Věc C‑518/15

Ville de Nivelles

proti

Rudymu Matzakovi

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour du travail de Bruxelles)

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2003/88/ES – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Článek 2 – Pojmy ‚pracovní doba‘ a ‚doba odpočinku‘ – Článek 17 – Odchylky – Hasiči – Doba pohotovosti – Domácí pohotovost“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 21. února 2018

1.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Pojem „pracovník“ – Dobrovolný hasič, který je členem veřejného hasičského sboru – Zahrnutí – Podmínky – Ověření vnitrostátním soudem

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88)

2.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Výjimky – Hasiči, kteří jsou součástí veřejných hasičských sborů – Nemožnost členských států odchýlit se od definic pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 2 a čl. 17 odst. 3 písm. c) bod iii)]

3.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Příznivější vnitrostátní ustanovení – Dosah – Méně omezující definice pojmu „pracovní doba“ – Vyloučení

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, články 1, 2 a 15)

4.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Působnost – Odměňování – Vyloučení – Povinnost členských států určit odměnu za domácí pohotovost v závislosti na předchozí kvalifikaci těchto období jako „pracovní doby“ nebo „doby odpočinku“ – Neexistence

(Článek 153 odst. 5 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 2)

5.        Sociální politika – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby – Pracovní doba – Pojem – Doba pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, což velmi významně omezuje možnosti věnovat se jiným činnostem – Zahrnutí

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88, článek 2)

1.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 28–31)

2.      Článek 17 odst. 3 písm. c) bod iii) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že se členské státy nemohou u určitých kategorií členů požární služby přijatých do veřejných hasičských sborů odchýlit od souboru povinností plynoucích z ustanovení dané směrnice, včetně jejího článku 2, který definuje mj. pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“.

(viz bod 39 a výrok 1)

3.      Článek 15 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje členským státům, aby ponechaly v platnosti nebo přijaly méně omezující definici pojmu „pracovní doba“, než je uvedena v článku 2 této směrnice.

Podle znění článku 15 směrnice 2003/88 mají členské státy možnost uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků. Z uvedeného článku plyne, že vnitrostátní ustanovení, na něž odkazuje, jsou ta, která mohou být srovnávána s ustanoveními směrnice 2003/88 týkajícími se ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků.

Těmito ustanoveními směrnice přitom mohou být pouze ta, jejichž účelem je na základě své funkce a předmětu stanovit minimální úroveň ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků. Tak je tomu v případě ustanovení kapitol 2 a 3 uvedené směrnice. Naproti tomu ustanovení kapitoly 1 uvedené směrnice, zahrnující články 1 a 2, mají odlišnou povahu. Její ustanovení totiž nestanovují minimální doby odpočinku ani se netýkají jiných aspektů úpravy pracovní doby, ale stanoví definice nutné k vymezení předmětu směrnice 2003/88, jakož i její působnosti.

Ze znění článku 15 směrnice 2003/88 vykládaného ve světle jí zavedeného systému tudíž vyplývá, že možnost stanovená v tomto článku se nepoužije na definici pojmu „pracovní doba“, uvedenou v článku 2 směrnice.

(viz body 42–44, 47 a výrok 2)

4.      Článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že neukládá členským státům povinnost určit odměnu za takovou domácí pohotovost, jako je pohotovost dotčená ve věci v původním řízení, v závislosti na předchozí kvalifikaci těchto období jako „pracovní doby“ nebo „doby odpočinku“.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak uvádí předkládající soud, je nesporné, že směrnice 2003/88 neupravuje otázku odměňování pracovníků, jelikož tento aspekt podle čl. 153 odst. 5 SFEU nespadá do pravomoci Unie.

Členské státy jsou tudíž sice oprávněny stanovit odměny pracovníků spadajících do působnosti směrnice 2003/88 na základě definice pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ uvedené v článku 2 směrnice, nejsou však nuceny tak učinit.

(viz body 49, 50, 52 a výrok 3)

5.      Článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, což velmi významně omezuje možnosti věnovat se jiným činnostem, musí být považována za „pracovní dobu“.

Vynětí doby pohotovosti v režimu fyzické přítomnosti v místě práce z pojmu „pracovní doba“ by totiž ohrozilo cíl směrnice 2003/88, jímž je zajistit bezpečnost a zdraví pracovníků tím, že budou požívat minimální doby odpočinku a doby vhodných přestávek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 49).

Mimoto z judikatury Soudního dvora vyplývá, že určujícím faktorem pro přiznání kvalifikace „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 je skutečnost, že pracovník je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem a být mu k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě vykonat příslušný úkol. Tyto povinnosti, které znemožňují dotčeným pracovníkům zvolit si místo pobytu během doby pohotovosti, je totiž třeba považovat za spadající do výkonu jejich povinností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 63, jakož i usnesení ze dne 4. března 2011, Grigore, C‑258/10, nezveřejněné, EU:C:2011:122, bod 53 a citovaná judikatura).

A konečně je třeba uvést, že jinak tomu je v situaci, kdy pracovník vykonává pohotovost na základě omezení, které vyžaduje, aby byl nepřetržitě k dispozici, aniž by ale musel být přítomen na pracovišti. I když je k dispozici svému zaměstnavateli, neboť musí být možno se s ním spojit, může totiž v této situaci pracovník nakládat se svým časem s menšími omezeními a věnovat se vlastním zájmům. Za těchto okolností musí být považována za „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88 pouze doba skutečného plnění úkolů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 65 a citovaná judikatura).

(viz body 58–60, 66 a výrok 4)