Věc C-741/19
Moldavská republika
v.
Komstroy LLC, právní nástupkyně společnosti Energoalians
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour d’appel de Paris (Francie)]
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. září 2021
„Řízení o předběžné otázce – Smlouva o energetické chartě – Článek 26 – Nepoužitelnost mezi členskými státy – Rozhodčí nález – Soudní přezkum – Pravomoc soudu členského státu – Spor mezi hospodářským subjektem z třetího státu a třetím státem – Pravomoc Soudního dvora – Článek 1 bod 6 Smlouvy o energetické chartě – Pojem ‚investice‘ “
1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Výklad mezinárodní dohody uzavřené Unií a členskými státy na základě sdílené pravomoci – Smlouva o energetické chartě – Spor mezi hospodářským subjektem z třetího státu a třetím státem – Zájem Unie na jednotném výkladu ustanovení této dohody – Pravomoc Soudního dvora k podání tohoto výkladu
(Článek 19 SEU; článek 267 SFEU; Smlouva o energetické chartě z roku 1994, čl. 1 bod 6 a čl. 26 odst. 1)
(viz body 22-38)
2. Mezinárodní dohody – Smlouva o energetické chartě – Předložení sporu rozhodčímu soudu podle této smlouvy – Soud, který není součástí soudního systému členského státu, ale byl ustaven podle rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL) – Spor mezi členským státem a investorem z jiného členského státu ve věci investice uskutečněné tímto investorem v prvním členském státě – Vyloučení
(Smlouva o energetické chartě z roku 1994, čl. 1 bod 6 a článek 26)
(viz body 48-66)
3. Mezinárodní dohody – Smlouva o energetické chartě – Investice – Pojem – Nabytí pohledávky, která vyplývá ze smlouvy o dodávkách elektřiny nesouvisející s investicí a kterou má podnik pocházející ze státu, jenž není smluvní stranou smlouvy, vůči veřejnoprávnímu podniku jiné smluvní strany téže smlouvy, podnikem pocházejícím z jedné smluvní strany uvedené smlouvy – Vyloučení
(Smlouva o energetické chartě z roku 1994, čl. 1 bod 6 a čl. 26 odst. 1)
(viz body 67-85 a výrok)
Shrnutí
Na základě řady smluv uzavřených v roce 1999 prodával ukrajinský výrobce Ukrenergo elektřinu ukrajinskému distributorovi Energoalians, který tuto elektřinu dále prodával společnosti Derimen, která je zapsána na Panenských ostrovech a která uvedenou elektřinu dále prodávala moldavskému veřejnému podniku Moldtranselectro za účelem jejího vývozu do Moldavska. Objemy elektřiny, která měla být dodána, byly každý měsíc stanoveny přímo mezi Moldtranselectro a Ukrenergo.
Společnost Derimen zaplatila Energoalians částky dlužné za takto zakoupenou elektřinu v plné výši, zatímco Moldtranselectro zaplatil Derimen pouze část částek dlužných za tuto elektřinu. Dne 30. května 2000 převedla společnost Derimen na společnost Energoalians svou pohledávku vůči Moldtranselectro. Moldtranselectro uhradil svůj dluh vůči Energoalians pouze částečně tím, že na ni převedl své pohledávky. Energoalians se pokusila dosáhnout uhrazení zbývající části tohoto dluhu ve výši 16 287 185,94 amerického dolaru (USD) (přibližně 13 735 000 eur) u moldavských a poté ukrajinských soudů, avšak marně.
Energoalians měla za to, že některá jednání Moldavské republiky v tomto kontextu představují závažná porušení povinností plynoucích ze Smlouvy o energetické chartě(1) (dále jen „ECT“), jejíž základní koncepcí je zlepšit hospodářský růst pomocí opatření pro liberalizaci investic a obchodu s energií.
Energoalians, jejíž právní nástupkyní je Komstroy LLC, zahájila rozhodčí řízení podle ECT(2). Rozhodčí soud ad hoc se sídlem v Paříži (Francie), který byl ustaven za účelem vyřešení tohoto sporu, prohlásil, že má pravomoc tento spor rozhodnout, a uložil Moldavské republice povinnost zaplatit Energoalians peněžní částku na základě ECT. V návaznosti na žalobu na neplatnost podanou proti nálezu rozhodčího soudu a na rozsudek Cour de cassation (Kasační soud, Francie) byla pravomoc tohoto rozhodčího soudu zpochybněna Moldavskou republikou u předkládajícího soudu, kterým je cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži, Francie), z důvodu, že pohledávka vyplývající ze smlouvy o prodeji elektřiny není „investicí“ ve smyslu ECT(3). Předkládající soud položil za tímto účelem tři otázky týkající se pojmu „investice“.
Velký senát Soudního dvora ve svém rozsudku rozhodl, že skutečnost, že podnik pocházející z jedné smluvní strany ECT nabude pohledávku, která vyplývá ze smlouvy o dodávkách elektřiny nesouvisející s investicí a kterou má podnik pocházející ze státu, který není smluvní stranou uvedené smlouvy, vůči veřejnoprávnímu podniku jiné smluvní strany téže smlouvy, nepředstavuje „investici“ ve smyslu ECT(4).
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr nejprve ověřil svou pravomoc odpovědět na položené předběžné otázky, jelikož několik účastníků řízení, mezi nimi společnost Komstroy, tvrdilo, že unijní právo není na dotčený spor použitelné, neboť strany tohoto sporu nemají nic společného s Evropskou unií.
Soudní dvůr potvrdil, že má pravomoc rozhodovat v rámci řízení o žádosti o předběžné otázce o výkladu ECT, která je smíšenou dohodou, tedy dohodou uzavřenou Unií a velkým počtem členských států. Soudní dvůr má konkrétně pravomoc odpovědět na položené otázky, jelikož se týkají pojmu „investice“ ve smyslu ECT a Unie má od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost výlučnou pravomoc, pokud jde o přímé zahraniční investice, a sdílenou pravomoc, pokud jde o jiné než přímé investice(5).
Tento závěr není zpochybněn okolností, že se původní řízení týká sporu mezi investorem z třetího státu a jiným třetím státem. Je pravda, že Soudní dvůr v zásadě nemá pravomoc poskytovat výklad mezinárodní dohody, pokud jde o její uplatnění v rámci sporu, na který se nevztahuje unijní právo. Tak je tomu zejména tehdy, pokud takový spor probíhá mezi investorem z třetího státu a jiným třetím státem. Unie má však zájem na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo pojmu „investice“ uvedenému v ECT jednotného výkladu bez ohledu na podmínky, za kterých se má dotčené ustanovení uplatnit. Tak je tomu v případě ustanovení, o jejichž výklad žádá předkládající soud. Zejména pokud by věc spadala do unijního práva, mohl by mít tento soud povinnost rozhodnout o výkladu týchž ustanovení ECT, ať již v rámci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nebo v rámci běžného soudního sporu.
Strany sporu se v každém případě rozhodly předložit tento spor rozhodčímu soudu ad hoc, který byl ustaven podle rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní (dále jen ‚UNCITRAL‘)(6), a v souladu s těmito rozhodčími pravidly souhlasily s tím, že sídlo rozhodčího soudu bude v Paříži, tedy na území členského státu, v projednávaném případě Francie, ve kterém je ECT použitelná jakožto akt unijního práva. Pro účely řízení zahájeného na území tohoto členského státu vede tedy toto umístění sídla rozhodčího soudu k tomu, že se uplatní unijní právo, jehož dodržování musí podle článku 19 SEU zajistit soud, jemuž byla věc předložena.
Za účelem odpovědi na první otázku předkládajícího soudu, která se týká pojmu „investice“ ve smyslu ECT, Soudní dvůr vzhledem k tomu, že je tento výklad nezbytný k ověření pravomoci rozhodčího soudu ad hoc, zkoumal nejprve spory, které mohou být předloženy rozhodčímu soudu na základě článku 26 ECT. Několik členských států, které se účastnily písemné a ústní části řízení, totiž vyzvalo Soudní dvůr, aby upřesnil, zda takový soud může při dodržení zásady autonomie soudního systému Unie rozhodovat o sporu mezi hospodářským subjektem z jednoho členského a jiným členským státem(7).
Soudní dvůr v tomto ohledu zaprvé upřesnil, že rozhodčí soud rozhoduje v souladu s ECT, která je aktem unijního práva, jakož i mezinárodním právem, takže uvedený soud může být povinen vykládat a uplatňovat unijní právo.
Zadruhé není tento rozhodčí soud součástí soudního systému v členském státě, v projednávaném případě ve Francii. Z toho plyne, že tento rozhodčí soud nelze považovat za soud „členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU, a není proto oprávněn požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce(8).
Zatřetí za účelem zajištění souladu se zásadou autonomie soudního systému Unie musí rozhodčí nález podléhat přezkumu soudem členského státu, který může zajistit plné dodržování unijního práva tím, že zajistí, aby otázky unijního práva mohly být případně předloženy Soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce. V projednávané věci si strany sporu zvolily rozhodčí soud na základě rozhodčích pravidel UNCITRAL a souhlasily s tím, že sídlo rozhodčího soudu bude v Paříži, takže v důsledku toho je francouzské právo použitelné na řízení, jehož předmětem je soudní přezkum rozhodčího nálezu. Takový soudní přezkum může být nicméně proveden dotyčným vnitrostátním soudem pouze v rozsahu, v němž mu to vnitrostátní právo umožňuje. Francouzské právo přitom stanoví pouze omezený přezkum týkající se mimo jiné pravomoci rozhodčího soudu. Dotčené rozhodčí řízení se navíc liší od obchodní arbitráže, která má původ ve svobodné vůli dotčených stran. Má totiž původ v dohodě, na základě níž členské státy souhlasí s vynětím sporů, které by se mohly týkat uplatňování nebo výkladu unijního práva, ze systému soudních opravných prostředků, který jsou povinny stanovit.
Ze všech těchto charakteristických rysů rozhodčího soudu vyplývá, že kdyby se jednalo o spor mezi členskými státy, mechanismus řešení tohoto sporu by nebyl způsobilý zajistit, aby byly spory rozhodnuty soudem spadajícím do soudního systému Unie, přičemž pouze takový soud může zaručit plnou účinnost unijního práva(9). Dotčené ustanovení ECT(10) není proto použitelné na spory mezi členským státem a investorem z jiného členského státu ve věci investice uskutečněné tímto investorem v prvním členském státě.
Soudní dvůr dále upřesnil pojem „investice“ ve smyslu ECT. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že je pravda, že pohledávka vyplývající ze smlouvy o dodávkách elektřiny představuje majetkovou hodnotu drženou přímo investorem, přičemž pojmem „investor“, který je definován v ECT a použit mimo jiné v čl. 26 odst. 1 ECT, se stran takové smluvní strany, jako je Ukrajina, rozumí zejména každý podnik organizovaný v souladu s právními předpisy použitelnými na území této smluvní strany. Pohledávka vyplývající z pouhé smlouvy o prodeji elektřiny však nemůže být považována za udělenou za účelem provozování hospodářské činnosti v odvětví energetiky. Z toho plyne, že pouhá smlouva o dodávkách elektřiny, v projednávané věci vyrobené jinými hospodářskými subjekty, je obchodní operací, která nemůže jako taková představovat investici. Tento výklad odpovídá jasnému rozlišení, které ECT činí mezi obchodem a investicemi.