Spojené věci T‑515/13 RENV a T‑719/13 RENV
Španělské království a další
v.
Evropská komise
Rozsudek Tribunálu (osmého rozšířeného senátu) ze dne 23. září 2020
„Státní podpory – Podpora poskytnutá španělskými orgány ve prospěch určitých hospodářských zájmových sdružení (HZS) a jejich investorů – Daňový režim použitelný na určité dohody o finančním leasingu pro nákup plavidel (španělský systém zdanění leasingu) – Rozhodnutí prohlašující podporu za částečně neslučitelnou s vnitřním trhem a nařizující její částečné vrácení – Selektivní charakter – Povinnost uvést odůvodnění – Navrácení podpory – Rovné zacházení – Legitimní očekávání – Právní jistota“
1. Soudní řízení – Vedlejší účastenství – Vedlejší účastenství v řízení o předběžné otázce, přičemž dotčený vedlejší účastník vstoupil pouze do řízení o kasačním opravném prostředku – Přípustnost
(Jednací řád Tribunálu, čl. 217 odst. 1)
(viz body 64, 65)
2. Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní charakter opatření – Daňová opatření ve prospěch určitých hospodářských zájmových sdružení a jejich investorů – Daňový režim použitelný na určité dohody o finančním leasingu pro nákup plavidel – Systém založený na získání předchozího povolení na základě vágních kritérií vyžadujících výklad ze strany orgánů daňové správy – Vágní kritéria, která nelze považovat za objektivní – De iure diskreční povaha právní úpravy – Zahrnutí
(Článek 107 odst. 1 SFEU)
(viz body 81–102)
3. Podpory poskytované státy – Ovlivnění obchodu mezi členskými státy – Narušení hospodářské soutěže – Kritéria pro posouzení – Daňová opatření ve prospěch určitých hospodářských zájmových sdružení a jejich investorů – Daňový režim použitelný na určité dohody o finančním leasingu pro nákup plavidel – Trh otevřený obchodu mezi členskými státy – Snížení ceny, které může narušit hospodářskou soutěž na trhu s nákupem a prodejem námořních plavidel
(Článek 107 odst. 1 SFEU)
(viz body 103–107)
4. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Dosah – Rozhodnutí Komise v oblasti státních podpor – Soudní přezkum
[článek 296 odst. 2 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. c)]
(viz body 118–132)
5. Podpory poskytované státy – Navrácení protiprávní podpory – Daňová opatření ve prospěch určitých hospodářských zájmových sdružení a jejich investorů – Opatření podobná jinému režimu, na který se vztahoval příkaz k navrácení – Rozdílné zacházení – Objektivní odůvodnění
(Článek 108 SFEU)
(viz body 139–146)
6. Podpory poskytované státy – Navrácení protiprávní podpory – Podpora poskytnutá v rozporu s procesními pravidly dle článku 108 SFEU – Případné legitimní očekávání příjemců – Ochrana – Podmínky a omezení – Mimořádné okolnosti – Neexistence
(Článek 108 SFEU)
(viz body 155–176)
7. Podpory poskytované státy – Navrácení protiprávní podpory – Zásada právní jistoty – Podmínky a omezení – Mimořádné okolnosti – Neexistence
(Článek 108 SFEU)
(viz body 193–206)
8. Podpory poskytované státy – Navrácení protiprávní podpory – Určení příjemce podpory – Kritéria – Skutečné využívání
(Článek 108 odst. 2 SFEU)
(viz body 217–220)
Shrnutí
Španělský daňový režim použitelný na určité dohody o finančním leasingu uzavřené loděnicemi představuje režim podpor
Protiprávní státní podpory poskytnuté na základě tohoto režimu musí jejich příjemci navrátit
V roce 2006 bylo Evropské komisi předloženo několik stížností týkajících se používání „španělského systému zdanění leasingu“ (dále jen „ŠSZL“) na určité dohody o finančním leasingu, jelikož tento systém umožňoval společnostem provozujícím námořní dopravu nákup plavidel postavených ve španělských loděnicích za ceny snížené o 20 % až 30 %. Podle názoru Komise bylo cílem ŠSZL poskytnout daňové výhody hospodářským zájmovým sdružením (dále jen „HZS“) a investorům účastnícím se těchto HZS, kteří následně převedli část těchto výhod na společnosti provozující námořní dopravu, které koupily nové plavidlo.
Ve sporném rozhodnutí(1) přijatém v červenci roku 2013 měla Komise za to, že ŠSZL představuje státní podporu(2) ve formě selektivní daňové výhody, která je částečně neslučitelná s vnitřním trhem. Vzhledem k tomu, že tento režim podpor byl zaveden od 1. ledna 2002 v rozporu s oznamovací povinností(3), uložila Komise vnitrostátním orgánům povinnost požadovat navrácení těchto podpor od investorů, tj. od členů HZS.
V září roku 2013 podalo Španělské království, společnost Lico Leasing, SA a společnost Pequeños y Medianos Astilleros Sociedad de Reconversión, SA (dále jen „navrhovatelé“) žaloby na neplatnost sporného rozhodnutí. Tribunál ve svém rozsudku ze dne 17. prosince 2015, Španělsko a další v. Komise(4) (T‑515/13 a T‑719/13, EU:T:2015:1004), rozhodl, že výhoda získaná investory HZS není selektivní a že odůvodnění týkající se kritérií narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu je nedostatečné. V důsledku toho bylo sporné rozhodnutí zrušeno, aniž bylo třeba rozhodovat o ostatních žalobních důvodech a argumentech předložených navrhovateli. Soudní dvůr, k němuž Komise podala kasační opravný prostředek, zrušil tento rozsudek Tribunálu svým rozsudkem ze dne 25. července 2018, Komise v. Španělsko a další(5) (C‑128/16 P, EU:C:2018:591). Soudní dvůr měl totiž za to, že Tribunál ve své analýze selektivní povahy daňových opatření nesprávně použil ustanovení Smlouvy týkající se státních podpor a že rozhodnutí Komise nebylo stiženo, v rozporu se závěrem, k němuž Tribunál dospěl, nedostatkem odůvodnění. Soudní dvůr poté, co uvedl, že Tribunál nerozhodl o všech žalobních důvodech, které mu byly předloženy, měl za to, že stav řízení nedovoluje, aby ve věci rozhodl, a tudíž vrátil věci Tribunálu.
Svým rozsudkem o vrácení věci ze dne 23. září 2020, Španělsko a další v. Komise (T‑515/13 RENV a T‑719/13 RENV), Tribunál žaloby podané navrhovateli zamítl.
Tribunál zaprvé přezkoumal kvalifikaci daňových opatření jako státních podpor. V tomto rámci nejprve ověřil, zda Komise mohla dospět k závěru, že výhody poskytnuté na základě režimu ŠSZL, posuzovaného jako celek, mají selektivní povahu. Tribunál nejprve připomenul judikaturu týkající se selektivity vyplývající z diskreční pravomoci vnitrostátních správních orgánů při výkonu jejich daňových pravomocí(6), a poté poznamenal, že prospěch vyplývající z dotčeného daňového režimu byl poskytnut orgány daňové správy v rámci režimu předchozího povolení na základě vágních kritérií vyžadujících výklad, jehož podání nepodléhá žádnému rámci Orgány daňové správy tak mohly stanovit datum zahájení odepisování v závislosti na okolnostech vymezených takovým způsobem, který správnímu orgánu poskytuje značný prostor pro uvážení. Podle názoru Tribunálu mohla existence těchto diskrečních aspektů zvýhodnit příjemce oproti jiným osobám povinným k dani, které se nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Konkrétně, bylo možné, že ostatní HZS nebudou mít prospěch z předčasného odepisování za stejných podmínek. Tribunál kromě toho za účelem vyvrácení argumentu, podle kterého bylo povolení uděleno prakticky všem HZS působícím v dotčeném odvětví, zdůraznil, že s ohledem na de iure diskreční povahu právní úpravy není důležité, zda byla de facto použita v rámci diskreční pravomoci, či nikoli. Tribunál z toho vyvodil, že vzhledem k tomu, že jedno z opatření umožňujících využít ŠSZL jako celek je selektivní, a sice povolení předčasného odepisování, měla Komise za to, aniž se dopustila pochybení, že systém je selektivní jako celek. Tribunál dále zdůraznil, že trh s nákupem a prodejem námořních plavidel byl otevřený obchodu mezi členskými státy a že snížení ceny plavidla o 20 až 30 % by mohlo narušit hospodářskou soutěž na tomto trhu, na kterém působila HZS. Podmínky týkající se rizika narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu v členských státech byly tedy splněny. Tribunál tudíž zamítl žalobní důvod vycházející z nezohlednění kvalifikace opatření jako státní podpory.
Tribunál zadruhé přezkoumal navrácení protiprávních podpor a zamítl jednotlivé žalobní důvody, které navrhovatelé v tomto ohledu předložili. Zejména odmítl tvrzení o údajném porušení zásady legitimního očekávání. Navrhovatelům se totiž nepodařilo prokázat, že jim Komise poskytla konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění, z nichž by vyplývalo, že dotčený režim nespadá pod pojem „státní podpora“. Kromě toho Tribunál konstatoval, že Komise ve sporném rozhodnutí řádně zohlednila požadavek právní jistoty, což ji vedlo k tomu, že časově omezila navrácení protiprávních podpor. Navrácení podpor se totiž týkalo pouze podpor poskytnutých po zveřejnění rozhodnutí o francouzských daňových HZS, které ukončilo stav právní nejistoty vyplývající z rozhodnutí Brittany Ferries(7). V tomto ohledu Tribunál konstatuje, že se Komise nedopustila žádného pochybení, když měla za to, že zveřejněním uvedeného rozhodnutí zanikla jakákoli právní nejistota, jelikož v tomto rozhodnutí byl režim srovnatelný s ŠSZL kvalifikován jako státní podpora. Tribunál navíc zdůraznil, že platnost tohoto konstatování nebyla zpochybněna okolnostmi, které nastaly později, jako je údajná nečinnost Komise, pokud jde o dotčený režim.
Konečně Tribunál rovněž zamítl žalobní důvod vycházející z porušení zásad použitelných na navracení podpor. Navrhovatelé vytýkali spornému rozhodnutí to, že nařizovalo navrácení celé podpory od investorů (členové HZS), ačkoli část daňového zvýhodnění byla převedena na společnosti provozující námořní dopravu. Komise totiž rozhodla, že společnosti provozující námořní dopravu nejsou příjemci podpory, takže příkaz k navrácení se týkal pouze a v plném rozsahu investorů, kteří byli z důvodu daňové transparentnosti HZS jedinými příjemci celé podpory. Tribunál rozhodl, že se Komise nedopustila pochybení, když nařídila, aby investoři navrátili podporu v plné výši, ačkoli část zvýhodnění převedli na jiné hospodářské subjekty, jelikož tyto subjekty nebyly považovány za příjemce podpory. Právě investoři měli totiž skutečný prospěch z podpory, neboť použitelná právní úprava jim neukládala povinnost převést část podpory třetím osobám.