Věc C‑268/15

Fernand Ullens de Schooten

proti

État belge

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Bruxelles)

„Řízení o předběžné otázce – Základní svobody – Články 49, 56 a 63 SFEU – Situace, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu – Mimosmluvní odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které lze přičíst vnitrostátnímu zákonodárci a vnitrostátním soudům“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. listopadu 2016

1.        Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Pravomoci svěřené Unii – Otázka týkající se zásady mimosmluvní odpovědnosti státu za porušení unijního práva – Zahrnutí

(Článek 267 SFEU)

2.        Právo Evropské unie – Práva přiznaná jednotlivcům – Porušení členským státem – Porušení základních svobod zaručených Smlouvou v důsledku vnitrostátní právní úpravy, která nemá přeshraniční účinky – Povinnost nahradit škodu způsobenou jednotlivcům – Neexistence

(Články 49 SFEU, 56 SFEU a 63 SFEU)

1.      Soudní dvůr může v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU provést výklad unijního práva pouze v mezích pravomocí, které jsou mu svěřeny.

Pokud jde o řízení o předběžné otázce týkající se výkladu zásady mimosmluvní odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které lze státu přičíst, je tato zásada vlastní unijnímu právnímu řádu. Poškození jednotlivci mají na základě této odpovědnosti nárok na náhradu škody, jsou-li splněny tři podmínky, a sice podmínka, že cílem porušené normy unijního práva je přiznat práva jednotlivcům, že porušení této normy je dostatečně závažné a že existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou způsobenou jednotlivcům. Mimosmluvní odpovědnost členského státu za škody způsobené rozhodnutím soudu, proti kterému nelze podat opravné prostředky a jež porušuje normu unijního práva, se řídí stejnými podmínkami. Tato zásada mimosmluvní odpovědnosti státu tudíž spadá do výkladové pravomoci Soudního dvora.

(viz body 40–43)

2.      Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že režim mimosmluvní odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou porušením tohoto práva se neuplatní v případě škody, která byla údajně způsobena jednotlivci tvrzeným porušením základní svobody zakotvené v článcích 49, 56 či 63 SFEU v důsledku vnitrostátní právní úpravy, která se bez rozdílu uplatní jak na státní příslušníky daného státu, tak na státní příslušníky jiných členských států, pokud v situaci, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, neexistuje mezi předmětem či okolnostmi sporu v původním řízení a těmito články žádná vazba.

Soudní dvůr, na nějž se obrátí vnitrostátní soud v situaci, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, v tomto ohledu nemůže – pokud mu uvedený soud nesdělí kromě toho, že se předmětná vnitrostátní právní úprava uplatní bez rozdílu jak na státní příslušníky dotčeného členského státu, tak na státní příslušníky jiných členských států, i jiné informace – mít za to, že žádost o výklad ustanovení Smlouvy o FEU týkající se základních svobod v rámci řízení o předběžné otázce je nezbytná k tomu, aby soud vyřešil spor, který mu byl předložen. Konkrétní skutečnosti, na jejichž základě lze konstatovat vazbu mezi předmětem či okolnostmi sporu, jehož všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř dotyčného členského státu, a články 49, 56 či 63 SFEU, totiž musejí vyplývat z předkládacího rozhodnutí. V situaci, jejíž všechny prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu, je tudíž na předkládajícím soudu, aby Soudnímu dvoru v souladu s tím, co vyžaduje článek 94 jednacího řádu Soudního dvora, sdělil, jakou souvislost – kvůli níž je požadovaný výklad v rámci řízení o předběžné otázce nezbytný pro řešení sporu, který je před ním veden – má tento spor i přes svoji čistě vnitrostátní povahu s ustanoveními unijního práva týkajícími se základních svobod.

(viz body 54, 55, 58 a výrok)