ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)
25. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 25 odst. 1 – Smlouva o přepravě zboží doložená konosamentem – Doložka o soudní příslušnosti obsažená v tomto konosamentu – Dovolatelnost vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu – Rozhodné právo – Vnitrostátní právní úprava, která vyžaduje individuální a samostatné sjednání doložky o soudní příslušnosti třetí osobou, která je držitelem konosamentu“
Ve spojených věcech C‑345/22 až C‑347/22,
jejichž předmětem jsou tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU podané rozhodnutími Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře, Španělsko) ze dne 16. května 2022, došlými Soudnímu dvoru dne 25. května 2022, v řízeních
Maersk A/S
proti
Allianz Seguros y Reaseguros SA (C‑345/22 a C‑347/22)
a
Mapfre España Compañía de Seguros y Reaseguros SA
proti
MACS Maritime Carrier Shipping GmbH & Co. (C‑346/22),
SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),
ve složení: P. G. Xuereb, vykonávající funkci předsedy senátu, A. Kumin (zpravodaj) a I. Ziemele, soudci,
generální advokát: A. M. Collins,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Maersk A/S a MACS Maritime Carrier Shipping GmbH & Co.: C. Lopera Merino, abogada, G. Quintás Rodriguez a C. Zubeldía Blein, procuradoras,
– za Allianz Seguros y Reaseguros SA: L. A. Souto Maqueda, abogado,
– za Mapfre España Compañía de Seguros y Reaseguros SA: J. Tojeiro Sierto, abogado,
– za španělskou vládu: M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyně,
– za Evropskou komisi: S. Noë a C. Urraca Caviedes, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 16. listopadu 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 25 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel Ia“).
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci tří sporů, které jsou ve věcech C‑345/22 a C‑347/22 vedeny mezi dánskou dopravní společností Maersk A/S a španělskou pojišťovnou Allianz Seguros y Reaseguros SA (dále jen „Allianz“) a ve věci C‑346/22 mezi španělskou pojišťovnou Mapfre España Compañía de Seguros y Reaseguros SA (dále jen „Mapfre“) a německou dopravní společností MACS Maritime Carrier Shipping GmbH & Co. (dále jen „MACS“) ve věci náhrady škody, které se u španělských soudů domáhají tyto dvě pojišťovny, na které přešla práva třetích osob, které pořídily zboží, jež bylo přepravováno po moři těmito dopravními společnostmi, z důvodu hmotných škod údajně způsobených tomuto zboží při této přepravě, a zpochybnění pravomoci španělských soudů uvedenými dopravními společnostmi z důvodu doložky o příslušnosti soudu Spojeného království k rozhodování sporů ze smluv o přepravě dotčených v původních řízeních.
Právní rámec
Unijní právo
Dohoda o vystoupení
3 Rozhodnutím (EU) 2020/135 ze dne 30. ledna 2020 o uzavření Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 1) schválila Rada Evropské unie jménem Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (ESAE) tuto dohodu o vystoupení (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“). Dohoda o vystoupení tvoří přílohu tohoto rozhodnutí a vstoupila v platnost dne 1. února 2020.
4 Článek 67 dohody o vystoupení, nadepsaný „Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí a související spolupráce mezi ústředními orgány“, v odstavci 1 stanoví:
„Ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království, pokud jde o soudní řízení zahájená před koncem přechodného období a řízení nebo žaloby, které s těmito soudními řízeními souvisejí podle článků 29, 30 a 31 nařízení [Brusel Ia], […], použijí níže uvedené akty nebo ustanovení:
a) ustanovení týkající se určení příslušnosti obsažená v nařízení [Brusel Ia];
[…]“
5 Článek 126 této dohody, nadepsaný „Přechodné období“, zní takto:
„Stanoví se přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020.“
6 Článek 127 uvedené dohody, nadepsaný „Rozsah působnosti přechodného období“, zní takto:
„1. Není-li v této dohodě stanoveno jinak, v přechodném období se na Spojené království a ve Spojeném království použije právo Unie.
[…]
3. V průběhu přechodného období má právo Unie použitelné podle odstavce 1 s ohledem na Spojené království a ve Spojeném království stejné právní účinky jako v Unii a jejích členských státech a vykládá se a používá v souladu se stejnými metodami a obecnými zásadami, jako jsou metody a obecné zásady použitelné v Unii.
[…]“
Bruselská úmluva
7 Článek 17 první pododstavec Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. 1978, L 304, s. 1, a – pozměněné znění – s. 77), úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. 1982, L 388, s. 1) a úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. 1989, L 285, s. 1, dále jen „Bruselská úmluva“), stanovil:
„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště [nebo sídlo] na území smluvního státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto smluvního státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena
a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením;
buď
b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami,
nebo
c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.
[…]“
Nařízení Brusel I
8 Článek 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen „nařízení Brusel I“) v odstavci 1 stanovil:
„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště [nebo sídlo] na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena
a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením, nebo
b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo
c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.“
Nařízení Brusel Ia
9 Kapitola II nařízení Brusel Ia, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje oddíl 7, nadepsaný „Ujednání o příslušnosti“. Článek 25 tohoto nařízení, který se nachází v tomto oddílu, zní takto:
„1. Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:
a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením;
b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo
c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.
[…]
5. Dohoda o příslušnosti, která je součástí smlouvy, je považována za dohodu nezávislou na ostatních ustanoveních smlouvy.
Platnost dohody o příslušnosti nelze zpochybnit pouze z důvodu neplatnosti smlouvy.“
Španělské právo
10 Bod XI preambule Ley 14/2014 de Navegación Marítima (zákon 14/2014 o námořní dopravě) ze dne 24. července 2014 (BOE č. 180 ze dne 25. července 2014, s. 59193, dále jen „LNM“) uvádí:
„[…] [Hlava IX kapitoly I] obsahuje zvláštní pravidla pro určení soudní příslušnosti a pravomoci a na základě přednostního použití příslušných pravidel uvedených v mezinárodních úmluvách a právu Evropské unie se snaží zabránit zjištěnému zneužívání tím, že prohlašuje doložky o podřízení se cizí soudní příslušnosti nebo rozhodčímu řízení v zahraničí, které jsou obsaženy ve smlouvách o užívání lodi nebo ve smlouvách spojených s plavbou, za neplatné, pokud nebyly sjednány individuálně a samostatně. […]“
11 Článek 251 LNM, nadepsaný „Účinek převodu“, zní takto:
„Převod konosamentu má stejný účinek jako dodání zboží v něm uvedené, aniž jsou dotčeny trestní a občanskoprávní žaloby, které může podat kdokoli, kdo byl protiprávně zbaven uvedeného zboží. Nabyvatel konosamentu nabývá veškerá práva a nároky převodce ke zboží, s výjimkou dohod o soudní příslušnosti a rozhodčím řízení, které vyžadují souhlas nabyvatele za podmínek stanovených v hlavě IX kapitole I.“
12 Článek 468 LNM, nadepsaný „Doložky o soudní příslušnosti a rozhodčí doložky“, který je obsažen v hlavě IX kapitole I tohoto zákona, v prvním pododstavci stanoví:
„Aniž jsou dotčena ustanovení mezinárodních smluv platných ve Španělsku a pravidla práva [EU], jsou doložky o podřízení se cizí soudní příslušnosti nebo rozhodčímu řízení v zahraničí, které jsou obsažené ve smlouvách o užívání plavidla nebo ve smlouvách spojených s plavbou, neplatné a považují se za nesjednané, pokud nebyly sjednány individuálně a samostatně.
[…]“
Spory v původním řízení a předběžné otázky
Věc C‑345/22
13 Společnost Maersk Line Perú SAC, peruánská dceřiná společnost společnosti Maersk, uzavřela jakožto dopravce smlouvu o přepravě zboží po moři, která podléhá podmínkám „CFR“ (náklady a přepravné), se společností Aquafrost Perú (dále jen „Aquafrost“), jakožto zasílatelem, přičemž tato smlouva byla zaznamenána do konosamentu vystaveného dne 9. dubna 2018. Konosament obsahoval na rubu doložku o soudní příslušnosti v následujícím znění:
„[…] tento konosament se řídí a vykládá v souladu s anglickým právem a všechny spory z něj vyplývající budou řešeny High Court of Justice [(England & Wales)] [Vysoký soudní dvůr (Anglie a Wales), Spojené království], přičemž příslušnost soudů jiného státu je vyloučena. Kromě toho a na základě uvážení dopravce může dopravce zahájit řízení proti obchodníkovi u příslušného soudu místa, kde obchodník provozuje činnost“.
14 Dotčené zboží nabyla společnost Oversea Atlantic Fish SL (dále jen „Oversea“), která se tak stala třetí osobou, která je držitelem konosamentu. Vzhledem k tomu, že uvedené zboží dorazilo do přístavu určení poškozené, podala pojišťovna Allianz, na kterou přešla práva společnosti Oversea, žalobu k Juzgado de lo Mercantil n. 3 de Pontevedra (obchodní soud č. 3 v Pontevedře, Španělsko) a domáhala se, aby jí společnost Maersk zaplatila částku 67 449,71 eura z titulu náhrady škody. Tato žaloba byla podána před koncem přechodného období stanoveného v článku 126 dohody o vystoupení.
15 Na základě doložky o soudní příslušnosti zmíněné v bodě 13 tohoto rozsudku zpochybnila společnost Maersk příslušnost španělských soudů.
16 Usnesením ze dne 26. května 2020 Juzgado de lo Mercantil n. 3 de Pontevedra (obchodní soud č. 3 v Pontevedře, Španělsko) zamítl tuto námitku nepříslušnosti. Společnost Maersk podala proti tomuto usnesení odvolání v rámci autoremedury k tomuto soudu, které bylo zamítnuto usnesením ze dne 2. prosince 2020. Kromě toho rozsudkem ze dne 7. července 2021 uvedený soud žalobě společnosti Allianz vyhověl ve věci samé.
17 Společnost Maersk podala proti tomuto rozsudku odvolání k Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře, Španělsko), který je předkládajícím soudem, v němž zpochybnila příslušnost španělských soudů z důvodu, že se uvedené doložky o soudní příslušnosti lze dovolávat vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu. Je totiž třeba použít článek 25 nařízení Brusel Ia, a nikoli článek 251 LNM, který je podle uvedené společnosti v rozporu s unijním právem.
18 Předkládající soud si klade otázku, zda se lze této doložky o soudní příslušnosti dovolávat vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu, navzdory tomu, že k tomu tento držitel při nabytí konosamentu neudělil výslovný, individuální a samostatný souhlas. Z rozsudku ze dne 18. listopadu 2020, DelayFix (C‑519/19, EU:C:2020:933), vyplývá, že nařízení Brusel Ia posiluje autonomii vůle smluvních stran při volbě rozhodné soudní příslušnosti ve vztahu k tomu, jak tomu bylo za platnosti nařízení Brusel I.
19 Kromě toho zejména z bodu 27 rozsudku ze dne 16. března 1999, Castelletti (C‑159/97, EU:C:1999:142), vyplývá, že v odvětví mezinárodní námořní dopravy existuje domněnka znalosti a souhlasu smluvní strany, pokud jde o doložky o soudní příslušnosti obsažené ve smlouvách o přepravě, jelikož se jedná o ujednání běžně užívané v tomto odvětví.
20 Předkládající soud dále zdůrazňuje samostatnost a oddělitelnost doložek o soudní příslušnosti, takže pokud jde o rozhodné hmotné právo, mohly by tyto doložky podléhat právnímu režimu odlišnému od zbytku smlouvy, jejíž jsou součástí. Doložka o soudní příslušnosti by tudíž mohla být platná i v případě, že samotná smlouva je neplatná.
21 Článek 251 LNM odkazuje v konkrétním případě konosamentů v oblasti přepravy zboží, které obsahují doložku o soudní příslušnosti a které následně nabyla třetí osoba, na článek 468 LNM, který stanoví, že taková doložka je neplatná, pokud nebyla touto třetí osobou sjednána individuálně a samostatně.
22 Tato právní úprava je v důvodové zprávě k LNM odůvodněna nutností chránit zájmy tuzemských příjemců, kteří jsou držiteli konosamentů, do nichž původní smluvní strany vložily doložku o soudní příslušnosti, a kteří se nacházejí ve slabším smluvním postavení, a to zejména v případech smluv o liniové námořní dopravě s konosamentem. Zavedení povinnosti tuzemských podniků, zasílatelů a příjemců zboží, aby vedli spory u zahraničních soudů, může totiž v praxi oslabit jejich účinnou soudní ochranu.
23 Předkládající soud tvrdí, že by bylo problematické použít článek 251 LNM k vyplnění případných mezer v unijním právu. Navíc existuje podle něj rozpor mezi tímto ustanovením a judikaturou Soudního dvora vycházející zejména z rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, Coreck (C‑387/98, EU:C:2000:606, bod 23). Vzhledem k tomu, že podle španělského práva jsou doložky o soudní příslušnosti a rozhodčí doložky pro strany závazné pouze tehdy, jsou-li prokazatelně výsledkem individuálního a samostatného jednání, převod práv vyplývající z konosamentu není úplný.
24 Předkládající soud si však klade otázku ohledně případné nepoužitelnosti vnitrostátní právní úpravy dotčené v původních řízeních.
25 Zaprvé má totiž předkládající soud s odkazem jak na čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, tak na judikaturu vycházející z rozsudků ze dne 3. července 1997, Benincasa (C‑269/95, EU:C:1997:337), a ze dne 18. listopadu 2020, DelayFix (C‑519/19, EU:C:2020:933), za to, že platnost doložky o soudní příslušnosti musí být posuzována podle práva státu, kterému tato doložka přiznává příslušnost, takže v projednávaných věcech je třeba použít anglické právo, a nikoli článek 468 LNM. Zadruhé, i kdyby byl článek 251 LNM použitelný na spor v původním řízení, má tento soud za to, že forma, kterou musí mít souhlas s doložkou o soudní příslušnosti, se řídí spíše unijním právem než vnitrostátním právem, a to s cílem zabránit tomu, aby každý členský stát stanovoval v tomto směru odlišné podmínky. Zatřetí má uvedený soud pochybnosti o souladu článku 251 LNM s judikaturou vycházející z rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, Coreck (C‑387/98, EU:C:2000:606), neboť podle tohoto ustanovení jsou práva a povinnosti týkající se doložky o soudní příslušnosti obsažené v konosamentu vyloučeny z práv a povinností převedených na třetí osobu, která je držitelem tohoto konosamentu.
26 Za těchto podmínek se Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Vztahuje se pravidlo obsažené v článku 25 [nařízení Brusel Ia], které stanoví, že neplatnost dohody o příslušnosti musí být posuzována podle práva členského státu, na který strany přenesly příslušnost – v takové situaci, jako je situace v původním řízení – také na otázku platnosti rozšíření doložky na třetí osobu, která není stranou smlouvy, v níž je doložka obsažena?
2) Je v případě převodu konosamentu na třetí osobu, která je příjemcem zboží a která se nepodílela na uzavření smlouvy mezi zasílatelem a námořním dopravcem, takové pravidlo, jako je pravidlo obsažené v článku 251 [LNM], které pro účely dovolatelnosti doložky vůči třetí osobě vyžaduje, aby doložka o příslušnosti byla s touto třetí osobou sjednána ‚individuálně a samostatně‘, slučitelné s článkem 25 [nařízení Brusel Ia] a s judikaturou Soudního dvora, která jej vykládá?
3) Je podle unijního práva možné, aby právní předpisy členských států stanovily další požadavky na platnost doložek o příslušnosti vložených do konosamentů, aby byly účinné vůči třetím osobám?
4) Představuje takové pravidlo, jako je pravidlo obsažené v článku 251 [LNM], které stanoví, že na třetí osobu, která je držitelem, přechází pouze část práv a povinností, s výjimkou doložek o příslušnosti, zavedení dalšího požadavku na platnost těchto doložek v rozporu s článkem 25 [nařízení Brusel Ia]?“
Věc C‑346/22
27 Společnost MACS jakožto dopravce a společnost Tunacor Fisheries Ltd jakožto zasílatel uzavřely smlouvu o námořní přepravě zboží za podmínek CFR (náklady a přepravné), doloženou konosamentem vystaveným dne 13. dubna 2019. Konosament obsahoval na rubu doložku o soudní příslušnosti v následujícím znění:
„Tento konosament se řídí a vykládá v souladu s anglickým právem a všechny spory z něj vyplývající budou řešeny High Court of Justice [(England & Wales)] [Vysoký soudní dvůr (Anglie a Wales)].“
28 Dotčené zboží nabyla společnost Fortitude Fishing SL (dále jen „Fortitude“), která se tak stala třetí osobou, která je držitelem konosamentu. Vzhledem k tomu, že uvedené zboží dorazilo do přístavu určení poškozené, podala pojišťovna Mapfre, na kterou přešla práva společnosti Fortitude, žalobu k Juzgado de lo Mercantil n. 3 de Pontevedra (obchodní soud č. 3 v Pontevedře, Španělsko) a domáhala se, aby jí společnost MACS zaplatila částku 80 187,90 eura z titulu náhrady škody. Tato žaloba byla podána před koncem přechodného období stanoveného v článku 126 dohody o vystoupení.
29 Na základě doložky o soudní příslušnosti zmíněné v bodě 27 tohoto rozsudku zpochybnila společnost MACS příslušnost španělských soudů.
30 Usnesením ze dne 3. května 2021Juzgado de lo Mercantil n. 3 de Pontevedra (obchodní soud č. 3 v Pontevedře, Španělsko) zamítl tuto námitku nepříslušnosti.
31 Pojišťovna Mapfre podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře, Španělsko), který je rovněž předkládajícím soudem ve věci C‑346/22, v němž tvrdila, že španělské soudy jsou příslušné, jelikož společnost Fortitude není ani stranou smlouvy o přepravě uzavřené mezi společnostmi MACS a Tunacor Fisheries, ani se na této přepravě nepodílela, a že podle článku 251 LNM se nelze vůči ní dovolávat uvedené doložky o soudní příslušnosti.
32 Společnost MACS naproti tomu zpochybňuje příslušnost španělských soudů z důvodu, že se této doložky o soudní příslušnosti lze dovolávat vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu. Je totiž třeba použít článek 25 nařízení Brusel Ia, a nikoli článek 251 LNM, který je podle uvedené společnosti v rozporu s unijním právem.
33 Vzhledem k tomu, že předkládající soud má tytéž pochybnosti, jako jsou ty, které byly uvedeny ve věci C‑345/22, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky, které jsou v podstatě totožné s předběžnými otázkami položenými v této věci.
Věc C‑347/22
34 Společnost Maersk Line Perú jakožto dopravce a společnost Aquafrost, jakožto zasílatel uzavřely smlouvu o námořní přepravě zboží za podmínek CFR (náklady a přepravné), doloženou konosamentem vystaveným dne 2. srpna 2018. Tento konosament obsahoval na rubu doložku o soudní příslušnosti, jejíž znění je totožné se zněním doložky o soudní příslušnosti ve věci C‑345/22.
35 Dotčené zboží nabyla společnost Oversea, která se tak stala třetí osobou, která je držitelem konosamentu. Vzhledem k tomu, že uvedené zboží dorazilo do přístavu určení poškozené, podala pojišťovna Allianz, na kterou přešla práva společnosti Oversea, žalobu k Juzgado de lo Mercantil n. 3 de Pontevedra (obchodní soud č. 3 v Pontevedře, Španělsko) a domáhala se, aby jí společnost Maersk zaplatila částku 106 093,65 eura z titulu náhrady škody. Tato žaloba byla podána před koncem přechodného období stanoveného v článku 126 dohody o vystoupení.
36 Na základě doložky o soudní příslušnosti zmíněné v bodě 34 tohoto rozsudku zpochybnila společnost Maersk příslušnost španělských soudů.
37 Usnesením ze dne 20. října 2020 Juzgado de lo Mercantil n. 3 de Pontevedra (obchodní soud č. 3 v Pontevedře, Španělsko) zamítl tuto námitku nepříslušnosti. Společnost Maersk nepodala proti tomuto rozhodnutí odvolání v rámci autoremedury. Kromě toho rozsudkem ze dne 9. července 2021 uvedený soud žalobě pojišťovny Allianz vyhověl ve věci samé.
38 Společnost Maersk podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Audiencia Provincial de Pontevedra (provinční soud v Pontevedře, Španělsko), který je též předkládajícím soudem ve věci C‑347/22, v němž zpochybnila příslušnost španělských soudů z důvodu, že se uvedené doložky o soudní příslušnosti lze dovolávat vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu. Je totiž třeba použít článek 25 nařízení Brusel Ia, a nikoli článek 251 LNM, který je podle uvedené společnosti v rozporu s unijním právem.
39 Vzhledem k tomu, že předkládající soud má tytéž pochybnosti, jako jsou ty, které byly uvedeny ve věci C‑345/22, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžné otázky, které jsou v podstatě totožné s předběžnými otázkami položenými v této věci.
Řízení před Soudním dvorem
40 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 15. července 2022 byly věci C‑345/22, C‑346/22 a C‑347/22 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozhodnutí, kterým se řízení ukončí.
K předběžným otázkám
Úvodní poznámky
41 Pokud jde o otázku, zda se působnost nařízení Brusel Ia, o jehož výklad žádá předkládající soud, vztahuje na takovou situaci, o jakou jde ve věcech v původních řízeních, je nutno nejprve uvést, že doložkami o soudní příslušnosti dotčenými v těchto věcech byla příslušnost k rozhodování sporů ze smluv o námořní dopravě dotčených v uvedených věcech přiznána soudu Spojeného království a dále že dohoda o vystoupení vstoupila v platnost dne 1. února 2020.
42 Podle čl. 67 odst. 1 písm. a) dohody o vystoupení se však ustanovení týkající se určení příslušnosti obsažená v nařízení Brusel Ia použijí ve Spojeném království, jakož i v členských státech v případech zahrnujících tento stát na soudní řízení zahájená před koncem přechodného období stanoveného v článku 126 této dohody (rozsudek ze dne 24. listopadu 2022, Tilman, C‑358/21, EU:C:2022:923, bod 28).
43 Kromě toho podle čl. 127 odst. 1 a 3 uvedené dohody je v průběhu přechodného období právo Unie použitelné na Spojené království a vykládá se a používá v souladu se stejnými metodami a obecnými zásadami, jako jsou metody a obecné zásady použitelné v Unii.
44 Vzhledem k tomu, že z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že pojišťovny Allianz a Mapfre podaly žaloby před 31. prosincem 2020, a tedy před koncem uvedeného přechodného období, je třeba konstatovat, podobně jako to uvedla španělská vláda a Evropská Komise v písemných vyjádřeních, že navzdory vystoupení Spojeného království z Unie je na spory v původních řízeních použitelné nařízení Brusel Ia.
K první otázce v každé ze spojených věcí
45 Podstatou první otázky předkládajícího soudu v každé ze spojených věcí je, zda musí být čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia vykládán v tom smyslu, že možnost dovolávat se doložky o soudní příslušnosti vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu, v němž je tato doložka obsažena, se řídí právem členského státu soudu nebo více soudů určených v této doložce.
46 Z článku 25 odst. 1 první věty nařízení Brusel Ia vyplývá, že „[b]ez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná“.
47 Toto ustanovení tedy neupřesňuje, zda je možné ujednání o soudní příslušnosti použít mimo okruh smluvních stran na třetí osobu, která je stranou následné smlouvy a zcela nebo částečně na ni přešla práva a povinnosti jedné ze stran původní smlouvy (rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, DelayFix, C‑519/19, EU:C:2020:933, bod 40 a citovaná judikatura).
48 Kromě toho, i když z čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia vyplývá, že se věcná platnost doložky o soudní příslušnosti má posuzovat podle práva členského státu soudu nebo soudů uvedených v této doložce, nic to nemění na tom, že možnost dovolávat se takové doložky vůči takové třetí osobě, která není smluvní stranou, jako je třetí osoba, která je držitelem konosamentu, nespadá do věcné platnosti této doložky, jak uvedl generální advokát v bodech 54 až 56 svého stanoviska, ale do jejích účinků, jejichž posouzení nutně následuje po posouzení její věcné platnosti, přičemž posledně zmíněné posouzení musí být provedeno s ohledem na vztahy mezi původními smluvními stranami.
49 Článek 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia tudíž neupřesňuje účinky doložky o soudní příslušnosti vůči třetí osobě ani vnitrostátní právo použitelné v tomto ohledu.
50 Je však třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora týkající se čl. 17 prvního pododstavce Bruselské úmluvy a čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I vyplývá, že se doložky o soudní příslušnosti obsažené v konosamentu lze dovolávat vůči třetí osobě, která není smluvní stranou, pokud tato doložka byla uznána za platnou ve vztahu mezi zasílatelem a dopravcem a pokud podle použitelného vnitrostátního práva tato třetí osoba, která je držitelem konosamentu, vstupuje nabytím tohoto konosamentu do práv a povinnosti zasílatele. V takovém případě není nutné, aby soud, jemuž byl spor předložen, ověřil, zda tato třetí osoba projevila s doložkou souhlas (rozsudky ze dne 19. června 1984, Russ, 71/83, EU:C:1984:217, body 24 a 25, a ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, bod 34 a citovaná judikatura).
51 Soudní dvůr z toho ohledně ustanovení Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I vyvodil, že doložka o příslušnosti, se kterou třetí osoba nesouhlasila, by na ni mohla být uplatněna pouze v případě, kdy podle vnitrostátního práva rozhodného pro meritum věci, které je určeno na základě pravidel mezinárodního práva soukromého soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, třetí osoba, která je držitelem konosamentu vstoupila do všech práv a povinností původní smluvní strany (rozsudky ze dne 9. listopadu 2000, Coreck, C‑387/98, EU:C:2000:606, body 24, 25 a 30, a ze dne 21. května 2015, CDC Hydrogen Peroxide, C‑352/13, EU:C:2015:335, bod 65). Naopak, pokud rozhodné vnitrostátní právo takový substituční vztah nestanoví, musí tento soud ověřit, zda tato třetí osoba skutečně s takovouto doložkou projevila souhlas (rozsudek ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, bod 36 a citovaná judikatura).
52 Je sice pravda, že znění čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia se zčásti liší od znění čl. 17 prvního pododstavce Bruselské úmluvy a čl. 23 odst. 1 nařízení Brusel I, je však třeba konstatovat, podobně jak uvedl generální advokát v bodech 51 až 54 svého stanoviska a jak v podstatě vyplývá z rozsudku ze dne 24. listopadu 2022, Tilman (C‑358/21, EU:C:2022:923, bod 34), že judikatura uvedená v bodech 50 a 51 tohoto rozsudku je použitelná i na toto ustanovení nařízení Brusel Ia.
53 Vzhledem k tomu, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia již neobsahuje podmínku, že alespoň jedna ze stran musí mít bydliště v některém členském státě, je nutno konstatovat, že zrušení tohoto požadavku posiluje autonomii vůle smluvních stran, pokud jde o volbu příslušného soudu nebo příslušných soudů, aniž by toto odstranění mělo jakýkoli vliv na vymezení účinků doložky o soudní příslušnosti ve vztahu k třetí osobě, která není smluvní stranou. Dále vzhledem k tomu, že toto ustanovení nyní určuje rozhodné vnitrostátní právo pro posouzení věcné platnosti takové doložky, je třeba mít s ohledem na to, co vyplývá z bodu 48 tohoto rozsudku, za to, že tato nová kolizní norma naproti tomu neupravuje možnost dovolávat se dotčené doložky vůči takové třetí osobě.
54 Pokud by tedy v projednávaných věcech předkládající soud konstatoval, že na společnosti Oversea a Fortitude, jakožto třetí osoby, které jsou držiteli konosamentů, přešla v uvedeném pořadí veškerá práva a povinnosti společností Aquafrost a Tunacor Fisheries jakožto zasílatelů, a tedy původních stran smluv o přepravě dotčených ve věcech v původních řízeních, měl by z toho tento soud v souladu s čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, jak je vykládán judikaturou Soudního dvora, vyvodit, že se doložek o soudní příslušnosti dotčených v těchto věcech lze dovolávat vůči těmto třetím osobám. Naproti tomu toto ustanovení není relevantní v rámci zkoumání otázky, zda na uvedené třetí osoby přecházejí veškerá práva a povinnosti těchto zasílatelů, neboť tento přechod práv se řídí vnitrostátním právem rozhodným pro meritum věci, jak je určeno na základě pravidel mezinárodního práva soukromého členského státu předkládajícího soudu.
55 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku v každé ze spojených věcí odpovědět tak, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že se možnost dovolávat se doložky o soudní příslušnosti vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu, v němž je tato doložka obsažena, neřídí právem členského státu soudu nebo více soudů určených v této doložce. Uvedené doložky se lze vůči této třetí osobě dovolávat, pokud nabytím tohoto konosamentu na ni přešla veškerá práva a povinnosti jedné z původních stran smlouvy, což je třeba posoudit podle vnitrostátního práva rozhodného pro meritum věci, jak je určeno na základě pravidel mezinárodního práva soukromého členského státu soudu, jemuž byl spor předložen.
Ke druhé až čtvrté otázce v každé ze spojených věcí
56 Podstatou druhé až čtvrté otázky předkládajícího soudu v každé ze spojených věcí, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které na třetí osobu, která není stranou smlouvy o přepravě zboží uzavřené mezi dopravcem a zasílatelem a která nabyla konosament dokládající uvedenou smlouvu, a tím se stává třetí osobou, která je držitelem tohoto konosamentu, přechází všechna práva a povinnosti tohoto zasílatele, s výjimkou těch vyplývajících z doložky o soudní příslušnosti, která je v uvedeném konosament obsažena a které se lze vůči této třetí osobě dovolávat pouze v případě, že tuto doložku sjednala individuálně a samostatně.
57 S ohledem na to, co vyplývá z bodů 50 až 52 a 55 tohoto rozsudku, je třeba čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia vykládat v tom smyslu, že se doložky o soudní příslušnosti obsažené v konosamentu lze dovolávat vůči třetí osobě, která je držitelem tohoto konosamentu, pokud byla zaprvé uznána za platnou ve vztahu mezi zasílatelem a dopravcem, kteří uzavřeli smlouvu o přepravě doloženou uvedeným konosamentem, a zadruhé podle rozhodného vnitrostátního práva, jak je určeno na základě pravidel mezinárodního práva soukromého členského státu soudu, jemuž byl spor předložen, přešla na tuto třetí osobu nabytím tohoto konosamentu všechna práva a povinnosti jedné z těchto původních stran smlouvy.
58 V projednávaných věcech přitom předkládající soud neposkytl informace, které by mohly zpochybnit platnost doložek o soudní příslušnosti dotčených ve věcech v původních řízeních. Bude tedy na tomto soudu, aby ověřil, zda podle rozhodného vnitrostátního práva přecházejí na každou třetí osobu, která je držitelem konosamentů dotčených v těchto věcech, veškerá práva a povinnosti dotčených zasílatelů. Pokud tomu tak je, není třeba ověřovat existenci souhlasu každé z těchto třetích osob s těmito doložkami.
59 V tomto ohledu je třeba uvést, že jak vyplývá z předkládacích rozhodnutí, má předkládající soud patrně za to, že rozhodným vnitrostátním právem je právo španělské. Článek 251 LNM ve spojení s článkem 468 tohoto zákona však v podstatě stanoví, že nabyvatel konosamentu nabývá veškerá práva a nároky převodce ke zboží, s výjimkou doložek o soudní příslušnosti, které vyžadují souhlas nabyvatele, přičemž tyto doložky jsou neplatné a považují se za nesjednané, pokud nebyly sjednány individuálně a samostatně.
60 Je tudíž třeba konstatovat, podobně jak uvedla Komise v písemném vyjádření a generální advokát v bodě 61 svého stanoviska, že takováto vnitrostátní právní úprava má za následek obcházení čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia, jak je vykládán judikaturou Soudního dvora, a je tudíž v rozporu s posledně uvedeným ustanovením.
61 Podle informací poskytnutých předkládajícím soudem totiž článek 251 LNM ve spojení s článkem 468 tohoto zákona ukládá dotčeným vnitrostátním soudům, aby ověřily, zda třetí osoba projevila souhlas s doložkou o soudní příslušnosti obsaženou v jí nabytém konosamentu, i když na ni přešla veškerá práva a povinnosti zasílatele, který uzavřel smlouvu doloženou tímto konosamentem.
62 Navíc je třeba uvést, že tato vnitrostátní právní úprava je v rozporu s judikaturou vycházející z rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, Coreck (C‑387/98, EU:C:2000:606, bod 25), jelikož má za následek přiznání více práv třetí osobě, která je držitelem konosamentu, než měl zasílatel, jehož je nástupcem, neboť tato třetí osoba si může zvolit, že nebude vázána ujednáním o příslušnosti uzavřeným mezi původními stranami smlouvy.
63 Za těchto podmínek je třeba připomenout, že v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení unijního práva ukládá zásada přednosti vnitrostátním soudům zejména povinnost, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s unijním právem [rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 35 a citovaná judikatura].
64 Povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva má nicméně určité meze a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem [rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 36 a citovaná judikatura].
65 Je třeba rovněž připomenout, že ze zásady přednosti plyne, že pokud vnitrostátní soud, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, má povinnost zajistit plný účinek požadavků tohoto práva ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy či praktiky, i když jsou pozdějšího data, které jsou v rozporu s ustanovením unijního práva s přímým účinkem, jakým je ustanovení nařízení, aniž musí nejprve žádat o odstranění této vnitrostátní právní úpravy či praktiky legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. ledna 2021, Whiteland Import Export, C‑308/19, EU:C:2021:47, bod 31, a ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, body 37 a 57 a citovaná judikatura].
66 V projednávaných věcech odkazuje článek 251 LNM na ustanovení hlavy IX kapitoly I tohoto zákona, pokud jde o požadavek souhlasu nabyvatele konosamentu s doložkami o soudní příslušnosti obsaženými v tomto konosamentu. Článek 468 LNM, který spadá do této kapitoly I, přitom stanoví, že „[a]niž jsou dotčena […] pravidla práva [EU], jsou doložky o podřízení se cizí soudní příslušnosti nebo rozhodčímu řízení v zahraničí, které jsou obsažené ve smlouvách o užívání plavidla nebo ve smlouvách spojených s plavbou, neplatné a považují se za nesjednané, pokud nebyly sjednány individuálně a samostatně“.
67 Bude tedy na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda článek 251 LNM, ve spojení s článkem 468 tohoto zákona může být vykládán v tom smyslu, že pravidlo, které stanoví, podle kterého nabyvatel konosamentu nabývá veškerá práva a nároky převodce ke zboží, s výjimkou doložek o soudní příslušnosti a rozhodčích doložek, pokud tyto doložky nebyly sjednány tímto nabyvatelem individuálně a samostatně, se použije na určitou situaci pouze, pokud tato situace nespadá do působnosti čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia. Pokud by tento soud dovodil, že tomu tak není, musel by ve sporech v původních řízeních upustit od použití tohoto vnitrostátního pravidla, jelikož je v rozporu s tímto přímo použitelným ustanovením unijního práva.
68 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou až čtvrtou otázku v každé ze spojených věcí odpovědět tak, že čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které na třetí osobu, která není stranou smlouvy o přepravě zboží uzavřené mezi dopravcem a zasílatelem a která nabyla konosament dokládající uvedenou smlouvu, a tím se stává třetí osobou, která je držitelem tohoto konosamentu, přechází všechna práva a povinnosti tohoto zasílatele, s výjimkou těch vyplývajících z doložky o soudní příslušnosti obsažené v uvedeném konosamentu, které se lze vůči této třetí osobě dovolávat pouze v případě, že tuto doložku sjednala individuálně a samostatně.
K nákladům řízení
69 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:
1) Článek 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
musí být vykládán v tom smyslu, že
se možnost dovolávat se doložky o soudní příslušnosti vůči třetí osobě, která je držitelem konosamentu, v němž je tato doložka obsažena, neřídí právem členského státu soudu nebo více soudů určených v této doložce. Uvedené doložky se lze vůči této třetí osobě dovolávat, pokud nabytím tohoto konosamentu na ni přešla veškerá práva a povinnosti jedné z původních stran smlouvy, což je třeba posoudit podle vnitrostátního práva rozhodného pro meritum věci, jak je určeno na základě pravidel mezinárodního práva soukromého členského státu soudu, jemuž byl spor předložen.
2) Článek 25 odst. 1 nařízení č. 1215/2012
musí být vykládána v tom smyslu, že
brání vnitrostátní právní úpravě, podle které na třetí osobu, která není stranou smlouvy o přepravě zboží uzavřené mezi dopravcem a zasílatelem a která nabyla konosament dokládající uvedenou smlouvu, a tím se stává třetí osobou, která je držitelem tohoto konosamentu, přechází všechna práva a povinnosti tohoto zasílatele, s výjimkou těch vyplývajících z doložky o soudní příslušnosti obsažené v uvedeném konosamentu, které se lze vůči této třetí osobě dovolávat pouze v případě, že tuto doložku sjednala individuálně a samostatně.
Podpisy