ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

12. července 2018 (*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Evropský trh se silovými kabely – Rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání, které je v rozporu s článkem 101 SFEU – Jediné a trvající protiprávní jednání – Protiprávnost rozhodnutí o provedení kontroly – Přiměřená lhůta – Zásada řádné správy – Zásada osobní odpovědnosti – Společná a nerozdílná odpovědnost za zaplacení pokuty – Dostatečný důkaz o protiprávním jednání – Doba trvání protiprávního jednání – Pokuty – Přiměřenost – Rovné zacházení – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci“

Ve věci T‑475/14,

Prysmian SpA, se sídlem v Miláně (Itálie),

Prysmian Cavi e Sistemi Srl, se sídlem v Miláně,

zastoupené C. Tesaurem, F. Russem, L. Armatim a M. C. Toniolo, advokáty,

žalobkyně,

podporované

The Goldman Sachs Group, Inc., se sídlem v New Yorku, New York (Spojené státy), zastoupenou W. Deselaersem, J. Koponenem a A. Mangiaracina, advokáty,

vedlejší účastnicí,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené C. Giolitem, L. Malferrarim, P. Rossim a H. van Vlietem, poté C. Giolitem, P. Rossim a H. van Vlietem, jako zmocněnci, ve spolupráci s S. Kingston, barrister,

žalované,

podporované

Pirelli & C. SpA, se sídlem v Miláně, zastoupenou M. Siragusou, G. Rizzou, P. Ferrarim, F. Moretti a A. Fava, advokáty,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU, který zní zaprvé na zrušení rozhodnutí Komise C(2014) 2139 final ze dne 2. dubna 2014 v řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o EHP (věc AT.39610 – Silové kabely) v rozsahu, v němž se týká žalobkyň, a zadruhé na snížení částky pokut, které jim byly uloženy,

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení A. M. Collins, předseda, M. Kančeva (zpravodajka) a R. Barents, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. března 2017,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

 Žalobkyně a dotčené odvětví

1        Žalobkyně, Prysmian S.p.A. a Prysmian Cavi e Sistemi Srl (dále jen „PrysmianCS“), jsou dvě italské společnosti, které společně tvořily skupinu Prysmian. Druhá z nich, jejímž 100% vlastníkem je první společnost, je světovým hráčem v odvětví podzemních a podmořských silových kabelů. PrysmianCS byla v období od 18. února 1999 do 28. července 2005 vlastněna společností Pirelli & C. SpA (dále jen „Pirelli“), dříve Pirelli SpA, nejprve ve spojení s dalšími činnostmi v rámci Pirelli Cavi e Sistemi SpA (dále jen „PirelliCS“), a poté po rozdělení této společnosti byla vlastněna jako samostatná společnost Pirelli Cavi e Sistemi Energia SpA (dále jen „PirelliCSE“). V červenci 2005 byla jako PirelliCSE prodána dceřiné společnosti The Goldman Sachs Group, Inc. (dále jen „Goldman Sachs“), přičemž se z ní nejprve stala Prysmian Cavi e Sistemi Energia Srl (dále jen « PrysmianCSE ») a nakonec PrysmianCS.

2        Podmořské silové kabely jsou používány pro dopravu a distribuci elektřiny pod vodou a podzemní silové kabely jsou používány pro dopravu a distribuci elektřiny pod zemí. Silové kabely se dělí do tří kategorií: kabely nízkého napětí, kabely středně vysokého napětí a kabely vysokého a velmi vysokého napětí. Silové kabely vysokého a velmi vysokého napětí jsou ve většině případů prodávány jako součást projektů. Tyto projekty jsou kombinací silového kabelu a vybavení, zařízení a dalších nezbytných služeb. Silové kabely vysokého a velmi vysokého napětí jsou v celém světě prodávány velkým vnitrostátním provozovatelům sítí a dalším elektroenergetickým podnikům převážně v rámci veřejných zakázek.

 Správní řízení

3        Dopisem ze dne 17. října 2008 poskytla švédská společnost ABB AB Komisi Evropských společenství řadu prohlášení a dokumentů týkajících se restriktivních obchodních praktik v odvětví výroby a dodávek podzemních a podmořských silových kabelů. Tato prohlášení a dokumenty byly předloženy v rámci žádosti o poskytnutí ochrany před pokutami ve smyslu oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2006, C 298, s. 17, dále jen „oznámení o shovívavosti“).

4        Od 28. ledna do 3. února 2009 provedla Komise v návaznosti na prohlášení ABB kontroly v prostorách Prysmian a PrysmianCSE a v prostorách dalších dotčených evropských společností, a sice Nexans SA a Nexans France SAS.

5        Dne 2. února 2009 podaly japonské společnosti Sumitomo Electric Industries Ltd, Hitachi Cable Ltd a J-Power Systems Corp. společnou žádost o poskytnutí ochrany před pokutami podle bodu 14 oznámení o shovívavosti nebo, podpůrně, o snížení její částky podle bodu 27 tohoto oznámení. Následně poskytly Komisi další ústní prohlášení a předaly jí další dokumenty.

6        V průběhu šetření zaslala Komise podnikům z odvětví výroby a dodávek podzemních a podvodních silových kabelů několik žádostí o informace podle článku 18 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) a podle bodu 12 oznámení o shovívavosti.

7        Dne 30. června 2011 zahájila Komise řízení a přijala oznámení námitek týkající se následujících právnických osob: Nexans France, Nexans, Pirelli, Goldman Sachs, Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable, J-Power Systems, Furukawa Electric Co. Ltd, Fujikura Ltd, Viscas Corp., SWCC Showa Holdings Co. Ltd, Mitsubishi Cable Industries Ltd, Exsym Corp., ABB, ABB Ltd, Brugg Kabel AG, Kabelwerke Brugg AG Holding, nkt cables GmbH, NKT Holding A/S, Silec Cable SAS, Grupo General Cable Sistemas, SA, Safran SA, General Cable Corp., LS Cable & System Ltd, Taihan Electric Wire Co. Ltd a žalobkyň.

8        Od 11. do 18. června 2012 se všechny společnosti, kterým bylo oznámení námitek určeno, s výjimkou společnosti Furukawa Electric, zúčastnily správního řízení u Komise.

9        V rozsudcích ze dne 14. listopadu 2012, Nexans France a Nexans v. Komise (T‑135/09, EU:T:2012:596), a ze dne 14. listopadu 2012, Prysmian a Prysmian Cavi e Sistemi Energia v. Komise (T‑140/09, nezveřejněný, EU:T:2012:597), Tribunál částečně zrušil rozhodnutí o provedení kontroly určená společnostem Nexans a Nexans France a společnostem Prysmian a PrysmianCSE v rozsahu, v němž se týkala jiných silových kabelů než podmořských a podzemních kabelů vysokého napětí a materiálu souvisejícího s těmito jinými kabely, a ve zbývající části žalobu zamítl. Dne 24. ledna 2013 podaly Nexans a Nexans France kasační opravný prostředek proti prvnímu z těchto rozsudků. Rozsudkem ze dne 25. června 2014, Nexans a Nexans France v. Komise (C‑37/13 P, EU:C:2014:2030), Soudní dvůr tento kasační opravný prostředek zamítl.

10      Dne 2. dubna 2014 přijala Komise rozhodnutí C(2014) 2139 final o řízení podle článku 101 [SFEU] a článku 53 Dohody o [EHP] (věc AT.39610 – Silové kabely) (dále jen „napadené rozhodnutí“).

 Napadené rozhodnutí

 Dotčené protiprávní jednání

11      Článek 1 napadeného rozhodnutí stanoví, že se několik podniků zúčastnilo v jednotlivých obdobích jediného a trvajícího protiprávního jednání v rozporu s článkem 101 SFEU v odvětví „podzemních nebo podmořských silových kabelů (velmi) vysokého napětí“. Komise v podstatě konstatovala, že od února 1999 až do konce ledna 2009 se hlavní evropští, japonští a jihokorejští výrobci podmořských a podzemních silových kabelů zúčastnili řady mnohostranných a dvoustranných schůzek a kontaktů s cílem omezit hospodářskou soutěž v oblasti projektů týkajících se podzemních a podmořských silových kabelů (velmi) vysokého napětí na určitých územích prostřednictvím dohody o rozdělení trhů a zákazníků, čímž narušili běžný průběh hospodářské soutěže (body 10 až 13 a 66 odůvodnění uvedeného rozhodnutí).

12      V napadeném rozhodnutí měla Komise za to, že kartelová dohoda má dvě hlavní konfigurace, jež tvoří složený celek. Přesněji řečeno, podle Komise sestával kartel ze dvou částí, a sice:

–        z „kartelové konfigurace A/R“, jež sdružovala evropské podniky zpravidla označované jako „členové R“, japonské podniky označované jako „členové A“, a konečně jihokorejské podniky označované jako „členové K“. Uvedená konfigurace umožňovala dosáhnout cíle rozdělit si území a zákazníky mezi evropské, japonské a jihokorejské výrobce. Toto rozdělení se uskutečňovalo podle dohody o „domovském území“, podle níž se japonští a jihokorejští výrobci zdrželi konkurenčních projektů na „domovském území“ evropských výrobců, přičemž evropští výrobci se zavázali zůstat mimo trhy Japonska a Jižní Koreje. K výše uvedenému rozdělení se připojilo ještě rozdělení projektů na „územích vývozu“, a sice zbytek světa s výjimkou zejména Spojených států po určitou dobu dodržoval „kvótu 60/40“, což znamenalo, že 60 % projektů bylo vyhrazeno pro evropské výrobce a zbývajících 40 % pro asijské výrobce;

–        z „evropské kartelové konfigurace“, která spočívala v rozdělení si území a zákazníků evropskými výrobci, pokud jde o projekty realizované uvnitř evropského „domovského území“ nebo přidělené evropským výrobcům (viz bod 3.3 napadeného rozhodnutí a zejména body 73 a 74 odůvodnění tohoto rozhodnutí).

13      Komise konstatovala, že účastníci kartelové dohody stanovili povinnost sdělovat údaje, aby bylo možné sledovat dohody o rozdělení (body 94 až 106 a 111 až 115 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Komise vzala v úvahu odlišnost účasti jednotlivých účastníků kartelové dohody na jejím provádění a rozdělila je do tří skupin. Nejdříve Komise vymezila hlavní účastníky kartelové dohody, ke kterým patřily evropské podniky: Nexans France a dceřiné společnosti Pirelli, které se následně účastnily kartelové dohody, a PrysmianCSE; a japonské podniky: Furukawa Electric, Fujikura a jejich společný podnik Viscas, a Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable a jejich společný podnik J-Power Systems (body 545 až 561 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Dále Komise odlišila skupinu podniků, které sice nebyly součástí hlavní skupiny, přesto však nemohly být považovány za okrajové účastníky kartelové dohody, a zařadila do této skupiny ABB, Exsym, Brugg Kabel a subjekt zřízený Sagem SA, Safran a Silec Cable (body 562 až 575 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Konečně měla Komise za to, že Mitsubishi Cable Industries, SWCC Showa Holdings, LS Cable & System, Taihan Electric Wire a nkt cables se kartelové dohody účastnily okrajově (body 576 až 594 odůvodnění tohoto rozhodnutí).

 Odpovědnost žalobkyň

15      O odpovědnosti žalobkyň bylo rozhodnuto z důvodu přímé účasti společnosti PrysmianCS na kartelové dohodě v období od 18. února 1999 do 28. ledna 2009 a z důvodu výkonu rozhodujícího vlivu ze strany Prysmian na chování společnosti PrysmianCS v období od 29. července 2005 do 28. ledna 2009 (body 782 až 785 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

 Uložené pokuty

16      Článek 2 písm. f) a g) napadeného rozhodnutí ukládá pokutu ve výši 37 303 000 eur společnosti PrysmianCS „společně a nerozdílně“ se společnostmi Prysmian a Goldman Sachs a pokutu ve výši 67 310 000 eur společnosti PrysmianCS „společně a nerozdílně“ se společností Pirelli.

17      Pro účely výpočtu částky pokut použila Komise ustanovení čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 a metodologii uvedenou v pokynech pro výpočet pokut uložených na základě uvedeného článku (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „pokyny pro výpočet pokut z roku 2006“).

18      Pokud jde na prvním místě o základní částku pokut, Komise poté, co určila přiměřenou hodnotu tržeb podle bodu 18 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 (body 963 až 994 odůvodnění napadeného rozhodnutí), stanovila podíl této hodnoty tržeb odrážející závažnost protiprávního jednání podle bodů 22 a 23 uvedených pokynů. V tomto ohledu měla Komise za to, že protiprávní jednání bylo z povahy samé jedním z nejzávažnějších omezení hospodářské soutěže, což odůvodňovalo sazbu za závažnost ve výši 15 %. Komise rovněž uplatnila zvýšení koeficientu závažnosti o 2 % u všech dotčených společností vzhledem ke kumulovanému tržnímu podílu a téměř celosvětovému zeměpisnému rozsahu kartelové dohody pokrývající především celé území Evropského hospodářského prostoru (EHP). Komise kromě toho měla zejména za to, že chování evropských podniků bylo pro hospodářskou soutěž škodlivější než chování ostatních podniků, jelikož kromě jejich účasti na „kartelové konfiguraci A/R“ si evropské podniky mezi sebou rozdělily projekty se silovými kabely v rámci „evropské konfigurace kartelové dohody“. Z tohoto důvodu stanovila Komise podíl hodnoty tržeb, které je třeba zohlednit z titulu závažnosti protiprávního jednání, na 19 % pro evropské podniky a na 17 % pro ostatní podniky (body 997 až 1010 odůvodnění uvedeného rozhodnutí).

19      Co se týče násobícího koeficientu týkajícího se doby trvání protiprávního jednání, stanovila Komise v případě PrysmianCS koeficient 9,91 pro období od 18. února 1999 do 28. ledna 2009; a v případě Prysmian koeficient 3,5 pro období od 29. července 2005 do 28. ledna 2009. Komise kromě toho započetla v případě společnosti PrysmianCS do základní částky pokuty dodatečnou částku, a sice vstupní poplatek ve výši 19 % hodnoty tržeb. Takto určená uvedená částka činila 104 613 000 eur (body 1011 až 1016 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

20      Pokud jde na druhém místě o úpravu základní částky pokut, Komise nezjistila přitěžující okolnosti, které by mohly mít vliv na základní částku pokuty stanovenou každému z účastníků kartelové dohody, s výjimkou společnosti ABB. Naproti tomu, pokud jde o polehčující okolnosti, Komise se rozhodla, že zohlední v částce pokut úlohu jednotlivých podniků v rámci provádění kartelové dohody. Komise tak o 10 % snížila základní částku pokuty uložené podnikům, které se zapojily do protiprávního jednání v malé míře, a o 5 % základní částku pokuty uložené podnikům, jejichž účast v kartelové dohodě byla průměrná. Komise kromě toho společnostem Mitsubishi Cable Industries a SWCC Showa Holdings poskytla za období před vytvořením společnosti Exsym a společnostem LS Cable & System a Taihan Electric Wire další snížení o 1 % proto, že nevěděly o některých aspektech jediného a trvajícího protiprávního jednání, a z důvodu nedostatku odpovědnosti za toto protiprávní jednání. Naproti tomu žádné snížení základní částky pokuty nebylo uděleno podnikům patřícím mezi hlavní účastníky kartelové dohody, včetně žalobkyň (body 1017 až 1020 a 1033 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise kromě toho poskytla na základě pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 dodatečné snížení ve výši 3 % z částky pokuty uložené společnosti Mitsubishi Cable Industries za její účinnou spolupráci mimo rámec oznámení o shovívavosti (bod 1041 odůvodnění uvedeného rozhodnutí).

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

21      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. června 2014 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

22      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. října 2014 podala Pirelli návrh na vstup do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise a podáním došlým dne 4. listopadu 2014 podala Goldman Sachs návrh na vstup do řízení v projednávané věci jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyň.

23      Dvěma usneseními ze dne 25. června 2015 přijal předseda osmého senátu Tribunálu (dřívější složení) návrh společností Pirelli a Goldman Sachs na vstup do řízení v projednávané věci.

24      Dne 24. září 2015 předložily Pirelli a Goldman Sachs své spisy vedlejšího účastníka. Komise předložila svá vyjádření ke spisům vedlejších účastníků společností Pirelli a Goldman Sachs prostřednictvím spisů došlých kanceláři Tribunálu dne 27. listopadu 2015. Dne 30. listopadu 2015 žalobkyně rovněž předložily vyjádření ke spisům vedlejších účastníků, společností Pirelli a Goldman Sachs.

25      Usnesením ze dne 14. září 2016 předseda osmého senátu Tribunálu vyhověl žádosti o důvěrné zacházení, kterou podala Komise ve dnech 10. a 23. prosince 2014 ve vztahu k žalobkyním. Naproti tomu předseda osmého senátu Tribunálu zamítl žádosti o důvěrné zacházení podané žalobkyněmi dne 7. ledna 2015 ohledně Pirelli a dne 8. prosince 2015 ohledně Goldman Sachs v rozsahu, v němž byly zpochybněny posledně uvedenými společnostmi.

26      V rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 89 jeho jednacího řádu položil Tribunál (osmý senát) účastnicím řízení písemné otázky. Účastnice řízení na tyto otázky odpověděly ve stanovené lhůtě.

27      Při změně složení senátů Tribunálu byla na základě čl. 27 odst. 5 jednacího řádu Tribunálu soudkyně zpravodajka přidělena k osmému senátu Tribunálu (nové složení), kterému byla tudíž přidělena tato věc.

28      V rámci organizačních procesních opatření upravených v článku 89 jeho jednacího řádu vyzval Tribunál (osmý senát) Komisi k předložení dokumentů. Komise předložila některé z požadovaných dokumentů a požádala o přijetí opatření k provedení důkazů, aby mohla poskytnout další dokumenty, o jejichž předložení žádal Tribunál, a sice přepis ústních prohlášení, která přednesla společnost ABB v rámci její žádosti o ochranu před pokutami, a společnost J-Power Systems v rámci její společné žádosti o ochranu před pokutami podané se společnostmi Sumitomo Electric Industries a Hitachi Cable. Usneseními ze dne 9. února a 2. března 2017 přijal předseda osmého senátu Tribunálu důkazní opatření směřující k tomu, aby Komise předložila dotčené přepisy prohlášení. Komise tomuto důkaznímu opatření vyhověla dne 20. února a 9. března 2017.

29      Na návrh soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál (osmý senát) o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 20. března 2017.

30      Žalobkyně, podporované Goldman Sachs, navrhují, aby Tribunál:

–        primárně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká;

–        podpůrně,

–        zrušil čl. 1 odst. 5 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise konstatuje účast PrysmianCS na výše uvedeném protiprávním jednání v období od 18. února 1999 do 27. listopadu 2001;

–        zrušil čl. 2 písm. f) a g) napadeného rozhodnutí, kterým se stanoví výše pokut uložených „společně a nerozdílně“ Goldman Sachs a žalobkyním, a dále PrysmianCS a Pirelli;

–        snížil částku pokut, které jim byly uloženy;

–        zrušil přílohy I a II v rozsahu, v němž se týkají pana R.;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

31      Komise, podporovaná Pirelli, navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

32      Žalobkyně v rámci žaloby vznášejí jak návrhová žádání směřující k částečnému zrušení napadeného rozhodnutí, tak návrhová žádání směřující ke snížení částky pokut, které jim byly uloženy.

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

33      Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí uplatňují žalobkyně devět žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z protiprávnosti kontrol provedených Komisí; druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady přiměřené lhůty v řízeních ve věcech hospodářské soutěže; třetí žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy; čtvrtý žalobní důvod vychází z nesprávného přičtení odpovědnosti PrysmianCS za období před 27. listopadem 2001; pátý žalobní důvod vychází z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž Komise neurčila podíly solidárních spoludlužníků v rámci jejich vzájemných vztahů; šestý žalobní důvod vychází z nedostatku důkazů o porušení článku 101 SFEU; sedmý žalobní důvod vychází z nesprávného určení doby trvání protiprávního jednání; osmý žalobní důvod vychází z porušení čl. 23 odst. 2 uvedeného nařízení, pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 a zásad rovného zacházení a proporcionality, pokud jde o výpočet uložených pokut; a devátý žalobní důvod vychází z nesprávného skutkového zjištění, které vedlo k zařazení pana R. na seznam osob, kterých se týká napadené rozhodnutí.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z protiprávnosti kontrol provedených Komisí

34      Žalobkyně tvrdí, že opatření přijatá Komisí během kontroly provedené bez předchozího upozornění, kterými se musely řídit ve dnech 28. až 30. ledna 2009 na základě rozhodnutí ze dne 9. ledna 2009 (dále jen „rozhodnutí o provedení kontroly“), jsou protiprávní zejména z důvodu pořízení přesných kopií pevných disků některých přenosných počítačů tří zaměstnanců. Žalobkyně v podstatě tvrdí, že informace získané z uvedených přesných kopií neměly být připuštěny v rámci správního řízení ani neměly být zohledněny v napadeném rozhodnutí.

35      Žalobkyně uvádějí, že Komise tím, že pořídila kopie všech dokumentů nacházejících se na počítačích zaměstnanců Prysmian, aniž znala povahu či relevantnost těchto dokumentů, překročila pravomoci, které jí svěřuje čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003, a porušila podmínky rozhodnutí o provedení kontroly, když překročila jeho zeměpisný rozsah a časovou působnost. Uvedené nařízení podle názoru žalobkyň vyžaduje, aby každé opatření přijaté Komisí v rámci kontroly probíhalo v místě kontroly, na místě uvedeném v tomto rozhodnutí – v projednávaném případě tedy v prostorách žalobkyň v Miláně (Itálie), a nikoli v prostorách Komise. Žalobkyně dodávají, že takové chování Komise nemůže být odůvodněno ustanoveními obsaženými ve vysvětlivkách k rozhodnutí o provedení kontroly, které žalobkyně obdržely ohledně prováděných kontrol na základě čl. 20 odst. 4 tohoto nařízení.

36      Žalobkyně dále tvrdí, že prodloužení kontroly o jeden měsíc jim zabránilo v možnosti vážně posoudit účelnost předložení žádosti o ochranu před pokutami, jelikož během tohoto období nemohly posoudit, jakou významnou přidanou hodnotu lze přinést k důkazům, které již Komise shromáždila.

37      Komise argumenty žalobkyň zpochybňuje.

38      Před podáním odpovědi na argumenty účastnic řízení je třeba se stručně vrátit k průběhu kontroly provedené v prostorách žalobkyň úředníky Komise.

–       K průběhu kontroly

39      Jak vyplývá z popisu skutkových okolností uvedeného v rozsudku ze dne 14. listopadu 2012, Prysmian a Prysmian Cavi e Sistemi Energia v. Komise (T‑140/09, nezveřejněný, EU:T:2012:597), který žalobkyně na jednání nezpochybnily, inspektoři Komise navštívili dne 28. ledna 2009 v doprovodu zástupce Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a trhu, Itálie) prostory žalobkyň v Miláně, aby provedli kontrolu podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003. Tito inspektoři doručili společnosti rozhodnutí o provedení kontroly směřující k „Prysmian […] a všem podnikům, které přímo nebo nepřímo kontroluje, [včetně společnosti PrysmianCS]“, a vysvětlivky k provedení kontroly.

40      Za přítomnosti zástupců a advokátů žalobkyň inspektoři poté zkontrolovali počítače pěti zaměstnanců. Druhý den kontroly, tedy dne 29. ledna 2009, informovali žalobkyně, že kontrola bude trvat déle než původně předpokládané tři dny. Žalobkyně prohlásily, že jsou připraveny buďto umožnit přístup do svých prostor během víkendu, nebo zajistit jejich zapečetění, aby kontrola mohla pokračovat následující týden. Třetí den kontroly, dne 30. ledna 2009, se však inspektoři rozhodli pořídit přesné kopie pevných disků počítačů tří z pěti zaměstnanců, na které se kontrola původně vztahovala, aby na nich obsažené informace přezkoumali v prostorách Komise v Bruselu (Belgie).

41      Žalobkyně poukazují na to, že metoda kontroly navržená ze strany inspektorů byla protiprávní. Článek 20 nařízení č. 1/2003 stanoví, že lze provádět „ kontroly podniků“. Získání přesné kopie pevných disků dotčených počítačů bylo v rozporu se „zásadou relevance“, která musí charakterizovat činnosti při šetření Komise a na základě které musí být podklady zabavené při kontrole relevantní pro předmět šetření.

42      Inspektoři informovali žalobkyně o tom, že veškeré námitky proti navrhovanému postupu kontroly budou považovány za „nespolupracování“. Žalobkyně se tedy podrobily tomuto postupu, ale sepsaly prohlášení podepsané inspektory, ve kterém si vyhradily právo zpochybnit legalitu uvedeného postupu u soudu.

43      Inspektoři pořídili tři přesné kopie pevných disků dotčených počítačů. Přesné kopie pevných disků dvou počítačů byly uloženy na elektronické nosiče dat. Přesná kopie pevného disku třetího počítače byla uložena na pevném disku počítače Komise. Výše uvedený elektronický nosič dat a posledně uvedený pevný disk byly umístěny do zapečetěných obálek, které inspektoři odvezli s sebou do Bruselu. Inspektoři vyzvali zástupce žalobkyň, aby se ve lhůtě dvou měsíců dostavili do kanceláří Komise, aby uložené informace mohly být přezkoumány v jejich přítomnosti.

44      Dne 26. února 2009 byly zapečetěné obálky uvedené v bodě 43 výše otevřeny za přítomnosti advokátů žalobkyň v prostorách Komise. Inspektoři zkoumali přesné kopie pevných disků dotčených počítačů obsažených v uvedených obálkách a pořídili papírovou kopii těch dokumentů, které považovali za relevantní pro šetření. Druhou papírovou kopii a seznam těchto dokumentů předali advokátům žalobkyň. Tyto operace pokračovaly dne 27. února 2009 a skončily dne 2. března 2009. Kancelář, v níž tyto operace probíhaly, byla na konci každého pracovního dne zapečetěna za přítomnosti advokátů žalobkyň a následující den v jejich přítomnosti opět otevřena. Na konci těchto operací smazala Komise za přítomnosti zástupců žalobkyň přesné kopie pevných disků dotčených počítačů, které pořídila.

–       K údajné neexistenci právního základu

45      Žalobkyně v podstatě vytýkají Komisi, že pořídila přesné kopie pevných disků počítačů některých zaměstnanců Prysmian za účelem dalšího zpracování pro účely šetření v kancelářích Komise v Bruselu, aniž předtím ověřila relevanci obsahu dokumentů pro předmět šetření. Podle jejich názoru jde tento postup nad rámec pravomocí svěřených Komisi podle čl. 20 odst. 1 a 2 nařízení č. 1/2003.

46      Úvodem je třeba připomenout, že podle článku 4 nařízení č. 1/2003 „[p]ři použití článků [101] a [102] Smlouvy má Komise pravomoci stanovené tímto nařízením“.

47      Článek 20 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví, že za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může Komise provádět veškeré nezbytné kontroly podniků a sdružení podniků.

48      Pokud jde o pravomoci, které má Komise k dispozici, čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003 stanoví zejména následující:

„Úředníci a ostatní doprovázející osoby zmocněné Komisí ke kontrole jsou oprávněni:

[…]

b)      kontrolovat účetní knihy a ostatní obchodní záznamy, bez ohledu na to, v jaké formě jsou uloženy;

c)      kopírovat nebo získávat v jakékoli formě kopie nebo výpisy z těchto knih nebo záznamů;

d)      pečetit kterékoli podnikatelské prostory a účetní knihy nebo záznamy po dobu a v rozsahu, které jsou nezbytné pro kontrolu;

[…]“

49      V projednávané věci je třeba uvést, že postup spočívající v pořízení přesné kopie pevného disku počítače nebo kopie dat uložených na nosiči elektronických dat se používá v rámci provádění technologie digitální forenzní analýzy (dále jen „DFA“), kterou použili pracovníci Komise v průběhu kontroly. Jak totiž uvádí Komise ve svých písemnostech, aniž by to bylo žalobkyněmi zpochybněno, použití této technologie spočívá ve vyhledávání informací relevantních pro předmět kontroly na pevném disku počítače nebo na jakémkoliv jiném nosiči digitálních dat za pomoci speciálního softwaru s využitím klíčových slov. Toto vyhledávání vyžaduje, aby mu předcházela fáze nazvaná „indexace“, během které umístí software do katalogu všechna písmena a slova obsažená na pevném disku počítače či na jakémkoliv jiném nosiči digitálních dat, který je předmětem kontroly. Doba trvání této indexace závisí na velikosti dotčeného digitálního nosiče, ale obvykle je časově velmi náročná. Za těchto podmínek úředníci Komise pořizují obvykle kopii dat obsažených na nosiči digitálních dat podniku, který je předmětem kontroly, aby provedli indexaci dat, která jsou na něm uložena. V případě pevného disku počítače může být tato kopie pořízena jako jeho věrná kopie. Tato věrná kopie umožňuje získat přesnou kopii pevného disku, který je předmětem kontroly, která obsahuje všechna data nacházející se na tomto pevném disku právě v okamžiku, kdy je kopie pořízena, včetně souborů, které byly zdánlivě smazány.

50      V tomto ohledu je zaprvé třeba konstatovat, že v rozsahu, v němž – jak bylo vysvětleno v bodě 49 výše – se kopie dat uložených na nosiči digitálních dat podniku, který je předmětem kontroly, provádí za účelem provedení indexace, a v rozsahu, v němž je cílem této indexace následně umožnit vyhledávání dokumentů relevantních pro šetření, spadá pořízení takové kopie do pravomocí přiznaných Komisi na základě čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003.

51      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z článku 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003 nevyplývá, že se pravomoc Komise kopírovat nebo získávat kopie nebo výpisy z účetních knih a obchodních záznamů kontrolovaného podniku omezuje na účetní knihy a obchodní záznamy, které již byly zkontrolovány.

52      Kromě toho je třeba uvést, že takový výklad by mohl ohrozit užitečný účinek čl. 20 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž za určitých okolností může kontrola účetních knih a obchodních záznamů kontrolovaného podniku vyžadovat, jako v projednávaném případě, předběžné pořízení kopií uvedených účetních knih nebo obchodní záznamů, nebo může být takovým předběžným pořízením zjednodušena.

53      V důsledku toho je nutno konstatovat, že jelikož pořízení přesných kopií pevného disku dotčeného počítače spadá do rámce provádění DFA Komisí, jejímž předmětem je nalézt informace relevantní pro šetření, spadá pořízení takových kopíí do pravomocí uvedených v čl. 20 odst. 2 písm. b) a c) nařízení č. 1/2003.

54      Zadruhé, pokud je třeba argumentaci žalobkyň vykládat v tom smyslu, že žalobkyně vytýkají Komisi, že založila do vyšetřovacího spisu kopie obsahu přesných kopií pevných disků dotčených počítačů, aniž předtím ověřila, že všechny dokumenty obsažené v uvedených kopiích jsou relevantní s ohledem na předmět kontroly, uvedená argumentace nemůže obstát.

55      Jak totiž vyplývá z bodu 44 výše, Komise založila do vyšetřovacího spisu tištěnou verzi dotčených dokumentů až poté, co při kontrole dokumentů obsažených v přesných kopiích pevných disků dotčených počítačů v prostorách Komise v Bruselu a za přítomnosti zástupců žalobkyně konstatovala, že některé z těchto dokumentů jsou relevantní prima facie ve vztahu k předmětu kontroly.

56      Je tedy třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se úředníci Komise neomezili na to, že do vyšetřovacího spisu rovnou založili obsahy přesných kopií pevných disků dotčených počítačů, aniž předtím ověřili jejich relevanci vzhledem k předmětu kontroly.

57      Zatřetí v návaznosti na otázku položenou Tribunálem v této věci žalobkyně při jednání upřesnily, že nezpochybňují samotné pořízení přesných kopií pevných disků dotčených počítačů v rámci provádění DFA během kontrol, nýbrž skutečnost, že tyto přesné kopie byly převezeny do prostor Komise v Bruselu, aby v nich následně byly vyhledávány informace relevantní pro šetření.

58      V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 20 odst. 2 písm. b) nařízení č. 1/2003 nestanoví, jak tvrdí žalobkyně, že kontrola účetních knih a obchodních záznamů podniků podléhajících kontrole se provádí výhradně v jejich prostorách pokud, jako v projednávaném případě, uvedená kontrola nemohla být dokončena v původně předpokládané lhůtě. Uvedené ustanovení pouze zavazuje Komisi k tomu, aby při kontrole dokladů prováděné ve svých prostorách dodržovala tytéž záruky vůči kontrolovaným podnikům, jaké je povinna dodržovat při kontrole na místě.

59      V projednávané věci je třeba uvést, že žalobkyně ve svých písemnostech nevytýkají Komisi, že při kontrole přesných kopií pevných disků dotčených počítačů postupovala jiným způsobem, než jak by postupovala, pokud by tato kontrola probíhala v prostorách žalobkyň. V každém případě je třeba připomenout, jak vyplývá z popisu skutkového stavu v bodech 43 a 44 výše, že uvedené přesné kopie byly přepraveny do Bruselu v zapečetěných obálkách; že Komise předala žalobkyním kopie těchto dat; že k otevření obálek obsahujících tyto přesné kopie a jejich přezkumu došlo v den dohodnutý s žalobkyněmi a za přítomnosti jejich zástupců; že prostory Komise, v nichž byla tato kontrola provedena, byly řádně chráněny zapečetěním; že dokumenty získané z těchto dat, které se Komise rozhodla založit do vyšetřovacího spisu, byly vytištěny a zapsány na seznam; že jejich kopie byla poskytnuta žalobkyním a že na konci přezkumu byly dotčené kopie s konečnou platností smazány.

60      S ohledem na výše uvedené je namístě dospět k závěru, že Komise při kontrole nejednala nad rámec pravomocí, které jsou jí svěřeny ustanovením čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Výtku žalobkyň v tomto ohledu je tak nutné odmítnout.

–       K údajnému porušení rozhodnutí o provedení kontroly

61      Pokud jde o argument žalobkyň, podle kterého úředníci Komise tím, že vyhledávali informace relevantní pro šetření v přesných kopiích pevných disků dotčených počítačů v prostorách Komise, porušili zeměpisný rozsah a časovou působnost rozhodnutí o provedení kontroly, je třeba připomenout, že odůvodnění uvedeného rozhodnutí ohraničuje podle judikatury Soudního dvora pravomoci svěřené úředníkům Komise podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 1/2003 (rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 60).

62      Pokud jde v projednávaném případě o zeměpisný rozsah rozhodnutí o provedení kontroly, je třeba konstatovat, že v čl. 1 druhém pododstavci uvedeného rozhodnutí je uvedeno následující:

„Ke kontrole může dojít ve všech prostorách [Prysmian] nebo prostorách, které podnik řídí, a zejména v kancelářích nacházejících se na následující adrese: Viale Scarca 222, 20126 Milán, Itálie.“

63      Z rozhodnutí o provedení kontroly tedy vyplývá, že pokud kontrola „může“ probíhat „ve všech prostorách“ skupiny Prysmian a zejména v jejich kancelářích v Miláně, nemusí probíhat výhradně v jejich prostorách. Rozhodnutí o provedení kontroly tudíž nevyloučilo možnost, že Komise může pokračovat v kontrole v Bruselu.

64      Pokud jde o časovou působnost rozhodnutí o provedení kontroly, je třeba uvést, že článek 2 tohoto rozhodnutí stanoví datum, od kterého mohlo ke kontrole dojít, avšak neuvádí datum, ke kterému měla skončit.

65      Je pravda, že neupřesnění data ukončení kontroly neznamená, že kontrola může probíhat po neomezenou dobu, jelikož Komise je v tomto ohledu povinna dodržet přiměřenou lhůtu v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

66      V projednávané věci je však třeba konstatovat, že v rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně netvrdí, že lhůta jednoho měsíce, která uplynula od kontroly provedené v prostorách žalobkyň do pokračování této kontroly v Bruselu, byla nepřiměřená.

67      Z toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, vyplývá, že rozhodnutí o provedení kontroly nebrání tomu, aby úředníci Komise pokračovali ve vyhledávání informací relevantních pro šetření na přesných kopiích pevných disků počítačů některých zaměstnanců společnosti Prysmian v prostorách Komise v Bruselu.

68      S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Komise tím, že při provádění kontroly přijala sporná opatření, neporušila ani rozsah rozhodnutí o provedení kontroly. Je tedy třeba odmítnout výtky žalobkyň v tomto ohledu.

–       K nemožnosti podat žádost o ochranu před pokutami

69      Žalobkyně tvrdí, že prodloužení kontroly v období od 28. ledna 2009 do 26. února 2009, tedy do dne, kdy byly otevřeny přesné kopie pevných disků počítačů některých zaměstnanců Prysmian zapečetěné v obálkách, jim zabránilo v možnosti posoudit rizika předložení žádosti o ochranu před pokutami. Žalobkyně konkrétně tvrdí, že jelikož neměly k dispozici informace představující přidanou hodnotu k důkazům, které již Komise shromáždila, nacházely se v nevýhodném postavení oproti jiným podnikům, pokud jde o uplatnění programu shovívavosti.

70      V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s bodem 10 oznámení o shovívavosti, nemůže být ochrana před pokutami poskytnuta „v případě, kdy v okamžiku předložení žádosti má Komise již dostatek [informací] a důkazů, aby mohla přijmout rozhodnutí k nařízení kontroly týkající se údajného kartelu anebo již takovou kontrolu provedla“.

71      Komise přitom v projednávaném případě měla dostatečné důkazy, co se týká podmořských a podzemních silových kabelů vysokého napětí, k tomu, aby nařídila kontrolu, která byla provedena v prostorách společnosti Prysmian, jak vyplývá z popisu skutkových okolností obsaženého v bodech 1 až 11 rozsudku ze dne 14. listopadu 2012, Prysmian a Prysmian Cavi e Sistemi Energia v. Komise (T‑140/09, nezveřejněný, EU:T:2012:597), který není žalobkyněmi zpochybněn. Z toho plyne, že žalobkyně by nemohly požívat ochrany před pokutami na základě oznámení o shovívavosti.

72      Je pravda, že v souladu s bodem 23 oznámení o shovívavosti mohou podniky odhalující svoji účast na údajném kartelu majícím dopad na Evropskou unii, které nesplňují podmínky pro získání ochrany před pokutami, mít nárok na snížení částky pokuty, kterou by jim jinak bylo možné udělit. Podle bodu 24 uvedeného oznámení, pro získání nároku na takové snížení musí podnik poskytnout Komisi důkazy o údajném protiprávním jednání, které představují významnou přidanou hodnotu k důkazům, které má Komise již k dispozici.

73      Je však třeba podotknout, že pořízení přesných kopií pevných disků počítačů některých zaměstnanců Prysmian nezbavil žalobkyně informací obsažených na těchto pevných discích, které měly v původním stavu k dispozici. Žalobkyně byly tedy dokonale schopny určit informace, které nebyly zahrnuty do těchto elektronických kopií a které byly s ohledem na předmět kontroly způsobilé přinést významnou přidanou hodnotu k důkazům, které měla Komise již k dispozici.

74      I když, jak v podstatě tvrdí žalobkyně, Komise již měla k dispozici pevné disky počítačů obsahující informace, které mohly být předloženy v jejich žádosti o částečnou ochranu před pokutami, je kromě toho třeba znovu připomenout, že skutečnost, že Komise pořídila přesné kopie disků některých zaměstnanců společnosti Prysmian, neznamená, že je zkontrolovala a že již měla přístup k informacím v nich obsažených. Taková kontrola totiž pokračovala až poté, co byly uvedené přesné kopie v Bruselu vyňaty ze zapečetěných obálek. Žalobkyně v této souvislosti ještě měly možnost přezkoumat obsah uvedených pevných disků a informovat Komisi o dokumentech či důkazech obsažených na těchto pevných discích, které mohly mít přidanou hodnotu k dalším důkazům, které již Komise shromáždila v rámci šetření.

75      Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z uvedeného vyplývá, že Komise nezabránila žalobkyním, aby posoudily možnost předložit žádost o částečnou ochranu před pokutami.

76      Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že dotčené elektronické kopie dat nebyly získány protiprávně a že v důsledku toho v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, Komise mohla oprávněně použít tato data k odůvodnění svých závěrů týkajících se existence protiprávního jednání konstatovaného v napadeném rozhodnutí.

77      První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady přiměřené lhůty

78      Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit v rozsahu, v němž celková doba trvání řízení, tedy 62 měsíců, a každá z částí, z nichž se řízení skládá, dalece překročila míru, která může být považována za přiměřenou. Žalobkyně zejména uvádějí, že nemohly připravit svoji obhajobu, jelikož během období před přijetím oznámení námitek, nebyl jasný přesný předmět šetření. Žalobkyně rovněž zdůrazňují, že roky, které od té doby uplynuly, oslabily vzpomínky na skutečnosti vytýkané Komisí. Konečně mají za to, že Komise měla v souladu s judikaturou uplatnit spravedlivé snížení částky pokuty, aby kompenzovala nepřiměřenou délku správního řízení.

79      Komise argumenty žalobkyň zpochybňuje.

80      Podle ustálené judikatury platí, že dodržení přiměřené lhůty při vedení správních řízení v oblasti politiky hospodářské soutěže představuje obecnou zásadu unijního práva, jejíž dodržování zajišťují unijní soudy (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Heineken Nederland a Heineken v. Komise, C‑452/11 P, nezveřejněný, EU:C:2012:829, bod 97 a citovaná judikatura).

81      Zásada přiměřené délky správního řízení byla znovu potvrzena v čl. 41 odst. 1 Listiny, podle kterého platí, že „každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“ (viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Imperial Chemical Industries v. Komise, T‑214/06, EU:T:2012:275, bod 284 a citovaná judikatura).

82      Přiměřenost délky každé části řízení musí být posuzována v závislosti na okolnostech každé věci a zejména na jejím kontextu, chování účastníků v průběhu řízení, důležitosti věci pro jednotlivé zúčastněné podniky a míře její složitosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, EU:T:1999:80, bod 126).

83      Soudní dvůr rovněž rozhodl, že v oblasti politiky hospodářské soutěže může vést správní řízení vedené před Komisí k přezkumu dvou po sobě jdoucích období, z nichž každé odpovídá vlastní vnitřní logice. První období, které probíhá až do oznámení námitek, běží ode dne, kdy Komise, jež využívá pravomocí, které jí svěřil unijní normotvůrce, přijme opatření, která jsou výtkou, že došlo k protiprávnímu jednání, a má Komisi umožnit, aby zaujala stanovisko ke směřování řízení. Druhé období běží od oznámení námitek do přijetí konečného rozhodnutí. Má Komisi umožnit, aby se s konečnou platností vyslovila k vytýkanému protiprávnímu jednání (rozsudek ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, EU:C:2006:592, bod 38).

84      Z judikatury kromě toho vyplývá, že pokud má porušení požadavku přiměřené lhůty vliv na výsledek řízení, může vést ke zrušení napadeného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2006, Technische Unie v. Komise, C‑113/04 P, EU:C:2006:593, bod 48 a citovaná judikatura).

85      Je však třeba upřesnit, že co se týče aplikace pravidel hospodářské soutěže, překročení přiměřené lhůty může být důvodem zrušení pouze v případě rozhodnutí, kterými se konstatují protiprávní jednání, a za podmínky, že bylo prokázáno, že porušení požadavku přiměřené lhůty zasáhlo do práva dotčených podniků na obhajobu. Mimo tento specifický případ nemá nedodržení povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě vliv na platnost správního řízení podle nařízení č. 1/2003 (rozsudek ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, EU:C:2006:592, bod 42).

86      Konečně vzhledem k tomu, že má dodržování práva na obhajobu, které je zásadou, jež byla v judikatuře Soudního dvora opakovaně zdůrazněna jakožto zásada základní, v takových řízeních, jako je řízení v projednávané věci, klíčový význam, je třeba zabránit tomu, aby toto právo mohlo být nenapravitelně narušeno z důvodu nadměrné délky vyšetřovací fáze a tato délka mohla být na překážku provádění důkazů, které mají vyvrátit existenci jednání, jež mohou zakládat odpovědnost dotčených podniků. Z tohoto důvodu nesmí být přezkum případné překážky výkonu práva na obhajobu omezen na samotnou fázi, během níž se toto právo naplno projevuje, a sice na druhou fázi správního řízení. Posouzení zdroje případného oslabení účinnosti práva na obhajobu se musí vztahovat na toto řízení jako celek a vzít v potaz celou dobu jeho trvání (viz rozsudek ze dne 21. září 2006, Nederlandse Federatieve Vereniging voor de Groothandel op Elektrotechnisch Gebied v. Komise, C‑105/04 P, EU:C:2006:592, bod 50 a citovaná judikatura).

87      V projednávaném případě je totiž třeba konstatovat, že pokud jde o první fázi správního řízení, tedy o fázi od doručení rozhodnutí o provedení kontroly žalobkyním v lednu 2009 až do obdržení oznámení námitek v červnu 2011, uběhla doba 29 měsíců. Druhá fáze správního řízení, od obdržení oznámení námitek do přijetí napadeného rozhodnutí v dubnu 2014, trvala 33 měsíců.

88      V tomto ohledu je třeba mít za to, že délka první fáze správního řízení a délka druhé fáze uvedeného řízení nebyly nepřiměřené s ohledem na kroky, které Komise považovala za svou povinnost provést, aby doplnila šetření a přijala napadené rozhodnutí.

89      Nejprve je totiž třeba uvést, obdobně jako to činí Komise, že se šetření týkalo globální kartelové dohody s významným počtem účastníků, která trvala téměř deset let, a během níž šetření Komise vyžadovalo aktualizaci značného množství důkazů obsažených ve spise, včetně všech informací shromážděných během kontrol a získaných od žadatelek o shovívavost. Komise kromě toho zaslala během uvedeného šetření účastníkům dotčeného odvětví žádosti o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003 a bodu 12 sdělení o shovívavosti.

90      Dále je třeba poukázat na to, že objem důkazů vedl Komisi k přijetí rozhodnutí v délce 287 stran, z nichž příloha 1 obsahuje vyčerpávající odkazy na všechny důkazy shromážděné během vyšetřovací fáze, a že bezvýznamný není ani rozsah a dopad kartelové dohody a jazykové potíže. V tomto ohledu je třeba připomenout, že napadené rozhodnutí bylo určeno 26 příjemcům ze široké škály zemí, z nichž velká část se kartelové dohody účastnila v různých právních formách a během trvání a po skončení kartelové dohody prošla procesem restrukturalizace. Mimoto je třeba uvést, že uvedené rozhodnutí, napsané v anglickém jazyce, muselo být celé přeloženo do němčiny, francouzštiny a italštiny.

91      Konečně ze skutečností předcházejících sporu uvedených v bodech 3 až 10 výše vyplývá, že Komise přijala v rámci správního řízení celou řadu kroků, které odůvodňují délku každé z fází uvedeného řízení a jejichž vhodnost pro účely šetření nebyly žalobkyněmi zvláště zpochybněny, ačkoliv byly k tomuto tématu na jednání dotazovány.

92      Délka obou fází správního řízení tudíž byla přiměřená k tomu, aby Komise mohla provést důkladné posouzení důkazů a argumentů vznesených účastníky řízení dotčenými šetřením.

93      Z toho plyne, že žalobkyně nemohou platně tvrdit, že délka správního řízení před Komisí byla nepřiměřená a že Komise porušila zásadu přiměřené lhůty.

94      V každém případě, i kdyby bylo případně konstatováno, že celková délka správního řízení byla nepřiměřená a že byla porušena zásada přiměřené lhůty, takové konstatování by s ohledem na judikaturu citovanou v bodech 84 až 86 výše nebylo samo o sobě dostačující k učinění závěru o zrušení napadeného rozhodnutí.

95      Na prvním místě je třeba připomenout, že žalobkyně jsou toho názoru, že jejich právo na obhajobu bylo porušeno, jelikož nemohly přesně identifikovat předmět šetření vedeného Komisí až do přijetí oznámení námitek.

96      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že kontroly jsou prováděny na začátku šetření, Komise ještě nemá k dispozici přesné informace nezbytné k tomu, aby mohla poskytnout konkrétní právní posouzení, a nejprve musí přezkoumat opodstatněnost svého podezření, jakož i význam nastalých událostí, neboť cílem kontroly je právě shromáždění důkazů týkajících se údajného protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 25. června 2014, Nexans a Nexans France v. Komise, C‑37/13 P, EU:C:2014:2030, bod 37 a citovaná judikatura).

97      Je třeba bez dalšího konstatovat, že rozhodnutí o provedení kontroly určené žalobkyním v lednu 2009 stanovilo, že se šetření Komise vztahuje na konkrétní protisoutěžní praktiky, jako je rozdělování trhů nebo výměna informací v odvětví podzemních a podmořských silových kabelů. Bez ohledu na částečné zrušení tohoto rozhodnutí, pokud jde o jiné silové kabely než podmořské a podzemní kabely vysokého napětí, a na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tato formulace umožňuje i) přesně určit předmět šetření, ii) určit, která z porušení článku 101 odst. 1 SFEU mohla být vytýkána žalobkyním, a iii) identifikovat trhy, na kterých k uvedenému porušení došlo.

98      Dále je třeba uvést, že v žádostech o informace zaslaných žalobkyním byly přesně uvedeny druhy schůzek, data a místa, která byla předmětem šetření vedeného Komisí. Žalobkyně tak mohly z těchto žádostí vyvodit, jaké události a schůzky se Komisi jevily jako podezřelé. Za těchto okolností žalobkyně nemohou platně tvrdit, že od samého zahájení šetření nebyly informovány o jeho předmětu a o případných námitkách Komise. Žalobkyně si tedy od uvedeného okamžiku mohly připravit svoji obhajobu a shromáždit důkazní materiál ve svůj prospěch, který měly k dispozici, a dotázat se zapojených zaměstnanců.

99      Na druhém místě žalobkyně tvrdí, že obsah a kontext ručně psaných poznámek použitých Komisí jako důkazy o protisoutěžních schůzkách nemohly být rekonstruovány, protože vzpomínky účastníků uvedených schůzek již zapadly.

100    Tento argument nelze přijmout. I když lze připustit, že čím dříve k události v minulosti došlo, tím méně je snadné si na ni vzpomenout, což tak ještě více ztěžuje obhajobu, žalobkyně neuvedly konkrétní potíže, které v této věci pociťují.

101    Z ustálené judikatury kromě toho vyplývá, že žalobkyně mají podle obecné povinnosti obezřetnosti, která přísluší každému podniku nebo sdružení podniků, dbát na to, aby v jejich účetních knihách nebo archivech zůstaly řádně zachovány všechny informace, které umožňují zpětně dohledat podrobnosti o jejich činnostech, zejména s cílem disponovat nezbytnými důkazy pro případ soudních nebo správních opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Heineken Nederland a Heineken v. Komise, T‑240/07, EU:T:2011:284, bod 301 a citovaná judikatura). Pokud, jak žalobkyně uznávají ve své žalobě, byly předmětem žádosti o informace ze strany Komise na základě článku 18 nařízení č. 1/2003, a fortiori jim příslušelo jednat se zvýšenou obezřetností a přijmout všechna užitečná opatření k zachování důkazů, kterými mohly mít rozumně k dispozici.

102    S ohledem na výše uvedené je namístě dospět k závěru, že i když byla v projednávaném případě překročena přiměřená lhůta, žalobkyním se nepodařilo prokázat, že uvedené překročení porušilo jejich právo na obhajobu.

103    Druhý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

104    Pokud jde o argumentaci žalobkyň v rámci tohoto žalobního důvodu, podle které „Komise neuplatnila spravedlivé snížení částky pokut, které jim byly uloženy s ohledem na délku správního řízení“, a o „spravedlivou kompenzaci“, kterou z tohoto důvodu požadují, je třeba tuto argumentaci považovat za předloženou na podporu jejich návrhových žádání směřujících ke snížení uvedené částky, která budou přezkoumána dále v bodě 271.

 K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

105    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází z vágních, nepřesných a svévolných ústních tvrzení obsažených v žádostech o shovívavost. Kromě toho žalobkyně Komisi vytýkají, že tato prohlášení nespojila s přímými důkazy a že je nevyložila s opatrností a obezřetností, jak vyžaduje judikatura. Komise proto podle názoru žalobkyň porušila zásadu řádné správy.

106    Žalobkyně kromě toho zpochybňují věrohodnost prohlášení žadatelů o shovívavost v rozsahu, v němž uvedená prohlášení nebyla získána od přímých svědků uvádějících tvrzené skutečnosti, ale od externích advokátů. Pokud jde konkrétně o druhého žadatele o shovívavost, žalobkyně poukazují na to, že tato prohlášení byla učiněna advokátem, který byl ve střetu zájmů.

107    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

108    Podle čl. 41 odst. 1 Listiny, nadepsaného „Právo na řádnou správu“, platí, že „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“.

109    Článek 48 odst. 1 Listiny, nadepsaný „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, kromě toho stanoví, že „[k] aždý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem“.

110    Podle judikatury platí, že v řízení, v jehož rámci má být uložena pokuta podnikům za porušení článku 101 SFEU, se Komise nemůže omezit na hodnocení důkazů předložených podniky, avšak musí za účelem dodržení zásady řádné správy přispět k prokázání rozhodných skutečností a okolností vlastními prostředky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 1966, Consten a Grundig v. Komise, 56/64 a 58/64, EU:C:1966:41, s. 501).

111    V projednávané věci je nutno konstatovat, že v rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně zpochybňují věrohodnost a přesnost důkazů, které Komise využila k tomu, aby jim přičetla porušení článku 101 SFEU. V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, pokud jde o jejich argumentaci týkající se porušení článku 101 SFEU a neexistence dostatečných důkazů pro rozhodnutí o jejich účasti na jediném a trvajícím protiprávním jednání a obsahu uvedeného ustanovení, že tato argumentace bude přezkoumána společně s obdobnými argumenty předloženými v rámci šestého žalobního důvodu (viz body 168 až 186 dále).

112    Pokud jde zadruhé o argumentaci žalobkyň týkající se vágnosti a nepřesnosti ústních prohlášení žadatelů o shovívavost, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že ačkoliv lze obsah žaloby podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na určité výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na ostatní písemnosti, byť přiložené k žalobě, nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které musí být uvedeny v žalobě (viz rozsudky ze dne 17. září 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, EU:T:2007:289, bod 94 a citovaná judikatura). V projednávaném případě je přitom na uvedenou argumentaci odkázáno v přílohách žaloby pouze jedním odkazem. Za těchto okolností je třeba mít za to, že tato argumentace je nepřípustná.

113    Zatřetí žalobkyně nemohou platně zpochybnit vyčerpávající charakter šetření za účelem tvrzení, že Komise porušila zásadu řádné správy.

114    Je totiž na místě konstatovat, obdobně jako to činí Komise, že kromě informací, které Komise získala prostřednictvím prohlášení o shovívavost, došlo v rámci vyšetřování k neohlášeným kontrolám v prostorách Nexans, Nexans France a žalobkyň, k opakovaným žádostem o informace, k zaslání dopisů popisujících skutkový stav každému z adresátů napadeného rozhodnutí, a k písemným a ústním argumentacím ze strany účastnic řízení, což vedlo ke komplexnímu spisu spočívajícímu z velké části z dopisů, poznámek, výkazů o situaci, atd. Tyto důkazy, které jsou uvedeny v bodě 3 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Popis skutkového stavu“, který obsahuje 398 bodů odůvodnění a 784 poznámek pod čarou, a další dodatečné informace jsou připojeny v příloze I tohoto rozhodnutí.

115    V důsledku toho je třeba zamítnout výtky žalobkyň vznesené v obecné rovině, a nikoliv detailně, podle nichž se Komise plně spoléhala na ústní prohlášení získaná na základě programu shovívavosti, aniž provedla samostatné šetření, a podle nichž Komise porušila zásadu řádné správy při přezkumu důkazů shromážděných při vyšetřování.

116    Pokud jde o údajný střet zájmů, ke kterému podle názoru žalobkyň, došlo u jednoho z advokátů, který učinil prohlášení v rámci společné žádosti o ochranu před pokutami předložené dne 2. února 2009 společnostmi Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable a J-Power Systems, postačí uvést, že takový argument není podložen žádnými konkrétními důkazy, takže musí být zamítnut.

117    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Komise neporušila zásadu řádné správy.

118    Třetí žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného přičtení odpovědnosti společnosti PrysmianCS za období před 27. listopadem 2001

119    Žalobkyně se domnívají, že Komise nesprávně učinila PrysmianCS odpovědnou za dobu, po kterou tato společnost ani neexistovala, a to za období před 27. listopadem 2001. Tento žalobní důvod se dělí na dvě části vycházející z porušení zásady osobní odpovědnosti a z porušení zásady rovného zacházení a povinnosti uvést odůvodnění.

–       K první části vycházející z porušení zásady osobní odpovědnosti

120    Žalobkyně kritizují závěr Komise, ke kterému dospěla v bodě 730 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého se z PirelliCSE později stala PrysmianCSE a poté PrysmianCS, jejímž „právním a hospodářským nástupcem“ je PirelliCS, a proto by měla odpovídat za protisoutěžní chování této posledně uvedené společnosti před 27. listopadem 2001.

121    Žalobkyně konkrétně uvádějí, pokud jde o zjištění týkající se právního nástupnictví společnosti, že dne 27. listopadu 2001 byla v rámci částečného rozdělení první ze dvou uvedených společností převedena hlavní aktiva týkající se činnosti v oblasti energie z PirelliCS na PirelliCSE. PirelliCSE přitom nepřevzala ani práva, ani povinnosti PirelliCS, takže nemůže být považována za jejího právního nástupce. Naopak v rozsahu, v němž Pirelli převzala PirelliCS dne 30. prosince 2002, se Pirelli stala právním nástupcem PirelliCS, a měla by tudíž nést odpovědnost za tvrzené protiprávní jednání za období trvající do 27. listopadu 2001.

122    Pokud jde o zjištění týkající se hospodářského nástupnictví, žalobkyně mají za to, že Komise nesprávně dospěla k závěru, že PirelliCSE byla nástupcem PirelliCS. Žalobkyně v tomto ohledu uvádějí, že zásada hospodářské návaznosti je výjimkou ze zásady osobní odpovědnosti, která se uplatňuje za přísných podmínek, ledaže uvedená zásada nezaručuje účinnost a odrazující účinek pravidel hospodářské soutěže. Žalobkyně dodávají, že podle judikatury se teorie o hospodářském nástupnictví uplatí pouze tehdy, když v okamžiku přijetí rozhodnutí Komise existují mezi převodcem a příjemcem převáděných aktiv strukturální vztahy. V projednávané věci jsou podle názoru žalobkyň právní subjekty, které tvořily podnik odpovědný za provozování odvětví silových kabelů do 27. listopadu 2001, tedy PirelliCS a Pirelli, jedním subjektem, kterému je třeba přičíst odpovědnost za protiprávní jednání před takovým datem.

123    Komise a Pirelli argumenty žalobkyň zpochybňují.

124    Úvodem je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 5.2.2 napadeného rozhodnutí, a zejména z bodu 729 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, že Komise měla za to, že PrysmianCS byla odpovědná za jediné a trvající protiprávní jednání, kterého se dopustila její pobočka provozující činnosti v oblasti silových kabelů, za celou dobu trvání protiprávního jednání, tj. od 18. února 1999 do 28. ledna 2009.

125    Zejména podle bodu 730 odůvodnění napadeného rozhodnutí byly činnosti v oblasti silových kabelů skupiny Pirelli původně zajišťovány PirelliCS, poté ode dne 1. července 2001 PirelliCSE Italia SpA, a konečně od 27. listopadu 2001 společností PirelliCSE. Kromě toho podle bodů 739 až 741 odůvodnění uvedeného rozhodnutí se v návaznosti na nabytí PirelliCSE dceřinou společností společnosti Goldman Sachs dne 28. července 2005 se z PirelliCSE stala PrysmianCSE a následně PrysmianCS.

126    V této souvislosti Komise rozhodla, pokud jde o PirelliCSE, a v důsledku toho o PrysmianCS, že jsou jakožto „právní a hospodář[ští] nástupc[i]“ PirelliCS odpovědné za protiprávní jednání v období před 27. listopadem 2001, což žalobkyně zpochybňují. Je třeba poznamenat, stejně jako to uvedly účastnice řízení ve svých písemnostech ze dne 30. prosince 2002, že se PirelliCS sloučila fúzí s Pirelli SpA, která byla následně sloučena se společností Pirelli dne 4. srpna 2003. Podle žalobkyň je proto třeba mít za to, že jedinou odpovědnou za protiprávní jednání vytýkané za období před 27. listopadem 2001 je společnost Pirelli, jakožto právní nástupkyně PirelliCS, a nikoliv společnost PirelliCSE.

127    Podle ustálené judikatury se unijní právo hospodářské soutěže vztahuje na činnosti podniků a pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování. Jestliže taková hospodářská jednotka poruší pravidla hospodářské soutěže, musí za toto protiprávní jednání nést odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 39 a citovaná judikatura).

128    Soudní dvůr uvedl, že pokud u jednotky, jež porušila pravidla hospodářské soutěže, dojde k právní nebo organizační změně, nemá taková změna nutně za následek vytvoření nového podniku, jenž by byl zproštěn odpovědnosti za chování předchozí jednotky, jež bylo v rozporu s uvedenými pravidly, pokud mezi oběma jednotkami existuje totožnost z hospodářského hlediska. Pokud by se totiž mohly podniky vyhnout sankcím tím, že by pouze změnily svou identitu na základě restrukturalizace, převodu nebo jiných právních nebo organizačních změn, byl by ohrožen cíl potlačovat jednání v rozporu s těmito pravidly a předcházet jejich opakování prostřednictvím odrazujících sankcí (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 40 a citovaná judikatura).

129    Soudní dvůr tak rozhodl, že pokud obě jednotky tvoří tutéž hospodářskou jednotku, nebrání skutečnost, že jednotka, jež se dopustila protiprávního jednání, stále existuje, sama o sobě uložení sankce jednotce, na niž převedla své hospodářské činnosti. Takové uplatnění sankce je přípustné zvláště tehdy, pokud jsou tyto jednotky kontrolovány touž osobou a pokud vzhledem k úzkým hospodářským a organizačním vazbám, které je sjednocují, uplatňovaly v zásadě tytéž obchodní pokyny (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 41 a citovaná judikatura).

130    V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodě 125 výše, byly činnosti v oblasti silových kabelů zajišťovány v rámci skupiny Pirelli prostřednictvím subjektu, který se přímo podílel na dotčeném protiprávním jednání a který byl předmětem několika vnitřních reorganizací a převodů v období mezi 18. únorem 1999 a 28. červencem 2005. Jedná se však o operace, které nebrání Komisi v tom, aby učinila závěr, že ode dne 27. listopadu 2001 se zejména PirelliCSE stala hospodářským nástupcem PirelliCS a že z tohoto důvodu má být první z uvedených společností shledána odpovědnou za účast na protiprávním jednání za období trvající až do posledně uvedeného data.

131    Je totiž třeba uvést, stejně jako je uváděno v napadeném rozhodnutí, že v době od 18. února 1999 do 1. července 2001 byla jednotka, která zajišťovala v rámci skupiny Pirelli činnosti v oblasti silových kabelů a která se přímo jakožto zvláštní odbor účastnila dotčeného protiprávního jednání, nejprve součástí PirelliCS. Následně dne 1. července 2001 převedla PirelliCS část provozních činností v odvětví silových kabelů na svoji dceřinou společnost PirelliCSE Italia. Převod se týkal italských aktiv a zařízení na výrobu silových kabelů. Kromě toho dne 27. listopadu 2001 převedla PirelliCS zbývající část svých činností v oblasti silových kabelů a svůj podíl v PirelliCSE Italia, včetně subjektu účastnícího se dotčeného protiprávního jednání, na PirelliCSE. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že i když žalobkyně tvrdily ve svých písemnostech, že veškerá aktiva PirelliCS nebyla převedena na PirelliCSE, je takové tvrzení v rozporu s bodem 37 odpovědi žalobkyň na oznámení námitek ze dne 24. října 2011, která je připojena k žalobě. Tribunál kromě toho mohl v návaznosti na otázku položenou v tomto ohledu na jednání rozhodnout, že aktiva nepřevedená na PirelliCSE měla v projednávané věci pouze okrajovou a neproduktivní povahu. Konečně, z výše uvedeného vyplývá, že od 27. listopadu 2001 se PirelliCSE stala jediným podnikem, který měl plnou kontrolu nad činnostmi v oblasti podzemních a podmořských silových kabelů v rámci uvedené skupiny.

132    Na druhou stranu je důležité poznamenat, že v okamžiku prvního převodu aktiv vznikly úzké vazby mezi PirelliCS a PirelliCSE Italia spojující tyto dva subjekty ve smyslu judikatury citované v bodě 129 výše, jelikož PirelliCSE Italia byla dceřinou společností 100% vlastněnou PirelliCS a jelikož, jak vyplývá z bodu 730 odůvodnění napadeného rozhodnutí, obě společnosti patřily do stejné skupiny Pirelli. Kromě toho je třeba mít za to, že při druhém převodu aktiv uplatňovaly PirelliCS a PirelliCSE s ohledem na úzké vazby, které je spojovaly z hospodářského a organizačního hlediska, v zásadě tytéž obchodní pokyny. V tomto ohledu je třeba připomenout, že uvedené dva subjekty byly kontrolovány toutéž právnickou osobou, tj. Pirelli SpA, později Pirelli, a že v bodech 737 a 738 odůvodnění uvedeného rozhodnutí Komise konstatovala, že v období od 18. února 1999 do 28. července 2005 vykonávala Pirelli rozhodující vliv na provozní útvar silových kabelů zapojený do dotčené kartelové dohody, což žalobkyně nezpochybnily.

133    Z toho vyplývá, že podle zásady hospodářské návaznosti, jak je definována judikaturou Soudního dvora, měla Komise správně za to, že odpovědnost za protiprávní jednání PirelliCS do 27. listopadu 2001 přešla na PirelliCSE.

134    Předcházející závěr nemůže být platně zpochybněn jinými argumenty vznesenými žalobkyněmi.

135    Zaprvé je třeba odmítnout argument žalobkyň, podle kterého úzké vazby mezi převádějící společností a nabývající společností musí existovat ke dni, ke kterému Komise přijme své rozhodnutí konstatující protiprávní jednání. I když je nezbytné, aby k tomuto datu existovaly mezi převodcem a nabyvatelem strukturální vazby umožňující mít za to, že v souladu se zásadou osobní odpovědnosti tvoří dvě jednotky jeden podnik, není s ohledem na účel sledovaný zásadou hospodářskou návaznosti vyžadováno, aby tyto vazby přetrvávaly během celého zbývajícího období protiprávního jednání nebo až do přijetí rozhodnutí sankcionujícího protiprávní jednání (rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 51).

136    Zadruhé nelze přijmout argument žalobkyň, podle kterého by PrysmianCS neměla být odpovědná za období, během kterého ani neexistovala. V tomto ohledu postačuje uvést, že nelze vyloučit situaci hospodářské návaznosti v případě nově vytvořeného podniku, jako je tomu v projednávané věci, na který jsou převedena aktiva určité hospodářské činnosti a který je následně převeden na třetí nezávislou osobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 53).

137    Zatřetí je třeba odmítnout argument žalobkyň, že vzhledem k tomu, že PirelliCS stále existovala i po fúzi s Pirelli SpA, která se uskutečnila dne 30. prosince 2002, má být Pirelli odpovědná za část protiprávního jednání až do okamžiku úplného převodu činností v odvětví kabelů na společnost PirelliCSE. Jak v tomto ohledu vyplývá z judikatury, pokud dva subjekty tvoří tutéž hospodářskou jednotku, skutečnost, že jednotka, jež se dopustila protiprávního jednání, stále existuje, nebrání sama o sobě uložení sankce jednotce, na niž převedla své hospodářské činnosti (rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Komise v. Parker Hannifin Manufacturing a Parker-Hannifin, C‑434/13 P, EU:C:2014:2456, bod 54).

138    Začtvrté skutečnost, že Pirelli byla v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí ze strany Komise živou společností, nemůže odůvodnit, jak to tvrdí žalobkyně, přičitatelnost odpovědnosti za přímou účast na dotčené kartelové dohodě, konkrétně do 27. listopadu 2001. Stačí totiž uvést, že hospodářská životaschopnost bývalé mateřské společnosti dotčeného podniku ke dni přijetí napadeného rozhodnutí není jedním z kritérií, která musí být podle judikatury Soudního dvora citované v bodech 128 a 129 zohledněna pro účely použití zásady hospodářské návaznosti. Kromě toho je třeba připomenout, že společnost Pirelli byla v uvedeném rozhodnutí uznána odpovědnou jakožto mateřská společnost za období trvající do 28. července 2005, jelikož podle čl. 2 písm. g) tohoto rozhodnutí je Pirelli „společně a nerozdílně“ odpovědná za zaplacení části pokuty.

139    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Komise neporušila zásadu osobní odpovědnosti, když přičetla PirelliCSE odpovědnost za přímou účast na protiprávním jednání za období před 27. listopadem 2001.

140    Ve zbývající častí, i za předpokladu, jak tvrdí žalobkyně, že by se Komise dopustila nesprávného posouzení, když považovala společnost PirelliCSE za právního nástupce PirelliCS, nemá toto zjištění význam pro účely přičtení odpovědnosti za přímou účast na protiprávním jednání před 27. listopadem 2001 první z těchto společností, jelikož Komise v každém případě správně konstatovala, že společnost PirelliCSE je hospodářským nástupcem společnosti PirelliCS, a proto je za takové období odpovědná.

141    První část tohoto žalobního důvodu musí být zamítnuta.

–       K druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení a povinnosti uvést odůvodnění

142    Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu rovného zacházení a povinnost uvést odůvodnění v podstatě z toho důvodu, že PrysmianCS je jediným subjektem považovaným za odpovědný jakožto nástupce jiné společnosti. Podle názoru žalobkyň unikají této odpovědnosti společnosti Nexans France a Silec Cable, ačkoliv jejich postavení bylo obdobné.

143    Komise a Pirelli tvrzení žalobkyň odmítají.

144    Podle ustálené judikatury platí, že zásada rovného zacházení nebo zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (viz rozsudek ze dne 27. června 2012, Bolloré v. Komise, T‑372/10, EU:T:2012:325, bod 85 a citovaná judikatura, a ze dne 19. ledna 2016, Mitsubishi Electric v. Komise, T‑409/12, EU:T:2016:17, bod 108 a citovaná judikatura).

145    Soudní dvůr kromě toho nedávno připomenul, že pokud podnik svým chováním porušil článek 101 SFEU, nemůže se zcela vyhnout sankci z důvodu, že jinému hospodářskému subjektu pokuta uložena nebyla. Podnik, kterému totiž byla uložena pokuta z důvodu jeho účasti na kartelové dohodě v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, nemůže požadovat zrušení pokuty nebo snížení její částky proto, že jiný účastník téhož kartelu nebyl zčásti nebo zcela potrestán za svoji účast na uvedené kartelové dohodě [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 2016, Evonik Degussa a AlzChem v. Komise, C‑155/14 P, EU:C:2016:446, body 58 a 59, a ze dne 9. března 2017, Samsung SDI a Samsung SDI (Malaysia) v. Komise, C‑615/15 P, nezveřejněný, EU:C:2017:190, body 37 a 38 a citovaná judikatura].

146    Dodržování zásady rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, což znamená, že nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby. Případná protiprávnost, ke které došlo ve vztahu k jinému podniku, který není účastníkem tohoto řízení, totiž nemůže vést unijní soud ke konstatování diskriminace, a tedy protiprávnosti ve vztahu k žalobkyním. Takový postup by vedl k zakotvení zásady „rovného zacházení v rámci protiprávnosti“ a v projednávaném případě k uložení povinnosti Komisi nepřihlížet k důkazům, kterými disponuje pro účely uložení sankce podniku, který se dopustil trestného protiprávního jednání, pouze z toho důvodu, že jiný podnik, který se případně nachází ve srovnatelné situaci, se takové sankci protiprávně vyhnul. Mimoto, jak kromě toho jasně vyplývá z judikatury týkající se zásady rovného zacházení, pokud podnik svým chováním porušil čl. 101  odst. 1 SFEU, nemůže se zcela vyhnout sankci z důvodu, že jinému hospodářskému subjektu nebyla uložena pokuta, když – jako je tomu v projednávaném případě – situace posledně uvedeného není předmětem řízení před unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2006, Peróxidos Orgánicos v. Komise, T‑120/04, EU:T:2006:350, bod 77).

147    V projednávané věci je třeba uvést, jak vyplývá z bodu 139 výše, že se Komise nedopustila žádného porušení zásady osobní odpovědnosti, když přičetla PirelliCSE a v důsledku toho PrysmianCS odpovědnost za účast na protiprávním jednání za období do 27. listopadu 2001. Proto i za předpokladu, že by se Komise dopustila případné protiprávnosti tím, že nezohlednila odpovědnost Nexans France a Silec Cable, jak to tvrdí žalobkyně, má Tribunál ve světle judikatury citované v bodech 145 a 146 výše za to, že taková případná protiprávnost, která mu nebyla předložena v rámci projednávané žaloby, nemůže v žádném případě vést ke konstatování diskriminace, a tedy protiprávnosti ve vztahu k žalobkyním.

148    Druhou část tohoto žalobního důvodu je proto třeba zamítnout a je tedy třeba zamítnout i uvedený žalobní důvod v plném rozsahu.

 K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž Komise neurčila podíly solidárních spoludlužníků v rámci jejich vzájemných vztahů

149    Žalobkyně a Goldman Sachs tvrdí, že Komise měla určit podíly solidárních spoludlužníků v rámci jejich vzájemných vztahů. Podle žalobkyň a Goldman Sachs není takové určení podílů nutné, pokud společnosti v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí patří do stejné skupiny. Naproti tomu pokud hospodářská jednotka tvořená těmito společnostmi již neexistuje, jako je tomu v projednávaném případě, měla Komise povinnost v uvedeném rozhodnutí provést takové určení podílů.

150    Komise a Pirelli tyto argumenty zpochybňují.

151    Podle judikatury Soudního dvora platí, že jelikož je unijní právní pojem „solidarita při zaplacení pokuty“ pouze automatickým důsledkem pojmu „podnik“, týká se pouze podniku, a nikoli společností, které ho tvoří (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Villeroy & Boch v. Komise, C‑625/13 P, EU:C:2017:52, bod 150 a citovaná judikatura).

152    I když z čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že Komise může uložit společně a nerozdílně pokutu několika společnostem, pokud byly součástí téhož podniku, ani znění tohoto ustanovení, ani cíl mechanismu solidarity neumožňuje se domnívat, že by tato sankční pravomoc přesahovala určení vnějšího dosahu solidarity a vztahovala se i na určení podílů solidárních spoludlužníků v rámci jejich vzájemných vztahů (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Villeroy & Boch v. Komise, C‑625/13 P, EU:C:2017:52, bod 151 a citovaná judikatura).

153    Naopak, cíl mechanismu solidarity spočívá v tom, že se jedná o doplňující právní nástroj, který má Komise k tomu, aby posílila účinnost svého jednání v oblasti vymáhání pokut uložených za porušení práva hospodářské soutěže, jelikož tento mechanismus snižuje ve prospěch Komise jakožto věřitele dluhu představovaného těmito pokutami riziko platební neschopnosti, což přispívá k cíli odrazení, který je obecně sledován právem hospodářské soutěže (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Villeroy & Boch v. Komise, C‑625/13 P, EU:C:2017:52, bod 152 a citovaná judikatura).

154    Avšak určení podílů solidárních spoludlužníků ve vnitřním vztahu mezi nimi k tomuto dvojímu cíli nesměřuje. Jedná se totiž o spor, který vyvstává v pozdější fázi a který již Komisi v zásadě nezajímá, pokud jí byla celá pokuta zaplacena jedním nebo několika uvedenými spoludlužníky (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Villeroy & Boch v. Komise, C‑625/13 P, EU:C:2017:52, bod 153 a citovaná judikatura).

155    V projednávaném případě postačuje ve světle judikatury citované v bodech 151 až 154 výše konstatovat, že Komise nebyla v projednávané věci povinna určit podíly žalobkyň a vedlejších účastnic v rámci jejich vzájemných vztahů. Jelikož Komise dospěla k závěru, že po celou dobu trvání protiprávního jednání tvořily žalobkyně a vedlejší účastnice jediný podnik ve smyslu unijního práva hospodářské soutěže, což žalobkyně nezpochybňují, mohla se totiž omezit na určení částky pokuty, kterou jsou tyto společnosti společně a nerozdílně povinny zaplatit.

156    Argument žalobkyň, že ke dni přijetí napadeného rozhodnutí již netvořila s vedlejšími účastnicemi jediný subjekt, kromě toho nemůže zpochybnit závěr uvedený v bodě 155 výše.

157    Je třeba uvést, že přijetí dotčeného argumentu by bylo v rozporu s jednoduchým pojmem „solidární odpovědnosti“. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že mechanismus solidarity z definice znamená, že Komise se může obrátit buďto na mateřskou společnost nebo na dceřinou společnost, aniž by určila podíly tak, jak to tvrdí žalobkyně. Jak totiž již Soudní dvůr rozhodl, neexistuje „přednost“, pokud jde o uložení pokuty Komisí jedné nebo druhé z těchto společností (viz rozsudek ze dne 18. července 2013, Dow Chemical a další v. Komise, C‑499/11 P, EU:C:2013:482, bod 49 a citovaná judikatura).

158    Je třeba mít za to, že přijetí takového argumentu by mohlo ohrozit cíl mechanismu solidarity, který podle judikatury citované v bodě 153 výše spočívá ve skutečnosti, že představuje dodatečný právní nástroj, kterým Komise disponuje za účelem zvýšení jak účinnosti vymáhání uložených pokut, tak cíle spočívajícího v odrazení, který je obecně sledován právem hospodářské soutěže.

159    S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že Komise neporušila v projednávaném případě ustanovení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 tím, že neurčila podíly žalobkyň a vedlejších účastnic v rámci jejich vzájemných vztahů.

160    Pátý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

 K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku důkazů o porušení článku 101 SFEU

161    Žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala existenci protisoutěžní dohody v rozporu s článkem 101 SFEU, a tudíž neprokázala ani jejich účast na této dohodě. Podle názoru žalobkyň nebyla dostatečnými důkazy prokázána existence dohody o „domovském území“,a tudíž nebyla prokázána ani „evropská kartelová konfigurace“, jak ji popisuje Komise.

162    Zaprvé mají žalobkyně za to, že závěry Komise týkající se existence dohody o „domovském území“ jsou založeny na tautologickém výkladu, který neponechává žádný prostor pro jejich obhajobu. Žalobkyně v tomto ohledu tvrdí, že Komise nepředložila žádný přímý důkaz o existenci uvedeného principu rozdělení území. Žalobkyně kromě toho kritizují skutečnost, že neexistence jednání o evropských projektech je vykládána jako důkaz o existenci protisoutěžní dohody a že pokusy japonských a jihokorejských společností „znovu vstoupit“ do EHP nejsou vykládány jako důkazy o hospodářské soutěži, ale jako porušení tohoto principu.

163    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že v průběhu správního řízení předložily řadu alternativních vysvětlení ohledně událostí uvedených v napadeném rozhodnutí, jakož i objasnění skutečnosti, že japonští a jihokorejští výrobci byli odrazeni od zapojení se do hospodářské soutěže v rámci EHP.

164    Žalobkyně dále tvrdí, že k třístranným schůzkám konfigurace „A/R/K“ v oblasti spolupráce na vývozu došlo mezi lety 1998 a 2005 v návaznosti na Super Tension Cables Export Agreement (dohoda o vývozu kabelů velmi vysokého napětí, dále jen „STEA“) a na Sub-marine Cable Export Association (sdružení pro vývoz podmořských kabelů; dále jen „SMEA“), týkající se projektů, které byly nebo měly být provedeny mimo EHP, aniž bylo dosaženo jakékoliv dohody.

165    Žalobkyně dále tvrdí, že vícero překážek zabránilo japonským a jihokorejským společnostem ve vykonávání činnosti v rámci EHP a evropským společnostem v činnosti v Japonsku a v Jižní Koreji. Tyto překážky se konkrétně týkaly významných odchylek v jednotlivých zemích, pokud jde o charakteristiku projektů; kulturních a jazykových rozdílů; skutečnosti, že někteří provozovatelé sítí odmítli jednat s dodavateli, kteří nemají v dotčené zemi alespoň jednoho místního zástupce; a nákladů na přepravu. Žalobkyně konečně tvrdí, že skutečnost, že od zahájení vyšetřování podniklo několik japonských a jihokorejských stran kroky ke „vstupu“ do EHP, nemůže stačit k vyloučení těchto argumentů.

166    Žalobkyně zatřetí tvrdí, že v rozsahu, v němž Komise neprokázala existenci dohody o „domovském území“, nemůže jim vytýkat existenci kartelové dohody o rozdělení projektů na evropské úrovni.

167    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

168    Úvodem je třeba uvést, že v rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně opakují argumenty, jejichž cílem je prokázat, že se Komise za účelem svých konstatování opírala výhradně o žádosti o shovívavost, což zdůraznilo laxnost přístupu k vyšetřování. Jak přitom vyplývá z přezkumu provedeného v rámci třetího žalobního důvodu vycházejícího z toho, že Komise porušila zásadu řádné správy, je naproti tomu třeba konstatovat, že tvrzení, podle něhož se Komise plně spoléhala na ústní prohlášení získaná na základě programu shovívavosti, aniž provedla samostatné šetření, není podloženo důkazy vyplývajícími z napadeného rozhodnutí, zejména pak z obsahu bodu 3 uvedeného rozhodnutí, v němž, jak vyplývá z bodu 114 výše, Komise popisuje řadu důkazů, které použila na podporu svých závěrů ohledně dotčené kartelové dohody.

169    Co se týče argumentů žalobkyň, podle kterých se Komisi nepodařilo prokázat existenci dohody o „domovském území“, je třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 12 výše a z bodu 76 a následujících odůvodnění napadeného rozhodnutí, že v souladu s uvedenou dohodou se předpokládalo, že jihokorejští a japonští výrobci nebudou konkurovat evropským výrobcům na evropském „domovském území“, tak jak bylo vymezeno účastníky kartelové dohody, výměnou za závazek evropských výrobců nekonkurovat jim na „domovských územích“ zejména Japonska a Jižní Koreje. Tato dohoda souvisela podle názoru Komise s dohodou o „územích vývozu“, která spočívala v rozdělení projektů nacházejících se mimo „domovská území“ mezi evropské výrobce na jedné straně a japonské a jihokorejské výrobce na straně druhé v souladu s „kvótou 60/40“. V tomto posledním ohledu z bodů 79 a 247 odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Řecko netvořilo dlouho dobu součást evropského „domovského území“ ve smyslu dotčené dohody a že projekty nacházející se v Řecku spadaly do přidělování v rámci „území vývozu“.

170    V projednávaném případě nemůže být existence dohody o „domovském území“a „evropské kartelové konfigurace“ platně zpochybněna argumenty, které v tomto ohledu žalobkyně vznesly.

171    Na prvním místě je totiž třeba poznamenat, že dohoda o „domovském území“ je popsána v bodech 76 až 86 odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž se opírá o poznatky, které nejsou žalobkyněmi konkrétně zpochybněny. Existence dohody je navíc podpořena důkazy uvedenými v bodě 3 uvedeného rozhodnutí, nadepsaném „Popis skutkového stavu“, které také nebyly žalobkyněmi zpochybněny prostřednictvím konkrétních poznatků. Komise kromě toho v bodech 107 až 115 odůvodnění tohoto rozhodnutí shrnula, aniž se žalobkyně snaží prokázat opak, důkazy o existenci „evropské kartelové konfigurace“.

172    V bodě 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise kromě toho shrnuje všechny důkazy shromážděné při vyšetřování, z nichž dva se týkají dohody o „domovském území“ a „evropské kartelové konfigurace“, které nejsou zpochybněny konkrétními argumenty žalobkyň s výjimkou těch uvedených v bodu 234 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, aniž však byly poskytnuty důkazy na jejich podporu. Z přezkumu důkazů citovaného v bodě 493 odůvodnění tohoto rozhodnutí zejména vyplývá, že:

–        zaprvé účastníci kartelové dohody přistoupili mlčky nebo výslovně k dohodě nebo jednání ve vzájemné shodě, v rámci nichž byla chráněna evropská „domovská území“ před hospodářskou soutěží s japonskými a jihokorejskými dodavateli silových kabelů, a naopak [bod 493 písm. a) odůvodnění napadeného rozhodnutí];

–        zadruhé „členové R“ kartelové dohody se účastnili „evropské kartelové konfigurace“, která rozdělovala území a klienty v rámci EHP [bod 493 písm. b) odůvodnění napadeného rozhodnutí];

–        zatřetí několik účastníků včetně žalobkyň sjednalo nabídkové ceny podmořských a podzemních silových kabelů, včetně cen projektů v rámci EHP [bod 493 písm. c) odůvodnění napadeného rozhodnutí];

–        začtvrté několik účastníků včetně žalobkyň se zapojilo do předkládání krycích nabídek k zajištění sjednaného rozdělení projektů podmořských a podzemních silových kabelů, včetně nabídek pro projekty v rámci EHP [bod 493 písm. c) odůvodnění napadeného rozhodnutí];

–        zapáté několik účastníků včetně žalobkyň bylo zapojeno do výměny citlivých a strategických obchodních informací, jako jsou volné kapacity nebo zájem o zvláštní nabídková řízení, včetně projektů v rámci EHP [bod 493 písm. f) odůvodnění napadeného rozhodnutí];

–        zašesté někteří účastníci včetně žalobkyň byly zapojeni do praktik směřujících k posílení kartelové dohody, které zahrnovaly např. kolektivní odmítnutí poskytovat příslušenství nebo technickou pomoc některým konkurentům [bod 493 písm. g) odůvodnění napadeného rozhodnutí];

–        zasedmé několik účastníků včetně žalobkyň dohlíželo na provádění dohod o rozdělování, na stanovování cen výměnou za výkazy o situaci a za informace o trhu, a na zavedení povinnosti podávat zprávy, a to i v případě projektů v EHP [bod 493 písm. h) odůvodnění napadeného rozhodnutí].

173    Konečně je třeba uvést, že kromě zjištění Komise, která se týkají zejména dohody o „domovském území“ a „evropské kartelové konfigurace“, odkazuje i bod 493 odůvodnění napadeného rozhodnutí na veškeré důkazní materiály související s pravidlem týkajícím se „území vývozu“, na nichž byly žalobkyně rovněž zapojeny.

174    Důkazy shromážděné Komisí, k jejichž předložení vyzval Tribunál v rámci organizačních procesních a důkazních opatření v průběhu písemné části řízení projednávané věci (viz bod 28 výše), tudíž potvrzují existenci dohody o „domovském území“ a existenci „evropské kartelové konfigurace“, jakož i účast žalobkyň na uvedené kartelové dohodě, aniž posledně uvedené předložily konkrétní poznatky, které mohou zpochybnit, jak to žalobkyně tvrdí, shodnou vůli pro provádění dohody týkající se EHP.

175    Na druhém místě je třeba zdůraznit, obdobně jako to činí Komise, že žalobkyně ve svých písemnostech nezpochybňují důkazy předložené v napadeném rozhodnutí, nýbrž že se za účelem zpochybnění důvěryhodnosti konstatování ohledně existence dohody o „domovském území“ omezují na citování izolovaných výňatků uvedeného rozhodnutí, a to především bodů 78, 501 a 626 odůvodnění tohoto rozhodnutí. V tomto ohledu je kromě toho třeba konstatovat, že totéž rozhodnutí uvádí vedle dokumentů shromážděných v průběhu kontrol řadu usvědčujících důkazů sdělených žadatelkami o shovívavost, ústních prohlášení a odpovědí na žádosti o informace, které prokazují existenci uvedeného pravidla.

176    Zejména je třeba uvést, že bod 626 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na několik dalších bodů odůvodnění uvedeného rozhodnutí, které obsahují důkazy o existenci dohody o „domovském území“, a sice body 306, 329, 353, 355, 357, 358, 380, 384, 386, 393, 428 a 437 odůvodnění tohoto rozhodnutí, které nejsou žalobkyněmi konkrétně zpochybněny. Kromě toho se v bodech 80 až 86 odůvodnění téhož rozhodnutí uvádí, že taková dohoda se uplatňovala na evropské projekty, které byly předmětem jednání mezi evropskými, japonskými a jihokorejskými subjekty. Jak navíc uvádí Komise, tyto důkazy jsou v rozporu s výňatkem z ústního prohlášení J-Power Systems citovaného žalobkyněmi k podpoře jejich tvrzení, že kontakty mezi výrobci silových kabelů týkající se „území vývozu“ byly ke konci roku 2004 přerušeny. Tyto důkazy jsou rovněž dostatečné k vyvrácení vysvětlení podaného žalobkyněmi, podle kterého se schůzky, na nichž uvedení výrobci rozhodovali o spolupráci na trhu, týkaly pouze projektů mimo EHP.

177    Na třetím místě Komise v bodech 502 až 509 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětluje skutečnosti, které mají prokázat, že dohoda o „domovském území“ a „evropská konfigurace kartelové dohody“ byly prováděny. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobkyně v rámci tohoto žalobního důvodu citují části uvedených důkazů, ale opomíjejí zpochybnit především pokyny udělené asijským výrobcům za účelem zajištění provádění uvedené dohody. Jak kromě toho zdůraznila Komise a jak vyplývá z výše uvedených bodů odůvodnění, žalobkyně nezpochybňují ani důkazy týkající se skutečností, že si smluvní strany byly vědomy protiprávnosti svých činností a že přijaly řadu organizačních a technických preventivních opatření, aby nemohly být odhaleny.

178    Na čtvrtém místě postačuje uvést, pokud jde o argument žalobkyň, že Komise měla provést analýzu důsledků kartelové dohody, že takovou povinnost Komise nemá, když jde o protiprávní jednání z hlediska účelu, jak je tomu v případě rozdělení trhu konstatovaného v napadeném rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 16. června 2015, FSL a další v. Komise, T‑655/11, EU:T:2015:383, bod 420 a citovaná judikatura). V každém případě je třeba uvést, že bod 3.3 napadeného rozhodnutí uvádí důkazy konkrétně nezpochybněné žalobkyněmi, které směřují k prokázání toho, že kartelová dohoda byla prováděna, a uvádí zejména příklady, jako např. body 113 a 114 odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Kromě toho je třeba dodat, že i když – jak uvádějí žalobkyně – některé projekty rozdělené mezi účastníky kartelové dohody, jež jsou uvedeny zejména v bodech 192, 234 písm. a) a 151 tohoto rozhodnutí, nebyly provedeny, z judikatury citované v bodě 645 odůvodnění téhož rozhodnutí vyplývá, že i částečné provedení dohody mající protisoutěžní účel stačí k vyloučení možného závěru o neexistenci dopadu uvedené dohody na trh (rozsudek ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, EU:T:2005:367, bod 148). Je třeba dodat, že tyto projekty nemohou v žádném případě zpochybnit všechny ostatní důkazy uvedené Komisí.

179    Na pátém místě žalobkyně v podstatě uvádějí, že z technických, obchodních a historických důvodů neměli japonští a jihokorejští výrobci důvod konkurovat „evropským projektům“. Podle žalobkyň jsou tyto důvody přijatelným vysvětlením důkazů předložených v napadeném rozhodnutí.

180    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že dohoda, jejímž cílem je ochránit evropské výrobce na unijním území před skutečnou nebo potenciální konkurencí ze strany zahraničních výrobců, je způsobilá omezit hospodářskou soutěž, ledaže by existovaly nepřekonatelné překážky vstupu na evropský trh, v důsledku kterých by byla vyloučena jakákoliv potenciální soutěž ze strany zahraničních výrobců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. května 2014, Toshiba v. Komise, T‑519/09, nezveřejněný, EU:T:2014:263, bod 230).

181    V projednávaném případě žalobkyně nemohou tvrdit, že japonští a jihokorejští výrobci nebyli přinejmenším potenciálními konkurenty evropských výrobců v rámci EHP.

182    Je totiž třeba zaprvé uvést, jak vyplývá z bodu 658 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že přistoupení k dohodě bylo pravidelně potvrzováno účastníky a že se „členové A“ a „R“ kartelové dohody navzájem informovali o výzvách k podání nabídek z „území“ druhé strany. Zadruhé podle bodu 663 odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyzývali evropští zákazníci pravidelně japonské a jihokorejské výrobce k předložení nabídek pro jejich projekty. Kromě toho v tomto bodě odůvodnění Komise odkazuje na body 231 a 279 odůvodnění tohoto rozhodnutí, ve kterých jsou uvedeny některé důkazy, z nichž vyplývá, že dva japonští výrobci se ucházeli o projekty, které měly být provedeny v rámci EHP, zejména v Itálii, Nizozemsku, Spojeném království a ve Španělsku. Zatřetí skutečnost – jak vyplývá z bodů 664 a 666 odůvodnění téhož rozhodnutí – že různí zákazníci mohli mít různé technické požadavky, jak tvrdí žalobkyně, se vztahovala na všechny případné dodavatele, ať už evropské, japonské nebo jihokorejské. Začtvrté, jak bylo uvedeno v bodě 666 odůvodnění dotčeného rozhodnutí, od zahájení šetření Komise podniklo několik japonských a jihokorejských stran kroky k účasti na projektech, které měly být provedeny v rámci EHP. Zapáté je třeba poukázat na to, že podle bodu 661 odůvodnění téhož rozhodnutí se v letech 2001 a 2005 jeden korejský podnik podílel na projektech uskutečněných v EHP, které spočívaly v prodejích systémů silových kabelů. Taková účast potvrzuje to, že uvedený podnik byl přinejmenším potenciálním konkurentem evropských výrobců v rámci EHP a že neexistovaly nepřekonatelné překážky vstupu na evropský trh.

183    Z toho vyplývá, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, že účast japonských a jihokorejských výrobců v EHP nebyla technicky nemožná ani hospodářsky neživotaschopná.

184    Žalobkyně tudíž nejsou s to zpochybnit konstatování Komise, že se žalobkyně účastnily protisoutěžní dohody, která zakotvila zejména dohodu o „domovském území“.

185    S ohledem na výše uvedené je tedy třeba dospět k závěru, že žalobkyně neprokázaly, že Komise dostatečně neprokázala porušení článku 101 SFEU.

186    Šestý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

 K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného určení doby trvání protiprávního jednání

187    Žalobkyně mají za to, že Komise neprokázala právně dostačujícím způsobem datum zahájení protisoutěžní dohody, zejména ve vztahu k období od roku 1999 do roku 2000, během kterého podle jejich názoru probíhala pouze „striktní fáze vyjednávání“. Žalobkyně zejména tvrdí, že není nijak prokázáno, že protiprávní jednání začalo na schůzce dne 18. února 1999 v Curychu (Švýcarsko), a že žádná informace neukazuje na to, že dohoda byla uzavřena během dalších schůzek, kterých se Pirelli účastnila v letech 1999 a 2000.

188    Pokud jde o schůzku konanou dne 18. února 1999 v Curychu, žalobkyně uvádějí, že jediným důkazem ve spisu Komise je interní záznam pořízený panem Y., zaměstnancem společnosti Sumitomo Electric Industries, předložený v rámci společné žádosti o ochranu před pokutami, který byl interpretován jako zápis z uvedené schůzky, ačkoliv nebyl uveden jeho autor a záznam nebyl poskytnut dalším osobám přítomným na této schůzce. Podle názoru žalobkyň se jedná o doklad nízké důkazní hodnoty, který není podepřen žádnými ústními prohlášeními J-Power Systems nebo rozsáhlejším souborem důkazů. Stejně tak žalobkyně podotýkají, že sama Komise uvádí v bodě 497 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že jednání probíhající během dotčené schůzky nevedla k dohodě o určení „domovských území“ a přidělování kvót pro projekty nacházející se mimo tato území. Komise tak nemůže podle žalobkyň tvrdit, že od takového data existovala kartelová dohoda nebo že účastníci odstranili nebo podstatně snížili nejistotu, pokud jde o jejich chování na trhu. Konečně analýza rozhodovací praxe Komise podle názoru žalobkyň ukazuje, že výchozí bod kartelové dohody nikdy nebyl založen na tak málo podložených poznatcích.

189    Co se týče ostatních důkazů, žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí neuvádí přinejmenším pro období do konce roku 2000 důkazy o tom, že se evropští a japonští výrobci dohodli na provedení „kartelové konfigurace A/R“, či vytvoření „evropské konfigurace“ uvedené kartelové dohody. Zejména se jedná o schůzky konané dne 24. května 1999 v Kuala Lumpuru (Malajsie), ve dnech 3. a 4. června 1999 v Tokiu (Japonsko), dne 26. července 1999 v Londýně (Spojené království), dne 19. října 1999 v Kuala Lumpuru, ve dnech 1. a 2. března 2000 v Tokiu, dne 11. května 2000 v Paříži (Francie), v červenci v Miláně nebo Londýně a dne 29. listopadu 2000 v Kuala Lumpuru.

190    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

191    Úvodem je třeba připomenout, že čl. 101 odst. 1 SFEU zakazuje dohody a jednání ve vzájemné shodě, jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, zejména ty, které rozdělují trhy nebo zdroje zásobování.

192    K tomu, aby existovala dohoda ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, postačuje, aby dotčené podniky vyjádřily svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem. Lze se domnívat, že dohoda ve smyslu uvedeného ustanovení je uzavřena, jakmile existuje shoda vůle k omezení hospodářské soutěže jako takovému, i když konkrétní prvky zamýšleného omezení jsou ještě předmětem jednání (viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Solvay v. Komise, T‑186/06, EU:T:2011:276, body 85 a 86 a citovaná judikatura). V tomto ohledu není relevantní zkoumat, zda podniky měly právně, fakticky nebo morálně za to, že musí uskutečnit chování, na kterém se mezi sebou dohodly (rozsudek ze dne 14. května 1998, Mayr-Melnhof v. Komise, T‑347/94, EU:T:1998:101, bod 65, a ze dne 8. července 2008, Lafarge v. Komise, T‑54/03, nezveřejněný, EU:T:2008:255, bod 219 a citovaná judikatura).

193    Pojem jednání ve vzájemné shodě představuje formu koordinace mezi podniky, jež i bez realizace uzavření dohody ve vlastním slova smyslu vědomě předchází rizikům hospodářské soutěže prostřednictvím praktické spolupráce mezi podniky (viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Solvay v. Komise, T‑186/06, EU:T:2011:276, bod 87 a citovaná judikatura).

194    Článek 101 odst. 1 SFEU brání jakýmkoli přímým nebo nepřímým kontaktům mezi hospodářskými subjekty, které mohou buď ovlivnit tržní chování skutečného či potenciálního soutěžitele, nebo takovému soutěžiteli odhalit chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že jej budou samy uskutečňovat na trhu, nebo které zamýšlí samy uskutečňovat na trhu, pakliže je cílem nebo výsledkem těchto kontaktů omezení hospodářské soutěže. Sdělení informací svým soutěžitelům za účelem přípravy protisoutěžní dohody postačuje k tomu, aby bylo prokázáno, že existuje jednání ve vzájemné shodě ve smyslu uvedeného ustanovení (viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Solvay v. Komise, T‑186/06, EU:T:2011:276, body 88 a 89 a citovaná judikatura).

195    Pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU mají ze subjektivního hlediska zachytit formy koluze mající stejnou povahu, které se mezi sebou liší pouze svou intenzitou a způsoby, jakými se projevují. K uplatnění uvedeného ustanovení tudíž v každém případě stačí, byly-li prokázány základní znaky některé z těchto forem protiprávního jednání uvedených v tomto ustanovení (rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Solvay v. Komise, C‑455/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:796, bod 53).

196    Z judikatury kromě toho vyplývá, že je na Komisi, aby prokázala nejen existenci kartelové dohody, ale i dobu jejího trvání (rozsudek ze dne 14. července 2005, ThyssenKrupp v. Komise, C‑65/02 P a C‑73/02 P, EU:C:2005:454, bod 31).

197    I když je Komise povinna uvést přesné a shodující se důkazy k prokázání existence protiprávního jednání v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, každý důkaz, který předkládá, nemusí nutně odpovídat těmto kritériím se zřetelem na každý prvek protiprávního jednání. Stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se orgán dovolává, odpovídá tomuto požadavku jako celek. Nepřímé důkazy, kterých se Komise v napadeném rozhodnutí dovolává, aby prokázala porušení tohoto ustanovení podnikem, musí být posuzovány nikoliv izolovaně, ale jako celek (viz rozsudek ze dne 12. prosince 2014, Repsol Lubricantes y Especialidades a další v. Komise, T‑562/08, nezveřejněný, EU:T:2014:1078, body 152 a 153 a citovaná judikatura).

198    Ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody vyvozena z určitého počtu shodujících se skutečností a nepřímých důkazů, které ve svém celku mohou představovat, pokud neexistuje jiné logické vysvětlení, důkaz o porušení práva hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 17. září 2015, Total Marketing Services v. Komise, C‑634/13 P, EU:C:2015:614, bod 26).

199    Komise v projednávaném případě konstatovala zejména v bodech 138 a 506 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že kartelová dohoda podle uvedeného rozhodnutí započala dne 18. února 1999 v okamžiku, kdy se sešli v hotelu v Curychu zástupci čtyř japonských dodavatelů silových kabelů, a to Furukawa Electric, Fujikura, Sumitomo Electric Industries a Hitachi Cable, a zástupci dvou evropských dodavatelů silových kabelů, přičemž jedním z nich byl zástupce Pirelli. I když se samy žalobkyně této schůzky neúčastnily, je třeba připomenout, jak vyplývá z přezkumu čtvrtého žalobního důvodu, že jsou odpovědné za účast na této schůzce jako nástupkyně společnosti Pirelli.

200    Komise ohledně několika skutečností vychází z konstatování uvedeného v bodě 199 výše, které mohou být shrnuty následovně.

201    Zaprvé Komise poukázala na to, že kartelová dohoda dotčená napadeným rozhodnutím vznikla ve dvou režimech vývozu vyplývajících ze STEA a SMEA, které uzavřeli hlavní evropští dodavatelé silových kabelů v 70. letech 20. století v rámci International Cable Development Corporation (mezinárodní společnost pro rozvoj kabelů). Podle bodu 64 odůvodnění uvedeného rozhodnutí stanovily STEA a SMEA výchozí rámec pro předkládání a přidělování zakázek a projektů týkajících se podzemních a podmořských silových kabelů vysokého napětí mimo „domácí území“ společností, které uzavřely uvedené dohody. Komise v témže bodě odůvodnění uvádí, aniž to žalobkyně zpochybňují, že šetření odhalilo, že kromě těchto dohod existovala nepsaná dohoda mezi evropskými, japonskými a jihokorejskými výrobci, na základě které se tři skupiny výrobců zavázaly, že si nebudou vzájemně konkurovat na svých příslušných „domácích územích“. V ostatních regionech bylo cílem výrobců rozdělit si projekty mezi sebou, přičemž evropští výrobci získali přibližně 60 % projektů a japonští výrobci získali přibližně 40 % projektů. Pro každou skupinu byl jmenován předseda a tajemník (koordinátor), aby organizovali přidělování projektů. Dotčení účastníci dohod a uvedené nepsané dohody, kteří dostávali poptávky od zákazníků o možných projektech s podzemními a podmořskými silovými kabely, byli povinni hlásit tyto poptávky japonskému nebo evropskému tajemníkovi, pokud typ a délka silového kabelu splňovaly určitá kritéria. Tajemníci nebo koordinátoři tedy projednávali a schvalovali skupinu výrobců, které byl následně projekt přidělen.

202    Je nesporné, že kartelová dohoda dotčená napadeným rozhodnutím měla schéma popsané v bodě 201 výše.

203    Poté z bodu 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že na konci roku 1997 byly STEA a SMEA, včetně nepsané dohody, která je doprovázela, zrušeny. Komise poskytla důkazy nezpochybněné konkrétními poznatky žalobkyň, ze kterých vyplývá, že společnosti, které uzavřely tyto dohody, si byly vědomy jejich protiprávní povahy a že uvažovaly o reorganizaci těchto dohod do budoucna. Komise rovněž v bodech 119, 121 až 136 odůvodnění napadeného rozhodnutí a v bodech 3 až 15 přílohy I tohoto rozhodnutí předložila důkazy potvrzující, že uvedené společnosti se i nadále setkávaly a jednaly o důsledcích zrušení uvedených dohod a o možnosti uzavřít novou dohodu. V tomto ohledu žalobkyně nezpochybňují, že se účastnily jedenácti schůzek s ostatními japonskými dodavateli, které se konaly v roce 1998, a schůzky, která se konala v říjnu 1998 v Kuala Lumpuru, které se zúčastnily mimo jiné společnosti Pirelli, Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable, Furukawa Electric, Fujikura a jedna další evropská společnost.

204    Je třeba poznamenat, že během schůzek uvedených v bodě 203 výše se uskutečnilo jednání uvedené Komisí v bodě 129 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které žalobkyně nezpochybnily, týkající se projektu se silovými kabely, který měl být proveden v Singapuru a před rozpuštěním STEA a SMEA byl původně přidělen evropským podnikům a pro který byl kritizován podnik Furukawa Electric za to, že předložil nabídku za nízkou cenu. V rámci této kritiky bylo rovněž zjištěno, že podobná chování by mohla zmařit „budoucí plán, o němž jednali [japonští s evropskými výrobci]“.

205    Komise kromě toho posoudila sérii šesti pravidelných schůzek pořádaných v roce 1999 zejména zástupci společností Pirelli, Fujikura, Furukawa Electric, Hitachi Cable a Sumitomo Electric Industries. Po těchto schůzkách následovaly další schůzky japonských a evropských dodavatelů a několik dvoustranných schůzek pořádaných v roce 2000. Ze záznamů pořízených v průběhu těchto schůzek citovaných Komisí zejména v bodech 137, 141, 143, 144 a 154 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že měly protisoutěžní obsah, jelikož se týkaly vytvoření a fungování dohody o rozdělení trhů, která by přejala strukturu STEA a SMEA. Účastníci těchto schůzek jednali: o pravidlech pro rozdělení trhů; o vymezení příslušných „domovských území“; o kvótách, podle nichž musí být sdíleny projekty nacházející na „území vývozu“; o napětí silových kabelů, na něž se dohoda vztahuje; o jmenování regionálních koordinátorů a o nových podnicích, jež by měly být zapojeny do jednání, aby bylo zajištěno co nejúčinnější fungování nové dohody.

206    Konečně Komise v bodě 145 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatovala, že v jejich společné žádosti o ochranu před pokutami potvrdily společnosti J-Power Systems, Sumitomo Electric Industries a Hitachi Cable, že přinejmenším společnosti Sumitomo Electric Industries a Hitachi Cable dodržovaly během počátečního období kartelové dohody dohodu o „domovském území“ tím, že zajišťovaly, aby některé projekty nacházející se na evropských „domovských územích“ nebyly nabízeny jim, ale byly nabízeny evropským společnostem.

207    Právě v těchto souvislostech se podle napadeného rozhodnutí konala dne 18. února 1999 schůze v Curychu, na které pan Y., zaměstnanec společnosti Sumitomo Electric Industries, pořídil poznámky uvedené v bodě 137 odůvodnění uvedeného rozhodnutí. Z těchto poznámek – které jednoznačně stanovily datum a místo konání uvedené schůzky a jejichž soudobá povaha nemůže být žalobkyněmi zpochybněna – vyplývá, že tato schůzka, se týkala podmínek upravujících kartelovou dohodu ohledně projektů s podmořskými silovými kabely, a sice kvót, které mají být přiděleny evropské a japonské skupině; přidělování „domovských území“ v závislosti na umístění výrobních zařízení podniků; a sledování a dohledu nad kvótami na „územích vývozu“ prostřednictvím výkazů o situaci. Účastníci rovněž jednali o začlenění společnosti ABB a japonských podniků SWCC Showa Holdings a Mitsubishi Cable Industries do dohody, projednali otázku pokuty uložené ABB za účast na kartelové dohodě v odvětví předizolovaných trubek, a prokázali, že si tudíž byli vědomi určitých rizik v tomto ohledu.

208    Pokud jde o schůzku ze dne 18. února 1999 v Curychu, Komise v bodě 497 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že některé aspekty, které tam byly projednány, nevedly k dosažení dohody. Z ústního prohlášení J-Power Systems a z písemného záznamu z uvedené schůzky totiž vyplývá, že strany nesjednaly kvótu, která měla být uplatněna („kvótu 60/40“ nebo „kvótu 70/30“) pro „území vývozu“ a nerozhodly s konečnou platností o tom, zda „domovská území“ mají zahrnovat i Švédsko (sídlo výrobních činností společnosti ABB), Jižní Koreu a Tchaj-wan. Komise nicméně měla za to, že tato schůzka znamenala zahájení protiprávního jednání. Komise v tomto ohledu v bodě 506 odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedla následující:

„S ohledem na […] chování před schůzkou, která se konala dne 18. února 1999, kdy účastníci nesporně plánovali obnovení jejich předchozích dohod […] a na jejich následné chování, kdy otevřeně přidělovali projekty na územích vývozu, přičemž respektovali jejich příslušná domovská území a zamýšleli přizvat další společnosti k přistoupení k ‚plánu‘, je důvodné dospět k závěru, že schůzka ze dne 18. února 1999 prokazuje existenci společné vůle, kterou bylo v dané době přidělovaní trhů a zákazníků a narušení běžného průběhu hospodářské soutěže v rámci projektů týkajících se jak [podzemních] kabelů, tak i [podmořských] kabelů. Přinejmenším od tohoto data existovala shoda vůle týkající se samotného principu omezení hospodářské soutěže mezi účastníky. Účastníci tudíž uzavřeli dohodu nebo jednali ve vzájemné shodě ve smyslu čl. 101 odst. 1 [SFEU], i když některá pravidla kartelové dohody byla v té době stále předmětem diskuse.“

209    Tribunál má s ohledem na judikaturu citovanou v bodech 192 až 198 výše za to, že závěr Komise o dosahu schůzky ze dne 18. února 1999 v Curychu, uvedený v bodě 506 odůvodnění napadeného rozhodnutí, není stižen nesprávným právním posouzením či nesprávným posouzením skutkového stavu.

210    Komise totiž na prvním místě prokázala právně dostačujícím způsobem – přičemž správně zohlednila kontext zrušení STEA a SMEA, kterých se účastnila Pirelli – že od roku 1998 členové těchto dohod, a sice hlavní evropští a japonští dodavatelé podmořských a podzemních silových kabelů, obnovili jednání vedoucí k uzavření nové dohody a že postupně dospěli k provádění této nové dohody. Písemný záznam ze schůzky ze dne 18. února 1999 v Curychu, jehož první zápis úplným způsobem představuje základy této nové dohody, potvrzuje, že v okamžiku, kdy byl uvedený záznam přijat, se podniky přítomné na této schůzce dohodly na samotném principu rozdělení trhů, a to jak pokud jde o „území vývozu“, tak o „domovská území“. Existence tohoto principu, jakož i dodržování struktur STEA a SMEA společnostmi, které se na nich dohodly, je podpořeno diskusí týkající se žalobkyň, která je zachycena v bodě 204 výše.

211    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komisi nic nebránilo v tom, aby zohlednila přípravné fáze samotného vytvoření kartelové dohody, aby zjistila hospodářskou situaci, která předcházela a vysvětlovala vytvoření kartelové dohody nebo aby prokázala a posoudila příslušnou roli účastníků kartelové dohody při jejím navrhování, vytváření a provádění (rozsudek ze dne 27. června 2012, Coats Holdings v. Komise, T‑439/07, EU:T:2012:320, bod 60).

212    Je třeba poznamenat, jak správně činí Komise v bodě 498 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že rozhodující otázkou pro posouzení dosahu schůzky ze dne 18. února 1999 v Curychu není to, zda se k tomuto datu šest společností, které se uvedené schůzky zúčastnily, dohodlo s konečnou platností na všech prvcích dohody, ale to, zda jednání probíhající na této schůzce umožnila těmto šesti společnostem, aby prostřednictvím své účasti vyloučily, či alespoň podstatně snížily nejistotu ohledně chování na trhu, jež lze od nich očekávat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2008, BPB v. Komise, T‑53/03, EU:T:2008:254, bod 182 a citovaná judikatura).

213    Použití podmiňovacího způsobu a budoucího času v poznámkách pořízených panem Y. ani skutečnost, že posledně uvedený prohlásil, že žádná dohoda nebyla uzavřena ani po schůzi konané v říjnu 1999 v Kuala Lumpuru, tak není postačující k závěru, že společnosti, které se účastnily schůzky v Curychu, ke dni 18. února 1999 ještě neporušovaly čl. 101 odst. 1 SFEU. Zatímco žalobkyně zpochybňují důkazní hodnotu poznámek pořízených panem Y. na základě argumentace, že se jednalo o interní dokument J-Power Systems, nedoložený podle jejich názoru dalšími poznámkami ostatních účastníků schůzky, je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že interní povaha dokumentu nemůže zabránit Komisi v tom, aby se jej dovolávala jako důkazu v neprospěch, k potvrzení jiných důkazů, především v rámci rozsáhlejšího souboru shodujících se důkazních materiálů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2004, JFE Engineering v. Komise, T‑67/00, T‑68/00, T‑71/00 a T‑78/00, EU:T:2004:221, bod 231). V tomto ohledu je třeba dodat, že Komise k dosažení svého závěru nevycházela výlučně z poznámek pana Y., ale – jak vyplývá z bodů 201 až 206 výše – i z širšího kontextu založeného na dalších důkazech týkajících se zejména chování stran před a po této poslední schůzce. Konečně, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, důkazní hodnota dotčených poznámek není oslabena skutečností, že byly jejich autorem vykládány o několik let později na základě, jak tvrdí žalobkyně, „zapadlých vzpomínek“. V této souvislosti postačuje poznamenat, jak to činí Komise, že takový časově vzdálený výklad nemůže uškodit důkazní hodnotě těchto poznámek, jakožto soudobých listinných důkazů.

214    Na druhém místě na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, potvrzují různé skutečnosti týkající se kontextu schůzky konané dne 18. února 1999 v Curychu, včetně výměn, ke kterým následně mezi dotčenými podniky došlo, že hlavní evropští a japonští dodavatelé podmořských a podzemních silových kabelů, včetně společnosti Pirelli, byli během počátečního období kartelové dohody vázáni společnou vůli rozdělit si trhy v návaznosti na schéma STEA a SMEA, a navíc, že toto rozdělení trhu provedli. To se týká zejména projektů uvedených v bodě 145 odůvodnění napadeného rozhodnutí, které byly přiděleny evropským společnostem v souladu s dohodou o „domovském území“.

215    Z výše uvedených úvah vyplývá, že Komise měla správně za to, že dne 18. února 1999 hlavní japonští a evropští dodavatelé podmořských a podzemních silových kabelů vysokého a velmi vysokého napětí, včetně žalobkyň, sdílely společnou vůli omezit hospodářskou soutěž rozdělením trhů. Komise se tudíž nedopustila nesprávného právního posouzení, když konstatovala, že porušení čl. 101 odst. 1 SFEU vytýkané žalobkyním bylo zahájeno k tomuto datu.

216    Pokud jde o argumenty žalobkyň, podle kterých nebyla dostatečně podložena protisoutěžní povaha schůzek, které se uskutečnily v průběhu roku 2000, je nutno konstatovat, že jelikož se Komise nedopustila pochybení tím, že měla za to, že zahájení protiprávního jednání je určeno schůzkou konanou dne 18. února 1999 v Curychu, tyto argumenty jsou irelevantní.

217    Sedmý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

 K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 a zásad rovného zacházení a proporcionality, pokud jde o výpočet uložených pokut

218    Žalobkyně v rámci osmého žalobního důvodu tvrdí, že posouzení závažnosti protiprávního jednání v napadeném rozhodnutí a určení vstupního poplatku jsou nepřiměřené. Žalobkyně dále tvrdí, že tím, že Komise v případě evropských podniků uplatnila vyšší podíl hodnoty tržeb než u japonských podniků, porušila zásadu rovného zacházení.

219    Před přezkoumáním obou částí tohoto žalobního důvodu je třeba připomenout, že podle čl. 23 odst. 2 a 3 nařízení č. 1/2003 může Komise rozhodnutím uložit podnikům, které se úmyslně či z nedbalosti dopustily porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, pokuty, jejichž výše je určena s ohledem na závažnost protiprávního jednání a dobu jeho trvání.

220    Podle bodů 19 až 22 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006, jeden ze dvou faktorů, na kterém jsou založeny základní částky pokuty, je podíl hodnoty tržeb určený podle stupně závažnosti protiprávního jednání. Posouzení závažnosti protiprávního jednání se provede individuálně pro každý typ protiprávního jednání a přihlédne se přitom ke všem důležitým okolnostem případu. Při rozhodování o úrovni podílu tržeb, k němuž se bude v daném případě přihlížet, vezme Komise v úvahu určité ukazatele, jako je povaha protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech dotčených stran na trhu, zeměpisný rozsah protiprávního jednání a provedení protiprávního jednání.

221    Komise při určování výše pokut disponuje určitým prostorem pro uvážení s cílem směrovat chování podniků k dodržování pravidel hospodářské soutěže (viz rozsudky ze dne 12. prosince 2012, Novácke chemické závody v. Komise, T‑352/09, EU:T:2012:673, bod 43 a citovaná judikatura, a ze dne 14. března 2013, Dole Food a Dole Germany v. Komise, T‑588/08, EU:T:2013:130, bod 662 a citovaná judikatura). Při provádění přezkumu částky pokuty se soud nemůže opírat o tento prostor pro uvážení, pokud jde o volbu zohledněných skutečností při uplatňování kritérií uvedených v pokynech pro výpočet pokut z roku 2006, ani pokud jde o posouzení těchto skutečností, aby upustil od důkladného přezkumu částky pokuty jak z pohledu právního, tak z pohledu skutkového stavu (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‑272/09 P, EU:C:2011:810, bod 102). Také vždy, když se Komise rozhodne uložit pokutu podle práva hospodářské soutěže, je povinna dodržovat obecné právní zásady, mezi něž patří zásady rovného zacházení a proporcionality, jak je vyložily unijní soudy (rozsudek ze dne 12. prosince 2012, Novácke chemické závody v. Komise, T‑352/09, EU:T:2012:673, bod 44).

222    V projednávaném případě je třeba připomenout, že v napadeném rozhodnutí, konkrétně v jeho bodech 997 až 1010 odůvodnění, měla Komise za to, pokud jde o základní částku pokuty a určení závažnosti, že protiprávní jednání je z povahy samé jedním z nejzávažnějších omezení hospodářské soutěže, což odůvodňovalo uplatnění sazby ve výši 15 %. Komise rovněž uplatnila zvýšení uvedeného koeficientu závažnosti o 2 % u všech dotčených společností vzhledem ke kumulovanému tržnímu podílu a téměř celosvětovému zeměpisnému rozsahu kartelové dohody, který zahrnoval především celé území EHP. Kromě toho měla Komise především za to, že chování evropských podniků, včetně chování žalobkyň, bylo pro hospodářskou soutěž škodlivější než chování ostatních podniků, jelikož kromě jejich účasti na „kartelové konfiguraci A/R“ si evropské podniky mezi sebou rozdělily projekty se silovými kabely v rámci „evropské konfigurace“ uvedené kartelové dohody. Z tohoto důvodu stanovila Komise podíl hodnoty tržeb, které je třeba zohlednit z titulu závažnosti protiprávního jednání, na 19 % pro evropské podniky a na 17 % pro ostatní podniky.

223    S přihlédnutím k těmto úvahám je třeba přezkoumat obě části žalobního důvodu uplatněné žalobkyněmi.

–       K první části vycházející z porušení zásady proporcionality

224    Žalobkyně Komisi v podstatě vytýkají, že dostatečně nezohlednila kontext protiprávního jednání ve fázi stanovení pokuty. Žalobkyně mají nejprve konkrétně za to, že základní částka měla být upravena zejména s ohledem na omezený rozsah protiprávního jednání, ba dokonce na neexistenci skutečných dopadů protiprávního jednání v rámci EHP. Žalobkyně dále tvrdí, že protiprávní jednání nenarušilo většinu prodejů silových kabelů uvedených v oznámení námitek a že vytýkaná protisoutěžní dohoda nemohla mít dopad na konečné zákazníky, zejména na ceny, které jim byly fakturovány. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že Komise měla zohlednit postupné ukončování kartelové dohody, ke kterému docházelo od roku 2004. Žalobkyně konečně tvrdí, že skutkové okolnosti mimo kontrolu účastníků kartelové dohody, jako jsou náklady na prvotní materiál, snížily její dopady.

225    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

226    Na prvním místě, pokud jde o argument žalobkyň vycházející z omezeného rozsahu protiprávního jednání, je třeba připomenout, že v rozsahu, v němž se zakládá na nedostatku důkazů o existenci dohody o „domovském území“, je třeba jej odmítnout. Jak totiž vyplývá ze závěru uvedeného v bodě 184 výše, žalobkyním se nepodařilo zpochybnit zjištění Komise, podle kterého se žalobkyně účastnily protisoutěžní dohody, která zejména stanovila dohodu o „domovském území“. Za těchto okolností je třeba uvést, že rozsah kartelové dohody nebyl omezen tak, jak tvrdí žalobkyně.

227    Navíc je namístě uvést, stejně jak je uvedeno v bodě 1001 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že procentní podíl ve výši 15 % byl v projednávaném případě odůvodněný samotnou povahou protiprávního jednání, kterého se žalobkyně účastnily, a sice rozdělení trhů týkající se podzemních silových kabelů. Takové protiprávní jednání totiž patří mezi nejzávažnější omezení hospodářské soutěže ve smyslu bodu 23 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 a procentní podíl ve výši 15 % odpovídá nejnižšímu stupni sankcí v rámci stupnice stanovené pro taková protiprávní jednání v těchto pokynech (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. ledna 2017, Laufen Austria v. Komise, C‑637/13 P, EU:C:2017:51, bod 65 a citovaná judikatura).

228    Na druhém místě, pokud jde o argument o neexistenci dopadu kartelové dohody na trh, je třeba připomenout, že pokud je protiprávní jednání konstatované v napadeném rozhodnutí jednáním protiprávním svým účelem, Komise nemusí podle ustálené judikatury prokázat jeho účinky (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, Expedia, C‑226/11, EU:C:2012:795, bod 35 a citovaná judikatura). Kromě toho, jak již bylo uvedeno v bodě 178 výše, z judikatury vyplývá, že i částečné provedení dohody mající protisoutěžní účel stačí k vyloučení možného závěru o neexistenci dopadu uvedené dohody na trh (rozsudek ze dne 25. října 2005, Groupe Danone v. Komise, T‑38/02, EU:T:2005:367, bod 148).

229    V replice však žalobkyně tvrdí v podstatě to, že protisoutěžní dohoda, která nebyla plně provedena a která nemá v žádném případě žádný dopad na ceny pro zákazníky, musí být považována za méně závažnou než dohoda, která je plně provedena a která působí újmu zákazníkům tím, že zvyšuje ceny.

230    V tomto ohledu je nutno konstatovat, že většina argumentů žalobkyň se vztahovala ke kritériu konkrétního dopadu na trh, zejména na ceny pro konečné zákazníky, který – pokud jej bylo možné změřit – mohl být Komisí zohledněn pro stanovení pokuty podle bodu 1 písm. A pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 [UO] (Úř. věst. 1998, C 9, s. 3; Zvl. vyd. 08/01, s. 171). Přitom podle samotného znění bodu 22 pokynů pro výpočet pokut z roku 2006, ve znění použitelném na skutkové okolnosti projednávané věci, Komise nutně nemusí zohlednit skutečný dopad na trh – nebo jeho neexistenci – jako polehčující nebo přitěžující okolnost při posouzení závažnosti protiprávního jednání pro účely stanovení pokuty. Postačuje, jako v projednávané věci, jak vyplývá z bodu 222 výše, že úroveň podílu hodnoty tržeb stanovená Komisí, která má být zohledněna, je odůvodněna jinými skutečnostmi, které mohou mít podle posledně uvedeného ustanovení vliv na určení závažnosti, jako jsou: samotná povaha protiprávního jednání, kumulovaný podíl všech dotčených stran na trhu a zeměpisný rozsah protiprávního jednání. V rozsahu, v němž se tudíž žalobkyně snaží svými argumenty prokázat, že z důvodů nezávislých na vůli účastníků kartelové dohody nemohla uvedená dohoda projevit své účinky nebo nemohla přinést kýžené výsledky, musí být tyto argumenty odmítnuty.

231    Pokud je naproti tomu třeba vykládat argumenty žalobkyň v tom smyslu, že žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala provádění protiprávního jednání, nemohou tyto argumenty obstát.

232    Konstatování Komise provedené v bodě 1009 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého byla kartelová dohoda prováděna celosvětově a přistoupení stran k této dohodě bylo kontrolováno prostřednictvím výměny výkazů o situaci a prostřednictvím povinnosti podávat zprávy, totiž není stiženo žádným nesprávným právním posouzením, jak bylo uvedeno v bodě 178 výše. Z veškerých vyjádření směřujících k prokázání existence protiprávního jednání, která jsou uvedena zejména v bodech 3.3 a 3.4 napadeného rozhodnutí a která nebyla podrobně napadena žalobkyněmi v rámci této části žalobního důvodu, kromě toho vyplývá, že po uplynutí počátečního období vypracování pravidel nové dohody o rozdělení území mezi podniky vyrábějící podmořské a podzemní silové kabely následovaly tyto společnosti plošně a po většinu dotčeného období pokyny vyplývající z uvedené dohody a týkající se vzájemného odchodu z „domácích území“, rozdělení „území vývozu“ a přidělování projektů v rámci „evropské kartelové konfigurace“.

233    Na třetím místě žalobkyně v podstatě tvrdí, že Komise měla při určení závažnosti kartelové dohody zohlednit její významné rozvolnění, ke kterému docházelo od roku 2004. V tomto ohledu stačí poukázat na to, že Komise konstatovala, že protiprávní jednání má povahu jediného a trvajícího protiprávního jednání a žalobkyně tuto povahu konkrétně nezpochybnily, a na skutečnost, že důkazy, které Komise shromáždila, nezmiňují přerušení kartelové dohody v období do roku 2009.

234    Na čtvrtém místě žalobkyně uvádí, že z bodu 998 až 1010 odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise zvýšila podíl tržeb o 2 % pro všechny podniky vzhledem ke kumulovanému tržnímu podílu všech podniků a zeměpisnému rozsahu protiprávního jednání. Žalobkyně tvrdí, že uvedené zvýšení není v rozsahu, v němž je založeno na velikosti kumulovaného tržního podílu, opodstatněné, vzhledem k tomu, že se změnila řada účastníků v průběhu protiprávního jednání, a především vzhledem k tomu, že některé podniky se k protiprávnímu jednání připojily až po 18. únoru 1999 a ukončily svou účast před konečným datem 28. ledna 2009.

235    V tomto ohledu je třeba uvést, že i když – jak tvrdí žalobkyně – všechny podniky, které se účastnily kartelové dohody, se jí neúčastnily po celé dotčené období, to nemění nic na tom, že kartelová dohoda spojovala po většinu své existence hlavní evropské a japonské výrobce podmořských a podzemních silových kabelů vysokého a velmi vysokého napětí. Kromě toho během značně dlouhého období – od konce roku 2001 do roku 2006 – byla kartelová dohoda posílena účastí menších evropských dodavatelů, jako jsou Brugg Kabel, nkt cables, Safran a Silec Cable, a v období od konce roku 2002 do poloviny roku 2005 účastí jihokorejských dodavatelů. Kromě toho, jak uvádí Komise, aniž to žalobkyně rozporovaly, je počet účastníků dotčeného trhu, kterým není napadené rozhodnutí určeno, velmi omezený. Za těchto okolností je třeba po provedení důkladné kontroly mít za to, že Komise mohla konstatovat, aniž se dopustila nesprávného právního posouzení, že adresáti rozhodnutí představují téměř všechny výrobce podmořských a podzemních silových kabelů vysokého a velmi vysokého napětí. Rovněž mohla mít Komise správně za to, že tato skutečnost, stejně jako téměř celosvětový zeměpisný rozsah kartelové dohody, který žalobkyně nezpochybnily, zhoršovaly protiprávní jednání, a proto zvýšila podíl hodnoty tržeb o 2 %, aby byly zohledněny tyto dvě skutečnosti.

236    Na pátém místě žalobkyně tvrdí, že Komise měla při určení závažnosti vyloučit náklady na prvotní materiál. Žalobkyně v podstatě poznamenávají, že pokyny pro výpočet pokut z roku 2006 zavedly pro sporné chování pojem „podíl tržeb“, aby bylo možné nalézt lepší odkaz na hospodářskou výhodu získanou každým účastníkem protiprávního jednání, a tudíž i relativní váhu každého podniku v rámci kartelové dohody. Žalobkyně mají přitom za to, že za těchto okolností je nezbytné zajistit, aby zohledňovaná hodnota věrně odrážela výhody získané účastníky kartelové dohody, zejména pokud jde o zisk.

237    V tomto ohledu postačí podotknout, jak to uvedla Komise v bodě 976 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že Tribunál již zamítl podobný argument uplatněný v rámci věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. května 2014, Reagens v. Komise (T‑30/10, nezveřejněný, EU:T:2014:253, bod 233). Z uvedeného rozsudku a z citované judikatury totiž vyplývá, že nelze na základě žádného rozumného důvodu vyžadovat, aby se obrat na určeném trhu vypočítával s vyloučením určitých výrobních nákladů, když všechna průmyslová odvětví nesou náklady spjaté s konečným výrobkem, nad kterými nemá výrobce kontrolu, ale které nicméně tvoří podstatnou část jeho celkové obchodní činnosti, a které proto nemohou být vyloučeny z jeho obratu při stanovení základní částky pokuty.

238    Kromě toho je na místě připomenout, jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise (C‑272/09 P, EU:C:2011:810, bod 53), že nezohlednit hrubý obrat v některých případech, ale v jiných ano, by vyžadovalo určení prahové hodnoty ve formě poměru mezi čistým a hrubým obratem, kterou by bylo obtížné používat a která by vedla k nekonečným a neřešitelným sporům, včetně námitek diskriminace. Žádný z argumentů uvedených žalobkyněmi vůči takovéto úvaze, včetně skutečnosti, že pokyny pro výpočet pokut z roku 2006 zohledňují „hodnoty tržeb“ dotčených podniků, a nikoli „obrat“, který zohledňují pokyny pro výpočet pokut z roku 1998, nemůže v projednávané věci odůvodnit přijetí odlišného kritéria vyplývajícího z judikatury.

239    S ohledem na výše uvedené je namístě dospět k závěru, že Komise při stanovení základní částky pokuty neporušila zásadu proporcionality v tom smyslu, jak tvrdí žalobkyně.

240    První část tohoto žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

–       K druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení

241    Žalobkyně tvrdí, že to, jak Komise rozlišovala mezi evropskými podniky a japonskými podniky, pokud jde o podíl hodnoty tržeb, aby zohlednila závažnost protiprávního jednání, je v rozporu se zásadou rovného zacházení.

242    Žalobkyně připomínají, že poměr hodnoty tržeb, který Komise použila pro evropské podniky, byl o 2 % vyšší než zvýšení použité na další podniky. Komise za účelem odůvodnění tohoto rozlišování uvedla v bodě 999 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že kromě mechanismů přidělování „kartelové konfigurace A/R“ „byly některé projekty týkající se EHP dodatečně rozděleny mezi evropské výrobce prostřednictvím evropské konfigurace [uvedené] kartelové dohody“. Žalobkyně zdůrazňují, že podle Komise „tato další jednání, která se týkala pouze evropských výrobců, zesílila narušení hospodářské soutěže způsobené již dohodou o rozdělení trhů mezi evropskými, japonskými a jihokorejskými výrobci, a tudíž stupeň závažnosti protiprávního jednání“ a že „dodatečné narušení způsobené evropskou kartelovou konfigurací odůvodnilo zvýšit stupeň závažnosti o 2 % u podniků, které se účastnily tohoto aspektu kartelové dohody“.

243    Žalobkyně zpochybňují toto rozlišení a tvrdí, že „evropská kartelová konfigurace“ nebyla prováděna výlučně evropskými podniky. Z napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že se japonské a jihokorejské podniky účastnily kartelové dohody na stejné úrovni jako evropské podniky. Dále mají žalobkyně za to, že Komise neprokázala, jak uvedená konfigurace „zesílila již způsobené narušení hospodářské soutěže“, ani jaké „dodatečné narušení“ tato konfigurace vyvolala.

244    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

245    Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že vždy, když se Komise rozhodne uložit pokutu podle práva hospodářské soutěže, je povinna dodržovat obecné zásady unijního práva, mezi které patří zásada rovného zacházení, tak jak je vykládána unijními soudy. Tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (viz rozsudky ze dne 27. června 2012, Bolloré v. Komise, T‑372/10, EU:T:2012:325, bod 85 a citovaná judikatura, a ze dne 19. ledna 2016, Mitsubishi Electric v. Komise, T‑409/12, EU:T:2016:17, bod 108 a citovaná judikatura).

246    Pokud jde o posouzení závažnosti chování evropských podniků ve vztahu k chování asijských podniků, a to zejména japonských podniků, je třeba připomenout, že Komise kvalifikovala protiprávní jednání uvedené v napadeném rozhodnutí jako jediné a trvající protiprávní jednání sestávající ze dvou konfigurací, a sice z „kartelové konfigurace A/R“ a „evropské konfigurace“ uvedené kartelové dohody. První z těchto konfigurací obsahuje i) dohodu o „domovském území“, podle které se japonské a jihokorejské podniky zavázaly, že opustí evropská „domovská území“ vyhrazená „členům R“ kartelové dohody vzájemnou výměnou za závazek uvedených „členů R“, že opustí japonská a jihokorejská „domovská území“, a dále ii) sdílení projektů umístěných ve většině zbývajících částí světa nazvaných „území vývozu“. Cílem druhé z těchto konfigurací, jak vyplývá z bodu 12 výše, bylo sdílet mezi evropskými podniky projekty nacházející se na „domovském území“ a projekty přidělené evropskou stranou na „území vývozu“.

247    Důvody, proč měla Komise za to, že obě konfigurace kartelové dohody byly součástí jediného protiprávního jednání, jsou uvedeny v bodech odůvodnění 527 až 619 napadeného rozhodnutí. Pokud jde v této souvislosti o podmínku existence stejného jediného cíle spojujícího uvedené konfigurace, konstatovala Komise v bodě 534 odůvodnění uvedeného rozhodnutí následující:

„Evropská kartelová konfigurace (a rozdělení mezi asijské podniky) byla podmíněna celosvětovou dohodou a poskytla jí účinek. V průběhu evropských schůzek R totiž evropský koordinátor vysílal diskuse, ke kterým došlo v průběhu schůzek A/R […] Za tímto účelem strany často organizovaly schůzky R krátce po schůzích A/R […] Navíc strany během schůzek R vyjadřovaly svůj zájem ohledně projektů na územích vývozu, které měly být projednány na schůzích A/R. Stejně tak byly strany účastnící se schůzí A/R informovány o hlavních diskusích v [uvedené konfiguraci]. [Posledně uvedená konfigurace] tak byla nedílnou součástí celkového plánu.“

248    Komise rozhodla, že většina japonských a jihokorejských podniků nese odpovědnost za účast na celé kartelové dohodě, včetně její „evropské konfigurace“. Komise konkrétně uznala za zodpovědné za celou uvedenou kartelovou dohodu japonské podniky, které byly hlavními hráči kartelové dohody, a sice Sumitomo Electric Industries, Hitachi Cable, jejich společný podnik J-Power Systems, Furukawa Electric, Fujikura a jejich společný podnik Viscas.

249    V bodě 537 odůvodnění napadeného rozhodnutí však Komise odlišila stupeň účasti na kartelové dohodě některých podniků. Konstatovala totiž následující:

„Hlavní skupina účastníků kartelové dohody (Nexans, Pirelli/Prysmian, Furukawa [Electric], Fujikura a Viscas, [Sumitomo Electric Industries], [Hitachi Cable] a [J-Power Systems]) byla stejná pro silové kabely [podzemní a podmořské] a uplatňovala zároveň zásadu domovského území a dohodu o přidělování projektů na území vývozu. Zatímco japonské a [jihokorejské] podniky nebyly z objektivních důvodů zapojeny do evropské kartelové konfigurace, společnosti Nexans a Pirelli/Prysmian byly aktivní v obou konfiguracích.“

250    Na základě tohoto konstatování Komise došla v bodě 999 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, k němuž směřovaly argumenty žalobkyň, že protiprávní jednání, kterého se dopustily evropské podniky, je třeba považovat za závažnější než protiprávní jednání, kterého se dopustily japonské podniky, a tedy že z důvodu jejich zapojení do „evropské kartelové konfigurace“ je třeba zvýšit podíl hodnoty tržeb evropských podniků použitý pro výpočet základní částky pokuty o 2 %.

251    V tomto ohledu je třeba mít za to, že skutečnost, jak ji uvádějí žalobkyně, že účast japonských podniků se podobala účasti evropských podniků, pokud jde o účast v „evropské kartelové konfiguraci“, i kdyby byla prokázána, nemůže zpochybnit závěr Komise, podle kterého bylo přidělování projektů v rámci EHP dalším faktorem, který si zasloužil být potrestán dodatečným procentem z titulu závažnosti protiprávního jednání.

252    Je totiž třeba uvést, že kromě „kartelové konfigurace A/R“, v rámci které se asijské a evropské podniky dohodly zejména na nepronikání na jejich příslušná „domovská území“, si evropští výrobci, včetně žalobkyň, rozdělily jednotlivé projekty se silovými kabely přidělené „členům R“ kartelové dohody. Jak konkrétně vyplývá z bodu 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí, takové rozdělení se týkalo jak přidělování projektů na „územích vývozu“ prováděného v rámci uvedené konfigurace, tak přidělování projektů náležejících uvedeným členům na základě dohody o „domovském území“, tj. projektů nacházejících se na evropských „domovských územích“. Dále je třeba uvést, že ačkoli rozdělování projektů v rámci této konfigurace a rozdělování projektů v rámci „evropské kartelové konfigurace“ bylo úzce spjato, jak to vysvětluje Komise v bodě 534 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, tato posledně uvedená konfigurace znamenala dodatečný závazek rozdělování projektů, který šel nad rámec stávajících pravidel pro přidělování v „kartelové konfiguraci A/R“.

253    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, není kromě toho pochyb o tom, že rozdělení projektů podzemních a podmořských silových kabelů vysokého napětí v rámci „evropské kartelové konfigurace“ posílilo dopad na hospodářskou soutěž v rámci EHP způsobený „konfigurací A/R“ uvedené kartelové dohody.

254    Bylo tudíž odůvodněné, jak tvrdí Komise, že posouzení závažnosti chování výrobců účastnících se „evropské kartelové konfigurace“, a to zejména evropských výrobců, odráží další újmu způsobenou hospodářské soutěži v rámci EHP.

255    Z toho vyplývá, že argument žalobkyň, podle kterého se Komise v podstatě dopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že se japonské podniky neúčastnily „evropské kartelové konfigurace“ na stejné úrovni jako evropské podniky, je irelevantní, pokud jde o existenci porušení zásady rovného zacházení v neprospěch žalobkyň.

256    Takový argument, byť opodstatněný, totiž může odůvodnit zvýšení procentního podílu hodnoty tržeb uplatněné vůči japonským podnikům.

257    Naproti tomu je tato okolnost irelevantní, pokud jde o procentní podíl hodnoty tržeb stanovený ve vztahu k žalobkyním za účelem zohlednění závažnosti jejich chování, jelikož zásada rovného zacházení nemůže založit právo na nediskriminační uplatňování protiprávního zacházení (rozsudek ze dne 11. září 2002, Pfizer Animal Health v. Rada, T‑13/99, EU:T:2002:209, bod 479).

258    Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba zamítnout druhou část tohoto žalobního důvodu i osmý žalobní důvod jako celek.

 K devátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z údajného pochybení, ke kterému došlo zapsáním pana R. na seznam osob dotčených napadeným rozhodnutím

259    Žalobkyně uvádějí, že Komise neprávem zahrnula do přílohy II napadeného rozhodnutí, nadepsané „Jména a profesní činnost osob dotčených tímto rozhodnutím“, jméno pana R., který je v současné době členem správní rady společnosti Prysmian a ředitelem pro strategii v rámci skupiny Prysmian. Žalobkyně konkrétně tvrdí, že jakákoliv zmínka o panu R. jakožto jednotlivci, který má nějaký vztah k protiprávnímu jednání, je nesprávná a neopodstatněná, a tudíž je třeba ji odstranit z příloh uvedeného rozhodnutí.

260    Komise tyto argumenty zpochybňuje.

261    V tomto ohledu stačí konstatovat, že Komise v bodě 759 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že pan R. byl jedním z členů správní rady společnosti Prysmian jmenovaný Goldman Sachs. Dále je jméno pana R. uvedeno v příloze I a II napadeného rozhodnutí jakožto jméno osoby dotčené uvedeným rozhodnutím.

262    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, přitom z žádného bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí ani příloh uvedeného rozhodnutí nevyplývá, že Komise připisuje účast na dotčené kartelové dohodě osobně panu R. Komise totiž neměla v tomto rozhodnutí za to, že pan R. byl osobně zapojen do uvedené kartelové dohody, ale zmínila jej pouze jakožto zaměstnance jedné z žalobkyň. Za těchto okolností je třeba mít za to, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení tím, že zahrnula, a to zejména do přílohy II téhož rozhodnutí, jméno pana R.

263    Kromě toho je třeba připomenout, že podle judikatury platí, že cílem šetření a rozhodnutí Komise v zásadě není stanovit, že se určité fyzické osoby účastnily kartelu, nýbrž jeho cílem je stanovit, že tak, v rozporu s čl. 101 odst. 1 SFEU, učinily podniky. Komise v napadeném rozhodnutí stanovila, že to jsou především žalobkyně, kdo porušil uvedené ustanovení tím, že se podílel na jediné a trvající dohodě a na jednání ve vzájemné shodě v odvětví silových kabelů. Pan R. není v článku 1 napadeného rozhodnutí uveden jako jeden z účastníků kartelové dohody (obdobně viz rozsudek ze dne 2. února 2012, EI du Pont de Nemours a další v. Komise, T‑76/08, nezveřejněný, EU:T:2012:46, bod 159).

264    Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod je třeba v rozsahu, v němž se snaží zpochybnit opodstatněnost závěru Komise o účasti pana R. na kartelové dohodě, zamítnout.

265    Devátý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

266    S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že se žalobkyním nepodařilo prokázat pochybení Komise odůvodňující zrušení napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich týká.

267    Návrhová žádání žalobkyň směřující ke zrušení je tudíž třeba zamítnout.

 K návrhovým žádáním směřujícím ke snížení částky pokut uložených žalobkyním

268    Žalobkyně navrhují, aby Tribunál snížil částku pokut, které jim byly uloženy, aby byla zohledněna pochybení, kterých se Komise dopustila při výpočtu uvedených částek. Žalobkyně rovněž navrhují, aby Tribunál „pokutu spravedlivě upravil“ z důvodu nepřiměřené délky správního řízení.

269    Dříve, než budou přezkoumány jednotlivé návrhy žalobkyň, kterými se domáhají snížení částky pokut, které jim byly uloženy, je třeba připomenout, že přezkum legality je doplněn pravomocí přezkumu v plné jurisdikci, která je unijnímu soudu přiznána článkem 31 nařízení č. 1/2003 v souladu s článkem 261 SFEU. Tato pravomoc opravňuje soud, aby nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradil posouzení Komise svým posouzením, a uloženou pokutu nebo penále tedy zrušil, snížil nebo zvýšil. Je však třeba zdůraznit, že výkon pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci není rovnocenný přezkumu z úřední povinnosti, a připomenout, že řízení před unijními soudy má spornou povahu. S výjimkou důvodů veřejného pořádku, které je soud povinen uplatnit i bez návrhu, jako je nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí, náleží navrhovatelce, aby vznesla důvody proti tomuto rozhodnutí a na podporu těchto důvodů předložila důkazy (rozsudek ze dne 8. prosince 2011, KME Germany a další v. Komise, C‑389/10 P, EU:C:2011:816, body 130 a 131).

 K návrhu na snížení uložených pokut z důvodu pochybení Komise při výpočtu uvedené částky

270    Pokud jde na prvním místě o návrh žalobkyň znějící na snížení částky pokut, které jim byly uloženy, aby byla zohledněna pochybení, kterých se dopustila Komise při výpočtu uvedených částek, je třeba uvést, že žalobní důvody předložené žalobkyněmi na podporu návrhových žádání znějících na zrušení byly zamítnuty, a dále, že neexistují skutečnosti, které v projednávané věci mohou odůvodnit snížení těchto částek. Z toho vyplývá, že tento návrh je třeba zamítnout.

 K návrhu na snížení částky uložených pokut z důvodu nepřiměřené délky správního řízení

271    Pokud jde na druhém místě o návrh žalobkyň znějící na spravedlivé snížení částky pokut, které jim byly uloženy z důvodu nepřiměřené délky správního řízení, stačí připomenout, že porušení zásady přiměřené lhůty ze strany Komise může být sice důvodem ke zrušení rozhodnutí, které přijala ve správním řízení podle článků 101 a 102 SFEU, pokud tímto porušením došlo také k zásahu do práva dotyčného podniku na obhajobu, avšak porušení uvedené zásady, i kdyby bylo prokázáno, nemůže vést ke snížení částky uložené pokuty (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Villeroy a Boch v. Komise, C‑644/13 P, EU:C:2017:59, bod 79 a citovaná judikatura).

272    V každém případě, jak vyplývá z bodu 93 výše, nepřiměřená délka správního řízení nemohla být v projednávaném případě konstatována. Z toho vyplývá, že tomuto návrhu nelze vyhovět, a je tedy třeba zamítnout návrhová žádání směřující ke snížení částky pokut uložených žalobkyním jako celek.

 K nákladům řízení

273    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

274    Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

275    Podle čl. 138 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než jsou účastníci uvedení v odstavcích 1 a 2. Za okolností projednávaného sporu je třeba rozhodnout, že Goldman Sachs a Pirelli ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Prysmian SpA a Prysmian Cavi e Sistemi Srl ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

3)      The Goldman Sachs Group, Inc. a Pirelli & C. SpA ponesou vlastní náklady řízení.

Collins Kančeva Barents

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. července 2018.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Žalobkyně a dotčené odvětví

Správní řízení

Napadené rozhodnutí

Dotčené protiprávní jednání

Odpovědnost žalobkyň

Uložené pokuty

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení

K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z protiprávnosti kontrol provedených Komisí

– K průběhu kontroly

– K údajné neexistenci právního základu

– K údajnému porušení rozhodnutí o provedení kontroly

– K nemožnosti podat žádost o ochranu před pokutami

K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady přiměřené lhůty

K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy

K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného přičtení odpovědnosti společnosti PrysmianCS za období před 27. listopadem 2001

– K první části vycházející z porušení zásady osobní odpovědnosti

– K druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení a povinnosti uvést odůvodnění

K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 v rozsahu, v němž Komise neurčila podíly solidárních spoludlužníků v rámci jejich vzájemných vztahů

K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku důkazů o porušení článku 101 SFEU

K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného určení doby trvání protiprávního jednání

K osmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, pokynů pro výpočet pokut z roku 2006 a zásad rovného zacházení a proporcionality, pokud jde o výpočet uložených pokut

– K první části vycházející z porušení zásady proporcionality

– K druhé části vycházející z porušení zásady rovného zacházení

K devátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z údajného pochybení, ke kterému došlo zapsáním pana R. na seznam osob dotčených napadeným rozhodnutím

K návrhovým žádáním směřujícím ke snížení částky pokut uložených žalobkyním

K návrhu na snížení uložených pokut z důvodu pochybení Komise při výpočtu uvedené částky

K návrhu na snížení částky uložených pokut z důvodu nepřiměřené délky správního řízení

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.