ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
21. března 2012 (*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránské islámské republice s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Nesprávné posouzení – Důkazní břemeno a míra dokazování“
Ve spojených věcech T‑439/10 a T‑440/10,
Fulmen, se sídlem v Teheránu (Írán),
Fereydoun Mahmoudian, s bydlištěm v Teheránu,
zastoupení A. Kronshagenem, advokátem,
žalobci,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem a R. Liudvinaviciute-Cordeiro, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Evropskou komisí, zastoupenou M. Konstantinidisem a É. Cujo, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
jejímž předmětem je zaprvé návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 195, s. 25), jakož i rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81), a nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1), a to v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobců, a zadruhé návrh, aby byla uznána újma, která žalobcům vznikla přijetím shora uvedených aktů,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. listopadu 2011,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyní ve věci T‑439/10 je íránská společnost Fulmen působící mimo jiné v odvětví elektrického vybavení.
2 Žalobcem ve věci T‑440/10 je F. Mahmoudian, většinový akcionář a předseda představenstva společnosti Fulmen.
Omezující opatření přijatá vůči Íránské islámské republice
3 Projednávaná věc se týká omezujících opatření zavedených za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby skoncovala s jadernými činnostmi, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a s vývojem nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).
4 Evropská unie přijala společný postoj Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 61, s. 49) a nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1).
5 Článek 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140 stanovil, že se zmrazují veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje určitých kategorií osob a subjektů. Seznam těchto osob a subjektů byl uveden v příloze II společného postoje 2007/140.
6 V mezích pravomocí Evropského společenství pak čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 stanovil, že se zmrazují finanční prostředky osob, subjektů či orgánů označených Radou Evropské unie jako podílejících se na šíření jaderných zbraní podle čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140. Seznam těchto osob, subjektů a orgánů tvořil přílohu V nařízení č. 423/2007.
7 Společný postoj 2007/140 byl zrušen rozhodnutím Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 195, s. 39).
8 Článek 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 stanoví, že se zmrazují finanční prostředky několika kategorií subjektů. Toto ustanovení se vztahuje mimo jiné na „osob[y] a subjekty, […] které se podílejí na [šíření jaderných zbraní] nebo jsou s [touto činností] přímo spojeny nebo j[i] podporují, […] nebo osob[y] či subjekty, které jednají jejich jménem [na jejich účet] nebo na jejich příkaz, nebo subjekty, které jsou těmito osobami vlastněny nebo ovládány, a to i nedovolenými prostředky […], přičemž tyto osoby nebo subjekty jsou uvedeny v příloze II“.
9 Článek 19 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 dále upravuje omezení vstupu na území členských států pro osoby uvedené v příloze II rozhodnutí.
10 Článek 24 odst. 2 až 4 rozhodnutí 2010/413 stanoví:
„2. Pokud Rada rozhodne o tom, že na určitou osobu nebo subjekt se budou vztahovat opatření uvedená v čl. 19 odst. 1 písm. b) a čl. 20 odst. 1 písm. b), změní odpovídajícím způsobem přílohu II.
3. Rada sdělí své rozhodnutí osobě nebo subjektu uvedeným v [odstavci] 2, včetně důvodů zařazení na seznam, a to buď přímo, je-li známa jejich adresa, nebo zveřejněním oznámení, čímž jim umožní se k této záležitosti vyjádřit.
4. Jsou-li předloženy připomínky nebo nové podstatné důkazy, Rada své rozhodnutí přezkoumá a dotčenou osobu nebo subjekt o této skutečnosti informuje.“
11 Seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 byl nahrazen novým seznamem upraveným rozhodnutím Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81).
12 Nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 281, s. 1).
13 Článek 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 stanoví:
„Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které patří osobám, subjektům a orgánům uvedeným v příloze VIII nebo které jsou jimi vlastněny, drženy či ovládány. Příloha VIII obsahuje seznam fyzických a právnických osob, subjektů a orgánů, […] které byly v souladu s čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí [2010/413] označeny jako:
a) osoby, subjekty či orgány [podílející se na šíření jaderných zbraní, s touto činností přímo] spojené […] nebo [ji] podporující […] nebo jako osoby, subjekty či orgány, které jsou vlastněny nebo ovládány uvedenými osobami, subjekty či orgány, a to i nedovolenými prostředky, nebo které jednají jejich jménem [na jejich účet] nebo na jejich příkaz;
[…]“
14 Článek 36 odst. 2 až 4 nařízení č. 961/2010 stanoví:
„2. Pokud Rada rozhodne o tom, že na fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán se mají vztahovat opatření uvedená v čl. 16 odst. 2, změní odpovídajícím způsobem přílohu VIII.
3. Rada sdělí své rozhodnutí fyzické nebo právnické osobě, subjektu či orgánu uvedeným v [odstavci] 2, včetně důvodů zařazení na seznam, a to buď přímo, je-li známa jejich adresa, nebo zveřejněním oznámení, čímž těmto fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům umožní se k této záležitosti vyjádřit.
4. Jsou-li předloženy připomínky nebo nové podstatné důkazy, Rada své rozhodnutí přezkoumá a dotčenou fyzickou nebo právnickou osobu, subjekt či orgán o této skutečnosti informuje.“
Omezující opatření namířená proti žalobcům
15 Jméno žalobce a název žalobkyně byly Radou zařazeny na seznam osob, subjektů a orgánů obsažený v tabulce I přílohy II rozhodnutí 2010/413 již v okamžiku jeho přijetí dne 26. července 2010.
16 Jméno žalobce a název žalobkyně byly v důsledku toho zařazeny prováděcím nařízením Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 195, s. 25), na seznam osob, subjektů a orgánů obsažený v tabulce I přílohy V nařízení č. 423/2007. Přijetím prováděcího nařízení č. 668/2010 došlo ke zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobců.
17 V případě společnosti Fulmen uvedla Rada v rozhodnutí 2010/413 následující odůvodnění: „Společnost Fulmen byla zapojena do instalace elektrického vybavení v zařízení Kumm/Fordó [Írán], a to v době, kdy existence tohoto zařízení ještě nebyla známa“. V prováděcím nařízení č. 668/2010 byla použita následující formulace: „Společnost Fulmen byla zapojena do instalace elektrického vybavení v zařízení Kumm/Fordó, a to v době, kdy existence tohoto zařízení ještě nebyla známa“.
18 Pokud jde o F. Mahmoudiana, rozhodnutí 2010/413 i prováděcí nařízení č. 668/2010 byla odůvodněna takto: „Ředitel společnosti Fulmen“.
19 Rada uvědomila společnost Fulmen o zařazení jejího názvu na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007 dopisem ze dne 28. července 2010.
20 Dopisem ze dne 26. srpna 2010 požádal F. Mahmoudian Radu, aby přehodnotila zařazení jeho jména na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, a společnost Fulmen učinila totéž dopisem ze dne 14. září 2010. F. Mahmoudian a společnost Fulmen také vyzvali Radu, aby jim sdělila, na základě jakých skutečností vůči nim přijala omezující opatření.
21 Přijetím rozhodnutí 2010/644 nebylo zařazení jména žalobce a názvu žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 nijak dotčeno.
22 Vzhledem k tomu, že nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením č. 961/2010, název společnosti Fulmen byl Radou zařazen do bodu 13 tabulky B přílohy VIII posledně uvedeného nařízení, zatímco jméno F. Mahmoudiana bylo zařazeno do bodu 14 tabulky A téže přílohy. Finanční prostředky žalobců jsou tedy nyní zmrazeny na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010.
23 Zařazení společnosti Fulmen na seznam je v nařízení č. 961/2010 odůvodněno takto: „Společnost Fulmen byla zapojena do instalace elektrického vybavení v zařízení Kumm/Fordó, a to v době, kdy existence tohoto zařízení ještě nebyla známa“. V případě F. Mahmoudiana bylo uvedeno následující odůvodnění: „Ředitel společnosti Fulmen“.
24 Na dopisy žalobců z 26. srpna a 14. září 2010 odpověděla Rada dopisy ze dne 28. října 2010, v nichž sdělila, že žádost o vyřazení jména žalobce a názvu žalobkyně ze seznamu obsaženého v příloze II rozhodnutí 2010/413 a ze seznamu obsaženého v příloze VIII nařízení č. 961/2010 (dále jen „sporné seznamy“) se po přezkoumání zamítá. Rada v tomto ohledu upřesnila, že jelikož spis neobsahuje nové skutečnosti odůvodňující změnu jejího stanoviska, musí se na žalobce i nadále vztahovat omezující opatření stanovená v uvedených aktech. Rada dále uvedla, že její rozhodnutí o ponechání jména žalobce a názvu žalobkyně na sporných seznamech nebylo založeno na žádných jiných skutečnostech, než které jsou zmíněny v odůvodnění těchto seznamů.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
25 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 24. září 2010 podali žalobci projednávané žaloby.
26 Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 17. ledna 2011 požádala Evropská komise o vstup do těchto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Usneseními ze dne 8. března 2011 předseda čtvrtého senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolil.
27 Usnesením předsedy čtvrtého senátu Tribunálu ze dne 15. listopadu 2011 byly věci T‑439/10 a T‑440/10 podle článku 50 jednacího řádu Tribunálu spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.
28 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 23. listopadu 2011.
29 Žalobci ve svých žalobách navrhovali, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010 v rozsahu, v němž se jich tyto akty týkají;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
30 Žalobci ve svých replikách rozšířili návrhová žádání tak, že navrhují, aby Tribunál:
– zrušil rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 v rozsahu, v němž se jich tyto akty týkají;
– uznal újmu, která jim vznikla přijetím napadených aktů.
31 Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:
– žaloby zamítl;
– uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
32 Žalobci ve svých žalobách uplatnili čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení jejich práva na obhajobu a z porušení jejich práva na účinnou soudní ochranu. Druhý žalobní důvod vychází z nesprávného právního posouzení souvisejícího s neexistencí předchozího rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu. Třetí žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení ohledně zapojení žalobců do šíření jaderných zbraní. Čtvrtý žalobní důvod vychází z finanční a nemajetkové újmy, která žalobcům vznikla přijetím napadených aktů.
33 Na jednání vzali žalobci druhý žalobní důvod zpět, což bylo zaneseno do protokolu z uvedeného jednání.
34 Rada a Komise zpochybňují opodstatněnost žalobních důvodů.
35 Žalobní důvody budou zkoumány až po posouzení přípustnosti některých bodů návrhových žádání, jakož i některých žalobních důvodů a argumentů, které žalobci předložili.
K přípustnosti
K přípustnosti návrhu na zrušení rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010
36 Jak vyplývá z bodů 11 a 12 výše, po podání žalob byl seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 nahrazen novým seznamem, který byl upraven rozhodnutím 2010/644, a nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 961/2010. Žalobci požádali o možnost upravit svá původní návrhová žádání tak, aby jejich žaloby zněly na zrušení všech těchto čtyř aktů (dále jen společně „napadené akty“).
37 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pokud je rozhodnutí nebo nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno aktem se stejným předmětem, musí být tento akt považován za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit svá návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Mimoto by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl na kritiku obsaženou v žalobě podané proti aktu k unijnímu soudu reagovat tak, že by změnil napadený akt nebo jej nahradil jiným, a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti rozšířit jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody na pozdější akt nebo proti němu předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, bod 46 a citovaná judikatura).
38 V projednávaném případě je tedy v souladu s touto judikaturou třeba vyhovět žádostem žalobců a mít za to, že jejich žaloby znějí ke dni ukončení ústní části řízení rovněž na zrušení rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 v rozsahu, v němž se jich tyto akty týkají, a umožnit účastníkům řízení přeformulovat jejich návrhová žádání, žalobní důvody a argumenty ve světle této nové skutečnosti, což pro ně znamená právo předložit doplňující návrhová žádání, důvody a argumenty (viz obdobně rozsudek People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, bod 37 výše, bod 47).
K přípustnosti druhého bodu návrhových žádání a čtvrtého žalobního důvodu
39 V rámci druhého bodu návrhových žádání žalobci navrhují, aby Tribunál uznal újmu, která jim vznikla přijetím napadených aktů.
40 Žalobci na jednání upřesnili, že druhým bodem svých návrhových žádání se domáhají vydání deklaratorního rozhodnutí a že čtvrtý žalobní důvod je uplatňován na jeho podporu.
41 V řízení před unijními soudy však neexistuje žádný právní prostředek, který by soudu umožnil zaujmout postoj prostřednictvím obecného nebo principiálního prohlášení (rozsudek Tribunálu ze dne 15. prosince 2005, Infront WM v. Komise, T‑33/01, Sb. rozh. s. II‑5897, bod 171, a usnesení Tribunálu ze dne 3. září 2008, Cofra v. Komise, T‑477/07, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 21). Druhý bod návrhových žádání a čtvrtý žalobní důvod proto musejí být odmítnuty, neboť Tribunál zjevně nemá pravomoc o nich rozhodnout.
K přípustnosti argumentu uplatněného ve věci T‑439/10, podle kterého společnost Fulmen nepůsobila v zařízení Kumm/Fordó
42 Ve věci T‑439/10 Rada a Komise tvrdí, že společnost Fulmen před podáním repliky konkrétním způsobem nepopřela skutečnost, že působila v zařízení Kumm/Fordó. Argumentace, kterou v tomto ohledu uplatnila, je tedy podle nich novým žalobním důvodem, a je proto v souladu s čl. 48 odst. 2 jednacího řádu nepřípustná.
43 Je však třeba poznamenat, že v bodě 3 své žaloby společnost Fulmen uvedla, že „nikdy nijak nepřispívala […] k činnostem souvisejícím s jaderným programem nebo s balistickými střelami v Íránu“. Tato formulace nutně znamená, že společnost Fulmen zpochybnila své působení v zařízení Kumm/Fordó, což je jediné jednání, které jí Rada vytýká v souvislosti s jejím zapojením do předmětných činností.
44 K témuž závěru nutně vedou i body 30 a 31 žaloby, v nichž společnost Fulmen zpochybňuje pravdivost a vážnost důvodů, na jejichž základě vůči ní Rada přijala omezující opatření. Údajné působení společnosti Fulmen v zařízení Kumm/Fordó je totiž jediným důvodem, který tento orgán uvedl na podporu jejího zařazení na sporné seznamy.
45 Za těchto okolností je nutno vycházet z toho, že společnost Fulmen v žalobě popřela své působení v zařízení Kumm/Fordó, což znamená, že argumentace, kterou v tomto ohledu uplatnila, není novým žalobním důvodem ve smyslu čl. 48 odst. 2 jednacího řádu.
46 Námitku nepřípustnosti, kterou vznesly Rada a Komise, je proto třeba zamítnout.
K věci samé
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení práva žalobců na obhajobu a z porušení jejich práva na účinnou soudní ochranu
47 Žalobci tvrdí, že ve vztahu k nim nejsou napadené akty dostatečně odůvodněné, že v řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, nebylo dodrženo jejich právo na obhajobu a že Rada také porušila jejich právo na účinnou soudní ochranu tím, že jim nesdělila skutečnosti zohledněné v jejich neprospěch. Ve věci T‑440/10 se F. Mahmoudian odvolává také na to, že první akty, jimiž mu byly zmrazeny finanční prostředky, mu nebyly individuálně sděleny.
– K povinnosti uvést odůvodnění
48 Povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, tak jak je stanovena v čl. 296 druhém pododstavci SFEU a v tomto případě konkrétně v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413, v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 a v čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010, má za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace ke zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a také umožnit unijnímu soudu přezkoumat legalitu tohoto aktu. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu unijního práva, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‑390/08, Sb. rozh. s. II‑3967, bod 80 a citovaná judikatura).
49 Rada je tedy na základě čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 a čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 povinna sdělit subjektu, kterého se týká opatření přijaté buď na základě čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, nebo na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se domnívá, že se toto ustanovení na dotyčný subjekt vztahuje, ledaže sdělení určitých informací brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Rada je tak povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění opatření, a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí (viz v tomto smyslu rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 48 výše, bod 81 a citovaná judikatura).
50 Kromě toho musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotyčné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 48 výše, bod 82 a citovaná judikatura).
51 V projednávané věci z odůvodnění napadených aktů vyplývá, že omezující opatření jsou proti společnosti Fulmen namířena z důvodu, že údajně dodala elektrické vybavení pro zařízení Kumm/Fordó, a že proti F. Mahmoudianovi jsou namířena jakožto proti řediteli společnosti Fulmen.
52 Toto odůvodnění je sice stručné, je však v souladu s výše uvedenými pravidly stanovenými judikaturou. Toto odůvodnění totiž žalobcům umožnilo zjistit, jaké jednání je společnosti Fulmen vytýkáno, a toto jednání buď popřít, nebo zpochybnit jeho relevanci. Z podaného odůvodnění lze také zjistit, že omezující opatření jsou proti F. Mahmoudianovi namířena kvůli vlivu, jaký by mohl ve společnosti Fulmen vykonávat coby údajný ředitel této společnosti.
53 To, že podané odůvodnění je dostatečné, je mimoto potvrzeno obsahem žalob. Argumentace žalobců k opodstatněnosti jejich zařazení na sporné seznamy se totiž týká právě toho, zda společnost Fulmen v zařízení Kumm/Fordó skutečně působila, a postavení F. Mahmoudiana ve společnosti Fulmen.
54 Žalobci však uplatňují dvě dodatečné výtky.
55 Zaprvé, společnost Fulmen i F. Mahmoudian tvrdí, že odůvodnění není podepřeno důkazy, takže jim neumožnilo posoudit ani dosah opatření, která vůči nim byla přijata, ani jejich opodstatněnost.
56 Otázka odůvodnění napadených aktů ale není totéž co otázka prokazování jednání, které je žalobcům vytýkáno, tj. skutků zmíněných v těchto aktech a jejich kvalifikace coby skutků zakládajících podporu šíření jaderných zbraní (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, C‑548/09 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 88).
57 Otázka, zda je odůvodnění napadených aktů podepřeno důkazy, je proto relevantní v rámci třetího žalobního důvodu, vycházejícího z nesprávného posouzení ohledně zapojení žalobců do šíření jaderných zbraní. V rámci posuzovaného žalobního důvodu je naproti tomu irelevantní.
58 Zadruhé, F. Mahmoudian tvrdí, že podrobnosti o jeho osobě uvedené v odůvodnění sporných seznamů obsahují mnoho chyb; zejména již podle svých slov není ředitelem společnosti Fulmen.
59 V tomto ohledu je třeba rozlišit dva druhy údajů o F. Mahmoudianovi.
60 Pokud jde zaprvé o identifikační údaje F. Mahmoudiana, tj. o údaje týkající se jeho cestovního pasu a nabytí státního občanství, je třeba uvést, že podal-li žalobu k Tribunálu, potvrzuje to, že pochopil, že se jej napadené akty týkají. F. Mahmoudian rovněž nepředkládá žádné argumenty, jimiž by se snažil prokázat, že nepřesnosti v dotyčných údajích, které ostatně Rada nezpochybňuje, ztížily pochopení důkazů, které vůči němu Rada použila. Za těchto okolností nelze konstatovat, že by v souvislosti s těmito nepřesnostmi došlo k porušení povinnosti uvést odůvodnění.
61 Zadruhé, popírá-li F. Mahmoudian, že by byl ředitelem společnosti Fulmen, zpochybňuje tím věcnou správnost skutkových zjištění, která vůči němu Rada zohlednila. Avšak podobně, jako bylo konstatováno v bodě 56 výše, otázka údajné nedostatečnosti odůvodnění napadených aktů není totéž co otázka opodstatněnosti téhož odůvodnění (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 7. listopadu 1997, Cipeke v. Komise, T‑84/96, Recueil, s. II‑2081, bod 47), takže argument vycházející z toho, že F. Mahmoudian již není ředitelem společnosti Fulmen, je v rámci posuzovaného žalobního důvodu irelevantní.
62 Vzhledem k výše uvedenému je třeba část prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění zamítnout zčásti jako neopodstatněnou a zčásti jako irelevantní.
– Ke skutečnosti, že rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010 nebyla F. Mahmoudianovi individuálně sdělena
63 F. Mahmoudian tvrdí, že první akty, jimiž mu byly zmrazeny finanční prostředky, tj. rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010, mu nebyly individuálně sděleny, nýbrž byly pouze zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie.
64 Článek 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, které bylo v účinnosti v okamžiku přijetí prováděcího nařízení č. 668/2010, v tomto ohledu Radě ukládal, aby uvedla individuální a konkrétní důvody, které byly základem pro rozhodnutí přijatá podle čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení, a aby o nich uvědomila dotčené osoby, subjekty a orgány. Podobné ustanovení je obsaženo v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413.
65 Rada sice byla v zásadě povinna splnit povinnost stanovenou v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 prostřednictvím individuálního sdělení, uvedené ustanovení však neupravovalo žádnou určitou formu, neboť nezmiňovalo žádnou jinou povinnost než povinnost „uvědomit“ dotyčnou osobu o důvodech jejího zařazení na sporné seznamy (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, bod 56 výše, body 52 a 56). Podobně čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 pouze stanoví, že Rada „sdělí své rozhodnutí“.
66 Za těchto okolností je třeba, aby dotyčná ustanovení měla užitečný účinek (viz obdobně rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, bod 56 výše, bod 56).
67 V projednávané věci není zpochybňována skutečnost, že rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010 nebyla F. Mahmoudianovi individuálně sdělena. Účastníci řízení se nicméně rozcházejí v otázce, zda Rada znala adresu F. Mahmoudiana a zda byla případně povinna ji z vlastního podnětu zjišťovat.
68 Je přitom třeba poznamenat, že nehledě na absenci individuálního sdělení byl F. Mahmoudian schopen předložit Radě své vyjádření k přijetí omezujících opatření, která byla proti němu namířena, a to dopisem ze dne 26. srpna 2010, tj. ve lhůtě k tomu stanovené. Ve stanovené lhůtě rovněž podal k Tribunálu žalobu znějící na zrušení rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010. Mimoto neuplatňuje konkrétní argumenty, jimiž by se snažil prokázat, že absence individuálního sdělení dotyčných aktů ztížila jeho obhajobu vůči Radě, ať již v rámci správního řízení či před Tribunálem.
69 Za těchto okolností je třeba vycházet z toho, že bez ohledu na skutečnost, zda Rada znala adresu F. Mahmoudiana nebo zda byla povinna ji zjišťovat, mu nedodržení povinnosti stanovené v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 a v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 nezabránilo v tom, aby se seznámil s individuálními a konkrétními důvody pro přijetí omezujících opatření, která proti němu byla namířena. Skutečnost, že rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010 nebyla F. Mahmoudianovi individuálně sdělena, tedy nemůže být v projednávané věci důvodem pro zrušení těchto aktů.
70 Argumentaci, kterou F. Mahmoudian v tomto ohledu uplatnil, je proto třeba odmítnout jako irelevantní.
– K zásadě dodržování práva na obhajobu
71 Podle ustálené judikatury je dodržování práva na obhajobu, a zejména práva být vyslechnut v každém řízení zahájeném vůči určitému subjektu, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, základní zásadou unijního práva a musí být zajištěno i při neexistenci jakéhokoliv předpisu týkajícího se daného řízení (rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 48 výše, bod 91).
72 Zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby byly dotyčnému subjektu sděleny skutečnosti, na jejichž základě má být vůči němu vydán akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. A dále mu musí být umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k těmto skutečnostem (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, dále jen „rozsudek OMPI“, bod 93).
73 Rada a Komise úvodem zpochybňují, že by zásada dodržování práva na obhajobu byla v projednávaném případě použitelná. S odkazem na rozsudek Tribunálu ze dne 19. května 2010, Tay Za v. Rada (T‑181/08, Sb. rozh. s. II‑1965, body 121 až 123), tvrdí, že omezující opatření nebyla vůči žalobcům přijata z důvodu jejich vlastní činnosti, nýbrž z důvodu jejich příslušnosti k určité obecné kategorii osob a subjektů. Řízení o vydání omezujících opatření tedy podle Rady a Komise nebylo zahájeno vůči žalobcům ve smyslu judikatury uvedené v bodě 71 výše, a žalobci se proto nemohou dovolávat práva na obhajobu nebo se ho mohou dovolávat jen v omezeném rozsahu.
74 S touto argumentací nelze souhlasit.
75 Zaprvé totiž z odůvodnění napadených aktů vyplývá, že přijetí omezujících opatření vůči žalobcům je odůvodněno údajným působením společnosti Fulmen v zařízení Kumm/Fordó a vlivem, jaký F. Mahmoudian údajně vykonává v rámci společnosti Fulmen. Na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek Tay Za v. Rada, bod 73 výše, tedy byla omezující opatření vůči žalobcům přijata na základě domněnky, že jsou sami zapojeni do šíření jaderných zbraní, a nikoli z důvodu jejich příslušnosti k určité obecné kategorii osob a subjektů napojených na Íránskou islámskou republiku.
76 Body 121 až 123 rozsudku Tay Za v. Rada, bod 73 výše, tedy nejsou na projednávanou věc použitelné.
77 Zadruhé každopádně platí, že čl. 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 a čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu. Dodržování tohoto práva podléhá přezkumu unijním soudem (rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 48 výše, bod 37).
78 Za těchto okolností je třeba učinit závěr, že se žalobci v projednávané věci mohou dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu.
79 Žalobci v tomto ohledu tvrdí, že v rámci přijímání rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010 jim Rada nesdělila skutečnosti použité v jejich neprospěch a nedala jim příležitost užitečně vyjádřit své stanovisko.
80 Podle judikatury platí, že v případě prvního aktu, kterým se určitému subjektu zmrazují finanční prostředky, mu musí být skutečnosti použité v jeho neprospěch sděleny současně s přijetím daného aktu nebo co možná nejdříve po jeho přijetí. Na základě vlastní žádosti má dotyčný subjekt rovněž právo vyjádřit své stanovisko k těmto skutečnostem po přijetí aktu (v tomto smyslu viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, bod 342, a rozsudek OMPI, bod 72 výše, bod 137).
81 V projednávané věci bylo přijetí prvních aktů, jimiž byly žalobcům zmrazeny finanční prostředky, tj. rozhodnutí 2010/413 a prováděcího nařízení č. 668/2010, sděleno individuálně společnosti Fulmen dne 28. července 2010. Pokud jde o F. Mahmoudiana, z bodů 67 až 69 výše vyplývá, že ačkoli mu dotyčné akty nebyly individuálně sděleny, tato okolnost mu nebránila v tom, aby se seznámil s individuálními a konkrétními důvody pro přijetí omezujících opatření, která jsou proti němu namířena, což znamená, že jeho právo na obhajobu nebylo touto okolností dotčeno.
82 K obsahu sdělení o skutečnostech použitých v jejich neprospěch žalobci uvádějí, že bez ohledu na žádosti obsažené v jejich dopisech z 26. srpna a 14. září 2010 jim Rada nesdělila skutečnosti, a zejména jim neposkytla dokumenty, na jejichž základě vůči nim přijala omezující opatření.
83 Rada k tomu ve svých odpovědích na shora zmíněné dopisy sdělila, že její spis neobsahuje jiné skutečnosti než ty, které byly uvedeny v napadených aktech.
84 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, toto sdělení nezakládá porušení jejich práva na obhajobu. Rada totiž žalobcům neztížila jejich obhajobu tím, že by zatajila existenci nebo obsah informací, na nichž se zakládala její tvrzení. Naopak, když připustila, že v jejím spise není obsažena žádná další relevantní informace, umožnila tím žalobcům na tuto skutečnost poukázat, což také učinili v rámci třetího žalobního důvodu.
85 Pokud jde o právo žalobců užitečně vyjádřit své stanovisko, je nutné konstatovat, že po přijetí prvních aktů, kterými jim byly dne 26. července 2010 zmrazeny finanční prostředky, zaslali Radě dopisy z 26. srpna a 14. září 2010, v nichž uvedli svou argumentaci a požádali o zrušení omezujících opatření, která vůči nim byla přijata. Rada na tyto dopisy odpověděla dne 28. října 2010. Proto nelze konstatovat, že by došlo k porušení práva žalobců užitečně vyjádřit své stanovisko.
86 Za těchto okolností je třeba část prvního žalobního důvodu, vycházející z porušení práva žalobců na obhajobu zamítnout jako neopodstatněnou.
– K právu na účinnou soudní ochranu
87 Zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2007, C 303, s. 1). Účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit důvody omezujícího opatření dotčenému subjektu v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je uvedené opatření přijato, nebo alespoň co nejdříve poté, aby bylo dotčenému subjektu umožněno využít v příslušných lhůtách jeho práva takové opatření napadnout. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud, tak i k tomu, aby byl unijní soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného aktu, tak jak mu to přísluší (v tomto smyslu viz obdobně rozsudek Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, bod 80 výše, body 335 až 337 a citovaná judikatura).
88 V projednávané věci je předně třeba uvést, že z bodů 51 až 62 výše vyplývá, že napadené akty obsahovaly dostatečně přesné informace k důvodům pro přijetí omezujících opatření vůči žalobcům.
89 Tytéž důvody byly dále individuálně sděleny společnosti Fulmen. Pokud jde o F. Mahmoudiana, z bodů 67 až 69 vyplývá, že ačkoli mu rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010 sdělena nebyla, jeho procesní práva, včetně práva na účinnou soudní ochranu, touto okolností nebyla dotčena.
90 Tribunál je konečně plně schopen provést přezkum legality napadených aktů.
91 Za těchto okolností je třeba část prvního žalobního důvodu vycházející z porušení práva žalobců na účinnou soudní ochranu zamítnout jako neopodstatněnou.
92 S ohledem na výše uvedené musí být první žalobní důvod zamítnut.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného posouzení ohledně zapojení žalobců do šíření jaderných zbraní
93 V rámci třetího žalobního důvodu žalobci tvrdí, že se Rada dopustila nesprávného posouzení, když konstatovala, že podporovali šíření jaderných zbraní.
94 Na podporu svého stanoviska předkládají žalobci dva argumenty. Prvním argumentem, který byl uplatněn v obou věcech, zpochybňují, že by společnost Fulmen působila v zařízení Kumm/Fordó, a tvrdí, že Rada svá tvrzení v tomto ohledu nepodložila důkazy.
95 Rada tvrdí, že společnost Fulmen byla zapojena do instalace elektrického vybavení v zařízení Kumm/Fordó. Rada na jednání dodala, že po ní nelze požadovat, aby na podporu tohoto tvrzení předkládala důkazy. Přezkum prováděný unijním soudem se totiž podle Rady musí omezit na ověření, zda jsou důvody uplatněné pro přijetí omezujících opatření „pravděpodobné“. Tak je tomu podle ní i v projednávané věci vzhledem k tomu, že společnost Fulmen již dlouhou dobu působí na íránském trhu s elektrickým vybavením a disponuje značným počtem pracovních sil.
96 V tomto ohledu je třeba připomenout, že soudní přezkum legality aktu, kterým byla přijata omezující opatření vůči určitému subjektu, zahrnuje posouzení skutečností a okolností, které jsou uplatňovány k jeho odůvodnění, stejně jako ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno. V případě sporu přísluší Radě tyto důkazy a informace předložit unijnímu soudu za účelem jejich ověření (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 48 výše, body 37 a 107).
97 Na rozdíl od tvrzení Rady tedy přezkum legality, který musí být v projednávané věci proveden, není omezen na ověření abstraktní „pravděpodobnosti“ podaného odůvodnění, ale musí zahrnovat i otázku, zda je toto odůvodnění právně dostačujícím způsobem podepřeno konkrétními důkazy a informacemi.
98 Rada rovněž nemůže tvrdit, že není povinna takové důkazy a informace předkládat.
99 V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že omezující opatření namířená proti žalobcům byla podle tvrzení Rady přijata na návrh členského státu postupem podle čl. 23 odst. 2 rozhodnutí 2010/413. Tato okolnost však nic nemění na tom, že napadené akty jsou akty Rady, která se tak musí ujistit, že jejich přijetí je odůvodněné, a případně požádat dotyčný členský stát, aby jí k tomu předložil nezbytné důkazy a informace.
100 Zadruhé se Rada nemůže dovolávat toho, že dotyčné důkazy a informace pocházejí z důvěrných zdrojů, a proto nemohou být sdělovány. Tato okolnost by sice případně mohla být důvodem k tomu, aby sdělování těchto důkazů a informací žalobcům nebo jejich advokátům bylo omezeno, avšak vzhledem k zásadní úloze soudního přezkumu v kontextu přijímání omezujících opatření musí mít unijní soud pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost takových opatření, přičemž vůči němu nelze namítat utajení nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou (viz obdobně rozsudek OMPI, bod 72 výše, bod 155). Rada dále není oprávněna založit akt, kterým se přijímají omezující opatření, na informacích nebo poznatcích ze spisu sdělených členským státem, jestliže tento členský stát není ochoten povolit jejich sdělení unijnímu soudu pověřenému přezkumem legality tohoto rozhodnutí (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑284/08, Sb. rozh. s. II‑3487, bod 73).
101 Zatřetí Rada neprávem tvrdí, že po ní nelze požadovat předložení důkazu o zapojení určitého subjektu do šíření jaderných zbraní vzhledem k tomu, že k danému jednání docházelo v ilegalitě. Zaprvé již pouhý fakt, že je na základě čl. 23 odst. 2 rozhodnutí 2010/413 navrženo přijetí omezujících opatření předpokládá, že dotyčný členský stát nebo podle okolností vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku má k dispozici důkazy nebo informace, které podle jeho názoru prokazují, že je dotyčný subjekt zapojen do šíření jaderných zbraní. Zadruhé obtíže, s nimiž se Rada může potýkat v rámci svých snah o prokázání tohoto zapojení, mohou mít případně dopad na míru dokazování, jaká se od ní požaduje. Tyto obtíže naproti tomu nemohou vést k tomu, že by byla zcela zbavena důkazního břemene, které jí náleží.
102 Pokud jde o posouzení projednávaného případu, Rada na podporu odůvodnění podaného v napadených aktech nepředložila žádnou informaci ani žádný důkaz. Sama Rada v podstatě uznává, že vycházela pouze z nepodložených tvrzení, podle nichž společnost Fulmen údajně instalovala elektrické vybavení v zařízení Kumm/Fordó ještě před tím, než byla existence tohoto zařízení odhalena.
103 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že Rada nepředložila důkaz o tom, že společnost Fulmen působila v zařízení Kumm/Fordó, a proto je nutno třetímu žalobnímu důvodu vyhovět, aniž je třeba se vyslovovat ke druhému argumentu uplatněnému F. Mahmoudianem ve věci T‑440/10, který se týká jeho postavení ve společnosti Fulmen.
104 Vzhledem k tomu, že Rada v napadených aktech neuvedla jiné skutečnosti odůvodňující přijetí omezujících opatření vůči společnosti Fulmen a F. Mahmoudianovi, je nutné uvedené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobců.
105 Pokud jde o časové účinky zrušení napadených aktů, je třeba nejprve poznamenat, že prováděcí nařízení č. 668/2010, kterým byl změněn seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, již nezakládá žádné právní účinky, neboť posledně uvedené nařízení bylo zrušeno nařízením č. 961/2010.
106 Pokud jde dále o nařízení č. 961/2010, je třeba připomenout, že na základě čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a odchylně od článku 280 SFEU nabývá rozhodnutí Tribunálu, kterým se ruší nařízení, právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku stanovená v čl. 56 prvním pododstavci uvedeného statutu, nebo pokud je v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí. Rada má tedy k dispozici dvouměsíční lhůtu od doručení tohoto rozsudku, prodlouženou z důvodu vzdálenosti o deset dní, aby zjištěné porušení zhojila případným přijetím nových omezujících opatření ve vztahu k žalobcům. V projednávané věci se riziko vážného a nevratného narušení účinnosti omezujících opatření stanovených nařízením č. 961/2010 nejeví být dostatečně vysoké, vzhledem k významnému dopadu těchto opatření na práva a svobody žalobců, aby mohlo odůvodňovat zachování účinků uvedeného nařízení vůči žalobcům po dobu delší, než jaká je stanovena v čl. 60 druhém pododstavci statutu Soudního dvora (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 16. září 2011, Kadio Morokro v. Rada, T‑316/11, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 38).
107 Pokud jde konečně o časové účinky zrušení rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, je třeba připomenout, že na základě čl. 264 druhého pododstavce SFEU může Tribunál uvést, považuje-li to za nezbytné, ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Rozdíl mezi datem, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010, a datem, kdy nastanou účinky zrušení rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, by v projednávané věci mohl vést k vážnému narušení právní jistoty, neboť oba tyto akty ukládají žalobcům totožná opatření. Účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, proto musejí být ve vztahu k žalobcům zachovány až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010 (viz obdobně rozsudek Kadio Morokro v. Rada, bod 106 výše, bod 39).
K nákladům řízení
108 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
109 Orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Následující akty se v rozsahu, v němž se týkají společnosti Fulmen a Fereydouna Mahmoudiana, zrušují:
– rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP;
– prováděcí nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu;
– rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413;
– nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007.
2) Účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, se ve vztahu ke společnosti Fulmen a Fereydounovi Mahmoudianovi zachovávají až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010.
3) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
4) Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé společnosti Fulmen a Fereydounovi Mahmoudianovi.
5) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Pelikánová | Jürimäe | Van der Woude |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. března 2012.
Podpisy.