ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
3. září 2020(*)
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 93/13/EHS – Článek 1 odst. 2 – Působnost – Vnitrostátní ustanovení, které stanoví maximální výši nákladů úvěru odlišných od úroků – Článek 3 odst. 1 – Smluvní ujednání, na základě kterého jsou na spotřebitele přeneseny náklady hospodářské činnosti věřitele – Významná nerovnováha v právech a povinnostech stran – Článek 4 odst. 2 – Povinnost sepsat smluvní ujednání jasným a srozumitelným jazykem – Smluvní ujednání, která neupřesňují služby, za které stanoví odměnu – Směrnice 2008/48/ES – Článek 3 písm. g) – Vnitrostátní právní předpisy, jež stanoví způsob výpočtu maximální výše nákladů úvěru, které jsou odlišné od úroků a mohou být uloženy spotřebiteli“
Ve spojených věcech C‑84/19, C‑222/19 a C‑252/19,
jejichž předmětem jsou tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutím Sądu Rejonowego Szczecin – Prawobrzeże i Zachód w Szczecinie (Okresní soud ve Štětíně, příslušný pro oblast pravého břehu a západ, Polsko) (C‑84/19) ze dne 28. prosince 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 31. ledna 2019, rozhodnutím Sądu Rejonowego w Opatowie (Okresní soud v Opatowie, první občanskoprávní oddělení, Polsko) ze dne 4. února 2019 (C‑222/19), došlým Soudnímu dvoru dne 8. března 2019, a rozhodnutím Sądu Rejonowego w Opatowie (Okresní soud v Opatowie, první občanskoprávní oddělení, Polsko) ze dne 31. ledna 2019 (C‑252/19), došlým Soudnímu dvoru dne 20. března 2019, v řízeních
Profi Credit Polska SA
proti
QJ (C‑84/19),
a
BW
proti
DR (C‑222/19),
a
QL
proti
CG (C‑252/19),
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, M. Safjan, L. Bay Larsen, C. Toader (zpravodajka) a N. Jääskinen, soudci,
generální advokát: G. Hogan,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za BW K. Tomczyk, radcem prawnym,
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a S. Šindelkovou, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi K. Herbout-Borczak, G. Goddin, A. Szmytkowskou a N. Ruiz Garcíou, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 2. dubna 2020,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 1 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 2), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64) (dále jen „směrnice 93/13/“), a výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66, a opravy Úř. věst. 2009, L 207, s. 14, Úř. věst. 2010, L 199, s. 40).
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci tří sporů, a to sporu mezi úvěrovou institucí Profi Credit Polska a spotřebitelem QJ, sporu mezi úvěrovou institucí BW a spotřebitelem DR a sporu mezi úvěrovou institucí QL a spotřebitelem CG, ve věci vymáhání částek, které tyto úvěrové instituce požadují od těchto spotřebitelů na základě smluv o spotřebitelském úvěru.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 93/13
3 Dvanáctý, třináctý, šestnáctý a dvacátý bod odůvodnění směrnice 93/13 znějí následovně:
„vzhledem k tomu, že však za daného stavu věcí vnitrostátní právní předpisy umožňují, aby se uvažovalo pouze o částečné harmonizaci; že zejména tato směrnice se vztahuje pouze na smluvní ujednání, která nebyla sjednána individuálně; že členským státům by měla být ponechána možnost, aby s náležitým ohledem na Smlouvu zajistily spotřebitelům vyšší úroveň ochrany prostřednictvím přísnějších vnitrostátních ustanovení, než jsou ustanovení této směrnice;
vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy [nebo Společenství]; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak.
[…]
vzhledem k tomu, že […] požadavek poctivosti může být uspokojen prodávajícím nebo poskytovatelem, jestliže jedná poctivě a spravedlivě s druhou stranou, jejíž oprávněné zájmy musí vzít v úvahu.
[…]
vzhledem k tomu, že smlouvy by měly být sepsány jasným a srozumitelným jazykem; že by měla být spotřebiteli dána příležitost, aby si prověřil všechna ujednání a v případě pochybnosti by měl převažovat výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější“.
4 Článek 1 této směrnice stanoví:
„1. Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.
2. Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy […] nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“
5 Článek 3 odst. 1 dané směrnice uvádí:
„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“
6 Článek 4 téže směrnice uvádí:
„1. Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.
2. Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“
7 Článek 5 směrnice 93/13 stanoví:
„V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některého ujednání se použije výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Toto pravidlo pro výklad se nepoužije v souvislosti s postupy stanovenými v čl. 7 odst. 2.“
8 Článek 6 odst. 1 této směrnice uvádí:
„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“
9 Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice zní:
„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“
10 Článek 8 téže směrnice stanoví:
„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“
11 Článek 8a odst. 1 směrnice 93/13 uvádí:
„Pokud členský stát přijme ustanovení v souladu s článkem 8, uvědomí o nich i o veškerých následných změnách Komisi […].“
Směrnice 2008/48
12 Body 7, 9 a 20 odůvodnění směrnice 2008/48 znějí následovně:
„(7) Pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů je nezbytné zajistit harmonizovaný rámec Společenství v celé řadě klíčových oblastí. Právní předpisy Společenství zaměřené na budoucnost, schopné přizpůsobit se budoucím formám úvěrů a umožňující členským státům odpovídající stupeň pružnosti při jejich provádění by měly s ohledem na neustále se vyvíjející trh spotřebitelských úvěrů a vzrůstající mobilitu evropských občanů napomoci při zavedení moderní právní úpravy spotřebitelského úvěru.
[…]
(9) Úplná harmonizace je nezbytná pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů ve Společenství a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu. […]
[…]
(20) Celkové náklady úvěru pro spotřebitele by měly zahrnovat veškeré náklady, včetně úroku, provizí, daní, poplatků pro zprostředkovatele úvěru a veškerých [dalších] poplatků, které musí spotřebitel zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou, s výjimkou nákladů na notáře. Otázka, zda věřitel skutečně zná náklady, by měla být posouzena objektivně se zohledněním požadavků náležité profesionální péče.“
13 Článek 3 této směrnice uvádí:
„Pro účely této směrnice se rozumí
a) ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která při operacích, na něž se vztahuje tato směrnice, jedná za účelem nesouvisejícím s její živností, podnikáním nebo povoláním;
[…]
g) ‚celkovými náklady úvěru pro spotřebitele‘ veškeré náklady, včetně úroku, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na notáře; náklady související s doplňkovými službami týkajícími se dané úvěrové smlouvy, zejména pojistné, jsou rovněž zahrnuty, pokud je navíc uzavření smlouvy o poskytnutí služby povinné pro získání úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek;
h) ‚celkovou částkou splatnou spotřebitelem‘ součet celkové výše úvěru a celkových nákladů úvěru pro spotřebitele;
[…]“
14 Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“
15 Článek 10 téže směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, stanoví:
„1. Úvěrové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči.
Každá smluvní strana obdrží jedno vyhotovení úvěrové smlouvy. Tímto článkem nejsou dotčena žádná vnitrostátní pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s právem Společenství.
2. Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí
[…]
d) celkovou výši úvěru a podmínky čerpání;
[…]
g) roční procentní sazbu nákladů a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vypočtené v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy; uvedeny musí být veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby;
[…]
u) případně další smluvní podmínky;
[…]“
16 Článek 21 směrnice 2008/48 uvádí:
„Členské státy zajistí, aby
[…]
b) má-li spotřebitel platit zprostředkovateli úvěru za jeho služby odměnu, byla spotřebiteli tato odměna sdělena a dohodnuta mezi spotřebitelem a zprostředkovatelem úvěru písemně na papíře nebo na jiném trvalém nosiči před uzavřením úvěrové smlouvy;
[…]“
17 Článek 22 této směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, stanoví:
„1. Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice.
[…]
3. Členské státy dále zajistí, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nemohly být obcházeny v důsledku formulace smluv, zejména zahrnutím čerpání nebo úvěrových smluv spadajících do oblasti působnosti této směrnice do úvěrových smluv, jejichž povaha nebo účel by umožnily vyhnout se použití směrnice.“
[…]“
Polské právo
Občanský zákoník
18 Článek 3851 odst. 1 kodeksu cywilnego (občanský zákoník), ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutečností sporů v původních řízeních (dále jen „občanský zákoník“), stanoví:
„Ustanovení spotřebitelské smlouvy, která nebyla sjednána individuálně, nejsou pro spotřebitele závazná, pokud jeho práva a povinnosti upravují takovým způsobem, který je v rozporu s dobrými mravy a hrubě porušuje jeho zájmy (zneužívající smluvní ujednání). Tímto ustanovením nejsou dotčena ujednání, která vymezují hlavní plnění stran, včetně ceny nebo odměny, pokud jsou formulována jednoznačně.“
19 Článek 720 odst. 1 tohoto zákoníku uvádí:
„Smlouvou o zápůjčce se zapůjčitel zavazuje přenechat vydlužiteli určité množství peněz nebo věcí určených jen podle druhu a vydlužitel se zavazuje vrátit stejné množství peněz nebo stejný počet věcí téhož druhu a kvality.“
Zákon o spotřebitelském úvěru
20 Ustawa o kredycie konsumenckim (zákon o spotřebitelském úvěru) ze dne 12. května 2011 (Dz. U. částka 126, číslo 715), ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporů v původních řízeních (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), provádí do polského právního řádu směrnici 2008/48.
21 Článek 5 odst. 1 tohoto zákona definuje následující pojmy:
„[…]
6) celkové náklady úvěru – veškeré náklady, které musí spotřebitel uhradit v souvislosti s úvěrovou smlouvou, zejména:
a) úroky, poplatky, provize, daně a marže, jsou-li věřiteli známy, a
b) náklady související s doplňkovými službami, zejména pojistné, je-li jejich uhrazení nezbytné pro získání úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek, s výjimkou nákladů na notáře nesených spotřebitelem;
6-a) náklady úvěru odlišné od úroků – všechny náklady, které spotřebitel hradí v souvislosti se smlouvou o spotřebitelském úvěru, s výjimkou úroků;
7) celková výše úvěru – maximální částka všech peněžních prostředků vyjma nákladů úvěru, které věřitel dává spotřebiteli k dispozici na základě úvěrové smlouvy, a v případě smluv, které takovou maximální částku nestanoví, souhrn všech peněžních prostředků vyjma nákladů úvěru, které věřitel dává spotřebiteli k dispozici na základě úvěrové smlouvy;
8) celková částka splatná spotřebitelem – souhrn celkových nákladů úvěru a celkové výše úvěru.
[…]“
22 Článek 36a daného zákona uvádí:
„1. Maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků se vypočte podle následujícího vzorce:
MPKK ≤ (K × 25 %) + (K × N/R × 30 %)
ve kterém použité symboly znamenají následující:
MPKK je maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků,
K je celková výše úvěru,
n je doba splácení ve dnech,
R je počet dnů v roce.
2. Náklady úvěru odlišné od úroků za celou dobu trvání úvěru nesmí přesahovat celkovou výši úvěru.
3. Náklady úvěru odlišné od úroků vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru se neplatí v rozsahu přesahujícím maximální výši nákladů úvěru odlišných od úroků, vypočítanou způsobem stanoveným v odstavci 1, nebo celkovou výši úvěru.“
Spory v původních řízeních, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
Věc C‑84/19
23 Dne 19. září 2016 Profi Credit Polska poskytla QJ prostřednictvím zprostředkovatele spotřebitelský úvěr. Tato smlouva o spotřebitelském úvěru se týkala částky ve výši 9 000 polských zlotých (PLN) (přibližně 2 090 eur), která měla být splácena po dobu 36 měsíců. Uvedená smlouva stanovila úrokovou sazbu 9,83 % p. a., jakož i poplatek za zpracování úvěru ve výši 129 PLN (přibližně 30 euro), provizi ve výši 7 771 PLN (přibližně 1 804 eura) a částku ve výši 1 100 PLN (přibližně 255 eur) za finanční produkt nazvaný „Twój Pakiet – Pakiet Extra“ („Tvůj balíček – Extra balíček“).
24 Profi Credit Polska požádala předkládající soud, kterým je Sąd Rejonowy Szczecin – Prawobrzeże i Zachód w Szczecinie (Okresní soud ve Štětíně, příslušný pro oblast pravého břehu a západ, Polsko), o vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky vystavené QJ. Uvedený soud vydal rozsudek pro zmeškání, proti kterému podal QJ odvolání, v rámci kterého poukazoval na zneužívající povahu ustanovení smlouvy o úvěru.
25 Předkládající soud konstatoval, že tato smlouva nedefinuje pojmy „poplatek za zpracování úvěru“ nebo „provize“ ani neupřesňuje, jakým konkrétním plněním tyto pojmy odpovídají. Pokud jde o produkt nazvaný „Twój Pakiet – Pakiet Extra“, tento produkt podle jeho názoru umožňuje spotřebiteli využít jednorázového odkladu dvou měsíčních splátek nebo snížení výše čtyř měsíčních splátek, přičemž v případě odkladu se odpovídajícím způsobem prodlužuje doba trvání smlouvy a v případě snížení výše měsíční splátky vzniká povinnost spotřebitele provést další platbu.
26 Teprve během řízení před předkládajícím soudem Profi Credit Polska upřesnila, že „provize“ představuje protiplnění za poskytnutí úvěru a „poplatek za zpracování úvěru“ odpovídá nákladům poskytovatele na uzavření smlouvy. Úroky tvoří protiplnění za užívání půjčených prostředků dlužníkem.
27 Uvedený soud má za to, že náklady úvěru odlišné od úroků byly ve smlouvě podepsané QJ stanoveny ve výši horní hranice uvedené v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru. Daný soud má nejprve pochybnosti o tom, zda přezkum případné zneužívající povahy smluvních ujednání, která se týkají zaplacení těchto různých částek z titulu nákladů úvěru, je či není vyloučen z působnosti směrnice 93/13 v souladu s jejím čl. 1 odst. 2.
28 Pokud by taková smluvní ujednání měla spadat do působnosti směrnice 93/13, předkládající soud si dále klade otázku, zda lze jejich zneužívající povahu posoudit ve světle znění čl. 4 odst. 2 této směrnice. Uvedený soud je zejména toho názoru, že na otázku výše plateb by se mohla vztahovat výjimka „hlavního předmětu smlouvy“ nebo „přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé“ ve smyslu uvedeného ustanovení.
29 Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že existují značné rozdíly mezi zněním čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 a zněním čl. 3851 odst. 1 občanského zákoníku, který první z těchto ustanovení provedl do vnitrostátního práva. Z tohoto článku občanského zákoníku totiž podle jeho názoru vyplývá, že posouzení zneužívající povahy vnitrostátním soudem je vyloučeno pouze stran přiměřenosti mezi cenou a odměnou za hlavní plnění stran.
30 Konečně, pokud jde o požadavek transparentnosti stanovený v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, předkládající soud má pochybnosti o možnosti považovat smlouvu, která stanoví úroky, poplatek a provizi, aniž vysvětluje rozdíly mezi těmito platbami a službami, kterým tyto platby odpovídají, za smlouvu sepsanou srozumitelným jazykem. Navíc způsob, jakým jsou ujednání formulována, může podle jeho názoru vyvolat dojem, že některé poplatky vyplývají ze zákonné povinnosti. Mimoto použití pojmu „provize“ může naznačovat, že se jedná o odměnu pro zprostředkovatele, jehož vztah k věřiteli nebyl upřesněn.
31 Za těchto okolností se Sąd Rejonowy Szczecin – Prawobrzeże i Zachód w Szczecinie (Okresní soud ve Štětině, příslušný pro oblast pravého břehu a západ) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující otázky:
„1) Musí být čl. 1 odst. 2 [směrnice 93/13] vykládán v tom smyslu, že vylučuje, aby se ustanovení směrnice použila pro zkoumání zneužívající povahy jednotlivých smluvních ujednání, která se týkají nákladů úvěru odlišných od úroků, v případě, kdy závazné právní předpisy členského státu určují horní hranici těchto nákladů tím, že stanoví, že náklady úvěru odlišné od úroků, jež vyplývají ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, se nehradí v rozsahu, v jakém překračují nejvyšší přípustné náklady úvěru odlišné od úroků vypočítané způsobem stanoveným zákonem nebo celkovou částku úvěru?
2) Musí být čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že náklady odlišné od úroků (v podobě poplatku, provize nebo v jiné formě) spojené se samotným uzavřením smlouvy a poskytnutím půjčky, které dlužník nese a splácí společně s půjčkou vedle úroků, jako ujednání dané smlouvy nepodléhá posouzení podle tohoto ustanovení z hlediska své zneužívající povahy, pokud je sepsáno jasným a srozumitelným jazykem?
3) Musí být čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, která upravují různé náklady spojené s poskytnutím půjčky, nejsou ‚sepsána jasným a srozumitelným jazykem‘, pokud neobjasňují, za jaké konkrétní protislužby jsou vybírány, a neumožňují spotřebiteli, aby určil, jaké jsou mezi nimi rozdíly?“
Věc C‑222/19
32 BW a DR uzavřeli dne 8. března 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 9 225 PLN (přibližně 2 148 eur) a dobu dvou let; tento úvěr byl splatný ve 24 měsíčních splátkách. Tato smlouva byla zajištěna neúplnou (bianco) vlastní směnkou, kterou DR podepsal.
33 Částka úvěru sestávala z jistiny ve výši 4 500 PLN (přibližně 1 048 eur), smluvních úroků ve výši 900 PLN (přibližně 210 eur), poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 125 PLN (přibližně 262 eura) a poplatku za správu úvěru po celou dobu jeho trvání ve výši 2 700 PLN (přibližně 628 eur). Smluvní úroky byly vypočítány podle variabilní sazby, která v okamžiku uzavření smlouvy činila 10 % p. a. Roční procentní sazba nákladů byla stanovena na 119,42 %.
34 Maximální výše nákladů úvěru, které jsou odlišné od úroků, sestávají z poplatků za poskytnutí a správu úvěru a jsou vypočítány podle vzorce stanoveného v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru, činila 3 825 PLN (přibližně 867 eur). Předkládající soud upřesňuje, že tato částka nebyla sjednána individuálně a smlouva byla sepsána podle předem stanoveného vzoru.
35 DR obdržel úvěr a v rámci jeho splácení uhradil částku 1 913,10 PLN (přibližně 445 eur), která byla odečtena od dlužné jistiny a smluvních úroků z prodlení. Poté, co DR přestal splácet, vypověděla BW smlouvu a podala k předkládajícímu soudu, kterým je Sąd Rejonowy w Opatowie (Okresní soud v Opatowie, první občanskoprávní oddělení, Polsko), návrh na vydání platebního rozkazu na základě neúplné vlastní směnky, kterou DR předem podepsal.
36 V rámci řízení před uvedeným soudem BW upřesnila, že provize za poskytnutí úvěru sestávala mimo jiné z odměny vyplacené finančnímu zprostředkovateli, která tvořila 12 % z celkové částky úvěru, nákladů na přístup do systému za účelem ověření úvěruschopnosti dlužníka, nákladů na odměnu zaměstnancům pověřeným poskytováním úvěrů, nákladů na ověřování dokumentů, včetně nákladů na volání za účelem ověřování přiznaných příjmů. Částka činila celkově 25 % celkové částky úvěru ve smyslu čl. 5 bodu 7 zákona o spotřebitelském úvěru.
37 Co se týče nákladů na správu úvěru ve výši 30 % z částky úvěru za každý rok správy, tyto náklady sestávají z nákladů na odměny zaměstnancům pověřeným měsíčními inkasy, na údržbu kanceláří, údržbu komunikačních kanálů, účetnictví, správu osobních účtů, informační systémy pro správu dluhu, korespondenci zahrnující SMS zprávy s upomínkami plateb, kancelářské potřeby a přístup do databází.
38 Pokud jde v projednávaném případě o náklady spojené s uzavřením a správou smlouvy o spotřebitelském úvěru DR, BW odmítla uvést jejich přesnou výši, neboť by to vyžadovalo vynaložení značných prostředků, které by přesahovaly částky údajně splatné v její prospěch, a mohla by být mimo jiné porušena bankovní tajemství a pravidla na ochranu osobních údajů.
39 Předkládající soud upřesňuje, že podle metody výpočtu stanovené v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru mohou „celkové náklady úvěru odlišné od úroků“ dosahovat částek představujících mezi 25 a 100 % celkové částky úvěru v závislosti na době splácení: 55 % po dobu jednoho roku, 85 % po dobu dvou let a 100 % po dobu delší než dva roky.
40 Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti tohoto ustanovení vnitrostátního práva se směrnicí 93/13. Zejména uvádí, že při výpočtu horní hranice stanovené vnitrostátním zákonodárcem se zohledňují náklady, které skutečně souvisí nejen s uzavřením a správou konkrétní smlouvy o úvěru, ale i s celkovou hospodářskou činností věřitele. Tato imperativní horní hranice proto podle jeho názoru umožňuje přenesení nákladů spojených s celkovou hospodářskou činností věřitele na spotřebitele.
41 Za těchto podmínek se Sąd Rejonowy w Opatowie (Okresní soud v Opatowie, první občanskoprávní oddělení) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být ustanovení [směrnice 93/13], zejména čl. 3 odst. 1 této směrnice, a zásady unijního práva týkající se ochrany spotřebitele a rovnováhy smluvních stran vykládány v tom smyslu, že uvedená ustanovení a uvedené zásady brání tomu, aby byl do vnitrostátního práva zaveden institut „maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků“ a matematický vzorec pro výpočet výše těchto nákladů, jak to činí ustanovení čl. 5 bodu 6a ve spojení s článkem 36a [zákona o spotřebitelském úvěru], která umožňují přičíst k nákladům spojeným se smlouvou o úvěru, jež musí zaplatit spotřebitel (celkové náklady úvěru), také náklady hospodářské činnosti vykonávané podnikatelem?“
Věc C‑252/19
42 QL a CG uzavřeli dne 31. srpna 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru v celkové výši 10 764 PLN (přibližně 2 474 eura), včetně úroků ve výši 9,81 % p. a., a to na dobu tří let se splácením ve 36 měsíčních splátkách. Procentní sazba nákladů úvěru činila 77,77 %. Jako záruku za jeho splacení podepsal CG neúplnou vlastní směnku.
43 Celková částka ve výši 10 764 PLN (přibližně 2 474 eura) sestávala z jistiny ve výši 5 000 PLN (přibližně 1 149 eur), kterou QL dala CG k dispozici, z administrativních poplatků ve výši 129 PLN (přibližně 29 eur), z poplatků za produkt nazvaný „Twój Pakiet“ ve výši 3 939 PLN (přibližně 905 eur) a z úroků ve výši 796 PLN (přibližně 182 eura). Celkové náklady úvěru odlišné od úroků proto činily 4 968 PLN (přibližně 1 142 eura). Posledně uvedené náklady byly vypočítány na základě matematického vzorce uvedeného v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru a nebyly sjednány individuálně.
44 CG provedl platby ve výši 5 783 PLN (přibližně 1 347 eur). QL podala k předkládajícímu soudu, kterým je Sąd Rejonowy w Opatowie (Okresní soud v Opatowie, první občanskoprávní oddělení, Polsko), návrh na vydání platebního rozkazu na základě vlastní směnky vystavené v její prospěch.
45 Uvedený soud má pochybnosti o souladu takového vnitrostátního ustanovení, jako je článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru, se směrnicí 2008/48. Tyto pochybnosti souvisí zejména se způsobem, jakým polský zákonodárce vypočítal tuto horní hranici, když do svého výpočtu zahrnul nejenom náklady úvěru obvykle spojené s uzavřením a správou smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale i náklady spojené s hospodářskou činností věřitelů obecně.
46 Uvedený soud je toho názoru, že s ohledem na úplnou harmonizaci provedenou směrnicí 2008/48 v různých oblastech spotřebitelského úvěru nemohou členské státy zavést nové kategorie nákladů, které nejsou slučitelné s oblastmi harmonizovanými touto směrnicí. Polský zákonodárce přitom danou metodou výpočtu maximální výše „celkových nákladů smlouvy odlišných od úroků“ umožnil věřitelům zatížit spotřebitele vyššími finančními náklady, než jaké jsou uvedeny v čl. 3 písm. g) dané směrnice. Jeví se tudíž, že tyto právní předpisy mohou v rozporu s úmysly vnitrostátního zákonodárce porušit ochranu spotřebitele.
47 Za těchto podmínek se Sąd Rejonowy w Opatowie (Okresní soud v Opatowie, první občanskoprávní oddělení) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být ustanovení směrnice [2008/48], zejména čl. 3 písm. g) a čl. 22 odst. 1 této směrnice, vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby byl do vnitrostátního práva zaveden institut ‚maximální výše nákladů úvěru odlišných od úroků‘ a matematický vzorec pro výpočet výše těchto nákladů, jak to činí ustanovení čl. 5 bodu 6a ve spojení s článkem 36a [zákona o spotřebitelském úvěru], která umožňují přičíst k nákladům spojeným se smlouvou o úvěru, jež musí zaplatit spotřebitel (celkové náklady úvěru), také náklady hospodářské činnosti vykonávané podnikatelem?“
48 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 14. května 2019 byly věci C‑222/19 a C‑252/19 spojeny pro účely písemné části řízení a rozsudku.
49 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 10. prosince 2019 byly věci C‑84/19, C‑222/19 a C‑252/19 spojeny pro účely rozsudku.
K předběžným otázkám
K otázce ve věci C‑252/19
50 Podstatou otázky předkládajícího soudu ve věci C‑252/19, kterou je třeba analyzovat na prvním místě, je, zda čl. 3 písm. g) a článek 22 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě týkající se spotřebitelského úvěru, která stanoví způsob výpočtu maximální výše nákladů úvěru, které jsou odlišné od úroků a mohou jít k tíži spotřebitele, jelikož tento způsob výpočtu umožňuje prodávajícímu nebo poskytovateli zatížit tohoto spotřebitele podílem na běžných nákladech spojených s výkonem své hospodářské činnosti.
51 Nejprve je třeba připomenout, že účelem směrnice 2008/48 je podle jejího článku 1 harmonizovat některé aspekty právní úpravy členských států, která se týká smluv o spotřebitelském úvěru.
52 Dále z čl. 22 odst. 1 této směrnice vyplývá, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy zachovávat ani zavádět vnitrostátní ustanovení odchylná od ustanovení uvedené směrnice.
53 Konečně aby byla zajištěna rozsáhlá ochrana spotřebitelů, unijní normotvůrce zvolil v čl. 3 písm. g) uvedené směrnice širokou definici pojmu „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ jako definici týkající se veškerých nákladů, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na notáře (rozsudek ze dne 26. března 2020, Mikrokasa a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty, C‑779/18, EU:C:2020:236, bod 39 a citovaná judikatura).
54 Je třeba konstatovat, že tato definice neobsahuje žádné omezení týkající se druhu nebo odůvodnění nákladů, které mohou být na spotřebitele kladeny v rámci takové smlouvy o úvěru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Mikrokasa a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty, C‑779/18, EU:C:2020:236, body 40 a 42). Ze znění uvedené definice tudíž nelze dovodit, že je vyloučeno uložit spotřebiteli takové náklady spojené s hospodářskou činností věřitele, jako jsou náklady na infrastrukturu nebo zaměstnance.
55 V důsledku toho, jak uvedl generální advokát v bodě 118 svého stanoviska, cílem směrnice 2008/48 není harmonizovat rozdělení nákladů v rámci smlouvy o úvěru, takže členské státy mají i nadále pravomoc stanovit mechanismy pro regulaci těchto nákladů, pokud nejsou v rozporu s pravidly harmonizovanými uvedenou směrnicí.
56 Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že příslušný vnitrostátní soud musí ověřit, že taková vnitrostátní právní úprava neukládá jiné informační povinnosti, než jaké jsou uvedeny v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, který provádí úplnou harmonizaci, pokud jde o informace, které musí být uvedeny ve smlouvě o úvěru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Mikrokasa a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty, C‑779/18, EU:C:2020:236, body 45 a 47).
57 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 3 písm. g) a článek 22 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě týkající se spotřebitelského úvěru, která stanoví způsob výpočtu maximální výše nákladů úvěru, které jsou odlišné od úroků a mohou jít k tíži spotřebitele, i když tento způsob výpočtu umožňuje prodávajícímu nebo poskytovateli zatížit tohoto spotřebitele podílem na běžných nákladech spojených s výkonem své hospodářské činnosti, pokud uvedené právní předpisy prostřednictvím svých ustanovení týkajících se této maximální výše neporušují pravidla harmonizovaná touto směrnicí.
K první otázce ve věci C‑84/19
58 Podstatou první otázky předkládajícího soudu ve věci C‑84/19, kterou je třeba zkoumat na druhém místě, je, zda čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že z působnosti této směrnice je vyloučeno smluvní ujednání, které stanoví náklady úvěru odlišné od úroků v souladu s horní hranicí stanovenou vnitrostátními právními předpisy týkajícími se spotřebitelského úvěru, pokud tyto právní předpisy stanoví, že náklady úvěru odlišné od úroků se nehradí v rozsahu, v němž překračují tuto horní hranici nebo celkovou částku úvěru.
59 Věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. března 2020, Mikrokasa a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty (C‑779/18, EU:C:2020:236), se týkala mimo jiné článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru. V bodě 50 uvedeného rozsudku Soudní dvůr nejprve připomněl, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, který se týká ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy, zavádí výjimku z působnosti této směrnice, která podle judikatury Soudního dvora podléhá splnění dvou podmínek. Zaprvé musí být smluvní ujednání odrazem právního nebo správního ustanovení a zadruhé musí být toto ustanovení závazné.
60 Dále z bodu 55 rozsudku uvedeného v předchozím bodě vyplývá, že i když Soudní dvůr ve své judikatuře formuloval kritéria pro výklad čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, je nicméně na příslušném vnitrostátním soudu, aby uplatnil ustanovení vnitrostátního práva na okolnosti věci, která mu byla předložena, a vyvodil z toho konkrétní důsledky.
61 Konečně v bodě 57 téhož rozsudku Soudní dvůr s výhradou ověření předkládajícího soudu v dané věci rozhodl, že se nejeví, že by takové vnitrostátní ustanovení, jako je článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru, samo o sobě určovalo práva a povinnosti smluvních stran, ale že pouze omezuje jejich svobodu stanovit náklady úvěru odlišné od úroků nad určitou úroveň a nijak nebrání vnitrostátnímu soudu přezkoumat případnou zneužívající povahu takového stanovení i pod zákonnou horní hranicí.
62 Tyto závěry jsou přitom použitelné ve věci C‑84/19, která se týká stejných vnitrostátních právních předpisů, a jsou relevantní pro účely odpovědi na první předběžnou otázku. Okolnost, že na základě článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru se náklady úvěru odlišné od úroků nehradí v rozsahu, v němž překračují zákonnou horní hranici nebo celkovou částku úvěru, tak nemá za následek vyloučení uvedeného smluvního ujednání z působnosti směrnice 93/13.
63 S ohledem na výše uvedené musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že z působnosti této směrnice není vyloučeno smluvní ujednání, které stanoví náklady úvěru odlišné od úroků v souladu s horní hranicí stanovenou vnitrostátními právními předpisy týkajícími se úvěrové smlouvy, pokud tyto právní předpisy stanoví, že náklady úvěru odlišné od úroků se nehradí v rozsahu, v němž překračují tuto horní hranici nebo celkovou částku úvěru.
K druhé a třetí otázce ve věci C‑84/19
64 Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu ve věci C‑84/19, které je třeba zkoumat společně a na třetím místě, je, zda čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že na ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, která ukládají spotřebiteli jiné náklady, než zaplacení smluvních úroků, se vztahuje výjimka stanovená v tomto ustanovení, když tato ujednání neupřesňují povahu těchto nákladů ani služby, za které stanoví odměnu.
65 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 4 odst. 2 této směrnice se posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.
66 Vzhledem k tomu, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví výjimku z mechanismu věcného přezkumu zneužívajících ujednání stanoveného v rámci systému ochrany spotřebitele zavedeného touto směrnicí, Soudní dvůr rozhodl, že je třeba toto ustanovení vykládat striktně (rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Van Hove, C‑96/14, EU:C:2015:262, bod 31 a citovaná judikatura).
67 Pokud jde zaprvé o pojem „hlavní předmět smlouvy“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, Soudní dvůr již uvedl, že toto ustanovení stanoví pouze způsob a rozsah věcného přezkumu smluvních ujednání, která nebyla sjednána individuálně, která definují hlavní plnění smluv uzavřených mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem a která je charakterizují. Naproti tomu ujednání mající ve vztahu k ujednáním definujícím samotnou podstatu smluvního vztahu doplňkový charakter nemohou pod uvedený pojem spadat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 32).
68 V tomto ohledu se v rámci smlouvy o úvěru věřitel zavazuje zejména k tomu, že dlužníkovi poskytne určitou peněžitou částku, a dlužník se zavazuje zejména k tomu, že tuto částku, která bývá zpravidla navýšena o úroky, splatí ve stanovených lhůtách. Hlavní plnění takové smlouvy se tedy týkají peněžité částky, která musí být určena uvedením měny, v níž má být úvěr poskytnut a splacen (rozsudek ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 38).
69 Přesný dosah pojmů „hlavní předmět“ a „cena“ ve smyslu čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 přitom nemůže být určen pojmem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ ve smyslu čl. 3 písm. g) směrnice 2008/48 (rozsudek ze dne 26. února 2015, Matei, C‑143/13, EU:C:2015:127, bod 47). Skutečnost, že jsou různé druhy poplatků nebo „provize“ zahrnuty v celkových nákladech spotřebitelského úvěru, tak není rozhodující pro prokázání, že tyto poplatky spadají pod hlavní plnění smlouvy o úvěru.
70 V projednávaném případě se smluvní ujednání, která podle předkládajícího soudu ve věci C‑84/19 nebyla sjednána individuálně, týkají jiných plateb dlužných spotřebitelem, než splácení jistiny a úroků. Jedná se totiž podle jeho názoru zejména o ujednání týkající se doplňkové služby nazvané „Twój Pakiet – Pakiet Extra“, provize a poplatku za zpracování úvěru.
71 Předkládajícímu soudu v této věci přísluší, aby s ohledem na povahu, ustanovení a obecnou systematiku smlouvy o úvěru dotčené v původním řízení, jakož i skutkový a právní kontext uvedené smlouvy posoudil, zda se dotčená ujednání vztahují k plněním, která představují podstatnou náležitost této smlouvy, a konkrétně k povinnosti dlužníka vrátit částku, kterou mu věřitel přenechal.
72 Zejména jasná a srozumitelná ujednání lze kvalifikovat tak, že spadají pod hlavní předmět smlouvy, vzhledem k tomu, že stejný požadavek transparentnosti, jaký je uveden v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, se objevuje rovněž v jejím článku 5, který stanoví, že písemná smluvní ujednání musí být „vždy“ sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Požadavek transparentnosti, který je uveden v prvním z těchto ustanovení, má tentýž dosah jako požadavek uvedený v druhém z těchto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 36, a rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, bod 46).
73 V tomto ohledu je třeba uvést, že v rozsahu, v němž systém ochrany zavedený touto směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska mimo jiné úrovně informovanosti, musí být tento požadavek transparentnosti vykládán široce, to znamená tak, že vyžaduje nejen to, aby dotyčné ujednání bylo pro spotřebitele srozumitelné z gramatického hlediska, ale aby tomuto spotřebiteli byla rovněž poskytnuta možnost vyhodnotit na základě přesných a srozumitelných kritérií ekonomické důsledky, které z tohoto pro něj vyplývají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch, C‑125/18, EU:C:2020:138, bod 50).
74 Za účelem posouzení, zda dotčená ujednání, která se týkají nákladů uložených spotřebiteli, spadají či nespadají pod hlavní předmět smlouvy, tedy v projednávaném případě předkládajícímu soudu ve věci C‑84/19 přísluší určit, zda s ohledem na veškeré relevantní skutkové okolnosti, které mu byly předloženy k posouzení a mezi něž patří reklama a informace poskytnuté věřitelem v rámci vyjednávání o smlouvě o úvěru, jakož i obecně všechna ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru podepsané QJ, průměrný spotřebitel, který je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný, mohl nejen znát dlužné částky „poplatku za zpracování úvěru“, „provize“ a finančního produktu nazvaného „Twój Pakiet – Pakiet Extra“, ale rovněž vyhodnotit ekonomické důsledky, jež pro něj mohou být významné (obdobně viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Van Hove, C‑96/14, EU:C:2015:262, bod 47).
75 Je pravda, že prodávající nebo poskytovatel není povinen podrobně popsat povahu každé služby poskytované jako protiplnění za poplatky uložené spotřebiteli ve smluvních ujednáních, jako jsou „provize“ nebo „poplatek za zpracování úvěru“. Avšak aby byla splněna povinnost transparentnosti, je třeba, aby povaha skutečně poskytnutých služeb mohla být rozumně pochopena nebo dovozena ze smlouvy jako celku. Spotřebitel musí být mimoto schopen ověřit, že se tyto různé poplatky nebo služby za ně poskytované nepřekrývají (rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 43).
76 V projednávaném případě a s výhradou ověření předkládajícím soudem ve věci C‑84/19 mohl mít QJ stran poplatků nazvaných „poplatek za zpracování úvěru“ a „provize“ pochybnosti jak ohledně plnění, za která měly být tyto poplatky zaplaceny, tak i ohledně jejich případného překrývání se. Smlouva totiž obsahovala dvě ujednání stanovící administrativní poplatky, která jsou nazvána „poplatek za zpracování úvěru“ a „provize“ a obě dvě naznačují, že se jedná o částky, které je třeba zaplatit za účelem získání úvěru.
77 Dále předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda výdajová položka nazvaná „provize“ mohla podle svého obvyklého významu v polském právu naznačovat, že se jednalo o odměnu pro takového zprostředkovatele úvěru, jaký byl zapojen do uzavření smlouvy podepsané QJ, a zda v takové situaci nedošlo k tomu, že spotřebitel nemohl – ostatně v rozporu s čl. 21 písm. b) směrnice 2008/48 – posoudit, zda poskytuje odměnu za služby prodávajícího nebo poskytovatele, se kterým uzavřel smlouvu, nebo zda tak činí za služby zprostředkovatele.
78 Za takových okolností by nebylo zajištěno, že spotřebitel celkově porozuměl svým platebním povinnostem a hospodářským důsledkům ujednání, která tyto poplatky stanoví.
79 Zadruhé, pokud jde o přezkum „přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami a zbožím na straně druhé“, podle ustálené judikatury platí, že tato kategorie ujednání, jejichž případně zneužívající povahu nelze posuzovat, má omezený rozsah, jelikož se týká pouze přiměřenosti mezi stanovenou cenou nebo odměnou a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění, přičemž toto vyloučení lze vysvětlit tím, že neexistuje žádná klasifikační stupnice nebo objektivní právní kritérium, které by mohly přezkum takové přiměřenosti upravovat a sloužit jako návod (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:282, bod 55, a rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 34).
80 S ohledem na tento striktní výklad Soudní dvůr upřesnil, že ujednání týkající se protiplnění, které dluží spotřebitel věřiteli nebo jež má dopad na skutečnou cenu, kterou má spotřebitel zaplatit věřiteli, v zásadě nespadají do této druhé skupiny ujednání, s výjimkou otázky, zda je výše protiplnění nebo cena, která je sjednána ve smlouvě, přiměřená službě poskytované výměnou věřitelem (rozsudek ze dne 26. února 2015, Matei, C‑143/13, EU:C:2015:127, bod 56, a rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 35).
81 Pokud jde o posouzení „přiměřenosti“ smluvních ujednání dotčených ve věci C‑84/19, to znamená vztahu mezi požadovanými platbami a plněním, kterému odpovídají, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že uvedená ujednání neupřesňovala plnění, ke kterému se vztahovaly poplatky nazvané „poplatek za zpracování úvěru“ a „provize“.
82 Předkládající soud navíc uvádí, že znění čl. 3851 odst. 1 občanského zákoníku, který provedl do polského práva výjimku týkající se ověření přiměřenosti ceny a jejího protiplnění podle čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, se vztahuje pouze na ujednání, která se týkají hlavního předmětu smlouvy.
83 Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodě 62 svého stanoviska, jestliže čl. 3851 odst. 1 občanského zákoníku, kterým byl čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 proveden do polského práva, přiznává výjimce stanovené v tomto ustanovení unijního práva omezenější rozsah, přičemž zajišťuje vyšší úroveň ochrany spotřebiteli, což však musí ověřit předkládající soud, umožňuje širší přezkum případné zneužívající povahy smluvních ujednání, která spadají do působnosti této směrnice.
84 V tomto ohledu článek 8 směrnice 93/13 stanoví, že členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou o FEU v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele. To odráží myšlenku uvedenou ve dvanáctém bodě odůvodnění uvedené směrnice, podle kterého tato směrnice provádí pouze částečnou a minimální harmonizaci vnitrostátních právních předpisů týkajících se zneužívajících ujednání.
85 Soudní dvůr přitom ve své judikatuře rozhodl, že ustanovení vnitrostátního práva, které výjimce stanovené v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 přiznává omezenější rozsah, slouží cíli ochrany spotřebitele sledovanému touto směrnicí (obdobně viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Condominio di Milano, via Meda, C‑329/19, EU:C:2020:263, bod 36).
86 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku ve věci C‑84/19 odpovědět, že čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že na ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, která zatěžují spotřebitele jinými náklady než splacením jistiny a úroků, se nevztahuje výjimka stanovená v tomto ustanovení, pokud tato ujednání neupřesňují povahu těchto nákladů ani služby, za které stanoví odměnu, a jsou formulována tak, že uvádí spotřebitele v omyl ohledně jeho povinností a hospodářských důsledků těchto ujednání, což musí ověřit předkládající soud.
K otázce ve věci C‑222/19
87 Podstatou otázky předkládajícího soudu ve věci C‑222/19, na kterou je třeba odpovědět na posledním místě, je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, které stanoví horní hranici celkových nákladů úvěrů, které mohou být uloženy spotřebiteli a do kterých mohou být zahrnuty náklady spojené s obecnou hospodářskou činností věřitele.
88 Na úvod je třeba poznamenat, že z čl. 1 odst. 1 směrnice 93/13 vyplývá, že jejím účelem je sblížit vnitrostátní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Jak přitom vyplývá z čl. 1 odst. 2 této směrnice ve světle třináctého bodu jejího odůvodnění, jakož i z jejího čl. 3 odst. 1, cílem uvedené směrnice není zavést přezkum vnitrostátních předpisů stran jejich potenciálně nevýhodné povahy pro spotřebitele, ale pouze přezkum ujednání spotřebitelských smluv, která nebyla sjednána individuálně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 28).
89 Za těchto podmínek je třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu ve věci C‑222/19 přeformulovat předběžnou otázku tak, že její podstatou je, zda čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání, které nebylo sjednáno individuálně a zatěžuje spotřebitele náklady úvěru, jež jsou odlišné od úroků, zahrnují náklady hospodářské činnosti věřitele a přesahují zákonnou horní hranici, lze považovat za zneužívající ve smyslu tohoto ustanovení.
90 Je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 je nesjednané smluvní ujednání považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
91 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se jeho pravomoc v této oblasti vztahuje na výklad pojmu „zneužívající ujednání“, který je uveden v čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 a její příloze, jakož i na kritéria, která vnitrostátní soud může nebo musí použít při přezkumu smluvního ujednání s ohledem na ustanovení této směrnice, přičemž je věcí uvedeného soudu, aby s přihlédnutím k uvedeným kritériím rozhodl o konkrétní kvalifikaci předmětného smluvního ujednání v závislosti na okolnostech daného případu. Z toho vyplývá, že se Soudní dvůr musí omezit na to, že předkládajícímu soudu poskytne vodítka, která by posledně uvedený měl zohlednit při posuzování zneužívající povahy dotyčného ujednání (rozsudek ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 66 a citovaná judikatura).
92 Pokud jde o přezkum významné nerovnováhy způsobené ujednáními, která ukládají spotřebiteli jiné náklady než úroky, takový přezkum nemůže být omezen na ekonomické posouzení kvantitativní povahy na základě srovnání celkové částky transakce, jež je předmětem smlouvy, a nákladů, které nese spotřebitel na základě tohoto ujednání. Soudní dvůr již totiž rozhodl, že významná nerovnováha může vyplývat ze samotného dostatečně závažného zásahu do právního postavení, v němž se v souladu s platnými vnitrostátními ustanoveními nachází spotřebitel jakožto strana dotčené smlouvy, ať již ve formě omezení obsahu práv, která podle těchto ustanovení z této smlouvy vyvozuje, nebo překážky výkonu těchto práv anebo uložení dodatečné povinnosti, kterou vnitrostátní pravidla nestanoví (rozsudek ze dne 3. října 2019, Kiss a CIB Bank, C‑621/17, EU:C:2019:820, bod 51).
93 Pokud jde o otázku, za jakých okolností je taková nerovnováha způsobena „v rozporu s požadavkem poctivosti“, s ohledem na šestnáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 Soudní dvůr ve své judikatuře uvedl, že vnitrostátní soudy mají ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s takovým ujednáním souhlasil po předchozím vyjednávání (rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, Profi Credit Polska, C‑419/18 a C‑483/18, EU:C:2019:930, bod 55 a citovaná judikatura).
94 V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle vnitrostátního práva náklady související s poskytnutím úvěru již zahrnují náklady související s hospodářskou činností prodávajícího nebo poskytujícího.
95 Náklady úvěru, které jsou odlišné od úroků, nese je spotřebitel a jejich horní hranice je stanovena vnitrostátními právními předpisy, by tak mohly nicméně způsobit významnou nerovnováhu ve smyslu judikatury Soudního dvora, i když by nepřesahovaly tuto horní hranici, kdyby služby poskytované jako protiplnění rozumně nepatřily mezi plnění uskutečňovaná v rámci uzavření nebo správy smlouvy o úvěru, nebo kdyby se částky uložené spotřebiteli z titulu nákladů na poskytnutí a správu úvěru jevily jasně nepřiměřené k výši úvěru. Je na předkládajícím soudu, aby v tomto ohledu zohlednil účinek ostatních smluvních ujednání za účelem určení, zda uvedená ujednání způsobují významnou nerovnováhu v neprospěch dlužníka.
96 Za takových okolností by nebylo možné mít s ohledem na požadavek transparentnosti, který vyplývá z článku 5 směrnice 93/13, za to, že prodávající nebo poskytovatel mohl při transparentním zacházením se spotřebitelem rozumně očekávat, že posledně uvedený bude po vyjednávání souhlasit s takovým ujednáním.
97 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání týkající se nákladů úvěru odlišných od úroků, které stanoví tyto náklady ve výši nepřesahující zákonnou horní hranici a které přenáší na spotřebitele náklady hospodářské činnosti věřitele, může způsobit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, pokud zatěžuje posledně uvedeného náklady nepřiměřenými k poskytnutým plněním a výši úvěru, což musí ověřit předkládající soud.
K nákladům řízení
98 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Článek 3 písm. g) a článek 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě týkající se spotřebitelského úvěru, která stanoví způsob výpočtu maximální výše nákladů úvěru, které jsou odlišné od úroků a mohou jít k tíži spotřebitele, i když tento způsob výpočtu umožňuje prodávajícímu nebo poskytovateli zatížit tohoto spotřebitele podílem na běžných nákladech spojených s výkonem své hospodářské činnosti, pokud uvedené právní předpisy prostřednictvím svých ustanovení týkajících se této maximální výše neporušují pravidla harmonizovaná touto směrnicí.
2) Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, musí být vykládán v tom smyslu, že z působnosti této směrnice není vyloučeno smluvní ujednání, které stanoví náklady úvěru odlišné od úroků v souladu s horní hranicí stanovenou vnitrostátními právními předpisy týkajícími se úvěrové smlouvy, pokud tyto právní předpisy stanoví, že náklady úvěru odlišné od úroků se nehradí v rozsahu, v němž překračují tuto horní hranici nebo celkovou částku úvěru.
3) Článek 4 odst. 2 směrnice 93/13, ve znění směrnice 2011/83, musí být vykládán v tom smyslu, že na ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, která zatěžují spotřebitele jinými náklady než splacením jistiny a úroků, se nevztahuje výjimka stanovená v tomto ustanovení, pokud tato ujednání neupřesňují povahu těchto nákladů ani služby, za které stanoví odměnu, a jsou formulována tak, že uvádí spotřebitele v omyl ohledně jeho povinností a hospodářských důsledků těchto ujednání, což musí ověřit předkládající soud.
4) Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13, ve znění směrnice 2011/83, musí být vykládán v tom smyslu, že smluvní ujednání týkající se nákladů úvěru odlišných od úroků, které stanoví tyto náklady ve výši nepřesahující zákonnou horní hranici a které přenáší na spotřebitele náklady hospodářské činnosti věřitele, může způsobit významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele, pokud zatěžuje posledně uvedeného náklady nepřiměřenými k poskytnutým plněním a výši úvěru, což musí ověřit předkládající soud.
Podpisy