null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
JULIANE KOKOTT
přednesené dne 29. února 2024(1)
Věc C‑548/22
M. M.
proti
Presidenza del Consiglio dei ministri a dalším
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Giudice di pace di Fondi (smírčí soudce ve Fondi, Itálie)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Směrnice 1999/70/ES – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřená mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Ustanovení 4 a 5 – Diskriminace – Řetězení pracovních poměrů – Honorární soudci a státní zástupci – Přeměna na pracovní poměry na dobu neurčitou – Ex lege vzdání se veškerých nároků za období před přeměnou“
I. Úvod
1. Jak je Soudnímu dvoru známo z jiných řízení, některé úkoly v rámci italského soudnictví plní honorární soudci a státní zástupci, z nichž mnozí jsou nespokojeni se svými pracovními podmínkami. Jejich činnost je označována jako honorární funkce a z tohoto důvodu jsou do své funkce ustanovováni pouze na dobu určitou a jsou odměňováni prostřednictvím případových paušálů. Nemají nárok na placenou dovolenou, sociální ochranu ani důchodové zabezpečení. Rozsah jejich činnosti, tedy počet projednávaných věcí a celková doba výkonu funkce, však odpovídá trvalé činnosti vykonávané na plný úvazek(2). Na základě předchozích žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce proto již dosáhli určitých úspěchů, zejména pokud jde o nároky na placenou dovolenou na zotavenou(3), jakož i na sociální ochranu a důchodové zabezpečení(4), protože jsou v tomto ohledu znevýhodněni oproti řádným soudcům a státním zástupcům.
2. Itálie pro honorární soudce a státní zástupce v činné službě nově zavedla hodnotící řízení, na základě kterého mohou být převedeni do trvalého pracovního poměru s pevně stanovenou odměnou. Pokud se účastní tohoto řízení, musí se však vzdát veškerých dalších nároků získaných na základě své dřívější honorární činnosti. Toto vzdání se nároků by zahrnovalo zejména nároky vyplývající z unijního práva již uznané Soudním dvorem, jakož i případné další nároky založené na unijním právu, například nárok na vyšší odměnu. Pro případ, že k jejich převedení do tohoto trvalého pracovního poměru nedojde, stanoví daná právní úprava namísto nároků, kterých se musí vzdát, nárok na paušální náhradu za činnosti vykonávané v minulosti.
3. V projednávané věci je třeba objasnit, zda tomuto povinnému vzdání se nároků založených na unijním právu brání příslušná ustanovení unijního práva, zejména zákaz diskriminace zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
4. Je pravda, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje jak na primární unijní právo, tak na směrnici o pracovní době(5), rámcovou dohodu o částečném pracovním úvazku(6) a rámcovou dohodu o pracovních poměrech na dobu určitou(7). V projednávané věci je však relevantní především posledně uvedená rámcová dohoda.
5. Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou stanoví zásadu zákazu diskriminace zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou:
„Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.“
6. Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou zakazuje zneužití pracovních smluv na dobu určitou:
„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:
a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů;
b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou;
c) počet obnovení těchto smluv a poměrů.
2. Členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo sociální partneři případně stanoví podmínky, za jakých jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou:
a) považovány za ‚po sobě jdoucí‘;
b) považovány za uzavřené na dobu neurčitou.“
B. Italské právo
7. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká omezení nároků nabytých v minulosti, která jsou obsažena v čl. 29 odst. 1, 2, 3 a 5 decreto legislativo (legislativní nařízení) č. 116 ze dne 13. července 2017, jenž byl nahrazen čl. 1 odst. 629 zákona č. 234 ze dne 30. prosince 2021:
„1. Honorární soudci [a státní zástupci](8), kteří jsou ke dni vstupu tohoto nařízení v účinnost v činné službě, mohou být na základě žádosti potvrzeni ve funkci do dosažení 70 let věku.
2. Honorární soudci [a státní zástupci], kteří jsou ke dni vstupu tohoto nařízení v účinnost v činné službě a nejsou ve funkci potvrzeni z důvodu, že nepodají žádost nebo neuspějí v hodnotícím řízení podle odstavce 3, mají, aniž je dotčena jejich možnost odmítnout, nárok na náhradu ve výši 2 500 eur před zdaněním za každý rok služby, během něhož se alespoň po 80 dní účastnili zasedání, a 1 500 eur před zdaněním za každý rok služby, během něhož se účastnili zasedání po dobu kratší než 80 dní, a to v každém případě maximálně ve výši celkem 50 000 eur před zdaněním. Doba výkonu služby přesahující šest měsíců se pro účely výpočtu odměny za uplynulé období považuje za jeden rok. Přijetí náhrady má za následek vzdání se veškerých dalších nároků jakékoli povahy vyplývajících z ukončeného honorárního pracovního poměru.
[…]
5. Žádost o účast v hodnotících řízeních podle odstavce 3 má za následek vzdání se veškerých dalších nároků jakékoli povahy vyplývajících z dřívějšího honorárního pracovního poměru, s výjimkou nároku na náhradu uvedenou v odstavci 2, která přísluší v případě, že nedojde k potvrzení ve funkci.
[…]“
8. Podle čl. 29 odst. 4 legislativního nařízení č. 116 hodnotící řízení spočívá v maximálně půlhodinové ústní zkoušce, jejímž předmětem je praktický případ z oblasti, ve které uchazeči vykonávali honorární činnost.
9. Článek 29 odst. 6 legislativního nařízení č. 116 stanoví, že honorární soudci, kteří jsou na základě hodnotícího řízení potvrzeni ve funkci a rozhodnou se vykonávat výlučně tuto funkci, jsou odměňováni v souladu s určitými kolektivními smlouvami vztahujícími se na zaměstnance soudní správy. Odstavec 7 obsahuje pravidla odměňování, založená na stejném základě, pro potvrzené honorární soudce a státní zástupce, kteří vedle své funkce hodlají vykonávat další činnosti.
III. Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
10. Žalobkyně je honorární státní zástupkyně působící na italském státním zastupitelství. Má stejné právní a ekonomické postavení jako odpovídající honorární justiční úředníci s rozhodovací pravomocí, kteří byli jakožto smírčí soudci předmětem dřívějších rozhodnutí Soudního dvora.
11. Žalobkyně před předkládajícím soudem uvedla, že funkci honorární státní zástupkyně vykonává nepřetržitě od 4. dubna 2001 a k prodloužení výkonu její funkce zákonem nebo k jejímu potvrzení ve funkci že opakovaně došlo opakovaně k prodloužení výkonu její funkce zákonem nebo k jejímu potvrzení ve funkci, a to až do 31. května 2024.
12. Ve sporu v původním řízení se domáhá dodatečné odměny za účast na deseti jednáních konaných v trestních věcech. Za účast na každém z těchto jednání obdržela od žalovaných, Ministero della giustizia (ministerstvo spravedlnosti, Itálie) a Ministero dell’Economia e delle Finanze (ministerstvo hospodářství a financí, Itálie), odměnu ve výši 98 eur. Z těchto částek byly sraženy daně, avšak nebyly z nich uhrazeny příspěvky na sociální zabezpečení; žalobkyně musela tyto příspěvky příslušným institucím odvést na vlastní náklady.
13. Předkládající soud vychází z předpokladu, že odpovídající částka hrubé odměny soudce z povolání, který vykonává funkci státního zástupce, činí 248 eur denně. Mimoto stát za každého soudce z povolání příslušným institucím odvádí příspěvky na sociální zabezpečení.
14. Žalobkyně proto požaduje, aby soud žalovaným uložil povinnost zaplatit dodatečně jí dodatečně zaplatit částku 150 eur za každé z uvedených jednání.
15. Žalobkyně totiž tvrdí, že jakožto honorární státní zástupkyně je zaměstnancem v pracovním poměru na dobu určitou, jenž je srovnatelný se soudcem, který je zaměstnán na plný úvazek v pracovním poměru na dobu neurčitou a vykonává funkci státního zástupce. Žalobkyně zejména provádí vyšetřovací úkony a účastní se ústních jednání konaných v trestních věcech.
16. Předkládající soud má na základě spisu ve věci v původním řízení za prokázané, že žalobkyně skutečně, a nikoli pouze příležitostně, vykonává funkci honorárního státního zástupce, za kterou pobírá odměnu. Mimoto uvádí, že jiný soud, a to Tribunale ordinario di Roma (soud v Římě, Itálie), již rozhodl, že žalobkyni jakožto zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou ve smyslu rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou co do důvodu přísluší náhrada újmy způsobené opakovaným uzavíráním smluv na dobu určitou a různými znevýhodněními. Předmětem tohoto dalšího rozhodnutí však podle těchto informací není otázka, zda se, pokud jde o výši odměny, jedná o znevýhodnění.
17. Poté, co žalobkyně podala žádost o účast v hodnotícím řízení podle článku 29 legislativního nařízení č. 116 ze dne 13. července 2017, byla na základě zákona nucena vzdát se veškerých dalších nároků jakékoli povahy vyplývajících z honorárního pracovního poměru.
18. Předkládající soud toto vzdání se nároků chápe v tom smyslu, že brání uspokojení uplatněného nároku, a žádá tedy Soudní dvůr, aby odpověděl na následující otázku:
„Musí být článek 288 SFEU, články 17, 31, 34 a 47 Listiny základních práv Evropské unie a článek 7 směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku a ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava uvedená v článku 29 legislativního nařízení č. 116 ze dne 13. července 2017, který byl nahrazen článkem 1 odst. 629 zákona č. 234 ze dne 30. prosince 2021, která stanoví automatické ex lege vzdání se všech nároků souvisejících s prováděním výše uvedených směrnic, přičemž dochází ke ztrátě veškeré další ochrany v oblasti odměňování, jakož i pracovněprávní a sociální ochrany zaručené unijním právem:
– v případě, že honorární soudce nebo státní zástupce jakožto pracovník ve smyslu evropských právních předpisů zaměstnaný na dobu určitou na částečný úvazek, který je srovnatelný se soudcem nebo státním zástupcem z povolání ve smyslu evropských právních předpisů zaměstnaným na dobu neurčitou na plný úvazek, podá pouhou žádost o účast v řízení o změně pracovního poměru na trvalý pracovní poměr, které pouze formálně provádí ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou,
– nebo v případě neúspěchu ve výše uvedeném řízení nebo nepodání žádosti a obdržení náhrady ve výši zjevně neadekvátní a nepřiměřené újmě způsobené v důsledku neprovedení těchto směrnic?“
19. Italská republika, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření a stejně jako žalobkyně v původním řízení přednesly vyjádření při jednání, které se na její žádost konalo dne 1. února 2024.
IV. Právní analýza
20. Za účelem odpovědi na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se nejprve budu stručně zabývat její přípustností, následně vymezím problematiku, která je relevantní pro rozhodnutí v dané věci, a nakonec objasním, zda je pravidlo o vzdání se nároků slučitelné s unijním právem.
A. Přípustnost
21. Stejně jako v jiných řízeních týkajících se nároků honorárních soudců a státních zástupců vyplývajících z unijního práva namítá Itálie namítá, že řízení je „vykonstruované“, jelikož žalobkyně uplatňuje pouze část své případné pohledávky, aby mohla žalobu podat k honorárnímu smírčímu soudci, který je příslušný pouze k rozhodování o drobných nárocích. Posledně uvedený však má zájem na výsledku sporu, a není proto dostatečně nezávislý. Nicméně vzhledem k tomu, že Soudní dvůr již tyto námitky zamítl v řízení vedeném v obdobné věci(9), nemohou obstát ani v tomto řízení.
B. Upřesnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
22. Je však třeba upřesnit předmět žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
23. Žalobkyně v původním řízení je honorární státní zástupkyně. Pokud nadále hodlá vykonávat svou funkci, musí být ve své funkci potvrzena v rámci hodnotícího řízení podle článku 29 legislativního nařízení č. 116. Jedná se o ústní zkoušku týkající se otázek souvisejících s její honorární činností.
24. Její žádost o účast v tomto řízení však podle čl. 29 odst. 5 měla za následek vzdání se veškerých dalších nároků jakékoli povahy vyplývajících z předchozího honorárního pracovního poměru. Předkládající soud i já toto vzdání se nároků chápeme v tom smyslu, že se týká nároků, které překračují rámec případových paušálů, jejichž prostřednictvím jsou honorární soudci a státní zástupci doposud odměňováni. Vzdání se nároků by tedy zahrnovalo i dodatečnou odměnu požadovanou ve sporu v původním řízení a rovněž nároky na náhradu platu za dovolenou, jakož i na sociální ochranu a důchodové zabezpečení, které již uznal Soudní dvůr.
25. Pouze v případě, že žalobkyně v tomto hodnotícím řízení neuspěje, může podle čl. 29 odst. 2 legislativního nařízení č. 116 uplatnit nároky na paušální náhradu. Výše těchto nároků se vypočte na základě doby trvání a rozsahu její honorární činnosti vykonané v minulosti, nikoli však v závislosti na přesném rozsahu pohledávek, které by popřípadě mohla uplatnit a vymoci na základě unijního práva.
26. Naproti tomu, pokud bude žalobkyně na základě hodnotícího řízení potvrzena ve své funkci, může ji nadále vykonávat až do dosažení 70 let věku a v budoucnu bude pobírat odměnu stanovenou na základě platových předpisů pro některé další zaměstnance v soudnictví. Další nároky vyplývající z činnosti vykonané v minulosti italská právní úprava v tomto případě naopak vylučuje.
27. Cílem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je vyjasnit, zda je tento režim vzdání se nároků nepřípustný, a to zejména z důvodu porušení směrnice 2003/88 o některých aspektech úpravy pracovní doby, ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, jakož i ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou. Porušení těchto ustanovení sice v zásadě může založit nároky honorárních soudců(10), avšak řízení vedené před předkládajícím soudem se netýká ani pracovní doby, zejména ne nároku na placenou dovolenou, ani zaměstnání na částečný úvazek.
28. Předkládající soud spíše konstatuje, že žalobkyně je zaměstnankyně v pracovním poměru na dobu určitou, která uplatňuje nárok na vyšší odměnu za deset jednání konaných v trestních věcech, kterých se zúčastnila jako zástupkyně státního zastupitelství.
29. Podle předkládajícího soudu by tyto nároky mohly vyplývat ze skutečnosti, že se žalobkyně nachází v obdobné situaci jako řádný státní zástupce vykonávající stejnou činnost. Za každé jednání však obdržela 98 eur, zatímco řádní státní zástupci by za den obdrželi přibližně 248 eur a stát za ně mimoto příslušným institucím odvádí příspěvky na sociální zabezpečení.
30. Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou však zakazuje, aby bylo se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, pokud jde o pracovní podmínky, zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.
31. Otázkou, zda a v jaké výši jsou rozdíly v odměňování ospravedlnitelné, se předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nezabývá.
32. Soudní dvůr naproti tomu již vyjádřil pochybnosti o tom, zda se na honorární soudce musí v plném rozsahu vztahovat stejné pracovní podmínky jako na řádné soudce. Nelze totiž vyloučit, že výhodnější pracovní podmínky řádných soudců, tedy i vyšší odměna, jsou odůvodněny výběrovým řízením a úkoly, které jsou jim jsou svěřeny(11). Pokud jde o odměňování, vyjádřila jsem dokonce pochybnosti ohledně srovnatelnosti obou skupin(12).
33. Podle informací, které jsou k dispozici, se zdá, že spíše vyvstává otázka, do jaké míry je odlišné zacházení s oběma skupinami odůvodněné(13). Zákaz diskriminace totiž nevyžaduje pouze to, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, pokud takové zacházení není objektivně odůvodněno(14). Odlišné zacházení musí být navíc přiměřené cíli sledovanému dotčeným zacházením(15). Soudní dvůr tak již konstatoval, že nelze připustit vyloučení honorárních soudců z jakéhokoli nároku na dovolenou, jakož i z jakékoli formy ochrany v oblasti sociálního a důchodového zabezpečení(16), aniž požadoval, aby tyto nároky byly přiznány ve stejném rozsahu jako v případě řádných soudců.
34. Pokud jde o odměňování, mohlo by ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou umožňovat, aby byli řádní soudci a státní zástupci odměňováni lépe než osoby vykonávající honorární funkci. To však nevylučuje, že posledně uvedené osoby ve srovnání s nimi pobírají příliš nízkou odměnu, a mohou tedy na základě tohoto ustanovení požadovat přiměřené zvýšení. V tomto ohledu by odměna honorárních soudců a státních zástupců, kteří jsou na základě hodnotícího řízení potvrzeni ve své funkci natrvalo, stanovená do budoucna, mohla poskytnout přinejmenším vodítko pro to, jakou odměnu za tuto činnost italský zákonodárce považuje za přiměřenou(17).
35. Předkládající soud však Soudnímu dvoru nepokládá žádnou otázku v tomto smyslu. To je ostatně logické, neboť Soudní dvůr – jak už bylo řečeno – se již otázkou srovnatelnosti honorárních a řádných soudců v Itálii, jakož i odůvodněním odlišného zacházení zabýval, a konečné rozhodnutí o ní ponechal na vnitrostátních soudech(18). Vzhledem k tomu, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce oproti těmto dřívějším řízením nevyplývají žádné nové skutečnosti související se srovnáním obou těchto skupin soudců, nebylo by od takové otázky možno očekávat, že přinese nové poznatky.
36. Vzhledem k tomu, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nemá (nebo nemůže) vyjasnit, zda či do jaké míry je třeba nižší odměnu žalobkyně považovat za neodůvodněné méně příznivé zacházení ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, není zřejmé ani to, jaký význam lze přikládat článku 31 Listiny, tj. právu na slušné a spravedlivé pracovní podmínky, a článku 34, tj. právu na sociální zabezpečení a sociální pomoc.
37. Relevantní jsou naproti tomu v zásadě článek 17 Listiny, tj. právo na vlastnictví, a článek 47 v rozsahu, v jakém je v prvním pododstavci poskytnuta ochrana právu na účinnou právní ochranu. Sporná italská právní úprava vzdání se nároků totiž může zasáhnout do stávajících práv a jejich výkonu. Stejně jako článek 288 SFEU, který je rovněž zmíněn v předběžné otázce, jsou však tato ustanovení již dostatečně konkretizována ustanovením 4 bodem 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou ve spojení se zásadou efektivity, v důsledku čehoža proto není zapotřebí zabývat se jimi zvlášť.
38. Zbývá tedy pouze objasnit, zda ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou a zásada efektivity brání z důvodu neodůvodněného méně příznivého zacházení ve srovnání s řádnými soudci vzdání se nároků, které italské právo od honorárních soudců vyžaduje v případě podání žádosti o účast na hodnotícím řízení konaném v souvislosti se zaměstnáním na dobu neurčitou.
C. K nucenému vzdání se nároků
39. Žalobkyně ve sporu v původním řízení uplatňuje nároky z důvodu, že jakožto honorární státní zástupkyně zaměstnaná na dobu určitou pobírala nižší odměnu než řádní státní zástupci. Podle jejího názoru v této okolnosti spočívá diskriminace, která je neslučitelná s ustanovením 4 bodem 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou.
40. Nejprve popíši povahu nároků vyplývajících z ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, poté se budu věnovat účinkům italského režimu vzdání se nároků ve světle zásady efektivity a nakonec se budu zabývat judikaturou týkající se ustanovení 5 rámcové dohody, ze které podle Itálie vychází režim vzdání se nároků.
1. Nároky vyplývající z ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou
41. Podle ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou nesmí být se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, pokud jde o pracovní podmínky, zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.
42. Toto ustanovení je přímo použitelné a lze se ho tedy dovolávat vůči členskému státu vystupujícímu v postavení zaměstnavatele(19). Vztahuje se na pracovní podmínky, včetně odměny, jakož i důchodového zabezpečení, které závisí na zaměstnaneckém vztahu(20).
43. V případě, že jsou zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, pokud jde o odměnu, bez objektivního důvodu znevýhodněni oproti srovnatelným zaměstnancům v pracovním poměru na dobu neurčitou, může tedy ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou posloužit jako základ pro nárok směřující k tomu, aby byla zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou poskytnuty složky odměny, které jsou podle vnitrostátního práva vyhrazeny zaměstnancům v pracovním poměru na dobu neurčitou(21).
44. Jak již bylo zmíněno, v zásadě je na italských soudech, aby objasnily, zda a popřípadě v jakém rozsahu mohou honorární státní zástupci na tomto základě tento nárok uplatnit(22). Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce naproti tomu vychází z předpokladu, že tyto nároky existují, a týká se omezení jejich vymáhání soudní cestou.
2. Zásada efektivity
45. Je pravda, že unijní právo neobsahuje pravidla vymáhání těchto nároků, v důsledku čehož členské státy v tomto ohledu mají procesní autonomii. Uplatní se však zásady rovnocennosti a efektivity. Vnitrostátní právní předpisy zejména nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity)(23).
46. Článek 29 legislativního nařízení č. 116 uplatnění případného nároku vyplývajícího z ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou neznemožňuje úplně. Pokud dotčené osoby nepodají žádost o účast v hodnotícím řízení ani na konci výkonu honorární činnosti nepřijmou paušální náhradu podle čl. 29 odst. 2 první věty, nebrání pravidla o vzdání se nároků stanovená v čl. 29 odst. 5 nebo čl. 29 odst. 2 třetí větě žalobě, jejímž předmětem jsou další nároky vyplývající z ustanovení 4 bodu 1.
47. Jako bezproblémový se režim vzdání se nároků podle třetí věty jeví i v případě, že se honorární soudci nebo státní zástupci neúčastní hodnotícího řízení a pouze přijmou paušální náhradu podle čl. 29 odst. 2 první věty legislativního nařízení č. 116. V tomto případě se oprávněné osoby, které koneckonců jsou profesionálními právníky, dobrovolně vzdávají práva na uplatnění nároků, které mohou mít větší rozsah.
48. Honorární soudci nebo státní zástupci, kteří se účastní hodnotícího řízení, avšak nejsou potvrzeni ve své funkci, se naproti tomu pro paušální náhradu podle čl. 29 odst. 2 první věty legislativního nařízení č. 116 nerozhodují dobrovolně. Jejich cílem je naopak další činnost v soudnictví.
49. Nicméně nelze vyloučit, že tato paušální náhrada splňuje požadavky zásady efektivity.
50. Je pravda, že je třeba mít za to, že částka náhrady ve výši 2 500 eur, resp. 1 500 eur za každý rok předchozí činnosti může být co do výše nižší než nároky, které dotčené osoby mohou uplatnit na základě ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou a směrnice o pracovní době. Kromě nároků na vyšší odměnu uplatněných ve sporu v původním řízení, jejichž existence a rozsah ještě nejsou jasné, v tomto ohledu přicházejí v úvahu již uznané nároky na náhradu platu za dovolenou, jakož i sociální ochranu a důchodové zabezpečení. Již nároky na náhradu platu za dovolenou za kalendářní rok by v případě činnosti vykonávané na plný úvazek mohly být vyšší než daná náhrada(24).
51. V případě přijetí náhrady podle čl. 29 odst. 2 první věty legislativního nařízení č. 116 však dotčené osoby nemusí zahájit soudní řízení a nepřihlíží se – podle všeho – k případnému promlčení nároků. Celková výše náhrady může být tedy mnohdy výrazně vyšší než výše nároků, kterých by se dotčené osoby ještě mohly domoci na základě ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou a směrnice o pracovní době.
52. Tuto typizaci nároků na náhradu lze odůvodnit administrativním zjednodušením a právní jistotou, protože zevrubný přezkum každého jednotlivého případu by byl spojen se značným úsilím a obtížemi(25). Zohlednění těchto aspektů je inherentní právě zásadě efektivity, jelikož tato zásada nevyžaduje neomezenou vymahatelnost nároků založených na unijním právu, nýbrž pouze brání nadměrnému ztížení. Tato zásada tak z důvodů právní jistoty umožňuje stanovení přiměřených lhůt pro podání žaloby(26).
53. Konečné posouzení otázky, zda paušální náhrada ve spojení s povinným vzdáním se nároků podle článku 29 legislativního nařízení č. 116 nadměrně ztěžuje výkon práv přiznaných unijním právním řádem, a není tedy v konečném důsledku přiměřená, však přísluší vnitrostátním soudům. Vnitrostátní soudy v této souvislosti musí zohlednit všechny relevantní okolnosti, například pravidla promlčení nebo výši případných nároků na dodatečnou odměnu.
54. Podle informací poskytnutých při jednání však byli doposud téměř všichni honorární soudci a státní zástupci, kteří se účastnili hodnotícího řízení, a to nejspíš i včetně žalobkyně, potvrzeni ve své funkci. Neobdrží žádnou paušální náhradu podle čl. 29 odst. 2 první věty legislativního nařízení č. 116, a v souladu s čl. 29 odst. 5 se tedy účastí v hodnotícím řízení v konečném důsledku v plném rozsahu vzdali dalších nároků vzniklých na základě předchozí honorární činnosti.
55. Toto nucené vzdání se nároků vyplývajících z unijního práva, zejména nároků na základě ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, je se zásadou efektivity slučitelné pouze tehdy, pokud uchazeči, kteří byli potvrzeni, obdrží náležitou kompenzaci.
56. Je pravda, že uchazeči potvrzení ve funkci požívají značných výhod, neboť mohou ve své činnosti v budoucnu pokračovat za pevně stanovenou odměnu, a to až do dosažení 70 let věku, tedy prakticky na dobu neurčitou. Prima facie však tyto pracovní podmínky představují pouze protiplnění za jejich budoucí působení v soudnictví.
57. Itálie má nicméně za to, že je v nich zahrnuta náležitá kompenzace. Dokládá to podle ní zejména skutečnost, že pracovní podmínky potvrzených uchazečů se nevztahují na nově ustanovené honorární soudce a státní zástupce.
58. Žalobkyně naproti tomu věrohodně tvrdí, že budoucí odměna, zejména pokud jde o její důchodové zabezpečení, nepředstavuje dostatečnou kompenzaci, protože během zbývající doby této činnosti nemůže získat žádný nárok na starobní důchod. Rovněž Komise požaduje, aby kompenzace více korelovala s újmou utrpěnou v minulosti.
59. Soudní dvůr nemůže posoudit, který z obou těchto názorů je správný, protože nemá k dispozici potřebné informace. Vnitrostátní soudy tedy musí rozhodnout i o tom, zda pracovní podmínky uchazečů potvrzených ve funkci zahrnují náležitou kompenzaci za povinné vzdání se dalších nároků vyplývajících z unijního práva na základě jejich předchozí činnosti.
3. Judikatura týkající se ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou
60. Na rozdíl od toho, co tvrdí Italská republika, nevyplývá nic jiného nevyplývá ani z judikatury týkající se nároků na náhradu za porušení ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou.
61. Podle ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou musí členské státy zavést opatření k předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou. V případě takového zneužití tedy musí přijmout přiměřená, dostatečně účinná a odrazující opatření za účelem zajištění plné účinnosti právních norem přijatých k provedení rámcové dohody(27).
62. Soudní dvůr v tomto ohledu v souvislosti s oblastí školství konstatoval, že po přeměně pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, ke které došlo ze zákona, není za zneužití pracovních poměrů na dobu určitou zapotřebí uložit žádnou další sankci(28). Zejména podle něj v takovém případě není nutné poskytnout dotčeným osobám i finanční náhradu(29).
63. Na první pohled se zdá, že tato judikatura je v souladu s režimem vzdání se nároků dotčeným v projednávané věci, neboť tento režim brání ve vymožení nároků nabytých v minulosti pouze honorárním státním zástupcům, jejichž pracovní poměr na dobu určitou se mění na trvalý pracovní poměr.
64. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že tato judikatura není přenositelná, neboť nároky vyplývající z ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou mají zcela jinou povahu než nároky na náhradu vyplývající z ustanovení 5.
65. Nároky vyplývající z ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody se zakládají na zákazu diskriminace, a proto jsou co do svého rozsahu konkrétně určeny srovnáním znevýhodněné a privilegované skupiny. Jak zdůrazňuje žalobkyně, nároky tohoto druhu nebyly předmětem výše uvedené judikatury týkající se oblasti školství.
66. Naproti tomu „nároky na náhradu“ za porušení ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou z takového srovnání nevyplývají. Cílem není ani kompenzace újmy, neboť rozsah újmy způsobené zneužitím pracovních smluv na dobu určitou zpravidla nelze určit(30). Jedná se spíše o sankční opatření, která mají zabránit zneužívání pracovních smluv na dobu určitou. Za předpokladu, že tato opatření účinně bojují proti zneužívání, je však volba sankčních opatření ponechána na uvážení členských států(31).
67. Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou tedy lze rovněž použít přímo(32), zatímco pro ustanovení 5 bod 1 to neplatí(33).
68. Kombinace přeměny pracovních poměrů a nároků na náhradu pro případ, že k přeměně pracovního poměru nedojde, upravená v článku 29 legislativního nařízení č. 116, může být tedy účinným a přiměřeným opatřením sloužícím k postihu zneužívání pracovních poměrů honorárních soudců a státních zástupců na dobu určitou ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou. Tento účinek právní úpravy však nutně neodůvodňuje úplné vyloučení nároků vyplývajících z ustanovení 4 bodu 1 v souvislosti s činnostmi vykonávanými v minulosti.
V. Závěry
69. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl následovně:
„Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999, která tvoří přílohu směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, musí být ve světle zásady efektivity vykládáno v tom smyslu,
– že nebrání právní úpravě, která honorární státní zástupkyni za účelem účasti v hodnotícím řízení, které jí v budoucnu umožní tuto funkci vykonávat na neurčito až do dosažení 70 let věku a s pevně stanovenou odměnou, nutí vzdát se nároků, které v souvislosti s činnostmi vykonanými v této funkci v minulosti vyplývají z ustanovení 4 bodu 1, pokud budoucí pracovní podmínky nad rámec protiplnění za další činnost vedou k náležité kompenzaci nároků, kterých se bylo třeba vzdát, a
– že takové právní úpravě nebrání za předpokladu, že v případě, kdy výsledek hodnotícího řízení honorární státní zástupkyni neumožňuje další výkon její funkce, přiznává přiměřenou paušální náhradu za činnosti vykonané v minulosti,
pokud tato honorární státní zástupkyně spadá pod pojem ,„zaměstnanec v pracovním poměru na dobu určitou‘.“.