Věc C-222/08

Evropská komise

v.

Belgické království

„Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2002/22/ES (směrnice o univerzální službě) – Elektronické komunikace – Sítě a služby – Článek 12 – Výpočet nákladů na povinnosti univerzální služby – Sociální složka univerzální služby – Článek 13 – Financování povinností univerzální služby – Určení nespravedlivé zátěže“

Shrnutí rozsudku

1.        Sbližování právních předpisů – Oblast telekomunikací – Univerzální služba a práva uživatelů – Směrnice 2002/22 – Povinnosti univerzální služby, včetně povinností sociální služby – Výpočet nákladů – Nespravedlivá zátěž

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, čl. 12 odst. 1 a příloha IV)

2.        Sbližování právních předpisů – Oblast telekomunikací – Univerzální služba a práva uživatelů – Směrnice 2002/22 – Povinnosti univerzální služby, včetně povinností sociální služby – Výpočet nákladů – Nespravedlivá zátěž

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, bod 21 odůvodnění)

3.        Sbližování právních předpisů – Oblast telekomunikací – Univerzální služba a práva uživatelů – Směrnice 2002/22 – Povinnosti univerzální služby, včetně povinností sociální služby – Výpočet nákladů – Nespravedlivá zátěž

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, čl. 13 odst. 1)

4.        Sbližování právních předpisů – Oblast telekomunikací – Univerzální služba a práva uživatelů – Směrnice 2002/22 – Povinnosti univerzální služby, včetně povinností sociální služby – Výpočet nákladů – Nespravedlivá zátěž

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22, čl. 12 odst. 1 a příloha IV)

1.        Ustanovení druhého pododstavce čl. 12 odst. 1, jakož i přílohy IV směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací obsahují pravidla, podle kterých je nutno vypočítat čisté náklady na poskytování univerzální služby, jakmile vnitrostátní regulační orgány dospěly k názoru, že její poskytování může představovat nespravedlivou zátěž. Ani z uvedeného čl. 12 odst. 1 ani z žádného jiného ustanovení této směrnice však nevyplývá, že by zákonodárce Společenství měl v úmyslu sám stanovit podmínky, za nichž se uvedené orgány mají již předem domnívat, že poskytování těchto služeb může představovat nespravedlivou zátěž. Za těchto podmínek členský stát neporušuje povinnosti vyplývající z článku 12 této směrnice, když stanoví podmínky, za nichž musí být určeno, zda uvedená zátěž je, či není spravedlivá.

(viz body 44–45)

2.        Z dvacátého prvního bodu odůvodnění směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací vyplývá, že záměrem zákonodárce Společenství bylo navázat mechanismy náhrady čistých nákladů, jež mohou podniku vzniknout z poskytování univerzální služby, na existenci nadměrné zátěže pro tento podnik. Zákonodárce Společenství, který měl za to, že čisté náklady na univerzální službu nutně nepředstavují nadměrnou zátěž pro všechny dotčené podniky, měl v této souvislosti v úmyslu vyloučit, aby každý čistý náklad na poskytování univerzální služby dával automaticky nárok na náhradu. Za těchto podmínek je nespravedlivou zátěží, jejíž existenci musí vnitrostátní regulační orgán konstatovat před poskytnutím jakékoli náhrady, zátěž, která je pro každý dotčený podnik nadměrná vzhledem k jeho schopnosti ji unést s přihlédnutím k souhrnu vlastností daného podniku, zejména k úrovni jeho vybavení, k jeho hospodářské a finanční situaci, jakož i k jeho podílu na trhu.

(viz bod 49)

3.        Jestliže vnitrostátní regulační orgán konstatuje, že jeden nebo více podniků určených za poskytovatele univerzální služby jsou vystaveny nespravedlivé zátěži, a jestliže tento podnik nebo tyto podniky požádají o to, aby za ni obdržely náhradu, pak členskému státu přísluší zavést pro tento účel potřebné mechanismy v souladu s čl. 13 odst. 1 písm. a) směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, z nějž také vyplývá, že tato náhrada musí být úměrná čistým nákladům vypočteným podle článku 12 uvedené směrnice.

Proto členský stát, který na základě výpočtu čistých nákladů poskytovatele univerzální služby, který byl dříve jediným poskytovatelem této služby, obecně konstatuje, že všechny podniky, jimž nyní přísluší poskytování uvedené služby, jsou z tohoto titulu skutečně vystaveny nespravedlivé zátěži, aniž přitom provedl konkrétní posouzení čistých nákladů, jaké představuje poskytování univerzální služby pro každého dotčeného operátora, a zároveň souhrnu takových vlastností daného operátora, jako je úroveň jeho vybavení nebo jeho hospodářská a finanční situace, nesplňuje povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 13 odst. 1 směrnice 2002/22.

(viz body 51, 86, výrok 1)

4.        Členský stát, který ve výpočtu čistých nákladů na poskytování sociální složky univerzální služby nezohledňuje tržní výhody plynoucí podnikům, jimž přísluší její poskytování, včetně nehmotných výhod, nesplňuje povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 12 odst. 1 směrnice 2002/22 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací.

Z ustanovení čl. 12 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) ve spojení s ustanoveními přílohy IV směrnice 2002/22 totiž vyplývá, že výpočet čistých nákladů na poskytování univerzální služby musí zahrnovat zohlednění výhod, včetně nehmotných výhod, které dotčenému operátorovi z jejich poskytování plynou. Vzhledem k tomu, že tato ustanovení jsou součástí harmonizovaného předpisového rámce, jehož zavedení je cílem uvedené směrnice, členským státům přísluší tyto výhody zohledňovat při stanovování pravidel, podle kterých se mají počítat čisté náklady na poskytování univerzální služby.

(viz body 84, 86, výrok 1)