STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
ELEANOR SHARPSTON
přednesené dne 15. května 2012(1)
Věc C‑79/11
Procura della Repubblica
proti
Mauriziu Giovanardimu
Andreovi Lastinimu
Filippu Riccimu
Vitu Piglionicovi
Massimilianu Pemporimu
Gezimu Lakjovi
Elettrifer Srl
Rete Ferroviaria Italiana SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Firenze (Itálie)]
„Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech – Trestní odpovědnost právnických osob – Nárok obětí trestných činů na náhradu škody“
1. Na základě této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce má Soudní dvůr vyložit ustanovení rámcového rozhodnutí 2001/220 o postavení obětí v trestním řízení(2), konkrétně jeho článek 9.
2. Otázkou je, zda a případně v jakém rozsahu se může oběť trestného činu domáhat náhrady škody způsobené trestným činem nejen vůči fyzické osobě či osobám, které jsou pachateli trestného činu, ale také vůči právnické osobě, která se podle vnitrostátních právních předpisů dotyčného členského státu považuje za odpovědnou za jeho spáchání.
Právní rámec
Unijní právní předpisy
3. Na svém zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 o vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii se Evropská rada mimo jiné rozhodla vypracovat minimální normy pro ochranu obětí trestné činnosti. Uvedené normy měly zahrnovat právo obětí na náhradu škody způsobené trestným činem(3).
4. Rámcové rozhodnutí bylo přijato k provedení této rezoluce(4).
5. Ve čtvrtém, pátém a sedmém bodě odůvodnění rámcového rozhodnutí se uvádí:
„4) Členské státy by měly sblížit své právní a správní předpisy v míře nezbytné k dosažení cíle, jímž je umožnit obětem trestných činů zvýšenou úroveň ochrany nezávisle na členském státě, ve kterém se nacházejí.
5) Je třeba přihlížet k potřebám obětí a vyhovět jim komplexním a koordinovaným způsobem, aby se zabránilo přijímání dílčích či nesourodých řešení, jež by mohla oběti způsobit druhotné poškození.
[…]
7) Opatření pro pomoc obětem trestných činů, a zejména ustanovení týkající se odškodnění a mediace, se však netýkají řešení v občanskoprávním řízení.“
6. Článek 1 obsahuje následující definice:
„a) ‚obětí‘ [se rozumí] fyzická osoba, která utrpěla škodu […] přímo způsobenou jednáním či opomenutím, jež porušuje trestněprávní předpisy členského státu;
[…]
c) ,trestním řízením‘ [se rozumí] trestní řízení v souladu s platným vnitrostátním právem.“
Rámcové rozhodnutí neobsahuje žádnou definici pojmu „pachatel“.
7. Článek 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí (nadepsaný „Právo na odškodnění v rámci trestního řízení“) stanoví:
„Každý členský stát zajistí, aby oběť trestného činu měla nárok na vydání rozhodnutí v přiměřené době o odškodnění pachatelem v rámci trestního řízení, ledaže vnitrostátní právo stanoví pro určité případy, že k odškodnění dojde jiným způsobem.“
Vnitrostátní právní předpisy
8. Článek 185 italského Codice Penale (trestní zákon) stanoví, že pachatel trestného činu je povinen nahradit oběti veškerou škodu, která jí vznikla jako důsledek jeho skutků. V důsledku těchto skutků může povinnost k náhradě škody vzniknout též osobě nebo osobám (fyzickým či právnickým), které odpovídají za pachatelovo jednání.
9. Článek 74 Codice di procedura penale (trestní řád) opravňuje oběť takového trestného činu domáhat se vůči obviněnému náhrady škody v adhezním řízení. Pokud oběť trestného činu v adhezním řízení uspěje, získá od obviněného náhradu stejným způsobem, jako kdyby proti němu zahájila samostatné občanskoprávní řízení v souvislosti s touž škodou, avšak (ve většině případů) rychleji.
10. Až do přijetí Decreto legislativo (legislativní nařízení) č. 231/2001 (dále jen „legislativní nařízení“), se italské právo řídilo pravidlem societas delinquere non potest(5). Právnické osoby sice mohly být v rámci občanskoprávního řízení shledány nepřímo odpovědnými za protiprávní jednání osob, za které nesly odpovědnost, podle italského práva však nemohly být jako takové stíhány pro spáchání trestného činu.
11. Článek 1 legislativního nařízení stanoví, že právnické osoby nesou za protiprávní jednání odpovědnost, která je formálně kvalifikována jako odpovědnost „správní“. Toto ustanovení se vztahuje na společnosti a podniky nadané právní subjektivitou a na sdružení, včetně těch, která právní subjektivitu nemají. Nevztahuje se však na stát ani na územněsprávní celky, veřejnoprávní subjekty nevykonávající hospodářskou činnost nebo na subjekty plnící ústavní funkce(6).
12. Kapitola I legislativního nařízení je rozdělena do tří oddílů. První z nich je obecný oddíl upravující podmínky, za nichž právnická osoba nese podle legislativního nařízení odpovědnost. Třetí oddíl upřesňuje (s odkazem na ustanovení trestního zákona) konkrétní trestné činy, za které může být právnická osoba shledána odpovědnou.
13. Pokud jde o stanovené podmínky, článek 5 legislativního nařízení upřesňuje pachatele trestných činů – fyzické osoby, v jejichž případě může právnické osobě vzniknout odpovědnost. Jedná se hlavně a) o osoby zastávající funkce výkonné nebo řídicí a b) o osoby, které působí pod vedením prvně uvedených osob. Články 6 a 7 dále upřesňují okolnosti, za nichž může právnické osobě vzniknout odpovědnost. Pokud daný trestný čin spáchala osoba jednající v rámci výkonné nebo řídicí funkce, platí domněnka odpovědnosti právnické osoby. Tuto domněnku lze vyvrátit jen tehdy, může-li právnická osoba prokázat, že zavedla a v praxi uplatňovala takový systém organizace a řízení, který je schopen zajistit, aby předmětné trestné činy páchány nebyly, nebo že dotyčná osoba tento systém neoprávněně nerespektovala nebo jej zneužila. U osob, které nejednají v rámci výkonné nebo řídicí funkce, se domněnka odpovědnosti právnické osoby neuplatní. Namísto toho je nutné prokázat, že spáchání trestného činu umožnily nedostatky v uplatňování nezbytných norem v oblasti řízení nebo dohledu.
14. Podle článku 25 septies legislativního nařízení mezi trestné činy vyjmenované ve zvláštní části patří ublížení na zdraví s následkem smrti a těžké ublížení na zdraví.
15. Za zmínku stojí ještě další čtyři ustanovení legislativního nařízení. Článek 8 stanoví, že trestní odpovědnost právnické osoby může být samostatná, tzn., že může být založena, i když nelze identifikovat fyzickou osobu, která je pachatelem trestného činu, nebo ji nelze stíhat. Článek 34 stanoví, že procesními pravidly, která se vztahují na právnickou osobu stíhanou na základě shora uvedených ustanovení, jsou procesní pravidla stanovená legislativním nařízením a přiměřeně také procesní pravidla stanovená trestním řádem a legislativním nařízením č. 271/1989(7). Článek 35 dále stanoví, že se procesní pravidla týkající se fyzické osoby obviněné z trestného činu použijí přiměřeně na právnickou osobu obviněnou podle shora uvedených ustanovení. Článek 36 stanoví, že soudy příslušnými pro obviněné právnické osoby jsou soudy příslušné k rozhodování o trestných činech spáchaných fyzickými osobami.
16. Článek 74 trestního řádu stanoví, že oběť trestného činu (nebo její právní nástupci) může v rámci trestního řízení vedeného mimo jiné s osobou obviněnou ze spáchání trestného činu zahájit adhezní řízení za účelem získání náhrady veškeré škody, která jí v důsledku tohoto trestného činu vznikla.
17. Článek 83 trestního řádu stanoví:
„Osoba, která podle předpisů občanského práva odpovídá za jednání obviněného, může být [z podnětu oběti takového činu] přibrána do trestního řízení jako účastník […] Byl‑li obviněný zproštěn obžaloby nebo bylo-li s ním řízení zastaveno, může být do řízení přibrán jako osoba, která podle předpisů občanského práva odpovídá za skutky, jichž se dopustili její spoluobvinění.“
Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
18. Na železničním uzlu poblíž Florencie došlo dne 2. října 2008 k nehodě. Tato nehoda byla údajně způsobena tím, že M. Giovanardi a další čtyři osoby porušili pravidla bezpečnosti práce (což je podle článků 41 a 113 a čl. 589 druhého a čtvrtého pododstavce italského trestního zákona nedbalostním trestným činem)(8). Dne 28. července 2010 podal Pubblico Ministero (úřad státního zástupce) na uvedené osoby návrh na obžalobu k Ufficio del Giudice delle indagini preliminari (úřad vyšetřovacího soudce) při Tribunale di Firenze (soud prvního stupně ve Florencii). Dotyčné osoby byly zaměstnanci Rete Ferroviaria Italiana (dále jen „RFI“), státem vlastněné společnosti provozující železnici. Následkem nehody došlo k usmrcení A. Marraie, A. Bardellimu musela být amputována noha a A. Tomberli byl vážně zraněn. Všechny oběti byly také zaměstnanci RFI.
19. V návrhu na obžalobu podaném proti dotyčným osobám se také navrhuje, aby byly v souvislosti s uvedenou nehodou obžalovány dvě právnické osoby, jmenovitě společnosti Elettri Fer s.r.l (dále jen „Elettri Fer“) a RFI. Obžaloba namířená proti těmto společnostem je navrhována mimo jiné na základě článku 25 septies legislativního nařízení.
20. V řízení před předkládajícím soudem se A. Bardelli a zástupci příbuzných A. Marraie (dále jen „navrhovatelé v původním řízení“) domáhali zahájení adhezního řízení podle článku 74 a následujících trestního řádu. Domáhají se náhrady veškeré majetkové i nemajetkové újmy vzniklé následkem nehody a žádají předkládající soud, aby jim povolil zahájit adhezní řízení nejen vůči fyzickým osobám, které jsou údajnými pachateli předmětných trestných činů, ale také vůči společnostem Elettri Fer a RFI.
21. Vnitrostátní soud má rozhodnout o námitce, která byla proti této žádosti uplatněna a která se zakládala na tom, že italské právo neumožňuje obětem trestných činů a jejich zástupcům přímo uplatňovat nároky vůči právnickým osobám v rámci trestního řízení.
22. Předkládající soud uvádí, že otázka, kterou tato námitka nastoluje, již byla obšírně projednána, má však za to, že dosud nebyla dořešena. Předkládající soud poznamenává, že podle vnitrostátního práva je trestný čin spáchaný právnickou osobou kvalifikován jako nepřímý a subsidiární, a že tedy nemůže být z kauzálního hlediska považován za rozhodující při spáchání předmětných trestných činů. Po zvážení argumentů hovořících pro námitku i argumentů proti ní dospěl k názoru, že i když nejsou všechny pochybnosti rozptýleny, správný výklad vnitrostátního práva se přiklání k argumentům účastníků řízení, kteří uplatnili námitku.
23. Za těchto podmínek položil předkládající soud Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Je italská právní úprava, která se týká správní odpovědnosti právnických osob stanovené [legislativním nařízením], ve znění pozdějších změn, v souladu s ustanoveními práva Společenství v oblasti ochrany obětí trestných činů v trestním řízení, pokud ‚výslovně‘ nestanoví možnost uplatňovat v rámci trestního řízení vůči právnickým osobám nárok na náhradu škody vzniklé obětem trestných činů?“
24. Zástupci příbuzných A. Marraie, dále německá, italská, nizozemská a rakouská vláda a Evropská komise předložili písemná vyjádření. Na jednání konaném dne 15. března 2012 přednesli svá vyjádření zástupci příbuzných A. Marraie, německá a nizozemská vláda a Komise.
Analýza
Úvodní poznámky
Pravomoc Soudního dvora
25. Rámcové rozhodnutí bylo přijato na základě článku 31 a čl. 34 odst. 2 písm. b) EU. Tato ustanovení byla součástí hlavy VI Smlouvy o EU, nadepsané „Ustanovení o policejní a justiční spolupráci v trestních věcech“. Článek 35 odst. 1 EU přiznával Soudnímu dvoru pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se mimo jiné výkladu rámcových rozhodnutí přijatých podle této hlavy za podmínek stanovených v tomto článku. Mezi tyto podmínky patřil požadavek stanovený v čl. 35 odst. 2 EU, že členský stát nejprve učiní prohlášení, kterým uzná pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách podle odstavce 1. Italská republika tak učinila prohlášením, jež vstoupilo v platnost dne 1. května 1999(9).
26. Po přijetí rámcového rozhodnutí vstoupila v platnost Lisabonská smlouva(10).
27. Jak již Soudní dvůr vysvětlil v rozsudku X(11), podle článku 9 a čl. 10 odst. 1 Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních, připojenému ke Smlouvě o FEU, jsou právní účinky rámcového rozhodnutí zachovány bez ohledu na vstup této Smlouvy v platnost a pravomoc Soudního dvora rozhodovat o předběžných otázkách zůstává nezměněna(12).
28. Za těchto podmínek je pravomoc Soudního dvora rozhodnout o předběžné otázce dána.
Směrnice 2004/80
29. Předkládající soud ve svém usnesení uvádí, i když tak nečiní výslovně v rámci položené předběžné otázky, že žádá Soudní dvůr nejen o výklad rámcového rozhodnutí, ale také o zodpovězení otázky, zda se na shora popsané okolnosti použije směrnice 2004/80(13).
30. Uvedená směrnice se vztahuje, jak je upřesněno v jejím článku 1, pouze na případy, kdy byl spáchán „úmyslný násilný trestný čin“ a kdy je dán přeshraniční prvek. V posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že pokud vůbec došlo ke spáchání trestných činů, byly tyto spáchány úmyslně. Není ani dán žádný přeshraniční prvek. Za těchto okolností se předmětná směrnice nemůže na projednávaný případ použít(14) a dále se jí nebudu zabývat.
Předběžná otázka
31. Svou otázkou se předkládající soud táže, zda jsou určitá vnitrostátní ustanovení v souladu s čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí. Je zřejmé, že vnitrostátní předpisy umožňují oběti trestného činu spáchaného fyzickou osobou domáhat se náhrady škody od této fyzické osoby v rámci adhezního řízení(15). Avšak v případě, že byl trestný čin spáchán právnickou osobou, se předkládající soud domnívá, že takový návrh není přípustný a že jej oběť musí uplatnit v samostatném občanskoprávním řízení zahájeném zvlášť za tímto účelem(16). Předkládající soud podotýká, že při zahajování takového občanskoprávního řízení má oběť na výběr. Může vyčkat právní moci případného rozhodnutí, kterým budou pachatelé trestného činu uznáni vinnými, což může trvat roky (přinejmenším v případě odvolání proti výroku o vině), a teprve poté zahájit řízení před občanskoprávními soudy, které by pravděpodobně opět trvalo několik dalších let. Oběť může také okamžitě zahájit paralelní občanskoprávní řízení, ale i v tomto případě by řízení trvalo „velmi dlouho“ a podstatně by vzrostly náklady.
32. Pokud předkládající soud v rámci své otázky žádá Soudní dvůr, aby rozhodl o slučitelnosti vnitrostátního opatření s unijním právem, tato věc nespadá do pravomoci Soudního dvora. Soudní dvůr však může vnitrostátnímu soudu poskytnout veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní posoudit tuto otázku slučitelnosti při rozhodnutí sporu, který mu byl předložen(17). Jak správně podotýká Komise, otázka může být přeformulována tak, aby mohla být předkládajícímu soudu poskytnuta užitečná odpověď. Podstatou otázky je, zda čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí dovoluje, aby bylo rozlišováno mezi fyzickými a právnickými osobami, které jsou pachateli trestného činu, v souvislosti s právem oběti domáhat se v rámci trestního řízení vedeného s těmito osobami náhrady škody, která jí byla tímto trestným činem způsobena.
33. Německá, nizozemská a rakouská vláda ve svých vyjádřeních jednomyslně zdůrazňují, že rámcové rozhodnutí ponechává členským státům velký prostor pro uvážení při jeho uplatňování. Jejich široká posuzovací pravomoc byla v tomto ohledu uznána i Soudním dvorem(18). Tato otázka může být zvláště důležitá v případě, kdy by určitý výklad mohl narážet na ústavní pravidla daného členského státu, zatímco jiný výklad by na ně narážet nemusel(19). Zároveň je ale třeba mít na paměti, že rámcové rozhodnutí bylo pojato tak, že členským státům ukládá povinnosti k dosažení určitých cílů. Jedná se tedy o oblast, v níž by měl Soudní dvůr postupovat obezřetně. To však neznamená, že by Soudní dvůr neměl postupovat vůbec.
34. Před posouzením otázky výkladu čl. 9 odst. 1 je vhodné v krátkosti posoudit, co není předmětem tohoto ustanovení. Toto ustanovení členským státům neukládá, aby své hmotné trestní právo změnily tak, že zavedou nebo rozšíří pojem „trestní odpovědnost právnických osob“(20). Jinými slovy, toto ustanovení členskému státu neukládá, aby tuto odpovědnost zavedl, jestliže v jeho právním řádu neexistuje. Členský stát, jehož vnitrostátní právo stanoví, že pouze fyzické osoby mohou být uznány vinnými ze spáchání trestného činu, se tedy nedopustí porušení ustanovení rámcového rozhodnutí, když tuto možnost nevztáhne i na právnické osoby, jež by bylo možné považovat za osoby, které za tento trestný čin nesou související odpovědnost, a když neumožní, aby takové právnické osoby nahradily škodu podle čl. 9 odst. 1. Oběť trestného činu, která hodlá obdržet náhradu v souvislosti s protiprávním jednáním, za něž v takovém členském státě údajně odpovídá dotyčná právnická osoba, musí zahájit občanskoprávní řízení se všemi s tím souvisejícími důsledky z hlediska vnitrostátního práva.
35. Tak tomu však v posuzované věci není. Z předkládacího usnesení, písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru a vyjádření přednesených na jednání podle mého názoru celkově vyplývá, že podle italského práva
– mohou být právnické osoby na základě ustanovení legislativního nařízení odpovědné za spáchání protiprávního jednání;
– protiprávní jednání, v souvislosti s nímž může být právnická osoba obviněna, je kvalifikováno jako správní trestný čin: tato kvalifikace byla přijata, aby se zamezilo případným problémům, jež by se mohly objevit z hlediska italské ústavy, pokud by skutek spáchaný právnickou osobou měl být kvalifikován konkrétně jako „trestný čin“;
– kritéria stanovená v obecném oddíle legislativního nařízení, jež definují protiprávní jednání, výslovně odkazují na ustanovení trestního zákona(21);
– protiprávní jednání spáchané právnickou osobou se nepovažuje za stejné jednání, jako když se takového jednání dopustí fyzická osoba; z toho vyplývající odpovědnost bude kvalifikována jako „nepřímá a subsidiární“; aby se založila odpovědnost právnické osoby, je nutné prokázat, že musí nést odpovědnost za jednání svých řídicích pracovníků nebo zaměstnanců;
– z toho vyplývá, že právnickou osobu nelze považovat za přímého „pachatele“ trestného činu, který spáchala fyzická osoba;
– základem odpovědnosti právnické osoby je nicméně skutečnost, že protiprávní jednání bylo spácháno fyzickou osobou(22); jinými slovy, bez spáchání (trestného) činu by dotyčné právnické osobě nemohla vzniknout odpovědnost;
– řízení s právnickými osobami je vedeno trestním soudem, řídí se ustanoveními trestního řádu a musí být spojeno s trestním řízením vedeným s fyzickou osobou či osobami stíhanými pro spáchání předmětného protiprávního jednání(23).
36. Zatímco italské právo neumožňuje oběti dosáhnout toho, aby byla právnické osobě uložena náhrada škody v rámci adhezního řízení podle článku 74 trestního řádu, zdá se, že v praxi lze stejného výsledku dosáhnout jinou cestou. V rozsudku z října 2010 šestý trestní senát Corte Suprema di Cassazione rozhodl:
„[…] v postupu upraveném legislativním nařízením je postavení oběti v každém případě zaručeno, neboť nejen že může okamžitě dosáhnout ochrany svých zájmů zahájením občanskoprávního řízení, ale může také navrhnout, aby byla právnická osoba odpovídající podle předpisů občanského práva ve smyslu článku 83 trestního řádu přibrána do řízení, jehož předmětem je určení trestní odpovědnosti pachatele protiprávního jednání spáchaného v zájmu nebo ve prospěch právnické osoby, a zpravidla tak může učinit v rámci téhož řízení týkajícího se určení odpovědnosti právnické osoby.“(24)
37. Je samozřejmě na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda shora uvedené úvahy věrně odrážejí situaci ve vnitrostátním právu.
38. Jsou pravidla, která jsem popsala výše, slučitelná s čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí?
39. Článek 9 odst. 1 chrání oběti trestných činů tím, že členským státům ukládá přijmout opatření, na jejichž základě tyto oběti dosáhnou v přiměřené době náhrady škody v rámci trestního řízení. Dosáhnou-li oběti toho, že o jejich nárocích bude rozhodnuto tímto způsobem, získají tím – jak zdůrazňuje Komise – výhodu spočívající v tom, že takové řízení je zároveň rychlejší a méně nákladné než v případě, kdy by musely své nároky uplatňovat v samostatném občanskoprávním řízení.
40. Předmětné ustanovení se člení na dvě části. V první části je stanoveno obecné pravidlo, podle kterého jsou členské státy povinny zajistit, aby oběť trestného činu měla nárok na vydání rozhodnutí v přiměřené době o odškodnění pachatelem v rámci trestního řízení. Ve druhé části je upravena výjimka z tohoto obecného pravidla. Tato výjimka se uplatní, jestliže vnitrostátní právo „pro určité případy“ stanoví, že k odškodnění dojde jiným způsobem.
41. Nejprve budu zkoumat obecné pravidlo stanovené v první části čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí a teprve poté výjimku upravenou v jeho druhé části.
Obecné pravidlo
42. Jaké jsou základní podmínky, za nichž čl. 9 odst. 1 od členských států vyžaduje, aby zajistily, že musí být v přiměřené době vydáno rozhodnutí o odškodnění oběti za škodu způsobenou trestným činem? Zaprvé muselo dojít ke spáchání trestného činu. Zadruhé musí být podle prvního řádu dotyčného členského státu možné, aby byl obviněný pro tento trestný čin trestně stíhán. Zatřetí tu musí být trestní řízení.
43. V jednoduchém případě je uplatnění těchto podmínek jasné. Předpokládejme například, že X v daném členském státě neopatrnou jízdou za volantem v rámci výkonu svého zaměstnání jako zaměstnanec subjektu Y (právnická osoba) zaviní nehodu, která způsobí škodu jedné či více obětem. Tento členský stát uznává zásadu trestní odpovědnosti právnických osob a stíhá před trestními soudy v rámci běžného postupu právnické osoby, které se údajně dopustily takových skutků. Představme si nyní, že pojem „pachatel“ obsažený v čl. 9 odst. 1 zahrnuje i právnické osoby (k této otázce se vrátím později(25)). Po této nehodě je před trestními soudy stíhán jak X (jako fyzická osoba, která nehodu přímo způsobila), tak Y (jako právnická osoba nepřímo odpovědná za způsobení nehody). Jsou stíháni pro trestné činy, které spolu těsně souvisejí. V této situaci je zřejmé, že rámcové rozhodnutí ukládá členskému státu, jehož vnitrostátní právo ještě neupravuje možnost obětí žádat a (případně) obdržet náhradu škody v rámci trestního řízení, aby své vnitrostátní právní předpisy změnil tak, že budou v souladu s čl. 9 odst. 1.
44. Projednávaný případ ale není tak jednoduchý.
45. Ze zkoumání každé z podmínek uvedených v bodě 42 výše podle mě vyplývá zaprvé, že se rámcové rozhodnutí nezabývá ani tak technickou kvalifikací „trestného činu“ ve vnitrostátním právu jako spíše jeho zásadní povahou. Rámcové rozhodnutí se týká spíše podstaty než formy. Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátním orgánům je ponechána široká posuzovací pravomoc stran konkrétních způsobů dosahování cílů rámcového rozhodnutí, a určil, že k zachování jeho užitečného účinku je zapotřebí teleologického výkladu(26).
46. Pro posouzení souladu s čl. 9 odst. 1 je proto zcela irelevantní, že vnitrostátní systém kvalifikuje daný trestný čin jako „nepřímý a subsidiární“. Již vzhledem k samotné povaze trestní odpovědnosti právnických osob je nepravděpodobné, že by mohla být přímá nebo primární. Pro úplnost dodávám, že není nutné, aby byly fyzické osoby a právnické osoby stíhány pro tentýž skutek. Článek 9 odst. 1 ani nestanoví, že by se na právnické osoby vztahoval pouze tehdy, byla-li předtím pro předmětný trestný čin stíhána fyzická osoba či osoby.
47. Stran kvalifikace protiprávního jednání spáchaného právnickou osobou v italském právu jako „správního“ protiprávního jednání(27) se domnívám, že by se měl přece jen použít stejný výkladový princip. Z bodu 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí jasně vyplývá, že jeho cílem je poskytnout obětem trestné činnosti „zvýšenou úroveň ochrany“. Jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout, je podle čl. 9 odst. 1 zajistit, aby se oběti mohly domáhat odškodnění v rámci trestního řízení, ve kterém je projednáváno protiprávní jednání, jímž byla předmětná škoda způsobena. Ochotně připouštím, že členským státům nevznikla přijetím rámcového rozhodnutí povinnost zavést do svého vnitrostátního práva pojem „trestní odpovědnost právnických osob“, jestliže v něm takový pojem dosud neexistoval(28). Domnívám se však, že členský stát, jehož vnitrostátní právo tento pojem zná, se nemůže na základě důvodů, které jsou ve své podstatě důvody formálními, zprostit své povinnosti zajistit ochranu v souladu s čl. 9 odst. 1.
48. V posuzované věci upravuje právní řád dotyčného členského státu odpovědnost právnických osob za protiprávní jednání v ustanoveních, kde 1) kritéria, jimiž je protiprávní jednání vymezeno, jsou stanovena s odkazem na ustanovení trestního zákona, 2) odpovědnost za toto jednání se nutně zakládá na tom, že fyzická osoba spáchala protiprávní jednání, a 3) řízení s právnickou osobou je vedeno před trestními soudy, vztahují se na ně ustanovení trestního řádu a je obvykle spojeno s řízením vedeným s fyzickou osobou nebo osobami, které se údajně dopustily předmětného protiprávního jednání. Článek 9 odst. 1 byl měl být předmětem teleologického výkladu upřednostňujícího podstatu před formou. Skutečnost, že ve vnitrostátním právu je odpovědnost právnických osob za takové protiprávní jednání kvalifikována jako „správní“, proto podle mě nestačí k vyloučení použitelnosti tohoto ustanovení, a tím pádem ani k vyloučení povinnosti zajistit ochranu oběti tohoto jednání.
49. Zadruhé musí daný skutek vyústit v řízení s pachatelem. Článek 1 písm. a) rámcového rozhodnutí definuje pojem „oběť“, neexistuje ale žádná odpovídající definice výrazu „pachatel“(29). Za těchto okolností se domnívám, že je tomuto výrazu třeba přiznat jeho přirozený a obvyklý význam. Jedná se o široký pojem, který je použit v kontextu, kde platí, že kdyby chtěl zákonodárce použít restriktivní formulaci, jistě by tak učinil. Bez větších obtíží tedy vyslovuji závěr, že výraz „pachatel“ je třeba vykládat tak, že zahrnuje nejen fyzické osoby, ale také osoby právnické, které jsou stíhány pro spáchání protiprávních jednání.
50. Zatřetí musí být vedeno trestní řízení. Tento požadavek je zjevný; bez něj by čl. 9 odst. 1 neměl smysl. V článku 1 písm. c) rámcového rozhodnutí je stanoveno, že tento pojem je třeba chápat s odkazem na platné vnitrostátní právo. Jinak řečeno, v unijním právu neexistuje žádný harmonizovaný pojem pro to, co má zahrnovat výraz „trestní řízení“. Jelikož v posuzovaném případě zjevně není pochyb o tom, že předmětné řízení je řízením trestním, což na jednání potvrdila italská vláda(30), nemám v úmyslu se touto otázkou dále zabývat.
51. Jsou-li tyto podmínky splněny, musí dotyčný členský stát zajistit, že jeho vnitrostátní právo bude obsahovat ustanovení umožňující oběti protiprávního jednání účastnit se trestního řízení tak, že bude schopna v rámci uvedeného řízení uplatnit svůj návrh na náhradu škody vůči obviněným. Tím se rozumí i osoby právnické.
52. V bodě 36 výše jsem zmínila rozsudek Corte Suprema di Cassazione, na který italská vláda upozornila ve svém vyjádření a který byl na jednání obšírně probírán. Podle tohoto rozsudku se oběti protiprávního jednání, na němž se podílely právnické osoby, nemohou dožadovat uplatnění článku 74 trestního řádu a domáhat se vůči právnickým osobám náhrady škody v adhezním řízení. Tyto oběti protiprávního jednání však budou v praxi chráněny, neboť 1) mohou zahájit občanskoprávní řízení a v něm uplatnit svůj nárok vůči těmto osobám a 2) mohou vycházet z článku 83 trestního řádu a uplatnit svůj nárok před trestními soudy jinou cestou. První z těchto možností, tj. možnost zahájit občanskoprávní řízení, je pro posouzení věci irelevantní. Předkládající soud totiž uvedl, že tento postup obvykle trvá dlouhou dobu(31). Je-li tomu skutečně tak, ochrana, jejíž zajištění je cílem rámcového rozhodnutí, zajištěna nebude. Naproti tomu možnost vycházet z článku 83 trestního řádu je podle mého názoru potenciálně relevantní. Mohou-li oběti protiprávního jednání tento postup opravdu využít, pak skutečnost, že jim italské právo může bránit v uplatňování nároků v adhezním řízení, nebude mít vliv na otázku, zda vnitrostátní právní předpisy splňují požadavky čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí.
53. Účastníci řízení se rozcházejí v názoru na možnost použití tohoto rozsudku na věc v původním řízení. Bude na předkládajícím soudu, aby rozhodl, zda tomu tak je, či nikoli.
54. S ohledem na předcházející úvahy mám za to, že obecné pravidlo stanovené v první části čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí musí být vykládáno v tom smyslu, že umožňuje-li vnitrostátní právo členského státu stíhat právnické osoby za protiprávní jednání, pak skutečnost, že toto právo kvalifikuje odpovědnost za takové jednání jako odpovědnost „nepřímou a subsidiární“ nebo „správní“, nezprošťuje tento členský stát jeho povinnosti uplatňovat ustanovení tohoto článku v případě právnických osob, jestliže 1) kritéria, jimiž je protiprávní jednání vymezeno, jsou stanovena s odkazem na ustanovení trestního zákona, 2) odpovědnost za toto jednání se nutně zakládá na tom, že fyzická osoba spáchala protiprávní jednání, a 3) řízení s právnickou osobou je vedeno před trestními soudy, vztahují se na ně ustanovení trestního řádu a obvykle je spojeno s řízením vedeným s fyzickou osobou nebo osobami, které se údajně dopustily předmětného protiprávního jednání.
Výjimka
55. Obecné pravidlo stanovené v čl. 9 odst. 1 se nepoužije, jestliže „vnitrostátní právo stanoví pro určité případy, že k odškodnění dojde jiným způsobem“.
56. Německá a nizozemská vláda tvrdí, že se tato výjimka ve věci v původním řízení uplatní. Mají-li oběti možnost uplatnit své nároky vůči právnickým osobám, které se údajně dopustily trestných činů, před občanskoprávními soudy, nemá členský stát žádnou povinnost zajistit, aby bylo možné takové nároky uplatnit v rámci trestního řízení vedeného s uvedenými osobami.
57. Tento názor nesdílím.
58. Výjimka, která je odchylnou úpravou od obecného pravidla obsaženého v čl. 9 odst. 1, musí být vykládána restriktivně(32). Výklad této výjimky, který by z obecného pravidla vyloučil veškeré případy zahrnující určitou kategorii pachatelů, tedy právnické osoby, by mohl vést k záměně výjimky za pravidlo. Takový výsledek nemohl být záměrem zákonodárce. Výjimka se má uplatnit „pro určité případy“. V tomto ohledu bych chtěla odkázat na podklady v rámci přípravných prací na rámcovém rozhodnutí, v nichž je zaznamenán průběh jednání příslušné pracovní skupiny Rady, na němž byl návrh rámcového rozhodnutí projednáván(33). Podle zápisu z jednání švédská, rakouská a německá delegace navrhovaly vypuštění předmětných slov(34). Podle zápisu pak (francouzské) předsednictví zdůraznilo, že „bez těchto slov by odstavec 1 postrádal smysl“.
59. To neznamená, že neexistují okolnosti, za nichž by se výjimka mohla uplatnit. V tomto ohledu souhlasím s Komisí, že musí být dány objektivní okolností, které to odůvodňují. Jednalo by se zejména o případy, kdy použití obecného pravidla brání praktické důvody, například když škoda způsobená trestným činem nemůže být vůbec zjištěna nebo nemůže být zjištěna dostatečně přesně, aby bylo možné nárok uplatnit před ukončením trestního řízení vedeného s pachatelem. Vyloučení právnických osob jako celé kategorie z působnosti čl. 9 odst. 1 však nelze objektivně odůvodnit.
60. Vyslovuji tedy závěr, že výjimka z obecného pravidla, která je stanovena ve druhé části čl. 9 odst. 1, nemůže být vykládána tak, že z obecného pravidla stanoveného v první části tohoto článku vylučuje veškeré případy zahrnující určitou kategorii pachatelů, jako jsou právnické osoby.
Závěrečné poznámky
Uplatnění shora uvedených zásad
61. Ve věci v původním řízení musí předkládající soud postupovat následovně. Zaprvé musí určit, zda byl dotyčnými právnickými osobami spáchán trestný čin ve smyslu čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí. K vyřešení této otázky by měl přihlédnout nejen k pravidlům vnitrostátního práva týkajícím se povahy protiprávního jednání, ale také k zásadám uvedeným v bodě 48 výše. Zadruhé musí ověřit, zda tyto právnické osoby mohou být kvalifikovány jako pachatelé pro účely tohoto ustanovení. K zodpovězení této otázky byl měl vzít v úvahu poznámky učiněné v bodě 49 výše. Zatřetí byl měl posoudit, zda je předmětné řízení řízením trestním ve smyslu daného ustanovení. Přitom by měl přihlédnout k úvahám uvedeným v bodě 50 výše. Nakonec musí zjistit, zda jsou dány výjimečné okolnosti odůvodňující uplatnění výjimky stanovené ve druhé části čl. 9 odst. 1. Pokud po tomto zkoumání dospěje k závěru, že se použije obecné pravidlo, nikoli však výjimka, musí dále posoudit, zda je vnitrostátní právo v souladu s tímto obecným pravidlem.
62. K tomu bych chtěla učinit následující obecné poznámky.
63. Soudní dvůr již určil, že zásada, podle níž musí být vnitrostátní právo vykládáno v souladu s unijním právem, platí i ve vztahu k rámcovým rozhodnutím přijatým podle hlavy VI Smlouvy o Evropské unii. Při uplatňování vnitrostátního práva je předkládající soud povolaný k jeho výkladu povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje, a dosažen tak soulad s ustanoveními Smlouvy(35).
64. Zároveň však Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že povinnost předkládajícího soudu vykládat své vnitrostátní právo v souladu s unijním právem je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti. Jinými slovy, předmětná zásada nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem. Tato zásada nicméně vyžaduje, aby předkládající soud vzal v úvahu případně veškeré vnitrostátní právo za účelem posouzení, v jakém rozsahu může být použito tak, aby nedošlo k výsledku, který by byl v rozporu s výsledkem sledovaným rámcovým rozhodnutím(36).
65. Předkládající soud nakonec podotýká, že výklad vnitrostátního práva, jaký navrhují navrhovatelé v původním řízení, by mohl porušovat pravidlo vnitrostátního práva, jež při uplatňování ustanovení trestního zákona zakazuje analogii in malam partem.
66. Takové uplatňování pravidel trestního práva není zakázáno jen vnitrostátním právem. Již v roce 1963 dospěla Evropská komise pro lidská práva k závěru, že by tím došlo k porušení čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, podle kterého nesmí být nikdo odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem(37). Podobný přístup zaujal ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva(38).
67. Článek 7 odst. 1 Úmluvy je formulován stejně jako příslušná část čl. 49 odst. 1 Listiny základních práv EU. Od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 má Listina stejnou právní sílu jako primární právo(39). Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že práva, která obsahuje a která odpovídají právům zaručeným Úmluvou, mají stejný smysl a rozsah jako ta, která jim přikládá Úmluva.
68. Analogie in malam partem při uplatňování ustanovení vnitrostátního trestního práva může a nemusí odporovat vnitrostátnímu právu (k této otázce se nevyjadřuji). Zbývá však otázka uplatnění této zásady v kontextu čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí.
69. Článek 9 odst. 1 členskému státu v žádném případě neukládá, aby své vnitrostátní hmotné právo trestní jakkoli měnil(40). Toto ustanovení nemá ani vliv na výši náhrady poskytované oběti za ztrátu či škodu způsobenou spácháním protiprávního jednání – rámcové rozhodnutí neobsahuje nic, co by nasvědčovalo tomu, že by daná částka měla být počítána v občanskoprávním řízení jinak než v řízení trestním. Ve snaze o zajištění ochrany zájmů obětí trestných činů rámcové rozhodnutí zkracuje lhůtu, v níž má dojít k poskytnutí náhrady. Jedná se o procesní otázku, která se nijak nedotýká trestní odpovědnosti povinného. Za těchto okolností mi není jasné, jak by se zásada in malam partem mohla použít na výklad čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí, který v tomto stanovisku navrhuji.
Závěry
70. Podle mého názoru by tedy Soudní dvůr měl na otázku položenou Tribunale di Firenze odpovědět následovně:
„Obecné pravidlo stanovené v první části čl. 9 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení musí být vykládáno v tom smyslu, že umožňuje-li vnitrostátní právo členského státu stíhat právnické osoby za protiprávní jednání, pak skutečnost, že toto právo kvalifikuje odpovědnost za takové jednání jako odpovědnost ‚nepřímou a subsidiární‘ nebo ‚správní‘, nezprošťuje tento členský stát jeho povinnosti uplatňovat ustanovení tohoto článku v případě právnických osob, jestliže 1) kritéria, jimiž je protiprávní jednání vymezeno, jsou stanovena s odkazem na ustanovení trestního zákona, 2) odpovědnost za toto jednání se nutně zakládá na tom, že fyzická osoba spáchala protiprávní jednání, a 3) řízení s právnickou osobou je vedeno před trestními soudy, vztahují se na ně ustanovení trestního řádu a obvykle je spojeno s řízením vedeným s fyzickou osobou nebo osobami, které se údajně dopustily předmětného protiprávního jednání.
Výjimka z tohoto obecného pravidla stanovená ve druhé části čl. 9 odst. 1 musí být vykládána restriktivně. Nemůže být vykládána tak, že z obecného pravidla stanoveného v první části tohoto článku vylučuje veškeré případy zahrnující určitou kategorii pachatelů, jako jsou právnické osoby.“