ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

14. července 2016 (*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Evropský trh s námořními palivovými hadicemi – Dohody o stanovení cen, rozdělení trhu a výměna citlivých obchodních informací – Přičitatelnost protiprávního jednání – Zásada hospodářské návaznosti – Zásada osobní odpovědnosti – Pokuty – Přitěžující okolnosti – Úloha vůdce – Horní hranice 10 % – Plná jurisdikce“

Ve věci T‑146/09 RENV,

Parker Hannifin Manufacturing Srl, dříve Parker ITR Srl, se sídlem v Corsico (Itálie),

Parker-Hannifin Corp., se sídlem v Mayfield Heights, Ohio (Spojené státy americké),

zastoupené B. Amorym, F. Marchini Camia a É. Barbierem de La Serre, avocats,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené V. Bottkou, S. Noëm a R. Sauerem, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující ke zrušení rozhodnutí Komise C(2009) 428 final, ze dne 28. ledna 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39406 – Námořní palivové hadice), v rozsahu, v němž se uvedené rozhodnutí týká žalobkyň, a podpůrně návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující ke zrušení nebo k podstatnému snížení pokuty, která byla žalobkyním uložena v uvedeném rozhodnutí,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení S. Frimodt Nielsen (zpravodaj), předseda, J. Schwarcz a A. M. Collins, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Junius rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. února 2016,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Tato věc spadá do rámce sporu týkajícího se kartelové dohody o námořních palivových hadicích, za kterou Evropská komise uložila sankce v rozhodnutí C(2008) 428 final ze dne 28. ledna 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39406 – námořní palivové hadice) (dále jen „napadené rozhodnutí“).

2        Napadené rozhodnutí bylo určeno jedenácti společnostem, včetně společnosti Bridgestone Corporation a společnosti Bridgestone Industrial Limited (dále jen společně „Bridgestone“), společnosti The Yokohama Rubber Company Limited (dále jen „Yokohama“), společnosti Dunlop Oil & Marine Limited (dále jen „DOM“), první žalobkyně, společnosti Parker ITR Srl (nyní Parker Hannifin Manufacturing Srl, dále jen „Parker ITR“), druhé žalobkyně, společnosti Parker‑Hannifin Corp (dále jen „Parker‑Hannifin“) a společnosti Manuli Rubber Industries SpA (dále jen „Manuli“).

3        V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že od roku 1986 do roku 2007 se skupina podniků činná v odvětví námořních palivových hadic účastnila celosvětové kartelové dohody a uložila uvedeným podnikům pokuty v celkové výši 131 000 000 eur.

4        Společnost ITR Rubber (nyní Parker ITR), založená dne 27. června 2001 její mateřskou společností ITR SpA, v rámci skupiny Saiag, byla činná v odvětví námořních palivových hadic ode dne 1. ledna 2002, přičemž k tomu datu na ni společnost ITR převedla svá aktiva v uvedeném odvětví s cílem prodat je dále společnosti Parker-Hannifin v rámci skupiny Parker. Prodej společnosti ITR Rubber společnosti Parker-Hannifin nabyl účinnosti dne 31. ledna 2002.

5        V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že v projednávaném případě je třeba nepoužít zásadu osobní odpovědnosti a uplatnit zásadu hospodářské návaznosti, jelikož společnost Parker ITR byla hospodářským nástupcem činnosti společností ITR a Saiag SpA spojené s námořními palivovými hadicemi, a tudíž musí být považována za odpovědnou za protiprávní jednání, kterého se společnosti ITR a Saiag dopustily před dnem 1. ledna 2002, což je datum, ke kterému na ní byla převedena aktiva v odvětví námořních palivových hadic. Společnost Parker‑Hannifin byla považována za společně a nerozdílně odpovědnou za jednání společnosti Parker ITR od data získání posledně uvedené společnosti, tedy ode dne 31. ledna 2002. Komise měla za to, že společnost Parker ITR byla odpovědná za protiprávní jednání v období od 1. dubna 1986 do 2. května 2007 a uložila jí pokutu ve výši 25 610 000 eur, za kterou byla společnost Parker-Hannifin shledána společně a nerozdílně odpovědnou ve výši 8 320 000 eur.

6        Dne 9. dubna 2009 podaly společnosti Parker ITR a Parker-Hannifin k Tribunálu žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká, a podpůrně na snížení uložené pokuty.

7        V rozsudku ze dne 17. května 2013, Parker ITR a Parker-Hannifin v. Komise (T‑146/09, dále jen „rozsudek Tribunálu“, EU:T:2013:258), měl Tribunál za to, že zásada hospodářské návaznosti se nevztahuje na situace, jako je situace v projednávané věci, a že je třeba uplatnit zásadu osobní odpovědnosti. Tribunál tedy měl za to, že v projednávaném případě podnik účastnící se na kartelové dohodě, a sice společnost Saiag SpA a její dceřiná společnost ITR, převedl část svých činností na třetí nezávislou osobu, tedy společnost Parker-Hannifin, přičemž založení společnosti ITR Rubber a převod aktiv společnosti ITR na společnost ITR Rubber v podstatě sestával z převodu úseku kaučukových hadic na dceřinou společnost s cílem postoupit dceřinou společnost společnosti Parker-Hannifin (bod 115 rozsudku Tribunálu). Neexistuje přitom žádná vazba mezi převodcem, společností Saiag nebo společností ITR, a nabyvatelem, společností Parker-Hannifin (bod 116 rozsudku Tribunálu). Naproti tomu na základě zásady osobní odpovědnosti přísluší Komisi konstatovat, že společnost ITR a společnost Saiag byly odpovědné za protiprávní jednání do 1. ledna 2002, a tudíž nemůže uplatňovat odpovědnost společnosti ITR Rubber (nyní Parker ITR) za období před uvedeným datem (body 118 a 119 rozsudku Tribunálu). Tribunál zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatovalo účast společnosti Parker ITR na protiprávním jednání v období před dnem 1. ledna 2002 a pokuta uložená společnosti Parker ITR byla stanovena ve výši 6 400 000 eur, za kterou byla společnost Parker‑Hannifin společně a nerozdílně odpovědná do výše 6 300 000 eur.

8        Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 1. srpna 2013 podala Komise kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu.

9        Soudní dvůr měl v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin (C‑434/13 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2014:2456) v podstatě za to, že Tribunál nesprávně spojil dvě různé transakce, když zohlednil pouze převod společnosti ITR Rubber společnosti Parker‑Hannifin, zatímco předtím proběhl v rámci skupiny převod aktiv společnosti ITR na společnost ITR Rubber, což bylo relevantní pro účely uplatnění zásady hospodářské návaznosti (body 46, 49 a 54 rozsudku o kasačním opravném prostředku). Tato zásada se podle Soudního dvora uplatní na základě strukturálních vazeb, které společnost ITR měla ke své 100% vlastněné dceřiné společnosti ITR Rubber v okamžiku, kdy na posledně uvedenou převedla svá aktiva (bod 55 rozsudku o kasačním opravném prostředku). Soudní dvůr nicméně uvedl, že situace hospodářské návaznosti může být vyloučena z důvodu chybějících skutečných vazeb mezi společnostmi ve formě rozhodujícího vlivu společnosti ITR SpA na společnost ITR Rubber, což nebylo v řízení v prvním stupni předmětem přezkumu (body 56 a 65 rozsudku o kasačním opravném prostředku). Soudní dvůr tedy zrušil body 1 až 3 výroku rozsudku Tribunálu a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o opodstatněnosti žaloby.

10      Podrobný popis skutkových okolností sporu, zejména ohledně odvětví námořních palivových hadic, historie žalobkyň, správního řízení a napadeného rozhodnutí je uveden v bodech 1 až 34 rozsudku Tribunálu a v bodech 6 až 17 rozsudku o kasačním opravném prostředku.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

11      Po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku a v souladu s čl. 118 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 byla věc přidělena šestému senátu Tribunálu.

12      Vzhledem k překážce na straně jednoho člena šestého senátu určil předseda Tribunálu jiného soudce pro doplnění senátu.

13      Tribunál (šestý senát) se na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 svého jednacího řádu vyzval Komisi, aby předložila určité dokumenty. Komise této žádosti ve stanovené lhůtě vyhověla.

14      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 24. února 2016.

15      Žalobkyně navrhují, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž konstatuje odpovědnost společnosti Parker ITR za protiprávní jednání ode dne 1. dubna 1986 do dne 31. ledna 2002;

–        podstatně snížil výši pokuty, která jim byla uložena;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

16      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu na neplatnost v plném rozsahu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení vynaložených ve věcech T‑146/09, C‑434/13 P a T‑146/09 RENV.

 Právní otázky

 K rozsahu žaloby po jejím vrácení

 Argumenty účastnic řízení

17      Žalobkyně tvrdí, že při rozhodování o vrácené věci musí Tribunál rozhodnout o všech jimi vznesených důvodech neplatnosti, které se odrazily v některé části výroku rozsudku zrušeného Soudním dvorem, včetně těch, které byly v prvním stupni zamítnuty jako neúčinné, nebo těch, kterým nebylo vyhověno pouze v důsledku přijetí žalobního důvodu, který musí být po vrácení věci znovu přezkoumán.

18      Žalobkyně mimoto ve svých vyjádřeních uvádějí, že berou zpět svůj druhý, třetí, čtvrtý, sedmý a devátý žalobní důvod.

19      Komise tvrdí, že Tribunál nemá v rámci projednávání věci po vrácení provádět de novo posouzení tvrzení, která nebyla vznesena v rámci původní žaloby, nebo která byla z meritorního hlediska Tribunálem zamítnuta a nebyla předmětem kasačního opravného prostředku, zejména tvrzení týkající se prahové hodnoty 10 % obratu v rámci osmého žalobního důvodu. Mimoto tvrdí, že nový přezkum je v rámci řízení po vrácení věci vyloučen v rozsahu, v němž se týká bodů, o kterých Soudní dvůr rozhodl s konečnou platností v rozsudku o kasačním opravném prostředku.

 Závěry Tribunálu

20      Především je třeba uvést, jak bylo uvedeno v bodě 18 výše, že žalobkyně vzaly zpět druhý, třetí, čtvrtý, sedmý a devátý žalobní důvod.

21      Dále je třeba připomenout, že na základě článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na Tribunál na základě čl. 53 prvního pododstavce uvedeného statutu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a věc je vrácena Tribunálu, aby rozhodl ve sporu, je Tribunál vázán právním názorem obsaženým v rozhodnutí Soudního dvora.

22      Na základě rozhodnutí Soudního dvora o zrušení a vrácení věci Tribunálu má posledně zmíněný na základě rozsudku Soudního dvora znovu rozhodnout podle článku 215 jednacího řádu o žalobních důvodech vznesených žalobcem směřujících ke zrušení rozhodnutí, s výjimkou těch částí výroku, jež nebyly Soudním dvorem zrušeny, jakož i odůvodnění, jež jsou nezbytným podkladem těchto nezrušených částí, které tedy nabývají právní moci (rozsudek ze dne 14. září 2011, Marcuccio v. Komise, T‑236/02, EU:T:2011:465, bod 83).

23      V projednávaném případě Soudní dvůr rozsudkem o kasačním opravném prostředku zrušil body 1 až 3 výroku rozsudku Tribunálu, vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o opodstatněnosti žaloby, a určil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Po vrácení věci Soudním dvorem tudíž přísluší Tribunálu, aby rozhodl – přičemž je vázán právním názorem obsaženým v rozsudku o kasačním opravném prostředku – o všech žalobních důvodech vznesených žalobkyněmi na podporu jejich žaloby v rozsahu, v němž představují základ bodů 1 až 3 výroku rozsudku Tribunálu, které byly zrušeny Soudním dvorem.

24      V tomto ohledu z rozsudku Tribunálu plyne, že body 1 až 3 jeho výroku se zakládají na tom, že Tribunál přijal první část prvního žalobního důvodu a pátý a šestý žalobní důvod vznesený žalobkyní, jakož i na protiprávnostech zjištěných při přezkumu uvedených důvodů.

25      Konečně ohledně osmého důvodu je třeba uvést, že v rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr odmítl jako nepřípustnou argumentaci žalobkyň zpochybňující posouzení provedené Tribunálem ve vztahu k osmému žalobnímu důvodu, protože proti takovému posouzení nepodaly samostatným podáním vzájemný kasační opravný prostředek, odlišený od jejich repliky.

26      V bodech 94 až 97 rozsudku o kasačním opravném prostředku totiž bylo konstatováno následující:

„94.      V bodě 228 napadeného rozsudku dále Tribunál rozhodl, že osmý žalobní důvod je neopodstatněný v rozsahu, v němž se týká období protiprávního jednání po 1. lednu 2002, včetně období od 1. do 31. ledna 2002, během kterého ITR Rubber ještě nepatřila do skupiny Parker‑Hannifin.

95.      Posouzení Tribunálu se odráží v metodě výpočtu, kterou použil při přepočtu výše pokuty uložené společnosti Parker ITR, jakož i v bodě 3 výroku napadeného rozsudku, kde nerozlišoval mezi obdobím od 1. do 31. ledna 2002 a obdobím po tomto datu.

96.      Je proto třeba konstatovat, že Tribunál v rámci osmého žalobního důvodu přezkoumal právní otázku vznesenou společnostmi Parker ITR a Parker‑Hannifin a rozhodl o ní tak, že jejich argumentaci zamítl.

97.      Za těchto podmínek vzhledem k tomu, že odpůrkyně v řízení o kasačním opravném prostředku nepodaly, jak vyžaduje čl. 176 odst. 2 jednacího řádu, vedlejší kasační opravný prostředek samostatným podáním odděleným od kasační odpovědi, který by směřoval proti posouzení Tribunálu ohledně osmého důvodu jejich žaloby, musí být jejich argumentace týkající se použití čl. 23 odst. 1 nařízení č. 1/2003 odmítnuta jako nepřípustná.“

27      S ohledem na posouzení provedené Soudním dvorem zejména v bodě 97 rozsudku o kasačním opravném prostředku v rozsahu, v němž byl osmý žalobní důvod v rozsudku Tribunálu odmítnut pro období po dni 1. ledna 2002, musí být tento prvek uvedeného rozsudku, který nebyl předmětem vzájemného kasačního opravného prostředku a nebyl tudíž Soudním dvorem zrušen, považován za pravomocný.

28      Nicméně v bodě 228 rozsudku Tribunálu uvedený soud zamítl jako neúčinný osmý žalobní důvod, protože první žalobní důvod přijal, pokud jde o období před dnem 1. ledna 2002, a nepřezkoumal námitky vycházející z porušení zásady osobní odpovědnosti a zásady proporcionality a z nedostatku odůvodnění ve vztahu k uvedenému období.

29      Mimoto je třeba konstatovat, že v rozsudku Tribunálu je posouzení osmého důvodu ve vztahu k období protiprávního jednání před dnem 1. ledna 2002 založeno na přijetí prvního žalobního důvodu a že toto přijetí – jak plyne zejména z bodů 253 a 255 uvedeného rozsudku – představuje nezbytný základ pro body 1 až 3 výroku uvedeného rozsudku, které byly zrušeny Soudním dvorem.

30      Nelze tedy mít za to, že Tribunál meritorně posoudil osmý žalobní důvod ve vztahu k období před dnem 1. ledna 2002.

31      Je tudíž třeba přezkoumat osmý žalobní důvod vznesený žalobkyněmi ve vztahu k období před dnem 1. ledna 2002.

32      S ohledem na předcházející úvahy má Tribunál rozhodnout o opodstatněnosti žaloby po vrácení věci a rozhodnout o prvním, pátém, šestém a – za podmínek popsaných v bodě 31 výše – o osmém žalobním důvodu.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, který se týká nesprávného přičtení odpovědnosti společnosti Parker ITR na základě období protiprávního jednání před dnem 1. ledna 2002

33      První žalobní důvod vznesený žalobkyněmi se dělí na tři části, přičemž první se týká porušení zásady osobní odpovědnosti, druhá se týká zneužití pravomoci a obcházení článku 25 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) a třetí se týká porušení zásady rovného zacházení a povinnosti odůvodnění.

34      Komise zpochybňuje argumentaci, kterou žalobkyně podpírají první žalobní důvod.

 K přípustnosti argumentů ohledně odůvodnění týkajícího se vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber

35      V rámci první části prvního žalobního důvodu, která se týká porušení zásady osobní odpovědnosti, žalobkyně zejména uplatňují nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně použití zásady hospodářské návaznosti na základě vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, které byly poprvé uvedeny v napadeném rozhodnutí, a to tím spíše, že se takové použití odchyluje od předchozí rozhodovací praxe Komise, která uplatňovala zásadu osobní odpovědnosti.

36      Komise uvádí, že taková argumentace vznesená žalobkyněmi v rámci vyjádření k žalobě po vrácení věci představuje nový žalobní důvod vložený do původně vzneseného žalobního důvodu, který mění jeho obsah, a není tedy přípustný.

37      První žalobní důvod, jak byl uveden v žalobě, neobsahoval žádný odkaz na nedostatek odůvodnění, pokud jde konkrétně o použití – ze strany Komise – zásady hospodářské návaznosti v důsledku vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber.

38      Je však třeba na jedné straně připomenout, že porušení povinnosti uvést odůvodnění představuje nepominutelný důvod, který musí být přezkoumán i bez návrhu a jehož přezkum lze provést kdykoli v průběhu řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C‑341/06 P a C‑342/06 P, EU:C:2008:375, body 48 až 50).

39      Na druhé straně je třeba uvést, že žalobkyně v rámci třetí části prvního žalobního důvodu uplatnily porušení povinnosti uvést odůvodnění ohledně přičtení společnosti ITR Rubber odpovědnosti za období protiprávního jednání před dnem 1. ledna 2002 na základě zásady hospodářské návaznosti, neboť Komise se odchýlila od své předchozí rozhodovací praxe spočívající v uplatňování zásady osobní odpovědnosti. Pokud jde o argumenty předložené žalobkyněmi ve vyjádření po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku, týkající se nedostatku odůvodnění uplatnění zásady hospodářské návaznosti na základě vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, lze mít za to, že šířeji souvisí s argumenty předloženými v rámci třetí části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění a že je rozvíjejí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. dubna 2010, Gütermann a Zwicky v. Komise, T‑456/05 a T‑457/05, EU:T:2010:168, bod 199).

40      Za těchto okolností je třeba uvedené argumenty považovat za přípustné v rozsahu, v němž se pojí se třetí částí prvního žalobního důvodu, v jehož rámci je třeba je přezkoumat.

 K přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané společností ITR v období před dnem 1. ledna 2002 společnosti Parker ITR

41      V rámci první části prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise se dopustila nesprávného právního posouzení, když společnosti Parker ITR přičetla odpovědnost za protiprávní jednání spáchané společností ITR v období před dnem 1. ledna 2002, tedy než se společnost Parker ITR stala činnou v odvětví námořních palivových hadic, a to na základě zásady hospodářské návaznosti a při porušení zásady osobní odpovědnosti.

–       K uplatnění zásady hospodářské návaznosti

42      Je třeba připomenout, že v bodě 46 rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr rozhodl takto:

„46.      […] [J]e třeba konstatovat, že Tribunál tím, že v bodě 116 napadeného rozsudku vyloučil, že by se zásada hospodářské návaznosti mohla použít tehdy, když jako v projednávaném případě neexistuje žádná strukturální vazba mezi převodcem, a sice Saiag […], nebo její dceřinou společností ITR […], a nabyvatelem, identifikovaným jako Parker-Hannifin, ve svém posouzení sloučil dvě odlišné transakce. Tribunál opomenul zohlednit skutečnost, že ITR […] nejprve převedla své činnosti v odvětví námořních palivových hadic na jednu ze svých dceřiných společností a až potom převedla tuto dceřinou společnost na Parker‑Hannifin.“

43      V bodech 50 až 53 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl Soudní dvůr ohledně uplatnění zásady hospodářské návaznosti následující úvahy:

„50.      […] [P] pro účely prokázání situace hospodářské návaznosti musí být dnem rozhodným pro posouzení, zda došlo k převodu aktiv uvnitř skupiny nebo mezi nezávislými podniky, den samotného převodu aktiv.

51.      I když je nezbytné, aby k tomuto datu existovaly mezi převodcem a nabyvatelem strukturální vazby umožňující mít za to, že v souladu se zásadou osobní odpovědnosti tvoří dvě jednotky jeden podnik, není s ohledem na účel sledovaný zásadou hospodářskou návaznosti vyžadováno, aby tyto vazby přetrvávaly během celého zbývajícího období protiprávního jednání nebo až do přijetí rozhodnutí sankcionujícího protiprávní jednání. […]

52.      Stejně tak a pro stejné důvody není nezbytné, aby strukturální vazby umožňovaly prokázat situaci hospodářské návaznosti přetrvávající po minimální dobu, která může být v každém případě definována jen v jednotlivých případech a retroaktivně.

53.      Pokud jde […] o zohlednění cíle sledovaného převodem činností, aby se vyvodil závěr o existenci hospodářské návaznosti, zásada právní jistoty vede rovněž k tomu, že je třeba jako irelevantní vyloučit okolnost, uvedenou v bodě 115 napadeného rozsudku, že nabyvatel byl založený a obdržel aktiva pro účely následného převodu na nezávislou třetí osobu. Skutečnost, že by se hospodářské důvody k vytvoření dceřiné společnosti zohlednily jakožto víceméně dlouhodobě sledované cíle převodu této dceřiné společnosti na třetí podnik, by totiž při provádění zásady hospodářské návaznosti vedla k subjektivním faktorům, které jsou neslučitelné s transparentním a předvídatelným použitím této zásady.“

44      V bodech 54 až 56 rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr dospěl k závěru, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl uplatnit zásadu hospodářské návaznosti:

„54.      Pokud jde […] o tvrzení uvedené v bodě 116 napadeného rozsudku, podle kterého měla Komise za podmínek projednávaného případu přičíst bývalým provozovatelům odpovědnost za protiprávní jednání, ke kterému došlo před převodem činností, je třeba uvést, že patří do rámce nesprávného posouzení, kterým Tribunál od počátku vyloučil existenci hospodářské návaznosti. Nic to nemění na tom, že je ustálenou judikaturou, že pokud se taková situace prokáže, skutečnost, že jednotka, jež se dopustila protiprávního jednání, stále existuje, nebrání sama o sobě uložení sankce jednotce, na niž převedla své hospodářské činnosti […].

55.      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 115 a 116 napadeného rozsudku rozhodl, aniž zohlednil vazby existující mezi společnostmi ITR […] a ITR Rubber ke dni převodu činností, ke kterému došlo mezi těmito dvěma jednotkami, že situace hospodářské návaznosti byla v projednávaném případě vyloučena, jelikož chyběly strukturální vazby mezi převodcem a nabyvatelem, kteří byli identifikováni jako Saiag […] nebo ITR […] a Parker-Hannifin.

56      Takové pochybení by však mohlo být irelevantní v tom případě, kdy by se měla situace hospodářské návaznosti v každém případě vyloučit z důvodu chybějících skutečných vazeb mezi společnostmi ITR […] a ITR Rubber. Právě z tohoto pohledu je třeba analyzovat argument odpůrkyní v řízení o kasačním opravném prostředku, podle kterého Tribunál právem vyloučil situaci hospodářské návaznosti, jelikož Komise ve sporném rozhodnutí opomenula ověřit, zda byla ITR Rubber skutečně kontrolována společností ITR […].“

45      Zaprvé z předcházejících úvah plyne, že pro účely přezkumu přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané společností ITR v období před dnem 1. ledna 2002 je třeba zohlednit převod v rámci skupiny činností v odvětví námořních palivových hadic ze společnosti ITR na společnost ITR Rubber.

46      Zadruhé z rozsudku o kasačním opravném prostředku plyne, že datem, které je třeba zohlednit pro účely posouzení, zda je třeba uplatnit zásadu hospodářské návaznosti, je datum převodu dotčených činností.

47      Zatřetí z úvah Soudního dvora v rozsudku o kasačním opravném prostředku plyne, že není třeba zohlednit účel převodu činností týkajících se námořních palivových hadic ze skupiny Saiag a její dceřiné společnosti ITR na společnost Parker-Hannifin ze skupiny Parker prostřednictvím převedení uvedených činností na dceřinou společnost, tedy založením společnosti ITR Rubber. Podle Soudního dvora totiž cíl a hospodářské odůvodnění takové transakce nejsou relevantní.

48      Začtvrté z toho plyne, že po převodu činností v rámci skupiny mezi společností ITR a její 100% vlastněnou dceřinou společností ITR Rubber nemohlo v projednávané věci být vyloučeno použití zásady hospodářské návaznosti, vzhledem ke strukturálním vazbám mezi oběma společnostmi ke dni uvedeného převodu, tedy ke dni 1. ledna 2002.

49      Konečně z úvah Soudního dvora plyne, že navzdory strukturálním vazbám mezi společnostmi ITR a ITR Rubber by uplatnění zásady hospodářské návaznosti mohlo být v projednávaném případě vyloučeno z důvodu neexistence skutečné kontroly společnosti ITR nad společností ITR Rubber ve formě rozhodujícího vlivu, který musí být považován za prokázaný, pokud společnost Parker ITR a Parker-Hannifin nevyvrátí domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber ke dni dotčeného převodu v rámci skupiny Saiag, tedy ke dni 1. ledna 2002.

–       K domněnce skutečného výkonu rozhodujícího vlivu

50      V bodě 370 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že k datu převodu protiprávních činností ze společnosti ITR na společnost ITR Rubber byly obě společnosti spojeny hospodářskou vazbou mezi mateřskou společností a 100% vlastněnou dceřinou společností a byly součástí téhož podniku. Žalobkyně existenci uvedených strukturálních vazeb nezpochybňují.

51      V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 62 rozsudku o kasačním opravném prostředku zdůraznil, že žalobkyním přísluší vyvrátit vyvratitelnou domněnku o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber předložením důkazních prostředků dostačujících k prokázání, že se dceřiná společnost chovala na trhu samostatně.

52      Soudní dvůr totiž v bodech 65 a 66 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když pro účely ověření, zda Komise v projednávaném případě uplatnila zásadu hospodářské návaznosti správně, neprovedl přezkum důkazů předložených žalobkyněmi ohledně existence či neexistence skutečných vazeb ve formě rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber.

53      Tudíž je třeba v rámci projednávané žaloby po vrácení věci Tribunálu přezkoumat, zda důkazy předložené žalobkyněmi dostačují k prokázání, že se dceřiná společnost ITR Rubber na trhu chovala samostatně.

54      Tribunál má tento přezkum provést pro účely přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání spáchané mateřskou společností, tedy ITR, její dceřiné společnosti ITR Rubber, s ohledem na judikaturu připomenutou Soudním dvorem v bodě 58 rozsudku o kasačním opravném prostředku. Z ustálené judikatury přitom plyne, že ve zvláštním případě, kdy mateřská společnost vlastní veškerý nebo téměř veškerý kapitál své dceřiné společnosti, která porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na svou dceřinou společnost. V takové situaci, pro to, aby mohla být uvedená domněnka považována za splněnou, stačí, aby Komise prokázala, že celý nebo téměř celý základní kapitál dceřiné společnosti vlastní její mateřská společnost. Je však vyvratitelná a je na entitách, které dotčenou domněnku hodlají vyvracet, aby předložily jakýkoli důkazní prostředek vztahující se k hospodářským, organizačním a právním vztahům, které dceřinou společnost pojí s mateřskou společností a o jejichž povaze se domnívají, že prokazuje, že dceřiná a mateřská společnost netvoří jedinou hospodářskou jednotku, ale že se dceřiná společnost chová na trhu samostatně (viz rozsudky ze dne 10. září 2009, Akzo Nobel a další v. Komise, C‑97/08 P, EU:C:2009:536, bod 60 a citovaná judikatura, a ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise, C‑508/11 P, EU:C:2013:289, bod 47 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 18. července 2013, Schindler Holding a další v. Komise, C‑501/11 P, EU:C:2013:522, body 105 až 111).

–       K vyvrácení domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu

55      Žalobkyně s ohledem na následující skutečnosti uplatňují neexistenci rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber.

56      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že od svého založení dne 27. června 2001 až do dne 1. ledna 2002 společnost ITR Rubber nevykonávala žádnou hospodářskou činnost, takže v uvedeném období na ni společnost ITR nemohla mít žádný rozhodující vliv či jakkoli ovlivňovat její obchodní směřování.

57      V tomto ohledu stačí uvést, jak plyne zejména z bodu 56 a následujících rozsudku o kasačním opravném prostředku a jak samy žalobkyně v průběhu jednání uznaly, že datem, které je třeba zohlednit pro posouzení existence situace hospodářské návaznosti, je datum převodu činností společnosti ITR na společnost ITR Rubber. Argumenty týkající se období před uvedeným převodem vznesené žalobkyněmi jsou tudíž neúčinné.

58      Žalobkyně připouští, že od převodu činností společnosti ITR na společnost ITR Rubber, k němuž došlo dne 1. ledna 2002, posledně uvedená pokračovala v běžné hospodářské činnosti a tedy vykonávala činnosti, které na ní byly převedeny.

59      Zadruhé žalobkyně tvrdí, že na základě článku 7.21 smlouvy o převodu na společnost Parker‑Hannifin, v období od 1. ledna 2002 do 31. ledna 2002, ani společnost Saiag, ani společnost ITR, ani společnost ITR Rubber nemohly bez předchozího souhlasu společnosti Parker-Hannifin přijmout jakékoli opatření v rámci činností v odvětví kaučuku, které by mohlo ovlivnit zájmy uvedené společnosti jako budoucího nabyvatele. To nejen zabránilo společnostem Saiag a ITR vykonávat jakýkoli vliv, a tím spíš rozhodující vliv, na společnost ITR Rubber, ale rovněž poskytlo společnosti Parker-Hannifin právo kontrolovat společnost ITR Rubber spolu se společností ITR.

60      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 7.21 smlouvy o převodu se společnost ITR, převodce, zejména zavázala, že společnost ITR Rubber bude pokračovat v běžné hospodářské činnosti, přičemž pro všechna rozhodnutí jdoucí nad rámec běžné hospodářské činnosti se požaduje předchozí souhlas nabyvatele. Konkrétně byl předchozí souhlas nabyvatele požadován zejména pro změny týkající se platového režimu zaměstnanců, výplaty dividend, kapitálové výdaje přesahující 100 000 eur nebo prodej aktiv mimo rámec běžné hospodářské činnosti.

61      Především je nesporné, že datum převodu společnosti ITR Rubber na společnost Parker-Hannifin je 31. ledna 2002. Skutečnost, že ve smlouvě o převodu ze dne 5. prosince 2001 byl stanoven způsob řízení společnosti ITR Rubber od uvedeného data do skutečného ukončení převodu, nelze považovat za předání kontroly nad uvedenou společností z převodce na nabyvatele. Jak totiž uznávají samy žalobkyně, stanovení způsobu řízení mělo za cíl chránit zájmy nabyvatele spočívající v tom, aby dotčená společnost či aktiva, a zejména jejich hodnota, byly zachovány do data ukončení převodu v takovém stavu, který byl zohledněn nabyvatelem při podpisu smlouvy o převodu.

62      Dále, ačkoli uvedené povinnosti převodce vůči nabyvateli v takzvaném přechodném období předcházejícím ukončení převodu představují pro nabyvatele práva, zejména pokud jde o předchozí souhlas s úkony jdoucími nad rámec běžné hospodářské činnosti, jsou z povahy věci dočasné a zůstávají podmíněny skutečným ukončením převodu.

63      Konečně je třeba konstatovat, že podle článku 7.21 smlouvy o převodu se společnost ITR zavázala, že společnost ITR Rubber bude pokračovat v běžné hospodářské činnosti v takzvaném přechodném období od data podpisu smlouvy o převodu do data ukončení převodu. Takový závazek znamená, že společnost ITR mohla skutečně přijímat rozhodnutí týkající se řízení společnosti ITR Rubber. Společnost ITR potřebovala předchozí souhlas společnosti Parker‑Hannifin pro rozhodnutí jdoucí nad rámec běžné hospodářské činnosti. Společnost ITR však měla na základě smlouvy o převodu pravomoc a povinnost zajistit běžnou hospodářskou činnost společnosti ITR Rubber. V rozporu s tvrzeními žalobkyň uvedená povinnost, kterou společnost ITR přijala ve smlouvě o převodu, spíše indikuje, že její dceřiná společnost ITR Rubber nejednala na trhu samostatně.

64      Ačkoli totiž nelze mít za to, že v uvedeném takzvaném „přechodném“ období byla společnost ITR Rubber kontrolována společností Parker‑Hannifin, nelze mít ani za to, že byla samostatným hospodářským subjektem, který by zcela nezávisle mohl rozhodovat o svých činnostech, neboť společnost ITR zajišťovala, že se společnost ITR Rubber neodchýlí – zejména v obchodní politice – od běžného hospodářského provozu. Na základě závazku její mateřské společnosti nemohla společnost ITR Rubber jednostranně rozhodnout například o změně své obchodní politiky nebo o ukončení svých činností, což by bylo možné, kdyby byla společnost ITR Rubber samostatným hospodářským subjektem.

65      Mimoto rovněž právě společnost ITR dne 1. ledna 2002 převedla na společnost ITR Rubber pouze ta ze svých aktiv, která pak posledně uvedená vlastnila, zatímco podle tvrzení žalobkyně byla předtím společnost ITR Rubber společností bez aktiv a bez činnosti.

66      Dále je třeba konstatovat, že až do ukončení transakce nebyl převod společnosti ITR Rubber na společnost Parker‑Hannifin konečný. V důsledku toho, jak správně uvádí Komise, v takzvaném přechodném období společnost ITR, jako 100 % vlastník společnosti ITR Rubber, měla pravomoc od převodu odstoupit, i když by se tím vystavila povinnosti odškodnit budoucího nabyvatele zejména prostřednictvím mechanismů náhrady škody stanovených samotnou smlouvou.

67      Zatřetí žalobkyně uvádějí, že období jednoho měsíce, ve kterém společnost ITR vlastnila 100 % společnosti ITR Rubber po převodu činností týkajících se námořních palivových hadic a před nabytím účinnosti převodu na společnost Parker‑Hannifin, představuje pro společnost ITR či společnost Saiag příliš krátké období pro výkon rozhodujícího vlivu na společnost ITR Rubber, i kdyby takovou pravomoc měly.

68      Je třeba uvést, že délka období, během kterého společnost ITR vlastnila 100 % společnosti ITR Rubber po převodu činností týkajících se námořních palivových hadic sama o sobě nepředstavuje prvek, který by mohl sloužit jako důkaz, že se posledně uvedená v daném období chovala na trhu samostatně.

69      Je totiž třeba konstatovat, že k datu, ke kterému byly dotčené činnosti skutečně převedeny na společnost ITR Rubber, tedy ke dni 1. ledna 2002, společnost ITR vlastnila 100 % své dceřiné společnosti, a jak bylo uvedeno v bodě 63 výše, že na základě smlouvy o převodu na společnost Parker‑Hannifin podepsané dne 5. prosince 2001 společnost ITR musela zajistit, i když jen po krátké období, aby společnost ITR Rubber pokračovala v běžné hospodářské činnosti.

70      Mimoto, jak bylo uvedeno v bodě 66 výše, až do okamžiku nabytí účinnosti převodu na společnost Parker‑Hannifin, měla společnost ITR pravomoc rozhodnout o převodu společnosti ITR Rubber, který mohl být uskutečněn kdykoli před ukončením převodu. Mimoto datum ukončení převodu nebylo předem stanoveno ve smlouvě o převodu, neboť podléhalo zejména určitým předběžným podmínkám. Ačkoli tedy nabytí společnosti ITR Rubber společností Parker‑Hannifin nabylo účinnosti dne 31. ledna 2002, mohlo k němu dojít k jinému datu, zejména pozdějšímu.

71      Proto skutečnost, že období od převodu činností týkajících se námořních palivových hadic na společnost ITR Rubber do převodu uvedené společnosti na společnost Parker‑Hannifin nakonec trvalo pouhý měsíc, nelze považovat za prvek dokazující, že společnost ITR Rubber, přestože byla 100% vlastněnou dceřinou společností společnosti ITR, se na trhu chovala samostatně.

72      Z předchozího plyne, že důkazy předložené žalobkyněmi nelze považovat za dostačující k prokázání, že v období od 1. do 31. ledna 2002 se společnost ITR Rubber na trhu chovala samostatně. Žalobkyně tudíž nevyvrátily domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na její 100% vlastněnou dceřinou společnost ITR Rubber.

73      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Komise se nedopustila pochybení, když měla za to, že na základě zásady hospodářské návaznosti může společnost Parker ITR být považována za odpovědnou za jednání společnosti ITR, svého předchůdce, kvůli převodu protiprávních činností na společnost ITR Rubber, s ohledem na vazby existující při převodu mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, zejména vlastnictví 100 % kapitálu, což umožňuje předpokládat skutečný výkon rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na její dceřinou společnost.

74      První část prvního žalobního důvodu proto musí být zamítnuta.

 K použití článku 25 nařízení č. 1/2003

75      Podle článku 25 nařízení č. 1/2003 je pravomoc svěřená Komisi v oblasti ukládání pokut nebo penále omezena promlčecí lhůtou pěti let, která v případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání začíná běžet dnem, kdy bylo ukončeno. Každý úkon učiněný Komisí nebo orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu za účelem šetření nebo postupu souvisejícího s protiprávním jednáním tuto promlčecí lhůtu přerušuje.

76      Žalobkyně tvrdí, že v projednávaném případě existují objektivní, relevantní a shodující se nepřímé důkazy potvrzující, že jediným cílem určení odpovědnosti společnosti Parker ITR za protiprávní jednání spáchané jejími předchůdkyněmi je obejít promlčecí lhůtu stanovenou v článku 25 nařízení č. 1/2003.

77      Komise tvrdí, že podle ustálené judikatury má diskreční pravomoc ohledně stanovení osob, jimž je určeno rozhodnutí v případě hospodářské návaznosti, kterou správně uplatnila.

78      V projednávaném případě bylo konstatováno, že zásada hospodářské návaznosti byla použitelná na základě existence vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber při převodu činností týkajících se námořních palivových hadic, jelikož domněnka skutečného výkonu rozhodujícího vlivu společnosti ITR na společnost ITR Rubber nebyla vyvrácena. Přičtení odpovědnosti společnosti ITR Rubber za jediné a trvající protiprávní jednání od 1. dubna 1986 do 2. května 2007 vyplývá – ohledně období před dnem 1. ledna 2002, během kterého se společnost ITR, její předchůdkyně, účastnila protiprávního jednání – z uplatnění zásady hospodářské návaznosti, ohledně které bylo v bodě 73 výše konstatováno, že byla uplatněna právem. Uvedené přičtení odpovědnosti tudíž v rozporu s tvrzením žalobkyň neplyne ze zneužití pravomoci a z obcházení článku 25 nařízení č. 1/2003.

79      Z toho plyne, že promlčecí lhůta týkající se jediného a trvajícího protiprávního jednání přičteného společnosti Parker ITR začala plynout až dne 2. května 2007, tedy k datu, kdy Komise po zahájení vyšetřovacího řízení provedla řadu kontrol u společnosti Parker ITR. Pravomoc Komise uložit společnosti Parker ITR za toto protiprávní jednání sankci tudíž nebyla v projednávaném případě promlčena.

80      Za těchto okolností je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu vznesenou žalobkyněmi, která se týkala zneužití pravomoci a obcházení článku 25 nařízení č. 1/2003.

 K povinnosti uvést odůvodnění a k zásadě rovného zacházení

81      Ohledně tvrzení týkajícího se porušení povinnosti uvést odůvodnění je třeba přezkoumat, zda je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno ve vztahu k použití zásady hospodářské návaznosti pro účely konstatování odpovědnosti společnosti Parker ITR pro období před dnem 1. ledna 2002, včetně vazeb mezi společnostmi ITR a ITR Rubber.

82      Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63; ze dne 30. září 2003, Německo v. Komise, C‑301/96, EU:C:2003:509, bod 87, a ze dne 22. června 2004, Portugalsko v. Komise, C‑42/01, EU:C:2004:379, bod 66).

83      V bodech 327 až 329 napadeného rozhodnutí Komise uvedla odůvodnění, které ji v projednávaném případě vedlo k odmítnutí zásady osobní odpovědnosti a k použití zásady hospodářské návaznosti. Komise uvedla situace, kdy měla za to, že se uplatní zásada osobní odpovědnosti, a uvedla, že naproti tomu v situaci, kdy osoba odpovědná za protiprávní jednání přestane existovat z důvodu splynutí s jinou právnickou osobou, musí být za odpovědnou považována posledně uvedená. Mimoto v bodě 328 odůvodnění Komise uvedla zásadu, podle které v situaci, kdy podnik převede část svých činností na jiný podnik, pokud převodce a nabyvatel mezi sebou mají hospodářské vazby, může být odpovědnost za jednání převodce před převodem převedena na nabyvatele, i když převodce nepřestal existovat.

84      Konkrétně v bodě 370 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odkázala na úvahy vyjádřené v bodě 328 odůvodnění a uvedla, jaké skutečnosti ji vedly k tomu, že na základě zásady hospodářské návaznosti přičetla společnosti ITR Rubber, nyní Parker ITR, odpovědnost za protiprávní jednání za období před dnem 31. ledna 2002; byla to existence hospodářských vazeb mezi mateřskou společností a její dceřinou společností, kterou 100% vlastnila.

85      Mimoto je třeba uvést, že v bodě 369 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla argumenty napadající uplatnění zásady hospodářské návaznosti předložené žalobkyněmi v odpovědi na oznámení námitek, přičemž uplatňují zejména neexistenci vazeb mezi společností Parker ITR, dříve ITR Rubber, na jedné straně a společností ITR a skupinou Saiag na straně druhé.

86      V bodech 370 až 373 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise přitom odpověděla na dané argumenty, a zejména uvedla, že i kdyby převod aktiv společnosti ITR na společnost ITR Rubber byl proveden s cílem jejich pozdějšího prodeje společnosti Parker-Hannifin, k tomuto převodu došlo v okamžiku, kdy uvedené dva podniky příslušely ke stejné skupině, což podle judikatury plynoucí z rozsudku ze dne 11. prosince 2007, ETI a další (C‑280/06, EU:C:2007:775) znamená, že odpovědnost společnosti ITR byla přičtena společnosti ITR Rubber na základě zásady hospodářské návaznosti. Komise rovněž uvedla, že pozdější přerušení vazeb mezi společností ITR a společností ITR Rubber tento závěr nemůže změnit.

87      Je tudíž třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí jasně a jednoznačně uvádí skutečnosti, na jejichž základě Komise v projednávaném případě dospěla k uplatnění zásady hospodářské návaznosti, včetně vazeb existujících mezi společnostmi ITR a ITR Rubber, přičemž odpověděla na argumenty vznesené žalobkyní v rámci správního řízení.

88      Ohledně údajného porušení zásady rovného zacházení uplatněním zásady hospodářské návaznosti vůči společnosti ITR Rubber, a nikoli vůči společnosti DOM, ačkoli se podle žalobkyně nacházely ve velmi podobné situaci, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury uvedená zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (viz rozsudek ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, bod 55 a citovaná judikatura).

89      V projednávaném případě z bodu 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že společnost DOM, založená skupinou Unipoly, nabyla aktiva v odvětví námořních palivových hadic od skupiny BTR. V případě společnosti DOM byl převod dotčených aktiv proveden mezi společnostmi, které mezi sebou neměly strukturální vazby, tedy skupinou BTR na jedné straně a společností DOM v rámci skupiny Unipoly na straně druhé.

90      Naproti tomu v případě společnosti ITR Rubber, jak bylo konstatováno v bodě 45 výše na základě rozsudku o kasačním opravném prostředku, je třeba zohlednit převod činností společnosti ITR v odvětví námořních palivových hadic na společnost ITR Rubber, tedy z mateřské na dceřinou společnost v rámci skupiny Saiag, přičemž jak plyne z bodu 53 tohoto rozsudku, cíl a hospodářské důvody takového převodu jsou irelevantní.

91      Z úvah v rozsudku o kasačním opravném prostředku, uvedených v bodech 42 a 43 výše, plyne, že zásada hospodářské návaznosti se uplatní za okolností, kdy existují strukturální a skutečné vazby mezi společností, která se účastnila protiprávního jednání, a dceřinou společností, na kterou byly převedeny protiprávní činnosti s cílem pozdějšího prodeje třetí skupině. Naproti tomu na základě uvedené judikatury nelze zásadu hospodářské návaznosti uplatnit v případě, že protiprávní činnosti jsou převedeny na dceřinou společnost založenou v rámci skupiny nabyvatele, která nemá strukturální vazby s převodcem.

92      Komise tedy uplatněním zásady hospodářské návaznosti vůči společnosti ITR Rubber a odmítnutím uvedené zásady ve vztahu ke společnosti DOM nejednala v rozporu se zásadou rovného zacházení, neboť obě situace nelze srovnávat.

93      Za těchto okolností je třeba zamítnout třetí část prvního žalobního důvodu, a tedy první žalobní důvod v plném rozsahu.

 K pátému žalobnímu důvodu, který se týká protiprávního zvýšení částky pokuty uložené společnosti Parker ITR z důvodu její údajné úlohy vůdce protiprávního jednání

94      Žalobkyně napadají zaprvé skutečnost, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 do 30. září 2001, neboť to Komise dostačujícím způsobem neprokázala, zadruhé přenos této údajné úlohy vůdce ze společnosti ITR na společnost ITR Rubber a zatřetí zvýšení částky pokuty uložené společnosti Parker ITR kvůli úloze vůdce přičtené společnosti ITR.

95      Komise tvrdí, že důkazy, na jejichž základě rozhodla, jako celek potvrzují, že společnost ITR přispěla k tomu, že se kartelová dohoda opět stala plně provozuschopnou, a zejména měla klíčovou roli v návratu společnosti Yokohama do kartelové dohody. To odůvodnilo zvýšení pokuty uložené společnosti Parker ITR o 30 %. Mimoto Komise uvádí, že skutečnost, že uvádí společnost Parker ITR je odůvodněna, neboť uvedený subjekt je hospodářským nástupcem společnosti ITR.

 K přičtení společnosti ITR Rubber úlohy vůdce přičtené společnosti ITR

96      Pokud jde o to, že napadené rozhodnutí odkazuje na společnost Parker ITR, a nikoli na společnost ITR jako na vůdce kartelové dohody v období, kdy společnost Parker ITR, původně nazývaná ITR Rubber, dosud neexistovala, je třeba připomenout, že – jak bylo konstatováno v bodě 73 výše – byla společnost Parker ITR na základě zásady hospodářské návaznosti určena jako odpovědná za jednání společnosti ITR, včetně založení společnosti ITR Rubber dne 27. června 2001. Bez meritorního předjímání tvrzení ohledně úlohy vůdce přičtené společnosti ITR, nelze Komisi vyčítat, že odkázala na společnost Parker ITR, dříve ITR Rubber, pokud jde o úlohu vůdce přičtenou společnosti ITR v období od 11. června 1999 do 30. září 2001.

 K úloze vůdce přičtené společnosti ITR

97      V bodě odůvodnění 243 napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že v období od 11. června 1999 do 30. září 2001 společnost ITR spolu s W. koordinovala kartelovou dohodu.

98      Podle ustálené judikatury platí, že pokud se protiprávního jednání dopustilo více podniků, je pro stanovení výše pokut třeba určit, jakou roli v rámci protiprávního jednání zastával každý z podniků po dobu své účasti na něm. Z toho vyplývá zejména to, že role „vůdce“ zastávaná jedním nebo více podniky v rámci kartelové dohody, musí být zohledněna pro účely výpočtu výše pokuty v rozsahu, v jakém podniky, které takovou úlohu zastávaly, musejí z tohoto důvodu nést zvláštní odpovědnost v porovnání s ostatními podniky (viz rozsudek ze dne 11. července 2014, Sasol a další v. Komise, T‑541/08, EU:T:2014:628, bod 355 a citovaná judikatura).

99      V souladu s uvedenými zásadami stanoví bod 28 pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny“) pod nadpisem „Přitěžující okolnosti“ neúplný seznam okolností, které mohou vést ke zvýšení základní částky pokuty, mezi nimiž je uvedena úloha vůdce protiprávního jednání.

100    Aby podnik mohl být kvalifikován jako vůdce kartelové dohody, musí představovat pro kartelovou dohodu významnou hybnou sílu nebo nést zvláštní a konkrétní odpovědnost za fungování této dohody. Tuto okolnost lze dovodit zejména z toho, že podnik svými konkrétními iniciativními kroky dával sám od sebe zásadní podnět ke kartelové dohodě, nebo ze souboru nepřímých důkazů poukazujících na odhodlanost, s jakou podnik usiluje o zajištění stability a úspěchu kartelové dohody (rozsudky ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, EU:T:2006:74, body 299, 300, 351, 370 až 375 a 427, a ze dne 27. září 2012, Shell Petroleum a další v. Komise, T‑343/06, EU:T:2012:478, bod 198).

101    Tak je tomu i tehdy, když se podnik účastnil schůzek kartelové dohody jménem jiného podniku, který se jich neúčastnil, a oznamoval mu výsledky uvedených schůzek (rozsudek ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, EU:T:2006:74, bod 439). Stejně tak je tomu tehdy, když se prokáže, že uvedený podnik zastával hlavní roli v rámci konkrétního fungování kartelové dohody například tím, že organizoval, značný počet schůzek, shromažďoval a rozesílal informace v rámci kartelové dohody, a nejčastěji předkládal návrhy k fungování kartelové dohody (rozsudek ze dne 27. září 2012, Koninklijke Wegenbouw Stevin v. Komise, T‑357/06, EU:T:2012:488, bod 284).

102    Konečně úloha vůdce může být přidělena dvěma či více podnikům najednou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2006, BASF v. Komise, T‑15/02, EU:T:2006:74, body 439 a 440, a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T‑118/02, T‑122/02, T‑125/02, T‑126/02, T‑128/02, T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, EU:T:2007:115, bod 561).

103    S ohledem na předcházející úvahy je třeba přezkoumat, zda Komise mohla na základě dostačujících důkazů dospět právem k závěru, že společnost ITR skutečně měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 a 30. září 2001.

104    V napadeném rozhodnutí se Komise pro účely prokázání, že úlohu vůdce měla společnost ITR, opírala kromě prohlášení společnosti Yokohama v tomto smyslu o následující důkazy, které uvedené prohlášení potvrzují.

105    Zaprvé se Komise v bodě 461 odůvodnění napadeného rozhodnutí opřela o faxy společnosti ITR zaslané dalším členům kartelové dohody. Uvedené dokumenty, které jsou částí spisu, navíc žalobkyně nezpochybnily; napadají však jejich výklad provedený Komisí. Uvedené dokumenty, datované od června 1999 do června 2001, zejména prokazují, že komunikace mezi společností ITR a ostatními členy kartelové dohody probíhala s jistou pravidelností rovněž v období od ledna 2000, což samy žalobkyně uznaly v průběhu jednání.

106    Na jedné straně z uvedené komunikace plyne, že P., zaměstnanec společnosti ITR, se sám představil jako koordinátor podskupiny účastníků v rámci kartelu, což potvrzuje prohlášení společnosti Yokohama.

107    Na druhé straně uvedená korespondence prokazuje, že během uvedeného období dotčený zaměstnanec společnosti ITR přijímal důvěrné informace od ostatních účastníků, zejména od společností Yokohama a Trelleborg, a koordinoval jejich účast ve výběrových řízeních. Z dokumentů, o které se opírala Komise, rovněž plyne, že společnost ITR obzvláště dbala na to, aby byl v rámci kartelové dohody zohledněn podíl společného trhu se společností Yokohama a aby posledně uvedené usnadnila účast na setkáních.

108    Zadruhé ohledně faxů poslaných společností ITR, datovaných 11. a 21. června 1999, na které se odkazuje v bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že v rozporu s tvrzením žalobkyň skutečnost, že se týkají pozdějších výběrových řízení, nevyvrací závěr, že společnost ITR byla koordinátorem kartelové dohody v období, kdy byly faxy poslány. Právě koordinace strategií účastníků kartelové dohody vůči budoucím výběrovým řízením je společnosti ITR vytýkána.

109    Zatřetí, dokumenty datované od října 1999, na které se odkazuje v bodech 189 a 196 odůvodnění napadeného rozhodnutí, prokazují zejména, že v uvedeném období zástupce společnosti ITR zahájil úzkou spolupráci se společností Yokohama a plnil další úkoly v rámci koordinace části členů kartelové dohody, kteří přispívali k jejímu fungování, což žalobkyně nezpochybnily.

110    Začtvrté ohledně korespondence zaslané společností ITR v prosinci 1999 po setkání konaném v Londýně (Spojené království) dne 10. prosince 1999 je třeba konstatovat, že bez ohledu na skutečnost, zda byly návrhy zástupce společnosti ITR nakonec přijaty či nikoli, samotná skutečnost, nezpochybněná žalobkyněmi, že uvedený zástupce takovou korespondenci zaslal, prokazuje, že měl prvořadou roli v zachování a vyvíjení činností kartelové dohody po uvedeném setkání.

111    Zapáté ohledně předsednictví na uvedeném setkání je nesporné, že zápis ze setkání neobsahuje výslovné odkazy na osobu, která mu předsedala. Nicméně kromě prohlášení společnosti Yokohama v tomto ohledu se Komise opírala, aniž by to žalobkyně vyvrátily, o dokumenty prokazující, že společnost ITR zaslala pozvánku na uvedené setkání společnosti Yokohama a vedla komunikaci po setkání, a o skutečnost, že její přednes na setkání byl do zápisu zanesen jako poslední. Je třeba konstatovat, že uvedené skutečnosti představují přinejmenším nepřímé důkazy o prvořadé roli v přípravě a vedení setkání a v následné komunikaci.

112    Zašesté je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňují skutečnost, že společnost ITR zahájila úzkou spolupráci se společností Yokohama, což plyne z několika dokumentů, na které se odkazuje zejména v bodech 219 a 241 odůvodnění napadeného rozhodnutí a které prokazují, že společnost ITR organizovala setkání se společností Yokohama a vedla korespondenci týkající se uvedené spolupráce nejen se společností Yokohama, ale rovněž s dalšími členy kartelové dohody, a to zejména v období od ledna 2000 do června 2001.

113    Na jednu stranu přitom skutečnost, že aktivně usilovala o účast společnosti Yokohama, jednoho ze dvou japonských subjektů, a tedy o zajištění účasti na kartelové dohodě dvou podniků představujících téměř čtvrtinu světového trhu, může být sama o sobě považována za klíčovou při opětovném uvedení do chodu a posílení kartelové dohody.

114    Na druhé straně skutečnost, že informace týkající se uvedené spolupráce byly sděleny dalším členům kartelové dohody, přispěla k zajištění této části kartelové dohody a tudíž k jejímu fungování obecně.

115    V tomto ohledu zápis ze setkání ze dne 11. a 12. června 2001 potvrzuje, že k uvedenému datu byly společnosti Yokohama a ITR v rámci kartelové dohody vnímány jako natolik blízcí spolupracující na trhu, že jim byla přidělena společná kvóta.

116    Uvedené důkazy o úzké spolupráci se společností Yokohama a o její účasti na kartelové dohodě zajištěné společností ITR lze platně považovat za důkazy na podporu konstatování Komise, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody.

117    Zasedmé je třeba konstatovat, že v rozporu s tvrzením žalobkyň důkazy uplatněné Komisí, včetně důkazů o úzké spolupráci mezi společnostmi Yokohama a ITR, odkazují na období od 11. června 1999 do června 2001. Mimoto ze spisu plyne, že od října 2001 společnost ITR již nekoordinovala účast společnosti Yokohama na kartelové dohodě, přičemž ani to žalobkyně nezpochybňují. Komise tedy určila den 30. září 2001 jako datum, kdy společnost ITR přestala jednat jako vůdce kartelové dohody.

118    S ohledem na výše přezkoumané skutečnosti je třeba učinit závěr, že Komise právem kvalifikovala společnost ITR jako vůdce kartelové dohody v období od 11. června 1999 do 30. září 2001.

119    Tento závěr není zpochybněn argumenty žalobkyň týkajícími se důkazů, o kterých mají za to, že vyvrací tezi, podle které měla společnost ITR úlohu vůdce kartelové dohody.

120    Především skutečnost, že společnosti Yokohama a ITR měly z obchodního hlediska zájem na dosažení cílů kartelové dohody, nevyvrací skutečnost, že účast společnosti Yokohama na kartelové dohodě byla v období, které určila Komise, jednodušší díky pomoci společnosti ITR jako koordinátora.

121    Navíc úloha ostatních členů kartelové dohody, jako například společností Bridgestone a DOM, jakož i úloha W. či jeho podniků, zajišťujících řízení a globální koordinaci kartelové dohody ve dlouhých obdobích během její existence, a skutečnost, že je ostatní členové vnímali jako hlavní koordinátory kartelové dohody, nejsou neslučitelné s úlohou vůdce, kterou Komise přičetla společnosti ITR. Konkrétně pokud jde o období od 11. června 1999 do 30. září 2001, důkazy předložené žalobkyněmi neprokazují, že W., zejména prostřednictvím svých podniků, byl jediným koordinátorem kartelové dohody. Funkce koordinace zajišťované společností ITR v uvedeném období totiž nevylučují, aby globální koordinátor zajišťoval celkové řízení kartelové dohody. Tato koexistence vysvětluje zejména skutečnost, proč nebyla společnost ITR přítomna na všech setkáních kartelové dohody.

122    Konečně skutečnost, že ostatní členové pochybovali o úloze společnosti ITR jako koordinátora kartelové dohody a že uvedená úloha nebyla formalizována, nevyvrací zjištění Komise, podle kterého společnost ITR jednala jako koordinátor, přinejmenším pro blok ITR/Yokohama, a zajišťovala určitou míru koordinace s dalšími členy kartelové dohody, zejména po setkání ze dne 10. prosince 1999. Pochybnosti, vyjádřené zejména společností Manuli v červnu 1999 vůči evropskému koordinátorovi kartelové dohody, totiž nemohou zpochybnit různé dokumenty předložené Komisí, které prokazují, že společnost ITR skutečně koordinovala ostatní členy kartelové dohody, a to nezávisle na tom, zda a jak dlouho existovaly formálně vytvořené podskupiny v rámci kartelové dohody.

 Ke zvýšení pokuty na základě úlohy vůdce přičtené společnosti ITR

123    Žalobkyně zpochybňují zvýšení o 30 % uplatněné na pokutu uloženou společnosti Parker ITR na základě úlohy vůdce přičtené společnosti ITR, které není odůvodněné, zejména ve vztahu k téže úrovni zvýšení uplatněné na pokutu uloženou společnosti Bridgestone, která zajišťovala koordinaci kartelové dohody jedenáct let.

124    Bod 28 pokynů stanoví, že Komise může zvýšit základní částku pokuty, jestliže zjistí existenci přitěžujících okolností, jako je vedoucí úloha při protiprávním jednání nebo podněcování k němu.

125    V tomto ohledu z judikatury plyne, že skutečnost, že podnik jednal jako vůdce kartelové dohody, znamená, že musí nést zvláštní odpovědnost v porovnání s ostatními podniky (rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise, T‑110/07, EU:T:2011:68, bod 367).

126    Mimoto podle ustálené judikatury má Komise při stanovování výše každé pokuty posuzovací pravomoc a není povinna v této souvislosti používat přesný matematický vzorec (rozsudky ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‑150/89, EU:T:1995:70, bod 59; ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, EU:T:1998:103, bod 268, a ze dne 13. července 2011, Polimeri Europa v. Komise, T‑59/07, EU:T:2011:361, bod 251).

127    V projednávaném případě, jak bylo konstatováno v bodech 118 a 119 výše, Komise právem učinila závěr, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 do 30. září 2001.

128    Konkrétně v bodech 457 až 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkají přitěžujících okolností, Komise ohledně společnosti ITR odkázala zejména na zjištění týkající se úlohy zástupce společnosti ITR v období od června 1999 do září 2001. Komise uvedla, že společnost ITR zajišťovala koordinaci části kartelové dohody souběžně s funkcí koordinátora vykonávanou W., a uvedla, že právě v tomto období kartelová dohoda začala po období nestability znovu fungovat.

129    Je totiž nesporné, že kartelová dohoda měla období relativní nečinnosti od května 1997 do června 1999. Jak bylo uvedeno zejména v bodech 105 a 108 výše, právě od června 1999 společnost ITR vykonávala koordinační činnosti vůči části účastníků kartelové dohody.

130    Mimoto v bodě 458 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise rovněž uvedla, že příspěvek společnosti ITR byl klíčový pro úspěch při potlačení odporu některých členů kartelové dohody a její opětovné fungování.

131    Jak samy žalobkyně uznávají, společnost ITR totiž navázala úzkou spolupráci se společností Yokohama a koordinovala účast obou podniků v rámci kartelové dohody, ačkoli společnost Yokohama vyjádřila zdrženlivost znovu se připojit ke kartelové dohodě kvůli špatným vztahům se svým japonským konkurentem, společností Bridgestone. Uvedenou rivalitu před opětovným zahájením fungování kartelové dohody v roce 1999, k němuž přispěla společnost ITR, samy žalobkyně přiznaly.

132    Zvýšení o 30 % uplatněné na pokutu uloženou společnosti Parker ITR na základě její úlohy vůdce je odůvodněno okolnostmi projednávané věci.

133    V rozsahu, v němž je třeba argumenty žalobkyň vycházející ze skutečnosti, že totéž zvýšení o 30 % bylo uplatněno na pokutu uloženou společnosti Bridgestone, ačkoli uvedená společnost zajišťovala koordinaci kartelové dohody jedenáct let, chápat tak, že uplatňují porušení zásady rovného zacházení, je třeba podle judikatury citované v bodě 88 výše přezkoumat, zda jsou obě situace srovnatelné.

134    Komise ohledně zvýšení o 30 % pokuty uložené společnosti Bridgestone v bodech 458 a 462 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na zjištění, podle kterých v období jedenácti let od roku 1986 do roku 1997 společnost zajišťovala koordinaci kartelové dohody, zejména pro japonské účastníky, zatímco společnost Dunlop/DOM koordinovala kartelovou dohodu pro evropské účastníky.

135    Ze skutečností zohledněných Komisí při zjištěních týkajících se přitěžujících okolností plyne, že společnost Bridgestone zajišťovala koordinaci kartelové dohody pro určité účastníky po dobu jedenácti let, přičemž společnost ITR zajišťovala koordinaci pro část účastníků kartelové dohody po dobu dvou let.

136    Je třeba konstatovat, že obě situace nejsou ze skutkového hlediska srovnatelné. Je však třeba uvést, že podle judikatury citované v bodě 88 výše se stejné zacházení s oběma situacemi zdálo objektivně odůvodněné, s ohledem na skutečnost, že ačkoli společnost ITR vykonávala koordinační činnosti pouze dva roky, přispěla tím velmi výrazně k úspěšnému opětovnému fungování kartelové dohody. S ohledem na závažnost protiprávního jednání a na odpovědnost za něj se totiž zdálo odůvodněné zvýšit pokutu uloženou společnosti Parker ITR na základě koordinační činnosti společnosti ITR v kritickém okamžiku kartelové dohody stejnou mírou, jako pokutu uloženou společnosti Bridgestone na základě koordinační činnosti trvající delší dobu.

137    Za uvedených okolností nelze Komisi vyčítat, že při výkonu své posuzovací pravomoci uplatnila na pokuty uložené společnosti Parker ITR a společnosti Bridgestone tutéž míru zvýšení.

138    V každém případě i za předpokladu, že by Komise nesprávně uplatnila na pokutu uloženou společnosti Bridgestone zvýšení pouze o 30 %, navzdory délce období, kdy posledně uvedená vykonávala úlohu vůdce kartelové dohody, takové pochybení, kterého by se dopustila ve prospěch jiné osoby, by neodůvodňovalo vyhovění návrhu na zrušení vzneseného žalobkyněmi. Podle ustálené judikatury totiž dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise, T‑110/07, EU:T:2011:68, bod 358 a citovaná judikatura).

139    S ohledem na předchozí úvahy je třeba pátý žalobní důvod vznesený žalobkyněmi zamítnout.

 K šestému důvodu, který se týká porušení zásady osobní odpovědnosti a nedostatku odůvodnění, postihujícího zvýšení pokuty uložené společnosti Parker‑Hannifin z důvodu údajné úlohy vůdce společnosti Parker ITR

140    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise porušila zásadu osobní odpovědnosti, když zohlednila úlohu vůdce přičtenou společnosti ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001 pro účely zvýšení části pokuty, za kterou je společnost Parker‑Hannifin společně a nerozdílně odpovědná. Mimoto uplatňují porušení povinnosti odůvodnění, neboť napadené rozhodnutí neobsahuje důvody, proč bylo na částku pokuty, za kterou je odpovědná společnost Parker‑Hannifin, uplatněno zvýšení o 30 %.

141    Ohledně porušení zásady osobní odpovědnosti je třeba připomenout, že z ustálené judikatury plyne, že v případě, že protiprávní jednání dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti, se lze domnívat, že tyto společnosti tvoří během období protiprávního jednání tutéž hospodářskou jednotku, a tedy jeden podnik ve smyslu unijního práva hospodářské soutěže. Za těchto podmínek je přípustné, aby Komise považovala mateřskou společnost za společně a nerozdílně odpovědnou za protiprávní jednání dceřiné společnosti v uvedeném období, a tudíž za zaplacení pokuty, která byla dceřiné společnosti uložena (viz rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Areva a další v. Komise, C‑247/11 P a C‑253/11 P, EU:C:2014:257, bod 49 a citovaná judikatura).

142    Mimoto bylo rozhodnuto, že při určování vnějšího dosahu solidarity, tedy vztahu mezi Komisí a jednotlivými osobami tvořícími podnik, které lze vyzvat k zaplacení celé pokuty uložené tomuto podniku, jsou Komisi uložena různá omezení, a zejména je povinna dodržet zásadu personality trestu a sankcí, která vyžaduje, aby v souladu s čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 byla výše uložené pokuty stanovena podle závažnosti protiprávního jednání individuálně vytýkaného dotyčnému podniku a podle doby jeho trvání (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Komise a další v. Siemens Österreich a další, C‑231/11 P až C‑233/11 P, EU:C:2014:256, bod 52).

143    Přitom nastavení solidarity, které Komisi umožňuje požadovat, aby jedna z mateřských společností zaplatila pokutu za protiprávní jednání, která jsou za jinou část doby trvání protiprávního jednání vytýkaná podniku, jehož nikdy nebyla součástí, je v rozporu se zásadou personality trestu a sankcí (rozsudek ze dne 10. dubna 2014, Areva a další v. Komise, C‑247/11 P a C‑253/11 P, EU:C:2014:257, body 126 až 133).

144    Konkrétněji společnost nemůže být činěna odpovědnou za protiprávní jednání, kterých se nezávisle na sobě dopustily její dceřiné společnosti před jejich převzetím, jelikož samotné tyto dceřiné společnosti musejí nést odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustily před jejich převzetím, aniž by společnost, která je získala, mohla být činěna odpovědnou (rozsudky ze dne 16. listopadu 2000, Cascades v. Komise, C‑279/98 P, EU:C:2000:626, body 77 až 79, a ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‑408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 65).

145    S ohledem na předchozí úvahy je třeba přezkoumat, zda se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když uplatnila zvýšení částky pokuty, kterou má společně a nerozdílně zaplatit Parker‑Hannifin, o 30 %.

146    V tomto ohledu je třeba připomenout zjištění uvedené v bodě 118 výše, podle kterého má Komise právem za to, že společnost ITR byla vůdcem kartelové dohody v období od 11. června 1999 do 30. září 2001. Žádná činnost společnosti ITR nebo jejího nástupce ITR Rubber po uvedeném období nebyla použita jako důkaz ve vztahu k úloze vůdce, což navíc Komise potvrdila na jednání.

147    Mimoto je nesporné, že společnost ITR Rubber, na kterou dne 1. ledna 2002 její tehdejší mateřská společnost, společnost ITR, převedla aktiva v odvětví námořních palivových hadic, byla dne 31. ledna 2002 prodána společnosti Parker-Hannifin v rámci skupiny Parker. Komise měla v bodě 389 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že společnost Parker‑Hannifin je společně a nerozdílně odpovědná za jednání společnosti Parker ITR ode dne jejího nabytí dne 31. ledna 2002.

148    Mimoto je třeba připomenout metodologii Komise použitou v napadeném rozhodnutí při účely výpočtu pokuty.

149    Zaprvé Komise provedla výpočet základní částky pokuty, a to následujícím postupem:

–        v bodech odůvodnění 420 až 428 napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že dotčené tržby musí být vypočteny z průměrné roční hodnoty tržeb dosažených hlavními výrobci námořních palivových hadic v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP) za tři úplné hospodářské roky před ukončením protiprávního jednání, tedy 32 710 069 eur;

–        s ohledem na celosvětový rozsah protiprávního jednání měla Komise v bodech 429 až 433 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že je třeba uvedené číslo vynásobit podíly na světovém trhu v držení jednotlivých účastníků a že v případě společnosti Parker ITR dosahoval podíl na světovém trhu 12,1 %;

–        po tomto vynásobení Komise v bodě 436 odůvodnění napadeného rozhodnutí určila částku 3 955 777 eur jako částku dotčených tržeb společnosti Parker ITR;

–        na základě závažnosti protiprávního jednání Komise s ohledem na okolnosti projednávané věci, povahu protiprávního jednání, jeho zeměpisný rozměr a kumulovaný dotčený podíl na trhu učinila v bodě 445 odůvodnění závěr, že je třeba zohlednit 25 % hodnoty dotčených tržeb;

–        jako dobu trvání protiprávního jednání Komise v bodě 448 odůvodnění napadeného rozhodnutí určila 19 let a 5 dnů pro společnost Parker ITR a 5 let, 3 měsíce a 3 dny pro společnost Parker-Hannifin, čímž dostala násobící koeficient v hodnotě 19 a 5,5;

–        v bodě 449 odůvodnění Komise uvedla, že bylo třeba přidat dodatečnou částku ve výši 25 % hodnoty tržeb za účelem odrazujícího účinku;

–        Komise v bodě 455 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že výše popsané výpočty dospěly k základní částce 19 700 000 eur pro společnost Parker ITR a 6 400 000 eur pro společnost Parker-Hannifin.

150    Zadruhé Komise po získání obou základních částek, tedy základní částky pro společnost Parker ITR a základní částky pro společnost Parker-Hannifin, v bodě 463 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že na základě přitěžujících okolností je třeba základní částku pokuty uložené společnosti Parker ITR o 30 % zvýšit.

151    Přitom v bodě 471 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zvýšila o 30 % základní částku pro společnost Parker ITR, což vedlo k částce 25 610 000 eur, ale rovněž pro společnost Parker-Hannifin, což vedlo k částce 8 320 000 eur.

152    Z předchozích úvah plyne, že ačkoli Komise určila společnou a nerozdílnou odpovědnost společnosti Parker-Hannifin až ode dne 31. ledna 2002, základní částka pokuty, kterou měla společnost Parker-Hannifin společně a nerozdílně zaplatit na základě uvedené odpovědnosti byla zvýšena o 30 % na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce, kterou měla společnost ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001, tedy v období, kdy společnost Parker-Hannifin neměla se společností ITR či jejím nástupcem společností ITR Rubber žádné vazby.

153    Z výše uvedeného tedy plyne, že částka pokuty, kterou měla společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker-Hannifin, nebyla určena v závislosti na závažnosti protiprávního jednání individuálně spáchaného její dceřinou společností ITR Rubber po jejím nabytí dne 31. ledna 2002.

154    Komise se tudíž dopustila nesprávného právního posouzení, když uplatnila zvýšení o 30 % na částku pokuty, kterou měla společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker-Hannifin na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce společnosti ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001.

155    Za uvedených okolností je třeba vyhovět šestému žalobnímu důvodu vznesenému žalobkyněmi, aniž je třeba přezkoumat argumenty týkající se porušení povinnosti uvést odůvodnění vznesené v jeho rámci.

156    Proto je třeba zrušit čl. 2 první pododstavec písm. e) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo zvýšení o 30 % uplatněno na částku pokuty, kterou měla společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker-Hannifin na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce společnosti ITR od 11. června 1999 do 30. září 2001.

 K osmému žalobnímu důvodu, který se týká výpočtu horní hranice 10 % obratu

157    Jak bylo konstatováno v bodě 31 výše, je třeba přezkoumat osmý žalobní důvod vznesený žalobkyněmi, pokud jde o období před dnem 1. ledna 2002.

158    V rámci osmého důvodu vznáší žalobkyně tři výtky; první vychází z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, druhá vychází z porušení zásady osobní odpovědnosti a třetí vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

159    Ohledně výtky týkající se porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je třeba připomenout, že podle uvedeného ustanovení:

„Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud úmyslně nebo z nedbalosti:

a)      se dopouštějí jednání v rozporu s články [81 ES] nebo [82 ES] […]

Pokuta u každého podniku a sdružení podniků podílejících se na protiprávním jednání nesmí přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok.

[…]“

160    Mimoto je třeba připomenout zejména judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‑408/12 P, EU:C:2014:2153). V bodě 60 uvedeného rozsudku uvádí Soudní dvůr následující:

„Pokud je […] podnik, který je Komisí považován za odpovědný za porušení článku 81 ES, získán jiným podnikem, v jehož rámci si jakožto dceřiná společnost zachová postavení odlišné hospodářské entity, musí Komise zohlednit obrat každé z těchto hospodářských entit, aby na ně případně uplatnila horní hranici 10 %.“

161    Mimoto v bodech 63 a 64 rozsudku ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‑408/12 P, EU:C:2014:2153), bylo rozhodnuto takto:

„63.      V tomto ohledu je třeba uvést, že cílem sledovaným zavedením, v čl. 23 odst. 2, desetiprocentní horní hranice obratu každého podniku, který se podílel na protiprávním jednání, je zejména vyhnout se tomu, aby uložení pokuty v částce vyšší, než je tato maximální výše, překračovalo schopnost podniku zaplatit pokutu v den, kdy je uznán odpovědným za protiprávní jednání a je mu Komisí uložena peněžitá sankce.

64.      Konstatování učiněné v předchozím bodě je podpořeno ustanovením čl. 23 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 1/2003, které požaduje, pokud jde o maximální výši 10 %, aby byla vypočtena na základě hospodářského roku předcházejícího přijetí rozhodnutí Komise sankcionujícího protiprávní jednání. Takový požadavek je zcela dodržen, pokud je, jako v projednávané věci, tato maximální výše určena na základě pouhého obratu dceřiné společnosti, pokud jde o pokutu, která je jí uložena výlučně, týkající se období před jejím získáním mateřskou společností […]. Z toho vyplývá, že za takových okolností, je při výpočtu pokuty strukturální vývoj podniku odpovědného jakožto hospodářská entita skutečně zohledněn.“

162    Z článku 2 prvního pododstavce písm. e) napadeného rozhodnutí plyne, že z částky pokuty ve výši 25 610 000 eur uložené společnosti Parker ITR byla společnost Parker‑Hannifin společně a nerozdílně odpovědná za částku ve výši 8 320 000 eur. Z toho plyne, že část pokuty, která musí být považována za uloženou výhradně společnosti Parker ITR dosahuje výše 17 290 000 eur. S ohledem na pochybení konstatované v bodě 154 výše a s ohledem na závěr v bodě 156 výše nicméně není třeba zohlednit zvýšení o 30 % uplatněné na základní částku pokuty ve výši 6 400 000 eur, kterou musí platit společnost Parker-Hannifin. S ohledem na výše uvedené dosahuje část pokuty, ohledně které je třeba mít za to, že byla skutečně uložena výhradně společnosti Parker ITR, výše 19 210 000 eur.

163    S ohledem na rozdělení odpovědnosti mezi společnost Parker ITR a společnost Parker‑Hannifin určené Komisí, jak bylo popsáno zejména v bodě 389 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je třeba mít za to, že část pokuty, za kterou je odpovědná výlučně společnost Parker ITR vyplývá z účasti na protiprávním jednání jejího hospodářského předchůdce, společnosti ITR, v období od 1. dubna 1986 do 31. prosince 2001, jakož i z její vlastní účasti v období od 1. do 31. ledna 2002. Teprve od 31. ledna 2002 byla určena odpovědnost společnosti Parker‑Hannifin jako mateřské společnosti společnosti Parker ITR a na tomto základě byla určena společná a nerozdílná odpovědnost společnosti Parker‑Hannifin a společnosti Parker ITR za část pokuty.

164    V bodě 474 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise na základě obratů uvedených v části rozhodnutí týkající se podniků dotčených v řízení uvedla, že částky pokut uložených uvedeným podnikům nepřesahují horní hranici 10 % obratu podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Ohledně žalobkyň přitom Komise v bodě 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že konsolidovaný celosvětový obrat dosažený společností Parker‑Hannifin za hospodářský rok 2006 ukončený dne 30. června dosáhl 7 410 milionů eur.

165    Z napadeného rozhodnutí plyne, že Komise pro účely výpočtu horní hranice 10 % obratu podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 použila výhradně celkový obrat dosažený společností Parker‑Hannifin, a to i pokud jde o část pokuty, za kterou je společnost Parker ITR odpovědná výlučně, konkrétně období před dnem 1. ledna 2002.

166    Jak přitom správně tvrdí žalobkyně, v rozsahu, v němž ohledně části pokuty, která jí byla uložena výlučně, včetně – nutně – období před dnem 1. ledna 2002, není uvedená horná hranice určena pouze na základě obratu společnosti Parker ITR, se Komise dopustila pochybení při použití čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‑408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 64).

167    S ohledem na výše uvedené musí být osmému žalobnímu důvodu, jak byl uveden v bodě 31 výše, vyhověno, aniž je třeba přezkoumat druhou a třetí výtku vznesenou žalobkyněmi v jeho rámci.

168    Proto je rovněž třeba zrušit čl. 2 první pododstavec písm. e) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise nevypočetla pouze na základě obratu společnosti Parker ITR horní hranici 10 % obratu podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, pokud jde o část pokuty, za kterou je společnost Parker ITR výlučně odpovědná pro období před dnem 1. ledna 2002.

 K přezkumu v plné jurisdikci

169    Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, kterou podle článku 229 ES Tribunálu přiznává článek 31 nařízení č. 1/2003, jej opravňuje k tomu, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise svým posouzením, a v důsledku toho zrušil, snížil či zvýšil uloženou pokutu nebo penále. Z toho vyplývá, že unijní soud je oprávněn vykonávat svou pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci, pokud je mu předložena k posouzení otázka výše pokuty, a že tato pravomoc může být vykonávána jak za účelem snížení této částky, tak za účelem jejího zvýšení (rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, EU:C:2007:88, body 61 a 62).

170    Je třeba uvést, že určení výše pokuty Tribunálem ze své podstaty není přesným aritmetickým výpočtem. Pokud navíc Tribunál rozhoduje v plné jurisdikci, není vázán ani výpočty Komise, ani jejími pokyny. Musí ale provést vlastní posouzení s ohledem na všechny okolnosti případu (viz rozsudek ze dne 5. října 2011, Romana Tabacchi v. Komise, T‑11/06, EU:T:2011:560, bod 266 a citovaná judikatura).

171    Kromě toho podle čl. 23 odst. 3 nařízení č. 1/2003 se při stanovování výše pokuty přihlíží k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání.

172    Dále, jak je připomenuto v článku 49 Listiny základních práv, výše trestu nesmí být nepřiměřená protiprávnímu jednání.

173    Podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 pokuty nesmějí přesahovat 10 % celkového obratu, kterého podnik dosáhl za předchozí hospodářský rok.

174    V tomto ohledu z judikatury, zejména z judikatury vycházející z rozsudku ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise (C‑408/12 P, EU:C:2014:2153), vyplývá, že pro účely uplatnění horní hranice podle čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je třeba zohlednit obrat dotčené dceřiné společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2014, YKK a další v. Komise, C‑408/12 P, EU:C:2014:2153, bod 97). Za uvedených okolností, vzhledem k tomu, že nejde o konsolidovaný obrat skupiny Parker, ale výhradně o obrat dceřiné společnosti Parker ITR, je třeba zohlednit pro účely přizpůsobení částky pokuty schopnost dceřiné společnosti zaplatit pokutu a pro účely výpočtu horní hranice 10 % použít celkový obrat společnosti Parker ITR, včetně vnitřních prodejů v rámci skupiny.

175    Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pro stanovení výše pokut je třeba zohlednit dobu trvání protiprávních jednání a všechny skutečnosti, které mohou ovlivnit posouzení jejich závažnosti, jako je jednání každého z podniků a jejich role při zavádění jednání ve vzájemné shodě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Chalkor v. Komise, C‑386/10 P, EU:C:2011:815, bod 56 a citovaná judikatura).

176    V rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr zrušil zejména body 2 a 3 výroku rozsudku Tribunálu, kterými byla zrušena pokuta uložená Komisí společnostem Parker ITR a Parker-Hannifin, a na základě úvah Tribunálu o výkonu přezkumu v plné jurisdikci byla částka pokuty uložená společnosti Parker ITR stanovena ve výši 6 400 000 eur, přičemž do výše 6 300 000 eur byla společně a nerozdílně odpovědná společnost Parker-Hannifin.

177    Po vrácení věci Tribunálu žalobkyně tvrdí, že jimi vznesené žalobní důvody odůvodňují zrušení napadeného rozhodnutí a v důsledku toho výkon přezkumu v plné jurisdikci ze strany Tribunálu za účelem snížení částky jim uložené pokuty.

178    Tribunál s ohledem na posouzení, které provedl v rámci šestého a osmého žalobního důvodu a s ohledem na pochybení, která byla konstatována v bodech 154 a 166 výše, považuje v projednávané věci za vhodné kromě částečného zrušení napadeného rozhodnutí, k čemuž dospěl v bodech 156 a 168 výše, vykonat svou pravomoc přezkumu v plné jurisdikci, která mu byla přiznána článkem 31 nařízení č. 1/2003, a nahradit posouzení Komise svým posouzením, pokud jde o výši pokuty, kterou je třeba žalobkyním uložit.

179    Tribunál považuje za vhodné zohlednit následující okolnosti.

180    Z důkazů ve spisu zaprvé dostatečně vyplývá, že kartelová dohoda představovala závažné protiprávní jednání s ohledem na skutečnost, že jejím předmětem bylo zadávání zakázek v nabídkových řízeních, určování cen, stanovování kvót, stanovování prodejních podmínek, rozdělení zeměpisných trhů a výměna citlivých informací o cenách, objemu prodejů a nabídkových řízeních. Jedná se navíc o kartelovou dohodu celosvětového rozměru.

181    Zadruhé konkrétně ohledně doby trvání protiprávního jednání je třeba připomenout, že společnost ITR Rubber (následně Parker ITR) byla právem určena jako odpovědná za účast na protiprávním jednání svého hospodářského předchůdce, společnosti ITR, v období od 1. dubna 1986 do 31. prosince 2001, jakož i za vlastní účast v období od 1. ledna 2002 do 2. května 2007. Společná a nerozdílná odpovědnost společnosti Parker‑Hannifin, jako mateřské společnosti společnosti Parker ITR, byla správně určena pro období od 31. ledna 2002 do 2. května 2007.

182    Zatřetí bylo prokázáno, že společnost ITR měla úlohu vůdce kartelové dohody od 11. června 1999 do 30. září 2001, v období, které bylo pro kartelovou dohodu kritické a které následovalo po období relativní nečinnosti, a že velmi významně přispěla k opětovnému úspěšnému zahájení fungování kartelové dohody. Naopak s ohledem na úlohu vůdce nebyla uplatněna žádná činnost společnosti ITR nebo jejího nástupce, společnosti ITR Rubber, po uvedeném období.

183    S ohledem na uvedené okolnosti měl Tribunál za to, že pokuta ve výši 19 210 000 eur, kterou uložila Komise výlučně společnosti Parker ITR, účinně trestá zjištěné protiprávní jednání, jelikož není zanedbatelná a je dostatečně odrazující. Jakákoli vyšší pokuta by byla tomuto protiprávnímu jednání nepřiměřená.

184    Nicméně na základě zákonné hranice 10 % celkového obratu stanovené v čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 je třeba pro účely uplatnění uvedeného článku zohlednit celkový obrat podniku, tedy společnosti Parker ITR, dosažený v hospodářském roce předcházejícím dotčenému rozhodnutí o uložení pokuty, tedy v případě společnosti Parker ITR za hospodářský rok 2008, uzavřený dne 30. června. Jak tedy plyne z uzávěrky společnosti Parker ITR ze dne 30. června 2008, která je připojena k vyjádřením podaným po vydání rozsudku o kasačním opravném prostředku, zejména z její strany 18, celkový obrat za rok 2008, včetně vnitřních prodejů, dosahuje 135 457 283 eur.

185    Tribunál má tedy za to, že částka pokuty, za kterou má společnost Parker ITR být výlučně odpovědná v projednávaném případě nesmí překročit 10 % obratu uvedeného v bodě 184 výše, tedy 13 545 728 eur.

186    Konečně má Tribunál za to, že je třeba snížit částku pokuty, za kterou má být společnost Parker‑Hannifin společně a nerozdílně odpovědná, zejména s ohledem na závažnost protiprávního jednání a na skutečnost, že její účast na protiprávním jednání, jako mateřské společnosti společnost Parker ITR, byla zahájena až po jejím nabytí, dne 31. ledna 2002, když už neměla úlohu vůdce kartelové dohody, a že je třeba stanovit uvedenou částku na 6 400 000 eur.

187    Tribunál má tudíž za to, že celková částka pokuty uložené společnosti Parker ITR musí být stanovena ve výši 19 945 728 eur, přičemž společnost Parker-Hannifin je společně a nerozdílně odpovědná do výše 6 400 000 eur.

188    Ve zbývající části se žaloba zamítá.

 K nákladům řízení

189    Článek 134 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení.

190    Za okolností projednávaného případu je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 2 první pododstavec písm. e) rozhodnutí Komise C(2009) 428 final ze dne 28. ledna 2009 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39406 – Námořní palivové hadice) se zrušuje v rozsahu, v němž bylo na částku pokuty, kterou má společně a nerozdílně zaplatit společnost Parker‑Hannifin Corp., uplatněno zvýšení o 30 % na základě přitěžující okolnosti vycházející z úlohy vůdce, kterou měla společnost ITR SpA od 11. června 1999 do 30. září 2001, a v němž Evropská komise nevypočetla pouze na základě obratu společnosti Parker ITR Srl horní hranici 10 % z obratu stanoveného v čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES], pokud jde o část pokuty, za kterou je společnost Parker ITR výlučně odpovědná za období před dnem 1. ledna 2002.

2)      Výše pokuty uložené společnosti Parker Hannifin Manufacturing Srl, dříve Parker ITR, se stanoví na 19 945 728 eur, přičemž společnost Parker-Hannifin je za tuto pokutu společně a nerozdílně odpovědná do výše 6 400 000 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Společnost Parker Hannifin Manufacturing, společnost Parker-Hannifin a Komise ponesou vlastní náklady řízení.

Frimodt Nielsen Schwarcz Collins

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. července 2016.

Podpisy.

* Jednací jazyk: angličtina.