení a jeho přezkum. Členský stát však nemůže shromažďovat vybrané informace svévolným způsobem s odůvodněním, že by později mohly být vyžádané Komisí v rámci výkonu jejího úkolu sledování a přezkumu. Sbírat informace pod takovou záminkou by totiž umožnilo členskému státu obejít požadavky uvedené v předchozím bodě. Mimoto uvedené nařízení neukládá členským státům aktivní povinnost sbírat informace, které by Komise mohla potřebovat pro plnění svých úkolů. Takové informace se předkládají pouze „na požádání“ tohoto orgánu. Komise ostatně může usilovat o shromažďování informací u poskytovatelů on-line zprostředkovatelských služeb.

115. Naproti tomu členský stát může disponovat určitými informacemi shromážděnými v rámci výkonu jeho povinnosti uplatňovat nařízení 2019/1150.

116. Pokud totiž členský stát pro splnění povinnosti, kterou mu ukládá článek 15 nařízení 2019/1150, zvolil k uplatňování tohoto nařízení rovněž veřejnoprávní mechanismus, musí být schopen poskytnout orgánu, jemuž tento úkol přísluší, informace, které mu umožní zabránit nebo postihovat porušení povinností, které uvedené nařízení ukládá poskytovatelům on-line služeb, nebo alespoň zjistit taková porušení a případně je zaznamenávat.

117. V návaznosti na tuto úvahu a vzhledem k tomu, že každý členský stát je povinen stanovit mechanismus pro odpovídající a účinné uplatňování nařízení 2019/1150 (soukromoprávními prostředky, nebo rovněž veřejnoprávními prostředky), jakož i případně změnit nebo přizpůsobit existující mechanismus vzhledem k vývoji situace na trhu, každý členský stát by měl mít možnost shromažďovat informace nezbytné pro tyto účely u hospodářských subjektů působících na jeho území.

118. Pro příklad, v obou případech uvedených v bodech 116 a 117 tohoto stanoviska se takové informace mohou týkat podmínek, za nichž hospodářské subjekty poskytují své služby (relevantní pro zjištění a případně postih porušení nařízení 2019/1150 a vyhodnocení výše rizika spojeného s těmito porušeními), jakož i velikost trhu a počet hospodářských subjektů, kteří zde působí (zejména za účelem určit nezbytné prostředky pro uplatnění prováděcího mechanismu k tomuto nařízení). Mimoto systematické shromažďování takových informací umožní sledovat určité tendence, jakož i rozhodnout, jak změnit existující mechanismy vnitrostátního práva za účelem zajištění účinnosti nařízení 2019/1150, a podpořit Komisi v jejích úkolech sledování a přezkumu.

4.      Posouzení

119. V projednávané věci se informace, které musejí poskytnout poskytovatelé on-line služeb v IES, týkají hlavně jejich hospodářské situace.

120. V tomto ohledu italská vláda ve věci C‑663/22 tvrdí nejprve, že informace obsažené v IES jsou „nepochybně užitečné pro úkoly aktivního [a] preventivního sledování případných narušení hospodářské soutěže, které nelze vykonávat bez úplné a zacílené znalosti všech subjektů, které provozují činnost“. Tato vláda dále uvádí, že tyto informace slouží k celkovému posouzení hodnoty italského trhu, k určení váhy každého hospodářského subjektu na tomto trhu a k pochopení jeho hospodářské dynamiky, jakož i k ověření pravdivosti a úplnosti poskytnutých informací(58).

121. V tomto ohledu zaprvé, jak jsem již uvedl v bodě 118 tohoto stanoviska, členský stát může mít zájem určit velikost trhu on-line služeb. Hodnota trhu a význam hospodářských subjektů na tomto trhu však nepředstavují jednoduše využitelné údaje pro získání relevantních informací k dosažení cíle nařízení 2019/1150, a sice vytvoření spravedlivého, předvídatelného, udržitelného a důvěryhodného on-line podnikatelského prostředí v rámci vnitřního trhu. V každém případě zjištění případných „narušení hospodářské soutěže“, k nimž odkazuje italská vláda, podle všeho nepatří mezi cíle tohoto nařízení. Tímto nařízením není totiž dotčeno unijní právo použitelné v oblasti hospodářské soutěže(59).

122. Zadruhé informace požadované od poskytovatelů on-line služeb na základě nařízení 2019/1150 jsou relevantní spíše pro uživatele, zejména co se týče podmínek poskytované služby. Naproti tomu tito poskytovatelé nejsou nikterak povinni informovat uživatele o jejich hospodářské situaci, takže z hlediska tohoto nařízení se otázka pravdivosti takových informací neklade.

123. Zatřetí musím přiznat, že jen těžko shledávám souvislost mezi hospodářskou situací poskytovatele on-line služeb a způsoby poskytování jeho služeb podnikatelským uživatelům. Pokud taková souvislost existuje, může být pouze nepřímá. Italská vláda se totiž sama domnívá, že cíl nařízení 2019/1150 je zjistit a vyhodnotit spravedlivou povahu smluvních podmínek stanovených platformami pro podnikatelské uživatele v Unii. Dále není jasné, jak mohou být relevantní informace pro řádné a účinné uplatňování tohoto nařízení odvozeny z informací o hospodářské situaci poskytovatele on-line služeb.

124. Aniž je tudíž nezbytné vyslovit se k zásadě proporcionality, domnívám se, že nařízení 2019/1150 nelze vykládat v tom smyslu, že odůvodňuje přijetí vnitrostátních opatření, o která se jedná ve věci C‑663/22. Tato vnitrostátní opatření nepředstavují prováděcí opatření k tomuto nařízení. Jak totiž vyplývá z předběžných otázek v této věci, cíl uvedených opatření nesouvisí s cílem uvedeného nařízení, takže nelze mít za to, že spadají do mezí, v nichž členský stát může přijmout opatření k jeho uplatňování.

125. Navrhuji tedy odpovědět na předběžné otázky ve věci C‑663/22 přeformulované v bodě 93 tohoto stanoviska v tom smyslu, že nařízení 2019/1150 a zejména jeho články 15 a 16 musejí být vykládány v tom smyslu, že neodůvodňují přijetí vnitrostátní právní úpravy, která ukládá poskytovatelům on-line služeb povinnost pravidelně předkládat prohlášení obsahující informace o jejich hospodářské situaci a která stanoví uplatňování sankcí v případě porušení této povinnosti. Vzhledem k tomu, že taková právní úprava nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení, nebrání toto nařízení této právní úpravě.

5.      Doplňkové úvahy

126. Odpověď, kterou jsem právě navrhl, neznamená, že nařízení 2019/1150 brání dotčeným vnitrostátním opatřením. Bude však úkolem předkládajícího soudu vyvodit důsledky ze skutečnosti, že zákon č. 178/2020 svěřil AGCOM úkol „dohlížet na řádné a účinné uplatňování [tohoto] nařízení, zejména [...] shromažďováním relevantních informací“, a dále, jak vyplývá z preambule k rozhodnutí č. 161/2021, že právě na tomto základě AGCOM rozšířil na poskytovatele on-line služeb povinnost předložit mu IES.

127. Naproti tomu, pokud vzhledem k objasněním, které přinese Soudní dvůr v budoucím rozsudku, dojde předkládající soud k závěru, že existuje souvislost mezi cílem nařízení 2019/1150 a dotčenými vnitrostátními opatřeními, bude jeho úkolem ověřit, zda jsou tato opatření přiměřená a nezbytná.

128. Osobně si nemyslím, že je to tento případ. Vzhledem k úvahám provedeným v bodech 121 až 123 tohoto stanoviska lze mít pochybnosti o přiměřenosti informací, které mají poskytovatelé on-line služeb poskytnout ohledně své finanční situace pro dosažení cíle tohoto nařízení. V každém případě existují další informace, jejichž shromažďování je pro hospodářské subjekty méně zatěžující a které umožňují dosažení tohoto cíle.

C.      K volnému pohybu služeb ve světle článku 56 SFEU a směrnic 2000/31 a 2006/123

129. Několik předběžných otázek se týká toho, zda jsou povinnosti, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, v rozporu se zásadou volného pohybu služeb. Tyto předběžné otázky se týkají článku 56 SFEU(60), jakož i směrnic 2000/31 a 2006/123(61).

130. Povinnosti, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, jsou zápis v ROC, což znamená povinnost předložit příslušné informace o organizaci poskytovatele a povinnost platit finanční příspěvek, jakož i uplatnění sankcí v případě nedodržení těchto povinností a dále povinnost předložit IES, přičemž jde o povinnosti, jejichž porušení vede k uložení peněžitých sankcí.

131. Z hlediska mechanismů stanovených unijním právem za účelem zajištění volného pohybu služeb je však třeba analyzovat tyto povinnosti samostatně(62). V projednávané věci se analýza musí týkat povinností zapsat se do ROC, předat informace o hospodářské struktuře poskytovatele on-line služeb ve formě IES a platit finanční příspěvek.

132. Otázka, která vyvstává úvodem, je, zda dotčená vnitrostátní opatření musí být posouzena ve světle směrnice 2000/31, směrnice 2006/123, nebo ve světle obou směrnic. Pro zodpovězení této otázky je třeba nejprve ověřit, zda dotčená relevantní ustanovení spadají do oblastí působnosti těchto směrnic.

1.      Ke směrnici 2000/31

a)      Úvodní poznámky k předběžným otázkám týkajícím se volného pohybu služeb

133. Pojem „služby informační společnosti“ představuje ústřední pojem směrnice 2000/31, ačkoli ho tato směrnice nedefinuje. Tato směrnice totiž odkazuje na definici obsaženou ve směrnici 2015/1535.

134. V tomto ohledu je podle informací poskytnutých předkládajícím soudem kvalifikace služeb poskytovaných žalobkyněmi v původním řízení jako „služeb informační společnosti“ zřejmá(63), nebo přinejmenším se zdá nezpochybnitelnou ve věcech týkajících se směrnice 2000/31(64). Vzhledem k tomu, že předkládající soud neposkytuje podrobné informace umožňující ověřit tuto kvalifikaci a k tomu, že se tato kvalifikaci jeví odůvodněná ve světle obecných popisů služeb, které předkládající soud poskytl(65), vycházím z předpokladu, že služby žalobkyň v původních řízeních spadají pod pojem „služby informační společnosti“.

135. Další ústřední pojem směrnice 2000/31 je „koordinovaná oblast“. Tento pojem pokrývá požadavky týkající se přístupu k činnosti služby informační společnosti a výkon této činnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu nebo, zda jsou zvláště určené pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro takové služby(66).

136. Poskytovatel takových služeb podléhá požadavkům spadajícím do koordinované oblasti stanovených členským státem, v němž je usazen (členský stát původu)(67). Jiný členský stát, v němž tento poskytovatel působí (členský stát určení), v zásadě nesmí omezovat volný pohyb těchto služeb „z důvodů spadajících do koordinované oblasti“(68). Mechanismus stanovený v článku 3 směrnice 2000/31 tedy zavádí zásadu členského státu původu a vzájemného uznávání podmínek pro přístup k činnosti služeb informační společnosti (a pro její výkon) mezi členskými státy(69).

137. Výjimečně se členský stát určení může odchýlit od čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 opatřeními přijatými „pro určitou službu informační společnosti“, které splňují podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) této směrnice.

138. Za těchto podmínek je třeba mít za to, že předkládající soud svými otázkami týkajícími se volného pohybu služeb ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, jakož i ve věci C‑665/22, si přeje zjistit, zda čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátním opatřením obecné a abstraktní povahy, jimiž členský stát ukládá poskytovateli služby informační společnosti usazenému v jiném členském státě a) povinnost zapsat se do rejstříku, b) povinnost předat příslušné informace o své organizaci c) povinnost předat příslušné informace o své hospodářské situaci a d) povinnost platit finanční příspěvek, jakož i uplatňuje sankce v případě porušení těchto povinností. Pokud ano a vzhledem k upřesnění týkajícímu se nařízení 2019/1150, které se nachází v bodě 92 tohoto stanoviska, si předkládající soud přeje zjistit, zda skutečnost, že tato vnitrostátní opatření byla přijata za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150, může mít vliv na výsledek použití mechanismu zavedeného v článku 3 této směrnice.

139. Abych mohl odpovědět na tyto otázky, je třeba zaprvé nejprve prokázat, zda povinnosti dotčené ve věcech v původním řízení ukládají požadavky z příslušné koordinované oblasti ve smyslu směrnice 2000/31, dále zda uložení těchto povinností porušuje volný pohyb služeb a konečně, zda opatření přijatá za účelem uložení uvedených povinnosti splňují podmínky uvedené v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) této směrnice. Zadruhé je třeba se zaměřit na dopad nařízení 2019/1150 na výsledek analýzy týkající se směrnice 2000/31.

b)      Požadavky z příslušné koordinované oblasti

1)      Vylíčení problematiky

140. Předkládající soud má za to, že povinnosti, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, představují požadavky z příslušné koordinované oblasti ve smyslu směrnice 2000/31.

141. Naproti tomu italská vláda tvrdí, že povinnosti zápisu v ROC a předložení IES představují pouhé informační povinnosti. Tyto povinnosti nezabraňují poskytovateli on-line služeb v řádném výkonu jeho činnosti. Tato vláda zdůrazňuje, že žalobkyně v původních řízeních ve věcech C‑662/22 a C‑665/22 pokračují ve výkonu svých činností, i když nejsou zapsány v ROC.

142. V tomto ohledu je prokázané, že porušení dotčených povinností vede k uložení významných sankcí. Kromě toho se zdá, že AGCOM může nařídit pozastavení činností poskytovatele on-line služeb a, co se týče zápisu v ROC, provést tento zápis z úřední povinnosti(70). Předkládajícímu soudu přísluší ověřit správnost těchto tvrzení. Naproti tomu Soudnímu dvoru přísluší poskytnout tomuto předkládajícímu soudu objasnění, která mu umožní určit, zda tyto povinnosti spadají do koordinované oblasti.

2)      Obecné poznámky k rozsahu koordinované oblasti

143. Pojem „koordinovaná oblast“ definovaný v čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31 zahrnuje požadavky, které musí splnit poskytovatel on-line služeb a které se týkají „přístupu k činnosti služby informační společnosti“, nebo „výkonu [takové] činnosti“ (dále jen „požadavky na přístup“ a „požadavky na výkon“).

144. Z hlediska mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31 nemá rozlišení mezi požadavky na přístup a požadavky na výkon praktický dopad. Zdá se mi však vhodné zabývat se touto dichotomií, abych poskytl předkládajícímu soudu objasnění ohledně rozsahu koordinované oblasti.

145. V tomto ohledu zaprvé nelze ztratit ze zřetele, že požadavky na přístup a na výkon jsou ukládány prakticky bezvýjimečně členským státem původu.

146. Podle logiky mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31 splnění požadavků z příslušné koordinované oblasti stanovených členským státem původu totiž umožňuje, aby poskytovatel působil jak na trhu tohoto členského státu, tak na trhu každého dalšího členského státu. Členský stát původu dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti(71). Tento dohled probíhající na místě původu činnosti musí zajistit účinnou ochranu cílů obecného zájmu, a to nejen pro uživatele z členského státu původu, ale i pro všechny unijní uživatele(72).

147. Každý členský stát tak má zvláštní odpovědnost, co se týče určení požadavků z příslušné koordinované oblasti. Tyto požadavky musí být koncipovány způsobem, aby zohlednily nejen zájmy v členském státě původu, ale také v každém dalším členském státě. V opačném případě by mohl členský stát původu spustit v členském státě určení reakci stanovenou v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31. Rozsah koordinované oblasti tedy musí být dostačující pro zajištění na místě původu činnosti legality a účinného sledování činností informační společnosti nejen v zájmu členského státu původu, ale rovněž v zájmu každého dalšího členského státu(73).

148. Zadruhé čl. 2 písm. h) bod i) směrnice 2000/31 objasňuje, že požadavky na přístup zahrnují zejména „požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení“, zatímco požadavky na výkon zahrnují zejména „požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby včetně požadavků na reklamu a smlouvy nebo na odpovědnost poskytovatele služby“. Naproti tomu takto vymezená koordinovaná oblast „zahrnuje pouze požadavky na on-line činnosti“(74), a netýká se požadavků na zboží jako takové, na doručování zboží a na služby, které nejsou poskytovány elektronicky(75).

149. Z tohoto vyplývá, že pouze „on-line složka“ je relevantní z hlediska koordinované oblasti. Nelze proto ignorovat neteritoriální povahu činnosti, na kterou se uvalují požadavky z této oblasti.

150. Online služby lze jen stěží podřídit konceptu teritoriality: poskytovatel usazený v jednom členském státě může trvale a soustavně působit na území jiného členského státu, aniž se tam usadí, nebo se tam dokonce vydá.

151. Jak jsem již měl příležitost uvést v jiném kontextu(76), stejně jako v mnoha jiných oblastech internet kategorie zavedené v „reálném“ světě výrazně pozměnil. I když totiž smlouva propojuje trvalé provozování činnosti v členském státě se stálou provozovnou v témže členském státě na straně jedné a na straně druhé dočasné provozování činnosti s neexistencí takové provozovny, internet nicméně umožňuje trvalé provozování činnosti v členském státě při neexistenci stálé provozovny.

152. Postup v souladu s logikou svobody usazování by v takovém případě vedl k absurdnímu výsledku, že na poskytovatele, který by nebyl usazen v členském státě určení své služby, by bylo nicméně nahlíženo, jako kdyby tam usazen byl a musel by se podrobit předpisům tohoto členského státu, nejen co se týče jeho vlastní činnosti, ale rovněž co se týče založení a fungování jeho podniku. To se stává ještě absurdnějším vzhledem k tomu, že činnosti provozované na internetu jsou často určené pro více, pokud ne pro všechny členské státy.

153. Shromážděním relevantních ustanovení pod název „Vnitřní trh“(77), nezaujímá směrnice 2000/31 otevřený postoj k rozlišení mezi svobodou usazování a volným pohybem služeb. Nicméně vzhledem k zásadě kontroly na místě původu činnosti, jakož i z důvodů uvedených v bodech 149 až 152 tohoto stanoviska, nelze mít za to, že mechanismus zavedený v článku 3 směrnice 2000/31 vychází z logiky, podle níž poskytovatel služby informační společnosti musí pro působení na trhu splňovat podmínky stanovené každým členským státem, v němž působí. Naopak, vzhledem k tomu, že tento mechanismus usiluje o zabránění takové situaci, musí koordinovaná oblasti zahrnovat rovněž podmínky, které určují soulad činnosti provozované na trhu s právem.

154. Zatřetí rozsah koordinované oblasti musí zahrnovat podmínky, které určují soulad činnosti služby informační společnosti s právem. „Neteritoriální“ povaha takové činnosti totiž často umožňuje cílit tím či oním způsobem de facto na zákazníky jednoho členského státu, bez ohledu na omezení vyplývající z konceptu „území“. Skutečnost, že poskytovatel může provozovat svoji činnost na území členského státu, aniž musí splňovat jediný z těchto požadavků, nemůže vyloučit tento požadavek z koordinované oblasti.

155. Za těchto podmínek platí, že i když koordinovaná oblast zahrnuje jak požadavky na přístup, tak požadavky na výkon, a i když směrnice 2000/31 nespojuje s touto dichotomií právní důsledky, je nicméně možné je odlišit. Na jedné straně totiž požadavky na výkon, „jako požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby [nebo] na odpovědnost poskytovatele služby“(78), mají za cíl určit, jak řádně provozovat činnost služby informační společnosti vůči veřejnosti, spotřebitelům a dalším hospodářským subjektům. Představují tak způsoby výkonu takové činnosti v jejím horizontálním aspektu. Na druhé straně požadavky na přístup se týkají podmínek, které musí poskytovatel splňovat, především vůči členskému státu a jeho orgánům, aby mohl zahájit a provozovat činnost služby informační společnosti řádným způsobem v členském státě původu a potažmo na trhu každého dalšího členského státu.

156. Ve světle těchto úvah je třeba určit, zda povinnosti dotčené ve věcech v původních řízeních spadají do koordinované oblasti.

3)      Posouzení

157. Zaprvé, pokud jde o povinnost zapsat se do ROC, jejíž porušení vede k uložení významných sankcí a což členský stát určení může provést z úřední povinnosti, tato povinnost představuje požadavek z příslušné koordinované oblasti.

158. Ačkoli italská vláda tvrdí opak, skutečnost, že i při nesplnění povinnosti zápisu v ROC může poskytovatel de facto zahájit a provozovat činnost služby informační společnosti, neznamená totiž, že se tento požadavek netýká přístupu k této činnosti ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31. Mimoto pokud jde o zápis v rejstříku, v zásadě nestačí provést ho při zahájení činnosti: zápis musí být udržován během výkonu této činnosti, aby probíhala v souladu s právem.

159. Zadruhé, pokud jde o povinnost předat informace ohledně struktury a hospodářské situace podniku, italská vláda tvrdí, že tyto informace jsou užitečné, nebo dokonce nezbytné, aby AGCOM mohl vykonávat svůj úkol regulace, dohledu, řešení sporů a postihu. V tomto ohledu v souladu se zásadou sledování služby informační společnosti na místě původu činnosti je tento úkol prováděn v zájmu každého členského státu členským státem původu. Povinnost sdělit informace umožňující vykonávat takové sledování musí tedy spadat do příslušné koordinované oblasti.

160. Zatřetí, pokud jde o finanční příspěvek, podle italské vlády je určen k pokrytí celkové výše administrativních nákladů vzniklých v Itálii při výkonu funkcí regulace, dohledu, řešení sporů a postihu, které jsou svěřené AGCOM. Jejich výše se určuje v závislosti na příjmech dosažených v tomto členském státě.

161. Povinnost platit takový příspěvek rovněž představuje požadavek, který spadá do příslušné koordinované oblasti. Podmiňuje totiž soulad trvalého přístupu poskytovatele na trh členského státu s právem. Mimoto podle zásady sledování na místě původu činnosti služby informační společnosti, tento příspěvek by měl být požadován subjektem, který v souladu s touto zásadou musí vykonávat sledování poskytovatele v zájmu členského státu usazení a každého dalšího členského státu.

162. Vzhledem k výkladu směrnice 2000/31, který navrhuji, povinnosti, o které se jedná ve věcech v původním řízení, představují požadavky z příslušné koordinované oblasti.

c)      Omezení volného pohybu služeb

163. Dále vyvstává otázka, zda uložení povinností, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, poskytovateli služby informační společnosti usazenému v jiném členském státě představuje omezení volného pohybu takových služeb, a tudíž porušuje čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31. Abych mohl odpovědět na tuto otázku, je třeba určit, v jaké situaci opatření přijaté členským státem určení omezuje volný pohyb služeb informační společnosti. V projednávané věci vyvstává rovněž otázka, zda je judikatura týkající se článku 56 SFEU použitelná v rámci mechanismu zavedeného touto směrnicí.

1)      Nepoužitelnost judikatury týkající se článku 56 SFEU

164. Účastníci řízení odkazují ve svých vyjádřeních na judikaturu týkající se článku 56 SFEU, podle níž vnitrostátní právní úprava, která dopadá na všechny hospodářské subjekty provozující činnosti na vnitrostátním území, jejímž účelem není úprava podmínek poskytování služeb dotčenými podniky a jejíž omezující účinky na volný pohyb služeb jsou příliš nahodilé a nepřímé, než aby povinnost, kterou stanovuje, mohla být považována za způsobilou omezit tuto svobodu, není v rozporu se zákazem stanoveným v článku 56 SFEU(79).

165. Domnívám se však, že tato judikatura se v rámci mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31 nepoužije.

166. Požadavky na výkon z příslušné koordinované oblasti totiž nespadají do působnosti uvedené judikatury, jelikož mají výsostně „za cíl upravit podmínky týkající se výkonu poskytování služeb dotyčných podniků“.

167. Důležitější je dále, co se týče každého požadavku z příslušné koordinované oblasti včetně požadavků na přístup, neztratit ze zřetele, že unijní normotvůrce může směrnicí upřesnit způsob výkonu základní svobody vnitřního trhu a stanovit příznivější podmínky pro řádné fungování tohoto trhu, než jsou stanoveny primárním právem.

168. To je případ mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31, který vychází z myšlenky sledování na místě původu činnosti a zavádí zásadu členského státu původu, jakož i vzájemné uznávání mezi členskými státy podmínek přístupu a výkonu(80). Uložení požadavků, které jdou nad rámec požadavků platných v členském státě původu je v rozporu s touto zásadou. Tento výklad má svoje vyjádření v judikatuře Soudního dvora týkající se tohoto mechanismu.

2)      Omezení volného pohybu služeb informační společnosti ve světle judikatury

169. V rozsudku eDate Advertising a další(81) Soudní dvůr objasnil, že volný pohyb služeb informační společnosti je mezi členskými státy zajištěn na základě mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31 podřízením takových služeb právní úpravě členského státu, v němž jsou usazeni jejich poskytovatelé. Tito poskytovatelé tedy nesmí být podřízeni přísnějším požadavkům, než jsou ty, které stanoví hmotné právo platné v členském státě, v němž jsou usazeni(82).

170. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Airbnb Ireland(83), vyšel předkládající soud z předpokladu, podle něhož dotčená vnitrostátní ustanovení stanovící povinnost mít profesní povolení představovala omezení volného poskytování služeb informační společnosti. Tento předpoklad Soudní dvůr výslovně potvrdil(84). Soudní dvůr tak měl za to, že pokud se požadavek mít profesní povolení vztahuje zejména na poskytovatele usazené v jiných členských státech, než je členský stát určení, tento požadavek tak ztěžuje poskytování služeb v tomto členském státě(85). Jsem toho názoru, že Soudní dvůr tímto tvrzením zamýšlel uvést v návaznosti na rozsudek eDate Advertising a další(86), že uvedený požadavek ztěžuje poskytování služeb v členském státu určení oproti poskytování služeb v členském státě původu v souladu s vnitrostátními ustanoveními z příslušné koordinované oblasti platnými v tomto členském státě.

171. V rozsudku A (reklama a on-line prodej léčivých přípravků)(87), měl Soudní dvůr v podstatě za to, pokud jde o čtyři požadavky zavedené členským státem určení, že zákaz, který může omezit možnost poskytovatele služeb informační společnosti představit se svým potenciálním zákazníkům v členském státě určení nebo zaujmout tyto zákazníky a propagovat službu prodeje svých výrobků on-line, musí být považován za omezení volného pohybu služeb informační společnosti.

172. Ačkoli formulace, kterou Soudní dvůr použil, se liší od formulací použitých v rozsudcích eDate Advertising a další(88) a Airbnb Ireland(89), Soudní dvůr vyšel v rozsudku A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků)(90) ze stejné logiky, jako je logika, z níž vyšli tyto rozsudky. Nebylo totiž zpochybněno, že dotyčný poskytovatel provozoval svoji činnost v souladu s požadavky z příslušné koordinované oblasti platnými v členském státě původu(91). Proto požadavek ukládající přísnější podmínky týkající se chování poskytovatele nutně porušoval čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31. Kromě toho, aby stanovil, zda dotčená vnitrostátní opatření představovala omezení volného pohybu služeb informační společnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 a 4 této směrnice, Soudní dvůr neodkázal na svoji judikaturu týkající se článku 56 SFEU(92).

173. Z těchto tří rozsudků dovozuji, že podřízení na území členského státu činnosti služby informační společnosti požadavkům z příslušné koordinované oblasti, které jdou nad rámec požadavků platných v členském státě původu, omezuje volný pohyb této služby, a může tudíž vyplynout pouze z opatření přijatého na základě čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31.

174. Mimoto úvaha, podle níž judikaturu týkající se článku 56 SFEU uvedenou v bodě 164 tohoto stanoviska nelze použít v rámci mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31, je podle všeho potvrzena judikaturou týkající se tohoto ustanovení primárního práva, v níž Soudní dvůr zohlednil skutečnost, že daný požadavek již byl předmětem ověření v členském státě původu.

3)      Judikatura týkající se volného pohybu služeb

175. Nejprve tak Komise tvrdila v řízení pro nesplnění povinnosti(93), že povinnost zápisu v rejstříku a přísné sankce stanovené pro případ porušení této povinnosti učinily ze zápisu do tohoto rejstříku hlavní podmínku pro výkon činnosti na území členského státu, který uvedenou podmínku stanovil. Poté, co upozornil na skutečnost, že dotčená povinnost je rovněž použitelná na poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě, který již splnil v souladu s právní úpravou tohoto členského státu obdobné podmínky, jako jsou podmínky vyžadované podle této povinnosti, došel Soudní dvůr k závěru, že uvedená povinnost porušuje článek 56 SFEU(94).

176. Dále Soudní dvůr již rozhodl v předběžném řízení týkajícím se článku 56 SFEU a směrnice upravující především systém vzájemného uznávání profesní kvalifikace získané v zemi původu, že povolovací řízení zavedené hostitelským členským státem nesmí zpozdit ani zkomplikovat výkon práva osoby usazené v jiném členském státě poskytovat své služby na území prvního uvedeného státu, jelikož přezkum podmínek přístupu k dotyčným činnostem byl proveden a bylo prokázáno, že tyto podmínky jsou splněny. Po splnění uvedených podmínek může být případný požadavek zápisu do živnostenského rejstříku hostitelského členského státu pouze automatický, nemůže být ani předběžnou podmínkou pro poskytování služeb, ani vést k uložení správních poplatků dotyčnému poskytovateli, ani vyvolat povinnost platit příspěvky živnostenské komoře(95).

177. Konečně měl Soudní dvůr za to, že právní úprava členského státu ukládající instituci, která působí na území tohoto členského státu povinnost poskytnout prohlášení o „podezřelých“ operacích a „vyžádané“ informace přímo orgánu hostitelského členského státu, představuje omezení volného pohybu služeb, neboť v souvislosti s činnostmi vykonávanými v režimu volného pohybu služeb vede k obtížím nebo dodatečným nákladům a je s to rozšířit kontroly již prováděné v členském státě, na jehož území se daná instituce nachází, a odradit tak tuto instituci od výkonu těchto činností(96).

178. Závěrem, vzhledem k úvaze provedené v bodě 173 tohoto stanoviska, představuje uložení povinností, o kterých se jedná ve věcech v původních řízeních, poskytovateli služeb informační společnosti usazenému v jiném členském státě omezení volného pohybu takových služeb, a může tedy nastat pouze na základě čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31.

d)      Hmotněprávní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31

179. Opatření odchylující se od zásady volného pohybu služeb informační společnosti musí splňovat jak hmotněprávní, tak procesní podmínky stanovené směrnicí 2000/31. Tyto podmínky jsou kumulativní(97).

180. V rozsahu, v němž se formální podmínky týkají oznamovací povinnosti, je budu analyzovat společně s oznamovací povinností stanovenou směrnicí 2015/1535 v poslední části svého stanoviska a zde se budu soustředit pouze na hmotněprávní podmínky. Nicméně předtím než je budu analyzovat, rád bych učinil poznámku o povaze opatření stanovujících výjimky.

1)      Povaha opatření stanovujících výjimky

181. V jiném kontextu jsem již dal přednost výkladu, že obecná a abstraktní ustanovení nelze kvalifikovat jako „opatření“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31. Odkazuji proto na analýzu v dotyčných stanoviscích(98), v nichž jsem měl v podstatě za to, že opatření uvedená v tomto ustanovení musí být dostatečně zacílená. S hlavními argumenty této analýzy se Soudní dvůr ztotožnil v rozsudku Google Ireland a další(99), podle něhož musí být uvedené ustanovení vykládáno v tom smyslu, že obecná a abstraktní opatření týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, která se použijí bez rozdílu na každého poskytovatele této kategorie služeb, nespadají pod pojem „opatření přijatá vůči určité službě informační společnosti“ ve smyslu téhož ustanovení.

182. V projednávané věci se opatření, jimiž vnitrostátní zákonodárce ukládá povinnosti, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, týkají každého poskytovatele on-line služeb, aniž jsou dokonce zaměřena na konkrétní odvětví nebo členský stát původu těchto služeb. Proto se na tato opatření nevztahuje čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 a vnitrostátní zákonodárce se nemůže odchýlit uvedenými opatřeními od zásady uvedené v čl. 3 odst. 2 této směrnice.

183. Za těchto okolností není nezbytné zkoumat, zda dotčená vnitrostátní opatření splňují hmotněprávní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31. Budu nicméně pokračovat ve své analýze pro úplnost a pro plné zodpovězení otázek předkládajícího soudu, jakož i v reakci na argumenty účastnic řízení.

184. Pro připomenutí, podle čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 musí být dotyčné omezující opatření nezbytné pro zajištění veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti a ochrany spotřebitelů přijato vůči určité službě informační společnosti, která poškozuje tyto cíle, nebo které představuje závažné a podstatné ohrožení těchto cílů, a musí být úměrné uvedeným cílům. Přezkoumám tyto podmínky v tomto pořadí.

2)      Cíl dotčených vnitrostátních opatření

185. Podle předkládajícího soudu byla dotčená vnitrostátní opatření přijata za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150. Italská vláda tento názor sdílí a dodává, že povinnosti vyplývající z těchto opatření usilují o zjištění a ošetření narušení hospodářské soutěže(100).

186. Pro připomenutí, nařízení 2019/1150 má za cíl přispět k řádnému fungování vnitřního trhu vytvořením spravedlivého, předvídatelného, udržitelného a důvěryhodného on-line podnikatelského prostředí v rámci tohoto trhu. I za předpokladu, že dotčená vnitrostátní ustanovení sledují zajištění tohoto cíle, těžko hledám důvody, které umožňují mít za to, že opatření sledují nějaký z cílů uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31.

187. Lze totiž snadno vyloučit cíle týkající se veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví a veřejné bezpečnosti. Naproti tomu se lze ptát, zda tato vnitrostátní opatření nesledují cíl spojený s ochranou spotřebitelů.

188. Ochrana spotřebitelů však nezahrnuje ochranu podniků a nařízení 2019/1150 stanoví pouze pravidla týkající se vztahů mezi poskytovateli on-line služeb a profesionálními uživateli.

189. Nařízení 2019/1150 zajisté pro určení své oblasti působnosti zohledňuje lokalizaci spotřebitelů dotčených činnostmi profesionálních uživatelů(101). Kromě toho toto nařízení uznává v bodě 3 odůvodnění existenci souvislosti mezi „transparentnost[í] ekonomiky on-line platforem a důvěr[ou] v ni v rámci vztahů mezi podniky“ a posílení důvěry spotřebitele v ekonomiku on-line platforem.

190. Jak však uvádí tento bod odůvodnění, tato souvislost je toliko nepřímá. Důležitější je, že nařízení 2019/1150 potvrzuje, že „[p]římými dopady rozvoje ekonomiky on-line platforem na spotřebitele se nicméně zabývají jiné právní předpisy Unie, zejména spotřebitelské acquis“(102).

191. Za těchto okolností povinnosti, o které se jedná ve věcech v původním řízení, podle všeho nesledují žádný z cílů uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31.

3)      Opatření přijatá vůči službě, která skutečně poškozuje nějaký z cílů uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31 nebo představuje ohrožení těchto cílů

192. Předkládající soud ani italská vláda neposkytují informace ohledně hmotněprávní podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě ii) směrnice 2000/31.

193. Soudní dvůr tedy nemá k dispozici informace, které by mu umožnily užitečně objasnit normativní obsah tohoto ustanovení. V každém případě při absenci skutečností naznačujících, že dotčená služba skutečně poškozuje nějaký z cílů uvedených v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31, nebo představuje jeho ohrožení, členský stát určení se nemůže odchýlit od zásady volného pohybu služeb informační společnosti.

4)      Úměrnost

194. Jak vyplývá z mé analýzy, dotčená vnitrostátní opatření nesplňují požadavky z čl. 3 odst. 4 písm. a) bodů i) a ii) směrnice 2000/31. Není tedy nezbytné zabývat se úměrností těchto opatření. Pro úplnost však stručně analyzuji podmínku úměrnosti stanovenou v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě iii) této směrnice.

195. Podle posledně uvedeného ustanovení musí být opatření stanovující výjimky úměrné nějakému cíli uvedenému v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě i) směrnice 2000/31. Mimoto takové opatření musí být rovněž, jak to vyžaduje toto ustanovení, „nezbytné“ k dosažení dotyčného cíle.

196. V tomto duchu Soudní dvůr objasnil, pokud jde o tyto dvě podmínky, že je třeba pro účely posouzení slučitelnosti s unijním právem dotčené vnitrostátní právní úpravy vzít v úvahu judikaturu týkající se článků 34 a 56 SFEU, jelikož uvedené podmínky se do značné míry překrývají s podmínkami, které musí být dodrženy při jakémkoliv omezení základních svobod zaručených v těchto článcích Smlouvy o FEU(103).

197. Zásada proporcionality vyžaduje, aby opatření přijatá členskými státy nepřesahovala meze toho, co je přiměřené a nezbytné pro dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž platí, je-li na výběr mezi několika přiměřenými opatřeními, že je třeba zvolit co nejméně zatěžující opatření a způsobené nevýhody nesmí být nepřiměřené vůči sledovaným cílům.

198. V tomto ohledu z nařízení 2019/1150 vyplývá, že souvislost mezi cílem tohoto nařízení a ochranou spotřebitelů je pouze nepřímá a „[p]římými dopady rozvoje ekonomiky on-line platforem na spotřebitele se […] zabývají jiné právní předpisy Unie“(104). Unijní normotvůrce tak má sám za to, že ustanovení uvedeného nařízení nejsou přiměřená k dosažení cíle ochrany spotřebitelů. To musí platit stejně, co se týče prováděcích opatření k témuž nařízení.

e)      Předběžný závěr

199. Abych uzavřel svoji analýzu týkající se směrnice 2000/31, vnitrostátní opatření, o která se jedná ve věcech v původních řízeních, nepředstavují opatření stanovující výjimky ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31(105) a v každém případě nesplňují hmotněprávní podmínky stanovené v tomto ustanovení. Tato vnitrostátní opatření tedy nemohou být použita na poskytovatele služeb informační společnosti usazené v jiných členských státech, než je stát, který je přijal.

200. Je však třeba ještě ověřit, zda tento výsledek není zpochybněn směrnicí 2006/123 ani za předpokladu, že dotčené povinnosti vyplývají z prováděcích opatření k nařízení 2019/1150, tímto nařízením.

2.      Ke směrnici 2006/123

201. Předkládající soud odkazuje na směrnici 2006/123 v několika svých předběžných otázkách(106).

202. Jak vyplývá ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, všechny tyto otázky se týkají článku 16 této směrnice. Podle tohoto ustanovení členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni. Uvedená směrnice rovněž určuje podmínky, za nichž se členský stát může odchýlit od volného pohybu služeb. Tyto podmínky se liší od podmínek stanovených v čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31.

203. Z mojí analýzy vyplývá, že toto poslední ustanovení brání tomu, aby povinnosti, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, byly ukládány poskytovateli usazenému v jiném členském státě. Vyvstává tedy otázka, zda směrnice 2006/123 může mít vliv na výsledek uplatnění mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31.

204. V tomto ohledu čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123 stanoví, že v případě rozporu ustanovení předpisů, které upravují zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích, mají přednost před ustanoveními této směrnice. Mechanismus zavedený v článku 3 směrnice 2000/31 se týká výhradně služeb informační společnosti a jejich volného pohybu v Unii. Toto posledně uvedené ustanovení se tedy týká jak přístupu k činnosti poskytování služeb v konkrétním odvětví, tak výkonu takové činnosti. Představuje tedy lex specialis ve vztahu k článku 16 směrnice 2006/123 a má před ním přednost(107).

205. Po vzoru účastnic řízení se lze nadto zajisté ptát, zda v daném případě existuje „rozpor“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123. V každém případě však tato směrnice nemůže zpochybnit výsledek uplatnění mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31 ani vést k uložení povinností vyplývajících z dotčených vnitrostátních opatření poskytovateli, který je usazen v jiném členském.

206. V případě „rozporu“ musí totiž článek 16 směrnice 2006/123 ustoupit článku 3 směrnice 2000/31. V případě absence „rozporu“ za předpokladu, že obě tato ustanovení se mohou uplatnit současně, nemůže první ustanovení zastřít skutečnost, že dotčená vnitrostátní ustanovení nesplňují hmotněprávní podmínky uvedené ve druhém ustanovení.

207. Není tedy nezbytné odpovídat na předběžné otázky, které se týkají směrnice 2006/123.

3.      K článku 56 SFEU

208. Jak jsem uvedl v bodě 129 tohoto stanoviska, předběžné otázky týkající se volného pohybu služeb se vztahují jak ke směrnicím 2000/31 a 2006/123, tak k článku 56 SFEU.

209. Výklad těchto směrnic bude nicméně dostačující pro vyřešení sporů v původních řízeních z hlediska unijního práva. Každé vnitrostátní opatření přijaté v oblasti, která byla předmětem vyčerpávající harmonizace v unijním právu, musí být totiž posuzováno ve světle nikoli primárního práva, nýbrž tohoto harmonizačního opatření(108). Vzhledem k tomu, že uvedené směrnice upřesňují zásady, které upravují fungování vnitřního trhu stanovené primárním právem, není třeba se primárním právem zabývat. Není tedy nezbytné odpovídat na otázky týkající se článku 56 SFEU, aby bylo možné rozhodnout v původních řízeních.

4.      K dopadu nařízení 2019/1150

210. Zbývá ještě otázka, zda je třeba v rámci mechanismu zavedeného v článku 3 směrnice 2000/31 vyhradit rozdílné zacházení prováděcím opatřením k nařízení 2019/1150. Analýza této otázky má dvojí význam.

211. Jak jsem již totiž uvedl v první části tohoto stanoviska, vnitrostátní opatření, o která se jedná ve věci C‑663/22, a potažmo ve věci C‑665/22, nepředstavují prováděcí opatření k nařízení 2019/1150(109). Nicméně v případě, že by Soudní dvůr nesdílel moje úvahy ve věci C‑665/22, která se týká poskytovatele usazeného v členském státě, by předkládající soud musel určit, zda nepoužitelnost těchto opatření vůči takovému poskytovateli není zpochybněna skutečností, že tato opatření představují prováděcí opatření k tomuto nařízení.

212. Odpověď na uvedenou otázku se dále může ukázat užitečnou pro předkládající soud v jiných věcech, kterých se týká toto stanovisko, v rozsahu, v němž se tyto věci týkají povinnosti zápisu v ROC a placení finančního příspěvku.

213. V tomto ohledu čl. 1 odst. 3 směrnice 2000/31 uvádí, že tato směrnice doplňuje unijní právo platné pro služby informační společnosti, aniž je dotčena úroveň ochrany, zejména v oblasti veřejného zdraví a zájmů spotřebitelů, jak vyplývá z unijních právních nástrojů a vnitrostátních právních předpisů, které je provádějí, „nebude-li tím omezen volný pohyb služeb informační společnosti“. Z článku 1 odst. 5 nařízení 2019/1150 dále vyplývá, že tímto nařízením není dotčeno unijní právo Unie použitelné mimo jiné v oblasti elektronického obchodování.

214. Je zřejmé, že směrnice 2000/31 je v této oblasti použitelná. Prováděcí opatření k nařízení 2019/1150 nemá tedy přednost před mechanismem zavedeným v článku 3 této směrnice. Proto skutečnost, že vnitrostátní opatření byla přijata za ohlašovaným účelem zajistit uplatňování tohoto nařízení, nemůže mít vliv na jejich nepoužitelnost vyplývající z tohoto mechanismu.

5.      Závěry

215. Vzhledem k předchozím úvahám je třeba odpovědět na předběžné otázky ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22 a ve věci C‑665/22, přeformulovaných v bodě 138 tohoto stanoviska, že čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním opatřením obecné a abstraktní povahy, jimiž členský stát ukládá poskytovateli služby informační společnosti usazenému v jiném členském státě a) povinnost zapsat se do rejstříku, b) povinnost předat příslušné informace o své organizaci c) povinnost předat příslušné informace o své hospodářské situaci a d) povinnost platit finanční příspěvek, jakož i uplatňuje sankce v případě porušení těchto povinností. Skutečnost, že tato vnitrostátní opatření byla přijata za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150, nemá vliv na jejich nepoužitelnost na takového poskytovatele.

D.      K povinnostem oznámit předem vnitrostátní opatření stanovená směrnicemi 2000/31 a 2015/1535

1.      Úvodní poznámky k relevanci předběžných otázek

216. Několik předběžných otázek v těchto věcech týkajících se poskytovatelů usazených v jejich členských státech původu se týká předběžných oznamovacích povinností stanovených směrnicemi 2000/31 a 2015/1535(110).

217. Z pragmatického hlediska by analýza těchto otázek byla nadbytečná, pokud by Soudní dvůr sdílel můj názor ohledně výkladu směrnice 2000/31.

218. Dotčená vnitrostátní opatření totiž podle všeho ukládají požadavky z příslušné koordinované oblasti ve smyslu směrnice 2000/31 a omezují volný pohyb služeb informační společnosti. Z hlediska této směrnice je tedy nelze použít vůči poskytovatelům, kteří jsou usazeni v jiných členských státech, než je stát, který tato opatření přijal.

219. Mimoto vnitrostátní ustanovení, o která se jedná ve věcech v původních řízeních, nemohou spadat pod čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 z toho důvodu, že tato opatření mají obecnou a abstraktní povahu(111). V každém případě tato úvaha nemá vliv na závěr uvedený v bodě 217 tohoto stanoviska. Členský stát nemůže obejít mechanismus stanovený v článku 3 této směrnice a uložit požadavky z příslušné koordinované oblasti obecným a abstraktním opatřením.

220. Nicméně pro úplnost a pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel mojí analýzu týkající se směrnice 2000/31, zaměřím se dále na oznamovací povinnosti stanovené touto směrnicí a směrnicí 2015/1535.

2.      Vylíčení problematiky

221. Nesplnění členským státem oznamovacích povinností stanovených směrnicemi 2000/31 a 2015/1535 činí dotyčná opatření vůči jednotlivcům nepoužitelná(112).

222. Porušení oznamovací povinnosti stanovené směrnicí 2000/31 zajisté činí vnitrostátní opatření nepoužitelné vůči poskytovatelům, kteří jsou usazeni v jiných členských státech, než je stát původu, zatímco porušení oznamovací povinnosti stanovené směrnicí 2015/1535 činí toto opatření nepoužitelné vůči poskytovatelům usazeným v každém členském státě. Nicméně všechny věci, v nichž předkládající soud klade otázku týkající se oznamovací povinnosti (s výjimkou věci C‑663/22) se týkají poskytovatelů usazených v jiných členských státech, než je Itálie.

223. Nic nenaznačuje, že povinnosti, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, byly předmětem oznámení podle směrnice 2000/31 nebo podle směrnice 2015/1535.

224. Italská vláda však v podstatě zaprvé tvrdí, že dotčená vnitrostátní ustanovení nejsou technickými předpisy, které musí být oznámeny podle směrnice 2015/1535. Dodávám, že v kontextu těchto věcí vyvolává tato argumentace novou otázku týkající se vymezení rozsahu oznamovacích povinností stanovených směrnicemi 2000/31 a 2015/1535.

225. Zadruhé italská vláda tvrdí, že dotčená vnitrostátní ustanovení nepodléhají oznamovací povinnosti z toho důvodu, že představují prováděcí opatření k nařízení 2019/1150.

226. Je tedy třeba analyzovat tyto dva argumenty, které se týkají rozsahu oznamovací povinnosti stanovené jak směrnicí 2000/31, tak směrnicí 2015/1535 a případného dopadu nařízení 2019/1150 na existenci této povinnosti.

3.      Oznamovací povinnost s ohledem na směrnici 2000/31

227. Podle čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážky směrnice 2000/31 musí dotyčný členský stát předem oznámit svůj záměr přijmout příslušná omezující opatření, aniž je dotčeno soudní řízení včetně předběžného řízení a kroků uskutečněných v rámci trestního vyšetřování, Komisi a členskému státu, na jehož území je poskytovatel uvedené služby usazen.

228. Rozsah oznamovací povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 je určen oblastí působnosti této směrnice, jakož i ústředním pojmem této směrnice, a sice pojmem „koordinovaná oblast“, a dále povahou opatření, jimiž se členský stát může odchýlit od zásady volného pohybu služeb informační společnosti.

229. Koordinovaná oblast ve smyslu směrnice 2000/31 totiž zahrnuje požadavky obecné povahy a požadavky, které jsou zvláště určeny pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro takové služby [čl. 2 písm. h)]. Členský stát určení nemůže s výhradou výjimek uvedených v čl. 3 odst. 4 této směrnice omezit volný pohyb těchto služeb z důvodů spadajících do koordinované oblasti (čl. 3 odst. 2). Oznamovací povinnost stanovená v čl. 3 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice tedy zahrnuje pouze opatření z příslušné koordinované oblasti, která omezují volný pohyb služeb informační společnosti.

230. Mimoto rozsah oznamovací povinnosti je určován povahou opatření, jimiž se členský stát může odchýlit od zásady volného pohybu služeb informační společnosti původem z členského státu. Z tohoto stanoviska vyplývá, že obecná a abstraktní opatření týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, která se použijí bez rozdílu na každého poskytovatele této kategorie služeb, nelze kvalifikovat jako „opatření“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31(113). Jak vyplývá z rozsudku Google Ireland a další(114), taková vnitrostátní opatření proto nepodléhají oznamovací povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce této směrnice. Dotčená vnitrostátní opatření mají takovou obecnou a abstraktní povahu a použijí se podle všeho bez rozdílu na každého poskytovatele určitých kategorií služeb.

231. Zaprvé Italská republika proto neměla povinnost oznámit dotčená vnitrostátní opatření obecné a abstraktní povahy podle čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31. Důležitější je zadruhé, že tato opatření nelze žádným způsobem použít vůči poskytovatelům služeb informační společnosti, kteří jsou usazeni v jiných členských státech, než je stát, který tato opatření přijal(115). I za předpokladu, že uvedená vnitrostátní ustanovení představují prováděcí opatření k nařízení 2019/1150, tato okolnost nemůže mít vliv na jejich nepoužitelnost(116).

232. Moje analýza by zde mohla skončit. Nicméně vzhledem k tomu, že předběžné otázky předkládajícího soudu se týkají rovněž směrnice 2015/1535, posoudím ještě otázku, zda dotčená vnitrostátní opatření měla být oznámena podle této směrnice. Upřesňuji, že odpověď na tuto otázku nemá vliv na závěry týkající se nepoužitelnosti těchto vnitrostátních opatření vůči poskytovatelům služeb informační společnosti, kteří jsou usazeni v jiných členských státech, než je stát, který je přijal.

4.      Oznamovací povinnost s ohledem na směrnici 2015/1535

233. Oznamovací povinnost je stanovena v čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535, který v podstatě stanoví, že členský stát musí neprodleně oznámit Komisi každý návrh technického předpisu.

234. Pojem „technický předpis“ se tedy nachází v jádru směrnice 2015/1535 a určuje rozsah oznamovací povinnosti uložené touto směrnicí. Definice tohoto pojmu je uvedena v čl. 1 odst. 1 písm. f) uvedené směrnice. V souladu s touto definicí k tomu, aby vnitrostátní právní úprava týkající se služby informační společnosti mohla být kvalifikována jako „technický předpis“, musí být nejen kvalifikována jako „předpis pro služby“, jak je definován v čl. 1 odst. 1 písm. e) téže směrnice, ale musí být rovněž závazná de iure nebo de facto, zejména při poskytování dotčené služby nebo při jejím používání v členském státě nebo na jeho větší části(117).

235. Předpisem pro služby je podle čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2015/1535 obecný požadavek týkající se přístupu ke službám a jejich poskytování, „zejména ustanovení týkající se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na [takové] služby“(118).

236. V tomto ohledu se vnitrostátní opatření, o která se jedná ve věcech v původních řízeních, přímo zaměřují na on-line zprostředkovatelské služby a internetové vyhledávače. Takové služby právě představují služby informační společnosti(119).

237. Dotčená vnitrostátní opatření se zajisté omezují na rozšíření dříve existujících povinností na tyto dvě kategorie poskytovatelů. Není však třeba se ptát, zda před změnami zavedenými těmito opatřeními, zatěžovaly tyto povinnosti poskytovatele služeb informační společnosti. Definice pojmu „předpis pro služby“ totiž nevyžaduje, aby se vnitrostátní opatření zaměřovalo výhradně na služby informační společnosti. Postačí, že dotčené opatření se takové služby týká přímo a cíleně, alespoň v některých svých ustanoveních(120). Jak jsem uvedl v bodě 236 tohoto stanoviska, v daném případě tomu tak je.

238. Dotčená vnitrostátní ustanovení tedy představují „předpisy pro služby“ ve smyslu směrnice 2015/1535. Mimoto je prokázané, že mají závaznou povahu a musí tak být považována „za technické předpisy“. Měla být tudíž předmětem oznámení podle této směrnice. V opačném případě se jednotlivec může dovolávat, aby tyto předpisy vůči němu nebyly uplatňovány.

239. Konečně zbývá ještě určit, zda dotčená vnitrostátní ustanovení mohou být přesto uplatněna vůči jednotlivci za předpokladu, že představují prováděcí opatření k nařízení 2019/1150.

240. Článek 7 odst. 1 písm. a) směrnice 2015/1535 zajisté stanoví, že oznamovací povinnost se nepoužije „pro právní a správní předpisy členských států nebo dobrovolné dohody, jimiž členské státy [...] plní závazné akty Unie, které vedou k přijetí [...] předpisů pro služby“.

241. Výjimka stanovená v čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice 2015/1535 zahrnuje vnitrostátní opatření, která lze považovat za přijatá za účelem zajištění souladu se závazným aktem unijního práva(121). Ponechává-li však akt unijního práva členským státům významný rozhodovací prostor, vnitrostátní prováděcí opatření nelze kvalifikovat jako vnitrostátní opatření, která jsou v souladu s takovým závazným unijním aktem(122).

242. Jediné ustanovení nařízení 2019/1150, které obsahuje přesnější informace ohledně rozhodovacího prostoru členských států, je článek 15. Podle tohoto článku každý členský stát zajistí přiměřené a účinné vymáhání tohoto nařízení, jakož i stanoví pravidla pro ukládání (účinných, přiměřených a odrazujících) opatření za porušení tohoto nařízení a zajistí jejich uplatňování. Naproti tomu žádné ustanovení uvedeného nařízení neposkytuje informace k rozhodovacímu prostoru, kterým disponují členské státy při shromažďování informací relevantních pro uplatňování téhož nařízení.

243. Je tedy třeba mít za to, že dotčená vnitrostátní opatření nepředstavují výjimku stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice 2015/1535. Měla být tudíž předmětem oznámení podle této směrnice. V opačném případě se jednotlivec může dovolávat, aby tyto předpisy vůči němu nebyly uplatňovány.

VI.    Závěry

244. Vzhledem ke všem předchozím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) odpověděl následovně:

„1)      Ve věci C‑663/22:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1150 ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb, zejména jeho články 15 a 16,

musí být vykládány v tom smyslu, že

neodůvodňují přijetí vnitrostátní právní úpravy, která ukládá poskytovatelům on-line zprostředkovatelských služeb a internetovým vyhledávačům povinnost pravidelně předkládat prohlášení obsahující informace o jejich hospodářské situaci a které stanoví uplatňování sankcí pro případ nesplnění této povinnosti.

V rozsahu, v němž tato právní úprava nespadá do oblasti působnosti uvedeného nařízení, toto nařízení nebrání této právní úpravě.

2)      Ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, jakož i ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22 a ve věci C‑665/22:

Článek 3 odst. 2 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (,směrnice o elektronickém obchodu‘),

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání vnitrostátním opatřením obecné a abstraktní povahy, jimiž členský stát ukládá poskytovateli služby informační společnosti, který je usazen v jiném členském státě, a) povinnost zapsat se do rejstříku, b) povinnost předat příslušné informace o své organizaci c) povinnost předat příslušné informace o své hospodářské situaci a d) povinnost platit finanční příspěvek, a stanoví ukládání sankcí v případě porušení těchto povinností.

Skutečnost, že tato vnitrostátní opatření byla přijata za ohlášeným účelem zajistit uplatňování nařízení 2019/1150, nemá vliv na jejich neuplatnitelnost vůči takovému poskytovateli.“

1      Původní jazyk: francouzština.

2      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. června 2019 o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele on-line zprostředkovatelských služeb (Úř. věst. 2019, L 186, s. 57).

3      Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 025/13, s. 339).

4      Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. 2006, L 376, s. 36).

5      Směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1).

6      Viz bod 21 odůvodnění směrnice 2000/31, který uvádí, že „[b]udoucí harmonizace Společenství týkající se služeb informační společnosti a budoucí právní předpisy přijaté na vnitrostátní úrovni v souladu s právem Společenství nejsou dotčeny“ tímto vývojem.

7      Samozřejmě ani Soudní dvůr neztrácí ze zřetele sociálně-hospodářskou realitu, zejména během výkladu Smlouvy [viz moje stanovisko ve spojených věcech X a Visser (C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2017:397, body 1 až 5)]. V harmonizované oblasti je však těžší zohlednit tuto realitu případ od případu a zásah evropského normotvůrce je o to nezbytnější.

8      Pro ilustraci viz směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV (Úř. věst. 2011, L 335, s. 1, a oprava Úř. věst. 2012, L 18, s. 7) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/784 ze dne 29. dubna 2021 o potírání šíření teroristického obsahu on-line (Úř. věst. 2021, L 172, s. 79).

9      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách) (Úř. věst. 2022, L 277, s. 1).

10      Viz čl. 1 odst. 5 písm. a) směrnice 2000/31.

11      Viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Airbnb Ireland a Airbnb Payments UK (C‑83/21, EU:C:2022:1018, bod 38).

12      Ve znění před nabytím účinnosti směrnice 2015/1535 definoval čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 „služby informační společnosti“ jako „služby ve smyslu čl. 1 prvního pododstavce bodu 2 směrnice [Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů 535, (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 020/13, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. 1998, L 217, s. 18; Zvl. vyd. 021/13, s. 8) (dále jen „směrnice 98/34“)]“. Od nabytí účinnosti směrnice 2015/1535 musí být tento odkaz chápán jako odkaz na čl. 1 odst. 1 písm. b) této směrnice.

13      Provvedimento presidenziale n. 14/21/PRES, recante „Misura e modalità di versamento del contributo dovuto all’[Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (AGCOM)] per l’anno 2021 dai soggetti che operano nel settore dei servizi di intermediazione on-line e dei motori di ricerca on-line“ (rozhodnutí předsedy č. 14/21/PRES „Výše a způsob úhrady příspěvku pro [Úřad pro dohled nad komunikacemi (AGCOM)] pro rok 2021 vyměřeného osobám, které působí v odvětví on-line zprostředkovatelských služeb a internetových vyhledavačů“), ze dne 5. listopadu 2021 (GURI č. 304, ze dne 23. prosince 2021) (dále jen „rozhodnutí č. 14/2021“), schválené AGCOM v delibera n. 368/21/CONS (rozhodnutí č. 368/21/CONS).

14      Delibera n. 200/21/CONS – Modifiche alla delibera n. 666/08/CONS recante „regolamento per la tenuta del [ROC]“ a seguito dell’entrata in vigore della legge 30 dicembre 2020, n. 178, recante Bilancio di previsione dello Stato per l’anno finanziario 2021 e bilancio pluriennale per il triennio 2021-2023 (rozhodnutí č. 200/21/CONS o změně rozhodnutí č. 666/08 v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 178/2020) (dále jen „rozhodnutí č. 200/2021“).

15      Delibera n. 161/21/CONS. Modifiche alla delibera n. 397/13 (rozhodnutí č. 161/21/CONS o změně rozhodnutí č. 397/13) (dále jen „rozhodnutí č. 161/2021“).

16      Řádný dodatek ke GURI č. 322 ze dne 30. prosince 2020.

17      Řádný dodatek ke GURI č. 169 ze dne 25. srpna 1997.

18      Tato část právního rámce je relevantní pro spojené věci C‑662/22 a C‑667/22, pro spojené věci C‑664/22 a C‑666/22, jakož i v rozsahu, v němž se týká zákona č. 178/2020, pro věci C‑663/22 a C‑665/22.

19      GURI č. 25 dne 31. ledna 2009.

20      Viz články 8 a 9 přílohy A rozhodnutí č. 666/2008.

21      Viz příloha B a články 10 a 11 přílohy A rozhodnutí č. 666/2008.

22      K relevanci tohoto zákazu pro toto stanovisko viz poznámka pod čarou 27.

23      Viz příloha A rozhodnutí č. 666/2008 a konkrétně čl. 8 odst. 5 a čl. 9 odst. 7.

24      Řádný dodatek ke GURI č. 211, ze dne 29. prosince 2005.

25      Tato část právního rámce je relevantní pro spojené věci C‑662/22 a C‑667/22.

26      Tato část právního rámce je relevantní pro spojené věci C‑663/22 a C‑665/22.

27      Rozsudek ze dne 11. prosince 2003 (C‑215/01, EU:C:2003:662).

28      Viz bod 58 tohoto stanoviska.

29      Předkládající soud konstatuje, jak vyplývá z jeho čtvrtých otázek ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, že společnostem zapsaným v ROC se zakazuje dosahovat zisků přesahujících určitou výši (viz bod 21 tohoto stanoviska). Italská vláda toto tvrzení zpochybňuje. Komise uvádí, že tohoto zákazu se dovolávala společnost EGVR v původním řízení. Stejně jako italská vláda uvádí tento orgán, že vnitrostátní právní rámec už takový zákaz nestanoví. V každém případě vzhledem k tomu, že předkládající soud neuvádí důvod, na jehož základě považuje uvedený zákaz za neslučitelný s unijním právem a neupozorňuje na něj Soudní dvůr ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, a dále vzhledem k tomu, že není nezbytné vzít v potaz tentýž zákaz pro odpověď na předběžné otázky předkládajícího soudu užitečným způsobem, budu se soustředit na okolnost, že zápis v ROC znamená předání příslušných informací o struktuře dotčených poskytovatelů.

30      V tomto ohledu upřesňuji, že odkaz učiněný předkládajícím soudem v předběžných otázkách ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22 k čl. 1 odst. 516 zákona č. 178/2020 se mi jeví zcela irelevantní. Toto ustanovení, jehož znění ani není převzato v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, podle všeho nesouvisí s otázkami předkládajícího soudu. Stanoví totiž, že „předchozími ustanoveními není dotčen čl. 27 odst. 1-a spotřebitelského zákoníku [...]“. Tento článek uvedeného zákoníku se týká pravomoci zasáhnout proti nekalým obchodním praktikám.

31      V tomto smyslu viz, co se týče směrnice 2000/31 a článku 56 SFEU, rozsudek ze dne 27. dubna 2023, Viagogo (C‑70/22, EU:C:2023:350, body 25 až 31 a 33). Co se týče směrnice 2006/123, viz čl. 2 odst. 1 této směrnice vykládaný ve světle jejího bodu 36 odůvodnění, třetí věty, podle něhož „pojetí poskytovatele nemělo zahrnovat případy poboček zřízených v některém členském státě společnostmi ze třetích zemí, protože podle [56 SFEU] mohou svobody usazování a volného pohybu služeb využívat pouze společnosti založené v souladu s právními předpisy některého členského státu, které mají své sídlo, ústřední správu nebo hlavní provozovnu uvnitř [Unie]“.

32      A sice první předběžné otázky ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, čtvrté předběžné otázky ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, obě předběžné otázky ve věci 663/22, jakož i první a druhá předběžná otázka ve věci C‑665/22.

33      Viz znění prvních, třetích a čtvrtých předběžných otázek ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22.

34      Viz znění první, čtvrté a páté předběžné otázky ve věci C‑665/22. V tomto duchu rozhodnutí č. 161/2021, o které se jedná ve věcech C‑663/22 a C‑665/22, a kterým byla povinnost předložit IES rozšířena na poskytovatele on-line služeb, bylo přijato „za účelem shromažďovat každoročně relevantní informace a přijímat opatření, která mají zajistit řádné a účinné uplatňování [nařízení 2019/1150]“, jakož i „plnění úkolů svěřených [AGCOM] [zákonem č. 178/2020]“. Viz bod 55 tohoto stanoviska.

35      Viz bod 77 tohoto stanoviska.

36      Viz článek 1 odst. 2 a bod 9 odůvodnění nařízení 2019/1150.

37      Viz rozsudek ze dne 15. června 2021, Facebook Ireland a další (C‑645/19, EU:C:2021:483, body 109 a 110).

38      Viz rozsudek ze dne 12. dubna 2018, Komise v. Dánsko (C‑541/16, EU:C:2018:251, body 31 až 33).

39      Viz rozsudek ze dne 22. ledna 2020, Ursa Major Services (C‑814/18, EU:C:2020:27, bod 35).

40      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2021, Finanzamt Österreich (Rodinné dávky pro rozvojovou pracovnici) (C‑372/20, EU:C:2021:962, bod 48).

41      Viz rozsudek ze dne 14. října 1999, Adidas (C‑223/98, EU:C:1999:500, bod 25 a citovaná judikatura).

42      Viz rozsudek ze dne 12. dubna 2018, Komise v. Dánsko (C‑541/16, EU:C:2018:251, body 49 a 50). V tomto smyslu viz rovněž usnesení ze dne 16. ledna 2014, Dél-Zempléni Nektár Leader Nonprofit (C‑24/13, EU:C:2014:40, bod 17 a citovaná judikatura).

43      Viz bod 6 odůvodnění nařízení 2019/1150.

44      Viz čl. 1, odst. 1 a body 7 a 51 odůvodnění nařízení 2019/1150.

45      Viz čl. 16 první věta nařízení 2019/1150

46      Viz čl. 18 odst. 1 nařízení 2019/1150.

47      Viz čl. 16 druhá věta nařízení 2019/1150.

48      Viz čl. 16 čtvrtá věta nařízení 2019/1150.

49      Viz čl. 16 třetí věta nařízení 2019/1150.

50      Bod 46 odůvodnění nařízení 2019/1150 uvádí, že „[č]lenské státy by měly mít povinnost zajistit odpovídající a účinné vymáhání tohoto nařízení. V členských státech existují různé systémy vymáhání a členské státy by neměly mít povinnost zřizovat nové vnitrostátní subjekty pro vymáhání. Členské státy by měly mít možnost svěřit vymáhání tohoto nařízení stávajícím orgánům, včetně soudů. Toto nařízení by nemělo členským státům ukládat povinnost stanovit vymáhání z moci úřední ani ukládat pokuty.“

51      Viz třetí a čtvrtá věta bodu 46 odůvodnění nařízení 2019/1150.

52      Viz čl. 14 odst. 9 nařízení 2019/1150.

53      Viz čl. 14 odst. 5 nařízení 2019/1150.

54      Viz čl. 14 odst. 1 nařízení 2019/1150 vykládaný ve světle bodu 45 odůvodnění tohoto nařízení.

55      Viz první a druhá věta bodu 45 odůvodnění nařízení 2019/1150.

56      Čl. 14 odst. 2 nařízení 2019/1150 totiž stanoví, že „[k]omise vybízí členské státy k tomu, aby si s dalšími členskými státy vyměňovaly osvědčené postupy a informace na základě rejstříků protiprávních jednání, která byla předmětem soudních příkazů u vnitrostátních soudů, pokud příslušné veřejné subjekty nebo orgány takové rejstříky zřídí“.

57      V tomto smyslu viz Franck, J.-U., „Individual Private Rights of Action under the Platform-to-Business Regulation“, European Business Law Review, 2023, vol. 34, č. 4, s. 528.

58      Pro úplnost, obdobná argumentace je zopakována, co se týče povinnosti poskytovatelů on-line služeb zapsat se do rejstříku, což znamená povinnost předat příslušné informace o jejich organizaci, které se týkají další věci řešené v tomto stanovisku.

59      Viz čl. 1 odst. 5 nařízení 2019/1150.

60      Článek 56 SFEU je uvedený ve čtvrtých předběžných otázkách ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, ve druhých předběžných otázkách ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, jakož i v páté předběžné otázce ve věci C‑665/22.

61      Je zajisté pravda, že čtvrté předběžné otázky ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22 odkazují výlučně na článek 56 SFEU a článek 16 směrnice 2006/123, aniž zmiňují směrnici 2000/31. Některé předběžné otázky v těchto věcech se však týkají posledně uvedené směrnice.

62      Tento přístup je slučitelný s přístupem, který Soudní dvůr zvolil v kontextu článku 56 SFEU [viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Airbnb Ireland a Airbnb Payments UK (C‑83/21, EU:C:2022:1018, bod 41)] a článku 3 směrnice 2000/31 [viz rozsudek ze dne 1. října 2020, A (Online reklama a prodej léčivých přípravků) (C‑649/18, EU:C:2020:764, bod 46)].

63      Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem je tomu tak ve věcech C‑665/22 a C‑666/22.

64      Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem je tomu tak ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22 a ve věci C‑664/22.

65      Pro ilustraci, co se týče poskytovatelů on-line zprostředkovatelských služeb, viz rozsudek ze dne 27. dubna 2022, Airbnb Ireland (C‑674/20, EU:C:2022:303, bod 31), a co se týče služeb poskytovaných poskytovateli internetových vyhledávačů, viz rozsudek ze dne 12. září 2019, VG Media (C‑299/17, EU:C:2019:716, bod 30).

66      Viz čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31.

67      Viz čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31.

68      Viz čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31.

69      Viz moje stanovisko ve věci LEA (C‑10/22, EU:C:2023:437, bod 49).

70      Což AGCOM provedl ve věci C‑664/22. Viz bod 42 tohoto stanoviska.

71      Viz čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31.

72      Viz bod 22 odůvodnění směrnice 2000/31.

73      V tomto smyslu viz rovněž Crabit, E., „La directive sur le commerce électronique: le projet “Méditerranée”, Revue du droit de l’Union européenne, 2000, č. 4, s. 767.

74      Viz bod 21 odůvodnění, druhá věta směrnice 2000/31.

75      Viz čl. 2 písm. h) bod ii) směrnice 2000/31.

76      Viz moje stanovisko ve věci LEA (C‑10/22, EU:C:2023:437, body 61, 63 a 64).

77      Název článku 3 směrnice 2000/31. Tato dvojznačnost se projevuje v právním základu této směrnice, který se týká jak svobody usazování, tak volného pohybu služeb, jakož i v bodech 1, 5 a 6 odůvodnění této směrnice.

78      Viz čl. 2 písm. h) bod i) druhá odrážka směrnice 2000/31.

79      Viz nedávný rozsudek ze dne 27. října 2022, Instituto do Cinema e do Audiovisual (C‑411/21, EU:C:2022:836, bod 29), který se týká poplatku určeného na financování podpory a šíření kinematografických a audiovizuálních děl. Viz rovněž, co se týče povinností týkajících se daňové oblasti vyloučené z působnosti směrnice 2000/31, rozsudky ze dne 27. dubna 2022, Airbnb Ireland (C‑674/20, EU:C:2022:303, bod 42), a ze dne 22. prosince 2022, Airbnb Ireland a Airbnb Payments UK (C‑83/21, EU:C:2022:1018, bod 45).

80      Viz bod 136 tohoto stanoviska.

81      Rozsudek ze dne 25. října 2011 (C‑509/09 a C‑161/10, EU:C:2011:685, bod 66). Viz rovněž rozsudek ze dne 15. března 2012, G (C‑292/10, EU:C:2012:142, bod 70).

82      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2011, eDate Advertising a další (C‑509/09 a C‑161/10, EU:C:2011:685, body 66 a 67).

83      Viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019 (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 71).

84      Rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 81).

85      Rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 82).

86      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2011 (C‑509/09 a C‑161/10, EU:C:2011:685, bod 66).

87      Rozsudek ze dne 1. října 2020 (C‑649/18, EU:C:2020:764, body 61 a 62).

88      Rozsudek ze dne 25. října 2011 (C‑509/09 a C‑161/10, EU:C:2011:685).

89      Rozsudek ze dne 19. prosince 2019 (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 71).

90      Rozsudek ze dne 1. října 2020 (C‑649/18, EU:C:2020:764).

91      Viz bod 7 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v této věci, podle něhož „nebylo popřeno, že [dotyčná] společnost je na základě zákona zmocněna prodávat léčivé přípravky veřejnosti v Nizozemsku, kde je řádně usazena“.

92      V tomto smyslu viz rovněž moje stanovisko ve věci Google Ireland a další (C‑376/22, EU:C:2023:467, bod 55).

93      Viz rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Itálie (C‑358/98, EU:C:2000:114, bod 11).

94      Viz rozsudek ze dne 9. března 2000, Komise v. Itálie (C‑358/98, EU:C:2000:114, body 13 a 14).

95      Viz rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Schnitzer (C‑215/01, EU:C:2003:662, body 36 a 37).

96      Viz rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Jyske Bank Gibraltar (C‑212/11, EU:C:2013:270, bod 59).

97      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, body 83 a 99).

98      Viz moje stanovisko ve věcech Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:336, body 134 a 135), LEA (C‑10/22, EU:C:2023:437, bod 51), a Google Ireland a další (C‑376/22, EU:C:2023:467, bod 54).

99      Rozsudek ze dne 9. listopadu 2023 (C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 60).

100      Viz bod 120 tohoto stanoviska.

101      Viz čl. 1 odst. 2 a bod 9 odůvodnění nařízení 2019/1150.

102      Viz bod 3 odůvodnění nařízení 2019/1150.

103      Viz rozsudek ze dne 1. října 2020, A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků) (C‑649/18, EU:C:2020:764, bod 64).

104      Viz bod 190 tohoto stanoviska.

105      Viz body 181 a 182 tohoto stanoviska.

106      Směrnice 2006/123 je uvedena ve čtvrtých předběžných otázkách ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, ve druhých předběžných otázkách ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, jakož i v páté předběžné otázce ve věci C‑665/22.

107      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, body 40 až 42). Viz rovněž moje stanovisko ve věci Star Taxi App (C‑62/19, EU:C:2020:692, bod 90).

108      Viz, co se týče směrnice 2000/31, rozsudek ze dne 1. října 2020, A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků) (C‑649/18, EU:C:2020:764, bod 34), a co se týče směrnice 2006/123, rozsudek ze dne 16. června 2015, Rina Services a další (C‑593/13, EU:C:2015:399, body 23 a násl.).

109      Viz bod 125 tohoto stanoviska.

110      Tyto povinnosti jsou totiž uvedeny ve druhých a pátých předběžných otázkách ve spojených věcech C‑662/22 a C‑667/22, ve třetích předběžných otázkách ve spojených věcech C‑664/22 a C‑666/22, jakož i ve třetí a šesté předběžné otázce ve věci C‑665/22.

111      Viz body 181 a 182 tohoto stanoviska.

112      V tomto smyslu viz, co se týče směrnic 2000/31 a 2015/1535, rozsudky ze dne 19. prosince 2019, Airbnb Ireland (C‑390/18, EU:C:2019:1112, bod 100), a ze dne 3. prosince 2020, Star Taxi App (C‑62/19, EU:C:2020:980, bod 57).

113      Viz body 181 a 182 tohoto stanoviska.

114      Rozsudek ze dne 9. listopadu 2023 (C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 37).

115      Viz bod 219 tohoto stanoviska.

116      Viz bod 214 tohoto stanoviska.

117      Viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Star Taxi App (C‑62/19, EU:C:2020:980, bod 61).

118      Článek 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2015/1535 poskytuje ve svém druhém pododstavci v tomto ohledu dvě dodatečná objasnění. Tak zaprvé se předpis považuje za zaměřený specificky na služby informační společnosti, je-li s ohledem na jeho odůvodnění a jeho znění zvláštním záměrem a cílem všech nebo některých jeho ustanovení upravovat tyto služby výslovně a cíleně. Zadruhé předpis se nepovažuje za zaměřený specificky na služby informační společnosti, působí-li na tyto služby pouze nepřímo nebo vedlejším způsobem.

119      Viz bod 134 tohoto stanoviska.

120      V tomto smyslu Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 20. prosince 2017, Falbert a další (C‑255/16, EU:C:2017:983, body 35 a 36), vyneseném za platnosti směrnice, která předcházela směrnici 2015/1535, a sice směrnice 98/34, že vnitrostátní předpis, jehož účelem je rozšířit stávající předpis na služby informační společnosti, musí být kvalifikován jako „předpis pro služby“ ve smyslu této směrnice.

121      V tomto smyslu, co se týče čl. 10 odst. 1 první odrážky směrnice 98/34, který stanovil obdobnou výjimku, viz rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Portugalsko (C‑500/03, EU:C:2005:515, bod 33).

122      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2000, Unilever (C‑443/98, EU:C:2000:496, bod 29).