ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)
17. prosince 2014(*)(1)
„Hospodářská soutěž – Zneužití dominantního postavení – Slovinský trh mobilních telefonních služeb – Rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – Projednání případu orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu – Nedostatečný zájem Unie“
Ve věci T‑201/11,
Si.mobil telekomunikacijske storitve d.d., se sdílem v Ljubljaně (Slovinsko), původně zastoupená P. Alexiadisem a E. Sependa, solicitors, poté P. Alexiadisem, P. Figueroa Regueirem a A. Melihenem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené původně C. Giolitem, B. Gencarellim a A. Biolanem, poté C. Giolitem a A. Biolanem, jako zmocněnci,
žalované,
podporované
Slovinskou republikou, zastoupenou T. Mihelič Žitko a V. Klemenc, jako zmocněnkyněmi,
a
Telekom Slovenije d.d., dříve Mobitel, telekomunikacijske storitve d.d., usazenou v Ljubljaně (Slovinsko), zastoupenou J. Sladičem a P. Sladičem, advokáty,
vedlejšími účastnicemi řízení,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C(2011) 355 final ze dne 24. ledna 2011, kterým byla zamítnuta stížnost podaná žalobkyní, jež se týkala porušení článku 102 SFEU, kterého se Mobitel údajně dopustil na vícero maloobchodních a velkoobchodních trzích mobilních telefonních služeb (věc COMP/39.707 – Si.mobil v. Mobitel)
TRIBUNÁL (třetí senát),
ve složení S. Papasavvas, předseda, N. J. Forwood a E. Bieliūnas (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. července 2014,
vydává tento
Rozsudek(2)
Skutečnosti předcházející sporu
[omissis]
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
11 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. dubna 2011 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
12 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 24. června 2011 podala společnost Mobitel návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
13 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 8. září 2011 podala Slovinská republika návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.
14 Usneseními ze dne 8. listopadu 2011 předseda pátého senátu Tribunálu těmto návrhům na vstup vedlejších účastnic do řízení vyhověl.
15 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 24. února 2012 podala společnost Tušmobil d.o.o. návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně. Usnesením ze dne 16. listopadu 2012 předseda pátého senátu Tribunálu tento návrh zamítl.
16 Z důvodu částečné obměny Tribunálu byla projednávaná věc přidělena novému soudci zpravodaji zasedajícímu ve třetím senátu.
17 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (třetí senát) o zahájení ústní části řízení.
18 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání dne 9. července 2014.
19 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
20 Komise a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
1. K přípustnosti
[omissis]
2. K věci samé
[omissis]
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevného pochybení Komise při použití pravidel o rozdělení pravomocí uvedených v nařízení č. 1/2003 a v oznámení o síti orgánů
28 Žalobkyně v podstatě uvádí, že Komise zjevně nesprávně použila čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ve spojení s oznámením o síti orgánů, když její stížnost zamítla.
29 Žalobkyně touto argumentací v podstatě uplatňuje dvě výtky, z nichž první se týká nesprávného výkladu podmínek stanovených v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a druhá se týká nesprávného použití uvedených podmínek.
K podmínkám stanoveným v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003
30 Žalobkyně kritizuje napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise uvedla, že nebylo nutné „použ[ít] test vážení za účelem posouzení, zda byl zájem Unie na [prošetření] případ[u] dostatečný vzhledem k tvrzeným jednáním na maloobchodním trhu“. Kromě toho uvádí, že Komise je ve zvlášť vhodném postavení k tomu, aby projednala případ ve smyslu odstavce 15 oznámení o síti orgánů, zatímco UVK k projednání případu ve smyslu odstavce 8 tohoto oznámení není ve vhodném postavení.
31 V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že bod 18 odůvodnění nařízení č. 1/2003 zdůrazňuje, že „[k] zajištění optimálního rozdělení případů mezi orgány v síti by mělo být stanoveno obecné pravidlo umožňující orgánu pro hospodářskou soutěž pozastavit nebo ukončit řízení s odůvodněním, že se případem zabývá nebo již zabýval jiný orgán, s cílem, aby každý případ řešil pouze jeden orgán“ a že „[t]oto ustanovení by nemělo bránit Komisi zamítnout stížnost z důvodu nedostatečného zájmu Společenství, jak jí to přiznává judikatura Soudního dvora, i když žádný jiný orgán pro hospodářskou soutěž neoznámil svůj úmysl se případem zabývat“.
32 Mimoto čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 uvádí, že: „[p]okud orgány pro hospodářskou soutěž dvou nebo více členských států obdržely stížnost nebo jednají z vlastního podnětu podle článků 81 [ES] nebo 82 [ES] proti stejné dohodě, rozhodnutí sdružení nebo stejným jednáním, je skutečnost, že se případem zabývá jeden orgán, pro ostatní orgány dostatečným důvodem k přerušení vlastního řízení nebo k zamítnutí stížnosti“ a že „Komise může rovněž zamítnout stížnost z důvodu, že se případem zabývá orgán pro hospodářskou soutěž některého členského státu“.
33 Z jednoznačného znění čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že Komise je na základě tohoto ustanovení oprávněna zamítnout stížnost, pokud konstatuje jednak, že orgán pro hospodářskou soutěž členského státu „se […] zabývá“ případem, který mu byl předložen, a jednak, že se tento případ týká „stejné dohod[y]“, „rozhodnutí sdružení“ nebo „stejn[ého] jednání“. Jinak řečeno, splnění těchto dvou podmínek je pro Komisi „dostatečným důvodem“ k zamítnutí stížnosti, která ji byla předložena.
34 Použití čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 tedy nelze podmínit jinými podmínkami než těmi, které byly uvedeny v bodě 33 výše.
35 Žalobkyně proto není oprávněna dovolávat se toho, že nebylo dodrženo pravidlo o rozdělení příslušnosti mezi Komisi a orgány pro hospodářskou soutěž členských států. Žalobkyně není ani oprávněna tvrdit, že Komise byla povinna zvážit a posoudit zájem Unie na tom, aby pokračovala v přezkumu věci.
36 Zaprvé je každopádně třeba připomenout, že Komise a orgány pro hospodářskou soutěž členských států mají na základě článků 4 a 5 nařízení č. 1/2003 souběžnou příslušnost k použití článků 81[ES] a 82 [ES] a že systematika nařízení č. 1/2003 vychází z úzké spolupráce mezi nimi (rozsudek ze dne 16. října 2013, Vivendi v. Komise, T‑432/10, EU:T:2013:538, bod 26; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky ze dne 13. července 2011, ThyssenKrupp Liften Ascenseurs a další v. Komise, T‑144/07, T‑147/07 až T‑150/07 a T‑154/07, Sb. rozh., EU:T:2011:364, bod 75, a ze dne 6. února 2014, CEEES a Asociación de Gestores de Estaciones de Servicio v. Komise, T‑342/11, Sb. rozh., EU:T:2014:60, bod 68).
37 Naproti tomu ani nařízení č. 1/2003 ani oznámení o síti orgánů nestanoví pravidlo o rozdělení příslušnosti mezi Komisi a orgány pro hospodářskou soutěž členských států.
38 Na jedné straně totiž nelze mít za to, že bod 18 odůvodnění a čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 zavádějí kritérium pro přidělování či rozdělování případů nebo příslušnosti mezi Komisi a vnitrostátní orgán nebo vnitrostátní orgány, které se případně mohou dotčeným případem zabývat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2007, France Télécom, T‑340/04, Sb. rozh., EU:T:2007:81, bod 130).
39 Na druhé straně, pokud jde o oznámení o síti orgánů, jeho bod 4 upřesňuje, že konzultace a výměny informací v rámci sítě jsou záležitostí mezi orgány jednajícími ve veřejném zájmu, a podle bodu 31 toto oznámení nesvěřuje dotčeným podnikům individuální právo na to, aby byl jejich případ projednán určitým orgánem (rozsudek ze dne 8. března 2007, France Télécom, T‑339/04, Sb. rozh., EU:T:2007:80, bod 83). Obecně řečeno, ani nařízení č. 1/2003, ani uvedené oznámení nevytváří práva ani očekávání podniku, pokud jde o projednání jeho věci určitým orgánem pro hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ThyssenKrupp Liften Ascenseurs a další v. Komise, bod 36 výše, EU:T:2011:364, bod 78).
40 Takže i za předpokladu, že by Komise byla ve zvlášť vhodném postavení k tomu, aby případ projednala a UVK by k projednání případu nebyl vhodný, neměla by žalobkyně žádný nárok na projednání věci Komisí.
41 Zadruhé z bodu 18 odůvodnění nařízení č. 1/2003 vyplývá, že Rada vyjádřila vůli, aby orgány pro hospodářskou soutěž, které jsou členy evropské sítě orgánů pro hospodářskou soutěž, mohly pro účely zamítnutí stížnosti uplatnit nový důvod, který by byl odlišný od důvodu vycházejícího z nedostatečného zájmu Unie, jímž může zamítnutí stížnosti odůvodnit Komise. Komise tedy není v rámci uplatňování článku 13 nařízení č. 1/2003 povinna vážit a hodnotit zájem Unie na tom, aby pokračovala v přezkumu stížnosti žalobkyně v rozsahu, v němž se uvedená stížnost týká maloobchodního trhu.
K dodržení podmínek stanovených v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003
42 Žalobkyně Komisi v podstatě vyčítá, že v napadeném rozhodnutí porušila podmínky stanovené v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003. Uvádí totiž, že UVK se případem účinně nezabýval a kritizuje Komisi za to, že se domnívala, že případ projednávaný UVK se týkal „stejných tvrzených protiprávních jednání, ke kterým došlo ve stejnou dobu na stejném trhu“.
43 V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 13 a bod 18 odůvodnění nařízení č. 1/2003 vyjadřují širokou posuzovací pravomoc, které požívají vnitrostátní orgány sdružené v rámci uvedené sítě orgánů pro hospodářskou soutěž k zajištění optimálního rozdělení případů v jejím rámci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2012 Toshiba Corporation a další, C‑17/10, Sb. Rozh., EU:C:2012:72, bod 90). Tím spíše disponuje širokou posuzovací pravomocí i Komise – vzhledem k úloze, kterou jí přiznává Smlouva a nařízení č. 1/2003 – když aplikuje článek 13 nařízení č. 1/2003.
44 V rozsahu, v němž Komise disponuje širokou posuzovací pravomocí za účelem uplatňování článku 13 nařízení č. 1/2003, se přezkum unijním soudem musí omezit na prověření, zda byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, zda byl správně zjištěn skutkový stav a zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení a ke zneužití pravomoci (obdobně viz rozsudek ze dne 11. června 2014, Communicaid Group v. Komise, T‑4/13, EU:T:2014:437, bod 95).
45 Právě s ohledem na tyto zásady je třeba posoudit, zda Komise dodržela dvě podmínky stanovené v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a uvedené v bodě 33 výše.
– K projednání případu UVK
46 Žalobkyně Komisi vytýká, že odmítla skutečnosti, které by umožnily učinit závěr, že UVK neměl pokračovat v šetření, a vedly by tedy k tomu, že pravomoc uvedeného orgánu pro hospodářskou soutěž byla překročena. Tyto skutečnosti se podle ní týkají existence institucionálních nedostatků u UVK. Tyto nedostatky podle ní spočívají zaprvé v tom, že tento orgán pro hospodářskou soutěž není funkčně nezávislý na ministerstvu ve spojení s vedlejší účastnicí řízení, zadruhé v tom, že byla překročena lhůta dvou let, kterou slovinské právo stanoví pro účely přijetí rozhodnutí, zatřetí v nedostatku finančních prostředků, kterými UVK disponuje a začtvrté v nedostatcích pozorovaných u Agencija za pošto in elektronske komunikacije (slovinský regulační orgán pošt a elektronických komunikací, dále jen „APEK“). Žalobkyně tak svou argumentací, vycházející z toho, že UVK neměl pokračovat v šetření, poukazuje v podstatě na to, že je nemožné, aby se UVK případem účinně zabýval.
47 Zaprvé je třeba upřesnit smysl výrazu „zabývat se“, uvedený v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 a přezkoumat použitelnost tohoto článku Komisí na projednávaný případ.
48 Výraz „zabývat se“ nemůže znamenat pouze to, že stížnost byla předložena jinému orgánu nebo že orgán zahájil řízení z vlastního podnětu. Zahájení řízení na základě stížnosti nebo zahájení řízení z vlastního podnětu orgánem pro hospodářskou soutěž členského státu je totiž aktem, který sám o sobě nesvědčí o tom, že orgán pro hospodářskou soutěž členského státu využil svých pravomocí, a tedy ani o tom, že skutkové a právní okolnosti dotčeného případu byly přezkoumány. Pokud by totiž Komise byla oprávněna zamítnout stížnost pouze z důvodu, že stížnost byla předložena orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu nebo že orgán zahájil řízení z vlastního podnětu, avšak tyto akty by nevedly k projednání dotčeného případu, nesplnila by tak svůj obecný úkol dohledu vyplývající z čl. 105 odst. 1 SFEU.
49 Když však Komise použije čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 na konkrétní případ, tak toto ustanovení jí neukládá, aby posoudila opodstatněnost přístupů orgánu pro hospodářskou soutěž členského státu, který se případem zabývá.
50 Pokud Komise za těchto podmínek zamítne stížnost podle čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003, musí se na základě informací, kterými disponuje k datu vydání rozhodnutí, zejména ujistit, že orgán pro hospodářskou soutěž členského státu věc šetří.
51 V projednávaném případě vychází napadené rozhodnutí z dopisu UVK ze dne 18. listopadu 2009 zaslaném Komisi, v němž UVK potvrdil, že zahájil šetření a že se případem aktivně zabývá.
52 Mimoto Komise v napadeném rozhodnutí uvedla, že v dotčené věci udržovala pravidelný kontakt s UVK a na základě tohoto kontaktu se jevilo, že tento orgán pro hospodářskou soutěž se tímto případem aktivně zabývá.
53 Skutečnost, že UVK se případem zabýval, ostatně potvrzují jiné písemnosti ve spise a především dopis, který žalobkyně zaslala Komisi dne 18. února 2010, v němž žalobkyně v rámci informování o řízení zahájeném UVK týkajícím se maloobchodního trhu sama od sebe přiznala, že jí tento orgán pro hospodářskou soutěž zaslal dne 10. února 2010 dotazník.
54 V projednávaném případě tedy Komise mohla mít právem za to, že UVK se zabýval případem ve smyslu čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003.
55 Zadruhé je třeba odmítnout argumenty žalobkyně vycházející z toho, že Komise porušila povinnost zajistit účinné uplatňování unijních pravidel hospodářské soutěže, když zamítla její stížnost v rozsahu, v němž se týkala maloobchodního trhu, s odůvodněním, že se případem již zabývá UVK.
56 Z preambule nařízení č. 1/2003 a zejména z jeho bodů 1, 6, 8 a 35 odůvodnění totiž vyplývá, že cílem užšího zapojení orgánů pro hospodářskou soutěž členských států do prosazování článků 81 ES et 82 ES a jejich povinnosti uplatňovat tato ustanovení v případech, kdy by mohlo dojít k ovlivnění obchodu mezi členskými státy, je právě zajistit účinnost, kterou uvedené nařízení sleduje.
57 Aniž by bylo možno zpochybnit rozsah působnosti článku 13 nařízení č. 1/2003, nemůže být důsledkem požadavku účinnosti povinnost Komise, aby v rámci uplatňování tohoto konkrétního ustanovení ověřovala, zda má orgán pro hospodářskou soutěž instituční, finanční a technické prostředky k tomu, aby plnil úkol, který mu je svěřen nařízením č. 1/2003.
58 Skutečnosti, které žalobkyně předložila Komisi, každopádně dostatečně neprokazují existenci institucionálních nedostatků v rámci UVK, a to především nedostatek nezávislosti, prostředků nebo řádné péče tohoto orgánu pro hospodářskou soutěž, které by mu zabraňovaly plnit jeho úkol.
59 V tomto ohledu je nejprve třeba zdůraznit, že nezávislost UVK je stanovená zákonem a z písemností ve spisu a zejména z písemností předložených žalobkyní vyplývá, že tento orgán pro hospodářskou soutěž skutečně požívá funkční nezávislost a již šetřil údajná protisoutěžní chování několika historických operátorů, v nichž je stát většinovým vlastníkem.
60 Kromě toho z dokumentů předložených žalobkyní jasně nevyplývá, že by UVK trpěl nedostatkem prostředků, které by mu zabraňovaly provést šetření a zabývat se dotčeným případem.
61 Mimoto, co se týče argumentu žalobkyně vycházejícího z toho, že UVK překročil lhůtu dvou let, která mu náleží pro účely přijetí rozhodnutí, je třeba uvést, že napadené rozhodnutí bylo vydáno před uplynutím této lhůty. Z písemností předložených žalobkyní Tribunálu a z prohlášení Slovinské republiky na jednání každopádně vyplývá, že tato lhůta nebyla pevnou lhůtou, jejíž překročení by bylo překážkou tomu, aby UVK přijal rozhodnutí, které by bylo případně spojeno s nápravnými opatřeními. Komisi tak nelze vytýkat, že nezbavila UVK příslušnosti podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 na základě důvodu, že by tento orgán pro hospodářskou soutěž řízení nepřiměřeně protahoval.
62 Jiné písemnosti předložené žalobkyní nejsou relevantní v rozsahu, v němž se netýkají UVK, nýbrž APEK.
63 Co se týče jejích argumentů vycházejících z tvrzení, že UVK účinně neprovedl článek 102 SFEU poté, co přijal napadené rozhodnutí, stačí konstatovat, že v rámci projednávaného sporu nejsou relevantní, protože se vztahují na skutkové okolnosti, které nastaly po vydání napadeného rozhodnutí.
64 Podle ustálené judikatury se totiž legalita unijního aktu posuzuje podle skutkových a právních okolností, které existovaly k datu přijetí daného aktu. Z toho vyplývá, že při posouzení legality tohoto aktu je vyloučeno zohlednění skutečností, ke kterým došlo po dni, k němuž byl unijní akt přijat (viz rozsudek ze dne 9. září 2011, Francie v. Komise, T‑257/07, Sb. rozh., EU:T:2011:444, bod 172 a citovanou judikaturu).
65 Konečně, prohlášení bývalého předsedy UVK, které bylo převzato do novinového článku ze dne 22. června 2011 a podle něhož tento orgán pro hospodářskou soutěž tehdy podporoval názor, aby případ přezkoumala Komise, nemůže být důkazem, že UVK nebyl vhodným orgánem k tomu, aby se tímto případem zabýval. Jak ostatně vyplývá z tohoto prohlášení a jak uvedla Komise na jednání, UVK a Komise si skutečně v průběhu června a července 2009 vyměnily korespondenci, tj. ještě předtím, než žalobkyně podala Komisi stížnost, a to ve stadiu původního rozdělení práce mezi tyto dva členy evropské sítě orgánů pro hospodářskou soutěž.
66 Zatřetí, co se týče ztráty procesních práv v rámci vnitrostátního řízení, které se dovolává žalobkyně, je třeba tento argument odmítnout jako irelevantní, jelikož nemůže zpochybnit konstatování, podle něhož byla Komise oprávněna mít za to, že UVK se případem zabývá. V tomto ohledu je třeba dodat, že jak již žalobkyně prohlásila na jednání, rozhodla se, že nepodá návrh na vstup jako vedlejší účastnice do řízení před UVK, protože si myslela, že Komise vážně zamýšlí zabývat se případem. Avšak ani z písemností předložených Tribunálu ani z dokumentů předložených na jejich podporu nevyplývá, že by žalobkyně tvrdila a tím spíše prokázala, že Komise jí poskytla konkrétní ujištění o tom, že se případem zabývá.
67 Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když zamítla stížnost žalobkyně v rozsahu, v němž se týkala maloobchodního trhu, s tím, že se domnívala, že se UVK případem zabývá.
– K totožnosti jednání, kterými se zabýval UVK
68 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila zjevného pochybení v napadeném rozhodnutí, když považovala žádosti, které jí byly předloženy, a případ projednávaný UVK za „stejná tvrzená protiprávní jednání, ke kterým došlo ve stejnou dobu na stejném trhu“. Tvrdí rovněž, že se Komise dopustila vykonstruovaného a chybného rozlišení skutkových okolností týkajících se maloobchodního prodeje a těch, které se týkají velkoobchodního prodeje.
69 Zaprvé z čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 vyplývá, že Komise může zamítnout stížnost z důvodu, že jí je k posouzení předloženo „jednání [stejné]“,jako jednání, kterým se již zabývá orgán pro hospodářskou soutěž členského státu.
70 Rovněž je třeba připomenout, že žalobkyně ve své stížnosti upozorňuje především na to, že vedlejší účastnice tím, že v roce 2008 uvedla na trh svůj výrobek „Džabest“, uplatnila na maloobchodním trhu mobilních telefonních služeb strategii vytěsnění, která podle žalobkyně vyvolala stlačování marží. Uvedla rovněž, že chování vedlejší účastnice na maloobchodním trhu představovalo praktiku uplatňování predátorských cen (viz body 4 a 6 výše).
71 Komise v napadeném rozhodnutí zdůraznila, že UVK ji v dopise ze dne 18. listopadu 2009 informoval o tom, že provádí šetření možného zneužití dominantního postavení, kterého se vedlejší účastnice měla od roku 2008 dopouštět především na maloobchodním trhu mobilních telefonních služeb, a dodala, že toto šetření se týká zejména výrobku „Džabest“, který vedlejší účastnice uvedla na trh a skutečnosti, zda posledně uvedená uplatnila praktiku stlačování marží anebo predátorských cen.
72 Jak ostatně potvrzuje dopis UVK ze dne 18. listopadu 2009, stížnost podaná žalobkyní u Komise a případ projednávaný UVK se týkaly chování, kterého se vedlejší účastnice dopouštěla od roku 2008. Tato stížnost se tedy týkala chování stejného podniku ve stejném období. Kromě toho jednání, na něž žalobkyně poukazovala a případ, kterým se UVK zabýval, se týkaly rovněž stejného zeměpisného trhu, a to trhu slovinského. Konečně je nesporné, že Komisi byl předložen případ týkající se praktiky stlačování marží anebo predátorských cen uplatněné na maloobchodním trhu mobilních telefonních služeb, která byla předmětem řízení před UVK, jež následně uvedeným dopisem potvrdil, že tuto praktiku vyšetřoval.
73 Z toho vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když konstatovala, že řízení vedené UVK se týkalo „stejných tvrzených protiprávních jednání, ke kterým došlo ve stejnou dobu na stejném trhu“, jako jsou ty na maloobchodním trhu, které jí byly předloženy k posouzení.
74 Zadruhé argument žalobkyně, že Komise vykonstruovaně a chybně oddělila skutkové okolnosti týkající se maloobchodního prodeje od těch, které se týkají velkoobchodního prodeje, nelze přijmout.
75 Pokud totiž Komise zamýšlí zamítnout stížnost na základě čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003, musí se především ujistit, že se případ, kterým se zabývá orgán pro hospodářskou soutěž členského státu, týká skutkových okolností, které jsou stejné jako skutkové okolnosti, na něž je poukázáno v této stížnosti.
76 Naproti tomu Komise nemůže být vázána jak předmětem a důvodem věci žádostí podaných stěžovateli, tak ani právní kvalifikací skutkového stavu, na nějž si stěžují, kterou tito posledně uvedení předložili.
77 V projednávaném případě tedy byla Komise oprávněna v rozsahu, v němž se ujistila, že případ projednávaný UVK se týká skutkových okolností, které jsou stejné jako skutkové okolnosti, na něž bylo poukázáno v části stížnosti žalobkyně, použít čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1/2003 na tuto část stížnosti a posoudit, zda existoval zájem Unie na tom, aby pokračovala v přezkumu zbylé části této stížnosti.
78 Vzhledem ke všemu výše uvedenému je třeba první žalobní důvod zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení Komise, jehož se dopustila při vážení zájmů stanoveného judikaturou
[omissis]
K nákladům řízení
[omissis]
Z těchto důvodů,
TRIBUNÁL (třetí senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnost Si.mobil telekomunikacijske storitve d.d. ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a společností Telekom Slovenije d.d.
3) Slovinská republika ponese vlastní náklady řízení.
Papasavvas | Forwood | Bieliūnas |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. prosince 2014.
Podpisy