Věc C‑204/21
Evropská komise
proti
Polské republice
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. června 2023
„Nesplnění povinnosti státem – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Právní stát – Účinná právní ochrana v oblastech pokrytých unijním právem – Nezávislost soudců – Článek 267 SFEU – Možnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou – Přednost unijního práva – Pravomoci ve věcech zbavení trestněprávní imunity soudců a ve věcech pracovního práva, sociálního zabezpečení a odchodu do důchodu soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko) svěřené kárnému kolegiu téhož soudu – Zákaz, aby vnitrostátní soudy zpochybnily legitimitu soudů a ústavních orgánů nebo konstatovaly či posuzovaly legalitu jmenování soudců nebo jejich soudních pravomocí – Ověření, při němž soudce kontroluje dodržení určitých požadavků týkajících se existence nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, a které zákon kvalifikuje jako ‚kárné provinění‘ – Výlučná příslušnost k posuzování otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce svěřená kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) – Články 7 a 8 Listiny základních práv – Právo na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů – Nařízení (EU) 2016/679 – Článek 6 odst. 1 první pododstavec písm. c) a e) a odst. 3 druhý pododstavec – Článek 9 odst. 1 – Citlivé údaje – Vnitrostátní právní úprava, která soudcům ukládá povinnost učinit prohlášení o svém členství ve sdruženích, nadacích nebo politických stranách a o funkcích v nich vykonávaných a podle níž se údaje obsažené v těchto prohlášeních zpřístupňují on-line“
1. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Dodržování zásad právního státu – Legislativní reforma týkající se organizace soudnictví a postavení soudců – Pojem národní identita členského státu – Porušení národní identity kvůli dodržení zásad a hodnot Evropské unie – Neexistence – Pravomoc Soudního dvora přezkoumávat legalitu vnitrostátních opatření
(Článek 2 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a čl. 19 odst. 1 SEU; Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 druhý pododstavec)
(viz body 62, 63, 69–74, 80)
2. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Přednost a přímý účinek unijního práva – Povinnosti vnitrostátních soudů – Výlučná pravomoc Soudního dvora podat konečný výklad unijního práva
(Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)
(viz body 75–79)
3. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Udělení pravomocí kárnému kolegiu Nejvyššího soudu ve věcech zbavení trestněprávní imunity soudců a ve věcech pracovního práva, sociálního zabezpečení a odchodu soudců do důchodu – Kolegium nesplňující požadavek nezávislosti a nestrannosti – Nepřípustnost – Nesplnění povinnosti
(Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)
(viz body 91–103, výrok 1)
4. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Vnitrostátní právní úprava umožňující kvalifikovat přezkum dodržení požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, jako kárné provinění – Právní úprava nevymezující jasně a přesně jednání, které může založit kárnou odpovědnost soudců – Právní úprava neumožňující zabránit tomu, aby byli soudci vystaveni riziku vzniku kárné odpovědnosti již v důsledku svých rozhodnutí – Nepřípustnost – Nesplnění povinnosti
(Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)
(viz body 125–128, 132, 134–138, 142, 145–148, 152, 163, 165, 166, výrok 2)
5. Právo Evropské unie – Zásady – Právo na účinnou právní ochranu – Právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem – Rozsah
(Listina základních práv Evropské unie, čl. 47 druhý pododstavec)
(viz body 129–131)
6. Členské státy – Povinnosti – Pravomoc vnitrostátních soudů klást Soudnímu dvoru otázky – Povinnost loajální spolupráce – Právní úprava, jež může soudce vystavit kárnému řízení v důsledku položení předběžné otázky Soudnímu dvoru nebo která uděluje určitému kolegiu Nejvyššího soudu výlučnou příslušnost k posuzování námitek a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce – Nepřípustnost – Nesplnění povinnosti
(Článek 267 druhý a třetí pododstavec SFEU)
(viz body 153–159, 161, 168, 275, 290, výrok 2 a 4)
7. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem – Přednost a přímý účinek unijního práva – Široce a nepřesně formulovaná vnitrostátní právní úprava zakazující každému vnitrostátnímu soudu ověřovat dodržení požadavků týkajících se záruky nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem – Právní úprava, jež může bránit tomu, aby bylo upuštěno od použití ustanovení odporujících ustanovením unijního práva – Nepřípustnost – Nesplnění povinnosti
(Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)
(viz body 200, 201, 209, 213, 215–217, 219, 223–231, výrok 3)
8. Členské státy – Povinnosti – Stanovení prostředků nezbytných k zajištění účinné právní ochrany – Dodržování zásady nezávislosti soudců – Přednost a přímý účinek unijního práva – Právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem – Soustředění soudních pravomocí týkajících se požadavků vyplývajících z unijního práva – Dodržování těchto požadavků, jež musí být zaručeno napříč všemi oblastmi působnosti unijního práva – Vnitrostátní právní úprava udělující určitému kolegiu Nejvyššího soudu výlučnou příslušnost k posuzování námitek a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce – Nepřípustnost – Nesplnění povinnosti
(Článek 2 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47)
(viz body 268–274, 276, 278–280, 285–287, výrok 4)
9. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Nařízení 2016/679 – Oblast působnosti – Výjimky – Zpracování údajů při výkonu činností, které nespadají do oblasti působnosti unijního práva – Činnost, která má chránit národní bezpečnost nebo do této kategorie spadá – Pojem – Striktní výklad – Shromažďování informací o určitých spolkových nebo politických činnostech soudců a jejich zpřístupňování on-line s cílem zachovat jejich politickou neutralitu a nestrannost – Vyloučení
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 bod 1)
(viz body 315–324)
10. Základní práva – Respektování soukromého života – Ochrana osobních údajů – Rozsah
(Listina základních práv Evropské unie, články 7 a 8)
(viz body 328, 329)
11. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Nařízení 2016/679 – Podmínky zákonnosti zpracování osobních údajů – Zpracování nezbytné pro splnění právní povinnosti, která se vztahuje na správce – Pojem – Zpracování nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci – Pojem – Shromažďování informací o určitých spolkových nebo politických činnostech soudců a jejich zpřístupňování on-line s cílem zachovat politickou neutralitu a nestrannost soudců – Zahrnutí
[Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679, čl. 6 odst. 1 první pododstavec písm. c) a e)]
(viz body 332, 335, 336, 338–340, 349)
12. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Nařízení 2016/679 – Zpracování zvláštních kategorií osobních údajů – Pojem – Shromažďování informací o určitých spolkových nebo politických činnostech soudců a jejich zpřístupňování on-line s cílem zachovat politickou neutralitu a nestrannost soudců – Zahrnutí
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679, čl. 9 odst. 1)
(viz body 341, 343–347, 349)
13. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Nařízení 2016/679 – Podmínky zákonnosti zpracování osobních údajů – Právní úprava, která soudcům ukládá povinnost učinit prohlášení o svém členství ve sdruženích, nadacích nebo politických stranách a podle níž se tyto údaje zpřístupňují on-line – Cíl obecného zájmu spočívající v zachování politické neutrality a nestrannosti soudců – Ustanovení týkající se informací o členství v politické straně před jmenováním soudce a během funkčního období soudce před 29. prosincem 1989 – Ustanovení nevhodná k uskutečnění tohoto cíle – Ustanovení týkající se informací o členství ve sdružení nebo neziskové nadaci – Proporcionalita – Neexistence – Nesplnění povinnosti
[Listina základních práv Evropské unie, články 7 a 8 a čl. 52 odst. 1; nařízení Evropského parlamentu a Rady 2016/679, bod 39 odůvodnění, čl. 6 odst. 1 první pododstavec písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 a odst. 2 písm. g)]
(viz body 334, 337, 342, 350, 353–360, 362, 364–367, 372, 374–384, výrok 5)
Shrnutí
V roce 2017 byla v rámci Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko) zřízena dvě nová kolegia, a sice kárné kolegium (Izba Dyscyplinarna) a kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné (Izba Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych).
Zákonem ze dne 20. prosince 2019, jehož prostřednictvím byl změněn zákon o Nejvyšším soudu a který nabyl účinnosti v roce 2020, byly těmto dvěma kolegiím svěřeny nové pravomoci, mimo jiné pravomoc udělovat souhlas k zahájení trestního stíhání soudců nebo k jejich vzetí do vazby(1). Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné pak byla udělena výlučná příslušnost k posuzování námitek a právních otázek týkajících se nezávislosti soudu nebo soudce(2). Podle tohoto novelizačního zákona je mimoto zakázáno, aby Nejvyšší soud, včetně posledně uvedeného kolegia, zpochybnil legitimitu soudů, ústavních orgánů státu a orgánů kontroly a ochrany práva a aby konstatoval a posuzoval zákonnost jmenování soudce(3). Uvedený zákon obsahuje rovněž zpřesnění pojmu kárného provinění soudců(4).
Tímto novelizačním zákonem byl rovněž změněn zákon o obecných soudech, a to vložením obdobných ustanovení, jakými byl novelizován zákon o Nejvyšším soudu(5). Dále jím byl upraven režim použitelný na případné trestní stíhání soudců obecných soudů(6). Novelizační zákon jim mimoto ukládá, stejně jako soudcům Nejvyššího soudu, ohlašovací povinnosti ohledně členství ve sdruženích, neziskových nadacích a politických stranách, a to i za období před jejich nástupem do funkce, a stanoví zveřejnění těchto informací on-line(7). Mnohá z těchto nových ustanovení se použijí také na správní soudy(8).
Evropská komise měla za to, že přijetím těchto nových pravidel Polsko nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva(9), a podala proto žalobu pro nesplnění povinnosti k Soudnímu dvoru na základě článku 258 SFEU.
V rozsudku vydaném v této věci velký senát Soudního dvora žalobě Komise vyhověl. Konstatoval, že tato nová vnitrostátní ustanovení zasahují do nezávislosti soudců zaručené ustanoveními čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a kromě toho porušují jednak povinnosti, které mají vnitrostátní soudy v rámci mechanismu řízení o předběžné otázce, a jednak zásadu přednosti unijního práva. Ustanovení zavádějící ohlašovací mechanismy pro soudce a zveřejňování takto shromážděných údajů on-line pak porušují právo na respektování soukromého života a právo na ochranu osobních údajů zakotvená v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a v obecném nařízení o ochraně osobních údajů (dále jen „nařízení GDPR“(10)).
Závěry Soudního dvora
Pokud jde na prvním místě o pravomoc Soudního dvora rozhodnout o žalobních důvodech Komise týkajících se porušení ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a zásady přednosti unijního práva, Soudní dvůr připomněl, že Unie je založena na hodnotách, které jsou společné členským státům(11), a že uznávání těchto hodnot je předběžnou podmínkou přistoupení k Unii(12). Unie sdružuje státy, které se svobodně a dobrovolně přihlásily k uvedeným hodnotám, s tím, že dodržování a prosazování těchto hodnot je základním předpokladem vzájemné důvěry mezi členskými státy. Dodržování těchto hodnot členským státem je tedy podmínkou pro požívání všech práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát a nemůže být omezeno na povinnost, kterou je kandidátský stát vázán pro přistoupení k Unii a od níž by se mohl po svém přistoupení osvobodit. Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že článek 19 SEU vyjadřuje hodnotu právního státu potvrzenou v článku 2 SEU(13) a stanoví, že členské státy musí stanovit systém prostředků a řízení nezbytných k zajištění práva jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Soudní dvůr proto rozhodl, že požadavky vyplývající z dodržování takových hodnot a zásad, jako je právní stát, účinná právní ochrana a nezávislost soudnictví, nemohou porušovat národní identitu členského státu ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU.
Soudní dvůr v tomto směru připomněl, že členské státy jsou při volbě svých ústavních modelů povinny vyhovět požadavku nezávislosti soudů, který vyplývá z článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a jsou tedy zejména povinny dbát na to, aby nedošlo z hlediska hodnoty právního státu ke snížení úrovně jejich právních předpisů v oblasti organizace soudnictví, a to zejména tím, že se zdrží přijímání pravidel, která by ohrozila nezávislost soudců.
Soudní dvůr dále v tomto ohledu rozhodl, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, vykládaný ve světle článku 47 Listiny, ukládá členským státům povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, jež není vázána na žádnou podmínku, zejména pokud jde o nezávislost a nestrannost soudů, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo, a stanoví jim požadavek, aby se jednalo o soudy předem zřízené zákonem, a že má tento článek přímý účinek, který v souladu se zásadou přednosti unijního práva znamená, že se upustí od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení či vnitrostátní judikatury nebo praxe odporující těmto ustanovením unijního práva. Vzhledem k tomu, že Soudnímu dvoru náleží výlučná pravomoc k podání konečného výkladu unijního práva, je tudíž případně na dotyčném vnitrostátním ústavním soudu, aby změnil svou vlastní judikaturu, která by byla neslučitelná s unijním právem, jak je vykládáno Soudním dvorem. V důsledku toho Soudní dvůr prohlásil, že má pravomoc zabývat se žalobními důvody vznesenými Komisí.
Na druhém místě, v rámci zkoumání obsahu žalobních důvodů vznesených Komisí, Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že Polsko tím, že pověřilo kárné kolegium Nejvyššího soudu, jehož nezávislost a nestrannost není zaručena, rozhodováním o věcech, které se přímo dotýkají postavení a výkonu funkce soudce a justičního čekatele soudce, jako jsou věci týkající se zbavení trestněprávní imunity soudců a věci v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení a odchodu soudců Nejvyššího soudu do důchodu, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.
Soudní dvůr v tomto ohledu připomněl, že právní řád dotyčného členského státu musí obsahovat záruky vhodné k tomu, aby se zabránilo jakémukoli riziku politické kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí nebo nátlaku na soudce a jejich zastrašování, které mohou zejména vyvolat dojem nedostatku nezávislosti nebo nestrannosti těchto soudců, jenž by mohl narušit důvěru, kterou musí justice v demokratické společnosti a právním státě vzbuzovat u jednotlivců(14). Je tedy třeba, jak již Soudní dvůr rozhodl v případě pravidel použitelných na kárný režim soudců(15), aby rozhodnutí udělující souhlas k zahájení trestního stíhání dotyčných soudců, k jejich zadržení a vzetí do vazby nebo ke snížení jejich odměny, nebo rozhodnutí týkající se podstatných aspektů pracovněprávního režimu, režimu sociálního zabezpečení nebo pravidel odchodu do důchodu použitelných na tyto soudce byla vydávána nebo přezkoumávána – mimo jiné s ohledem na vážné důsledky, které z nich mohou plynout jak pro kariérní postup soudců, tak pro jejich životní podmínky – orgánem, který sám splňuje záruky neodmyslitelně spjaté s účinnou právní ochranou, včetně záruky nezávislosti.
Zadruhé Soudní dvůr konstatoval, že přijetím ustanovení, která umožňují kvalifikovat přezkum dodržení unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem(16), jako kárné provinění, Polsko nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a z článku 267 SFEU.
Soudní dvůr v tomto ohledu připomněl, že základní právo na spravedlivý proces zejména znamená, že každý soudní orgán má povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení takovým soudním orgánem, jestliže o této skutečnosti vyvstane vážná pochybnost. Dále připomněl, že ověření dodržení výše uvedených požadavků může být pro vnitrostátní soudy za nejrůznějších jiných okolností obligatorní a že takové ověření se může týkat zejména otázky, zda pochybení v postupu jmenování soudce mohlo vést k porušení tohoto základního práva. Skutečnost, že vnitrostátní soud provádí úkoly, které mu jsou svěřeny Smlouvami, a plní povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smluv, přičemž zajišťuje účinek takových ustanovení, jako je čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny, nemůže být za těchto podmínek již z podstaty věci kvalifikována jako kárné provinění, aniž by tato ustanovení unijního práva byla ipso facto porušena.
Soudní dvůr přitom nejprve poznamenal, že definice předmětných kárných provinění jsou velmi široké a nepřesné, takže se vztahují i na situace, kdy mají soudci zkoumat, zda oni sami, soud, v němž zasedají, nebo jiní soudci či jiné soudy splňují požadavky vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Dotčená vnitrostátní ustanovení neumožňují ani zaručit, aby odpovědnost daných soudců za soudní rozhodnutí, která mají vydat, byla striktně omezena na zcela výjimečné případy, a aby kárný režim platný pro soudce nemohl být v důsledku toho použit pro účely politické kontroly nad soudními rozhodnutími. S ohledem na zvláštní podmínky a kontext, v nichž byla tato vnitrostátní ustanovení přijata, Soudní dvůr dále zdůraznil, že znění zvolené polským zákonodárcem zjevně reaguje na řadu otázek, kvůli nimž různé polské soudy předložily Soudnímu dvoru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se souladu různých nedávných legislativních změn, které měly dopad na organizaci soudnictví v Polsku, s ustanoveními čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. Riziko, že výklad uvedených vnitrostátních ustanovení umožní, aby byl kárný režim platný pro soudce použit s cílem zabránit dotyčným vnitrostátním soudům učinit určitá zjištění, která od nich vyžaduje unijní právo, a aby ovlivnil soudní rozhodnutí těchto soudů, čímž dojde k narušení nezávislosti uvedených soudců, je tedy podle Soudního dvora prokázané, a uvedená ustanovení unijního práva jsou tudíž z tohoto titulu porušena. Tatáž vnitrostátní ustanovení porušují rovněž článek 267 SFEU, neboť vyvolávají riziko, že vnitrostátní soudci budou kárně sankcionováni za to, že podali žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru.
Pokud jde konkrétně o kárné provinění spočívající ve „zjevném a hrubém porušení právních předpisů“ ze strany soudců Nejvyššího soudu(17), Soudní dvůr dovodil, že ustanovení upravující toto kárné provinění také zasahuje do nezávislosti těchto soudců, neboť neumožňuje zamezit tomu, aby byl kárný režim platný pro tyto soudce použit k vyvíjení nátlaku a vyvolávání odrazujícího účinku, jež by mohly ovlivnit obsah jejich rozhodnutí. Toto ustanovení též prostřednictvím možnosti zahájit kárné řízení omezuje povinnost Nejvyššího soudu předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.
Zatřetí Soudní dvůr rozhodl, že přijetím ustanovení, která zakazují všem vnitrostátním soudům ověřovat dodržení požadavků vyplývajících z unijního práva týkajících se záruky nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem(18), Polsko nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i ze zásady přednosti unijního práva.
Soudní dvůr v této souvislosti upřesnil, že tato vnitrostátní ustanovení zakazují nejen „určovat“, ale rovněž „posuzovat“ z hlediska „zákonnosti“ jak samotné „jmenování“, tak „z něj odvozené oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti“. Tato ustanovení rovněž zakazují jakékoli „zpochybnění“ „legitimity“ „soudů“ a „ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva“. Takové formulace přitom mohou zejména ve zvláštním kontextu, ve kterém byly přijaty, vést k tomu, že by řada úkonů, které jsou dotčené soudy přesto povinny učinit v souladu s povinnostmi, které mají za účelem zajištění dodržování čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, mohla kvůli jejich obsahu nebo účinkům spadat pod takto stanovené zákazy. Navíc vzhledem k tomu, že uvedená vnitrostátní ustanovení mohou bránit tomu, aby polské soudy upustily od použití ustanovení, která jsou v rozporu s těmito dvěma ustanoveními unijního práva s přímým účinkem, mohou rovněž porušovat zásadu přednosti unijního práva.
Začtvrté Soudní dvůr rozhodl, že udělením výlučné příslušnosti kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné pro rozhodování o námitkách a právních otázkách týkajících se nedostatku nezávislosti soudu či soudce(19), Polsko nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva.
Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že se přerozdělení a soustředění předmětných soudních pravomocí týká určitých požadavků ústavní a procesní povahy, které vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny a jejichž dodržování musí být zaručeno napříč všemi oblastmi věcné působnosti unijního práva a před všemi vnitrostátními soudy, kterým jsou předkládány věci spadající do těchto oblastí. V tomto ohledu tato ustanovení úzce souvisejí se zásadou přednosti unijního práva, jejíž uplatňování vnitrostátními soudy přispívá k zajištění účinné ochrany práv, která unijní právo přiznává jednotlivcům.
Zejména vzhledem k tomu, že každý vnitrostátní soud, který má uplatňovat unijní právo, má povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, jestliže o této skutečnosti vyvstane vážná pochybnost, a vzhledem k tomu, že takové soudy musí mít za určitých okolností rovněž možnost ověřit, zda pochybení v postupu jmenování soudce mohlo vést k porušení základního práva na takový soud, je v tomto kontextu vyloučeno, aby kontrola dodržování těchto požadavků prováděná vnitrostátními soudy mohla být obecně a bez rozdílu svěřena jedinému vnitrostátnímu orgánu, a to tím spíše, že tento orgán sám nemůže podle vnitrostátního práva zkoumat některé aspekty, které jsou s těmito požadavky spjaty. Soudní dvůr v projednávané věci konstatoval, že cílem dotčených vnitrostátních ustanovení je vyhradit jedinému orgánu všeobecný přezkum požadavků týkajících se nezávislosti všech soudů a soudců jak obecného, tak správního soudnictví, a v tomto ohledu zbavit pravomoci vnitrostátní soudy, které byly až do té doby příslušné k výkonu různých druhů přezkumu vyžadovaných unijním právem a uplatňování judikatury Soudního dvora. Opětovně zdůraznil zvláštní kontext, v němž došlo k přerozdělení předmětných soudních pravomocí prostřednictvím novelizačního zákona a který se vyznačuje tím, že polské soudy mimoto nemohou určovat či posuzovat určité skutečnosti, ač jim to podle unijního práva přísluší.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že je-li jednomu jedinému vnitrostátnímu orgánu svěřena pravomoc ověřit dodržení základního práva na účinnou právní ochranu, třebaže nezbytnost takového ověření může vyvstat před každým vnitrostátním soudem, může tato skutečnost ve spojení se zavedením výše uvedených zákazů a kárných provinění oslabit účinnost kontroly dodržování tohoto základního práva. Předmětná vnitrostátní ustanovení rovněž porušují zásadu přednosti unijního práva tím, že takto bez rozdílu brání ostatním soudům učinit to, co je nezbytné k zajištění dodržování práva jednotlivců na účinnou právní ochranu, a to v případě potřeby tak, že samy upustí od použití vnitrostátních pravidel, která jsou v rozporu s požadavky vyplývajícími z unijního práva. Dále jsou předmětná vnitrostátní ustanovení rovněž v rozporu s článkem 267 SFEU, neboť samotná skutečnost, že je kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu svěřena výlučná příslušnost rozhodovat určité otázky týkající se použití čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, může ostatním soudům bránit v tom, aby Soudnímu dvoru v tomto ohledu podaly žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nebo je může od podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odrazovat.
Konečně zapáté Soudní dvůr rozhodl, že přijetím ustanovení ukládajících soudcům sdělit informace týkající se jejich činnosti ve sdruženích a neziskových nadacích a o jejich členství v politické straně předtím, než byli jmenováni, a stanovením, že se tyto informace zveřejňují(20), porušilo Polsko právo na respektování soukromého života a právo na ochranu osobních údajů zaručená Listinou(21) a nařízením GDPR(22).
Soudní dvůr, který dospěl k závěru, že nařízení GDPR a konkrétně jeho čl. 6 odst. 1 první pododstavec písm. c) a e) a čl. 9 odst. 1 jsou v projednávaném případě použitelné, v tomto ohledu konstatoval, že cíle, kterých se Polsko dovolává na podporu předmětných ustanovení a které spočívají ve snížení rizika, že by soudci mohli být při výkonu své funkce ovlivněni ohledy na soukromé nebo politické zájmy, a v posílení důvěry jednotlivců v existenci takové nestrannosti, odpovídají cíli obecného zájmu uznanému Unií ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny nebo legitimnímu cíli veřejného zájmu ve smyslu nařízení GDPR(23). Soudní dvůr však připomněl, že může-li tedy takový cíl umožnit omezení výkonu práv zaručených články 7 a 8 Listiny, je tomu tak zejména za předpokladu, že tato omezení tomuto cíli skutečně odpovídají a jsou ve vztahu k němu přiměřená.
Při posuzování nezbytnosti daných opatření Soudní dvůr uvedl, že Polsko nepředložilo jasné a konkrétní vysvětlení, z jakých důvodů by zveřejnění informací o členství soudce v politické straně před jeho jmenováním a během jeho funkčního období před 29. prosincem 1989 mohlo v současnosti přispět k posílení práva jednotlivců na to, aby jejich věc byla projednána soudem splňujícím požadavek nestrannosti. S ohledem na zvláštní kontext, v němž byl novelizační zákon spolu s uvedenými opatřeními přijat, má Soudní dvůr ostatně za to, že tato opatření byla ve skutečnosti přijata mimo jiné za účelem poškození profesní pověsti dotčených soudců a jejich vnímání ze strany jednotlivců. Uvedená opatření jsou tudíž nevhodná k dosažení legitimního cíle tvrzeného v projednávaném případě.
Pokud jde o ostatní informace, tj. informace týkající se současného nebo dřívějšího členství soudců ve sdružení nebo neziskové nadaci, má Soudní dvůr za to, že nelze a priori vyloučit, že zpřístupnění takových informací on-line pomůže odhalit existenci případných střetů zájmů, jež by mohly mít vliv na nestranný výkon funkce soudců při projednávání konkrétních věcí, s tím, že taková transparentnost může v obecné rovině přispívat k posílení důvěry jednotlivců v jejich nestrannost a ve spravedlnost. Uvedl však, že zaprvé se v projednávaném případě dotyčné osobní údaje vztahují zejména k obdobím předcházejícím datu, od kterého je soudce povinen učinit požadované prohlášení. Soudní dvůr přitom rozhodl, že bez časového omezení ve vztahu k těmto dřívějším obdobím se nelze domnívat, že jsou dotčená opatření omezena na to, co je nezbytně nutné, aby přispěla k posílení práva jednotlivců na projednání jejich věci soudem splňujícím požadavek nestrannosti. Zadruhé, pokud jde o nezbytné poměření cíle obecného zájmu s dotčenými právy, Soudní dvůr nejprve uvedl, že zpřístupnění dotčených jmenných informací on-line může v závislosti na předmětu činnosti dotčených sdružení nebo neziskových nadací odhalit informace o některých citlivých aspektech soukromého života dotyčných soudců, zejména o jejich náboženském vyznání nebo filozofickém přesvědčení. Dále poznamenal, že dotčené zpracování osobních údajů vede k tomu, že jsou tyto údaje volně přístupné na internetu široké veřejnosti, a tedy potenciálně neomezenému počtu osob. Konečně uvádí, že ve zvláštním kontextu, v němž byla předmětná opatření přijata, může zpřístupnění těchto údajů on-line vystavit dotčené soudce riziku nepatřičné stigmatizace tím, že nedůvodně ovlivní jejich vnímání ze strany procesních subjektů i široké veřejnosti, jakož i nebezpečí, že bude neoprávněně narušena jejich profesní kariéra. Za těchto podmínek dospěl Soudní dvůr k závěru, že takové zpracování osobních údajů, o jaké jde v projednávané věci, představuje zvlášť závažný zásah do základních práv subjektů údajů na respektování jejich soukromého života a na ochranu jejich osobních údajů.
Soudní dvůr následně poměřil závažnost tohoto zásahu s významem tvrzeného cíle obecného zájmu a konstatoval, že vzhledem k obecnému a specifickému vnitrostátnímu kontextu, v němž byla předmětná opatření přijata, a k zvláště závažným důsledkům, které mohou pro dotčené soudce z těchto opatření vyplývat, není výsledek tohoto poměřování vyvážený. Ve srovnání se statusem quo ante vyplývajícím z dříve existujícího vnitrostátního právního rámce totiž on-line zpřístupnění dotčených osobních údajů představuje potenciálně významný zásah do základních práv zaručených článkem 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, aniž tento zásah může být v projednávané věci odůvodněn případnými přínosy, které by z toho mohly plynout v rovině předcházení střetům zájmů u soudců a zvyšování důvěry v nestrannost soudců.