ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu)
29. května 2024(*)
„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na příspěvkové období 2022 – Stanovení roční cílové úrovně SRF – Strop stanovený v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014 – Článek 291 odst. 2 SFEU – Článek 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 – Prováděcí nařízení (EU) 2015/81 – Prováděcí pravomoci svěřené Radě – Zvláštní, náležitě odůvodněné případy – Rozsah prováděcích pravomocí – Časové omezení účinků rozsudku“
Ve věci T‑395/22,
Hypo Vorarlberg Bank AG, se sídlem v Bregenzu (Rakousko), zástupci: G. Eisenberger, A. Brenneis a J. Holzmann, advokáti,
žalobkyně,
proti
Jednotnému výboru pro řešení krizí (SRB), zástupci: J. Kerlin, C. Flynn, D. Ceran, T. Wittenberg a K.-P. Wojcik, jako zmocněnci, ve spolupráci s: B. Meyring a T. Klupsch, advokáti,
žalovanému,
podporovanému
Evropským parlamentem, zástupci: J. Etienne, G. Bartram a M. Menegatti, jako zmocněnci,
a
Radou Evropské unie, zástupci: J. Haunold, J. Bauerschmidt a A. Westerhof Löfflerová, jako zmocněnci,
vedlejšími účastníky,
TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát),
ve složení: A. Kornezov, předseda, G. De Baere, D. Petrlík (zpravodaj), K. Kecsmár a S. Kingston, soudci,
za soudní kancelář: S. Jund, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 8. února 2024,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, Hypo Vorarlberg Bank AG, domáhá zrušení rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) (dále jen „Jednotný výbor“ nebo „SRB“) SRB/ES/2022/18 ze dne 11. dubna 2022 o výpočtu příspěvků předem na rok 2022 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „napadené rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se jí týká.
Skutečnosti předcházející sporu
2 Žalobkyně je úvěrovou institucí se sídlem v Rakousku.
3 Napadeným rozhodnutím stanovil Jednotný výbor v souladu s čl. 70 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1), příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „příspěvky předem“) na rok 2022 (dále jen „příspěvkové období 2022“) pro instituce, na něž se vztahuje článek 2 ve spojení s čl. 67 odst. 4 tohoto nařízení (dále jen „instituce“), včetně žalobkyně.
4 Finanzmarktaufsichtsbehörde (FMA, orgán pro dohled nad finančními trhy, Rakousko), který je vnitrostátním orgánem příslušným k řešení krize ve smyslu čl. 3 odst. 1 bodu 3 nařízení č. 806/2014, žalobkyni výměrem ze dne 22. dubna 2022 uložil, aby uhradila svůj příspěvek předem pro příspěvkové období 2022, jak byl stanoven Jednotným výborem.
Napadené rozhodnutí
5 Napadené rozhodnutí obsahuje hlavní část a tři přílohy.
6 Hlavní část napadeného rozhodnutí popisuje postup stanovení příspěvků předem na příspěvkové období 2022, který se vztahuje na všechny instituce.
7 Za tímto účelem Jednotný výbor nejprve v oddíle 5 napadeného rozhodnutí připomněl, že do konce počátečního období v délce osmi let, které počíná dnem 1. ledna 2016 (dále jen „počáteční období“), musely dostupné finanční prostředky v Jednotném fondu pro řešení krizí dosáhnout cílové úrovně (dále jen „konečná cílová úroveň“) ve výši nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů (dále jen „pojištěné vklady“) všech institucí povolených ve všech členských státech, které se účastní jednotného mechanismu pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) (dále jen „zúčastněné členské státy“).
8 Dále v oddíle 5 napadeného rozhodnutí stanovil Jednotný výbor roční cílovou úroveň uvedenou v článku 4 prováděcího nařízení Rady (EU) 2015/81 ze dne 19. prosince 2014, kterým se stanoví jednotné podmínky uplatňování nařízení č. 806/2014, pokud jde o příspěvky předem do Jednotného fondu řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 15, s. 1), pro příspěvkové období 2022 (dále jen „roční cílová úroveň“). V tomto ohledu Jednotný výbor upřesnil, že zohlednil skutečnosti stanovené v článku 3 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/747 ze dne 17. prosince 2015, kterým se doplňuje nařízení č. 806/2014, pokud jde o kritéria týkající se výpočtu příspěvků předem a o okolnosti a podmínky, za nichž lze úplně nebo částečně odložit úhradu mimořádných následných příspěvků (Úř. věst. 2017, L 113, s. 2).
9 Jednotný výbor rovněž vysvětlil, že roční cílovou úroveň stanovil ve výši jedné osminy z 1,6 % hodnoty pojištěných vkladů všech institucí v roce 2021, která byla získána na základě údajů vykázaných systémy pojištění vkladů v souladu s článkem 16 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44).
10 V oddíle 6 napadeného rozhodnutí popsal Jednotný výbor metodiku pro výpočet příspěvků předem pro příspěvkové období 2022. V tomto ohledu v bodě 74 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pro uvedené období bylo 6,67 % příspěvků předem vypočteno na „vnitrostátním základě“, tedy na základě údajů vykázaných institucemi povolenými na území dotyčného zúčastněného členského státu (dále jen „vnitrostátní základ“) v souladu s článkem 103 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190) a v souladu s článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63. Zbývající část příspěvků předem (tedy 93,33 %) byla vypočtena na „základě údajů bankovní unie“, tedy na základě údajů vykázaných všemi institucemi povolenými na území všech členských států, které se účastní jednotného mechanismu pro řešení krizí (dále jen „unijní základ“) v souladu s články 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81.
11 V oddíle 6 napadeného rozhodnutí Jednotný výbor rovněž vysvětlil, že jiné instituce než ty, které platí paušální příspěvek z důvodu svých zvláštních charakteristik, musí hradit příspěvek předem upravený podle jejich rizikového profilu, který Jednotný výbor stanovil v následujících hlavních etapách.
12 V první fázi vypočítal Jednotný výbor v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. a) nařízení č. 806/2014 „paušální příspěvek“ každé instituce, který je úměrný podílu celkové hodnoty závazků dotyčné instituce, bez započtení kapitálu a po odečtení pojištěných vkladů (dále jen „čisté závazky“), na čistých závazcích všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států (dále jen „základní roční příspěvek“). V souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 odečetl Jednotný výbor některé druhy závazků od čistých závazků instituce, které se musí zohlednit při stanovení tohoto příspěvku.
13 Ve druhé fázi výpočtu příspěvku předem provedl Jednotný výbor úpravu základního ročního příspěvku v poměru k rizikovému profilu dotyčné instituce v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. b) nařízení č. 806/2014.
14 Jednotný výbor vypočítal příspěvek předem, který měla uhradit každá instituce, tak, že roční cílovou úroveň rozdělil mezi všechny instituce na základě poměru založeného na základním ročním příspěvku upraveném podle rizikového profilu.
Návrhová žádání účastníků řízení
15 Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí včetně jeho příloh v rozsahu, v němž se jí týká;
– uložil Jednotnému výboru náhradu nákladů řízení.
16 Jednotný výbor navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;
– podpůrně, v případě zrušení napadeného rozhodnutí, zachoval účinky uvedeného rozhodnutí až do jeho nahrazení, nebo alespoň po dobu šesti měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci.
17 Evropský parlament navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu v rozsahu, v němž je založena na námitce protiprávnosti směrnice 2014/59 a nařízení č. 806/2014;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
18 Rada Evropské unie navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl a
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
19 Na podporu své žaloby předkládá žalobkyně osm žalobních důvodů:
– první důvod vychází z porušení čl. 1 druhého pododstavce SEU, článků 15, 296 a 298 SFEU a článků 42 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) z důvodu nesdělení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu;
– druhý důvod vychází z toho, že Jednotný výbor určil roční cílovou úroveň v rozporu se zásadou proporcionality, článkem 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, jakož i článkem 3 a čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63;
– třetí a čtvrtý důvod vycházejí z porušení čl. 296 druhého pododstavce SFEU a čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Listiny z důvodu nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí;
– pátý důvod vychází z porušení čl. 41 odst. 1 a odst. 2 písm. a) Listiny z důvodu nedodržení práva být vyslechnut;
– šestý důvod vychází z námitky protiprávnosti článků 4 až 7 a 9 a přílohy I nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, založené na porušení práva na řádnou správu, práva na účinnou soudní ochranu, zásady právní jistoty, článků 16, 17, 20 a 21 Listiny, zásady proporcionality a článku 290 SFEU;
– sedmý důvod vychází z námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 1, 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81, založené na porušení čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 291 odst. 2 SFEU, jakož i námitky protiprávnosti čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, založené na porušení čl. 291 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU;
– osmý důvod vychází z námitky protiprávnosti směrnice 2014/59 a nařízení č. 806/2014, založené na porušení čl. 1 druhého pododstavce SEU, článků 15, 296 a 298 SFEU, článků 16, 17, 41, 42 a 47 Listiny, povinnosti uvést odůvodnění a zásady právní jistoty.
20 Nejprve je třeba zkoumat sedmý žalobní důvod.
K sedmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z námitky protiprávnosti nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81
21 V rámci sedmého žalobního důvodu vznáší žalobkyně námitku protiprávnosti nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81. Tento žalobní důvod se v podstatě dělí na dvě části: první část vychází z toho, že čl. 8 odst. 1, 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81 nedodržuje meze prováděcích pravomocí stanovené v čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 a v čl. 291 odst. 2 SFEU, a druhá část vychází z toho, že nařízení č. 806/2014 neobsahuje odůvodnění pro rozhodnutí svěřit prováděcí pravomoc podle čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení Radě, a nikoli Evropské komisi, což je v rozporu s čl. 291 odst. 2 SFEU.
22 Je třeba začít přezkumem druhé části sedmého žalobního důvodu.
Ke druhé části sedmého žalobního důvodu, týkající se námitky protiprávnosti čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014
23 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 tím, že svěřuje prováděcí pravomoc Radě, odporuje čl. 291 odst. 2 SFEU ve spojení s čl. 296 druhým pododstavcem SFEU, neboť toto nařízení neuvádí důvody, proč takové svěření pravomocí představuje „zvláštní, náležitě odůvodněný případ“ ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU.
24 Podle Jednotného výboru, Parlamentu a Rady obsahuje bod 114 odůvodnění nařízení č. 806/2014 dostatečné odůvodnění, pokud jde o svěření prováděcí pravomoci Radě uvedené v bodě 23 výše.
25 Organizačním procesním opatřením ze dne 18. prosince 2023 a na jednání Tribunál vyzval Jednotný výbor, Parlament a Radu, aby upřesnily svá vyjádření k otázce, do jaké míry nařízení č. 806/2014 obsahuje dostatečné odůvodnění, co se týče svěření prováděcí pravomoci Radě, o něž jde v bodě 23 výše. V odpověď na toto organizační procesní opatření a na otázky položené na jednání Jednotný výbor, Parlament a Rada zopakovaly svůj argument, že odůvodnění uvedené v bodě 114 odůvodnění tohoto nařízení je dostatečné.
26 Článek 291 odst. 2 SFEU stanoví, že jsou-li pro provedení právně závazných aktů Evropské unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve „zvláštních, náležitě odůvodněných případech“ a v případech uvedených v článcích 24 a 26 SEU Radě.
27 Pokud jde konkrétně o požadavek, aby svěření takové pravomoci Radě bylo odůvodněno, z judikatury vyplývá, že čl. 291 odst. 2 SFEU vyžaduje, aby byly podrobně vylíčeny důvody, proč je tomuto orgánu svěřeno přijetí opatření k provedení právně závazného aktu Unie (viz rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C‑695/20, EU:C:2023:127, bod 37 a citovaná judikatura).
28 V tomto ohledu je autor základního aktu, který má být proveden, povinen v závislosti na povaze a obsahu základního aktu náležitě odůvodnit výjimku z pravidla, podle kterého výkon prováděcí pravomoci obvykle přísluší Komisi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada, C‑440/14 P, EU:C:2016:128, bod 60 a citovaná judikatura).
29 V projednávané věci čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 svěřuje Radě prováděcí pravomoc ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU tím, že ji zmocňuje k tomu, aby v rámci aktů v přenesené pravomoci přijatých Komisí na základě čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 přijala prováděcí akty, kterými se stanoví podmínky provádění čl. 70 odst. 1, 2 a 3 tohoto nařízení, zejména pokud jde o použití metody výpočtu jednotlivých příspěvků a praktické postupy pro přidělování rizikových faktorů stanovených v uvedených aktech v přenesené pravomoci institucím (dále jen „dotyčná prováděcí pravomoc“).
30 Pokud jde o oba případy stanovené v čl. 291 odst. 2 SFEU, kdy lze svěřit prováděcí pravomoc Radě, je třeba konstatovat, že dotyčná prováděcí pravomoc nespadá mezi případy, na něž se vztahují články 24 a 26 SEU. Je tedy na unijním normotvůrci, aby v závislosti na povaze a obsahu nařízení č. 806/2014 podrobně odůvodnil, že svěření této pravomoci Radě představuje zvláštní, náležitě odůvodněný případ ve smyslu čl. 291 odst. 2 SFEU.
31 Jednotný výbor, Parlament a Rada v tomto ohledu tvrdí, že nařízení č. 806/2014 odůvodnilo svěření dotyčné prováděcí pravomoci Radě v bodě 114 odůvodnění, v němž se uvádí:
„Rada by měla v rámci aktů v přenesené pravomoci přijatých na základě směrnice 2014/59 […] přijmout prováděcí akty s cílem upřesnit uplatňování metod pro výpočet jednotlivých příspěvků do [Jednotného fondu pro řešení krizí] a technické podmínky pro výpočet paušálního příspěvku a příspěvku upraveného v poměru k rizikovému profilu. Tyto metody by měly zajistit, aby byly paušální prvky i prvky upravené v poměru k rizikovému profilu ve vzorci pro výpočet jednotlivých příspěvků vypočítány způsobem, který je v souladu se zásadami řešení krize a s akty v přenesené pravomoci podle čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 […]. Tyto metody by měly vzít v úvahu zásadu proporcionality, aniž by došlo k narušení struktur bankovního odvětví v členských státech.“
32 Nejprve je třeba uvést, že tento bod odůvodnění neposkytuje žádné odůvodnění, proč se unijní normotvůrce rozhodl svěřit dotyčnou prováděcí pravomoc Radě. Zmiňuje totiž pouze účel a obsah prováděcích aktů, které mají být přijaty, jakož i rozhodnutí svěřit Radě pravomoc je přijmout, avšak ani v nejmenším nenaznačuje, z jakých důvodů byla prováděcí pravomoc pro tyto účely svěřena Radě, a nikoli Komisi.
33 Takové důvody nevyplývají zejména z nezbytnosti, zmíněné v druhé větě tohoto bodu odůvodnění, zajistit soulad aktů, kterými se provádí nařízení č. 806/2014, s akty v přenesené pravomoci přijatými na základě čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. Pouhá nezbytnost zajistit takový soulad totiž nevysvětluje, proč by tento soulad měla zajistit Rada, a nikoli Komise. To platí tím spíše, že taková nezbytnost je inherentní výkonu prováděcí pravomoci bez ohledu na to, kdo je jejím nositelem, a že uvedené akty v přenesené pravomoci přijímá Komise, a nikoli Rada.
34 Dále je třeba uvést, že nařízení č. 806/2014 neobsahuje další prvky odůvodnění, které by byly s to odhalit konkrétní důvody pro svěření dotyčné prováděcí pravomoci Radě. Jednotný výbor, Parlament a Rada ostatně ve svých písemnostech ani v rámci diskuse na jednání na existenci takových skutečností nepoukazovaly a omezily se na odkaz na bod 114 odůvodnění tohoto nařízení.
35 Konkrétně, jak zdůrazňuje sama Rada, bod 24 odůvodnění nařízení č. 806/2014 takové odůvodnění neposkytuje, jelikož jeho cílem je odůvodnit, proč jsou Radě svěřeny prováděcí pravomoci upravené v čl. 18 odst. 7 tohoto nařízení, pokud jde o postup řešení krize, a nikoli proč jsou Radě svěřeny prováděcí pravomoci na základě čl. 70 odst. 7 uvedeného nařízení, což je předmětem projednávané věci.
36 Bod 24 odůvodnění nařízení č. 806/2014 ve skutečnosti svědčí o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí svěřit dotyčnou prováděcí pravomoc Radě, když uvádí, že „[s] ohledem na značný dopad rozhodnutí o řešení krize na finanční stabilitu členských států a na Unii jako takovou, a také na fiskální svrchovanost členských států, je důležité, aby byla prováděcí pravomoc k přijímání určitých rozhodnutí o řešení krize svěřena Radě“. V bodě 114 odůvodnění tohoto nařízení, o který se opírají Jednotný výbor, Parlament a Rada, přitom takové odůvodnění svěření dotyčné prováděcí pravomoci Radě chybí.
37 Kromě toho, i když je za určitých okolností možné odůvodnit svěření prováděcí pravomoci Radě kontextem, do kterého toto svěření spadá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada, C‑440/14 P, EU:C:2016:128, body 60 až 65), je třeba zaprvé uvést, že Jednotný výbor, Parlament ani Rada se ve svých písemnostech ani v rámci diskusí na jednání neopíraly o žádnou konkrétní skutečnost vyplývající z kontextu přijetí nařízení č. 806/2014, která by byla s to odhalit důvody, proč byly dotyčné prováděcí pravomoci svěřeny Radě, a nikoli Komisi.
38 Zadruhé na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 16. července 2014, National Iranian Oil Company v. Rada (T‑578/12, nezveřejněný, EU:T:2014:678), jehož se dovolává Rada, z nařízení č. 806/2014 ani z žádného jiného unijního legislativního aktu není patrná žádná skutečnost, z které by vyplývalo, že svěření dotyčné prováděcí pravomoci Radě bylo odůvodněno zvláštní úlohou, kterou má tento orgán zastávat v oblasti výpočtu příspěvků předem (rozsudek ze dne 16. července 2014, National Iranian Oil Company v. Rada, T‑578/12, nezveřejněný, EU:T:2014:678, body 77 až 82, potvrzený v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudkem ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada, C‑440/14 P, EU:C:2016:128, body 60 až 65).
39 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že důvodů uvedených v bodech 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81, které se týká postupného sdílení Jednotného fondu pro řešení krizí, jak je stanoveno v mezivládní dohodě o převádění a sdílení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí, podepsané v Bruselu dne 21. května 2014 (dále jen „dohoda ze dne 21. května 2014“), se nelze dovolávat k odůvodnění svěření dotyčné prováděcí pravomoci Radě. Vzhledem k tomu, že povinnost odůvodnit rozhodnutí svěřit prováděcí pravomoci Radě přísluší autorovi základního aktu, který má být proveden, a sice v projednávané věci Parlamentu a Radě v rámci řádného legislativního postupu, totiž Radě nepřísluší, aby v rámci prováděcího aktu přijatého později ex post odůvodňovala, proč jí byla taková pravomoc svěřena.
40 Stejně tak, i kdyby pro účely odůvodnění, proč byla uvedená pravomoc svěřena Radě, bylo možné zohlednit dohodu ze dne 21. května 2014, na kterou nařízení č. 806/2014 odkazuje ve svých článcích 1, 67 a 77, stačí uvést, že se tato dohoda netýká výpočtu příspěvků předem jako takového, a neobsahuje tedy skutečnosti, z nichž by vyplývala zvláštní úloha, kterou by Rada měla zastávat ve specifické oblasti výpočtu těchto příspěvků. Jednotný výbor, Parlament ani Rada ostatně ve svých písemnostech ani na jednání nezmínily uvedenou dohodu jako skutečnost, která by mohla na takovou zvláštní úlohu ukazovat.
41 A konečně Rada nemůže tvrdit, jak učinila na jednání, že rozhodnutí unijního normotvůrce svěřit jí dotyčnou prováděcí pravomoc bylo odůvodněno „politickými důvody“. Takové odůvodnění nevyplývá ani z bodu 114 odůvodnění nařízení č. 806/2014, ani z jiného bodu odůvodnění či z jiného ustanovení tohoto nařízení. Kromě toho uvedené vysvětlení nesplňuje z důvodu své obecné povahy požadavky vyplývající z judikatury citované v bodech 27 a 28 výše, jelikož není ani podrobné, ani nesouvisí s povahou nebo obsahem nařízení č. 806/2014.
42 S ohledem na výše uvedené je nutno dospět k závěru, že nařízení č. 806/2014 neobsahuje žádné odůvodnění, pokud jde o svěření dotyčné prováděcí pravomoci Radě.
43 Námitce protiprávnosti je tedy třeba vyhovět a na základě článku 277 SFEU prohlásit čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 za nepoužitelný v projednávané věci. V důsledku toho je v projednávaném případě nepoužitelné také prováděcí nařízení 2015/81, jež bylo přijato Radou na základě tohoto ustanovení a jehož je napadené rozhodnutí prováděcím opatřením.
44 V zájmu řádného výkonu spravedlnosti je nicméně třeba přezkoumat i první část sedmého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týká námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, jakož i druhý žalobní důvod týkající se určení roční cílové úrovně.
K první části sedmého žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týká námitky protiprávnosti čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81
45 Žalobkyně tvrdí, že prováděcí akt přijatý na základě čl. 291 odst. 2 SFEU může jen upřesňovat právní rámec vymezený unijním normotvůrcem a nemůže měnit ani doplňovat dotyčný legislativní akt, a to ani v jeho nepodstatných prvcích. Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 se přitom podle žalobkyně neomezuje na upřesnění obsahu nařízení č. 806/2014, ale doplňuje toto nařízení potud, že mění metodu výpočtu příspěvků předem zavedenou tímto nařízením.
46 Jednotný výbor a Rada s argumenty žalobkyně nesouhlasí. Podle jejich názoru zejména z bodů 14 a 15 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81 vyplývá, že čl. 8 odst. 1 tohoto prováděcího nařízení pouze upravuje rámec vymezený nařízením č. 806/2014 a nemění ani nedoplňuje posledně uvedené nařízení. Mají za to, že cílem čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 je zajistit jednotné uplatňování ustanovení článku 103 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, aby se zabránilo narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států. Jednotný výbor a Rada se domnívají, že tato narušení by byla způsobena značným rozdílem mezi částkou příspěvků předem stanovenou metodou zavedenou nařízením č. 806/2014 a částkou těchto příspěvků, kterou by instituce byly povinny uhradit na základě vnitrostátních právních předpisů, kterými se provádí směrnice 2014/59. Jednotný výbor má za to, že taková narušení by mohla vzniknout také v případě rozdílu mezi příspěvky předem stanovenými na základě nařízení č. 806/2014 a financováním řešení krize, jehož by případně mohly využít dotyčné instituce během počátečního období na základě pravidel postupného sdílení Jednotného fondu pro řešení krizí, jak vyplývá z bodů 13 a 14 odůvodnění prováděcího nařízení 2015/81.
47 V tomto ohledu je třeba připomenout, že prováděcí nařízení 2015/81 je založeno na čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, který zmocňuje Radu k přijímání prováděcích aktů, jimiž se stanoví podmínky uplatňování čl. 70 odst. 1, 2 a 3 posledně uvedeného nařízení, a že článkem 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 je prováděn čl. 291 odst. 2 SFEU (viz bod 29 výše).
48 Za těchto podmínek je prováděcí pravomoc svěřená Radě vymezena současně článkem 291 odst. 2 SFEU i článkem 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 22. března 2023, Tazzetti v. Komise, T‑825/19 a T‑826/19, EU:T:2023:148, bod 155).
49 Pokud jde o meze prováděcích pravomocí vyplývajících z čl. 291 odst. 2 SFEU, z judikatury vyplývá, že tyto pravomoci zahrnují v podstatě pravomoc přijímat opatření, která jsou nezbytná nebo užitečná k jednotnému provedení ustanovení legislativního aktu, na jehož základě jsou přijímána, a která se omezují na upřesnění jeho obsahu v souladu se základními obecnými cíli sledovanými tímto aktem, aniž jej mění či doplňují v jeho podstatných či nepodstatných prvcích (rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C‑695/20, EU:C:2023:127, bod 49).
50 Konkrétně se prováděcí opatření omezuje na upřesnění ustanovení dotyčného legislativního aktu, pokud je jeho cílem pouze obecně nebo pro některé konkrétní případy vyjasnit dosah těchto ustanovení nebo určit způsoby jejich provádění, avšak za podmínky, že se při tom toto opatření vyvaruje jakéhokoli rozporu s cíli uvedených ustanovení a nijak nepozmění normativní obsah tohoto aktu nebo jeho působnost (rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C‑695/20, EU:C:2023:127, bod 50).
51 K určení, zda Komise nebo Rada při přijetí prováděcího opatření dodržely meze prováděcích pravomocí, které jim byly svěřeny legislativním aktem na základě čl. 291 odst. 2 SFEU, je třeba ověřit, zda toto opatření zaprvé respektuje základní obecné cíle tohoto legislativního aktu, a zejména cíle ustanovení tohoto aktu dotčeného uvedeným prováděcím opatřením, zadruhé je nezbytné nebo užitečné k usnadnění jednotného provedení tohoto ustanovení a zatřetí je nijak nedoplňuje ani nemění (rozsudek ze dne 28. února 2023, Fenix International, C‑695/20, EU:C:2023:127, bod 51).
52 V projednávané věci žalobkyně netvrdí, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 nesplňuje první a druhou podmínkou, jež byly uvedeny v bodě 51 výše. Naproti tomu tvrdí, že toto ustanovení nesplňuje třetí podmínku, která je v něm uvedena, neboť se uvedené ustanovení neomezuje na upřesnění obsahu nařízení č. 806/2014, nýbrž je doplňuje. Je tedy třeba zkoumat, zda čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 tuto třetí podmínku splňuje.
53 Pokud jde o rozsah tohoto přezkumu, je třeba konstatovat, že cílem ustanovení čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 není vymezit podmínky provádění čl. 70 odst. 3 nařízení č. 806/2014, který se týká neodvolatelných platebních příslibů, takže přezkum této námitky protiprávnosti je třeba omezit na otázku, zda Rada přijetím čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 překročila meze prováděcí pravomoci, která jí byla svěřena pro účely provedení čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014.
54 Je proto třeba zkoumat, zda se čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 omezuje na upřesnění obsahu čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014, nebo zda toto ustanovení doplňuje, jak tvrdí žalobkyně.
55 Zaprvé je třeba uvést, že podle čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014 se příspěvek předem každé instituce vypočítá jako úměrný podíl celkové hodnoty jejích čistých závazků na úhrnných čistých závazcích všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států.
56 Článek 70 odst. 2 druhý pododstavec písm. a) a b) nařízení č. 806/2014 stanoví, že výpočet příspěvku předem každé instituce vychází ze dvou složek, a sice základního ročního příspěvku, který je úměrný podílu čistých závazků instituce na úhrnných čistých závazcích všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států, a příspěvku upraveného v poměru k rizikovému profilu, který vychází z kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, se zřetelem k zásadě proporcionality, aniž dojde k narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států.
57 Článek 4 prováděcího nařízení 2015/81 stanoví:
„Pro každé příspěvkové období výbor […] vypočte roční příspěvek splatný každou institucí, a to na základě roční cílové úrovně [Jednotného fondu pro řešení krizí]. Roční cílová úroveň se stanoví s odkazem na cílovou úroveň [Jednotného fondu pro řešení krizí] podle čl. 69 odst. 1 a článku 70 nařízení […] č. 806/2014 a v souladu s metodikou stanovenou v nařízení v přenesené pravomoci […] 2015/63.“
58 Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, nadepsaný „Zvláštní úpravy během v počátečním období“, stanoví, že odchylně od článku 4 téhož nařízení se příspěvky předem institucí během počátečního období vypočítají podle „upravené metodiky“. Uvedené ustanovení stanoví pro sedm z osmi let počátečního období část příspěvků předem, která se vypočte na vnitrostátním základě, a sice v souladu s článkem 103 směrnice 2014/59 a článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a část těchto příspěvků, která se vypočte na unijním základě, tj. v souladu s články 69 a 70 nařízení č. 806/2014 a článkem 4 prováděcího nařízení 2015/81.
59 Článek 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 tedy v podstatě stanoví, že každým rokem se stále menší část příspěvků předem vypočte na vnitrostátním základě, zatímco stále větší část těchto příspěvků se vypočte na unijním základě.
60 Co se specificky týče příspěvkového období 2022, o které jde v projednávané věci, čl. 8 odst. 1 písm. g) prováděcího nařízení 2015/81 konkrétně stanoví, že „[o]dchylně od článku 4 [prováděcího nařízení 2015/81]“ přispějí instituce „6,67 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s článkem 103 směrnice 2014/59 […] a článkem 4 nařízení v přenesené pravomoci […] 2015/63 a 93,33 % svých ročních příspěvků vypočtených v souladu s články 69 a 70 nařízení […] č. 806/2014 a článkem 4 [prováděcího nařízení 2015/81]“.
61 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že ze samotného znění čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 806/2014 vyplývá, že metoda výpočtu základního ročního příspěvku dotyčných institucí, zavedená tímto ustanovením, je založena na poměru čistých závazků každé instituce k úhrnným čistým závazkům všech institucí povolených „na území všech zúčastněných členských států“. Podle těchto ustanovení nařízení č. 806/2014 jsou tedy údaje o všech institucích povolených na území všech zúčastněných členských států zohledněny pro účely výpočtu příspěvku předem každé instituce, přinejmenším pokud jde o první složku tohoto příspěvku, a sice základní roční příspěvek.
62 A dále se podle týchž ustanovení metoda výpočtu zavedená článkem 70 odst. 1 a odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 806/2014, a zejména pravidlo pro určení, které údaje je třeba zohlednit pro účely této metody, použije v plném rozsahu na každý rok počátečního období, včetně příspěvkového období 2022.
63 Samotným účelem „upravené metodiky“ zavedené článkem 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 je přitom stanovit, že část příspěvků předem se během téměř celého počátečního období vypočítá ze souboru údajů odlišného od souboru údajů stanoveného v čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhém pododstavci písm. a) nařízení č. 806/2014.
64 V souladu s čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 ve spojení s článkem 103 směrnice 2014/59 jsou tedy pro účely výpočtu části příspěvků předem za toto období zohledněny pouze údaje vykázané institucemi povolenými na území dotyčného zúčastněného členského státu, a nezohledňují se údaje vykázané institucemi povolenými na území jiných zúčastněných členských států, kdežto v rámci metody výpočtu zavedené článkem 70 odst. 1 a odst. 2 druhým pododstavcem písm. a) podle nařízení č. 806/2014 se pro účely výpočtu základního ročního příspěvku zohledňují také právě údaje týkající se institucí povolených na území jiných zúčastněných členských států.
65 Z toho plyne, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 mění metodu výpočtu příspěvků předem, jak je stanovena v čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 806/2014, a to zejména pokud jde o její první složku, jejímž cílem je výpočet základního ročního příspěvku, když dochází ke změně stran údajů, které je třeba zohlednit v rámci této metody, a tedy i samotný základ této metody.
66 Důsledkem toho je, jak Rada ostatně připustila na jednání, že výše příspěvků předem institucí, jako je žalobkyně, které jsou vypočítány podle „upravené metodiky“ zavedené článkem 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, se nutně liší od částek, které by vyplynuly z použití metody zavedené článkem 70 odst. 1 a odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 806/2014.
67 Rozsah změny uvedené v bodě 65 výše je umocněn tím, že se čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 odchyluje od metody stanovené v čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 806/2014, pokud jde o sedm z osmi let počátečního období, takže uvedená metoda je zbavena plného účinku takřka po celé toto období.
68 Zadruhé, jak vyplývá z čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, je Rada zajisté oprávněna provést čl. 70 odst. 2 tohoto nařízení, který v druhém pododstavci písm. b) stanoví, že příspěvek upravený v poměru k rizikovému profilu musí vycházet z kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, se zřetelem k zásadě proporcionality, aniž by došlo k narušení mezi strukturami bankovního sektoru členských států.
69 Cíl sledovaný článkem 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, kterým je zabránit narušením mezi strukturami bankovního sektoru členských států, jak jsou shrnuta v bodě 46 výše, se však vztahuje k otázce, zda dotčený prováděcí akt respektuje základní obecné cíle legislativního aktu a zda je nezbytný nebo užitečný pro usnadnění jednotného provádění uvedeného aktu. Tato otázka se tak týká první a druhé podmínky, jež byly připomenuty v bodě 51 výše, za účelem určení, zda Rada přijetím prováděcího opatření dodržela meze prováděcích pravomocí, které jí byly svěřeny legislativním aktem na základě čl. 291 odst. 2 SFEU. Jak přitom bylo připomenuto v bodě 52 výše, žalobkyně netvrdí, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 tyto podmínky nesplňuje, když se snaží zabránit narušením mezi strukturami bankovního sektoru členských států, ale tvrdí, že uvedený článek doplňuje normativní obsah legislativního aktu, čímž je porušena třetí podmínka připomenutá v bodě 51 výše.
70 Pokud jde o tuto třetí podmínku uvedenou v bodě 51 výše, z úvah připomenutých v bodech 49 a 50 výše vyplývá, že pokud dotyčný orgán přijme prováděcí opatření na základě čl. 291 odst. 2 SFEU, musí se omezit na upřesnění základního aktu, aniž změní jeho normativní obsah. I kdyby tedy Rada zamýšlela článkem 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 zabránit narušením mezi strukturami bankovního sektoru členských států, byla povinna dodržovat meze prováděcí pravomoci, která jí byla svěřena, a omezit se na upřesnění metody výpočtu příspěvků předem stanovené v čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 806/2014 a zdržet se změn normativního obsahu tohoto ustanovení, pokud jde o tuto metodu.
71 V projednávané věci přitom, jak vyplývá z bodů 55 až 67 výše, „upravená metodika“ vyplývající z čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 mění metodu výpočtu příspěvků předem, jak je stanovena v čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 806/2014. Za těchto podmínek nemůže být zavedení takové metody odůvodněno legitimním cílem zabránit narušením mezi strukturami bankovního sektoru členských států.
72 V důsledku toho nelze cíl sledovaný unijním normotvůrcem, jak je vyjádřen v čl. 70 odst. 2 druhém pododstavci písm. b) nařízení č. 806/2014, a sice zabránit narušením mezi strukturami bankovního sektoru členských států, chápat tak, že Radě umožňuje změnit v prováděcím aktu samotný základ metody výpočtu těchto příspěvků, jak vyplývá zejména z čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhého pododstavce písm. a) tohoto nařízení.
73 Zatřetí v rozsahu, v němž se Jednotný výbor a Rada konkrétně dovolávají nutnosti zajistit jednotné uplatňování ustanovení článku 103 směrnice 2014/59 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, aby byl během počátečního období umožněn přechod mezi výpočtem založeným na metodě stanovené směrnicí 2014/59 a metodou založenou na nařízení č. 806/2014, je třeba připomenout, že výpočet příspěvků předem, které jsou hrazeny do Jednotného fondu pro řešení krizí a které musí hradit instituce spadající do působnosti nařízení č. 806/2014, jako je žalobkyně, je upraven článkem 70 tohoto nařízení, a nikoli článkem 103 směrnice 2014/59, který se týká příspěvků předem hrazených do vnitrostátních mechanismů, z nichž je financováno řešení krizí.
74 Rada ostatně na jednání uznala, že kdyby nebyl přijat čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81, musel by být příspěvek předem na příspěvkové období 2022 takových institucí, jako je žalobkyně, vypočítán pouze na základě metody stanovené v čl. 70 odst. 1 a odst. 2 druhém pododstavci nařízení č. 806/2014, a tudíž s přihlédnutím k údajům všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států.
75 Je pravda, že v souladu s čl. 70 odst. 2 druhým pododstavcem písm. b) nařízení č. 806/2014 musí úprava příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu na základě tohoto ustanovení „vycház[et] z kritérií stanovených v čl. 103 odst. 7 [této] směrnice“. Kromě toho podle čl. 70 odst. 7 tohoto nařízení přijme Rada prováděcí akty „v rámci aktů v přenesené pravomoci“ přijatých Komisí na základě čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 za účelem upřesnění pojmu „příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu institucí“. Tato ustanovení nařízení č. 806/2014 nicméně odkazují pouze na pojem příspěvků předem upravených v poměru k rizikovému profilu ve smyslu čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59. Článek 70 odst. 2 a 7 nařízení č. 806/2014 tedy zejména neodkazuje na čl. 103 odst. 2 této směrnice ani na metodu výpočtu těchto příspěvků jako takovou, zakotvenou v čl. 103 odst. 2 uvedené směrnice, která spočívá v zohlednění pouze údajů institucí povolených na území dotyčného členského státu.
76 Za těchto podmínek platí, že i kdyby Rada měla při přijímání prováděcího nařízení 2015/81 zohlednit pojem „příspěvků upravených v poměru k rizikovému profilu“ obsažený v čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 a akty v přenesené pravomoci přijaté Komisí na základě tohoto ustanovení za účelem upřesnění tohoto pojmu, nevyplývá ani z článku 70 nařízení č. 806/2014, ani z článku 103 směrnice 2014/59, ani z uvedených aktů v přenesené pravomoci, že byla oprávněna zavést v tomto prováděcím nařízení upravenou metodu výpočtu, v jejímž rámci je část základních ročních příspěvků vypočítávána na vnitrostátním základě, a sice na základě souboru údajů definovaného v čl. 103 odst. 2 směrnice 2014/59.
77 Začtvrté je nutno konstatovat, že žádné ustanovení nařízení č. 806/2014 a ostatně ani směrnice 2014/59 nestanoví ani nezmocňuje Radu k zavedení metody výpočtu příspěvků předem založené na postupném opouštění metody výpočtu založené na vnitrostátním základě a jejím postupném nahrazování metodou na unijním základě.
78 Rada sice přijetím čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 mohla sledovat legitimní cíl spočívající v zabránění narušením mezi strukturami bankovního sektoru členských států a i když není vyloučeno, že upravená metodika výpočtu příspěvků předem stanovená v čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 je k tomuto účelu nezbytná, nic to nemění na tom, že unijní normotvůrce měl upravit případné postupné opouštění metody výpočtu založené na vnitrostátním základě a její postupné nahrazování metodou založenou na unijním základě, a případně zmocnit Radu k upřesnění prováděcích pravidel v prováděcím aktu. Rada tedy nemohla stanovit takovýto přechod namísto unijního normotvůrce v rámci prováděcího aktu, aniž překročila meze, kterými je vázána její prováděcí pravomoc.
79 Stejně tak ani čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, ani žádné jiné ustanovení tohoto nařízení nezmocňuje Radu k přijetí prováděcích aktů, jejichž účelem je snížit rozdíl mezi příspěvky předem stanovenými na základě tohoto nařízení a financováním řešení krize, kterého by dotyčné instituce mohly potenciálně využít během počátečního období na základě pravidel týkajících se postupného sdílení Jednotného fondu pro řešení krizí.
80 Takové zmocnění nevyplývá zejména z článku 77 nařízení č. 806/2014, který stanoví podmínky používání Jednotného fondu.
81 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 77 prvního pododstavce nařízení č. 806/2014 „používání [Jednotného fondu pro řešení krizí] závisí na dohodě, kterou se zúčastněné členské státy dohodnou, že převedou do [Jednotného fondu pro řešení krizí] příspěvky, které získají na vnitrostátní úrovni v souladu s [nařízením č. 806/2014] a směrnicí 2014/59“. Kromě toho podle čl. 77 druhého pododstavce tohoto nařízení použije Jednotný výbor během počátečního období Jednotný fond pro řešení krizí „v souladu se zásadami založenými na rozdělení [Jednotného fondu pro řešení krizí] na podfondy odpovídající jednotlivým zúčastněným členským státům a také na postupném slučování finančních prostředků získaných na vnitrostátní úrovni, které mají být přidělovány do podfondů [Jednotného fondu pro řešení krizí], jak je stanoveno v [uvedené] dohodě“. Právě článek 5 dohody ze dne 21. května 2014 stanoví pravidla, podle nichž je Jednotný výbor oprávněn disponovat podfondy Jednotného fondu pro řešení krizí, a to stanovením tempa jeho postupného sdílení.
82 Avšak vzhledem k tomu, že článek 77 nařízení č. 806/2014 nezmocňuje Radu k přijetí prováděcích aktů a prováděcí nařízení 2015/81 je založeno pouze na čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014, nemůže ani článek 77 nařízení č. 806/2014 odůvodnit zavedení „upravené metodiky“ vyplývající z čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81. Totéž platí a fortiori pro dohodu ze dne 21. května 2014.
83 Zapáté, jestliže Jednotný výbor a Rada tvrdí, že Rada měla široký prostor pro uvážení, pokud jde o způsob, jakým bylo třeba upřesnit čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014, je třeba uvést následující.
84 Z judikatury sice vyplývá, že v rámci prováděcí pravomoci, jejíž meze se posuzují zejména podle základních obecných cílů dotčeného legislativního aktu, je Rada oprávněna k přijetí veškerých prováděcích opatření nezbytných nebo užitečných k provedení uvedeného aktu, pokud s ním nejsou v rozporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2014, Parlament v. Komise, C‑65/13, EU:C:2014:2289, bod 44 a citovaná judikatura). Tento prostor pro uvážení, který má dotyčný orgán, se však vztahuje k otázce, zda je prováděcí opatření užitečné nebo nezbytné k provedení dotčeného legislativního aktu, a nikoli k zákazu, aby prováděcí opatření tento akt doplnilo, neboť tyto dvě podmínky jsou odlišné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. října 2014, Parlament v. Komise, C‑65/13, EU:C:2014:2289, body 44 a 45).
85 S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 mění normativní obsah čl. 70 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014, pokud jde o soubor údajů, který má být zohledněn v rámci metody výpočtu příspěvků předem. Z toho plyne, že Rada přijetím čl. 8 odst. 1 prováděcího nařízení 2015/81 překročila prováděcí pravomoci, které jí byly svěřeny na základě čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 ve spojení s čl. 291 odst. 2 SFEU.
86 Vzhledem k tomu, že dosah námitky protiprávnosti musí být omezen na to, co je nezbytné pro vyřešení sporu (rozsudek ze dne 25. října 2018, KF v. SATCEN, T‑286/15, EU:T:2018:718, bod 156), a vzhledem k tomu, že se napadené rozhodnutí týká příspěvkového období 2022, a aplikuje tedy čl. 8 odst. 1 písm. g) prováděcího nařízení 2015/81, který se týká tohoto období, je třeba vyhovět této námitce protiprávnosti v rozsahu, v němž se týká čl. 8 odst. 1 písm. g) uvedeného prováděcího nařízení, a prohlásit posledně uvedené ustanovení na základě článku 277 SFEU za nepoužitelné na projednávaný případ.
87 Tato protiprávnost postačuje k tomu, aby bylo vyhověno první části sedmého žalobního důvodu, aniž je nutné zkoumat legalitu čl. 8 odst. 4 a 5 prováděcího nařízení 2015/81.
88 Kromě toho je třeba v zájmu řádného výkonu spravedlnosti přezkoumat druhý žalobní důvod týkající se určení roční cílové úrovně.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že Jednotný výbor určil roční cílovou úroveň v rozporu s článkem 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, jakož i s článkem 3 a čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63
89 Žalobkyně tvrdí, že Jednotný výbor tím, že stanovil roční cílovou úroveň ve výši 14 253 573 821,46 eura, která odpovídá jedné osmině z 1,6 % pojištěných vkladů v roce 2021, porušil článek 102 směrnice 2014/59, čl. 69 odst. 1 a 2 a čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, jakož i článek 3 a čl. 4 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.
90 Podle žalobkyně z čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 vyplývá, že celková výše ročních příspěvků nesmí v žádném případě překročit 12,5 % konečné cílové úrovně (dále jen „strop ve výši 12,5 %“). V případě konečné cílové úrovně odhadované na 80 miliard eur, jako je tomu v projednávané věci, by tedy Jednotný výbor mohl v roce 2022 vybrat nanejvýš 10 miliard eur.
91 Jednotný výbor primárně tvrdí, že pravidlo stanovené v čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, které se týká nepřekročení stropu ve výši 12,5 %, se v počátečním období neuplatní. Podle jeho názoru má pravidlo stanovené v čl. 69 odst. 2 tohoto nařízení, podle něhož se mají příspěvky předem rozložit v čase co nejrovnoměrněji, dokud není dosaženo cílové úrovně, přednost před požadavkem vyplývajícím z čl. 70 odst. 2 uvedeného nařízení, neboť prvně uvedené pravidlo představuje lex specialis ratione temporis ve vztahu k druhému požadavku, který je naproti tomu pouze lex generalis.
92 Jednotný výbor podpůrně tvrdí, jak uvedl zejména při jednání, že pravidlo stanovené v čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, které se týká nepřekročení stropu ve výši 12,5 %, není absolutní. Podle jeho názoru je nemožné toto pravidlo uplatnit současně s požadavkem vyplývajícím z čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení, který mu ukládá povinnost zajistit, aby Jednotný fond pro řešení krizí na konci počátečního období dosáhl své konečné cílové úrovně, která odpovídá alespoň 1 % pojištěných vkladů. Tato nemožnost je způsobena především dynamickou povahou konečné cílové úrovně v tom smyslu, že se tato úroveň může během počátečního období zvýšit. V případě zvýšení pojištěných vkladů, které by se projevilo zvýšením konečné cílové úrovně, a podhodnocení výše této cílové úrovně ze strany Jednotného výboru na začátku počátečního období by tak doslovné použití čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 bránilo Jednotnému výboru provést jakoukoli následnou úpravu finančních prostředků, které mají být vybrány v rámci Jednotného fondu pro řešení krizí za účelem vyrovnání tohoto podhodnocení. Jednotný výbor přitom uvádí, že je pro něj obtížné, ne-li nemožné, přesně předvídat, jaká bude konečná cílová úroveň, a to vzhledem k nepředvídatelným událostem, které mohou nastat během počátečního období a které by ovlivnily vývoj výše pojištěných vkladů. Vzhledem k těmto okolnostem a s ohledem na cíl obecného zájmu, který Jednotný fond pro řešení krizí sleduje – totiž přispívat k finanční stabilitě Evropské unie – musel Jednotný výbor upřednostnit cíl dosáhnout konečné cílové úrovně na konci počátečního období, takže požadavek stanovený v čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014 by měl být nepoužit nebo vykládán pružně.
93 V tomto ohledu Jednotný výbor mimoto tvrdí, že pokud by se pravidlo týkající se nepřekročení stropu ve výši 12,5 %, které je stanoveno v čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, uplatnilo během počátečního období a pokud by bylo striktně použitelné, nemohl by dodržet čl. 69 odst. 2, uvedeného nařízení, který vyžaduje, aby se zaprvé příspěvky předem rozdělily co nejrovnoměrněji v čase a zadruhé byly zohledněny fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci institucí. K vyřešení rozporu mezi oběma dotyčnými ustanoveními je podle Jednotného výboru třeba zejména vykládat strop ve výši 12,5 % v tom smyslu, že jeho cílem je pouze nezávazně konkretizovat požadavek, podle kterého musí být příspěvky předem rozděleny co nejrovnoměrněji v čase.
94 Parlament a Rada mají za to, že na rozdíl od toho, co tvrdí primárně Jednotný výbor, se požadavek podle čl. 70 odst. 2 nařízení č. 806/2014, který se týká nepřekročení stropu ve výši 12,5 %, v počátečním období použije. Souhlasí však s podpůrným stanoviskem Jednotného výboru, že tento požadavek není absolutní a měl by být vykládán a uplatňován pružně s ohledem na hlavní cíl, totiž že Jednotný fond pro řešení krizí musí dosáhnout konečné cílové úrovně na konci počátečního období.
95 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 stanoví, že do konce počátečního období musí dostupné finanční prostředky fondu dosáhnout výše nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů všech úvěrových institucí povolených ve všech zúčastněných členských státech.
96 Podle čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014 se mají během počátečního období příspěvky předem rozdělit v čase co nejrovnoměrněji, dokud není dosaženo konečné cílové úrovně uvedené v bodě 95 výše, přitom se však náležitě zohlední fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci přispívajících institucí.
97 Dále čl. 70 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 806/2014 stanoví, že „[v]ýbor každoročně […] vypočte jednotlivé příspěvky, aby zajistil, že příspěvky, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % cílové úrovně“. Článek 70 odst. 2 čtvrtý pododstavec tohoto nařízení dodává, že „[v] každém případě nesmí úhrnná výše jednotlivých příspěvků od všech institucí povolených na území všech zúčastněných členských států […] překročit ročně 12,5 % cílové úrovně“.
98 Na prvním místě, pokud jde o časovou působnost požadavku na strop ve výši 12,5 % stanoveného v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014, je třeba připomenout, že Tribunál již rozhodl, že se tento požadavek použije během počátečního období (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2021, ABLV Bank v. SRB, T‑758/18, EU:T:2021:28, body 68, 69 a 100).
99 To nejprve jasně vyplývá z čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014, který stanoví, že „[b]ěhem počátečního období“ se příspěvky předem vypočtou „v souladu s článkem 70“ tohoto nařízení, přičemž takový odkaz jednoznačně znamená, že všechny požadavky stanovené v tomto článku 70, včetně požadavku stanoveného v odstavci 2 prvním a čtvrtém pododstavci tohoto článku, se uplatní během počátečního období.
100 Dále čl. 70 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 806/2014 stanoví, že Jednotný výbor musí dodržet požadavek na strop ve výši 12,5 % „každoročně“, aniž jakkoli omezuje jeho časovou působnost po uplynutí počátečního období.
101 Stejně tak z žádného jiného ustanovení nařízení č. 806/2014 nevyplývá, že by se požadavek na strop ve výši 12,5 % neuplatňoval během počátečního období nebo že by se od něj Jednotný výbor mohl během tohoto období odchýlit.
102 A konečně výklad, podle kterého se uvedený požadavek uplatňuje během počátečního období, je potvrzen i historií vzniku nařízení č. 806/2014.
103 Z bodu 4.3.2 důvodové zprávy a čl. 65 odst. 1 návrhu Evropské komise COM(2013) 520 final ze dne 10. července 2013, který vedl k přijetí nařízení č. 806/2014, totiž vyplývá, že Komise ve svém legislativním návrhu navrhla, aby počáteční období pro zřízení Jednotného fondu pro řešení krizí trvalo deset let.
104 Jak vyplývá z interinstitucionálního dokumentu ze dne 27. března 2014 (8078/1/14 REV 1), který byl diskutován na jednání, Rada v průběhu dalších fází legislativního postupu navrhla, aby byly příspěvky předem, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, každoročně omezeny na 10 % konečné cílové úrovně. Když se přitom Parlament a Rada během legislativního postupu dohodly na zkrácení počátečního období na osm let, rozhodly se zároveň zvýšit strop stanovený v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014 na 12,5 %.
105 Z toho vyplývá, jak ostatně potvrdila Rada v probíhajícím řízení, že unijní normotvůrce stanovil souvislost mezi počtem let zahrnutých do počátečního období a procentním podílem stropu stanoveného v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014.
106 Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že strop ve výši 12,5 % stanovený v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014 se použije během počátečního období.
107 To ostatně uznal i sám Jednotný výbor v bodě 106 přílohy III napadeného rozhodnutí, který obsahuje jeho posouzení připomínek institucí účastnících se konzultace o příspěvcích předem do Jednotného fondu pro řešení krizí na rok 2022, když uvedl, že „[p]oužitím koeficientu ve výši [jedné osminy] z celkové hodnoty dotčených vkladů [je] dodržen strop ve výši 12,5 %“.
108 Na druhém místě, pokud jde o obsah požadavku na strop ve výši 12,5 %, je třeba připomenout, že podle čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014 je Jednotný výbor povinen zajistit, že příspěvky, které mají uhradit instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % konečné cílové úrovně stanovené v čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014.
109 V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak potvrzují přípravné práce na nařízení č. 806/2014, že čl. 69 odst. 1 tohoto nařízení vychází z dynamického přístupu ke konečné cílové úrovni v tom smyslu, že tato úroveň musí být stanovena s ohledem na hodnotu pojištěných vkladů na konci počátečního období. Komise totiž v bodě 4.3.2 důvodové zprávy ke svému návrhu COM(2013) 520 final ze dne 10. července 2013, který vedl k přijetí uvedeného nařízení, vysvětlila, že konečná cílová úroveň zůstane dynamická a bude se v případě rozvoje bankovního odvětví zvyšovat.
110 Nutnost zohlednit vývoj hodnoty pojištěných vkladů lze vysvětlit mimo jiné cílem vybrat příspěvky předem, kterým je zejména zajistit na základě pojistného principu, že odvětví finančnictví poskytne dostatečné finanční prostředky pro jednotný mechanismus pro řešení krizí, tak aby tento mechanismus mohl plnit své úkoly, jak plyne z bodu 41 odůvodnění nařízení č. 806/2014 (rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113). Cílem jednotného mechanismu pro řešení krizí je zejména v souladu s bodem 12 odůvodnění tohoto nařízení zvýšit stabilitu institucí zúčastněných členských států a zamezit přelévání případných krizí do nezúčastněných členských států.
111 V tomto ohledu z bodu 4.3.2 důvodové zprávy k návrhu COM(2013) 520 final vyplývá, že čím větší je bankovní odvětví v průběhu času, tím větší finanční prostředky by měly být poskytnuty do Jednotného fondu pro řešení krizí. Odhad této velikosti tak umožňuje předvídat výši finančních prostředků, které by měly být do Jednotného fondu pro řešení krizí poskytnuty, aby mohly být v případě krize postihující bankovní odvětví použity k financování nástrojů k řešení krize, a zajistit tak jejich účinné uplatňování v souladu s čl. 76 odst. 1 nařízení č. 806/2014, vykládaným ve světle bodu 101 odůvodnění téhož nařízení.
112 V rámci čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 přitom unijní normotvůrce zvolil přístup, podle něhož má hodnota pojištěných vkladů sloužit k odhadu velikosti bankovního odvětví, a tedy k výpočtu finančních prostředků, které musí být poskytnuty do Jednotného fondu pro řešení krizí. Z tohoto pohledu případné zvýšení hodnoty pojištěných vkladů mezi začátkem a koncem počátečního období odráží nárůst velikosti bankovního odvětví, což vede k navýšení finančních prostředků požadovaných Jednotným fondem pro řešení krizí na konci tohoto období.
113 Z výše uvedeného vyplývá, že výše konečné cílové úrovně, ve vztahu k níž se uplatní strop ve výši 12,5 %, musí být stanovena s ohledem na hodnotu pojištěných vkladů na konci počátečního období, přičemž se rozumí, že tato hodnota může být s jistotou známa až na konci tohoto období.
114 Nicméně vzhledem k tomu, že podle článků 69 a 70 nařízení č. 806/2014 je výpočet příspěvků předem každoročním úkonem založeným na definování konečné cílové úrovně, které má být dosaženo na konci počátečního období, a následně roční cílové úrovně, která má být rozdělena mezi instituce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB, C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 113), musí Jednotný výbor pro každé příspěvkové období provést co možná nejpřesnější odhad konečné cílové úrovně s ohledem na údaje dostupné v okamžiku tohoto odhadu (dále jen „předpokládaná konečná cílová úroveň“).
115 Z toho vyplývá, že pro účely uplatnění stropu ve výši 12,5 % je rozhodující předpokládaná konečná cílová úroveň.
116 Proto musí Jednotný výbor při výpočtu příspěvků předem v daném příspěvkovém období v souladu s čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtým pododstavcem nařízení č. 806/2014 zajistit, že výše příspěvků předem, které jsou povinny uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí 12,5 % předpokládané konečné cílové úrovně.
117 Tento závěr není zpochybněn argumentací Jednotného výboru, Parlamentu a Rady, že požadavek na strop ve výši 12,5 % by měl být buď nepoužit, nebo vykládán „pružně“. V tomto ohledu Jednotný výbor v podstatě tvrdil, že by nemohl dodržet současně uvedený strop i požadavky vyplývající z čl. 69 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014, podle nichž zaprvé musí zajistit, aby Jednotný fond pro řešení krizí na konci počátečního období dosáhl konečné cílové úrovně nejméně 1 % hodnoty pojištěných vkladů, a zadruhé příspěvky předem musí být rozděleny v čase co nejrovnoměrněji, dokud není dosaženo konečné cílové úrovně, přitom se však náležitě zohlední fáze hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci institucí. Jednotný výbor, podporovaný Parlamentem a Radou, z toho zejména vyvodil, že čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014 musí být vykládán ve světle čl. 69 odst. 2 tohoto nařízení, podle něhož musí být příspěvky předem rozděleny „v čase co nejrovnoměrněji“, což podle nich umožňuje pružný výklad požadavku na strop ve výši 12,5 %.
118 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že smysl čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014 jednoznačně vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení.
119 Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že výsledkem výkladu ustanovení unijního práva ve světle jeho kontextu a účelu nemůže být odstranění jakéhokoli užitečného účinku jasného a přesného znění tohoto ustanovení, neboť jinak by se jednalo o výklad contra legem, a tedy o výklad neslučitelný s požadavky zásady právní jistoty. Unijní soud se tak v případě, kdy smysl ustanovení unijního práva jednoznačně vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení, nemůže od tohoto výkladu odchýlit (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. července 2023, Mensing, C‑180/22, EU:C:2023:565, bod 34 a citovaná judikatura, a ze dne 16. června 2021, Lucaccioni v. Komise, T‑316/19, EU:T:2021:367, bod 118 a citovaná judikatura).
120 To platí tím spíše v případě čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce nařízení č. 806/2014, neboť toto ustanovení je formulováno kogentně, jak dokládá použití výrazů „nepřekročí 12,5 % cílové úrovně“ (první pododstavec) a „[v] každém případě nesmí úhrnná výše jednotlivých příspěvků […] překročit ročně 12,5 % cílové úrovně“ (čtvrtý pododstavec). Uvedené ustanovení mimoto stanoví strop přesně ve výši 12,5 %, přičemž tento strop dvakrát opakuje bez uvedení jakékoli výjimky, takže tento strop nelze změnit nebo upravit orgánem odpovědným za výpočet příspěvků předem.
121 Za těchto podmínek nelze tvrdit, že čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014 může být s ohledem na požadavek stanovený v čl. 69 odst. 1 uvedeného nařízení vykládán v tom smyslu, že strop ve výši 12,5 % může být nepoužit nebo že je pouze indikativní, takže se od něj může Jednotný výbor odchýlit s cílem dosáhnout konečné cílové úrovně.
122 Stejně tak čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014, který mimo jiné stanoví, že příspěvky předem musí být rozděleny v čase co nejrovnoměrněji, dokud není dosaženo konečné cílové úrovně, neumožňuje vykládat strop ve výši 12,5 % stanovený v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci tohoto nařízení jako nezávazný nebo pouze indikativní. Kromě toho, že by byl takový výklad v rozporu s jasným a přesným zněním čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce uvedeného nařízení, je totiž třeba zaprvé zdůraznit, že na základě výslovného ustanovení v čl. 69 odst. 2 téhož nařízení, že příspěvky předem musí být „vypočteny v souladu s článkem 70“, samotný unijní normotvůrce předpokládal současné uplatnění jak stropu ve výši 12,5 %, tak i požadavku, aby se tyto příspěvky předem rozdělily v čase co nejrovnoměrněji. Zadruhé, čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014 má za cíl rozložit finanční zátěž institucí v čase a co nejrovnoměrněji, aby nedocházelo k jejím výrazným výkyvům mezi jednotlivými roky, a zohlednit tak fázi hospodářského cyklu a dopad, který mohou mít procyklické příspěvky na finanční situaci těchto institucí. Naproti tomu cílem čl. 70 odst. 2 prvního a čtvrtého pododstavce uvedeného nařízení je stanovit pro každý rok zvlášť strop příspěvků, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států. Z toho vyplývá, že čl. 69 odst. 2 a čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014 sledují odlišné, i když vzájemně se doplňující cíle. Proto je třeba odmítnout argument, že čl. 69 odst. 2 tohoto nařízení vyžaduje „pružný“ výklad požadavku na strop ve výši 12,5 % stanoveného v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci tohoto nařízení.
123 Tento závěr platí tím spíše, že na rozdíl od toho, co tvrdí Jednotný výbor, není nemožné sladit požadavky připomenuté v bodě 117 výše.
124 Je pravda, že z důvodu doby trvání počátečního období a rizika, že během něj dojde k nepředvídatelným událostem, je odhad konečné cílové úrovně založen na výhledové analýze vývoje hodnoty pojištěných vkladů, která se vyznačuje nejistotami ohledně tohoto posouzení.
125 Zohlednění těchto nejistot nicméně neodmyslitelně patří k úkolům svěřeným Jednotnému výboru. V tomto ohledu je třeba připomenout, že Jednotný výbor v souladu s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 806/2014 odpovídá za účinné a konzistentní fungování jednotného mechanismu pro řešení krizí. Za tímto účelem je povinností Jednotného výboru zajistit, aby bylo na konci počátečního období dosaženo konečné cílové úrovně při dodržení stropu ve výši 12,5 %. Výhledová povaha jeho odhadu konečné cílové úrovně znamená, že musí dostatečně obezřetně odhadnout vývoj hodnoty pojištěných vkladů v průběhu počátečního období, aby měl dostatek prostředků k tomu, aby sladil dodržení stropu ve výši 12,5 % s požadavky připomenutými v bodě 117 výše.
126 To platí tím spíše, že v souladu s čl. 69 odst. 1 nařízení č. 806/2014 musí konečná cílová úroveň na konci počátečního období dosáhnout „nejméně“ 1 % hodnoty pojištěných vkladů. Toto ustanovení tedy nestanoví povinnost Jednotného výboru zajistit, aby tato cílová úroveň odpovídala přesně 1 % hodnoty pojištěných vkladů, ale umožňuje mu na základě konzervativních odhadů odhadnout vývoj hodnoty pojištěných vkladů tak, aby bylo dosaženo uvedené cílové úrovně při dodržení stropu ve výši 12,5 %.
127 Ostatně je třeba poznamenat, že Komise při přípravě nařízení v přenesené pravomoci 2017/747 rovněž předpokládala současné uplatnění stropu ve výši 12,5 % a požadavků vyplývajících z čl. 69 odst. 1 a 2 nařízení č. 806/2014, které byly připomenuty v bodě 117 výše. Nařízení v přenesené pravomoci 2017/747, jehož předmětem je podle čl. 1 bodu 1 tohoto nařízení zejména upřesnit kritéria pro časové rozložení příspěvků do Jednotného fondu pro řešení krizí podle čl. 69 odst. 2 nařízení č. 806/2014, totiž v čl. 3 odst. 4 stanoví, že v daném příspěvkovém období může být výše ročních příspěvků relativně nižší než průměr ročních příspěvků „vypočítaných podle čl. 69 odst. 1 a čl. 70 odst. 2 nařízení […] č. 806/2014“ pouze tehdy, pokud Jednotný výbor ověří, že podle konzervativních odhadů lze cílové úrovně dosáhnout do konce počátečního období.
128 Na třetím místě je tedy třeba přezkoumat, zda Jednotný výbor v napadeném rozhodnutí dodržel požadavek na strop ve výši 12,5 % stanovený v čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtém pododstavci nařízení č. 806/2014.
129 V tomto ohledu z bodů 45 a 60 odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve vyplývá, že Jednotný výbor odhadl předpokládanou konečnou cílovou úroveň na 79 987 450 580 eur.
130 Při výpočtu příspěvků předem vztahujících se k příspěvkovému období 2022 byl tedy Jednotný výbor povinen v souladu s čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtým pododstavcem nařízení č. 806/2014 a na základě vlastního odhadu konečné cílové úrovně zajistit, že výše příspěvků předem, které mají uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, nepřekročí částku 9 998 431 322,50 eura.
131 Jak přitom vyplývá z bodu 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 124 přílohy III tohoto rozhodnutí a se sloupcem „Konečná částka oznámená pro rok 2022 iii)“ tabulky uvedené na první straně přílohy II uvedeného rozhodnutí, Jednotný výbor stanovil roční cílovou úroveň pro příspěvkové období 2022 na částku 14 253 573 821,46 eura, přičemž tato částka byla snížena na 13 675 366 302,18 eura mimo jiné po odpočtech podle čl. 8 odst. 2 prováděcího nařízení 2015/81.
132 Proto je třeba konstatovat, jak ostatně Jednotný výbor uznal na jednání, že napadené rozhodnutí stanovilo výši příspěvků předem, které měly uhradit všechny instituce povolené na území všech zúčastněných členských států, v částce, která překračovala strop ve výši 12,5 % předpokládané konečné cílové úrovně.
133 Z toho vyplývá, že Jednotný výbor porušil čl. 70 odst. 2 první a čtvrtý pododstavec nařízení č. 806/2014, a proto musí být druhému žalobnímu důvodu vyhověno, aniž je třeba rozhodnout o tom, zda Jednotný výbor porušil ostatní ustanovení, kterých se žalobkyně dovolává v rámci tohoto žalobního důvodu.
Závěry
134 Jak vyplývá z bodů 43 a 86 výše, Tribunál vyhověl námitkám protiprávnosti vzneseným žalobkyní a prohlásil za nepoužitelné čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 a prováděcí nařízení 2015/81 a pro úplnost i čl. 8 odst. 1 písm. g) tohoto prováděcího nařízení.
135 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí, které je založeno zejména na prováděcím nařízení 2015/81, a konkrétně na čl. 8 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení, musí být zrušeno v rozsahu, v němž se týká žalobkyně.
136 Kromě toho, jak vyplývá z bodu 133 výše, musí být napadené rozhodnutí zrušeno také z důvodu, že je v rozporu s čl. 70 odst. 2 prvním a čtvrtým pododstavcem nařízení č. 806/2014, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody a výtky vznesené žalobkyní.
K časovému omezení účinků rozsudku
137 Jednotný výbor navrhuje, aby Tribunál v případě zrušení napadeného rozhodnutí zachoval účinky tohoto rozhodnutí až do jeho nahrazení nebo alespoň po dobu šesti měsíců od nabytí právní moci rozsudku, neboť takové zrušení by mělo závažné důsledky pro finanční stabilitu v bankovní unii.
138 Jednotný výbor na jednání upřesnil, že v případě, že by Tribunál zrušil napadené rozhodnutí z důvodu protiprávnosti nařízení č. 806/2014 nebo prováděcího nařízení 2015/81, měly by být účinky tohoto rozhodnutí zachovány po dobu šesti měsíců ode dne přijetí nové právní úpravy.
139 V posledně uvedeném ohledu Parlament rovněž na jednání uvedl, že unijní normotvůrce potřeboval pro přijetí legislativního aktu zpravidla dobu 15 až 20 měsíců od předložení návrhu Komise.
140 Žalobkyně s návrhy Jednotného výboru nesouhlasí a zejména tvrdí, že Jednotný výbor neuvedl žádné důvody, proč by měla nést negativní důsledky zrušeného aktu do doby, než bude přijato nové rozhodnutí.
141 Podle čl. 264 druhého pododstavce SFEU unijní soud může, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává tento článek, bere unijní soud v úvahu dodržení zásady právní jistoty a jiných veřejných nebo soukromých zájmů (viz rozsudek ze dne 25. února 2021, Komise v. Švédsko, C‑389/19 P, EU:C:2021:131, bod 72 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Régie Networks, C‑333/07, EU:C:2008:764, bod 122).
142 Článek 264 druhý pododstavec SFEU byl zejména vykládán tak, že z důvodů právní jistoty, ale i z důvodů, jejichž cílem je zabránit diskontinuitě nebo regresi při provádění politik uplatňovaných nebo podporovaných Unií, umožňuje zachovat po přiměřenou dobu účinky zrušeného aktu (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2021, Polsko v. Komise, T‑699/17, EU:T:2021:44, bod 61 a citovaná judikatura).
143 V projednávané věci, jak vyplývá z bodů 43, 86 a 133 výše, zrušil Tribunál napadené rozhodnutí, aniž v tomto řízení konstatoval pochybení týkající se samotné povinnosti žalobkyně zaplatit příspěvek předem za příspěvkové období 2022, jak vyplývá z článku 2, čl. 67 odst. 4 a čl. 70 odst. 1 nařízení č. 806/2014.
144 Za těchto podmínek a stejně jako Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Landesbank Baden-Württemberg a SRB (C‑584/20 P a C‑621/20 P, EU:C:2021:601, bod 177), zrušení napadeného rozhodnutí bez zachování jeho účinků by mohlo ohrozit provádění směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, které jsou podstatnou součástí bankovní unie, jež přispívá ke stabilitě eurozóny, jakož i k finanční stabilitě Unie jako celku. Pokud by byl totiž Jednotný výbor povinen neprodleně vrátit částku příspěvku předem žalobkyně, jakož i částky příspěvků předem takových dalších institucí, které podaly obdobnou žalobu se stejnými žalobními důvody, jakým bylo vyhověno v projednávané věci, když tyto instituce v zásadě nadále podléhají povinnosti hradit příspěvky předem, hrozilo by, že Jednotný fond pro řešení krizí přijde v důsledku tohoto vrácení o finanční prostředky, které se mohou ukázat jako nezbytné pro zajištění stability eurozóny a finanční stability Unie.
145 Proto by zamítnutí návrhu na zachování účinků napadeného rozhodnutí mohlo ohrozit cíl finanční stability a cíl vytvoření hospodářské a měnové unie, jak jej stanoví čl. 3 odst. 4 SEU.
146 Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že se jeden z důvodů pro zrušení konstatovaných Tribunálem týká protiprávnosti čl. 70 odst. 7 nařízení č. 806/2014 a prováděcího nařízení 2015/81, je třeba zachovat účinky napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká žalobkyně, do doby, než v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne dvanáct měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, Jednotný výbor přijme nezbytná opatření, která vyplývají z tohoto rozsudku.
K návrhu na znovuotevření ústní části řízení k časovému omezení účinků rozsudku
147 Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. března 2024 podala žalobkyně návrh na znovuotevření ústní části řízení. V tomto návrhu uvádí, že se po jednání konaném dne 8. února 2024 seznámila s tiskovou zprávou Jednotného výboru ze dne 15. února 2024, v níž se uvádí, že ke dni 31. prosince 2023 činila výše finančních prostředků dostupných v Jednotném fondu pro řešení krizí 78 miliard eur, zatímco konečná cílová úroveň odpovídající 1 % pojištěných vkladů činila 75 miliard eur. Podle žalobkyně tak Jednotný fond pro řešení krizí vykazuje přebytek ve výši 3 miliard eur, což je relevantní pro případné rozhodnutí Tribunálu o zachování účinků napadeného rozhodnutí v případě jeho zrušení. Pokud jde o instituce, které podaly žalobu proti tomuto rozhodnutí s tím, že vznesly žalobní důvod odpovídající druhému žalobnímu důvodu vznesenému v projednávané žalobě, umožňuje totiž tento přebytek podle žalobkyně vrácení části příspěvků předem těchto institucí přesahujících strop ve výši 12,5 %, aniž by finanční prostředky dostupné v Jednotném fondu pro řešení krizí klesly pod konečnou cílovou úroveň ve výši 75 miliard eur.
148 Podle čl. 113 odst. 2 písm. c) jednacího řádu Tribunálu může Tribunál nařídit znovuotevření ústní části řízení, požádá-li o to některý z hlavních účastníků řízení na základě skutečností, které mohou mít rozhodující vliv na rozhodnutí Tribunálu a které nemohl uplatnit před ukončením ústní části řízení.
149 V tomto ohledu je nutno konstatovat, že nová skutečnost dovolávaná žalobkyní nemůže mít v žádném případě rozhodující vliv na rozhodnutí Tribunálu.
150 Jak totiž připouští sama žalobkyně, tisková zpráva Jednotného výboru zmíněná v bodě 147 výše není relevantní pro posouzení legality napadeného rozhodnutí a rozhodnutí o návrhových žádáních uvedených v žalobě. Kromě toho tato tisková zpráva není rozhodující ani pro zachování účinků napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu stačí poukázat na to, že v každém případě existuje riziko, že výše příspěvku předem žalobkyně a výše příspěvků předem jiných institucí, jako jsou instituce, které podaly podobnou žalobu, když uplatnily tytéž žalobní důvody, kterým bylo vyhověno v projednávané žalobě, překročí částku 3 miliard eur, kterou zmiňuje.
151 Je tudíž třeba zamítnout návrh žalobkyně na znovuotevření ústní části řízení.
K nákladům řízení
152 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Jednotný výbor neměl ve věci úspěch a žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné rozhodnout, že Jednotný výbor ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.
153 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu ponesou Parlament a Rada vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) SRB/ES/2022/18 ze dne 11. dubna 2022 o výpočtu příspěvků předem na rok 2022 do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká Hypo Vorarlberg Bank AG.
2) Účinky rozhodnutí SRB/ES/2022/18 zůstávají v rozsahu, v němž se toto rozhodnutí týká Hypo Vorarlberg Bank, zachovány do doby, než v přiměřené lhůtě, která nepřesáhne dvanáct měsíců ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, budou přijata nezbytná opatření, která vyplývají z tohoto rozsudku.
3) Jednotný výbor pro řešení krizí ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Hypo Vorarlberg Bank.
4) Evropský parlament a Rada Evropské unie ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. května 2024.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
| | T. Henze, náměstek vedoucího soudní kanceláře | |