STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
VERICI TRSTENJAK
přednesené dne 24. ledna 2008(1)
Věc C‑350/06
Gerhard Schultz-Hoff
proti
Deutsche Rentenversicherung Bund
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landesarbeitsgericht Düsseldorf (Německo)]
„Směrnice 2003/88/ES – Úprava pracovní doby – Článek 7 – Nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok – Nárok na proplacení nevyčerpané dovolené – Základní sociální práva v právu Společenství – Zánik nároku na dovolenou po uplynutí zákonem stanovené lhůty“
Obsah
I – Úvod
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
B – Vnitrostátní právo
1. Zákony
2. Použitelné kolektivní smlouvy
III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
IV – Řízení před Soudním dvorem
V – Hlavní argumenty zúčastněných
VI – Právní posouzení
A – K první otázce
1. Úvodní poznámky
2. Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok jako základní sociální právo
3. Nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok v právu Společenství
a) Pravomoc členských států k provedení směrnice
b) Úroveň ochrany zaručená právem Společenství
c) Podmínění nároku na dovolenou práceschopností
i) Obdobné použití zásad vytýčených judikaturou
ii) Rozpor s účelem čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88
– Riziko výkladu vzdalujícího se účelu
– Výklad zaměřený na zájmy účastníků pracovního poměru
iii) Srovnání s ustanoveními Úmluvy MOP č. 132
B – K druhé otázce
C – Ke třetí otázce
VII – Závěry
I – Úvod
1. Svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce žádá Landesarbeitsgericht Düsseldorf Soudní dvůr podle článku 234 ES o výklad čl. 7 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(2) (dále jen „směrnice 2003/88“).
2. Předběžná otázka vyvstává v rámci sporu mezi Gerhardem Schultz-Hoffem (žalobcem) a jeho bývalým zaměstnavatelem, Deutsche Rentenversicherung Bund (žalovaným), v němž má Landesarbeitsgericht rozhodnout o tom, zda má žalobce po skončení pracovního poměru proti žalovanému nárok na proplacení nevyčerpané dovolené.
3. Podstatou otázek Landesarbeitsgericht Düsseldorf je, zda je slučitelné s článkem 7 směrnice 2003/88, pokud nárok pracovníka na placenou dovolenou v trvání nejméně čtyř týdnů zaniká na konci referenčního roku, nejpozději však uplynutím doby převoditelnosti, a pokud se při skončení pracovního poměru dovolená nenahrazuje finanční náhradou v případě, že je pracovník následně v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci až do konce doby převoditelnosti.
II – Právní rámec
A – Právo Společenství
4. Směrnice 2003/88 nahradila dne 2. srpna 2004 směrnici 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby(3). Stejně jako předchozí směrnice má za cíl stanovit některé minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví v rámci úpravy pracovní doby. Její článek 7, který byl převzat beze změny, stanoví následující:
„Dovolená za kalendářní rok
1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.
2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“
5. Článek 17 směrnice 2003/88 stanoví, že se členské státy mohou od některých ustanovení odchýlit. Článek 7 nepatří k ustanovením, u nichž směrnice 2003/88 odchylku připouští.
B – Vnitrostátní právo
1. Zákony
6. Bundesurlaubsgesetz (spolkový zákon o dovolené, dále jen „BUrlG“) ze dne 8. ledna 1963, ve znění účinném dne 7. května 2002, stanoví mimo jiné následující:
„§ 1 – Nárok na dovolenou
Každý zaměstnanec má za každý kalendářní rok nárok na placenou dovolenou na zotavenou.
[…]
§ 3 – Délka dovolené
(1) Dovolená činí ročně nejméně 24 pracovních dnů.
[…]
§ 7 – Termín čerpání dovolené, převoditelnost a proplacení nevyčerpané dovolené
(1) Při stanovení termínu dovolené se zohledňují požadavky zaměstnance, ledaže jejich zohlednění brání naléhavé provozní potřeby nebo požadavky jiných zaměstnanců, které je ze sociálních důvodů třeba upřednostnit.
(3) Dovolená musí být poskytnuta a vyčerpána v běžném kalendářním roce. Převedení dovolené do dalšího kalendářního roku je přípustné pouze tehdy, ospravedlňují-li to naléhavé provozní důvody nebo osobní důvody na straně zaměstnance. V případě převedení musí být dovolená poskytnuta a vyčerpána během prvních tří měsíců následujícího kalendářního roku.
(4) Nelze-li dovolenou zcela nebo zčásti poskytnout z důvodu ukončení pracovního poměru, musí být proplacena.“
7. Ustanovení § 13 BUrlG stanoví, že se od předchozích ustanovení, včetně § 7 odst. 3 BUrlG, lze odchýlit v kolektivních smlouvách za předpokladu, že k tomuto odchýlení nedojde v neprospěch zaměstnance.
2. Použitelné kolektivní smlouvy
8. Manteltarifvertrag für die Angestellten der Bundesversicherungsanstalt für Angestellte (Rámcová kolektivní smlouva pro zaměstnance Bundesversicherungsanstalt für Angestellte, dále jen „MTAng-BfA“) stanoví následující:
„§ 47 – Dovolená na zotavenou
(1) Zaměstnanec má v každém referenčním roce nárok na dovolenou na zotavenou, za kterou obdrží náhradu mzdy. Referenčním rokem je kalendářní rok.
[…]
(7) Na dovolenou je nutné nastoupit do konce referenčního roku. Nelze-li na dovolenou nastoupit do konce referenčního roku, musí ji zaměstnanec nastoupit nejpozději do 30. dubna následujícího referenčního roku. Nelze-li z pracovních důvodů, z důvodu pracovní neschopnosti nebo ochranných dob podle zákona o ochraně matek na dovolenou nastoupit do 30. dubna, je nutné na ni nastoupit do 30. června. Byl-li během referenčního roku termín dovolené stanovený pro tento rok z podnětu Bundesversicherungsanstalt für Angestellte přeložen na dobu po 31. prosinci referenčního roku a nebylo-li možno kvůli pracovní neschopnosti na dovolenou nastoupit podle věty druhé do 30. června, je nutné na ni nastoupit do 30. září.
[…]
Dovolená, na kterou nebylo ve stanovených lhůtách nastoupeno, propadá.
[…]
§ 51 – Proplacení nevyčerpané dovolené
(1) Není-li ještě v okamžiku výpovědi pracovního poměru uspokojen nárok na dovolenou, je nutné poskytnout a čerpat dovolenou, pokud je to služebně nebo provozně možné, během výpovědní doby. Nemůže-li být dovolená poskytnuta nebo nepostačuje-li k tomu výpovědní doba, je nutno nevyčerpanou dovolenou proplatit. Obdobné platí, pokud pracovní poměr skončí z důvodu dohody o rozvázání pracovního poměru (§ 58) nebo z důvodu snížené schopnosti výdělečné činnosti (§ 59) nebo pokud je provádění pracovního poměru pozastaveno podle § 59 odst. 1 prvního pododstavce páté věty.
[…]“
III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
9. Mezi účastníky původního řízení probíhá po ukončení pracovního poměru dne 30. září 2005 spor o to, zda má žalobce nárok na proplacení nevyčerpané dovolené za roky 2004 a 2005.
10. Žalobce v původním řízení, narozený dne 14. ledna 1949, byl zaměstnán od 1. dubna 1971 u žalovaného, respektive jeho právního předchůdce. Na pracovní poměr mezi účastníky původního řízení se vztahovala MTAng-BfA. Naposled žalobce pobíral plat podle platového zařazení ve skupině 11. Od roku 1985 pracoval žalobce v organizační složce Düsseldorf jako pracovník v terénu. K jeho pracovním úkolům patřilo provádění provozních kontrol a kontrol útvarů pro zúčtování; při této činnosti byl odkázán na motorové vozidlo.
11. Žalobce, který je podle německého práva uznán za těžce zdravotně postiženého (GdB 60 „G“(4)), se musel kvůli těžkému onemocnění plotének od roku 1995 podrobit celkem 16 operacím. Střídala se období práceschopnosti a pracovní neschopnosti z důvodu nemoci. V roce 2004 byl žalobce až do začátku září práceschopný. V období od 8. září 2004 – pak již nepřetržitě až do 30. září 2005 – byl lékařem uznán za neschopného práce z důvodu nemoci. Stálé užívání léků proti bolesti obsahujících morfin žalobci od té doby až dodnes brání v řízení motorového vozidla.
12. Dopisem ze dne 13. května 2005 žalobce požádal, aby mu byla od 1. června 2005 poskytnuta dovolená za rok 2004. Žalovaný žádost o dovolenou dne 25. května 2005 zamítl s odůvodněním, že nejprve musí posudkový lékař shledat, že je žalobce práceschopný podle § 7 odst. 2 MTAng-BfA. Dopisem ze dne 10. srpna 2005 požádal žalobce o to, aby mu byl formou opatření o znovuzačlenění předložen návrh pracovních činností, které lze vykonávat z domova. Dne 6. září 2005 žalovaný odpověděl, že jelikož žalobce krátce předtím požádal o důchod, hodlá nejprve vyčkat výsledek řízení o této žádosti.
13. Žalovaný jako orgán důchodového pojištění v rozhodnutí došlém v září roku 2005 shledal, že žalobce má sníženou schopnost výdělečné činnosti, a schválil zpětně od 1. března 2005 invalidní důchod na dobu neurčitou z důvodu plné invalidity. V důsledku tohoto rozhodnutí byl pracovní poměr mezi účastníky původního řízení podle § 59 MTAng-BfA ukončen k 30. září 2005.
14. V listopadu roku 2005 podal žalobce u Arbeitsgericht Düsseldorf žalobu směřující k proplacení nevyčerpané dovolené za rok 2004 a 2005. Rozsudkem ze dne 7. března 2006 Arbeitsgericht tuto žalobu zamítl. Proti rozsudku podal žalobce dne 27. dubna 2006 odvolání k předkládajícímu Landesarbeitsgericht Düsseldorf.
15. Žalobce na základě 35 dnů dovolené za rok a hrubého měsíčního výdělku ve výši 4 362,67 eur vyčíslil hrubou výši svého nároku celkem na 14 094,78 eur. Žalobce uvádí, že se v rámci dovolené, o kterou požádal od 1. července 2005, chtěl zotavit pro pozdější účast na opatření o znovuzačlenění. Navíc tvrdí, že je schopen vykonávat lehkou kancelářskou činnost na částečný úvazek.
16. Žalovaný proti tomu namítá, že kancelářská činnost na částečný úvazek, na kterou poukazuje žalobce, nepředstavuje plnění smluvní povinnosti výkonu práce. Trvá-li proto pracovní neschopnost žalobce až do současnosti, nebylo možné nárok na dovolenou až do daného konce doby převoditelnosti uspokojit, a tento nárok tak propadá. Žalobce tedy nemá nárok ani na požadované proplacení nevyčerpané dovolené.
17. Předkládající soud zastává názor, že rozhodnutí sporu závisí na výkladu směrnice 2003/88. Proto se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1) Musí být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88/ES (= článek 7 směrnice 93/104/ES) vykládán tak, že pracovníci musí mít v každém případě nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů [a že] konkrétně pracovníkovi, který z důvodu nemoci nečerpal dovolenou v referenčním roce, musí být dovolená poskytnuta později, nebo mohou vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti stanovit, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok zaniká, když se pracovníci v referenčním roce před poskytnutím dovolené stali pracovně neschopnými z důvodu nemoci a jejich pracovní schopnost nebyla obnovena před uplynutím referenčního roku, popř. doby převoditelnosti stanovené zákonem, kolektivní nebo individuální smlouvou?
2) Musí být čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88/ES vykládán tak, že pracovníci mají při ukončení pracovního poměru v každém případě nárok na finanční náhradu za dovolenou, na kterou vznikl nárok, ale nebyla vyčerpána (proplacení nevyčerpané dovolené), nebo mohou vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti stanovit, že pracovníkům nárok na proplacení nevyčerpané dovolené nepřísluší, pokud jsou až do uplynutí referenčního roku, popř. navazující doby převoditelnosti v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci nebo pokud po ukončení pracovního poměru pobírají důchod z důvodu snížené schopnosti výdělečné činnosti nebo invalidity?
3) Pro případ, že Soudní dvůr na otázky 1 a 2 odpoví kladně:
Musí být článek 7 směrnice 2003/88/ES vykládán tak, že nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo na finanční náhradu předpokládá, že pracovník během referenčního roku skutečně pracoval, nebo vzniká nárok také při omluvené nepřítomnosti (z důvodu nemoci) nebo při neomluvené nepřítomnosti během celého referenčního roku?
IV – Řízení před Soudním dvorem
18. Předkládací usnesení ze dne 2. srpna 2006 došlo kanceláři Soudního dvora dne 21. srpna 2006.
19. Písemná vyjádření ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora předložili žalovaný v původním řízení, vlády Spolkové republiky Německo, Spojeného království a Italské republiky, jakož i Komise Evropských společenství.
20. Na jednání konaném dne 20. listopadu 2007 byli přítomni zmocněnci vlád Spolkové republiky Německo, Spojeného království, Nizozemského království, jakož i Komise, aby učinili ústní vyjádření.
V – Hlavní argumenty zúčastněných
21. Žalovaný uvádí, že neomezené převádění nároků na dovolenou u práceschopných pracovníků by přímo odporovalo cíli ochrany sledovanému směrnicí (poskytnutí minimální doby odpočinku za účelem ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků). U pracovníků v pracovní neschopnosti by mohlo neomezené převádění dokonce vést zaměstnavatele k tomu, aby se prostřednictvím výpovědí dříve zbavili dlouhodobě nemocných pracovníků. Jinak by jim totiž hrozilo nebezpečí, že budou muset při ukončení pracovního poměru proplatit nároky na dovolenou značného rozsahu, popřípadě nasbíranou za několik let, což by mohlo závažným způsobem zasáhnout provozní zájmy.
22. Německá vláda zastává názor, že čl. 7 odst. 1 směrnice o pracovní době pouze stanoví, že pracovníkovi přísluší placená dovolená za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů. Předmětem úpravy tohoto ustanovení je pouze minimální doba dovolené za kalendářní rok. Podmínky poskytování dovolené, k nimž patří i zánik nároku na dovolenou, přenechává směrnice normotvorné pravomoci členských států a výkladu vnitrostátního práva soudy.
23. V souvislosti s druhou předběžnou otázkou uvádí německá vláda, že je ponecháno na členských státech a jejich orgánech, zda a za jakých podmínek chtějí upravit proplacení nevyčerpané dovolené při ukončení pracovního poměru.
24. Podle názoru britské vlády žalobce nepracoval po dobu, co byl v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, takže ani nepotřeboval „skutečnou dobu odpočinku“, aby se zotavil z práce. Cílem článku 7 podle názoru zastávaného britskou vládou je chránit bezpečnost a zdraví těch, kteří skutečně pracují, tím způsobem, že pro ně jsou stanoveny doby odpočinku. V projednávaném případě by však poskytnutí dovolené nemělo kladné účinky na bezpečnost nebo zdraví pracovníka. Dovolená by nemohla být čerpána před ukončením pracovního poměru. Pokud by žalobce v projednávaném případě měl nárok na dovolenou za kalendářní rok, bylo by se třeba ptát: „Dovolenou za co?“ Tvrzení, že žalobce čerpá „dovolenou za kalendářní rok“ během doby své „pracovní neschopnosti z důvodu nemoci“, tudíž nedává žádný smysl.
25. Britská vláda poukazuje na to, že odpověď na druhou předběžnou otázku vyplývá z odpovědi na první otázku. Jelikož takový pracovník nemá nárok na dovolenou za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1, nemůže mít ani nárok na proplacení nevyčerpané dovolené podle čl. 7 odst. 2. Krom toho je sice proplacení nevyčerpané dovolené na konci pracovního poměru podle čl. 7 odst. 2 přípustné, ale nikoliv stanoveno jako povinnost. Proto nemůže povinnost proplacení takové náhrady existovat, pokud dotčená osoba kvůli delší pracovní neschopnosti z důvodu nemoci nepracovala.
26. Italská vláda odkazuje jak na Úmluvy č. 52 a č. 132 Mezinárodní organizace práce (MOP nebo ILO, což je zkratka v anglickém jazyce), tak na judikaturu Soudního dvora k výkladu článku 7 směrnice. Podle uvedené vlády není při zohlednění zásad vytýčených Soudním dvorem možné dospět k závěru, že nárok žalobce v původním řízení na skutečné poskytnutí dovolené zaniká, pokud by neměl být zpochybněn rozdílný účel dovolené na zotavenou a doby pracovní neschopnosti z důvodu nemoci.
27. Na základě předcházejících úvah dospívá italská vláda k závěru, že pracovník má při ukončení pracovního poměru v každém případě nárok na finanční náhradu za dovolenou, na kterou vznikl nárok, ale nebyla vyčerpána. Vnitrostátní ustanovení, podle kterého by pracovníci neměli nárok na proplacení nevyčerpané dovolené, pokud by až do uplynutí referenčního roku nebo odpovídající doby převoditelnosti byli v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, se proto nezdá být v souladu se zásadami Společenství.
28. Komise je názoru, že námitka, podle které pracovník, který byl nepřítomen z důvodu nemoci a nepracoval, nepotřebuje odpovídající dobu odpočinku, není slučitelná s přístupem, který vyjádřil Soudní dvůr v judikatuře. V případě uznání pracovníka za neschopného práce z důvodu nemoci nemůže být nárok na dovolenou za kalendářní rok považován za uspokojený, jelikož je uznání za neschopného práce z důvodu nemoci důsledkem pracovní neschopnosti pracovníka a neslouží k odpočinku, získání odstupu a zotavení, ale slouží k rekonvalescenci a navrácení zdraví a práceschopnosti. Podle názoru Komise musejí členské státy dodržovat meze, které jsou jim stanoveny směrnicí. Opatření členských států tedy nemohou zajít tak daleko, že by pracovníkům ukládala povinnost čerpat dovolenou za kalendářní rok během omezené doby převoditelnosti v následujícím roce a že by nesplnění těchto podmínek bylo postihováno automatickým zánikem nároku na dovolenou. Zánik nároku bez náhrady je proto v rozporu s cílem směrnice.
29. V souvislosti s druhou předběžnou otázkou Komise uvádí, že argumentace, na níž se zakládá judikatura Soudního dvora a podle které je možnost nahradit nárok na dovolenou za kalendářní rok finanční náhradou v zásadě v rozporu se směrnicí 2003/88, je a fortiori použitelná i ve vztahu k vnitrostátní právní úpravě, podle které neuplatnění nároku na dovolenou za kalendářní rok vede k tomu, že tento nárok automaticky zaniká.
30. Nizozemská vláda ve svém ústním vyjádření pochybuje o tom, zda je směrnice 2003/88 v zásadě použitelná na případy nepřítomnosti pracovníků v práci z důvodu nemoci, s odůvodněním, že tyto případy nejsou předmětem úpravy dané normy. Rozsah působnosti směrnice 2003/88 se výlučně omezuje na aktivní pracovníky s tím důsledkem, že se na projednávaný případ vztahuje pouze vnitrostátní právo. Rozmanitost právní úpravy jednotlivých členských států přitom nepřipouští, aby byly ohledně práv nemocných pracovníků činěny obecné závěry.
VI – Právní posouzení
A – K první otázce
1. Úvodní poznámky
31. První otázka Landesarbeitsgericht Düsseldorf se týká výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, zejména výrazu „v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání […] stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“. Z právního hlediska se tento problém výkladu týká otázky, zda, popřípadě v jakém rozsahu mají členské státy pravomoc k tomu, aby v právních předpisech stanovily podmínky zániku nároku na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok.
32. Pokud jde o rozdělení zákonodárné pravomoci mezi Společenstvím a jeho členskými státy v souvislosti se zaručením práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, je třeba nejprve poukázat na to, že zákonodárce Společenství přijetím směrnice 2003/88 využil právní nástroj, který sice podle čl. 249 třetího pododstavce ES vnitrostátním orgánům ponechává určitý prostor pro uvážení, co se týče volby prostředků a formy provedení, který jim však zároveň stanoví meze rozsahu, v němž je směrnice pro každý členský stát závazná, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo(5). Vnitrostátní právní řády tak mají v oblasti provádění práva na placenou dovolenou za kalendářní rok mnohé, i když nikoliv neomezené možnosti úpravy(6). Při plnění povinnosti provedení článku 7 proto musí členské státy vždy zohlednit cíle směrnice 2003/88.
2. Nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok jako základní sociální právo
33. Aby bylo možno předkládajícímu soudu vhodným způsobem odpovědět, je podle mého názoru nutné přistoupit k širšímu posouzení a nahlížet na nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, tak jak je vyjádřen v sekundárním právu Společenství, i v jeho širší souvislosti se základními sociálními právy.
34. Pokud jde o cíl směrnice 2003/88, vyplývá jak z článku 137 ES, který je jejím právním základem, tak z jejího prvního, čtvrtého, sedmého a osmého bodu odůvodnění, jakož i ze znění čl. 1 odst. 1, že směrnicí mají být stanoveny minimální požadavky, které jsou určeny k tomu, aby zlepšily životní a pracovní podmínky pracovníků prostřednictvím sbližování zejména vnitrostátních právních předpisů o pracovní době(7). Harmonizace úpravy pracovní doby na úrovni Společenství má zajistit lepší ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že jim zaručuje denní, týdenní a roční minimální dobu odpočinku, jakož i přiměřené přestávky na odpočinek, jakož i tím, že stanoví maximální délku pracovního týdne(8).
35. Při výkladu článku 7 směrnice 2003/88 je však třeba zohlednit skutečnost, že nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nebyl zakotven teprve až směrnicí o pracovní době, ale nezávisle na délce zaručené doby dovolené se vlastně již dlouho řadí mezi mezinárodněprávně uznaná základní sociální práva(9). Na mezinárodní úrovni je toto základní právo zmíněno například v článku 24 Všeobecné deklarace lidských práv(10), který každému přiznává „právo na odpočinek a na zotavení, zejména také na rozumné vymezení pracovních hodin a na pravidelnou placenou dovolenou“. Je rovněž uznáno v čl. 2 odst. 3 Sociální charty Rady Evropy(11) i v čl. 7 písm. d) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech(12) jako vyjádření práva každého na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky.
36. V rámci Mezinárodní organizace práce (MOP) jako specializované agentury Organizace spojených národů bylo právo na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok dosud předmětem dvou vícestranných úmluv, přičemž úmluva č. 132(13), která vstoupila v platnost dne 30. června 1973, změnila dosud platnou úmluvu č. 52(14). Tyto úmluvy obsahují normy donucující povahy pro smluvní státy k uskutečnění tohoto základního sociálního práva v rámci jejich vnitrostátních právních řádů.
37. Tyto rozličné mezinárodní právní akty se však liší jak v obsahu své právní úpravy, tak ve svém normativním dosahu, jelikož jde v některých případech o mezinárodní smlouvy, v jiných případech naproti tomu pouze o slavnostní prohlášení bez právní závaznosti(15). Rovněž je rozdílně upravena osobní působnost, takže okruh osob, které mají mít z těchto aktů prospěch, není v žádném případě totožný. Navíc je signatářským státům jako adresátům těchto aktů zpravidla ponecháno široké uvážení při jejich provádění, takže se výše uvedení jednotlivci nemohou tohoto práva bezprostředně dovolávat. Přesto je příznačné, že všechny tyto mezinárodní právní akty počítají nárok na placenou dovolenou jednoznačně k základním právům pracovníků.
38. O to významnější je podle mého názoru skutečnost, že přijetím Listiny základních práv Evropské unie(16) byla povaha tohoto nároku jako základního práva zřejmě nejkvalifikovanějším způsobem a s konečnou platností potvrzena(17). Článek 31 odst. 2 Listiny totiž stanoví, že „[k]aždý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou“. Z hlediska historie vzniku se toto ustanovení opírá o čl. 2 odst. 3 Sociální charty Rady Evropy, jakož i o bod 8 Charty Společenství základních sociálních práv pracovníků(18), přičemž byla, jak vyplývá z vysvětlení sekretariátu předsednictva Konventu, rozhodujícím způsobem zohledněna směrnice 93/104 jako předchůdkyně současné směrnice 2003/88(19).
39. Článek 31 odst. 2 Listiny základních práv tak zakotvuje nárok na každoroční placenou dovolenou jako lidské právo, které náleží každému(20). Listině základních práv Evropské unie sice stejně jako některým z výše uvedených mezinárodněprávních nástrojů nebyl přiznán skutečný normativní dosah, takže je třeba ji vnímat především jako politické prohlášení. Přesto jsem toho názoru, že by bylo nesprávné odepřít Listině jakýkoliv význam při výkladu práva Společenství(21). Bez ohledu na otázku ohledně konečného právního statusu Listiny v právním řádu Evropské unie, kterou bude ještě třeba v budoucnu vyjasnit, představuje Listina již v současnosti konkretizaci společných evropských základních hodnot(22).
40. Krom toho rovněž z podstatné části odráží společné ústavní zvyklosti členských států. Nakolik jsem o tom schopna získat přehled, se mi jeví, že je možno tento závěr zcela jistě učinit ve vztahu k právu na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok, jelikož čl. 31 odst. 2 Listiny má předlohu v ústavách mnohých členských států(23). Lze tudíž skutečně zastávat názor, že v takovém sporu o povaze a dosahu základního práva, jako je projednávaný spor, je třeba při výkladu článku 7 směrnice 2003/88 zohlednit základní myšlenku čl. 31 odst. 2 Listiny(24).
3. Nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok v právu Společenství
a) Pravomoc členských států k provedení směrnice
41. Soudní dvůr uznal dosah práva na placenou dovolenou za kalendářní rok a shledal, že „nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být považován za zvlášť významnou zásadu sociálního práva Společenství, od níž se nelze odchýlit a kterou mohou příslušné vnitrostátní orgány provést pouze v mezích výslovně uvedených směrnicí 93/104“(25). Ustanovení článku 7 směrnice 2003/88 byla formulována jako pravidlo požadující, aby měl pracovník možnost skutečného odpočinku za účelem zajištění účinné ochrany jeho bezpečnosti a jeho zdraví(26).
42. Aby mohlo být dosaženo cílů směrnice, je třeba stejně jako judikatura vycházet z toho, že je časový rozsah ochrany čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 široký, takže následující vysvětlení rovněž platí pro dovolenou, která není čerpána v běžném roce, nýbrž v pozdějším období. Soudní dvůr totiž v této souvislosti shledal, že kladný účinek dovolené za kalendářní rok na bezpečnost a zdraví pracovníka se sice plně projeví pouze tehdy, pokud je dovolená čerpána v roce pro tuto dovolenou stanoveném, tedy v běžném roce, tato doba odpočinku však v tomto ohledu neztrácí svůj význam, pokud je čerpána později. Jelikož může dovolená přispět k bezpečnosti a zdraví pracovníka i tehdy, když je čerpána v pozdějším roce, spadá i v tomto případě do rozsahu působnosti směrnice(27).
43. Podle judikatury hrají rozhodující roli při uskutečňování tohoto práva členské státy, jelikož při plnění povinnosti provedení čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 mají povinnost stanovit nezbytná vnitrostátní prováděcí pravidla(28). To zahrnuje stanovení podmínek pro využití a uplatnění nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, přičemž mají členské státy volnost určit konkrétní okolnosti, za kterých mohou pracovníci využít tohoto práva, které jim náleží za celkovou předešlou dobu zaměstnání(29).
44. Odkaz na vnitrostátní právní předpisy obsažený v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 má za účel především umožnit členským státům, aby stanovily právní rámec, který upravuje organizační a procesní aspekty uplatnění nároku na dovolenou, jako např. plánování termínů dovolené, případnou povinnost pracovníka předem zaměstnavateli sdělit, kdy chce svou dovolenou čerpat, podmínku odpracování minimální doby v zaměstnání předtím, než může být dovolená čerpána, kritéria pro výpočet poměrného nároku na dovolenou za kalendářní rok, pokud trvá pracovní poměr méně než jeden rok, atd.(30) Jedná se ale vždy o opatření určující podmínky uplatnění a poskytnutí nároku na dovolenou, která jako taková směrnice 2003/88 připouští.
45. Ze zásady loajality Společenství podle článku 10 ES se naopak odvozuje povinnost členských států stanovená právem Společenství, a to zdržet se při provádění čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 do vnitrostátního práva všeho, co by mohlo tomuto cíli stát v cestě(31). To se týká zejména přijetí opatření, která by mohla ohrozit existenci samotného práva na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok(32). Proto Soudní dvůr správně v rozsudku BECTU(33) prohlásil za neslučitelnou s právem Společenství právní úpravu členského státu, která nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok podmiňuje skutečností, která může u některých pracovníků bránit již samotnému vzniku tohoto nároku, s odůvodněním, že tato úprava nejen zbavuje své podstaty subjektivní právo, které je směrnicí 93/104 výslovně přiznáno, ale je rovněž v rozporu s cílem uvedené směrnice.
46. Podle mého názoru Soudní dvůr v uvedeném rozsudku vycházel z myšlenky užitečného účinku práva Společenství a správně rozpoznal, že členský stát, který může rozhodovat o vzniku nároku, může tento nárok ohrozit nebo úplně zmařit i tím, že jeho uplatnění naváže na obtížně splnitelné podmínky. Jsem toho názoru, že tento nárok může být stejným způsobem ohrožen, pokud by členský stát mohl stanovit podmínky pro zánik nároku, jelikož se v obou případech jedná o samotnou existenci tohoto práva.
47. Totéž riziko totiž existuje v rámci uskutečnění práva na placenou dovolenou za kalendářní rok, pokud je členskému státu přiznána možnost stanovit okolnosti, za kterých pracovník po uplynutí stanovené lhůty tento nárok ztrácí. V této souvislosti již nejde o rozhodnutí ohledně způsobu provedení placené dovolené za kalendářní rok(34), tj. o konkrétní provedení tohoto práva, nýbrž o vymezení dosahu ustanovení práva Společenství, totiž čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88.
48. Výklad tohoto ustanovení v tom smyslu, že dovolená za kalendářní rok po uplynutí stanovené lhůty propadá, přestože ji zaměstnanci nemohli čerpat z důvodu pracovní neschopnosti z důvodu nemoci, totiž prostřednictvím omezení osobního rozsahu ochrany vede k vyloučení tohoto nároku pro určité pracovníky(35).
49. V důsledku harmonizace v této oblasti práva týkající se sociální ochrany práce, o kterou usiluje čl. 137 odst. 2 písm. b) ES, který je právním základem směrnice 2003/88, však nyní přísluší Společenství, aby určilo dosah tohoto nároku(36). Pokud by totiž k tomu byly příslušné členské státy, bylo by prakticky nemožné zaručit srovnatelnou úroveň ochrany v celém Společenství, a tedy účel harmonizace. Z tohoto důvodu je třeba zamítnout tvrzení německé vlády, že zánik nároku na dovolenou patří k podmínkám poskytování dovolené a podléhá normotvorné pravomoci členských států.
b) Úroveň ochrany zaručená právem Společenství
50. Dále považuji za důležité připomenout, že volnost členských států při stanovení vnitrostátních opatření k provedení směrnice je omezena okolností, že čl. 137 odst. 2 písm. b) ES hodlá přijetím minimálních požadavků zaručit určitou úroveň ochrany stanovenou právem Společenství, která nemůže být členskými státy snížena. Jak vysvětlil Soudní dvůr v rozsudku Spojené království v. Rada(37) v souvislosti s pojmem „minimální požadavky“ ve smyslu dřívějšího právního základu v článku 118a Smlouvy o ES, neomezuje toto ustanovení činnost Společenství na nejmenšího společného jmenovatele, totiž na nejnižší úroveň ochrany dosaženou v členském státě. Naopak je třeba tento pojem chápat tak, že členské státy mohou překročit případně vysokou úroveň ochrany, která vyplývá z práva Společenství.
51. Tento výklad je potvrzen zněním článku 136 ES, který ukládá „zlepšování životních a pracovních podmínek“ jako cíl sociální politiky. Tohoto cíle má být výslovně dosaženo „postupným“ sbližováním(38). Za účelem dosažení tohoto primárně-právního cíle opravňuje článek 15 směrnice 2003/88 členské státy k tomu, aby uplatňovaly nebo podporovaly příznivější předpisy pro bezpečnost a ochranu zdraví pracovníků. Tomu odpovídajícím způsobem stanoví článek 23 směrnice 2003/88 v souvislosti s úrovní ochrany pracovníků, že, aniž je dotčeno právo členských států rozvíjet odlišná ustanovení za předpokladu, že dodržují minimální požadavky směrnice, neodůvodňuje provádění směrnice snížení obecné úrovně ochrany již poskytované pracovníkům(39).
52. Jakou minimální úroveň ochrany zákonodárce Společenství stanovil v oblasti práva dovolené, lze zjistit ze směrnice 2003/88. V této souvislosti je třeba konstatovat, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 neobsahuje žádné omezení nároku na dovolenou. Podmínka, že pracovník musí dovolenou do určitého okamžiku, tj. do konce referenčního roku, popř. do konce doby převoditelnosti dovolené, včas požadovat a skutečně čerpat, ve směrnici není stanovena, zrovna tak jako není upraven ani zánik nároku. Článek 7 odst. 1 nepatří ani k ustanovením, od nichž článek 17 směrnice 2003/88 výslovně připouští odchylky(40).
53. Zákonodárce Společenství tak vědomě usiluje o vyšší minimální úroveň ochrany než Úmluva MOP č. 132(41). Zatímco článek 9 Úmluvy MOP č. 132 stanoví pro poskytnutí a uplatnění nároku na každoroční dovolenou časovou hranici jednoho roku, popř. 18 měsíců po uplynutí roku, za který byl nárok na dovolenou získán(42), odpovídající úprava v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 zcela chybí. To umožňuje dospět k závěru, že ochrana, kterou právo Společenství hodlá pracovníkům zaručit, je širší než ochrana podle pracovněprávních norem mezinárodních smluv(43).
54. Výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v tom smyslu, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok po určité době zaniká, pokud není dovolená včas čerpána, tudíž není ani slučitelný s cílem zákonodárce Společenství, jímž je zaručit vyšší úroveň ochrany než Úmluva MOP č. 132, ani nemá oporu ve znění uvedeného ustanovení.
c) Podmínění nároku na dovolenou práceschopností
i) Obdobné použití zásad vytýčených judikaturou
55. Oproti názoru britské a nizozemské vlády neexistují ani žádné důvody domnívat se, že by čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 podmiňoval nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok práceschopností pracovníka v referenčním roce nebo v době převoditelnosti. Sice by mohlo být v zásadě namítáno, že pracovník, který byl nepřítomen z důvodu nemoci a nepracoval, odpovídající dobu odpočinku nepotřebuje. Jak však správně uvádí Komise, není tento přístup slučitelný s přístupem Soudního dvora, jak je vyjádřen v rozsudcích Merino Gómez(44) a FNV(45).
56. Soudní dvůr se ve věci Merino Gómez zabýval vztahem mezi dovolenou za kalendářní rok a mateřskou dovolenou v právu Společenství. Konkrétně se jednalo o otázku, zda má zaměstnankyně v případech, v nichž podnikové kolektivní smlouvy uzavřené mezi podnikem a zástupci zaměstnanců stanovují termíny dovolené pro veškeré zaměstnance a tyto termíny se překrývají s dobou mateřské dovolené, na základě čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, čl. 11 bodu 2 písm. a) směrnice 92/85/EHS(46) a čl. 5 odst. 1 směrnice 76/207/EHS(47) nárok na to, aby čerpala dovolenou za kalendářní rok v jiném než dohodnutém termínu, který se nepřekrývá s její mateřskou dovolenou. Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že nárok na dovolenou za kalendářní rok plní jiný účel než nárok na mateřskou dovolenou. Mateřská dovolená slouží jednak k ochraně tělesného stavu ženy během těhotenství a po něm, a jednak k ochraně zvláštního vztahu mezi matkou a dítětem v době, která následuje po těhotenství a porodu(48). Soudní dvůr proto rozhodl, že zaměstnankyně musí mít možnost čerpat dovolenou za kalendářní rok v jiném termínu než v době mateřské dovolené(49).
57. Tuto zásadu Soudní dvůr v rozsudku FNV potvrdil a upřesnil v tom smyslu, že v případě kumulace několika dob pracovního volna zaručených právem Společenství může být převod dovolené za kalendářní rok nebo její části do následujícího roku nevyhnutelný(50), jelikož čerpání dovolené zaručené právem Společenství nemůže mít vliv na právo čerpat jinou dovolenou zaručenou právem Společenství(51).
58. Ačkoli těhotenství zajisté nelze stavět na roveň nemoci, lze uvést více důvodů pro to, aby byla uvedená judikatura obdobně použita na vztah mezi dovolenou za kalendářní rok a pracovní neschopností z důvodu nemoci. Podobně jako mateřská dovolená má totiž pracovní neschopnost z důvodu nemoci za účel zachovat fyzickou a psychickou integritu pracovníka tím, že je mu prostřednictvím osvobození od povinnosti výkonu práce a poskytnutí doby odpočinku dána možnost fyzicky se zotavit a později se znovu začlenit v rámci svého pracovního místa. Na rozdíl od dovolené za kalendářní rok, která slouží k odpočinku, získání odstupu a zotavení, tak má pracovní neschopnost z důvodu nemoci za účel výlučně uzdravení a rekonvalescenci, tj. překonání patologického stavu, jehož příčiny navíc nejsou dotčeným pracovníkem ovlivnitelné(52).
59. Proto je třeba v souladu s názorem italské vlády uvést, že s přihlédnutím k zásadám vytýčeným Soudním dvorem není možné dospět k závěru, že nárok žalobce v původním řízení na skutečné poskytnutí dovolené zaniká, aniž by byl zpochybněn rozdílný účel dovolené na zotavenou a pracovní neschopnosti z důvodu nemoci. V souladu se základní myšlenkou výše uvedené judikatury by mělo být poskytnutí volna v rámci pracovní neschopnosti z důvodu nemoci na úkor placené dovolené za kalendářní rok zakázáno, jelikož jinak by mohlo dojít k tomu, že by tento nárok zaručený základními právy byl zbaven své podstaty.
ii) Rozpor s účelem čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88
– Riziko výkladu vzdalujícího se účelu
60. Kromě již uvedených pochybností o výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 v tom smyslu, že by připouštěl ztrátu nároku na dovolenou po uplynutí stanovené lhůty, lze jako dodatečný argument uplatnit rozpor takové úpravy s cílem směrnice 2003/88, jímž je zaručit zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků.
61. Původní účel pracovněprávního zákazu kumulace dní nevyčerpané dovolené, jak jej dosud stanovily některé vnitrostátní právní řády, včetně německého, zřejmě spočívá v zajištění možnosti skutečně čerpat dovolenou v běžném roce, přičemž v jednotlivém případě nese odpovědnost za prosazení svého nároku na dovolenou samotný pracovník. Z hlediska tohoto pojetí se zjevně jeví jako důsledné, že pracovník prostřednictvím ztráty tohoto práva ponese důsledky své nečinnosti nebo opožděného uplatnění nároku(53).
62. Je však třeba uvážit, že se z původního cíle sociální ochrany pracovníka, ze kterého tato úprava vychází a který je sám o sobě totožný s cílem směrnice 2003/88, stává jeho protiklad, pokud zaměstnanec z důvodů, které nemusí ospravedlňovat, nemůže uplatnit svůj nárok na dovolenou za kalendářní rok. K okolnostem, které pracovník nemusí ospravedlňovat, patří jednak možnost úmyslného neplnění ze strany zaměstnavatele, které je v důsledku takové právní úpravy dodatečně odměňováno. Patří k nim však i přirozené okolnosti na základě vyšší moci, které dotyčné osoby nemohou ovlivnit, jako je např. nemoc.
63. V obou případech se ztráta nároku na dovolenou nejen míjí se sledovaným cílem, ale působí v konečném důsledku jako objektivně neodůvodněná sankce pracovníka. Takový právní následek je zjevně neslučitelný s účelem směrnice 2003/88. V důsledku toho nemůže být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 vykládán v tom smyslu, že by pracovní neschopnost pracovníka z důvodu nemoci vedla ke ztrátě nároku na minimální dobu dovolené za kalendářní rok, který je zaručen základními právy.
– Výklad zaměřený na zájmy účastníků pracovního poměru
64. Oproti vyjádření žalovaného v původním řízení je výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, který zohledňuje zájmy zaměstnavatele a přitom omezuje základní právo na minimální dobu dovolené za kalendářní rok méně než sporná německá úprava, veskrze možný. Jak Komise výstižně vysvětlila, jeví se jako přiměřené, pokud členský stát stanoví podmínky, aby kupříkladu nároky na dovolenou byly v zájmu zdraví a bezpečnosti převáděny pouze tehdy, pokud se to jeví jako nezbytné. Rovněž by bylo proveditelné vytvářet pro pracovníky pobídky, aby svou dovolenou za kalendářní rok čerpali po přiměřenou dobu v následujícím roce.
65. Konkrétní provedení těchto opatření na úrovni podniku je naopak povinností zaměstnavatele, který díky své široké organizační a koordinační pravomoci(54) může právo pracovníka na dovolenou co nejlépe sladit s danými provozními potřebami.
iii) Srovnání s ustanoveními Úmluvy MOP č. 132
66. Proti podmínění nároku na dovolenou práceschopností pracovníka navíc hovoří skutečnost, že podle jednoznačného znění čl. 5 odst. 4 Úmluvy MOP č. 132 „bude nepřítomnost v práci z důvodů nezávislých na vůli dotyčné zaměstnané osoby, jako například pro nemoc, úraz nebo mateřskou dovolenou, započítávána do doby výkonu práce“(55). Krom toho čl. 6 odst. 2 téže úmluvy výslovně stanoví, že „období pracovní neschopnosti pro nemoc nebo úraz [nelze] započítávat do minimální délky každoroční placené dovolené“.
67. Uvedená ustanovení je tak v souladu s jejich cílem třeba chápat v tom smyslu, že dříve uplatněná pracovní neschopnost z důvodu nemoci nemůže mít vliv na nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok(56). Sice to mají signatářské státy, k nimž patří většina členských států Evropské unie(57), zajistit „za podmínek stanovených příslušným orgánem nebo způsobem obvyklým v dané zemi“, přesto se i zde omezuje pravomoc členských států na vydání prováděcích opatření, takže by jim mělo být právně bráněno tuto nepřítomnost v práci považovat za něco jiného než dobu výkonu práce.
68. V tomto ohledu se normy Úmluvy MOP č. 132 a směrnice 2003/88 ve své právní podstatě v zásadě shodují(58). V důsledku toho jsou členské státy povinny tyto normy vykládat a své vnitrostátní právní řády upravit tak, aby nepřítomnost v práci z důvodu nemoci neměla dopad na nárok na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok.
B – K druhé otázce
69. Předmětem druhé předběžné otázky je normativní dosah nároku na proplacení nevyčerpané dovolené stanoveného v čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88. Proplacení dovolené, tedy vyplacení finanční částky za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok, nastupuje namísto poskytnutí volna, pokud již nemůže být dovolená poskytnuta v důsledku ukončení pracovního poměru. Tento nárok představuje jedinou výjimku ze zásadního zákazu proplacení dovolené ve směrnici, který jinak účastníkům pracovního poměru kategoricky zakazuje dovolenou za kalendářní rok – nezávisle na tom, zda má být čerpána v běžném roce, nebo v době převoditelnosti – nahradit finanční náhradou.
70. Podle judikatury Soudního dvora je cílem tohoto zákazu zaručit, že pracovník bude obvykle moci využít doby skutečného odpočinku, aby byla zajištěna účinná ochrana jeho bezpečnosti a zdraví(59). Má tak být zabráněno zneužívání „odkoupení“ nároku na dovolenou zaměstnavatelem, popřípadě zřeknutí se tohoto nároku ze strany pracovníka z čistě finančních důvodů(60).
71. Článek 7 odst. 2 směrnice 2003/88 zdůrazňuje funkci vyplácení odměny za práci i během doby dovolené, která spočívá v tom, že se pracovník během této doby má nacházet ve srovnatelném postavení, pokud jde o výši příjmu, jako v době výkonu práce(61). Jinými slovy požadavek vyplácení náhrady mzdy během dovolené pracovníkovi zaručuje, že bude skutečně hospodářsky schopen využít nárok na dovolenou za kalendářní rok(62). Proplacení nevyčerpané dovolené sleduje stejný účel. Finanční náhrada má totiž v zásadě pracovníkovi i po ukončení pracovního poměru poskytnout dobu placeného odpočinku předtím, než vstoupí do nového pracovního poměru(63). Odpadnutí této finanční náhrady by tak mělo za důsledek, že by nemohlo být dosaženo cíle zotavení pracovníka sledovaného směrnicí 2003/88.
72. Soudní dvůr v rozsudku Robinson-Steele(64) shledal, že směrnice 2003/88 k nároku na dovolenou za kalendářní rok a nároku na vyplácení náhrady mzdy během dovolené přistupuje jako ke dvěma částem jediného nároku. Podle mého názoru hovoří uvedená totožnost funkce nároku na vyplácení náhrady mzdy a nároku na proplacení nevyčerpané dovolené právě pro to, aby bylo i k proplacení nevyčerpané dovolené přistupováno jako k neoddělitelné části nároku na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok.
73. V tomto ohledu vyplývá odpověď na druhou předběžnou otázku již z odpovědi na první otázku. Pokud je totiž, jak již bylo shledáno výše, automatický zánik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok po uplynutí stanovené lhůty v rozporu s cílem směrnice 2003/88, musí pak totéž platit ve vztahu k nároku na proplacení nevyčerpané dovolené, který k nároku na dovolenou přistupuje jako sekundární nárok.
74. Naproti tomu nelze přijmout tvrzení žalovaného ve sporu v původním řízení, podle něhož by mohla vyhlídka, že bude muset při ukončení pracovního poměru proplatit nároky na dovolenou značného rozsahu, popřípadě nahromaděné za více let, přimět zaměstnavatele k tomu, aby dříve vypověděl pracovní poměr s dlouhodobě nemocnými pracovníky. Proti tomu lze totiž namítnout, že právě neexistence povinnosti zaměstnavatele proplatit nevyčerpanou dovolenou by jej mohla přimět k tomu, aby propustil pracovníka před poskytnutím dovolené za kalendářní rok, jelikož by jinak byl povinen uspokojit nárok pracovníka na minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok podle čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88. Chceme-li zabránit zneužití práva výpovědi k tomu, aby bylo obcházeno toto základní právo zaručené právem Společenství, musí být pracovníkovi při ukončení pracovního poměru každopádně přiznán nárok na finanční náhradu za dovolenou, na kterou vznikl nárok, ale která nebyla vyčerpána.
75. Ani právně srovnávací přezkum příslušných ustanovení Úmluvy MOP č. 132 nepřipouští odlišný závěr. Článek 11 Úmluvy v zásadě zakotvuje nárok pracovníka na proplacení nevyčerpané dovolené odpovídající délce výkonu práce, za kterou mu taková dovolená dosud nebyla poskytnuta. Jelikož nárok na proplacení nevyčerpané dovolené i zde přistupuje k nároku na minimální dobu dovolené za kalendářní rok jako primárnímu nároku, je třeba zohlednit čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož bude nepřítomnost v práci z důvodů nezávislých na vůli dotyčného pracovníka, jako například pro nemoc, úraz nebo mateřskou dovolenou, započítávána do doby výkonu práce(65). V důsledku toho nemůže mít pracovní neschopnost z důvodu nemoci nepříznivé dopady na nárok na proplacení nevyčerpané dovolené.
76. Z výše uvedených důvodů musí být čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 vykládán tak, že pracovníci mají při ukončení pracovního poměru v každém případě nárok na finanční náhradu za dovolenou, na kterou vznikl nárok, ale která nebyla vyčerpána.
C – Ke třetí otázce
77. Jak již bylo shledáno výše, vyplývá jak z teleologického výkladu článku 7 směrnice 2003/88(66), tak z právní podstaty čl. 5 odst. 4 Úmluvy MOP č. 132(67), že dobu nemoci je třeba postavit na roveň době výkonu práce, jelikož jde o nepřítomnost z důvodů nezávislých na vůli pracovníka, která je tedy ospravedlněna.
78. Všechny nároky pracovníka proto vznikají ve stejné době, včetně nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok, která může být čerpána, dojde-li k obnovení práceschopnosti pracovníka, nebo která se – při ukončení pracovního poměru – i v případě, že nastane plná neschopnost výdělečné činnosti, nahrazuje vyplacením finanční náhrady.
79. Vznik nároku na dovolenou za kalendářní rok, popřípadě na proplacení nevyčerpané dovolené, není vázán na podmínku předešlého skutečného výkonu činnosti, takže pracovník má tyto nároky i tehdy, když byl v celém referenčním roce z důvodu nemoci nepřítomen.
80. Pokud jde o další část otázky, zda tyto nároky vznikají i v případě neomluvené nepřítomnosti v celém referenčním roce, ráda bych připomněla, že podle ustálené judikatury je řízení o předběžné otázce upravené v článku 234 ES nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům poznatky k výkladu práva Společenství, které potřebují pro vyřešení sporu, který mají rozhodnout(68).
81. V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy otázky položené vnitrostátními soudy týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(69).
82. Soudní dvůr však rovněž rozhodl, že za výjimečných okolností mu přísluší, aby za účelem ověření své vlastní pravomoci přezkoumal podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil. Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem může pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(70).
83. Duch spolupráce, v němž má být vedeno řízení o předběžné otázce, totiž znamená, že vnitrostátní soud bere ohled na funkci svěřenou Soudnímu dvoru, kterou je přispívat k výkonu spravedlnosti v členských státech, a nikoliv poskytovat poradní stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám(71).
84. Z předkládacího usnesení vyplývá, že žalobce ve sporu v původním řízení byl v období od 8. září 2004 nepřetržitě do 30. září 2005, tedy do okamžiku ukončení pracovního poměru, lékařem uznán za neschopného práce z důvodu nemoci. Jeho nepřítomnost tedy byla jednoznačně omluvena, takže Soudní dvůr nemusí k části otázky, zda nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo na finanční náhradu vzniká i u neomluvené nepřítomnosti v práci, vzhledem k nedostatku nezbytnosti rozhodnutí pro řešení sporu v původním řízení zaujmout stanovisko.
VII – Závěry
85. Z výše uvedených důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Landesarbeitsgericht Düsseldorf odpověděl následujícím způsobem:
„1) Článek 7 odst. 1 směrnice 2003/88/ES musí být vykládán tak, že pracovníci musí mít v každém případě nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů. Zejména platí, že pracovníkovi, který z důvodu nemoci nečerpal dovolenou v referenčním roce, musí být dovolená poskytnuta později.
2) Článek 7 odst. 2 směrnice 2003/88/ES musí být vykládán tak, že pracovníci mají při ukončení pracovního poměru v každém případě nárok na finanční náhradu za dovolenou, na kterou vznikl nárok, ale která nebyla vyčerpána (proplacení nevyčerpané dovolené).
3) Článek 7 směrnice 2003/88/ES musí být vykládán tak, že nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo na finanční náhradu vzniká také při omluvené nepřítomnosti (z důvodu nemoci) během celého referenčního roku.“