ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
19. června 2007
Věc F-54/06
John Davis a další
v.
Rada Evropské unie
„Veřejná služba – Úředníci – Důchody – Koeficienty – Odchod do důchodu poté, co vstoupil v platnost služební řád ve znění použitelném ode dne 1. května 2004 – Použití koeficientů vypočtených v závislosti na průměrných životních nákladech v zemi bydliště důchodců – Přechodný režim – Zrušení koeficientů pro nároky na důchod nabyté poté, co vstoupil v platnost služební řád ve znění použitelném ode dne 1. května 2004“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se J. Davis a tři další úředníci Rady domáhají zrušení rozhodnutí Rady, kterými byly stanoveny jejich příslušné nároky na starobní důchod, v rozsahu, v němž se jednak na část jejich nároků na důchod nabytých po 30. dubnu 2004 nevztahuje koeficient, a jednak se koeficient použitý na část jejich nároků na důchod nabytých před 1. květnem 2004 liší od koeficientu, který se vztahuje na plat úředníků Evropských společenství v činné službě ve Spojeném království nebo v Dánsku.
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Úředníci – Důchody – Koeficient – Zrušení, pokud jde o nároky na důchod nabyté poté, co nařízení č. 723/2004 vstoupilo v platnost
(Služební řád, čl. 82 odst. 1; příloha XIII, článek 20; nařízení Rady č. 723/2004)
2. Úředníci – Důchody – Koeficient – Zrušení, pokud jde o nároky na důchod nabyté poté, co nařízení č. 723/2004 vstoupilo v platnost
(Služební řád, čl. 82 odst. 1; příloha XIII, článek 20; nařízení Rady č. 723/2004)
3. Úředníci – Důchody – Koeficient – Zrušení, pokud jde o nároky na důchod nabyté poté, co nařízení č. 723/2004 vstoupilo v platnost
(Služební řád, čl. 82 odst. 1)
4. Volný pohyb osob – Pracovník – Pojem – Úředník Společenství – Zahrnutí – Úředník Společenství v důchodu – Vyloučení
(Články 18 ES a 39 ES)
5. Občanství Evropské unie – Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Úředníci Společenství v důchodu
(Článek 18 ES; služební řád, čl. 82 odst. 1)
1. Zásada rovného zacházení není porušena potud, pokud je rozdílné zacházení mezi jednotlivými kategoriemi úředníků odůvodněné na základě objektivního a odpovídajícího kritéria a toto rozdílné zacházení je přiměřené cíli sledovanému dotčeným rozlišováním.
Co se týče zrušení koeficientů, pokud jde o nároky na důchod nabyté od 1. května 2004, provedeného nařízením č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, rozdílné zacházení mezi úředníky odcházejícími do důchodu po vstupu reformy služebního řádu v platnost a úředníky, kteří odešli do důchodu několik měsíců před jejím vstupem v platnost, v rozsahu, v němž se pouze u posledně uvedených úředníků použije koeficient na celý jejich důchod, je v souladu se zásadou rovného zacházení. Toto rozdílné zacházení je odůvodněno na základě objektivního a odpovídajícího kritéria, a sice odchodu úředníků do důchodu před vstupem v platnost reformy služebního řádu nebo po jejím vstupu v platnost. Krom toho s ohledem na cíle uvedené reformy služebního řádu toto rozdílné zacházení dodržuje požadavek přiměřenosti, neboť bez ohledu na skutečnost, že prvně uvedení úředníci odešli do důchodu po vstupu reformy služebního řádu v platnost, se na veškeré jejich nároky na důchod nabyté před tímto datem i nadále použijí koeficienty, které jsou navíc stejné jako koeficienty, jež se použijí v případě úředníků, kteří odešli do důchodu před tímto datem. Tato zjištění jsou krom toho posílena tím, že zákonodárce nepřijal pravidla nepříznivě ovlivňující pouze nároky na důchod nabyté od 1. května 2004, ale rovněž pravidla ovlivňující nepříznivě nároky na důchod nabyté před tímto datem, když stanovil, že koeficienty pro hlavní města budou v průběhu přechodného období končícího 30. dubna 2008 postupně nahrazeny koeficienty pro jednotlivé země, které jsou pro důchodce méně příznivé.
Rozdílné zacházení nemůže být tím spíše v žádném případě považováno za svévolnou diskriminaci nebo za diskriminaci zjevně nepřiměřenou cílům reformy služebního řádu. Pouze v případě takové diskriminace lze totiž vyhovět žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace, je-li tento důvod uplatněn proti opatřením přijatým v oblasti, v níž má zákonodárce diskreční pravomoc, jako tomu je ve věci úpravy důchodového systému.
(viz body 64, 74 a 75)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 16. března 2004, Afari v. ECB, T‑11/03, Recueil FP, s. I‑A‑65 a II‑267, bod 65
Soud pro veřejnou službu: 23. ledna 2007, Chassagne v. Komise, F‑43/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 91
2. V oblasti, v níž má zákonodárce diskreční pravomoc, jako tomu je ve věci úpravy důchodového systému, se soud v rámci svého přezkumu dodržení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace omezí na ověření, že dotyčný orgán neprovedl svévolné nebo zjevně nepřiměřené rozlišení.
Zákonodárce tím, že nařízením č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, zrušil veškeré koeficienty týkající se nároků na důchod nabytých od 1. května 2004, tyto meze nepřekročil. V právu Společenství totiž neexistuje zásada vyšší právní síly „rovného zacházení [s důchodci v rámci důchodového systému Společenství], co se týče kupní síly“, ale obecná zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace, kterou zákonodárci přísluší provádět způsobem a prostřednictvím prostředků, které považuje za nejvhodnější. Vzhledem k diskreční pravomoci zákonodárce ve věci úpravy důchodového systému byla Rada plně oprávněna přijmout systém, jehož cílem je provést zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace tak, že se zruší koeficienty, přičemž se zajistí, že při stejné výši příspěvků obdrží úředníci důchod ve stejné nominální výši, jak tomu ostatně zpravidla je i v případě důchodových systémů jiných mezinárodních organizací. Za tímto účelem bylo důvodné mít za to, že evropská integrace činí existenci koeficientů stále méně nezbytnou a že důchodci si stále častěji zvolí bydliště v jejich bývalém státě služebního přidělení nebo ve státě jiném, než je jejich stát původu; Rada krom toho mohla mít na zřeteli snahu vyhnout se jak podvodům, tak i nákladným a obtížným postupům směřujícím k ověření skutečného místa bydliště důchodců.
Zákonodárce krom toho může volně měnit služební řád tím, že přijme ustanovení, která jsou pro dotyčné úředníky méně příznivá než byla ustanovení dříve použitelná a tato volnost nemůže být dotčena uplatňováním jakékoli zásady rovnosti „co se týče kupní síly“. Pokud existují nabytá práva úředníků, je zákonodárce nicméně povinen stanovit přechodné období dostatečné délky, aby bylo v rámci důchodového systému zabráněno tomu, že způsoby vyplácení důchodů budou změněny neočekávaným způsobem. V tomto ohledu za předpokladu, že se tato ochrana týká úředníků, kteří odešli do důchodu po vstupu reformy služebního řádu v platnost, se může vztahovat pouze na nároky jimi nabyté před tímto datem.
(viz body 65, 78 a 80 až 82)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 30. září 1998, Losch v. Soudní dvůr, T‑13/97, Recueil FP, s. I‑A‑543 a II‑1633, body 113, 121 a 122; 30. září 1998, Busacca a další v. Účetní dvůr, T‑164/97, Recueil FP, s. I‑A‑565 a II‑1699, body 49, 58 a 59; 6. července 1999, Séché v. Komise, T‑112/96 a T‑115/96, Recueil FP, s. I‑A‑115 a II‑623, body 127 a 132; 8. ledna 2003, Hirsch a další v. ECB, T‑94/01, T‑152/01 a T‑286/01, Recueil FP, s. I‑A‑1 a II‑27, bod 51; 26. února 2003, Drouvis v. Komise, T‑184/00, Recueil FP, s. I‑A‑51 a II‑297, bod 57, potvrzen Soudním dvorem 29. dubna 2004; Drouvis v. Komise, C‑187/03 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí; 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, Sb. VS s. I-A-2-297 a II-A-2-1527, body 71, 72, 78, 79, 85, 87, 97, 100 a 105
Soud pro veřejnou službu: 23. ledna 2007, Chassagne v. Komise, F‑43/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 62
3. Zrušení koeficientů, pokud jde o nároky na důchod nabyté od 1. května 2004, provedené nařízením č. 723/2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců, neporušuje ve vztahu k důchodcům majícím bydliště v členském státě, kde jsou vysoké životní náklady, zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace v porovnání s důchodci, kteří mají bydliště v členském státě s nižšími životními náklady. Tento závěr platí rovněž, pokud jde o srovnání mezi důchodci, kteří nemají bydliště v Belgii a důchodci, kteří tam bydliště mají.
Ačkoli totiž uvedené zrušení koeficientů způsobuje rozdíly mezi důchodci, co se týče kupní síly, v závislosti na tom, zda se usadí v zemích s vysokými či nízkými životními náklady, jsou tyto rozdíly jednak založeny na objektivním a odpovídajícím kritériu, a sice stejné částce příspěvků zaplacených úředníky v průběhu jejich služby, a jednak jsou tyto rozdíly, přinejmenším v prvních letech používání nového důchodového systému, přiměřené vzhledem k cílům reformy služebního řádu. Během těchto let úředníci, kteří odešli do důchodu po vstupu reformy služebního řádu v platnost, již totiž nabyli převážnou část svých nároků na důchod, a v důsledku toho se na ně použijí syntetické koeficienty, které jsou velmi podobné těm, které by se na ně použily, kdyby reforma služebního řádu systém koeficientů zachovala. Pouze v případě, že by na rozdíl od odhadů Rady rozdíly v životních nákladech mezi členskými státy přetrvávaly i do budoucna, by se mohlo rozdílné zacházení mezi důchodci, kteří se usadili v místech s vysokými životními náklady a důchodci, kteří se usadili v místech, kde jsou tyto náklady nízké, vzhledem k neexistenci koeficientů, co se týče podstatné části nároků na důchod, a za podmínky, že by Rada nepřijala nápravná opatření, jevit jako nepřiměřené ve vztahu k cílům reformy služebního řádu.
Stejně tak na základě týchž úvah a vzhledem k diskreční pravomoci zákonodárce ve věci úpravy důchodového systému nemohou důsledky zrušení koeficientů představovat svévolnou diskriminaci nebo diskriminaci zjevně nepřiměřenou s ohledem na cíle reformy služebního řádu.
(viz body 84 až 87)
4. Úředník Evropských společenství má postavení migrujícího pracovníka a jakožto státní příslušník Společenství pracující v jiném členském státě nežli ve státu původu neztrácí postavení pracovníka ve smyslu čl. 39 odst. 1 ES z důvodu, že vykonává zaměstnání u mezinárodní organizace, ačkoliv podmínky jeho vstupu a pobytu v zemi zaměstnání jsou předmětem zvláštní úpravy stanovené mezinárodní úmluvou. Důchodci v rámci důchodového systému Společenství se naproti tomu nemohou odvolávat na zásady volného pohybu a svobody usazování, které se týkají hlavně výkonu hospodářské činnosti, ale pouze na článek 18 ES, který státním příslušníkům Společenství zaručuje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států.
(viz body 96 až 98)
Odkazy:
Soudní dvůr: 15. března 1989, Echternach a Moritz, 389/87 a 390/87, Recueil, s. 723, bod 11; 16. prosince 2004, My, C‑293/03, Sb. rozh. s. I‑12013, bod 37; 16. února 2006, Öberg, C‑185/04, Sb. rozh. s. I‑1453, bod 12
5. Článek 18 ES státním příslušníkům Společenství zaručuje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, vyplývající přímo ze statusu občana Evropské unie, přiznaného článkem 17 ES, který je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států. S výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě a sekundárním právu může článek 18 ES sám o sobě pro občany Evropské unie zakládat práva, jež mohou tito občané uplatnit před soudy. Toto ustanovení tak v případě neexistence zvláštního za tím účelem stanoveného pravidla může pro úředníky Společenství v důchodu zakládat právo na to, aby se usadili v členském státě, který si zvolí.
Nejen opatření zahrnující přímé zákazy a omezení, ale i opatření, která by dotyčné odrazovala od toho, aby se usadili v jiném členském státě, by zasahovala do práva na volný pohyb. Z článku 18 ES nicméně nelze dovodit pozitivní povinnost uloženou zákonodárci Společenství přiznat příjemcům důchodů Společenství ve formě koeficientů finanční příplatek za účelem vyrovnání vyšších životních nákladů v členském státě, kde se důchodce chce usadit; jelikož nelze hovořit o nerovném zacházení ve vztahu k jiným důchodcům v rámci důchodového systému Společenství, kteří se rozhodli usadit v témže členském státě, jsou totiž nevýhody, jež obnáší usazení v tomto státě, které vyplývají z obecných a objektivních situací, jimiž může být dotčen jakýkoli důchodce, případně jakákoli jiná osoba, která se usadí v tomto státě, důsledkem svobodné volby místa bydliště učiněné dotyčným, po přihlédnutí ke všem výhodám a nevýhodám plynoucím z této volby, a nemohou být v žádném případě považovány za implicitní překážky volnému pohybu.
(viz body 98 až 100)
Odkazy:
Soudní dvůr: 1. února 1996, Perfili, C‑177/94, Recueil, s. I‑161, body 17 až 19; 17. září 2002, Baumbast a R, C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, body 82, 84 a 86; 2. října 2003, Garcia Avello, C‑148/02, Recueil, s. I‑11613, body 21 až 24; 12. července 2005, Schempp, C‑403/03, Sb. rozh. s. I‑6421, body 45 až 47; 16. února 2006, Rockler, C‑137/04, Sb. rozh. s. I‑1441, body 17 až 19; 26. října 2006, Tas-Hagen a Tas, C‑192/05, Sb. rozh. s. I‑10451; 9. listopadu 2006, Turpeinen, C‑520/04, Sb. rozh. s. I‑10685, bod 13; 11. ledna 2007, ITC, C‑208/05, Sb. rozh. s. I‑181, body 31 a 33; 30. ledna 2007, Komise v. Dánsko, C‑150/04, Sb. rozh. s. I‑1163, body 41 až 45