(Věc T‑139/15)
Maďarsko
v.
Evropská komise
Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 12. března 2019
„EZOZF – Záruční sekce – EZZF – Cukr – Dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu v Evropském společenství – Nařízení (ES) č. 320/2006 – Nařízení (ES) č. 968/2006 – Výdaje vyloučené z financování – Výdaje vynaložené Maďarskem – Podmínky pro poskytnutí podpory pro úplnou demontáž a podpory pro částečnou demontáž – Pojem ‚výrobní zařízení‘ – Posouzení využívání sil v době podání žádosti o poskytnutí podpory – Pojem ‚úplná demontáž‘ – Příloha 2 dokumentu VI/5330/97 – Obtíže při výkladu unijních právních předpisů – Loajální spolupráce“
1. Zemědělství – Společná organizace trhů – Cukr – Dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu – Restrukturalizační podpory – Podmínky poskytnutí – Demontáž výrobních zařízení – Úplná nebo částečná demontáž – Pojmy – Volba, která musí být provedena ke dni podání žádosti o poskytnutí podpory – Povinnost označit všechna výrobní zařízení, která musí být demontována k témuž dni
(Nařízení Rady č. 320/2006, články 3 a 4; nařízení Komise č. 968/2006, články 4 a 9)
(viz body 56–70, 73, 74, 77–80, 83–86, 101, 102, 106, 107, 110, 111)
2. Zemědělství – Financování z EZZF – Účetní závěrka – Odmítnutí financování výdajů plynoucích z nesrovnalostí při uplatnění unijní právní úpravy – Finanční oprava odpovídající rozdílu mezi částkou podpory poskytnutou pro případ úplné demontáže a částkou podpory poskytovanou pro případ částečné demontáže – Mezní případy – Uplatnění nižší sazby nebo neprovedení opravy – Podmínky uplatnění – Neexistence automatického uplatnění v případě splnění podmínek
(Nařízení Rady č. 1290/2005, článek 31)
(viz body 124, 126–134)
3. Akty orgánů – Pravidla správní praxe s obecnou působností – Akt zakládající účinky navenek – Působnost
(viz bod 125)
4. Členské státy – Povinnosti – Povinnost loajální spolupráce s orgány Unie – Vzájemnost
(článek 4 odst. 3 SEU)
(viz body 138–140)
Shrnutí
V rozsudku Maďarsko v. Komise (T‑139/15), vydaném dne 12. března 2019, Tribunál zamítl žalobu podanou na základě článku 263 SFEU Maďarskem, znějící na zrušení prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2015/103(1), kterým byla Maďarsku uložena povinnost provést finanční opravu ve výši 25 % celkové částky restrukturalizačních podpor poskytnutých na úplnou demontáž závodů na výrobu cukru, které byly poskytnuty maďarským výrobcům cukru v rámci dočasného režimu restrukturalizace cukrovarnického průmyslu.
Zaprvé se Tribunál vyjádřil k otázce, v jakém okamžiku bylo třeba posoudit, zda sila představovala výrobní zařízení, která měla být demontována pro účely poskytnutí restrukturalizační podpory pro úplnou demontáž, anebo se na ně vztahovala některá z výjimek stanovených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 14. listopadu 2013, SFIR a další (C‑187/12 až C‑189/12, EU:C:2013:737).
Podle Tribunálu měla být kvalifikace sil provedena ke dni podání žádosti o poskytnutí podpory, a nikoliv na konci restrukturalizačního procesu. Za účelem dosažení cíle snížení nerentabilní kapacity výroby cukru v Unii, který sleduje dotčená právní úprava, unijní zákonodárce stanovil dva různé režimy restrukturalizace v závislosti na druhu prováděné demontáže, tj. úplné či částečné demontáže, což vede k rozdílným částkám restrukturalizačních podpor. V případě úplné demontáže mohou být výjimečně zachována všechna ostatní zařízení, než zařízení, která jsou nezbytná k produkci cukru, izoglukózy či inulinového sirupu nebo která jsou přímo spojena s produkcí těchto výrobků, jako jsou například balicí zařízení. Naproti tomu v případě částečné demontáže mohla být zachována zařízení, která byla nezbytná k produkci cukru, izoglukózy či inulinového sirupu, nebo která byla přímo spojena s produkcí uvedených výrobků, zejména pokud již nebyla využívána pro výrobu produktů, na které se vztahuje SOT s cukrem.
Zaprvé, pokud by byla kvalifikace sil provedena na konci restrukturalizačního procesu, v případě úplné demontáže, jakož i v případě částečné demontáže by to umožnilo zachovat sila, která v době podání žádosti o poskytnutí podpory představovala výrobní zařízení. Zachování části výrobních zařízení by tedy již nebylo charakteristické pro částečnou demontáž, ale bylo by možné i v případě úplné demontáže, i když z důvodu vyšších nákladů spjatých s tímto případem demontáže, subjekty obdržely o 25 % vyšší částku restrukturalizační podpory, než která je poskytována v případě částečné demontáže. Zadruhé, sila, která hypoteticky představovala výrobní zařízení ke dni podání žádosti o poskytnutí podpory, nebyla v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. c) nařízení č. 320/2006(2) zmíněna v plánu restrukturalizace jako výrobní zařízení, která měla být demontována. Zatřetí, závazek demontovat všechna výrobní zařízení, který měl být připojen k žádosti o poskytnutí restrukturalizační podpory pro úplnou demontáž, by byl vadný, jelikož by se nevztahoval na všechna výrobní zařízení existující v den, kdy byl tento závazek přijat.
Zadruhé se Tribunál zabýval otázkou, zda Komise měla vzhledem k objektivním obtížím při výkladu otázky dotčené právní úpravy, pokud jde o otázku zachování sil v případě úplné demontáže, snížit částku finanční opravy nebo od jejího uložení dokonce zcela upustit v souladu s pokyny stanovenými v dokumentu VI/5330/97(3) a konkrétněji v druhém pododstavci přílohy 2 uvedeného dokumentu, nadepsaném „Mezní případy“ (dále jen „mezní případ“).
Podle Tribunálu je mezní případ faktorem, který nezakládá automaticky nárok na to, aby byl zohledněn. Použití mezního faktoru totiž podléhá podmínce, že nedostatky zjištěné Komisí v rámci postupu schvalování účetní závěrky vychází z obtíží při výkladu unijní právní úpravy a dále že vnitrostátní orgány přijaly nezbytná opatření k nápravě tohoto nedostatku, jakmile jej Komise odhalila.