ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

23. října 2018(*)

„Veřejná služba – Úředníci – Sociální zabezpečení – Nemoc z povolání – Povolání jako příčina nemoci – Článek 78 pátý pododstavec služebního řádu – Výbor pro otázky invalidity – Povinnost uvést odůvodnění – Zjevně nesprávné posouzení – Odpovědnost – Nemajetková újma“

Ve věci T‑567/16,

Robert McCoy, bývalý úředník Výboru regionů s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupený L. Levi, advokátkou,

žalobce,

proti

Výboru regionů, zastoupenému J. C. Cañoto Argüellesem a S. Bachotet, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem,

žalovanému,

jejímž předmětem je žaloba na základě článku 270 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Výboru regionů ze dne 2. prosince 2014, kterým byly potvrzeny závěry výboru pro otázky invalidity ze dne 7. května 2014, jimiž byla zamítnuta žádost žalobce o uznání nemoci jako nemoci z povolání, a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 25 000 eur, kterou žalobce údajně utrpěl,

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení M. Prek, předseda, F. Schalin (zpravodaj) a M. J. Costeira, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. prosince 2017,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

 Nesrovnalosti ve Výboru regionů a profesní situace žalobce

1        Žalobce, Robert McCoy, pracoval u Výboru regionů nejprve od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2002 na pozici finančního kontrolora a poté od 1. ledna 2003 na pozici interního auditora.

2        V rámci výkonu těchto funkcí odhalil nesrovnalosti v rozpočtovém hospodaření Výboru regionů. O těchto nesrovnalostech informoval nejprve administrativní odbor a generálního tajemníka Výboru regionů a poté Výbor pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu (dále jen „Cocobu“), před nímž vystoupil dne 19. března 2003.

3        Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) provedl na základě podnětu poslance Parlamentu a člena Cocobu šetření nesrovnalostí oznámených žalobcem a dne 8. října 2003 vydal zprávu o šetření (dále jen „zpráva úřadu OLAF“). Úřad OLAF v rámci šetření žalobce vyslechl.

4        Ve zprávě úřadu OLAF bylo konstatováno, že byly zjištěny různé nesrovnalosti v rozpočtovém hospodaření Výboru regionů, a bylo konkrétně doporučeno zahájit disciplinární šetření s některými členy personálu, především s panem F. a paní Y. Úřad OLAF rovněž zdůraznil, že pan F. upozornil žalobce, že pokud bude nadále vystupovat způsobem, jako by byl stále finančním kontrolorem Výboru regionů, povede to k zahájení administrativního šetření proti němu, a že žalobce pociťoval ze strany nadřízených stále větší averzi vůči své osobě.

5        V závěrech zprávy úřadu OLAF je obecně zdůrazněno, že se Výbor regionů pokusil „odradit a znejistit“ žalobce při výkonu funkce finančního kontrolora a následně interního auditora a že podle všeho ignoroval čl. 2 odst. 3 rozhodnutí předsednictva Výboru regionů č. 294/99 ze dne 17. listopadu 1999 týkajícího se požadavků a podmínek vnitřních šetření, pokud jde o předcházení podvodům, korupci a jiným protiprávním činnostem poškozujícím finanční zájmy Společenství, podle něhož „úředníci nebo zaměstnanci generálního sekretariátu nesmějí být vystaveni nespravedlivému nebo diskriminačnímu zacházení v důsledku toho, že informovali o skutečnostech podle prvního a druhého pododstavce“.

6        Dne 22. prosince 2003 předložil Cocobu zprávu o udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2001, jejíž oddíl VII se týká právě Výboru regionů (dále jen „zpráva Cocobu“). Cocobu na základě zprávy úřadu OLAF nejenže konstatoval „existenci oficiálních obstrukcí, [jejichž] […] obětí ze strany správy Výboru [regionů] byli finanční kontrolor/interní auditor a jeho personál“, avšak rovněž uvedl, že úřad OLAF „doufá, že nápravná opatření [zvažovaná Výborem regionů] umožní ohlašovat podvody a nesrovnalosti, aniž by docházelo k obtěžování jednotlivců či orgánů, jak tomu bylo v minulosti“.

7        S ohledem na zprávu úřadu OLAF a zprávu Cocobu přijal Parlament dne 29. ledna 2004 v rámci pravomocí, které mu byly přiznány v článcích 275 a 276 ES pro účely udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Unie, usnesení „obsahující doprovodné připomínky k rozhodnutí o udělení absolutoria s ohledem na plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2001 – Oddíl VII – Výbor regionů“. Parlament konkrétně v bodech 14, 22 a 24 tohoto usnesení „[konstatoval] existenci oficiálních obstrukcí, jejichž obětí byl interní auditor a jeho personál, a to aniž by byl dotčen výsledek postupu zahájeného interním auditorem na základě článku 24 služebního řádu“, jakož i „obtěžování ze strany jednotlivce či orgánu“, jehož terčem byl žalobce, a „[požadoval], aby Výbor regionů vyjádřil internímu auditorovi oficiální omluvu“.

8        Žalobce, který trpěl úzkostí a depresemi a u něhož se objevily příznaky posttraumatického syndromu, nastoupil dne 28. dubna 2004 na nemocenskou dovolenou. Tato dovolená byla prodloužena do 31. prosince 2006 a následně trvala od 22. února do 30. června 2007, kdy byl žalobce bez žádosti převeden do důchodu z důvodu invalidity.

9        Poté, co generální tajemník Výboru regionů zjistil, že žalobce byl během tří posledních let na nemocenské dovolené o celkové délce přesahující dvanáct měsíců, rozhodl dne 22. února 2006 o zahájení řízení podle čl. 59 odst. 4 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) o odchodu žalobce do invalidního důchodu a požádal jej, aby určil lékaře za účelem ustavení prvního výboru pro otázky invalidity.

 První výbor pro otázky invalidity a Úřad Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO)

10      První výbor pro otázky invalidity se skládal z dr. T., jmenovaného Výborem regionů, dr. G., jmenovaného z moci úřední předsedou Soudního dvora Evropské unie za účelem zastupování žalobce, a dr. O., vybraného společně doktory T. a G.

11      Žalobce se vrátil do práce dne 1. ledna 2007. Žalobce pracoval do 21. února 2007, tedy přibližně šest týdnů, a poté znovu odešel na nemocenskou dovolenou.

12      Dne 27. února 2007 zaslal žalobce generálnímu tajemníkovi Výboru regionů žádost na základě článku 73 služebního řádu a článku 16 pravidel týkajících se pojištění, jíž usiloval o uznání své nemoci jako nemoci z povolání. Žalobce generálního tajemníka Výboru regionů rovněž upozornil, že již byl jmenován výbor pro otázky invalidity pro účely rozhodnutí o jeho pracovní neschopnosti ve smyslu článku 78 služebního řádu, a požádal proto tento výbor, aby posoudil nejen jeho pracovní neschopnost, ale také případnou souvislost mezi touto nemocí a výkonem povolání.

13      Dopisem ze dne 10. dubna 2007 informoval generální tajemník Výboru regionů žalobce, že jeho žádost podle článku 73 služebního řádu byla předána Komisi Evropských společenství jakožto ad hoc orgánu oprávněnému ke jmenování (dále jen „OOJ“) pro účely uplatnění článku 73 služebního řádu a že jeho žádost, aby tento výbor pro otázky invalidity rozhodl také o tom, zda jeho případná invalidita nemá příčinu v povolání, byla tomuto výboru řádně předána.

14      Na zasedání dne 23. května 2007 první výbor pro otázky invalidity konstatoval, že žalobce trpí celkovou trvalou invaliditou, která mu znemožňuje plnit služební povinnosti. Pokud jde na druhou stranu o příčinu invalidity, první výbor pro otázky invalidity prohlásil, že nemá k dispozici dostatečné důkazy, aby se vyjádřil k tomu, zda má invalidita původ v povolání, a že musí vyčkat, až mu příslušný administrativní odbor dodá „hodnověrné důkazy“ umožňující v této věci rozhodnout.

15      Rozhodnutím ze dne 11. června 2007 rozhodlo předsednictvo Výboru regionů na základě článku 53 služebního řádu o odchodu žalobce do invalidního důchodu, a to od 30. června 2007.

16      V lednu 2008 v rámci řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu usoudilo oddělení Úřadu Evropské komise pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO), že není zapotřebí provádět administrativní šetření, neboť „dokumenty ve spisu obsahují dostatek administrativních zjištění k tomu, aby lékař [tohoto úřadu] mohl provést analýzu“.

17      PMO rozhodnutím ze dne 9. ledna 2009 uznal, že nemoc žalobce je nemocí z povolání podle článku 73 služebního řádu na základě lékařských zpráv vypracovaných nebo vyžádaných lékařem PMO, dr. J., a sice zprávy ze dne 8. května 2008 a závěrů ze dne 20. listopadu 2008, jakož i zprávy dr. R. ze dne 18. září 2008. Ve zprávě lékaře PMO ze dne 8. května 2008 bylo kromě toho zmíněno šest dalších lékařských zpráv vypracovaných dr. V. A. a jinými ošetřujícími lékaři, jež předložil žalobce, jakož i jiná než zdravotní dokumentace včetně usnesení Parlamentu zmíněného v bodě 7 výše. Ve zprávě dr. R. ze dne 18. září 2008 byly mimo jiné zmíněny psychologicko-diagnostické testy provedené profesorem D. M. dne 3. září 2008.

18      Lékař PMO ve své zprávě ze dne 8. května 2008 s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisu uvedl, že úřad OLAF konstatoval, že ve Výboru regionů došlo k finančním nesrovnalostem a k pokusům o odstavení žalobce s cílem zabránit mu v náležitém výkonu práce finančního kontrolora a dále že mezi žalobcem a jeho nadřízenými panovaly závažné osobní spory. Podle lékaře PMO je s výhradou psychiatrického stanoviska vyžádaného od dr. Re. namístě konstatovat zejména „postupný rozvoj syndromu […] spojeného se zavrženíhodným profesním přístupem některých úředníků Výboru regionů“.

19      V závěrech ze dne 20. listopadu 2008 došel lékař PMO k závěru, že žalobce „není schopen vykonávat žádnou pracovní činnost v rámci Evropských společenství, a to tím spíše, že jeho psychický zdravotní stav souvisí s psychickým obtěžováním v práci a [„]vyhořením[“], které z něj vyplývá“, a že „psychoafektivní porucha[, kterou trpí,] vykazuje přímou a nepochybnou příčinnou souvislost s výkonem [jeho] povolání“.

20      PMO rozhodl dne 2. března 2010 na základě článku 73 služebního řádu o stanovení míry invalidity žalobce způsobené nemocí uznanou jako nemoc z povolání na 10 %. Toto rozhodnutí bylo přijato na základě několika doplňujících lékařských zpráv, jež si PMO vyžádal: zprávy z psychologického vyšetření vypracované dne 12. srpna 2009 M. D., neuropsychologicko-diagnostických testů provedených dne 17. října 2009 dr. M., „zprávy o psychiatrickém vyšetření“ vypracované dne 3. listopadu 2009 dr. Re. a závěrů lékaře PMO ze dne 11. února 2010, v nichž je rovněž konstatována porucha v důsledku sporů na pracovišti. V návaznosti na zprávu vypracovanou dr. Re. dne 3. listopadu 2009 popsal lékař PMO nemoc z povolání žalobce jako „úzkostně depresivní poruchu související s výrazně konfliktní situací na pracovišti, která dosahuje rozměrů psychického obtěžování“, a stanovil míru z toho plynoucí invalidity na 10 %. O veškerých těchto závěrech a lékařských zprávách byl první výbor pro otázky invalidity informován.

21      V návaznosti na rozhodnutí PMO a s tím, že měli přístup k administrativnímu a lékařskému spisu, se tři členové prvního výboru pro otázky invalidity setkali dne 2. července 2010. Tento výbor dospěl většinou svých hlasů – podpis připojili pouze dr. T. a dr. O. – k závěru, že invalidita žalobce nebyla způsobena nemocí z povolání. Dr. G., který byl jmenován za žalobce Soudním dvorem, podepsal rovněž 2. července 2010 samostatné závěry, v nichž konstatoval, že invalidita žalobce nemocí z povolání způsobena byla.

22      Předsednictvo Výboru regionů na schůzi konané dne 10. září 2010 jakožto orgán oprávněný ke jmenování „schválilo [závěry dr. T. a O zmíněné v bodě 21 výše], podle [nichž] invalidita [žalobce] nebyla způsobena nemocí z povolání ve smyslu čl. 78 [odst. 5] služebního řádu“.

23      Dopisem ze dne 21. ledna 2011 žalobce podal stížnost proti rozhodnutí ze dne 10. září 2010. OOJ tuto stížnost zamítl rozhodnutím ze dne 20. května 2011.

24      Dne 8. září 2011 podal žalobce proti rozhodnutí ze dne 10. září 2010 a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti ze dne 20. května 2011 žalobu k Soudu pro veřejnou službu Evropské unie. Rozsudkem ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), bylo rozhodnutí ze dne 10. září 2010 zrušeno. Tímto rozsudkem bylo vyhověno žalobě žalobce z důvodu, že zpráva prvního výboru pro otázky invalidity obsahovala nedostatečné odůvodnění a tento výbor se dopustil zjevně nesprávného posouzení. Odůvodnění bylo nedostatečné, jelikož mezi lékařskými zjištěními výboru pro otázky invalidity a závěry o příčině invalidity žalobce neexistovala dostatečně pochopitelná souvislost (rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 98). Ke zjevně nesprávnému posouzení došlo proto, že výbor pro otázky invalidity uvedl, že nemoc byla uznána jako nemoc z povolání ve smyslu článku 73 služebního řádu „pouze [na základě] vyjádření pacienta“, i když ze spisu vyplývá, tento závěr vycházel z několika lékařských zpráv a skutkový stav tomu v tomto případě nenasvědčoval (rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, body 106 až 111).

25      Souběžně s výše popsanou žalobou žalobce podal dne 20. prosince 2012 návrh na náhradu škody k Soudu pro veřejnou službu (věc F‑156/12, McCoy v. Výbor regionů). Jak je uvedeno v bodě 36 níže, žalobce v rámci tohoto návrhu vytýkal Výboru regionů, že se vůči jeho osobě dopustil protiprávního jednání po zjištění nesrovnalostí ve Výboru regionů.

 Druhý výbor pro otázky invalidity

26      V návaznosti na rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), rozhodl Výbor regionů dopisem ze dne 7. července 2013 o ustavení druhého výboru pro otázky invalidity skládajícího se ze tří lékařů.

27      Žalobce si jako svého zástupce určil dr. G., stejného lékaře jako v prvním výboru pro otázky invalidity, a Výbor regionů jmenoval zástupcem dr. M.

28      Dopisem ze dne 30. října 2013 Výbor regionů informoval žalobce o tom, že se lékaři M. a G. shodli na volbě třetího lékaře, dr. L., do druhého výboru pro otázky invalidity. Výbor regionů tuto informaci vyvodil z korespondence mezi těmito dvěma lékaři, v níž dr. G. uvedl, že upřednostňuje dr. L.

29      Dne 8. listopadu 2013 žalobce informoval Výbor regionů o tom, že s tímto závěrem nesouhlasí. Nehledě na elektronickou zprávu dr. G. tvrdil, že tento lékař neudělil souhlas s osobou třetího lékaře. Dále žádal Výbor regionů, aby nenavrhoval třetího lékaře do druhého výboru pro invaliditu, a požádal, aby tento výběr učinil předseda Soudního dvora Evropské unie.

30      Výbor regionů se dne 26. listopadu 2013 písemně obrátil na žalobce, aby jej informoval o tom, že se nebrání tomu, aby byla věc předložena předsedovi Soudního dvora Evropské unie. Zdůraznil však, že takový postup si vyžádá další kroky, které v konečném důsledku zpomalí průběh řízení.

31      V návaznosti na tuto komunikaci předseda Soudního dvora Evropské unie, na něhož se Výbor regionů obrátil, jmenoval třetího lékaře do druhého výboru pro otázky invalidity. Výbor regionů byl o tomto kroku informován na konci února 2014.

32      Lékařem, kterého jmenoval předseda Soudního dvora Evropské unie, byl dr. H. Členy druhého výboru pro otázky invalidity se tak stali dr. G., lékař jmenovaný žalobcem, dr. M., lékař jmenovaný Výborem regionů, a dr. H., lékař jmenovaný předsedou Soudního dvora Evropské unie.

33      Druhý výbor pro otázky invalidity se poprvé sešel dne 15. dubna 2014. V návaznosti na toto zasedání se lékaři dohodli na druhé schůzce, aby se setkali se žalobcem. Na druhé schůzce, která proběhla dne 7. května 2014, byly žalobci kladeny dotazy a lékaři M. a H. poté konstatovali většinovým rozhodnutím, že žalobcova nemoc nebyla nemocí z povolání ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu (dále jen „závěry ze dne 7. května 2014“), zatímco dr. G. dospěl k závěru, že se jednalo o nemoc z povolání.

34      Dne 10. listopadu 2014 zaslala lékařská služba Výboru regionů dr. G. elektronickou zprávu se zápisem z obou schůzek druhého výboru pro otázky invalidity, jakož i seznamem dokumentů, které jsou k dispozici v lékařském spisu žalobce a seznam jeho dokumentů. Tyto zápisy podepsali pouze lékaři M. a H.

35      Téhož dne lékaři M. a H. podepsali souhrnnou lékařskou zprávu navazující na odůvodnění obsažené v závěrech ze dne 7. května 2014. Uvedená zpráva byla zaslána dr. G. dne 23. března 2015. K témuž datu vystavil dr. M. osvědčení pro OOJ, v němž bylo uvedeno toto:

„Tímto prohlašuji, že byl zajištěn řádný průběh činnosti výboru pro otázky invalidity a jeho závěry jsou řádně odůvodněny“.

36      Dne 18. listopadu 2014 vydal Soud pro veřejnou službu rozsudek ve věci žalobce proti Výboru regionů (rozsudek ze dne 18. listopadu 2014, McCoy v. Výbor regionů, F‑156/12, EU:F:2014:247), v němž konstatoval, že Výbor regionů porušil vůči osobě žalobce povinnost jednat s náležitou péčí. Podle tohoto rozsudku totiž Výbor regionů neprokázal, že v období rozhodném v dané věci zohlednil v souladu s povinností jednat s náležitou péčí problémy, které žalobce potkaly po profesní i psychické stránce, jakož i dopad, který to mohlo případně mít na jeho zdraví a osobní situaci. Z bodu 128 uvedeného rozsudku vyplývá, že „[s] ohledem na rozhodnutí PMO ze dne 2. března 2010 a závěry lékaře PMO ze dne 11. února 2010 je podle všeho dána příčinná souvislost mezi jednáním Výboru regionů a újmou, která žalobci vznikla, a že náhrada podle článku 73 služebního řádu nezahrnuje nemajetkovou újmu v důsledku destabilizace, ignorace, útoků a frustrace, k nimž došlo u žalobce, jelikož vůči němu Výbor regionů nepostupoval s náležitou péčí“. V této souvislosti byla Výboru regionů uložena povinnost vyplatit žalobci částku 20 000 eur.

37      Dne 19. listopadu 2014 zaslal dr. G. připomínky k zápisům ze schůzek druhého výboru pro invaliditu a upozornil lékaře M. a H. na rozsudek ze dne 18. listopadu 2014, McCoy v. Výbor regionů (F‑156/12, EU:F:2014:247). Požádal rovněž o to, aby byl druhý výbor pro otázky invalidity znovu svolán. Lékaři M. a H. prohlásili, že další schůzka výboru pro otázky invalidity není nutná.

38      V dopisech ze dne 23. a 30. listopadu 2014 (posledně uvedený byl podle žalobce ve skutečnosti zaslán dne 2. prosince 2014) vyjádřil dr. G. své připomínky k zápisu ze dne 7. května 2014 obsahujícímu závěry přijaté prostou většinou (lékaři M. a H.). Dr. G. v nich vyjádřil nesouhlas. Konstatoval, že mezi profesní situací žalobce a jeho invaliditou existovala příčinná souvislost. Zdůraznil, že druhý výbor pro otázky invalidity nesplnil svůj mandát. Vyzval proto uvedený výbor, aby pokračoval v práci.

39      Dne 26. listopadu 2014 žalobce zaslal generálnímu tajemníkovi Výboru regionů dopis se závěry druhého výboru pro otázky invalidity, který vyzýval k tomu, „řádným způsobem pokračoval v práci“.

40      Rozhodnutím ze dne 2. prosince 2014 předsednictvo Výboru regionů schválilo závěry ze dne 7. května 2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Toto rozhodnutí bylo zasláno dopisem ze dne 22. prosince 2014, který byl odeslán dne 5. ledna 2015 a doručen dne 7. ledna 2015.

41      Dne 3. dubna 2015 podal žalobce stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 24. července 2015, oznámeným žalobci dne 27. července 2015 (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“).

42      Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti vycházelo z poznámky, v níž dr. M. odpovídal na otázky zaslané mu oddělením právních služeb Výboru regionů za účelem odpovědi na stížnost (dále jen „poznámka ze dne 8. května 2015“).

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

43      Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 3. listopadu 2015 podal žalobce žalobu ve věci F-139/15.

44      Výbor regionů dne 25. ledna 2016 doručil kanceláři Soudu pro veřejnou službu žalobní odpověď.

45      Dne 24. února 2016 bylo rozhodnuto, že druhá výměna spisů účastníků řízení není nezbytná a byla ukončena písemná část řízení.

46      Na základě článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2016/1192 ze dne 6. července 2016 o přenesení pravomoci rozhodovat v prvním stupni spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci na Tribunál (Úř. věst. 2016, L 200, s. 137) byla projednávaná věc předána Tribunálu ve stavu, v jakém se nacházela ke dni 31. srpna 2016. Byla zapsána pod číslem T‑567/16 a přidělena druhému senátu.

47      O ukončení písemné části řízení rozhodl Soud pro veřejnou službu přede dnem 1. září 2016, a proto Tribunál zaslal účastníkům řízení dne 8. listopadu 2016 dotaz, zda si přejí, aby se konalo jednání. Účastníci řízení odpověděli na tuto otázku ve stanovené lhůtě, přičemž žalobce dne 29. listopadu 2016 informoval Tribunál, že si přeje, aby jednání proběhlo, zatímco Výbor regionů v odpovědi ze dne 7. prosince 2016 uvedl, že ústní jednání nepovažuje za nezbytné.

48      Rozhodnutím ze dne 23. února 2017 byla projednávaná věc přidělena novému soudci zpravodaji, který zasedal v druhém senátu.

49      Účastníci řízení přednesli řeči na jednání konaném dne 13. prosince 2017.

50      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž potvrzuje závěry druhého výboru pro otázky invalidity a odmítá uznat, že má invalidita původ v povolání ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu;

–        zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;

–        uložil Výboru regionů povinnost zaplatit 25 000 eur z titulu nemajetkové újmy;

–        uložil Výboru regionů náhradu nákladů řízení.

51      Výbor regionů navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

52      Na podporu žaloby na neplatnost napadeného rozhodnutí a neplatnost rozhodnutí o zamítnutí stížnosti vznáší žalobce osm žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení článku 78 služebního řádu z důvodu nedostatečné kontroly práce druhého výboru pro otázky invalidity a porušení procesních záruk, druhý vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a nerespektování pojmu nemoc z povolání, třetí vychází ze zjevně nesprávného posouzení, čtvrtý vychází z porušení mandátu výboru pro otázky invalidity, pátý vychází z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí, šestý vychází z porušení článku 266 SFEU, sedmý z porušení přiměřené lhůty a osmý z porušení zásady kolegiality. Žalobce rovněž navrhuje, aby byla Výboru regionů uložena povinnost zaplatit částku 25 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku protiprávního jednání Výboru regionů.

53      Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že návrhová žádání směřující formálně proti rozhodnutí, jímž se zamítá stížnost, mají v případě, že toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, za účinek, že je soud žádán o rozhodnutí o aktu, proti němuž byla stížnost podána (rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 55; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, bod 8).

54      Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti v projednávaném případě potvrzuje napadené rozhodnutí s tím, že upřesňuje jeho odůvodnění. V takovém případě je nutno posoudit legalitu původního aktu, který je napadán, a to při zohlednění odůvodnění uvedeného v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, přičemž se má za to, že toto odůvodnění je zároveň odůvodněním tohoto původního aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. dubna 2012, Buxton v. Parlament, F‑50/11, EU:F:2012:51, bod 21, a ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 56).

55      Návrhová žádání namířená proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti jsou v důsledku toho zbavena samostatného obsahu a u žaloby je nutno mít za to, že směřuje proti napadenému rozhodnutí, jehož odůvodnění je upřesněno rozhodnutím o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2004, Eveillard v. Komise, T‑258/01, body 31 a 32, a ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 57).

56      Je rovněž třeba konstatovat, že první, pátý a šestý žalobní důvod vychází především z případné nedostatečné kontroly práce výboru pro otázky invalidity ve fázi stížnosti, tedy po přijetí napadeného rozhodnutí. Pokud by se ukázaly jako opodstatněné, neodůvodňovaly by zrušení napadeného rozhodnutí. Porušení povinnosti namítané žalobcem totiž nemůže mít v rozsahu, v němž k němu došlo po přijetí napadeného rozhodnutí, vliv na samotný obsah stanoviska výboru pro otázky invalidity, ani na obsah uvedeného rozhodnutí. Takové nedostatky v zásadě nemohou mít vliv na to, jak výbor pro otázky invalidity posoudil otázku, zda má invalidita původ v nemoci z povolání na základě článku 78 služebního řádu.

57      Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy, která mu vznikla nejen v důsledku protiprávního jednání majícího vliv na napadené rozhodnutí a okolností, za kterých bylo rozhodnutí přijato, ale také v důsledku nesrovnalostí způsobených nedostatečnou kontrolou ze strany OOJ ve fázi stížnosti, je třeba výše uvedené žalobní důvody zkoumat v rozsahu, v němž mohou mít vliv na návrh na náhradu škody. Vzhledem k tomu považuje Tribunál za vhodné posoudit nejprve druhý, třetí, čtvrtý, sedmý a osmý žalobní důvod, které mohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, a pak teprve posoudit žalobní důvody, které lze zohlednit pouze pro účely náhrady škody.

 K žalobním důvodům majícím vliv na legalitu napadeného rozhodnutí

58      Je třeba upřesnit, že namítané porušení povinnosti uvést odůvodnění na straně jedné a nerespektování pojmu „nemoc z povolání“ na straně druhé spolu nesouvisí. Otázka, zda výbor pro otázky invalidity vzal v úvahu v rozporu s pojmem nemoc z povolání anamnézu a aktuální zdravotní stav žalobce, je totiž otázkou případného zjevně nesprávného posouzení, a nikoli porušení povinnosti uvést odůvodnění. Tribunál tudíž považuje za vhodné nezabývat se nerespektováním pojmu nemoc z povolání v rámci druhého žalobního důvodu a bude se jím zabývat v rámci třetího žalobního důvodu vycházejícího ze zjevně nesprávného posouzení.

 Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

59      Žalobce se domnívá, že Výbor regionů porušil povinnost uvést odůvodnění, jelikož napadené rozhodnutí a rozhodnutí o zamítnutí stížnosti potvrzující závěry druhého výboru pro invaliditu neumožňovalo pochopit, proč se tento výbor většinou svých členů odchýlil od předchozích lékařských zpráv a z čeho vycházel na rozdíl od lékařských zpráv, které měl k dispozici, pro účely závěru, že invalidita žalobce nebyla způsobena povoláním.

60      V tomto ohledu žalobce zaprvé uvádí, že se druhý výbor pro otázky invalidity neměl vyjadřovat k jeho pracovní schopnosti, když to nebylo relevantní pro posouzení jeho nemoci jako nemoci z povolání. Zadruhé uvedený výbor podle něj nesprávně vycházel ze zdravotního stavu žalobce v roce 2014, přestože to nemělo nic společného s tím, zda mu bylo v roce 2007 nařízeno odejít do invalidního důchodu na základě nemoci z povolání. Zatřetí to, že žalobce nebral antidepresiva nebo anxiolytika v roce 2014 neznamená, že z emočního a psychologického hlediska stále netrpěl důsledky špatného zacházení v předchozím zaměstnání, což potvrzuje veškerá lékařská dokumentace.

61      Žalobce dále v podstatě tvrdí, že druhý výbor pro otázky invalidity nevzal v úvahu právní a administrativní dokumenty ze spisu, tj. zprávu Cocobu a zprávu úřadu OLAF. Také odpovědi dr. M. v poznámce ze dne 8. května 2015 byly protichůdné a obtížně pochopitelné. Dva lékaři, kteří měli většinu ve druhém výboru pro otázky invalidity, dále podle něj neuvedli, proč bylo vyloučeno, že nemoc žalobce může mít původ také ve výkonu jeho povolání

62      Výbor regionů s argumenty žalobce nesouhlasí. Namítá, že závěry druhého výboru pro invaliditu a předchozí lékařské závěry přijaté na základě článku 73 služebního řádu si neodporují.

63      Výbor regionů tvrdí, že závěry ze dne 7. května 2014 potvrzené OOJ v napadeném rozhodnutí uvádějí různé důvody odrážející názory většiny členů druhého výboru pro otázky invalidity, podle níž mezi trvalou pracovní neschopností žalobce a jeho zaměstnáním neexistovala příčinná souvislost.

64      Výbor regionů se domnívá, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje vysvětlení dr. M. o způsobu práce druhého výboru pro otázky invalidity i o důvodech, které ho vedly ke konstatování, že mezi invaliditou žalobce a jeho zaměstnáním neexistuje příčinná souvislost.

65      Pokud jde o tvrzení, že druhý Výbor pro invaliditu neodůvodnil dostatečně svůj postoj, když dospěl k opačnému závěru, než byl učiněn ve předchozích lékařských a administrativních zprávách, Výbor regionů tvrdí, že tento argument musí být zamítnut jako neopodstatněný. V souhrnné lékařské zprávě totiž podle něj bylo odkazováno na stanovisko a závěry obsažené v předchozích lékařských a administrativních zprávách. Výbor regionů připomíná, že v uvedené zprávě je zdůrazněno, že některé lékařské zprávy uvádí, že žalobce je schopen opět nastoupit do služby. Stejně tak zde bylo uvedeno, že žalobce byl podroben „důkladnému lékařskému vyšetření“, na jehož základě mohl druhý výbor pro otázky invalidity vyvodit závěry, že invalidita žalobce prokazatelně nebyla způsobena nemocí z povolání ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu.

66      V souhrnné lékařské zprávě kromě toho druhý výbor pro otázky invalidity výslovně odkázal na určité lékařské a administrativní zprávy. Uvedená zpráva jasně uvádí, proč mezi situací v práci a zdravotním stavem žalobce není příčinná souvislost, a uvádí rovněž, proč výbor nesdílí stanovisko uvedené v dřívějších lékařských zprávách. Výbor regionů připomíná, že druhý výbor pro otázky invalidity zjistil předchozí psychickou anamnézu, která žalobci bránila v návratu do práce.

67      Je třeba připomenout, že cílem sledovaným ustanoveními služebního řádu, jež se týkají výboru pro otázky invalidity, je svěřit lékařským znalcům konečné posouzení veškerých otázek lékařské povahy, jež nemůže vzhledem k internímu administrativnímu složení provést OOJ. V této souvislosti nelze soudní přezkum rozšiřovat na vlastní lékařská posouzení, jimiž je nutno se řídit, pokud byla provedena za řádných podmínek. Soudnímu přezkumu lze na druhou stranu podrobit řádnost ustavení a fungování výboru pro otázky invalidity a řádnost stanovisek, které tento výbor vydá. Z tohoto pohledu je v pravomoci Soudu přezkum, zda stanovisko obsahuje odůvodnění umožňující posoudit úvahy, z nichž vycházejí závěry, které toto stanovisko obsahuje, a zda srozumitelně uvádí do souvislosti v sobě obsažená lékařská zjištění a závěry, k nimž dotyčný výbor pro otázky invalidity dochází (rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 78 a citovaná judikatura).

68      Na základě této judikatury je třeba nejprve konstatovat, že závěry ze dne 7. května 2014, potvrzené OOJ v napadeném rozhodnutí, obsahují v tomto případě zejména následující tvrzení:

–        „neexistuje žádný argument dokládající příčinnou souvislost mezi pracovní neschopností a pracovní zátěží, pacient opakovaně potvrdil, že se mu daří velmi dobře;

–        […] pacient však má dlouhodobé psychické problémy, s nimiž se podle svých slov úspěšně léčí.“

69      Tato tvrzení však nevysvětlují, jak druhý výbor pro otázky invalidity dospěl k tomuto závěru navzdory lékařským a administrativním zprávám ze spisu, které svědčí pro opačný závěr.

70      V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud administrativní orgán v odpovědi na stížnost uvedl výslovné důvody pro odůvodnění svého rozhodnutí týkajícího se jednotlivého případu, má se za to, že tyto důvody jsou zároveň důvody zamítavého rozhodnutí a je nutno je považovat za relevantní informace pro posouzení legality tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu rozsudek ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, EU:T:2009:485, body 55 a 56 a citovaná judikatura).

71      Zaprvé OOJ v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti potvrdil, že žádal dr. M., aby „potvrdil, zda […] pracovní neschopnost R. McCoye konstatovaná již dne 23. května 2007 (článek 78), nemohla alespoň zčásti souviset s nemocí z povolání („úzkostně depresivní porucha související s výrazně konfliktní situací na pracovišti, která dosahuje rozměrů psychického obtěžování“) (viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2014, McCoy v. Výbor regionů, F‑156/12, EU:F:2014:247, bod 64), jíž trpěl, jak bylo uznáno dne 9. ledna 2009 (článek 73), [a zda byl tento] závěr řádně odůvodněn v [souhrnné] lékařské zprávě, která uváděla, proč se [druhý] výbor pro otázky invalidity rozhodl odchýlit od předchozích zpráv vyznívajících ve prospěch R. McCoye“.

72      Dr. M. v odpovědi na tuto otázku popisuje, jak druhý výbor pro otázky invalidity dospěl k závěrům, a v podstatě uvádí následující:

–        „[…] z lékařského spisu [R. McCoye] jasně vyplývá, že měl problémy již před nástupem do funkce ve Výboru regionů“;

–        „[…] dva dokumenty ve spise obsahují stanoviska […] o tom, že R. McCoy byl ve stavu vrátit se v dotčeném období do práce“;

–        [Dr. H. se seznámil se spisem] a podrobil R. McCoye detailnímu psychiatrickému vyšetření s tím, že mu kladl dotazy, aby zjistil jeho stav“;

–        bylo jednomyslně rozhodnuto nevyužít externí konzultaci a požádat o informace o zdravotním stavu praktické lékaře, kteří R. McCoye léčili v letech 1996 až 2000.

73      Zadruhé OOJ požádal dr. M., aby „potvrdil, že závěry druhého výboru pro otázky invalidity, podle nichž nebyla invalidita R. McCoye ve smyslu článku 78 služebního řádu způsobena nemocí z povolání, řádným způsobem zohledňují administrativní dokumenty citované v rozsudku ze dne 7. května 2013“. Dr. M. v podstatě upřesnil, že „tyto dokumenty sice ne[byly] výslovně citovány, avšak druhý výbor pro otázky invalidity […] je měl k dispozici“, a že tři členové druhého výboru pro otázky invalidity měli tyto dokumenty k dispozici a prošli si je.

74      Vzhledem k výše uvedenému OOJ v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti potvrdil, že „je přesvědčen, že výbor pro otázky invalidity ve zprávě náležitě vysvětlil, proč dospěl k závěru, že z lékařského hlediska není možné uznat, že má invalidita stěžovatele byť jen částečně původ v povolání podle čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, a že veškeré lékařské a jiné dokumenty, které měl k dispozici, byly podle něj za tímto účelem zohledněny, avšak nebyl seznámen s lékařským odůvodněním, a nemohl tudíž posoudit, zda splňuje požadavky určené Tribunálem v rozsudku ze dne 7. května 2013“.

75      Navzdory odpovědi dr. M. je třeba konstatovat, jak vyplývá ze spisu a jak bylo konstatováno v rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), že lékařský a administrativní spis vede k opačnému závěru, podle něhož má invalidita žalobce původ v povolání.

76      V tomto ohledu je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že v případě, že jsou výboru pro otázky invalidity předloženy složité lékařské otázky týkající se příčinné souvislosti mezi nemocí, jíž je postižena dotčená osoba, a výkonem jejího povolání u jednoho z orgánů, je jeho úkolem uvést zejména informace ze spisu, o něž se opírá, a v případě významného odchýlení uvést důvody, kvůli nimž se odchýlil od některých předcházejících relevantních lékařských zpráv, jež byly pro dotčenou osobu příznivější (viz rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 85 a citovaná judikatura).

77      Ačkoli dále výbor pro otázky invalidity zasedající na základě článku 78 služebního řádu může dospět k závěrům odlišným od závěrů lékařské komise zasedající na základě článku 73 služebního řádu, platí nicméně, že výbor pro otázky invalidity musí uvést důvody, jež ho vedly k tomu, že se odchýlil od posouzení uvedených v lékařských zprávách, jež umožnily uznat nemoc na základě článku 73 služebního řádu jako nemoc z povolání, a uvést tyto důvody jasným a srozumitelným způsobem (viz rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 86 a citovaná judikatura), a to buď ve svých závěrech sdělených OOJ, nebo v případně následně sepsané souhrnné lékařské zprávě.

78      Je třeba připomenout, že lékařských zpráv zkoumaných v rámci řízení zahájeného na základě článku 73 služebního řádu, které měl druhý výbor pro otázky invalidity k dispozici pro účely závěrů ze dne 7. května 2014, bylo minimálně deset (tj. nemocniční zprávy ze dne 16. ledna 2006, zpráva profesora D. M. ze dne 16. října 2006, zpráva dr. R. ze dne 26. října 2006, zpráva lékaře PMO ze dne 8. května 2008, zpráva dr. R. ze dne 18. září 2008, závěry lékaře PMO ze dne 20. listopadu 2008, zpráva dr. M. D. ze dne 12. srpna 2009, zpráva profesora M. ze dne 17. října 2009, zpráva dr. Re. ze dne 3. listopadu 2009 a závěry lékaře PMO ze dne 11. února 2010). Uvedené zprávy například konstatovaly toto:

–        „úzkostně depresivní syndrom […] vyvolaný v reakci na politováníhodné pracovní chování některých úředníků Výboru regionů“

–        „[s]tav úzkosti a deprese, „že „[ú]zkostně depresivní aspekt je výraznější než lehká reakční deprese“ a že „[t]ento stav je reakcí na obtěžování v práci a ‚vyhoření‘, které po něm následovalo“;

–        „[…] syndrom nervového vyčerpání, tzv. ‚vyhoření‘ spojený s psychickým obtěžováním při plnění pracovních činností“;

–        „[Ú]zkostně depresivní porucha související s výrazně konfliktní situací na pracovišti, která dosahuje rozměrů psychického obtěžování“;

–        „[vzhledem k tomu, že], dotyčný čelil výrazně konfliktní situací na pracovišti, která dosahovala rozměrů psychického obtěžování, po dobu několika let, lze připustit, že reakční úzkostně depresivní porucha jde ruku v ruce s poruchou pozornosti a kognitivními problémy narušujícími jeho psychickou integritu“.

79      Pokud jde o zjištění obsažená v lékařských zprávách uvedených v bodě 78 výše, je třeba uvést, že druhý výbor pro otázky invalidity v souhrnné lékařské zprávě zaprvé uvedl, že „úplná trvalá invalidita znemožňující mu výkon služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu s jeho platovou třídou“ ve smyslu článku 78 není způsobena ‚nemocí z povolání‘ […]“. Druhý výbor pro otázky invalidity uvádí, že k tomuto závěru dospěl s přihlédnutím ke zdravotní a administrativní dokumentaci a následujícím skutečnostem:

–        žalobce, kterého druhý výbor pro otázky invalidity podrobil „důkladnému lékařskému vyšetření“, nevykazuje symptomy posttraumatické stresové poruchy;

–        některé zprávy z lékařského spisu obsahovaly doporučení k postupnému začlenění žalobce do pracovního procesu;

–        návrat do práce, který by jinak byl možný, mu znemožnily dlouhodobé psychické problémy datující se do let před rokem 2000 a před událostmi popsanými ve zprávě OLAF.

80      Zaprvé, pokud jde o „důkladné lékařské vyšetření“, je třeba konstatovat, že ze spisu předloženého Tribunálu nevyplývá, v čem spočívalo. Dr. M. jej pouze vágně zmiňuje v poznámce ze dne 8. května 2015, když uvádí, že dr. H. si připravil na schůzku ze dne 7. května 2014 otázky na základě lékařského spisu žalobce. Ze zprávy dr. G. však vyplývá, že druhý výbor pro otázky invalidity se s žalobcem setkal pouze na 15 minut. Z toho vyplývá, že to, že byl použit výraz „důkladné lékařské vyšetření“, neznamená, že druhý výbor pro otázky invalidity byl s to na jeho základě dospět k opačnému závěru než předchozí lékařské zprávy, které kromě toho vycházely z rozsáhlejších vyšetření a psychologických testů. Druhý výbor pro otázky invalidity navíc nevysvětluje, jak mohlo „důkladné lékařské vyšetření“ žalobce v roce 2014 umožnit posoudit jeho zdravotní stav zpětně k datu o sedm let dříve, kdy byl uznán invalidním.

81      Pokud jde zadruhé o konstatování, že byl žalobce schopen znovu nastoupit do práce, druhý výbor pro otázky invalidity cituje dva úryvky z dvou různých zpráv. První úryvek, podle kterého „je Robert McCoy schopen výkonu práce za podmínky, že bude zařazen na odpovídající pracovní pozici“, pochází ze zprávy dr. V. A. ze dne 13. listopadu 2006. Druhý úryvek, podle kterého „je zásadní [n]ávrat do pracovního procesu v co nejkratší lhůtě“, pochází ze zprávy profesora L. ze dne 16. listopadu 2006. Tyto úryvky jsou však podle všeho irelevantní. Zaprvé ony dvě zprávy, z nichž tyto úryvky pochází, dopívají k závěru, že žalobcova nemoc je nemocí z povolání. Zadruhé jsou tyto citace vytrženy z kontextu. Profesor L. totiž v listopadu 2006 konstatoval, že návrat do práce je „zásadní“ v konkrétním kontextu, a sice „[p]ro sebedůvěru a další zlepšování stavu R. McCoye“, a nevyvrací závěr, že žalobce trpí nemocí z povolání. V téže zprávě se skutečně uvádí, že „původ nemoci je popsán v dopise dr. A a že tato nemoc byla vyvolána událostmi spojenými s jeho funkcí finančního kontrolora ve Výboru regionů“. Kromě toho je třeba uvést, že z dopisu téhož lékaře ze dne 16. ledna 2006 vyplývá, že „[s]symptomy posttraumatické stresové poruchy, úzkosti a deprese se pravděpodobné zhorší, bude-li se muset R. McCoy v blízké budoucnosti vrátit do pracovního prostředí, které způsobilo jeho současný zdravotní stav“. Pokud jde podobně o citaci ze zprávy dr. V. A., jde o konstatování v rámci léčby, jelikož dr. V. A. nenavrhuje, aby se žalobce vrátil na bývalou pracovní pozici, nýbrž uvádí, že jeho návrat do práce je možný pod podmínkou, že půjde o vhodnou pracovní pozici.

82      Zatřetí je třeba konstatovat, že oba dotčené úryvky pocházejí z listopadu 2006, přičemž dr. V. A. rozhodl o pracovní neschopnosti žalobce pouhých šest týdnů po jeho návratu do práce v únoru 2007. Ukazuje se tedy, že i když se oba lékaři domnívali, že žalobce se mohl vrátit do práce v listopadu 2006, alespoň jeden z nich změnil názor v únoru 2007. Dále je třeba uvést, že první výbor pro otázky invalidity konstatoval v závěrech ze dne 23. května 2007 stran invalidity, že žalobce je stižen celkovou trvalou invaliditou, která mu znemožňuje plnit jeho služební povinnosti.

83      Pokud jde zatřetí o dlouhodobé psychické problémy žalobce, je nutno konstatovat, že takový závěr byl uveden bez další analýzy a že v každém případě nepostačuje jako vysvětlení, proč by takové množství lékařských vyšetření a údajů uvedených v lékařských a administrativních zprávách nemělo být s to zcela či zčásti doložit, že je invalidita žalobce způsobena nemocí z povolání. V souhrnné lékařské zprávě je zmíněna dlouhodobá nadměrná konzumace psychotropních látek a alkoholu, jakož i početné faktory netýkající se zaměstnání jako velké rodinné problémy, depresivní minulost a porucha osobnosti. Nicméně tyto skutečnosti se časově řadí do doby před nátlakem na žalobce a jeho psychickým obtěžováním při výkonu funkce a nebránily tomu, aby lékaři, kteří připravili zprávy obsažené v lékařském spise, konstatovali, že úzkostně depresivní stav a „vyhoření“ žalobce byly způsobeny jeho povoláním.

84      Pokud by bylo dále zapotřebí chápat konstatování o těchto obtížích v tom smyslu, že žalobce již byl nemocen před tím, než se ujal funkce interního auditora, takové konstatování by samo o sobě nestačilo k tomu, aby při zkoumání příčin jeho invalidity nebylo zohledněno povolání jako příčina nemoci z povolání ve smyslu článku 78 služebního řádu, neboť nemoc z povolání může spočívat ve zhoršení již dříve existující nemoci, která má původ jinde.

85      Druhý výbor pro otázky invalidity sice cituje úryvky ze spisu, avšak neuvádí jasným a srozumitelným způsobem, proč se odchyluje od předchozích relevantních lékařských zpráv, které vyznívaly pro dotčeného příznivěji (viz judikatura citovaná v bodech 76 a 77 výše). Druhý výbor pro otázky invalidity v souhrnné lékařské zprávě pouze uvádí, že „úzkostně depresivní porucha související s výrazně konfliktní situací na pracovišti, která dosahuje rozměrů psychického obtěžování“, jež je zmiňována ve zprávě dr. ze dne J. 11. [února] 2010 a v souvislosti s níž došlo k uznání „trvalé invalidity ve výši 10 %“, neboť „úzkostně depresivní reakční porucha společně s emočními a kognitivními problémy nadále přetrvává v souladu s předpisy“, nemohla být takového rázu, aby bez dalšího vedla k celkové trvalé invaliditě pacienta“.

86      Druhý výbor pro otázky invalidity také uvedl, že „si je vědom skutečnosti, že výše uvedená zpráva dr. J. uvádí, že R. McCoy již není schopen vykonávat jakoukoli pracovní činnost, [ale] je třeba připustit, že dotyčný je bez ohledu na svůj věk nadále plně způsobilý k výkonu odborných činností v rámci osobního života […]“. Uvedl však pouze, že „na základě důkladného lékařského vyšetření, které provedl, s tímto závěrem nesouhlasí“, a nevysvětlil, jak mohlo toto vyšetření vést k opačnému závěru.

87      Je pravda, že výbor pro otázky invalidity sice má povinnost uvést rozsáhlejší odůvodnění, hodlá-li se odchýlit od dřívějších lékařských zpráv, avšak nemůže být nucen vypracovávat podrobné a kompletní odůvodnění ke každé zprávě. Musí nicméně jasným a srozumitelným způsobem uvést důvody, na jejichž základě se odchýlil od těchto závěrů. V projednávaném případě však druhý výbor pro otázky invalidity vysvětloval, proč se odchýlil od dřívějších lékařských zpráv, pouze vágně a neurčitě. V tomto ohledu je důležité zdůraznit, že nepostačuje uvést, jak učinil dr. M. v poznámce ze dne 8. května 2015, že „všechny dokumenty sice nejsou výslovně citovány, avšak výbor pro otázky invalidity je měl k dispozici“. To jasným a srozumitelným způsobem nevysvětluje, proč se druhý výbor pro otázky invalidity odchýlil od lékařských a administrativních zpráv vyznívajících ve prospěch žalobce. Druhý výbor pro otázky invalidity se dále spokojil s tím, že okomentoval pouze dvě věty uvedené v lékařské dokumentaci, ačkoli dokumentace obsahuje alespoň deset lékařských zpráv.

88      Z výše uvedeného v konečném důsledku vyplývá, že druhý výbor pro otázky invalidity nepodal právně postačující vysvětlení, pokud jde o důvody, jež ho vedly k tomu, že se odchýlil od dřívějších lékařských zpráv, které jednoznačně potvrzovaly, že je nemoc žalobce nemocí z povolání, a že ani dostatečně nevysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné uznat, že invalidita žalobce byla způsobena nemocí z povolání. V tomto ohledu druhý výbor pro otázky invalidity dostatečně nevysvětlil, proč nezkoumal případný dopad skutečností vyplývajících z administrativního spisu o zdravotním stavu žalobce, když uvedený spis jasně konstatoval, že byl žalobce vystaven vážnému pracovnímu konfliktu a „obtěžování“. Nedostatečné odůvodnění přitom má vliv na závěry předané OOJ, jakož i na napadené rozhodnutí, takže je třeba tento žalobní důvod považovat za opodstatněný.

89      Jak bylo uvedeno v bodě 58 výše, je třeba připomenout, že Tribunál považuje za vhodné zabývat se argumenty vycházejícími z údajného nerespektování pojmu nemoc z povolání v rámci třetího žalobního důvodu, který vychází ze zjevně nesprávného posouzení.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení a nerespektování pojmu nemoc z povolání

90      Žalobce tvrdí, že se druhý výbor pro otázky invalidity zabýval pouze jeho aktuálním zdravotním stavem a nezjišťoval původ jeho nemoci. To podle něj vyplývá zejména z otázek vznesených lékaři M. a H. během schůzky dne 7. května 2014. Závěr, že pro příčinnou souvislost mezi pracovní neschopností a stresem z povolání neexistují žádné argumenty, proto podle něj spočívá ve zjevně nesprávném posouzení. Na podporu svých argumentů žalobce cituje úryvky z jednotlivých lékařských zpráv, v nichž se uvádí, že příčinou jeho pracovní neschopnosti byl pracovní tlak.

91      Žalobce dále tvrdí, že druhý výbor pro otázky invalidity měl závěr, že za jeho invaliditou stála nadměrná konzumace alkoholu, doložit z lékařského hlediska. Žalobce přitom zdůrazňuje, že ve spise k tomu není nic uvedeno. Není v něm konkrétně nic, co by prokazovalo konzumaci alkoholu – a tím méně konzumaci nadměrnou. Podle žalobce si druhý výbor pro otázky invalidity mohl vyžádat výsledky krevních rozborů provedených před rokem 2000, které prokazovaly, že alkohol nekonzumoval.

92      Jelikož se druhý výbor pro otázky invalidity svou většinou usnesl na tom, že invalidita žalobce byla způsobena faktory mimo jeho povolání, otázka, zda tyto faktory lze považovat za příčinu (navíc jedinou) invalidity, podle něj není na rozdíl od toho, co OOJ uvedl v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, otázkou lékařského posouzení.

93      Žalobce rovněž uvádí, že druhý výbor pro otázky invalidity nerespektoval pojem nemoc z povolání, když posuzoval pouze jeho aktuální zdravotní stav, a nikoli zdravotní stav v době před událostmi, které byly předmětem zprávy OLAF, a nevyslovil se k tomu, že se jeho zdravotní stav zhoršil v důsledku jeho zaměstnání.

94      Výbor regionů s argumenty žalobce nesouhlasí. Podle jeho názoru OOJ skutečně provedl přezkum, když zkontroloval a posoudil, zda se druhý výbor pro otázky invalidity ujistil, že má dispozici veškeré informace nezbytné k tomu, aby splnil svůj úkol, a byl řádně informován o povinnostech vyplývajících z rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56).

95      Žalobce podle něj dále nesprávně tvrdí, že druhý výbor pro otázky invalidity vycházel pouze z jeho aktuálního zdravotního stavu. Zjištění o tom, že žalobcova nemoc není nemocí z povolání, totiž bylo učiněno až po posouzení lékařského a administrativního spisu žalobce s poukazem na jeho předchozí zdravotní a psychické problémy, jeho aktuální zdravotní stav a jeho vyjádření.

96      Výbor regionů konečně zdůrazňuje, že zohlednění aktuálního stavu žadatele pro účely možného nalezení původu jeho invalidity v povolání je lékařským posouzením ve vlastním slova smyslu, které proto Tribunál nemůže přezkoumávat. To podle něj platí i pro důvody invalidity nemající původ v povolání.

97      Je třeba připomenout, že vzhledem k omezenému soudnímu přezkumu, který může Tribunál vykonávat, pokud jde o vlastní lékařská posouzení, nemůže uspět kritika vycházející z údajně zjevně nesprávného posouzení ve stanovisku výboru pro otázky invalidity (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 103 a citovaná judikatura).

98      Podobně jako v případě kontroly v oblastech, kde je nutné komplexní posouzení a zejména v případech, kdy je k dispozici řada dokumentů, jako jsou zprávy znalců, stanoviska či konzultace, musí však unijní soud, kterému je k přezkumu předloženo rozhodnutí výboru pro otázky ve věcech invalidity či rozhodnutí OOJ založené na takovém rozhodnutí, ověřit konkrétně nejen věcnou správnost předložených důkazů, ale i jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž ověřit, zda tyto skutečnosti představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (obdobně viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 54).

99      Unijnímu soudu konkrétně přísluší zkoumat legalitu tak, že posoudí důkazy předložené žalobcem na podporu dovolávaných žalobních důvodů, a při tomto zkoumání není omezen tím, že výbor pro otázky invalidity či OOJ má prostor pro uvážení, pokud jde o skutečnosti, které zohlední či nezohlední pro účely odůvodnění svého rozhodnutí. Za těchto okolností nemůže omezený rozsah soudního přezku, pokud jde o vlastní lékařská posouzení, bránit unijnímu soudu v tom, aby ověřil, zda výbor pro otázky invalidity zohlednil všechny skutečnosti, které se jeví jako relevantní s ohledem na úkol, který mu byl svěřen.

100    V projednávaném případě ze souhrnné lékařské zprávy vyplývá, jak připomíná Výbor regionů, že druhý výbor pro otázky invalidity dospěl k závěru o tom, že invalidita žalobce nemá původ v nemoci z povolání, tak, že zkoumal lékařský a administrativní spis žalobce a poukázal na jeho předchozí psychické problémy nesouvisející s povoláním, jakož i jeho aktuální zdravotní stav a jeho vyjádření. To potvrzuje, že druhý výbor pro otázky invalidity, jak tvrdí žalobce, vycházel pouze z jeho dřívějších psychických problémů nezpůsobených povoláním a z jeho zdravotního stavu v roce 2014. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že druhý výbor pro otázky invalidity výslovně odkazuje na předchozí psychické problémy a jiné faktory stojící mimo zaměstnání jako například na nadměrnou konzumaci alkoholu a psychotropních látek vyplývající ze spisu, zatímco pouze vágně a bez dalšího vysvětlení zmiňuje problémy žalobce v práci, které jsou v lékařském a administrativním spisu také popsány (viz body 79 až 81 výše). Pokud by totiž druhý výbor pro otázky invalidity zkoumal případnou souvislost mezi profesní situací žalobce a jeho zdravím, bylo by to v souhrnné lékařské zprávě zmíněno minimálně do té míry jako v případě jeho předchozích psychologických problémů a zdravotního stavu v roce 2014. V projednávaném případě bylo přitom pouze bez dalšího uvedeno, že druhý výbor pro otázky invalidity zohlednil lékařský a administrativní spis.

101    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ze spisu předloženého Tribunálu vyplývá, že i když měl žalobce zdravotní problémy v minulosti, tyto problémy neměl při nástupu do funkce ve Výboru regionů. V období, kdy byl zaměstnán ve Výboru regionů, přitom byl psychicky obtěžován a čelil nátlaku a v této době i krátce poté měl zdravotní problémy. Druhý výbor pro otázky invalidity však podle všeho tyto skutečnosti, které mají rozhodující význam v projednávané věci, vůbec neposoudil.

102    Vzhledem k tomu, že úkolem druhého výboru pro otázky invalidity bylo prokázat nebo vyloučit spojitost mezi povoláním a invaliditou žalobce, je třeba konstatovat, že výbor nemohl, pokud by respektoval pojem nemoc z povolání a nedopustil se zjevně nesprávného posouzení v souhrnné lékařské zprávě, konstatovat, že vycházel pouze z jeho dřívějších psychických problémů nesouvisejících se zaměstnáním a z jeho zdravotního stavu v roce 2014. To platí zejména v rozsahu, v němž bylo v administrativním spisu žalobce uvedeno, že byl obětí obtěžování a čelil v rámci své funkce nátlaku. V tomto ohledu je relevantní uvést, že ve složitých případech, kdy k nemoci úředníka došlo z různých fyzických nebo psychických důvodů souvisejících i nesouvisejících s výkonem povolání, musí lékařská komise určit, zda má výkon funkce ve službě orgánů Unie přímou souvislost s nemocí úředníka, například jako prvek spouštějící takovou nemoc. V takových případech není k tomu, aby byla nemoc uznána za nemoc z povolání, třeba aby její jedinou, hlavní, převažující nebo převládající příčnou byl výkon služebních povinností (rozsudek ze dne 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, EU:F:2010:99, bod 83).

103    S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že třetí žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení a z nerespektování pojmu nemoc z povolání je opodstatněný.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení mandátu druhého výboru pro otázky invalidity

104    Žalobce v podstatě tvrdí, že druhý výbor pro otázky invalidity překročil meze svého mandátu, když zkoumal jeho zdravotní stav k roku 2014, ačkoli jeho úkolem bylo posoudit, zda v okamžiku jeho odchodu do invalidního důchodu v roce 2007 trpěl nemocí z povolání.

105    Výbor regionů se domnívá, že druhý výbor pro otázky invalidity svůj mandát splnil. Podle něj tento výbor učinil v návaznosti na svou činnost lékařské závěry a to, že vycházel z „ důkladného lékařského vyšetření“ žalobce dne 7. května 2014 a jeho předchozích problémů, nebylo v rozporu s jeho mandátem. Podle Výboru regionů je třeba v tomto bodě odmítnout argument žalobce, že druhý výbor pro otázky invalidity „měl rozhodnout retroaktivně k roku 2007“, neboť by to popíralo právo tohoto výboru provést v roce 2014 jakékoli „důkladné lékařské vyšetření“ a posoudit z lékařského hlediska celý spis.

106    Je třeba připomenout, že druhý výbor pro otázky invalidity měl v rámci svého mandátu posoudit z lékařského hlediska otázku, zda má invalidita žalobce příčinu v jeho povolání. Výbor pro otázky invalidity tudíž měl z lékařského hlediska prošetřit, zda byla invalidita žalobce způsobena nemocí z povolání, jejíž původ je nutno hledat v pracovních podmínkách žalobce v době, kdy pracoval pro Výbor regionů (v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1987, Rienzi v. Komise, 76/84, EU:C:1987:17, body 9 a 12).

107    Pokud lze čtvrtý žalobní důvod chápat tak, že vychází ze skutečnosti, že druhý výbor pro otázky invalidity nerespektoval podmínky svého mandátu ohledně posouzení původu invalidity žalobce, je třeba připomenout, že úkolem uvedeného výboru bylo provést v rámci jeho mandátu v otázce původu invalidity v povolání lékařská, a nikoli právní posouzení. Příslušelo mu tudíž prošetřit z lékařského hlediska, zda byla invalidita žalobce způsobena nemocí z povolání, jejíž původ je nutno hledat v pracovních podmínkách žalobce (v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 1987, Rienzi v. Komise, 76/84, EU:C:1987:17, body 9 a 12).

108    Z tohoto pohledu je tudíž třeba konstatovat, že výbor pro otázky invalidity přísně vzato splnil úkol, který mu byl svěřen, neboť v závěrech ze dne 7. května 2014 potvrdil, že z lékařského hlediska nebyla invalidita žalobce „způsobena nemocí z povolání“.

109    S ohledem na výše uvedené je třeba čtvrtý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení přiměřené lhůty

110    Žalobce má za to, že vzhledem k tomu, že od vyhlášení rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), do data ukončení prací druhého výboru pro otázky invalidity k 10. listopadu 2014 uplynulo 19 měsíců, nebyla dodržena přiměřená lhůta. Žalobce vytýká Výboru regionů, že druhý výbor pro otázky invalidity ustavil až 14. února 2014. Dále namítá, že se tento výbor sešel až 15. dubna a 7. května 2014. Žalobce také vytýká dr. H., že vyčkával až do 10. listopadu 2014, než zaslal žalobcovu zástupci, dr. G., podepsané zápisy. Žalobce rovněž uvádí, že napadené rozhodnutí bylo přijato dne 2. prosince 2014, avšak bylo mu zasláno dopisem ze dne 22. prosince 2014, předaným poštovnímu doručovateli až 5. ledna 2015.

111    Vysvětlení OOJ podaná v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, podle nichž jeden z dokumentů obsahoval chyby, podle něj neodůvodňují pozdní zaslání zápisů.

112    Výbor regionů s argumenty žalobce nesouhlasí.

113    Je třeba připomenout, že povinnost dodržet v řízeních vedených administrativou přiměřenou lhůtu je obecnou zásadou unijního práva, jejíž dodržování zajišťuje unijní soud a která se jakožto jedna ze složek práva na řádnou správu objevuje v čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (viz rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů, F‑86/11, EU:F:2013:56, bod 135 a citovaná judikatura).

114    Nedodržení přiměřené lhůty by však v případě jeho prokázání nebylo důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí z důvodu procesního pochybení. Případné nadměrné průtahy při vyřizování žádosti žalobce o uznání jeho nemoci za nemoc z povolání na základě článku 78 služebního řádu totiž nemohou mít v zásadě dopad na samotný obsah stanoviska výboru pro otázky invalidity, ani na obsah napadeného rozhodnutí. Takové průtahy totiž nemohou mít – s výjimkou mimořádné situace – vliv na to, jak výbor pro otázky invalidity posoudil povolání jakožto příčinu invalidity na základě článku 78 služebního řádu (rozsudek ze dne 21. října 2009, V v. Komise, F‑33/08, EU:F:2009:141, bod 210; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, EU:T:2006:111, bod 163). Ačkoli je pravda, že délka lékařského šetření může mít dopad na posouzení závažnosti a důsledků nemoci a ztížit zjištění jejích příčin (rozsudek ze dne 14. září 2010, AE v. Komise, F‑79/09, EU:F:2010:99, bod 102), v projednávané věci nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by nepřiměřená délka řízení ovlivnila základní skutečnosti, z nichž výbor pro otázky invalidity vycházel při přijímání svých závěrů. I pokud by bylo zjištěno, že uplynula nepřiměřeně dlouhá doba, nemůže to mít vliv na legalitu závěrů výboru pro otázky invalidity, a tudíž ani na legalitu napadeného rozhodnutí.

115    Navíc je třeba konstatovat, že žalobce neprávem přičítá odpovědnost za prodlení o délce 19 měsíců a s tím spojené porušení přiměřené lhůty Výboru regionů. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, totiž Výbor regionů požádal předsedu Soudního dvora Evropské unie o jmenování třetího lékaře právě na žádost žalobce. Výbor regionů přitom byl informován o jmenování dr. H až v únoru 2014. Z elektronické komunikace mezi dr. M. a dr. G. dále vyplývá, že dr. G. se dne 19. září 2013 vyjádřil, že upřednostňuje dr. L. navrženého dr. M. Žalobce informoval Výbor regionů, že ani on ani dr. G. nesouhlasí se jmenováním dr. L., až 8. listopadu 2013. Je tedy třeba konstatovat, že k prodlení způsobenému tím, že jednoho lékaře jmenoval předseda Soudního dvora Evropské unie, přispěl sám žalobce.

116    Sedmý žalobní důvod vycházející z nedodržení přiměřené lhůty proto musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady kolegiality

117    Žalobce tvrdí, že to, že OOJ vyslechl pouze dr. M., který se sešel pouze s dr. H, aniž informoval dr. G., porušuje zásadu kolegiality.

118    Výbor regionů poukazuje na schůzky druhého výboru pro otázky invalidity ze dne 15. dubna a 7. května 2014, jakož i na následně zaslané písemnosti, a tvrdí, že všichni členové druhého výboru pro otázky invalidity měli možnost účelně vyjádřit své stanovisko a že uvedená zásada nebyla porušena. Výbor regionů rovněž připomíná, že skutkové okolnosti projednávané věci jsou velmi podobné skutkovým okolnostem věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), ve kterém bylo rozhodnuto, že zásada kolegiality nebyla porušena.

119    Z ustálené judikatury vyplývá, že výbor pro otázky invalidity musí své úkoly plnit kolegiálně, přičemž každý z jeho členů musí mít možnost svobodně vyjádřit svůj názor (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. listopadu 1990, V. v. Parlament, T‑54/89, EU:T:1990:71 bod 34, a ze dne 27. února 2003, Camacho-Fernandes v. Komise, T‑20/00, EU:T:2003:47, body 45 a násl.).

120    V projednávaném případě je třeba mít za to, že zásada, které se dovolává žalobce, nebyla porušena. Druhý výbor pro otázky invalidity se totiž sešel dvakrát, a to dne 15. dubna a dne 7. května 2014. Na těchto schůzkách mohli všichni lékaři po seznámení se s lékařským a administrativním spisem žalobce vyjádřit svůj názor, a to jak ústně, tak písemně. Lékaři M. a H. předložili podepsané závěry a dr. G. vyjádřil odlišný názor. Tito tři lékaři dále měli možnost sepsat zprávu, jež byla následně zařazena do lékařského spisu. Žalobní důvod vycházející z porušení zásady kolegiality druhým výborem pro otázky invalidity je tudíž třeba zamítnout.

121    Osmý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

122    Z toho vyplývá, že čtvrtý a sedmý a osmý žalobní důvod musí být zamítnuty jako neopodstatněné. Naproti tomu druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění a třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení a z nerespektování pojmu nemoc z povolání je třeba vyhovět, jelikož jsou opodstatněné, a na jejich základě je třeba napadené rozhodnutí zrušit.

 K žalobním důvodům vycházejícím z okolností, které nastaly po přijetí napadeného rozhodnutí a podání návrhu na náhradu škody

123    Jak bylo uvedeno v bodech 56 a 57 výše, první, pátý a šestý žalobní důvod nemohou mít vliv na legalitu napadeného rozhodnutí. Nicméně protiprávní jednání vytýkané v rámci těchto žalobních důvodů musí být vzato v úvahu v rámci posouzení návrhu na náhradu škody.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 78 služebního řádu z důvodu absence kontroly práce druhého výboru pro otázky invalidity

124    Žalobce v podstatě uplatňuje tři výtky, kterými hodlá prokázat, že OOJ porušil povinnost kontrolovat práci druhého výboru pro otázky invalidity. Zaprvé, OOJ se podle něj dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl nahlédnout do lékařského spisu žalobce, ačkoliv k tomu byl vyzván. Zadruhé se dopustil nesprávného právního posouzení, když se v rámci zjišťování, zda výbor postupoval řádně, dotazoval na řádný průběh práce druhého výboru pro otázky invalidity pouze dr. M. (viz bod 42 výše). Podle žalobce se OOJ takovým postupem vzdal kontrolní pravomoci, která mu náleží, a tato kontrola tím pozbyla jakéhokoli užitečného účinku. Zatřetí žalobce tvrdí, že OOJ porušil procesní záruky, když za účelem odpovědi na otázky týkající se kontroly řádného průběhu práce druhého Výboru pro invaliditu vyslechl pouze lékaře jmenovaného Výborem regionů, což podle něj bylo konkrétně v rozporu se zásadou nestrannosti.

125    Výbor regionů s argumenty žalobce nesouhlasí.

126    Pokud jde o první výtku, Výbor regionů tvrdí, že OOJ má omezené kontrolní pravomoci a kontrolu provedl v souladu s platnými pravidly.

127    Výbor regionů odkazuje na dokument nazvaný „Pokyny k postupu výboru pro otázky invalidity“ a připomíná, že v hlavě IV, nadepsané „Fungování Výboru pro otázky invalidity“, upravuje nezávislost a důvěrnost jednání výboru pro otázky invalidity. Z toho podle něj vyplývá, že OOJ nemohl mít přístup k informacím o práci výboru a pro účely rozhodnutí měl k dispozici pouze závěry druhého výboru pro otázky invalidity, které neobsahovaly informace o zdravotním stavu.

128    Výbor regionů rovněž tvrdí, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, OOJ není povinen nahlížet do lékařského spisu. Případně je podle něj věcí žalobce, aby OOJ výslovně poskytl informace z lékařského spisu za účelem posouzení jeho stížnosti, a uvedl, jakou mají souvislost s výtkami uvedenými v jeho stížnosti.

129    Výzva žalobce, aby OOJ nahlédl do lékařského spisu, navíc přišla až po podání stížnosti.

130    Výbor regionů dále připomněl, že lékařské posudky jako takové nelze napadnout v rámci odvolacího řízení. S ohledem na to, že kontrolní pravomoc OOJ je takto omezena, musí OOJ posuzovat pouze správnost skutkových okolností a dohlédnout na to, že budou v rámci práce výboru pro otázky invalidity správně použity příslušné právní předpisy.

131    Výbor regionů zastává názor, že OOJ nelze vytýkat, že neposoudil správně skutkové okolnosti nebo že porušil platné právní předpisy.

132    Výbor regionů se domnívá, že pokud jde o druhou vytýkanou skutečnost, postupoval v souladu s pravidly, když položil dotazy dr. M. Výbor regionů totiž tvrdí, že OOJ, který se rozhodl získat informace potřebné k vyřízení stížnosti prostřednictvím dotazníku, zvolil postup, který nejméně zasahoval do důvěrnosti práce druhého výboru pro invaliditu, lékařského tajemství a ochrany citlivých osobních údajů.

133    Pokud jde o třetí výtku, podle níž se OOJ dopustil nesprávného právního posouzení, když kladl dotazy pouze lékaři jmenovanému Výborem regionů, tento orgán tvrdí, že otázky ze strany OOJ byly dostatečně neutrální a určité, aby vedly k získání objektivní odpovědi od tohoto lékaře. Výbor regionů dále pouze připomíná, že s ohledem na etická pravidla platící pro dr. M. jakožto lékaře je nepravděpodobné, že by posledně jmenovaný porušil zásadu nezávislosti. To, že byl dr. M. požádán o odpověď v rámci kontroly, proto není v rozporu se zásadou nestrannosti. Takové tvrzení by zpochybňovalo nestrannost OOJ v případech, kdy je mu předložena stížnost.

134    Výbor regionů dále tvrdí, že tři lékaři tvořící výbor pro otázky invalidity byli jmenováni v souladu s platnými předpisy a měli příležitost vyjádřit své stanovisko na schůzkách konaných ve dnech 15. dubna a 7. května 2014, což skutečně učinili. Podle Výboru regionů byl dr. M. dotazován až po ukončení prací druhého výboru pro otázky invalidity a po podání stížnosti, v níž mohl žalobce případně s pomocí svého lékaře vyjádřit kritiku.

135    Pokud jde zaprvé o výtku, že OOJ dostatečně nezkontroloval práci druhého výboru pro invaliditu, když odmítl nahlédnout do lékařského spisu, je nejprve třeba konstatovat, stejně jako tvrdí Výbor regionů, že i když žalobce odtajnil práci výboru pro otázky invalidity, měl stále povinnost poskytnout OOJ výslovně informace z lékařského spisu za účelem posouzení jeho stížnosti a uvést, jak podle něj souvisí s uplatňovanými výtkami.

136    Rovněž je třeba mít za to, že OOJ v projednávané věci upozornil dr. M. na hlavní faktory, které vedly ke zrušení rozhodnutí prvního výboru pro otázky invalidity v rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56). V e-mailu ze dne 2. dubna 2014 totiž OOJ ve světle tohoto rozsudku poukázal na to, jak důležité je pro výbor pro otázky invalidity mít předem k dispozici všechny údaje, respektovat povinnost uvést odůvodnění (obecně a specificky), uspořádat lékařské vyšetření, provést případná další potřebná vyšetření, předat stanovisko administrativě a doplnit lékařský spis minimálně o souhrnnou lékařskou zprávu.

137    Avšak s ohledem na tyto úvahy a na to, že žalobce ve své stížnosti uvedl několik argumentů, které mají prokázat, že ve světle rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), bylo postupováno nesprávně nejen v případě závěrů výboru pro otázky invalidity, ale i v případě souhrnné lékařské zprávy, si Výbor regionů měl minimálně zprávu projít. Když přitom žalobce vyzval Výbor regionů k nahlédnutí do jeho lékařského spisu, Výbor mu zaslal elektronickou zprávou ze dne 8. června 2015 tuto odpověď: „[V] rámci vyřizování stížnosti Vás nehodláme žádat o zpřístupnění souhrnné lékařské zprávy […]“.

138    Je třeba konstatovat, že OOJ nezkontroloval práci druhého výboru pro otázky invalidity, neboť tento dokument neposoudil, ačkoli jej k tomu žalobce vyzval s tím, že se jednalo o důležitý dokument pro účely vyřízení žádosti. Je sice pravda, že lékařský spis je tajný a Výbor regionů neměl možnost do něj nahlédnout před přijetím napadeného rozhodnutí, avšak do souhrnné lékařské zprávy mohl nahlédnout alespoň v okamžiku, kdy byla podána stížnost, a poté, co jej tomu žalobce vyzval. Výbor regionů by tak býval měl možnost skutečně ověřit, zda výbor pro otázky invalidity splnil povinnosti, které pro něj vyplývaly z právních a procesních předpisů, bez nutnosti vyjadřovat se k lékařským posudkům.

139    Pokud jde o druhou výtku, je třeba připomenout, že OOJ se v projednávané věci pro účely odpovědi na stížnost obrátil na lékaře jmenovaného Výborem regionů s řadou otázek.

140    OOJ přitom tyto otázky kladl pouze lékaři jmenovanému Výborem regionů a spolehl se pouze na jeho odpověď obsaženou v poznámce ze dne 8. května 2015, takže uspokojivým způsobem nezkontroloval, zda druhý výbor pro otázky invalidity pracoval řádně. Jelikož OOJ nekonzultoval dva zbývající lékaře a odmítl nahlédnout do souhrnné lékařské zprávy, měl o práci druhého výboru pro otázky invalidity pouze částečný přehled. V projednávaném případě přitom bylo obzvláště důležité, aby se OOJ ujistil, že má o této práci úplný obraz za účelem kontroly, zda proběhla řádně, zejména s ohledem na skutečnost, že mezi žalobcem a Výborem regionů probíhalo již po několik let několik řízení.

141    Pokud jde o třetí výtku, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, „[má] podle článku 41 Listiny základních práv Evropské unie každý právo zejména na to, aby jeho záležitosti byly orgány Unie řešeny nestranně [a že t]ento požadavek nestrannosti zahrnuje na straně jedné subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a na straně druhé objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností“ (rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 155).

142    Ve světle této judikatury je třeba konstatovat, že OOJ nemohl zaručit, že postupoval tak, aby posoudil řádnost práce druhého výboru pro otázky invalidity bez jakékoliv pochybnosti o jeho nestrannosti, jelikož nedošlo ke konzultaci s ostatními lékaři, kteří byli členy tohoto výboru. Je třeba také zdůraznit, že za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, má OOJ nejen povinnost ujistit se, že Výbor regionů jednal nestranně, ale i že jeho kroky tak byly vnímány ze strany žalobce a třetích osob. V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobce zpochybňoval nestrannost dr. M již ve své stížnosti. Jeho pochybnosti se zakládaly na tom, že tento lékař se vyjádřil nepříznivě již na první schůzce druhého výboru pro otázky invalidity, k jejímuž datu nemohlo dosud proběhnout lékařské vyšetření, a tím spíše ne vyšetření „důkladné“, o němž hovoří zápis z druhé schůzky ze dne 7. května 2015.

143    Výbor regionů proto nezkontroloval práci druhého výboru pro invaliditu v plném rozsahu a nezajistil dostatečným způsobem zásadu nestrannosti.

144    Z toho vyplývá, že všechny tři výtky vznesené v rámci prvního žalobního důvodu se jeví jako opodstatněné a budou zohledněny při posuzování návrhu na náhradu škody.

 K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti jednat s náležitou péčí

145    Žalobce tvrdí, že Výbor regionů byl informován o neprovedení kontroly a porušení procesních záruk ve smyslu prvního žalobního důvodu, takže měl reagovat, což se však nestalo. Tím podle něj byla porušena povinnost jednat s náležitou péčí.

146    Výbor regionů tvrdí, že OOJ nemůže zasahovat do práce výboru pro otázky invalidity, jenž musí pracovat zcela nezávisle. Domnívá se rovněž, že se OOJ se správně ujistil, že práce druhého výboru pro otázky invalidity probíhaly řádně, když položil dotazy dr. M. Výbor regionů také připomíná, že došlo k výměně korespondence a že byly zorganizovány schůzky mezi žalobcem a nejvyšším vedením Výboru regionů. Posledně uvedený proto údajně neporušil povinnost jednat s náležitou péčí.

147    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury povinnost jednat s náležitou péčí a zásada řádné správy implikují zejména v případě, že se rozhoduje o situaci úředníka, že OOJ vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které mohou ovlivnit jeho rozhodnutí, a přitom vezme v úvahu nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotčeného úředníka (usnesení ze dne 7. června 1991, Weyrich v. Komise, T‑14/91, EU:T:1991:28, bod 50).

148    Je třeba konstatovat, že s ohledem na tuto zásadu a na výše uvedené, pokud jde o kontrolu provedenou OOJ v projednávané věci, bylo v zájmu služby a žalobce, aby OOJ zohlednil veškeré skutečnosti, které mohou ovlivnit jeho rozhodnutí. V této souvislosti se měl kromě závěrů ze dne 7. května 2014 seznámit i se souhrnnou lékařskou zprávou a stanovisky tří lékařů, kteří byli členy druhého výboru pro invaliditu, aby získal úplnější přehled o spisu. Jelikož tak OOJ neučinil, porušil i povinnost jednat s náležitou péčí. Je totiž třeba připomenout, že s ohledem na značnou délku jednotlivých řízení mezi žalobcem a Výborem regionů a na to, že žalobce mohl mít pochybnosti o nestrannosti lékaře jmenovaného tímto orgánem, měl Výbor regionů povinnost ujistit se, že takové pochybnosti byly odstraněny. Jelikož Výbor regionů nepřijal opatření v tomto smyslu, nesplnil povinnost jednat s náležitou péčí.

149    Je tedy třeba konstatovat, že pátý žalobní důvod je opodstatněný, a zohlednit jej při posuzování návrhu na náhradu škody.

 K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 266 SFEU

150    Žalobce tvrdí, že Výbor regionů nevyhověl rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56). OOJ totiž ve skutečnosti nezkontroloval práci druhého výboru pro otázky invalidity, když pouze položil otázky lékaři jmenovanému tímto orgánem, jak bylo uvedeno výše.

151    Výbor regionů s argumenty žalobce nesouhlasí a tvrdí, že rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), ve skutečnosti vyhověl.

152    Je třeba připomenout, že v případě, že soud zruší akt orgánu, přísluší tomuto orgánu podle článku 266 SFEU přijmout vhodná opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku. Z ustálené judikatury vyplývá, že aby vyhověl zrušujícímu rozsudku a aby byl tento vykonán v celém rozsahu, je orgán, který je autorem zrušeného aktu, povinen dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které k němu vedlo a tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo rozhodnuto ve výroku. Toto odůvodnění totiž označuje ustanovení, které je považováno za protiprávní, a jsou z něj zřejmé důvody protiprávnosti konstatované ve výroku, které musí dotčený orgán vzít v úvahu při nahrazování zrušeného aktu (viz usnesení ze dne 29. června 2005, Pappas v. Výbor regionů, T‑254/04, EU:T:2005:260, bod 36 a citovaná judikatura).

153    Je třeba rovněž připomenout, že článek 266 SFEU vyžaduje, aby dotčený orgán zabránil tomu, že bude jakýkoliv akt určený k nahrazení zrušeného aktu stižen týmiž vadami, které byly identifikovány ve zrušovacím rozsudku (v tomto smyslu rozsudek ze dne 10. listopadu 2010, OHIM v. Simões Dos Santos, T‑260/09 P, EU:T:2010:461, body 70 až 72).

154    Co se týče účinků zrušení aktu vyhlášeného soudem, toto nabývá účinnosti ex tunc, a tím se zpětnou účinností odstraňuje zrušený právní akt z právního řádu. Žalovaný orgán má povinnost podle článku 266 SFEU přijmout opatření nezbytná k odstranění zjištěných protiprávních účinků, což v případě aktu, který již byl proveden, zahrnuje uvedení žalobce do stejné situace, ve které se nacházel před přijetím tohoto aktu (usnesení ze dne 29. června 2005, Pappas v. Výbor regionů, T‑254/04, EU:T:2005:260, bod 37, a rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Angelidis v. Parlament, F‑104/08, EU:F:2010:23, bod 36).

155    Právě ve světle těchto zásad je třeba zkoumat, zda Výbor regionů v projednávaném případě řádně splnil povinnosti vyplývající z rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56).

156    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že žalobce byl s to prokázat, jak bylo konstatováno v rámci posouzení prvního žalobního důvodu, že Výbor regionů nezkontroloval práci druhého výboru pro otázky invalidity dostatečně. Nicméně taková nedostatečná kontrola sama o sobě nedokládá, že Výbor regionů porušil článek 266 SFEU. Žalobce totiž musí s ohledem na judikaturu citovanou v bodech 152 až 154 výše upřesnit i to, jakým způsobem ona nedostatečná kontrola přispěla k porušení povinnosti vyhovět rozsudku ze dne 7. května 2013, McCoy v. Výbor regionů (F‑86/11, EU:F:2013:56), což neučinil.

157    Za těchto podmínek je třeba zamítnout šestý žalobní důvod jako neopodstatněný. V důsledku toho jej nelze brát v úvahu v rámci posouzení návrhu na náhradu škody.

 K návrhu na náhradu škody

158    Žalobce žádá náhradu ve výši 5 000 eur z důvodu protiprávního jednání, které přispělo k vyčkávání a jeho nejistotě, a ve výši 20 000 eur z důvodu, že Výbor regionů porušil článek 266 SFEU.

159    Žalobce tvrdí, že se po přijetí napadeného rozhodnutí znovu ocitl v situaci, kdy čeká na definitivní ukončení řízení zahájeného podle článku 78 služebního řádu v důsledku jeho odchodu do invalidního důchodu v červnu 2007. Nemajetková újma, jejíž náhrady se domáhá, mu byla způsobena tím, že se prodloužilo toto čekání a nejistota v důsledku protiprávnosti rozhodnutí ze dne 10. září 2010 a napadeného rozhodnutí.

160    Kromě toho žalobce poukazuje na závažnost napadeného rozhodnutí, povahu protiprávního jednání a na okolnosti, za nichž k němu došlo. Zdůrazňuje rovněž, že k dalšímu protiprávnímu jednání došlo již ve fázi před zahájením soudního řízení, během níž Výbor regionů odmítl plnit své pravomoci a zejména si dvakrát vyžádal jednostranný názor lékaře jmenovaného tímto orgánem.

161    Zrušení napadeného rozhodnutí není podle žalobce samo o sobě přiměřenou a dostatečnou náhradou za nemajetkovou újmu způsobenou velkou nejistotou a obavami vyvolanými v důsledku protiprávnosti tohoto rozhodnutí.

162    Výbor regionů s návrhem žalobce na náhradu škody nesouhlasí. Tvrdí v podstatě, že žalobce neprokázal vzniklou újmu, že napadené rozhodnutí není protiprávní a že článek 266 SFEU nebyl porušen.

163    Pokud jde o opodstatněnost návrhových žádání žalobce na náhradu škody, je třeba připomenout, že k založení odpovědnosti Unie musí být splněna celá řada podmínek, které se týkají protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, skutečné existence škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 2017, Lucaccioni v. Komise, T‑551/16, nezveřejněný, EU:T:2017:751, bod 122).

164    Je třeba připomenout, že bylo rozhodnuto, že žaloby na náhradu škody způsobené orgánem úředníkovi nebo zaměstnanci, které byly podány na základě článku 270 SFEU a článků 90 a 91 služebního řádu, se řídí zvláštními a specifickými pravidly ve srovnání s pravidly, která vyplývají z obecných zásad upravujících mimosmluvní odpovědnost Unie v rámci článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU. Ze služebního řádu totiž vyplývá, že na rozdíl od jakéhokoli jiného jednotlivce spojuje úředníka nebo zaměstnance Unie s orgánem, kterému podléhá, zaměstnanecký vztah, v rámci kterého existuje rovnováha zvláštních vzájemných práv a povinností, která se projevuje v podobě povinnosti orgánu jednat vůči dotyčnému s náležitou péčí. Z toho vyplývá, že pokud Unie jedná jako zaměstnavatel, nese zvýšenou odpovědnost, která se projevuje povinností nahradit škody způsobené zaměstnancům každým protiprávním jednáním učiněným v roli zaměstnavatele, aniž by k prokázání mimosmluvní odpovědnosti orgánu v rámci sporu v oblasti evropské veřejné správy bylo nutno doložit existenci dostatečně závažného porušení nebo zjevného a závažného překročení mezí její posuzovací pravomoci (viz rozsudek ze dne 19. června 2013, Goetz v. Výbor regionů, F‑89/11, EU:F:2013:83, bod 98 a citovaná judikatura).

165    Podle ustálené judikatury může být zrušení protiprávního aktu samo o sobě vhodnou a v zásadě dostatečnou nápravou za veškerou nemajetkovou újmu, kterou mohl tento akt způsobit, ledaže by žalující strana prokázala, že jí vznikla nemajetková újma, která je oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, a která nemůže být jeho zrušením zcela napravena (rozsudek ze dne 14. července 2011, Petrilli v. Komise, F‑98/07, EU:F:2011:119, bod 28 a citovaná judikatura).

166    Právě ve světle těchto zásad musí být zkoumán návrh žalobce na náhradu škody.

167    Co se týče protiprávnosti nebo pochybení přičitatelného Výboru regionů, je zaprvé třeba připomenout, že v projednávaném případě nebylo prokázáno, že Výbor regionů porušil článek 266 SFEU.

168    Zadruhé je třeba připomenout, že v projednávané věci bylo rozhodnuto, že napadené rozhodnutí potvrzující závěry druhého výboru pro otázky invalidity nebylo dostatečně odůvodněno a obsahovalo zjevně nesprávné posouzení. Je také třeba konstatovat, jak tvrdí žalobce, že ve fázi před zahájením soudního řízení došlo k dalšímu protiprávnímu jednání. V tomto ohledu bylo zjištěno, že Výbor regionů nezkontroloval dostatečně práci druhého výboru pro otázky invalidity, porušil zásadu nestrannosti a povinnost jednat s náležitou péčí. V tomto ohledu, jak v podstatě tvrdí žalobce v rámci důvodů na podporu své žaloby, je na místě konstatovat, že protiprávnosti napadeného rozhodnutí bylo možné předejít. OOJ totiž mohl napravit protiprávnost napadeného rozhodnutí, pokud by se nespoléhal pouze na poznámku ze dne 8. května 2015 a vyvinul dostatečné úsilí ke kontrole práce výboru pro otázky invalidity zejména v tom smyslu, že by akceptoval výzvu žalobce k seznámení se se souhrnnou lékařskou zprávou a položil dotazy i ostatním lékařům zasedajícím v druhém výboru pro otázky invalidity. Jelikož tak Výbor regionů neučinil, přispěl k prodloužení nejistoty a k obavám žalobce.

169    Zatřetí je třeba uvést, že v projednávaném případě zrušení napadeného rozhodnutí nepostačuje k nápravě újmy, kterou žalobce utrpěl. Z důvodu protiprávnosti napadeného rozhodnutí a protiprávního jednání ve fázi stížnosti se žalobce opět nachází ve fázi čekání a ve stavu nejistoty, jako tomu bylo v případě rozhodnutí ze dne 10. září 2010. Takové prodlužování čekání a nejistoty v důsledku protiprávnosti napadeného rozhodnutí dává vzniknout nemajetkové újmě, která již je nahraditelná, takže Výbor regionů musí tuto újmu posuzovanou ex æquo et bono odpovídajícím způsobem nahradit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2017, Lucaccioni v. Komise, T‑551/16, nezveřejněný, EU:T:2017:751, bod 144).

170    S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že žalobci vznikla určitá nemajetková újma, kterou lze přímo přičítat jednání Výboru regionů. V důsledku toho je třeba z titulu náhrady nemajetkové újmy určit výši náhrady, kterou je třeba přiznat žalobci v důsledku protiprávního jednání Výboru regionů, ex æquo et bono v částce 5 000 eur.

 K nákladům řízení

171    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Výbor regionů neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí předsednictva Výboru regionů Evropské unie ze dne 2. prosince 2014, jímž bylo odmítnuto uznat nemoc R. McCoye, která způsobila jeho invaliditu, jako nemoc z povolání ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, se zrušuje.

2)      Výboru regionů se ukládá povinnost zaplatit R. McCoyovi částku ve výši 5 000 eur.

3)      Výboru regionů se ukládá náhrada nákladů řízení.

Prek Schalin Costeira

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 23. října 2018.

Podpisy.

*      Jednací jazyk: francouzština.