Spojené věci T‑439/10 a T‑440/10

Fulmen a Mahmoudian

v.

Rada Evropské unie

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránské islámské republice s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Žaloba na neplatnost – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Nesprávné posouzení – Důkazní břemeno a míra dokazování“

Shrnutí rozsudku

1.      Řízení – Rozhodnutí nebo nařízení, kterým je v průběhu řízení nahrazen napadený akt – Nová skutečnost – Rozšíření původních návrhových žádání a žalobních důvodů

2.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů, které se podílejí na šíření jaderných zbraní nebo je podporují – Minimální požadavky

(Článek 296 druhý pododstavec SFEU; nařízení Rady č. 423/2007, čl. 15 odst. 3, a nařízení Rady č. 961/2010, čl. 16 odst. 2 a čl. 36 odst. 3; rozhodnutí Rady 2010/413, čl. 24 odst. 3)

3.      Unijní právo – Zásady – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů, které se podílejí na šíření jaderných zbraní nebo je podporují – Povinnost sdělit individuální a konkrétní důvody, na nichž se přijatá rozhodnutí zakládají – Rozsah

(Nařízení Rady č. 423/2007, čl. 7 odst. 2 a čl. 15 odst. 3, a nařízení Rady č. 668/2010; rozhodnutí Rady 2010/413, čl. 24 odst. 3)

4.      Evropská unie – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Dodržování práva na obhajobu – Soudní přezkum

(Nařízení Rady č. 423/2007, čl. 15 odst. 3, a nařízení Rady č. 961/2010, čl. 36 odst. 3 a 4; rozhodnutí Rady 2010/413, čl. 24 odst. 3 a 4)

5.      Unijní právo – Zásady – Právo na obhajobu – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů, které se podílejí na šíření jaderných zbraní nebo je podporují – Povinnost sdělit skutečnosti použité v neprospěch dotyčného – Rozsah

(Nařízení Rady č. 668/2010; rozhodnutí Rady 2010/413)

6.      Unijní právo – Zásady – Právo na účinnou soudní ochranu – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů, které se podílejí na šíření jaderných zbraní nebo je podporují – Povinnost sdělit důvody omezujících opatření – Rozsah

(Listina základních práv Evropské unie, článek 47; nařízení Rady č. 668/2010; rozhodnutí Rady 2010/413)

7.      Evropská unie – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Rozhodnutí, kterým se zmrazují finanční prostředky – Soudní přezkum legality – Rozsah

(Nařízení Rady č. 668/2010; rozhodnutí Rady 2010/413, čl. 23 odst. 2)

8.      Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Účinky – Částečné zrušení nařízení a rozhodnutí týkajících se přijetí omezujících opatření vůči Íránu – Vznik účinků zrušení nařízení dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku, nebo dnem jeho zamítnutí – Použití této lhůty na vznik účinků zrušení rozhodnutí

(Článek 264 druhý pododstavec SFEU a článek 280 SFEU; statut Soudního dvora, čl. 56 první pododstavec a čl. 60 druhý pododstavec; nařízení Rady č. 961/2010; rozhodnutí Rady 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644)

1.      Pokud je rozhodnutí nebo nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno aktem se stejným předmětem, musí být tento akt považován za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit svá návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Mimoto by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl na kritiku obsaženou v žalobě podané proti aktu k unijnímu soudu reagovat tak, že by změnil napadený akt nebo jej nahradil jiným, a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti rozšířit jeho původní návrhová žádání a žalobní důvody na pozdější akt nebo proti němu předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody.

(viz bod 37)

2.      Rada je na základě čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu a čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 povinna sdělit subjektu, kterého se týká opatření přijaté buď na základě čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, nebo na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých se domnívá, že se toto ustanovení na dotyčný subjekt vztahuje, ledaže sdělení určitých informací brání bezpečnostní imperativy Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Rada je tak povinna uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění opatření, a úvahy, které ji vedly k jeho přijetí.

Kromě toho musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně akt nepříznivě zasahující do právního postavení je dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou dotyčné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato.

(viz body 49–50)

3.      Článek 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu, které bylo v účinnosti v okamžiku přijetí prováděcího nařízení č. 668/2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, Radě ukládá, aby uvedla individuální a konkrétní důvody, které byly základem pro rozhodnutí přijatá podle čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení, a aby o nich uvědomila dotčené osoby, subjekty a orgány. Podobné ustanovení je obsaženo v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu.

Rada je sice v zásadě povinna splnit povinnost stanovenou v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 prostřednictvím individuálního sdělení, uvedené ustanovení však neupravuje žádnou určitou formu, neboť nezmiňuje žádnou jinou povinnost než povinnost „uvědomit“ dotyčnou osobu o důvodech jejího zařazení na sporné seznamy. Podobně čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 pouze stanoví, že Rada „sdělí své rozhodnutí“. Za těchto okolností je třeba, aby dotyčná ustanovení měla užitečný účinek.

Tak tomu je, když nehledě na absenci individuálního sdělení byl adresát schopen předložit Radě své vyjádření k přijetí omezujících opatření, která byla proti němu namířena, a to ve lhůtě k tomu stanovené, a podat k unijnímu soudu ve stanovené lhůtě žalobu znějící na zrušení napadených aktů.

(viz body 64–66, 68)

4.      Článek 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu a čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu. Dodržování tohoto práva podléhá přezkumu unijním soudem. Za těchto okolností se uvedené subjekty mohou v rámci žaloby znějící na zrušení napadených aktů dovolávat zásady dodržování práva na obhajobu.

(viz body 77–78)

5.      V případě prvního aktu, kterým se určitému subjektu zmrazují finanční prostředky, jako je rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu a nařízení č. 668/2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, mu musí být skutečnosti použité v jeho neprospěch sděleny současně s přijetím daného aktu nebo co možná nejdříve po jeho přijetí. Na základě vlastní žádosti má dotyčný subjekt rovněž právo vyjádřit své stanovisko k těmto skutečnostem po přijetí aktu.

Ohledně obsahu sdělení o skutečnostech použitých v neprospěch dotyčného subjektu platí, že pokud Rada na žádost dotyčného subjektu sdělí, že její spis neobsahuje jiné skutečnosti než ty, které byly uvedeny v napadených aktech, toto sdělení nezakládá porušení jeho práva na obhajobu. Rada totiž takto dotyčnému subjektu neztěžuje jeho obhajobu, jako by tomu bylo, kdyby zatajila existenci nebo obsah informací, na nichž se zakládají její tvrzení. Naopak, když připustí, že v jejím spise není obsažena žádná další relevantní informace, umožnuje tím dotyčnému subjektu na tuto skutečnost poukázat na podporu jeho žaloby znějící na zrušení napadených aktů.

(viz body 80, 82–84)

6.      Zásada účinné soudní ochrany je obecnou zásadou unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o lidských právech a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit dotyčnému subjektu důvody takového omezujícího opatření, jako je rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu a nařízení č. 668/2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je uvedené opatření přijato, nebo alespoň co nejdříve poté, aby bylo dotyčnému subjektu umožněno využít v příslušných lhůtách jeho práva takové opatření napadnout. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud, tak i k tomu, aby byl unijní soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného aktu, tak jak mu to přísluší.

(viz bod 87)

7.      Soudní přezkum legality aktu, kterým byla přijata omezující opatření vůči určitému subjektu, zahrnuje posouzení skutečností a okolností, které jsou uplatňovány k jeho odůvodnění, stejně jako ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno. V případě sporu přísluší Radě tyto důkazy a informace předložit unijnímu soudu za účelem jejich ověření. Přezkum legality, který musí být proveden, tedy není omezen na ověření abstraktní „pravděpodobnosti“ podaného odůvodnění, ale musí zahrnovat i otázku, zda je toto odůvodnění právně dostačujícím způsobem podepřeno konkrétními důkazy a informacemi.

V tomto ohledu je třeba uvést, že napadený akt přijatý na návrh členského státu postupem podle čl. 23 odst. 2 rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu, je aktem Rady. Rada se tak musí ujistit, že jeho přijetí je odůvodněné, a případně požádat dotyčný členský stát, aby jí k tomu předložil nezbytné důkazy a informace.

Dále vzhledem k zásadní úloze soudního přezkumu v kontextu přijímání omezujících opatření musí mít unijní soud pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost takových opatření, přičemž vůči němu nelze namítat utajení nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou. Rada dále není oprávněna založit akt, kterým se přijímají omezující opatření, na informacích nebo poznatcích ze spisu sdělených členským státem, jestliže tento členský stát není ochoten povolit jejich sdělení unijnímu soudu pověřenému přezkumem legality tohoto rozhodnutí.

Skutečností, že k danému jednání docházelo v ilegalitě, konečně nelze odůvodňovat, že by Rada nemusela předložit důkaz o zapojení určitého subjektu do šíření jaderných zbraní. Zaprvé totiž platí, že již pouhý fakt, že je na základě čl. 23 odst. 2 rozhodnutí 2010/413 navrženo přijetí omezujících opatření, předpokládá, že dotyčný členský stát nebo podle okolností vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku má k dispozici důkazy nebo informace, které podle jeho názoru prokazují, že je dotyčný subjekt zapojen do šíření jaderných zbraní. Zadruhé obtíže, s nimiž se Rada může potýkat v rámci svých snah o prokázání tohoto zapojení, mohou mít případně dopad na míru dokazování, jaká se od ní požaduje. Tyto obtíže naproti tomu nemohou vést k tomu, že by byla zcela zbavena důkazního břemene, které jí náleží.

(viz body 96–97, 99–101)

8.      Na základě čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora a odchylně od článku 280 SFEU nabývá rozhodnutí Tribunálu, kterým se ruší nařízení, právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku stanovená v čl. 56 prvním pododstavci uvedeného statutu, nebo pokud je v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí. Rada má tedy k dispozici dvouměsíční lhůtu od doručení rozsudku, prodlouženou z důvodu vzdálenosti o deset dní, aby zjištěné porušení zhojila případným přijetím nových omezujících opatření ve vztahu k dotyčným subjektům. Riziko vážného a nevratného narušení účinnosti omezujících opatření stanovených nařízením č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 se přitom nejeví být dostatečně vysoké, vzhledem k významnému dopadu těchto opatření na práva a svobody dotyčných subjektů, aby mohlo odůvodňovat zachování účinků uvedeného nařízení vůči dotyčným subjektům po dobu delší, než jaká je stanovena v čl. 60 druhém pododstavci statutu Soudního dvora.

Na základě čl. 264 druhého pododstavce SFEU dále může Tribunál uvést, považuje-li to za nezbytné, ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Rozdíl mezi datem, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010, a datem, kdy nastanou účinky zrušení rozhodnutí 2010/413 o omezujících opatřeních vůči Íránu, ve znění rozhodnutí 2010/644, by přitom mohl vést k vážnému narušení právní jistoty, neboť oba tyto akty ukládají žalobcům totožná opatření. Účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, proto musejí být ve vztahu k žalobcům zachovány až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010.

(viz body 106–107)