Věc C‑566/22
Inkreal s.r.o.
v.
Dúha reality s. r. o.
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Nejvyšší soud České republiky)
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 8. února 2024
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Oblast působnosti – Článek 25 – Dohoda o příslušnosti – Smluvní strany usazené ve stejném členském státě – Určení, že ve sporech ze smlouvy uzavřené těmito stranami mají příslušnost soudy jiného členského státu – Mezinárodní prvek“
Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 1215/2012 – Oblast působnosti – Existence mezinárodního prvku – Ujednání o příslušnosti – Dohoda o příslušnosti – Smluvní strany usazené ve stejném členském státě – Určení, že ve sporech ze smlouvy uzavřené těmito stranami, která nemá žádnou jinou vazbu na jiný členský stát, mají příslušnost soudy tohoto jiného členského státu – Zahrnutí
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1896/2006, čl. 3 odst. 1, a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, body 3 a 26 odůvodnění a čl. 25 odst. 1)
(viz body 17–25, 28, 32, 33, 39 a výrok)
Shrnutí
Soudní dvůr, kterému byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v rámci mezinárodního kompetenčního sporu, upřesnil podmínky použitelnosti nařízení Brusel Ia(1) na dohody o příslušnosti, a to z hlediska existence mezinárodního prvku.
FD, s bydlištěm na Slovensku, a společnost Dúha reality, která je založena podle slovenského práva a má sídlo na Slovensku, uzavřeli v letech 2016 až 2017 dvě smlouvy o peněžité zápůjčce, které obsahovaly dohodu o příslušnosti, v níž bylo uvedeno, že každý spor, který nebude možné vyřešit vzájemným jednáním, bude „řešen prostřednictvím věcně a místně příslušného českého soudu“.
V roce 2021 postoupil FD pohledávky ze smluv o peněžité zápůjčce společnosti Inkreal, která je založena podle slovenského práva a má sídlo na Slovensku. Vzhledem k tomu, že společnost Dúha reality peněžitou půjčku nesplatila, společnost Inkreal se obrátila na Nejvyšší soud (Česká republika) mimo jiné s žádostí o určení místně příslušného soudu pro rozhodnutí ve věci samé. Uvedená žádost byla podána na základě dohody o příslušnosti obsažené ve smlouvách o peněžité zápůjčce, kterou společnost Inkreal považuje za platnou dle nařízení Brusel Ia.
Nejvyšší soud uvedl, že podle judikatury Soudního dvora je použitelnost nařízení Brusel Ia podmíněna existencí mezinárodního prvku. V rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se Nejvyšší soud táže Soudního dvora, zda se toto nařízení použije na situaci dotčenou ve věci v původním řízení, kdy mezinárodní prvek spočívá pouze v dohodě o příslušnosti soudů jiného členského státu, než ve kterém mají smluvní strany sídlo.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr předně podotkl, že znění čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, který se týká dohod o příslušnosti(2), nebrání tomu, aby se toto ustanovení vztahovalo na dohodu, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech z jejich smlouvy mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.
Pokud jde dále o kontext, do něhož je toto ustanovení zasazeno, z ustálené judikatury vyplývá, že použití pravidel nařízení Brusel Ia o příslušnosti vyžaduje existenci mezinárodního prvku, který však v tomto nařízení není definován.
Na základě rovnocenného pojmu „přeshraniční případ“, který je definován v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1896/2006(3) jako „případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu“, Soudní dvůr konstatoval, že spor v původním řízení tuto definici naplňuje, jelikož strany sporu jsou usazeny v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož bylo zahájeno řízení na základě dotčené dohody o příslušnosti. Soudní dvůr dále podotkl, že v souladu s judikaturou Soudního dvora týkající se existence mezinárodního prvku vyvolává spor v původním řízení otázku ohledně určení mezinárodní příslušnosti, a to konkrétně otázku, zda jsou k rozhodnutí tohoto sporu příslušné soudy České republiky nebo soudy Slovenské republiky.
Za těchto podmínek Soudní dvůr uvedl, že o tom, že je mezinárodní prvek ve sporu v původním řízení dán, svědčí již samotná existence dohody o příslušnosti soudů jiného členského státu, než ve kterém jsou usazeny smluvní strany.
Soudní dvůr nakonec podotkl, že výklad čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, podle něhož se toto ustanovení vztahuje na takovou dohodu o příslušnosti, jako je dohoda dotčená ve věci v původním řízení, odpovídá cíli právní jistoty, který sleduje toto nařízení. Naplňování tohoto cíle by naproti tomu bylo ohroženo, kdyby bylo uvedené ustanovení použitelné pouze za podmínky, že by kromě dohody o příslušnosti soudů jiného členského státu existovaly ještě další skutečnosti, které by mohly svědčit o tom, že je v dotyčném sporu dán mezinárodní prvek. Nejen že by pro smluvní strany bylo méně předvídatelné, který soud je příslušný k rozhodnutí o jejich sporu, ale pro soud, jemuž byla věc předložena, by bylo složitější zkoumat vlastní příslušnost.
Soudní dvůr tudíž dospěl k závěru, že se čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.