ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)

7. července 2015(*)

„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Dokumenty týkající se řízení podle pravidel hospodářské soutěže – Žádost týkající se všech dokumentů – Odepření přístupu – Žádost týkající se jediného dokumentu – Seznam položek tvořících obsah spisu – Povinnost provést konkrétní a individuální přezkum – Výjimka týkající se ochrany obchodních zájmů třetí osoby – Výjimka týkající se ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu – Převažující veřejný zájem – Žaloba na náhradu škody – Povinnost odůvodnění“

Ve věci T‑677/13,

Axa Versicherung AG, se sídlem v Kolíně (Německo), zastoupená C. Bahrem, S. Dethofem a A. Malec, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené F. Clotuche-Duvieusart a H. Krämerem, jako zmocněnci, ve spolupráci s R. Van der Houtem a A. Köhlerem, advokáty,

žalované,

podporované

Saint-Gobain Sekurit Deutschland GmbH & Co. KG, se sídlem v Cáchách (Německo), zastoupenou B. Meyringem a E. Venotem, advokáty,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise Gestdem 2012/817 a 2012/3021 ze dne 29. října 2013, jimiž byly zamítnuty dvě žádosti o přístup k spisovým dokumentům ve věci COMP/39.125 (Automobilové sklo),

TRIBUNÁL (třetí senát),

ve složení S. Papasavvas, předseda, N. J. Forwood (zpravodaj) a E. Bieliūnas, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: K. Andová, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. února 2015,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Rozhodnutím C (2008) 6815 final ze dne 12. listopadu 2008 v řízení podle článku [101 SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (COMP/39.125 – Automobilové sklo) (dále jen „rozhodnutí Automobilové sklo“) konstatovala Komise Evropských společenství, že určitý počet podniků se účastnil řady protisoutěžních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví automobilového skla, a uložila těmto podnikům pokuty v celkové výši 1,383 miliardy eur.

2        Mezi dotčenými podniky a příjemci rozhodnutí Automobilové sklo jsou na jedné straně společnosti AGC Flat Glass Europe SA (nyní AGC Glass Europe SA), AGC Automotive Europe SA a AGC Automotive Germany GmbH (nyní AGC Glass Germany GmbH) (dále jen společně „AGC“), jakož i, na druhé straně, společnosti Saint-Gobain Glass France SA, Saint-Gobain Sekurit France SA a Saint-Gobain Sekurit Deutschland GmbH & Co. KG (dále jen společně „SG“).

3        Dopisem ze dne 16. února 2012, evidovaným pod číslem Gestdem 2012/817, žalobkyně, společnost Axa Versicherung AG, která je činná zejména v odvětví pojištění motorových vozidel v Německu, podala na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331, dále jen „první žádost“) Komisi žádost o přístup k úplnému znění seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125. Žalobkyně tuto první žádost odůvodnila potřebou získat podklady pro žalobu na náhradu škody podanou dne 31. ledna 2012 k Landgericht Düsseldorf (regionální soud v Düsseldorfu, Německo) proti společnosti AGC, přičemž do tohoto řízení byla později přizvána společnost SG. Rozhodnutím ze dne 7. března 2012 jí Komise umožnila částečný přístup k požadovanému dokumentu, přičemž uvedla, že zbývající části dokumentu jí nemohou být sděleny, neboť spadají pod určité výjimky z práva na přístup k dokumentům stanovené v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (dále jen „rozhodnutí ze dne 7. března 2012“).

4        Dopisem ze dne 18. června 2012, evidovaným pod číslem Gestdem 2012/3021, žalobkyně podala Komisi novou žádost o přístup k úplnému znění spisových dokumentů ve věci COMP/39.125 (dále jen „druhá žádost“). Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 3. srpna 2012.

5        Dopisy ze dne 23. března 2012 a 17. srpna 2012 žalobkyně podala Komisi dvě potvrzující žádosti o přístup k dotčeným dokumentům. Rozhodnutím Gestdem 2012/817 a 2012/3021 ze dne 29. října 2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jí Komise umožnila širší přístup k seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125 než v rozhodnutí ze dne 7. března 2012, avšak ve zbývající části obě potvrzující žádosti zamítla.

6        Na podporu tohoto závěru Komise zaprvé konstatovala, že dokumenty dotčené oběma žádostmi žalobkyně tvoří součást procesního spisu v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí Automobilové sklo, že k Tribunálu byla proti uvedenému rozhodnutí podána řada žalob na neplatnost a že jsou dosud projednávány. Dodala, že Tribunál rovněž projednává žaloby na neplatnost proti rozhodnutím jejích úředníků pro slyšení, která se týkají zveřejnění konečného nedůvěrného znění rozhodnutí Automobilové sklo (bod 1 napadeného rozhodnutí).

7        Zadruhé Komise upřesnila rozsah dvou žádostí žalobkyně. V podstatě konstatovala, že první žádost se týkala úplného znění seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125, a zejména tří kategorií informací, které dosud nebyly žalobkyni sděleny rozhodnutím ze dne 7. března 2012, tedy zaprvé odkazů na korespondenci vyměněnou v rámci uvedené věci s podniky, které požádaly o uplatnění oznámení Komise ze dne 8. prosince 2006 o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. C 298, s. 17, dále jen „program shovívavosti“), neboť uvedené informace nemohou být dovozeny z nedůvěrného prozatímního znění rozhodnutí Automobilové sklo nebo nebyly odhaleny při příležitosti podání žalob na neplatnost proti uvedenému rozhodnutí, zadruhé jmen fyzických osob, třetích podniků a advokátních kanceláří, které se řízení účastnily, a zatřetí určitých neveřejných a potenciálně citlivých obchodních informací (body 2.1 a 2.3 napadeného rozhodnutí). Ohledně druhé žádosti Komise uvedla, že se týká významného počtu spisových dokumentů ve věci COMP/39.125. Rovněž uvedla, že ve stadiu před zahájením řízení byly dotčené dokumenty jejími službami rozděleny do čtyř různých kategorií s ohledem na návrh žalobkyně, tedy (kategorie A) korespondence s příjemci rozhodnutí Automobilové sklo, (kategorie B) korespondence se třetími osobami, (kategorie C) dokumenty zabavené při kontrolách v průběhu řízení a (kategorie D) vnitřní dokumenty Komise (body 2.2 a 2.3 napadeného rozhodnutí).

8        Zatřetí měla Komise za to, že k záporné odpovědi na druhou žádost vedla celá řada důvodů (body 3 a 4 napadeného rozhodnutí). Především měla v podstatě za to, že s ohledem na specifická ustanovení týkající se řízení podle pravidel hospodářské soutěže stanovená v nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), a v nařízení Komise (ES) č. 773/2004 ze dne 7. dubna 2004 o vedení řízení Komise podle článků [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. L 123, s. 18; Zvl. vyd. 08/03, s. 81), spadaly spisové dokumenty v řízení podle pravidel hospodářské soutěže pod tutéž obecnou domněnku nepřístupnosti na základě nařízení č. 1049/2001 (bod 4.1 napadeného rozhodnutí). Dále měla za to, že v projednávaném případě je třeba vycházet z obecné domněnky, že všechny dokumenty dotčené druhou žádostí spadají pod výjimky z práva na přístup stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce uvedeného nařízení, která se týká ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu, a v čl. 4 odst. 2 první odrážce téhož nařízení, která se týká ochrany obchodních zájmů (bod 4.2 napadeného rozhodnutí). Nakonec Komise dodala, že všechny dokumenty z kategorie D kromě toho spadají pod výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci uvedeného nařízení, která se týká ochrany dokumentů vypracovaných dotčeným orgánem k vnitřnímu použití (bod 4.2 napadeného rozhodnutí).

9        Začtvrté Komise rozhodla poskytnout žalobkyni dodatečný přístup k seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125 (body 3 a 5 napadeného rozhodnutí). V tomto ohledu měla za to, že jí mohla sdělit informace umožňující identifikovat advokátní kanceláře zatupující podniky, které byly účastníky řízení, neboť již byly zveřejněny. Naopak měla za to, že ostatní informace, ke kterým žalobkyni v rozhodnutí ze dne 7. března 2012 odepřela přístup, jí nemohly stále být sděleny, neboť šlo o odkazy na korespondenci s podniky, které požádaly o uplatnění programu shovívavosti v rámci řízení (bod 5.1 napadeného rozhodnutí), na jména fyzických osob (bod 5.2 napadeného rozhodnutí) a třetích podniků (bod 5.3 napadeného rozhodnutí), které se účastnily řízení, nebo na různé citlivé obchodní informace (bod 5.4 napadeného rozhodnutí).

10      Zapáté a na posledním místě Komise uvedla, že nemůže žalobkyni umožnit částečný přístup k dotčeným dokumentům, s výjimkou seznamu položek tvořících obsah spisu (bod 6 napadeného rozhodnutí). Dodala, že neodhalila žádný převažující veřejný zájem ve smyslu nařízení č. 1049/2001, který by mohl odůvodnit sdělení uvedených informací žalobkyni navzdory použitelnosti určitých výjimek stanovených v čl. 4 odst. 2 a 3 téhož nařízení (bod 7 napadeného rozhodnutí).

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

11      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2013 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

12      Po vyhlášení rozsudku Soudního dvora ze dne 27. února 2014, Komise v. EnBW (C‑365/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:112) vyzval Tribunál účastnice řízení, aby mu zaslaly písemná vyjádření ohledně případného dopadu uvedeného rozsudku na projednávanou věc. Účastnice řízení této žádosti vyhověly ve stanovené lhůtě.

13      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. dubna 2014 podala společnost Saint-Gobain Sekurit Deutschland GmbH & Co. KG (dále jen „SGSD“) návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise. Žádná z účastnic řízení nevznesla v tomto ohledu námitky.

14      Usnesením předsedy třetího senátu Tribunálu ze dne 27. června 2014 bylo společnosti SGSD povoleno vedlejší účastenství.

15      Mimoto Tribunál usnesením ze dne 24. června 2014 požádal Komisi o předložení úplného znění seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125 a dne 25. června 2014 položil účastnicím řízení písemné otázky. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly.

16      Tribunál na základě čl. 47 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 rozhodl, že druhá výměna spisů účastnic řízení není nezbytná, a následně na základě odůvodněné žádosti žalobkyně směřující k tomu, aby jí bylo povoleno vyjádřit se podrobněji k rozsudku Komise v. EnBW, bod 12 výše (EU:C:2014:112), účastnicím řízení povolil doplnění soudního spisu.

17      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl předseda třetího senátu Tribunálu o zahájení ústní části řízení.

18      Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 11. února 2015.

19      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

20      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

21      Společnost SGSD navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

22      Na podporu žaloby vznáší žalobkyně pět žalobních důvodu, které v podstatě vychází:

–       první, z porušení článků 2 a 4 nařízení č. 1049/2001, neboť Komise porušila svoji povinnost konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů dotčených druhou žádostí;

–       druhý, z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky, a čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce nařízení č. 1049/2001, neboť Komise v rámci přezkumu druhé žádosti provedla nesprávný výklad a uplatnění výjimek z práva na přístup k dokumentům a pojmu „převažující veřejný zájem“ podle uvedených ustanovení;

–       třetí, z porušení čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, neboť Komise nesprávně odmítla poskytnout jí částečný přístup k dokumentům uvedeným v druhé žádosti;

–       čtvrtý, z porušení čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky, čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce a čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001, neboť Komise nesprávně odmítla poskytnut jí úplný přístup k dokumentům dotčeným první žádostí;

–       pátý, z nedostatku odůvodnění.

23      S ohledem na jejich obsah je třeba přezkoumat společně první, druhý a třetí žalobní důvod, jakož i pátý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká druhé žádosti (obdobně viz rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, body 33 a 34), poté čtvrtý žalobní důvod a pátý žalobní důvod v rozsahu, v němž se týká první žádosti.

A –  K prvnímu, druhému a třetímu žalobnímu důvodu, jakož i k pátému žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž se týká druhé žádosti

24      Prvním žalobním důvodem žalobkyně v podstatě tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když na konci strohé a abstraktní úvahy, kterou lze použít k zamítnutí jakékoli žádosti o přístup k dokumentům týkajícím se řízení podle pravidel hospodářské soutěže, učinila závěr, že všechny dokumenty dotčené druhou žádostí spadají pod obecnou domněnku nepřístupnosti na základě nařízení č. 1049/2001, a v důsledku toho uvedenou žádost zamítla bez předchozího konkrétního a individuálního přezkumu dokumentů v žádosti dotčených.

25      Druhým žalobním důvodem žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise nesprávně vyložila a použila tři výjimky z práva na přístup k dokumentům uplatněné v napadeném rozhodnutí, ať už ve vztahu ke všem dokumentům dotčeným druhou žádostí, nebo ve vztahu ke kategoriím dokumentů uměle definovaným službami Komise (viz bod 7 výše). Výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 týkající se ochrany obchodních zájmů ani výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce uvedeného nařízení týkající se ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu ani výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci téhož nařízení týkající se ochrany interních dokumentů dotčených orgánů totiž nelze v projednávaném případě uplatnit. Komise se v každém případě dopustila nesprávného právního posouzení či nesprávného posouzení skutkového stavu, když nezohlednila převažující veřejný zájem spočívající v tom, aby oběti protisoutěžních praktik mohly uplatnit právo na náhradu škody, a po zvážení uvedeného převažujícího veřejného zájmu a zájmu chráněného jednotlivými dotčenými výjimkami neposkytla žalobkyni spisové dokumenty ve věci COMP/39.125, které žalobkyně potřebovala k účinnému uplatnění uvedeného práva.

26      Třetím žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise porušila čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001, jakož i zásadu proporcionality, když jí neposkytla přístup k dokumentům či částem dokumentů dotčeným ve druhé žádosti, které nemohly spadat pod výjimky, o které se Komise opřela v napadeném rozhodnutí.

27      Pátým žalobním důvodem žalobkyně zejména tvrdí, že Komise porušila povinnost odůvodnění stanovenou v článku 296 SFEU, když zamítla druhou žádost na základě obecného a abstraktního odůvodnění uplatněného na všechny dotčené dokumenty či kategorie dokumentů, místo aby zohlednila jejich konkrétní obsah.

28      V odpověď na písemné otázky položené Tribunálem po vydání rozsudku Komise v. EnBW, bod 12 výše (EU:C:2014:112), a poté v replice žalobkyně nakonec v podstatě tvrdila, že uvedený rozsudek nezpochybňuje opodstatněnost uvedených jednotlivých žalobních důvodů.

29      Komise, podporovaná společností SGSD, celou tuto argumentaci popírá.

30      V tomto ohledu je třeba zaprvé přezkoumat jednotlivé argumenty žalobkyně, kterými zpochybňuje závěr Komise, podle kterého je třeba vycházet z obecné domněnky, že dokumenty dotčené ve druhé žádosti spadají pod určité výjimky z práva na přístup k dokumentům zavedeného nařízením č. 1049/2001, a zadruhé argumenty, které zpochybňují závěr Komise týkající se neexistence převažujícího veřejného zájmu, který by odůvodnil zpřístupnění uvedených dokumentů.

1.     K obecné domněnce a k výjimkám, které uplatnila Komise

31      Podle čl. 15 odst. 3 SFEU má každý občan Evropské unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se statutárním sídlem v členském státě právo na přístup k dokumentům orgánů Unie.

32      Na uvedeném základě je cílem nařízení č. 1049/2001 poskytnout veřejnosti právo na co nejširší přístup k dokumentům unijních orgánů, které – jak plyne zejména z režimu výjimek stanovených v jeho článku 4 – podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu (rozsudky ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C‑139/07 P, Sb. rozh., EU:C:2010:376, bod 51, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 61).

33      Konkrétně z čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 plyne, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů určité fyzické nebo právnické osoby, jakož i ochrany cílů inspekce, vyšetřování a auditu.

34      Uvedený režim výjimek je založen na vyvažování protichůdných zájmů v dané situaci, tedy zájmů, k jejichž prospěchu by zpřístupnění sloužilo, a zájmů, jež by toto zpřístupnění ohrozilo (rozsudky ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P a C‑605/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:738, bod 42, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 63).

35      Uvedené výjimky, které se odchylují od zásady co nejširšího zpřístupnění dokumentů veřejnosti, musí být vykládány a uplatňovány restriktivně (rozsudky ze dne 17. října 2013, Rada v. Access Info Europe, C‑280/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:671, bod 30, a ze dne 3. července 2014, Rada v. in’t Veld, C‑350/12 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2039, bod 48).

36      Proto k odůvodnění odepření přístupu k dokumentu, jehož zpřístupnění bylo požadováno, v zásadě nestačí, že se tento dokument váže k činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. V zásadě musí orgán, který žádost obdržel, rovněž poskytnout vysvětlení k tomu, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně ohrozit zájem chráněný výjimkou či výjimkami, jež uplatňuje (rozsudky ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, Sb. rozh., EU:C:2008:374, bod 49, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 64). Kromě toho musí být riziko takovéhoto porušení rozumně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické (výše uvedený rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 43, a rozsudek Rada v. Access Info Europe, bod 35 výše, EU:C:2013:671, bod 31).

37      Nicméně dotyčný orgán může své rozhodnutí opřít o obecné domněnky uplatnitelné na určité kategorie dokumentů, vzhledem k tomu, že na žádosti týkající se dokumentů téže povahy lze použít podobné obecné úvahy (rozsudky Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, bod 32 výše, EU:C:2010:376, bod 54, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 65).

38      V případě, že se žádost týká souboru dokumentů určité povahy, může se dotčený orgán opřít o obecnou domněnku, podle níž by jejich zpřístupnění v zásadě ohrožovalo ochranu zájmů uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, což mu umožní přistupovat k obecné žádosti odpovídajícím způsobem (rozsudky LPN a Finsko v. Komise, bod 34 výše, EU:C:2013:738, body 47 a 48, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, body 67 a 68).

39      Konkrétně v případě žádosti týkající se všech spisových dokumentů v řízení podle pravidel hospodářské soutěže měl unijní soud především za to, že Komise měla bez provedení konkrétního a individuálního přezkumu každého z uvedených dokumentů právo předpokládat, že jejich zpřístupnění by v zásadě ohrozilo jak ochranu cílů inspekce a vyšetřování, tak ochranu obchodních zájmů podniků-účastníků uvedeného řízení, které jsou v takovém kontextu úzce spojeny (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, body 79 až 93, a ze dne 13. září 2013, Nizozemsko v. Komise, T‑380/08, Sb. rozh., EU:T:2013:480, body 30 až 42).

40      S ohledem na odůvodnění, na kterých se zakládá citovaná judikatura (viz body 37 a 38 výše), se použití domněnky tohoto druhu neomezuje ani na případ, kdy žádost směřuje k získání přístupu ke „všem“ spisovým dokumentům v řízení podle pravidel hospodářské soutěže, a dokonce ani na případ, kdy se žádost týká v tomto ohledu „všech“ dokumentů „bez rozdílu“, jak tvrdila žalobkyně v replice. Naopak, jak právem tvrdila Komise v duplice a společnost SGSD ve spisu vedlejší účastnice, lze ji použít rovněž v případech, kdy se žádost týká specifičtějšího celku spisových dokumentů určeného jejich společnými charakteristikami nebo příslušností k jedné či více obecných kategorií (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C‑404/10 P, Sb. rozh., EU:C:2012:393, body 10 a 123), jak podle vlastního tvrzení učinila žalobkyně v projednávané věci. Ostatně identifikace provedená žalobkyní je velmi relativní, neboť se dotčená osoba omezila na rozdělení dokumentů, na které odkazuje seznam položek tvořících obsah spisu, do tří kategorií, podle toho, jestli se jí zdály „relevantní“, „možná relevantní“ či „irelevantní“, a připojení poznámky „1“, „2“ či „3“ k odpovídajícím odkazům v závislosti na uvedené kategorizaci.

41      Dále unijní soud rozhodl, že Komise má právo takovou obecnou domněnku použít, dokud nelze dotčené řízení považovat za ukončené, buď proto, že dosud nedošlo k přijetí rozhodnutí, nebo proto, že byla proti uvedenému rozhodnutí podána žaloba na neplatnost, o které dosud nebylo rozhodnuto v okamžiku, kdy Komise obdržela žádost o přístup ke spisových dokumentům a rozhoduje o ní (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, body 70, 98 a 99, a Nizozemsko v. Komise, bod 39 výše, EU:T:2013:480, bod 43).

42      Konečně měl Soudní dvůr za to, že možnost poskytnutá Komisi, aby obecnou domněnku uplatnila na žádost o přístup týkající se souboru dokumentů, znamená, že dotčené dokumenty nepodléhají povinnosti celkového či částečného zpřístupnění jejich obsahu (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 134, a ze dne 7. října 2014, Schenker v. Komise, T‑534/11, Sb. rozh., EU:T:2014:854, bod 108).

43      V projednávaném případě je především nesporné, že druhá žádost se týkala všech spisových dokumentů ve věci COMP/39.125. V odpověď na dvě písemné otázky položené Tribunálem žalobkyně uvedla, že tato žádost se týkala dvou kategorií dokumentů, tedy 2 425 dokumentů, které považovala za „relevantní“, i 1 523 dokumentů, které považovala za „možná relevantní“ pro účely své žaloby na náhradu škody proti společnostem AGC a SG, tedy celkem 3 948 dokumentů. Komise uvedla – a nebylo to zpochybněno – že to představuje přibližně 90 % dokumentů obsažených v dotčeném spisu.

44      Dále je třeba konstatovat, že všech 3 948 uvedených dokumentů se týkalo inspekce a vyšetřování ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Všechny uvedené dokumenty totiž byly vypracovány či shromážděny Komisí během vyšetřování doprovázeného kontrolami uskutečněného v rámci věci COMP/39.125 s cílem shromáždit informace a důkazy, které jí umožní určit, zda došlo k porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, či nikoli. Mimoto je třeba s ohledem na cíl tohoto řízení mít za to, že uvedené dokumenty mohly obsahovat citlivé obchodní informace týkající se strategie a činností účastníků řízení, jakož i jejich obchodních vztahů se třetími osobami (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 79, a Nizozemsko v. Komise, bod 39 výše, EU:T:2013:480, bod 34).

45      Konečně je nesporné, že jak k datu, kdy žalobkyně podala Komisi druhou žádost, tak v okamžiku, kdy Komise ve věci rozhodla, projednával Tribunál několik žalob směřujících ke zrušení rozhodnutí Automobilové sklo. Uvedené žaloby od té doby vedly k vydání rozsudků ze dne 27. března 2014, Saint-Gobain Glass France a další v. Komise (T‑56/09 a T‑73/09, Sb. rozh., EU:T:2014:160), ze dne 10. října 2014, Soliver v. Komise (T‑68/09, Sb. rozh., EU:T:2014:867), a ze dne 17. prosince 2014, Pilkington Group a další v. Komise (T‑72/09, EU:T:2014:1094).

46      S ohledem na různé skutečnosti, uvedené v bodech 1 a 2.2 až 2.3 napadeného rozhodnutí, mohla Komise učinit závěr, aniž by porušila povinnost uvést odůvodnění, nebo se dopustila nesprávného právního posouzení, že všech 3948 dokumentů dotčených druhou žádostí žalobkyně spadalo pod obecnou domněnku, podle níž by jejich zpřístupnění v zásadě porušilo výjimku týkající se ochrany cílů inspekce a vyšetřování stanovených v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

47      Navíc s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 42 výše není napadené rozhodnutí stiženo nedostatkem odůvodnění ani se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení či nesprávného posouzení skutkového stavu, když měla za to, že nemůže poskytnout přístup k 3 948 dotčeným dokumentům, a to ani částečný.

48      Žádný z dalších argumentů dovolávaných žalobkyní v rámci projednávaných žalobních důvodů nemůže tento závěr zpochybnit.

49      Konkrétně zaprvé není opodstatněná výtka žalobkyně vůči Komisi, že zavedla umělé kategorie dokumentů a uplatnila abstraktní a zaměnitelné úvahy.

50      Komise při popisu rozsahu druhé žádosti uvedla, že její služby měly v předchozím stadiu předběžného zpracování dané žádosti za to, že dotčených 3 948 dokumentů spadalo do čtyř různých kategorií, a to na základě podání samotné žalobkyně (bod 2.2 napadeného rozhodnutí).

51      Avšak když posléze uvedenou žádost posuzovala, nepřevzala Komise kategorizaci předtím provedenou jejími službami, ale měla v podstatě za to, že obecná domněnka, kterou se rozhodla uplatnit, zahrnovala především všechny kategorie dokumentů dotčených žádostí, dále všechny dokumenty uvedené v každé z uvedených kategorií a konečně, všechny tyto jednotlivé dokumenty.

52      V každém případě bylo lhostejné, zda dotčených 3 948 dokumentů spadalo do jedné či druhé kategorie vytvořené službami Komise, jelikož judikatura Komisi umožňuje, aby se opřela – jak učinila v napadeném rozhodnutí – o jednu a tutéž obecnou domněnku použitelnou na všechny dokumenty, považované pro účely jejího uplatnění za spadající do jedné a téže kategorie (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, bod 32 výše, EU:C:2010:376, bod 61, a LPN a Finsko v. Komise, bod 34 výše, EU:C:2013:738, bod 64), bez provedení předběžného konkrétního a individuálního přezkumu jednotlivých dokumentů.

53      Zadruhé kritika žalobkyně týkající se specifické úvahy Komise věnované rizikům spojeným s případným zpřístupněním dokumentů shromážděných na základě jejího programu shovívavosti (bod 4.1, šestá pododstavec, a bod 4.2 osmý až desátý pododstavec napadeného rozhodnutí) je v rámci těchto žalobních důvodů neúčinná.

54      Za účelem vyřízení druhé žádosti (týkající se všech 3948 spisových dokumentů ve věci COMP/39.125) a bez dotčení zpracování první žádosti (týkající se pouze seznamu položek tvořících obsah uvedeného spisu) totiž Komise mohla mít za to, že dokumenty spadají pod obecnou domněnku uvedenou v bodech 46 a 52 výše, a to nezávisle na jakékoli zvláštní úvaze týkající se povahy či obsahu dokumentů shromážděných na základě jejího programu shovívavosti (rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 97).

55      Zatřetí argumenty, kterými žalobkyně zpochybňuje skutečnost, že Komise kumulativně založila zamítnutí druhé žádosti na potřebě neohrozit ochranu obchodních zájmů třetích osob (bod 4.2 dvanáctý pododstavec napadeného rozhodnutí) a ohledně interních dokumentů na potřebě neohrozit ochranu interních dokumentů vypracovaných pro vnitřní použití (bod 4.2 jedenáctý a dvanáctý pododstavec napadeného rozhodnutí), jsou neúčinné.

56      V tomto ohledu je pravda, že unijní orgán může při posouzení žádosti o přístup k dokumentům, které má v držení, zohlednit více důvodů pro odepření uvedených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 40 výše, EU:C:2012:393, body 113 a 114), jak Komise učinila v projednávaném případě.

57      Nicméně případná nesprávná právní posouzení či nesprávná posouzení, kterých by se dopustila Komise v rámci uplatnění výjimek týkajících se ochrany obchodních zájmů na jedné straně, a dokumentů určených k vnitřnímu použití na druhé straně by v projednávaném případě byla bez následků vůči legalitě napadeného rozhodnutí, jelikož se nejeví, že by v rozsahu, v jakém Komise vycházela z obecné domněnky, bylo protiprávní, že na všechny dotčené dokumenty se v plném rozsahu vztahuje výjimka týkající se ochrany cílů inspekce a vyšetřování, jak bylo rozhodnuto v bodě 46 výše.

58      Začtvrté nové argumenty uplatněné v replice a vycházející z návrhu Komise COM (2013) 404 final ze dne 11. června 2013 směrnice Evropského parlamentu a Rady o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie v oblasti hospodářské soutěže, jsou irelevantní i za předpokladu, že by byly přípustné, což Komise zpochybňuje. Nezávisle na jakékoli úvaze týkající se postavení a působnosti uvedeného návrhu v okamžiku, kdy Komise přijala napadené rozhodnutí, totiž Komise jasně připomíná, že ustanovení v návrhu uvedená se netýkají pravidel pro přístup k dokumentům stanovených v nařízení č. 1049/2001, jak správně zdůrazňuje.

2.     K vyvrácení obecné domněnky a k převažujícímu veřejnému zájmu, jehož se dovolává žalobkyně

59      Použití obecné domněnky nevylučuje možnost prokázat, že se na daný dokument, jehož zpřístupnění je požadováno, tato domněnka nevztahuje nebo že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění dotčeného dokumentu podle čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (rozsudky Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, bod 32 výše, EU:C:2010:376, bod 62, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 100). Za tím účelem přísluší žadateli, aby uvedl konkrétní okolnosti odůvodňující zpřístupnění dotčeného dokumentu (rozsudek LPN a Finsko v. Komise, bod 34 výše, EU:C:2013:738, bod 94).

60      Naproti tomu požadavek ověřit, zda se dotčená obecná domněnka skutečně uplatní, však naproti tomu nelze vykládat v tom smyslu, že by Komise měla individuálně zkoumat všechny dokumenty, k nimž je požadován přístup. Takový požadavek by tuto obecnou domněnku zbavil jejího užitečného účinku, tedy možnosti, že Komise odpoví na obecnou žádost o zpřístupnění rovněž obecně (rozsudky LPN a Finsko v. Komise, bod 34 výše, EU:C:2013:738, bod 68, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 101).

61      V projednávaném případě je třeba zaprvé konstatovat, že žalobkyně v žalobě netvrdila ani neuvádí, že tvrdila před Komisí, že ten či onen konkrétní dokument ze souhrnu dokumentů dotčených druhou žádostí nespadal pod obecnou domněnku uvedenou v bodech 46 a 52 výše.

62      Poté, co v žalobě v zásadě zpochybnila samotnou zásadu týkající se použití takové domněnky, se žalobkyně omezila na tvrzení v replice, že uvedenou domněnku je třeba považovat za vyvrácenou stran všech dotčených dokumentů, a to ze dvou důvodů. Na jedné straně tvrdila, že se nespokojila s plánem podat žalobu na náhradu škody, ale již takovou žalobu podala k Landgericht Düsseldorf. Na druhé straně tvrdila, že požadované dokumenty byly starší než pět let, a v důsledku toho byly příliš staré na to, aby si zasloužily ochranu.

63      První z uvedených tvrzení přitom není relevantní, jak uvádí společnost SGSD. Ačkoli je pravda, že rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše (EU:C:2014:112, body 103 a 106), byl vydán v rámci věci, v níž osoba požadující přístup k dokumentům měla v úmyslu podat žalobu na náhradu škody, ale dosud tak neučinila, zatímco žalobkyně již žalobu na náhradu škody podala, tato skutečnost sama o sobě neumožňuje mít za to, že obecná domněnka uplatněná Komisí není použitelná na některé dokumenty dotčené v projednávaném případě. Ohledně druhého tvrzení, které je velmi obecné, je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že stanovené výjimky se uplatní po dobu třiceti let, nebo i déle, je-li to nezbytné. Skutečnost, že dokumenty požadované žalobkyní byly v projednávaném případě starší než pět let, tedy sama o sobě nemůže vyvrátit obecnou domněnku uplatněnou Komisí (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 40 výše, EU:C:2012:393, body 124 a 125).

64      Vzhledem k neexistenci dalších skutečností plynoucích z žaloby, které by mohly vyvrátit obecnou domněnku, na které je založeno napadené rozhodnutí, nemůže žalobkyně tvrdit, že Komise měla provést konkrétní a individuální přezkum požadovaných dokumentů (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 128).

65      Zadruhé však žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení či nesprávného posouzení skutkového stavu, když ani nezohlednila převažující veřejný zájem spočívající v tom, aby oběti protisoutěžních praktik mohly uplatnit své právo na náhradu škody, ani  po konkrétním zvážení – které v projednávaném případě muselo být provedeno – převažujícího veřejného zájmu a zájmu chráněného jednotlivými dotčenými výjimkami neposkytla žalobkyni spisové dokumenty ve věci COMP/39.125, které žalobkyně potřebovala k uplatnění uvedeného práva. V replice v podstatě dodává, že učinila vše, co bylo v její moci, aby prokázala potřebu získat 3 948 dokumentů identifikovaných ve druhé žádosti, a alespoň 2 425 dokumentů považovaných za „relevantní“ s ohledem na informace, kterými disponovala, a zejména s ohledem na nedůvěrné znění seznamu položek tvořících obsah spisu, který jí poskytla Komise v odpovědi na první žádost.

66      V tomto ohledu je třeba připomenout, že každý má právo domáhat se náhrady škody, která mu byla způsobena porušením unijních pravidel hospodářské soutěže. Takové právo totiž posiluje funkčnost uvedených pravidel, neboť může odrazovat od zavádění kartelových dohod a dalších praktik, často tajných, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, a přispívá tak k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii (rozsudky ze dne 20. září 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, Sb. rozh., EU:C:2001:465, body 26 a 27, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 104).

67      Takové obecné důvody však nemohou převážit nad důvody odepření přístupu ke spisovým dokumentům v řízení podle pravidel hospodářské soutěže, které se zakládají na skutečnosti, že uvedené dokumenty jako celek spadají pod obecnou domněnku, podle které by jejich zpřístupnění v zásadě ohrozilo ochranu cílů inspekce a vyšetřování (rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 105).

68      Pro účely zajištění účinné ochrany práva na náhradu škody není totiž nezbytné, aby každý dokument obsažený ve spise takového řízení byl poskytnut osobě, která žádá o přístup na základě nařízení č. 1049/2001, z důvodu, že posledně uvedená hodlá podat žalobu na náhradu škody, jelikož je málo pravděpodobné, že by žaloba na náhradu škody musela být podepřena všemi informacemi uvedenými ve spise týkajícím se tohoto řízení (rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 106; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. června 2013, Donau Chemie a další, C‑536/11, Sb. rozh., EU:C:2013:366, bod 33). Stejně je tomu v případě, kdy osoba, která žádá o přístup ke spisovým dokumentům, již podala žalobu na náhradu škody, neboť i v tomto případě je málo pravděpodobné, že by tato žaloba musela být podepřena celým spisem, jak uvedla Komise v duplice.

69      Je tedy na každé osobě, která chce obdržet náhradu škody utrpěné z důvodu porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, aby prokázala, že je pro ni nezbytné nahlédnout do některého z dokumentů obsažených ve spise Komise, aby Komise mohla případ od případu vyvážit zájmy odůvodňující zpřístupnění takových dokumentů a jejich ochranu, při zohlednění všech relevantních okolností věci (rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 107, a Schenker v. Komise, bod 42 výše, EU:T:2014:854, bod 95).

70      Pokud taková nezbytnost neexistuje, nemůže zájem na získání náhrady škody způsobené porušením unijních pravidel hospodářské soutěže představovat převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 108, a Schenker v. Komise, bod 42 výše, EU:T:2014:854, bod 96).

71      V projednávané věci, jak bylo připomenuto zejména v replice a v odpovědi na písemné otázky Tribunálu, žalobkyně ve druhé žádosti identifikovala 3 948 „relevantních“ či „možná relevantních“ dokumentů v rámci své žaloby před Landgericht Düsseldorf, a připojila poznámku „1“ či „2“ k odpovídajícím odkazům na uvedené dokumenty v nedůvěrném znění seznamu položek tvořících obsah spisu, který jí poskytla Komise v odpovědi na první žádost. Mimoto při podání žaloby specificky odkázala na osm „relevantních“ či „možná relevantních“ dokumentů uvedených mezi 3 948 dokumenty dotčenými druhou žádostí.

72      V dalších podáních se však omezila na obecné tvrzení, že uvedené dokumenty ji „zajímaly“ a že „je potřebuje konzultovat, aby mohla podpořit [svoji] žalobu na náhradu škody“, protože „zjevně obsahovaly údaje o dohodách a zvýšení cen sjednaných účastníky kartelové dohody [zjištěné a sankcionované rozhodnutím Automobilové sklo]“ a „[bylo] nezbytné, aby tyto údaje znala, aby mohla prokázat a vyčíslit skutečnou škodu, kterou utrpěla“.

73      Naopak neodůvodnila – jak správně uvedla Komise – proč byl ten či onen dokument nezbytný, a to ani upřesněním argumentů týkajících se skutkového stavu či specifickým právním odůvodněním, že získání takového dokumentu jí mohlo podpořit před vnitrostátním soudem, který rozhoduje o jejích návrhových žádáních.

74      Toto posouzení nemůže zpochybnit žádný z ostatních argumentů vznesených žalobkyní.

75      Na jedné straně tvrzení, podle kterého nemohla být přesnější, než byla s ohledem na pouze částečný přístup, který jí Komise předtím poskytla k seznamu položek tvořících obsah spisu, není v projednávaném případě přesvědčivé. S výjimkou odkazů na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ předložené některými účastníky řízení a odkazů na interní dokumenty Komise, které byly vyškrtnuty souhrnně, se totiž Komise omezila na to, že z odkazů na další spisové dokumenty uvedené v daném seznamu položek tvořících obsah spisu vyloučila konkrétní prvky představující podle ní osobní údaje či citlivé obchodní informace. Tribunál má za to, že – s ohledem na tento cílený výběr – nedůvěrné znění odkazů na spisové dokumenty, kromě „dokumentů týkajících se programu shovívavosti“ a interních dokumentů Komise, kterým žalobkyně disponovala při podání druhé žádosti, umožňovalo dotčené osobě přesněji a zevrubněji, než učinila před Komisí (viz body 40 a 71 až 72 výše) a poté v rámci projednávané věci, uplatnit důvody, na jejichž základě měla za to, že ten či onen dokument byl nezbytný k výkonu jejího práva na náhradu škody, například, jak již bylo uvedeno, upřesněním argumentů týkajících se skutkového stavu či specifickým právním odůvodněním, že získání takového dokumentu jí mohlo podpořit před vnitrostátním soudem, který rozhoduje o jejích návrhových žádáních.

76      Na druhé straně z napadeného rozhodnutí vyplývá, že „v potvrzující žádosti [žalobkyně] zdůraz[nila] […] skutečnost, že v německém občanském právu procesním neexistují pravidla, která by umožňovala [dotčené] dokumenty požadovat ‚inter partes‘ “ (bod 7 třetí pododstavec napadeného rozhodnutí). Je však třeba konstatovat, že takové tvrzení, zopakované naposledy na jednání, žalobkyně v žalobě nikdy nerozvinula ani neprokázala. Soudní dvůr přitom již rozhodl, že nezbytnost přístupu ke všem spisovým dokumentům v řízení podle pravidel hospodářské soutěže nemůže být považována za prokázanou, pokud žadatel tvrdí, že nezbytně potřebuje přístup k dokumentům, aniž prokáže alespoň to, že nemá žádnou jinou možnost získat uvedené důkazy (rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 132; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, body 32 a 44).

77      Za těchto podmínek nelze mít v projednávaném případě za to, že se Komise dopustila neprávního právního posouzení či nesprávného posouzení skutkového stavu, když měla zaprvé za to, že „na základě vážení byl zájem na účinném uplatňování pravidel hospodářské soutěže nejlépe zohledněn zachováním důvěrnosti dotčených dokumentů“, zadruhé že „neexistuje žádný převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění ve smyslu nařízení č. 1049/2001“ a zatřetí že „v projednávané věci převážil zájem spojený s ochranou cílů vyšetřování, jak stanoví čl. 4 odst. 2 třetí odrážky“ uvedeného nařízení (bod 7 šestý a sedmý pododstavec napadeného rozhodnutí).

78      Vzhledem k veškerým předcházejícím úvahám je třeba tyto žalobní důvody v plném rozsahu zamítnout.

B –  Ke čtvrtému žalobnímu důvodu a k pátému žalobnímu důvodu v rozsahu, v němž se týká první žádosti žalobkyně

79      Čtvrtým žalobním důvodem žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise nesprávně odmítla poskytnout jí přístup k úplnému znění jediného dokumentu dotčeného první žádostí, tedy k seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125.

80      Zaprvé velmi obecné a částečně spekulativní vysvětlení, poskytnuté Komisí v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí ze dne 7. března 2012, potřeby neohrozit účinnost jejího programu shovívavosti a nepoškodit ochranu obchodních zájmů podniků, které požádaly o prospěch z uvedeného programu v rámci věci COMP/39.125, ani ochranu cílů inspekce a vyšetřování samy o sobě neodůvodňují úplné a absolutní odmítnutí umožnit žalobkyni přístup k odkazům na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ uvedené v daném seznamu položek tvořících obsah spisu.

81      Zadruhé Komise jí neprávem odmítla přístup k informacím týkajícím se totožnosti fyzických osob uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu, když abstraktně uvedla potřebu neohrozit ochranu osobních údajů, místo aby individuálně a konkrétně odůvodnila překážky poskytnutí jednotlivých dotčených informací. V každém případě žalobkyně dostačujícím způsobem prokázala důvody, proč potřebovala získat přístup k uvedeným informacím, aby mohla uplatnit právo na náhradu škody v souladu s obecným zájmem spojeným s tím, aby oběti protisoutěžních praktik mohly získat náhradu škody.

82      Zatřetí Komise bez konkrétního a individuálního přezkumu neprávem odmítla poskytnout jí přístup ke jménům třetích podniků uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu a „činným v odvětví výtahů a schodišť“, ačkoli byl jednak takový odkaz zjevně irelevantní a jednak nemohl poškodit obchodní zájmy dotčených osob.

83      Začtvrté a nakonec jí Komise neprávem odmítla z obecných a abstraktních důvodů přístup k informacím týkajícím se modelů automobilů, jmen výrobců a dalších citlivých obchodních informací, uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu, ačkoli tyto informace byly naprosto nezbytné, aby mohla uplatnit své právo na náhradu škody, a ačkoli měl tento zájem převažovat nad ostatními dotčenými zájmy.

84      Pátým žalobním důvodem žalobkyně zejména tvrdí, v podstatě že Komise porušila požadavek odůvodnění stanovený v článku 296 SFEU, když zamítla první žádost na základě obecného odůvodnění a bez ohledu na konkrétní obsah dotčeného dokumentu, jak ilustruje například odůvodnění uvedené při zamítnutí její žádosti o poskytnutí jmen třetích podniků uvedených v seznamu položek tvořících obsah spisu.

85      Komise, podporovaná společností SGSD, celou tuto argumentaci popírá.

86      Zaprvé je třeba přezkoumat argumenty žalobkyně týkající se různých druhů informací uvedených v seznamu položek tvořících obsah spisu, ke kterým jí Komise odmítla poskytnout přístup, tedy zaprvé odkazy na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ (bod 5.1 napadeného rozhodnutí), zadruhé jména fyzických osob (bod 5.2 napadeného rozhodnutí), zatřetí jména třetích podniků (bod 5.3 napadeného rozhodnutí) a začtvrté další citlivé obchodní informace (bod 5.4 napadeného rozhodnutí). Naopak není třeba přezkoumávat opodstatněnost napadeného rozhodnutí týkajícího se odmítnutí poskytnout žalobkyni odkazy na interní dokumenty Komise, neboť navzdory názvu jejího čtvrtého žalobního důvodu (viz bod 22 výše) posledně uvedená v tomto ohledu neuplatňuje žádný přesný argument. Argumenty k existenci převažujícího veřejného zájmu, které žalobkyně výslovně uvádí pouze ve vztahu k určitým druhům dotčených informací, budou přezkoumány v druhé řadě.

1.     K obecným domněnkám a k výjimkám uplatněným Komisí

a)     K odmítnutí přístupu k odkazům na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“

87      V bodě 5.1 napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že „[nebylo] v tomto stadiu možné zpřístupnit popis dokumentů týkajících se programu shovívavosti“ uvedených v seznamu položek tvořících obsah spisu „ze stejných důvodů, které byly uvedeny v bodě 4.2 výše, neboť odkazy na uvedené dokumenty poskyt[ovaly] informace o obsahu uvedených dokumentů, které musí být považovány za důvěrné“. Tím odkázala na odůvodnění, které ji předtím vedlo k odmítnutí poskytnout žalobkyni přístup ke všem dokumentům dotčeným druhou žádostí, protože všechny uvedené dokumenty spadaly pod obecnou domněnku, podle které by jejich zpřístupnění ohrozilo jednak ochranu obchodních zájmů třetích osob a jednak ochranu cílů inspekce a vyšetřování (viz bod 8 výše).

88      V rozsahu, v němž Komise v obhajobě tvrdí, že „bez ohledu na použitelnost [této] obecné domněnky, podrobně uvedla rovněž v rozhodnutí […] ze dne 7. března 2012 a v [napadeném rozhodnutí], že se uplatní výjimky uvedené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001“, je třeba bez dalšího konstatovat, že toto tvrzení je pouze zčásti správné.

89      Takový přezkum totiž nijak z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Komise naopak připomněla judikaturu Soudního dvora, která jí přiznává možnost použít obecné domněnky při zpracování žádostí týkajících se všech dokumentů ve spisu ve věcech týkajících se spojení podniků či státních podpor (bod 4.2 první a čtvrtý pododstavec napadeného rozhodnutí), a poté se omezila na uvedení důvodů, proč se podle ní citovaná judikatura zdá jednak použitelná rovněž na spisy ve věcech týkajících se protisoutěžních praktik (bod 4.2 pátý a dvanáctý pododstavec napadeného rozhodnutí), a zejména na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“, které jsou v nich obsaženy (bod 4.2 osmý a desátý pododstavec napadeného rozhodnutí), a jednak přenositelná na odkazy na takové dokumenty uvedené v seznamu položek tvořících obsah uvedených spisů (bod 5.1 napadeného rozhodnutí).

90      Za těchto podmínek lze odůvodnění rozhodnutí ze dne 7. března 2012, v němž služby Komise podrobněji uvedly důvody, které podle nich, a v daném stadiu předběžného zpracování první žádosti, odůvodňovaly nezpřístupnění takových odkazů, zohlednit pro účely posouzení legality napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž objasňuje úvahy, které tento orgán nakonec skutečně uplatnil (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. dubna 2000, Kuijer v. Rada, T‑188/98, Rec, EU:T:2000:101, bod 44), založená – jak bylo připomenuto – na obecné domněnce.

91      S ohledem na argumenty, které žalobkyně uplatnila za účelem zpochybnění uvedeného odůvodnění, je třeba na prvním místě určit, zda Komise mohla právem odmítnout poskytnutí přístupu k dotčeným informacím prostřednictvím použití obecné domněnky, jak učinila v napadeném rozhodnutí. Pouze v případě kladné odpovědi je na druhém místě třeba přezkoumat, zda Komise správně použila obecnou domněnku, o kterou se v projednávané věci opřela.

 K opodstatněnosti použití obecné domněnky

92      Pokud je orgán požádán o zpřístupnění dokumentu, je povinen v každém jednotlivém případě posoudit, zda se na tento dokument vztahují výjimky z práva na přístup veřejnosti k dokumentům orgánů vyjmenované v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 36 výše, EU:C:2008:374, bod 35).

93      Jelikož uvedené výjimky musí být vykládány a používány restriktivně, musí orgán, který žádost obdržel, pro účely odůvodnění odmítnutí poskytnout přístup k dotčenému dokumentu uvést vysvětlení k tomu, jak by přístup k uvedenému dokumentu mohl konkrétně a skutečně ohrozit zájem chráněný výjimkou či výjimkami, stanovenými v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Kromě toho musí být riziko takového ohrožení rozumně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické (viz judikatura citovaná v bodech 35 a 36 výše).

94      V rámci takové praxe se může dotyčný orgán opřít o obecnou domněnku, i když se dotčená žádost týká pouze jediného dokumentu. Nicméně v situacích, kdy použití obecné domněnky nemá za cíl umožnit obecné vyřízení obecné žádosti, Soudní dvůr rozhodl, že orgán, který má v úmyslu použít obecnou domněnku, musí ověřit, zda obecné úvahy, jež jsou obvykle použitelné na určitý typ dokumentu, jsou skutečně použitelné na dokument, jehož zpřístupnění je požadováno (rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 36 výše, EU:C:2008:374, body 50 a 57; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek Rada v. Access Info Europe, bod 35 výše, EU:C:2013:671, body 72 a 73).

95      V projednávané věci z toho plyne, že v rozporu s tím, co žalobkyně tvrdí v žalobě, se Komise mohla opřít o obecnou domněnku pro účely rozhodnutí, učiněného v bodě 5.1 napadeného rozhodnutí, o zamítnutí první žádosti nikoli v plném rozsahu, ale v rozsahu, v jakém se týkala jedné kategorie informací spadajících – podle uvedeného orgánu – pod výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

96      Naproti tomu Komise není oprávněna tvrdit, jak učinila v obhajobě, že „seznam položek tvořících obsah spisu je součástí spisu ve věci [COMP/39.125], a proto spadá pod obecnou domněnku“ „nepřístupnosti“ uznanou rozsudkem Komise v. EnBW, bod 12 výše (EU:C:2014:112).

97      Soudní dvůr totiž v daném rozsudku nerozhodl, že „celý“ spis týkající se řízení podle pravidel hospodářské soutěže spadá pod „obecnou domněnku nepřístupnosti“, jak mimo jiné tvrdí sama Komise v rámci odpovědi na první skupinu žalobních důvodů žalobkyně (viz bod 40 výše), ale pouze že orgán, který obdržel žádost týkající se „všech“ dokumentů obsažených v takovém spisu, může použít obecnou domněnku, což mu umožní přistupovat k obecné žádosti odpovídajícím způsobem. Mimoto z judikatury Soudního dvora jasně plyne, že právo použít obecnou domněnku bylo unijním orgánům přiznáno proto, aby mohly vyřizovat žádosti, které se netýkají pouze jednoho dokumentu, ale souboru dokumentů (rozsudek LPN a Finsko v. Komise, bod 34 výše, EU:C:2013:738, body 47 a 48).

98      Přitom první žádost žalobkyně se netýká souboru dokumentů, ale pouze jediného dokumentu. Mimoto Komise netvrdí, že uvedená žádost byla plodem umělého rozdělení žádosti týkající se souboru dokumentů na jednotlivé žádosti. V projednávané věci by ostatně nebyla oprávněna tak učinit (viz body 3 až 5 výše).

 K opodstatněnosti použití obecné domněnky v projednávané věci

99      Jak bylo připomenuto (viz bod 94 výše), pokud se Komise rozhodne použít obecnou domněnku pro účely zamítnutí první žádosti žalobkyně v rozsahu, v jakém se týká odkazů na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ uvedené v jediném dokumentu dotčeném uvedenou žádostí, musí své rozhodnutí založit na obecných úvahách, jež jsou obvykle použitelné na tuto část seznamu položek tvořících obsah spisu v řízení podle pravidel hospodářské soutěže, a ověřit, že jsou v projednávaném případě skutečně použitelné.

100    Tento požadavek nezbytně neznamená, že Komise provede konkrétní přezkum dotčeného dokumentu (rozsudek Rada v. Access Info Europe, bod 35 výše, EU:C:2013:671, bod 73), stejně jako povinnost uvedeného orgánu ověřit, že obecná domněnka, kterou chce použít při vyřízení žádosti týkající se všech dokumentů, je skutečně použitelná, nelze vykládat v tom smyslu, že by Komise měla individuálně zkoumat všechny dokumenty, k nimž je požadován přístup (viz bod 60 výše).

101    Je však neméně důležité, aby Komise skutkově i právně dostatečným způsobem odůvodnila odmítnutí poskytnout přístup, a to na základě rozumně předvídatelného rizika konkrétního a skutečného ohrožení veřejného zájmu chráněného výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 (v tomto smyslu viz rozsudky Švédsko a Turco v. Rada, bod 36 výše, EU:C:2008:374, body 49 a 50, a Rada v. Access Info Europe, bod 35 výše, EU:C:2013:671, body 31, 36 až 38, 54 a 74).

102    Na prvním místě je třeba v projednávaném případě v tomto ohledu učinit pět konstatování.

103    Zaprvé je nesporné, že v rámci první žádosti, zopakované v potvrzující žádosti ze dne 23. března 2012, žalobkyně nepožadovala přístup k samotným „dokumentům týkajícím se programu shovívavosti“ uvedeným ve spisu ve věci COMP/39.125. Chtěla totiž, aby jí byly poskytnuty pouze odkazy na dané dokumenty uvedené v úplném znění seznamu položek tvořících obsah uvedeného spisu, ale nikoli v nedůvěrném znění předaném Komisí dne 7. března 2012 (viz body 3, 5 a 7 výše). Přezkum úplného znění uvedeného dokumentu, poskytnutého v odpovědi na opatření o provedení důkazů nařízené Tribunálem (viz bod 15 výše), umožňuje konstatovat, že uvedené odkazy jsou v zásadě dvojího druhu. Jednak jde o data, kdy podniky, které požádaly o prospěch z programu shovívavosti, předaly dotčené „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ Komisi, a jednak jde o nadpisy uvedených dokumentů.

104    Zadruhé Komise odmítla poskytnout nejen všechny uvedené odkazy, ale rovněž jeden každý z nich v plném rozsahu. Způsob jejího zacházení s touto kategorií odkazů se tedy lišil od způsobu, který použila na všechny ostatní odkazy na dokumenty, které jsou uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu a jsou předmětem projednávaných žalobních důvodů (viz bod 86 výše), v jejichž rámci se Komise omezila na cílené vyloučení specifických informací, protože podle ní představovaly osobní údaje (jako například jména fyzických osob) nebo citlivé obchodní informace (jako například jména třetích podniků nebo odkazy na modely automobilů), přičemž zbytek odkazů zpřístupnila (viz bod 75 výše).

105    Zatřetí z výkladu bodu 5.1 napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 4.2, na který odkazuje, plyne, že toto celkové vyloučení odkazů na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ z nedůvěrného znění seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125 poskytnutého žalobkyni je odůvodněno obecnými úvahami, podle kterých by jejich zpřístupnění „mohlo ohrozit účinnost“ programu shovívavosti Komise. V tomto ohledu má Komise v napadeném rozhodnutí především za to, že podniky, které požádaly o prospěch z jejího programu shovívavosti, očekávaly, že informace, které jí v tomto rámci poskytnou, budou předmětem důvěrného zacházení, dále že si tato očekávání zaslouží ochranu a konečně že účinnost programů shovívavosti, které jsou užitečnými nástroji odhalování a potírání porušování pravidel hospodářské soutěže, může být ohrožena, pokud by dotčené informace byly zveřejněny (bod 4.2 osmý až desátý pododstavec napadeného rozhodnutí).

106    Začtvrté Komise v obhajobě upřesňuje smysl a rozsah uvedených obecných úvah a odkazuje na analýzu dříve provedenou jejími službami v rozhodnutí ze dne 7. března 2012. Především uvádí, že „zpřístupnění seznamu položek tvořících obsah spisu by kvůli popisu korespondence žadatelů o shovívavost bez dalšího odhalilo povahu a rozsah [jejich] spolupráce“, dále že „určitá klíčová slova seznamu položek tvořících obsah spisu odhalují totožnost a spolupráci fyzických osob před správním řízením a v jeho průběhu“, nadto že „popis a datum některých dokumentů citovaných v seznamu položek tvořících obsah spisu poskytují indikace ohledně jejich obsahu, zejména ohledně informací týkajících se obchodních vztahů žadatelů o shovívavost, cen, struktur nákladů, podílů na trhu či dalších citlivých obchodních informací“, a konečně že „zájem […] žadatelů o shovívavost na ochraně důvěrnosti všech informací, které by jim mohly uškodit,“ je „obzvláště hoden ochrany“. Na závěr uvádí, že „poskytnutí takových informací je v rozporu s ochranou obchodních zájmů žadatelů o shovívavost“ a že „závažná újma“, kterou by tím mohla „způsobit“ dotčeným osobám, „by je mohla odradit od spolupráce v rámci budoucích vyšetřování“, ačkoli „seznam položek tvořících obsah spisu zjevně [není] tak podrobný jako dokumenty [týkající se programu shovívavosti]“ samy o sobě.

107    Zapáté ze struktury celého bodu 4.2 napadeného rozhodnutí plyne, že uvedené obecné úvahy vedly Komisi k tomu, že vycházela z obecné domněnky, že zpřístupnění odkazů na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu požadovaných žalobkyní by v konečném důsledku porušilo jak ochranu cílů inspekce a vyšetřování, tak ochranu obchodních zájmů účastníků řízení.

108    Žalobkyně napadá opodstatněnost uvedených důvodů a v bodech 128 až 141 žaloby v podstatě tvrdí, že Komise uvedla odůvodnění, jako kdyby se první žádost týkala samotných „dokumentů týkajících se programu shovívavosti“, a nikoli pouze odkazů na takové dokumenty uvedených v seznamu položek tvořících obsah spisu a že obecné a spekulativní úvahy uvedené v napadeném rozhodnutí ohledně nezbytnosti neohrozit program shovívavosti neodůvodňují odmítnutí přístupu v plném rozsahu k uvedeným odkazům, přijaté v projednávané věci.

109    Na druhém místě je třeba uvést, že tato argumentace je zčásti opodstatněná.

110    Zaprvé je třeba konstatovat, že ani znění bodu 5.1 napadeného rozhodnutí ani znění bodu 4.2, na který odkazuje, dokonce ani znění rozhodnutí ze dne 7. března 2012, zvlášť či dohromady, neodůvodňují zamítnutí v plném rozsahu vyslovené v napadeném rozhodnutí.

111    V bodě 5.1 napadeného rozhodnutí se totiž Komise omezila na tvrzení, že „odkazy [na] dokumenty [týkající se programu shovívavosti uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125] poskytují informace o obsahu uvedených dokumentů, které musí být považovány za důvěrné“. V osmém a devátém pododstavci bodu 4.2 uvádí Komise úvahy, které ji vedly k obecné domněnce, že zpřístupnění „dokumentů týkajících se programu shovívavosti“ uvedených ve spisu týkajícím se určitých řízení podle pravidel hospodářské soutěže „by mohlo ohrozit účinnost“ jejího programu shovívavosti, a tím porušit ochranu obchodních zájmů účastníků uvedených řízení, jakož i ochranu cílů inspekce a vyšetřování (viz body 87 a 105 výše).

112    Jak tvrdí Komise v obhajobě, opírajíc se o rozhodnutí ze dne 7. března 2012, obě skupiny úvah musí být společně vykládány tak – jak to učinila žalobkyně v žalobě – že v projednávaném případě je třeba vycházet z obecné domněnky, že poskytnutí odkazů na „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ uvedených v seznamu položek tvořících obsah spisu by mohlo ohrozit účinnost programu shovívavosti Komise, a tím poškodit obchodní zájmy účastníků řízení, jakož i cíle inspekce a vyšetřování spojené s daným řízením v rozsahu, v němž – a pouze pokud – by toto poskytnutí odhalilo třetí osobě „důvěrné informace“ uvedené v daných odkazech či v „dokumentech týkajících se programu shovívavosti“, k nimž se vztahují. Konkrétně měla Komise za to, že takové důvěrné informace představují jednak údaje týkající se spolupráce podniků, které požádaly o prospěch z programu shovívavosti, a jednak citlivé obchodní údaje shromážděné službami Komise v uvedeném rámci (viz body 106 a 107 výše).

113    I kdybychom přitom připustili, že Komise může zaprvé různé druhy spisových dokumentů kvalifikovaných jako „dokumenty týkající se programu shovívavosti“ v napadeném rozhodnutí podřídit s ohledem na jejich povahu a obsah běžnému zacházení a zadruhé vycházet z obecné domněnky, že jejich zpřístupnění by mohlo ohrozit účinnost jejího programu shovívavosti, a tím porušit ochranu obchodních zájmů třetích osob, jakož i ochranu jejích cílů inspekce a vyšetřování, taková úvaha odůvodňuje, i podle samotného napadeného rozhodnutí, pouze zamítnutí zpřístupnění omezené na „informace o obsahu uvedených dokumentů, které musí být považovány za důvěrné“.

114    Naopak neodůvodňuje úplné vymazání všech odkazů obsahujících takové důvěrné informace, včetně jejich zcela neutrálních či neškodných prvků, na rozdíl od přesného zacílení provedeného Komisí ohledně ostatních druhů odkazů, které jsou uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu a jsou předmětem projednávaných žalobních důvodů (viz bod 104 výše).

115    Jinými slovy, obecné úvahy uplatněné Komisí nelze ani podle samotného znění napadeného rozhodnutí považovat za běžně a účinně použitelné na všechny dotčené odkazy. Nemohou tedy odůvodnit úplné odepření přístupu, o němž bylo ve vztahu k žalobkyni rozhodnuto, ale nanejvýš částečné zamítnutí, založené na čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 omezené na nezbytně nutnou míru a přiměřené pro účely ochrany informací, které si ji zaslouží (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 6. prosince 2001, Rada v. Hautala, C‑353/99 P, Recueil, EU:C:2001:661, body 27 až 29, a ze dne 25. dubna 2007, WWF European Policy Programme v. Rada, T‑264/04, Sb. rozh., EU:T:2007:114, bod 50).

116    Toto posouzení není zpochybněno skutečností, že obecná domněnka, o kterou se může Komise opřít pro účely obecného zpracování žádostí týkajících se všech spisových dokumentů v řízení podle pravidel hospodářské soutěže, znamená, že uvedené dokumenty nepodléhají povinnosti zpřístupnění jejich obsahu, byť částečnému (viz bod 42 výše). Z judikatury totiž jasně plyne, že pokud orgán použije obecnou domněnku pro vyřízení žádosti týkající se souboru dokumentů, a nikoli jediného dokumentu, má tento krok takové následky (rozsudky Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 134, a Komise v. Éditions Odile Jacob, bod 40 výše, EU:C:2012:393, bod 133). Naproti tomu z judikatury neplyne, že by Soudní dvůr zamýšlel připojením takového důsledku použití obecné domněnky v takovém specifickém případě zpochybnit obecnější judikaturu připomenutou v bodě 115 výše. Soudní dvůr ostatně rozhodl, že i v tomto konkrétním případě má dotčený orgán povinnost zpřístupnit všechny dokumenty nebo jejich části dotčené žádostí, pokud zjistí, že to umožňuje povaha řízení, k němuž se daná žádost váže (rozsudek LPN a Finsko v. Komise, bod 34 výše, EU:C:2013:738, bod 67). Konečně s ohledem na tento požadavek omezit zamítnutí přístupu na to, co je nezbytně nutné a přiměřené pro ochranu informací, které si ji zaslouží, lze obecné zamítnutí zpřístupnění připustit o to méně za okolností projednávané věci, jelikož by to v praxi vedlo k nemožnosti, nebo alespoň nadměrné obtížnosti účinného výkonu práva na náhradu škody, který má žalobkyně na základě Smlouvy (viz body 130 až 134 výše).

117    Zadruhé absolutní povaha rozhodnutí, kterým Komise odmítla poskytnout žalobkyni dotčené odkazy, není – s ohledem na úvahy uplatněné jako základ odmítnutí – skutkově a právně dostačujícím způsobem odůvodněna, stejně jako zamítnutí v plném rozsahu.

118    Komise sice může mít v podstatě za to, že poskytnutí uvedených odkazů „by mohlo ohrozit“ účinnost jejího programu shovívavosti, ze stejných důvodů jako zpřístupnění samotných „dokumentů týkajících se programu shovívavosti“, pokud by vedlo k tomu, že by se třetí osoba seznámila s citlivými obchodními informacemi, nebo s důvěrnými údaji týkajícími se spolupráce účastníků řízení obsaženými v uvedených dokumentech. Jak totiž již uvedl unijní soud, programy shovívavosti představují užitečné nástroje ke zjištění a ukončení porušování pravidel hospodářské soutěže, a přispívají tak k účinnému uplatňování článků 101 SFEU a 102 SFEU. Mimoto by účinnost těchto programů mohla být dotčena zpřístupněním dokumentů týkajících se řízení o shovívavosti osobám, které chtějí podat žalobu na náhradu škody. V tomto ohledu se jeví jako důvodné mít za to, že osoba podílející se na porušení práva hospodářské soutěže by v případě možnosti takového sdělení byla odrazována od využití takových programů shovívavosti (rozsudky ze dne 14. června 2011, Pfleiderer, C‑360/09, Sb. rozh., EU:C:2011:389, bod 26, a Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, bod 42). Ačkoli se citovaná judikatura týká programů shovívavosti zavedených vnitrostátními orgány pro hospodářskou soutěž, lze stejné odůvodnění použít obdobně na program shovívavosti Komise (v tomto smyslu viz rozsudek Nizozemsko v. Komise, bod 39 výše, EU:T:2013:480, bod 41, a stanovisko generálního advokáta Villalóna ve věci Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2013:643, body 68 a 69), jak tvrdí Komise v obhajobě.

119    Z judikatury však také plyne, že i když takové úvahy mohou odůvodnit odepření přístupu k určitým spisovým dokumentům v řízení podle pravidel hospodářské soutěže, přesto neznamenají, že takové nahlížení může být systematicky odpíráno, jelikož každá žádost o nahlédnutí do dotčených dokumentů musí být posuzována případ od případu s ohledem na všechny okolnosti věci (viz rozsudek Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, bod 43 a citovaná judikatura).

120    Vzhledem k důležitosti žalob na náhradu škody podaných k vnitrostátním soudům pro zachování účinné hospodářské soutěže v Unii, totiž pouhé dovolávání se rizika, že přístup k důkazům uvedeným ve spise k řízení v oblasti hospodářské soutěže a nutným k odůvodnění těchto žalob může narušit účinnost programu shovívavosti, v rámci kterého byly tyto dokumenty poskytnuty příslušnému orgánu pro hospodářskou soutěž, nepostačuje k odůvodnění odmítnutí přístupu k takovým důkazům (viz rozsudek Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, bod 46 a citovaná judikatura; rovněž v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Villalóna ve věci Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2013:643, body 70 až 74).

121    Naopak okolnost, že takové odepření může zabránit výkonu uvedených žalob tím, že dotyčným podnikům, které již mohou využívat přinejmenším částečné ochrany před peněžitými sankcemi, poskytuje možnost zbavit se rovněž povinnosti nahradit škody vyplývající z porušení článku 101 SFEU, a to na úkor poškozených osob, vyžaduje, aby se takové odepření zakládalo na naléhavých důvodech týkajících se ochrany dovolávaného zájmu a uplatnitelných na každý dokument, ke kterému je přístup odepřen (rozsudek Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, bod 47; rovněž v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Villalóna ve věci Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2013:643, bod 78).

122    Odepření přístupu k tomuto dokumentu může odůvodnit tudíž jedině existence rizika, že daný dokument konkrétním způsobem poškodí veřejný zájem na účinnosti dotčeného programu shovívavosti (rozsudek Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, bod 48; viz rovněž v tomto smyslu stanovisko generálního advokáta Villalóna ve věci Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2013:643, bod 77).

123    Proto z ustálené judikatury plyne, že pokud má Komise či vnitrostátní soud rozhodnout, zajisté v odlišných právních a procesních rámcích, o otázce přístupu k dokumentům shromážděným v rámci provádění programu shovívavosti a uvedeným ve spisu k řízení podle pravidel hospodářské soutěže, nesmí zaujmout rigidní a kategorický přístup, a riskovat tím buď narušení účinného uplatňování pravidel hospodářské soutěže veřejnými orgány pověřenými zajišťovat jejich dodržování, nebo narušení účinného výkonu práv plynoucích z uvedených pravidel pro jednotlivce. Přísluší jim tedy případ od případu zvážit jednotlivé zájmy odůvodňující zpřístupnění či ochranu dotčených dokumentů. V rámci takového zvážení jim přísluší zohlednit všechny relevantní okolnosti věci, a zejména zájem žadatele získat přístup k dokumentům, které požaduje pro účely podložení své žaloby na náhradu škody, s ohledem na další případné možnosti, které má k dispozici na jedné straně a na druhé straně k reálným škodlivým důsledkům, které takový přístup může vyvolat ve vztahu k veřejnému zájmu nebo legitimním zájmům jiných osob (v tomto smyslu viz rozsudky Donau Chemie a další, bod 68 výše, EU:C:2013:366, body 30 až 34 a 44 až 45, a Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, bod 107).

124    Uvedené úvahy platí ještě více v případě, kdy – jako v projednávaném případě – osoba, která se považuje za oběť porušování pravidel hospodářské soutěže a která již podala žalobu na náhradu škody k vnitrostátnímu soudu, požádá Komisi o přístup nikoli k „dokumentům předloženým v rámci programu shovívavosti“ uvedeným ve spisu v řízení, které vedlo k vydání rozhodnutí konstatujícího uvedené porušení, ale pouze o přístup k odkazům na tyto dokumenty uvedeným v seznamu položek tvořících obsah uvedeného spisu. Pouhé odvolání se na narušení účinnosti programu shovívavosti netvoří dostačující základ rozhodnutí, kterým se obecně a v plném rozsahu odmítá poskytnutí přístupu k „dokumentům předloženým v rámci programu shovívavosti“ uvedeným ve spisu bez ohledu na reálné škodlivé důsledky, které by zpřístupnění uvedených dokumentů mohlo mít, přičemž o to méně může takové odvolání se tvořit základ úplného a absolutního odmítnutí zpřístupnit pouhé odkazy na uvedené dokumenty osobě, která požádala o přístup k nim pro účely podložení žaloby na náhradu škody.

125    V projednávaném případě odmítnutí poskytnout žalobkyni přístup spočívá, jak žalobkyně správně tvrdí, na obecných a spekulativních úvahách, podle kterých poskytnutí dotčených odkazů „mohlo ohrozit“ účinnost programu shovívavosti Komise, a tím porušit ochranu obchodních zájmů účastníků řízení, jakož i ochranu cílů inspekce a vyšetřování spojených s daným řízením (viz body 105 a 106 výše).

126    Nicméně v projednávaném případě uvedené obecné a spekulativní úvahy neprokazují skutkově a právně dostačujícím způsobem existenci rozumně předvídatelného rizika konkrétního a skutečného ohrožení zájmů, kterého se dovolává Komise pro účely odůvodnění absolutního odmítnutí přístupu k datům, nadpisům a dalším odkazům na „dokumenty předložené v rámci programu shovívavosti“ uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu, nad rámec pouze důvěrných informací, které mohou obsahovat či odhalovat.

127    Takové odmítnutí v konečném důsledku směřuje k tomu, aby byla zbavena obsahu zásada, podle které výjimky z práva na přístup k dokumentům musí být vykládány a uplatňovány restriktivně, aby bylo zajištěno, že všechny dokumenty či výňatky z dokumentů, které nespadají pod výjimky stanovené v nařízení č. 1049/2001, mohou být poskytnuty osobám, které požádají o jejich zpřístupnění (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Rada v. Access Info Europe, bod 35 výše, EU:C:2013:671, bod 40), pokud tomu nebrání převažující veřejný zájem.

128    Zatřetí v rozsahu, v němž obě účastnice řízení pro účely zpochybnění a pro účely odůvodnění odmítnutí poskytnout odkazy na „dokumenty předložené v rámci programu shovívavosti“ uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125 vycházejí z rozhodnutí ze dne 7. března 2012, je třeba uvést, že odůvodnění uvedené v daném rozhodnutí a připomenuté Komisí v obhajobě (viz body 106 a 112 výše) neodůvodňuje nic víc než odůvodnění uvedené v napadeném rozhodnutí ohledně obecného a absolutního odmítnutí přístupu, o kterém bylo vůči žalobkyni rozhodnuto v projednávaném případě.

129    Konkrétně, ačkoli rozhodnutí ze dne 7. března 2012 obsahuje úvahy, které by mohly odůvodnit úplné zamítnutí přístupu k odkazům na určité druhy „dokumentů předložených v rámci programu shovívavosti“ zařazeným na seznam položek tvořících obsah spisu, jako jsou odkazy na „prohlášení“ předaná Komisi podniky, které požádaly o prospěch z jejího programu shovívavosti (v tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Mazák přednesené dne 16. prosince 2010 ve věci Pfleiderer, bod 118 výše, EU:C:2010:782, body 44 a 47), neodůvodňuje zamítnutí, které zahrnuje odkazy na všechny uvedené dokumenty.

130    Ze spisu mimoto plyne, že žalobkyně v okamžiku podání první žádosti ke Komisi (dne 16. února 2012), i v okamžiku, kdy uvedený orgán ve věci s konečnou platností rozhodl (dne 29. října 2013), disponovala pouze nedůvěrným prozatímním zněním rozhodnutí Automobilové sklo.

131    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ačkoli Komise uvedené rozhodnutí přijala dne 12. listopadu 2008, k uvedenému dni zveřejnila pouze nedůvěrné prozatímní znění, které žalobkyně přiložila k žalobě. Teprve v období od prosince 2011 do srpna 2012 totiž generální ředitelství „Hospodářská soutěž“ a úředník pro slyšení Komise rozhodli o obsahu nedůvěrného konečného znění uvedeného rozhodnutí, prostřednictvím řady aktů, z nichž ty poslední byly od té doby předmětem dvou žalob na neplatnost podaných k Tribunálu (věci T‑462/12, Pilkington Group v. Komise, a T‑465/12, AGC Glass Europe a další v. Komise) a jednoho návrhu na nařízení předběžného opatření, na jejichž základě bylo vydáno usnesení předsedy Tribunálu (usnesení ze dne 11. března 2013, Pilkington Group v. Komise, T‑462/12 R, Sb. rozh., EU:T:2013:119), poté na základě kasačního opravného prostředku usnesení místopředsedy Soudního dvora [usnesení ze dne 10. září 2013, Komise v. Pilkington Group, C‑278/13 P(R), Sb. rozh., EU:C:2013:558], jak Komise připomíná v obhajobě. Nicméně s ohledem na uvedená soudní řízení nebylo nedůvěrné konečné znění rozhodnutí Automobilové sklo v okamžiku, kdy Komise zpracovávala dvě žádosti žalobkyně, dosud zveřejněno, a nebylo zveřejněno ani v době, kdy žalobkyně podala projednávanou žalobu.

132    Nedůvěrné prozatímní znění rozhodnutí Automobilové sklo přitom žalobkyni neumožňuje přesně identifikovat „dokumenty předložené v rámci programu shovívavosti“ uvedené ve spisu ve věci COMP/39.125. Ačkoli uvádí informace uvedené v daných dokumentech, informace umožňující prokázat spojení mezi uvedenými informacemi a dokumentem či dokumenty, ze kterých byly vyňaty, a individuálně je identifikovat, byly velmi široce vyškrtány.

133    Za těchto podmínek není možné mít za to, že by obecné a absolutní odmítnutí přístupu provedené napadeným rozhodnutím mohlo být odůvodněno úvahami vznesenými službami Komise v rozhodnutí ze dne 7. března 2012, podle kterých:

„Komise za účelem vyhovění legitimnímu zájmu spojenému s transparentností svých správních řízení a zájmu zachovat přitažlivost programu shovívavosti zveřejňuje nedůvěrné znění svých konečných rozhodnutí, ve kterém identifikuje všechny účastníky kartelové dohody a odhaluje skutkovou podstatu tohoto porušení pravidel hospodářské soutěže.

Z důvodů, které budou uvedeny dále, informace týkající se korespondence s účastníky řízení, kteří požádali o prospěch z programu shovívavosti, […] které jsou uvedeny v seznamu položek tvořících obsah spisu, a které nebyly k dnešnímu dni dosud zpřístupněny prostřednictvím zveřejněného rozhodnutí […] spadají [pod výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážka nařízení č. 1049/2001].

[…]

Za uvedených podmínek by poskytnutí informací o dopisech zaslaných v rámci programu shovívavosti, kromě dopisů uvedených ve veřejném znění rozhodnutí [Automobilové sklo], […] ohrozilo ochranu obchodních zájmů.

[…]

V prozatímním veřejném znění rozhodnutí [Automobilové sklo] již Komise poskytla určité informace převzaté v seznamu položek tvořících obsah spisu (zejména totožnost podniků, které požádaly o prospěch z programu shovívavosti a datum rozhodnutí, kterým bylo jejich žádosti vyhověno). Předtím Komise zvážila význam takového poskytnutí a negativní důsledky, které by mohlo mít na účinné provádění programu shovívavosti (a tudíž na uplatňování článku 101 SFEU). Všechny ostatní zmínky týkající se tohoto druhu korespondence byly naproti tomu z připojeného seznamu položek tvořících obsah spisu vyškrtnuty, protože přesnější identifikace [dotčených] dokumentů by mohla ohrozit jednak ‚cíle vyšetřování Komise‘ a jednak ‚obchodní zájmy‘ účastníků řízení (bod 1.1 předposlední a poslední pododstavec, bod 1.2 poslední pododstavec, a bod 1.3 předposlední pododstavec rozhodnutí ze dne 7. března 2012).“

134    Naopak v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí a rozhodnutí ze dne 7. března 2012, prostřednictvím odkazu na nedůvěrné prozatímní znění rozhodnutí Automobilové sklo, v praxi znemožňují, či přinejmenším nadměrně ztěžují jakoukoli identifikaci „dokumentů předložených v rámci programu shovívavosti“ zanesených na seznam položek tvořících obsah spisu požadovaný žalobkyní, na rozdíl od zacházení vyhrazeného ostatním odkazům na jiné spisové dokumenty (viz body 75, 104 a 114 výše), neumožňují žalobkyni ani vytvořit si názor ohledně případné nezbytnosti uvedenými dokumenty disponovat pro účely podložení její žaloby na náhradu škody před Landgericht Düsseldorf, a tím spíš vyhledat důvody takovou potřebu odůvodňující. Přitom právě dodržením takového požadavku podmiňuje judikatura nejen zpřístupnění uvedených dokumentů a jejich předložení soudu v rámci žalob na náhradu škody podaných k vnitrostátnímu soudu (viz bod 69 výše), ale rovněž uznání Komisí převažujícího veřejného zájmu v případě, kdy je jí podána žádost na základě nařízení č. 1049/2001 (viz bod 70 výše). Napadené rozhodnutí tím v praxi žalobkyni brání v účinném výkonu práva na náhradu škody, které jí náleží.

135    Začtvrté a navíc v rozsahu, v němž Komise na jednání uvedla, že je v každém případě nezbytné chránit její program shovívavosti a k němu se vztahující dokumenty s ohledem na zásadní roli, kterou má v rámci odhalování porušování pravidel hospodářské soutěže a kterou uznává směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. L 349, s. 1), je třeba v tomto ohledu provést dvě konstatování. Na jedné straně judikatura uznává hodnotu takového programu, ale zároveň zdůrazňuje, že veřejný zájem spojený se zachováním jeho účinnosti nelze považovat za obecně a absolutně převažující nad jinými dotčenými veřejnými a soukromými zájmy, které jsou rovněž hodny ochrany a musí s ním být případ od případu uvedeny do souladu (viz body 118 až 123 výše). Na druhé straně bod 20 odůvodnění a čl. 6 odst. 2 směrnice 2014/104 výslovně uvádí, že uvedeným aktem nejsou dotčena pravidla a postupy pro přístup veřejnosti k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001, jak sama Komise zdůraznila v duplice (viz bod 58 výše).

136    Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že napadené rozhodnutí není právně dostačujícím způsobem odůvodněno v rozsahu, v jakém uvádí, že je třeba mít obecně, úplně a absolutně za to, že umožnění žalobkyni přístupu k odkazům na „dokumenty předložené v rámci programu shovívavosti“ uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125 by poškodilo zájmy chráněné výjimkami stanovenými v čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážce nařízení č. 1049/2001.

b)     K odmítnutí přístupu k informacím týkajícím se totožnosti fyzických osob

137    V bodě 5.2 napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že žalobkyni nelze poskytnout informace týkající se totožnosti fyzických osob uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu. Tento závěr odůvodnila především tím, že uvedené informace představují osobní údaje ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 a čl. 2 písm. a) a čl. 8 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102). Dále měla Komise v podstatě za to, že jednak žalobkyně neprokázala důvody, proč bylo nezbytné jí uvedené údaje poskytnout, a jednak existovaly důvody domnívat se, že jejich poskytnutí by vedlo k poškození legitimních zájmů osob, kterých se údaje týkaly.

138    V tomto ohledu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 stanoví, že orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle unijních právních předpisů o ochraně osobních údajů.

139    Uvedené ustanovení, které zavádí specifický a zesílený systém ochrany osob, jejichž osobní údaje mohou být případně zpřístupňovány veřejnosti, požaduje, aby případný zásah do jejich soukromí a osobní integrity byl vždy přezkoumán a posouzen v souladu zejména s nařízením č. 45/2001 (rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Bavarian Lager, C‑28/08 P, Sb. rozh., EU:C:2010:378, body 59 a 60).

140    Článek 2 nařízení č. 45/2001 stanoví, že osobními údaji se rozumí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné osobě a zpracováním osobních údajů jakýkoli úkon s osobními údaji, zejména jejich vyhledávání a sdělení prostřednictvím přenosu, šíření nebo jakékoli jiné zpřístupnění.

141    Článek 8 písm. b) nařízení č. 45/2001 konkrétně stanoví, že osobní údaje lze předávat příjemcům, pouze pokud příjemce prokáže nezbytnost předání údajů a není důvod se domnívat, že mohou být poškozeny právní zájmy subjektu údajů. Uvedené ustanovení se vztahuje na všechny žádosti založené na nařízení č. 1049/2001 usilující o přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje (rozsudky Komise v. Bavarian Lager, bod 139 výše, EU:C:2010:378, bod 63, a ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise, C‑127/13 P, Sb. rozh., EU:C:2014:2250, bod 101).

142    V projednávaném případě žalobkyně nezpochybňuje zjištění Komise, podle kterého informace týkající se totožnosti určitých fyzických osob uvedené v seznamu položek tvořících obsah spisu představují osobní údaje. Nezpochybňuje ani to, že její žádost usiluje o poskytnutí uvedených informací, což představuje zpracování osobních údajů. Kritizuje výhradně odůvodnění, které Komise uvedla, když jí informace odmítla poskytnout, a v podstatě Komisi vytýká, že k takovému závěru dospěla na základě obecné úvahy týkající se ochrany soukromí, místo aby podrobně vysvětlila jednotlivé důvody, proč jí jednotlivé údaje nemohou být poskytnuty.

143    Komise však právem požadovala, zaprvé aby žalobkyně prokázala nezbytnost předání dotčených osobních údajů v souladu s čl. 8 písm. b) nařízení č. 45/2001. Pokud totiž osoba, která požaduje přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje, nepředloží žádné výslovné a legitimní odůvodnění ani žádný přesvědčivý argument prokazující nutnost předání takových údajů, Komise nemůže dotčené zájmy vyvážit (v tomto smyslu viz rozsudky Komise v. Bavarian Lager, bod 139 výše, EU:C:2010:378, body 77 a 78, a Strack v. Komise, bod 141 výše, EU:C:2014:2250, bod 107).

144    Komise mohla s ohledem na argumenty konkrétně předložené žalobkyní mít zadruhé za to, že taková nezbytnost nebyla v projednávané věci prokázána.

145    Z napadeného rozhodnutí totiž plyne, že žalobkyně odůvodnila nezbytnost předání dotčených údajů skutečností, že „poskytnuté informace týkající se jmen fyzických osob […] byly příliš omezené, takže [žalobkyni] neumožnily výkon jejích práv“. Žalobkyně v žalobě toto konstatování Komise nezpochybňuje. Naopak před Tribunálem trvala na tom, zaprvé že „potřebuje uvedené informace“, zadruhé že „jelikož jména dotčených osob nejsou uvedena v seznamu položek tvořících obsah spisu, její právo na přístup je tím zásadně oslabeno, protože je to jediný způsob, jak může identifikovat důležité dokumenty“, a zatřetí že „[i] za předpokladu, že by musela prokázat nezbytnost uvést jména fyzických osob (quod non […]), byla tato podmínka v každém případě splněna“ v rozsahu, v němž „dostačujícím způsobem prokázala, že potřebuje uvedené informace k získání náhrady škody, která jí byla způsobena“.

146    Vzhledem k odůvodnění, které bylo v tomto bodě obecné a abstraktní, mohla Komise mít obecně za to, že „není žádný důvod, který by odůvodnil zveřejnění [dotčených] údajů,“ a že „nezbytnost předání dotčených osobních údajů […] nebyla prokázána“ (obdobně viz rozsudek Komise v. EnBW, bod 12 výše, EU:C:2014:112, body 105 a 132).

147    Argumenty zpochybňující odmítnutí přístupu k informacím týkajícím se totožnosti fyzických osob tedy musí být zamítnuty.

c)     K odmítnutí přístupu ke jménům třetích podniků

148    V bodě 5.3 napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že jména různých kategorií podniků „činných v odvětví výtahů a schodišť“, nebo podniků, které mají obchodní vztahy s podniky, kterým bylo určeno rozhodnutí Automobilové sklo, nemohou být žalobkyni sdělena, protože odhalení jejich totožnosti, a tedy jejich účasti v řízení, či jejich obchodních vztahů s účastníky řízení, by mohlo poškodit jejich dobré jméno a jejich obchodní zájmy.

149    V tomto ohledu je zjevné, že bez ohledu na typografickou chybu v napadeném rozhodnutí nemohla existovat žádná rozumná pochybnost ohledně skutečnosti, že Komise zamýšlela, jak uvedla v obhajobě, aniž to bylo zpochybněno, učinit odkaz na jména podniků činných nikoli v odvětví výtahů a schodišť, ale v odvětví automobilového skla, kterého se jako jediného týkala věc COMP/39.125. Nelze tedy v tomto ohledu konstatovat jakýkoli nedostatek odůvodnění.

150    Ohledně věci samé je třeba především připomenout, že Komise mohla – aniž se dopustila nesprávného právního posouzení – na základě obecné domněnky – zamítnout první žádost žalobkyně v rozsahu, v němž se týkala dotčené kategorie informací (viz bod 94 výše).

151    Dále je třeba mít za to, že odkazem na „dobré jméno“ a „obchodní zájmy“ různých kategorií dotčených podniků, pro účely odmítnutí poskytnout jejich jména žalobkyni, se Komise v podstatě opřela o obecnou domněnku, podle které by zpřístupnění totožnosti uvedených právnických osob v zásadě porušilo ochranu obchodních zájmů třetích osob zajištěnou v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, jak uvedený orgán připomněl v obhajobě, aniž to bylo zpochybněno.

152    Konečně je třeba konstatovat, že žalobkyně v projednávaném případě platně nezpochybnila použití uvedené obecné domněnky.

153    Na jedné straně totiž trvá na zpochybnění samotné možnosti, aby Komise takovou domněnku použila. Z judikatury citované v bodech 39 a 44 výše přitom plyne, že Komise, která v rámci řízení podle pravidel hospodářské soutěže shromáždí citlivé obchodní informace týkající se strategie nebo činnosti účastníků řízení, jakož i jejich obchodních vztahů se třetími osobami, má právo tak učinit.

154    Na druhé straně žalobkyně tvrdí, že obchodní vztahy, které by mohly být odhaleny zpřístupněním totožnosti právnických osob uvedených na seznamu položek tvořících obsah spisu, jsou starší než pět let, a jsou tedy příliš „staré“, aby mohly být považovány za spadající pod výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001. Takový argument přitom není určující a kromě toho je příliš obecný, aby mohl vyvrátit obecnou domněnku uplatněnou Komisí. V tomto ohledu je pravda, že z judikatury plyne, že skutečnost, že informace, které mohly být považovány za obchodní tajemství nebo za důvěrné, jsou starší než pět let, má za následek, že musí být považovány za zastaralé, ledaže by bylo výjimečně prokázáno, že stále představují zásadní znaky obchodního postavení podniku, kterého se týkají (viz usnesení ze dne 22. února 2005, Hynix Semiconductor v. Rada, T‑383/03, Sb. rozh., EU:T:2005:57, bod 60 a citovaná judikatura). Z judikatury tak obecně plyne, že možné negativní důsledky zpřístupnění citlivé obchodní informace jsou tím méně významné, čím je informace starší (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 19. června 1996, NMH Stahlwerke a další v. Komise, T‑134/94, T‑136/94 až T‑138/94, T‑141/94, T‑145/94, T‑147/94, T‑148/94, T‑151/94, T‑156/94 a T‑157/94, EU:T:1996:85, body 24 a 32). To však nevylučuje, že takové informace mohou nadále spadat pod výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, jak plyne z judikatury citované v bodě 63 výše.

155    Argumenty zpochybňující odmítnutí přístupu ke jménům třetích podniků tedy musí být zamítnuty, aniž je třeba přezkoumat, zda je třeba takové údaje považovat za osobní údaje, jak tvrdí Komise v obhajobě, bez ohledu na neexistenci jakékoli úvahy v tomto smyslu v napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí ze dne 7. března 2012, které tento důvod pro zamítnutí uvedlo pouze vůči jménům fyzických osob uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu.

d)     K odmítnutí přístupu k dalším citlivým obchodním informacím

156    V bodě 5.4 napadeného rozhodnutí Komise na jedné straně konstatovala, že seznam položek tvořících obsah spisu obsahuje citlivé obchodní informace včetně jmen výrobců automobilů a odkazů na modely automobilů. Na druhé straně uvedla, že určité podniky, které jsou příjemci rozhodnutí Automobilové sklo, podaly k Tribunálu žaloby na neplatnost týkající se specificky otázky, zda některé z uvedených informací musí být nadále předmětem důvěrného zacházení nebo zda mohou být uvedeny v nedůvěrném konečném znění rozhodnutí Automobilové sklo. Z těchto důvodů dospěla k závěru, že nemůže „v tomto stadiu zpřístupnit informace, které by po vydání rozsudků Tribunálu mohly být nadále důvěrné“.

157    Zaprvé je v tomto ohledu třeba konstatovat, že ačkoli odůvodnění napadeného rozhodnutí je relativně stručné, je nicméně dostatečně přesné, aby žalobkyni umožnilo rozhodnutí pochopit a Tribunálu umožnilo přezkoumat jeho legalitu.

158    Zadruhé ohledně věci samé je třeba konstatovat, že žalobkyně platně nezpochybnila odůvodnění, které Komisi vedlo k závěru, že dotčené informace spadají pod výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001.

159    Na jedné straně se totiž žalobkyně omezuje na tvrzení, že žaloby, které uvádí Komise, se týkají otázky, zda dotčené informace musí být zpřístupněny široké veřejnosti, zatímco její žaloba vznáší otázku, zda musí být poskytnuty osobě, která se považuje za poškozenou v důsledku protiprávního jednání konstatovaného v rozhodnutí Automobilové sklo, a zda mají být dotčené zájmy zváženy v každém z obou případů různými způsoby. Takový argument přitom v podstatě opakuje tvrzení, že převažující veřejný zájem musí převážit nad výjimkou, kterou uplatňuje Komise pro účely odmítnutí přístupu k dotčeným údajům. Neliší se tedy od argumentu uplatněného v této věci podpůrně, jak žalobkyně připouští v žalobě. Bude tedy přezkoumán v uvedeném rámci (viz body 162 a následující dále jen).

160    Na druhé straně je třeba uvést, že tento argument je bezpředmětný v rozsahu, v němž žalobkyně zpochybňuje obecnou domněnku dodatečně uplatněnou službami Komise v rozhodnutí ze dne 7. března 2012 za účelem odmítnutí poskytnout jí dotčené informace. V napadeném rozhodnutí totiž Komise nepoužila takovou obecnou domněnku, podle které by zpřístupnění uvedených informací v zásadě porušilo ochranu obchodních zájmů účastníků řízení, v rozporu s tím, co se tvrdí v obhajobě. Naopak se uvedený orgán spokojil s odmítnutím jejich zpřístupnění „v tomto stadiu“ vzhledem k existenci žalob projednávaných Tribunálem.

161    Argumenty napadající odmítnutí přístupu k dalším citlivým obchodním informacím tedy nelze přijmout.

2.     K převažujícímu veřejnému zájmu, který uplatňuje žalobkyně

162    Žalobkyně tvrdí v rámci argumentace, kterou napadá odmítnutí přístupu k informacím týkajícím se jednak jmen fyzických osob a jednak dalších citlivých obchodních informací, že Komise nesprávně nezohlednila převažující veřejný zájem spočívající v tom, aby oběti protisoutěžních praktik mohly uplatnit své právo na náhradu škody, a neupřednostnila tento převažující veřejný zájem nad zájmy chráněnými výjimkami uplatněnými v napadeném rozhodnutí za účelem odmítnutí poskytnout jí uvedené informace, ačkoli byly nezbytné k tomu, aby mohla účinně uplatnit své právo na náhradu škody.

163    V tomto ohledu vyplývá z judikatury citované v bodech 66 až 70 výše, že takové obecné úvahy nemohou samy o sobě převládnout nad důvody pro odmítnutí přístupu ke spisovým dokumentům v řízení podle pravidel hospodářské soutěže. Je tedy na každé osobě, která chce obdržet náhradu škody utrpěné z důvodu porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, aby prokázala, že je pro ni nezbytné nahlédnout do některého z uvedených dokumentů, aby Komise mohla případ od případu provést zvážení dotčených zájmů. Pokud taková nezbytnost není prokázána, nemůže zájem na získání náhrady škody způsobené porušení unijních pravidel hospodářské soutěže představovat převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

164    V projednávané věci žalobkyně obecně a abstraktně tvrdí, že je nezbytné jí poskytnout všechna jména fyzických osob uvedená v seznamu položek tvořících obsah spisu a všechny obchodní informace uvedené v daném dokumentu, aby mohla uplatnit právo na náhradu škody.

165    Naopak v rámci této žaloby netvrdí, že uplatnila v žádosti a v potvrzující žádosti dříve podané ke Komisi, konkrétní skutečnosti, které by mohly potvrdit nezbytnost získat takovou informaci či takové informace, například upřesněním argumentů týkajících se skutkového stavu či specifickým právním odůvodněním, že jí získání takového dokumentu mohlo podpořit před vnitrostátním soudem, který rozhoduje o jejích návrhových žádáních.

166    Za těchto okolností musí být argumenty vycházející z existence převažujícího veřejného zájmu v projednávané věci zamítnuty, jak správně uvádí Komise.

167    S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba vyhovět žalobním důvodům v rozsahu, v němž se týkají odmítnutí poskytnout žalobkyni přístup k odkazům na „dokumenty předložené v rámci programu shovívavosti“ uvedeným v seznamu položek tvořících obsah spisu ve věci COMP/39.125, a ve zbývající části je zamítnout.

168    V důsledku toho je třeba v tomto rozsahu zrušit napadené rozhodnutí.

 K nákladům řízení

169    Článek 134 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Mimoto čl. 138 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že Tribunál může rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v odstavcích 1 a 2.

170    Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě žalobkyně i Komise měly ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každá z nich vlastní náklady řízení. Kromě toho společnost SGSD ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Komise Gestdem 2012/817 a 2012/3021 ze dne 29. října 2013, jimiž byly zamítnuty dvě žádosti o přístup k spisovým dokumentům ve věci COMP/39.125 (Automobilové sklo), se zrušuje v rozsahu, v němž odpírá společnosti Axa Versicherung AG přístup k odkazům na „dokumenty předložené v rámci programu shovívavosti“ uvedeným v seznamu položek tvořících obsah uvedeného spisu.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Společnost Axa Versicherung a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

4)      Společnost Saint-Gobain Sekurit Deutschland GmbH & Co. KG ponese vlastní náklady řízení.

Papasavvas Forwood Bieliūnas

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2015.

Podpisy.

* Jednací jazyk: němčina.