Věc T-66/01
Imperial Chemical Industries Ltd
v.
Evropská komise
„Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Trh se sodou ve Spojeném království – Rozhodnutí, kterým se určuje, že došlo k porušení článku 82 ES – Promlčení pravomoci Komise ukládat pokuty nebo sankce – Přiměřená lhůta – Podstatné formální náležitosti – Překážka věci rozsouzené – Existence dominantního postavení – Zneužití dominantního postavení – Ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Pokuta – Závažnost a délka trvání protiprávního jednání – Polehčující okolnosti“
Shrnutí rozsudku
1. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Promlčení v záležitostech stíhání – Pozastavení
(Nařízení Rady č. 2988/74, čl. 3)
2. Právo Společenství – Zásady – Dodržení přiměřené lhůty – Působnost – Hospodářská soutěž – Správní řízení – Soudní řízení – Rozlišení za účelem posouzení dodržení přiměřené lhůty
(Nařízení Rady č. 17)
3. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Povinnosti Komise – Dodržení přiměřené lhůty
(Nařízení Rady č. 17)
4. Řízení – Délka řízení před Tribunálem – Přiměřená lhůta – Kritéria posouzení
5. Právo Společenství – Zásady – Právo na obhajobu – Působnost – Hospodářská soutěž – Správní řízení – Dosah zásady po zrušení prvního rozhodnutí Komise
(Články 81 ES, 82 ES a 233 ES; nařízení Rady č. 17)
6. Komise – Zásada kolegiality – Dosah – Rozhodnutí v oblasti hospodářské soutěže
7. Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Dosah – Absolutní překážka věci rozsouzené
8. Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Účinky
(Články 82 ES, 230 ES a 233 ES)
9. Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Vymezení podle velmi významného podílu na trhu
(Článek 82 ES)
10. Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Zneužití – Slevy, které mají na trhu účinek uzavření – Věrnostní slevy
(Článek 82 ES)
11. Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Zneužití – Množstevní slevy – Přípustnost – Podmínky – Zneužívající povaha systému slev
(Článek 82 ES)
12. Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Zneužití – Smlouvy o výlučném zásobování – Věrnostní slevy
(Článek 82 ES)
13. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Posuzovací pravomoc Komise
(Články 81 ES a 82 ES; nařízení Rady č. 2988/74)
14. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Rozhodnutí Komise – Rozhodnutí, jímž se konstatuje protiprávní jednání a ukládá sankce – Zrušení pro vady řízení
(Nařízení Rady č. 17)
15. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Zvláště závažná protiprávní jednání
(Článek 82 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
16. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Přitěžující okolnosti – Opakování – Pojem protiprávních jednání téhož druhu – Porušení na jedné straně článku 81 ES a na druhé straně článku 82 ES – Vyloučení
(Články 81 ES a 82 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
17. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Povinnost odečíst z částky pokuty náklady vynaložené k zajištění provedení později zrušeného rozhodnutí – Neexistence
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
18. Hospodářská soutěž – Předpisy Společenství – Porušení – Úmyslné uskutečnění – Pojem
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15)
19. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
20. Hospodářská soutěž – Pokuty – Zdanění – Nezbytnost existence zisku plynoucího pro podnik z protiprávního jednání – Neexistence – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Polehčující okolnosti – Neexistence zisku – Vyloučení
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
21. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Přitěžující okolnosti – Zatajení kartelové dohody – Neexistence tajné povahy nepředstavující polehčující okolnost
(Články 81 ES a 82 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
1. Podle článku 3 nařízení č. 2988/1974 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti hospodářské soutěže je promlčecí doba v záležitostech stíhání zastavena na dobu, po kterou je rozhodnutí Komise předmětem „řízení u Soudního dvora Evropských společenství“. Tento odkaz je od vytvoření Soudu prvního stupně (nyní Tribunálu) nutno chápat jako vztahující se nejprve na řízení u Tribunálu, jelikož žaloby proti rozhodnutím ukládajícím sankce nebo pokuty v oblasti práva hospodářské soutěže spadají do jeho pravomoci.
Promlčecí doba je rovněž zastavena na tak dlouho, jak dlouho je dotčené rozhodnutí předmětem řízení o kasačním opravném prostředku u Soudního dvora. Jelikož článek 60 statutu Soudního dvora a článek 3 nařízení č. 2988/74 mají různou působnost, nemůže absence odkladného účinku kasačního opravného prostředku zbavit veškerého účinku článek 3 uvedeného nařízení, který se týká situací, ve kterých Komise musí vyčkat rozhodnutí soudu Společenství. Mimoto článek 3 nařízení č. 2988/74 chrání Komisi proti účinku promlčení v situacích, ve kterých musí vyčkat rozhodnutí soudu Společenství v rámci řízení, jejichž průběh neovládá, než se dozví, zda napadený akt byl protiprávní, či nikoliv.
Argument, podle kterého v důsledku zrušení rozhodnutí Komise, nemůže mít Komise prospěch z vlastního pochybení tím, že uloží pokutu po uplynutí promlčecí lhůty, nelze přijmout. Každé zrušení aktu, který Komise přijala, je jí totiž nezbytně přičitatelné v tom smyslu, že vyjadřuje pochybení z její strany. Vyloučení zastavení běhu promlčecí lhůty, pokud žaloba vede k uznání pochybení přičitatelného Komisi, by tak článek 3 nařízení č. 2988/74 zbavovalo veškerého smyslu. Zastavení běhu promlčecí lhůty odůvodňuje samotná skutečnost, že je žaloba projednávána před Tribunálem nebo Soudním dvorem, a nikoli závěry, ke kterým tyto soudy dojdou ve svém rozsudku.
Konečně kdyby Komise musela přijmout nové rozhodnutí po zrušení rozhodnutí Tribunálem, aniž by vyčkala na rozsudek Soudního dvora, existovalo by nebezpečí, že by v případě zrušení rozsudku Tribunálu Soudním dvorem souběžně existovala dvě rozhodnutí se stejným předmětem. Bylo by zjevně v rozporu s požadavky hospodárnosti správního řízení, aby Komise s pouhým cílem vyhnout se promlčení musela přijmout nové rozhodnutí předtím, než se dozví, zda je původní rozhodnutí protiprávní, či nikoliv.
Jelikož je promlčecí lhůta stanovená v článku 3 nařízení č. 2988/74 zastavena po celou dobu trvání řízení u Tribunálu a Soudního dvora, nelze tudíž Komisi vytýkat, že porušila zásadu přiměřené lhůty tím, že před přijetím nového rozhodnutí čekala na rozhodnutí Tribunálu a Soudního dvora, jelikož tato skutečnost je odůvodněna respektováním soudního řízení a budoucích rozsudků.
(viz body 73–74, 77, 82, 85–86, 88–89, 132)
2. V rámci přezkumu žalobního bodu vycházejícího z porušení zásady přiměřené lhůty je totiž třeba provést rozlišení mezi správním řízením v oblasti hospodářské soutěže zahájeným na základě nařízení č. 17 a řízením soudním v případě žaloby proti rozhodnutí Komise. Doba, během které soud Společenství zkoumá legalitu rozhodnutí, v případě kasačního opravného prostředku platnost rozsudku vydaného v prvním stupni, tak nemůže být vzata v úvahu při určení délky řízení u Komise.
(viz bod 102)
3. Porušení zásady přiměřené lhůty při přijetí rozhodnutí na konci správního řízení v oblasti hospodářské soutěže odůvodňuje zrušení rozhodnutí přijatého Komisí jen tehdy, když toto porušení vede rovněž k porušení práva na obhajobu dotčeného podniku. Pokud totiž není prokázáno, že nepřiměřeně dlouhá délka řízení ovlivnila možnost dotčených podniků se účinně obhajovat, porušení zásady přiměřené lhůty nemá vliv na platnost správního řízení.
(viz bod 109)
4. Obecná zásada práva Společenství, podle které má každá osoba právo na spravedlivý proces, která se inspiruje čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, a zejména právo na řízení v přiměřené lhůtě, je použitelná v rámci opravného prostředku k soudu proti rozhodnutí Komise, kterým se podniku ukládají pokuty za porušení práva hospodářské soutěže.
Přiměřenost lhůty se posuzuje v závislosti na okolnostech každé věci, a zejména v závislosti na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i chování žalobce a příslušných orgánů.
V tomto ohledu výčet těchto kritérií není taxativní a posouzení přiměřenosti lhůty nevyžaduje systematický přezkum okolností věci ve vztahu ke každému z nich, pokud se ve vztahu jen k jednomu z nich jeví délka řízení jako opodstatněná. Tak může být složitost věci použita pro odůvodnění na první pohled příliš dlouhé lhůty.
Jelikož nic nenaznačuje, že délka řízení měla vliv na řešení sporu, nemělo by tudíž případné překročení přiměřené lhůty soudem, i kdyby bylo prokázáno, žádný vliv na legalitu napadeného rozhodnutí. Mohlo by odůvodnit vyplacení náhrady škody, kdyby to podnik požadoval.
(viz body 114, 116–117)
5. Zrušení aktu Společenství nemá nezbytně vliv na přípravné akty, jelikož řízení směřující k nahrazení zrušeného aktu může být v zásadě provedeno znovu od bodu, v němž protiprávnost nastala.
Jelikož zjištěná procesní vada nastala v konečné fázi přijetí rozhodnutí ukládajícího podniku sankci za porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství, nemá zrušení tohoto rozhodnutí vliv na platnost přípravných opatření tohoto rozhodnutí předcházejících fázi, kdy tato vada byla zjištěna. Pokud Komise přijímá nové rozhodnutí v podstatě totožného obsahu, které je založeno na stejných námitkách, není tedy povinna uskutečnit nové procesní kroky.
Zvláště jí nemůže být vytýkáno, že před přijetím nového rozhodnutí neprovedla nové slyšení dotčeného podniku, že mu neposkytla možnost znovu předložit své argumenty nebo že mu nezaslala nové oznámení námitek.
Pokud jde o právní otázky, které mohou vyvstat v rámci uplatnění článku 233 ES, jako otázky týkající se běhu času, možnosti obnovení stíhání, přístupu ke spisu, který je inherentní obnovení řízení, účasti úředníka pro slyšení a poradního výboru, jakož i případných důsledků článku 20 nařízení č. 17, tyto otázky nevyžadují navíc nová slyšení, pokud nemění obsah námitek, přičemž podléhají pouze případnému pozdějšímu soudnímu přezkumu.
Ostatně jelikož není požadováno nové slyšení, není ani nezbytná nová účast úředníka pro slyšení. Ze samotného obsahu úkolu svěřeného úředníku pro slyšení totiž vyplývá, že jeho činnost je nezbytně spojena se slyšením podniků s perspektivou přijetí konečného rozhodnutí.
Mimoto jelikož nové rozhodnutí neobsahuje podstatné změny vůči zrušenému rozhodnutí, Komise, která není povinna znovu vyslechnout dotyčný podnik, není povinna ani provést novou konzultaci s poradním výborem pro restriktivní praktiky a dominantní postavení.
Ze stejných důvodů nemusí spis předložený sboru komisařů obsahovat zejména novou zprávu úředníka pro slyšení nebo nový zápis o konzultaci poradního výboru.
(viz body 125–126, 134–135, 151, 153–154, 161–162, 168, 174)
6. Zásada kolegiality je založena na rovné účasti členů Komise na přijetí rozhodnutí a zejména předpokládá, že rozhodnutí jsou projednávána společně a že všichni členové kolegia jsou na politické úrovni společně odpovědní za všechna přijatá rozhodnutí. Dodržení této zásady, a zvláště nutnost, aby byla rozhodnutí projednávána společně, je nezbytně v zájmu právních subjektů dotčených právními účinky, které taková rozhodnutí vyvolávají, v tom smyslu, že musí být ujištěni, že tato rozhodnutí byla skutečně přijata sborem a odpovídají přesně jeho vůli. Tak je tomu zvláště u aktů, které jsou výslovně označeny za rozhodnutí, která Komise přijímá vůči podnikům nebo sdružením podniků za účelem dodržení pravidel hospodářské soutěže a jejichž předmětem je konstatovat porušení těchto pravidel, vydávat těmto podnikům příkazy a ukládat jim peněžité sankce.
Pouhá skutečnost, že tisková zpráva, která nebyla vydána Komisí a která nemá žádnou oficiální povahu, zmiňuje prohlášení mluvčí Komise uvádějící den, kdy bude vydáno rozhodnutí v oblasti hospodářské soutěže a jeho obsah, nemůže postačovat k závěru, že Komise porušila zásadu kolegiality. Jelikož sbor komisařů není vázán takovým prohlášením, může po společném projednání rozhodnout, že nepřijme takové rozhodnutí.
(viz body 175–178)
7. Za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala konečnými, již nemohla být zpochybněna.
Překážka věci rozsouzené, která se váže k jednomu rozsudku, může bránit přípustnosti žaloby, pokud se žaloba, na jejímž základě byl vynesen dotčený rozsudek, týkala stejných účastníků řízení, téhož předmětu a byla založena na stejných důvodech, přičemž tyto podmínky jsou nezbytně kumulativní. Překážka věci rozsouzené se týká pouze skutkových a právních otázek, které byly skutečně nebo nutně dotčeným soudním rozhodnutím vyřešeny.
(viz body 196–198)
8. Orgán, který je původcem zrušeného aktu, je povinen konat pouze v mezích nutných ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku. Řízení, v němž má být takový akt nahrazen, může být tedy znovu provedeno v části přesně počínající okamžikem, v němž nastala protiprávnost.
Pokud je rozhodnutí Komise sankcionující podnik z důvodu zneužití dominantního postavení zrušeno v důsledku toho, že ověření uvedeného rozhodnutí bylo uskutečněno po jeho oznámení, což představuje porušení podstatné formální náležitosti ve smyslu článku 230 ES, Komise může převzít svou analýzu ve stadiu ověření, aniž musí zkoumat, zda závěry týkající se relevantního trhu, které učinila při přijetí prvního rozhodnutí, jsou stále platné ve světle skutkových a právních okolností existujících v okamžiku přijetí druhého rozhodnutí. Závěr, podle kterého konstatování existence dominantního postavení vyplývá z analýzy struktury trhu a hospodářské soutěže, která na něm vládne v okamžiku přijetí každého rozhodnutí Komisí, totiž neznamená, že Komise musí každopádně provést novou analýzu relevantního trhu v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí. Komise není zejména povinna takovou analýzu provést, pokud to není nezbytné ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku, jímž se rozhodnutí zrušuje.
(viz body 243–245)
9. Dominantní postavení uvedené v článku 82 ES se týká situace, v níž má podnik hospodářskou sílu, která mu umožňuje bránit zachování účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu tím, že mu poskytuje možnost jednat do značné míry nezávisle na svých soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích. Takové postavení na rozdíl od monopolní nebo téměř monopolní situace nevylučuje existenci určité hospodářské soutěže, ale dává podniku, který takové postavení má, možnost, ne-li určovat, pak alespoň značně ovlivňovat podmínky, za kterých se taková hospodářská soutěž rozvíjí, a v každém případě možnost chovat se do značné míry tak, že na ni nemusí brát ohled, aniž mu přitom tento postoj uškodí.
Existence dominantního postavení vyplývá obecně ze souhrnu několika faktorů, které samy o sobě nejsou nezbytně určující. Přezkum existence dominantního postavení na relevantním trhu se provádí tak, že se nejprve přezkoumá jeho struktura a poté soutěžní situace na uvedeném trhu.
Velmi vysoké tržní podíly jsou samy o sobě, kromě výjimečných okolností, důkazem existence dominantního postavení. Velmi vysoký tržní podíl totiž podniku, který takový podíl po určitou dobu drží, poskytuje z hlediska objemu výroby a nabídky, které představuje – aniž držitelé znatelně nižších podílů mohou urychleně uspokojit poptávku těch podniků, které by chtěly odejít od podniku s největším tržním podílem – sílu, která z něj činí nevyhnutelného partnera a která mu již z toho důvodu, přinejmenším po relativně dlouhou dobu, zajišťuje nezávislost jednání typickou pro dominantní postavení.
70–80% podíl na trhu tak představuje sám o sobě jasný náznak existence dominantního postavení. Stejně tak 50% podíl na trhu představuje sám o sobě, až na výjimečné okolnosti, důkaz existence dominantního postavení.
(viz body 254–257)
10. Systém slev, který má na trhu účinek uzavření, bude považován za odporující článku 82 ES, pokud je uplatňován podnikem v dominantním postavení. To je případ věrnostní slevy, která je poskytnuta jako protihodnota za závazek zákazníka, že se bude zásobovat výhradně nebo téměř výhradně u podniku v dominantním postavení. Taková sleva má totiž prostřednictvím poskytnutí finanční výhody zabránit tomu, aby se zákazníci zásobovali u konkurenčních výrobců. Zabraňováním přístupu na trh konkurentům může mít jednání žalobkyně dopady na obchodní toky a hospodářskou soutěž na společném trhu.
(viz body 296–297, 337)
11. Systémy množstevních slev vázaných výlučně na objem nákupů uskutečněných u podniku v dominantním postavení nejsou obecně považovány za systémy s účinkem uzavření zakázaným článkem 82 ES. Pokud se totiž zvýšení poskytnutého množství odrazí v nižší ceně pro poskytovatele, je poskytovatel oprávněn převést toto snížení na zákazníka prostřednictvím výhodnější ceny. Má se tedy za to, že množstevní slevy odrážejí nárůst efektivnosti a úspory z rozsahu dosažené podnikem v dominantním postavení.
Z toho vyplývá, že systém slev, jejichž výše roste v závislosti na koupeném objemu, neporušuje článek 82 ES, ledaže kritéria a podmínky poskytnutí slev ukazují, že systém není založen na hospodářsky odůvodněné protihodnotě, ale jako v případě věrnostních a cílových slev má bránit tomu, aby se zákazníci zásobovali u soutěžících výrobců.
Pro určení případné zneužívající povahy systému množstevních slev je tedy třeba posoudit veškeré okolnosti, a zejména kritéria a podmínky poskytování slev, a přezkoumat, zda slevy tím, že poskytují výhodu, která není založena na žádném hospodářském plnění, které by ji odůvodnilo, směřují k tomu, aby byla kupujícímu odebrána nebo omezena možnost vybrat si své zdroje zásobování, aby bylo zabráněno přístupu soutěžitelů na trh, aby byly uplatňovány rozdílné podmínky vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy nebo aby bylo posíleno dominantní postavení narušenou hospodářskou soutěží.
(viz body 298–300)
12. Váže-li podnik nacházející se v dominantním postavení na trhu kupující – byť na jejich žádost – povinností nebo slibem zásobit se celkově nebo pro podstatnou část jejich potřeb výhradně u uvedeného podniku, je tato skutečnost zneužitím dominantního postavení ve smyslu článku 82 ES bez ohledu na to, zda je předmětná povinnost stanovena bez dalších podmínek nebo je její protihodnotou poskytnutí slevy. Totéž platí, jestliže uvedený podnik – aniž váže kupující formální povinností – používá na základě dohod uzavřených s těmito kupujícími nebo jednostranně systém věrnostních slev, tj. slev podmíněných tím, že se zákazník zásobí celkově nebo pro podstatnou část svých potřeb výhradně u podniku s dominantním postavením. Závazky výhradního zásobování této povahy, ať již jejich protihodnotou jsou či nejsou slevy nebo poskytování věrnostních slev, které mají odběratele přimět k výlučnému odběru u podniku s dominantním postavením, jsou totiž neslučitelné s cílem nenarušené hospodářské soutěže na společném trhu, protože nespočívají na hospodářském plnění odůvodňujícím tuto povinnost nebo tuto výhodu, ale směřují k tomu, aby kupujícímu byla odebrána nebo omezena možnost výběru, pokud jde o zdroje zásobování a ke znemožnění přístupu na trh ostatním výrobcům.
(viz bod 315)
13. Při stanovování výše pokut za protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže musí Komise vzít v úvahu nejen závažnost protiprávního jednání a zvláštní okolnosti případu, ale i kontext, v němž k protiprávnímu jednání došlo, a dbát na to, aby její konání mělo odrazující účinek, zejména pokud jde o protiprávní jednání, která zvláště ohrožují dosažení cílů Společenství. Mimoto pokud Komise přijme rozhodnutí v souladu s nařízením č. 2988/74 o promlčení v záležitostech stíhání a výkonu práva v oblasti hospodářské soutěže, jakož i zásadou přiměřené lhůty, nemůže jí být vytýkáno, že zpozdila přijetí uvedeného rozhodnutí. Za takových okolností není třeba zrušit pokutu uloženou rozhodnutím přijatým po zrušení prvního rozhodnutí z důvodu doby, která uplynula mezi přijetím obou rozhodnutí.
(viz body 354–355)
14. Pokud je rozhodnutí Komise v oblasti hospodářské soutěže zrušeno pro vadu řízení, má Komise právo přijmout nové rozhodnutí, aniž zahájila nové správní řízení. Vzhledem k tomu, že obsah nového rozhodnutí je téměř totožný s obsahem předchozího rozhodnutí a že obě tato rozhodnutí jsou založena na stejném odůvodnění, nové rozhodnutí v rámci stanovení výše pokuty podléhá pravidlům platným v okamžiku přijetí předchozího rozhodnutí. Komise totiž znovu zahájí řízení ve stadiu, ve kterém došlo k vadě řízení, a přijme nové rozhodnutí, aniž provede nové posouzení případu ve světle pravidel, která neexistovala v době přijetí prvního rozhodnutí.
(viz body 366–368)
15. Komise může pro posouzení závažnosti případů porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství, kterého se podnik dopustil, za účelem určení přiměřené výše pokuty zohlednit zvláště dlouhou dobu trvání některých protiprávních jednání, počet a rozmanitost protiprávních jednání, které se týkaly všech nebo téměř všech výrobků dotčeného podniku a z nichž některé ovlivnily všechny členské státy, zvláštní závažnost protiprávních jednání plynoucí z úmyslné a koherentní strategie, jejímž cílem bylo různými vylučujícími praktikami vůči soutěžitelům a věrnostní zákaznickou politikou uměle udržet nebo posílit dominantní postavení podniku na trzích, kde hospodářská soutěž byla již omezená, zvláště škodlivé účinky zneužití z hlediska hospodářské soutěže a výhodu získanou podnikem z jeho protiprávních jednání.
Komise může právem za zvlášť závažné označit jednání podniku v dominantním postavení, který tím, že poskytl zákazníkům slevy z limitního objemu a uzavřel s nimi věrnostní dohody, uzavře, po dlouhou dobu, možnosti prodeje vůči všem svým konkurentům a trvale naruší strukturu trhu na úkor spotřebitelů.
(viz body 370, 372, 374)
16. Analýza závažnosti porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství musí zohlednit případné opakování protiprávního jednání. Pojem opakování protiprávního jednání, tak jak je chápán v některých vnitrostátních právních řádech, znamená, že se určitá osoba dopustila nových protiprávních jednání poté, co jí byla uložena sankce za obdobná protiprávní jednání. Pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO odkazují ve stejném smyslu na „protiprávní jednání stejného typu“. Komise tedy nemůže uplatnit přitěžující okolnost z důvodu opakování protiprávního jednání vůči podniku, který zneužívá dominantní postavení, které má na trhu ve smyslu článku 82 ES, z důvodu dřívějších koluzních jednání týkajících se článku 81 ES, navíc velmi odlišných od jednání porušujících článek 82 ES.
(viz body 377-381)
17. Pokud podnik v oblasti hospodářské soutěže vynaloží náklady pro vytvoření záruk k zaplacení pokuty uložené v rozhodnutí, které je poté zrušeno soudem Společenství, a k prokázání toho, že toto rozhodnutí bylo protiprávní, nemá Komise povinnost tyto náklady zohlednit při stanovení pokuty v rozhodnutí přijatém po zrušujícím rozsudku, neboť podnik může jejich náhradu požadovat v rámci žaloby na náhradu škody.
(viz bod 383)
18. K tomu, aby mohlo být protiprávní jednání porušující pravidla hospodářské soutěže Smlouvy pokládáno za úmyslné, není nezbytné, aby si byl podnik vědom porušení zákazu nařízeného těmito pravidly, ale postačuje, aby si nemohl nepovšimnout, že inkriminované chování mělo za cíl nebo následek omezení hospodářské soutěže na společném trhu.
(viz bod 412)
19. Faktory vztahující se k účelu chování mohou mít větší význam pro stanovení výše pokuty než faktory vztahující se k jeho účinkům.
(viz bod 435)
20. Ačkoli musí být výše pokuty uložené za porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství přiměřená délce trvání protiprávního jednání a jiným skutečnostem, které mohou být zahrnuty do posouzení závažnosti protiprávního jednání, mezi něž náleží zisk, kterého dotyčný podnik mohl svými praktikami dosáhnout, nemůže skutečnost, že podnik protiprávním jednáním nedosáhl žádného zisku, představovat podle judikatury překážku uložení pokuty, jelikož jinak by pokuta ztratila svou odrazující povahu. Z toho vyplývá, že Komise není při stanovování výše pokut povinna zohlednit neexistenci zisku dosaženého dotčeným protiprávním jednáním. Kromě toho neexistence finanční výhody spojené s protiprávním jednáním nemůže být považována za polehčující okolnost.
(viz bod 443)
21. Komise může tajnou povahu považovat za přitěžující okolnost při posouzení závažnosti porušení článků 81 ES nebo 82 ES. Nelze z toho však usuzovat, že neexistence tajné povahy představuje polehčující okolnost.
(viz body 446–447)