ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)
9. září 2015(*)
„Hospodářská a měnová politika – Žádost o zahájení šetření údajného porušení unijního práva – Rozhodnutí EBA – Rozhodnutí odvolacího senátu evropských orgánů dohledu – Uplatnění i bez návrhu – Nepříslušnost autora aktu k jeho přijetí – Žaloba na neplatnost – Lhůta k podání žaloby – Opožděnost – Částečná nepřípustnost“
Ve věci T‑660/14,
SV Capital OÜ, se sídlem v Tallinnu (Estonsko), zastoupená M. Greinomanem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropskému orgánu pro bankovnictví (EBA), zastoupenému J. Overett Somnierem a Z. Giotaki, jako zmocněnci, ve spolupráci s F. Tuytschaeverem, advokátem,
žalovanému,
podporovanému
Evropskou komisí, zastoupenou W. Möllsem a K.-P. Wojcikem, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí EBA C 2013 002 ze dne 21. února 2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o zahájení šetření estonského a finského orgánu dohledu nad finančním sektorem podle čl. 17 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. L 331, s. 12) z důvodu údajného porušení práva Evropské unie, a dále návrh na zrušení rozhodnutí odvolacího senátu evropských orgánů dohledu 2014‑C1‑02 ze dne 14. července 2014, kterým bylo zamítnuto odvolání podané proti výše uvedenému rozhodnutí,
TRIBUNÁL (třetí senát),
ve složení S. Papasavvas (zpravodaj), předseda, N. J. Forwood a E. Bieliūnas, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. června 2015,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dopisem ze dne 24. října 2012 podala žalobkyně, SV Capital OÜ, k Evropskému orgánu pro bankovnictví (EBA) žádost o zahájení šetření podle článku 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o zřízení Evropského orgánu dohledu (Evropského orgánu pro bankovnictví), o změně rozhodnutí č. 716/2009/ES a o zrušení rozhodnutí Komise 2009/78/ES (Úř. věst. L 331, s. 12) týkajícího se estonského a finského orgánu dohledu nad finančním sektorem (dále jen „stížnost“).
2 Na podporu své stížnosti žalobkyně tvrdila, že došlo k porušení článků 40 a 42 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (Úř. věst. L 177, s. 1), jelikož dotčené orgány dohledu neiniciovaly odvolání dvou ředitelů pobočky jedné z finských bank nacházející se v Estonsku, kteří nesplňovali požadavky na „dobrou pověst nebo dostatek zkušeností“ pro řízení činnosti dotčené úvěrové instituce ve smyslu čl. 11 odst. 1 uvedené směrnice. V této souvislosti žalobkyně tvrdila, že dotčení ředitelé nepravdivě vypovídali v občanskoprávním řízení zahájeném v Estonsku proti této pobočce.
3 Jelikož žalobkyně neobdržela na svoji stížnost žádnou odpověď, vyzvala EBA dopisem ze dne 17. ledna 2013 k tomu, aby jednala, přičemž předložila další důkazy obviňující třetího ředitele téže instituce, který při vnitřním auditu podepsal údajně padělaný dokument.
4 Dopisem ze dne 25. ledna 2013 EBA stížnost odmítl jako nepřípustnou pro nedostatek příslušnosti a předal ji estonskému a finskému orgánu dohledu nad finančním sektorem (dále jen „dopis ze dne 25. ledna 2013“).
5 Podáním ze dne 14. února 2013 podala žalobkyně podle čl. 60 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 odvolání k odvolacímu senátu evropských orgánů dohledu (dále jen „odvolací senát “) proti dopisu ze dne 25. ledna 2013.
6 Rozhodnutím 2013-008 ze dne 24. června 2013 odvolací senát prohlásil stížnost za přípustnou na základě článku 22 směrnice 2006/48 vykládaného ve světle obecných pokynů EBA k posuzování vhodnosti [způsobilosti] členů řídícího orgánu a osob v klíčových funkcích ze dne 22. listopadu 2012 a dále věc postoupil příslušnému orgánu EBA, aby rozhodl ve věci samé, v souladu s čl. 60 odst. 5 nařízení č. 1093/2010.
7 Rozhodnutím DC 2013 03 ze dne 15. října 2013 vzal EBA na vědomí přípustnost stížnosti v souladu s body 2.5 a 2.6 svých interních pravidel postupu při vyšetřování porušení unijního práva (dále jen „interní pravidla“), aniž tím byl dotčen čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1093/2010.
8 Rozhodnutím C 2013 002 ze dne 21. února 2014 (dále jen „rozhodnutí EBA“) EBA stížnost zamítl s tím, že není dostatečně podložená na to, aby mohlo být zahájeno šetření podle článku 17 nařízení č. 1093/2010.
9 Podáním ze dne 31. března 2014 podala žalobkyně k odvolacímu senátu odvolání proti rozhodnutí EBA.
10 Rozhodnutím 2014-C1-02 ze dne 14. července 2014 (dále jen „rozhodnutí odvolacího senátu“) odvolací senát odvolání podané proti rozhodnutí EBA zamítl. V uvedeném rozhodnutí odvolací senát nejprve považoval odvolání proti rozhodnutí EBA za přípustné. Následně ho však v plném rozsahu zamítl jako neopodstatněné.
11 V tomto ohledu měl odvolací senát, pokud jde o nejprve o přezkum přípustnosti odvolání, za to, že rozhodnutí EBA představuje za zvláštních okolností projednávané věci akt napadnutelný podle článku 60 nařízení č. 1093/2010, který umožňuje jakékoli fyzické nebo právnické osobě podat odvolání proti rozhodnutí EBA, které je této osobě určeno.
12 Pokud jde dále o věcný přezkum odvolání, odvolací senát měl zaprvé za to, že posouzení EBA, podle něhož oba ředitelé obvinění žalobkyní ve stížnosti nezastávali v dotyčné finanční instituci klíčové funkce, je prosto vad a tvrzení týkající se třetího ředitele nebyla prokázána. Zadruhé odvolací senát uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nepatří do okruhu subjektů, které mohou předkládat EBA žádosti o zahájení šetření pro porušení unijního práva, týká se projednávaný případ odmítnutí tohoto orgánu zahájit šetření z vlastní iniciativy. Kromě toho konstatoval, že vzhledem k důkazům předloženým žalobkyní na podporu existence údajného porušení unijního práva a interních pravidel nebylo prokázáno, že by se EBA dopustil v rámci výkonu své diskreční pravomoci pochybení. Zatřetí odvolací senát uvedl, že to, že EBA žalobkyni před přijetím rozhodnutí nevyslechl podle čl. 39 odst. 1 nařízení č. 1093/2010, nepředstavuje formální vadu, která by mohla mít za následek neplatnost uvedeného rozhodnutí. Začtvrté nebylo prokázáno, že by před přijetím rozhodnutí EBA nebyl dodržen stanovený postup. A konečně zapáté odvolací senát konstatoval, že nebylo prokázáno žádné porušení článku 41 de Listiny základních práv Evropské unie ze strany EBA.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
13 Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2014.
14 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 12. prosince 2014 vznesl EBA námitku nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991. Žalobkyně předložila vyjádření k této námitce dne 16. ledna 2015.
15 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 22. ledna 2015 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání EBA. Účastníci řízení předložili vyjádření k tomuto návrhu dopisy ze dne 17. února 2015. Dne 20. února 2015 se předseda třetího senátu Tribunálu rozhodl přerušit úkony ve věci návrhu na vstup do řízení do doby, než bude rozhodnuto o námitce nepřípustnosti.
16 Rozhodnutím ze dne 17. března 2015 bylo rozhodnuto o přednostním projednání věci podle čl. 55 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, o čemž byli účastníci řízení vyrozuměni.
17 Usnesením ze dne 19. března 2015, přijatým na základě čl. 114 odst. 4 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, si Tribunál (třetí senát) vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti spolu s věcí samou a určil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.
18 Na základě organizačního procesního opatření přijatého ve smyslu čl. 64 odst. 3 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 byli účastníci řízení vyzváni, aby se vyjádřili k žalobnímu důvodu, který Tribunál hodlal uplatnit bez návrhu a který vycházel z nepříslušnosti odvolacího senátu z pohledu čl. 60 odst. 1 a 2 nařízení č. 1093/2010 k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí EBA podanému k němu na základě tohoto ustanovení.
19 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. dubna 2015 předložila žalobkyně na základě čl. 48 odst. 2 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 vyjádření, v němž uplatňovala nové skutkové a právní okolnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení.
20 Dopisy doručenými kanceláři Tribunálu 15. a 20. dubna 2015 žalobkyně a EBA vyhověly žádosti zmíněné v bodě 18 výše.
21 Usnesením ze dne 21. dubna 2015 předseda třetího senátu Tribunálu vyhověl návrhu Komise na vstup vedlejšího účastníka do řízení. V souladu s čl. 64 odst. 3 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 byl tento orgán vyzván, aby se v rámci spisu vedlejšího účastníka vyjádřil rovněž k žalobnímu důvodu uvedenému v bodě 18 výše, který Tribunál hodlal zkoumat i bez návrhu.
22 Komise této žádosti vyhověla podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 20. května 2015.
23 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (třetí senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v souladu s čl. 64 odst. 3 písm. b) jednacího řádu ze dne 2. května 1991 vyzval účastníky řízení, aby se ve svých řečech zaměřili zejména na otázku příslušnosti odvolacího senátu k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí EBA.
24 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. června 2015 žalobkyně na základě čl. 64 odst. 4 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 zopakovala svůj návrh na přijetí organizačních procesních opatření, který předložila v žalobě na podporu pátého žalobního důvodu a jímž mělo být EBA uloženo předložit veškeré dokumenty předané estonským a finským orgánem dohledu nad finančním sektorem v rámci vyřizování stížnosti. Tribunál tento návrh po vyslechnutí účastníků řízení zamítl, o čemž byli tito informováni dopisem ze dne 25. června 2015.
25 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 29. června 2015.
26 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí EBA,
– zrušil rozhodnutí odvolacího senátu,
– postoupil věc příslušnému orgánu EBA k meritornímu vyřízení stížnosti,
– uložil EBA náhradu nákladů řízení, včetně nákladů na vyhovění všem rozsudkům a usnesením vydaným Tribunálem, v souladu s čl. 87 odst. 1 a 2 a článkem 89 jednacího řádu ze dne 2. května 1991.
27 V námitce nepřípustnosti EBA navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
28 Ve svém vyjádření k námitce nepřípustnosti žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– námitku nepřípustnosti odmítl jako zjevně nepřípustnou nebo ji, podpůrně, zamítl jako neopodstatněnou,
– určil, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později.
29 Ve své žalobní odpovědi EBA, podporovaný Komisí, navrhuje, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou,
– podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
30 Na jednání žalobkyně vzala zpět čtvrtý bod návrhových žádání své žaloby v rozsahu, v němž směřoval k použití článku 89 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, což bylo zaznamenáno do protokolu o jednání.
Právní otázky
K přípustnosti
31 EBA, podporovaný Komisí, tvrdí, že žaloba je v plném rozsahu nepřípustná, jelikož jeho odmítnutí zahájit šetření z vlastní iniciativy na základě článku 17 nařízení č. 1093/2010 nemá ve vztahu k žalobkyni žádné právní účinky. Ve své žalobní odpovědi trvá EBA na svém stanovisku, podle něhož je žaloba nepřípustná v plném rozsahu, a současně uplatňuje nepřípustnost čtvrtého bodu návrhových žádání žaloby v rozsahu, v němž směřuje k tomu, aby mu byla uložena náhrada nákladů na vyhovění všem rozsudkům a usnesením vydaným Tribunálem, v souladu s článkem 89 jednacího řádu ze dne 2. května 1991.
32 Žalobkyně tvrdí, že námitka nepřípustnosti je zjevně nepřípustná nebo, podpůrně, neopodstatněná. V tomto ohledu tvrdí, že zaprvé uvedená námitka není v souladu s čl. 46 odst. 1 písm. b) jednacího řádu ze dne 2. května 1991, jelikož není dostatečně jasná a postrádá logickou strukturu, zadruhé že je v rozporu s čl. 60 odst. 5 a čl. 61 odst. 1 nařízení č. 1093/2010, jelikož část rozhodnutí odvolacího senátu týkající se přípustnosti a náhrady nákladů, kterou před Tribunálem nezpochybňuje, je pro EBA závazná, zatřetí že porušuje článek 257 SFEU a článek 47 Listiny základních práv, jelikož obdobně jako u kasačních opravných prostředků projednávaných před Soudním dvorem Evropské unie není možně, aby nepřípustnost žaloby byla uplatněna poprvé až před Tribunálem, protože jinak by byla zbavena možnosti využít opravných prostředků, a začtvrté že její žaloba je podle článku 263 SFEU, čl. 60 odst. 1 a čl. 61 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 přípustná.
33 Na jednání byli účastníci řízení vyslechnuti ohledně přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž se domáhá zrušení rozhodnutí EBA, což bylo zaznamenáno do protokolu o jednání. V tomto ohledu žalobkyně s odkazem na své argumenty uvedené ve vyjádření předloženém dne 15. dubna 2015 (viz bod 19 výše) tvrdila, že žaloba proti tomuto rozhodnutí je přípustná. EBA a Komise naopak tvrdily, že žaloba musí být z důvodu prekluze odmítnuta jako nepřípustná.
34 Je třeba posoudit přípustnost žaloby v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí EBA, a dále v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí odvolacího senátu.
35 Kromě toho, jelikož žalobkyně vzala částečně zpět čtvrtý bod svých návrhových žádání v rozsahu, v němž se týkal článku 89 jednacího řádu ze dne 2. května 1991, není již namístě rozhodovat o jeho přípustnosti, a tudíž ani o námitce nepřípustnosti vznesené v tomto ohledu EBA.
K přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí EBA
36 Tribunál zaprvé připomíná, že podle ustálené judikatury má lhůta pro podání žaloby kogentní povahu, jelikož byla stanovena za účelem zajištění jasnosti a jistoty právních situací a za účelem zabránění jakékoli diskriminaci nebo svévolnému zacházení při výkonu spravedlnosti, a unijnímu soudu přísluší ověřit i bez návrhu, zda uvedená lhůta byla dodržena (viz usnesení ze dne 13. listopadu 2012, ClientEarth a další v. Komise, T‑278/11, Sb. rozh., EU:T:2012:593, bod 30 a citovaná judikatura).
37 Podle stejně ustálené judikatury nejsou lhůty pro podání žaloby na uvážení soudu ani účastníků řízení (viz usnesení ClientEarth a další v. Komise, bod 36 výše, EU:T:2012:593, bod 31 a citovaná judikatura).
38 Zadruhé je třeba připomenout, že podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloby podány ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.
39 V projednávaném případě bylo rozhodnutí EBA doručeno žalobkyni dne 21. února 2014.
40 Podle čl. 58 odst. 1 písm. b) jednacího řádu Tribunálu, dle něhož lhůta vyjádřená v měsících končí uplynutím dne, který se v posledním měsíci svým číslem shoduje se dnem, kdy nastala skutečnost nebo byl učiněn úkon, od nichž se lhůta počítá, a článku 60 uvedeného jednacího řádu, dle něhož se procesní lhůty prodlužují o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti, uplynula lhůta pro podání žaloby dne 1. května 2014 o půlnoci.
41 Z toho plyne, že ke dni podání projednávané žaloby, tedy 12. září 2014, již marně uplynula lhůta pro zpochybnění rozhodnutí EBA. Žaloba je tudíž v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá jeho zrušení, nepřípustná.
42 V tomto ohledu je třeba uvést, že ve svém vyjádření předloženém dne 15. dubna 2015 (viz bod 19 výše) žalobkyně pod záminkou nových žalobních důvodů založených na nových skutkových a právních okolnostech ve skutečnosti zformulovala argumenty k přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž se domáhá zrušení rozhodnutí EBA, a zejména k dodržení lhůty pro podání žaloby. Stačí konstatovat, že takové argumenty je třeba odmítnout jako nepřípustné.
43 Okolnosti, na něž poukazuje žalobkyně v rámci tohoto vyjádření ze dne 15. dubna 2015 na podporu údajné existence případu vyšší moci na základě čl. 45 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelného na řízení před Tribunálem na základě jeho článku 53, a na podporu omluvitelného omylu, ostatně neumožňují uplatnit výjimku týkající se uplynutí uvedené lhůty. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pojem „vyšší moc“ se nepoužije na situaci, kdy by obezřetná osoba jednající s náležitou péčí objektivně mohla předejít uplynutí lhůty k podání žaloby (viz usnesení ze dne 18. ledna 2005, Zuazaga Meabe v. OHIM, C‑325/03 P, Sb. rozh., EU:C:2005:28, bod 25 a citovaná judikatura).
44 V projednávaném případě přitom žalobkyně nemůže argumentovat tím, že se odvolací senát v průběhu správního řízení, a zejména při rozhodování o odvolání podaném proti dopisu ze dne 25. ledna 2013 (viz body 4 až 6 výše), neprohlásil za nepříslušný. I když rozhodnutím ze dne 24. června 2013 prohlásil odvolací senát stížnost za přípustnou, věcně o ní nerozhodl, ale postoupil věc příslušnému orgánu EBA podle čl. 60 odst. 5 nařízení č. 1093/2010. V této souvislosti nebylo žalobkyni poskytnuto žádné konkrétní ujištění o příslušnosti odvolacího senátu k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí EBA, které bude následně přijato. Kromě toho žalobkyně měla možnost podat preventivně k Tribunálu žalobu proti rozhodnutí EBA na základě čl. 61 odst. 1 nařízení č. 1093/2010, podle něhož lze proti rozhodnutí odvolacího senátu nebo v případech, v nichž odvolání k odvolacímu senátu není možné, proti rozhodnutí EBA podat podle článku 263 SFEU žalobu u Soudního dvora Evropské unie.
45 Kromě toho je pro úplnost nutné konstatovat, že i v případě, že by žalobkyně byla napadla rozhodnutí EBA ve lhůtách stanovených článkem 263 SFEU, musela by žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí být každopádně Tribunálem odmítnuta jako nepřípustná z důvodu neexistence napadnutelného aktu, jak tvrdí EBA a jak by musel unijní soud konstatovat i bez návrhu.
46 V tomto ohledu je třeba připomenout, že stížnost žalobkyně byla založena na čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1093/2010, podle něhož na žádost jednoho nebo více příslušných orgánů, Evropského parlamentu, Rady Evropské unie, Komise, skupiny subjektů působících v bankovnictví nebo z vlastní iniciativy a po sdělení dotčenému příslušnému orgánu „může“ EBA provádět šetření údajného porušování nebo neuplatňování práva Unie.
47 Z tohoto ustanovení plyne, že EBA disponuje ohledně zahájení šetření diskreční pravomocí, a to v případě, že jde o žádost některého ze subjektů výslovně uvedených v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1093/2010, i v případě vlastní iniciativy.
48 Podle ustálené judikatury, rozvinuté v rámci žalob na neplatnost podaných proti rozhodnutím Komise nezahájit řízení o nesplnění povinnosti a použitelné per analogiam v projednávaném případě, nejsou-li unijní orgán nebo instituce povinny zahájit řízení, nýbrž disponují diskreční posuzovací pravomocí vylučující právo jednotlivců vyžadovat, aby zaujaly stanovisko v určitém směru, nemají osoby, které podaly stížnost, v zásadě možnost podat k unijnímu soudu žalobu proti případnému rozhodnutí o odložení své stížnosti. Taková možnost by totiž existovala pouze v případě, že by tyto osoby byly nadány procesními právy srovnatelnými s těmi, jichž mohou využít v rámci řízení podle nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. L 1, s. 1), která jim umožňují požadovat, aby je uvedený orgán nebo instituce informovaly a vyslechly (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. července 1998, Sateba v. Komise, C‑422/97 P, Sb. rozh., EU:C:1998:395, bod 42, a ze dne 14. ledna 2004, Makedoniko Metro a Michaniki v. Komise, T‑202/02, Sb. rozh., EU:T:2004:5, bod 46).
49 Jelikož žalobkyně se čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1093/2010 výslovně netýká, nemůže být považována za stěžovatele s procesními právy, jejichž dodržení by si mohla vynutit před unijním soudem, takže judikatura týkající se zamítnutí nebo odložení stížností podaných zúčastněnými stranami ve věcech státních podpor, ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [108 SFEU] (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, Sb. rozh., EU:C:2008:422, body 36 a 53 a citovaná judikatura), nebo stěžovateli ve smyslu nařízení č. 1/2003 a nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. L 123, s. 18) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T‑24/90, Sb. rozh., EU:T:1992:97, bod 79, a usnesení ze dne 5. června 2014, Stanleybet Malta a Stanley International Betting v. Komise, T‑416/13, EU:T:2014:567, bod 23 a citovaná judikatura) se v projednávaném případě nepoužije.
50 Vzhledem k výše uvedenému je třeba žalobu odmítnout jako nepřípustnou v rozsahu, v němž se domáhá zrušení rozhodnutí EBA, a v důsledku toho je třeba odmítnout první bod návrhových žádání žaloby. Také vzhledem k povinnosti soudu zkoumat přípustnost žaloby i bez návrhu, připomenuté zejména v bodě 45 výše, není třeba rozhodovat o důvodu nepřípustnosti uplatněném žalobkyní v rámci námitky nepřípustnosti (viz bod 32 výše).
K přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí odvolacího senátu
51 Je třeba uvést, že navzdory tomu, že zpochybňuje přípustnost žaloby v plném rozsahu, nepředložila EBA specifické argumenty týkající se přípustnosti žaloby v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí odvolacího senátu. V tomto ohledu je třeba zejména zdůraznit, že ze znění čl. 61 odst. 1 nařízení č. 1093/2010, jak bylo připomenuto v bodě 44 výše, plyne, že toto rozhodnutí představuje akt napadnutelný před Tribunálem. Je proto třeba konstatovat, že projednávaná žaloba je v rozsahu, v němž zní na zrušení tohoto rozhodnutí, přípustná.
52 Za těchto podmínek není třeba rozhodovat o důvodu nepřípustnosti uplatněném žalobkyní v rámci námitky nepřípustnosti (viz bod 32 výše).
K přípustnosti třetího bodu návrhových žádání
53 Třetí bod návrhových žádání žalobkyně směřuje k tomu, aby Tribunál věc postoupil příslušnému orgánu EBA k meritornímu rozhodnutí. Tímto bodem návrhových žádání žalobkyně v podstatě žádá, aby Tribunál adresoval EBA příkaz. Podle ustálené judikatury je přitom v rámci žaloby na neplatnost pravomoc unijního soudu omezena na přezkum legality napadeného aktu a Tribunál při výkonu svých pravomocí nemůže dávat příkazy unijním orgánům. Na základě článku 266 SFEU je totiž na dotčeném orgánu, aby přijal opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 12. března 2014, PAN Europe v. Komise, T‑192/12, EU:T:2014:152, bod 15 a citovaná judikatura).
54 Z toho plyne, že třetí bod návrhových žádání je třeba odmítnout jako nepřípustný.
K věci samé
55 Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje v podstatě pět žalobních důvodů založených zaprvé na nesprávných skutkových zjištěních a právních posouzeních, jakož i na nedostatečném odůvodnění rozhodnutí EBA, zadruhé na porušení povinnosti uvést odůvodnění, jakož i nesprávném právním posouzení, jimiž jsou stižena rozhodnutí EBA a odvolacího senátu, zatřetí na porušení čl. 39 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 a článku 16 kodexu řádné správní praxe EBA, začtvrté na procesní vadě a porušení práva na obhajobu odvolacím senátem z důvodu nerespektování bodu 3 odst. 3, 4 a 5 interních pravidel a zapáté na porušení zásady nestrannosti a rovnosti zbraní uvedených v článku 41 Listiny základních práv.
56 EBA argumenty uvedené na podporu těchto žalobních důvodů zpochybňuje.
57 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU tzv. důvod „veřejného pořádku“, který musí být unijním soudem uplatněn i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2013, Maďarsko v. Komise, T‑240/10, Sb. rozh., EU:T:2013:645, bod 70 a citovaná judikatura).
58 Kromě toho musí být povinnost unijního soudu zkoumat důvod veřejného pořádku i bez návrhu splněna ve světle zásady kontradiktornosti (viz rozsudek Maďarsko v. Komise, bod 57 výše, EU:T:2013:645, bod 71 a citovaná judikatura).
59 V projednávaném případě je třeba žalobní důvod založený na nepříslušnosti odvolacího senátu z pohledu čl. 60 odst. 1 a 2 nařízení č. 1093/2010 k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí EBA podanému k němu na základě tohoto ustanovení zkoumat i bez návrhu poté, co byli účastníci řízení vyslechnuti k této otázce.
60 V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že odvolací senát nebyl příslušný k rozhodnutí o odvolání, které k němu bylo podáno, jelikož rozhodnutí EBA nezávisle na své formě spadalo do působnosti čl. 60 odst. 1 nařízení č. 1093/2010. Dále tvrdí, že takový výklad je v souladu s bodem 58 odůvodnění uvedeného nařízení, jakož i se zárukami ochrany práv dotyčných stran v něm uvedenými.
61 EBA, podporovaný Komisí, má za to, že odvolací senát měl k němu podané odvolání proti rozhodnutí EBA prohlásit za nepřípustné z důvodu, že požadavky čl. 60 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 odrážející požadavky článku 263 SFEU nebyly splněny, a proto je žaloba podaná k Tribunálu ve smyslu posledně uvedeného článku rovněž nepřípustná. Výslovně se však nevyjádřil k příslušnosti odvolacího senátu k rozhodnutí o odvolání. V reakci na dotaz položený v tomto ohledu Tribunálem na jednání EBA tvrdil, že odvolací senát nebyl k rozhodnutí o k němu podaném odvolání příslušný.
62 Komise doplňuje, že z výkladu článků 58 až 60 nařízení č. 1093/2010 plyne, že odvolací senát není soudním orgánem, nýbrž interním orgánem EBA, a je příslušný toliko k potvrzení rozhodnutí přijatých příslušným orgánem EBA nebo k postoupení věci tomuto orgánu k rozhodnutí. Na jednání doplnila, že odvolací senát měl k němu podané odvolání prohlásit na základě čl. 60 odst. 4 nařízení č. 1093/2010 za nepřípustné.
63 V projednávaném případě je třeba nejprve připomenout, že žalobkyně se na EBA obrátila na základě článku 17 nařízení č. 1093/2010 kvůli údajnému porušení některých ustanovení směrnice 2006/48 estonským a finským orgánem dohledu nad finančním sektorem, které jsou „příslušnými orgány“ ve smyslu čl. 4 odst. 4 uvedené směrnice ve spojení s čl. 4 odst. 2 písm. i) uvedeného nařízení.
64 V tomto ohledu je třeba rovněž připomenout, že podle čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 platí, že jestliže příslušný orgán neuplatnil akty uvedené v čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení či je uplatnil způsobem, který se jeví jako porušení unijního práva, včetně regulačních technických norem a prováděcích technických norem stanovených v souladu s články 10 až 15 téhož nařízení, zejména jestliže nezajistí, aby finanční instituce plnila požadavky stanovené uvedenými akty, postupuje EBA v souladu s pravomocemi stanovenými v čl. 17 odst. 2, 3 a 6 uvedeného nařízení.
65 Dále je třeba uvést, že podle čl. 60 odst. 1 nařízení č. 1093/2010 mohou jakákoli fyzická nebo právnická osoba nebo příslušné orgány podat odvolání proti rozhodnutí EBA uvedenému v článku 17 až 19 téhož nařízení či jinému rozhodnutí přijatému EBA v souladu s unijními akty uvedenými v jeho čl. 1 odst. 2, které je určeno této osobě, nebo proti rozhodnutí, které se této osoby bezprostředně a přímo dotýká, i když je určeno jiné osobě.
66 Z toho plyne, že k tomu, aby se na rozhodnutí EBA vztahovala možnost podání odvolání k odvolacímu senátu ve smyslu článku 60 nařízení č. 1093/2010, musí být toto rozhodnutí přijato v souladu s unijními akty uvedenými v čl. 1 odst. 2 uvedeného nařízení nebo patřit mezi rozhodnutí uvedená v článcích 17 až 19 téhož nařízení.
67 Zaprvé navzdory tomu, že na podporu stížnosti bylo uplatňováno porušení některých ustanovení směrnice 2006/48, rozhodnutí EBA není založeno na čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1093/2010. EBA se totiž ve svém rozhodnutí nevyslovil k (ne)porušení uvedené směrnice příslušnými orgány nebo dotčenou úvěrovou institucí.
68 Zadruhé stačí uvést, že rozhodnutí EBA zjevně nepatří mezi rozhodnutí uvedená v článcích 18 a 19 nařízení č. 1093/2010, jejichž prostřednictvím může EBA uložit vnitrostátním orgánům dohledu přijetí konkrétních opatření k nápravě mimořádné situace nebo urovnávat spory mezi nimi týkající se přeshraničních situací, což je ostatně mezi účastníky řízení nesporné. Kromě toho stačí konstatovat, že na podporu stížnosti žalobkyně nebylo tvrzeno žádné porušení regulačních nebo prováděcích technických norem stanovených podle článků 10 až 15 uvedeného nařízení a uvedených v čl. 17 odst. 1 téhož nařízení, což bylo ostatně potvrzeno na jednání. Na rozdíl od tvrzení žalobkyně navíc z dopisu, která zaslala EBA dne 2. července 2013 ani z její repliky týkající se odpovědi EBA a předložené dne 20. května 2014 v rámci správního řízení neplyne, že by po podání stížnosti tvrdila, že došlo k porušení norem uvedených v článcích 10 až 15 nařízení č. 1093/2010.
69 Zatřetí, jak bylo uvedeno v bodech 46 a 49 výše, stačí konstatovat, že žalobkyně nepatří mezi subjekty výslovně uvedené v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1093/2010, které mohou EBA předkládat žádosti o zahájení šetření pro porušení nebo neuplatňování unijního práva, mezi něž patří toliko příslušné orgány, Parlament, Rada, Komise nebo skupina subjektů působících v bankovnictví.
70 Žalobkyně netvrdí ani to, že by byla součástí skupiny subjektů působících v bankovnictví zřízené podle článku 37 nařízení č. 1093/2010 na podporu konzultací se subjekty působícími v oblastech souvisejících s úkoly EBA. V tomto ohledu je třeba uvést, že z odstavce 2 tohoto ustanovení plyne, že tato skupina se skládá ze 30 členů, kteří zastupují úvěrové a investiční instituce působící v Unii, ze zástupců jejich zaměstnanců, jakož i ze spotřebitelů, uživatelů bankovních služeb a představitelů malých a středních podniků.
71 Začtvrté je nutno konstatovat, že mimo případ odmítnutí zahájit šetření na žádost subjektů taxativně vyjmenovaných v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1093/2010 jsou doporučení nebo rozhodnutí, které EBA přijímá podle čl. 17 odst. 2 až 6 uvedeného nařízení, určena příslušným orgánům nebo dotčeným finančním institucím. Z článku 17 odst. 3 uvedeného nařízení totiž plyne, že EBA může „vydat dotčenému příslušnému orgánu doporučení, ve kterém stanoví opatření nezbytná pro zajištění souladu s právem Unie“. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení, „[j]estliže příslušný orgán nezajistí soulad s právem Unie […], může Komise poté, co byla informována [EBA], nebo z vlastní iniciativy vydat formální stanovisko, kterým bude po příslušném orgánu požadovat, aby přijal opatření nezbytná pro dosažení souladu s právem Unie“. Mimoto čl. 17 odst. 6 nařízení č. 1093/2010 uvádí, že „jestliže příslušný orgán nevyhoví formálnímu stanovisku […], může [EBA] […] přijmout individuální rozhodnutí určené finanční instituci, v němž bude vyžadovat přijetí opatření nezbytných ke splnění jejích povinností podle práva Unie, včetně případného ukončení konkrétního jednání“.
72 Z přezkumu relevantních ustanovení nařízení č. 1093/2010 plyne, že rozhodnutí EBA zpochybněné před odvolacím senátem v projednávaném případě nemůže být vzhledem ke své povaze považováno za rozhodnutí založené na některém z těchto ustanovení. Odvolací senát tudíž nebyl příslušný k rozhodnutí o odvolání podanému k němu na základě čl. 60 odst. 1 nařízení č. 1093/2010.
73 Vzhledem k výše uvedenému, aniž je třeba zkoumat opodstatněnost žalobkyní uplatněných žalobních důvodů, je třeba žalobě vyhovět v rozsahu, v němž se domáhá zrušení rozhodnutí odvolacího senátu z důvodu nepříslušnosti.
K nákladům řízení
74 Článek 134 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že pokud měl každý účastník řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, může Tribunál rozhodnout, že každý z nich ponese vlastní náklady. Jelikož v projednávaném případě měly žalobkyně i EBA ve věci částečně úspěch i neúspěch, je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady.
75 Podle čl. 138 odst. 1 prvního pododstavce jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. V důsledku toho je třeba rozhodnout, že Komise ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí odvolacího senátu evropských orgánů dohledu 2014-C1-02 ze dne 14. července 2014 se zrušuje.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
Papasavvas | Forwood | Bieliūnas |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. září 2015.
Podpisy.