ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

16. března 2016 (*)

„Státní podpory – Spotřební daně – Částečné prominutí daňového dluhu v rámci vyrovnání – Rozhodnutí prohlašující podporu za neslučitelnou s vnitřním trhem a nařizující její navrácení – Právo na obhajobu – Procesní práva zúčastněných stran – Kritérium soukromého věřitele – Důkazní břemeno“

Ve věci T‑103/14,

Frucona Košice, a.s., se sídlem v Košicích (Slovensko), zastoupená K. Lasokem, QC, B. Hartnettem, barrister, O. Geissem, advokátem, a J. Holmesem, barrister,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené L. Armati, P.-J. Loewenthalem a K. Walkerovou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2014/342/EU ze dne 16. října 2013 o státní podpoře SA.18211 (C 25/05) (ex NN 21/05) poskytnuté Slovenskou republikou ve prospěch společnosti Frucona Košice, a. s. (Úř. věst. L 176, s. 38),

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, S. Gervasoni a L. Madise (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 8. září 2015,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

 Posouzení situace žalobkyně a vyrovnací řízení

1        Žalobkyně, Frucona Košice, je společností založenou podle slovenského práva, která působila kromě jiného v odvětví výroby alkoholických nápojů a lihovin.

2        Od listopadu 2002 do listopadu 2003 byla žalobkyni několikrát odložena splatnost daňových dluhů spočívajících ve spotřebních daních, které měla povinnost zaplatit. Tato odložení splatnosti jí byla přiznána poté, co byly zřízeny finanční záruky ve prospěch místního daňového orgánu, do jehož působnosti žalobkyně spadala, totiž daňového úřadu Košice IV (dále jen „místní daňový orgán“).

3        Dne 25. února 2004 nebyla žalobkyně z důvodu finančních potíží, kterým čelila, schopna zaplatit spotřební daně dlužné za leden 2004. V důsledku legislativní změny, k níž došlo s účinností od 1. ledna 2004, již žalobkyni nemohla být odložena splatnost těchto spotřebních daní.

4        V důsledku toho byla žalobkyni odňata licence na výrobu a zpracování alkoholických nápojů a lihovin. Od té doby omezila svou činnost na distribuci lihovin pod značkou Frucona, které kupovala od společnosti O.H., která je podle dohody se žalobkyní vyráběla na základě licence v závodech žalobkyně na výrobu lihovin.

5        Došlo rovněž k předlužení žalobkyně ve smyslu zákona č. 328/1991 Zb. o konkurze a vyrovnaní (zákon o konkursu a vyrovnání).

6        Dne 8. března 2004 podala žalobkyně návrh na zahájení vyrovnacího řízení ke Krajskému súdu v Košiciach [(Krajský soud v Košicích, Slovensko)], ve kterém navrhla svým věřitelům zaplatit každému podíl 35 % výše částky, kterou jim dlužila (dále jen „návrh na vyrovnání“). Celkový dluh žalobkyně dosáhl přibližně částky 644,6 milionů slovenských korun (SKK), z čehož částka daňového dluhu činila přibližně 640,8 milionů SKK.

7        Rozhodnutím ze dne 29. dubna 2004 Krajský súd v Košiciach povolil zahájení vyrovnacího řízení.

8        Na vyrovnacím jednání dne 9. července 2004 věřitelé žalobkyně, včetně místního daňového orgánu, na návrh na vyrovnání přistoupili. V rámci tohoto vyrovnacího řízení místní daňový orgán vystupoval jako oddělený věřitel v postavení, jež měl na základě záruk zřízených v jeho prospěch v souvislosti s odkladem splatnosti spotřebních daní dlužných žalobkyní (viz bod 2 výše).

9        Žalobkyně uvádí, že před 9. červencem 2004 místnímu daňovému orgánu mimo jiné předložila zprávu o auditu vyhotovenou nezávislou auditní společností (dále jen „zpráva E“), aby uvedenému orgánu umožnila posoudit příslušné výhody vyrovnání a konkursu.

10      Dne 21. června 2004 provedla slovenská daňová správa kontrolu na místě v prostorách žalobkyně. Při této kontrole byla zjištěna finanční situace žalobkyně ke dni 17. června 2004.

11      Rozhodnutím ze dne 14. července 2004 Krajský súd v Košiciach vyrovnání potvrdil. Podle něj musela být pohledávka slovenské daňové správy uspokojena ve výši 35 %, což odpovídá přibližně částce 224,3 milionů SKK.

12      Dopisem ze dne 20. října 2004 místní daňový orgán žalobkyni mimo jiné oznámil, že podmínky vyrovnání, podle kterých část daňového dluhu nemá být uspokojena, představují nepřímou státní podporu podléhající schválení Komise Evropských společenství.

13      Dne 17. prosince 2004 žalobkyně mimo jiné místnímu daňovému orgánu zaplatila částku 224,3 milionů SKK, což odpovídalo 35 % jejího celkového daňového dluhu. Rozhodnutím ze dne 30. prosince 2004 Krajský súd v Košiciach rozhodl o skončení vyrovnacího řízení. Dne 18. srpna 2006 Krajský súd v Košiciach snížil částku dlužnou místnímu daňovému orgánu na 224,1 milionů SKK.

 Správní řízení

14      Dne 15. října 2004 byla Komisi podána stížnost týkající se údajné protiprávní státní podpory ve prospěch žalobkyně.

15      V návaznosti na žádost Komise o informace informovala Slovenská republika posledně uvednou dopisem ze dne 4. ledna 2005 o možné protiprávní podpoře poskytnuté ve prospěch žalobkyně a požádala Komisi o schválení této podpory jako podpory na záchranu podniku v obtížích.

16      Po obdržení doplňujících informací oznámila Komise dopisem ze dne 5. července 2005 Slovenské republice své rozhodnutí zahájit ve věci dotčeného opatření formální vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES. Toto rozhodnutí bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2005, C 233, s. 47).

17      Dopisem ze dne 10. října 2005 předložila Slovenská republika Komisi své připomínky k dotčenému opatření. Stejně tak žalobkyně dopisem ze dne 24. října 2005 předložila Komisi své připomínky k dotčenému opatření. Tyto připomínky byly zaslány Slovenské republice, aby na ně mohla reagovat, což učinila dopisem ze dne 16. prosince 2005.

 Původní rozhodnutí

18      Dne 7. června 2006 přijala Komise rozhodnutí 2007/254/ES o státní podpoře C 25/05 (ex NN 21/05) poskytnuté Slovenskou republikou ve prospěch společnosti Frucona Košice, a.s. (Úř. věst. 2007, L 112, s. 14, dále jen „původní rozhodnutí“). Výrok tohoto rozhodnutí ve svém prvním článku stanoví, že státní podpora, kterou Slovenská republika poskytla ve prospěch žalobkyně ve výši 416 515 990 SKK, není slučitelná se společným trhem, a ve svém druhém článku nařizuje vymáhání této podpory.

 Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem

19      Dne 12. ledna 2007 podala žalobkyně k Tribunálu žalobu na neplatnost původního rozhodnutí.

20      Rozsudkem ze dne 7. prosince 2010, Frucona Košice v. Komise (T‑11/07, Sb. rozh., EU:T:2010:498), Tribunál tuto žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

21      Soudní dvůr Evropské unie, k němuž byl podán kasační opravný prostředek žalobkyně na základě článku 56 statutu Soudního dvora, rozsudkem ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise (C‑73/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:32), zrušil rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 20 výše (EU:T:2010:498). V rámci meritorního posouzení sporu v prvním stupni Soudní dvůr rozhodl, že Komise se tím, že nezohlednila v rámci svého posouzení kritéria soukromého věřitele délku konkursního řízení, dopustila zjevně nesprávného posouzení, nebo že v rozsahu, v němž tato skutečnost byla Komisí vzata v úvahu, je původní rozhodnutí stiženo vadou spočívající v právně nedostatečném odůvodnění. Konečně Soudní dvůr vrátil věc zpět k rozhodnutí Tribunálu, aby rozhodl o důvodech žaloby, které před ním byly vzneseny a o nichž nerozhodl.

22      V návaznosti na rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32) a s cílem napravit nedostatky zjištěné Soudním dvorem přijala Komise dne 16. října 2013 rozhodnutí 2014/342/EU ze dne 16. října 2013 o státní podpoře SA.18211 (C 25/05) (ex NN 21/05) poskytnuté Slovenskou republikou ve prospěch společnosti Frucona Košice, a. s. (Úř. věst. L 176, s. 38, dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož článek 1 stanoví, že původní rozhodnutí „se zrušuje“.

23      Tribunál následně v řízení na základě článku 117 svého jednacího řádu ze dne 2. května 1991 v důsledku rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), usnesením obsahujícím odůvodnění ze dne 21. března 2014, Frucona Košice v. Komise (T‑11/07 RENV, EU:T:2014:173), rozhodl, že není důvodné vydat rozhodnutí ve věci žaloby na neplatnost původního rozhodnutí.

 Napadené rozhodnutí

24      Jak bylo uvedeno v bodě 22 výše, Komise přijala napadené rozhodnutí, které nahradilo původní rozhodnutí, aby napravila vady ovlivňující toto posledně uvedené rozhodnutí, jak byly zjištěny rozsudkem Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32 ) (bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

25      Komise se v napadeném rozhodnutí mimo jiné domnívala, že bylo nezbytné zkoumat v podstatě otázku, zda místní daňový orgán tím, že souhlasil s návrhem na vyrovnání a v důsledku toho s prominutím 65 % své pohledávky, se vůči žalobkyni choval jako soukromý věřitel v tržním hospodářství. V tomto ohledu uvedla, že postavení tohoto orgánu jako věřitele žalobkyně bylo nezvykle silné, neboť tento orgán se nacházel ve výhodnějším právním a hospodářském postavení než soukromí věřitelé žalobkyně. Místní daňový orgán byl totiž věřitelem přes 99 % všech přihlášených pohledávek a byl odděleným věřitelem, jehož pohledávky se mohly uspokojit kdykoli během konkursního řízení prodejem zajištěných aktiv (bod 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí)

26      Na prvním místě, pokud jde o kritérium soukromého věřitele, Komise mimo jiné poznamenala, že uplatnění tohoto kritéria závisí na tom, zda dotyčný členský stát poskytl hospodářskou výhodu podniku jinak než ve svém postavení orgánu veřejné moci, a že pokud se členský stát dovolává v průběhu správního řízení tohoto kritéria, v případě pochybností mu přísluší prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že provedené opatření je spojeno s jeho postavením soukromého hospodářského subjektu na trhu. V tomto ohledu odkázala na rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF (C‑124/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:318, body 81 až 85) (bod 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

27      V bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla následující:

„Slovenská republika stručně řečeno tvrdí, že podle jejího názoru dané opatření představuje státní podporu. Uznává, že v době vyrovnání se otázka státní podpory prostě nebrala v úvahu, a požádala, aby se sporné opatření považovalo za podporu na záchranu. Zdá se proto, že požadavky uvedené judikatury nebyly v tomto případě dodrženy a sporné opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.“

28      Na druhém místě poté, co v bodě 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že „[žalobkyně] v tomto případě tvrdil[a], že opatření nepředstavuje podporu, a předkládá uvedené dokumenty, zvláště zprávy dvou auditorů“, Komise ověřila, zda se Slovenská republika chovala vůči žalobkyni jako soukromý věřitel.

29      V tomto ohledu Komise zaprvé porovnala, s ohledem na důkazy předložené žalobkyní, vyrovnací řízení a konkursní řízení (body 88 až 119 napadeného rozhodnutí), zadruhé porovnala vyrovnací řízení a daňové exekuční řízení (body 120 až 127 napadeného rozhodnutí) a zatřetí posoudila jiné důkazy předložené slovenskými orgány a žalobkyní (body 128 až 138 napadeného rozhodnutí). Komise se v podstatě domnívala, že z pohledu místní daňové správy byly jak konkursní řízení, tak i daňové exekuční řízení výhodnějšími alternativami než návrh na vyrovnání (body 119, 124 a 127 napadeného rozhodnutí).

30      V bodě 139 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že nebylo splněno kritérium soukromého věřitele a že Slovenská republika přiznala žalobkyni výhodu, kterou by nemohla získat za tržních podmínek. V bodě 140 odůvodnění uvedeného rozhodnutí dospěla k závěru, že odepsání dluhu odsouhlasené místním daňovým orgánem v rámci vyrovnání představuje státní podporu ve smyslu článku 107 odst. 1 SFEU. Konečně v bodě 182 odůvodnění téhož rozhodnutí Komise došla k závěru, že tato podpora není slučitelná s vnitřním trhem.

31      Výrok napadeného rozhodnutí se skládá z pěti článků.

32      Podle článku 1 napadeného rozhodnutí „[původní] rozhodnutí [...] se zrušuje“ (viz bod 22 výše).

33      Podle článku 2 napadeného rozhodnutí státní podpora, kterou Slovenská republika poskytla ve prospěch žalobkyně ve výši 416 515 990 SKK, není slučitelná s vnitřním trhem.

34      V článku 3 napadeného rozhodnutí Komise ukládá Slovenské republice zajistit navrácení dotčené podpory, protiprávně poskytnuté žalobkyni, spolu s úroky z prodlení.

35      Podle článku 4 napadeného rozhodnutí Slovenská republika do dvou měsíců po oznámení tohoto rozhodnutí musí informovat Komisi o opatřeních, která přijala k dosažení souladu s tímto rozhodnutím.

36      Podle článku 5 napadeného rozhodnutí je toto rozhodnutí určeno Slovenské republice.

37      Žalobkyně obdržela jedno vyhotovení napadeného rozhodnutí prostřednictvím slovenských orgánů dne 24. října 2013.

38      Dne 14. června 2014 bylo napadené rozhodnutí zveřejněno v Úředním věstníku.

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

39      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. února 2007 žalobkyně podala projednávanou žalobu.

40      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 18. února 2014 žalobkyně podala návrh na předběžné opatření, kterým se v podstatě domáhala odkladu výkonu čl. 3 odst. 1 a 2 a článku 4 napadeného rozhodnutí. Tento návrh byl zamítnut usnesením předsedy Tribunálu ze dne 6. května 2014 s tím, že o náhradě nákladů bude rozhodnuto později.

41      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. července 2014 žalobkyně podala nový návrh na předběžné opatření, kterým se v podstatě domáhala odkladu výkonu článku 3 odst. 1 a 2 a článku 4 napadeného rozhodnutí. Tento návrh byl zamítnut usnesením předsedy Tribunálu ze dne 18. září 2014 s tím, že o náhradě nákladů bude rozhodnuto později.

42      Tribunál (druhý senát) rozhodl na návrh soudce zpravodaje zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 vyzval žalobkyni, aby předložila určité dokumenty, a položil Komisi písemnou otázku. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly ve stanovené lhůtě.

43      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání dne 8. září 2015.

44      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

45      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

46      Na podporu své žaloby vznáší žalobkyně čtyři žalobní důvody. V podstatě první z nich vychází z porušení práva na obhajobu, druhý z nesprávného právního posouzení, jímž je stižen bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, třetí z nesprávných skutkových a právních posouzení týkajících se závěru, podle kterého konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení, a čtvrtý z nesprávných skutkových a právních posouzení týkajících se závěru, podle kterého daňové exekuční řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

47      V rámci prvního důvodu žalobkyně v podstatě vytýká Komisi, že porušila právo na obhajobu, pokud jde o žalobkyni a Slovenskou republiku. Zejména tvrdí, že Komise ji měla vyslechnout k některým skutečnostem ve spise v důsledku rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU: C: 2013: 32), jakož i k některým prvkům tohoto rozsudku a měla vyslechnout zúčastněné strany a Slovenskou republiku k právním posouzením a úvahám uvedeným v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně v replice dodala, že tento žalobní důvod je třeba chápat v širším smyslu jako namítající porušení podstatných formálních náležitostí, které má soud posoudit i bez návrhu, jelikož Komise při přijetí napadeného rozhodnutí odmítla shromáždit všechny relevantní informace a omezila se – jak to připustila v žalobní odpovědi – pouze na informace, které již měla k dispozici při přijetí původního rozhodnutí.

48      Komise zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

49      Je třeba postupně přezkoumat tvrzení žalobkyně vycházející z porušení práva na obhajobu a porušení podstatných formálních náležitostí.

50      Především a v prvním sledu žalobkyně tvrdí porušení svého práva na obhajobu.

51      Podle ustálené judikatury je dodržování práva na obhajobu v každém řízení zahájeném vůči osobě, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, základní zásadou práva Evropské unie, která musí být zajištěna, i když neexistuje žádná zvláštní právní úprava. Tato zásada vyžaduje, aby bylo dotyčné osobě již v průběhu správního řízení umožněno účelně vyjádřit své stanovisko k pravdivosti a relevanci skutkových zjištění, námitek a okolností tvrzených Komisí (rozsudky ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, Recueil, EU:C:1986:302, bod 27; ze dne 9. července 2008, Alitalia v. Komise, T‑301/01, Sb. rozh., EU:T:2008:262, bod 169; ze dne 15. prosince 2009, EDF v. Komise, T‑156/04, Sb. rozh., EU:T:2009:505, bod 101, a ze dne 12. května 2011, Région Nord-Pas-de-Calais a Communauté d'Agglomération du Douaisis v. Komise, T‑267/08 a T‑279/08, Sb. rozh., EU:T:2011:209, bod 70).

52      Nicméně správní řízení v oblasti státních podpor se zahajuje pouze ve vztahu k dotčenému členskému státu. Podniky, které jsou příjemci podpor, jsou považovány pouze za „zúčastněné strany“ v tomto řízení. Nemohou se samy domáhat kontradiktorní diskuze s Komisí, na kterou má nárok uvedený členský stát (rozsudky ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‑74/00 P a C‑75/00 P, Recueil, EU:C:2002:524, body 81 a 83; Alitalia v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2008:262, bod 170, a EDF v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2009:505, bod 102).

53      Judikatura tak zúčastněným stranám přiznává především roli zdrojů informací pro Komisi v rámci správního řízení zahájeného podle čl. 108 odst. 2 SFEU. Z toho vyplývá, že zúčastněné strany, aniž by se mohly opírat o právo na obhajobu přiznané osobám, vůči nimž bylo zahájeno řízení, mají pouze právo účastnit se správního řízení v přiměřeném rozsahu s ohledem na okolnosti projednávaného případu (viz rozsudky Alitalia v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2008:262, bod 172 a citovaná judikatura; EDF v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2009:505, bod 103 a citovaná judikatura, a Région Nord-Pas-de-Calais a Communauté d'Agglomération du Douaisis v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2011:209, bod 74 a citovaná judikatura).

54      Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže tvrdit porušení svého práva na obhajobu, neboť v rámci správního řízení v oblasti státních podpor jí takové právo nijak nepřísluší. Tento závěr platí přesto, že členský stát, který poskytl státní podporu, a žalobkyně jakožto příjemce této podpory mohou mít v rámci takového řízení rozdílné zájmy (v tomto smyslu viz rozsudek EDF v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2009:505, bod 104).

55      Naproti tomu je třeba ověřit, zda se žalobkyně účastnila správního řízení v rozsahu přiměřeném okolnostem projednávaného případu (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky Alitalia v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2008:262, bod 173, a ze dne 30. dubna 2014, Tisza Erőmű v. Komise, T‑468/08, EU:T:2014:235, bod 206).

56      V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí Komise během vyšetřovací fáze stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU vyzvat zúčastněné strany, aby podaly své připomínky (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2008, Ferriere Nord v. Komise, C‑49/05 P, EU:C:2008:259, bod 68 a citovaná judikatura). Pokud jde o tuto povinnost, Soudní dvůr rozhodl, že zveřejnění oznámení v Úředním věstníku je přiměřeným prostředkem k tomu, aby se všechny zúčastněné strany dozvěděly o zahájení řízení, přičemž jediným cílem tohoto oznámení je získat od zúčastněných stran všechny informace, které mají Komisi poskytnout objasnění při jejích dalších krocích (viz rozsudek ze dne 6. března 2003, Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, T‑228/99 a T‑233/99, Sb., EU:T:2003:57, bod 124 a citovaná judikatura; rozsudek Alitalia v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2008:262, bod 171).

57      V projednávané věci je nesporné, že po zveřejnění rozhodnutí Komise o zahájení formálního vyšetřovacího řízení v Úředním věstníku žalobkyně předložila připomínky dopisem ze dne 24. října 2005 a rovněž předložila své ústní vyjádření 28. března 2006, tedy před přijetím původního rozhodnutí, které bylo nahrazeno napadeným rozhodnutím. Žalobkyně mimoto nezpochybňuje skutečnost, že díky rozhodnutí o zahájení formálního řízení měla dostatečnou znalost relevantních skutečností a byla schopna účinně uplatnit své připomínky v tomto ohledu.

58      Z toho vyplývá, že během formálního vyšetřovacího řízení, které vedlo k přijetí původního rozhodnutí, Komise neporušila procesní práva žalobkyně, což žalobkyně ani nezpochybňuje.

59      Dále je rovněž nesporné, že napadené rozhodnutí vychází výhradně z informací dostupných v den přijetí původního rozhodnutí, ke kterým mohla žalobkyně předložit své připomínky nebo ke kterým sama své připomínky poskytla. Ačkoliv žalobkyně tvrdí, že Komise uvedla v napadeném rozhodnutí nové důvody a posouzení, přesto uznala v replice a potvrdila na jednání v odpověď na otázku Tribunálu, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání, že Komise nezohlednila žádné jiné informace než ty, které měla k dispozici při přijímání původního rozhodnutí.

60      Proto je třeba mít za to, že Komise mohla použít tyto informace za účelem přijetí napadeného rozhodnutí, aniž by na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, byla povinna si znovu obstarat připomínky žalobkyně.

61      Zadruhé je třeba dodat, že podle judikatury řízení směřující k nahrazení protiprávního aktu může být znovu provedeno v části počínající přesným okamžikem, v němž nastala protiprávnost, aniž by byla Komise povinna znovu provést řízení v části předcházející tomuto přesnému okamžiku (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 1998, Španělsko v. Komise, C‑415/96, Recueil, EU:C:1998:533, bod 31; ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C‑458/98 P, Recueil, EU:C:2000:531, bod 82, a Alitalia v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2008:262, body 99 a 142). Tato judikatura týkající se nahrazení aktu zrušeného unijním soudem se použije i v případě nezrušení dotčeného aktu soudem, došlo-li ke zrušení a nahrazení protiprávního aktu jeho autorem (v tomto smyslu viz rozsudek Région Nord-Pas-de-Calais a Communauté d'Agglomération du Douaisis v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2011:209, bod 83).

62      V projednávané věci je přitom nesporné, že Soudní dvůr v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32, body 101 až 103) měl za to, že Komise se tím, že nezohlednila v rámci svého posouzení kritéria soukromého věřitele délku konkursního řízení, dopustila zjevně nesprávného posouzení, nebo že v rozsahu, v němž tato skutečnost byla Komisí vzata v úvahu, je původní rozhodnutí stiženo vadou spočívající v právně nedostatečném odůvodnění. Naproti tomu z tohoto rozsudku nijak nevyplývá, že by Soudní dvůr zpochybnil řízení o přezkumu sporného opatření ani přesnost základních údajů shromážděných během tohoto řízení.

63      Dále je rovněž nesporné, jak to vyplývá z bodu 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Komise přijala toto rozhodnutí s cílem napravit vady zjištěné Soudním dvorem týkající se původního rozhodnutí. Napadené rozhodnutí proto obsahuje mimo jiné posouzení délky konkursního řízení v souvislosti s posouzením kritéria soukromého věřitele.

64      Za těchto okolností v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 61 výše Komise nebyla vůbec povinna znovu zahájit formální řízení a znovu si obstarat připomínky žalobkyně.

65      Z toho vyplývá, že Komise tím, že přijala napadené rozhodnutí na základě informací získaných v rámci správního řízení vedoucího k přijetí původního rozhodnutí a aniž by si obstarala nové připomínky žalobkyně, neporušila právo posledně uvedené účastnit se uvedeného řízení.

66      Žádný z argumentů uvedených žalobkyní nemůže tento závěr vyvrátit.

67      Zaprvé žalobkyně Komisi vytýká, že jí neumožnila zaujmout stanovisko k novým skutečnostem uvedeným v napadeném rozhodnutí, k dopadu rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), ke konkursu společnosti L. činné ve stejném odvětví a k některým bodům rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 20 výše (EU:T:2010:498). V replice dodává, že Komise neposkytla zúčastněným stranám příležitost předložit informace nezbytné pro určení, zda je její výklad práva použitelný.

68      V tomto ohledu je nejprve třeba poznamenat, že v bodech 141, 145, 146, 148, 177, 180, 181, 190, 191 a 198 rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 20 výše (EU:T:2010:498), citovaných žalobkyní, Tribunál v podstatě konstatoval nedostatečnost některých informací a tvrzení, které uvedla ve správním řízení, a neexistenci povinnosti na straně Komise vyžádat si dodatečné informace. Dále z bodu 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně neprokázala podobnost mezi svým vlastním případem a případem společnosti L.

69      Argumentace žalobkyně tedy v podstatě vytýká Komisi, že nezahájila znovu formální vyšetřovací řízení a nevyslechla ji ke všem informacím, které poskytla v průběhu správního řízení vedoucího k přijetí původního rozhodnutí a které byly považovány za nedostatečné Tribunálem v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 20 výše (EU:T:2010:498), nebo Komisí v původním rozhodnutí. Taková argumentace však naráží na judikaturu připomenutou v bodě 52 výše, podle níž se zúčastněné strany nemohou domáhat kontradiktorní diskuse s Komisí. Pokud by se totiž připustila taková argumentace, jejím následkem by bylo právě zavedení takové diskuse.

70      Dále v rozsahu, v němž žalobkyně Komisi vytýká, že nevyslechla zúčastněné osoby k právnímu posouzení a úvahám uvedeným v napadeném rozhodnutí, je třeba poznamenat, že již bylo rozhodnuto, že z žádného ustanovení týkajícího se státních podpor ani z judikatury nevyplývá, že by Komise byla povinna vyslechnout příjemce státních prostředků ke svému právnímu posouzení dotčeného opatření nebo že by byla povinna informovat dotčený členský stát ‐ a a fortiori příjemce podpory ‐ o svém stanovisku před přijetím svého rozhodnutí, pokud zúčastněné strany a členský stát byly vyzvány k předložení svých připomínek (rozsudky ze dne 8. července 2004, Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, T‑198/01, Sb. rozh., EU:T:2004:222, bod 198, a ze dne 1. července 2010, Nuova Terni Industrie Chimiche v. Komise, T‑64/08, EU:T:2010:270, bod 168; viz také v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. ledna 1999, Neue Maxhütte Stahlwerke a Lech-Stahlwerke v. Komise, T‑129/95, T‑2/96 a T‑97/96, Recueil, EU:T:1999:7, body 230 a 231). V projednávané věci je přitom nesporné, že Komise umožnila žalobkyni předložit své připomínky k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení.

71      Konečně na základě stejných úvah je třeba odmítnout argument žalobkyně vycházející z toho, že ji Komise údajně nevyslechla k dopadu rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), na svou analýzu.

72      Zadruhé žalobkyně Komisi vytýká, že při přijetí napadeného rozhodnutí odmítla shromáždit všechny relevantní informace a omezila se pouze na informace, které již měla k dispozici při přijetí původního rozhodnutí.

73      Nepochybně je třeba uvést, že jak tvrdí žalobkyně, Soudní dvůr v rámci přezkumu komplexních hospodářských posouzení provedených Komisí v oblasti státních podpor mimo jiné uvedl, že unijní soud musí přezkoumat, zda tyto důkazy představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 76). Je rovněž pravda, že podle judikatury citované žalobkyní – ukáže-li se, že kritérium soukromého věřitele může být uplatnitelné – je povinností Komise, aby dotyčný členský stát požádala o všechny relevantní informace, které jí umožní ověřit, zda jsou podmínky uplatnění tohoto kritéria naplněny (rozsudek ze dne 21. března 2013, Komise v. Buczek Automotive, C‑405/11 P, EU:C:2013:186, bod 33).

74      Tyto úvahy však spadají do přezkumu opodstatněnosti rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor. Byly tak vysloveny při zkoumání důvodů vznesených v rámci řízení o kasačním opravném prostředku a týkajících se opodstatněnosti posouzení důvodů, které se vztahují k meritorní legalitě sporných rozhodnutí a konkrétněji kritériu soukromého věřitele, ze strany Tribunálu. Naproti tomu se Soudní dvůr v rozsudcích citovaných v bodě 73 výše nevyjádřil k odlišné otázce řádnosti řízení vedoucího k přijetí takového rozhodnutí zvláště s ohledem k procesním právům příjemce podpory.

75      Z toho vyplývá, že argumenty žalobkyně shrnuté v bodě 72 výše se týkají meritorní legality napadeného rozhodnutí a nemohou prokázat existenci jakéhokoli porušení jejích procesních práv. Totéž platí pro skutečnost, pokud by se prokázala, že původní přezkoumání Komise nebylo spolehlivé.

76      Zatřetí žalobkyně tvrdí, že ačkoli jsou úkoly dotčeného členského státu a příjemce podpory ve formálním vyšetřovacím řízení rozdílné, je třeba dbát na to, aby argumenty příjemce byly vyslechnuty jinými prostředky, pokud členský stát nehájí jeho zájem.

77      Na jedné straně je však s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 54 výše třeba mít za to, že skutečnost, že dotyčný členský stát nehájí zájmy příjemce podpory, nemůže změnit roli tohoto příjemce ve správním řízení ani povahu jeho účasti v uvedeném řízení do takové míry, že by se mu přiznaly záruky v souvislosti s právem na obhajobu, které jsou srovnatelné se zárukami přiznanými tomuto členskému státu.

78      Na druhé straně, pokud jde o právo příjemce podpory účastnit se řízení v přiměřeném rozsahu s ohledem na okolnosti konkrétního případu, stačí připomenout, že žalobkyně mohla v projednávané věci předložit všechny informace, které považovala za relevantní a užitečné po zveřejnění rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení v Úředním věstníku. Z vyjádření předložených žalobkyní v této fázi jednoznačně vyplývá, že si byla vědoma skutečnosti, že slovenské orgány nezpochybňují předběžné závěry vyvozené v uvedeném rozhodnutí, pokud jde o označení dotčeného opatření za státní podporu. Každopádně tedy mohla předložit své připomínky navzdory rozdílnosti postojů.

79      Z předcházejících úvah vyplývá, že všechny argumenty žalobkyně, kterými chtěla v podstatě prokázat, že ji Komise měla vyslechnout po vydání rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), musejí být odmítnuty. Stejně tak z toho vyplývá, že není nutné zkoumat argument vycházející z toho, že pokud by mohla předložit doplňující vyjádření, mohlo by napadené rozhodnutí mít odlišný obsah.

80      Ve druhém sledu žalobkyně v odpovědi na otázku Tribunálu na jednání potvrdila, že rovněž hodlala uplatnit porušení práva Slovenské republiky na obhajobu, kterou Komise nevyslechla po vydání rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), ani k novým otázkám vzneseným v napadeném rozhodnutí.

81      Podle judikatury porušení práva na obhajobu svou povahou představuje důvod relativní protiprávnosti (viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, JFE Engineering a další v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, Sb. rozh., EU:T:2004:221, bod 425 a citovaná judikatura), jehož se tedy musí dovolávat sám dotyčný členský stát (rozsudek Nuova Terni Industrie Chimiche v. Komise, bod 70 výše, EU:T:2010:270, bod 186; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Technische Glaswerke Ilmenau v. Komise, bod 70 výše, EU:T:2004:222, bod 203).

82      Z toho vyplývá, že žalobkyně nemůže namítat porušení práva na obhajobu, které měla utrpět Slovenská republika.

83      Následně je třeba zkoumat tvrzení uvedené v replice, podle kterého tento žalobní důvod je třeba chápat v širším smyslu jako namítající porušení podstatných formálních náležitostí, které má Tribunál posoudit i bez návrhu, jelikož Komise v žalobní odpovědi připustila, že ze své analýzy vyloučila všechny informace získané po řízení, které vedlo k přijetí původního rozhodnutí.

84      V tomto ohledu je třeba uvést, že porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU nepochybně představuje důvod veřejného pořádku, který musí být unijním soudem uplatněn i bez návrhu (rozsudek ze dne 13. prosince 2013, Maďarsko v. Komise, T‑240/10, Sb. rozh., EU:T:2013:645, bod 70; viz rovněž v tomto smyslu rozsudky ze dne 4. září 2014, Španělsko v. Komise, C‑192/13 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2156, bod 103, a ze dne 22. října 2014, Španělsko v. Komise, C‑429/13 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2310, bod 34).

85      Naproti tomu důvod týkající se meritorní legality napadeného rozhodnutí, který spadá do porušení Smluv nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejich provádění ve smyslu článku 263 SFEU, smí být unijním soudem v zásadě zkoumán, pouze je-li uplatněn žalobcem (rozsudky ze dne 10. prosince 2013, Komise v. Irsko a další, C‑272/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:812, bod 28, a ze dne 20. března 2014, Rousse Industry v. Komise, C‑271/13 P, EU:C:2014:175, bod 18; v tomto smyslu viz rozvněž rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink 's France, C‑367/95 P, Sb. rozh., EU:C:1998:154, bod 67).

86      V projednávané věci je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 73 až 75 výše, otázka, zda Komise při posouzení kritéria soukromého věřitele zohlednila všechny relevantní informace, spadá do posouzení opodstatněnosti napadeného rozhodnutí, a nikoli do jakéhokoli porušení podstatných formálních náležitostí.

87      Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout tvrzení žalobkyně vycházející z porušení podstatných formálních náležitostí, aniž by bylo nutné posuzovat jejich přípustnost, jelikož byly poprvé uvedeny ve stadiu repliky.

88      Ve světle všech předcházejících úvah je třeba první žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, jímž je stižen bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí

89      V rámci druhého důvodu, směřujícího ke zrušení, žalobkyně tvrdí, že bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí je stižen nesprávným právním posouzením v podstatě proto, že Komise z rozsudku Komise v. EDF, bod 26 výše (EU:C:2012:318, body 81 až 85) nesprávně vyvodila, že pouhá skutečnost, že členský stát nezaujme stanovisko k podpoře v době rozhodné z hlediska skutkových okolností, nebo že požádá, aby bylo uvedené opatření považováno za podporu na záchranu, znamená, že jde nutně o státní podporu. V tomto ohledu zaprvé žalobkyně poznamenává, že pojem státní podpory je objektivním pojmem a že prohlášení, se kterými souhlasí členský stát, nemusí být důvěryhodná a nelze je namítat proti zúčastněné straně, která zpochybňuje kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podporu. Zadruhé údajně nevyvstává otázka, v jakém postavení v projednávané věci jednala Slovenská republika, protože mohla jednat pouze jako věřitel. Proto je podle ní položena pouze otázka, zda zejména s ohledem na kritéria uvedená v bodech 70 až 73 rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), by žalobkyně zjevně nemohla získat dotčenou výhodu od soukromého věřitele. Zatřetí Komise údajně nemá žádný důkaz, podle kterého místní daňový orgán nezacházel s dotčeným daňovým dluhem jako věřitel, který se snaží optimalizovat částku, kterou je možné vymoci. Podle žalobkyně je přitom v tomto ohledu relevantní pouze rozhodnutí tohoto orgánu, a nikoli posouzení slovenských orgánů, jak bylo uvedeno v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Začtvrté žalobkyně tvrdí, že z judikatury vyplývá, že se Komise nesprávně domnívá, že uplatnění kritéria soukromého věřitele přísluší členskému státu.

90      Komise zpochybňuje opodstatněnost těchto argumentů v podstatě z důvodu, že bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí je v souladu s judikaturou týkající se použitelnosti kritéria soukromého věřitele a že každopádně zkoumala informace, které měla k dispozici, s cílem posoudit, zda byly v daném případě splněny podmínky pro uplatnění tohoto kritéria. Zaprvé Komise tvrdí, že podle judikatury použitelnost kritéria soukromého věřitele závisí na postavení, ve kterém dotyčný členský stát přiznává podniku hospodářskou výhodu, přičemž uvádí, že přísluší uvedenému členskému státu, aby tvrdil a prokázal jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že přijal své rozhodnutí v postavení hospodářského subjektu, a ne jako orgán veřejné moci. Pokud by podle Komise bylo třeba připustit, že se příjemce podpory mohl dovolávat kritéria soukromého věřitele, použila by se tato judikatura a fortiori stejným způsobem. Zadruhé podle ní argumentace žalobkyně vychází z nesprávného předpokladu, že kritérium soukromého věřitele se může uplatnit, aniž by se nejprve stanovila jeho použitelnost, vzhledem k úmyslu členského státu jednat jako soukromý hospodářský subjekt. V projednávané věci však Slovenská republika podle ní předložila důkazy k vyloučení použitelnosti tohoto kritéria. Zatřetí, pokud jde o tvrzení žalobkyně vycházející z rozpornosti postojů mezi slovenskými orgány a místním daňovým orgánem, Komise připomíná, že účastníkem vyšetřovacího řízení týkajícího se státních podpor je jedině členský stát.

91      Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 107 odst. 1 SFEU podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou – pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy – neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.

92      Pojem podpory zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou dotace, ale rovněž opatření, která různým způsobem snižují náklady, jež obvykle nese podnik, a která tak, aniž by byla subvencemi v užším slova smyslu, mají tutéž povahu a stejné účinky (rozsudky ze dne 1. prosince 1998, Ecotrade, C‑200/97, Recueil, EU:C:1998:579, bod 34; Frucona Košice v. Komise, bodě 21 výše, EU:C:2013:32, bod 69, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 30).

93      Podmínky, které musí opatření splňovat, aby se na něj vztahoval pojem „podpora“ ve smyslu článku 107 SFEU, však nejsou naplněny v případě, kdy by podnik příjemce mohl za obvyklých podmínek na trhu získat tutéž výhodu, jakou získal ze státních prostředků (rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 70, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 31; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 78 a citovaná judikatura).

94      Pro účely tohoto posouzení se v případech, kdy veřejnoprávní věřitel poskytne úlevy vztahující se ke splacení částky dlužné podnikem, v zásadě uplatňuje kritérium soukromého investora. Toto kritérium – pakliže se uplatní – patří totiž mezi skutečnosti, které je Komise povinna zohlednit při prokazování existence takové podpory (rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 71, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 32; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 29. dubna 1999, Španělsko v. Komise, C‑342/96, Recueil, EU:C:1999:210, bod 46, a ze dne 29. června 1999, DM Transport, C‑256/97, Recueil, EU:C:1999:332, bod 24).

95      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci kritéria soukromého investora v tržním hospodářství Soudní dvůr rozhodl, že použitelnost tohoto kritéria v konečném důsledku závisí na tom, zda dotyčný členský stát poskytne hospodářskou výhodu podniku, jejž vlastní, jakožto akcionář, a nikoli jakožto nositel veřejné moci (rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 81).

96      Obdobně je třeba mít za to, že použitelnost kritéria soukromého věřitele v konečném důsledku závisí na tom, zda dotyčný členský stát poskytne hospodářskou výhodu podniku jinak než ve svém postavení orgánu veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek EDF v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2009:505, bod 224). Z judikatury totiž vyplývá, že pokud orgán veřejné moci poskytuje úlevy vztahující se ke splacení dluhu podniku, musí být jeho chování srovnáno s chováním soukromého věřitele usilujícího o zaplacení částek, které mu dluží dlužník nacházející se ve finančních potížích (rozsudky ze dne 11. července 2002, HAMSA v. Komise, T‑152/99, Recueil, EU:T:2002:188, bod 167, a ze dne 17. května 2011, Buczek Automotive v. Komise, T‑1/08, Sb. rozh., EU:T:2011:216, bod 70; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky Španělsko v. Komise, bod 94 výše, EU:C:1999:210, bod 46, a DM Transport, bod 94 výše, EU:C:1999:332, bod 24). V tomto druhu situací je kritérium soukromého hospodářského subjektu, a tudíž soukromého věřitele, relevantní, neboť soukromý hospodářský subjekt se za účelem dosažení zisku může alespoň v zásadě chovat jako stát (v tomto smyslu viz rozsudek EDF v. Komise, bod 51 výše, EU:T:2009:505, bod 224).

97      V kontextu kritéria soukromého investora v tržním hospodářství Soudní dvůr mimo jiné rozhodl, že pokud se členský stát dovolá v průběhu správního řízení uvedeného kritéria, musí v případě pochybností prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že provedené opatření vyplývá z jeho postavení akcionáře (rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 82). Z těchto důkazů musí jednoznačně vyplývat, že dotyčný členský stát přijal před nebo současně s poskytnutím hospodářské výhody rozhodnutí uskutečnit prostřednictvím skutečně provedeného opatření investici v ovládaném veřejném podniku (viz rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 83 a citovaná judikatura). V tomto ohledu lze zejména vyžadovat důkazy, z nichž je patrné, že toto rozhodnutí vychází z hospodářských hodnocení srovnatelných s těmi, které by za okolností daného případu prováděl pro účely určení budoucí výnosnosti uvedené investice racionální soukromý prodávající v postavení co nejpodobnějším postavení uvedeného státu před tím, než takovou investici uskuteční (rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 84). Naopak hospodářská hodnocení provedená po poskytnutí uvedené výhody, zpětné konstatování o skutečné výnosnosti investice uskutečněné dotčeným členským státem nebo odůvodnění následující po rozhodnutí o zvoleném postupu nepostačují jako důkaz toho, že tento členský stát před nebo současně s poskytnutím takové podpory takové rozhodnutí učinil v postavení akcionáře (viz rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 85 a citovaná judikatura).

98      Pokud dotyčný členský stát předloží Komisi požadované důkazy, je podle této judikatury na tomto orgánu, aby učinil celkové posouzení a zohlednil kromě skutečností poskytnutých tímto členským státem i ostatní relevantní skutečnosti daného případu, které mu umožňují určit, zda uvedený členský stát přijal dotčené opatření v postavení akcionáře či v postavení nositele veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 86).

99      V napadeném rozhodnutí Komise připomněla, že v rozhodnutí o zahájení formálního řízení ve věci formálního vyšetřovacího řízení vyjádřila pochybnosti, pokud jde o skutečnost, že se Slovenská republika k žalobkyni chovala jako soukromý věřitel (bod 78 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ačkoli uvedla, že podmínky vyrovnání byly stejné pro soukromé věřitele a pro místní daňový orgán (bod 79 napadeného rozhodnutí), poznamenala, že postavení věřitele tohoto orgánu bylo neobyčejně silné. Vyvodila z toho, že „[p]roto je třeba přezkoumat, zda daňový orgán využil všechny pro něj dostupné prostředky na získání nejvyšší možné výše uspokojení svých pohledávek, jak by to učinil věřitel v tržním hospodářství“ (bod 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

100    Za tímto účelem Komise mimo jiné, v bodech 81 a 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí, připomněla judikaturu týkající se uplatnění kritéria soukromého věřitele, v podstatě citovanou v bodech 93 a 94 výše, a použitelnosti tohoto kritéria, obdobně s judikaturou připomenutou v bodech 95 a 97 výše. Následně, poté co uvedla to, co následuje v bodech 83 a 84 napadeného rozhodnutí, Komise přistoupila k použití tohoto kritéria:

„(83) Slovenská republika stručně řečeno tvrdí, že podle jejího názoru dané opatření představuje státní podporu. Uznává, že v době vyrovnání se otázka státní podpory prostě nebrala v úvahu, a požádala, aby se sporné opatření považovalo za podporu na záchranu. Zdá se proto, že požadavky uvedené judikatury nebyly v tomto případě dodrženy a sporné opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

(84) [Žalobkyně] v tomto případě tvrdil[a], že opatření nepředstavuje podporu, a předkládá uvedené dokumenty, zvláště zprávy dvou auditorů.“

101    Zaprvé je třeba uvést, že na rozdíl od výkladu navrženého Komisí v jejích písemnostech a na jednání z napadeného rozhodnutí vyplývá, že tento orgán v podstatě považoval kritérium soukromého věřitele za použitelné. Tento výklad je nezbytný zvláště s ohledem na body 78 a 80 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak jsou uvedeny v bodě 99 výše. Nezbytný je také s ohledem na bod 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Komise zmiňuje uplatnění tohoto kritéria samotnou žalobkyní, přičemž žalobkyně předložila v této souvislosti dokumenty před tím, než Komise rozhodla o uplatnění tohoto kritéria, pokud jde o meritum.

102    Tento výklad napadeného rozhodnutí není zpochybněn bodem 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odkaz na „citovanou judikaturu“ v tomto bodě odůvodnění se totiž vzhledem ke své obecnosti a nepřesnosti může týkat jak judikatury týkající se použitelnosti kritéria soukromého věřitele, tak i judikatury týkající se uplatnění tohoto kritéria, z nichž první byla uvedena v bodě 82 odůvodnění a druhá v bodě 81 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jinými slovy, závěr Komise, podle kterého „[se proto] zdá [...], že požadavky uvedené judikatury nebyly v tomto případě dodrženy a sporné opatření představuje státní podporu“ lze chápat nejen tak, že kritérium soukromého věřitele nebylo použitelné, jak to nyní tvrdí Komise, ale i tak, že s ohledem na důkazy předložené Slovenskou republikou nebyly podmínky jeho uplatnění splněny. Vzhledem k úvahám uvedeným v bodě 101 výše je nezbytný tento posledně uvedený výklad, na rozdíl od stanoviska zastávaného Komisí.

103    Ačkoli je pravda, že Komise v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohla z pouhé skutečnosti, že Slovenská republika dotčené opatření označila za státní podporu, vyvodit závěr, že toto opatření skutečně takovou podporu představuje, nic to nemění na tom, že každopádně posuzovala kritérium soukromého věřitele z meritorního hlediska a zkoumala všechny konstitutivní podmínky státní podpory.

104    Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod, který směřuje vůči závěru, že dotčené opatření je třeba považovat za státní podporu, protože to navrhla Slovenská republika, není účinný. Toto zjištění platí, aniž by bylo třeba zkoumat další argumenty shrnuté v bodě 89 výše, které žalobkyně vznesla zvláště v odpovědi na tvrzení Komise. Tato tvrzení totiž mají prokázat existenci nesprávného právního posouzení týkajícího se bodu 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí a nemají vliv na neúčinnost tohoto pochybení.

105    Vyplývá z toho také, že Tribunál nemůže – jak mu to v podstatě navrhuje Komise v rámci jak zkoumání druhého žalobního důvodu, tak v rámci zkoumání třetího a čtvrtého žalobního důvodu, které se týkají uplatnění kritéria soukromého věřitele – konstatovat nepoužitelnost tohoto kritéria v projednávané věci. Takové konstatování by ho totiž vedlo k tomu, že by svým vlastním posouzením nahradil posouzení Komise.

106    Podle judikatury má v rámci přezkumu legality podle článku 263 SFEU Tribunál pravomoc rozhodovat o žalobách na neplatnost podaných pro nedostatek příslušnosti, pro porušení podstatných formálních náležitostí, pro porušení Smlouvy o FEU nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejího provádění, anebo pro zneužití pravomoci. Článek 264 SFEU stanoví, že je-li žaloba opodstatněná, je napadený akt prohlášen za od počátku neplatný. Tribunál tedy v žádném případě nemůže nahradit odůvodnění autora napadeného aktu svým vlastním odůvodněním (viz rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 89 a citovaná judikatura, a ze dne 28. února 2013, Portugalsko v. Komise, C‑246/11 P, EU:C:2013:118, bod 85 a citovaná judikatura).

107    Zadruhé je třeba dodat, že i za předpokladu, že by bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí měl být chápán v tom smyslu, jak to nyní tvrdí Komise, že odmítla použitelnost kritéria soukromého věřitele v projednávané věci, bylo by toto odůvodnění stiženo nesprávným právním posouzením, které by však bylo neúčinné ve vztahu k legalitě napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v bodech 103 a 104 výše a v bodě 127 níže.

108    V tomto ohledu je třeba uvést, že obdobně jako v judikatuře citované v bodě 97 výše, pokud členský stát uplatní v průběhu správního řízení kritérium soukromého věřitele, musí v případě pochybností prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že provedené opatření vyplývá z jeho postavení jako soukromého hospodářského subjektu.

109    Je však třeba poznamenat, že z této judikatury nevyplývá, že pokud se dotyčný členský stát nedovolává kritéria soukromého věřitele a domnívá se, že dotčené opatření představuje státní podporu, Komise se může pouze z tohoto důvodu vyhnout jakémukoli zkoumání uvedeného kritéria nebo jej může považovat za nepoužitelné. Naproti tomu kritérium soukromého věřitele může být uplatněno příjemcem podpory.

110    Nejprve je totiž podle judikatury – pokud Komise rozhodne o zahájení formálního vyšetřovacího řízení – na dotyčném členském státě a příjemcích posuzovaného opatření, aby uplatnili své argumenty, které mají prokázat, že dotyčné opatření není podporou nebo že je slučitelné s vnitřním trhem, neboť účelem formálního řízení je právě objasnit Komisi veškeré údaje ve věci (viz rozsudky ze dne 28. listopadu 2008, Hotel Cipriani a další v. Komise, T‑254/00, T‑270/00 a T‑277/00, Sb. rozh., EU:T:2008:537, bod 208 a citovaná judikatura, a ze dne 20. září 2011, Regione autonoma della Sardegna a další v. Komise, T‑394/08, T‑408/08, T‑453/08 a T‑454/08, Sb. rozh., EU:T:2011:493, bod 246 a citovaná judikatura).

111    Kritérium soukromého investora nepředstavuje výjimku, která se uplatní pouze na žádost členského státu, jsou-li naplněny znaky pojmu státní podpory neslučitelné s vnitřním trhem, uvedené v čl. 107 odst. 1 SFEU. Z bodu 94 výše totiž vyplývá, že je-li toto kritérium použitelné, patří mezi skutečnosti, které je Komise povinna zohlednit při prokazování existence takové podpory (viz obdobně rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 103).

112    Z toho vyplývá, že kromě skutečnosti, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 111 výše není možnost dovolávat se kritéria soukromého věřitele nijak vyhrazená pouze pro dotyčný členský stát, by výklad judikatury, podle kterého se příjemce podpory nemůže dovolávat kritéria soukromého věřitele jen z důvodu, že dotyčný členský stát neuplatnil toto kritérium ani nezpochybnil kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podporu, nebyl v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 110 výše, podle které příjemce může uplatnit své argumenty, které mají prokázat, že dotyčné opatření není státní podporou.

113    Dále v bodě 61 rozsudku ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise (C‑214/12 P, C‑215/12 P a C‑223/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:682), Soudní dvůr poznamenal, že v této věci ani v průběhu správního řízení, ani v řízení před Tribunálem orgán, který poskytl hospodářskou výhodu, dotyčný členský stát a příjemce podpory neuplatnily důkazy, z nichž by vyplývalo, že dotčené opatření se opíralo o hospodářská hodnocení provedená uvedeným orgánem za účelem určení jeho výnosnosti, z čehož lze vyvodit, že vedle dotyčného členského státu se může dovolávat kritéria soukromého věřitele i příjemce podpory tím, že případně prokáže, že dotčené opatření bylo rozhodnuto uvedeným státem v postavení hospodářského subjektu.

114    Konečně je třeba uvést, že judikaturu uvedenou v bodech 97 a 108 výše je třeba vykládat v kontextu okolností věci, v níž byl vydán rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše (EU:C:2012:318, bod 82), totiž v kontextu uplatnění kritéria soukromého investora v tržním hospodářství samotným členským státem. Jelikož Soudnímu dvoru nebyla položena otázka, zda se příjemce může dovolávat uvedeného kritéria, pokud dotyčný členský stát tvrdí, že dotčené opatření je třeba označit za státní podporu, nemůže být z tohoto rozsudku vyvozeno, že pouze tento členský stát se může platně dovolávat uvedeného kritéria.

115    Je však třeba uvést, že podobně jako členský stát, který se dovolává kritéria soukromého věřitele, pokud se tohoto kritéria dovolává příjemce podpory, v případě pochybností mu přísluší prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že provedené opatření je spojeno s postavením uvedeného členského státu jako hospodářského subjektu.

116    V projednávané věci Slovenská republika nepochybně neuplatnila kritérium soukromého věřitele a navrhla označit sporné opatření za státní podporu. Žalobkyně však uplatnila toto kritérium během formálního vyšetřovacího řízení, a jak vyplývá z bodu 84 odůvodnění napadeného rozhodnutí, předložila dokumenty na podporu tohoto tvrzení, včetně zvláště zpráv dvou auditorů.

117    Za těchto okolností na jedné straně s ohledem zvláště na bod 112 výše Komise nemůže vyvozovat pouze ze skutečnosti, že se členský stát domníval, že dotčené opatření představuje státní podporu a neuplatnil kritérium soukromého věřitele, že toto kritérium není v projednávané věci použitelné.

118    Na druhé straně s ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 95, 97 a 98 výše je třeba se domnívat, že pokud se žalobkyně dovolávala uvedeného kritéria a v této souvislosti předložila dokumenty, Komisi příslušelo ověřit, zda uvedené dokumenty odpovídají požadavkům uvedeným v této judikatuře a v případě kladné odpovědi přistoupit k celkovému posouzení, přičemž kromě poskytnutých důkazů měla zohlednit i jakoukoli jinou skutečnost relevantní v projednávané věci, která jí umožní určit, zda dotčené opatření je spojeno s postavením dotčeného členského státu jako hospodářského subjektu nebo jako nositele veřejné moci. Jestliže je pravda, že Komise v bodech 47 a 107 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že na rozdíl od toho, co tvrdila žalobkyně, se neprokázalo, že zpráva E byla poskytnuta místnímu daňovému orgánu před tím, než souhlasil s vyrovnáním, je třeba konstatovat, že se Komise nevyjádřila k charakteristickým vlastnostem uvedených dokumentů a neprovedla uvedené celkové posouzení s cílem určit použitelnost kritéria v daném případě.

119    Pro úplnost je každopádně třeba poznamenat, že rozsudek Komise v EDF, bod 26 výše, (EU:C:2012:318, body 81 až 85), který objasnil podmínky použitelnosti kritéria soukromého investora v tržním hospodářství a z něhož Komise vycházela při svém tvrzení, že kritérium soukromého věřitele není v projednávané věci použitelné, byl vyhlášen dne 5. června 2012, tedy měsíc před jednáním, které se konalo dne 5. července 2012 ve věci, ve které byl vydán rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32). Kromě toho je nesporné, že v tomto posledně uvedeném rozsudku Soudní dvůr zohlednil některé údaje vycházející z rozsudku Komise v. EDF, bod 26 výše, (EU:C:2012:318).

120    Je pravda, že v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), se Soudní dvůr výslovně nevyjádřil ke kritériu soukromého věřitele, jak to v podstatě tvrdí Komise. Podle údajů poskytnutých Komisí tato otázka nebyla projednána v rámci kasačního opravného prostředku.

121    Je však nesporné, že v bodech 68 až 91 a 100 až 104 rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), Soudní dvůr rozhodl o opodstatněnosti posouzení, Tribunálu i Komise, podmínek uplatnění kritéria soukromého věřitele v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 20 výše (EU:T:2010:498), a v původním rozhodnutí.

122    Použitelnost kritéria soukromého věřitele je nezbytným předpokladem jeho použití, jak to mimoto vyplývá z bodu 71 rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), ve kterém Soudní dvůr uvedl, že uvedené kritérium – pakliže je použitelné – patří mezi skutečnosti, které je Komise povinna zohlednit při prokazování existence podpory.

123    Proto jelikož Soudní dvůr provedl posouzení podmínek uplatnění kritéria soukromého věřitele, je třeba uvést, že implicitně, ale nezbytně považoval toto kritérium za použitelné.

124    Na jedné straně tento závěr platí tím více, že ačkoli Komise v původním rozhodnutí konstatovala, že podmínky uplatnění kritéria soukromého věřitele nebyly splněny a Tribunál meritorně odmítl žalobní důvody a argumenty směřující proti části odůvodnění, ze které vycházelo toto konstatování, Soudní dvůr – který po zrušení rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 20 výše (EU:T:2010:498), rozhodoval ve sporu v prvním stupni podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora – v podstatě rozhodl, že posouzení uvedeného kritéria v původním rozhodnutí bylo dotčeno zjevně nesprávným posouzením nebo přinejmenším nedostatečným odůvodněním (rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, body 101 až 103).

125    Na druhé straně se závěr vycházející z bodu 123 výše uplatní nezávisle na skutečnosti, že podle údajů poskytnutých Komisí nebyla použitelnost kritéria soukromého věřitele zpochybněna ve věci, ve které byl vydán rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32). Podle ustálené judikatury totiž – třebaže unijní soud musí rozhodnout pouze o návrzích účastníků řízení, kterým přísluší vymezit rozsah sporu – nemůže být vázán pouze argumenty, kterých se tito účastníci dovolávají na podporu svých tvrzení, neboť jinak by byl případně nucen založit své rozhodnutí na chybných právních úvahách (usnesení ze dne 27. září 2004, UER/M6 a další, C‑470/02 P, EU:C:2004:565, bod 69; ze dne 13. června 2006, Mancini v. Komise, C‑172/05 P, Sb. VS, EU:C:2006:393, bod 41, a rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, Sb. rozh. EU:C:2010:541, bod 65). Z toho vyplývá, že aby se Soudní dvůr vyhnul odůvodnění svého rozsudku, kterým v podstatě shledal neplatnou část úvah podporující závěr, podle kterého nebyly splněny podmínky uplatnění kritéria soukromého věřitele a který předpokládá použitelnost tohoto kritéria, na základě chybných právních úvah, Soudní dvůr mohl i v případě neexistence jakéhokoli zpochybnění konstatovat jeho nepoužitelnost. Jelikož tak Soudní dvůr neučinil, je třeba mít za to, že zamýšlel potvrdit použitelnost tohoto kritéria v daném případě.

126    Proto pokud by bylo nyní třeba odmítnout použitelnost kritéria soukromého věřitele na okolnosti projednávané věci, jak to navrhuje Komise, byla by narušena právní překážka věci rozsouzené spojená s rozsudkem Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32).

127    Z toho vyplývá, že argumentace Komise, kterou hodlá prokázat nepoužitelnost kritéria soukromého věřitele, nemůže uspět. V důsledku toho je napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje závěr, že uvedené kritérium je v projednávané věci nepoužitelné, dotčeno nesprávným právním posouzením. Vzhledem k tomu, že Komise toto kritérium meritorně zkoumala, však toto pochybení samo o sobě nemůže odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí.

128    Ve světle všech předcházejících úvah je třeba zamítnout druhý žalobní důvod vznesený žalobkyní jako neúčinný.

 K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávných skutkových a právních posouzení týkajících se závěru, podle kterého konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení

129    V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje závěr Komise, podle kterého by si soukromý věřitel zvolil konkursní řízení, a nikoli vyrovnání. Tento žalobní důvod je rozdělen do šesti řad argumentů, z nichž první se týká obecné kritiky přístupu Komise, druhá hodnocení Komise v souvislosti s výnosem z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursu, třetí až pátá délky konkursního řízení a šestá pochybení týkajícího se bodu 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

 Úvodní poznámky k judikatuře

130    Před zkoumáním opodstatněnosti srovnávacího posouzení konkursního řízení a vyrovnacího řízení ze strany Komise ve světle tvrzení žalobkyně je úvodem třeba připomenout relevantní judikaturu týkající se uplatnění kritéria soukromého věřitele, rozložení důkazního břemene v souvislosti se splněním podmínek uplatnění tohoto kritéria a soudního přezkumu posouzení téhož kritéria.

131    V prvním sledu, jak bylo uvedeno v bodech 92 až 94 tohoto rozsudku, pojem podpory zahrnuje opatření, která různým způsobem snižují náklady, jež obvykle nese podnik. Avšak podmínky, které musí opatření splňovat, aby se na něj vztahoval pojem podpory, nejsou naplněny v případě, kdy by podnik příjemce mohl za obvyklých podmínek na trhu získat tutéž výhodu, přičemž toto posouzení se v zásadě provádí v případech, kdy veřejnoprávní věřitel poskytne úlevy vztahující se ke splacení částky dlužné podnikem tak, že se na uvedeného věřitele uplatní kritérium soukromého investora.

132    Takové úlevy vztahující se ke splacení představují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud by vzhledem k rozsahu poskytnuté hospodářské výhody podnik, jenž je příjemcem těchto úlev, zjevně nezískal srovnatelné úlevy od soukromého věřitele, který se nachází v situaci, jež se co možná nejvíce podobá situaci veřejnoprávního věřitele, a který usiluje o splacení částky dlužné dlužníkem ve finančních obtížích (viz rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 72 a citovaná judikatura, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 46 a citovaná judikatura).

133    Je tedy na Komisi, aby učinila celkové posouzení a zohlednila veškeré relevantní skutečnosti daného případu, které jí umožňují určit, zda by podnik, který je příjemcem podpory, zjevně nezískal srovnatelné úlevy od takového soukromého věřitele (rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 73, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 47; viz obdobně rovněž rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 86).

134    V tomto ohledu je třeba pokládat za relevantní všechny informace, které by mohly nezanedbatelným způsobem ovlivnit rozhodovací proces běžně opatrného a pečlivého soukromého věřitele, jenž se nachází v situaci, jež se co možná nejvíce podobá situaci veřejnoprávního věřitele, a který hledá způsob, jak by mu mohly být splaceny částky, které mu dluží dlužník ve finančních obtížích (rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 78, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 54).

135    Kromě toho z judikatury vyplývá, že pokud se, jako v projednávané věci, běžně opatrný a pečlivý soukromý věřitel, který se nachází v situaci, jež se co možná nejvíce podobá situaci slovenských orgánů, musel za účelem dosažení splacení dlužných částek rozhodnout mezi několika řízeními, musel vyhodnotit výhody a nevýhody každého z uvedených řízení, aby mohl zjistit, která alternativa je nejvýhodnější (v tomto smyslu viz rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, body 79 a 80, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 56).

136    Tato volba soukromého věřitele je ovlivněna řadou faktorů, jako je jeho postavení jako zajištěného, přednostního či běžného věřitele, povaha a rozsah případného zajištění v jeho prospěch, zhodnocení jeho šancí na nápravu situace podniku a výše částky získané z případné likvidace (rozsudek HAMSA v. Komise, bod 96 výše, EU:T:2002:188, bod 168, a Buczek Automotive v. Komise, bod 96 výše, EU:T:2011:216, bod 84; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Rousse Industry v. Komise, bod 85 výše, EU:C:2014:175, bod 61), jakož i riziko, že se jeho ztráty dále zvýší (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2007, Olympiaki Aeroporia Ypiresies v. Komise, T‑68/03, Sb. rozh., EU:T:2007:253, bod 283). Rozhodovací proces soukromého věřitele může být rovněž nezanedbatelným způsobem ovlivněn délkou řízení oddalující vymožení dlužných částek a ovlivňující zejména jejich hodnotu v případě dlouhotrvajících řízení (rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 81).

137    Z toho vyplývá, že Komise byla povinna v projednávané věci určit, zda by vzhledem k těmto faktorům běžně opatrný a pečlivý soukromý věřitel, jenž se nachází v situaci, která je co nejbližší situaci slovenských orgánů, zjevně nesouhlasil s návrhem na vyrovnání, s cílem dosáhnout splacení dlužných částek (v tomto smyslu viz rozsudek Buczek Automotive v. Komise, bod 96 výše, EU:T:2011:216, bod 85). V této souvislosti byla Komise s cílem zjistit nejvýhodnější alternativu povinna porovnat v závislosti na zájmech soukromého věřitele výhody a nevýhody každého z uvedených řízení (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 57).

138    Ve druhém sledu, pokud jde o určení důkazního břemene týkajícího se splnění podmínek použití kritéria soukromého věřitele, je zaprvé třeba připomenout, že podle judikatury, pokud Komise v kontextu kritéria soukromého věřitele provádí celkové posouzení uvedené v bodě 133 výše, musí zohlednit kromě skutečností poskytnutých dotyčným členským státem i ostatní relevantní skutečnosti daného případu (v tomto smyslu a obdobně viz judikaturu citovanou v bodě 98 výše). Ukáže-li se tedy, že kritérium soukromého věřitele může být uplatnitelné, je povinností Komise, aby dotyčný členský stát požádala o všechny relevantní informace, které jí umožní ověřit, zda jsou podmínky uplatnění tohoto kritéria naplněny (rozsudek Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 33).

139    Z toho vyplývá, že důkazní břemeno v souvislosti se splněním podmínek použití kritéria soukromého věřitele nese Komise (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 34). Platí to o to víc, pokud je napadené rozhodnutí založeno nikoli na nepředložení důkazů, o které Komise žádala dotyčný členský stát, ale na konstatování, že soukromý věřitel by se nechoval stejně jako orgány uvedeného členského státu, které předpokládá, že Komise měla k dispozici všechny relevantní poznatky nezbytné pro vypracování svého rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 35).

140    Zadruhé je třeba připomenout, že z judikatury citované Komisí vyplývá, že tomuto orgánu nemůže být vytýkáno, že nepřihlédl k případným skutkovým či právním poznatkům, které jí mohly být, ale nebyly předloženy během správního řízení, vzhledem k tomu, že Komise není povinna bez návrhu a odhadem zkoumat, jaké poznatky jí mohly být předloženy (rozsudek ze dne 14. ledna 2004, Fleuren Compost v. Komise, T‑109/01, Recueil, EU:T:2004:4, bod 49; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 85 výše, EU:C:1998:154, bod 60).

141    Komise je však v zájmu řádného uplatňování základních pravidel Smlouvy týkajících se státních podpor povinna provést pečlivý a nestranný přezkum dotyčných opatření, aby měla při přijímání konečného rozhodnutí k tomuto účelu co možná nejúplnější a nejspolehlivější poznatky (rozsudek ze dne 2. září 2010, Komise v. Scott, C‑290/07 P, Sb. rozh., EU:C:2010:480, bod 90; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 85 výše, EU:C:1998:154, bod 62).

142    Mimoto legalita rozhodnutí ve věci státních podpor musí být posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala (viz rozsudek Komise v. Scott, bod 141 výše, EU:C:2010:480, bod 91 a citovaná judikatura).

143    V tomto ohledu z judikatury v podstatě vyplývá, že Komise může nezohlednit informace, které jí nebyly poskytnuty během správního řízení, jelikož se může oprávněně domnívat, že má k dispozici důvěryhodnější informace, nebo že uvedené informace nejsou relevantní (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Scott, bod 141 výše, EU:C:2010:480, body 95 až 98).

144    Ve třetím sledu je třeba poznamenat, že přezkum Komise týkající se otázky, zda určitá opatření mohou být kvalifikována jako státní podpora z důvodu, že veřejné orgány nejednaly týmž způsobem jako soukromý věřitel, vyžaduje provedení komplexního hospodářského posouzení (rozsudky ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, Sb. rozh., EU:C:2007:698, bod 59; Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 74, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 48).

145    V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci přezkumu komplexních hospodářských posouzení ze strany Komise v oblasti státních podpor, který unijní soudy provádějí, nepřísluší unijnímu soudu nahradit hospodářské posouzení Komise vlastním posouzením (rozsudky Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 75, a Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 49; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Komise v. Scott, bod 141 výše, EU:C:2010:480, body 64 a 66 a citovaná judikatura).

146    Proto v rozsahu, v němž použití kritéria soukromého věřitele v tržním hospodářství Komisí zahrnuje komplexní hospodářská posouzení, podléhá toto použití podle ustálené judikatury přezkumu, který se omezuje na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových okolností, které byly vzaty v úvahu, neexistence zjevně nesprávného posouzení těchto skutkových okolností a neexistence zneužití pravomoci (v tomto smyslu viz rozsudek Španělsko v. Lenzing, bod 144 výše, EU:C:2007:698, body 59 až 61).

147    Soud Unie však musí zejména ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a jejich soudržnost, ale rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré relevantní údaje, jež musí být při posuzování komplexní situace vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny (viz rozsudky Komise v. Scott, bod 141 výše, EU:C:2010:480, bod 65 a citovaná judikatura, a Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 76 a citovaná judikatura; rozsudek Komise v. Buczek Automotive, bod 73 výše, EU:C:2013:186, bod 50).

148    Opodstatněnost napadeného rozhodnutí s ohledem na tvrzení žalobkyně je třeba zkoumat právě ve světle zásad připomenutých v judikatuře uvedené výše.

149    V tomto ohledu je třeba uvést, že v bodě 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že by soukromý věřitel nesouhlasil s návrhem na vyrovnání. Tento závěr je založen na posouzení pravděpodobné částky, kterou by místní daňový orgán mohl získat v rámci konkursního řízení, a délky tohoto řízení ve srovnání s částkou navrženou v rámci vyrovnání.

150    Komise se tak na jedné straně v zásadě domnívala, že pravděpodobná částka, kterou by místní daňový orgán mohl získat v rámci konkursního řízení, by byla značně vyšší než částka získaná v rámci vyrovnání. Komise totiž poté, co upravila odhady vyplývající ze zprávy E, odhadla pravděpodobný výnos prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursu a odečetla z tohoto výtěžku náklady takového řízení, dospěla v bodech 104 a 105 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že by v rámci konkursního řízení uvedený orgán mohl získat částku 356,7 milionu SKK, tedy o 132,4 milionu SKK více, než byla částka navržená v rámci vyrovnání (224,3 milionu SKK). Komise kromě toho v bodě 106 odůvodnění napadeného rozhodnutí dodala, že „i kdyby“ měla být použita metoda hodnocení uvedená ve zprávě E, tento orgán mohl v konkursním řízení získat částku 225,5 milionu SKK, což je stále více než částka získaná v rámci vyrovnání.

151    Na druhé straně, pokud jde o délku konkursního řízení, Komise se zaprvé v bodech 109 až 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí domnívala, že tato délka by významně neovlivnila rozhodnutí soukromého věřitele, neboť v podstatě místní daňový orgán jako přednostní věřitel mohl být uspokojen kdykoliv ve výši nejméně 194 milionů. SKK prodejem zajištěných fixních aktiv. Zadruhé v bodech 113 až 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nicméně odhadla pravděpodobnou délku konkursního řízení, přičemž uvedla, že by bylo pravděpodobně kratší, než je průměrná délka takového řízení, a také její vliv na částku, která by mohla být získána věřitelem na konci takového řízení (356,7 milionu SKK po odečtení nákladů řízení), přičemž upřesnila, že v tomto posledně uvedeném ohledu podle Komise vzhledem k výši pravděpodobného výnosu z prodeje dotčených aktiv by ani délka od čtyř do pěti let nehrála žádnou významnou roli v rozhodování soukromého věřitele.

152    V podstatě, a aniž by byla dotčena opodstatněnost posouzení provedených Komisí, se tak jeví, že Komise – jak to vyžaduje judikatura citovaná v bodech 133 až 137 výše – provedla analýzu výhod a nevýhod mezi konkursním a vyrovnacím řízením, přičemž zohlednila zejména pravděpodobný výnos z prodeje aktiv žalobkyně v rámci prvně uvedeného řízení a vliv jeho pravděpodobné délky, jakož i postavení místního daňového orgánu jako přednostního věřitele.

153    Žalobkyně však v podstatě tvrdí, že tato analýza je chybná a není podložena dostatečnými důkazy. Zvláště nejprve kritizuje obecný přístup Komise a zpochybňuje bod 92 odůvodnění napadeného rozhodnutí (první a šestá řada argumentů). Následně zpochybňuje posouzení Komise týkající se pravděpodobného výnosu z prodeje svých aktiv v rámci konkursního řízení (druhá část argumentů). Konečně zpochybňuje posouzení pravděpodobné délky takového řízení a jejího vlivu na volbu soukromého věřitele (třetí a pátá řada argumentů).

154    Nejprve je třeba zkoumat opodstatněnost posouzení pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení a délky takového řízení a jejího vlivu na volbu soukromého věřitele.

 K opodstatněnosti odhadu výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení (druhá řada argumentů)

155    Žalobkyně zpochybňuje odhad výnosu z prodeje svých aktiv v rámci konkursu ve výši 435 milionů SKK. Žalobkyně uvádí, že Komise měla posuzovat tuto otázku z pohledu soukromého věřitele a že nemá k dispozici potřebné zkušenosti ani znalosti, a v podstatě tvrdí, že se Komise spokojila s provedením odhadů, aniž by provedla šetření v souvislosti s pravděpodobností příjmu z prodeje nebo se snažila o získání znaleckých posudků nebo jiných důkazů podporujících její posouzení, a že nemohla nahradit koeficienty zpeněžení ze zprávy E jinými faktory, pokud nezískala relevantní důkazy od příslušného znalce.

156    Žalobkyně zvláště zpochybňuje odhad Komise týkající se výnosu z prodeje jejích fixních aktiv, zásob, jakož i krátkodobých pohledávek v rámci konkursu.

157    Žalobkyně zaprvé poznamenává, že Komise tím, že pravděpodobný minimální výnos z prodeje jejích fixních aktiv odhadla ve výši 194 milionů SKK, třebaže zpráva E vycházela z koeficientu zpeněžení 45 %, svévolně, iracionálně a bez důkazů použila vymyšlený koeficient, přičemž uvádí, že uvedená částka neodpovídá odhadu výnosu z prodeje v konkursním řízení a že částka 397 milionů SKK uvedená slovenskými orgány byla odhadnuta na základě jejího účetnictví. Kromě toho pronájem jejího výrobního majetku společnosti O.H. údajně neumožňuje vyvození žádných závěrů o pravděpodobném výnosu z jejich prodeje v případě konkursu a Komise údajně nezohlednila konkurs L., který stále probíhá.

158    Zadruhé, pokud jde o výnos z prodeje jejích zásob, žalobkyně se domnívá, že soukromý věřitel by zohlednil důsledky odnětí její licence na lihoviny pro prodej nedokončených výrobků, které představovaly většinu jejích zásob dne 9. července 2004. Dále tvrdí, že Komise nesprávně, a aniž by vyvrátila důkazy uvedené v bodě 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí, předpokládá, že podmínky prodeje v rámci konkursu by byly stejné jako podmínky, za kterých mohla zpeněžit zásoby během vyrovnacího řízení.

159    Zatřetí, pokud jde o výnos z prodeje jejích krátkodobých pohledávek, žalobkyně se domnívá, že Komise nesprávně odmítla přistoupit k druhé úpravě provedené ve zprávě E, přičemž neměla důvody ani důkazy, které by proti této úpravě hovořily. Soukromý věřitel by přistoupil k této úpravě, aby určil pravděpodobnou vymahatelnou hodnotu zbývajících pohledávek.

160    Komise zpochybňuje opodstatněnost všech argumentů žalobkyně. V podstatě tvrdí, že zohlednila a podrobně zkoumala dostupné relevantní skutečnosti, přičemž upřesnila, že nemůže mít povinnost považovat každý znalecký posudek za relevantní nebo vyžadovat znalecký posudek. Dále Komise tvrdí, že dospěla k závěru, že okolnosti vyplývající ze zprávy E nejsou důvěryhodné a přistoupila k úpravě koeficientů zpeněžení uvedených v této zprávě s ohledem na informace a důkazy, které měl místní daňový orgán k dispozici v době rozhodné z hlediska skutkových okolností. V duplice Komise dodala, že jí nepřísluší, aby sama prováděla úkony, které by byl udělal soukromý věřitel, ale aby ověřila, zda veřejný orgán jednal jako soukromý věřitel.

161    Konkrétně, pokud jde zaprvé o fixní aktiva žalobkyně, Komise se domnívá, že vzhledem k nevysvětlení koeficientu zpeněžení použitého ve zprávě E bylo vhodné zohlednit všechny ostatní dostupné okolnosti související s hodnotou uvedených aktiv, které by zkoumal soukromý věřitel. Jelikož podle Komise žalobkyni přísluší prokázat opodstatněnost jejích tvrzení o logice soukromého věřitele, Komise nemůže být povinna poskytnout správný koeficient zpeněžení, ale vyhodnotit všechny dostupné poznatky s cílem určit, zda je tvrzení žalobkyně důvěryhodně podložené. Kromě toho, pokud jde o odkaz na společnost O.H., Komise uvádí, že se v bodě 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí omezila na odmítnutí tvrzení vycházejícího z toho, že by nebylo možné najít žádného kupujícího. Mimoto uvedený odkaz údajně ilustruje tendenci žalobkyně soustředit svou pozornost na některé detaily nehledě na konstatování, podle kterého by i při zohlednění koeficientů zpeněžení podle zprávy E byl výnos z prodeje jejích aktiv vyšší než částka navržená v rámci vyrovnání a nevýhodnost vyrovnání byla jasně patrná vzhledem k odhadům, které upravila.

162    Zadruhé, pokud jde o zásoby žalobkyně, Komise v první řadě poznamenává, že v napadeném rozhodnutí byl odmítnut koeficient zpeněžení podle zprávy E, pro který nebylo uvedeno žádné vysvětlení, a zakládá rozumný odhad výnosu z prodeje zásob na ostatních dostupných skutečnostech, totiž na údaji žalobkyně, podle kterého z prodeje zásob mohla získat 110 milionů SKK, jakož i z jejich konkrétního vývoje. Prodej skladových zásob za těchto podmínek s cílem financování vyrovnání by přitom údajně bylo možné porovnat s okolnostmi prodeje v rámci konkursu, přičemž v okamžiku uvedeného prodeje již byla žalobkyni odebrána její licence. Ve druhé řadě jediným cílem bodu 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo odmítnout zprávy předložené jako důkazy.

163    Zatřetí, pokud jde o krátkodobé pohledávky, Komise se domnívá, že i když bylo nutné upravit jejich účetní hodnotu, aby odpovídala jejich skutečné hodnotě, a zohlednit nedobytné pohledávky nebo pohledávky špatné kvality, nic neodůvodňovalo nižší hodnotu, než byla hodnota, kterou hodlala sama žalobkyně získat od svých věřitelů. Žalobkyně mimoto údajně stále nepředložila žádné odůvodnění druhé úpravy, přičemž je třeba uvést, že podle Komise skutečnost, že je na podnik prohlášen konkurs, nezpochybňuje vymáhání pohledávek vůči jeho dlužníkům.

164    Za účelem zkoumání opodstatněnosti odhadu Komise v týkajícího se výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursu, je třeba připomenout, že tento odhad je jak ve zprávě E, tak v napadeném rozhodnutí založen na „koeficientech zpeněžení“ uplatněných na různá aktiva žalobkyně.

165    Jak vyplývá z bodu 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí, takové koeficienty procentně vyjadřují hodnotu aktiv prodaných v konkursním řízení ve vztahu k jejich účetní hodnotě. Mají za cíl vypočítat zůstatkovou hodnotu aktiv prodaných v konkursním řízení s přihlédnutím k povaze prodeje, přičemž je uvedeno, že hodnota z aktiv prodaných v rámci konkursu je jasně nižší než jejich účetní hodnota. V projednávané věci se nezpochybňuje ani použití koeficientů zpeněžení, ani jejich vymezení.

166    Odhad navržený ve zprávě E a hodnocení provedené Komisí se však rozcházejí ve dvou ohledech. Podle Komise tato zpráva nepředstavuje důvěryhodný základ pro porovnání konkursního a vyrovnacího řízení (bod 89 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

167    Na jedné straně zatímco zpráva E vycházela ze stavu aktiv žalobkyně k 31. březnu 2004, Komise použila stav těchto aktiv ke dni 17. června 2004 (bod 90 a 103 napadeného rozhodnutí), což žalobkyně nezpochybňuje. Jak vyplývá z tabulky 5 uvedené v napadeném rozhodnutí, k tomuto posledně uvedenému dni byly účetní hodnoty jednotlivých aktiv žalobkyně stanoveny takto:

–        fixní aktiva (pozemky, budovy, stroje a strojová zařízení, nehmotná aktiva, finanční aktiva): 200 milionů SKK;

–        zásoby: 84 milionů SKK;

–        hotovost: 161 milionů SKK;

–        krátkodobé obchodní pohledávky: 63 miliony SKK.

168    Na druhé straně Komise uvedla, že nemůže přijmout metodiku použitou ve zprávě E k odhadu výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení (bod 93 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Zvláště uvedla, že tato zpráva nijak nevysvětluje způsob, jakým byly stanoveny koeficienty zpeněžení (bod 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a že koeficienty použité v této zprávě na fixní aktiva (45 %), zásoby (20 %) a krátkodobé pohledávky (20 %, použité na 59 % účetní hodnoty těchto pohledávek) byly odhadnuty příliš nízko (body 95, 98 a 101 napadeného rozhodnutí).

169    Za těchto okolností Komise sama určila relevantní koeficienty zpeněžení pro odhad pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení.

170    Žalobkyně tento odhad zpochybňuje. Ke zkoumání jeho opodstatněnosti je třeba s ohledem na tvrzení účastníků řízení upřesnit důležitost přiznanou znaleckým posudkům v rámci posouzení Komise a následně zhodnotit dosah odhadů provedených Komisí.

171    V první řadě, pokud jde o znalecké posudky, zaprvé je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se Komise mohla odchýlit od koeficientů zpeněžení použitých ve zprávě E.

172    Podle judikatury, i když totiž Komise může – aniž by k tomu ostatně byla povinna – pověřit externí znalce, není nicméně zproštěna povinnosti posoudit jejich práci (rozsudky ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T‑274/01, Sb. rozh., EU:T:2004:266, bod 72, a ze dne 13. září 2010, Řecko a další v. Komise, T‑415/05, T‑416/05 a T‑423/05, Sb. rozh., EU:T:2010:386, bod 251). Znalecký posudek může být považován za průkazný, ať Komisí nebo soudcem, pouze v závislosti na svém objektivním obsahu. Mimoto pouhé nepodložené tvrzení obsažené v takovém dokumentu nedovoluje dospět k závěru o existenci státní podpory (výše uvedený rozsudek Valmont v. Komise, EU:T:2004:266, bod 71).

173    V projednávané věci je třeba konstatovat, že jak Komise uvedla v napadeném rozhodnutí (viz bod 168 výše), zpráva E neobsahuje žádné vysvětlení v souvislosti s koeficienty zpeněžení použitými pro určení nejvyššího možného výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení. Z toho vyplývá, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 172 nemohou být koeficienty zpeněžení použité v této zprávě označeny za průkazné.

174    Pokud žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že odhady, jako odhady provedené v rámci zprávy E, vycházejí ze zkušenosti a úsudku, je třeba dodat, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 172 výše je takové tvrzení nedostatečné k prokázání důkazní hodnoty znaleckého posudku a k uložení povinnosti Komisi, aby zohlednila odhady, které obsahuje.

175    V důsledku toho Komise správně nepřijala metodiku zprávy E. Je však třeba poznamenat, že Komise zohlednila odhady uvedené v této zprávě podpůrně a pro účely odhadu a minima.

176    Z toho rovněž vyplývá, že všechny argumenty, které žalobkyně vyvozuje z koeficientů zpeněžení použitých ve zprávě E, jimiž vytýká Komisi, že je nepoužila, nebo uvádí, že soukromý věřitel by je zohlednil, musejí být odmítnuty jako neopodstatněné.

177    Zadruhé v rozsahu, v němž žalobkyně vytýká Komisi, že si nevyžádala nový znalecký posudek, je třeba uvést, že podle judikatury výtka vůči Komisi, že nevyužila externích znalců při vypracování napadeného rozhodnutí, jako taková nemůže uspět, protože žádné ustanovení Smlouvy nebo unijní právní úpravy neukládá Komisi takovou povinnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. června 1998, British Airways a další v. Komise, T‑371/94 a T‑394/94, Recueil, EU:T:1998:140, bod 72, a ze dne 16. března 2000, Astilleros Zamacona v. Komise, T‑72/98, Recueil, EU:T:2000:79, bod 55).

178    Pokud žalobkyně v tomto kontextu odkazuje na body 13, 14 a 20 až 28 rozsudku ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München (C‑269/90, Recueil, EU:C:1991:438), z nichž odvozuje, že i když Komise provádí posouzení skutkového stavu a důkazů podle své volné úvahy, musí získat relevantní expertízu, stačí uvést, že na rozdíl od právní úpravy relevantní v projednávané věci právní úprava uplatnitelná ve věci, ve které byl vydán rozsudek uvedený žalobkyní, stanovila, že Komise případně konzultuje skupinu znalců. Z toho vyplývá, že s ohledem na judikaturu citovanou v bodě 177 výše nemůže být z uvedeného rozsudku vzhledem k projednávané věci vyvozen žádný důsledek.

179    Ve druhé řadě je však třeba posoudit opodstatněnost posouzení uskutečněných Komisí. Konkrétně je v tomto ohledu třeba připomenout, že i když Komise v zásadě nebyla povinna vyžít externích znalců při vypracování napadeného rozhodnutí, jak to v podstatě vyplývá z bodu 177 výše, nic to nemění na tom, že jí příslušelo určit, zda by soukromý věřitel zjevně nesouhlasil s návrhem na vyrovnání, a že právě ona nese důkazní břemeno v souvislosti s tím, že nebyly v projednávané věci splněny podmínky uplatnění kritéria soukromého věřitele (viz body 132, 133, 137 a 139 výše).

180    Nejprve je tedy třeba připomenout hlavní úvahy uvedené Komisí v napadeném rozhodnutí a následně posoudit, zvláště s ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 145 až 147 výše, zda jsou tyto odhady stiženy, jak to v podstatě tvrdí žalobkyně, zjevně nesprávnými posouzeními, zda jsou právně dostačujícím způsobem podepřeny skutečnostmi ve spisu a zda Komise zohlednila všechny relevantní údaje.

181    V napadeném rozhodnutí Komise odhadla pravděpodobný výnos z prodeje aktiv žalobkyně na 435 milionů SKK, z toho 194 z titulu fixních aktiv, 43 z titulu zásob, 37 z titulu krátkodobých pohledávek a 161 z titulu hotovosti (tabulka 5 napadeného rozhodnutí). Komise tedy uplatnila koeficienty zpeněžení dosahující při každé z těchto položek aktiv v jednotlivých případech 97, 52, 59 a 100 %, přičemž je třeba uvést, že určení prvních tří koeficientů je v projednávané věci zpochybněno.

182    Konkrétně v prvním sledu Komise odhadla pravděpodobný výnos z prodeje fixních aktiv žalobkyně v případě konkursního řízení ve výši 194 milionů SKK. Tato částka odpovídá hodnotě aktiv zastavených ve prospěch místního daňového orgánu, jak byla žalobkyní uvedena na základě hodnocení provedených nezávislými znalci v roce 2003 nebo v roce 2004. Podle názoru Komise by taková znalecká cena měla obvykle vyjadřovat obecnou hodnotu aktiv, která vyjadřuje, za jakou cenu je v daném čase možno aktiva prodat. Tato hodnota totiž byla určena pro stanovení hodnoty těchto aktiv jakožto zajištění (bod 95 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Jednalo se o minimální cenu, jelikož hodnota fixních aktiv žalobkyně byla slovenskými orgány odhadnuta na 397 milionů SKK, jak to bylo uvedeno v první poznámce pod čarou obsažené pod tabulkou 5 napadeného rozhodnutí. Kromě toho Komise v bodě 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí odpověděla na tvrzení žalobkyně, podle kterého by bylo těžké najít kupce, názorem, že o výrobní aktiva žalobkyně existuje bezprostřední zájem ze strany konkurence.

183    Ve druhém sledu, pokud jde o zásoby žalobkyně, Komise měla za to, že koeficient zpeněžení by měl činit 52 % v podstatě z důvodu, že žalobkyně mohla získat 110 milionů SKK z prodeje svých zásob v roce 2004, přičemž tento koeficient odpovídá poměru této částky vůči účetní hodnotě zásob v relevantní době. Komise dodala, že vzhledem k činnosti žalobkyně lze předpokládat, že zásoby byly tvořeny hotovými výrobky nebo polotovary, které mohly být snadno prodány (body 98 a 99 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

184    Ve třetím sledu, pokud jde o krátkodobé pohledávky žalobkyně, Komise použila koeficient zpeněžení 59 %. Ten odpovídá úpravě použité ve zprávě E na účetní hodnotu uvedených pohledávek, aby odrážela nevymahatelnost nebo nízkou kvalitu pohledávek, a tudíž skutečnou hodnotu vymahatelných pohledávek. Naproti tomu Komise uvedla, že jelikož podle informací poskytnutých slovenskými orgány takto určená hodnota odpovídala vymahatelným pohledávkám, neuplatnila jiný koeficient, na rozdíl od zprávy E, v níž byla provedena druhá úprava na základě koeficientu zpeněžení 20 % (body 100 až 102 napadeného rozhodnutí).

185    Z těchto připomínek z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise určila koeficienty zpeněžení odvozením ze skutečností uvedených ve spisu správního řízení. Ačkoli tato odvození byla jistě provedena na základě skutečností předložených žalobkyní nebo skutečností, které nezpochybňuje, nic to nemění na tom, že Komise neprovedla žádnou metodickou nebo ekonomickou analýzu a ve správním řízení nevyžadovala dodatečné informace k ověření nebo podpoření závěrů, ke kterým dospěla na základě těchto skutečností.

186    Je přitom třeba uvést, že v projednávané věci skutečnosti vyplývající ze spisu správního řízení nemohou právně dostačujícím způsobem a jednoznačně podpořit závěry vyvozené Komisí za účelem odhadu výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v konkursním řízení ve výši 435 milionů SKK.

187    Zaprvé pokud jde o odhad pravděpodobného výnosu z prodeje fixních aktiv, je třeba poznamenat, že žalobkyně ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení uvedla, že hodnota zajištěných aktiv je přibližně 194 milionů SKK. V této souvislosti uvedla, že tato hodnota vycházela ze zpráv obsahujících nezávislý odhad připravených v letech 2003 a 2004 a že mohla být ověřena v rozhodnutích o odkladu splatnosti daní přijatých místním daňovým orgánem od roku 2000 do roku 2003. Dodala také, že se tato částka automaticky nerovná pravděpodobnému výnosu z prodeje zajištěných aktiv v rámci konkursu a že podle několika nezávislých odhadů by nejvyšší pravděpodobný výnos dosahoval 20 až 50 % této hodnoty.

188    V odpovědi na organizační procesní opatření, kterým Tribunál požádal žalobkyni o předložení zpráv uvedených v bodě 187 výše, žalobkyně předložila zprávu vypracovanou paní K., jakož i třináct rozhodnutí o odkladu splatnosti daně vydaných s cílem zřízení zajištění od července 2000 do září 2003.

189    Pokud jde o Komisi, v odpovědi na písemnou otázku položenou Tribunálem uvedla, pokud jde o organizační procesní opatření, že ve správním řízení nežádala o předložení zpráv uvedených v bodě 187 výše. Poznamenala však, že měla k dispozici rozhodnutí o odkladu splatnosti uvedená v bodě 188 výše, jakož i závěry kontroly provedené v prostorách žalobkyně dne 21. června 2004, jak byly uvedeny v dopise slovenských orgánů, který připojila ke své odpovědi. Komise také tvrdí, že vzhledem k tomu, že zprávy o odhadu uvedené v bodě 187 výše byly výslovně zadány s cílem zjistit hodnotu aktiv v souvislosti se zajištěním, mohla použít číselný údaj stanovený žalobkyní. Podle ní totiž, pokud se hodnota majetku určuje s cílem jejího použití v případě zajištění, musí stanovený číselný údaj nutně zohlednit, co se stane při uplatnění zajištění.

190    Ze skutečností uvedených v bodech 188 až 189 výše zajisté vyplývá, že účastníci řízení se v podstatě shodují v tom, že ocenění hodnoty fixních aktiv žalobkyně ve výši 194 milionů SKK uvedené samotnou žalobkyní bylo určeno ke zřízení zajištění ve prospěch místního daňového orgánu v okamžiku odkladu splatnosti daně, kterou dlužila.

191    Je však třeba nejprve uvést, že na rozdíl od skutečností uvedených v bodech 188 a 189 výše neumožňují skutečnosti ve spise určit, zda tento odhad zajištěných aktiv odpovídá účetní hodnotě zajištěných fixních aktiv, jejich tržní ceně nebo jejich ceně při prodeji v případě konkursu. Stanoviska účastníků řízení se v tomto ohledu rozcházejí. Zatímco – jak vyplývá z bodu 187 výše – žalobkyně zpochybnila přiměřenost částky 194 milionů SKK jako výnosu z prodeje svého základního majetku v rámci konkursu, Komise se v napadeném rozhodnutí i řízení před Tribunálem spokojila s tvrzením, že tato částka by měla odpovídat obecné hodnotě aktiv odpovídající ceně, za kterou by jej bylo možné prodat v daném okamžiku, včetně prodeje v rámci konkursu, aniž by se snažila o ověření předmětu, metody nebo důvěryhodnosti odhadu, z něhož vycházela.

192    Dále, i když některá z rozhodnutí týkajících se odkladu daňových dluhů předložených žalobkyní obsahují číselný odhad zajištěných aktiv s odkazem na odhady provedené v roce 2002, tato rozhodnutí posuzována jako celek přesto neumožňují přijetí celkové částky 194 milionů SKK. Konkrétně několik z nich obsahuje pouze výčet zajištěných aktiv bez vyčíslení jejich hodnoty.

193    Kromě toho dopis slovenských orgánů uvedený v bodě 189 výše odkazuje na kontrolu, která se konala dne 21. června 2004 v prostorách žalobkyně a uvádí její výsledky. Je v něm uvedeno, že z odhadu znalce vyplynulo, že její fixní aktiva mají hodnotu 200 milionů SKK. Naproti tomu i za předpokladu, že by šlo o stejný odhad jako je odhad uvedený žalobkyní, je třeba poznamenat, že tento dopis neobsahuje žádný údaj o hodnotě zajištěných fixních aktiv. Navíc ani neuvádí, že částka 194 milionů SKK, která tam ostatně není uvedena, odpovídá pravděpodobnému výnosu z prodeje fixních aktiv žalobkyně v rámci konkursu.

194    Mimo jiné je třeba poznamenat, že vzhledem ke skutečnostem předloženým účastníky řízení je odhad použitý Komisí, pocházející z konce roku 2003 nebo začátku roku 2004, založen na odhadech provedených od roku 2000 do roku 2003 při odkladu splatnosti. Jak žalobkyně poznamenala na jednání, částka 194 milionů SKK tedy nevychází z odhadu pořízeného v téže době. Jak uvedla žalobkyně, hodnota zajištěných aktiv, zvláště vozidel a strojů, se časem snižuje.

195    Konečně je třeba dodat, že koeficient zpeněžení uplatněný Komisí je zvláště vysoký, protože odpovídá 97 % účetní hodnoty všech fixních aktiv žalobkyně (194 z 200 milionů SKK). Jak však správně poznamenává žalobkyně, okolnosti prodeje v rámci konkursu snižují hodnotu majetku ve srovnání s prodejem za běžných obchodních podmínek, za kterých si prodávající může vybrat zejména okamžik prodeje. Komise kromě toho sama v bodě 94 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že za pomoci koeficientů zpeněžení „se předpokládá, že hodnota z prodeje aktiv v rámci likvidace je obvykle nižší než účetní hodnota v závislosti na druhu aktiv“.

196    S ohledem na úvahy uvedené v bodech 191 až 195 výše je třeba dospět k závěru, že skutečnosti vyplývající ze spisu správního řízení neumožňují právně dostačujícím způsobem doložit koeficient zpeněžení uplatněný Komisí za účelem odhadu výnosu z prodeje fixních aktiv žalobkyně.

197    Zadruhé, pokud jde o odhad výnosu z krátkodobých pohledávek žalobkyně, je třeba rovnou konstatovat, že žalobkyně nezpochybňuje úpravu o 59 % provedenou Komisí. Cílem této úpravy vycházející ze zprávy E je podle Komise zohlednit nedobytnost nebo nízkou kvalitu některých pohledávek (viz bod 184 výše).

198    V tomto ohledu, aniž by bylo třeba vyjádřit se k otázce, kterou žalobkyně nevznesla, zda Komise mohla, aniž by si protiřečila, použít 59% koeficient uplatněný ve zprávě E, ačkoliv tuto zprávu považovala za nedůvěryhodnou, je třeba uvést, že vzhledem k neexistenci jakéhokoli vysvětlení v uvedené zprávě a námitkám žalobkyně nelze význam ani opodstatněnost tohoto koeficientu považovat za prokázané. Proto zatímco podle Komise v podstatě tento koeficient umožňuje určit krátkodobé pohledávky dobré kvality, které lze v konkursu vymáhat nebo prodat bez ztráty, je podle názoru žalobkyně druhá úprava nezbytná k tomu, aby se zohlednily okolnosti tohoto konkursu, během kterého by se vymáhání nebo prodej krátkodobých pohledávek uskutečnily za částku nižší, než je jejich vymahatelná hodnota, a přinesly by s sebou náklady, rizika a prodlení.

199    Žádná ze skutečností ve spisu neumožňuje podepřít tvrzení Komise, podle kterého částka krátkodobých pohledávek určená při uplatnění koeficientu 59 % je vymahatelná v plné výši, aniž by byla ovlivněna okolnostmi prodeje při konkursu.

200    Za těchto okolností je třeba mít za to, že skutečnosti ve spise neumožňují právně dostačujícím způsobem stanovit koeficient zpeněžení 59 % uplatněný Komisí na krátkodobé pohledávky.

201    Z předcházejících úvah a zvláště ze závěrů uvedených v bodech 196 a 200 výše vyplývá, že skutečnosti ve spise správního řízení nemohou právně dostačujícím způsobem doložit odhad Komise v souvislosti s pravděpodobnými výnosy z prodeje fixních aktiv a krátkodobých pohledávek v rámci konkursu. Jeví se tak, že Komise v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí neměla co možná nejúplnější a nejspolehlivější poznatky k přijetí tohoto rozhodnutí a že měla – jak to v podstatě uvádí žalobkyně – usilovat o získání doplňujících informací, za účelem ověření a podepření svých závěrů.

202    Z toho vyplývá, že aniž by bylo třeba přezkoumat opodstatněnost analýzy Komise v souvislosti s výnosem z prodeje zásob žalobkyně, skutečnosti ve spise správního řízení nemohou právně dostačujícím způsobem prokázat odhad výnosu z prodeje jejích různých aktiv v rámci konkursu ve výši 435 milionů SKK.

203    Tento závěr není argumenty Komise zpochybněn.

204    Zaprvé Komise tvrdí, že jelikož jí nepřísluší dokazovat, že její analýza je přesná, avšak žalobkyni přísluší prokázat opodstatněnost jejích tvrzení o logice soukromého věřitele, Komise nemůže být povinna poskytnout správný koeficient zpeněžení, ale vyhodnotit všechny dostupné poznatky s cílem určit, zda je tvrzení žalobkyně důvěryhodně podložené.

205    Je však třeba uvést, že toto tvrzení naráží na judikaturu uvedenou v bodě 139 výše. Podle této judikatury totiž právě Komise nese důkazní břemeno v souvislosti se splněním podmínek uplatnění kritéria soukromého věřitele. Komise se tohoto důkazního břemene nemůže zbavit tím, že v rámci posouzení podmínek uplatnění kritéria soukromého věřitele vysloví pouhé domněnky, které nejsou právně dostačujícím způsobem podložené.

206    I kdyby se za těchto okolností předpokládalo, jak Komise poznamenala na jednání, že by uplatnění kritéria soukromého věřitele znamenalo „posunutí“ důkazního břemene, takže členskému státu nebo příjemci opatření by náleželo vyvrátit jí uvedené okolnosti, vzhledem k nimž se nejeví být splněny podmínky uplatnění tohoto kritéria, je třeba mít za to, že tyto pouhé nepodložené předpoklady uvedené Komisí nestačí k odůvodnění takového obrácení důkazního břemene.

207    Zadruhé Komise jak v napadeném rozhodnutí, tak ve svých písemnostech odkazuje na skutečnost, že výnos z prodeje fixních aktiv odhadnutý na 194 milionů SKK je pouze minimální cenou, neboť slovenské orgány odhadly hodnotu zajištěných aktiv na 397 milionů SKK.

208    Přitom je kromě skutečnosti, že žalobkyně zpochybňuje toto ocenění slovenských orgánů, třeba uvést, že jak tvrdila žalobkyně a jak vyplývá z bodů 22 a 122 odůvodnění napadeného rozhodnutí, uvedené orgány ve správním řízení poznamenaly, že částka 397 milionů SKK byla určena na základě účetnictví žalobkyně. Za těchto okolností tato částka nemůže sloužit jako základ pro ocenění výnosu z prodeje fixních aktiv žalobkyně v rámci konkursu. Komise mimoto v odpovědi na otázku položenou Tribunálem na jednání připustila, že nemá žádný důkaz o pravdivosti této částky, v důsledku čehož nemohla být použita ve výpočtech. A dále je třeba uvést, že tato částka, která byla podle žalobkyně odhadnuta před zřízením zajištění, každopádně neodpovídá ani finanční situaci žalobkyně ke dni 17. června 2004, který Komise použila jako základ při svém odhadu. V tento den byla totiž účetní hodnota fixních aktiv žalobkyně 200 milionů SKK.

209    Zatřetí Komise kritizuje tendenci žalobkyně soustředit svou pozornost na některé detaily napadeného rozhodnutí bez ohledu na konstatování, podle kterého – i kdyby se zohlednily koeficienty zpeněžení podle zprávy E – by pravděpodobný výtěžek z prodeje aktiv žalobkyně byl vyšší než částka navržená v rámci vyrovnání a podle kterého nevýhodnost vyrovnání byla jasně patrná z odhadů, které upravila.

210    Na jedné straně je třeba uvést, že odhad Komise týkající se pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursu není právně dostačujícím způsobem podložen důkazy (viz body 201 a 202 výše). Z toho vyplývá, že Komise nesprávně tvrdí, že přitažlivost konkursu v porovnání s vyrovnáním je jasně patrná z odhadů provedených na základě její vlastní metodiky. Na druhé straně, i když je pravda, že i při použití koeficientů zpeněžení uplatněných ve zprávě E zůstává výnos z prodeje aktiv žalobkyně o 1,2 milionu SKK vyšší než výnos získaný v rámci vyrovnání, nic to nemění na tom, že tento údaj samotný nestačí k prokázání, že by soukromý věřitel byl zjevně upřednostnil konkursní řízení před vyrovnacím řízením. Tento závěr totiž závisí i na vlivu délky prvního uvedeného řízení na volbu věřitele (viz body 222 až 234 výše).

211    Začtvrté nemá tvrzení Komise týkající se zájmu společnosti O.H. o fixní aktiva žalobkyně v rozsahu, v němž je jeho jediným cílem uvést, že žalobkyně neprokázala neexistenci potenciálního kupujícího, vliv na posouzení opodstatněnosti odhadu výnosu z prodeje těchto fixních aktiv.

212    Zapáté je třeba dodat, že tvrzení Komise o krátkodobých pohledávkách žalobkyně byla v podstatě odmítnuta v bodech 198 a 199 výše.

213    Ve světle předcházejících úvah je třeba vyhovět tvrzením žalobkyně směřujícím ke zpochybnění odhadu Komise týkajícího se pravděpodobného výnosu z prodeje jejích aktiv v rámci konkursu.

 K opodstatněnosti posouzení délky konkursního řízení a jejího dopadu na volbu soukromého věřitele (třetí až pátá řada argumentů)

214    Žalobkyně zpochybňuje posouzení Komise týkající se délky konkursního řízení a jejího vlivu na volbu soukromého věřitele.

215    V prvním sledu se domnívá, že odůvodnění, podle kterého délka konkursního řízení není relevantní vzhledem k postavení místního daňového orgánu jako přednostního věřitele, je stiženo stejnou vadou, jako je vada uvedená v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32). Na jedné straně uvádí, že skutečnost, že určitá osoba má právo zpeněžit majetek okamžitě, neznamená, že může okamžitě najít kupujícího. Na rozdíl od příkladu L. Komise údajně nezkoumala tuto otázku ani nekonstatovala existenci potenciálního kupujícího připraveného zaplatit pravděpodobný výnos z prodeje, jak ho stanovila. Na druhé straně pravděpodobný výnos z prodeje zajištěných aktiv by byl jen 90 milionů SKK. V replice žalobkyně dodala, že ačkoli je postavení místního daňového orgánu jako přednostního věřitele relevantní, tato skutečnost nestačí k odůvodnění závěru učiněného Komisí v bodech 110 až 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž uvedla, že důkazní břemeno nese Komise.

216    Ve druhém sledu žalobkyně zpochybňuje posouzení Komise týkající se možné délky konkursního řízení. Na jedné straně se domnívá, že vzhledem k dostupným důkazům nebylo tuto délku možné nijak přesně předvídat. Na druhou stranu příklad konkursu L., který uvedla k prokázání potíží s nalezením kupujícího pro svá aktiva, byl zvláště relevantní. Když se Komise dozví o relevantní skutečnosti, má údajně povinnost provést odpovídající šetření. Kromě toho možnost rychle skončit konkursní řízení údajně nezávisí na počtu věřitelů, ale na snadnosti, s jakou lze zpeněžit aktiva.

217    Ve třetím sledu žalobkyně zpochybňuje opodstatněnost posouzení uvedeného v bodě 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí z důvodu, že při zohlednění správných částek, tedy 225,5 milionu SKK na základě pravděpodobného výnosu z prodeje jejích aktiv a 90 milionů SKK na základě okamžitého prodeje zajištěných aktiv, se jeví, že návrh na vyrovnání byl zjevně výhodnější než konkursní řízení.

218    Komise zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

219    V prvním sledu a zaprvé Komise tvrdí, že ačkoli je pravda, že existence práva na okamžitý prodej majetku neznamená, že je možné okamžitě najít kupujícího, nic to nemění na tom, že jí žalobkyně nemůže vytýkat, že neprokázala existenci potenciálního kupujícího připraveného zaplatit cenu, kterou uvedla, jelikož žalobkyni přísluší prokázat, že chování veřejnoprávního věřitele odpovídá racionální hospodářské logice. Komise dodává, že z bodu 96 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že o fixní aktiva žalobkyně byl zájem. Komise se mimoto domnívá, že s ohledem na důkazy, které měla k dispozici, neměla žádný důvod dospět k závěru, že bylo pravděpodobné, že žalobkyně se nacházela ve stejné situaci jako L. Zadruhé podle Komise druhé tvrzení žalobkyně spočívá v opakování tvrzení, na které již odpověděla v rámci druhé výhrady. Zatřetí Komise tvrdí, že nezopakovala pochybení uvedené Soudním dvorem v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bodě 21 výše (EU:C:2013:22), ale naopak napravila nedostatek odůvodnění, kterým bylo stiženo původní rozhodnutí. Vzhledem k postavení místního daňového orgánu jako přednostního věřitele přitom délka konkursního řízení v projednávané věci neměla vliv na volbu soukromého věřitele.

220    Ve druhém sledu Komise nejprve poznamenává, že body 113 až 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují podpůrnou analýzu ve vztahu k hlavnímu závěru, podle kterého délka konkursního řízení neměla žádný významný vliv. Dále pokud jde o případ L., Komise se domnívá, že informace, které žalobkyně poskytla v tomto stadiu, jsou nepodložené, opožděné a každopádně nedostatečné. Konečně kromě skutečnosti, že žalobkyně nevysvětlila důvod, ze kterého počet věřitelů není důležitý při posuzování délky konkursního řízení, Komise tvrdí, že závěr učiněný v bodě 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí vychází z řady důkazů.

221    Ve třetím sledu Komise poznamenává, že již odpověděla na argumenty žalobkyně směřující ke zpochybnění jejího posouzení pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v případě konkursu. Dodává, že se jeví, že žalobkyně uznává, že soukromý věřitel by byl zohlednil skutečnost, že může okamžitě zpeněžit zajištěná aktiva jako skutečnost posilující přitažlivost konkursního řízení.

222    V projednávané věci se Komise v bodech 109 až 112 napadeného rozhodnutí domnívala, že délka konkursního řízení by významně neovlivnila rozhodnutí soukromého věřitele. Podle ní bez ohledu na tuto délku místní daňový orgán jako přednostní věřitel mohl být uspokojen kdykoliv ve výši nejméně 194 milionů SKK z prodeje zajištěných fixních aktiv. Komise v tomto ohledu dodává, že i kdyby se použila metoda ocenění uvedená ve zprávě E na zásoby a krátkodobé pohledávky žalobkyně, uvedený orgán by mohl očekávat získání dalších 185 milionů SKK v návaznosti na konkursní řízení. Podle Komise si místní finanční orgán tudíž měl být vědom toho, že by dluh vrácený v konečném důsledku v rámci konkursního řízení byl mnohem vyšší než částka navržená v rámci vyrovnání a toho, že ve srovnání s vyrovnáním by se čekání týkalo pouze malé části této částky.

223    Z tohoto připomenutí napadeného rozhodnutí vyplývá, že analýza Komise vychází z předpokladu, podle kterého místní daňový orgán mohl získat – okamžitě a nezávisle na průběhu konkursního řízení – částku 194 milionů SKK z prodeje fixních aktiv žalobkyně. Jak však vyplývá ze závěru vyvozeného v bodě 196 výše, tento předpoklad není právně dostačujícím způsobem podložen skutečnostmi plynoucími ze spisu.

224    Z toho vyplývá, že závěr učiněný v bodě 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého trvání konkursního řízení významným způsobem neovlivňuje rozhodnutí hypotetického soukromého věřitele, je stižen stejnou vadou.

225    V bodech 113 až 118 napadeného rozhodnutí Komise přesto pro úplnost odhadla pravděpodobnou délku konkursního řízení a její vliv na částku, která může být získána věřitelem na konci takového řízení. Podle ní by délka řízení byla pravděpodobně kratší než průměrná délka, vzhledem k omezenému počtu věřitelů žalobkyně a hodnotě zpeněžení jejích aktiv (body 113 až 117 napadeného rozhodnutí). Dodala, že vzhledem k výši pravděpodobného výnosu z prodeje uvedených aktiv, jak ji odhadla svou vlastní metodikou, by ve srovnání s částkou navrženou v rámci vyrovnání ani délka konkursního řízení, která by mohla dosáhnout čtyři až pět let, nehrála žádnou významnou roli v rozhodování soukromého věřitele. Pouze v případě překročení doby devíti let by podle ní skutečná hodnota byla nižší než částka sjednaná v rámci vyrovnání, přičemž však upřesnila, že žádný soukromý věřitel by tak dlouhou dobu nepovažoval v projednávané věci za pravděpodobnou (bod 118 napadeného rozhodnutí).

226    Zaprvé je třeba konstatovat, že úvaha uvedená v bodě 118 odůvodnění napadeného rozhodnutí je založena na předpokladu, podle kterého by v případě konkursu soukromý věřitel mohl získat částku 356,7 milionu SKK odpovídající výnosu z prodeje aktiv odhadnutému Komisí po odečtení nákladů řízení. Jak však poznamenala žalobkyně a jak bylo uvedeno v bodě 201 výše, odhad Komise týkající se výnosu z prodeje aktiv žalobkyně není právně dostačujícím způsobem podložen skutečnostmi vyplývajícími ze spisu.

227    Zadruhé za těchto okolností není nutné posuzovat opodstatněnost posouzení pravděpodobné délky konkursního řízení uvedeného v bodech 113 až 117 napadeného rozhodnutí. I kdyby se totiž potvrdila skutečnost, že toto řízení by se mohlo uskutečnit rychle, je třeba uvést, že samotná tato skutečnost každopádně nestačí k odůvodnění závěru uvedeného v bodě 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého by soukromý věřitel upřednostnil konkurs před návrhem na vyrovnání.

228    Jak již totiž bylo konstatováno v bodě 201 výše, odhad Komise týkající se pravděpodobného výsledku prodeje v rámci tohoto konkursního řízení není z právního hlediska dostatečně podložený. Podle judikatury citované v bodě 136 výše přitom volbu soukromého věřitele ovlivňuje kromě faktoru délky i faktor částky, kterou lze získat v rámci alternativního řízení.

229    Kromě toho i za předpokladu, že navzdory výhradám, které Komise právem vyslovila vůči zprávě E (viz body 173 až 175 výše), by se tento orgán chtěl opřít o aktualizované ocenění této zprávy, je přesto třeba konstatovat, že jak vyplývá z bodu 106 odůvodnění napadeného rozhodnutí, soukromý věřitel by tedy mohl v rámci konkursu očekávat získání 225,5 milionu SKK, tedy sotva o 1,2 milionu SKK více než byla částka navržená v rámci vyrovnání. Kromě skutečnosti, že Komise nijak nezkoumala vliv délky řízení, byť kratší než průměrné, na volbu soukromého věřitele, který by mohl očekávat získání takové částky, je každopádně třeba uvést, že vzhledem k tomuto slabému rozdílu v porovnání s dotčenými částkami, lze důvodně předpokládat, že soukromý věřitel, byť přednostní, by byl zjevně upřednostnil okamžité získání částky 224,3 milionu SKK před čekáním na skončení konkursního řízení, ve kterém by mohl získat o 1,2 milionu SKK více, a to i za předpokladu, že by se toto řízení mohlo uskutečnit v poměrně krátké době.

230    Z toho vyplývá, že tvrzením žalobkyně směřujícím ke zpochybnění posouzení dopadu délky konkursního řízení se musí vyhovět.

231    Tento závěr není argumenty Komise zpochybněn.

232    Zaprvé Komise tvrdí, že žalobkyni přísluší prokázat, že chování veřejnoprávního věřitele odpovídá racionální hospodářské logice.

233    Toto tvrzení naráží na judikaturu týkající se rozložení důkazního břemene v souvislosti s otázkou splnění podmínek soukromého věřitele, jak je uvedena v bodech 138 až 143 výše.

234    Zadruhé v rozsahu, v němž Komise odpovídá na různé argumenty žalobkyně týkající se možnosti rychle najít kupce fixních aktiv a zájmu O.H. o tato aktiva, posouzení délky konkursního řízení a případu společnosti L., stačí konstatovat, že tato tvrzení se netýkají úvahy, podle které analýza Komise v souvislosti s vlivem délky na volbu soukromého věřitele je vadná z důvodu, že se opírá o odhad pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv žalobkyně, který je sám vadný, protože je doložen nedostatečnými důkazy. V důsledku toho jsou všechny tyto argumenty v této fázi irelevantní.

235    Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je třeba dojít k závěru, že skutečnosti ve spisu nemohou odůvodnit závěr uvedený v bodě 119 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že soukromý věřitel by upřednostnil konkurs žalobkyně před návrhem na vyrovnání.

236    Z toho vyplývá, že třetímu žalobnímu důvodu vznesenému žalobkyní je třeba vyhovět, přičemž není nutné zkoumat argumenty, které uvedla v souvislosti s odhadem pravděpodobného výnosu z prodeje svých zásob.

237    Je však třeba dodat, že závěr uvedený v bodě 139 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého nebylo splněno kritérium soukromého věřitele, není založen pouze na konstatování, že by soukromý věřitel upřednostnil konkurs před návrhem na vyrovnání, ale také na konstatování, že takový věřitel by upřednostnil daňovou exekuci před uvedeným návrhem. K odůvodnění závěru, že v projednávané věci nebylo splněno kritérium soukromého věřitele, tedy stačí, aby jedno z těchto dvou řízení – konkurs nebo daňová exekuce – bylo výhodnější než vyrovnací řízení.

238    Naproti tomu z toho vyplývá, že pouze v případě, že se jak konkursní řízení, tak i daňové exekuční řízení ukáží méně výhodné než vyrovnací řízení, je závěr uvedený v bodě 139 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého nebylo splněno kritérium soukromého věřitele, stižen protiprávností.

239    V důsledku toho závěr učiněný v bodě 235 výše nemůže sám o sobě odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí. Bylo by totiž ještě třeba, aby byl rovněž opodstatněný čtvrtý žalobní důvod týkající se srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení. Je tedy třeba ho posoudit.

 K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z pochybení, jimiž je stižen závěr, podle kterého bylo daňové exekuční řízení výhodnější než vyrovnací řízení

240    Čtvrtým žalobním důvodem žalobkyně zpochybňuje závěr uvedený v napadeném rozhodnutí, podle kterého bylo daňové exekuční řízení v podstatě výhodnější než návrh na vyrovnání. Žalobkyně poté, co úvodem vysvětlila etapy tohoto řízení, jak je upravuje slovenské právo, uvádí šest řad argumentů na podporu tohoto žalobního důvodu. Lze je rozdělit do dvou kategorií, podle nichž se první týká použitelnosti kritéria soukromého věřitele za účelem srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení (první a druhá řada tvrzení) a druhá se týká uplatnění tohoto kritéria (třetí až šestá řada tvrzení).

 K použitelnosti kritéria soukromého věřitele za účelem srovnání daňového exekuční řízení a vyrovnacího řízení (první a druhá řada argumentů)

241    Žalobkyně se domnívá, že kritérium soukromého věřitele nebylo relevantní pro srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení, protože první uvedené řízení nebylo přístupné soukromému věřiteli. A dále zpochybňuje tvrzení, že v projednávané věci nebyl předložen žádný důkaz s cílem prokázat použitelnost tohoto kritéria.

242    Tyto dvě otázky je třeba zkoumat postupně, přičemž se začne druhou otázkou.

243    Zaprvé se žalobkyně domnívá, že z důvodů, které uvedla v rámci druhého žalobního důvodu vzneseného na podporu projednávané žaloby, se Komise dopustila nesprávného právního posouzení v bodě 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

244    Komise zpochybňuje opodstatněnost tohoto tvrzení a v podstatě opakuje tvrzení, která uvedla v odpovědi na druhý žalobní důvod žalobkyně. Připomíná tedy, že údaj ze strany dotyčného členského státu, podle kterého otázka, zda sporné opatření představuje státní podporu, nebyla vznesena, brání jakékoli snaze dovolávat se kritéria soukromého věřitele. Dodává, že pokud se příjemce opatření může dovolávat tohoto kritéria, o to více by měl jednoznačně prokázat, že uvedený členský stát si byl před poskytnutím výhody nebo současně s tímto poskytnutím vědom toho, že ji poskytuje v postavení soukromého hospodářského subjektu.

245    V napadeném rozhodnutí Komise ve smyslu judikatury citované v bodech 95 a 97 výše, kterou vztáhla na soukromého věřitele v bodě 82 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, uvedla, že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že místní daňový orgán daňové exekuční řízení zvažoval a dospěl k závěru, že by bylo méně výhodné než vyrovnání (bod 120 napadeného rozhodnutí). Avšak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise, ačkoli uvedla, že žalobkyně nesrovnávala navržené vyrovnání s případným výsledkem daňového exekučního řízení, toto srovnání provedla z důvodu, že jak potvrdily slovenské orgány, daňová exekuce byla pro místní daňový orgán skutečnou alternativou buď před zahájením vyrovnacího řízení, nebo po vetování navrhovaného vyrovnání místním daňovým orgánem, a že „[j]e proto třeba přezkoumat tuto možnost při uplatnění kritéria [soukromého] věřitele“ (bod 121 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

246    Aniž by bylo nutné vyjádřit se k možnosti žalobkyně činit pouhý odkaz na argumenty vznesené na podporu jiného důvodu směřujícího ke zpochybnění jiných úvah vyslovených Komisí v napadeném rozhodnutí, je třeba konstatovat, že tvrzení uvedené žalobkyní na podporu druhého žalobního důvodu nemohou vést k vyslovení neplatnosti úvah uvedených v bodě 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak totiž vyplývá ze zkoumání druhého žalobního důvodu, žalobkyně v podstatě zpochybnila závěr uvedený v bodě 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého ze skutečnosti, že členský stát neuplatnil kritérium soukromého věřitele, ale naopak uvedl, že sporné opatření představuje státní podporu, vyplývá, že opatření skutečně představuje státní podporu. V bodě 120 odůvodnění však Komise žádný takový závěr nevyvodila.

247    Mimoto v rozsahu, v němž Komise poznamenala, že kritérium soukromého věřitele není použitelné za účelem porovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení, a za předpokladu, že by bod 120 odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo třeba chápat v tom smyslu, že implicitně obsahuje takový závěr, je třeba připomenout, že v rámci posouzení druhého žalobního důvodu vzneseného žalobkyní bylo rozhodnuto, že toto kritérium je na okolnosti projednávané věci použitelné. Jelikož je kritérium jako takové použitelné, je třeba mít za to, že Komise v souvislosti s jeho použitelností nemůže činit rozdíl na základě různých alternativ sporného opatření.

248    V tomto ohledu je mimoto třeba dodat, že jak je patrné z bodu 245 výše, z bodu 121 odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že se Komise domnívala, že při použití kritéria soukromého věřitele je třeba uvážit daňové exekuční řízení, protože toto řízení představovalo pro místní daňový orgán skutečnou možnost. Jinými slovy, Komise se domnívala, že je v této souvislosti nezbytné meritorně zkoumat kritérium soukromého věřitele, neboť daňová exekuce představuje skutečnou možnost, a jak tvrdí ve svých písemnostech, aby se posílilo napadené rozhodnutí.

249    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením, protože daňové exekuční řízení nebylo přístupné soukromému věřiteli a napadené rozhodnutí neuvádí žádné podobné řízení, které by takový věřitel mohl využít. Z toho údajně vyplývá, že toto řízení nemělo být zohledněno v rámci kritéria soukromého věřitele.

250    Komise zpochybňuje opodstatněnost těchto argumentů.

251    Již bylo rozhodnuto, že uplatnitelnost kritéria soukromého investora nezávisí na formě poskytnuté výhody, ale na kvalifikaci přijatého opatření jako rozhodnutí učiněného soukromým věřitelem (viz obdobně rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‑224/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:213, bod 31; v tomto smyslu a obdobně viz rovněž rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 93). V tomto ohledu má rozhodující význam otázka, zda dotčené opatření odpovídá kritériu hospodářské racionality, takže by takové opatření mohl přijmout i soukromý věřitel, který zamýšlí maximalizovat pravděpodobnost uspokojení své pohledávky nebo alespoň co největší části této pohledávky (v tomto smyslu a obdobně viz výše uvedený rozsudek Komise v. Nizozemsko a ING Groep, EU:C:2014:213, bod 36).

252    V projednávané věci je nesporné, že soukromý věřitel mohl stejně jako místní daňový orgán přistoupit k částečnému vzdání se své pohledávky v rámci vyrovnání. Naproti tomu účastníci řízení souhlasí, že jedině místní daňový orgán měl možnost daňového exekučního řízení.

253    Obdobně jako v judikatuře citované v bodě 251 výše je však třeba mít za to, že pouhá okolnost, že daňové exekuční řízení není přístupné soukromému věřiteli, nemůže bránit analýze kritéria soukromého věřitele s cílem porovnání tohoto řízení s vyrovnacím řízením. Tato okolnost totiž nebrání ověření hospodářské racionality rozhodnutí přijatého místním daňovým orgánem zvolit si vyrovnací řízení.

254    V tomto kontextu je třeba znovu jako irelevantní odmítnout judikaturu citovanou žalobkyní, podle které pro účely posouzení, zda by soukromý investor nacházející se v co nejpodobnější situaci, jako je situace státu, přijal za obvyklých podmínek na trhu totéž opatření, se zohledňují pouze zisky a závazky tohoto státu, které se váží k jeho postavení akcionáře, a jsou vyloučeny ty, které se váží k jeho postavení nositele veřejné moci (viz rozsudek Komise v. EDF, bod 26 výše, EU:C:2012:318, bod 79 a citovaná judikatura).

255    Kromě skutečnosti, že se tato judikatura netýká otázky, zda se kritérium soukromého věřitele může uplatnit s cílem porovnání příslušných výhod a nevýhod obou postupů vymáhání pohledávek, z nichž pouze jeden je k dispozici soukromému věřiteli, zatímco veřejný věřitel může využít oba postupy, je totiž třeba uvést, že z rozsudků citovaných na podporu tohoto tvrzení v rozsudku Komise v. EDF, bod 26 výše (EU:C:2012:318, bod 79), totiž rozsudků Belgie v. Komise, bod 51 výše (EU:C:1986:302, bod 14), ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise (40/85, Recueil, EU:C:1986:305, bod 13), ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise (C‑278/92 až C‑280/92, Recueil., EU:C:1994:325, bod 22), a ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise (C‑334/99, Recueil, EU:C:2003:55, bod 134), vyplývá, že při použití kritéria soukromého investora v tržním hospodářství je třeba odhlédnout od jakýchkoli úvah sociálního charakteru a od regionální či sektorové politiky a že nelze zohlednit jiné náklady či závazky, které příslušejí členskému státu v jeho postavení veřejné moci.

256    Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba odmítnout argumenty žalobkyně týkající se použitelnosti kritéria soukromého věřitele za účelem srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení.

 K použitelnosti kritéria soukromého věřitele za účelem srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení (třetí až šestá řada argumentů)

257    Třetí až šestá řada argumentů vznesených žalobkyní na podporu tohoto žalobního důvodu se týká srovnávacího posouzení, v rámci kritéria soukromého věřitele, daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení.

258    Zaprvé žalobkyně Komisi vytýká, že se v bodech 121 a 123 napadeného rozhodnutí dopustila pochybení, pokud jde o určení jak okamžiku, tak úkonu, na které se musí uplatnit kritérium soukromého věřitele. Na prvním místě, pokud jde o bod 121 odůvodnění tohoto rozhodnutí, poznamenává, že daňové exekuční řízení bylo právně nedostupné po podání návrhu na vyrovnání a po dobu, kdy vyrovnací řízení probíhalo, což Komise implicitně uznala. Dále je jedinou relevantní otázkou otázka, zda dne 9. července 2004 bylo daňové exekuční řízení zjevně výhodnější než vyrovnání. Na druhém místě, pokud jde o bod 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalobkyně uvádí, že Komise neměla pravomoc hodnotit odklady splatnosti od listopadu 2002 do listopadu 2003 a že se měla omezit na zkoumání jediného relevantního úkonu v projednávané věci, aniž by spekulovala o otázkách nespadajících do její pravomoci.

259    Zadruhé žalobkyně poznamenává, že bod 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje pouze hypotetická a nesprávná tvrzení, jakož i čistě spekulativní a Komisí nevyřešené otázky, které by neměly být součástí odůvodnění takového rozhodnutí. Kromě toho se Komise údajně nezabývala relevantní otázkou, zda by soukromý věřitel odložil splatnost daňového dluhu.

260    Zatřetí žalobkyně v podstatě vytýká Komisi, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení a nezohlednila údaje poskytnuté Soudním dvorem v rozsudku Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše (EU:C:2013:32), protože údajně nezkoumala všechny dostupné informace, které by mohly významným způsobem ovlivnit rozhodovací proces soukromého věřitele – jak pokud jde o částku, kterou bylo možné získat v rámci daňové exekuce, tak i náklady tohoto řízení. V replice žalobkyně dodala, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, příslušelo tomuto orgánu, aby v napadeném rozhodnutí prokázal skutečnosti odůvodňující její závěr, podle kterého by daňová exekuce vedla k vyššímu výnosu než vyrovnání.

261    Začtvrté žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila pochybení, pokud jde o možnou délku daňového exekučního řízení. V tomto ohledu tvrdí, že se Komise spokojila s tím, že bez analýzy nebo důkazů předpokládala, že toto řízení bylo možné uskutečnit rychle, nezkoumala tuto otázku nebo přinejmenším právně dostačujícím způsobem neodůvodnila napadené rozhodnutí. Dále tvrdí, že by soukromý věřitel zkoumal harmonogram daňového exekučního řízení vzhledem k příslušné právní úpravě a zohlednil by všechny důsledky daňového exekučního řízení, včetně nebezpečí, že v průběhu uvedeného řízení bude na žalobkyni prohlášen konkurs, jakož i dobu nezbytnou k nalezení kupujícího připraveného zaplatit nejnižší částku vzhledem k zákonným prahovým hodnotám slovenských právních předpisů. V odpovědi na tvrzení Komise vycházející z toho, že přijala napadené rozhodnutí po zohlednění všech dostupných informací, žalobkyně v replice tvrdí, že podle judikatury musí tento orgán přijmout nezbytná opatření k získání všech relevantních informací za účelem své analýzy.

262    Komise zpochybňuje opodstatněnost všech těchto argumentů.

263    Zaprvé Komise odpovídá, že daňové exekuční řízení bylo možno začít před zahájením vyrovnacího řízení, jakož i v případě neschválení vyrovnání vnitrostátními soudy. Dále argumentace žalobkyně týkající se bodu 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí údajně vychází z nesprávného pochopení vyjádření týkajícího se událostí před přistoupením Slovenské republiky k Unii. Komise se údajně spokojila s tvrzením, že i před uzavřením vyrovnání byl soulad jednání dotyčného členského státu s kritériem soukromého věřitele sporný, přičemž však nepovažovala za nutné opřít se o tuto skutečnost k vyvození závěru, že soukromý věřitel by každopádně nezvolil vyrovnání.

264    Zadruhé Komise tvrdí, že otázka, zda odklady splatnosti před vyrovnáním nepředstavovaly jakoukoliv podporu, není relevantní v souvislosti se závěrem, podle kterého vyrovnání představuje státní podporu. Body 122 a 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí údajně obsahují nadbytečné úvahy v souvislosti s odůvodněním, z něhož vychází závěr týkající se existence podpory.

265    Zatřetí Komise poznamenává, že podle judikatury přísluší žalobkyni prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že výhoda nebyla dotyčným členským státem poskytnuta v postavení soukromého věřitele a mohla by být získána na trhu. Vzhledem k neexistenci jakékoli snahy žalobkyně poskytnout požadované důkazy se však Komise domnívá, že byla povinna zohlednit všechny dostupné informace a navzdory všemu zhodnotit důvěryhodnost tvrzení, že se nejedná o žádnou podporu vzhledem ke skutečnosti, že by členský stát údajně jednal stejně jako soukromý věřitel, přičemž uvedla, že daňové exekuční řízení zkoumala s cílem posílit napadené rozhodnutí. Každopádně argumenty žalobkyně týkající se částky, kterou bylo možné získat v případě daňového exekučního řízení, jakož i nákladů souvisejících s tímto řízením jsou neopodstatněné. V této posledně uvedené souvislosti Komise poznamenává, že se jeví přípustné, že by daňové exekuční řízení nepřineslo tolik administrativních nákladů jako konkursní řízení, přičemž upřesnila, že nemá k dispozici žádné informace o jakýchkoli jiných nákladech, které by měly být zohledněny.

266    Začtvrté Komise odpovídá, že zkoumala délku konkursního řízení a že přes nedostatek dostupných důkazů v tomto ohledu dospěla k závěru, že ve srovnání se sklonem k pomalosti příznačným pro konkursní řízení by skutečnost, že by daňové exekuční řízení vedl samotný věřitel, kladně působila na efektivitu, a v důsledku toho i na délku uvedeného řízení.

267    Opodstatněnost srovnávacího hodnocení Komise v souvislosti s daňovým exekučním řízením a vyrovnacím řízením s cílem uplatnění kritéria soukromého věřitele je třeba přezkoumat s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 131 až 147 výše.

268    V souladu s touto judikaturou byla Komise nejprve povinna v projednávané věci určit, zda vzhledem k faktorům uvedeným v bodě 136 výše by běžně opatrný a pečlivý soukromý věřitel, jenž se nachází v situaci, která by byla co nejbližší situaci slovenských orgánů, s cílem získat splacení dlužných částek, zjevně neupřednostnil daňové exekuční řízení před návrhem na vyrovnání. Za tímto účelem Komise byla s cílem zjistit nejvýhodnější alternativu povinna porovnat v závislosti na zájmech soukromého věřitele výhody a nevýhody každého z uvedených řízení (viz body 132 až 137 výše).

269    Dále pokud Komise v kontextu kritéria soukromého věřitele provede celkové posouzení uvedené v bodě 133 výše, musí zohlednit kromě skutečností poskytnutých dotčeným členským státem i všechny ostatní relevantní skutečnosti daného případu. Proto ukáže-li se, že kritérium soukromého věřitele může být uplatnitelné, je povinností Komise, aby dotyčný členský stát požádala o všechny relevantní informace, které jí umožní ověřit, zda jsou podmínky uplatnění tohoto kritéria naplněny. Proto důkazní břemeno v souvislosti se splněním podmínek kritéria soukromého věřitele nese Komise. Platí to o to víc, pokud je napadené rozhodnutí založeno nikoli na nepředložení důkazů, o které Komise žádala dotyčný členský stát, ale na konstatování, že soukromý věřitel by se nechoval stejně jako orgány uvedeného členského státu, které předpokládá, že Komise měla k dispozici všechny relevantní poznatky nezbytné pro vypracování svého rozhodnutí (viz body 138 a 139 výše).

270    Konečně z judikatury citované v bodě 147 výše vyplývá, že Tribunál musí zejména ověřit, zda skutečnosti, na kterých Komise založila své posouzení představují veškeré relevantní údaje, jež musí být vzaty v úvahu, a zda o ně lze opřít závěry, které z nich byly vyvozeny, přičemž je upřesněno, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 134 výše je třeba pokládat za relevantní všechny informace, které by mohly nezanedbatelným způsobem ovlivnit rozhodovací proces běžně opatrného a pečlivého soukromého věřitele, který se nachází v situaci, jež se co možná nejvíce podobá situaci veřejnoprávního věřitele, a který usiluje o splacení částek, které mu dluží dlužník ve finančních obtížích.

271    V projednávané věci je nesporné, že v průběhu správního řízení ani Slovenská republika, ani žalobkyně neporovnaly vyrovnací řízení a daňové exekuční řízení z hlediska kritéria soukromého věřitele. Konkrétně ze skutečností ve spisu vyplývá, že žalobkyně se ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení formálního vyšetřovacího řízení omezila na tvrzení, že v projednávané věci nebylo možno použít daňové exekuční řízení, jelikož provádění takového řízení brání jak zahájení konkursního řízení, tak i zahájení vyrovnacího řízení. Žalobkyně dodala, že pokud by nepodala návrh na vyrovnání, její finanční situace by se zhoršila takovou měrou, že by se za několik týdnů nacházela ve stavu nadměrného zadlužení a měla by proto zákonnoou povinnost zahájit buďto konkursní nebo vyrovnací řízení. Slovenské orgány v odpovědi na toto vyjádření žalobkyně mimo jiné uvedly, že řízení o daňové exekuci mohlo být zahájeno po odmítnutí schválení vyrovnání vnitrostátními soudy.

272    Z napadeného rozhodnutí však vyplývá, že Komise provedla srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení z důvodu, že prvně uvedené řízení bylo pro místní daňový orgán skutečnou alternativou buď před zahájením vyrovnacího řízení, nebo po vetování navrhovaného vyrovnání místním daňovým orgánem (bod 121 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V podstatě došla k závěru, že daňová exekuce by vedla k vyššímu výnosu než vyrovnání (bod 127 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a že soukromý věřitel, pokud by měl takovou možnost, by dal přednost daňové exekuci před vyrovnacím řízením (bod 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

273    V tomto ohledu zaprvé Komise v situaci, kdy se slovenské orgány a žalobkyně rozcházejí, pokud jde o hodnotu zajištěných fixních aktiv, a majíc za to, že není nezbytné určit, který údaj je správný (bod 122 napadeného rozhodnutí), uvedla, že pokud hodnota aktiv žalobkyně ve skutečnosti dosahovala pouze poloviny hodnoty zajištění, znamená to, že zajištění požadované při odkladech od listopadu 2002 do listopadu 2003 nebylo dostatečné. Za těchto podmínek tyto odklady se vší pravděpodobností nesplňovaly kritérium soukromého věřitele. Ačkoli se Komise domnívala, že není nezbytné, aby určila, zda tato opatření představovala státní podporu, přesto uvedla, že pokud uvedené odklady již představovaly státní podporu, nelze dále poukazovat na kritérium soukromého věřitele, když je odložený dluh později zčásti odepsaný (bod 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

274    Jak však správně tvrdí žalobkyně, aniž by bylo třeba ověřit, zda Komise měla pravomoc vyjádřit se k odkladu splatnosti od listopadu 2002 do listopadu 2003, je třeba konstatovat, že tento čistě hypotetický důvod napadeného rozhodnutí by sám o sobě nemohl doložit závěr, podle kterého částečným odepsáním daňového dluhu se žalobkyni přiznala výhoda, kterou by nemohla získat za tržních podmínek. Komise se totiž v tomto stadiu omezila na vyjádření domněnek, přičemž však nezkoumala otázky, které sama nastolila, ani neuvedla nejmenší důkaz na jejich podporu a ani z nich nevyvodila jakýkoli konečný závěr.

275    Komise kromě toho ve svých písemnostech uznává, že otázka, zda odklady splatnosti před vyrovnáním byly prosty jakékoliv podpory, není relevantní v souvislosti se závěrem, podle kterého vyrovnání představovalo státní podporu, a že body 122 a 123 odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahují nadbytečné připomínky za účelem odůvodnění, na němž je založen závěr týkající se existence státní podpory.

276    Zadruhé se Komise v napadeném rozhodnutí domnívala, že i když částka zajištěných fixních aktiv činila pouze 194 milionů SKK, soukromý věřitel by přesto dal přednost daňovému exekučnímu řízení (bod 124 odůvodnění napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu Komise uvedla, že v rámci takového řízení může daňový orgán přímo prodat aktiva dlužníka. Podle Komise by v době uzavření dohody o vyrovnání hodnota oběžných aktiv žalobkyně, totiž zásoby v hodnotě 43 milionů SKK, vymahatelné pohledávky ve výši nejméně 37 milionů SKK a hotovost 161 milionů SKK, převýšila výnos navrhovaný v rámci vyrovnání. Komise dodala, že žalobkyně měla fixní aktiva v hodnotě přinejmenším 194 milionů SKK (bod 125 napadeného rozhodnutí). Konečně uvedla, že na rozdíl od konkursu by daňová exekuce nepřinesla správní poplatky a že jelikož je zahájena a řízena samotným daňovým orgánem, dá se proto předpokládat, že by toto řízení mohlo být provedeno rychle (bod 126 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vzhledem k těmto skutečnostem Komise došla k závěru, že daňová exekuce by vedla k vyššímu výnosu než vyrovnání (bod 127 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

277    V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že posouzení Komise vychází z převzetí odhadů provedených v rámci konkursu.

278    Jak však vyplývá ze závěru uvedeného v bodě 201 výše, tento odhad nebyl z právního hlediska dostatečně podložen skutečnostmi vyplývajícími ze spisu.

279    Následně, pokud jde o délku daňového exekučního řízení, se Komise omezila na to, že „předpokladá, že by se uskutečnilo rychle“, zejména v porovnání s konkursním řízením, protože by bylo zahájeno a vedeno samotnou správou. Naproti tomu Komise nijak neodhadla tuto délku, ať už za okolností projednávané věci nebo přinejmenším v průměru vzhledem k etapám řízení zavedeným slovenskými právem. Komise ve svých písemnostech mimo jiné uznává nedostatečnost dostupných důkazů o délce daňového exekučního řízení.

280    Je třeba připomenout, že délka řízení představuje skutečnost, která může nezanedbatelným způsobem ovlivnit rozhodovací proces soukromého věřitele (v tomto smyslu viz rozsudek Frucona Košice v. Komise, bod 21 výše, EU:C:2013:32, bod 81).

281    Konečně je třeba připomenout, že podle judikatury situace podniku příjemce může představovat relevantní prvek při celkovém posouzení podmínek uplatnění kritéria soukromého věřitele (v tomto smyslu viz a obdobně rozsudky Westdeutsche Landesbank Girozentrale a Land Nordrhein-Westfalen v. Komise, bod 56 výše, EU:T:2003:57, bod 251, a ze dne 30. června 2015, Nizozemsko a další v. Komise, T‑186/13, T‑190/13 a T‑193/13, EU:T:2015:447, bod 88).

282    I když žalobkyně ve správním řízení uvedla, že daňové exekuční řízení by se možná muselo přerušit, neboť by jí mohla vzniknout povinnost podat na sebe návrh na prohlášení konkursu s ohledem na zhoršení její finanční situace, Komise v napadeném rozhodnutí tuto okolnost nijak nezohlednila ani neodhadla vyhlídky, které by mohlo mít v projednávané věci daňové exekuční řízení s ohledem na tyto okolnosti. Tuto vadu nelze napravit prohlášením před Tribunálem, podle kterého je toto tvrzení žalobkyně čistě spekulativní.

283    Mimoto je třeba dodat, že pokud jde o náklady daňového exekučního řízení, Komise pouze uvedla, že toto řízení by na rozdíl od konkursního řízení nepřineslo správní poplatky. Naproti tomu z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by Komise zkoumala otázku, zda daňové exekuční řízení mohlo způsobit náklady jakékoli povahy. Nezabývala se ani jejich případným vlivem na částku, kterou by bylo možné získat v rámci takového řízení.

284    Je tedy zřejmé, že v den přijetí napadeného rozhodnutí Komise neměla k dispozici věcné důkazy, které by jí umožnily tvrdit, že soukromý věřitel by dne 9. července 2004 zjevně zvolil daňové exekuční řízení.

285    Tento závěr platí, aniž by bylo třeba zkoumat ostatní argumenty žalobkyně, které se v podstatě týkají možnosti a pravděpodobnosti přímého prodeje v rámci daňového exekučního řízení, hodnoty aktiv, kterou by případně určil znalec, použití číselných údajů určených v rámci posouzení pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv v rámci konkursního řízení, zákonných prahových hodnot použitelných v případě daňové exekuce a jejich vlivu na možnost prodeje aktiv za částky uvedené Komisí, konkursu L. a nebezpečí ztrát aktiv žalobkyně.

286    Závěr dovozený v bodě 284 výše není zpochybněn argumenty Komise.

287    Na prvním místě Komise poznamenává, že podle judikatury přísluší žalobkyni prokázat jednoznačným způsobem a na základě objektivních a ověřitelných důkazů, že dotčená výhoda nebyla dotyčným členským státem poskytnuta v postavení soukromého věřitele a mohla by být získána na trhu. Dodává, že přistoupila ke srovnání obou řízení jedině na základě důkazů, které měla k dispozici, a že neměla k dispozici důkazy, které žalobkyně mohla poskytnout na podložení svého stanoviska, podle kterého bylo daňové exekuční řízení méně výhodné než vyrovnací řízení.

288    S ohledem na judikaturu citovanou v bodech 138, 139, 141 a 269 výše je však třeba uvést, že pokud Komise uplatnila kritérium soukromého věřitele s cílem srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení a v podstatě konstatovala, že soukromý věřitel by upřednostnil prvně uvedené řízení před druhým, nemohla se spokojit s vyslovením nepodložených a neověřitelných hypotéz z důvodu, že neměla k dispozici dostatek informací. Nemůže se ani opřít o judikaturu týkající se použitelnosti tohoto kritéria, z níž vyplývá, že dotyčnému členskému státu nebo zúčastněné osobě, která se ho dovolává, přísluší prokázat, že sporné opatření vycházelo z postavení uvedeného členského státu jako hospodářského subjektu, k odůvodnění skutečnosti, že vzhledem k neexistenci takových důkazů se spokojila s vyvozením nepřesných důsledků ve stadiu uplatnění tohoto kritéria.

289    Na druhém místě závěr učiněný v bodě 284 výše není zpochybněn ani ostatními tvrzeními Komise v odpovědi na argumenty uplatněné žalobkyní. Tato tvrzení Komise se v podstatě týkají možnosti a pravděpodobnosti přímého prodeje v rámci daňového exekučního řízení, hodnoty aktiv, kterou by případně určil znalec, použití číselných údajů určených v rámci posouzení pravděpodobného výnosu z prodeje aktiv v rámci konkursního řízení, konkursu L, zákonných prahových hodnot použitelných v případě daňové exekuce a konečně nebezpečí ztrát aktiv žalobkyně.

290    Je tedy třeba poznamenat, že závěr učiněný v bodě 284 výše se opírá pouze o konstatování, že Komise neměla k dispozici věcné důkazy umožňující jí tvrdit, že soukromý věřitel by dne 9. července 2004 zjevně zvolil daňové exekuční řízení. Dále tento závěr vyplývající z vyhovění tvrzením žalobkyně založeným na tom, že Komise, které přísluší prokázat, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky kritéria soukromého věřitele, neposoudila délku a náklady, jakož i její vlastní hospodářskou situaci v rámci srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení, byl vyvozen, aniž by bylo třeba zkoumat ostatní argumenty vznesené žalobkyní a uvedené v bodě 285 výše. Jelikož tvrzení Komise uvedená v bodě 289 výše byla předložena v odpovědi na tyto posledně uvedené argumenty žalobkyně, nemohou každopádně vést k vyvrácení závěru vyvozeného v bodě 284 výše.

291    S ohledem na všechny předchozí úvahy je čtvrtý žalobní důvod vnesený žalobkyní opodstatněný.

292    V důsledku toho a zvláště s ohledem na závěry uvedené v bodech 236 a 291 výše je třeba napadené rozhodnutí zrušit.

 K nákladům řízení

293    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Komise 2014/342/EU ze dne 16. října 2013 o státní podpoře SA.18211 (C 25/05) (ex NN 21/05) poskytnuté Slovenskou republikou ve prospěch společnosti Frucona Košice, a.s. se zrušuje.

2)      Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Frucona Košice, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.

Martins Ribeiro Gervasoni Madise

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. března 2016.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Posouzení situace žalobkyně a vyrovnací řízení

Správní řízení

Původní rozhodnutí

Řízení před Tribunálem a Soudním dvorem

Napadené rozhodnutí

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práva na obhajobu

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, jímž je stižen bod 83 odůvodnění napadeného rozhodnutí

K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávných skutkových a právních posouzení týkajících se závěru, podle kterého konkursní řízení bylo výhodnější než vyrovnací řízení

Úvodní poznámky k judikatuře

K opodstatněnosti odhadu výnosu z prodeje aktiv žalobkyně v rámci konkursního řízení (druhá řada argumentů)

K opodstatněnosti posouzení délky konkursního řízení a jejího dopadu na volbu soukromého věřitele (třetí až pátá řada argumentů)

K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z pochybení, jimiž je stižen závěr, podle kterého bylo daňové exekuční řízení výhodnější než vyrovnací řízení

K použitelnosti kritéria soukromého věřitele za účelem srovnání daňového exekuční řízení a vyrovnacího řízení (první a druhá řada argumentů)

K použitelnosti kritéria soukromého věřitele za účelem srovnání daňového exekučního řízení a vyrovnacího řízení (třetí až šestá řada argumentů)

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.