Věc C‑501/20
MPA
v.
LCDNMT
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Audiencia Provincial de Barcelona (provinciální soud v Barceloně, Španělsko)]
Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 1. srpna 2022
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Články 3, 6 až 8 a 14 – Pojem ‚obvyklé bydliště‘ – Příslušnost, uznávání, výkon rozhodnutí a spolupráce ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 4/2009 – Články 3 a 7 – Státní příslušníci dvou různých členských států pobývající ve třetím státě jako smluvní zaměstnanci vyslaní k delegaci Evropské unie v tomto třetím státě – Určení příslušnosti – Forum necessitatis“
1. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení č. 4/2009 – Pojem „obvyklý pobyt“ – Kritéria pro posouzení – Manželé, kteří mají údajně diplomatické postavení jakožto smluvní zaměstnanci vyslaní k delegaci Unie ve třetím státě – Neexistence vlivu
[Haagský protokol ze dne 23. listopadu 2007, článek 3; nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 3 odst. 1 písm. a), a č. 4/2009, bod 8 odůvodnění a čl. 3 písm. a) a b)]
(viz body 41–47, 49, 53, 66, výrok 1)
2. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Pojem „obvyklé bydliště dítěte“ – Kritéria pro posouzení – Státní příslušnost matky a její bydliště před uzavřením manželství v členském státě soudu, k němuž byl podán návrh – Neexistence vlivu – Nezletilé děti narozené v tomto členském státě a mající státní příslušnost tohoto členského státu – Nepostačující okolnost
(Nařízení Rady č. 2201/2003, bod 12 odůvodnění a čl. 8 odst. 1)
(viz body 71, 72, 75–78, výrok 2)
3. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Zbytková příslušnost – Rozsah – Odpůrce v původním řízení, který je státním příslušníkem jiného členského státu, než je členský stát soudu, k němuž byl podán návrh – Vyloučení zbytkové příslušnosti uvedeného soudu ve věcech manželských – Neexistence vlivu ve věcech rodičovské zodpovědnosti
(Nařízení Rady č. 2201/2003, články 3 až 6, čl. 7 odst. 1 a články 8 až 14)
(viz body 81–85, 89–91, 96, výrok 3)
4. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení č. 4/2009 – Příslušnost v oblasti vyživovacích povinností – Forum necessitatis – Použitelnost – Podmínky
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 24 odst. 2; Haagská úmluva ze dne 23. listopadu 2007; nařízení Rady č. 4/2009, bod 16 odůvodnění a články 3 až 7)
(viz body 99, 101, 105–111, 113, výrok 4)
Shrnutí
Soudní dvůr upřesnil soudní příslušnost ve věcech rozvodu, rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností
Mimoto specifikoval kritérium „obvyklého bydliště“, které určuje soud příslušný v občanskoprávních věcech
V roce 2015 se dva smluvní zaměstnanci Evropské komise, kteří dříve bydleli v Guinea-Bissau, a jejich nezletilé děti přestěhovali do Toga, protože byli vysláni k delegaci Evropské unie v tomto třetím státě. Vzhledem k tomu, že matka je španělskou státní příslušnicí a otec portugalským státním příslušníkem, mají děti narozené ve Španělsku dvojí státní příslušnost, španělskou a portugalskou. Od rozchodu manželského páru v roce 2018 bydlí matka s dětmi i nadále v bydlišti manželů v Togu a otec bydlí v hotelu v tomtéž státě.
V roce 2019 podala matka k španělskému soudu návrh na rozvod manželství, a to spolu mimo jiné s návrhy na určení způsobu péče o nezletilé děti a výkonu rodičovské zodpovědnosti k nim, jakož i přiznání výživného na děti. Tento soud se nicméně prohlásil za místně nepříslušný z důvodu, že účastníci řízení neměli obvyklé bydliště ve Španělsku.
Audiencia Provincial de Barcelona (provinciální soud v Barceloně, Španělsko), ke kterému podala matka odvolání, se rozhodl položit Soudnímu dvoru několik předběžných otázek, aby mohl s ohledem na zvláštní situaci manželů a jejich dětí rozhodnout o příslušnosti španělských soudů podle nařízení č. 2201/2003(1) a č. 4/2009(2).
Soudní dvůr ve svém rozsudku upřesnil skutečnosti relevantní pro účely určení obvyklého bydliště účastníků řízení, které je v uvedených nařízeních uvedeno jako kritérium pro určení příslušnosti. Specifikoval rovněž podmínky, za kterých soud, k němuž byl podán návrh, může uznat svou příslušnost k rozhodování ve věcech rozvodu, rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností, pokud žádný soud členského státu není jinak příslušný.
Závěry Soudního dvora
Pojem „obvyklé bydliště“ manželů uvedený v rámci kritérií pro určení alternativní příslušnosti stanovených v čl. 3 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán autonomně a jednotně. Vyznačuje se nejen vůlí dotyčné osoby mít na určeném místě obvyklé centrum svého života, ale také přítomností na území dotyčného členského státu, která vykazuje dostatečný stupeň stability. Tatáž definice platí rovněž pro pojem „obvyklý pobyt“ ve věcech vyživovacích povinností ve smyslu kritérií pro určení příslušnosti stanovených v čl. 3 písm. a) a b) nařízení č. 4/2009, jež se musí řídit stejnými zásadami a být vymezena týmiž znaky jako v Haagském protokolu o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti. Postavení dotyčných manželů jako smluvních zaměstnanců Unie, kteří byli vysláni k delegaci Unie ve třetím státě a o nichž je jako v projednávané věci tvrzeno, že v tomto třetím státě požívají diplomatického postavení, nemůže ovlivnit výklad pojmu „obvyklý pobyt“ ve smyslu výše uvedených ustanovení.
Pokud jde o obvyklé bydliště dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 ve věcech rodičovské zodpovědnosti, toto obvyklé bydliště je rovněž autonomním pojmem. Vyžaduje přinejmenším fyzickou přítomnost v daném členském státě, která nemá pouze dočasnou nebo příležitostnou povahu a svědčí o určitém stupni integrace tohoto dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. V tomto ohledu vazba založená na státní příslušnosti matky a jejím bydlišti před uzavřením manželství v členském státě soudu, k němuž byl podán návrh ve věcech rodičovské zodpovědnosti, není pro účely uznání příslušnosti tohoto soudu relevantní, přičemž okolnost, že se nezletilé děti v tomto členském státě narodily a mají státní příslušnost tohoto členského státu, nepostačuje.
Tento výklad pojmu „obvyklé bydliště“ by mohl vést k tomu, že s ohledem na okolnosti projednávané věci nebude žádný soud členského státu příslušný podle obecných pravidel pro určení příslušnosti podle nařízení č. 2201/2003 k rozhodnutí o návrhu na zrušení manželského svazku a ve věci rodičovské zodpovědnosti. V takovém případě mohou články 7 a 14 tohoto nařízení opravňovat soud, k němuž byl návrh podán, aby ve vztahu ke každé věci použil pravidla pro určení příslušnosti podle vnitrostátního práva, avšak s odlišným dosahem. Ve věcech manželských je taková zbytková příslušnost soudu členského státu, k němuž byl podán návrh, vyloučena, je-li odpůrce státním příslušníkem jiného členského státu, což však nebrání příslušnosti soudů posledně uvedeného členského státu podle jeho vnitrostátního práva. Naproti tomu ve věcech rodičovské zodpovědnosti nebrání skutečnost, že odpůrce je státním příslušníkem jiného členského státu, tomu, aby soud členského státu, k němuž byl podán návrh, uznal svou příslušnost.
Jiný rámec je stanoven ve věcech vyživovacích povinností, pokud všichni účastníci sporu nemají obvyklé bydliště v některém členském státě. V tomto případě článek 7 nařízení č. 4/2009 stanoví čtyři kumulativní podmínky, které musí být splněny, aby soud členského státu mohl výjimečně založit svou příslušnost na základě stavu nezbytnosti (forum necessitatis). Zaprvé soud, k němuž byl návrh podán, musí ověřit, že žádný soud členského státu není příslušný podle článků 3 až 6 nařízení č. 4/2009. Zadruhé dotčený spor musí mít úzkou vazbu na třetí stát, což je případ, kdy všichni účastníci řízení mají v tomto státě obvyklé bydliště. Zatřetí podmínka, aby předmětné řízení nebylo možné nebo je nebylo možné rozumně zahájit nebo vést před soudy daného třetího státu, vyžaduje, aby s ohledem na daný případ existovaly ve třetím státě právní nebo faktické překážky přístupu ke spravedlnosti, a to zejména v důsledku uplatňování procesních podmínek, které jsou diskriminační nebo v rozporu se spravedlivým procesem. Konečně spor musí vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu byl podán návrh, která může být založena zejména na státní příslušnosti jednoho z účastníků řízení.