Věc C‑334/12 RX-II
Oscar Orlando Arango Jaramillo a další
v.
Evropská investiční banka (EIB)
„Přezkum rozsudku T‑234/11 P – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Lhůta k podání žaloby – Lhůta, která není stanovena ustanovením unijního práva – Pojem ,přiměřená lhůta‘ – Výklad – Povinnost unijního soudu zohlednit veškeré okolnosti vlastní každé věci – Právo na účinnou soudní ochranu – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Ohrožení souladu unijního práva“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 28. února 2013
1. Právo Evropské unie – Zásady – Dodržení přiměřené lhůty – Administrativní řízení – Soudní řízení – Posouzení, které musí být provedeno in concreto – Kritéria pro posouzení – Žaloby zaměstnanců Evropské investiční banky – Lhůta k podání žaloby, která není stanovena ustanovením unijního práva – Obdobné použití pravidel služebního řádu úředníků Unie – Porušení článku 47 Listiny základních práv Evropské unie
(Listina základních práv Evropské unie, články 47 a 52 odst. 1; služební řád, článek 91 odst. 3; pracovní řád zaměstnanců Evropské investiční banky, článek 41)
2. Přezkum – Konstatování ohrožení jednoty nebo souladu práva Unie – Kritéria pro posouzení – Důsledky, které je třeba z této skutečnosti vyvodit – Zrušení rozsudku a vrácení věci soudu rozhodujícímu o opravném prostředku
(Článek 6 SEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 47; statut Soudního dvora, čl. 62b první pododstavec)
1. Při posuzování přiměřenosti lhůty, ve které musí být podána žaloba nebo návrh a která nebyla upravena žádným ustanovením unijního práva, musí vzít unijní soud v úvahu okolnosti vlastní projednávané věci, jako je tomu v případě otázky přiměřeného charakteru administrativních řízení, pro jejichž provedení neupravuje žádné ustanovení unijního práva konkrétní lhůtu. V této souvislosti nemůže být přiměřenost lhůty určena prostřednictvím konkrétní maximální délky určené abstraktním způsobem, nýbrž musí být v každém konkrétním případě posouzena v závislosti na okolnostech vlastních každé věci a zejména významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a jednání dotčených účastníků. Pojem přiměřené lhůty nemůže být přitom chápán jako zvláštní promlčecí lhůta.
Jelikož žádný unijní právní předpis nestanoví lhůtu, ve které musí zaměstnanec Evropské investiční banky podat žalobu na neplatnost jí vydaného aktu, který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, nemůže se tříměsíční lhůta stanovená v čl. 91 odst. 3 služebního řádu úředníků obdobně použít jako promlčecí lhůta na zaměstnance Banky podávající takovou žalobu.
Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání žaloby zaměstnanců Banky proti aktům, které nepříznivě zasahují do jejich právního postavení, není předem stanovena pravidlem unijního práva ani omezena v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jsou tito zaměstnanci oprávněni očekávat nikoliv to, že se na jejich žalobu uplatní pevně stanovená promlčecí lhůta, nýbrž to, že se při posouzení přípustností této žaloby použije judikatura Soudního dvora k otázce přiměřenosti lhůty. Toto zkreslení pojmu přiměřená lhůta znemožňuje dotčeným zaměstnancům, aby hájili svá práva prostřednictvím účinného prostředku nápravy podaného k soudu v souladu s podmínkami stanovenými v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.
(viz body 25, 28, 29, 33, 39, 44, 45)
2. Rozsudek, kterým se Tribunál rozhodující jakožto soud rozhodující o opravném prostředku odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora, pokud jde o pojem přiměřené lhůty a zásadu účinné soudní ochrany, které jsou použitelné nezávisle na dotčené oblasti a které zastávají přední místo v unijním právním řádu, představuje rozhodnutí, které ohrožuje jednotu nebo soulad unijního práva podle čl. 62b prvního pododstavce statutu Soudního dvora, pokud se tento rozsudek poprvé zabývá určitou otázkou, která může představovat precedens pro budoucí případy. Zvláště pak má právo na účinné prostředky nápravy před soudem zaručené článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie podle článku 6 SEU stejnou právní sílu jako ustanovení Smluv.
Článek 62b první pododstavec statutu Soudního dvora stanoví, že shledá-li Soudní dvůr, že rozhodnutí Tribunálu ohrožuje jednotu nebo soulad unijního práva, vrátí případ Tribunálu, který je vázán právním názorem Soudního dvora. Soudní dvůr může určit účinky rozhodnutí Tribunálu, které jsou pro účastníky řízení zachovány. Z toho vyplývá, že se Soudní dvůr nemůže omezit na zjištění, že je ohrožen soulad nebo jednota unijního práva, aniž by vyvodil z tohoto zjištění důsledky pro dotčený spor. Takový rozsudek tedy musí být zrušen z důvodu zkreslení pojmu přiměřená lhůta a věc vrácena Tribunálu.
(viz body 50–54, 56, 57, 59)