ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
25. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Článek 20 SFEU – Státní příslušnost členského státu a třetí země – Nabytí státní příslušnosti třetí země – Pozbytí státní příslušnosti členského státu a občanství Unie ze zákona – Možnost požádat o zachování státní příslušnosti členského státu před nabytím státní příslušnosti třetí země – Individuální posouzení důsledků pozbytí státní příslušnosti členského státu z hlediska unijního práva – Rozsah“
Ve spojených věcech C‑684/22 až C‑686/22,
jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané na základě článku 267 SFEU rozhodnutími Verwaltungsgericht Düsseldorf (Správní soud v Düsseldorfu, Německo) ze dne 3. listopadu 2022, došlými Soudnímu dvoru dne 8. listopadu 2022, v řízeních
S. Ö.
proti
Stadt Duisburg (C‑684/22),
a
N. Ö.,
M. Ö.
proti
Stadt Wuppertal (C‑685/22),
a
M. S.,
S. S.
proti
Stadt Krefeld (C‑686/22),
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení: C. Lycourgos (zpravodaj), předseda senátu, O. Spineanu-Matei, J.-C. Bonichot, S. Rodin a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
za soudní kanceláře: A. Calot Escobar, vedoucí
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za M. S. a S. S.: B. Steeger, Rechtsanwältin,
– za Stadt Krefeld: S. Wolf, jako zmocněnec,
– za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,
– za estonskou vládu: M. Kriisa, jako zmocněnkyně,
– za Evropskou komisi: S. Grünheid a E. Montaguti, jako zmocněnkyně,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. prosince 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článku 20 SFEU.
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci tří sporů, přičemž první z nich je veden mezi S. Ö. a Stadt Duisbourg (město Duisbourg, Německo), druhý z nich mezi N. Ö. a M. Ö. na straně jedné a Stadt Wuppertal (město Wuppertal, Německo) na straně druhé a třetí z nich mezi M. S. a S. S. na straně jedné a Stadt Krefeld (město Krefeld, Německo) na straně druhé ve věci pozbytí německé státní příslušnosti žalobců v původních řízeních.
Právní rámec
Mezinárodní právo
3 Evropská úmluva o státním občanství, která byla přijata dne 6. listopadu 1997 v rámci Rady Evropy a vstoupila v platnost dne 1. března 2000 (dále jen „úmluva o státním občanství“), byla ratifikována Spolkovou republikou Německo dne 11. května 2005.
4 V článku 7 úmluvy o státním občanství, nadepsaném „Pozbývání státního občanství ze zákona nebo z iniciativy smluvního státu“, je stanoveno:
„Smluvní stát nesmí ve svém vnitrostátním právu stanovit, že jeho státního občanství se pozbývá ze zákona nebo z iniciativy smluvního státu, s výjimkou následujících případů:
a) dobrovolné nabytí jiného státního občanství;
[…]
e) neexistence skutečné vazby mezi smluvním státem a občanem, obvykle trvale pobývajícím v zahraničí;
[…]“
5 V článku 15 písm. b) této úmluvy, nadepsaném „Další možné případy několikerého státního občanství“, je stanoveno, že ustanovení této úmluvy neomezují právo smluvních států stanovit svým vnitrostátním právem, zda nabytí nebo zachování jeho státního občanství bude podmíněno zřeknutím se jiného státního občanství nebo jeho pozbytím.
Unijní právo
6 Článek 20 SFEU zní takto:
„1. Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.
2. Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené Smlouvami. Mají mimo jiné:
a) právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států;
[…]“
Německé právo
7 V ustanovení § 25 Staatsangehörigkeitsgesetz (zákon o státní příslušnosti) v konsolidovaném znění (Bundesgesetzblatt, část III, č. 102–1), ve znění § 1 bodu 7 Gesetz zur Reform des Staatsangehörigkeitsrechts (zákon o změně práva státní příslušnosti) ze dne 15. července 1999 (BGBl. I, s. 161) (dále jen „StAG“), ve znění platném od 1. ledna 2000 a použitelném na spory v původních řízeních, je stanoveno:
„(1) Německý státní příslušník pozbývá při nabytí cizí státní příslušnosti svoji státní příslušnost, pokud k tomuto nabytí dojde na jeho žádost nebo na žádost jeho zákonného zástupce, ale zastupovaný pozbývá svou státní příslušnost pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky, za nichž by bylo možné žádat o odnětí státní příslušnosti podle § 19. K pozbytí podle věty první nedochází, pokud německý státní příslušník získá státní příslušnost jiného členského státu Evropské unie, Švýcarska nebo státu, s nímž Spolková republika Německo uzavřela mezinárodní smlouvu podle § 12 odst. 3.
(2) Osoba nepozbývá státní příslušnosti, pokud před nabytím cizí státní příslušnosti získala na základě své žádosti od příslušného orgánu písemné svolení k zachování původní státní příslušnosti. […] Při rozhodování o žádosti podle věty první se poměřují veřejné a soukromé zájmy. V případě žadatele, který má obvyklé bydliště v zahraničí, se přihlíží zejména k tomu, zda může věrohodně prokázat přetrvávající vazby na Německo.“
8 Ustanovení § 30 odst. 1 StAG zní takto:
„(1) Existence nebo neexistence německé státní příslušnosti je na žádost určena orgánem pro státní příslušnost, pokud je věrohodně doložen oprávněný zájem. Toto zjištění je závazné ve všech záležitostech, v nichž je existence či neexistence německé státní příslušnosti právně relevantní. V případě existence veřejného zájmu lze zjištění provést i bez návrhu.“
9 V ustanovení § 38 Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (zákon o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území) ze dne 30. července 2004 (BGBl. 2004 I, s. 1950) je stanoveno:
„1. Bývalému německému státnímu příslušníkovi je třeba vydat
1) povolení k usídlení, pokud v době pozbytí německé státní příslušnosti měl jako německý státní příslušník obvyklé bydliště na území Spolkové republiky Německo po dobu pěti let,
2) povolení k pobytu, pokud v době pozbytí německé státní příslušnosti měl obvyklé bydliště na území Spolkové republiky Německo po dobu nejméně jednoho roku.
Žádost o povolení k pobytu ve smyslu odstavce 1 musí být podána do šesti měsíců od zjištění pozbytí německé státní příslušnosti.
[…]
2. Bývalému německému státnímu příslušníkovi, který má obvyklé bydliště v zahraničí, může být vydáno povolení k pobytu, pokud má dostatečnou znalost německého jazyka.
3. Ve zvláštních případech může být povolení podle odstavce 1 nebo 2 vydáno odchylně od § 5.
[…]“
Spory v původních řízeních a předběžné otázky
Věc C‑684/22
10 S. Ö., který se narodil v Turecku v roce 1966, vstoupil na německé území v roce 1990. Je ženatý a otcem tří dětí. Dne 10. května 1999 získal naturalizací německou státní příslušnost, přičemž turecká státní příslušnost mu byla odňata dne 13. září 1999.
11 Dne 25. května 2018 v rámci žádosti o vydání cestovního pasu pro svého syna S. Ö. uvedl, že znovu nabyl tureckou státní příslušnost.
12 Vzhledem k tomu, že německé orgány vyjádřily vážné pochybnosti o tom, že jeho syn má německou státní příslušnost, požádal S. Ö. dne 25. dubna 2019 místně příslušný orgán pro udělování státní příslušnosti o vydání dokladu o státní příslušnosti, který by mu umožnil prokázat zachování německé státní příslušnosti. Následně se S. Ö. přestěhoval do obvodu města Duisbourg.
13 Ve správním usnesení policejního orgánu ze dne 13. září 2019 město Duisbourg v souladu s § 30 odst. 1 StAG určilo, že S. Ö. již nemá německou státní příslušnost. Podle města Duisbourg došlo k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti po 1. lednu 2000 a v souladu s § 17 odst. 1 bodem 2 a § 25 odst. 1 první větou StAG tím došlo k automatickému pozbytí německé státní příslušnosti. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, kdyby k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti došlo před 31. prosincem 1999, neboť v § 25 odst. 1 první větě StAG, ve znění platném do tohoto data, bylo stanoveno, že k pozbytí německé státní příslušnosti dochází pouze u Němců s bydlištěm v zahraničí. S. Ö. však neprokázal, že k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti došlo před uvedeným datem.
14 S. Ö. podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Verwaltungsgericht Düsseldorf (Správní soud v Düsseldorfu, Německo), který je předkládajícím soudem.
Věc C‑685/22
15 M. Ö., narozený v roce 1959, a N. Ö., narozená v roce 1970, manželé turecké státní příslušnosti, vstoupili na německé území v roce 1974. Dne 27. srpna 1999 nabyli německou státní příslušnost naturalizací a turecká státní příslušnost jim byla odňata dne 2. září 1999.
16 Dne 1. září 2005 v rámci jednání s obecními orgány Wuppertalu (Německo) uznali, že dne 24. listopadu 2000 opětovně nabyli tureckou státní příslušnost.
17 V této souvislosti předložili potvrzení Generálního konzulátu Turecka ze dne 31. srpna 2005, v němž se uvádí, že dne 2. září 1999 požádali o opětovné nabytí turecké státní příslušnosti, kterou opětovně nabyli rozhodnutím Rady ministrů ze dne 24. listopadu 2000.
18 Správními usneseními policejního orgánu ze dne 24. února 2021 město Wuppertal v souladu s § 30 odst. 1 StAG určilo, že M. Ö. a N. Ö. již nemají německou státní příslušnost. Podle obecního orgánu opětovné nabytí turecké státní příslušnosti dne 24. listopadu 2000 vedlo v souladu s § 17 odst. 1 bodem 2 a § 25 odst. 1 první větou StAG k automatickému pozbytí německé státní příslušnosti. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, kdyby k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti došlo před 31. prosincem 1999, neboť v § 25 odst. 1 první větě StAG, ve znění platném do tohoto data, bylo stanoveno, že k pozbytí německé státní příslušnosti dochází pouze u Němců s bydlištěm v zahraničí. M. Ö. a N. Ö. však neprokázali, že k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti došlo před tímto datem.
19 M. Ö. a N. Ö. podali proti těmto usnesením žalobu k Verwaltungsgericht Düsseldorf (Správní soud v Düsseldorfu).
Věc C‑686/22
20 M. S., narozen v roce 1965, který vstoupil na německé území v roce 1981, a S. S., narozena v roce 1971, která vstoupila na německé území v roce 1989, jsou manželi turecké státní příslušnosti. Dne 10. června 1999 nabyli německou státní příslušnost naturalizací a turecká státní příslušnost jim následně byla odňata.
21 M. S. a S. S. požádali o opětovné nabytí turecké státní příslušnosti po získání německé státní příslušnosti.
22 Dne 19. prosince 2017 požádali M. S. a S. S. město Krefeld o určení, že mají německou státní příslušnost.
23 Správními usneseními policejního orgánu ze dne 24. února 2021 město Krefeld v souladu s § 30 odst. 1 StAG určilo, že M. S. a S. S. již nemají německou státní příslušnost. Podle obecního orgánu došlo k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti po 1. lednu 2000 a v souladu s § 17 odst. 1 bodem 2 a § 25 odst. 1 první větou StAG tím dochází k automatickému pozbytí německé státní příslušnosti. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, kdyby k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti došlo před 31. prosincem 1999, neboť v § 25 odst. 1 první větě StAG, ve znění platném do tohoto data, bylo stanoveno, že k pozbytí německé státní příslušnosti dochází pouze u Němců s bydlištěm v zahraničí. M. S. a S. S. však neprokázali, že k opětovnému nabytí turecké státní příslušnosti došlo před tímto datem.
24 M. S. a S. S. podali proti těmto usnesením žalobu k Verwaltungsgericht Düsseldorf (Správní soud v Düsseldorfu).
Předběžné otázky
25 V těchto třech spojených věcech se předkládající soud zaprvé táže, zda je automatické pozbytí německé státní příslušnosti podle § 25 odst. 1 první věty StAG v souladu s unijním právem.
26 Na úvod předkládající soud potvrzuje, že znění § 25 StAG, které se použije na žalobce ve věcech v původních řízeních, je znění platné od 1. ledna 2000, jelikož znovu nabyli tureckou státní příslušnost po tomto datu, přičemž dokumenty, které někteří z nich předložili k prokázání opaku, nemají žádnou důkazní hodnotu. Předkládající soud mimoto uvádí, že žalobci v původním řízení před opětovným nabytím turecké státní příslušnosti nepožádali o žádné svolení k zachování státní příslušnosti podle § 25 odst. 2 první věty StAG.
27 V tomto ohledu je podle vnitrostátní judikatury ustanovení § 25 odst. 1 první věty StAG v souladu s unijním právem, jelikož dotyčná osoba může na základě odst. 2 první věty tohoto paragrafu požádat o zachování německé státní příslušnosti, přičemž v rámci projednávání takové žádosti je výslovně stanoveno individuální posouzení důsledků pozbytí státní příslušnosti na situaci dotyčné osoby.
28 Předkládající soud má však za těchto okolností pochybnosti o takovém souladu. Pokud totiž není řízení o schválení zachování německé státní příslušnosti upravené v § 25 odst. 2 zahájeno, z ustanovení téhož § 25 podle předkládajícího soudu vyplývá, že k pozbytí německé státní příslušnosti, a tedy i k pozbytí občanství Unie u osob, které nejsou státními příslušníky jiného členského státu, dochází automaticky bez jakéhokoli individuálního posouzení.
29 Uvedený soud upřesňuje, že německé právo nestanoví žádnou možnost incidenčního posouzení důsledků, které má pozbytí německé státní příslušnosti poté, co k němu dojde. V takových případech mají dotyčné osoby pouze jednu možnost, totiž znovu požádat o naturalizaci s cílem nabýt německou státní příslušnost bez zpětného účinku.
30 Zadruhé předkládající soud, který uvádí, že v souladu se zněním § 25 odst. 2 StAG skýtá žádost o svolení k zachování německé státní příslušnosti možnost zohlednit požadavky unijního práva, nicméně poukazuje na to, že správní orgány ani vnitrostátní soudy v praxi neposuzují důsledky pozbytí statusu občana Unie. Svolení k zachování německé státní příslušnosti je totiž udělováno pouze tehdy, existuje-li zvláštní zájem na nabytí cizí státní příslušnosti při zachování německé státní příslušnosti. Důsledky pozbytí německé státní příslušnosti, která obnáší pozbytí statusu občana Unie, tedy nejsou posuzovány s ohledem na práva vyplývající z tohoto statusu.
31 Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Düsseldorf (Správní soud v Düsseldorfu) rozhodl přerušit řízení ve všech třech věcech v původním řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Brání článek 20 SFEU právní úpravě, která stanoví, že v případě dobrovolného nabytí (neprivilegované) státní příslušnosti třetí země dochází ze zákona k pozbytí státní příslušnosti členského státu, a tedy i občanství Unie, jestliže k individuálnímu posouzení důsledků tohoto pozbytí dochází pouze tehdy, když dotyčný cizinec před nabytím cizí státní příslušnosti požádá o zachování původní státní příslušnosti a této žádosti je vyhověno?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku: Musí být článek 20 SFEU vykládán v tom smyslu, že v řízení o zachování původní státní příslušnosti nelze stanovit podmínky, které by s konečnou platností vedly k tomu, že nebude provedeno posouzení individuální situace dotyčné osoby a její rodiny z hlediska důsledků pozbytí statusu občana Unie nebo že bude nahrazeno jinými požadavky?“
32 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 7. prosince 2022 byly věci C‑684/22 až C‑686/22 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.
K předběžným otázkám
33 Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být článek 20 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že v případě dobrovolného nabytí státní příslušnosti třetí země dochází ze zákona k pozbytí státní příslušnosti tohoto členského státu, což u osob, jež nemají státní příslušnost jiného členského státu, znamená, že pozbývají občanství Unie, ledaže tyto osoby získají svolení příslušných vnitrostátních orgánů poté, co je provedeno individuální posouzení situace uvedených osob, které poměřuje veřejné a soukromé zájmy na zachování státní příslušnosti členského státu, před nabytím státní příslušnosti třetí země.
34 Podle ustálené judikatury platí, že i když vymezení podmínek pro nabývání a pozbývání státní příslušnosti spadá v souladu s mezinárodním právem do pravomoci členských států, skutečnost, že některá oblast spadá do pravomoci členských států, nebrání tomu, aby v situacích, na které se uplatní unijní právo, musela dotyčná vnitrostátní pravidla toto právo respektovat [rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, body 39 a 41, jakož i ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 28].
35 Článek 20 SFEU přitom přiznává každé osobě, která má státní příslušnost členského státu, status občana Unie, který je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států [rozsudky ze dne 20. září 2001, Grzelczyk, C‑184/99, EU:C:2001:458, bod 31, a ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 29].
36 Situace občanů Unie, kteří jsou stejně jako žalobci v původních řízeních státními příslušníky pouze jednoho členského státu a jimž v důsledku pozbytí této státní příslušnosti hrozí ztráta statusu přiznaného článkem 20 SFEU, jakož i práv s ním spojených, spadá tudíž svou povahou a svými důsledky do oblasti působnosti unijního práva. Členské státy musí při výkonu pravomoci v oblasti státní příslušnosti dodržovat unijní právo, a zejména zásadu proporcionality [rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, body 42 a 45, jakož i ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 30].
37 V tomto kontextu již Soudní dvůr rozhodl, že je legitimní, že členský stát chce chránit jedinečný vztah solidarity a loajality mezi ním a svými státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností, které jsou základem vztahu založeného státní příslušností [rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 51, a ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 31].
38 Při výkonu pravomoci vymezit podmínky pro nabytí a pozbytí státní příslušnosti může mít rovněž členský stát legitimně za to, že je třeba zabránit vícenásobné státní příslušnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství), C‑118/20, EU:C:2022:34, bod 54].
39 V projednávaných věcech v souladu s § 25 odst. 1 StAG pozbývají němečtí státní příslušníci svou státní příslušnost, když dobrovolně nabydou státní příslušnost některých třetích zemí. Toto ustanovení mimoto upřesňuje, že k pozbytí německé státní příslušnosti nedochází, pokud německý státní příslušník nabude zejména státní příslušnost jiného členského státu. Jak uvedla německá vláda, cílem tohoto ustanovení je především předcházet vícenásobné státní příslušnosti.
40 Legitimita tohoto cíle je principiálně potvrzena v čl. 7 odst. 1 písm. a) úmluvy o státním občanství, podle kterého smluvní stát nemůže ve vnitrostátním právu stanovit, že se jeho státní občanství pozbývá ze zákona nebo z jeho iniciativy, s výjimkou zejména případu dobrovolného nabytí jiného státního občanství, jakož i v čl. 15 písm. b) této úmluvy, podle kterého ustanovení této úmluvy neomezují právo smluvních států stanovit vnitrostátním právem, zda nabytí nebo zachování jeho státního občanství bude podmíněno zřeknutím se jiného státního občanství nebo jeho pozbytím [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství), C‑118/20, EU:C:2022:34, bod 55].
41 Z toho vyplývá, že unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby v takových situacích, jaké jsou uvedeny v § 25 odst. 1 StAG, členský stát z důvodů obecného zájmu stanovil pozbytí státní příslušnosti ze zákona, pokud jeho státní příslušníci dobrovolně nabydou státní příslušnost třetí země, a to i tehdy, ztrácí-li dotyčné osoby v důsledku tohoto pozbytí status občana Unie.
42 Nicméně s ohledem na význam, jejž primární právo Unie přisuzuje statusu občana Unie, který – jak bylo připomenuto v bodě 34 tohoto rozsudku – představuje základní status státních příslušníků členských států, je věcí příslušných vnitrostátních orgánů a vnitrostátních soudů, aby ověřily, zda pozbytí státní příslušnosti k dotčenému členskému státu, pokud vede ke ztrátě statusu občana Unie a práv z něj vyplývajících, je z hlediska unijního práva v souladu se zásadou proporcionality, co se týče jeho důsledků pro situaci dotyčné osoby, a případně pro situaci jejích rodinných příslušníků [rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, body 55 a 56, jakož i ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 38].
43 Soudní dvůr rozhodl, že pozbytí státní příslušnosti členského státu ze zákona je se zásadou proporcionality neslučitelné tehdy, když příslušná vnitrostátní právní úprava neumožňuje v žádné fázi provést individuální posouzení důsledků tohoto pozbytí pro dotyčné osoby z hlediska unijního práva [rozsudky ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 41, a ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 39].
44 Z toho vyplývá, že v situacích, v nichž k pozbytí státní příslušnosti členského státu dochází v případě dobrovolného nabytí státní příslušnosti třetí země ze zákona a toto pozbytí má za následek ztrátu statusu občana Unie, musí mít příslušné vnitrostátní orgány a vnitrostátní soudy možnost posoudit důsledky tohoto pozbytí státní příslušnosti a případně těmto osobám umožnit, aby si státní příslušnost zachovaly nebo znovu nabyly s účinky ex tunc [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 42, a ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 40].
45 V projednávané věci ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že § 25 odst. 2 StAG stanoví, že každá osoba, která před nabytím státní příslušnosti třetí země získala na vlastní žádost písemné svolení příslušného orgánu k zachování své státní příslušnosti, nepozbývá své státní příslušnosti. V tomto ustanovení je dále uvedeno, že při přijímání rozhodnutí o takové žádosti musí být poměřeny veřejné a soukromé zájmy.
46 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby členský stát stanovil, že individuální posouzení důsledků, které má pro dotyčné osoby pozbytí státní příslušnosti členského státu z hlediska unijního práva, podle zásady proporcionality bude provedeno ve zvláštním rámci takového řízení o předchozím svolení, jako je řízení upravené v uvedeném § 25 odst. 2.
47 Za účelem zajištění dodržování práv, která občanům Unie vyplývají z článku 20 SFEU, je však třeba, aby toto řízení skutečně umožnilo, aby toto individuální posouzení přiměřenosti probíhalo v souladu s požadavky tohoto článku, jak jej vykládá Soudní dvůr ve své judikatuře.
48 V tomto ohledu předkládající soud zaprvé uvádí, že v rámci uvedeného řízení o udělení předchozího svolení spočívá praxe správních orgánů, potvrzená vnitrostátní judikaturou, v tom, že nejsou zkoumány důsledky pozbytí německé státní příslušnosti dotyčné osoby z hlediska unijního práva, pokud toto pozbytí vede ke ztrátě statusu občana Unie. Svolení k zachování německé státní příslušnosti je totiž vydáváno pouze tehdy, pokud existuje zvláštní zájem na nabytí státní příslušnosti třetí země.
49 V situaci, kdy příslušné orgány toto posouzení přiměřenosti neprovádějí nebo kdy z důvodů uvedených v rozhodnutí těchto orgánů založeném na § 25 odst. 2 StAG jasně nevyplývá, že uvedené posouzení bylo provedeno, je na vnitrostátním soudu, kterému je věc případně předložena, aby provedl stejné posouzení, nebo zajistil, že jej provedou uvedené orgány [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 53].
50 V rámci dotčeného posuzování musí být zkoumána individuální situace dotyčné osoby a jejích rodinných příslušníků, aby bylo možné určit, zda nemá pozbytí německé státní příslušnosti, pokud je spojeno se ztrátou statusu občana Unie, důsledky, které ve vztahu k cíli sledovanému vnitrostátním zákonodárcem nepřiměřeně ovlivňují běžný vývoj rodinného a profesního života této osoby ve světle unijního práva. Takové důsledky nemohou být hypotetické nebo potenciální [rozsudky ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 44, a ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 54].
51 V rámci tohoto posuzování přiměřenosti je zejména odpovědností příslušných vnitrostátních orgánů a případně vnitrostátních soudů se ujistit o tom, že takové pozbytí státní příslušnosti je v souladu se základními právy zaručenými Listinou základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), na jejichž dodržování dbá Soudní dvůr, a zejména s právem na respektování rodinného života, které je zakotveno v článku 7 Listiny. Tento článek je třeba vykládat případně ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte uznaný v čl. 24 odst. 2 Listiny [rozsudky ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 45, a ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 55].
52 Zadruhé ze žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že § 25 odst. 2 StAG vyžaduje, aby dotyčná osoba nenabyla státní příslušnost třetí země před tím, než požádala o zachování německé státní příslušnosti, a případně jej získala.
53 V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že členské státy mohou ve jménu zásady právní jistoty vyžadovat, aby žádost o zachování státní příslušnosti byla u příslušných orgánů podána v přiměřené lhůtě [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 43].
54 Jak přitom uvádí generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, požadavek, aby žádost o svolení k zachování státní příslušnosti byla podána a svolení bylo získáno před nabytím státní příslušnosti třetí země, splňuje podmínku přiměřené lhůty, jelikož v zájmu právní jistoty, kterou jsou členské státy oprávněny chránit, v zásadě nebrání dotyčným osobám účinně vykonávat práva vyplývající z jejich statusu občanů Unie, zejména právo na to, aby příslušné vnitrostátní orgány provedly individuální posouzení přiměřenosti důsledků pozbytí státní příslušnosti z hlediska unijního práva.
55 Je třeba zdůraznit, že pokud německý státní příslušník, který nemá státní příslušnost jiného členského státu, nabyl dobrovolně státní příslušnost třetí země, přičemž předtím nevyužil postup stanovený v § 25 odst. 2 StAG, aby požádal o svolení k zachování německé státní příslušnosti a takové svolení získal, lze mít oprávněně za to, že ke dni tohoto nabytí projevil vůli nadále nebýt občanem Unie.
56 Soudní dvůr nicméně již rozhodl, že s ohledem na závažné důsledky pozbytí státní příslušnosti k členskému státu – vede-li ke ztrátě statusu občana Unie – pro účinný výkon práv, která má občan Unie na základě článku 20 SFEU, nelze mít za to, že by vnitrostátní normy nebo praxe, které mohou osobě, jíž hrozí toto pozbytí státní příslušnosti, bránit v podání žádosti o posouzení přiměřenosti důsledků uvedeného pozbytí z hlediska unijního práva, a to kvůli uplynutí lhůty pro podání žádosti o toto posouzení, byly za situace, kdy tato osoba nebyla náležitě informována o právu požádat o takové posouzení, ani o lhůtě, v níž má být taková žádost podána, v souladu se zásadou efektivity [rozsudek ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 48].
57 Předkládajícímu soudu tedy přísluší určit, zda žalobci v původních řízeních byli řádně informováni o řízení upraveném v § 25 StAG, ve znění platném od 1. ledna 2000, které se na ně podle předkládajícího soudu vztahuje. Za tímto účelem musí předkládající soud nejprve zohlednit skutečnost, že před tímto datem se tyto osoby musely vzdát turecké státní příslušnosti, aby nabyly německou státní příslušnost, což naznačuje, že byly informovány nejen o německé právní úpravě, která se na ně vztahovala před uvedeným datem, ale i přinejmenším o skutečnosti, že cílem této právní úpravy je zabránit vícenásobné státní příslušnosti, a konkrétně, že uvedená úprava v zásadě neumožňuje kumulaci německé státní příslušnosti s příslušností třetí země.
58 Předkládající soud musí dále zohlednit kontext, v němž uvedené osoby požádaly o tureckou státní příslušnost a následně ji opětovně nabyly. Z předkládacích rozhodnutí totiž vyplývá, že se žalobci v původních řízeních snažili zachovat jak tureckou, tak německou státní příslušnost v souladu s tím, co umožňovalo znění § 25 StAG použitelné do 31. prosince 1999 pro německé státní příslušníky s bydlištěm v Německu. Pokud se před tímto datem vzdali turecké státní příslušnosti, aby nabyli německou, a poté požádali o opětovné nabytí turecké státní příslušnosti, předkládající soud uvádí, že jim posledně uvedená státní příslušnost byla znovu udělena po uvedeném datu.
59 V tomto ohledu žalobci v původním řízení ve věci C‑686/22 v písemných vyjádřeních uvádějí, že před novelou § 25 StAG neměli žádný důvod podat žádost o předchozí svolení k zachování německé státní příslušnosti a že jim každopádně tato novela nebyla jasně vysvětlena a nebyli o ní vyrozuměni.
60 Jak uvedl generální advokát v bodě 71 svého stanoviska, v takové situaci přitom s ohledem na závažné důsledky, které s sebou nese pozbytí německé státní příslušnosti, jež má za následek ztrátu statusu občana Unie, pro účinný výkon práv, která občan Unie vyvozuje z článku 20 SFEU, mělo být žalobcům v původních řízeních umožněno, případně v rámci přechodného režimu, účinně zahájit řízení o udělení předchozího svolení podle § 25 odst. 2 StAG za účelem zachování německé státní příslušnosti.
61 K určení, zda žalobci v původních řízeních mohli skutečně využít tohoto řízení a individuálního posouzení důsledků pozbytí německé státní příslušnosti z hlediska unijního práva, je nutno, aby předkládající soud zohlednil rovněž data, kdy opětovně nabyli tureckou státní příslušnost. Není totiž vyloučeno, že v situacích, kdy se datum nabytí této státní příslušnosti blížilo 1. lednu 2000, datu nabytí účinnosti reformy řízení stanoveného v § 25 StAG, tito žalobci neměli faktickou možnost toto řízení uplatnit, neboť toto řízení vyžaduje, aby před nabytím státní příslušnosti třetí země požádali o svolení k zachování německé státní příslušnosti a toto svolení získali. V takovém případě na rozdíl od osob, které požádaly o nabytí státní příslušnosti třetí země po tomto datu, nemohli uvedení žalobci požádat o zachování německé státní příslušnosti a čekat na odpověď na tuto žádost dříve, než orgány dotyčné třetí země jejich žádosti vyhoví.
62 Je třeba dodat, že pokud předkládající soud dospěje k závěru, že žalobcům v původních řízeních nebylo umožněno účinně zahájit řízení k získání předchozího svolení k zachování německé státní příslušnosti podle § 25 odst. 2 StAG a domoci se individuálního posouzení důsledků pozbytí německé státní příslušnosti z hlediska unijního práva, musí být umožněno, aby takové posouzení bylo provedeno incidenčně v souvislosti se žádostí dotyčné osoby o vydání cestovního dokladu nebo jiného dokladu osvědčujícího její státní příslušnost a obecně v rámci řízení o určení státní příslušnosti, přičemž příslušné orgány musí mít případně možnost navrátit dotyčné osobě státní příslušnost členského státu ex tunc (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 42).
63 V projednávaných věcech musí mít předkládající soud možnost provést takové incidenční posouzení s možností navrácení německé státní příslušnosti ex tunc ve věcech v původních řízeních, které se týkají žalob proti správním usnesením policejních orgánů, v nichž bylo určeno, že dotyčné osoby pozbyly státní příslušnost, a která byla přijata v rámci žádostí o vydání cestovních dokladů nebo v řízeních o určení státní příslušnosti.
64 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že rozhodným datem, které je třeba zohlednit pro účely posouzení přiměřenosti důsledků pozbytí německé státní příslušnosti z hlediska unijního práva, je den, kdy dotyčná osoba nabyla nebo opětovně nabyla státní příslušnost třetí země, jelikož podle § 25 odst. 1 StAG je okamžik nabytí nebo opětovného nabytí této státní příslušnosti nedílnou součástí legitimních kritérií stanovených Spolkovou republikou Německo, a odvíjí se od něj pozbytí německé státní příslušnosti [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. září 2023, Udlændinge- og Integrationsministeriet (Pozbytí dánské státní příslušnosti), C‑689/21, EU:C:2023:626, bod 56].
65 Z výše uvedených úvah vyplývá, že článek 20 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví, že v případě dobrovolného nabytí státní příslušnosti třetí země dochází ze zákona k pozbytí státní příslušnosti tohoto členského státu, což vede u osob, které nemají státní příslušnost jiného členského státu, ke ztrátě občanství Unie, ledaže tyto osoby získají před nabytím státní příslušnosti třetí země svolení příslušných vnitrostátních orgánů k zachování své státní příslušnosti po individuálním posouzení situace uvedených osob s přihlédnutím k poměření proti sobě stojících veřejných a soukromých zájmů. Slučitelnost s unijním právem je nicméně podmíněna předně tím, že tytéž osoby měly v přiměřené lhůtě účinný přístup k řízení o zachování státní příslušnosti stanovenému touto právní úpravou a byly o tomto řízení řádně informovány, a dále tím, že uvedené řízení zahrnuje posouzení ze strany příslušných orgánů přiměřenosti důsledků, které obnáší pozbytí této státní příslušnosti, z hlediska unijního práva. Pokud tomu tak není, musí být tyto orgány, jakož i soudy, jimž bude případně věc předložena, s to provést takové posouzení incidenčně v rámci žádostí dotyčných osob o vydání cestovního dokladu nebo jakéhokoli jiného dokladu osvědčujícího jejich státní příslušnost, nebo případně v rámci řízení o určení pozbytí státní příslušnosti, přičemž uvedené orgány a soudy musí mít případně možnost navrátit tuto státní příslušnost ex tunc.
K nákladům řízení
66 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
Článek 20 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která stanoví, že v případě dobrovolného nabytí státní příslušnosti třetí země dochází ze zákona k pozbytí státní příslušnosti tohoto členského státu, což vede u osob, které nemají státní příslušnost jiného členského státu, ke ztrátě občanství Unie, ledaže tyto osoby získají před nabytím státní příslušnosti třetí země svolení příslušných vnitrostátních orgánů k zachování své státní příslušnosti po individuálním posouzení situace uvedených osob s přihlédnutím k poměření proti sobě stojících veřejných a soukromých zájmů. Slučitelnost s unijním právem je nicméně podmíněna předně tím, že tytéž osoby měly v přiměřené lhůtě účinný přístup k řízení o zachování státní příslušnosti stanovenému touto právní úpravou a byly o tomto řízení řádně informovány, a dále tím, že uvedené řízení zahrnuje posouzení ze strany příslušných orgánů přiměřenosti důsledků, které obnáší pozbytí této státní příslušnosti, z hlediska unijního práva. Pokud tomu tak není, musí být tyto orgány, jakož i soudy, jimž bude případně věc předložena, s to provést takové posouzení incidenčně v rámci žádostí dotyčných osob o vydání cestovního dokladu nebo jakéhokoli jiného dokladu osvědčujícího jejich státní příslušnost, nebo případně v rámci řízení o určení pozbytí státní příslušnosti, přičemž uvedené orgány a soudy musí mít případně možnost navrátit tuto státní příslušnost ex tunc.
Podpisy