null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
LAILY MEDINA
přednesené dne 16. května 2024(1)
Věc C‑697/22 P
Koiviston Auto Helsinki Oy, dříve Helsingin Bussiliikenne Oy,
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Autobusová doprava – Úvěr na vybavení a kapitálové úvěry poskytnuté městem Helsinky – Rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za neslučitelnou s vnitřním trhem a ukládá její navrácení – Ekonomická kontinuita – Procesní práva zúčastněných stran – Článek 6 odst. 1 nařízení (EU) 2015/1589 – Zveřejnění doplňujícího nebo opraveného rozhodnutí o zahájení řízení – Porušení podstatné formální náležitosti – Zásada proporcionality“
I. Úvod
1. Toto stanovisko se týká kasačního opravného prostředku podaného společností Koiviston Auto Helsinki Oy, dříve Helsingin Bussiliikenne Oy, jenž směřuje ke zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 14. září 2022, Helsingin Bussiliikenne v. Komise(2). Tímto rozsudkem Tribunál zamítl žalobu na zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2020/1814 ze dne 28. června 2019 o státní podpoře poskytnuté Finskem ve prospěch navrhovatelky(3).
2. Evropská komise ve svém rozhodnutí označila navrhovatelku za skutečného příjemce podpory z důvodu její ekonomické kontinuity s původním příjemcem této podpory. Avšak vzhledem k tomu, že k převodu obchodní činnosti na navrhovatelku, který tuto kontinuitu odůvodňuje, došlo až po zahájení formálního vyšetřovacího řízení, neposkytla jí Komise možnost předložit v jeho průběhu připomínky.
3. Tribunál rozhodl, že i když Komise porušila právo navrhovatelky účastnit se formálního vyšetřovacího řízení, jak vyžaduje čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení (EU) 2015/1589(4), neprokázala navrhovatelka, že kdyby jí bylo umožněno předložit připomínky, mohly by tyto připomínky změnit posouzení provedené Komisí k otázce ekonomické kontinuity příjemců dotčené podpory. Za těchto okolností nebylo důvodné zrušit sporné rozhodnutí.
4. Projednávaný kasační opravný prostředek poskytuje Soudnímu dvoru další příležitost vyložit pojmy „relevantní skutkové a právní otázky“, které vyplývají z čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589, a objasnit právní důsledky, které je třeba vyvodit z toho, že skutečný příjemce protiprávní podpory nemá možnost předložit připomínky v průběhu formálního vyšetřovacího řízení, zejména pokud je dotčená podnikatelská činnost převedena na nového vlastníka po uplynutí lhůty, kterou Komise poskytla zúčastněným stranám k podání připomínek.
II. Právní rámec
5. Článek 1 nařízení 2015/1589, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se použijí tyto definice:
[...]
h) ‚zúčastněnou stranou‘ se rozumí kterýkoliv členský stát, osoba, podnik nebo sdružení podniků, jejichž zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, zejména příjemce podpory, konkurenční podniky a profesní sdružení.“
6. Článek 6 nařízení 2015/1589, nadepsaný „Formální vyšetřovací řízení“, stanoví:
„1. Rozhodnutí o zahájení formální[ho] vyšetřovacího řízení shrne relevantní skutkové a právní otázky, zahrne předběžné hodnocení Komise o charakteru navrhovaného opatření jako podpory a vyloží pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem. V rozhodnutí jsou dotyčný členský stát a ostatní zúčastněné strany vyzvány k předložení připomínek v předepsané lhůtě, která obvykle nepřesáhne jeden měsíc. V řádně odůvodněných případech může Komise předepsanou lhůtu prodloužit.
[...]“
III. Skutečnosti předcházející sporu
7. Skutečnosti předcházející sporu byly uvedeny v bodech 2 až 9 napadeného rozsudku a lze je shrnout následovně.
8. Společnost Helsingin Bussiliikenne (dále jen „stará společnost HelB“)(5) byla založena dne 1. ledna 2005 společností Suomen Turitiauto Oy, soukromou přepravní společností ve vlastnictví Helsingin kaupunki (město Helsinky, Finsko) poté, co tato společnost nabyla aktiva a pasiva společnosti HKL-Bussiliikenne Oy, která byla podnikem zřízeným jako osamostatněný podnik odboru dopravních služeb města Helsinky. Stará společnost HelB provozovala autobusové linky v regionu Helsinky (Finsko) a nabízela služby charterové dopravy a pronájmu autobusů. Tato společnost byla ve 100% vlastnictví města Helsinky.
9. V letech 2002 až 2012 zavedlo město Helsinky různá opatření ve prospěch společnosti HKL-Bussiliikenne a staré společnosti HelB (dále jen „sporná opatření“). Zaprvé v roce 2002 byl společnosti HKL-Bussiliikenne poskytnut investiční úvěr ve výši 14,5 milionu eur na financování nákupu vybavení pro provozování autobusové dopravy. Tento úvěr převzala stará společnost HelB dne 1. ledna 2005. Zadruhé město Helsinky poskytlo posledně uvedené společnosti v okamžiku jejího založení kapitálový úvěr v celkové výši 15 893 700,37 eura určený k refinancování některých závazků společností HKL-Bussiliikenne a Suomen Turitiauto. Zatřetí dne 31. ledna 2011 a 23. května 2012 poskytlo město Helsinky staré společnosti HelB dva nové kapitálové úvěry v uvedeném pořadí ve výši 5,8 milionu eur a 8 milionů eur.
10. Dne 31. října 2011 podaly podniky veřejné dopravy Nobina Sverige AB a Nobina Finland Oy stížnost ke Komisi, ke které se dne 15. listopadu 2011 připojila jejich mateřská společnost, Nobina AB. V této stížnosti tvrdily, že Finská republika poskytla staré společnosti HelB protiprávní podporu. Dne 22. listopadu 2011 předala Komise tuto stížnost Finské republice.
11. Rozhodnutím C(2015) 80 final ze dne 16. ledna 2015(6) zahájila Komise formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU týkající se zejména sporných opatření. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 10. dubna 2015 a zúčastněné strany byly vyzvány, aby předložily své připomínky ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto zveřejnění.
12. Kromě toho město Helsinky informovalo dne 24. června 2015 v průběhu řízení Komisi o uskutečnění prodeje staré společnosti HelB. Dne 5. listopadu 2015 předala Finská republika Komisi návrh kupní smlouvy vyhotovený s navrhovatelkou.
13. Dne 14. prosince 2015 byla stará společnost HelB prodána navrhovatelce, dříve nesoucí obchodní název Viikin Linja Oy. Podle ujednání kupní smlouvy se obchodní název této společnosti změnil na Helsingin Bussiliikenne Oy (dále jen „nová společnost HelB“). Akty týkající se prodeje zahrnovaly doložku, jež zaručovala úplné odškodnění nabyvatele staré společnosti HelB v případě žádosti o navrácení státní podpory (dále jen „doložka o odškodnění“), a část kupní ceny byla uložena na účelově vázaný účet až do přijetí konečného rozhodnutí o státní podpoře, nebo nejpozději do 31. prosince 2022.
14. Převod ve prospěch společnosti Viikin Linja se týkal celé podnikatelské činnosti staré společnosti HelB. Stará společnost HelB si již neponechala žádná aktiva, s výjimkou částek, které byly nebo měly být připsány na účelově vázaný účet. Závazky vyplývající ze sporných opatření nebyly převedeny na novou společnost HelB. Po prodeji staré společnosti HelB město Helsinky osvobodilo starou společnost HelB od povinnosti splatit zbývající částku úvěru na vybavení z roku 2002. Kromě toho dne 11. prosince 2015 město Helsinky přeměnilo nesplacené částky kapitálových úvěrů z let 2005, 2011 a 2012 na vlastní kapitál staré společnosti HelB.
15. Dne 28. června 2019 přijala Komise sporné rozhodnutí, aniž navrhovatelku vyzvala k podání připomínek. Výrok sporného rozhodnutí zní takto:
„Článek 1
Státní podpora ve výši 54 231 850 EUR, kterou [Finská republika] poskytla protiprávně v rámci [sporných] opatření v rozporu s čl. 108 odst. 3 [SFEU] ve prospěch společnosti Helsingin Bussiliikenne Oy, není slučitelná s vnitřním trhem.
Článek 2
1. [Finská republika] získá zpět od příjemce podporu uvedenou v článku 1.
2. Vzhledem k ekonomické kontinuitě mezi starou společností HelB (nyní Helsingin kaupungin Linja-autotoiminta Oy) a novou společností HelB (celý název – Helsingin Bussiliikenne Oy, dříve – Viikin Linja Oy) se povinnost navrátit podporu rozšiřuje i na novou společnost HelB (celý název – Helsingin Bussiliikenne Oy).
3. Částky, které mají být navráceny, jsou úročeny ode dne, kdy byly příjemci dány k dispozici, do dne jejich skutečného navrácení.
[...]
Článek 4
1. Do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí předá [Finská republika] Komisi tyto informace:
a) celkovou částku (jistinu a úroky), kterou má příjemce navrátit;
[...]“
IV. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
16. Nová společnost HelB, podporovaná Finskou republikou, se domáhala, aby Tribunál zrušil sporné rozhodnutí.
17. Na podporu své žaloby předložila pět žalobních důvodů, z nichž první vycházel z podstatné vady řízení spočívající v tom, že sporné rozhodnutí bylo přijato v rozporu s jejími procesními právy, druhý ze zjevného pochybení Komise při jejím posouzení existence ekonomické kontinuity mezi starou a novou společností HelB, třetí z nedostatečného odůvodnění sporného rozhodnutí, čtvrtý z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a proporcionality, a pátý z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU.
18. Napadeným rozsudkem Tribunál tuto žalobu zamítl v plném rozsahu.
19. V prvé řadě, pokud jde o žalobní důvod vycházející z podstatné vady řízení, který je předmětem projednávaného kasačního opravného prostředku, Tribunál zaprvé rozhodl, že Komise nebyla povinna rozšířit formální vyšetřovací řízení na základě nového nebo opraveného rozhodnutí o zahájení řízení, jak tvrdila navrhovatelka(7).
20. Tribunál však zadruhé rozhodl, že v souladu s judikaturou vyplývající z rozsudku ze dne 11. listopadu 2021, Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko(8), zvláštní okolnosti projednávané věci odůvodňovaly, aby Komise v rozsahu, v němž hodlala přezkoumat otázku ekonomické kontinuity mezi činnostmi staré a nové společnosti HelB, více zapojila navrhovatelku do řízení jakožto skutečného příjemce sporných opatření. Tribunál dospěl k závěru, že Komise tím, že navrhovatelce neumožnila předložit připomínky k otázce ekonomické kontinuity, porušila právo zaručené čl. 108 odst. 2 SFEU(9).
21. Zatřetí Tribunál uvedl, že jelikož se zjištěné porušení netýká povinností, které má Komise ke dni zahájení formálního vyšetřovacího řízení, ale povinností Komise z důvodu zvláštní okolnosti, která nastala v průběhu tohoto řízení(10), je třeba mít za to, že se tento orgán dopustil vady řízení a neporušil podstatnou formální náležitost(11). Podle Tribunálu však navrhovatelka neprokázala, jak vyžaduje judikatura v tomto typu případů, že kdyby jí bylo umožněno předložit připomínky k otázce ekonomické kontinuity, mohly by tyto připomínky změnit posouzení provedené Komisí v tomto ohledu(12).
22. V druhé řadě, pokud jde o žalobní důvod týkající se porušení zásady proporcionality, Tribunál měl zaprvé za to, že navrhovatelka nemůže důvodně tvrdit, že povinnost navrácení státní podpory vyplývající ze sporných opatření se musí týkat pouze nižší částky, než je výše této podpory(13). Zadruhé uvedl, že na rozdíl od toho, co tvrdila navrhovatelka, není Komise povinna určit, v jakém rozsahu má být podpora vyplývající ze sporných opatření od ní získána zpět. Finské republice, jíž bylo sporné rozhodnutí určeno, totiž příslušelo, aby v rámci opatření, která je povinna přijmout podle článku 288 SFEU k zajištění účinného navrácení dlužných částek, vymohla dotčenou podporu, když ne od staré společnosti HelB, tak od navrhovatelky(14).
V. Návrhová žádání účastnic řízení
23. Navrhovatelka ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek;
– zrušil sporné rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení vynaložených před Tribunálem a Soudním dvorem, včetně zákonných úroků.
24. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek;
– uložil navrhovatelce náhradu veškerých nákladů řízení Komise.
VI. Analýza
25. Na podporu svého kasačního opravného prostředku vznáší navrhovatelka dva důvody kasačního opravného prostředku vycházející z podstatné vady řízení a z porušení zásady proporcionality.
A. K prvnímu důvodu, vycházejícímu z podstatné vady řízení
26. Ve svém prvním důvodu navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že Komise neporušila podstatnou formální náležitost během formálního vyšetřovacího řízení ohledně sporných opatření.
27. Tento důvod se dělí na tři části, které se týkají zaprvé povinnosti Komise rozšířit formální vyšetřovací řízení na základě zveřejnění doplňujícího nebo opraveného rozhodnutí o zahájení řízení, zadruhé kvalifikace porušení čl. 108 odst. 2 SFEU zjištěného Tribunálem jako vady řízení, a nikoli jako porušení podstatné formální náležitosti a zatřetí zjištění, podle kterého připomínky navrhovatelky k otázce ekonomické kontinuity nemohly změnit posouzení Komise ve sporném rozhodnutí.
1. K první části, týkající se povinnosti Komise rozšířit formální vyšetřovací řízení na základě zveřejnění doplňujícího nebo opraveného rozhodnutí o zahájení řízení
28. V první části tohoto důvodu navrhovatelka tvrdí, že Tribunál chybně rozhodl, že Komise nebyla povinna rozšířit rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení poté, co na ni byla převedena činnost staré společnosti HelB. Podle navrhovatelky byl takový převod novou skutečností, která nebyla obsažena v rozhodnutí o zahájení řízení a měla přimět Komisi k rozšíření formálního řízení na základě přijetí doplňujícího rozhodnutí o zahájení řízení nebo přinejmenším opravy původního rozhodnutí o zahájení řízení. Tento krok Komise by navrhovatelce umožnil, aby jako zúčastněná strana předložila své připomínky, zejména k otázce ekonomické kontinuity se starou společností HelB, jak to vyžaduje čl. 108 odst. 2 SFEU.
29. Komise s těmito argumenty nesouhlasí. Podobně jako Tribunál má za to, že existence ekonomické kontinuity mezi starou a novou společností HelB neznamená, že došlo ke změně názoru na příjemce, vůči kterému musela Komise posoudit existenci podpory a její slučitelnost s vnitřním trhem. Zjištění týkající se ekonomické kontinuity neznamenalo ani to, že Komise rozšířila předmět vyšetřovacího řízení. Za těchto okolností se Komise domnívá, že nebyla povinna rozšířit formální vyšetřovací řízení na základě přijetí doplňujícího rozhodnutí o zahájení řízení, ani na základě zveřejnění opraveného rozhodnutí.
30. Podle čl. 108 odst. 2 prvního pododstavce SFEU zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná s vnitřním trhem podle článku 107 SFEU nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví.
31. Podle ustálené judikatury platí, že formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU je nevyhnutelné, pokud Komise zaznamená závažné obtíže při posouzení toho, zda je opatření podporou ve smyslu článku 107 SFEU a zda je podpora slučitelná s vnitřním trhem(15). Toto řízení má dvojí cíl: jednak umožnit Komisi, aby před přijetím rozhodnutí získala úplné informace o všech okolnostech věci, a jednak chránit práva potenciálně zúčastněných třetích stran(16).
32. V tomto posledně uvedeném ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že i když je řízení v oblasti státních podpor vzhledem ke své obecné logice řízením zahájeným pouze vůči členskému státu odpovědnému za poskytnutí podpory(17), čl. 108 odst. 2 SFEU ukládá Komisi povinnost v případě, že se rozhodne zahájit formální vyšetřovací řízení ohledně opatření podpory, umožnit zúčastněným stranám předložit jejich připomínky(18).
33. Dosah této povinnosti určuje čl. 1 písm. h) nařízení 2015/1589, který do kategorie „zúčastněných stran“ zahrnuje mimo jiné kterýkoliv podnik, jehož zájmy by mohly být ovlivněny poskytnutím podpory, zejména příjemce podpory.
34. Soudní dvůr rovněž uvedl, že zveřejnění oznámení v Úředním věstníku Evropské unie je přiměřeným prostředkem k tomu, aby se všechny zúčastněné strany dozvěděly o zahájení řízení. Cílem tohoto oznámení je získat od posledně uvedených všechny informace, které mají vést Komisi při jejích budoucích krocích. Takové oznámení zaručuje rovněž dotčeným kruhům možnost být vyslechnut(19).
35. Konečně je třeba připomenout, že třebaže se zúčastněné strany nemohou během formálního vyšetřovacího řízení dovolávat práva na obhajobu, neboť toto řízení nemá kontradiktorní povahu(20), mají právo účastnit se správního řízení vedeného Komisí v rozsahu přiměřeném s ohledem na okolnosti daného případu(21).
36. V projednávané věci Tribunál v bodech 36 až 41 napadeného rozsudku odmítl argument navrhovatelky, že Komise byla povinna doplnit nebo opravit rozhodnutí o zahájení řízení po převodu staré společnosti HelB(22).
37. Tribunál měl v podstatě na jedné straně za to, že Komise nezměnila analýzu, kterou provedla v rozhodnutí o zahájení řízení, pokud jde o příjemce sporných opatření a obecně o existenci podpory nebo její slučitelnost s vnitřním trhem.
38. Na druhé straně Tribunál rozhodl, že okolnost, že ve výroku sporného rozhodnutí měla Komise za to, že povinnost navrácení podpory vyplývající ze sporných opatření musí být rozšířena na novou společnost HelB z důvodu ekonomické kontinuity se starou společností HelB, nemůže být postavena na roveň změně příjemce opatření, vůči kterému musí Komise posoudit existenci podpory a její slučitelnost s vnitřním trhem.
39. Podle mého názoru nelze takové úvahy potvrdit.
40. Je třeba připomenout, že čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589 stanoví povinný obsah rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Toto ustanovení vyžaduje, aby Komise v uvedeném rozhodnutí shrnula relevantní skutkové a právní otázky pro přezkum, který má být v rámci tohoto řízení proveden, zahrnula v něm předběžné hodnocení dotčeného opatření jako podpory a vyložila důvody, které vyvolávají pochybnosti o slučitelnosti tohoto opatření s vnitřním trhem.
41. Pokud jde o pojmy „relevantní skutkové a právní otázky“ vyplývající z čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589, z judikatury Soudního dvora v podstatě vyplývá, že tyto pojmy musí být vykládány s ohledem na cíle formálního vyšetřovacího řízení, zejména na to, aby zúčastněné strany mohly předložit své připomínky ke skutečnostem, které vedly Komisi k zahájení tohoto řízení a zajistit tak užitečný účinek čl. 108 odst. 2 SFEU(23).
42. Soudní dvůr ve své judikatuře v tomto ohledu sice výslovně nerozhodl, avšak Tribunál opakovaně rozhodl, že určení příjemce podpory(24), pokud je možné ve fázi zahájení formálního vyšetřovacího řízení(25), představuje relevantní otázku ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589. Právě na základě takového určení totiž Komise nařizuje dotčenému členskému státu, pokud dospěje k závěru, že byla poskytnuta protiprávní podpora, aby přijal veškerá nezbytná opatření k jejímu navrácení(26).
43. Základy této judikatury, které by podle mého názoru mohl Soudní dvůr snadno převzít, zůstávají v platnosti, pokud jde o skutečného příjemce podpory, neboť je to právě tento příjemce, kdo je povinen vrátit podporu, pokud Komise zjistí, jako v projednávaném případě, že existuje ekonomická kontinuita s původním příjemcem této podpory. Tento skutečný příjemce tedy musí být považován za relevantní otázku ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589, a proto musí být – za předpokladu, že je možné jej v této fázi určit, byť jen předběžně – uveden ve výroku rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.
44. V projednávané věci však vyvstává otázka, zda v případě, že je skutečný příjemce znám až po uplynutí lhůty, kterou Komise v souladu s čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589 stanovila zúčastněným stranám k podání připomínek, musí být před přijetím konečného rozhodnutí zveřejněno nové rozhodnutí nebo alespoň opravené rozhodnutí.
45. V tomto ohledu je třeba bez dalšího připomenout, že právní předpisy upravující řízení v oblasti státních podpor výslovně nezmiňují možnost přijmout doplňující nebo opravené rozhodnutí o zahájení řízení, pokud jde o probíhající řízení.
46. Podle judikatury Soudního dvora však tento závěr nemůže vést k tomu, že by Komisi bylo zakázáno opravit, nebo případně rozšířit formální vyšetřovací řízení, pokud zjistí, že původní rozhodnutí o zahájení tohoto řízení bylo založeno na neúplných skutkových zjištěních nebo na jejich nesprávné právní kvalifikaci(27).
47. Judikatura Soudního dvora vede obdobně k závěru, že rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení je založeno na neúplných skutečnostech nejen v případě, že v něm chybí odkaz na skutečnosti známé v době jeho přijetí, ale také z důvodu, že se v průběhu tohoto řízení objevily nové nebo odlišné skutečnosti(28).
48. Z toho vyplývá, že pokud může určitá skutečnost představovat „relevantní otázku“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589, její absence nebo neúplnost, či dokonce chybná povaha ve výroku rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení vyžaduje, aby Komise přijala buď doplňující rozhodnutí, nebo rozhodnutí o opravě(29) bez ohledu na to, zda tato skutečnost zahájení tohoto řízení předcházela, či nikoli.
49. V projednávané věci je třeba konstatovat, že jak vyplývá z bodů 42 až 46 napadeného rozsudku, Komise věděla o procesu převodu činností staré společnosti HelB od června 2015 a že mezi datem tohoto převodu a datem přijetí sporného rozhodnutí uplynula doba tří a půl roku. Navíc převod mezi starou a novou společností HelB vedl Komisi k tomu, že v článku 2 sporného rozhodnutí konstatovala ekonomickou kontinuitu mezi těmito dvěma podniky a na tomto základě povinnost navrhovatelky vrátit dotčenou podporu, tak jak je vymezena v článku 1 tohoto rozhodnutí.
50. Z výše uvedených zjištění podle mého názoru jasně vyplývá, že rozsah přezkumu, který Komise skutečně provedla v průběhu formálního řízení a který se konkrétně projevil ve výroku sporného rozhodnutí, přesáhl rozsah původně vymezený v rozhodnutí o zahájení tohoto řízení. Vzhledem k tomu, že k převodu mezi starou a novou společností HelB došlo později, nebyl totiž v rozhodnutí o zahájení řízení zmíněn, přestože jej Komise použila jako jeden z hlavních aspektů svého přezkumu při určení navrhovatelky jako skutečného příjemce dotčené podpory.
51. To přitom na jedné straně jasně ukazuje, že se převod mezi starou a novou společností HelB, jakmile se o něm Komise dozvěděla, stal relevantní otázkou jejího přezkumu ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589, a že rozhodnutí o zahájení formálního řízení bylo tudíž založeno na neúplném uvedení relevantních otázek.
52. Na druhé straně, jelikož rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení nebylo doplněno za účelem určení navrhovatelky jako skutečného příjemce podpory, lze konstatovat rozpor mezi rámcem přezkumu provedeného Komisí a její povinností vyzvat zúčastněné strany k podání připomínek v souladu s čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589.
53. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka konkrétně nebyla určena jako skutečný příjemce dotčené podpory, nemohla v žádné fázi řízení před Komisí předložit připomínky podle čl. 108 odst. 2 SFEU, ačkoli byla zúčastněnou stranou, které se přímo týkala jedna z relevantních otázek formálního vyšetřovacího řízení. Jak navrhovatelka tvrdí, přestože byla ve srovnatelné situaci jako původní příjemce podpory, neměla nejmenší možnost předložit vlastní připomínky, relevantní informace a důkazy týkající se skutečného prospěchu z dotčené podpory před tím, než Komise přijala rozhodnutí o jejím navrácení.
54. Ostatním zúčastněným stranám mělo být rovněž umožněno, aby předložily připomínky k ekonomické kontinuitě mezi starou a novou společností HelB. V tomto ohledu stačí například poznamenat, že podniky konkurující navrhovatelce, které podaly stížnost ke Komisi, mohly chtít předložit své připomínky k navrácení podpory od nové společnosti HelB, která se po převodu činnosti staré společnosti HelB stala jejich konkurentem na trhu. Vzhledem k tomu, že Komise během formálního vyšetřovacího řízení nezveřejnila žádné doplňující rozhodnutí, kterým by je o této nové skutečnosti informovala, přitom neměly ani možnost se k této otázce vyjádřit.
55. S přihlédnutím k výše uvedenému se domnívám, že jelikož rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení původně neobsahovalo všechny relevantní otázky, na nichž Komise následně založila svou analýzu, mělo být zveřejněno doplňující rozhodnutí, aby byly splněny povinnosti vyplývající z čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589(30).
56. Výše uvedené zjištění nemůže být zpochybněno argumenty Komise.
57. Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je třeba konstatovat, že v rozsahu, v němž přezkum provedený ve sporném rozhodnutí určuje navrhovatelku jako příjemce odpovědného za vrácení dotčené podpory, nemohl Tribunál, aniž se dopustil pochybení, rozhodnout, že analýza, kterou Komise provedla v rozhodnutí o zahájení řízení, pokud jde o příjemce sporných opatření, nebyla změněna. V tomto ohledu je třeba připomenout, že společnost, která byla původním příjemcem podpory, v podstatě zanikla a disponuje pouze zbytkovým majetkem, takže se navrhovatelka, jakožto skutečný příjemce podpory podle Komise, stala jediným podnikem, od něhož bylo možné požadovat navrácení podpory.
58. Zadruhé přístup, který navrhuji Soudnímu dvoru přijmout, nemůže narušit, jak tvrdí Komise, dvoustrannou povahu formálního vyšetřovacího řízení mezi Komisí a dotčeným členským státem, jak je popsána v ustálené judikatuře Soudního dvora. Právě naopak je jeho cílem zajistit dodržování povinností, které znění čl. 108 odst. 2 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589 výslovně ukládají Komisi ohledně práv, která tato ustanovení přiznávají zúčastněným stranám.
59. Zatřetí skutečnost, že Komise má pravomoc přijímat související a doplňující rozhodnutí týkající se skutečného příjemce podpory, jak tvrdí, nemůže zpochybnit výše uvedené posouzení. Zaprvé je totiž třeba poznamenat, že tomu tak nebylo v projednávané věci, kdy se Komise rozhodla přijmout závěr o skutečném příjemci podpory přímo ve sporném rozhodnutí na základě formálního vyšetřovacího řízení. Zadruhé je třeba uvést, že při přijímání souvisejících a doplňujících rozhodnutí může skutečný příjemce podpory předložit připomínky týkající se ekonomické kontinuity s jiným podnikem, což se v projednávané věci rozhodně nestalo.
60. Z toho vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 41 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise nebyla povinna zveřejnit doplňující rozhodnutí o zahájení řízení po převodu činností mezi starou společností HelB a navrhovatelkou.
61. Za těchto okolností by podle mého názoru mělo být vyhověno první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, což by mělo vést Soudní dvůr ke zrušení napadeného rozsudku, aniž je nutné rozhodnout o dalších dvou částech tohoto důvodu kasačního opravného prostředku nebo o druhém důvodu kasačního opravného prostředku, který předložila navrhovatelka.
62. Kromě toho je třeba připomenout, že podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.
63. V projednávané věci se vzhledem k tomu, že se žaloba na neplatnost podaná navrhovatelkou u Tribunálu opírá o žalobní důvody, které byly předmětem kontradiktorní diskuse před Tribunálem a jejichž přezkum podle mého názoru nevyžaduje přijetí žádných dalších organizačních procesních opatření nebo dokazování ve věci, domnívám, že Soudní dvůr může v této věci sám vydat konečné rozhodnutí.
64. Je totiž třeba poznamenat, že první důvod znějící na zrušení, který navrhovatelka uplatnila u Tribunálu, vychází z podstatné vady řízení v rozsahu, v němž bylo sporné rozhodnutí přijato v rozporu s jejími procesními právy.
65. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že povinnost umožnit zúčastněným stranám, aby předložily připomínky při zahájení formálního vyšetřovacího řízení, má povahu podstatné formální náležitosti a že neuvedení relevantní otázky ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589 v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení musí být považováno za porušení takové formální náležitosti, které vede ke zrušení tohoto rozhodnutí ex lege(31).
66. Takový důsledek musí být samozřejmě uznán za stejných podmínek, pokud Komise nesprávně nezveřejnila doplňující rozhodnutí o zahájení řízení poté, co nastala nová skutečnost, která představuje relevantní otázku ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589.
67. V projednávané věci v rozsahu, v němž nezveřejnění doplňujícího rozhodnutí o zahájení řízení Komisí představuje porušení podstatné formální náležitosti řízení, je třeba vyhovět prvnímu důvodu znějícímu na zrušení, který navrhovatelka uplatnila u Tribunálu, a v souladu s návrhovými žádáními, které navrhovatelka uvedla ve své žalobě, zrušit sporné rozhodnutí.
68. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy se budu pouze podpůrně a pro případ, že by Soudní dvůr nesouhlasil s mými předchozími návrhy, stručně zabývat druhou a třetí částí tohoto důvodu.
2. K druhé části, týkající se kvalifikace porušení čl. 108 odst. 2 SFEU zjištěného Tribunálem jako vady řízení
69. V druhé části svého prvního důvodu navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když rozhodl, že porušení jejího práva účastnit se správního řízení nepředstavuje porušení podstatné formální náležitosti řízení, ale pouze vadu řízení, která může vést ke zrušení sporného rozhodnutí pouze tehdy, pokud se prokáže, že nebýt této vady, mohlo mít posledně uvedené rozhodnutí jiný obsah.
70. Komise s těmito argumenty nesouhlasí. Ačkoli souhlasí se závěrem Tribunálu, že nedošlo k porušení podstatné formální náležitosti řízení, má za to, že by Soudní dvůr měl nahradit odůvodnění napadeného rozsudku, neboť se domnívá, že se nedopustila žádného pochybení, když navrhovatelku více nezapojila do formálního vyšetřovacího řízení.
71. Úvodem je třeba poznamenat, že tato část prvního důvodu vychází z předpokladu, že v rozporu se závěrem vyplývajícím z mé předchozí analýzy Komise nebyla povinna zveřejnit doplňující rozhodnutí o zahájení řízení po převodu činnosti staré společnosti HelB na navrhovatelku. Takový závěr přitom nevylučuje, že Komise byla přesto povinna navrhovatelku do řízení zapojit na základě čl. 108 odst. 2 SFEU.
72. V tomto ohledu Tribunál v bodě 48 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že zvláštní okolnosti projednávané věci odůvodňují, aby Komise v rozsahu, v němž hodlala přezkoumat otázku ekonomické kontinuity mezi činnostmi staré a nové společnosti HelB, více zapojila navrhovatelku do řízení jakožto skutečného příjemce sporných opatření. Komise tím, že navrhovatelce neumožnila předložit připomínky k otázce ekonomické kontinuity, porušila – jak uvedl Tribunál – právo zaručené čl. 108 odst. 2 SFEU.
73. Pokud jde zaprvé o návrh Komise na nahrazení odůvodnění, ztotožňuji se s posouzením Tribunálu, že navrhovatelka měla být víc zapojena do formálního vyšetřovacího řízení, takže absence tohoto zapojení vedla k porušení jejích procesních práv.
74. Jak totiž bylo uvedeno v bodě 47 tohoto stanoviska, Soudní dvůr rozhodl, že existují okolnosti, za nichž zjištění nových nebo odlišných skutečností od těch, které jsou uvedeny v rozhodnutí o zahájení řízení, může vyžadovat větší zapojení zúčastněných stran(32).
75. V projednávané věci měl Tribunál s ohledem na výše uvedenou judikaturu správně za to, že převod činností ze staré společnosti HelB na novou společnost HelB představuje okolnost, která odůvodňuje účast navrhovatelky ve formálním vyšetřovacím řízení, zejména vzhledem k tomu, že Komise během tohoto řízení přezkoumala otázku ekonomické kontinuity mezi činnostmi staré a nové společnosti HelB a na závěrech vyplývajících z tohoto přezkumu založila odůvodnění a výrok sporného rozhodnutí.
76. Vzhledem k tomu, že Komise do řízení nikdy nezapojila navrhovatelku jako skutečného příjemce sporných opatření, ačkoli na konci tohoto řízení rozhodla o rozšíření povinnosti navrácení dotčené podpory na navrhovatelku, přitom nesplnila své procesní povinnosti ve vztahu k navrhovatelce.
77. Proto se domnívám, že závěr Tribunálu, že Komise porušila právo navrhovatelky zaručené čl. 108 odst. 2 SFEU, je správný.
78. Nahrazení odůvodnění požadované Komisí by podle mého názoru mělo být odmítnuto.
79. Pokud jde zadruhé o právní důsledky, které lze vyvodit z toho, že Komise porušila své procesní povinnosti ve vztahu k navrhovatelce, Tribunál v bodech 49 až 51 napadeného rozsudku kvalifikoval toto porušení jako „vadu řízení“.
80. Tribunál v podstatě rozhodl, že porušení spočívající v nezapojení navrhovatelky do formálního vyšetřovacího řízení se týká nikoli povinností, které měla Komise ke dni zahájení tohoto řízení, což by jej vedlo k závěru, že došlo k porušení podstatné formální náležitosti, nýbrž povinností, které měla Komise z důvodu zvláštní okolnosti vyplývající z události, která nastala poté, co byly zúčastněné strany vyzvány k předložení svých připomínek, a před přijetím sporného rozhodnutí. Tribunál v tomto ohledu vycházel z rozsudku Komise v. Freistaat Bayern a další(33).
81. Za těchto okolností Tribunál dospěl k závěru, že sporné rozhodnutí by mohlo být zcela nebo zčásti zrušeno pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že nebýt této vady, mohlo mít toto rozhodnutí jiný obsah.
82. Domnívám se však, že rozlišení, které Tribunál provedl pro účely konstatování porušení podstatné formální náležitosti nebo alternativně vady řízení, je založeno na umělých předpokladech, neboť porušení procesních práv zúčastněných stran nelze postihovat rozdílně v závislosti na tom, kdy k tomuto porušení došlo. V opačném případě, jak tvrdí navrhovatelka, by zúčastněné strany, které získaly toto postavení před zahájením formálního vyšetřovacího řízení, byly zvýhodněny oproti těm, které je získaly později – v důsledku události, jako v projednávané věci, která nastala po tomto zahájení – a na které by se tudíž vztahovala přísnější povinnost dokazování proto, aby dosáhly zrušení dotčeného aktu.
83. Naproti tomu, jak bylo uvedeno v bodě 48 tohoto stanoviska, jedinou rozhodující okolností pro konstatování porušení podstatné formální náležitosti je skutečnost, že Komise neposkytla zúčastněným stranám možnost předložit připomínky alespoň zpočátku k „relevantní otázce“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení 2015/1589, která byla následně použita v rámci konečného rozhodnutí, bez ohledu na to, zda tato otázka předcházela zahájení formálního vyšetřovacího řízení či nikoli.
84. To platí tím spíš – jako v projednávané věci – pokud je to právě zúčastněná strana, jejíž připomínky Komise neobdržela, kdo musí vrátit celou částku podpory shledané ve sporném rozhodnutí protiprávní a neslučitelnou.
85. V návaznosti na otázku, kterou Soudní dvůr položil Komisi k zodpovězení na jednání, totiž tento orgán potvrdil, že znění sporného rozhodnutí brání přehodnocení postavení navrhovatelky jako skutečného příjemce a upravení částky podpory, kterou je podle výroku sporného rozhodnutí povinna vrátit Finsku. Navrhovatelka potvrdila, že orgány odpovědné za provádění sporného rozhodnutí na státní úrovni i nejvyšší vnitrostátní soudy jednaly v souladu s tímto výkladem uvedeného rozhodnutí.
86. Z toho vyplývá, že navrhovatelka neměla možnost předložit své připomínky ani před Komisí, jelikož jí Komise takovou možnost neposkytla, ani před vnitrostátními orgány, jelikož odůvodnění a výrok sporného rozhodnutí vyčerpaly veškerý prostor pro uvážení těchto orgánů pro účely posouzení skutečné výhody získané navrhovatelkou v důsledku převodu činností ze staré společnosti HelB.
87. Ačkoli chápu pragmatické úvahy, o něž se opírá judikatura týkající se požadavku prokázat, že sporné rozhodnutí mohlo mít v důsledku zjištění vady řízení jiný výsledek, a sice potřebu zbytečně nebránit správnímu řízení vedenému Komisí, nedomnívám se, že by postavení navrhovatelky v projednávané věci bylo podpořeno takovým přístupem, jehož slučitelnost s článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie se mi jeví jako velmi sporná.
88. S přihlédnutím k výše uvedenému proto navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že porušení práva navrhovatelky účastnit se řízení představuje porušení podstatné formální náležitosti, které samo o sobě vede ke zrušení sporného rozhodnutí, aniž musí navrhovatelka cokoli dále prokazovat.
89. Kromě toho bych ráda uvedla, podobně jako stanovisko uvedené v bodě 58 výše, že přístup, který navrhuji Soudnímu dvoru přijmout, nemůže zpochybnit dvoustrannou povahu formálního vyšetřovacího řízení mezi Komisí a dotčeným členským státem. Jeho cílem je naopak poskytnout náležitou právní ochranu procesních práv zaručených čl. 108 odst. 2 SFEU navrhovatelce jakožto zúčastněné straně, která neměla nejmenší možnost předložit své připomínky k jedné z rozhodujících otázek sporného rozhodnutí, které se jí bezprostředně dotýká.
90. Kromě toho tento přístup není v rozporu s rozsudkem Komise v. Freistaat Bayern a další, citovaným Tribunálem na podporu jeho úvah. V tomto rozsudku totiž Soudní dvůr rozhodl, že neuvedení relevantní otázky v rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení je třeba považovat za porušení podstatné formální náležitosti. Soudní dvůr však nijak nevyloučil, že by se tato právní kvalifikace mohla vztahovat i na porušení práva zaručeného čl. 108 odst. 2 SFEU ze strany Komise, a to nikoli na začátku, ale v průběhu formálního vyšetřovacího řízení.
91. Navrhovaný přístup konečně není v rozporu ani s rozsudky Soudního dvora ve věcech Komise v. Gmina Miasto Gdynia a Port Lotniczy Gdynia Kosakowo(34) a Autostrada Wielkopolska v. Komise a Polsko(35), rovněž citovanými v napadeném rozsudku. Věci, v nichž byly vydány tyto dva rozsudky, se týkaly změny právního rámce v průběhu formálního vyšetřovacího řízení podpory. Soudní dvůr ve světle své předchozí judikatury(36) v podstatě rozhodl, že pokud dojde ke změně právního režimu poté, co Komise poskytla zúčastněným stranám možnost předložit své připomínky, a před přijetím konečného rozhodnutí o záměru podpory, nevyžádání si nových připomínek od těchto stran nemůže samo o sobě vést ke zrušení tohoto rozhodnutí. V projednávané věci je třeba na rozdíl od skutečností vyplývajících z uvedených rozsudků znovu konstatovat, že navrhovatelce nebyla poskytnuta sebemenší možnost předložit Komisi připomínky.
92. Za těchto podmínek je podle mého názoru tedy třeba vyhovět druhé části prvního důvodu.
93. Vzhledem k tomu, že by vyhovění této části mělo pro sporné rozhodnutí stejné právní důsledky jako vyhovění první části, jak jsem navrhla, uplatní se rovněž úvahy uvedené v bodech 62 až 67 tohoto stanoviska.
3. K třetí části, vycházející z nesprávného právního posouzení v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že správní pochybení, kterého se dopustila Komise, nemohlo vést k jinému rozhodnutí
94. Třetí částí svého prvního důvodu navrhovatelka zpochybňuje závěr Tribunálu, že sporné rozhodnutí by nemohlo mít jiný obsah, pokud by měla možnost předložit své připomínky k otázce ekonomické kontinuity v průběhu správního řízení. Navrhovatelka v podstatě tvrdí, že mohla předložit další připomínky k otázce, zda na ni byla dotčená podpora skutečně převedena, a zvláště skutečnosti týkající se převodu činnosti, podmínek dotčeného trhu, souladu kupní ceny s trhem a ekonomické kontinuity.
95. Komise tyto argumenty odmítá. Podle jejího názoru navrhovatelka ve skutečnosti zpochybňuje posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem v rámci prvního důvodu zkoumaného v napadeném rozsudku. Takové zpochybnění přitom není v rámci kasačního opravného prostředku přípustné, ledaže je namítáno zkreslení skutkového stavu, o což se podle Komise v projednávané věci nejedná.
96. Úvodem je třeba poznamenat, že posouzení této části předpokládá, že Soudní dvůr bude mít za to, že absence zapojení navrhovatelky do formálního vyšetřovacího řízení Komise představuje, podobně jak konstatoval Tribunál v napadeném rozsudku, vadu řízení, a nikoli porušení podstatné formální náležitosti.
97. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury navrhovateli, který se dovolává porušení svých procesních práv, nelze ukládat, aby prokázal, že by rozhodnutí unijního orgánu bylo mělo jiný obsah, ale pouze to, že taková hypotéza není zcela vyloučena(37). Posouzení této otázky musí být v každém případě provedeno v závislosti na skutkových a právních okolnostech specifických pro konkrétní případ(38).
98. Z ustálené judikatury vyplývá, že ekonomická kontinuita mezi podniky, které byly stranami převodu aktiv, se posuzuje podle několika faktorů týkajících se předmětu převodu, tj. posuzují se aktiva a pasiva, zachování pracovní síly, seskupená aktiva, ceny převodu, totožnosti akcionářů nebo majitelů nástupnického podniku nebo původního podniku, podle okamžiku, kdy k převodu došlo, tj. po zahájení vyšetřování, zahájení řízení nebo konečném rozhodnutí, nebo dále podle hospodářské logiky operace(39) .
99. V projednávané věci Tribunál v bodech 52 až 63 napadeného rozsudku přezkoumal argumenty předložené navrhovatelkou k prokázání, že pokud by měla možnost být vyslechnuta v průběhu správního řízení vedeného Komisí před přijetím sporného rozhodnutí, posouzení obsažené v tomto rozhodnutí, pokud jde o ekonomickou kontinuitu mezi starou a novou společností HelB, by mohlo být jiné. Tribunál však dospěl k závěru, že na rozdíl od toho, co tvrdila navrhovatelka, se jí toto nepodařilo prokázat.
100. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku postačí konstatovat, podobně jako Komise, že navrhovatelka nepředkládá jiné argumenty než ty, které již byly předloženy před Tribunálem. Omezuje se totiž pouze na tvrzení, jak již učinila v žalobě na neplatnost, že Komisi poskytla rozhodující dodatečné informace týkající se otázky, zda na ni byla dotčená podpora převedena. Přitom však konkrétně nevysvětluje, v čem je posouzení Tribunálu nesprávné.
101. Za těchto okolností se domnívám, že se navrhovatelce nepodařilo zpochybnit závěr vyplývající z bodu 64 napadeného rozsudku, že její připomínky nemohly změnit rozhodnutí Komise, pokud by je měla možnost předložit během formálního vyšetřovacího řízení.
102. Třetí části prvního důvodu by podle mého názoru nemělo být vyhověno.
4. Dílčí závěry
103. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji vyhovět první části prvního důvodu nebo podpůrně druhé části téhož důvodu.
104. V obou případech by Soudní dvůr musel, pokud by se rozhodl vyhovět jedné z těchto částí, zrušit napadený rozsudek a podle článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie vyhovět žalobě na neplatnost podané navrhovatelkou u Tribunálu a zrušit sporné rozhodnutí.
105. Naproti tomu, pokud by Soudní dvůr nesouhlasil s výše uvedenými návrhy a zamítl první a druhou část prvního důvodu, bylo by nutné zamítnout i třetí část, jakož i tento důvod v plném rozsahu.
B. K druhému důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality
106. Druhým důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka vytýká Tribunálu, že zamítl čtvrtý žalobní důvod, týkající se porušení zásady proporcionality. Navrhovatelka před Tribunálem v podstatě tvrdila, že sporné rozhodnutí porušuje zásadu proporcionality, jelikož ukládá finským orgánům povinnost získat zpět podporu přesahující skutečnou výhodu, kterou navrhovatelka získala v důsledku převodu činností ze staré společnosti HelB.
107. Komise s těmito argumenty nesouhlasí. Tvrdí, že je rozdíl mezi stanovením ekonomické kontinuity a určením poměru, v jakém by se mělo vymáhat navrácení od jednotlivých příjemců. Podle názoru Komise tedy není pro prokázání ekonomické kontinuity nutné, aby Komise určila přesný poměr, v jakém musí příjemci protiprávní státní podpory tuto podporu vrátit. Komise tvrdí, že jak Tribunál připomněl v bodě 159 napadeného rozsudku, nebyla povinna určit, v jakém rozsahu musí být podpora, jejíž navrácení bylo sporným rozhodnutím nařízeno, získána zpět od navrhovatelky, a že je na Finské republice, aby přijala vhodná opatření k dosažení účinného navrácení dlužných částek.
108. V souladu s ustálenou judikaturou je zrušení protiprávní podpory prostřednictvím navrácení logickým důsledkem zjištění její protiprávnosti a směřuje k obnovení předchozího stavu. Tohoto cíle je dosaženo, jakmile příjemce nebo – jinými slovy – podniky, které skutečně získaly podporu, vrátí dotyčnou podporu včetně případných úroků z prodlení. Navrácení této podpory jako takové nelze považovat za nepřiměřené opatření ve vztahu k cílům ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor(40).
109. Jak již bylo uvedeno, z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že povinnost navrátit podporu vyplacenou jedné společnosti lze rozšířit na novou společnost, na kterou společnost, která byla příjemcem podpory, převedla část svých aktiv, pokud tento převod umožňuje určit ekonomickou kontinuitu mezi oběma těmito společnostmi.
110. Podle mého názoru je třeba nejprve připomenout, že Komise na jednání(41) v návaznosti na otázku položenou Soudním dvorem potvrdila, že znění sporného rozhodnutí brání přehodnocení postavení navrhovatelky jako skutečného příjemce a upravení částky podpory, kterou je podle výroku sporného rozhodnutí povinna vrátit Finsku. Navrhovatelka potvrdila, že jak orgány odpovědné za provádění sporného rozhodnutí na státní úrovni, tak nejvyšší vnitrostátní soudy měly za to, že nemají žádný prostor pro uvážení pro účely posouzení skutečné výhody získané navrhovatelkou v důsledku převodu činností ze staré společnosti HelB.
111. Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Tribunál v bodě 159 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že Komise není povinna určit, v jakém rozsahu má být podpora vyplývající ze sporných opatření získána zpět od navrhovatelky. Finská republika, které bylo sporné rozhodnutí určeno, totiž neměla možnost upravit částku, kterou má navrhovatelka vrátit.
112. Je však třeba poznamenat, že navrhovatelka svou argumentací zpochybňuje posouzení provedené Tribunálem v rámci přezkumu ekonomické kontinuity, a zvláště závěry, které tento soud učinil v souvislosti s argumentem, že prodejní cena neodrážela správně tržní cenu při převodu činností ze staré společnosti HelB.
113. Jelikož však navrhovatelka nezpochybnila posouzení Tribunálu ve vztahu k druhému žalobnímu důvodu uplatněnému v prvním stupni, který se týkal posouzení Komise ohledně existence ekonomické kontinuity mezi starou a novou společností HelB, je třeba mít za to, že zjištění vyplývající z rozsudku v tomto ohledu, která jsou ostatně obsažena ve výroku tohoto rozsudku, zakládají překážku věci pravomocně rozsouzené(42). To se nutně týká i určení výše podpory, kterou Komise uložila finským orgánům získat zpět od navrhovatelky.
114. Za těchto okolností a v souladu s judikaturou citovanou v bodě 108 výše je třeba dospět k závěru, že argumenty předložené navrhovatelkou nemohou zpochybnit přiměřenost výše podpory, která má být vrácena.
115. S přihlédnutím k výše uvedenému se domnívám, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že Komise neporušila zásadu proporcionality.
116. Druhý důvod kasačního opravného prostředku by měl být tudíž zamítnut, jakož i v případě, že Soudní dvůr zamítne rovněž první důvod kasačního opravného prostředku, kasační opravný prostředek v plném rozsahu.
VII. K nákladům řízení
117. Podle článku 137 jednacího řádu Soudního dvora, který se na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu použije na řízení o kasačním opravném prostředku, musí být v rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodnuto o nákladech řízení.
118. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu, který se na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu použije i na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
119. Na základě hlavního návrhu tohoto stanoviska, tak jak je uveden v bodě 61 výše, v němž se navrhuje, aby byla Komise považována za účastníka řízení, který neměl v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku úspěch, by mělo být důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení v souladu s návrhovým žádáním navrhovatelky.
VIII. Závěry
120. S přihlédnutím ke všem výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto:
– rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 14. září 2022, Helsingin Bussiliikenne v. Komise (T‑603/19, EU:T:2022:555), se zrušuje;
– rozhodnutí Komise (EU) 2020/1814 ze dne 28. června 2019 o státní podpoře SA.33846 – (2015/C) (ex 2014/NN) (ex 2011/CP) poskytnuté Finskem ve prospěch společnosti Helsingin Bussiliikenne Oy se zrušuje;
– Evropská komise ponese vlastní náklady řízení před Tribunálem i náklady řízení o kasačním opravném prostředku a nahradí náklady řízení vynaložené společností Koiviston Auto Helsinki Oy v rámci obou těchto řízení.