Věc C‑90/22
„Gjensidige“ ADB
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Lietuvos Aukščiausiasis Teismas)
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 21. března 2024
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 45 – Odmítnutí uznat rozhodnutí – Článek 71 – Vztah tohoto nařízení k úmluvám upravujícím konkrétní oblast – Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) – Článek 31 odst. 3 – Překážka věci zahájené – Dohoda o určení příslušnosti – Pojem ‚veřejný pořádek‘ “
1. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 1215/2012 – Vztahy k úmluvám upravujícím zvláštní oblast – Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě – Rozhodnutí o žalobě podané na základě této smlouvy – Možnost odmítnout uznání tohoto rozhodnutí z důvodu porušení dohody o určení příslušnosti – Použitelnost nařízení
[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, čl. 71 odst. 1 a odst. 2 písm. b)]
(viz body 41, 44–47)
2. Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení č. 1215/2012 – Uznávání a výkon rozhodnutí – Důvody pro odmítnutí – Porušení výlučných pravomocí – Oblast působnosti – Rozhodnutí vydané soudem členského státu v rozporu s dohodou o určení příslušnosti – Vyloučení – Porušení veřejného pořádku dožádaného státu – Neexistence
[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, článek 25 a čl. 45 odst. 1 písm. a) a e) bod ii) a odst. 3]
(viz body 52, 53, 56–59, 72–76 a výrok)
Shrnutí
Soudní dvůr, jemuž byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, upřesňuje rozsah důvodů pro odmítnutí uznání soudních rozhodnutí vydaných v členských státech stanovených nařízením Brusel Ia(1) v případě, že se soud původu prohlásil za příslušný v rozporu s dohodou o určení příslušnosti obsaženou ve smlouvě o mezinárodní přepravě.
Společnost ACC Distribution uzavřela s dopravní společností Rhenus Logistics UAB smlouvu o přepravě zboží z Nizozemska do Litvy. Vzhledem k tomu, že část zboží byla během přepravy odcizena, zaplatila pojišťovna Gjensidige ADB společnosti ACC Distribution náhradu škody.
V únoru roku 2017 podala společnost Rhenus Logistics k nizozemskému soudu žalobu na určení omezení své odpovědnosti. Tento soud se prohlásil za příslušný k rozhodnutí a měl za to, že dohoda o příslušnosti litevských soudů obsažená ve smlouvě podepsané mezi společnostmi ACC Distribution a Rhenus Logistics je neplatná, jelikož vedla k omezení volby příslušných soudů stanovené v Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „CMR“)(2).
V září roku 2017 podala společnost Gjensidige žalobu k litevskému soudu, kterou se domáhala toho, aby bylo společnosti Rhenus Logistics uloženo vrátit jí náhradu škody, kterou zaplatila společnosti ACC Distribution. Tento soud přerušil řízení do doby, než nizozemský soud vydal v roce 2019 konečné rozhodnutí o omezení odpovědnosti společnosti Rhenus Logistics. Následně litevský soud zamítl žalobu podanou společností Gjensidige z důvodu překážky věci pravomocně rozsouzené, která se pojila k rozhodnutí nizozemského soudu. Tento zamítavý rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem.
Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy), k němuž Gjensidige podala kasační opravný prostředek, si klade otázku ohledně slučitelnosti CMR s nařízením Brusel Ia v rozsahu, v němž tato úmluva umožňuje vyloučit použití dohod o volbě soudu, které jsou podle tohoto nařízení v zásadě výlučné(3). Kromě toho, i když má uvedený soud za to, že toto nařízení výslovně nestanoví důvod pro odmítnutí uznání soudního rozhodnutí vydaného v rozporu s dohodou o volbě soudu, si klade otázku, zda by ochrana těchto dohod neměla být rozšířena na uznání a výkon takového rozhodnutí. V důsledku toho se rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
Závěry Soudního dvora
Úvodem je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že smlouva o mezinárodní přepravě dotčená v původním řízení spadá do působnosti jak nařízení Brusel Ia, tak CMR, zkoumá Soudní dvůr, zda otázka případného odmítnutí uznání soudního rozhodnutí vydaného navzdory existenci dohody o příslušnosti soudů jiného členského státu musí být posuzována ve světle nařízení Brusel Ia nebo CMR.
V této souvislosti zaprvé nařízení Brusel Ia(4) stanoví, že rozhodnutí vydaná v členském státě soudem, který svou příslušnost založil v souladu s úmluvou o zvláště vymezené věci, musí být v ostatních členských státech uznávána a vykonávána v souladu s tímto nařízením, jehož ustanovení lze v každém případě použít, i když tato úmluva stanoví podmínky pro uznání a výkon těchto rozhodnutí. Pokud jde o CMR(5), tato úmluva pouze podřizuje výkon rozsudku splnění formalit stanovených za tímto účelem v dotyčném státě, které však nemohou být základem pro obnovu řízení.
Zadruhé použitím takové úmluvy nesmí být dotčeny zásady, které jsou základem justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech v rámci Unie. Pokud jde konkrétně o zásadu vzájemné důvěry, soud dožádaného státu není v žádném případě v lepším postavení než soud členského státu původu, aby rozhodl o příslušnosti posledně uvedeného soudu, takže nařízení Brusel Ia neumožňuje v zásadě přezkum příslušnosti soudu jednoho členského státu soudem jiného členského státu.
Za těchto podmínek musí být otázka případného odmítnutí uznání posuzována ve světle nařízení Brusel Ia.
Po tomto upřesnění vyvodil Soudní dvůr v první řadě ze znění čl. 45 odst. 1 písm. a)(6) a e) bodu ii)(7) nařízení Brusel Ia, že soud členského státu nemůže odmítnout uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu z důvodu, že se posledně uvedený soud prohlásil za příslušný v rozporu s dohodou o příslušnosti.
Ve druhé řadě je tento doslovný výklad potvrzen kontextem uvedených ustanovení, jakož i cíli a účelem nařízení Brusel Ia. Soudní dvůr připomíná, že v systému zavedeném tímto nařízením je pravidlem vzájemné uznávání, zatímco důvody, ze kterých lze uznání rozhodnutí odepřít jsou vyjmenovány taxativně. Unijní normotvůrce se přitom rozhodl nezařadit mezi tyto důvody porušení ustanovení nařízení, která upravují ujednání o příslušnosti. Ochrana dohod o příslušnosti uvedená v tomto nařízení(8) tedy nevede k tomu, že by samotné porušení těchto dohod představovalo důvod k odmítnutí uznání.
Ve třetí řadě Soudní dvůr uvádí, že v projednávané věci nevyplývá ze spisu, který má k dispozici, žádná skutečnost, která by umožňovala konstatovat, že uznání rozhodnutí nizozemského soudu by nepřijatelným způsobem narušovalo litevský právní řád tím, že by byla dotčena některá základní zásada. Konkrétně nemůže být pouhá skutečnost, že o žalobě nerozhoduje soud určený v dohodě o příslušnosti, a proto není o této žalobě rozhodnuto podle práva členského státu, do jehož jurisdikce spadá tento soud, považována za porušení práva na spravedlivý proces takové závažnosti, aby uznání rozhodnutí o uvedené žalobě bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.