ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)
21. února 2018(*)
„Ochranná známka Evropské unie – Rozhodnutí odvolacího senátu, kterým se ruší dřívější rozhodnutí – Článek 80 nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní článek 103 nařízení (EU) 2017/1001] – Obecná právní zásada umožňující zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem“
Ve věci T‑727/16,
Repower AG, se sídlem v Brusiu (Švýcarsko), zastoupená R. Kunz-Hallsteinem a H. P. Kunz-Hallsteinem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému J. Crespo Carrillem, jako zmocněncem,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je
repowermap.org, se sídlem v Bernu (Švýcarsko), zastoupená P. González-Bueno Catalánem de Ocón, advokátem,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 3. srpna 2016 [věc R 2311/2014-5 (REV)], týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi repowermap.org a Repower,
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení D. Gratsias, předseda, A. Dittrich a P. G. Xuereb (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 10. října 2016,
s přihlédnutím k vyjádření EUIPO k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 27. února 2017,
s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 21. února 2017,
s přihlédnutím k písemným otázkám Tribunálu položeným účastníkům řízení a odpovědím na tyto otázky došlým kanceláři Tribunálu dne 31. července a 14. srpna 2017,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co za těchto okolností na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 26. června 2009 získala žalobkyně, společnost Repower AG, na základě nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), v platném znění [nahrazeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)], u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ochranu mezinárodního zápisu č. 1020351 slovní ochranné známky REPOWER v Evropské unii.
2 Výrobky a služby, pro které byla získána ochrana této ochranné známky, náležejí do tříd 4, 9, 37, 39, 40 a 42 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:
– třída 4: „Elektrická energie, včetně elektrické energie vyráběné pomocí bioplynu; elektrická energie vyráběná pomocí vody, větru a slunce“;
– třída 9: „Vědecké, navigační, zeměměřičské, fotografické, kinematografické a optické přístroje a nástroje, přístroje a nástroje na vážení, měření, signalizaci, kontrolu, záchranné a vyučovací přístroje a nástroje; přístroje a nástroje pro vedení, distribuci, transformaci, akumulaci, regulaci či ovládání elektrického proudu; přístroje pro nahrávání, přenášení a reprodukci zvuku nebo obrazu; magnetické záznamové nosiče, akustické disky; prodejní automaty a mechanismy pro mincová zařízení; registrační pokladny, kalkulačky, zařízení pro zpracování informací a počítače, hasicí přístroje; elektrické přístroje a nástroje (zahrnuté v této třídě), a to elektrické přístroje pro silnoproudou techniku, pro vedení, transformaci, akumulaci, regulaci a ovládání elektrického proudu, pro slaboproudou techniku, pro dálkový přenos; fotovoltaické články; systémy požárních hlásičů; elektrická monitorovací zařízení, poplašná zařízení, zařízení kontroly budov, videozařízení; domovní telefony a zvonky; rozhlasová a televizní zařízení; zařízení pro vysokofrekvenční a regulační techniku, výpočetní technika pro zpracování dat (počítače); analogové spoje, internetová připojení, elektronická zařízení, která umožňují telefonní spojení; elektronická zařízení, která umožňují spojení mezi účastníky; mobilní telefony, bezdrátové telefony, telefonické a faxovací přístroje; zástrčky, komutátory, řídící panely, akustické trubice a zvukovody, elektrické kabely, elektrické vodiče, pojistky“;
– třída 37: „Stavebnictví; opravy; instalační služby; výroba a oprava, jakož i údržba přenosových a rozvodných zařízení, středněproudých a slaboproudých zařízení, zařízení veřejného osvětlení, jakož i elektrických zařízení; údržba týkající se elektronických zařízení ve stavbách a podnicích; montáž, údržba a opravy elektronických zařízení; výroba, oprava a údržba zařízení pro rozvod elektrického proudu; montáž, údržba a oprava počítačového hardwaru, zejména datových sítí; montáž, údržba a oprava v oblasti telekomunikačních zařízení, montáž kombinace a ovládání komutátorů; topenářské služby; instalace a údržba transformačních stanic a zařízení pro rozvod elektrické energie; montáž a údržba pouličního veřejného osvětlení; výroba, montáž a údržba velkoprovozů s velkými tepelnými čerpadly; vybavení přístroji na měření elektřiny a dálkově ovládanými relé (telekomunikační relé) pro odběratele; montáž síťových komponentů (počítačový hardware) pro poskytovatele telekomunikačních služeb; instalace, údržba a oprava počítačového hardwaru v oblasti telekomunikací; technické poradenství vztahující se ke stavebnictví; poradenství v oblasti výše uvedených služeb“;
– třída 39: „Doprava; balení a skladování zboží; plánování cest; rozvod energie; dodávka počítačového hardwaru; odborné poradenství týkající se přenosu (rozvodu) energie; poradenství v oblasti výše uvedených služeb“;
– třída 40: „Výroba energie“;
– třída 42: Vědecké a technologické služby, jakož i související služby výzkumu a vývoje; průmyslové analýzy a výzkum; navrhování a vývoj počítačového hardwaru a softwaru; plánování v oblasti rozvodu elektřiny, elektrická zařízení; bezpečnostní zařízení a telekomunikační služby; odborné poradenství v oblasti informačních systémů; technické posudky elektrických zařízení; inženýrské služby a služby kontroly kvality v oblasti činností spočívajících v přidělování, měření, informacích a kontrole ve vztahu k zařízením týkajícím se dodávky elektrické energie; instalace, údržba a oprava počítačového softwaru v oblasti telekomunikací a řízení; měření kvality sítí; konfigurace aktivních komponentů (počítačového softwaru) v datových sítích; organizace centrálního zabezpečení dat; vývoj a instalace počítačového softwaru pro připojení telefonních zařízení k počítačové síti a pro integraci telefon-počítač; poradenství v oblasti výše uvedených služeb při změně bydliště; kontrola kvality; poradenství v oblasti úspory energie, a to informace týkající se spotřeby elektrické energie“.
3 Dne 3. června 2013 podala, vedlejší účastnice řízení, společnost repowermap.org, návrh na prohlášení neplatnosti sporné ochranné známky podle čl. 52 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 59 odst. 1 písm. a) nařízení 2017/1001], ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení 2017/1001]. Tvrdila, že sporná ochranná známka má popisný charakter a postrádá rozlišovací způsobilost pro všechny výrobky a služby, na které se tato ochranná známka vztahuje.
4 Dne 9. července 2014 zrušovací oddělení vyhovělo návrhu na prohlášení neplatnosti pro následující služby, na které se sporná ochranná známka vztahuje a které náležejí do tříd 37 a 42:
– třída 37: „Stavebnictví; opravy; instalační služby; výroba a oprava, jakož i údržba přenosových a rozvodných zařízení, středněproudých a slaboproudých zařízení, zařízení veřejného osvětlení, jakož i elektrických zařízení; výroba, oprava a údržba zařízení pro rozvod elektrického proudu; instalace a údržba transformačních stanic a zařízení pro rozvod elektrické energie; montáž a údržba pouličního veřejného osvětlení; výroba, montáž a údržba velkoprovozů s velkými tepelnými čerpadly; poradenství v oblasti výše uvedených služeb“;
– třída 42: „Technologické služby, jakož i související služby výzkumu a vývoje; technické posudky elektrických zařízení; inženýrské služby v oblasti činností spočívajících v přidělování, měření, informacích a kontrole ve vztahu k zařízením týkajícím se dodávky elektrické energie“.
5 Zrušovací oddělení zamítlo návrh na prohlášení neplatnosti pro ostatní výrobky a služby, na které se vztahuje sporná ochranná známka (dále jen „ostatní výrobky a služby“). K popisnému charakteru sporné ochranné známky uvedlo, že je třeba posoudit, zda má slovo „repower“ z pohledu průměrného anglicky mluvícího unijního spotřebitele přímou a konkrétní spojitost s výrobky a službami, na které se vztahuje sporná ochranná známka. Zrušovací oddělení mělo za to, že toto slovo lze chápat tak, že znamená „opětovně uvést do provozu, zejména: vybavit (loď) novým motorem“ a „obnovit nebo vyměnit zdroj energie nebo motor něčeho, například auta nebo elektrárny“ a že toto slovo se používá pouze ve spojení s motory a v oblasti energetiky, a to zejména v souvislosti s energetickými zařízeními. Podle zrušovacího oddělení tak slovo „repower“ bezprostředně informuje anglofonní spotřebitele o tom, že služby uvedené v bodě 4 výše jsou službami, které spočívají v opětovném uvedení do provozu nebo výměně motoru či zdroje energie energetických zařízení, nebo jejichž účelem je takové opětovné uvedení do provozu nebo výměna. Zrušovací oddělení mělo dále za to, že ostatní výrobky a služby nemají spojitost s opětovným uvedením do provozu nebo výměnou motorů či výměnou zdroje energie energetických zařízení. K rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky zrušovací oddělení uvedlo, že vedlejší účastnice neprokázala, že slovo „repower“ bylo běžně používáno v oblasti obchodu pro označení ostatních výrobků a služeb.
6 Dne 8. září 2014 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí zrušovacího oddělení u EUIPO odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 (nyní články 66 až 71 nařízení 2017/1001).
7 Rozhodnutím ze dne 8. února 2016 pátý odvolací senát EUIPO odvolání zamítl (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. února 2016“). K popisnému charakteru sporné ochranné známky odvolací senát předně uvedl, že výrobky a služby, na které se sporná ochranná známka vztahuje, jsou určeny především průměrnému spotřebiteli a odborné veřejnosti, že úroveň pozornosti relevantní veřejnosti je běžná až vysoká a že je nutno zohlednit anglicky mluvícího unijního spotřebitele, neboť spornou ochrannou známku tvoří anglické slovo. Dále odvolací senát připomenul, jak pojem „repower“ vymezilo zrušovací oddělení, a odmítl argumenty vedlejší účastnice týkající se významu tohoto slova. Odvolací senát konečně v bodě 34 rozhodnutí ze dne 8. února 2016 uvedl, že „se závěrem domnívá, že důkazy předložené [vedlejší účastnicí] neumožňují prokázat, že je [sporné] označení běžně používáno v oblasti energetiky a popisuje vlastnosti ostatních výrobků a služeb“. Co se týče rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky, měl odvolací senát za to, že nebylo prokázáno, že je sporné označení obvyklé ve spojení s výrobky a službami, na které se tato ochranná známka vztahuje, a tudíž může být vnímáno jako ochranná známka.
8 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. dubna 2016 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí ze dne 8. února 2016 žalobu. Projednávaná věc byla zapsána do rejstříku pod číslem T‑188/16.
9 Sdělením ze dne 22. června 2016 pátý odvolací senát účastníky řízení informoval, že v návaznosti na podání žaloby u Tribunálu ve věci T‑188/16, repowermap v. EUIPO – Repower (REPOWER), konstatoval, že rozhodnutí ze dne 8. února 2016 je stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění ve smyslu článku 75 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 94 nařízení 2017/1001). Pátý odvolací senát upřesnil, že z důvodu nedostatečného odůvodnění a na základě článku 80 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 103 nařízení 2017/1001) považuje za vhodné rozhodnutí ze dne 8. února 2016 zrušit, a to za účelem provedení podrobné analýzy rozlišovací způsobilosti a popisného charakteru sporné ochranné známky z hlediska výrobků a služeb, na které se toto označení vztahuje. Účastníky řízení vyzval, aby se k jeho záměru zrušit rozhodnutí ze dne 8. února 2016 vyjádřili.
10 Žalobkyně předložila své vyjádření dne 5. července 2016. V podstatě tvrdila, že dokud nedojde ke změně výroku rozhodnutí ze dne 8. února 2016, lze jeho odůvodnění doplnit, a to za podmínek uvedených v článku 83 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 107 nařízení 2017/1001), podle kterého neobsahuje-li nařízení č. 207/2009, nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189) [zrušeno nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 ze dne 18. května 2017, kterým se doplňuje nařízení č. 207/2009 a zrušují nařízení č. 2868/95 a (ES) č. 216/96 (Úř. věst. 2017, L 205, s. 1)], nařízení Komise (ES) č. 2869/95 ze dne 13. prosince 1995 o poplatcích placených Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (Úř. věst. 1995, L 303, s. 33; Zvl. vyd. 09/01, s. 291) [zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015, kterým se mění nařízení č. 207/2009 a nařízení č. 2868/95 a zrušuje nařízení č. 2869/95 (Úř. věst. 2015, L 341, s. 21)], nebo nařízení Komise (ES) č. 216/96 ze dne 5. února 1996, kterým se stanoví jednací řád odvolacích senátů Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (Úř. věst. 1996, L 28, s. 11; Zvl. vyd. 17/01, s. 221), ve znění nařízení Komise (ES) č. 2082/2004 ze dne 6. prosince 2004 (Úř. věst. 2004, L 360, s. 8) [zrušeno nařízením v přenesené pravomoci 2017/1430], příslušné procesní ustanovení, EUIPO přihlédne k zásadám procesního práva obecně uznávaným v členských státech. Žalobkyně měla naproti tomu za to, že zrušení rozhodnutí ze dne 8. února 2016 na základě článku 80 nařízení č. 207/2009, který není nebo již není obsažen v konsolidovaném znění nařízení č. 207/2009 zveřejněném na internetu v databázi EUR-Lex, není možné, neboť toto ustanovení svěřuje pravomoc pouze průzkumovým referentům EUIPO a nedostatečné odůvodnění není procesní vadou ve smyslu článku 80 nařízení č. 207/2009. Žalobkyně konečně tvrdila, že z rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu EUIPO ze dne 28. dubna 2009 (věc R 323/2008-G) (dále jen „rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu“) vyplývá, že rozhodnutí EUIPO, proti kterému je u Tribunálu podána žaloba, nemůže být jeho autorem zrušeno.
11 Vedlejší účastnice předložila vyjádření dne 20. července 2016. Zdůraznila, že článek 80 nařízení č. 207/2009 se jakožto zvláštní pravidlo použije namísto obecných zásad, na které odkazuje článek 83 nařízení č. 207/2009. Dále uvedla, že odpověď na otázku, zda nedostatečné odůvodnění představuje procesní vadu, není zřejmá a existuje vysoká pravděpodobnost, že zrušení rozhodnutí ze dne 8. února 2016 z důvodu nedostatečného odůvodnění není přípustné. Měla za to, že s ohledem na tyto okolnosti je nejvhodnější pokračovat v řízení před Tribunálem ve věci T‑188/16, repowermap v. EUIPO – Repower (REPOWER).
12 Rozhodnutím ze dne 3. srpna 2016 pátý odvolací senát EUIPO rozhodnutí ze dne 8. února 2016 zrušil (dále jen „napadené rozhodnutí“). Vysvětlil, že na rozdíl od pochybností vyjádřených účastníky řízení se článek 80 nařízení č. 207/2009 použije i po vstupu nařízení č. 2015/2424 v platnost. Dále uvedl, že EUIPO má povinnost svá rozhodnutí odůvodnit, a zejména analyzovat důvody zamítnutí ve vztahu k daným výrobkům a službám, takže takové nedostatečné odůvodnění, jaké bylo shledáno v rozhodnutí ze dne 8. února 2016, je zjevnou procesní chybou ve smyslu článku 80 nařízení č. 207/2009, kterou je třeba napravit.
Návrhová žádání účastníků řízení
13 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.
14 EUIPO navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
15 Vedlejší účastnice v podstatě navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.
Právní otázky
16 Žalobkyně uplatňuje v podstatě čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z neexistence právního základu. Druhý vychází z nedostatku pravomoci odvolacích senátů zrušit jejich rozhodnutí. Třetí žalobní důvod vychází z porušení článku 80 nařízení č. 207/2009, metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, jakož i zásad řádné správy, právní jistoty a překážky věci pravomocně rozsouzené. Konečně čtvrtý žalobní důvod vychází z nedostatku odůvodnění.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neexistence právního základu
17 Žalobkyně uvádí, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 103 odst. 1 nařízení 2017/1001), na kterém odvolací senát založil zrušení rozhodnutí ze dne 8. února 2016, nebylo již v době přijetí napadeného rozhodnutí v platnosti. Podle žalobkyně vstoupila změna článku 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, k níž došlo nařízením 2015/2424, v platnost až počínaje dnem 1. října 2017. Do tohoto dne nebyl podle ní pozměněný čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 v platnosti. Tím se vysvětluje, proč čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 nebyl v konsolidovaném znění nařízení č. 207/2009 obsažen.
18 EUIPO tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází z článku 80 nařízení č. 207/2009 ve znění předcházejícím změně provedené nařízením 2015/2424 (dále jen „článek 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění“). Vedlejší účastnice naproti tomu tvrdí, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 byl v době přijetí napadeného rozhodnutí v platnosti. Dodává, že i kdyby toto ustanovení platné nebylo, neznamenalo by to, že je napadené rozhodnutí bez právního základu. Článek 83 nařízení č. 207/2009, který odkazuje na obecné zásady, může být právním základem, a to vzhledem k tomu, že k těmto zásadám náleží i zásada, podle které může správní orgán za určitých podmínek svá rozhodnutí opravit.
19 Je nesporné, že jako právní základ je v napadeném rozhodnutí uveden odstavec 1 článku 80 nařízení č. 207/2009 a že tento článek byl změněn nařízením 2015/2424.
20 První věta odstavce 1 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, zněla:
„V případě, že úřad provedl zápis v rejstříku nebo vydal rozhodnutí obsahující zjevnou procesní chybu jím zaviněnou, zajistí, aby byl zápis vymazán nebo rozhodnutí zrušeno.“
21 První věta odstavce 1 článku 80 nařízení č. 207/2009 po změně, k níž došlo na základě nařízení 2015/2424 (dále jen „čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, nové znění“), nyní zní:
„V případě, že úřad provedl zápis v rejstříku nebo vydal rozhodnutí obsahující zjevnou chybu jím zaviněnou, zajistí, aby byl zápis vymazán nebo rozhodnutí zrušeno.“
22 Z toho vyplývá, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, se vztahuje na rozhodnutí obsahující zjevnou procesní chybu, kdežto čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, nové znění, se vztahuje na rozhodnutí obsahující zjevnou chybu.
23 Je třeba poukázat na to, že odvolací senát v bodě 13 napadeného rozhodnutí uvedl, že „podle čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 v případě, že úřad vydá rozhodnutí, lze toto rozhodnutí zrušit, pokud obsahuje zjevnou chybu zaviněnou úřadem“.
24 V bodě 16 napadeného rozhodnutí nicméně odvolací senát zdůraznil, že článek 75 nařízení č. 207/2009, podle kterého musí být rozhodnutí odvolacích senátů odůvodněna, je procesním ustanovením, že rozhodnutí ze dne 8. února 2016 je nedostatečně odůvodněno a toto nedostatečné odůvodnění představuje zjevnou procesní chybu ve smyslu článku 80 nařízení č. 207/2009.
25 Vzhledem k tomu, že odvolací senát kladl důraz na to, aby kvalifikoval nedostatečné odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. února 2016 jako zjevnou procesní chybu, je tudíž třeba mít za to, že právním základem uvedeným v napadeném rozhodnutí je čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, což EUIPO ostatně potvrdil ve svém vyjádření k žalobě.
26 Z článku 4 prvního pododstavce nařízení 2015/2424 vyplývá, že toto nařízení vstoupilo v platnost dnem 23. března 2016. Z článku 4 druhého pododstavce uvedeného nařízení však dále plyne, že změna článku 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, vstoupila v platnost až dnem 1. října 2017.
27 To ovšem neznamená, že na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí žalobkyně, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, bylo zrušeno dnem vstupu nařízení 2015/2424 v platnost, tedy dnem 23. března 2016, a to do okamžiku, kdy vstoupila změna tohoto ustanovení v platnost, tedy do dne 1. října 2017. Pouze to znamená, že do 1. října 2017 se použil čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění.
28 Je pravda, že v konsolidovaném znění nařízení č. 207/2009, které bylo zveřejněno v databázi EUR-Lex po přechodné období uvedené v bodě 27 výše a které zohledňovalo změny provedené nařízením 2015/2424, obsahuje článek 80 nařízení č. 207/2009 pouze jeden odstavec, a to odstavec 3 (nyní čl. 103 odst. 3 nařízení 2017/1001). Nicméně jak uvádí i sama žalobkyně, obsahovalo uvedené konsolidované znění na své první straně následující poznámku:
„Tento dokument slouží výhradně k informačním účelům a nemá žádný právní účinek. Orgány a instituce Evropské unie nenesou za jeho obsah žádnou odpovědnost. Závazná znění příslušných právních předpisů, včetně jejich právních východisek a odůvodnění, jsou zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie a jsou k dispozici v databázi EUR-Lex.“
29 Ze znění nařízení 2015/2424, které je zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie, přitom vyplývá, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, byl v době přijetí napadeného rozhodnutí stále použitelný.
30 První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci odvolacích senátů zrušit jejich rozhodnutí
31 Žalobkyně tvrdí, že i kdyby byl čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, použitelný, neměl by odvolací senát pravomoc přijmout napadené rozhodnutí. V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že z čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, vyplývá, že pravomoc zrušit rozhodnutí, která je uvedena v odstavci 1 tohoto ustanovení, je přiznána pouze útvarům EUIPO zmíněným v čl. 58 odst. 1 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 66 odst. 1 nařízení 2017/1001). Odvolací senát jakožto orgán příslušný k rozhodování o odvolání není ke zrušení jím přijatých rozhodnutí oprávněn. Zadruhé žalobkyně poukazuje na to, že část A oddíl 6 bod 1.2. metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, která se týká pravomoci zrušit rozhodnutí, nestanoví, že by odvolací senáty byly oprávněny zrušit svá rozhodnutí. Zatřetí žalobkyně tvrdí, že z bodu 23 rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu dále vyplývá, že článek 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, nesmí být v odvolacím řízení, a tudíž odvolacími senáty použit.
32 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují. Na otázku, zda byl odstavec 3 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, použitelný v době přijetí napadeného rozhodnutí, EUIPO odpověděl, že použitelný nebyl. Vedlejší účastnice naproti tomu ve svém vyjádření k žalobě tvrdila, že toto ustanovení použitelné bylo.
33 Úvodem je třeba uvést, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, přiznává pravomoc zrušit rozhodnutí „úřadu“, a tudíž odvolacím senátům, které jsou jednou z instancí úřadu. Argumenty, kterými se žalobkyně snaží prokázat, že tomu tak není, nejsou přesvědčivé.
34 Zaprvé je totiž třeba podotknout, že z čl. 1 bodu 74 nařízení 2015/2424 ve spojení s článkem 4 tohoto nařízení vyplývá, že odstavec 3 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, byl počínaje dnem 23. března 2016 nahrazen novým odstavcem 3, který se týká přenesení pravomoci na Evropskou komisi. Z ustanovení nařízení 2015/2424 dále vyplývá, že čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, se počínaje dnem 1. října 2017 stane článkem 80 odst. 4 nařízení č. 207/2009, nové znění. Z toho patrně plyne, že čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, byl ode dne 23. března 2016 do 1. října 2017 zrušen. Nelze se ovšem domnívat, že takový byl záměr normotvůrce. Naopak je třeba mít za to, že odstavec 3 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, a odstavec 3 článku 80 nařízení č. 207/2009, nové znění, v období od 23. března 2016 do 1. října 2017 koexistovaly, a odstavec 3 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, byl tedy v době přijetí napadeného rozhodnutí použitelný.
35 Článek 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, kterého se dovolává žalobkyně, stanoví:
„Tento článek se nedotýká práva stran podat odvolání podle článků 58 a 65 nebo možnosti opravit podle postupů a podmínek stanovených v prováděcím nařízení jakékoli jazykové chyby či chyby v psaní a zjevné omyly v rozhodnutí úřadu nebo chyby zaviněné úřadem při zápisu ochranné známky nebo zveřejnění jejího zápisu.“
36 Článek 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, tedy odkazuje na článek 58 téhož nařízení, ale také na článek 65 uvedeného nařízení (nyní článek 72 nařízení 2017/1001).
37 Ačkoliv čl. 58 odst. 1 nařízení č. 207/2009 uvádí výčet rozhodnutí útvarů EUIPO, proti kterým lze u EUIPO podat odvolání, a mezi těmito rozhodnutími nejsou rozhodnutí odvolacích senátů uvedena, čl. 65 odst. 1 tohoto nařízení (nyní čl. 72 odst. 1 nařízení 2017/1001) stanoví, že „[p]roti rozhodnutí odvolacího senátu o odvolání lze podat žalobu k Tribunálu“.
38 Vzhledem tomu, že čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, odkazuje nejen na ustanovení týkající se odvolání, která lze podat k odvolacímu senátu, ale i na ustanovení týkající se žalob, které lze podat k Tribunálu proti rozhodnutím odvolacích senátů, žalobkyně nesprávně tvrdí, že z čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, vyplývá, že pravomoc zrušit rozhodnutí, která je uvedena v odstavci 1 tohoto ustanovení, je přiznána pouze útvarům EUIPO zmíněným v článku 58 nařízení č. 207/2009. Z odkazu, který činí čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, na článek 65 téhož nařízení, naopak vyplývá, že pravomoc zrušit rozhodnutí, která je uvedena v odstavci 1 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, je přiznána rovněž odvolacím senátům.
39 Zadruhé je třeba uvést, že část A oddíl 6 bod 1.2. metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, které se dovolává žalobkyně, stanoví, že „rozhodnutí o zrušení/výmazu vydává úsek nebo oddělení, které provedlo daný zápis nebo vydalo dané rozhodnutí, a [že] lze proti nim podat odvolání podle čl. 58 odst. 2 nařízení č. 207/2009“.
40 Je pravda, že tato ustanovení metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, která se týkají pravomoci zrušit rozhodnutí, nezmiňují odvolací senáty. Takové pokyny nicméně představují pouze kodifikaci postupů, které má OHIM sám v úmyslu uplatňovat. Jejich ustanovení jako taková tudíž nemohou mít přednost před ustanoveními nařízení č. 207/2009 a č. 2868/95 ani ovlivnit výklad těchto ustanovení unijním soudem. Naopak mají být vykládána v souladu s ustanoveními nařízení č. 207/2009 a č. 2868/95 [rozsudek ze dne 27. června 2012, Interkobo v. OHIM – XXXLutz Marken (my baby), T‑523/10, EU:T:2012:326, bod 29].
41 Z ustanovení metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, kterých se dovolává žalobkyně, proto nelze dovozovat, že odvolací senáty nemají pravomoc zrušit svá rozhodnutí, neboť z čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, ve spojení s článkem 65 uvedeného nařízení, vyplývá, že pravomoc zrušit rozhodnutí, která je uvedena v odstavci 1 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, je přiznána i odvolacím senátům.
42 Zatřetí je nutno uvést, že bod 23 rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu, na který se odvolává žalobkyně, zní:
„Po podání odvolání mají pouze odvolací senáty pravomoc rozhodnout ve věci, útvar, který vydal napadené rozhodnutí, již takovou pravomoc nemá. Od tohoto okamžiku může rozhodnout v dané věci pouze odvolací senát. Ten může po přezkoumání případně vrátit věc útvaru k dalšímu rozhodnutí. Jakmile bylo podáno odvolání, průzkumový referent, který napadené rozhodnutí vydal, v něm může provádět opravy jen za přesně daných podmínek uvedených v článku 61 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 69 nařízení 2017/1001). Je tudíž vázán postupem upraveným tímto ustanovením a nemůže z úřední moci rozhodnout o použití takových zrušovacích ustanovení, jaká jsou uvedena v článku 80 nařízení č. 207/2009, která lze použít mimo rámec řízení o odvolání.“
43 Z bodu 23 rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu vyplývá pouze to, že podle rozšířeného odvolacího senátu nemůže průzkumový referent zrušit rozhodnutí, které vydal, pokud bylo proti tomuto rozhodnutí podáno odvolání k odvolacímu senátu. V uvedeném bodě se odvolací senát nevyjádřil k pravomoci samotných odvolacích senátů zrušit jejich rozhodnutí. Bod 23 rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu tudíž není v projednávané věci relevantní.
44 Nadto je nutné zdůraznit, že Tribunál již konstatoval, že skutečnost, že před ním probíhá řízení o žalobě proti rozhodnutí Komise v okamžiku, kdy Komise toto rozhodnutí sama zrušila, nebrání tomuto zrušení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Socitrel a Companhia Previdente v. Komise, T‑413/10 a T‑414/10, EU:T:2015:500, bod 187). Nic nenasvědčuje tomu, že by tomu mělo být jinak v případě rozhodnutí odvolacího senátu. Naopak je třeba mít za to, že pokud Tribunál poté, co bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího senátu, proti kterému byla u Tribunálu podána žaloba, rozhodne, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé, implicitně tím uznává, že odvolací senáty jsou oprávněny svá rozhodnutí zrušit a že tak mohou učinit i poté, co proti nim byla podána žaloba k Tribunálu [usnesení ze dne 21. října 2014, Gappol Marzena Porczyńska v. OHIM – Gap (ITM) (GAPPol), T‑125/14, nezveřejněné, EU:T:2014:1121; ze dne 27. července 2015, Deere a Münch v. OHIM (EXHAUST-GARD), T‑236/15, nezveřejněné, EU:T:2015:567, a ze dne 14. června 2017, Márquez Alentà v. EUIPO – Fiesta Hotels & Resorts (Vyobrazení mravence), T‑657/16, nezveřejněné, EU:T:2017:425].
45 Z toho vyplývá, že žalobkyně nesprávně tvrdí, že odvolací senáty nemají pravomoc zrušit svá rozhodnutí.
46 Druhý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, jakož i zásad řádné správy, právní jistoty a překážky věci pravomocně rozsouzené
47 Žalobkyně tvrdí, že se čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění,na nedostatečné odůvodnění nevztahuje, a to vzhledem k tomu, že se nejedná o procesní chybu, ale hmotněprávní pochybení. V tomto ohledu se odvolává na část A, oddíl 6, bod 1.1. metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO, která se týká pravomoci autora zrušit jeho rozhodnutí a ze které zejména vyplývá, že „[j]e třeba odlišit procesní chyby od meritorních pochybení, která nemohou vést ke zrušení rozhodnutí jeho autorem“. Žalobkyně dále tvrdí, že podle části A oddílu 6 bodu 1.3.1 metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného EUIPO nemůže autor zrušit rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání k odvolacímu senátu. Tuto zásadu je třeba obdobně použít na rozhodnutí odvolacích senátů. Žalobkyně dále uvádí, že by bylo neslučitelné se zásadami řádné správy, právní jistoty a překážky věci pravomocně rozsouzené, pokud by kterákoliv instance mohla volně měnit předmět sporu v probíhajících řízeních. V odpovědích na písemné otázky Tribunálu žalobkyně navíc zaprvé tvrdí, že obecná právní zásada umožňující zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem, které se dovolávají EUIPO a vedlejší účastnice ve svých vyjádřeních k žalobě, nemohla být právním základem pro přijetí napadeného rozhodnutí. Zadruhé tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí ze dne 8. února 2016, které odkazuje na rozhodnutí zrušovacího oddělení, bylo dostatečné a v souladu s judikaturou nebyl odvolací senát povinen své rozhodnutí odůvodnit ve vztahu ke každému výrobku nebo službě.
48 EUIPO tvrdí, že rozhodnutí ze dne 8. února 2016 bylo stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění a že nedostatečné odůvodnění je zjevnou procesní chybou. V tomto ohledu uvádí, že v rozsudku ze dne 18. října 2011, Reisenthel v. OHIM – Dynamic Promotion (Přepravky a koše) (T‑53/10, EU:T:2011:601, bod 37) Tribunál prohlásil, že porušení práv obhajoby představuje vadu, kterou je dotčeno řízení, které vedlo k přijetí rozhodnutí, a tudíž vadu, která může zpochybnit podstatu tohoto rozhodnutí. V tomto rozsudku Tribunál taktéž stanovil obecnou právní zásadu, podle níž je zrušení protiprávního správního aktu, kterým byla vytvořena subjektivní práva, jeho autorem se zpětnou účinností přípustné za předpokladu, že orgán, který akt vydal, splní podmínky týkající se respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání osoby, které je akt určen (rozsudek ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, EU:T:2011:601, bod 40). V projednávané věci přitom podle EUIPO jednal odvolací senát v přiměřené lhůtě a respektoval legitimní očekávání osoby, které byl akt určen.
49 K tomuto EUIPO uvádí, že přijetí rozhodnutí, proti kterému lze podat žalobu k Tribunálu, není zjevně konkrétním ujištěním nebo konkrétní, nepodmíněnou a shodující se informací, jež by mohla u žalobkyně vyvolat podloženou naději a založit právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání. To platí tím spíše, že s ohledem na nedostatečné odůvodnění bylo rozhodnutí ze dne 8. února 2016 zjevně protiprávním správním aktem. Podle EUIPO navíc skutečnost, že lze proti rozhodnutím odvolacích senátů podat žalobu k Tribunálu a že v použitelném právním předpise se nachází ustanovení, které výslovně upravuje zrušení rozhodnutí jeho autorem, a sice článek 80 nařízení č. 207/2009, vylučuje možnost dovolávat se v projednávané věci zásady ochrany legitimního očekávání.
50 EUIPO dále zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí bylo přijato v souladu nejen se zněním článku 80 nařízení č. 207/2009, ale i s účelem tohoto ustanovení, neboť v případě, že by odvolací senát nepřijal napadené rozhodnutí, musel by EUIPO konstatovat nedostatečné odůvodnění ve svém vyjádření k žalobě ve věci T‑188/16, repowermap v. EUIPO – Repower (REPOWER), která se týká žaloby proti rozhodnutí ze dne 8. února 2016. V nejlepším případě by bylo možné přijmout nové rozhodnutí až koncem roku 2017, zatímco v návaznosti na přijetí napadeného rozhodnutí již mohlo dojít k jeho přijetí.
51 EUIPO konečně tvrdí, že odvolací senáty nejsou vázány metodických pokyny týkajícími se průzkumu prováděného EUIPO a napadené rozhodnutí neporušuje zásadu řádné správy.
52 Vedlejší účastnice tvrdí, že výklad pojmu „procesní chyba“ ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, přísluší Tribunálu, a zdůrazňuje, že zásada právní jistoty byla odvolacím senátem respektována, neboť rozhodnutí ze dne 8. února 2016 bylo odvolacím senátem zrušeno v přiměřené lhůtě a nedostatečnost odůvodnění tohoto rozhodnutí byla zjevná.
53 Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že bylo odvolacím senátem přijato proto, že odvolací senát v rozhodnutí ze dne 8. února 2016 nesplnil povinnost svá rozhodnutí odůvodnit, a zejména povinnost analyzovat důvody zamítnutí ve vztahu k výrobkům a službám, na které se vztahuje sporná ochranná známka.
54 Zaprvé je tedy třeba určit, zda může být nedostatečné odůvodnění zjevnou procesní chybou ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění.
55 Tribunál upřesnil, že procesní chyba ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, je chyba, která má procesní dopady [rozsudek ze dne 15. března 2011, Ifemy’s v. OHIM – Dada & Co Kids (Dada & Co. kids), T‑50/09, EU:T:2011:90, bod 31, a usnesení ze dne 9. září 2011, Biodes v. OHIM – Manasul Internacional (LINEASUL), T‑598/10, nezveřejněné, EU:T:2011:458, bod 9]. Tribunál rovněž zdůraznil, že meritorní přezkum, případně změnu rozhodnutí přijatého odvolacím senátem nelze provést v rámci čl. 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění [rozsudek ze dne 1. července 2009, Okalux v. OHIM – Messe Düsseldorf (OKATECH), T‑419/07, EU:T:2009:238, bod 33, a usnesení ze dne 9. září 2011, LINEASUL, T‑598/10, nezveřejněné, EU:T:2011:458, bod 9].
56 Kromě toho v rozsudku ze dne 22. listopadu 2011, mPAY24 v. OHIM – Ultra (MPAY24) (T‑275/10, nezveřejněný, EU:T:2011:683, body 23 a 24), měl Tribunál za to, že oprava rozhodnutí odvolacího senátu, který v tomto rozhodnutí doplnil bod ohledně popisného charakteru sporné ochranné známky pro výrobky a služby, na které se tato známka vztahuje, se týkala samotné podstaty opraveného rozhodnutí. Tribunál z toho dovodil nejen to, že opravu nebylo možné přijmout na základě pravidla 53 nařízení č. 2868/95 (nyní čl. 102 odst. 1 nařízení 2017/1001), které stanoví, že „lze opravit pouze gramatické chyby, chyby v psaní a zjevné nesprávnosti“, ale také to, že oprava nemohla být přijata na základě článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení, neboť nedošlo k žádné zjevné procesní chybě.
57 Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. listopadu 2011, MPAY24 (T‑275/10, nezveřejněný, EU:T:2011:683), měl bod, který přidal odvolací senát v opravě, doplnit odůvodnění opraveného rozhodnutí. Z výše uvedeného rozsudku tedy vyplývá, že doplněním odůvodnění rozhodnutí je dotčena samotná podstata takového rozhodnutí a nedostatečné odůvodnění nelze považovat za procesní chybu ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění.
58 Tento závěr není zpochybněn rozsudkem ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše (T‑53/10, EU:T:2011:601), kterého se dovolává EUIPO. V bodě 37 zmíněného rozsudku Tribunál uvedl, že porušení práv obhajoby představuje vadu, kterou je dotčeno řízení, které vedlo k přijetí rozhodnutí odvolacího senátu, a tudíž vadu, která může zpochybnit podstatu tohoto rozhodnutí. Tribunál z tohoto závěru a judikatury, podle které se pojem „zjevná nesprávnost“ nemůže vztahovat na vadu, která by mohla zpochybnit podstatu rozhodnutí, dovodil, že porušení práv obhajoby nepředstavuje zjevnou nesprávnost ve smyslu článku 39 nařízení Komise (ES) č. 2245/2002 ze dne 21. října 2002, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 6/2002 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 341, s. 28; Zvl. vyd. 13/31, s. 14), kterou lze opravit. Z bodu 37 rozsudku ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše (T‑53/10, EU:T:2011:601) proto nelze vyvodit žádný závěr ohledně toho, zda nedostatečné odůvodnění je či není „zjevnou procesní chybou“ ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění.
59 Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací senát nemohl napadené rozhodnutí založit na čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění.
60 Zadruhé je třeba posoudit, zda, jak tvrdí EUIPO, mohlo být napadené rozhodnutí založeno na obecné právní zásadě stanovené judikaturou, podle které zrušení protiprávního správního aktu, kterým byla vytvořena subjektivní práva, jeho autorem se zpětnou účinností je přípustné za předpokladu, že orgán, který akt vydal, splní podmínky týkající se respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání osoby, které je akt určen a která mohla spoléhat na jeho legalitu (viz rozsudek ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, EU:T:2011:601, bod 40 a citovaná judikatura).
61 Úvodem je třeba připomenout, že vzhledem tomu, že řízení před odvolacími senáty je správní povahy [viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Metropolis Inmobiliarias y Restauraciones v. OHIM – MIP Metro (METRO), T‑197/12, nezveřejněný, EU:T:2013:375, bod 54 a citovaná judikatura], mají jimi přijatá rozhodnutí správní povahu, a odvolací senáty tak v zásadě mohou při zrušení svých rozhodnutí vycházet z obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem.
62 Je nicméně nutné určit, zda s ohledem na skutečnost, že v nařízení č. 207/2009 existuje ustanovení týkající se zrušení rozhodnutí útvarů EUIPO, lze při zrušení rozhodnutí odvolacího senátu z této obecné právní zásady vycházet.
63 Rozsudek ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše (T‑53/10, EU:T:2011:601), kterého se dovolává EUIPO, na tuto otázku odpověď nedává. Je pravda, že v tomto rozsudku Tribunál nejprve konstatoval, že opravné rozhodnutí odvolacího senátu nebylo možné přijmout na základě článku 39 nařízení č. 2245/2002, a poté se zabýval tím, zda mohlo být toto rozhodnutí přijato na základě obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem se zpětnou účinností. V nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1; Zvl. vyd. 13/27, s. 142) ani v nařízení č. 2245/2002 nicméně neexistuje ustanovení obdobné článku 80 nařízení č. 207/2009, které by upravovalo postup zrušení rozhodnutí přijatých v oblasti (průmyslových) vzorů.
64 V rozsudcích ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise (T‑25/04, EU:T:2007:257, bod 97), a ze dne 18. září 2015, Deutsche Post v. Komise (T‑421/07 RENV, EU:T:2015:654, bod 47), vydaných ve věcech státní podpory, Tribunál poté, co konstatoval, že Komise nemůže zrušit své rozhodnutí na základě článku 9 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. 1999, L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), který upravuje pravomoc ke zrušení rozhodnutí Komise, zdůraznil, že možnost Komise zrušit rozhodnutí týkající se státní podpory není omezena na tuto jedinou situaci uvedenou v článku 9 tohoto nařízení, která je pouze zvláštním vyjádřením obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávního správního aktu, kterým byla vytvořena subjektivní práva, jeho autorem se zpětnou účinností. Tribunál doplnil, že takové zrušení může být uskutečněno vždy, a to za předpokladu, že orgán, který akt vydal, splní podmínky týkající se respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání osoby, které je akt určen a která mohla spoléhat na legalitu tohoto aktu.
65 Z rozsudků uvedených v bodě 64 výše tedy vyplývá, že i v případě, kdy normotvůrce upravil postup pro zrušení aktů orgánu tímto orgánem, může tento orgán akt zrušit na základě obecné právní zásady, která při splnění určitých podmínek umožňuje zrušení protiprávních správních aktů autorem aktu.
66 Navíc i když je pravda, jak zdůrazňuje žalobkyně, že článek 83 nařízení č. 207/2009 stanoví, že „[n]eobsahuje-li toto nařízení, prováděcí předpis, poplatkový řád nebo pravidla řízení před odvolacími senáty příslušné procesní ustanovení, přihlédne úřad k obecným procesním zásadám uznávaným v členských státech“ a že podle judikatury se toto ustanovení uplatní pouze v případě mezery či nejasnosti procesních ustanovení [viz rozsudek ze dne 13. září 2010, Travel Service v. OHIM – Eurowings Luftverkehrs (smartWings), T‑72/08, nezveřejněný, EU:T:2010:395, bod 76 a citovaná judikatura], ve zmíněném ustanovení se neuvádí, že pokud procesní ustanovení existuje, EUIPO nemůže tyto zásady zohlednit. V každém případě vzhledem k tomu, že pojem „zjevná procesní chyba“ není v žádném z výše uvedených nařízení definován, čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, není jednoznačný, a tudíž dostatečně jasný, aby vyloučil uplatnění článku 83 nařízení č. 207/2009.
67 Je proto třeba posoudit, zda v projednávané věci byly splněny podmínky, uvedené v bodě 60 výše, pro uplatnění obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávních správních aktů jejich autorem.
68 Co se týče dodržení přiměřené lhůty, je třeba podotknout, že přiměřenost lhůty pro zrušení aktu musí být posuzována v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2010, Bui Van v. Komise, T‑491/08 P, EU:T:2010:191, body 58 až 63).
69 V projednávané věcí byli účastníci řízení informováni dne 22. června 2016, tedy čtyři měsíce a čtrnáct dní poté, co bylo rozhodnutí ze dne 8. února 2016 přijato, o záměru odvolacího senátu toto rozhodnutí zrušit. Napadené rozhodnutí, které ruší rozhodnutí ze dne 8. února 2016, bylo navíc přijato dne 3. srpna 2016, tedy bezmála šest měsíců po přijetí rozhodnutí ze dne 8. února 2016.
70 Je tudíž třeba mít za to, že rozhodnutí ze dne 8. února 2016 bylo zrušeno v přiměřené lhůtě.
71 K dodržení zásady ochrany legitimního očekávání ohledně legality rozhodnutí ze dne 8. února 2016 je třeba uvést, že pokud byla podána žaloba na neplatnost rozhodnutí, nemůže mít osoba, které je toto rozhodnutí určeno, legitimní očekávání, že je toto rozhodnutí v souladu s právem, dokud unijní soud nepřijme konečné rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, CELF a ministre de la Culture et de la Communication, C‑199/06, EU:C:2008:79, bod 68).
72 Z judikatury nadto vyplývá, že v případě, že je zrušený akt stižen zjevnou protiprávností, měla mít osoba, které je tento akt určen, jakožto hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí pochybnosti o jeho legalitě, a nemůže se dovolávat legitimního očekávání ohledně jeho legality (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. června 1991, Cargill v. Komise, C‑248/89, EU:C:1991:264, bod 22, a ze dne 20. listopadu 2002, Lagardère a Canal+ v. Komise, T‑251/00, EU:T:2002:278, body 147 až 149).
73 EUIPO tvrdí, že jak uvedla vedlejší účastnice ve své žalobě na neplatnost ve věci T‑188/16, repowermap v. EUIPO – Repower (REPOWER), podané proti rozhodnutí ze dne 8. února 2016, nebylo toto rozhodnutí odůvodněno stran vztahu mezi spornou ochrannou známkou a výrobky a službami, na které se tato ochranná známka vztahuje, takže žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání ohledně jeho legality.
74 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění uvedená v čl. 75 první větě nařízení č. 207/2009 má tentýž rozsah jako povinnost zakotvená v čl. 296 druhém pododstavci SFEU a jejím cílem je jednak umožnit zúčastněným osobám seznámit se za účelem obrany jejich práv s důvody, pro které bylo opatření přijato, a jednak umožnit unijnímu soudu vykonat přezkum legality rozhodnutí [viz rozsudek ze dne 8. října 2015, Société des produits Nestlé v. OHIM (NOURISHING PERSONAL HEALTH), T‑336/14, nezveřejněný, EU:T:2015:770, bod 11 a citovaná judikatura].
75 Odvolací senát se mimoto nemusí vyjadřovat ke všem argumentům uváděným účastníky řízení. Stačí, aby uvedl skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 8. října 2015, (NOURISHING PERSONAL HEALTH), T‑336/14, nezveřejněný, EU:T:2015:770, bod 15 a citovaná judikatura).
76 Konečně je třeba též připomenout, že popisný charakter ochranné známky musí být posuzován jednak ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je zápis označení požadován, a jednak ve vztahu k jejímu vnímání relevantní veřejností, kterou tvoří spotřebitelé těchto výrobků či těchto služeb [viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2016, Smarter Travel Media v. EUIPO (SMARTER TRAVEL), T‑290/15, nezveřejněný, EU:T:2016:651, bod 25 a citovaná judikatura].
77 Vztah sporné ochranné známky k výrobkům a službám, na které se tato ochranná známka vztahuje, je tedy součástí právních úvah, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí týkajícího se popisného charakteru ochranné známky.
78 Rozhodnutí ze dne 8. února 2016 obsahuje pouze jediný bod, a sice bod 34, týkající se vztahu sporné ochranné známky a ostatních výrobků a služeb (viz bod 7 výše). Odvolací senát tyto výrobky a služby a jejich vlastnosti nijak nepopsal, a není tudíž možné pochopit, proč dospěl k závěru, že sporná ochranná známka není ve vztahu k těmto výrobkům a službám popisná.
79 Navíc v písemném odůvodnění odvolání předloženém odvolacímu senátu vedlejší účastnice podrobně vysvětlila, přibližně na pěti stranách, z jakého důvodu měla být sporná ochranná známka ve vztahu k ostatním výrobkům a službám považována za popisnou. Tak například tvrdila, že sporná ochranná známka je popisná pro výrobky „elektrická energie, včetně elektrické energie vyráběné pomocí bioplynu; elektrická energie vyráběná pomocí vody, větru a slunce“; spadající do třídy 4, jelikož slovo „repower“ může být chápáno jako účel těchto výrobků, kterým je opětovně dodat energii stroji, přístroji nebo jinému nástroji, který spotřebovává elektřinu. Vedlejší účastnice dále tvrdila, že je sporná ochranná známka popisná pro služby spočívající ve výrobě energie, které spadají do třídy 40, jelikož slovo „repower“ lze chápat jako zprovoznění nových zařízení pro výrobu energie nebo nahrazení neúčinných energetických zařízení, a že tato ochranná známka je popisná pro služby „rozvod energie; oborné poradenství týkající se přenosu (rozvodu) energie; poradenství v oblasti výše uvedených služeb“, spadající do třídy 39, jelikož tyto služby umožňují opětovně uvést do provozu nebo obnovit rozvod energie a zvyšují energetickou účinnost nebo výkonnost rozvodu energie. Z judikatury uvedené v bodě 75 výše sice vyplývá, že se odvolací senát nemusí vyjadřovat ke všem argumentům uváděným účastníky řízení. Nicméně bod 34 rozhodnutí ze dne 8. února 2016 zjevně neposkytuje dostačující odpověď na argumentaci vedlejší účastnice týkající se vztahu sporné ochranné známky k ostatním výrobkům a službám.
80 Kromě toho je pravda, že potvrdí-li odvolací senát v plném rozsahu rozhodnutí zrušovacího oddělení a s ohledem na funkční kontinuitu mezi zrušovacími odděleními a odvolacími senáty, kterou dokládá čl. 64 odst. 1 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 71 odst. 1 nařízení 2017/1001), toto rozhodnutí, jakož i jeho odůvodnění jsou součástí kontextu, ve kterém bylo rozhodnutí odvolacího senátu přijato, který je účastníkům řízení znám a umožňuje soudu vykonat v plném rozsahu přezkum legality, pokud jde o opodstatněnost posouzení odvolacího senátu [viz rozsudek ze dne 18. března 2015, Naazneen Investments v. OHIM – Energy Brands (SMART WATER), T‑250/13, nezveřejněný, EU:T:2015:160, bod 16 a citovaná judikatura]. Nicméně i za předpokladu, že by v projednávané věci bylo rozhodnutí zrušovacího oddělení dostatečně odůvodněno, nic to nemění na tom, že odvolací senát měl, alespoň stručně, odpovědět na podrobnou argumentaci vedlejší účastnice. Nadto je třeba dodat, že z rozhodnutí ze dne 8. února 2016 není zcela zřejmé, že odvolací senát potvrdil rozhodnutí zrušovacího oddělení v plném rozsahu.
81 Konečně žalobkyně nesprávně tvrdí, že se odvolací senát mohl spokojit s globálním odůvodněním. Soudní dvůr totiž upřesnil, že se taková možnost vztahuje pouze na výrobky a služby, které mezi sebou mají dostatečně přímou a konkrétní spojitost tak, aby tvořily dostatečně stejnorodou kategorii nebo skupinu výrobků či služeb (rozsudek ze dne 17. října 2013, Isdin v. Bial-Portela, C‑597/12 P, EU:C:2013:672, bod 27). Z napadeného rozhodnutí přitom explicitně ani implicitně nevyplývá, že by ostatní výrobky a služby tvořily dostatečně stejnorodou kategorii nebo skupinu výrobků či služeb ve smyslu rozsudku ze dne 17. října 2013, Isdin v. Bial-Portela (C‑597/12 P, EU:C:2013:672).
82 Skutečnost, že rozhodnutí ze dne 8. února 2016 bylo stran vztahu sporné ochranné známky a ostatních výrobků a služeb, nedostatečně odůvodněno, mělo tudíž u žalobkyně jakožto hospodářského subjektu postupujícího s řádnou péčí vyvolat pochybnosti ohledně jeho legality.
83 Navíc vzhledem k tomu, že je zrušení protiprávního rozhodnutí jeho autorem dovoleno jen při splnění určitých podmínek, nelze tvrdit, jak to činí žalobkyně, že je v rozporu se zásadami řádné správy, právní jistoty a překážky věci pravomocně rozsouzené, že kterákoliv instance může volně změnit předmět sporu v probíhajících řízeních.
84 Kromě toho obecná právní zásada, která umožňuje zrušení protiprávního rozhodnutí jeho autorem, je slučitelná se zásadou řádné správy. Jak bylo totiž opakovaně judikováno, je legitimní a v zájmu řádného vedení správy, aby byla provedena opravena chyb a opomenutí, jimiž je stiženo rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Socitrel a Companhia Previdente v. Komise, T‑413/10 a T‑414/10, EU:T:2015:500, bod 176 a citovaná judikatura).
85 Nadto, i když zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání vyžadují, aby ke zrušení protiprávního aktu došlo v přiměřené lhůtě a bylo přihlédnuto k tomu, v jakém rozsahu se dotyčná osoba případně mohla na legalitu aktu spoléhat, nic to nemění na tom, že takové zrušení je v zásadě povoleno (viz rozsudek ze dne 4. května 2006, Komise v. Spojené království, C‑508/03, EU:C:2006:287, bod 68 a citovaná judikatura).
86 Konečně je třeba připomenout, že k rozhodnutím odvolacích senátů se neváže překážka věci pravomocně rozsouzené, a to zejména proto, že řízení před EUIPO, jak bylo připomenuto v bodě 61 výše, jsou správní a nikoliv soudní povahy [v tomto smyslu viz obdobně rozsudek ze dne 8. prosince 2015, Giand v. OHIM – Flamagas (FLAMINAIRE), T‑583/14, nezveřejněný, EU:T:2015:943, bod 21].
87 Dále je třeba také připomenout, že skutečnost, že v okamžiku, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí ze dne 8. února 2016, bylo toto rozhodnutí předmětem žaloby ve věci T‑188/16, repowermap v. EUIPO – Repower (REPOWER), projednávané před Tribunálem, nebránilo jeho zrušení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Socitrel a Companhia Previdente v. Komise, T‑413/10 a T‑414/10, EU:T:2015:500, bod 187).
88 Z toho vyplývá, že podmínky stanovené judikaturou, která byla citována v bodě 60 výše, jsou v projednávané věci splněny.
89 I přes existenci jiného právního základu však pochybení při volbě právního základu způsobí zrušení dotyčného aktu, jestliže může mít důsledky pro jeho obsah, a to zejména tím, že postup použitelný pro jeho přijetí je stižen protiprávností (rozsudek ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, EU:T:2011:601, bod 41).
90 Judikatura týkající se obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávních správních aktů jejich autorem se zpětnou účinností, přitom nestanoví zvláštní postup pro zrušení takových aktů (rozsudek ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, EU:T:2011:601, bod 42).
91 Je tedy třeba dospět k závěru, že pochybení odvolacího senátu, pokud jde o volbu použitelného právního základu, neodůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí. Jakékoliv jiné řešení by kromě toho bylo stěží slučitelné se zásadou řádného výkonu spravedlnosti. Pokud by totiž bylo napadené rozhodnutí zrušeno z důvodu pochybení při volbě právního základu, musel by Tribunál zrušit také rozhodnutí ze dne 8. února 2016, které je stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění. To by znamenalo, že jednak by odvolací senát musel přijmout nové rozhodnutí v řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi repowermap.org a Repower ve věci sporné ochranné známky, které by bylo pravděpodobně totožné s rozhodnutím, které odvolací senát přijal dne 26. září 2016 v návaznosti na zrušení rozhodnutí ze dne 8. února 2016, a jednak by žalobkyně musela podat novou žalobu proti tomuto novému rozhodnutí.
92 Ani další argumenty žalobkyně nejsou přesvědčivé.
93 Zaprvé, co se týče argumentace, podle které článek 83 nařízení č. 207/2009 odkazuje na obecné zásady procesního práva členských států, a nikoliv na obecné zásady unijního práva, a podle které byl EUIPO povinen uvést obecné zásady vnitrostátního práva, a to na základě zásad, které se použijí ve všech členských státech bez výjimky, je třeba podotknout, že obecná právní zásada, podle které má správní orgán možnost opětovně posoudit a případně zrušit protiprávní správní akt, se zakládá na právních řádech členských států a byla uznána již v prvních rozsudcích Soudního dvora (rozsudky ze dne 12. července 1957, Algera a další v. Společné shromáždění, 7/56 a 3/57 až 7/57, EU:C:1957:7, s. 115 a 116; ze dne 22. března 1961, Snupat v. Vysoký úřad, 42/59 a 49/59, EU:C:1961:5, s. 160, a ze dne 13. července 1965, Lemmerz-Werke v. Vysoký úřad, 111/63, EU:C:1965:76, s. 852). Když došlo k jejímu uznání, Soudní dvůr a Tribunál existenci této zásady vycházející z právních řádů členských států opakovaně připomněly (rozsudky ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise, 14/81, EU:C:1982:76, bod 10; ze dne 5. prosince 2000, Gooch v. Komise, T‑197/99, EU:T:2000:282, bod 53; ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise, T‑25/04, EU:T:2007:257, bod 97, a ze dne 11. července 2013, BVGD v. Komise, T‑104/07 a T‑339/08, nezveřejněný, EU:T:2013:366, bod 63). Unijní soudy tedy měly konstantně za to, že je tato zásada uznávána ve vnitrostátních právních řádech členských států. Žalobkyně neuvádí žádný příklad členského státu, ve kterém by tato zásada nebyla uznávána. Tvrdí pouze, že například v Německu ze zásady devolutivního účinku vyplývá, že v případě opravného prostředku podaného u soudu nemá již předchozí instance tuto pravomoc. Tento argument nicméně nesouvisí s existencí zásady, podle které má správní orgán možnost opětovně posoudit, a případně zrušit individuální správní akt, ale týká se pouze podmínek, za nichž lze takové možnosti využít.
94 Zadruhé k argumentaci, podle níž takové zásady, jakými jsou zásady ochrany legitimního očekávání, řádné správy a právní jistoty, brání zrušení rozhodnutí, proti kterému byla podána žaloba u Tribunálu, jeho autorem, jelikož by dvě instance mohly dospět k opačnému závěru, je třeba podotknout, že dojde-li ke zrušení rozhodnutí odvolacího senátu, proti němuž byla podána žaloba k Tribunálu a řízení o ní probíhá, Tribunál rozhodne, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé. Neexistuje tedy žádné riziko, že by Tribunál dospěl k opačnému závěru než odvolací senát.
95 S ohledem na výše uvedené musí být tento žalobní důvod zamítnut.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku odůvodnění
96 Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát porušil svou povinnost uvést odůvodnění, neboť neposoudil argumenty, které mu byly předloženy. Tvrdí, že všechny argumenty, kterých se dovolává před Tribunálem, již uplatnila ve svém vyjádření v řízení před odvolacím senátem. Odvolací senát se přitom rozhodnutím rozšířeného odvolacího senátu v napadeném rozhodnutí nezabýval. Toliko konstatoval, že čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, je nadále použitelné a rozhodnutí ze dne 8. února 2016 je stiženo procesní chybou, a na ostatní argumenty neodpověděl.
97 EUIPO a vedlejší účastnice se k tomuto žalobnímu důvodu nevyjádřily.
98 Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací senát uvedl skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky napadeného rozhodnutí, ve smyslu judikatury citované v bodě 75 výše. Uvedl, že článek 80 nařízení č. 207/2009, dřívější znění, je nadále v platnosti, že má EUIPO povinnost svá rozhodnutí odůvodnit a zejména analyzovat důvody zamítnutí ve vztahu k výrobkům a službám, na které se sporná ochranná známka vztahuje, a rozhodnutí ze dne 8. února 2016 se zrušuje z důvodu, že je nedostatečně odůvodněno, což představuje zjevnou procesní chybu.
99 Odvolací senát nebyl povinen odpovědět na argument vycházející z rozhodnutí rozšířeného odvolacího senátu, který nebyl v projednávané věci relevantní.
100 Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.
101 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
102 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
103 Avšak čl. 135 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že v souladu s požadavky ekvity může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží. Podle čl. 135 odst. 2 téhož jednacího řádu může kromě toho Tribunál uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování, a to i před zahájením řízení.
104 Dále je třeba uvést, že Tribunál může uložit náhradu nákladů řízení orgánu, jehož rozhodnutí nebylo zrušeno, a to v důsledku vady tohoto rozhodnutí, která mohla vést žalobce k podání žaloby (viz rozsudek ze dne 9. září 2010, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑387/08, nezveřejněný, EU:T:2010:377, bod 177 a citovaná judikatura).
105 V projednávané věci neměla žalobkyně úspěch. Žalobkyně by však nemusela tuto žalobu podat a vedlejší účastnice by nemusela vstoupit do řízení, pokud by EUIPO nemuselo za účelem zrušení rozhodnutí ze dne 8. února 2016, které bylo nedostatečně odůvodněno, přijmout napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je navíc nesprávně založeno na čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, což mohlo vést žalobkyni k podání projednávané žaloby.
106 Tribunál má tudíž za to, že za okolností projednávané věci je důvodné rozhodnout, že EUIPO ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní a vedlejší účastnicí.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společnostmi Repower AG a repowermap.org.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. února 2018.
Podpisy.