Věc T-279/02
Degussa AG
v.
Komise Evropských společenství
„Hospodářská soutěž – Článek 81 ES – Kartelové dohody – Trh s methioninem –Jednotná a nepřetržitá povaha protiprávního jednání – Pokuta – Pokyny o metodě stanovování pokut – Závažnost a délka trvání protiprávního jednání – Spolupráce během správního řízení – Článek 15 odst. 2 nařízení č. 17/62 – Presumpce neviny“
Shrnutí rozsudku
1. Právo Společenství – Obecné právní zásady – Právní jistota – Ukládání trestů jen na základě zákona
2. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03)
3. Hospodářská soutěž – Pokuty
(Článek 81 ES, článek 82 ES, čl. 83 odst. 1 a 2 písm. a) a d) ES, čl. 202 třetí odrážka ES a čl. 211 první odrážka ES; nařízení Rady č. 17)
4. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Rozhodnutí Komise, kterým se určuje, že došlo k protiprávnímu jednání
5. Právo Společenství – Zásady – Základní práva – Presumpce neviny
(Jednotný evropský akt, preambule; Smlouva o Evropské unii, čl. 6 odst. 2; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)
6. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Jednání ve vzájemné shodě – Pojem
(Článek 81 odst 1 ES)
7. Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Zákaz – Protiprávní jednání
(Článek 81 odst 1 ES)
8. Hospodářská soutěž – Pokuty – Rozhodnutí ukládající pokuty
(Článek 253 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
9. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
10. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
11. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Odrazující povaha pokuty
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03, bod 1 A pododstavce 4, 5 a 6)
12. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 98/C 9/03, bod 1 A pododstavec 6)
13. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Kritéria – Závažnost protiprávního jednání – Polehčující okolnosti
(Nařízení Rady č. 17, článek 15)
14. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení
(Článek 18 odst. 1 ES; nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2)
15. Hospodářská soutěž – Pokuty – Výše – Určení – Neuložení nebo snížení pokuty za spolupráci obviněného podniku
(Nařízení Rady č. 17, čl. 15 odst. 2; sdělení Komise 96/C 207/04, část D bod 1)
16. Právo Společenství – Obecné právní zásady – Zákaz zpětné účinnosti trestních ustanovení
(Nařízení Rady č. 17, článek 15; sdělení Komise 98/C 9/03)
17. Hospodářská soutěž – Správní řízení – Profesní tajemství
(Článek 287 ES)
1. Zásada ukládání trestů jen na základě zákona je logickým důsledkem zásady právní jistoty, která je obecnou zásadou práva Společenství a která vyžaduje jasnost a přesnost všech předpisů Společenství, především pokud tyto ukládají či umožňují uložit sankce, aby tak dotčené osoby mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti, které z nich vyplývají, a aby mohly následně přijmout odpovídající opatření. Tuto zásadu, která je součástí ústavních tradic společných členským státům a byla zakotvena v různých mezinárodních smlouvách, zejména v článku 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nutné dodržovat jak v předpisech trestněprávní povahy, tak ve zvláštních správních nástrojích ukládajících či umožňujících ukládat správní sankce. Použití zásady se vztahuje nejen na předpisy, které stanovují skutkovou podstatu protiprávního jednání, ale i na ty předpisy, které stanovují důsledky plynoucí z protiprávního jednání porušujícího prvně uvedené předpisy. V tomto ohledu z čl. 7 odst. 1 uvedené Úmluvy vyplývá, že zákon musí jasně stanovit protiprávní jednání i tresty, které je potlačují. Tato podmínka je splněna, pokud se má procesní subjekt možnost z textu příslušného ustanovení, a v případě potřeby z výkladu, který k němu podaly soudy, dozvědět, z jakých úkonů a opomenutí mu vzniká trestněprávní odpovědnost.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pro splnění požadavků tohoto ustanovení není nutné, aby znění ustanovení, podle nichž jsou sankce ukládány, bylo natolik přesné, aby důsledky, které mohou z protiprávního jednání porušujícího uvedená ustanovení nastat, bylo možné předvídat s absolutní jistotou. Podle této judikatury totiž neurčitost ustanovení nemusí být nutně porušením článku 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a skutečnost, že zákon přiznává posuzovací pravomoc, jako taková neodporuje požadavku předvídatelnosti, pokud jsou rozsah výkonu posuzovací pravomoci a pravidla jejího výkonu dostatečně jasně vymezena vzhledem ke stanovenému legitimnímu cíli, aby byla jednotlivci poskytnuta přiměřená ochrana proti svévoli. V tomto ohledu, nehledě na samotný text zákona, Evropský soud pro lidská práva zohledňuje i otázku, zda neurčité pojmy byly upřesněny v ustálené a zveřejněné judikatuře. Krom toho, zohlednění ústavních tradic společných členským státům nevede k podání odlišného výkladu obecné zásady práva Společenství, již představuje i zásada ukládání trestů jen na základě zákona.
(viz body 66–69, 71–73)
2. I za předpokladu, že je možné čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnit na sankce uložené Komisí v případech porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže, čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, který se týká ukládání pokut podnikům, jež porušily pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže, neporušuje zásadu ukládání trestů jen na základě zákona, s ohledem na následující skutečnosti:
– Komise nedisponuje neomezeným prostorem pro uvážení při stanovování pokut, protože musí dodržovat maximální výši pokut stanovenou v závislosti na obratu dotyčných podniků a musí zohlednit závažnost a dobu trvání protiprávního jednání;
– Komise je povinna, když stanoví pokuty, dodržovat obecné právní zásady, zejména pak zásadu rovného zacházení a zásadu proporcionality;
– stejná omezení se použijí pro výkon posuzovací pravomoci Komise při rozhodnutí, zda je, či není namístě uložit pokutu;
– přezkum soudu Společenství umožnil upřesnit, prostřednictvím ustálené a zveřejněné judikatury, neurčité pojmy, které může obsahovat čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17;
– Komise vyvinula správní praxi, která je známá a dostupná a která sice nepředstavuje právní rámec pokut, ale může sloužit jako vztažný bod ohledně dodržování zásady rovného zacházení, přičemž je nadále možné zvýšení úrovně pokut v mezích stanovených výše uvedeným čl. 15 odst. 2, pokud tak vyžaduje účinné použití pravidel v oblasti hospodářské soutěže;
– Komise přijala pokyny o metodě stanovování pokut, takže se sama omezuje při výkonu své posuzovací pravomoci, čímž přispívá k zaručení právní jistoty a musí dodržovat zásady rovného zacházení nebo ochrany legitimního očekávání;
– Komise je podle článku 253 ES povinna uvést odůvodnění rozhodnutí, kterými ukládá pokuty.
(viz body 71, 74–84)
3. Pravomoc ukládat pokuty v případech porušení článků 81 ES a 82 ES nelze považovat za původně příslušející Radě, která ji svěřila či jejím výkonem pověřila Komisi ve smyslu čl. 202 třetí odrážky ES. Podle čl. 83 odst. 1 a 2 písm. a) a d) ES a první odrážky článku 211 ES spadá tato pravomoc do úkolu Komise dbát na uplatňování práva Společenství, přičemž je tento úkol upřesněn, upraven a formalizován, pokud jde o uplatňování článků 81 ES a 82 ES, nařízením č. 17. Pravomoc ukládat pokuty, kterou uvedené nařízení přiznává Komisi, vyplývá tedy z ustanovení samotné Smlouvy a jejím cílem je umožnit faktické provádění zákazů stanovených v uvedených článcích.
(viz body 86–87)
4. Požadavek právní jistoty, na kterou mají nárok všechny hospodářské subjekty, znamená, že dojde-li ke sporu ohledně existence protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže, musí Komise, která nese důkazní břemeno ohledně protiprávních jednání, která zjistila, předložit důkazy, které mohou dostatečně právně doložit existenci skutkových okolností zakládajících protiprávní jednání. Pokud jde o uvedenou délku trvání protiprávního jednání, tatáž zásada právní jistoty stanoví, že jestliže neexistují důkazy, na jejichž základě by bylo možné přímo určit délku trvání protiprávního jednání, Komise uplatní alespoň důkazy, jež se vztahují na skutečnosti, které jsou dostatečně časově blízké, aby tak bylo možné důvodně připustit, že toto protiprávní jednání trvalo nepřetržitě mezi dvěma danými daty.
(viz body 114, 153)
5. Zásada presumpce neviny, jak vyplývá především z čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je součástí základních práv, která jsou podle judikatury Soudního dvora, mimoto opětovně potvrzené i v preambuli Jednotného evropského aktu a v čl. 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii, jakož i v článku 47 Listiny [základních práv Evropské unie], uznaná právním řádem Společenství. S ohledem na povahu dotčených protiprávních jednání i na povahu a míru přísnosti příslušných sankcí se zásada presumpce neviny vztahuje zejména na řízení o porušení pravidel v oblasti hospodářské soutěže vůči podnikům, která by mohla vést k uložení pokut či penále.
(viz bod 115)
6. Pojem „jednání ve vzájemné shodě“ spočívá ve formě koordinace mezi podniky, která, aniž by byla dovedena k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, úmyslně nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky. Kritéria dotčené koordinace a spolupráce, která zdaleka nevyžadují zpracování opravdového „plánu“, je třeba chápat ve světle koncepce vlastní ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže, podle které si každý hospodářský subjekt musí určovat politiku, kterou hodlá uplatňovat na společném trhu, autonomně. Ačkoliv tento požadavek autonomie nevylučuje právo hospodářských subjektů na rozumné přizpůsobení se existujícímu nebo očekávanému chování svých soutěžitelů, striktně brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, jejichž cílem nebo výsledkem je ovlivnění tržního chování skutečného nebo potenciálního soutěžitele či odhalení tržního chování, o kterém tyto subjekty samy rozhodly nebo mají v úmyslu rozhodnout, takovému soutěžiteli.
Za účelem prokázání jednání ve vzájemné shodě tedy není nutné dokázat, že se daný soutěžitel formálně zavázal vůči jinému či několika jiným soutěžitelům k tomu či onomu chování nebo že soutěžitelé společně stanovili své budoucí chování na trhu. Postačí, aby soutěžitel prostřednictvím prohlášení o úmyslu vyloučil, či alespoň podstatně snížil nejistotu ohledně chování na trhu, jež lze od něj očekávat. Krom toho, ačkoli vzájemné sdělení záměru účastníků kartelu ukončit kartelovou dohodu nepředstavuje podmínku jejího zániku, nic to nemění na skutečnosti, že z ustálené judikatury vyplývá, že pokud se podnik účastní, i když nikoli aktivně, setkání podniků, jež mají protisoutěžní cíl, a sám se veřejně nedistancuje od obsahu těchto setkání, čímž vede ostatní účastníky k domnění, že souhlasí s výsledky setkání a že se jimi bude řídit, lze považovat za prokázané, že se účastní kartelové dohody vyplývající z uvedených setkání.
Navíc, i když z ustanovení čl. 81 odst. 1 ES vyplývá, že jednání ve vzájemné shodě kromě dohody mezi podniky předpokládá i chování na trhu v návaznosti na tuto vzájemnou shodu a příčinnou souvislost mezi oběma skutečnostmi, je namístě se domnívat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a které zůstávají na trhu aktivní, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty. Je tomu tak tím spíše, když k jednání ve vzájemné shodě dochází pravidelně v průběhu dlouhého období.
(viz body 132–134, 136)
7. K porušení čl. 81 odst. 1 ES může dojít nejen jedním jednáním, ale i řadou po sobě následujících jednání, ale také trvajícím chováním. Tento výklad nelze zpochybňovat z důvodu, že jeden nebo více prvků této řady po sobě následujících jednání nebo tohoto trvajícího chování by jako takový mohl při samostatném posouzení rovněž představovat porušení uvedeného ustanovení. Když se jednotlivé úkony stanou součástí „celku“, a to vzhledem k jejich totožnému předmětu, jímž je narušování hospodářské soutěže na společném trhu, Komise má právo přičíst odpovědnost za ně podle účasti na protiprávním jednání posuzovaném v jeho celku.
(viz bod 155)
8. Pokud jde o stanovování výše pokut uložených Komisí za protiprávní jednání porušující soutěžní právo Společenství, jsou podstatné náležitosti, které povinnost uvést odůvodnění představuje, splněny, jestliže Komise ve svém rozhodnutí uvede prvky posouzení, které jí umožnily vymezit závažnost a délku trvání protiprávního jednání. Krom toho musí být rozsah povinnosti uvést odůvodnění vymezený ve světle skutečnosti, že závažnost protiprávního jednání je třeba zjistit v závislosti na mnoha skutečnostech, aniž by byl sestaven závazný nebo taxativní výčet kritérií, ke kterým musí být povinně přihlédnuto. Navíc povinnost uvést odůvodnění Komisi neukládá, aby ve svém rozhodnutí uvedla číselné údaje týkající se způsobu výpočtu pokut, ale pouze prvky posouzení, které jí umožnily vymezit závažnost a délku trvání protiprávního jednání.
(viz body 193–194)
9. Při určování závažnosti protiprávního jednání je namístě zohlednit zejména právní a ekonomický kontext dotčeného jednání. Při posuzování konkrétního účinku protiprávního jednání na trhu, které musí Komise provést vždy, kdy je to možné, má vycházet z hospodářské soutěže, která by normálně existovala, kdyby nedošlo k protiprávnímu jednání. Z toho vyplývá, že když v případě dohod o cenách Komise zjistí, že dohody skutečně umožnily dotyčným podnikům dosáhnout vyšších cenových úrovní, než jakých by bylo dosaženo bez kartelové dohody, opravňuje to Komisi, aby při stanovování výše pokuty zohlednila rozsah škodlivých účinků protiprávního jednání na trhu, a aby tak stanovila pokutu s ohledem na závažnost protiprávního jednání na úrovni vyšší, než jakou by stanovila bez takového zjištění. V rámci tohoto posuzování musí brát Komise do úvahy všechny objektivní podmínky na relevantním trhu a příslušný ekonomický a případně právní kontext. Je třeba zohlednit možnost existence „objektivních ekonomických faktorů“, z níž vyplývá, že v rámci „volné hospodářské soutěže“ by se úroveň cen nevyvíjela stejně jako úroveň uplatněných cen.
(viz body 216, 222–224)
10. Závažnost porušení pravidel hospodářské soutěže může být zjištěna s ohledem na povahu a účel zneužívajícího chování. Faktory vztahující se k účelu chování mohou mít větší význam pro stanovení výše pokuty než faktory vztahující se k jeho účinkům. Účinek jednání narušujícího hospodářskou soutěž totiž není určujícím kritériem při stanovování přiměřené výše pokuty. Okolnosti týkající se úmyslu mohou být důležitější než ty, které se týkají účinků jednání, zejména pokud se jedná o protiprávní jednání, které je skutečně závažné, jako je určování cen a rozdělování trhů. Kromě toho horizontální kartelové dohody o cenách byly vždy považovány za součást nejzávažnějších protiprávních jednání porušujících soutěžní právo Společenství.
(viz body 250–252)
11. Při stanovování výše pokut za protiprávní jednání porušující právo hospodářské soutěže musí Komise vzít v úvahu nejen závažnost protiprávního jednání a zvláštní okolnosti případu, ale i kontext, v němž k protiprávnímu jednání došlo, a dbát na to, aby její konání mělo odrazující účinek, zejména pokud jde o protiprávní jednání, která zvláště ohrožují dosažení cílů Společenství.
V tomto ohledu ostatně pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO stanoví, že kromě vlastní povahy protiprávního jednání, jeho konkrétního dopadu na trh a jeho zeměpisného rozsahu je třeba vzít v úvahu skutečnou hospodářskou schopnost účastníků protiprávního jednání způsobit významnou škodu jiným subjektům, zejména pak spotřebitelům, a stanovit pokutu ve výši, která zajistí její dostatečně odrazující účinek (čtvrtý pododstavec bodu 1 A). Rovněž lze vzít do úvahy skutečnost, že velké podniky jsou lépe vybaveny pro to, aby rozpoznaly, že jejich chování představuje protiprávní jednání a jaké důsledky z něj vyplývají (pátý pododstavec bodu 1 A).
Pokud jde o první z těchto faktorů, odrazující cíl, který Komise oprávněně sleduje při stanovení výše pokuty, usiluje o zajištění dodržování Smlouvou stanovených pravidel hospodářské soutěže podniky při uskutečňování jejich aktivit v rámci Společenství nebo Evropského hospodářského prostoru. Tohoto cíle nelze právoplatně dosáhnout bez přihlédnutí k situaci podniku v den uložení pokuty. Je totiž třeba rozlišovat mezi rozsahem protiprávního jednání na trhu a částí odpovědnosti, kterou nese každý z účastníků kartelové dohody (což pokrývá čtvrtý a šestý pododstavec bodu 1 A pokynů), a odrazujícím účinkem, který musí zajistit uložení pokuty.
Pokud jde o rozsah protiprávního jednání na trhu a o část odpovědnosti, kterou nese každý z účastníků kartelové dohody, má část obratu z prodeje zboží, které je předmětem protiprávního jednání, povahu přesného ukazatele rozsahu protiprávního jednání na relevantním trhu. Obrat z prodeje výrobků, které byly předmětem restriktivního jednání, je objektivním kritériem, které udává skutečnou míru škodlivosti tohoto jednání pro běžnou hospodářskou soutěž.
Ačkoliv nutnost zajistit dostatečně odrazující účinek pokuty neodůvodňuje zvýšení celkové úrovně pokut v rámci provádění politiky hospodářské soutěže, vyžaduje nicméně, aby výše pokuty byla přizpůsobena sledovanému dopadu na podnik, jemuž je pokuta uložena, a to tak, aby se zejména s přihlédnutím k finanční způsobilosti dotyčného podniku nestala zanedbatelnou či naopak nepřiměřenou v souladu s požadavky vycházejícími jednak z nutnosti zajistit účinnost pokuty, a jednak z dodržování zásady proporcionality. Přitom celkové finanční zdroje podniku mohou, zejména v důsledku převodů a spojování, značně kolísat, a to vzestupně i sestupně, v relativně krátké době, především v období od ukončení protiprávního jednání až do přijetí rozhodnutí ukládajícího pokutu.
Z toho vyplývá, že aby bylo dosaženo náležitě odrazujícího cíle se současným dodržením zásady proporcionality, musí být tyto zdroje posouzeny ke dni uložení pokuty. V tomto ohledu je z týchž důvodů namístě poznamenat, že v rámci čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 je maximální výše pokuty stanovená na 10 % obratu dotyčného podniku určována podle celkového obratu dosaženého na celém světě v hospodářském roce předcházejícím rozhodnutí. Navíc v rámci stanovení případného zvýšení pokuty s cílem zajistit její odrazující účinek je třeba vzít v úvahu finanční způsobilost a skutečné zdroje podniku v době uložení pokuty, a nikoli pro forma hodnocení zapsané v její rozvaze, která je svou povahou fiktivní, vyplývající z uplatnění pravidel účetnictví, jimiž se dotyčný podnik řídí.
Pokud jde o druhý z faktorů, totiž právní a ekonomické infrastruktury, kterými disponují velké podniky, aby mohly snadněji rozpoznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání, jeho cílem je více trestat velké podniky, o nichž se předpokládá, že mají k dispozici dostatečné znalosti a strukturální prostředky na to, aby byly schopny rozeznat, že jejich chování představuje protiprávní jednání, a odhadnout zisky, které by z něj případně plynuly. Za tímto účelem se musí obrat, na jehož základě Komise určuje velikost dotčených podniků, potažmo jejich schopnost rozpoznat povahu a důsledky jejich chování vztahovat na jejich situaci v době protiprávního jednání.
(viz body 95–96, 272–274, 278–280, 283, 285, 289–290, 302)
12. Přístup spočívající, pokud jde o stanovení pokut ukládaných různým účastníkům kartelové dohody, v rozdělení těchto účastníků do několika kategorií, což způsobuje paušalizaci základní částky pokuty stanovené pro podniky spadající do téže kategorie, ačkoli nebere ohled na rozdíly velikosti podniků téže kategorie, v zásadě nelze pokládat za protiprávní. V případě, že pokuty jsou ukládány několika podnikům účastnícím se téhož protiprávního jednání, Komise totiž není povinna při stanovování výše pokut zajistit, aby konečné částky pokut vyjadřovaly veškeré rozdíly mezi dotyčnými podniky, pokud jde o jejich celkový obrat.
To však nic nemění na tom, že takové rozdělení do kategorií musí dodržovat zásadu rovného zacházení, podle které je zakázáno zacházet se stejnými situacemi odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné. V témže smyslu stanoví pokyny o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO v bodě 1 A šestém pododstavci, že „značný“ nepoměr ve velikosti podniků, které se dopustily protiprávního jednání stejného typu, je jednoznačně takové povahy, že odůvodňuje rozlišení za účelem posouzení závažnosti protiprávního jednání. Dále musí být výše pokut alespoň přiměřená skutečnostem zohledněným při posuzování závažnosti protiprávního jednání. Následně, pokud Komise rozdělí dotyčné podniky do kategorií za účelem stanovení výše pokut, musí být stanovení prahových hodnot pro jednotlivé takto určené kategorie soudržné a musí být objektivně odůvodněno.
S ohledem na svůj cíl, totiž přizpůsobit výši pokuty celkovým zdrojům podniku a jeho schopnosti shromáždit finanční prostředky potřebné k zaplacení uvedené pokuty, směřuje stanovení míry zvýšení základní částky pokuty s cílem zajistit její dostatečně odrazující účinek spíše k zajištění účinnosti pokuty než k upozornění na škodlivé účinky protiprávního jednání na běžnou hospodářskou soutěž, potažmo na jeho závažnost. Z toho vyplývá, že požadavek týkající se objektivně odůvodněné povahy metody spočívající v kategorizaci podniků je třeba vykládat restriktivněji, pokud je kategorizace provedena nikoli za účelem stanovení výše pokuty v závislosti na závažnosti protiprávního jednání, nýbrž za účelem určení zvýšení základní částky uložené pokuty s cílem zajistit její dostatečně odrazující účinek.
V rámci stanovování výše pokuty v závislosti na závažnosti, přestože se v případě některých podniků v důsledku kategorizace uplatňuje základní částka pokuty v totožné výši, zatímco velikost podniků je různá, je totiž toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno předností, kterou má při určování závažnosti protiprávního jednání jeho povaha před velikostí podniků. Toto odůvodnění se však neuplatní při určování míry zvýšení pokuty s cílem zajistit její dostatečně odrazující účinek, a to vzhledem k tomu, že zvýšení je zásadně a objektivně založeno na velikosti a zdrojích podniku, a nikoli na povaze protiprávního jednání.
(viz body 323–325, 328–331)
13. V rámci určení částky pokuty ukládané za porušení pravidel hospodářské soutěže, i když je důležité, že podnik přijímá opatření k zabránění novým porušením soutěžního práva Společenství v budoucnu ze strany svých zaměstnanců, tato skutečnost však nemění nic na existenci protiprávního jednání, které bylo konstatováno. Z toho vyplývá, že ze samotné skutečnosti, že Komise v některých případech ve své rozhodovací praxi zohlednila zavedení programu slučitelnosti jako polehčující okolnost, nelze dovozovat její povinnost postupovat v projednávaném případě stejně. Komise tedy není povinna považovat takovou skutečnost za polehčující okolnost, pokud dodrží zásadu rovného zacházení, která stanoví, že v tomto bodě nemůže dospět k rozdílnému posouzení věci u podniků, které jsou adresáty stejného rozhodnutí.
Dále není pochyb o tom, že pouhé přijetí programu uvedení do souladu s pravidly v oblasti hospodářské soutěže podnikem nemůže představovat právoplatnou a spolehlivou záruku budoucího dlouhodobého dodržování uvedených pravidel, takže takový program nemůže přimět Komisi ke snížení pokuty proto, že by účelu sledovaného uložením pokuty bylo již částečně dosaženo.
(viz body 350–351, 361)
14. Zákaz uvádět jako důvod všeobecnou prevenci se sice vztahuje na zvláštní situaci opatření, která se odchylují od zásady volného pohybu občanů Unie zakotvené v čl. 18 odst. 1 ES a která přijaly členské státy z důvodu ochrany veřejného pořádku, nepředstavuje však obecnou zásadu, a zjevně jej tak nelze jednoduše přenést do rámce pokut, které Komise ukládá podnikům za protiprávní jednání porušující soutěžní právo Společenství. Naopak, Komise je oprávněna zohlednit skutečnost, že jednání narušující hospodářskou soutěž jsou zatím relativně častá, ačkoli jejich protiprávnost byla stanovena v počátcích politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže, a to z důvodu zisku, který z něj mohou některé zúčastněné podniky vytěžit, a tudíž se lze domnívat, že je namístě zvednout výše pokut k posílení jejich odrazujícího účinku, což odpovídá, přinejmenším částečně, potřebě zajistit, aby pokuty měly odrazující povahu i vůči jiným podnikům, než těm, kterým byly tyto pokuty uloženy.
(viz body 359–360)
15. Snížení pokut v případě spolupráce podniků podílejících se na protiprávních jednáních porušujících právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže se zakládá na úvaze, podle níž taková spolupráce usnadňuje úlohu Komise.
V tomto ohledu podnik, který ve správním řízení nezaujal stanovisko ke skutkovým tvrzením předloženým Komisí, a neuznal tedy jejich pravdivost, nepřispívá ke skutečnému usnadnění její úlohy. Stejně tak podle sdělení o spolupráci nestačí, když podnik obecně tvrdí, že nezpochybňuje tvrzená skutková zjištění ve věcech týkajících se kartelových dohod, pokud toto tvrzení není pro Komisi nijak užitečné za okolností daného případu. Konečně může být snížení na základě sdělení o spolupráci odůvodněné pouze tehdy, pokud poskytnuté informace a obecněji jednání dotčeného podniku mohou být považovány v tomto ohledu za prokazující skutečnou spolupráci z jeho strany. Jak vyplývá ze samotného pojmu spolupráce, jak je používán v textu sdělení o spolupráci, a zejména v úvodu a v části D bodu 1 tohoto sdělení, může být totiž snížení pokuty na základě uvedeného sdělení poskytnuto pouze tehdy, svědčí-li jednání dotčeného podniku o takovém duchu spolupráce.
(viz body 380–383)
16. Pokud jde o změnu obecné soutěžní politiky Komise v oblasti pokut vyplývající zejména z pokynů o metodě stanovování pokut uložených podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO, je za účelem přezkumu dodržování zákazu zpětné účinnosti namístě ověřit, zda byla uvedená změna rozumně předvídatelná v době, kdy k dotyčným protiprávním jednáním došlo.
V tomto ohledu hlavní inovace pokynů spočívá v tom, že východiskem pro výpočet je základní částka určená rozpětími stanovenými za tímto účelem, přičemž tato rozpětí odrážejí různé stupně závažnosti protiprávního jednání, které ale jako takové nesouvisejí s relevantním obratem. Tato metoda je tak v podstatě založena na stanovení sazeb pokut, byť relativním a pružném. Je tedy třeba zkoumat, zda tato nová metoda výpočtu pokut, za předpokladu, že má přitěžující účinek na úroveň ukládaných pokut, byla rozumně předvídatelná v době, kdy došlo k dotyčnému protiprávnímu jednání. Přitom skutečnost, že Komise v minulosti použila pokuty určité úrovně na různé typy protiprávního jednání, ji nemůže zbavit možnosti zvýšit tuto úroveň v mezích uvedených v nařízení č. 17, pokud je to nezbytné k zajištění uplatňování politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže, ale že účinné použití pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže naopak vyžaduje, aby Komise mohla kdykoli přizpůsobit úroveň pokut potřebám této politiky.
Z toho plyne, že podniky, vůči nimž se vede správní řízení, jež může vyústit v pokutu, nemohou nabýt legitimního očekávání, že Komise nepřekročí úroveň pokut používanou dříve, ani očekávání ohledně metody jejich výpočtu. Uvedené podniky tedy musí vzít v úvahu možnost, že se Komise kdykoli rozhodne, při dodržení pravidel pro svou činnost, zvýšit úroveň pokut ve srovnání s úrovní používanou v minulosti. To platí nejen tehdy, když Komise přikročí ke zvýšení úrovně pokut při jejich uložení v individuálních rozhodnutích, ale i tehdy, když k tomuto zvýšení dojde v projednávaných případech v důsledku použití obecných pravidel chování, jako jsou pokyny. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ostatně vyplývá, že předvídatelnost zákona nebrání tomu, aby dotyčná osoba byla přinucena obstarat si odbornou radu pro přiměřené posouzení důsledků, jež mohou za okolností konkrétního případu z daného jednání vyplývat. To platí zvláště pro podnikatele, kteří obvykle musí při výkonu svého povolání prokazovat značnou obezřetnost. Lze tedy od nich očekávat, že pečlivě posoudí rizika, která toto povolání zahrnuje.
Z toho je tedy nutno vyvodit závěr, že pokyny, a zvláště nová metoda výpočtu pokut, již tyto pokyny obsahují, za předpokladu, že má přitěžující účinek, pokud jde o úroveň ukládaných pokut, byly pro podniky rozumně předvídatelné v době, kdy k dotyčnému protiprávnímu jednání došlo.
(viz body 388–396)
17. Článek 287 ES ukládá členům, úředníkům a jiným zaměstnancům orgánů Společenství povinnost „nevyzrazovat takové informace, jaké jsou profesním tajemstvím, zejména údaje o podnicích, o jejich obchodních stycích nebo struktuře jejich nákladů“. Ačkoli se uvedené ustanovení týká především informací získaných u podniků, příslovce „zejména“ poukazuje na to, že se jedná o obecnou zásadu vztahující se rovněž na jiné důvěrné informace. Přitom v případě sporných řízení, která mohou skončit uložením sankce, jsou povaha a výše navrhované sankce ze své podstaty předmětem profesního tajemství, dokud sankce nebyla definitivně schválena a vynesena. Tato zásada vyplývá zejména z nutnosti dbát pověsti a důstojnosti účastníka řízení, dokud mu není uložena sankce.
Povinnost Komise nevyzrazovat tisku přesné informace o zamýšlené sankci se tak nepřekrývá pouze s její povinností dodržovat profesní tajemství, ale i s její povinnosti řádné správy. Nakonec, zásada presumpce neviny se vztahuje na řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže podniky, která mohou skončit uložením pokut nebo penále. Tuto presumpci Komise zjevně porušuje, když před formálním uložením sankce podniku, jejž obviňuje, sděluje tisku verdikt, který podléhá schválení poradního výboru a kolegia komisařů.
Nicméně, na jedné straně skutková podstata protiprávního jednání prokázaná v průběhu správního řízení nemůže být zpochybněna důkazem o předčasném vyjádření přesvědčení Komise o existenci protiprávního jednání a výše pokuty, kterou za něj hodlá podniku uložit. Krom toho nelze tvrdit, že vyzrazení obsahu rozhodnutí Komisí v závěru správního řízení a před jeho formálním přijetím je samo o sobě důkazem toho, že věc předem rozhodla anebo že by při šetření nebyla nestranná.
Na druhé straně, pokud podobná vada může vést ke zrušení dotčeného rozhodnutí, je to za podmínky, že je prokázáno, že při neexistenci této vady by byl obsah uvedeného rozhodnutí odlišný.
V této posledně uvedené podmínce není možné vidět porušení práva na účinnou soudní ochranu práv, které jednotlivcům přiznává právní řád Společenství, které je součástí obecných právních zásad vyplývajících ze společných ústavních tradic členských států a které bylo rovněž zakotveno články 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato ochrana totiž musí být slučitelná se zásadou právní jistoty a s presumpcí legality aktů orgánů Společenství.
(viz body 409–411, 414–416, 421–423)