Věc T‑727/16
Repower AG
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví
„Ochranná známka Evropské unie – Rozhodnutí odvolacího senátu, kterým se ruší dřívější rozhodnutí – Článek 80 nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní článek 103 nařízení (EU) 2017/1001] – Obecná právní zásada umožňující zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem“
Shrnutí – rozsudek Tribunálu (pátého senátu) ze dne 21. února 2018
1. Ochranná známka Evropské unie – Procesní ustanovení – Výmaz nebo zrušení – Pravomoc odvolacích senátů
(Nařízení Rady č. 207/2009, článek 65 a čl. 80 odst. 1 a 3)
2. Ochranná známka Evropské unie – Procesní ustanovení – Výmaz nebo zrušení – Podmínka – Zjevná procesní chyba – Nedostatečné odůvodnění – Vyloučení
(Nařízení Rady č. 207/2009, článek 80)
3. Ochranná známka Evropské unie – Procesní ustanovení – Odkaz na obecné zásady – Obecná zásada, která umožňuje zrušení protiprávních správních aktů jejich autorem se zpětnou účinností
(Nařízení Rady č. 207/2009)
4. Ochranná známka Evropské unie – Procesní ustanovení – Odkaz na obecné zásady – Obecná zásada, která umožňuje zrušení protiprávních správních aktů jejich autorem se zpětnou účinností – Soulad se zásadou řádné správy
(Nařízení Rady č. 207/2009)
5. Akty orgánů – Zrušení jejich autorem – Protiprávní akty – Podmínky
6. Ochranná známka Evropské unie – Procesní ustanovení – Odůvodnění rozhodnutí – Článek 75 první věta nařízení č. 207/2009 – Totožná oblast působnosti jako článek 296 SFEU
(Článek 296 SFEU; nařízení Rady č. 207/2009, čl. 75 první věta)
7. Akty orgánů – Volba právního základu – Pochybení – Zrušení aktu – Podmínky
1. Část A oddíl 6 bod 1.2. metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) stanoví, že „rozhodnutí o zrušení/výmazu vydává úsek nebo oddělení, které provedlo daný zápis nebo vydalo dané rozhodnutí, a [že] lze proti nim podat odvolání podle čl. 58 odst. 2 nařízení č. 207/2009“.
Je pravda, že tato ustanovení metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného úřadem, která se týkají pravomoci zrušit rozhodnutí, nezmiňují odvolací senáty. Takové pokyny nicméně představují pouze kodifikaci postupů, které má úřad sám v úmyslu uplatňovat. Jejich ustanovení jako taková tudíž nemohou mít přednost před ustanoveními nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie a č. 2868/95, kterým se provádí nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství, ani ovlivnit výklad těchto ustanovení unijním soudem. Naopak mají být vykládána v souladu s ustanoveními nařízení č. 207/2009 a č. 2868/95.
Z ustanovení metodických pokynů týkajících se průzkumu prováděného úřadem proto nelze dovozovat, že odvolací senáty nemají pravomoc zrušit svá rozhodnutí, neboť z čl. 80 odst. 3 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění, ve spojení s článkem 65 uvedeného nařízení, vyplývá, že pravomoc zrušit rozhodnutí, která je uvedena v odstavci 1 článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění, je přiznána i odvolacím senátům.
Nadto je nutné zdůraznit, že Tribunál již konstatoval, že skutečnost, že před ním probíhá řízení o žalobě proti rozhodnutí Komise v okamžiku, kdy Komise toto rozhodnutí sama zrušila, nebrání tomuto zrušení. Nic nenasvědčuje tomu, že by tomu mělo být jinak v případě rozhodnutí odvolacího senátu. Naopak je třeba mít za to, že pokud Tribunál poté, co bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího senátu, proti kterému byla u Tribunálu podána žaloba, rozhodne, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé, implicitně tím uznává, že odvolací senáty jsou oprávněny svá rozhodnutí zrušit a mohou tak učinit i poté, co proti nim byla podána žaloba k Tribunálu.
(viz body 39–41, 44)
2. Tribunál upřesnil, že procesní chyba ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie, dřívějšího znění, je chyba, která má procesní dopady. Tribunál rovněž zdůraznil, že meritorní přezkum, případně změnu rozhodnutí přijatého odvolacím senátem nelze provést v rámci článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění.
Kromě toho v rozsudku ze dne 22. listopadu 2011, mPAY24 v. OHIM – Ultra, T‑275/10, měl Tribunál za to, že oprava rozhodnutí odvolacího senátu, který v tomto rozhodnutí doplnil bod ohledně popisného charakteru sporné ochranné známky pro výrobky a služby, na které se tato známka vztahuje, se týkala samotné podstaty opraveného rozhodnutí. Tribunál z toho dovodil nejen to, že opravu nebylo možné přijmout na základě pravidla 53 nařízení č. 2868/95 (nyní čl. 102 odst. 1 nařízení 2017/1001), kterým se provádí nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství, které stanoví, že „lze opravit pouze gramatické chyby, chyby v psaní a zjevné nesprávnosti“, ale také to, že oprava nemohla být přijata na základě článku 80 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění, vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení, neboť nedošlo k žádné zjevné procesní chybě.
Ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. listopadu 2011, MPAY24, T‑275/10, měl bod, který přidal odvolací senát v opravě, doplnit odůvodnění opraveného rozhodnutí. Z výše uvedeného rozsudku tedy vyplývá, že doplněním odůvodnění rozhodnutí je dotčena samotná podstata takového rozhodnutí a nedostatečné odůvodnění nelze považovat za procesní chybu ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění.
Tento závěr není zpochybněn rozsudkem ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, kterého se dovolává Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO). V bodě 37 zmíněného rozsudku Tribunál uvedl, že porušení práv obhajoby představuje vadu, kterou je dotčeno řízení, které vedlo k přijetí rozhodnutí odvolacího senátu, a tudíž vadu, která může zpochybnit podstatu tohoto rozhodnutí. Tribunál z tohoto závěru a judikatury, podle které se pojem „zjevná nesprávnost“ nemůže vztahovat na vadu, která by mohla zpochybnit podstatu rozhodnutí, dovodil, že porušení práv obhajoby nepředstavuje zjevnou nesprávnost ve smyslu článku 39 nařízení č. 2245/2002, kterým se provádí nařízení č. 6/2002 o (průmyslových) vzorech Společenství, kterou lze opravit. Z bodu 37 rozsudku ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, proto nelze vyvodit žádný závěr ohledně toho, zda nedostatečné odůvodnění je či není „zjevnou procesní chybou“ ve smyslu čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění.
(viz body 55–58)
3. Vzhledem k tomu, že řízení před odvolacími senáty je správní povahy, mají jimi přijatá rozhodnutí správní povahu, a odvolací senáty tedy v zásadě mohou při zrušení svých rozhodnutí vycházet z obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem.
Je nicméně nutné určit, zda s ohledem na skutečnost, že v nařízení č. 207/2009 o ochranné známce Evropské unie existuje ustanovení týkající se zrušení rozhodnutí útvarů Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), lze při zrušení rozhodnutí odvolacího senátu z této obecné právní zásady vycházet.
Rozsudek ze dne 18. října 2011, Přepravky a koše, T‑53/10, kterého se úřad dovolává, na tuto otázku odpověď nedává. Je pravda, že v tomto rozsudku Tribunál nejprve konstatoval, že opravné rozhodnutí odvolacího senátu nebylo možné přijmout na základě článku 39 nařízení č. 2245/2002, kterým se provádí nařízení č. 6/2002 o (průmyslových) vzorech Společenství, a poté se zabýval tím, zda mohlo být toto rozhodnutí přijato na základě obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávního správního aktu jeho autorem se zpětnou účinností. V nařízení č. 6/2002 ani v nařízení č. 2245/2002 nicméně neexistuje ustanovení obdobné článku 80 nařízení č. 207/2009, které by upravovalo postup zrušení rozhodnutí přijatých v oblasti (průmyslových) vzorů.
V rozsudcích ze dne 12. září 2007, González y Díez v. Komise, T‑25/04, bod 97, a ze dne 18. září 2015, Deutsche Post v. Komise, T‑421/07, RENV, bod 47, vydaných ve věcech státní podpory, Tribunál poté, co konstatoval, že Komise nemůže zrušit své rozhodnutí na základě článku 9 nařízení č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 SFEU, který upravuje pravomoc ke zrušení rozhodnutí Komise, zdůraznil, že možnost Komise zrušit rozhodnutí týkající se státní podpory není omezena na tuto jedinou situaci uvedenou v článku 9 tohoto nařízení, která je pouze zvláštním vyjádřením obecné právní zásady, která umožňuje zrušení protiprávního správního aktu, kterým byla vytvořena subjektivní práva, jeho autorem se zpětnou účinností. Tribunál doplnil, že takové zrušení může být uskutečněno vždy, a to za předpokladu, že orgán, který akt vydal, splní podmínky týkající se respektování přiměřené lhůty a legitimního očekávání osoby, které je akt určen a která mohla spoléhat na legalitu tohoto aktu.
Z rozsudků uvedených v předchozím odstavci tedy vyplývá, že i v případě, kdy normotvůrce upravil postup pro zrušení aktů orgánu tímto orgánem, může tento orgán akt zrušit na základě obecné právní zásady, která při splnění určitých podmínek umožňuje zrušení protiprávních správních aktů autorem aktu.
Navíc i když je pravda, že článek 83 nařízení č. 207/2009 stanoví, že „[n]eobsahuje-li toto nařízení, prováděcí předpis, poplatkový řád nebo pravidla řízení před odvolacími senáty příslušné procesní ustanovení, přihlédne úřad k obecným procesním zásadám uznávaným v členských státech“ a že podle judikatury se toto ustanovení uplatní pouze v případě mezery či nejasnosti procesních ustanovení [viz rozsudek ze dne 13. září 2010, Travel Service v. OHIM – Eurowings Luftverkehrs (smartWings), T‑72/08, nezveřejněný, bod 76 a citovaná judikatura], ve zmíněném ustanovení se neuvádí, že pokud procesní ustanovení existuje, nemůže úřad tyto zásady zohlednit. V každém případě vzhledem k tomu, že pojem „zjevná procesní chyba“ není v žádném z výše uvedených nařízení definován, čl. 80 odst. 1 nařízení č. 207/2009, dřívějšího znění, není jednoznačný, a tudíž dostatečně jasný, aby vyloučil uplatnění článku 83 nařízení č. 207/2009.
(viz body 61–66)
4. Obecná právní zásada, která umožňuje zrušení protiprávního rozhodnutí jeho autorem, je slučitelná se zásadou řádné správy. Jak bylo totiž opakovaně judikováno, je legitimní a v zájmu řádného vedení správy, aby byla provedena oprava chyb a opomenutí, jimiž je stiženo rozhodnutí.
Nadto, i když zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání vyžadují, aby ke zrušení protiprávního aktu došlo v přiměřené lhůtě a bylo přihlédnuto k tomu, v jakém rozsahu se dotyčná osoba případně mohla na legalitu aktu spoléhat, nic to nemění na tom, že takové zrušení je v zásadě povoleno.
Konečně je třeba připomenout, že k rozhodnutím odvolacích senátů se neváže překážka věci pravomocně rozsouzené, a to zejména proto, že řízení před Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) jsou správní, a nikoliv soudní povahy.
(viz body 84–86)
5. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 72)
6. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 74, 75)
7. Viz znění rozhodnutí.
(viz bod 89)