Věc C‑367/15

Stowarzyszenie „Oławska Telewizja Kablowa“

proti

Stowarzyszenie Filmowców Polskich

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sąd Najwyższy)

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2004/48/ES – Článek 13 – Duševní a průmyslové vlastnictví – Porušení – Výpočet náhrady škody – Vnitrostátní právní úprava členského státu – Dvojnásobek částky obvykle placených poplatků“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 25. ledna 2017

Sbližování právních předpisů – Dodržování práv duševního vlastnictví – Směrnice 2004/48 – Opatření, řízení a nápravná opatření – Přiznání náhrady škody – Vnitrostátní právní úprava stanovící platbu odpovídající dvojnásobku příslušné odměny, která by musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by bylo nutno prokazovat skutečnou škodu – Přípustnost

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48, bod 26 odůvodnění a čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b)]

Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, podle níž může poškozený nositel autorských práv požadovat od osoby, která tato práva porušila, buď náhradu škody, kterou utrpěl, s přihlédnutím ke všem relevantním aspektům daného případu, anebo platbu dvojnásobku příslušné odměny, která by mu musela být zaplacena v případě udělení oprávnění k užívání dotyčného díla, aniž by tento nositel musel prokazovat skutečnou škodu.

Tento výklad nemůže zpochybnit skutečnost, že zaprvé odškodnění vypočítané na základě dvojnásobku hypotetického poplatku není přímo úměrné škodě, kterou poškozený skutečně utrpěl. Tato charakteristika je totiž inherentní každému paušálnímu odškodnění, podobně jako je tomu v případě náhrady škody výslovně upravené v čl. 13 odst. 1 druhý pododstavec písm. b) směrnice 2004/48.

Zadruhé, uvedený výklad není zpochybněn ani skutečností, že cílem směrnice 2004/48, jak plyne z bodu 26 jejího odůvodnění, není zavést povinnost stanovit náhradu škody jako trest. Na rozdíl od toho, jak se podle všeho domnívá předkládající soud, skutečnost, že směrnice 2004/48 neobsahuje povinnost členských států stanovit náhradu škody „jako trest“, nelze vykládat jako zákaz zavedení takového opatření. A dále, aniž je třeba rozhodovat o otázce, zda by zavedení náhrady škody „jako trest“ bylo, či nebylo v rozporu s článkem 13 směrnice 2004/48, se nezdá, že ustanovení použitelné v původním řízení zahrnuje povinnost zaplatit takovou náhradu škody.

Konečně, pokud jde zatřetí o argument, podle něhož poškozený, jelikož může sám vyčíslit náhradu škody na základě dvojnásobku hypotetického poplatku, již nemusí dále prokazovat příčinnou souvislost mezi událostí vedoucí ke vzniku škody a utrpěnou škodou, je třeba konstatovat, že tento argument spočívá v příliš úzkém výkladu pojmu „příčinná souvislost“, podle něhož by musel poškozený nositel práv prokázat příčinnou souvislost nejen mezi touto událostí a utrpěnou škodou, ale rovněž přesnou výší, jíž tato škoda dosahuje. Takový výklad je přitom neslučitelný se samotnou myšlenkou paušálního stanovení náhrady škody, a tedy s čl. 13 odst. 1 druhým pododstavcem písm. b) směrnice 2004/48, který tento druh odškodnění umožňuje.

(viz body 26–29, 32, 33 a výrok)