STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 8. května 2018(1)
Věc C‑304/17
Helga Löber
proti
Barclays Bank Plc
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Příslušnost v občanských a obchodních věcech – Protiprávní jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání – Investice založená na vadném prospektu – Místo, kde došlo ke škodné události – Význam bankovního účtu“
I. Úvod
1. Helga Löber investovala do certifikátů ve formě dluhopisů na doručitele emitovaných společností Barclays Bank Plc. Aby tyto certifikáty získala, byly příslušné částky převedeny z jejího běžného (osobního) bankovního účtu ve Vídni, Rakousko, na dva depozitní účty ve Štýrském Hradci a Salzburku. Z těchto depozitních účtů byla poté provedena platba za dotčené certifikáty.
2. Certifikáty následně ztratily svou hodnotu. Helga Löber dospěla k názoru, že její investiční rozhodnutí bylo ovlivněno vadným (ve smyslu zavádějícím) prospektem, který byl vydán ve vztahu k dluhopisům. Proti společnosti Barclays Bank podala žalobu na zaplacení 34 459,06 eura s příslušenstvím a nákladů řízení. Tato částka odpovídá podle jejího názoru škodě, která jí byla způsobena tím, že ji společnost Barclays Bank uvedla v omyl, a to prostřednictvím vydání vadného (ve smyslu zavádějícího) prospektu.
3. Svou žalobu podala k soudu ve Vídni, tj. v místě svého bydliště. Toto je také místo, kde se nachází její běžný bankovní účet, ze kterého provedla první převod za účelem investice. Soudy prvního a druhého stupně však rozhodly, že k projednání věci nejsou příslušné. Řízení ve věci stále probíhá u Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr, Rakousko). Podstatou otázky předkládajícího soudu je, který z použitých bankovních účtů, pokud vůbec některý, je rozhodující pro určení soudu příslušného k projednání dotčené věci.
II. Právní rámec
4. Protože původní řízení ve věci bylo zahájeno dne 16. listopadu 2012, zůstává nařízení Rady (ES) č. 44/2001(2) použitelné ratione temporis(3).
5. V bodech 11 a 12 odůvodnění nařízení č. 44/2001 se uvádí, že:
„(11) Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, a musí být na tomto základě vždy určitelná, kromě několika přesně určených případů, kdy předmět sporu nebo smluvní volnost stran opravňuje k použití odlišného určujícího hlediska […]
(12) Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti.“
6. Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví, že „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
7. Článek 3 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví, že „[o]soby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 […] kapitoly [II]“.
8. Podle čl. 5 odst. 3, který je součástí oddílu 2 kapitoly II, platí, že „[o]soba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována: […] ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události […]“.
III. Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
9. Společnost Barclays Bank (dále jen „žalovaná“) má sídlo v Londýně, Spojeném království, a pobočku ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo. Žalovaná emitovala „X1 Global EUR Index certificates“ ve formě dluhopisů na doručitele (dále jen „certifikáty“), které upisovali institucionální investoři. Tito institucionální investoři poté prodávali tyto certifikáty na sekundárním trhu spotřebitelům mimo jiné v Rakousku.
10. Hodnota certifikátů (a tudíž částka ke splacení) se řídila indexem, který je tvořen portfoliem několika cílových fondů. Toto portfolio bylo zřízeno a spravováno společností X1 Fund Allocation GmbH se sídlem v Německu.
11. K emisi certifikátů došlo na základě (německého) „základního prospektu“ ze dne 22. září 2005 a všeobecných podmínek ze dne 20. prosince 2005. Základní prospekt byl oznámen příslušnému vnitrostátnímu subjektu Österreichische Kontrollbank AG.
12. Veřejná nabídka k upisování proběhla v době od 20. prosince 2005 do 24. února 2006. Certifikáty byly emitovány dne 31. března 2006. Realizačním clearingovým subjektem této koupě byla akciová společnost se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.
13. Za účelem provedení investičního nákupu H. Löber s bydlištěm ve Vídni (dále jen „žalobkyně“) nejprve převedla příslušné částky z jejího běžného (osobního) bankovního účtu ve Vídni na dva depozitní účty vedené u dvou různých rakouských bank se sídlem v Salcburku a Štýrském Hradci (dále jen „zúčtovací účty“). Prostřednictvím těchto zúčtovacích účtů poté investovala do certifikátů 28 648,43 eura (ve dvou tranších: dne 8. listopadu 2006 a dne 4. srpna 2007).
14. Předkládající soud uvedl, že kvůli jednání obchodního manažera a finančního poradce společnosti X1 Fund Allocation (dále jen „manažer společnosti X1 Fund Allocation“) byly investované finanční prostředky ztraceny.
15. Žalobkyně podala proti žalované žalobu na zaplacení 34 459,06 eura s příslušenstvím a nákladů řízení oproti vrácení svých podílů na certifikátech. Žalobkyně opírala svůj návrh na zaplacení zaprvé o nároky ze smlouvy a zadruhé o odpovědnost za prospekt. Pokud jde o druhý žalobní důvod, žalobkyně tvrdila, že žalovaná zamlčela relevantní rizika a informace týkající se struktury investice a také fondů spravovaných manažerem společnosti X1 Fund Allocation. Žalobkyně také tvrdila, že údaje v prospektu byly ve velké míře zavádějící.
16. Co se týče příslušnosti ve vztahu k nároku z odpovědnosti za prospekt, žalobkyně se opírala o článek 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.
17. Žalovaná namítla nepříslušnost rakouských soudů a uvedla, že žaloba by měla být zamítnuta.
18. Handelsgericht Wien (obchodní soud ve Vídni, Rakousko) svým usnesením ze dne 18. července 2016, kdy rozhodoval jako soud prvního stupně, prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost. Konstatoval, že žalobkyně nemůže založit příslušnost soudu, u kterého byla podána žaloba ohledně nároků ze smlouvy, ani na čl. 15 odst. 1, ani na čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001. Mimosmluvní nároky, k nimž patří zejména nároky vyplývající z odpovědnosti za prospekt, splňují podmínky čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001. Žalobkyně ovšem netvrdila, že škoda byla způsobena přímo na bankovním účtu ve Vídni. Naopak získala své certifikáty prostřednictvím zúčtovacích účtů. Škoda tak byla utrpěna ve Štýrském Hradci a Salcburku.
19. Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko) v odvolacím řízení potvrdil toto rozhodnutím svým usnesením ze dne 6. prosince 2016. Co se týče nároků ze smlouvy, konstatoval, že místem plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 byl Frankfurt nad Mohanem. Rakouské soudy tudíž nebyly podle tohoto bodu mezinárodně příslušné. Pokud jde o nárok vyplývající z odpovědnosti za prospekt, žalobkyně se nemohla opírat o čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001, protože tento mimosmluvní nárok úzce souvisel s nárokem ze smlouvy.
20. Opravný prostředek „Revision“ byl podán k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr), tedy k předkládajícímu soudu. Tento rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující otázky:
„Je, podle čl. 5 odst. 3 [nařízení č. 44/2001], pro mimosmluvní nároky vyplývající z odpovědnosti za prospekt, pokud
– investor přijal své investiční rozhodnutí způsobené vadným prospektem v místě svého bydliště
– a na základě tohoto rozhodnutí převedl částku kupní ceny za cenný papír zakoupený na sekundárním trhu ze svého účtu u rakouské banky na zúčtovací účet u jiné rakouské banky, ze kterého byla částka kupní ceny následně převedena na příkaz žalobkyně prodejci,
(a) příslušný soud, v jehož působnosti má své bydliště investor,
(b) příslušný soud, v jehož působnosti se nachází sídlo banky nebo pobočka banky, u které je veden účet žalobkyně, ze kterého převedla investovanou částku na zúčtovací účet,
(c) příslušný soud, v jehož působnosti se nachází sídlo nebo pobočka banky, u které je veden zúčtovací účet,
(d) příslušný jeden z těchto soudů dle volby žalobkyně,
(e) nebo není příslušný žádný z těchto soudů?“
21. Písemná vyjádření předložily žalobkyně, žalovaná, řecká vláda a Evropská komise.
IV. Posouzení
22. Struktura tohoto stanoviska bude následující. Nejprve uvedu několik úvodních poznámek týkajících se povahy dotčeného nároku (A). Poté uvedu relevantní judikaturu, ve které bylo posuzováno umístění majetku nebo bankovního účtu žalobce pro určení příslušnosti vztahující se k protiprávnímu jednání (B). Konečně navrhnu kritéria pro posouzení příslušnosti v projednávané věci, a to s přihlédnutím ke zvláštní povaze tvrzeného protiprávního jednání (C).
A. Smlouva nebo protiprávní jednání?
23. Předkládající soud poznamenává, že je třeba vycházet z toho, že tvrzená odpovědnost žalované za prospekt nespadá pod „věci týkající se smlouvy nebo nároku ze smlouvy“. Má za to, že dotčený nárok je nárokem z protiprávního jednání a že relevantním ustanovením je tudíž čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.
24. Komise s tímto tvrzením souhlasí.
25. Je třeba připomenout, že takové hodnocení náleží předkládajícímu soudu, a to na základě zvláštních okolností věci. To vyplývá také z rozsudku ve věci Kolassa(4), ve kterém Soudní dvůr posuzoval různé příslušnosti pro nárok z odpovědnosti za prospekt v kontextu, který byl skutkově obdobný projednávané věci.
26. Zaprvé Soudní dvůr dospěl k závěru, že Harald Kolassa jako žalobce nemohl podat svou žalobu v místě svého bydliště podle čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001. Bylo tomu tak proto, že jeho nárok nemohl být posouzen jako nárok vyplývající ze smlouvy uzavřené spotřebitelem ve smyslu čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení. Mezi ním a žalovanou bankou – emitentem prospektu – nebyla uzavřena žádná smlouva(5).
27. Zadruhé Soudní dvůr vyloučil uplatnění příslušnosti z titulu věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, protože z věci vyplývalo, že žalovaná závazek vůči žalobci nepřijala svobodně(6).
28. Zatřetí Soudní dvůr dospěl k závěru, že předmětný nárok týkající se odpovědnosti emitenta certifikátu za prospekt musí být považován za nárok z protiprávního jednání „pokud tato odpovědnost nespadá do oblasti smluv nebo nároků ze smluv“(7).
29. Z předkládacího rozhodnutí jsem vyrozuměl, že předkládající soud již provedl takové posouzení a dospěl na základě skutkového stavu věci k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní nemá smluvní povahu a že by měl být považován za nárok z protiprávního jednání. Budu tedy postupovat na tomto základě.
B. Relevantní judikatura
30. Soudní dvůr při výkladu čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy(8), který odpovídá čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001, poznamenal, že slovní spojení „místo, kde došlo ke škodné události“ musí být chápáno tak, že zahrnuje jak místo, kde došlo ke škodě (následek), tak i místo události, která zapříčinila škodu (příčina)(9).
31. Soudní dvůr dále rozpracoval tyto pojmy v navazující judikatuře v různých skutkových souvislostech.
32. Ve věci Dumez France a Tracoba(10) se dvě francouzské společností domáhaly náhrady škody, kterou údajně utrpěly z důvodu platební neschopnosti jejich dceřiných společností se sídlem v Německu. Tato platební neschopnost byla způsobena vypovězením úvěrů, ze kterých byl financován projekt rozvoje, který tak musel být ukončen. Společnosti tvrdily, že místo škody se nacházelo v případě obětí, které škodu utrpěly jako následek škody, kterou utrpěla původní oběť, tam, kde jejich zájmy byly nepříznivě ovlivněny, tj. v místě, kde se nachází jejich sídlo.
33. Soudní dvůr s tímto nesouhlasil. Uvedl, že „místo, kde došlo ke vzniku škody“ lze chápat „pouze jako označující místo, kde událost, jež vedla ke vzniku škody a způsobila deliktní nebo kvazi-deliktní odpovědnost, přímo způsobila škodné následky ve vztahu k osobě, která je bezprostřední obětí této události“(11). Přímá škoda byla tudíž způsobena v Německu německým dceřiným společnostem žalobkyň. Naproti tomu slovní spojení „místo, kde došlo ke škodě“ nemůže být vykládáno v tom smyslu, že by odkazovalo na místo, kde nepřímé oběti škody utrpěly následky na svém majetku. Soudní dvůr tudíž dospěl k závěru, že nebyla dána příslušnost francouzských soudů z titulu protiprávního jednání, protože tvrzená škoda společností byla pouze nepřímá, zatímco přímé následky utrpěly jejich dceřiné společnosti v Německu(12).
34. Závěr, že dopad na něčí majetek (škoda) musel být původní (nebo přímý) na rozdíl od navazujících škodlivých (nebo nepřímých) důsledků(13), byl potvrzen ve věci Marinari(14). Antonio Marinari, který má bydliště v Itálii, žaloval banku se sídlem ve Spojeném království pro zaplacení náhrady škody, která mu byla údajně způsobena. Banka mu odmítla vrátit směnky, které v bance uložil. Měla podezření, že původ těchto směnek byl pochybný, a upozornila policii, která A. Marinariho zatkla. Po svém propuštění podal A. Marinari žalobu u soudu svého bydliště.
35. Soudní dvůr nesouhlasil s tím, že příslušnost může být přičítána italským soudům, přičemž uvedl, že slovní spojení „místo, kde došlo ke škodné události“ „nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která způsobila škodu, ke které ve skutečnosti došlo v jiném místě“, takže „se nevztahuje na místo, o kterém oběť tvrdí, že zde utrpěla peněžní újmu v důsledku původní škody, která vznikla a kterou utrpěla v jiném [členském státě]“(15).
36. Tento přístup byl opětovně potvrzen ve věci Kronhofer(16). V této věci byl žalobce s bydlištěm v Rakousku přesvědčen (telefonicky) žalovanými s bydlištěm v Německu, aby uzavřel smlouvu o nákupních opcích na akcie. Rudolf Kronhofer převedl příslušnou částku na investiční účet v Německu, který byl pak použit na dotčenou investici. Po ztrátě části investované částky zažaloval žalované v Rakousku.
37. Soudní dvůr odmítl příslušnost rakouských soudů. Poznamenal, že místo, kde došlo ke škodě, a místo události, která zapříčinila škodu, jsou obě v Německu. Uvedl, že „pojem ‚místo, kde došlo ke škodné události‘ nezahrnuje místo bydliště žalobce, kde se nachází ‚centrum jeho majetkových zájmů‘ jen ze samotného důvodu, že zde utrpěl peněžní újmu vyplývající ze ztráty části svého majetku, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném státě, který je smluvní stranou“(17). Pro uznání příslušnosti rakouských soudů v této věci „by [tento výklad činil] určení příslušného soudu […] závislým na nejistých okolnostech, jako jsou místo, kde se nachází ‚centrum majetkových zájmů‘ poškozeného, a byl by tudíž v rozporu s posílením právní ochrany osob usazených ve Společenství, což je jedním z cílů úmluvy, neboť žalobci má být umožněno snadno určit soud, ke kterému může podat návrh, a žalovanému rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován […]“(18). Nejčastěji by to zakládalo příslušnost soudů podle místa bydliště žalobce(19).
38. Soudní dvůr ve věci CDC Hydrogen Peroxide konstatoval v rámci výkladu slovního spojení „místo, kde došlo ke škodě“ v kontextu práva hospodářské soutěže, že ke škodě spočívající v dodatečných nákladech zaplacených obětí z důvodu uměle vysokých cen stanovených kartelem dochází obecně v místě sídla oběti(20). Jak jsem již poznamenal na jiném místě, tento závěr není příliš v souladu s výše uvedenou judikaturou, ve které Soudní dvůr odmítl založit příslušnost soudů podle čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001 podle místa bydliště žalobce(21). Soudní dvůr vskutku opakovaně uvedl, že to by obracelo obecné pravidlo o bydlišti žalovaného a že čl. 5 odst. 3 neposkytuje žádný důvod pro takový obrat. Je tomu tak proto, že pravidlo o zvláštní příslušnosti v čl. 5 odst. 3 nesleduje cíl ochrany slabší strany, ale řádného výkonu spravedlnosti(22). Je tudíž založeno na existenci úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodě(23).
39. Soudní dvůr ve věci Kolassa(24) založil příslušnost soudů podle místa, kde se nacházel bankovní účet, u kterého investor utrpěl peněžní újmu. Podobně jako v projednávané věci investoval H. Kolassa do certifikátů emitovaných žalovanou v dané věci (která je také žalovanou v této věci). Poté, co certifikáty ztratily svou hodnotu, podal H. Kolassa žalobu na žalovanou v místě svého bydliště ve Vídni. Soudní dvůr tudíž zkoumal, zda místo bydliště žalobce může být sudištěm podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001 jako „místo, kde došlo ke škodě“.
40. Soudní dvůr dospěl k závěru, že může. Vysvětlil, že soudy mohou založit příslušnost na tomto základě, „zejména když uvedená újma nastane přímo na bankovním účtu tohoto žalobce u banky mající sídlo v obvodu těchto soudů“(25). Také dodal, že „emitent certifikátu, který neplní své zákonné povinnosti týkající se prospektu, musí očekávat – rozhodne-li se oznámit prospekt k tomuto certifikátu v jiných členských státech – že do tohoto certifikátu budou investovat nedostatečně informované subjekty, které mají bydliště nebo sídlo v těchto členských státech, a že jim bude způsobena újma“(26). Soudní dvůr tak zdůraznil důležitost oznámení prospektu danému členskému státu, když tento prospekt může potenciálně vést k rozhodnutí části dotčených investorů investovat(27).
41. Rozsudek ve věci Kolassa vyvolal rozdílné akademické názory. Mezi kritickými připomínkami bylo tříštění fór, které je méně předvídatelné pro emitenty, a z něj vyplývající zvýšené náklady řízení; souvislost uvedená v bodě 55 rozsudku mezi místem bydliště investora a místem, kde došlo k újmě; a zmínka o místě oznámení prospektu v bodě 56 rozsudku, jinak absentující v odůvodnění Soudního dvora v této věci(28).
42. Soudní dvůr několik měsíců po vynesení rozsudku ve věci Kolassa vydal rozsudek ve věci Universal Music(29). Společnost Universal Music se sídlem v Nizozemsku byla v procesu odkoupení obchodního podílu v české obchodní společnosti. Kvůli chybě jednoho z českých právníků, který vyhotovoval transakční dokumenty, byla cena obchodních podílů vyšší než předpokládaná cena. Navazující spor mezi společností Universal Music a prodávajícím byl vyřešen smírem u rozhodčího soudu v České republice. Smírem stanovená částka byla vyplacena z nizozemského účtu společnosti Universal Music. Tato společnost poté podala na odpovědné právníky žalobu v Nizozemsku.
43. Soudní dvůr uvedl, že „nemůže být za ‚místo, kde došlo ke škodné události‘, při neexistenci jiných vazeb považováno místo v členském státě, kde vznikla újma, pokud tato újma spočívá výlučně ve finanční ztrátě, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce a je důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě“(30). Přestože Soudní dvůr poznamenal, že akceptoval ve věci Kolassa, že „místo, kde došlo ke škodné události“ může být místo, kde má žalobce bankovní účet, vysvětlil, že „toto konstatování zapadá do konkrétního kontextu věci, která vedla k vydání uvedeného rozsudku, jenž se vyznačoval existencí okolností ve prospěch určení příslušnosti uvedených soudů“(31). Jak je poznamenáno výše(32), Soudní dvůr ve věci Kolassa vskutku zdůraznil existenci oznámení v daném členském státu, které vedlo investory na sekundárním trhu k provedení investice.
44. Soudní dvůr v rámci takového odlišení věci Kolassa dospěl v souladu s věcí Kronhofer k názoru, že peněžní újma, k níž došlo přímo na bankovním účtu žalobce, nemůže být považována za relevantní vazbu. Soudní dvůr vysvětlil, že takové kritérium nebude spolehlivé, neboť společnost uplatňující nárok v dané věci mohla mít možnost volby z více bankovních účtů, z nichž mohla uhradit příslušnou platbu(33).
45. Je spravedlivé připustit, podobně jak to poznamenala Komise ve svém písemném vyjádření, že společný výklad konkrétně věcí Kronhofer, Kolassa a Universal Music zanechává určitou nejistotu, co se týče toho, jak uplatňovat pravidlo o příslušnosti na nároky vyplývající z odpovědnosti za prospekt, i z hlediska relevance peněžní újmy, k níž případně dojde na bankovním účtu nějaké osoby. V následující části navrhnu určitá vodítka v tomto ohledu, a to konkrétně se zaměřením na zvláštní povahu tvrzeného protiprávního jednání. Teprve až po objasnění zvláštní povahy tvrzeného protiprávního jednání se stanou události, které údajně škodu zapříčinily, a následky zřejmější.
C. Kritéria pro založení příslušnosti v projednávané věci
46. Podle ustálení judikatury musí být nařízení č. 44/2001 vykládáno nezávisle s poukazem na jeho celkovou strukturu a cíle(34) a tak, aby byla zejména zajištěna vysoká předvídatelnost pravidel o příslušnosti(35). Tato pravidla jsou založena na obecném pravidle stanoveném v článku 2, že osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu. Výjimky z tohoto pravidla jako je výjimka v čl. 5 odst. 3, která je předmětem projednávané věci, musí být vykládány restriktivně(36).
47. Článek 5 odst. 3 je založen na existenci zvláště úzké vazby mezi sporem a soudy místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, která zakládá příslušnost těchto soudů z důvodů, které se vztahují k cíli řádného výkonu spravedlnosti a efektivnímu vedení řízení. Tyto soudy mají obvykle nejlepší předpoklady pro rozhodnutí ve věci, a to konkrétně z důvodu blízkosti sporu a pořizování důkazů(37).
48. S těmito cíli na mysli a za účelem výkladu slovního spojení „místo, kde došlo ke škodné události“ v projednávané věci by měla být konkrétní povaha tvrzeného protiprávního jednání objasněna jako první (1). Toto posouzení má zásadní důležitost pro určení, v druhém a třetím bodě, místa události, která zapříčinila škodu (2), a místa, kde došlo ke škodě (3).
1. Konkrétní povaha tvrzeného protiprávního jednání
49. Události přicházejí v řetězcích nebo ve shlucích. Typickým problémem deliktní odpovědnosti, a to jak ve svém věcném významu (pro rozhodnutí o meritu žaloby na náhradu škody), tak i v procesním významu (pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti), je vybrat jednu událost, která je nezbytná a určující pro navazující škodu(38).
50. V projednávané věci byl však úkol spočívající ve vybrání jedné události z časové osy nebo řetězce událostí, které mohly být relevantní pro určení mezinárodní příslušnosti, již proveden vnitrostátním soudem. Předkládající soud se táže na mezinárodní příslušnost z hlediska jedné konkrétní události: investičního rozhodnutí, které investor přijal na základě potenciálně vadného (ve smyslu zavádějícího) prospektu. Jinými slovy, jde o protiprávní jednání spočívající v uvedení v omyl, které údajně vedlo žalobkyni k provedení investice, která vzápětí vedla k finanční ztrátě utrpěné na jejím bankovním účtu.
51. Uvedení v omyl lze obecně chápat jako poskytnutí lživého nebo klamavého vysvětlení povahy něčeho, konkrétně skutkových okolností. V kontextu finančních investic to znamená ovlivnění osoby prostřednictvím lživých nebo klamavých informací, aby provedla investici, kterou by tato osoba neprovedla, kdyby měla správné informace.
52. Je třeba připomenout, že projednávaná věc žádným způsobem nepředjímá pravděpodobnost meritorního úspěchu žaloby. Týká se pouze posouzení příslušnosti. Vadný prospekt, existence škody a příčinná souvislosti mezi nimi, jakožto i odpovědnost žalované za oznámení prospektu v Rakousku(39), jsou proto skutečnosti, které musí posoudit vnitrostátní soudy.
53. Určení této konkrétní události, které již provedl vnitrostátní soud, je zásadní, protože jasně vymezuje jeden prvek v řetězci událostí a jednu (potenciálně) škodnou událost, které pak mohou pro účely určení mezinárodní příslušnosti ukazovat na jiné místo než ty z předchozích nebo následujících událostí v rámci totožné věci. Konkrétně je třeba zdůraznit, že tvrzené předmětné protiprávní jednání v projednávané věci se netýká údajného špatného spravování fondů manažerem společnosti X1 Fund Allocation, které je zmíněno v předkládacím rozhodnutí(40).
54. Po zdůraznění konkrétní povahy události relevantní pro rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti vymezené v projednávané věci předkládajícím soudem se nyní obracím k oběma skutečnostem, které jsou obsaženy ve slovním spojení „místo, kde došlo ke škodné události“(41): „místo události, která škodu zapříčinila“ a „místo, kde došlo ke škodě“, a to v rámci zvláštního kontextu spočívajícím v uvedení v omyl, které je tvrzeno v projednávané věci.
2. Událost, která škodu zapříčinila
55. V rámci úvodní kontextuální poznámky je třeba připomenout, že předmětný nárok se vztahuje k produktu kapitálového trhu. Možnost jakéhokoliv subjektu kapitálového trhu, aby nabízel takový produkt v rámci vymezeného území, je podmíněna použitelnými unijními a vnitrostátními právními předpisy(42). Tato skutečnost prakticky znamená, že zákonné obchodování s daným produktem kapitálového trhu má být v zásadě dovoleno v rámci území členského státu pouze poté, co byl příslušný prospekt schválen příslušným vnitrostátním orgánem nebo jemu oznámen. V projednávané věci předkládající soud potvrdil, že základní prospekt byl oznámen společnosti Österreichische Kontrollbank AG.
56. V tomto kontextu vyvstává otázka, kdy (nebo za jakých podmínek) bylo možné podle příslušných předpisů, aby investor, jako je žalobkyně, byl ovlivněn tak, že se spoléhal na údajně nesprávné informace poskytnuté žalovanou? Co bylo rozhodnou událostí pro zapříčinění (tvrzené) škody, která spočívala v klamavém přesvědčení žalobkyně, aby provedla problematickou investici?
57. V daném kontextu jsou představitelné tři možnosti.
58. Zaprvé lze za rozhodný okamžik považovat okamžik, kdy byla předmětná informace uveřejněna, a tudíž se stala obecně přístupnou potenciálně oklamaným (jakýmkoliv) investorům. V projednávané věci by to znamenalo první uvedení prospektu žalovanou patrně na jakýkoliv trh a v jakémkoliv členském státě, a to včetně prospektu uveřejněného pro investory na primárních trzích.
59. Zadruhé by rozhodným okamžikem mohl být okamžik, od kterého může prospekt na základě právních předpisů začít ovlivňovat investiční chování relevantní skupiny investorů. V projednávané věci při zohlednění vnitrostátní členitosti dotčené právní úpravy kapitálového trhu je relevantní skupina tvořena investory na sekundárním trhu v Rakousku.
60. Zatřetí by rozhodným okamžikem mohl být okamžik, kdy předmětný prospekt vedl dotčeného konkrétního investora, jako je žalobkyně, k učinění investičního rozhodnutí.
61. Nemyslím si, že by bylo rozumné přijmout první možnost (vůbec první zveřejnění), a to jednoduše z toho důvodu, že tento okamžik je příliš vzdálený jakémukoliv rozhodnutí, které by bylo rozumně přijato jednotlivým investorem působícím na konkrétním sekundárním trhu. Ze skutkového hlediska toto „první“ zveřejnění patrně nemá přímý vliv na rozhodnutí učiněné jednotlivými investory nebo skupinou investorů. Takovým jednotlivým investorům na sekundárním trhu bývají předkládány jiné soubory informací, in casu také zjevně v jiném jazyce. Z právního hlediska takoví investoři nebudou moci investovat, dokud není taková právní možnost stanovena pro příslušný vnitrostátní trh. Kromě toho spoléhání se na první zveřejnění učiněné obecné veřejnosti by v praxi znamenalo, že rozhodná příslušnost by vždy byla příslušnost podle místa sídla emitenta, a to bez ohledu na možné právní překážky pro oběť údajného protiprávního jednání, aby skutečně provedla investici založenou na „prvním“ uvedení prospektu.
62. Pokud jde o třetí možnost nastíněnou výše, nemyslím si, že by také poskytovala rozumné řešení. Činila by pravidlo o příslušnosti závislé na vysoce náhodných a nejistých individuálních okolnostech, které by bylo ze skutkového hlediska prakticky nemožné stanovit. Ve skutečnosti to znamená, že soud by se musel spoléhat pouze na osobní prohlášení učiněné žalobkyní, pokud jde o čas a místo, kde učinila své vlastní rozhodnutí investovat. Abych uvedl příklad: konkrétní investor si může důkladně prostudovat prospekt o nové investiční možnosti, který byl k dispozici v prostorách banky ve Vídni, pak si ho vzít k přečtení na svůj let do Dubrovníku a zvažovat, zda investuje na základě informací obsažených v tomto prospektu, a nakonec se může rozhodnout investovat v rámci snídaně na terase svého hotelu ve Florencii po povzbuzení svým přítelem volajícím z Prahy.
63. Jedinou rozumnou možností pro objektivní určení místa události, která zapříčinila škodu spočívající v oklamání investora, se mi tudíž jeví být druhý scénář nastíněný výše: skutečný okamžik, od kterého může prospekt v souladu s použitelnými unijními a vnitrostátními právními předpisy začít ovlivňovat investiční chování relevantní skupiny investorů v rámci dotčeného trhu. Příslušný soud by pak byl určen na vnitrostátní, a nikoliv na místní úrovni. Je tomu tak proto, že zveřejnění prospektu má ve vztahu k danému vnitrostátnímu území souběžné důsledky pro celé vnitrostátní území. Místní příslušnost v rámci vnitrostátního území je proto logicky otázkou volby žalobkyně.
64. Klíčovou skutečností je z mého úhlu pohledu to, že aby prospekt mohl mít potenciál oklamat žalobkyni, bylo nezbytné, aby byl tento prospekt oznámen v Rakousku. V opačném případě by jej v Rakousku nemohli jednotliví investoři legálně upsat(43).
65. Současně a s výhradou ověření předkládajícím soudem, jakmile bylo možné nabízet certifikát na rakouském sekundárním trhu, byla tato možnost okamžitě dostupná v rámci celého území Rakouska. Navzdory tomu, že čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001 stanoví místní příslušnost, a nikoliv jen mezinárodní příslušnost, mám tedy za to, že povaha protiprávního jednání spočívajícího v předmětném uvedení v omyl nedovoluje určení místa v rámci vnitrostátního území, protože jestliže je původci protiprávního jednání dovoleno ovlivňovat dané vnitrostátní území, takový vliv zahrnuje okamžitě celé území, a to bez ohledu na skutečné prostředky použité pro zveřejnění konkrétního prospektu(44).
66. Je tomu tak proto, že povaha předmětného protiprávního jednání je zcela odlišná od povahy protiprávních jednání, které byly předmětem například věci Bier(45). Tato věc se týkala znečištění vody způsobeného společností vypouštějící průmyslový odpad ve Francii, která údajně způsobovala škodu zahradnické školce v Nizozemsku. Skutečnost je taková, že znečištění životního prostředí překračuje hranice, aniž by k tomu potřebovalo povolení. Naproti tomu se jeví být pro emitenta certifikátů na dluhopisy na doručitele vedoucí k investici nemožným, aby uvedl v omyl, a tudíž přiměl [někoho] k provedení investice, dokud tyto certifikáty nejsou v souladu s použitelnou úpravou nabízeny na konkrétním vnitrostátním trhu.
67. Ve světle těchto úvah je můj průběžný závěr takovýto: pro nárok týkající se protiprávního jednání spočívajícího v uvedení v omyl, které je způsobeno zveřejněním údajně vadného prospektu vztahujícího se k certifikátům na dluhopisy na doručitele, jež mohou být zakoupeny na konkrétním vnitrostátním sekundárním trhu, a které má za následek investiční ztrátu, se „událost, která zapříčinila škodu“ nachází na území dotčeného členského státu a zahrnuje celé toto území, kde mohly být tyto certifikáty platně upsány, kterým je v projednávané věci Rakousko.
3. Místo, kde došlo ke vzniku škody
68. Škoda, kterou uplatňuje žalobkyně v projednávané věci, je peněžní újmou. Otázkou, která vyvstává, je, zda škoda utrpěná přímo na bankovním účtu žalobkyně je relevantní vazba, která by činila místo, kde se nachází bankovní účet žalobkyně, „místem, kde došlo ke vzniku škody“. Pokud tomu tak je, pak se předkládající soud táže, který z těchto účtů zapojených do převodu by v zásadě byl tím rozhodným.
69. Mohlo by být užitečné na začátek připomenout, že pojem „škoda“ ve slovním spojení „místo, kde došlo ke vzniku škody“ odkazuje na způsobenou újmu ve smyslu přímého škodlivého dopadu na právem chráněné zájmy konkrétní žalobkyně. To je důvod, proč ve výše citované judikatuře(46) Soudní dvůr nadále odkazuje na „počáteční škodu“ ve smyslu „počáteční újmy“, s vyloučením míst (následné) „nepřímé peněžní škody“, která navazuje a vyplývá z počáteční újmy.
70. Proti jaké konkrétní újmě je potenciální žalobce chráněn a jaký druh újmy může nastat, závisí na konkrétním druhu dovolávaného protiprávního jednání. V případě protiprávního jednání spočívajícího v uvedení v omyl kvůli údajně vadnému prospektu spočívá újma ve smyslu přímé škody, před kterou je osoba chráněna, v tom, že investiční rozhodnutí založené na klamavé informaci by tato osoba neučinila, kdyby měla k dispozici správné informace.
71. Peněžní vyjádření následků takové újmy z hlediska finanční ztráty pak logicky vyplývá ze škodné události. Jakkoliv důležité by to bylo z hospodářského hlediska, pro účely příslušnosti je taková finanční ztráta pouhým peněžním vyjádřením škody, která již vznikla z důvodu přimění učinit nevýhodné investiční rozhodnutí. Jinými slovy se domnívám, že ztráta vypočtená z majetku nebo finančních prostředků žalobkyně na bankovním účtu nepředstavuje ten konkrétní typ škody, proti kterému chrání institut protiprávního jednání spočívajícího v uvedení v omyl.
72. Jaká je pak taková přímá škoda ve smyslu okamžitých škodlivých dopadů na jednotlivého žalobce? Jeví se mi, že v situacích, jako je ta popsaná v projednávané věci, se přímá škoda vyskytne v okamžiku (a v místě), kdy na základě klamavých informací v prospektu přijme investor právně závazný a vykonatelný závazek investovat do dotčených finančních instrumentů.
73. To odpovídá hlavní linii judikatury popsané výše(47), ve které Soudní dvůr konstatoval, že peněžní škoda prokázaná dopadem na něčí bankovní účet nebo majetek je „příliš vzdálená“ na to, aby byla považovaná za relevantní vazbu určující „místo, kde došlo ke vzniku škody“.
74. V nedávné době bylo stejného závěru dosaženo ve věci Universal Music, když Soudní dvůr konstatoval, že k relevantní škodě došlo v České republice, protože se stala nepochybnou, jakmile byl učiněn smír sjednaný před rozhodčím soudem v České republice. V tomto okamžiku byla stanovena skutečná kupní cena a odpovídající závazek platby (a „nezvratného zatížení“). Skutečnost, že na základě smíru byl proveden převod z bankovního účtu v Nizozemsku, byla irelevantní(48). Dodávám, že skutečnost, že se společnost Universal Music rozhodla provést platbu z nizozemského účtu, patrně nebyla překvapující vzhledem k tomu, že se jednalo o nizozemskou společnost, ale mohla si stejně tak jednoduše vybrat bankovní účet své pobočky v jiném členském státě. Pravidlo podle čl. 5 odst. 3 nařízení navíc v zásadě určuje místní příslušnost, a nikoliv pouze mezinárodní příslušnost. Přesné umístění bankovního účtu společnosti Universal Music v rámci Nizozemska proto těžko mohlo být skutečností známou a předvídatelnou pro žalovaného a nemá ani jakoukoliv úzkou souvislost s předmětnou žalobou v dané věci.
75. Irelevance takové následné finanční ztráty jako relevantní vazby byla také vzata v potaz ve věci Kolassa, kde Soudní dvůr konstatoval, že „pouhá skutečnost, že na žalobce dopadají finanční důsledky, [tedy] není důvodem pro určení příslušnosti soudů místa, kde má bydliště, pokud se – jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Kronhofer […] – místo příčinné události i místo, kde došlo k újmě, nacházejí na území jiného členského státu“(49).
76. Je pravda, že Soudní dvůr dospěl k závěru, že místo, kde se nachází bankovní účet, je relevantní pro určení příslušnosti, ale tento závěr byl podpořen ověřením ze strany Soudního dvora, že žalovaná skutečně oznámila údajně vadnou informaci v Rakousku. Teprve až po tomto kroku bylo možné, aby investor jako H. Kolassa přijal právně závaznou povinnost investovat konkrétní peněžitou částku, k čemuž patrně došlo v místě jeho bankovního účtu.
77. Kdy a kde se stane taková povinnost zavazující a vykonatelnou je otázkou vnitrostátní právní úpravy a ověření vnitrostátním soudem, a to v závislosti na povaze dotčené transakce. Ve většině případů je to pravděpodobně okamžik, kdy investor podepsal smlouvu o koupi dotčených certifikátů. V takové situaci by navazující snížení finančních prostředků dostupných na bankovním účtu představovalo „pouze“ škodlivý důsledek vyplývající ze škody, která již vznikla.
78. Místem, kde byl skutečně přijat takový právně závazný investiční závazek, bude podle mého názoru místo, kde došlo ke vzniku škody. Kde konkrétně se bude toto místo nacházet, je otázkou vnitrostátní právní úpravy, která to posoudí ve světle dostupných důkazů. Pravděpodobně to budou prostory pobočky banky, kde byla podepsána předmětná investiční smlouva, což může, jako ve věci Kolassa, odpovídat místu, kde se nachází bankovní účet.
79. Tento závěr je podle mého názoru v souladu s cílem řádného výkonu spravedlnosti a efektivního vedení řízení(50), protože soud místa, kde žalobkyně přijme příslušný investiční závazek, bude pravděpodobně dobře umístěn z hlediska shromažďování důkazů, výslechu svědků, posouzení okolností, na základě kterých bylo spácháno protiprávní jednání spočívající v uvedení v omyl, a posouzení z toho vyplývající ztráty. Takový závěr je kromě toho v souladu s cílem předvídatelnosti pravidel o příslušnosti: jak Soudní dvůr poznamenal ve věci Kolassa(51), žalovaná musí v důsledku toho, že oznámila prospekt konkrétnímu členskému státu, očekávat, že investoři sekundárního trhu, kteří mají bydliště v tomto členském státě, mohou investovat do tohoto certifikátu a utrpět újmu.
80. Ve světle výše uvedené analýzy není tudíž nutné posuzovat za účelem určení příslušnosti konkrétní bankovní účty zmíněné předkládajícím soudem a použité žalobkyní k provedení investice. Jsem toho názoru, že umístění bankovního účtu může jen těžko být samo o sobě rozhodující pro určení příslušnosti podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001. Podobně tomu, jak Soudní dvůr zdůraznil ve věci Universal Music (jakožto i ve věci Kronhofer), bankovní účet posuzovaný sám o sobě nepředstavuje spolehlivou relevantní vazbu(52). Bankovní účet je neutrálním nástrojem – může být otevřen kdekoliv a v dnešní realitě e-bankovnictví může být spravován odkudkoliv. Otázka položená v projednávané věci, jakožto i mnohočetnost bankovních účtů použitých v souvislosti s investicí provedenou žalobkyní pouze zdůrazňuje skutečnost, že považování bankovního účtu za relevantní vazbu by činilo příslušnost podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001 závislou na transakčních metodách v každé jednotlivé věci a konec konců všechno, jen ne předvídatelnou.
81. Můj druhý průběžný závěr tedy je, že slovní spojení „místo, kde došlo ke škodě“ musí být vykládáno tak, že odkazuje na místo, kde investor sekundárního trhu, jako je žalobkyně v projednávané věci, přijal právně závazný a vykonatelný závazek investovat do certifikátů na základě údajně vadného prospektu.
V. Závěry
82. S ohledem na výše uvedené úvahy Soudnímu dvoru navrhuji, aby na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soudní dvůr) odpověděl následovně:
„Pokud jde o nárok týkající se protiprávního jednání spočívajícího v uvedení v omyl, které bylo způsobeno zveřejněním údajně vadného prospektu vztahujícího se k certifikátům na dluhopisy na doručitele, jež mohou být zakoupeny na konkrétním vnitrostátním sekundárním trhu, a které má za následek investiční ztrátu, je třeba slovní spojení ‚místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události‘, v čl. 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, vykládat jako místo, které se nachází na území členského státu a které zahrnuje celé toto území, kde mohly být tyto certifikáty platně upsány, jakožto i místo, kde investor sekundárního trhu, jako je žalobkyně, přijal na základě tohoto prospektu právně závazný a vykonatelný závazek investovat.“