ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)

22. února 2024(*)

„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru – Smluvní zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnaní nastálo – Ustanovení 2 a 3 – Působnost – Pojem ‚zaměstnanec v pracovním poměru na dobu určitou‘ – Ustanovení 5 – Opatření, jejichž cílem je předcházet a postihovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou – Rovnocenná právní opatření“

Ve spojených věcech C‑59/22, C‑110/22 a C‑159/22,

jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané na základě článku 267 SFEU rozhodnutími Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu, Španělsko) ze dne 22. prosince 2021, 21. prosince 2021 a 3. února 2022, došlými Soudnímu dvoru dne 27. ledna, 17. února a 3. března 2022, v řízeních

MP

proti

Consejería de Presidencia, Justicia e Interior de la Comunidad de Madrid (C‑59/22),

a

IP

proti

Universidad Nacional de Educación a Distancia (UNED) (C‑110/22),

a

IK

proti

Agencia Madrileña de Atención Social de la Comunidad de Madrid (C‑159/22),

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),

ve složení: P. G. Xuereb, vykonávající funkci předsedy senátu, A. Kumin (zpravodaj) a I. Ziemele, soudci,

generální advokát: M. Szpunar,

za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření, která předložili:

–        za Consejería de Presidencia, Justicia e Interior de la Comunidad de Madrid a Agencia Madrileña de Atención Social de la Comunidad de Madrid: A. Caro Sánchez, jako zmocněnec,

–        za španělskou vládu: M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyně,

–        za Evropskou komisi: I. Galindo Martín, D. Recchia a N. Ruiz García, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu ustanovení 2, 3 a 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).

2        Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi ve věci C‑59/22 MP a Consejería de Presidencia, Justicia e Interior de la Comunidad de Madrid (Úřad regionální vlády, sekce spravedlnosti a vnitra Madridského společenství, Španělsko), ve věci C‑110/22, IP a Universidad Nacional de Educación a Distancia (UNED) (Národní univerzita dálkového vzdělávání, Španělsko), a ve věci C‑159/22, IK a Agencia Madrileña de Atención Social de la Comunidad de Madrid (Madridská agentura pro sociální služby Madridského společenství, Španělsko), ve věci kvalifikace pracovního poměru mezi dotčenými účastníky a dotyčným orgánem veřejné správy.

 Právní rámec

 Unijní právo

 Směrnice 1999/70

3        Bod 17 odůvodnění směrnice 1999/70 uvádí:

„Pokud jde o pojmy použité v dohodě, které v ní nejsou zvlášť vymezeny, ponechává tato směrnice členským státům volnost vymezit je v souladu s vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi, obdobně jako u jiných směrnic z oblasti sociální politiky používajících obdobné pojmy, za předpokladu, že tyto definice odpovídají obsahu dohody“.

4        Článek 2 první pododstavec této směrnice stanoví:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí [a] musí přijmout veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit výsledky stanovené touto směrnicí. […]“

 Rámcová dohoda

5        Ustanovení 2 rámcové dohody, nadepsané „Oblast působnosti“, stanoví:

1.      Tato dohoda se vztahuje na zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě.

2.      Členské státy po projednání se sociálními partnery nebo sociální partneři mohou stanovit, že se tato dohoda nevztahuje na

a)      vztahy v rámci základního odborného vzdělávání a učňovského vzdělávání;

b)      pracovní smlouvy nebo poměry, které byly uzavřeny v rámci zvláštního veřejného nebo veřejně podporovaného výučního, integračního programu a programu odborného vzdělávání“

6        Ustanovení 3 rámcové dohody, nadepsané „Definice“, stanoví:

„Pro účely této dohody se rozumí:

1.      ‚zaměstnancem v pracovním poměru na dobu určitou‘ osoba s pracovní smlouvou nebo poměrem uzavřeným přímo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, pokud skončení pracovní smlouvy nebo poměru je určeno objektivními podmínkami, jakými jsou dosažení určitého dne, dokončení určitého úkolu nebo vznik určité události;

[…]“

7        Ustanovení 5 rámcové dohody, nadepsané „Opatření k předcházení zneužití“, uvádí:

1.      K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná [rovnocenná] právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:

a)      objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů;

b)      maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou;

c)      počet obnovení těchto smluv a poměrů.

2.      Členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo sociální partneři případně stanoví podmínky, za jakých jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou

a)      považovány za ‚po sobě jdoucí‘,

b)      považovány za uzavřené na dobu neurčitou.“

 Španělská právní úprava

 Ústava

8        Článek 23 odst. 2 Constitución española (španělská ústava) (dále jen „Ústava“) stanoví, že občané „mají právo na rovný přístup k funkcím a pracovním místům ve veřejné službě, nestanoví-li zákon jinak“.

9        Článek 103 odst. 3 Ústavy zejména stanoví, že zákon definuje postavení státních zaměstnanců a upravuje přístup k veřejné službě v souladu se zásadami zásluh a způsobilosti.

 Právní úprava týkající se smluv na dobu určitou

–       Zákoník práce

10      Článek 15 odst. 3 Real Decreto Legislativo 2/2015, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores (královské legislativní nařízení 2/2015, kterým se schvaluje přepracované znění zákoníku práce) ze dne 23. října 2015 (BOE č. 255 ze dne 24. října 2015, s. 100224), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních (dále jen „zákoník práce“), stanoví, že „[s]mlouvy na dobu určitou uzavřené v rozporu se zákonem se považují za smlouvy uzavřené na dobu neurčitou“.

11      Článek 15 odst. 5 zákoníku práce stanoví:

„Aniž jsou dotčena ustanovení odst. 1 písm. a), odst. 2 a 3 tohoto článku, nabývají zaměstnanci, kteří byli v období 30 měsíců zaměstnáni s přerušením nebo nepřetržitě na dobu delší než 24 měsíců za účelem obsazení stejného nebo jiného pracovního místa v rámci téhož podniku nebo téže skupiny podniků na základě nejméně dvou smluv na dobu určitou bez ohledu na to, zda byli zaměstnáni přímo podnikem, nebo byli přiděleni agenturami práce, a to podle totožných nebo odlišných smluvních podmínek na dobu určitou, postavení stálých pracovníků. […]“

12      Patnácté dodatkové ustanovení zákoníku práce, které se týká „uplatňování omezení doby trvání na smlouvy o provedení určitého úkolu nebo služby a na po sobě jdoucí smlouvy ve veřejné správě“, stanoví, že porušení těchto omezení v případě „orgánů veřejné správy a […] veřejnoprávních subjektů, které jsou s nimi spojené nebo jsou na nich závislé“, nemůže bránit „uplatňování ústavních zásad rovnosti, zásluh a způsobilosti v přístupu k zaměstnání ve veřejné správě a nebrání povinnosti obsadit dotčená pracovní místa v rámci běžných postupů v souladu s ustanoveními použitelné právní úpravy“, takže „zaměstnanec si zachová pracovní místo, jež zastává, až do jeho obsazení na základě výše uvedených postupů, což vede k ukončení pracovního poměru, ledaže tento pracovník získá přístup k zaměstnání ve veřejné správě tím, že uspěje v příslušném výběrovém řízení“.

–       EBEP

13      Ley del Estatuto Básico del Empleado Público (konsolidované znění zákona o základním služebním řádu zaměstnanců ve veřejné službě), schváleným Real Decreto Legislativo 5/2015 (královské legislativní nařízení č. 5/2015) ze dne 30. října 2015 (BOE č. 261 ze dne 31. října 2015, s. 103105), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních (dále jen „EBEP“), bylo pozměněno zejména Real Decreto-ley 14/2021, de medidas urgentes para la reducción de la temporalidad en el empleo público (královské nařízení s mocí zákona 14/2021 o naléhavých opatřeních k omezení dočasného zaměstnávání ve veřejné správě) ze dne 6. července 2021 (BOE č. 161 ze dne 7. července 2021, s. 80375), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních (dále jen „královské nařízení s mocí zákona 14/2021“).

14      Článek 8 EBEP zní:

„1.      Zaměstnanci ve veřejné službě jsou osoby, které zastávají placené funkce v orgánech veřejné správy, v nichž slouží obecnému zájmu.

2.      Zaměstnanci ve veřejné službě se dělí na:

a)      zaměstnance ve služebním poměru s definitivou;

b)      zaměstnance ve služebním poměru bez definitivy;

c)      smluvní zaměstnance, ať už se jedná o stálé zaměstnance, zaměstnance na dobu neurčitou nebo na dobu určitou;

d)      pomocné zaměstnance.“

15      Podle čl. 11 odst. 1 a 3 EBEP:

„1.      Smluvním zaměstnancem se rozumí každá osoba, která na základě písemně uzavřené pracovní smlouvy, bez ohledu na pravidla přijímání zaměstnanců do pracovního poměru stanovená pracovním právem, vykonává službu odměňovanou orgány veřejné správy. V závislosti na době svého trvání může být smlouva trvalá, na dobu neurčitou, nebo na dobu určitou.

[…]

3.      Výběrová řízení pro účely zaměstnání zaměstnanců jsou veřejná a v každém případě se řídí zásadami rovnosti, zásluh a způsobilosti. V případě dočasných zaměstnanců se řídí rovněž zásadou rychlosti s cílem reagovat na výslovně odůvodněné důvody nezbytnosti a naléhavosti.“

16      Článek 55 odst. 1 EBEP stanoví: „Všichni občané se mohou ucházet o zaměstnání ve veřejné službě v souladu s ústavními zásadami rovnosti, zásluh a způsobilosti, ustanoveními tohoto služebního řádu a jinými platnými pravidly právního řádu“.

17      Článek 70 EBEP, nadepsaný „Nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru“, stanoví:

„1.      K pokrytí personálních potřeb hrazených z rozpočtových prostředků, které má být zajištěno přijetím nových zaměstnanců, se použije nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru nebo jiný podobný nástroj řešení personálních potřeb, což s sebou nese uspořádání odpovídajících výběrových řízení na plánovaná pracovní místa s početní rezervou [10 %] a stanovení maximální lhůty pro zveřejnění oznámení. Nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru musí být učiněna nebo podobný nástroj využit ve lhůtě tří let, kterou nelze prodloužit.

2.      Nabídka zaměstnání ve veřejném sektoru nebo podobný nástroj, schválený každý rok řídícími orgány veřejné správy, se zveřejňuje v příslušném úředním věstníku.

[…]“

18      Článkem 1 odst. 3 královského nařízení s mocí zákona 14/2021 bylo do EBEP vloženo sedmnácté dodatkové ustanovení. Toto sedmnácté dodatkové ustanovení stanoví především povinnost orgánů veřejné správy dbát na to, aby se předcházelo jakémukoliv druhu nesrovnalostí v pracovních smlouvách na dobu určitou a jmenování zaměstnanců bez definitivy. Dále uvedené sedmnácté dodatkové ustanovení zejména uvádí, že „protiprávní jednání“ v dané oblasti „zakládají příslušnou odpovědnost v souladu s právními předpisy platnými pro jednotlivé orgány veřejné správy“. Toto sedmnácté dodatkové ustanovení rovněž stanoví právo zaměstnanců, aniž je dotčena případná náhrada škody stanovená právní úpravou v oblasti pracovního práva, na náhradu za protiprávní dočasné zaměstnání spočívající ve vyplacení rozdílu mezi maximální částkou vyplývající z použití pravidla 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy a odstupným, jež má být vyplaceno za ukončení smlouvy. Tato náhrada se stává splatnou v okamžiku skončení smlouvy a je omezeno na smlouvu, v souvislosti s níž došlo k porušení právních předpisů.

–       Zákony o státním rozpočtu na roky 2017 a 2018

19      Čtyřicáté třetí dodatkové ustanovení Ley 6/2018 de Presupuestos Generales del Estado para el año 2018 (zákon 6/2018 o souhrnném státním rozpočtu na rok 2018) ze dne 3. července 2018 (BOE č. 161 ze dne 4. července 2018, s. 66621), ve znění použitelném na skutkové okolnosti sporů v původních řízeních (dále jen „zákon o státním rozpočtu na rok 2018“), který nahradil třicáté čtvrté dodatkové ustanovení Ley 3/2017 de Presupuestos Generales del Estado para el año 2017 (zákon 3/2017 o souhrnném státním rozpočtu na rok 2017), ze dne 27. června 2017 (BOE č. 153 ze dne 28. června 2017, s. 53787) (dále jen „zákon o státním rozpočtu na rok 2017“) zejména stanoví, že postavení zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo lze přiznat pouze na základě soudního rozhodnutí. Toto čtyřicáté třetí dodatkové ustanovení uvádí, že „protiprávní jednání“, ke kterým došlo v oblasti dočasného zaměstnávání ze strany „útvarů, které jsou odpovědné v oblasti lidských zdrojů“ „v jakémkoli orgánu veřejné správy a subjektech, které tvoří jejich organizační složku pro výkon veřejné služby“, zakládají odpovědnost „útvarů, které jsou odpovědné v oblasti lidských zdrojů, v souladu s právními předpisy platnými pro jednotlivé orgány veřejné správy“.

 Spory v původním řízení a předběžné otázky

 (Věc C‑59/22)

20      MP pracuje od 22. října 1994 každé léto ve službě požární prevence Comunidad de Madrid (Madridské společenství, Španělsko). Rozsudkem ze dne 27. prosince 2007 měl Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu, Španělsko), který je předkládajícím soudem, za to, že MP byla od počátku svého pracovního poměru zaměstnána v rámci „pracovního poměru na dobu neurčitou na částečný pracovní úvazek vertikálně cyklického typu“.

21      Dne 13. listopadu 2020 podala MP u Úřadu regionální vlády, sekce spravedlnosti a vnitra Madridského společenství žádost zaprvé o změnu kvalifikace její pracovní smlouvy na smlouvu o trvalém pracovním poměru a zadruhé o odškodnění, které odpovídá náhradě stanovené španělským právem z důvodu neoprávněného propuštění. Dotyčný orgán veřejné správy této žádosti nevyhověl.

22      MP podala tedy žalobu k Juzgado de lo Social no 18 de Madrid (pracovní soud č. 18 v Madridu, Španělsko). Na podporu této žaloby formulovala stejná návrhová žádání jako návrhová žádání předložená na podporu žádosti uvedené v předchozím bodě. Tento soud zamítl tuto žalobu rozsudkem ze dne 10. června 2021. MP podala proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu. Na podporu svého odvolání uvádí, že zamítnutí uvedené žaloby bylo důsledkem porušení zaprvé španělského práva a zadruhé rámcové dohody, jak je vykládána judikaturou Soudního dvora. Podle MP je přiměřenou sankcí za zneužití smluv, které jsou v rozporu se všemi pravidly, ze strany orgánu veřejné správy, uznání trvalé povahy jejího pracovního poměru a vyplacení náhrady.

23      Vzhledem k tomu, že Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu) měl pochybnosti ohledně zaprvé použitelnosti rámcové dohody, a zejména jejího ustanovení 5, na takového zaměstnance, jako je MP, která je od počátku svého pracovního poměru vázána k orgánu veřejné správy smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, zadruhé souladu španělského práva vztahujícího se na tento druh smlouvy s tímto ustanovením a zatřetí důsledků, které je třeba vyvodit z případného nesouladu tohoto práva s uvedeným ustanovením, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být ‚zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo‘ (tzv. ‚indefinido no fijo‘), jak je popsán v tomto rozhodnutí, pro účely ustanovení 2 dohody připojené ke směrnici [1999/70], považován za ‚zaměstnance na dobu určitou‘ a spadá do působnosti rámcové dohody a zejména jejího ustanovení 5?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku, je třeba mít pro účely uplatnění ustanovení 5 [rámcové dohody] za to, že došlo k ‚využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou‛ v případě zaměstnance vázaného smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘) s orgánem veřejné správy, pokud tato smlouva nestanoví konec platnosti, délka jejího trvání závisí na vyhlášení výběrového řízení a obsazení pracovního místa, což povede ke skončení uvedené smlouvy, a pokud nedošlo k vyhlášení výběrového řízení za účelem obsazení tohoto místa v období mezi datem vzniku pracovního poměru a prvním pololetím roku 2021?

3)      Musí být ustanovení 5 [rámcové dohody] vykládáno tom smyslu, že brání výkladu čl. 15 odst. 5 [zákoníku práce], (jehož cílem je provést směrnici a za tímto účelem stanoví, že maximální celková doba trvání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou uzavřených zaměstnanci během referenčního období 30 měsíců je omezena na 24 měsíců), podle kterého se pro účely výpočtu této maximální celkové doby nepřihlíží k dobám odpracovaným v postavení zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo (tzv. ‚indefinido no fijo‘) z důvodu, že v takovém případě by neexistovalo žádné omezení, které by se vztahovalo na dobu trvání, počet nebo důvod obnovení těchto smluv, ani jejich řetězení s jinými smlouvami?

4)      Brání ustanovení 5 [rámcové dohody] takové vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví žádné omezení (ani co do počtu, délky trvání nebo důvodů) pro výslovné nebo konkludentní obnovení konkrétního druhu pracovní smlouvy na dobu určitou, jako je pracovní smlouva o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘) ve veřejném sektoru, ale stanoví pouze omezení délky trvání řetězení takové smlouvy s jinými pracovními smlouvami na dobu určitou?

5)      Vzhledem k tomu, že španělský zákonodárce nepřijal žádné pravidlo, které by omezovalo výslovné nebo konkludentní obnovování smluv zaměstnanců na dobu neurčitou nezaměstnaných nastálo (tzv. trabajadores indefinidos no fijos), je třeba mít za to, že taková situace, jako je situace v projednávané věci, v níž je zaměstnanec ve veřejném sektoru vázán smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, jejíž délka trvání nebyla nikdy stanovena ani upřesněna a která byla prodlužována až do roku 2021, aniž bylo uspořádáno výběrové řízení za účelem obsazení pracovního místa a ukončení pracovního poměru na dobu určitou, porušuje ustanovení 5 [rámcové dohody]?

6)      Lze vnitrostátní právní úpravu, která stanoví paušální a objektivní odstupné (20násobek denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy), ale nestanoví žádnou dodatečnou náhradu, která by umožnila úplnou náhradu způsobené škody v případě, že by její výše byla vyšší než částka paušálního odstupného, považovat za vnitrostátní právní úpravu, která obsahuje opatření dostatečně odrazující od využívání pracovních smluv nebo obnovování po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody, která splňují podmínky týkající se plné náhrady škody, kterou zaměstnanec utrpěl, formulované judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387)?

7)      Lze vnitrostátní právní úpravu, která stanoví pouze odstupné, které má být vyplaceno při skončení pracovní smlouvy z důvodu obsazení pracovního místa, ale nestanoví žádnou náhradu během platnosti této smlouvy jako alternativu k přeměně uvedené smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou, považovat za vnitrostátní právní úpravu, která obsahuje opatření dostatečně odrazující od využití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody], která splňují podmínky týkající se náhrady škody, kterou utrpěl zaměstnanec, formulované judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387)? Je třeba v případě, kdy se spor týká výlučně neurčité doby trvání pracovního poměru a smlouva nebyla ukončena, přiznat náhradu škody způsobené trváním pracovního poměru po dobu určitou, jako alternativu k uznání pracovního poměru na dobu neurčitou?

8)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření, jež orgány veřejné správy a subjekty veřejného sektoru dostatečně odrazují od toho, aby v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody] využívaly po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou nebo tyto smlouvy obnovovaly, a která jsou v souladu s požadavky formulovanými judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, C‑494/16, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), a jejichž cílem je „zabránit a postihovat zneužití smluv na dobu určitou“ zaměstnavatelem ve vztahu k ostatním zaměstnancům a do budoucna, pokud jsou tato opatření právními předpisy zavedenými od roku 2017 [třicáté čtvrté dodatkové ustanovení zákona o souhrnném státním rozpočtu na rok 2017 a čtyřicáté třetí dodatkové ustanovení zákona o souhrnném státním rozpočtu na rok 2018 a královské nařízení s mocí zákona 14/2021], které stanoví, že ‚protiprávní jednání‘ zakládají odpovědnost, avšak tuto odpovědnost vymezují pouze obecným odkazem na blíže neurčenou právní úpravu, a to v situaci, kdy podle všeho nedošlo v kontextu tisíců soudních rozhodnutí, kterými byli zaměstnanci z důvodu porušení pravidel v oblasti smluv na dobu určitou uznáni za zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnané nastálo (tzv. ‚trabajadores indefinidos no fijos‘), k jedinému konkrétnímu případu založení takové odpovědnosti?

9)      V případě, že by měla být tato pravidla považována za dostatečně odrazující a vzhledem k tomu, že byla poprvé zavedena v roce 2017, mohou být uplatňována za účelem zabránění přeměny smluv na smlouvy na dobu neurčitou, pokud podmínky takové přeměny vyplývající z porušení ustanovení 5 [rámcové dohody] byly splněny již před nabytím jejich účinnosti, nebo by to naopak vedlo k retroaktivnímu uplatnění uvedených pravidel, jehož účinkem by bylo odnětí nabytého práva?

10)      Pokud se má za to, že ve španělském právu neexistují dostatečně odrazující opatření, má vést porušení ustanovení 5 [rámcové dohody] veřejnoprávním zaměstnavatelem k tomu, že se smlouva považuje za smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘), nebo musí být zaměstnanci v plné rozsahu přiznáno postavení zaměstnance na dobu neurčitou?

11)      Je přeměna smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou podle [rámcové dohody] a judikatury Soudního dvora, která ji vykládá, nevyhnutelná i v případě, že je považována za v rozporu s čl. 23 odst. 2 a čl. 103 odst. 3 [Ústavy], vykládanými v tom smyslu, že uchazeč může získat přístup k jakémukoliv zaměstnání ve veřejné službě, a to i v rámci pracovní smlouvy až poté, co uspěje ve výběrovém řízení otevřeném jiným uchazečům, v němž se uplatní zásady rovnosti, uznání zásluh, způsobilosti a veřejnosti?

12)      Musí být upuštěno od uplatnění přeměny smlouvy konkrétního zaměstnance na stálou smlouvu z důvodu, že zákon stanoví postup konsolidace zaměstnání na dobu určitou prostřednictvím vyhlášení výběrového řízení na obsazení pracovního místa zastávaného tímto zaměstnancem, s přihlédnutím ke skutečnosti, že tento postup musí zaručit „dodržování zásad volné soutěže, rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti“, a skutečnosti, že zaměstnanec, který byl předmětem využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování, nemusí tudíž dosáhnout konsolidace svého pracovního místa, pokud je toto místo obsazeno jinou osobou, a v takovém případě bude jeho smlouva ukončena vyplacením odstupného odpovídajícího 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy?

13)      Má zaměstnanec, i když nebyl propuštěn, nárok na náhradu rovnající se této částce nebo vyšší, kterou v případě, že není stanovena zákonem, určí soud, z důvodu využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou nebo jejich obnovení v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody]?

14)      Může mít skutečnost, že se jedná o smluvní pracovní poměr na dobu neurčitou na částečný pracovní úvazek vertikálně cyklického typu (tzv. laboral indefinida discontinua) jakýkoliv vliv na odpověď na předchozí otázky (a pokud ano, jaké povahy), pokud se tento pracovní poměr projevil řetězením smluv na dobu určitou, sezónu po sezóně, způsobem popsaným žalobkyní v její žalobě?“

 (Věc C‑110/22)

24      IP pracuje pro UNED jako „ředitel videoprodukce“ od dne 11. února 1994 na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

25      Rozsudkem ze dne 29. září 2001 mu Juzgado de lo Social no 15 de Madrid (pracovní soud č. 15 v Madridu, Španělsko) přiznal postavení zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo. Na pracovní místo, které žalobce v původním řízení zastával v tomto postavení, ačkoliv jej UNED považovala za volné pracovní místo, nebylo ke dni, kdy se tento žalobce v původním řízení obrátil na Juzgado de lo Social no 42 de Madrid (pracovní soud č. 42 v Madridu, Španělsko), dosud vyhlášeno výběrové řízení. U tohoto soudu se uvedený žalobce v původním řízení domáhal, aby mu soud přiznal právo zastávat pracovní místo v postavení zaměstnance na dobu neurčitou a podpůrně, aby mu toto pracovní místo bylo přiděleno prostřednictvím výběrového řízení na základě kvalifikačních předpokladů. Po zamítnutí těchto návrhových žádání rozsudkem ze dne 1. června 2021 podal tentýž žalobce v původním řízení proti tomuto rozsudku odvolání k Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu), který je předkládajícím soudem.

26      Na podporu svého odvolání IP tvrdí, že došlo k porušení zaprvé ustanovení španělského práva a zadruhé rámcové dohody, jak je vykládána Soudním dvorem. Podle jeho názoru je jediným možným důsledkem, který má být vyvozen z takového porušení, přiznání postavení zaměstnance na dobu neurčitou v souladu s judikaturou Soudního dvora.

27      Předkládající soud uvádí, že vzhledem k tomu, že směrnice 1999/70 nebyla ještě ratione temporis použitelná na smlouvy na dobu určitou uzavřené před rokem 2001, předmět sporu v původním řízení se týká pouze okolností, které nastaly po vydání rozsudku ze dne 29. září 2001.

28      Mimoto nelze podle tohoto soudu, na rozdíl od toho, co tvrdí UNED v rámci původního řízení, uplatnit „teorii acte clair“. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr neobdržel dostatečná vysvětlení ohledně pojmu „zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo“, nelze mít za to, že v rozsudku ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario (C‑726/19, EU:C:2021:439), Soudní dvůr rozhodl, že přiznání postavení zaměstnance v pracovním poměru na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo postačuje k náhradě škody způsobené dotyčnému zaměstnanci.

29      Za těchto podmínek se Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být ‚zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo‘ (tzv. ‚indefinido no fijo‘), jak je popsán v tomto rozhodnutí, pro účely ustanovení 2 [rámcové dohody] považován za ‚zaměstnance na dobu určitou‘ a spadá do působnosti [rámcové dohody] a zejména jejího ustanovení 5?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku, je třeba mít pro účely uplatnění ustanovení 5 [rámcové dohody] za to, že došlo k ‚využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou‘ v případě zaměstnance vázaného smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘) s orgánem veřejné správy, pokud tato smlouva nestanoví konkrétní délku doby trvání smlouvy, její doba trvání závisí na budoucím vyhlášení výběrového řízení a obsazení pracovního místa, což povede k ukončení uvedené smlouvy, a pokud nedošlo k vyhlášení výběrového řízení mezi rokem 2002 a prvním pololetím roku 2021?

3)      Musí být ustanovení 5 [rámcové dohody] vykládáno tom smyslu, že brání výkladu čl. 15 odst. 5 [zákoníku práce], (jehož cílem je provést směrnici [1999/70] a za tímto účelem stanoví, že maximální celková doba trvání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou zaměstnanců je během referenčního období 30 měsíců omezena na 24 měsíců), podle kterého se pro účely výpočtu této maximální celkové doby nepřihlíží k dobám odpracovaným v postavení zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo (tzv. ‚indefinido no fijo‘) z důvodu, že v takovém případě by neexistovalo žádné omezení použitelné na dobu trvání, počet nebo důvod obnovení těchto smluv, ani pokud jde o jejich řetězení s jinými smlouvami?

4)      Brání ustanovení 5 [rámcové dohody] takové vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví žádné omezení (ani co do počtu, délky trvání nebo důvodů) pro výslovné nebo konkludentní obnovení určitého druhu smlouvy na dobu určitou, jako je smlouva o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘) ve veřejném sektoru, ale stanoví pouze omezení délky trvání řetězení takové smlouvy s jinými smlouvami na dobu určitou?

5)      Vzhledem k tomu, že španělský zákonodárce nepřijal žádné pravidlo, které by omezovalo výslovné nebo konkludentní obnovování smlouvy zaměstnanců na dobu neurčitou nezaměstnaných nastálo (tzv. trabajadores indefinidos no fijos), je třeba takovou situaci, jako je situace v projednávaném případě, ve které je zaměstnanec veřejného sektoru vázán smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, jejíž doba trvání nebyla nikdy stanovena ani upřesněna a která byla prodlužována přinejmenším od roku 2002 (znovupřijetí po propuštění) až do roku 2021, aniž bylo uskutečněno výběrové řízení na obsazení jeho pracovního místa a ukončení omezení doby trvání pracovního poměru na dobu určitou, považovat za porušení ustanovení 5 [rámcové dohody]?

6)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření dostatečně odrazující od využití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody], která splňují podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), pokud jde o plnou náhradu škody způsobené zaměstnanci, když stanoví pouze paušální a objektivní odstupné (20násobek denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy), ale nestanoví žádnou dodatečnou náhradu za účelem plné náhrady způsobené škody pro případ, že by její výše byla vyšší než částka paušálního odstupného?

7)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření dostatečně odrazující od využití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody], která splňují podmínky formulované judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), pokud jde o náhradu škody způsobené zaměstnanci, když stanoví pouze odstupné, které má být vyplaceno při skončení pracovní smlouvy z důvodu obsazení pracovního místa, ale nestanoví žádnou náhradu během platnosti smlouvy jako alternativu k přeměně uvedené smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou? Je třeba v případě, kdy se spor týká výlučně neurčité doby trvání pracovního poměru a smlouva nebyla ukončena, přiznat náhradu škody způsobené trváním pracovního poměru po dobu určitou jako alternativu k uznání pracovního poměru na dobu neurčitou?

8)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření dostatečně odrazující orgány veřejné správy a subjekty veřejného sektoru od toho, aby v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody] využívaly po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou nebo je obnovovaly, která jsou v souladu s požadavky formulovanými judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, C‑494/16, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), a jejichž cílem je ‚zabránit a postihovat zneužití smluv na dobu určitou‘ zaměstnavatelem ve vztahu k ostatním zaměstnancům a do budoucna, pokud jsou tato opatření právními předpisy zavedenými od roku 2017 [třicáté čtvrté dodatkové ustanovení zákona o souhrnném státním rozpočtu na rok 2017 a čtyřicáté třetí dodatkové ustanovení zákona o souhrnném státním rozpočtu na rok 2018 a královské nařízení s mocí zákona 14/2021], které stanoví, že ‚protiprávní jednání‘ zakládají odpovědnost, avšak tuto odpovědnost vymezují pouze obecným odkazem na blíže neurčenou právní úpravu, a to v situaci, kdy podle všeho nedošlo, v kontextu tisíců soudních rozhodnutí, kterými byli zaměstnanci z důvodu porušení pravidel v oblasti smluv na dobu určitou prohlášeni za zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnané nastálo (tzv. ‚trabajadores indefinidos no fijos‘), k jedinému konkrétnímu případu vzniku takové odpovědnosti?

9)      V případě, že by měla být tato pravidla považována za dostatečně odrazující a vzhledem k tomu, že byla zavedena teprve v roce 2017, mohou být uplatňována za účelem zabránění přeměny smluv na smlouvy na dobu neurčitou, pokud podmínky takové přeměny vyplývající z porušení ustanovení 5 [rámcové dohody] byly splněny již před nabytím jejich účinnosti, nebo by to naopak vedlo k retroaktivnímu uplatnění uvedených pravidel, jehož účinkem by bylo odnětí nabytého práva?

10)      Pokud se má za to, že ve španělském právu neexistují dostatečně odrazující opatření, má vést porušení ustanovení 5 [rámcové dohody] veřejnoprávním zaměstnavatelem k tomu, že se smlouva považuje za smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘), nebo musí být zaměstnanci v plné rozsahu a bez jakéhokoliv rozlišení přiznáno postavení zaměstnance na dobu neurčitou?

11)      Je přeměna smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou podle [rámcové dohody] a judikatury Soudního dvora, která ji vykládá, nevyhnutelná i v případě, že je považována za v rozporu s čl. 23 odst. 2 a čl. 103 odst. 3 [Ústavy], vykládanými v tom smyslu, že uchazeč může získat přístup k jakémukoliv zaměstnání ve veřejné službě, a to i v rámci pracovní smlouvy až poté, co uspěje ve výběrovém řízení otevřeném jiným uchazečům, v němž se uplatní zásady rovnosti, uznání zásluh, způsobilosti a veřejnosti? Vzhledem k tomu, že tato ustanovení mohou být předmětem jiného výkladu, a sice výkladu, kterým se řídí Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko), je třeba uplatnit na ústavní normy státu zásadu konformního výkladu tak, aby existovala povinnost zvolit výklad, který zajistí jejich slučitelnost s unijním právem, což v projednávaném případě vyžaduje, aby se vycházelo z toho, že čl. 23 odst. 2 a čl. 103 odst. 3 Ústavy nezavazují k uplatnění zásady rovnosti, zásluh a způsobilosti na postupy přijímání smluvních zaměstnanců?

12)      Lze upustit od uplatnění přeměny smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou podle [rámcové dohody] a judikatury Soudního dvora vykládající tuto dohodu, jestliže před tím, než je taková přeměna určena soudem, zákon stanoví postup konsolidace zaměstnání na dobu určitou, jenž má být uskutečněn v příštích letech a který vyžaduje vyhlášení výběrového řízení na obsazení pracovního místa zastávaného dotyčným zaměstnancem, s přihlédnutím ke skutečnosti, že tento postup musí zaručit ‚dodržování zásad volné soutěže, rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti‘, a skutečnosti, že tento pracovník, který je předmětem využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování, může tedy dosáhnout konsolidace svého pracovního místa, ale rovněž nemusí, a to v případě, kdy je toto pracovní místo obsazeno jinou osobou, a v takovém případě bude jeho smlouva ukončena vyplacením odstupného odpovídajícího 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy?“

 (Věc C‑159/22)

30      IK pracuje od 21. prosince 1998 pro Madridskou agenturu pro sociální služby Madridského společenství, a to na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, přičemž uzavírání smluv bylo mezi roky 1999 a 2010 přerušeno.

31      Dne 14. října 2020 podala IK žalobu k Juzgado de lo Social no 21 de Madrid (pracovní soud č. 21 v Madridu, Španělsko), kterou se domáhala určení, že pracovní smlouva uzavřená s jejím zaměstnavatelem je smlouvou na dobu neurčitou, a podpůrně toho, že tato smlouva je smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou. Tento soud tuto žalobu rozsudkem ze dne 19. dubna 2021 zamítl.

32      IK podala proti tomuto rozsudku odvolání k Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu), který je předkládajícím soudem. Na podporu svého odvolání poukazuje na porušení jak španělského práva, tak ustanovení 5 rámcové dohody, jak je vykládáno Soudním dvorem. Mimoto IK tvrdí, že jediné řešení, které je v souladu s požadavky stanovenými soudem Evropské unie, spočívá v určení, že její pracovní poměr je poměrem na dobu neurčitou, a podpůrně, že tento pracovní poměr je nestálým pracovním poměrem na dobu neurčitou.

33      Předkládající soud uvádí, že předmět sporu v původním řízení se týká výlučně poslední pracovní smlouvy, a sice smlouvy zaměstnance bez definitivy, který zastává volné pracovní místo, uzavřené dne 1. srpna 2016 mezi účastníky původního řízení, která byla prodloužena přinejmenším do data vydání napadeného rozsudku, tedy do 19. dubna 2021. Tento soud uvádí, že v projednávané věci je třeba v souladu se španělským právem, zejména s rozsudkem Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) ze dne 28. června 2021, který byl vydán za účelem provedení ustanovení 5 rámcové dohody, jak bylo vyloženo v rozsudku ze dne 3. června 2021 Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario (C‑726/19, EU:C:2021:439), dospět k závěru, že dotyčný orgán státní správy v rozporu s tímto ustanovením 5 zneužil po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou. Tento orgán veřejné správy totiž nezveřejnil oznámení o výběrovém řízení na volné pracovní místo a konkludentně tak z roku na rok prodlužoval smlouvu, o níž se jedná ve věci v původním řízení. Podle uvedeného soudu však zbývá určit, zda má mít takové porušení za následek přiznání zaměstnankyni ve věci v původním řízení postavení zaměstnankyně zaměstnané na dobu neurčitou.

34      Mimoto podle předkládajícího soudu neexistuje, ze stejného důvodu, jaký byl uveden v bodě 28 tohoto rozsudku, povinnost použít v projednávaném případě „teorii acte clair“.

35      Za těchto podmínek se Tribunal Superior de Justicia de Madrid (Vrchní soud v Madridu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření dostatečně odrazující od využití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody], která splňují podmínky formulované judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), pokud jde o plnou náhradu škody způsobené zaměstnancovi, když stanoví pouze paušální a objektivní odstupné (20násobek denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy), ale nestanoví žádnou dodatečnou náhradu která by umožnila plnou náhradu způsobené škody v případě, kdy její výše přesáhne částku paušálního odstupného?

2)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření dostatečně odrazující od využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody], která splňují podmínky formulované judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), pokud jde o náhradu škody způsobené zaměstnanci, když stanoví pouze odstupné, které má být vyplaceno při skončení pracovní smlouvy z důvodu obsazení pracovního místa, ale nestanoví žádnou náhradu během platnosti této smlouvy jako alternativu k přeměně uvedené smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou? Je třeba v případě, že se spor týká výlučně neurčité doby trvání pracovního poměru a smlouva nebyla ukončena, přiznat náhradu škody způsobené trváním pracovního poměru po dobu určitou jako alternativu k uznání pracovního poměru na dobu neurčitou?

3)      Lze mít za to, že vnitrostátní právní úprava obsahuje opatření dostatečně odrazující orgány veřejné správy a subjekty veřejného sektoru od toho, aby v rozporu s ustanovením 5 [rámcové dohody] využívaly po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou nebo je obnovovaly, která jsou v souladu s požadavky stanovenými judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 7. března 2018, C‑494/16, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ze dne 8. května 2019, Rossato et Conservatorio di Musica F. A. Bonporti (C‑494/17, EU:C:2019:387), a jejichž cílem je „zabránit a postihovat zneužití smluv na dobu určitou“ zaměstnavatelem ve vztahu k ostatním zaměstnancům a do budoucna, pokud jsou tato opatření právními předpisy zavedenými od roku 2017 [třicáté čtvrté dodatkové ustanovení zákona o souhrnném státním rozpočtu na rok 2017, čtyřicáté třetí dodatkové ustanovení zákona o souhrnném státním rozpočtu na rok 2018 a královské nařízení s mocí zákona 14/2021], které stanoví, že ‚protiprávní jednání‘ zakládají odpovědnost, avšak tuto odpovědnost vymezují pouze obecným odkazem na blíže neurčenou právní úpravu, a to v situaci, kdy podle všeho nedošlo, v kontextu tisíců soudních rozhodnutí, kterými byli zaměstnanci z důvodu porušení pravidel v oblasti smluv na dobu určitou prohlášeni za zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnané nastálo (tzv. ‚trabajadores indefinidos no fijos‘), k jedinému konkrétnímu případu vzniku takové odpovědnosti?

4)      Pokud by byl učiněn závěr, že ve španělském právu neexistují dostatečně odrazující opatření, má být důsledkem porušení ustanovení 5 [rámcové dohody] veřejnoprávním zaměstnavatelem to, že smlouva má být považována za smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou (tzv. ‚indefinido no fijo‘), nebo musí být zaměstnanci v plné rozsahu a bez jakéhokoliv rozlišení přiznáno postavení zaměstnance na dobu neurčitou?

5)      Je přeměna smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou podle [rámcové dohody] a judikatury Soudního dvora, která ji vykládá, nevyhnutelná i v případě, že je považována za v rozporu s čl. 23 odst. 2 a čl. 103 odst. 3 [Ústavy], vykládanými v tom smyslu, že uchazeč může získat přístup k jakémukoliv zaměstnání ve veřejné službě, a to i v rámci pracovní smlouvy až poté, co uspěje ve výběrovém řízení otevřeném jiným uchazečům, v němž se uplatní zásady rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti? Vzhledem k tomu, že tato ustanovení mohou být předmětem jiného výkladu, a sice výkladu, kterým se řídí Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko), je třeba uplatnit na ústavní normy státu zásadu konformního výkladu tak, aby existovala povinnost zvolit výklad, který zajistí jejich slučitelnost s unijním právem, což v projednávaném případě vyžaduje, aby se vycházelo z toho, že čl. 23 odst. 2 a čl. 103 odst. 3 Ústavy neukládají povinnost uplatnit zásady rovnosti, zásluh a způsobilosti na postupy přijímání smluvních zaměstnanců?

6)      Lze upustit od uplatnění přeměny smlouvy na smlouvu na dobu neurčitou podle rámcové dohody […] a judikatury Soudního dvora vykládající tuto dohodu, jestliže před tím, než je o takové přeměně rozhodnuto soudem, zákon stanoví postup konsolidace nebo stabilizace zaměstnání na dobu určitou, jenž má být uskutečněn v příštích letech a který vyžaduje vyhlášení výběrového řízení na obsazení pracovního místa zastávaného dotyčným zaměstnancem, s přihlédnutím ke skutečnosti, že tento postup musí zaručit ‚dodržování zásad volné soutěže, rovnosti, uznání zásluh, způsobilosti a veřejnosti‘, a skutečnosti, že tento pracovník, který je předmětem využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou nebo jejich obnovování, může tedy dosáhnout konsolidace svého pracovního místa, avšak nemusí, a to v případě, kdy je toto pracovní místo obsazeno jinou osobou, a v takovém případě bude jeho smlouva ukončena vyplacením odstupného odpovídajícího 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy?“

 Řízení před Soudním dvorem

36      Rozhodnutím ze dne 27. dubna 2022 byly věci C‑59/22, C‑110/22 a C‑159/22 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

 K pravomoci Soudního dvora a přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce

37      Žalované v původních řízeních ve věcech C‑59/22 a C‑159/22, jakož i španělská vláda mají za to, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a tyto žádosti musí být v každém případě prohlášeny za nepřípustné.

38      Zaprvé podle těchto žalovaných, jakož i této vlády nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce, když tyto žádosti požadují výklad vnitrostátního práva.

39      Mimoto podle uvedených žalovaných a uvedené vlády tyto žádosti znamenají, že se od Soudního dvora vyžaduje vydání obecně závazného poradního stanoviska k pojmu „zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo“, který je vlastní španělskému právu, a to na základě aspektů, ke kterým se již několikrát vyjádřil.

40      Konkrétně je cílem uvedených žádostí zpochybnit dvojí ustálenou judikaturu Soudního dvora, a sice zaprvé judikaturu, podle níž přeměna pracovní smlouvy na „smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou“ představuje přiměřenou sankci za zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, a zadruhé judikaturu, podle níž členské státy nemají na základě rámcové dohody povinnost přeměnit pracovní poměr na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, pokud existují vnitrostátní pravidla umožňující postihovat a odrazovat od zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou.

41      Zadruhé žalované ve věcech C‑59/22 a C‑159/22 tvrdí, že předkládající soud tím, že do žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce zahrnul otázky týkající se přiznání náhrady ve prospěch dotyčného zaměstnance, rozšířil předmět sporů v původních řízeních. V rámci těchto sporů se přitom žalobkyně v původních řízeních domáhaly pouze uznání neurčité doby trvání jejich pracovního poměru. Tyto žádosti je třeba tudíž prohlásit za nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají otázek ohledně přiznání takové náhrady, jelikož těmito otázkami je předkládán hypotetický problém.

42      V tomto ohledu je třeba připomenout, že systém spolupráce zavedený článkem 267 SFEU je založen na jasné dělbě funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem. V rámci řízení zahajovaného na základě tohoto článku přísluší výklad vnitrostátních ustanovení soudům členských států, a nikoli Soudnímu dvoru, takže Soudnímu dvoru nepřísluší, aby se vyjadřoval ke slučitelnosti norem vnitrostátního práva s ustanoveními práva unijního. Soudní dvůr má naproti tomu pravomoc k tomu, aby vnitrostátnímu soudu poskytl veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní posoudit slučitelnost norem vnitrostátního práva s unijní právní úpravou (rozsudek ze dne 25. října 2018, Sciotto, C‑331/17, EU:C:2018:859, bod 27 a citovaná judikatura).

43      Také je třeba připomenout, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca-MIURa další (Univerzitní výzkumní pracovníci), C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 35 a citovaná judikatura].

44      Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout vydat rozhodnutí o žádosti podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad ustanovení unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca-MIUR a  další (Univerzitní výzkumní pracovníci) (C‑326/19, EU:C:2021:438, bod 36 a a citovaná judikatura].

45      V projednávané věci je nutno konstatovat, že z informací poskytnutých předkládajícím soudem jasně vyplývá, že ve spojených věcech C‑59/22, C‑110/22 a C‑159/22 žalobci v původních řízeních uzavřeli několik po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou a že v rámci věcí C‑59/22 a C‑110/22 byla již rozsudkem ze dne 27. prosince 2007 a rozsudkem ze dne 29. září 2001 provedena změna kvalifikace pracovního poměru na „nestálý pracovní poměr na dobu neurčitou“. Podle tohoto soudu však přetrvávají pochybnosti zejména o tom, zda v souladu s ustanoveními 2 a 3 rámcové dohody spadá takový poměr do působnosti této rámcové dohody.

46      Mimoto z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce jednoznačně vyplývá, že předkládající soud má za to, že překvalifikování zneužívajícího pracovního poměru na „nestálý pracovní poměr na dobu neurčitou“ nepředstavuje opatření, které by náležitě postihovalo tento zneužívající pracovní poměr, takže v rámci sporů v původních řízeních bude tento soud muset určit vnitrostátní opatření, která umožňují v souladu s požadavky vyplývajícími ze směrnice 1999/70 postihovat zneužití po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou.

47      Za těchto podmínek není přitom zjevné, že výklad unijního práva požadovaný předkládajícím soudem, a sice výklad ustanovení 2, 3 a 5 rámcové dohody, nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporů v původních řízeních, nebo že otázky týkající se přiznání náhrady, která je stanovena španělským právem jakožto opatření, které v souladu s požadavky směrnice 1999/70 postihuje zneužití dotyčných dočasných pracovních poměrů, vyvolávají hypotetický problém.

48      Mimoto údajné zpochybnění obojí ustálené judikatury Soudního dvora žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce spadá do meritorního posouzení těchto žádostí, a proto nemá vliv na pravomoc Soudního dvora odpovědět na uvedené žádosti nebo jejich přípustnost.

49      Podstatou třinácté otázky předkládajícího soudu položené ve věci C‑59/22 však je, zda by přiznání náhrady, jež je ve vztahu k odstupnému uvedenému v rámci šestých a sedmých otázek položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i v rámci první a druhé otázky položené ve věci C‑159/22 dodatečná, a kterou by stanovily vnitrostátní soudy, mohlo představovat vhodné opatření ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody k postihování zneužití vznikajícímu využitím smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, jejichž platnost byla postupně prodlužována.

50      V tomto ohledu je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že v rámci řízení zavedeného článkem 267 SFEU představuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce základ tohoto řízení probíhajícího před Soudním dvorem, je nezbytné, aby vnitrostátní soud v této žádosti vysvětlil skutkový a právní rámec, do něhož spadá spor v původním řízení, a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 5. května 2022, Universiteit Antwerpen a další, C‑265/20, EU:C:2022:361, bod 24 a citovaná judikatura).

51      Tyto kumulativní požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně stanoveny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, o němž se má za to, že je předkládajícímu soudu v rámci spolupráce stanovené článkem 267 SFEU znám a který musí důsledně dodržovat, a jsou připomenuty zejména v doporučeních Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1) (rozsudek ze dne 5. května 2022, Universiteit Antwerpen a další, C‑265/20, EU:C:2022:361, bod 25 a citovaná judikatura).

52      Dále je třeba zdůraznit, že informace obsažené v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce nemají pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována, s ohledem na to, že na základě uvedeného ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí společně s překladem do úředního jazyka každého členského státu, a neposkytuje se jim vnitrostátní spis, který byl Soudnímu dvoru případně předán předkládajícím soudem (rozsudek ze dne 5. května 2022, Universiteit Antwerpen a další, C‑265/20, EU:C:2022:361, bod 26 a citovaná judikatura).

53      Je přitom nutno konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená ve věci C‑59/22 neobsahuje žádné vysvětlení ohledně náhrady uvedené v rámci třinácté položené otázky a neuvádí zejména obsah relevantních ustanovení nebo judikatury, které se týkají této náhrady ve španělském právu.

54      Třináctá otázka položená ve věci C‑59/22 musí být proto prohlášena za nepřípustnou.

55      Pokud jde o čtrnáctou otázku položenou ve věci C‑59/22, kterou se předkládající soud v podstatě táže, zda okolnost, že žalobkyně v původním řízení byla v této věci zaměstnána jako zaměstnankyně na dobu neurčitou na částečný úvazek „vertikálně cyklického typu“, má vliv na odpověď na předběžné otázky, i když ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že ve španělském právu smlouvy týkající se postavení „smluvních zaměstnanců na dobu neurčitou na částečný úvazek cyklického typu“ jsou součástí kategorie smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, předkládající soud neuvádí obsah relevantních ustanovení nebo judikatury týkající se tohoto postavení ve španělském právu. Mimoto tento soud nevysvětluje důvody, proč má za to, že uvedené postavení by mohlo mít vliv na výklad ustanovení 2, 3 a 5 rámcové dohody.

56      S ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 50 až 52 tohoto rozsudku musí být proto čtrnáctá otázka položená ve věci C‑59/22 prohlášena za nepřípustnou.

57      Z výše uvedených úvah vyplývá, že zaprvé Soudní dvůr má pravomoc rozhodnout o žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce a zadruhé, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou přípustné, s výjimkou třinácté a čtrnácté otázky položené ve věci C‑59/22.

 K předběžným otázkám

 K prvním otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22

58      Podstatou prvních otázek předkládajícího soudu položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 je, zda ustanovení 2 a 3 rámcové dohody musí být vykládána v tom smyslu, že zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo musí být považován za zaměstnance na dobu určitou ve smyslu této rámcové dohody, a proto za zaměstnance, který spadá do působnosti této rámcové dohody.

59      V první řadě v tomto ohledu ze znění ustanovení 2 bodu 1 rámcové dohody podle ustálené judikatury vyplývá, že působnost této rámcové dohody je široká, neboť se vztahuje obecně na „zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě“. Kromě toho definice pojmu „zaměstnanec v pracovním poměru na dobu určitou“ ve smyslu ustanovení 3 bodu 1 rámcové dohody zahrnuje všechny zaměstnance a nerozlišuje podle toho, zda jsou zaměstnáni zaměstnavatelem ve veřejném či soukromém sektoru a jaká je kvalifikace jejich smlouvy podle vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 3. června 2021, Servicio Aragonés de Salud, C‑942/19, EU:C:2021:440, bod 31 a citovaná judikatura).

60      V druhé řadě je třeba připomenout, že jak jasně vyplývá z nadpisu a ze znění ustanovení 3 bodu 1 rámcové dohody, toto ustanovení se omezuje na definování pojmu „zaměstnanec v pracovním poměru na dobu určitou“ a v tomto rámci na uvedení charakteristických rysů smlouvy na dobu určitou, například okolnost, že konec takovéto smlouvy je určen „objektivními podmínkami, jakými jsou dosažení určitého dne, dokončení určitého úkolu nebo vznik určité události“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 2014, Fiamingo a další, C‑362/13, C‑363/13 a C‑407/13, EU:C:2014:2044, bod 46).

61      Rámcová dohoda se tedy vztahuje na všechny zaměstnance vykonávající činnost odměňovanou v rámci zaměstnaneckého vztahu na dobu určitou, který existuje mezi nimi a jejich zaměstnavatelem, pokud jsou vázáni pracovní smlouvou nebo pracovním poměrem ve smyslu vnitrostátního práva, s jedinou výhradou, kterou je prostor pro uvážení, který členským státům poskytuje ustanovení 2 bod 2 rámcové dohody, pokud jde o uplatnění této dohody na určité kategorie pracovních smluv nebo poměrů, jakož i vyloučení zaměstnanců ve zprostředkovaném dočasném pracovním poměru, v souladu se čtvrtým pododstavcem preambule rámcové dohody (rozsudek ze dne 3. června 2021, Servicio Aragonés de Salud, C‑942/19, EU:C:2021:440, bod 32 a citovaná judikatura).

62      V projednávaných věcech ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že v rámci veřejného sektoru představuje pojem „zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo“ (tzv. „trabajador indefinido no fijo“) pojem vymezený judikaturou a musí být odlišován od pojmu „stálý zaměstnanec“ (tzv. „trabajador fijo“).

63      Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že zatímco na ukončení smlouvy stálého zaměstnance se vztahují důvody pro ukončení a obecné podmínky stanovené zákoníkem práce, ukončení smlouvy zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo je v souladu s judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) vázáno na zvláštní důvod ukončení. V případě změny kvalifikace dotyčného pracovního poměru na smlouvu o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou je podle předkládajícího soudu dotčený orgán státní správy povinen dodržet postup určený pro obsazení pracovního místa zastávaného zaměstnancem na dobu neurčitou nezaměstnaným nastálo, přičemž uplatní ústavní zásady veřejnosti, rovnosti, zásluh a způsobilosti. Jakmile je toto pracovní místo obsazeno, pracovní smlouva zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo je ukončena, ledaže by se sám tento zaměstnanec zúčastnil tohoto postupu a uvedené místo by mu bylo přiděleno.

64      Tento soud uvádí, že podle Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) musí být smlouva o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, jejíž délka trvání je omezena vznikem určité události, a sice přidělením pracovního místa zastávaného dotyčným zaměstnancem s konečnou platností osobě, která uspěla ve výběrovém řízení, jež má uskutečnit orgán veřejné správy za účelem obsazení tohoto pracovního místa, považována pro účely použití směrnice 1999/70 za smlouvu na dobu určitou.

65      Vzhledem k povaze smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, jak je podle předkládajícího soudu definována ve španělském právu, je proto třeba zaměstnance, jako jsou žalobci v původních řízeních ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, považovat za zaměstnance mající postavení „zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou“ ve smyslu ustanovení 3 bodu 1 rámcové dohody, a proto spadají do působnosti této rámcové dohody.

66      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 odpovědět tak, že ustanovení 2 a 3 rámcové dohody musí být vykládána v tom smyslu, že zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo musí být považován za zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou ve smyslu této rámcové dohody, a tedy za zaměstnance spadajícího do působnosti této rámcové dohody.

 Ke druhým otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22

67      Podstatou druhých otázek předkládajícího soudu položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 je, zda výraz „využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou“ obsažený v ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na situaci, kdy má zaměstnanec s dotyčným orgánem uzavřenou jedinou smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, pokud tato smlouva nestanoví datum skončení platnosti, ale k jejímu ukončení dojde v případě obsazení dotyčného pracovního místa v návaznosti na výběrové řízení, a pokud toto výběrové řízení neuspořádal tento orgán ve stanovené lhůtě.

68      V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem ustanovení 5 rámcové dohody je naplňovat jeden z cílů, jež tato dohoda sleduje, a sice stanovit pravidla pro využívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, jež je považováno za potenciální zdroj zneužívání na úkor pracovníků, tím, že upravuje několik ustanovení zaručujících minimální ochranu, která mají sloužit k tomu, že bude bráněno nejistotě v situaci zaměstnanců (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 26 a citovaná judikatura).

69      Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody proto ukládá členským státům, aby s cílem zabránit zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou účinně a závazně přijaly alespoň jedno z opatření v něm vyjmenovaných, pokud jejich vnitrostátní právo neobsahuje rovnocenná právní opatření (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 27 a citovaná judikatura).

70      Ze znění tohoto ustanovení, jakož i z ustálené judikatury tudíž vyplývá, že se uvedené ustanovení použije pouze v případě po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, takže smlouva, která je zcela první nebo jedinou pracovní smlouvou na dobu určitou, nespadá do jeho působnosti (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 28 a citovaná judikatura).

71      Kromě toho je třeba uvést, že podle ustálené judikatury z ustanovení 5 bodu 2 písm. a) rámcové dohody vyplývá, že určení podmínek, za nichž jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou považovány za „po sobě jdoucí“ ve smyslu rámcové dohody, přísluší v zásadě členským státům nebo sociálním partnerům (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 29 a citovaná judikatura).

72      Takový odkaz na členské státy nebo sociální partnery pro účely definice konkrétních podmínek použití pojmu „po sobě jdoucí“ ve smyslu rámcové dohody lze sice vysvětlit snahou o zachování rozmanitosti vnitrostátních právních úprav v dané oblasti, je však nutné připomenout, že prostor pro uvážení, který je takto ponechán členským státům, není neomezený, neboť nemůže v žádném případě vést až k ohrožení cíle nebo užitečného účinku rámcové dohody. Tento prostor pro uvážení především nesmí být využíván těmito orgány takovým způsobem, který by vedl k situaci, že by mohlo docházet ke zneužití a tím k obcházení tohoto cíle (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 30 a citovaná judikatura).

73      Členské státy jsou totiž povinny zajistit výsledek požadovaný unijním právem, jak vyplývá nejen z čl. 288 třetího pododstavce SFEU, ale i z čl. 2 prvního pododstavce směrnice 1999/70 ve spojení s jejím bodem 17 odůvodnění (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 31 a citovaná judikatura).

74      Omezení prostoru pro uvážení přiznaného členským státům, uvedená v bodě 72 tohoto rozsudku, jsou nezbytná především u takového klíčového pojmu, jako je pojem po sobě jdoucí pracovní poměry, který je určující pro definici samotné působnosti vnitrostátních předpisů určených k provedení rámcové dohody (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 32 a citovaná judikatura).

75      V projednávané věci ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 vyplývá, že zaprvé, je-li určeno, že zaměstnanec je „zaměstnancem na dobu neurčitou nezaměstnaným nastálo“, má toto rozhodnutí, i když ho lze považovat za sankci uloženou dotčenému zaměstnavateli za zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, za následek nahrazení smluv na dobu určitou, které tento zaměstnanec předtím případně uzavřel, takovýmto postavením, takže uvedeným rozhodnutím se dotyčný pracovní poměr stává od počátku nestálým pracovním poměrem na dobu neurčitou. Dříve uzavřené pracovní smlouvy na dobu určitou tak přestávají platit a uvedený zaměstnanec je od počátku vázán jedinou smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

76      Zadruhé předkládající soud v rámci těchto věcí uvádí, že smlouva o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou neobsahuje pevné datum skončení platnosti, ale že její konec je podmíněn obsazením dotčeného pracovního místa, a že dotyčný orgán má povinnost zahájit veřejné výběrové řízení za účelem obsazení tohoto pracovního místa.

77      Zatřetí tento předkládající soud v rámci věci C‑59/22 uvádí, že od počátku nestálého pracovního poměru na dobu neurčitou, o který se jedná ve věci v původním řízení, tedy již 27 let, nebylo uskutečněno žádné výběrové řízení. Stejně tak ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené ve věci C‑110/22 vyplývá, že vyhlášení výběrového řízení bylo odloženo a ke dni podání žaloby v původním řízení v této věci se zatím žádné řízení nekonalo, takže žalobce v původním řízení je k dotyčnému orgánu vázán na základě smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou po dobu 20 let.

78      Závěr o neexistenci po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody pouze z toho důvodu, že zaměstnanec je spojen s dotyčným orgánem jedinou pracovní smlouvou o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, když – jak vyplývá z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce – touto posledně uvedenou smlouvou, která má rovněž dočasnou povahu, se nahrazují z titulu sankce po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou, a dále, že trvalé ponechání tohoto zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo na dotyčném pracovním místě je důsledkem toho, že dotyčný zaměstnavatel nesplnil svou zákonnou povinnost uspořádat ve stanovené lhůtě výběrové řízení s cílem obsadit s konečnou platností toto pracovní místo, takže jeho pracovní poměr byl proto po několik let konkludentně prodlužován, by přitom mohl ohrozit účel, cíl, jakož i užitečný účinek této dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 35 a citovaná judikatura).

79      Takový restriktivní výklad pojmu „po sobě jdoucí pracovní poměry na dobu určitou“ by totiž umožnil zaměstnávat zaměstnance po mnoho let za nejistých podmínek (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 36 a citovaná judikatura).

80      Tento restriktivní výklad by navíc mohl vést nejen k faktickému vyloučení velkého počtu pracovních poměrů na dobu určitou z ochrany zaměstnanců, o kterou usiluje směrnice 1999/70 a rámcová dohoda, jelikož by byla z velké části pominuta podstata cíle, který sledují, ale rovněž by umožnil zneužívání těchto poměrů ze strany zaměstnavatelů k uspokojení stálých a trvalých personálních potřeb (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 37 a citovaná judikatura).

81      Vzhledem k tomu, že v projednávané věci dotyčný orgán neuspořádal ve stanovené lhůtě výběrové řízení, jehož cílem je s konečnou platností obsadit pracovní místo zastávané zaměstnancem na dobu neurčitou nezaměstnaným nastálo, lze automatická prodloužení této smlouvy na dobu určitou postavit na roveň jejímu obnovování, a tedy uzavírání různých pracovních smluv na dobu určitou. Z toho vyplývá, že situace, o něž se jedná ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, se nevyznačují uzavřením jediné smlouvy, ale uzavřením smluv, které lze skutečně kvalifikovat jako „po sobě jdoucí“ ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody, což musí ověřit předkládající soud.

82      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhé otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že výraz „využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou“ uvedený v tomto ustanovení se vztahuje na situaci, ve které byla z důvodu, že dotyčný orgán veřejné správy neuspořádal ve stanovené lhůtě výběrové řízení, jehož cílem je obsadit s konečnou platností pracovní místo zastávané zaměstnancem na dobu neurčitou nezaměstnaným nastálo, smlouva na dobu určitou, kterou je tento zaměstnanec s tímto orgánem vázán, prodloužena ex lege.

 Ke třetím až pátým otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22

83      Co se týče třetích až pátých otázek položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, předkládající soud uvádí, že jelikož pojem „smlouva o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou“ je pojmem vymezeným judikaturou, není tento druh smlouvy ve španělských právních předpisech upraven. Španělský zákonodárce tedy nepřijal žádné z opatření, stanovených v ustanovení 5 bodě 1 písm. a) až c) rámcové dohody, k předcházení zneužití, které by mohlo vzniknout využitím postupně prodlužovaných smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

84      Předkládající soud má však za to, že není vyloučeno, že se čl. 15 odst. 5 zákoníku práce, který stanoví omezení pro řetězení pracovních smluv na dobu určitou, použije na základě zásady konformního výkladu také na smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

85      Předkládající soud nicméně poukazuje na to, že i za tohoto předpokladu by přetrvávaly pochybnosti o souladu španělské právní úpravy s ustanovením 5 rámcové dohody, jelikož tento čl. 15 odst. 5 nestanoví omezení pro dobu trvání nebo prodloužení, výslovné či konkludentní, smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, ale stanoví pouze časové omezení pro řetězení jediné smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou s dalšími smlouvami na dobu určitou.

86      Právě v tomto kontextu se předkládající soud prostřednictvím třetích až pátých otázek položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 v podstatě táže, zda ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví žádné z opatření uvedených v bodě 1 písm. a) až c) tohoto ustanovení, ani „[rovnocenné] právní opatření“ ve smyslu tohoto ustanovení, k předcházení zneužití smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

87      V tomto ohledu je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodech 68 a 69 tohoto rozsudku, že ustanovení 5 rámcové dohody, jehož účelem je provést jeden z cílů, který tato dohoda sleduje, a sice stanovit pravidla pro využívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, ukládá v bodě 1 členským státům, aby účinně a závazně přijaly alespoň jedno z opatření v něm vyjmenovaných, pokud jejich vnitrostátní právo neobsahuje rovnocenná právní opatření. Opatření takto vyjmenovaná v tomto ustanovení bodě 1 písm. a) až c) se týkají objektivních důvodů ospravedlňujících obnovování takových pracovních smluv nebo poměrů, maximálního celkového trvání těchto po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů a počtu jejich obnovení (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 43 a citovaná judikatura).

88      Členské státy mají v tomto ohledu prostor pro uvážení, jelikož se mohou rozhodnout pro použití jednoho nebo několika opatření vyjmenovaných v ustanovení 5 bodu 1 písm. a) až c) rámcové dohody anebo stávajících rovnocenných právních opatření, a to vše s přihlédnutím k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 44 a citovaná judikatura).

89      Ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody tím vytyčuje členským státům obecný cíl spočívající v zabránění takovému zneužívání, avšak ponechává jim volbu prostředků k jeho dosažení za předpokladu, že tím neohrozí účel nebo užitečný účinek rámcové dohody (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 45 a citovaná judikatura).

90      Mimoto je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší vyjadřovat se k výkladu ustanovení vnitrostátního práva, neboť tato úloha náleží příslušným vnitrostátním soudům, které musí určit, zda ustanovení použitelné vnitrostátní právní úpravy splňují požadavky uvedené v ustanovení 5 rámcové dohody (viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 50 a citovaná judikatura).

91      Je tedy věcí předkládajícího soudu, aby posoudil, v jakém rozsahu podmínky pro použití, jakož i účinné provedení příslušných ustanovení vnitrostátního práva činí z těchto ustanovení odpovídající opatření, které brání zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 51 a citovaná judikatura).

92      Soudní dvůr však při rozhodování o předběžné otázce případně může podat upřesňující vysvětlení, a poskytnout tím vnitrostátním soudům vodítko pro jejich posuzování (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 52 a citovaná judikatura).

93      Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že jak žalovaná v původním řízení ve věci C‑59/22, tak španělská vláda tvrdí, že v souladu se závěrem Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) pojem „zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo“ naplňuje znaky tří opatření uvedených v ustanovení 5 rámcové dohody. Zaprvé použití příslušného druhu smlouvy odpovídá objektivnímu důvodu, a sice zajištění přístupu k zaměstnání ve veřejném sektoru za podmínek rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti, přičemž zároveň dochází k nápravě využití protiprávních smluv v tomto sektoru do doby, než bude obsazované pracovní místo obsazeno, zadruhé tento druh smlouvy má stanovenou maximální dobu trvání, která závisí na vyhlášení výběrového řízení na obsazení pracovního místa, přičemž vyhlášení tohoto výběrového řízení může iniciovat samotný zaměstnanec a toto řízení se musí uskutečnit v maximální lhůtě v souladu se španělským právem, a zatřetí je vyloučena jakákoli posloupnost, jelikož u uvedeného druhu smlouvy nedochází k obnovení.

94      Vzhledem k tomu, že podle předkládajícího soudu, jak je uvedeno v bodech 83 až 85 tohoto rozsudku, španělské právo nestanoví pro kategorii smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou žádné opatření určené k předcházení zneužití těchto smluv, ve smyslu ustanovení 5 bodu 1 písm. a) až c) rámcové dohody, a vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 5 zákoníku práce, i když vykládaný v souladu s požadavky tohoto ustanovení, nemůže být takovým opatřením, je třeba v této souvislosti poskytnout tomuto soudu, za účelem poskytnutí užitečné odpovědi, upřesnění ohledně argumentace uplatněné žalovanou v původním řízení ve věci C‑59/22, jakož i španělskou vládou, která je uvedena v bodě 93 tohoto rozsudku.

95      Pokud jde v první řadě o objektivní důvody uváděné těmito žalovanými v původních řízeních a španělskou vládou, a sice zaručit přístup k zaměstnání ve veřejném sektoru za podmínek rovnosti, zásluh, způsobilosti a veřejnosti a zároveň napravit situaci využívání protiprávních smluv v tomto sektoru do doby, než bude obsazované pracovní místo obsazeno, je nutné poukázat na to, že jak vyplývá ze samotného znění ustanovení 5 bodu 1 písm. a) rámcové dohody, posledně uvedené ustanovení se týká objektivních důvodů ospravedlňujících „obnovení“ smluv na dobu určitou, a nikoli objektivních důvodů ospravedlňujících použití takového druhu smlouvy, jako je smlouva o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

96      V druhé řadě, pokud jde o uspořádání výběrových řízení v požadovaných lhůtách, jejichž cílem je s konečnou platností obsadit pracovní místa dočasně obsazovaná zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, je třeba poznamenat, že takové opatření může zamezit přetrvávání nejistého postavení těchto pracovníků, jelikož zajišťuje, aby pracovní místa, která zastávají, byla s konečnou platností rychle obsazena (rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 94).

97      Uspořádání takových řízení v požadovaných lhůtách je tedy v zásadě způsobilé předcházet v situacích, o které se jedná ve věcech v původních řízeních, zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou, dokud nebudou tato pracovní místa s konečnou platností obsazena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 95).

98      Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce však vyplývá, že v projednávaném případě navzdory skutečnosti, že právní úprava, o kterou se jedná ve věcech v původních řízeních, stanoví přesné lhůty pro uspořádání takových řízení dotyčným orgánem, nejsou tyto lhůty ve skutečnosti dodržovány a tato řízení nejsou častá.

99      Za těchto podmínek vnitrostátní právní úprava, která upravuje uspořádání výběrových řízení za účelem definitivního obsazení pracovních míst, jež jsou dočasně zastávaná zaměstnanci v poměru na dobu určitou, jakož i přesné lhůty za tímto účelem, avšak která neumožňuje zajistit, aby taková řízení byla skutečně uspořádána, přitom podle všeho není s to zabránit zneužívání po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou ze strany dotyčného zaměstnavatele (rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 97).

100    S výhradou ověření, které bude muset provést předkládající soud, proto taková právní úprava podle všeho nepředstavuje dostatečně účinné a odrazující opatření k tomu, aby zajistilo plnou účinnost norem přijatých na základě rámcové dohody, a nemůže být tedy kvalifikována jako „[rovnocenné] právní opatření“ ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody.

101    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí až páté otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 bod 1 písm. a) až c) rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví žádné z opatření uvedených v tomto ustanovení, ani „[rovnocenné] právní opatření“ ve smyslu tohoto ustanovení, k předcházení zneužití smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

 K šestým a sedmým otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i k první a druhé otázce položeným ve věci C‑159/22

102    Podstatou šestých a sedmých otázek předkládajícího soudu položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i první a druhé otázky položené ve věci C‑159/22 je, zda musí být ustanovení 5 rámcové dohody vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví vyplacení paušálního odstupného rovnajícího se 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy každému zaměstnanci, jehož zaměstnavatel zneužil postupně prodlužované smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

103    V tomto ohledu je třeba připomenout, že ustanovení 5 rámcové dohody nestanoví konkrétní sankce pro případ, že byla zjištěna zneužití. V takovém případě je na vnitrostátních orgánech, aby přijaly opatření, jež musí být nejen přiměřená, ale i dostatečně účinná a odrazující k tomu, aby zajistila plnou účinnost právních norem přijatých na základě rámcové dohody (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania, C‑282/19, EU:C:2022:3, bod 81 a citovaná judikatura).

104    Mimoto Soudní dvůr uvedl, že pokud došlo ke zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, musí být možné uplatnit opatření poskytující účinné a rovnocenné záruky ochrany zaměstnanců za účelem uložení náležité sankce za toto zneužití a odstranění následků porušení unijního práva. Podle samotného znění čl. 2 prvního pododstavce směrnice 1999/70 totiž členské státy musí „přijmout veškerá nezbytná opatření, která jim umožní kdykoli zaručit výsledky stanovené touto směrnicí“ (rozsudek ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania, C‑282/19, EU:C:2022:3, bod 84 a citovaná judikatura).

105    V projednávané věci ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že podle španělského práva přísluší paušální odstupné zaměstnancům na dobu neurčitou nezaměstnaným nastálo při skončení jejich smluv z důvodu obsazení jejich pracovního místa, což předpokládá buď to, že se zúčastnili výběrového řízení a neuspěli v něm, nebo že se tohoto řízení neúčastnili.

106    Soudní dvůr přitom rozhodl, že vyplacení odstupného při skončení smlouvy neumožňuje dosáhnout cíle sledovaného ustanovením 5 rámcové dohody, který spočívá v předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou. Takové odstupné se totiž zdá být nezávislým na jakékoliv úvaze o legitimní nebo zneužívající povaze použití smluv na dobu určitou (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 74 a citovaná judikatura).

107    Takové opatření se tedy nejeví jako opatření schopné řádně sankcionovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou a odstranit následky porušení unijního práva, a proto se nejeví samo o sobě jako opatření dostatečně účinné a odrazující na to, aby zajistilo plnou účinnost norem přijatých podle rámcové dohody ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 103 tohoto rozsudku (viz rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 75 a citovaná judikatura).

108    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na šesté a sedmé otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i na první a druhou otázku položenou ve věci C‑159/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví vyplacení paušálního odstupného rovnajícímu se 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy každému zaměstnanci, jehož zaměstnavatel zneužil postupně prodlužované smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, pokud je vyplacení tohoto odstupného při skončení smlouvy nezávislé na jakékoliv hledisku týkajícím se legitimní nebo zneužívající povahy použití těchto smluv.

 K osmým a devátým otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i ke třetí otázce položené ve věci C‑159/22

109    Předkládající soud se prostřednictvím osmých otázek položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i třetí otázky ve věci C‑159/22 v podstatě táže, zda musí být ustanovení 5 rámcové dohody vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním ustanovením, podle nichž „protiprávní jednání“ zakládají odpovědnost orgánů veřejné správy „v souladu s právní úpravou platnou pro každý z [těchto] orgánů veřejné správy“.

110    V případě záporné odpovědi na tyto otázky se předkládající soud devátými otázkami položenými ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 v podstatě táže, zda se mají tato vnitrostátní ustanovení přijatá od roku 2017 uplatnit na zneužití, k nimž došlo před datem nabytí jejich účinnosti.

111    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s požadavky vyplývajícími z judikatury citované v bodě 103 tohoto rozsudku bude na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda jsou uvedená vnitrostátní ustanovení účinná a odrazující k tomu, aby zajistila plnou účinnost norem přijatých na základě rámcové dohody. Tomuto soudu zejména přísluší ověřit, zda tatáž vnitrostátní ustanovení představují účinná opatření nejen k zabránění zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, ale rovněž k uložení řádné sankce za toto zneužití a odstranění následků porušení unijního práva.

112    Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že sám předkládající soud má patrně pochybnosti o souladu dotyčných vnitrostátních ustanovení, a sice čtyřicátého třetího dodatkového ustanovení zákona o státním rozpočtu na rok 2018 a sedmnáctého dodatkového ustanovení k EBEP zavedeného královským nařízením s mocí zákona 14/2021, s ustanovením 5 rámcové dohody. Zaprvé výraz „protiprávní jednání“ není definován, a proto je příliš vágní na to, aby umožnil uplatnění sankcí nebo založení odpovědnosti v souladu se zásadami legality a právní jistoty. Zadruhé tato vnitrostátní ustanovení neuvádí odpovědnost, která může vzniknout, a pouze odkazují na „právní úpravu platnou pro každý z orgánů veřejné správy“, přičemž tuto právní úpravu nelze určit. Zatřetí předkládajícímu soudu není znám žádný orgán veřejné správy, který by nesl odpovědnost za to, že buď podporoval, nebo uzavíral po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou.

113    Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že s ohledem na vnitrostátní právní rámec uvedený v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce je znění čtyřicátého třetího dodatkového ustanovení zákona o státním rozpočtu na rok 2018, jakož i znění sedmnáctého dodatkového ustanovení EBEP podle všeho natolik nejednoznačné a abstraktní, že je nelze srovnávat s italským mechanismem odpovědnosti orgánů veřejné správy, na který Soudní dvůr odkazuje v rozsudku ze dne 7. března 2018, Santoro (C‑494/16, EU:C:2018:166), a ohledně něhož bylo ve spojení s dalšími účinnými a odrazujícími opatřeními rozhodnuto – s výhradou ověření, které příslušelo předkládajícímu soudu ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek – že je takové povahy, že na jeho základě lze konstatovat soulad italské právní úpravy s ustanovením 5 rámcové dohody.

114    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na osmé otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i na třetí otázku položenou ve věci C‑159/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním ustanovením, podle kterých „protiprávní jednání“ zakládají odpovědnost orgánů veřejné správy „v souladu s právní úpravou platnou pro každý z [těchto] orgánů veřejné správy“, pokud tato vnitrostátní ustanovení nemají účinnou a odrazující povahu k tomu, aby zajistila plnou účinnost norem přijatých na základě tohoto ustanovení.

115    S ohledem na odpověď na osmé otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 není namístě rozhodovat o devátých otázkách položených ve věcech 59/22 a C‑110/22.

 K dvanáctým otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i k šesté otázce položené ve věci C‑159/22

116    Podstatou dvanáctých otázek předkládajícího soudu položených ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i šesté otázky předkládajícího soudu ve věci C‑159/22 je, zda ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví organizaci postupů konsolidace dočasných zaměstnání prostřednictvím vyhlášení výběrového řízení na obsazení pracovních míst zastávaných dočasnými zaměstnanci, mezi které patří zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnaní nastálo.

117    V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudní dvůr uvedl, že ačkoliv skutečnost, že uspořádání výběrových řízení poskytuje zaměstnancům, kteří byli zneužívajícím způsobem zaměstnáváni v rámci po sobě jdoucích poměrů na dobu určitou, příležitost pokusit se získat stabilní zaměstnání, jelikož se v zásadě mohou těchto řízení účastnit, nemůže taková okolnost zprostit členské státy povinnosti stanovit vhodné opatření, které by řádně postihovalo zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou. Taková řízení, jejichž výsledek je navíc nejistý, jsou totiž obecně dostupná rovněž uchazečům, jichž se takové zneužití netýkalo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 100).

118    Vzhledem k tomu, že uspořádání takových řízení je nezávislé na jakékoliv úvaze o zneužívající povaze využívání smluv na dobu určitou, nejeví se tedy jako opatření, které by mohlo řádně postihovat zneužití takových zaměstnaneckých poměrů a odstranit následky porušení unijního práva. Nezdá se tedy, že by umožňovalo dosáhnout cíle sledovaného ustanovením 5 rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2020, Sánchez Ruiz a další, C‑103/18 a C‑429/18, EU:C:2020:219, bod 101).

119    V projednávané věci ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že zaprvé španělský zákonodárce se postupy konsolidace snaží omezit využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou ve vnitrostátních orgánech veřejné správy, aniž by však v rámci těchto postupů upustil od dodržování zásad rovnosti, volné soutěže, veřejnosti, zásluh a způsobilosti. Zadruhé zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnaní nastálo mohou ztratit své zaměstnání, pokud u dotyčných zkoušek neuspějí. Zatřetí v případě skončení smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou budou mít tito zaměstnanci nárok na paušální odstupné ve výši 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy.

120    V souladu s úvahami vyplývajícími z judikatury citované v bodech 117 a 118 tohoto rozsudku, které jsou s ohledem na skutečnosti obsažené ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, v projednávané věci použitelné, není přitom organizace postupů konsolidace stanovená španělským právem – s výhradou ověření, které přísluší provést předkládajícímu soudu – podle všeho způsobilá řádně postihovat zneužití po sobě jdoucích nestálých pracovních poměrů na dobu neurčitou a tedy odstranit následky porušení unijního práva.

121    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na dvanácté otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i na šestou otázku položenou ve věci C‑159/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví zorganizování postupů ke konsolidaci dočasných zaměstnání prostřednictvím vyhlášení výběrových řízení na obsazení pracovních míst zastávaných dočasnými zaměstnanci, mezi něž patří zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnaní nastálo, pokud je zorganizování těchto postupů nezávislé na jakémkoliv hledisku týkajícím se zneužívající povahy využití těchto smluv na dobu určitou.

 K desátým a jedenáctým otázkám položeným ve věcech C‑59/22 a C‑110/22 a ke čtvrtým a pátým otázkám položeným ve věci C‑159/22

122    Ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že zatímco Tribunal Constitucional (Ústavní soud) má za to, že ústavní zásady uvedené v čl. 23 odst. 2 a v čl. 103 odst. 3 Ústavy, podle nichž je přístup k zaměstnání ve veřejné službě v souladu se zásadami rovnosti, zásluh a způsobilosti, se nepoužijí na smluvní pracovní poměry, senát pro sociální věci Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) tyto zásady na takové vztahy uplatňuje, což podle posledně uvedeného soudu znemožňuje kvalifikaci zaměstnanců, kteří nebyli zaměstnáni na základě výběrového řízení respektujícího uvedené zásady, jako „zaměstnanců na dobu neurčitou“, a proto si vyžádalo zavedení pojmu „zaměstnance na dobu neurčitou nezaměstnaného nastálo“. Podle předkládajícího soudu z toho vyplývá, že lze mít za to, že přeměna po sobě jdoucích smluv na dobu určitou a zejména po sobě prodlužovaných smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou na smlouvy na dobu neurčitou by mohla být považována za odporující výše uvedeným ustanovením Ústavy, jak je vykládá Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).

123    Právě v tomto kontextu se předkládající soud desátými a jedenáctými otázkami položenými ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i čtvrtou a pátou otázkou položenou ve věci C‑159/22 v podstatě táže, zda ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že neexistují-li ve vnitrostátním právu vhodná opatření podle tohoto ustanovení 5 k předcházení a případnému postihu zneužití vznikajícího využitím po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, včetně po sobě prodlužovaných smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, musí být tyto smlouvy na dobu určitou přeměněny na smlouvy na dobu neurčitou, a to i tehdy, je-li taková přeměna v rozporu s čl. 23 odst. 2 a čl. 103 odst. 3 Ústavy, jak je vykládá Tribunal Supremo (Nejvyšší soud).

124    V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že ustanovení 5 rámcové dohody nestanoví povinnost členských států stanovit přeměnu pracovních smluv na dobu určitou na pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ani – jak je uvedeno v bodě 103 tohoto rozsudku – nestanoví konkrétní sankce pro případ, že jsou zjištěna zneužití [rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 60 a citovaná judikatura].

125    Je třeba dále uvést, že z ustanovení 5 bodu 2 rámcové dohody vyplývá, že členské státy mají možnost stanovit jakožto opatření, která mohou předcházet zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou, přeměnu pracovních poměrů na dobu určitou na pracovní poměry na dobu neurčitou, přičemž stabilita zaměstnání, kterou posledně uvedené poměry poskytují, je významným prvkem ochrany zaměstnanců (rozsudek ze dne 8. května 2019, Rossato a Conservatorio di Musica F. A.Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, 387, bod 39).

126    Je tedy na vnitrostátních orgánech, aby přijaly přiměřená, účinná a odrazující opatření k tomu, aby zajistila plnou účinnost norem přijatých na základě rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, která mohou za tímto účelem stanovit přeměnu smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou. Pokud však došlo ke zneužití po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou, musí být možné použít opatření za účelem uložení řádné sankce za toto zneužití a odstranění následků porušení [rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 61 a citovaná judikatura].

127    K tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava, jako je španělská právní úprava, o níž se jedná ve věci v původním řízení, vykládaná Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), která zakazuje ve veřejném sektoru přeměnu po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, jako jsou smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, o které se jedná ve sporech v původním řízení, na pracovní smlouvy na dobu neurčitou, mohla být považována za slučitelnou s rámcovou dohodou o pracovních poměrech na dobu určitou, vnitrostátní právní řád dotyčného členského státu musí v případě uvedeného sektoru obsahovat jiné účinné opatření, které zabrání a případně bude postihovat zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 62 a citovaná judikatura].

128    Z výše uvedeného vyplývá, že právní úprava, která stanoví kogentní pravidlo, podle něhož jsou v případě zneužití pracovních smluv uzavřených na dobu určitou, jako jsou smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, o které se jedná ve sporech v původních řízení, tyto smlouvy přeměněny na pracovní poměr na dobu neurčitou, může obsahovat opatření, které účinně postihuje takové zneužití a proto musí být považováno za v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody (rozsudek ze dne 8. května 2019, Rossato et Conservatorio di Musica F. A. Bonporti, C‑494/17, EU:C:2019:387, bod 40 a citovaná judikatura).

129    Pokud však jde o nesoulad takové přeměny s ústavními zásadami rovnosti, zásluh a způsobilosti, jak je vykládá Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), na který poukazuje předkládající soud, je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody se z hlediska svého obsahu nejeví jako bezpodmínečné a dostatečně přesné na to, aby se ho jednotlivec mohl dovolávat u vnitrostátního soudu. Podle tohoto ustanovení je totiž na uvážení členských států, aby s cílem zabránit zneužití pracovních smluv na dobu určitou využily jedno nebo více opatření uvedených v tomto ustanovení, nebo existující rovnocenná právní opatření, a to při zohlednění potřeb specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců. Navíc není možné dostatečným způsobem určit minimální ochranu, která by v každém případě měla být poskytnuta podle ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdou pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 64 a citovaná judikatura].

130    Z ustálené judikatury však vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat jej v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotyčné směrnice, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, a tím souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Tato povinnost konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak po ní [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdou pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 65 a citovaná judikatura].

131    Požadavek konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost práva Unie, rozhodují-li o sporu, který jim byl předložen [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 66 a citovaná judikatura].

132    Je pravda, že povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 67 a citovaná judikatura].

133    Zásada konformního výkladu však vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, přičemž vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotyčné směrnice a došly k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí [rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 68 a citovaná judikatura].

134    V projednávaném případě bude tedy na předkládajícím soudu, aby v případě, že došlo ke zneužití po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, vyložil a aplikoval relevantní ustanovení vnitrostátního práva v co největším možném rozsahu tak, aby za toto zneužití uložil náležitou sankci a odstranil následky porušení unijního práva. V tomto rámci bude příslušet předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda relevantní ustanovení Ústavy mohou být případně vykládána v souladu s ustanovením 5 rámcové dohody za účelem zajištění plné účinnosti směrnice 1999/70 a dosažení výsledku, který je v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí [obdobně viz rozsudek ze dne 11. února 2021, M. V. a další (Po sobě jdoucí smlouvy na dobu určitou ve veřejném sektoru), C‑760/18, EU:C:2021:113, bod 69 a citovaná judikatura].

135    Mimoto Soudní dvůr rozhodl, že povinnost konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům změnit případně ustálenou judikaturu, pokud se tato judikatura opírá o výklad vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice. Vnitrostátní soud se proto nemůže oprávněně domnívat, že dotčené vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno v rozporu s unijním právem (rozsudek ze dne 3. června 2021, Instituto Madrileño de Investigación y Desarrollo Rural, Agrario y Alimentario, C‑726/19, EU:C:2021:439, bod 86 a citovaná judikatura).

136    Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že v případě, že by předkládající soud měl za to, že dotyčný vnitrostátní právní řád neobsahuje ve veřejném sektoru účinné opatření k předcházení a případnému postihu zneužití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, včetně po sobě prodlužovaných smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, může přeměna těchto smluv na pracovní poměr na dobu neurčitou představovat takové opatření.

137    Dále, pokud by měl předkládající soud v takovém případě mimo jiné za to, že ustálená judikatura Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), na rozdíl od ustálené judikatury Tribunal Constitucional (Ústavní soud), brání takové přeměně, měl by se pak tento soud od této judikatury Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) odklonit, pokud se tato judikatura opírá o výklad ustanovení Ústavy, který je neslučitelný s cíli směrnice 1999/70 a zejména s ustanovením 5 rámcové dohody.

138    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na desáté a jedenácté otázky položené ve věcech C‑59/22 a C‑110/22, jakož i na čtvrtou a pátou otázku položenou ve věci C‑159/22 odpovědět tak, že ustanovení 5 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě neexistence vhodných opatření ve vnitrostátním právu podle tohoto ustanovení 5 k předcházení a případnému postihu zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, včetně po sobě prodlužovaných smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, může přeměna těchto smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou představovat takové opatření. Je na vnitrostátním soudu, aby se případně odklonil od vnitrostátní ustálené judikatury, pokud se tato judikatura opírá o výklad vnitrostátních ustanovení, včetně ustanovení Ústavy, který je neslučitelný s cíli směrnice 1999/70 a zejména uvedeného ustanovení 5.

 K nákladům řízení

139    Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

1)      Ustanovení 2 a 3 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS

musí být vykládána v tom smyslu, že

zaměstnanec na dobu neurčitou nezaměstnaný nastálo musí být považován za zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou ve smyslu této rámcové dohody a tedy za zaměstnance spadajícího do působnosti této dohody.

2)      Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

výraz „využití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou“ uvedený v tomto ustanovení se vztahuje na situaci, ve které byla z důvodu, že dotyčný orgán veřejné správy neuspořádal ve stanovené lhůtě výběrové řízení, jehož cílem je obsadit s konečnou platností pracovní místo zastávané zaměstnancem na dobu neurčitou nezaměstnaným nastálo, smlouva na dobu určitou, kterou je tento zaměstnanec s tímto orgánem vázán, prodloužena ex  lege.

3)      Ustanovení 5 bod 1 písm. a) až c) rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, která nestanoví žádné z opatření uvedených v tomto ustanovení, ani „[rovnocenné] právní opatření“ ve smyslu tohoto ustanovení, k předcházení zneužití smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou.

4)      Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví vyplacení paušálního odstupného rovnajícímu se 20násobku denní mzdy za každý odpracovaný rok až do výše roční mzdy každému zaměstnanci, jehož zaměstnavatel zneužil postupně prodlužované smlouvy o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, pokud je vyplacení tohoto odstupného při skončení smlouvy nezávislé na jakémkoliv hledisku týkajícím se legitimní nebo zneužívající povahy využití těchto smluv.

5)      Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

brání vnitrostátním ustanovením, podle nichž „protiprávní jednání“ zakládají odpovědnost orgánů veřejné správy „v souladu s právní úpravou platnou pro každý z [těchto] orgánů veřejné správy“, pokud toto vnitrostátní ustanovení nemají účinnou a odrazující povahu k tomu, aby zajistila plnou účinnost norem přijatých na základě tohoto ustanovení.

6)      Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví zorganizování postupů ke konsolidaci dočasných zaměstnání prostřednictvím vyhlášení výběrových řízení na obsazení pracovních míst zastávaných dočasnými zaměstnanci, mezi něž patří zaměstnanci na dobu neurčitou nezaměstnaní nastálo, pokud je zorganizování těchto postupů nezávislé na jakémkoliv hledisku týkajícím se zneužívající povahy využití těchto smluv na dobu určitou.

7)      Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice 1999/70,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

v případě neexistence vhodných opatření ve vnitrostátním právu podle tohoto ustanovení 5 k předcházení a případnému postihu zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, včetně po sobě prodlužovaných smluv o nestálém pracovním poměru na dobu neurčitou, může přeměna těchto smluv na dobu určitou na smlouvy na dobu neurčitou představovat takové opatření. Přísluší vnitrostátním soudu, aby se případně odklonil od vnitrostátní ustálené judikatury, pokud se tato judikatura opírá o výklad vnitrostátních ustanovení, včetně ustanovení Ústavy, který je neslučitelný s cíli směrnice 1999/70 a zejména uvedeného ustanovení 5.

Podpisy

*      Jednací jazyk: španělština.