Věc C-255/19
Secretary of State for the Home Department
v.
OA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber)]
Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2021
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2004/83/ES – Minimální normy týkající se podmínek přiznávání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany – Postavení uprchlíka – Článek 2 písm. c) – Ukončení postavení uprchlíka – Článek 11 – Změna okolností – Článek 11 odst. 1 písm. e) – Možnost využít ochrany země původu – Kritéria pro posouzení – Článek 7 odst. 2 – Finanční a sociální podpora – Nedostatek relevance“
1. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2004/83 – Ukončení postavení uprchlíka – Podmínky – Ochrana proti aktům pronásledování – Kritéria pro posouzení – Stejná kritéria jako při přiznání postavení uprchlíka
[Směrnice Rady 2004/83, čl. 2 písm. c), čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 písm. e)]
(viz body 35–39, výrok 1)
2. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2004/83 – Ukončení postavení uprchlíka – Podmínky – Ochrana proti aktům pronásledování – Kritéria pro posouzení – Sociální a finanční podpora poskytovaná soukromými subjekty, jako je rodina nebo klan – Případná bezpečnostní ochrana zajišťovaná rodinou nebo klanem – Vyloučení – Důsledky – Irelevantnost uvedené podpory a uvedené ochrany pro posouzení účinnosti nebo dostupnosti této ochrany
[Směrnice Rady 2004/83, čl. 7 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a čl. 11 odst. 1 písm. e)]
(viz body 44, 46–49, 52, 53, 63, výrok 2)
3. Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2004/83 – Ukončení postavení uprchlíka – Podmínky – Neexistence obavy z pronásledování – Kritéria pro posouzení – Zohlednění ochrany před akty pronásledování – Ochrana, která musí splňovat požadavky vyplývající z uvedené směrnice
[Směrnice Rady 2004/83, čl. 2 písm. c), čl. 7 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 písm. e)]
(viz body 56, 59–63, výrok 2)
Shrnutí
OA je somálský státní příslušník, který patří k menšinovému klanu (Reer Hamar). OA a jeho manželka byli v průběhu devadesátých let pronásledováni milicí většinového klanu (Hawiye). Z důvodu tohoto pronásledování utekli v roce 2001 ze Somálska a manželka OA získala ve Spojeném království postavení uprchlíka. V roce 2003 se OA k ní připojil a rovněž získal postavení uprchlíka jako osoba závislá na svojí manželce.
V září 2016 však Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, Spojené království) odňal OA postavení uprchlíka z důvodu, že menšinové klany již nejsou pronásledovány a stát zajišťuje účinnou ochranu. V této souvislosti směrnice 2004/83 (dále jen „kvalifikační směrnice“)(1) stanoví, že postavení uprchlíka skončí, jakmile zaniknou okolnosti odůvodňující jeho přiznání, a dotyčná osoba již dále nemůže „odmítat ochranu země své státní příslušnosti“(2). OA podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou se nyní musí zabývat Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [Vrchní soud (senát pro přistěhovalectví a azyl), Spojené království]. Tvrdí, že se i nadále obává pronásledování a že somálské orgány nejsou schopny ho chránit. Kromě toho tvrdí, že existenci dostatečné „ochrany“ v jeho zemi původu nelze vyvodit ze sociální a finanční podpory poskytované jeho rodinou nebo jinými příslušníky jeho klanu, neboť se jedná o soukromé a ne o státní subjekty.
V této souvislosti se vnitrostátní soud, kterému byla věc předložena k rozhodnutí, rozhodl předložit Soudnímu dvoru otázky za účelem určení, zda případná sociální a finanční podpora poskytovaná takovými soukromými subjekty, jako je rodina nebo klan, umožňuje dospět k závěru, že existuje „ochrana“ ve smyslu kvalifikační směrnice, a zda je takováto podpora relevantní pro účely posouzení účinnosti nebo dostupnosti ochrany zajišťované státem nebo pro účely určení, zda i nadále existuje odůvodněná obava z pronásledování. Kromě toho si tento soud klade otázku, zda kritéria upravující přezkum této ochrany prováděný při posuzování zániku postavení uprchlíka jsou stejná jako ta, která se použijí při přiznání tohoto postavení.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že „ochrana“ uvedená v ustanoveních kvalifikační směrnice v souvislosti s ukončením postavení uprchlíka, musí splňovat stejné požadavky, jako jsou ty, které vyplývají z ustanovení upravujících přiznání tohoto postavení(3). V této souvislosti Soudní dvůr zdůrazňuje symetrii mezi přiznáním postavení uprchlíka a ukončením postavení uprchlíka. Kvalifikační směrnice totiž stanoví ztrátu postavení uprchlíka, pokud již nejsou splněny podmínky pro přiznání tohoto postavení. Okolnosti prokazující schopnost, nebo naopak neschopnost země původu zajistit ochranu před akty pronásledováním tak představují rozhodující skutečnost při posuzování prováděném při přiznávání nebo případně při odnímání postavení uprchlíka. Takovéto odnětí předpokládá, že v důsledku změny okolností byly odstraněny příčiny, které vedly k přiznání postavení uprchlíka.
Soudní dvůr zadruhé uvádí, že případná sociální a finanční podpora poskytovaná soukromými subjekty, jako je rodina nebo klan státního příslušníka třetí země, nesplňuje požadavky ochrany vyplývající z kvalifikační směrnice. V důsledku toho tato podpora není relevantní ani pro posouzení účinnosti nebo dostupnosti ochrany zajišťované státem(4), ani pro určení, zda pro dotyčného státního příslušníka i nadále existuje odůvodněná obava z pronásledování(5).
Aby bylo možné dospět k tomuto závěru, Soudní dvůr nejprve zdůrazňuje, že ochrana před akty pronásledování se obecně považuje za poskytnutou, pokud stát nebo strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, přijmou přiměřená opatření k zabránění takovýmto aktům, zejména pokud disponují účinným právním systémem umožňujícím odhalovat, stíhat a trestat takovéto akty, a pokud má žadatel k této ochraně přístup. Kromě toho Soudní dvůr připomíná, že aby akty mohly být kvalifikovány jako akty pronásledování, příslušné jednání musí být svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, nebo musí být souběhem různých opatření, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným vážnému porušení základních lidských práv. Podle Soudního dvora přitom pouhá sociální a finanční podpora rodiny nebo klanu nemůže sama o sobě zabránit aktům pronásledování nebo jej sankcionovat, a nemůže být proto považována za zajištění ochrany proti těmto aktům. Je tomu tak zejména tehdy, pokud cílem takovéto sociální a finanční podpory není zajistit ochranu dotyčného státního příslušníka třetí země před takovýmito akty, nýbrž jeho opětovné usazení se v jeho zemi původu.
Soudní dvůr proto dále konstatuje, že takováto sociální a finanční podpora není relevantní pro účely posouzení účinnosti nebo dostupnosti ochrany zajišťované státem. V této souvislosti uvádí, že hospodářské obtíže v zásadě nespadají pod pojem „pronásledování“(6), podpora určená k jejich překonání by proto neměla mít vliv na posouzení dostatečnosti státní ochrany před akty pronásledování. Kromě toho Soudní dvůr dodává, že i pokud by klany případně nad rámec takovéto sociální a finanční podpory poskytovaly rovněž ochranu bezpečnostní povahy, tato ochrana by v žádném případě nemohla být zohledněna pro účely posouzení, zda ochrana státu splňuje požadavky kvalifikační směrnice.
Konečně podle Soudního dvora nelze obavy z pronásledování, nezávisle na požadavcích ochrany vyplývajících z kvalifikační směrnice, vyloučit z důvodu sociální a finanční podpory poskytované jeho rodinou nebo klanem. Soudní dvůr má totiž za to, že podmínky týkající se postavení uprchlíka, které souvisí jednak s obavami z pronásledování v zemi jeho původu, a jednak s ochranou proti aktům pronásledování, jsou vzájemně vnitřně spjaty. Pro účely určení, zda je tato obava opodstatněná, je proto třeba zohlednit existenci, nebo neexistenci ochrany před takovýmito akty. Nicméně tato ochrana umožňuje dospět k závěru o neexistenci takovéto obavy pouze tehdy, pokud splňuje požadavky vyplývající z kvalifikační směrnice(7). Vzhledem k tomu, že podmínky týkající se obavy před pronásledováním a ochrany před akty pronásledování jsou vzájemně vnitřně spjaty, nemohou být zkoumány na základě odlišného kritéria ochrany, nýbrž musí být posuzovány s ohledem na požadavky stanovené v této směrnici. Soudní dvůr má za to, že výklad, podle kterého může ochrana existující ve třetí zemi původu vyloučit oprávněné obavy z pronásledování, i když neodpovídá těmto požadavkům, by přitom mohl zpochybnit minimální požadavky stanovené uvedenou směrnicí.